Srí Lanka

Neděle 9.11.2025 Odlet

Jedeme jako obvykle autobusem na "Ruzyň". Sraz je "v pravé poledne" na Terminálu 1, odlet se předpokládá ve.14:50. Letí nás 8, s průvodkyní Helenou, je nás tedy lichý počet. Od cestovky dostáváme nezbytné instrukce o přestupu, informační materiály a pojistku. Prvním letem se dostaneme do Dubaje, odkud máme pokračovat do Colomba na bývalém Srí Lance, které se předtím říkalo Cejlon.

Letíme velkoletadlem Airbus A380. Maxistroj z neznámého důvodu neparkuje u rukávu, musíme potupně nastupovat z letištní plochy (alespoň máme příležitost poznat zblízka velkokapacitní stodolu). Do dvoupatrové "á-třistaosmdesátky" se dá namačkat až 800 lidí nebo o něco míň podle názoru provozovatele, kolik má být v economy class místa pro těla přepravovaných osob. Brzy (přesně řečeno na pokračovacím letu na Cejlon) budeme mít příležitost ocenit, že ve velkostroji je přece jen asi tak o 10 cm místa mezi sedačkami navíc, což vás nenutí mít při jídle lokty přiražené k tělu, abyste nešťouchali do sousedů. I tak je ale manipulace s příborem v početných mističkách občas zážitek pro otrlé. Velkoletadla od doby svého zavedení už zase vyšla z módy, jejich provoz je neekonomický, pokud se je nepodaří napumpovat cestujícími alespoň na 95 procent.

V Dubaji přistáváme ve 23:30 místního času (let trvá asi 6 hodin, "plusový" posun v čase ovšem ukradne 3 hluché hodiny navíc). Cestou k šejkům dostáváme večeři a před přistáním ještě zmrzlinu. Kromě spaní se nedá dělat nic jiného, než netečně civět do blba, nebo sledovat filmy či rozhlasové stanice. Kolega Honza se při výstupu vyjádří, že je z letu tak unaven, jako by tu cestu z Prahy právě absolvoval pěšky. Co dodat? Mnozí máme pocity podobné a to nás čeká ještě delší přelet do Colomba.

Pondělí 10.11.2025 Přílet do Colomba, Yapahuwa, Anurádhapura

Po příletu rychle strháváme teplé věci, a vyhlížíme zástupce místního partnera naší cestovky pana Ašóka. Ten nás vede k připravenému autobusu a v něm nám za jízdy mění předem domluvené peníze za místní rupie. Pak nám dává s bohem a nechává nás s řidičem a jeho asistentem.

Jedeme do Anurádhapury. Cestou zastavujeme na oběd a pak se vyloďujeme u skalní pevnosti Yapahuwa ("Ohnivá skála") ze 13. století. Jedná se o první místo na Srí Lance, kde byl uchován Buddhův zub. Šplháme do pěkně příkrých schodů. Po sestupu z výšin (ten bude ještě horší než šplh vzhůru, když člověk vidí tu díru pod sebou) si ještě prohlížíme zdejší malý budhistický chrámek. Asi by bylo záhodno se zmínit, že v místech výskytu posvátných symbolů je nám třeba pohybovati se zásadně bosmo. To se nezmění po celou dobu pobytu a někdy je to trochu otrava (rostlá skála, ostrý písek, kamínky, bláto a louže po dešti a tak. Jak kdy). Tady se to naštěstí týká jen malého chrámku, jinak se tady může chodit v botech.

Úterý 11.11.2025 Anurádhapura - Prohlídka historických areálů, Mihintale

Krátce po snídaní (kdyby to snad někdo chtěl přesně, tak v 8:15) odjíždíme za místními pamětihodnostmi. Nakládáme místního průvodce, který s námi bude jen dnes. První areál je Isurumuniya, což je starobylý budhistický chrám ze 3. století před Kristem. Nachází se tu rovněž malé muzeum, různé sochy, vodní nádrž, bosky lze vystoupat na skalku za chrámem, ze které se dá rozhlédnout po okolí. Během výstupu je možno obětovat drobnou minci a pokusit se s ní strefit do (možná posvátné) dutiny ve skále. V Evropě taky házíme mince do kašen.

Další areál se rozkládá kolem posvátného stromu, údajně zasazeného roku minus 236 a vypěstovaného z řízku stromu, pod nímž Buddha dosáhl osvícení. Pokud je to pravda, jednalo by se o nejstarší známý strom zasazený kdy člověkem. Bereme to s rezervou. Ale koukat do stromu dokud nedosáhnu osvícení je zajímavá činnost. Rozhodně by s ní někteří výše umístění lidé nadělali méně škod než běžnou manažerskou destrukcí.

