O B S A H
Jedeme autobusem na letiště. Sraz je v 11:45 na Terminálu 1 před "obvyklým" srazovištěm adventurních klientů, restaurací Costa Cofee. Přicházíme předposlední, čeká se ještě na jednu dvojici. Vyslanec cestovky nám rozdává cestovní pokyny, takže můžeme vyrazit k odbavení. Tam se Tomášovi podaří první menší renonc tím, že si před kamerou automatického celníka nesundá brejle a je tudíž promptně vyzván, aby se odbavil "manuálně". Naštěstí to není synonymum pro nakládačku.
První let nás dopraví do Dubaje. Před bezpečnostní kontrolou sníme svačinku, kterou jsme si vzali s sebou, protože před dopoledním odjezdem na letiště jsme se cpát jídlem ještě nechtěli. Letíme Boeingem 777-300 se společností Emirates. Startujeme ve 14:45. Cestou sledujeme filmy (6 hodin na zadku je přece jen 6 hodin a to nás bude z Dubaje čekat další podobná várka). Tentorát jsou v palubní nabídce dokonce i 3 filmy v češtině. Dostáváme večeři a později ještě zmrzlinu. Na ranvej v arabském světě dosedáme ve 23:21 místního času a posouváme hodinky o 3 hodiny dopředu. Po pauze bude následovat dalších více než 6 únavných hodin do Hanoje.
Od letadla nás odváží letištní autobus. Po bezpečnostní prohlídce hledáme správný
Terminál A. Složitost! Je třeba jet výtahem dolů, pak automatizovaným vlakem a pak
zase výtahem nahoru. Sice tím strávíme celkem asi hodinu, ale času máme
naštěstí
dost. Odlétá se z brány A17. Je taktické usadit se poblíž. Posléze se ukazuje, že je potřeba propracovat
se přes DALŠÍ bezpečnostní kontrolu, než se nalodíme do jiného Boeingu 777-300
(opět s Emirates) ve 3:40. Po startu dostaneme naštěstí jen lehké občerstvení, snídaně
bude následovat později. Kdo je toho schopen pospává, případně konzumuje další
filmy. V Hanoji přistáváme ve 12:40 místního času. Hodinky posouváme o další 3
hodiny dopředu.
Po přistání následuje vízová kontrola, vykoupená dlouhou frontou. Pak pro změnu čekáme dost dlouho na zavazadla. V příletové hale nás čeká průvodce Ondra a místní vietnamský průvodce. Vedou nás na parkoviště do autobusu, který nás doveze do hotelu La Dolce Vita. V půl páté máme sraz na procházku večerní Hanojí. Cestou měníme peníze u směnárníka, zájemci si obstarávají místní SIM karty. Neměnili jsme všech doporučovaných 1000 USD, ale i tak, jak se dalo čekat, vietnamských bankovek je i při 800 US dolarech pěkný paklík. Vietnamská měna dong je nekonvertibilní a cenu je nutno dělit 1000, abychom mohli konstatovat, že zdejší 1 000 000 zhruba odpovídá české tisícikoruně.
Jdeme na večeři do místní restaurace Hoang´s Restaurant. Na ulicích je živo, všude jsou (nejspíš celou noc) otevřeny krámky se vším možným. Průvodce Ondra nikoli poprvé sděluje, že máme-li žízeň nebo hlad, vyřešíme to ve Vietnamu dříve, než ujdeme 50 metrů, na záchod je to metrů 100. V krajním případě lze za tímto účelem atakovat i příbytky pouličních prodavačů. Lidé jsou přátelští, angličtina převládá nad francouzštinou, protože bývalá koloniální evropská mocnost žije už jen v paměti seniorů. Poprvé se seznamujeme se zdejším dopravním provozem a jsme rovnou varováni, že jako se tady nemáme obávat vkročit do cesty houfu motorek (nejlépe s rukou zvednutou nad hlavou, protože MY přejít prostě potřebujeme TADY a TEĎ), po výstupu z letadla v Praze na zdejší praxi musíme zase urychleně zapomenout, jinak nás už dlouhý život čekat nebude. Většinově poklidné tempo smrdutých jednoválců dovoluje místním řidičským akrobatům neporazit evropskou bledou tvář, ať dělá, co dělá. Ale vždy je přece jen lepší dát místním jezdcům z neznáma 2 nebo 3 metry, odstup, aby mohli reagovat. Je to přece jenom jistější.