Středa 12.11.2025 Aukana, Polonnaruva

Po osmé odjíždíme z hotelu se všemi zavazadly. Přidává se k nám obrýlený místní průvodce, který už s námi stráví zbytek zájezdu. Budou s ním problémy, neboť je jednak přesvědčený, že je všech průvodců král a hlavně má seznam obchodů, které jednoduše MUSÍME vidět (a něco tam koupit), protože on z toho dostane všimné.

Míříme do Polonnaruvy kolem vodní nádrže Kalawewa. Zastavujeme v Aukaně u stojící sochy Buddhy. Socha je kvůli ochraně před povětrností vlivy krytá stříškou, Buddha tu má i chrám. Průvodkyni Helenu vítá místní mnich, který si na ni pamatuje z předchozích zájezdových turnusů.

První zastávka oběd.se nevydařila, jídelna je vyžraná. Posunujeme se tedy o kousek dál. Tam sice pro změnu nejde elektřina, ale jídla mají dost. Jednotná cena 2000 rupií za jídlo na osobu (1000 rupek reprezentuje něco přes  3 USD).

Další zastávka je v muzeu v Polonnaruvě, kde si můžeme prohlédnout modely předpokládaného původního vzhledu zdejších areálů v čase, asi to tvůrci  mají podložené archeologickými výzkumy. Dál pokračujeme návštěvou dochovaných ruin. Krátce se zastavíme u nedaleké vodní nádrže Parakrama Samudraya a pokračujeme do areálu historického královského města.

Pokračujeme do areálu Lankatilaka a nedalekému skalnímu chrámu Gal Vihara, kde je několik soch Buddhy. Cestou do Sigiriye vykládáme valnou část výpravy na ajurvédskou masáž. Ti, co se nechtějí nechat zbrotit olejem a a podivnými mastmi jedou rovnou do hotelu Eden Garden (to bude asi něco jako Rajská zahrada s.r.o.). V půl osmé se scházíme u večeře.

Čtvrtek 13.11.2025 Sigiriya, Dambulla

Po sedmé odjíždíme ke skalní pevnosti Sigirya. Procházíme areálem pod skálou, na začátku navštívíme malé muzeum týkající se zdejšího areálu. Vystupujeme po schodech na vršek skalní pevnosti. Anička, nahlédnuvší  nekonečný štrůdl návštěvníků, stoupajících po skalních chodnících se brzy odpojuje a vrací po pár schodech na parkoviště k autobusu. Pro všechny případy ji provází řidičův asistent (nevím, jakou měl formální funkci, většinou vyhledával opozdilce, doplňoval "palubní" pivo a vodu. Kroutit volantem jsem ho nikdy neviděl). Je tu pěkný mumraj (houfy autobusů, smečky návštěvníků. Sigirya je snad nejznámější místo Srí Lanky). Musím ale říct při vší úctě k velmistru sci-fi panu Arthuru Clarkovi, že Sigiryi popsal ve sci-fi románu Rajské zahrady hodně poeticky. Samozřejmě asi vypadala v době své krátké existence podstatně jinak než dnes, neboť verdikt vítěze nad jejím královským tvůrcem zněl jasně: "Bohům se nikdo rouhat nebude. Nechť nezůstane kámen na kameni". Kromě podezdívek staveb většinou vyhrabaných z podloží a tak trochu i dotvořených uměle se zachovalo asi 20 ze dvou stovek soch panen, chráněných dnes všemi myslitelnými bariérami proti vandalům. Výstup k rajským zahradám je předlouhé oveturistické plahočení se v zástupu po úzkých chodnících ve skále. Chodí se oběma směry a v nejužších místech se oba proudy návštěvníků střídaji, ještě by tam měl přidat světelnou signalizaci!.

Po návratu ze skalní pevnosti odjíždíme se zastávkou na oběd a pak míříme do Dambully, kde se nachází několik jeskynních chrámů. Po prohlídce se vracím dolů k autobusu. Cestou kupujeme za přijatelnou cenu (myslím že tisícovky rupií) u jednoho stánku ovoce, skládající se zejména z nakrájených kousků ananasu.

Cestou do Kandy ještě zastavujeme na fotku u hinduistického chrámu v Matale. Do hotelu Devon v Kandy se dostaneme kolem půl sedmé.