Snídáme od půl sedmé. Dozvídáme se, že na jednu z našich spolucestujících spadla ve sprše
těžká skleněná přepážka mezi toaletou a sprchou, rozpadla se a kousky a svou
oběť pořezala.Zranění se muselo šít, naštěstí to moc "štychů" nebylo.
Máme ve svém pokoji shodné monstrum: těžkou, nejméně půlmetrákovou alespoň půl
centimetru tlustou tabuli kouřového skla, nesmyslně drženou v pouhých 4 bodech
prošroubovanými kovovými kolečky. Jen velmi obtížně
se s tím krámem dá pohybovat, přičemž hrozí vyvléknutí koleček v drážky nahoře i
dole. K roztříštění desky o porcelánovou mísu tak může dojít kdykoli.
V některém z dalších hotelů nalezneme ve svém pokoji stejnou přepážku, tentokrát
už uchycenou v drážkách podstatně lépe. Tam sklo už na
někoho asi spadlo.
V 8:30 nakládáme zavazadla do autobusu, protože hotel opouštíme po jediné noci. Jedeme na prohlídku města, kde na nás postupně čeká Etnografické muzeum, výrobna lakovaných předmětů a Chrám literatury a vzdělanosti. Poslední zastávka před obědem je bývalé vězení, kterému se přezdívalo "hanojský Hilton". Jedná se o nelidské zařízení, ve kterém byli arestováni za války provinilí Američané. Prý tu (údajně za drogy) "seděl" i sám Paul Mc Cartney. Jestli padla i další VIP jména se už nepamatujeme. Nyní je to naštěstí už jen muzeum pro středně otrlé turisty.
Na oběd jdeme do lidové restaurace. Pod pojmem "restaurace" si normální Evropan představí místnost se stoly a židlemi. Ne tak v Asii. Tady se sedí a konzumuje jídlo na ulici před restaurací, zejména pokud uvnitř není místo. Jsme tedy posazeni na nízké, v podstatě dětské, čtvernožky, vysoké asi jako jeden a půl nočníku pro batole, ve výuce jak sedět jednou na záchodové míse. Pokud je někomu málo mít prdel 20 cm nad vozovkou (těžko se sedá a ještě hůř vstává), dají se na vyžádání sesadit dvě sesle na sebe, takže člověk získá dalších 8 centimetrů. Já ani žádat nemusel, neboť jsem při usedání na základní jednoduchou židličku vytřel asfalt vozovky. Asi tak 2 lidi mě museli pomáhat vstát. Sesazená dvojsesle byla o něco málo lepší. Objednáváme si tradiční polévku Pho.ve smyslu strategie průvodce Ondry, že cizí země se přece nedá poznávat v restauraci s evropským jídelním lístkem. Protože jde o tekutou stravu, dostáváme k tradičním hůlkám i lžíci.
Po obědě je naplánováno Ho Či Minovo mauzoleum (podobnému objektu se v již naštěstí dávnější minulosti říkalo "Maus Oleum", čili myší olej). Stejně jako tenkrát, ani tady vtípky ovšem nejsou dovoleny, Vietnamci dodnes berou svého Vůdce smrtelně vážně, počínaje povinností mít všechny osobní věci uzavřené v batohu (namátková prohlídka na vstupu do areálu neudiví), fotit se smí jen určité objekty z určitých úhlů v předem daných zónách. Pozorujeme střídání stráží (zde je fotit dovoleno), následně procházíme kolem domku, ve kterém Ho Či Min bydlel. Strýček Ho byl skromný muž. Drahé dárky odmítal nebo odkládal, v paláci zbylém "po Francouzích" bydlet nechtěl, jen v dohledu z něj si nechal postavit prostý dřevěný domek, dnes by se řeklo skromnou jednopatrovou chatu. Tam měl základní literaturu (pochopitelně že jen "tu správnou"). Tam se také odehrávaly vládní porady.
Po mauzoleu míříme k Pagodě na jednom sloupu, objekt starší než 1000 roků, potom k Pagodě obrany státu. Končíme v úzké uličce, jejímž středem vede železniční trať a projíždějí tudy rychlíky.Turisté tam oficiálně nesmějí a policie dělá, že neví, že se na to kašle (jeden smrťák cizince už tu prý byl, někdo pod ten rychlík opravdu spadl). Všichni místní se určitě děsí okamžiku kdy nádraží bude v rámci renovace vytaženo mimo město a oni tím přijdou o skvělou bonanzu. Nalézá se tady několik desítek restaurací, možná jich je i víc. Před příjezdem vlaku obsluha promptně zahání turisty do nitra hospod, kde je pak hlava na hlavě a vlak se tím pádem povede vyfotit jen těm dobře informovaným jedincům, kteří si s předstihem urvali výhodná místa v patře blízko zábradlí. Jestli si někdo myslí, že v 5 metrů široké uličce obklopené chatrnými dřevěnými domy vlak pojede krokem, je na omylu. Šinkanzen to sice není, ale ona i taková padesátikilometrová rychlost dokáže s těmi, kdo se přes zákaz prorvali z restaurace ven, zacloumat soupravou rozráženým vzduchem.
Po průjezdu rychlíku už jdeme na večeři a z ní se přesunujeme na nádraží, kde čekáme na příjezd vlaku. Máme lístky na lůžkový vlak ve 22 hodin do Lao Cai. Po opuštění nádraží projíždíme i uličkou, kde jsme s nadcházejícím večerem číhali na předchozí rychlík (o moc víc jich uličkou denně asi nejezdí, to už by ty baráčky v ní asi dávno odfoukl průvan od projíždějících souprav). V kupé nacházíme pohoštění pro cestující v podobě slaných lupínků, vody, banánů (velmi vhodná dieta!). Je zde sprostá zima a to jsme ještě neodstartovali. Průvan vychází ze stropních ventilátorů. Až vyjedeme, bude to ještě horší. Už jsme nikdo dlouho nejeli lůžkovým vlakem (teda asi jak kdo, my s Aničkou rozhodně ne). Kupé je 4místné, na 2 horní postele je nutno vyšplhat, což je tělocvičný výkon, který na sebe tradičně berou chlapi (teta Kateřina v Saturninovi říkala, že "od dob Titanicu"). Naštěstí jsou lůžka zavěšena na solidních řetězech a nedají se zničit ani evropskými (decentně řečeno) nadváhami. Průjezd "naší" restaurační uličkou po rozpohybování vlaku ve tmě nevnímáme, užijeme si ji až cestou zpátky. Jen si nebudeme jistí, jestli je to správná ulička, projíždíme totiž před přistáním více podobnými místy.
Cestou to v noci hází tak, že kde kdo patrně uvažuje o vykolejení. Vlak naštěstí v naší cílové stanici končí, jinak by se výstup se zavazadly v rozespalém stavu mohl proměnit v zajímavou bojovku.
V 6 hodin vystupujeme z vlaku v Lao Cai. Před nádražím nás čeká zdejší místní průvodkyně a autobus. Do autobusu
prozatím jenom naskládáme bagáž a jdeme do nedaleké restaurace na snídani. Po ní se
vydáváme na víkendové trhy v Bác Há. Tentokrát jsme jedli
pod střechou a měli tu i židle, byť jejich rozměry nebyly tak úplně kompatibilní
s našimi zadky.