Pátek 14.11.2025 Pinnawale - sloni, botanická zahrada , Kandy - taneční vystoupení, chrám Buddhova zubu

V 8 hodin odjíždíme do Pinnawale., kde navštěvujeme sloní sirotčinec. Pozorujeme sloní sirotky vykoupené z otročení na zdejších farmách k otročení při zábavě turistů. Zvířata jsou vyháněna 2x denně k řece, kde se mohou vykoupat. Průchod slonů obcí k vodě a jejich koupání je samozřejmě hojně fotografován a filmován. Díky hojnému výskytu čumilů je na břehu těsno. Asi v 11 hodin odcházíme přes zdejší výrobnu papíru ze sloního trusu. Kupujeme drobné suvenýry vyrobené z tohoto papíru. Nejčastěji se jedná o poznámkové bločky a diáře. Někomu ten pocit, že si dělá poznámky na hovno za ty drobné peníze stojí.

Dalším bodem programu je Elephant safari. Zastavujeme u společnosti, kterou Helena zná z dřívějška. Zjišťuje ale, že tady podstatně zdražili, přičemž volitelnou jízdu na slonu zkrátili na 150 metrů. Honza jim důrazně vysvětlil, že on si své peníze vydělal prací a oni že je kasírují za více méně nic. Asi si z toho nedělali valnou hlavu. Další, prosím! Jedeme tedy pryč a zastavujeme u jiné společnosti, nabízející lepší podmínky za méně peněz. Podle různě odstupňované odvahy si někdo kupuje vstupenku zahrnující jízdu na slonu, někdo levnější bez jízdy na slonu. Jezdci nasedají na slony přistavené k nástupnímu můstku a už se jede!. Ostatní provázejí sloní vycházku pěšmo, focení dovoleno. Jezdcům je dovoleno se se slonem i vykoupat. Odhodlají se k tomu Honza a Richard poté, co jim manželky povolí vystavit ostatním ženám a děvám ve výpravě pohledy na svá mužná těla v trenýrkách, logicky se nechtějí vrátit do autobusu v mokrém oblečení.

Posléze se přesouváme do botanické zahrady v městě Peradeniya poblíž Kandy, jen si před zahradou kupujeme něco k snědku, při sloních orgiích vytráví i těm, co jen za slony chodili, místo aby na ně lezli. Procházíme zahradu,  tak trochu přitom na závěr mokneme. Poté jedeme do Kandy, kde máme koupené lístky na asi hodinové taneční vystoupení následované ohňovou show ve zdejším divadélku.

Po představení jdeme do nedalekého chrámu Buddhova zubu, kde je nyní tato relikvie uložena. Je tu příšerná tlačenice, stejný nápad jít se sem podívat mělo asi tak půl miliónu Sinhálců, o evropských čumilech nemluvěl. Tlačíme se mezi ostatním zájemci o návštěvu. Naštěstí se strkají všichni a nejsou na to o noc citlivější, než Pražané v tramvajích. A hlavně se nezdá, že by místňáky iritovaly bledé tváře. Úplně nakonec se jdeme podívat na vycpaného slona Ráju, který se prý dožil 100 let, načež se vracíme vyspat do hotelu. 

Sobota 15.11.2025 Kandy - různé dílny, hotel Queen´s

Z hotelu odjíždíme v 8 hodin. Míříme pod Adamovu horu. Nejprve ale znovu zastavujeme v Kandy v různých dílnách. První zastávku uděláme ve výrobně dřevěných výrobků. Napřed dostaneme výklad, z jakých dřev se jejich produkty vyrábí, a čím se natírají. Pak jsme nenápadně nasměrováni do obchodu, neboť jen hodně lakomý turista by si tu nic nekoupil! Kupuju si masku pro doktora (prý si ji čeští doktoři na dovolené kupují dost často, konec konců v lékárnách často leccos chybí, tak alespoň trochu mystiky k tomu, no ne?). Na masce jsou přimknuté ošklivé ksichtíčky příšerek, reprezentující choroby, které šaman umí od pacienta odehnat. Ve svém věku chodím k více doktorům a kbybych chtěl každému z těch lepších dát masku, přišlo by to na dost peněz. Usoudil jsem, že ekvivalent českých třinácti stovek pro kardiologii je až dost. Příšerku síňových fibrilací ode mě skutečně odehnali.

V další dílně vyrábějí batikované látky. I zde se nám dostane výkladu o výrobním postupu. Na ukázku nám na kus látky vypíšou naše jména v latince a vedle každého jména přidají jeho přepis sinhálským písmem. Než nám dárek  vytvoří,  jdeme zase nákupovat.