Cesta autobusem mi připadala nekonečná. Silnice je úzká i rozbitá zároveň. Předjíždí nás spousta vozidel, která míří tam co my: na největší tržiště v zemi. Vesnice, k níž je tržiště přilepené je malá, domy jsou vestavěné do skal, pokud se majitelům podařilo nějaký kámen odbourat. První cesta z natřásacího autobusu vede na záchod v místním hotýlku a je dost komplikovaná, což je dáno duchem neustále dostavovaného domu.
Následná procházka po tržišti by se dala popsat spíš jako bloudění. K dostání je tu, alespoň co do potravin, snad všechno na světě..Trochu fotíme. Máme toho ale brzo dost, pročež zakotvíme v kavárně poblíž místa srazu. Když se všichni nabaží tržnice, jedeme nazpět do Lao Cai stejnou dlouhou únavnou silnicí. Ondra vykládá historii zdejší horské oblasti: jsou tu prý místa, která Francouzi nedobyli nikdy a Američani to prý ani nezkoušeli. Vládnou tu kmenoví vůdci organizující obchod s opiem a jeho deriváty. Z toho (kromě nepřístupného terénu) pochází i nedobytnost oblasti: vždycky bylo lepší se s místními vládci dohodnout, ostatně trochu drog do kapsy bokem není k zahození.. Mimochodem, 70 % chlapů a 30 % žen ve Vietnamu kouří a tomu odpovídají statistiky délky dožití a úmrtnosti.
Cestou zastavujeme u čajových plantáží, pak u hranic s Čínou. V jedné z restaurací v Lao Cai obědváme. Po obědě se vydáváme do města Sa Pa (shoda jména s pražskou tržnicí nebude náhodná). Cestou uvolňujeme zdřevěnělé končetiny procházkou kolem několika vesnic a rýžových políček. Velký kus cesty jde s námi skupina místních žen, které se vracejí domů z trhu. Vypadají všechny stejně (pro Evropana určitě), jedna z nich je matka naší místní průvodkyně. Než se s námi rozloučí, nabízejí nám své zboží. Něco si kupujeme, abychom neurazili.
Po procházce nasedáme do autobusu a jedeme do nedaleké Sa Py, kde se ubytováváme v hotelu "Sa Pa Luxury Hotel". V 18:15 je sraz na večerní procházku. Míříme někam na večeři, ale moc restaurací už otevřených není, vezmeme tedy zavděk tržištěm. Objednávka jídel je dost zmatená. Vypadá to nejmíň na dvě různé fronty zájemců o krmení. Vůbec nechápeme, jak se Vietnamci orientují v tom, kde kdo sedí. Jídlo se musí připravit a není možné při čekání překážet. Vybíráme si stůl alespoň v dohledu improvizované kuchyně, kde se objednává a vaří/peče/smaží. Jídlo však kupodivu dorazí podle objednávky. Později nám Ondra vysvětluje, že zatímco pro nás jsou Vietnamci všichni stejní (oni si to o sobě nemyslí), Evropani jsou pro místní obyvatelstvo něco jako exotická zvěr z nedaleké zoo, lišící se navzájem ve všech možných směrech. Tím pádem jsme pro ně snadno identifikovatelní na první pohled. Večeře nebyla nic moc, teda spíš záleželo na tom, co si kdo vybral. Já jsem známá fajnovka, co mořskou žoužel nežere. A když jsem si vybral párečky ... prý moje chyba !
Odcházíme v půl deváté na nádraží, ze kterého jezdí vláček k lanovce pod Fansipan,
nejvyšší vietnamskou horu (3143 mnm) a národní symbol. Vstupné na horu je 900 000 dongů, první miliónovka (přesněji dvě pětisettisícovky) nás opouští. Na koruny
je to tisícovka, tedy skoro evropský standard. Po docela
dlouhé frontě se nám podaří do vláčku nacpat a pak i přesednout na kabinkovou lanovku. Od
výstupu z lanovky
vede ještě 600 schodů na vrchol Fansipanu. Většina výpravy stoupá po těch schodech,
pohodlnější se mohou svézt jakousi dodatečně dotvořenou minilanovkou téměř až na vrchol. Fronta k ní je ale tak dlouhá, že
se nahoře ocitají jen krátce před pěšáky.
Stejnou cestou, tedy pěšky nebo minilanovkou se dá dostat i dolů, ale to už je
vyslovená urážka turismu.
Ondra nás včera připravoval na to, že tu bude zima, tak jsme všichni navlečení. Zima se však nedostavila, některé vrstvy oblečení je nutno redukovat. Sraz pro zpáteční cestu je v půl jedné u horní stanice kabinkové lanovky.Dolů jedeme společně.Naše (teda určitě NEJEN naše) nedaleko jednoho opěrného sloupu na delší dobu zůstává viset a jen se ve větru mírně pohupuje. Čas mimořádné zastávky odhadujeme tak na 15 minut. Naštěstí se provoz obnoví dřív, než se kolem začnou objevovat záchranné týmy, aby nás vysvobodily.
Cesta vláčkem do města už je nudná. Z nádraží jdeme kousek pěšky do jedné ze zdejších vyhlášených restaurací. Protože je dnes Martina, část z nás požaduje kachnu (martinskou husu tu nevedou). Já si z trucu dávám zase vepřové. Z restaurace se vracíme k nádraží a vyhlížíme náš autobus. Ten nás poprvé míjí a zase mizí, protože obchodně zdatný řidič chytil jiný příležitostný kšeftík a veze jinou výpravu, což je ve Vietnamu obvyklý jev.
Po znovunalodění jedeme nejprve do sedla Tram Ton. Rozhled není nic moc, je to jen nudná turistická atrakce. Pak se vracíme kousek pod sedlo ke stometrovému Stříbrnému vodopádu. Vystoupat se k němu dá po schodech a druhou stranou je pak nutno sestoupit zpět na parkoviště. Vodopád není sice vyschlý, ale množství vody rozhodně nepřipomíná plitvickou variantu, do které skákal náčelník Vinnetou. Fotky tudíž nebudou stát za mnoho. Dostat do záběru chudou vodní kaskádu a nemít na snímku současně alespoň pár metrů zábradlí je docela problém. "Doma" v hotelu si kupujeme nějaké pivo na večer. Večeře je stanovena individuální, každý míří do jiné restaurace (my jdeme nevynalézavě do restaurace proti hotelu na jarní závitky a pak se vracíme na pokoj). Mimochodem, jarní závitky v rýžovém papíře sice asi taky nejsou (přihlédneme-li k množsví tuku) zrovna dietka, ale jsou dobré a rýžový papír v Praze k dostání je ve více variantách.
V devět hodin stěhujeme zavazadla k recepci hotelu a odjíždíme autobusem na vycházku několika vesnicemi (Y Lin Ho, Lao Chai, Ta Van) a údolím řeky Muóng. V Lao Chai
obědváme v jedné z restaurací. Po obědě nás místní průvodkyně provází vesnicemi Ve vsi Ta Van zrovna někdo
"vaří" rýžovou pálenku, kterou někteří odvážlivci nemohou neochutnat. Padají
vtipné poznámky o bílých holích, které se fasují na konci vesnice. Když se
průvodce Ondry ptám, kolikrát se tenhle alkohol přepaluje, obrátí oči k nebi a
odpoví, že hodně záleží na tom, jak velká je žízeň. Taky jsem ten dryák ochutnal
a děkuji Pánu Bohu, že dodnes vidím stejně špatně, jako před experimentem.
Procházka zabrala značnou část dne a lze pochybovat, že to bylo "pár kilometrů"
(no, záleží na tom, jak se definuje "pár", že ano).