Třetí zastávka je na vyhlídce a čtvrtá ve šperkařské dílně, kde mám rovněž ukazují výrobní postupy. Procházíme i obchodem se šperky. Tady si ale nikdo nic nekoupil z čehož je místní průvodce nešťastný (rozuměj: nedostane provizi, tak proto!). Zastavujeme i v centru města a jdeme na čumendu do hotelu Queen´s do kavárny kde si pár lidí dá kafe. Hotel býval zjevně luxusní (navštívila i Alžběta II), bohužel už má za sebou roky bez pořádné údržby. V kavárně nacházíme také malé muzeum historických fotografií a předmětů.

Zastavujeme ještě v pekárně a supermarketu a nakupujeme pro něco k jídlu na oběd a na brzkou snídani pro ty, co zítra půjdou na Adamovu horu, vstávat budou ve 2 hodiny ráno! Pak už nás čekají 4 únavné hodiny přesunu pod Adamovu horu. Bydlíme v hotelu Punsisi, který se sestává z MNOHA staveb propojených schody. Stále nové a nové budovy vyrůstají směrem do kopce, jinde není místo. Napřed musíme vyšplhat 3 patra do restaurace. My dva s Aničkou jsme měli mít jeden pokoj v některém z nižích pater a ostatní naopak měli spát nahoře "v kopci", kam vede asi 300 schodů (počítal jsem to, číslo není nijak přestřelené). Nakonec po domluvě máme všechny pokoje nahoře, z restaurace ve 3.patře se bude muset dál stoupat. Zavazadla nám naštěstí nahoru odtahali místní nosiči. Na Adamovu horu půjdou zítra jen tři: Honza, Lucie a Richard, povede je zdejší průvodce,  Měl jsem sice cukání jít alespoň na vyhlídku v polovině stoupání odkud prý je výhled SKORO stejný jako z vrcholu, ale vzhledem ke svému kolenu poškozenému na vojně před mnoha lety to vzdávám: schodů na vrchol hory je podle různých příruček jednou 4000, podruhé 5800, vyber si! Vzhledem k mému selhání se průvodkyně Helena výletu se mnou ráda zřekla.(ve své roli se cítila povinována mě v neznámém prostředí doprovázet, mohli jsme se navzájem povzbuzovat!).

Před večeří potkáváme v jídelně hotelu ještě jednu českou výpravu z jiné cestovky. Kolegové mají pokoje dole. Na Adamovu horu jich prý půjde zítra asi polovina. Jejich česká průvodkyně pak po návratu vítězně haleká, že už ten výstup dneškem zvládla po dvacáté. No klobouk dolů!

Neděle 16.11.2025 Pod Adamovou horou, čajové plantáže, Nuvara Elija, továrna na výrobu čaje

Ve 2 hodiny ráno startují 3 hrdinní zástupci naší skupiny výstup na Adamovu horu. Protože je hotel zamčený, musejí vylézt oknem, My ostatní drama moc neprožíváme a v klidu spíme. V 8 hodin sestupujeme do restaurace na snídani. Někdo už si dokonce pohotově sbalil zavazadla a nechal je před pokojem, aby se už nahoru nemusel vracet po 300 schodech. Po snídani čekáme, až se vrátí vrcholové družstvo. Původně jsme uvažovali, že se při čekání na kolegy  půjdeme projít po okolí, ale nikomu se nechce (nebylo to z čiré lenosti, okolí je opravdu nezajímavé, tak zní naše výmluva). Vrcholová skupina samozřejmě po návratu kolem půl desáté teprve opožděně snídá. Vylézáme proto těch 300 schodům při návratu do pokoje pro zavazadla. Máme batohy, tak pro nás není takový problém snést si je sami dolů. Odjíždíme asi v 11.

První zastávku máme u čajových plantáží, kde pozorujeme práci tamilských sběraček čaje. Za drobný úplatek se s nimi můžeme vyfotit.

Další zastávka nás čeká u čajové prodejny, kde nakupujeme nějaké to thé. Co taky jiného vozit se Srí Lanky, že! Potom hledáme vhodnou restauraci na oběd. Po menším úsilí jednu skutečně najdeme. Sice tu nemají pivo, ale nemají  ani problém s tím, že si posloužíme z palubní pohotovostní zásoby. Porce jídla jsou velké, dost se nacpeme.

Po obědě jedeme do města Nuvara Elija. Mají tady historickou poštu, která dosud funguje. Někdo odtud skutečně posílá domů pohlednici. Patrně to mnoho návtěvníků nedělá, obsluha se vleče. Chvílemi prší. Potom jedeme asi hodinu v šíleném dešti do továrny na výrobu čaje Kingswood. Cestou nám místní prodejce vnucuje pugét květin, který odmítáme. To ho však neodradí a několikrát jedoucí autobus předběhne zkratkami v kolenech serpentin. Helena nakonec podlehne a svazek květů vytrvalému sprinterovi koupí, byť cenu trochu srazí smlouváním. Běhá tady evidentně víc květinoběžců, kteří riskují, že si vážně ublíží v kopci cestou dolů nebo nahoru. Asi běhají oběma směry, aby nepřišla jedna trasa nazmar. Musí to tu být dobře organizované, protože kde by brali další pugéty, když už se jim podaří nějaký udat?  

V továrně nám vysvětlí fáze sušení čaje, na závěr ho dostaneme šálek ochutnat. Pak nás pochopitelně nasměrují do místní prodejny, jak jinak! Mimochodem, Helena bude mít při odletu problém s kufrem, kterému se rozjíždí zip.

Nakonec se vracíme do Nuvara Elija a jedeme so hotelu Daffodils. Nemají zde licenci na alkohol, takže jsme bez piva. Neprodávají dokonce ani nealko, jen nám nalejí teplou vodu. Dobře nám tak! Voda je stejně to nejzdravější, co se tu dá pít.

Pondělí 17.11.2025 Procházka po Horton's Plains, přesun do vesnice Ella

Ráno máme připravené balíčky se snídaní. Jedeme na vycházku po Horton's Plains a chceme tam být brzo, aby tam nebylo moc lidí. Jsme předem upozornění,že je to národní park a že nesmíme mít s sebou žádné plasty kromě lahve s vodou, kontroly prý jsou zde extrémně přísné. Zuříme, protože plasty jsou dnes všude. Dokoce i hajzlpapír pro naléhavé použití je zabalený v miktrotenovém pytlíku. Nicméně doslova všechny plasty necháme na pokojích. Už při převzetí připraveného snídaňového balíčku (tak brzo hotel nevaří) nacházíme DALŠÍ plasty. Řekněme, že v kuchyni nevěděli, kam jedeme. Na vstupu do rezervace probíhá nesmlouvavý filcung. Džusíček z malé tetrapakové krabičky jsme prozíravě vypili předem, prázdnou krabičku nám samozřejmě odeberou, ovoce zabalené v plastu nám kupodivu nechají. Vrcholem všecho je vybalování tavených sýrů typu Veselá kráva ze staniolu a vrácení mazlavých trojúhelníčků zpět do kulaté papírové krabičky! To není kec, to jsem sám viděl! Přitom proceduře s touto ozajstnou šaškárnou se lze pohodlně vyhnout tím, že ji člověk zcela ignoruje a vstoupí do ochraňovaného území rovnou, prostě obejde zábranu! Asi to má být výchovné pro místní obyvatelstvo, které pak v rezervaci svačí ... a zbytky jídla v papírových sáčcích hází do křoví (i to někteří z nás prý zaznamenali).. Povinnosti bylo učiněno za dost, plasty do rezervace nevstoupily a přítomní jaguáři mohou zůstat klidní: ucpání střev plastem jim při sežrání návštěvníka nehrozí. 

Podle programu nás měla čekat nenáročná 8 km dlouhá procházka. Procházka je ve skutečnosti dlouhá alespoň 10 km a místy je třeba překonat nějaké to bahno a velké louže na neudržovaných cestách, hlavně v závěru. Jinak ale opravdu procházka moc náročná nebyla, občas se šlo trochu dolů a pak pro změnu nahoru, na což si při turistice nelze stěžovat.