Pak už se vracíme autobusem do hotelu. Tam se bude možné osprchovat (což byla úlitba, protože jsme se odhlásili už ráno) a v okolí si,koupit něco malého k večeři. V 18:45 odjíždíme do Lao Cai na nádraží. Cesta trvá asi hodinu. Další skoro 2 hodiny pak posedáváme v čekárně, než nás pustí do vlaku. Odjíždíme ve 21:30. Lůžkové kupé vylepšil nějaký technokratický idiot o umělohmotnou přepážku mezi stropem vagonu a horním ložem tak šikovně, že mezi postelí a přepážkou zbývá prostora zvící nějakých 40 cm. Přepážka sahá do 2/3 rozměru (plochy) kupé. Nevím, jak to líp popsat, ale na horní lože je možno se, stejně jako při cestě sem v předchozím vlaku "bez desky" vyšplhat a vsedě se připravit ke spánku, leč do mezery mezi oknem a nocležníkem je možno se buď nacpat hlavou k oknu (s rizikem kruté rány do hlavy při pokusu se po probuzení posadit), nebo naopak s hlavou otočenou ke dveřím vsoukat do mezery tělo od pasu dolů. Smysl tohoto mučícího prostředku asi spočívá ve stížnostech cestujících na strašlivý průvan, fičící ze stropních větráků při pohybu vlaku.Deska,vsunutá mezi strop a lůžko kupé od ledové tortury opravdu odstíní. Určitě však pro ni platí stará poučka "Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky !". Vzhledem ke změněné architektuře kupé není možné umístit nahoru nad dveře alespoň 2 batohy, které tím pádem na podlaze tísní všechny čtyři. To je také poslední rána jakémukoli pohybu uvnitř kupé. Při první cestě mužská část cestujících 2 batohy vyheverovala ke stropu a dámská zavazadla nacpala pod dolní lůžka, díky čemuž se v kupé mohli 4 lidé před výstupem v cílové stanici alespoň postavit do svislé polohy a začít bagáž vytahovat dveřmi ven, pochopitelně jeden po druhém. V nové situaci se dala při slézání od stropu tak akorát vsunout noha mezi stojící batohy. Dodnes se domnívám, že část zmizelého obsahu mé lékárničky s drogami na spaní zůstala právě při této cestě na horním loži k dalšímu použití vlakovou úklidovou četou, nebo dalším cestujícím.
Díky již zmíněnému technokratickému zateplovateli kupé nám ve vlaku nebyla alespoň zima,
když už tam nebylo k hnutí. Máme asi půl hodiny zpoždění, takže jsme v Hanoji po šesté hodině.
Během dojezdu zpomalujícího vlaku jsme vyhlíželi "naši" uličku s restauracemi,
ale poté, co jsme jí projeli už po páté, jsme rezignovali, neboť vlak konečně
zastavil a bylo nutno z něj vystoupit. Čekal tu na nás s autobusem
stejný průvodce, který nás provázel na začátku zájezdu. Prý máme jít napřed na
snídani, údajně na nejlepší polévku Pho v Hanoji. Ovšem měli tam dost nízké židličky,
příliš se nelišící od těch, z jejíž jedné jsem měl příležitost se rozplácnout na
chodníku před několika dny. Tyhle měly naštěstí alespoň opěradla. Následoval
ještě přesun na kafe do nedaleké kavárny, k polévce se nevydávala. Teprve pak bylo
možné se nacpat do autobusu a odcestovat k zátoce Ha Long.
Jeli jsme dost dlouho na to, abychom museli (plánovaně) zastavit na čůrací
pauzu u výrobny perel. Zastávka je plánovaně spojena s možností nákupu
(ani mladí, ani staří účastníci zájezdu s sebou neměli dostatečný přebytek US dolarů) těchto přírodních skvostů.