Do hotelu se vracíme.asi v jednu, ve 13:45 je odjezd. Míříme do vesnice Ella. Tři z nás (obligátně oba muži Richard s Honzou, k nim se přidá Jitka) odtud jedou vlakem s naším místním průvodcem, protože v "nostalgic" nádraží by možná nenašli ani vlak, natož svá místa v kupé. Na oběd si naši pokusní cestující zašli do nádražní restaurace, neboť do odjezdu vlaku zbývalo hodně času. My ostatní se jdeme projít do centra Nuvara Elija, Helena odloží včera vnucenou kytici v nějakém chrámku, aby tam měli co vyhodit na kompost když už se bledé tváře nepředaly. Pak někteří z nás mění další peníze ve zlatnictví a jdeme sami na oběd do restaurace o níž se domníváme, že snad je  muslimská. Alespoň nabídka jídel tomu odpovídala. Po čtvrté hodině odjíždíme do Elly. Celou cestu prší, několik minut leje tak, že to šacujeme rovnou na potopu světa. Z okolních kopců se valí proudy vody, v jedné chvíli dokonce vzedmutá vlna, valící se přes silnici, smýkne jedoucím autobusem. Řidič stroj naštěstí pohotově srovná. Na nádraží nabíráme vlakturisty a jedeme do hotelu Mount Heaven. Pokusní vlakoví jezdci jsou ještě za jízdy autobusu podrobeni výslechu prvního stupně, při kterém musejí zveřejnit své zážitky. Nejdřív ze všeho je roztrhal od sebe shromážděný dav. Pak se ukázalo, že jejich nostalgic train snad vůbec není na jízdním řádu. Když už se obávali, že zůstanou na startu, zatímco my je budeme marně čekat v cíli dnešní cesty, byli průvodcem nalezeni a nadirigováni do správného vagonu. Richard podal jízdu jako duchovní zážitek (podobně jako výstup na Adamovu horu, kde popisoval setkání s mnichem), Technik Honza spíš lakonicky komentoval skutečnost, že jízda do Colomba stojí 500 rupek ve druhé třídě a 5000 ve třídě první, přičemž všechny vagony jsou úplně stejné. V první třídě má být klimatizace, ale krabice s klimatizačními jednotkami nebyly zapojené nikde (Honza neváhal za jízdy projít celou soupravu). Na závěr konstatoval, že kdyby se ty nefunkční krabice z vagonů odmontovaly, uvolnil by se prostor mezi dnem vagonu a kolejemi, takže keříčky čaje by mohly růst i mezi kolejemi. Projíždějící vozy by je mohly česat, čímž by se méně platilo tamilským sběračkám a navíc by produkce čaje významně stoupla. Naštěstí to nedokládal ekonomickými prognózmi za celý Cejlon. Jitka sdělila, že už její kolegové všechno řekli a ona nemá, co by dodala. Skromná to paní. 

Úterý 18.11.2025 Malá Adamova hora, devítiobloukový most, Ella, vodopády

V 8 hodin odjíždíme do centra Elly, tam vysadíme ty, které nejdou na dnešní vycházku a stráví dopoledne v Elle po nákupech a v kavárně. Nás asi 5 ostatních jde na východiště cesty na Malou Adamovu horu. Malá Adamova hora si nezaslouží velkých ovací, je to prostě malý kopec. Dá se na něj snad vylézt po jakési atrakci, které se dnes říká stezka v oblacích. Stezka připomíná něco mezi opičí dráhou mezi stromy (alespoň dole u nástupu) a hlavně je nejspíš technicky nezpůsobilá, protože se na ni nelze dostat. Zavřeno. Vyhlídka shora nic moc, mlha. Je možno si tu koupit naseknutý kokos nebo ananas, nejspíš s horskou přirážkou.

Kolem 11 se pak všichni sejdeme na vycházce k devítiobloukovému mostu, kudy pojede vlak. Jednak je tam snad zastávka a i kdyby nebyla, vlak tam vždycky staví kvůli focení přes tento místní Cassandra crossinng (tenhle film už je asi jen pro pamětníky na Sophii Loren). Z různých vyhlídkových míst ve svahu pozorujeme průjezd vlaku, načež se po malých skupinkách vracíme do Elly. Někdo si mění peníze v bance, což je o dost náročnější a delší než minule ve zlatnictví. Jdeme také jednotlivě po nákupech a na oběd. Náš nepříjemný lokální průvodce číhá, s kým by se dalo zajít do některého stravovacího zařízení, ve kterém by se zadarmo najedl. Nemáme se s Aničkou k odchodu tak dlouho, že to vdává.

Ve 13:45 je sraz na odjezd, ale chybí Helena. Čekáme na ni se vzrůstající nervozitou, protože nebere telefon.,Asistent řidiče ji jde hledat. Máme obavy, zda se jí opravdu něco nestalo. Nakonec přichází a omlouvá se, že ji zdrželi na masáži. Z čekání na paní vedoucí máme fotku toulavého pejska, který vyspává odpolední siestu vedle odložené (prázdné) flašky nějakého dryjáku. Nedá se předpokládat, že ji vypil on, ale kombinace je to efektní.

 Jedeme směr NP Udawalawe do obce Thimbolketiya, do hotelu Kotawatte Village. Bydlíme v takových vyvýšených buňkách, připomínajících domky na kůlech. Asi je to ochrana před nějakou zdejší havětí. Dorazili jsme kolem páté, tak před večeří trochu odpočíváme. Je tu tedy rovněž bazén, ale nikomu se do vody nechce, brzo bude tma. Večeře je v hlavní budově, musíme tam trefit potmě. Nějaké osvětlení v areálu ale je, ale rozsvěcuje se až s odchodem z restaurace za úplné tmy. Standardně prší.

Středa 19.11.2025 NP Udawalawe, přesun do plážového resortu na jižním pobřeží

V 5:30 odjíždíme v džípech na safari do NP Udawalawe. Je tu spousta dalších turistů v džípech. Takže je občas na cestách tlačenice. Pozorujeme hlavně slony, kteří se po parku volně potulují, několik zvědavců nám strká choboty do vozů. Vidíme taky spoustu ptáků, nějaké opice a v dálce nějaké krokodýly. Teprve po návratu do hotelu snídáme a pak balíme a odjíždíme k moři do hotelu The Long Beach Resort. Přijíždíme asi ve 13:45. Odpoledne trávíme u hotelového bazénu. Moře je bouřlivé, na koupání to není. Ostatně tady se prý skoro nikdo nikdy nekoupe, jsou zde proudy a vlny prý mlátí o břeh permanentně. Ideální místo pro hotel, jen co je pravda! Asi bylo třeba prostavět prachy. V pokoji máme problém - na WC se nám stále na podlaze kolem záchodové mísy se soustavně "generuje" voda, nepochybně odpadní. Při posezu na míse aby jeden měl nohy v kaluži, o jejímž původu lze úspěšně fantazírovat. Reklamujeme to, ale pracovníci hotelu, nejspíš žádní údržbáři, prostě uklízeči, zjevně neví, co s tím. Nejdřív to vytřou. Upozorňujeme je marně, že to nepomůže, protože jsme to udělali sami předtím 2x. Viditelně je problém především v angličtině a taky v inteligenční úrovni protistrany. Takovou situaci tu musejí mít častěji a tudíž pro ně nemůže být novinkou. Jen doufají, že se se situací smíříme, což ovšem nechceme, máme tu být 3 noci. Nakonec to na návrh Heleny skončí výměnou pokoje, kam si musíme s klením přesunout věci, uložené už ve skříních. V náhradním pokoji pro změnu není lednička, ale obávám se, že návrh na další stěhování by skončil vraždou.

Čtvrtek 20.11.2025 Výlet do Unawatuny

Časné dopoledne trávíme u hotelového bazénku. V 11 hodin jedeme tuktukem na výlet do Unawatuny. V šíleném tropickém vedru procházíme městečkem, zastavujeme se v jedné restauraci na drink (teda většinou džus). Domlouváme se, že se ve 2 hodiny sejdeme na obědě v restauraci Lucky Tuna. Mezi tím většina absolvuje někde masáž, my se procházíme a fotíme. Patrně sem jezdí mraky Rusáků, protože tu všude jsou nápisy v azbuce.Ruština je tu taky slyšet na každém kroku. Ve 2 se scházíme na obědě (velmi dobrém), pak jdeme na sraz s našimi tuktukáři a vracíme se zpět do hotelu. Někdo si dá ještě bazének.

Pátek 21.11.2025 Výlet po řece Madu Ganga, Galle

Odjíždíme kolem 8 na river safari na řece Madu Ganga (snad každá zdejší řeka se jmenuje Ganga). Přístav je v obci Balapitiya. Nasedáme do malého člunu tak akorát pro nás. Musíme si ovšemže navléct záchranné vesty, ve kterých jsme dost neohrabaní. Ostatně ty vesty by nás moc nezachránily. Půlka z nich nejde tlustším Čechům dopnout, taky na nich často chybí spony. Plujeme po řece, zastavujeme nejprve na "skořicovém ostrově". Jeho obyvatelka nám ukazuje, jak se skořice zpracovává. Automaticky se tu předpokládá, že si nějakou skořici nakoupíme, když se nám tak věnují, ostatně proč ne? Další zastávka je na ostrůvku s klášterem Kothduwa temple. Ten si hlavně prohlížíme, za dobrovolný příspěvek si také můžeme nechat dát požehnání od místního mnicha. Pár lidí neváhá, protože co kdyby se člun potopil?. Spíš než mniši tady dominují oprsklé potvory, vzdáleně podobné zdegenerovaným potomkům seriálu Rychlá rota. Nejblíže mají snad k veverkám, ale mate nás, že vyžadují jako úplatek banán. Na dalším ostrůvku si necháváme okusovat nohy dravými rybičkami, tato atrakce už ostatně dorazila i do Prahy, kdyby měl někdo zájem. Zastavujeme rovněž u plovoucího baru a někdo si dává džus, jiný kokos . Pak už se vracíme do přístavu.

Pomalu to otáčíme směr hotel. Cestou ještě zastavujeme v záchranné želví stanici. Výklad neříká zkušeným cestovatelům mnoho nového: želva snese po šílené námaze s vydrápáním se z moře a vyhrabáním jámy až 200 vajec, které musí ležet ve správné hloubce a osvitu slunce kvůli inkubační době. Na to čekají místní sběrači, kteří jí je zase vyhrabou a prodají na trhu. Ochranáři v poslední době zkoušejí sběrače přeplácet, aby vejce odevzdali jim a pokusí se vejce nechat dozrát v umělé líhni. Je to však z velké části kontraproduktivní. Želva se má narodit tam, kde matka snesla vejce, ne v nějakém inkubátoru. Chybí tu poporodní boj o život, svit měsíce a vnímání prostředí, které želvu, pokud přežije, dovede za několik let putování oceánem na stejnou pláž, kde se za svitu měsíce cyklus opakuje. Za normálních okolností přežije z celého vrhu méně než 1 procento želviček, většinu jich sežerou útočící predátoři, většinou ptáci, ještě předtím, než se dostanou do moře. Situaci jen komplikuje bezhlavě se množící lidstvo, které staví budovy (ponejvíce hotely, ale také silnice) nedaleko pláží, kam se želvy vracejí opakovat zázrak zrození. Osvětlení budov a projíždějících aut čerstvě narozené želvy zmate a ony se často vydají ne do spásného oceánu, ale do vnitrozemí kde vyčerpané uhynou. Teprve v poslední době se začíná prosazovat zhasínání světel civilizace v nocích, kdy se dospělé želvy vrhají na břeh, aby umožnily zrození nové generace. Je to jen několik nocí v roce, kdy se toto děje ...

Sobota 22.11.2025 Odpočinek kolem hotelu

Po snídani se jdeme projít po pláži. Ale je vedro, nohy se boří do písku a k vidění není nioc moc. Asi po kilometru to otáčíme zpět do hotelu. Ostatní jedou tuktuky zase do Unawatuny, nám to ale pro jednou stačilo. Tak trávíme čas u bazénku. Pobíhají tam nějací zaměstnanci hotelu a patrně připravují nějakou párty. Množí se židle, bazén je přepažen provazem, na který kašleme a podplaváváme ho.. Po poledni se vracíme na pokoj. Anička má nějakou rýmu, taky jí škrábalo v krku, tak zůstává na pokoji. Já jdu později odpoledne znova k bazénku. Při plavání mi tam upadne zrasovaný nehet u palce, který se k odchodu  už dávno chystal. Na trávníku se instaluje osvětlení, přibývají další židle.

Na 19 hodinu nás všechny zve Jitka na pláž před hotel na arak, bude mít v pondělí narozeniny. Chvíli s oslavenkyní popijeme a pokecáme a pak jdeme na večeři.

Neděle 23.11.2025 Odjezd do Colomba, odlet

Do 2 hodin je volný program. Trávíme ho v pokoji, což je chyba. U bazénku probíhá velmi hlučná akce s hudbou (tedy lze-li ten randál nazvat hudbou). Nevěděl jsem, že se dalo jít ke druhému zdejšímu bazénku trochu dál od toho kraválu. Anička mě tam nelákala, protože se snažila zahnat nachlazení a zůstala by v pokoji, jemuž se třásly stěny tak jako tak. Já bych teda zcela negentlemansky manželku nechal trpět a utekl bych k tomu, ostatně den předtím jsem měl rychlý případ s hustým běháním, na který jindy osvědčený Ercefuryl nezabíral (nebo jsem podcenil nezbytnou dávku. Pomohly až 2 tablety s kombinaci s 6 malými banány a coca colou).

Ve dvě hodiny odjíždíme do Colomba, trochu se projíždíme po městě, zastavujeme u několika staveb a v jakési kavárně, přidává se k nám pan Ašók. Nakonec zastavujeme na odpočinek v jednom zdejším hotelu. Dá se tu vykoupat v hotelovém bazénku s barevným osvětlením. Několik z nás této možnosti využívá. Pak si dáváme večeři a slavíme u dortu Jitčiny narozeniny. Nakonec odjíždíme na letiště a loučíme se s místním průvodcem, řidičem a Ašókem. Řidičův asistent už musel odjet odpoledne,má další akci. Jdeme na letiště na odbavení. Je vedro, Heleně se rozjíždí příliš namáhaný zip u kufru, do kterého nacpala moc čaje.

Pondělí 24.11.2025 Přílet

Z Colomba odlétáme ve 2:40 do Dubaje Boeingem 777-300, let trvá asi 4 hodiny. Dostáváme snídani, pospáváme nebo koukáme na filmy. Z Dubaje odlétáme v 8:40 místního času, zase Airbusem A380 do Prahy asi 6 hodin, cestou oběd, filmy, většinou snaha o spánek. V Praze přistáváme asi ve 12:30. Čekáme na zavazadla, loučíme se a jedeme autobusem domů. Tak zase někdy někde.

Příloha - více fotek