Dostalo se nám alespoň přednášky o umělé výrobě perel. Pokud se totiž z moře
vytahují "divoké" perlorodky, najdete poklad uvnitř tak jednou za 10 000 úlovků.
Perlorodka po násilném otevření přirozeně hyne. V románu
20 000 mil pod mořem sice kapitán Nemo naditý do skafanru příležitostně
kontroloval obří perlorodku s ještě neuvěřitelně macatější perlou (zajetí
proferora Arronaxe doprovázeného se sluhou Conseilem a velrybářem Nedem Landem mu k prezentaci zajisté poskytlo
vítanou příležitost), ale budeme asi muset
konstatovat, že v minimálně tomto bodě pan Jules Verne poněkud kecal. Snad už někdy
před druhou světovou válkou Japonci vypracovali možnost umělého chovu
perlorodek. Těm se vnese do těla drobný dráždivý předmět, například odštěpek
škeble jiné perlorodky. Takto "operovaná" perlorodka začne implantát obalovat
perletí, aby se zbavila dráždění. Při umělém pěstování perel posléze najdete
poklad ve 3 škeblích z 10. Perlorodky se také chovají v sítích v chráněných
místech kde "správně" proudí voda a samozřejmě se zde nevyskytují predátoři.
Pravda, takto vyprodukované perly nejsou ani zdaleka všechny stejně kvalitní, musí
se vytřídit. Ty prodejné se použijí na šperky, ostatní se drtí a přidávají do různých
drahých krémů. Proces kontroly nám ve středisku demonstrovali. Zaměstnankyně "perlárny"
za den otevře několik stovek perlorodek, které samozřejmě, stejně jako dřív, po
otevření umřou, o tom nemějme iluze. Jen jich nemusí zahynout 10 000, aby se
našla jedna perla.
Po odborném výkladu máme příležitost podívat se do zákazníky natřískané prodejny, kde po sobě šlapou členové mnoha turistických výprav. Fotit se tu nesmí. Jakkoliv čeští skrblící nekoupili nic, fronta před pokladnou byla dlouhá dost ! My jsme však pokračovali v cestě do zátoky Ha Long.
Po mostě jsme přejeli na ostrov Tuan Cháu a nalodili se na člun, který nás veze na loď Syrena. Na té strávíme zbytek dnešního dne jednak cestou do samotné zátoky a jednak organizovanou prohlídkou tak zvané Jeskyně překvapení (Hang Súng Sót) a následně návštěvou Titovova ostrůvku. Jakkoli jsme na to byli připravováni průvodcem, šokuje nás zdejší provoz. Turistických lodí jsou zde desítky, zátoka je doslova zahlcena, kouř z lodních motorů smrdí a v noci to bude ještě horší, až poběží kvůli klimatizaci generátory. Masový turismus, současný světový ideál !
Přidělují nám dvoulůžkové kabiny s příslušenstvím. Společně s námi veze Syrena ještě skupinu Francouzů a menší partu Indů. V jednu hodinu je podáván oběd formou švédského stolu a pak ve 2:15 "vyloďovacím" člunem na Hang Súng Sót (Francouzi a Indové jedou pouhou čtvrthodinu po nás, jen co se člun stihne otočit). Všichni musí mít záchranné vesty s číslem mateřské lodi, jakkoli je nejmenovaní jedinci nedopnou (pokud ovšem tedy jsou na těch vestách jakékoli přezky, čili další šáškárna na n-tou).
Na Titovově ostrůvku se nachází miniaturní pláž, ale všichni návštěvníci by se do vody nevešli, od toho by moře nejspíš stouplo. Prostor, kam se dá doplavat, je striktně vymezen lany už jen proto, aby tu mohly přistát desítky vyloďovacích člunů, které by někoho mohly svými šrouby sešrotovat rovnou do konzervy, Ostrůvek vyniká pouze skálou nejméně 100 metrů vysokou, na niž lze vystoupat po 400 nepravidelných schodů a pak zase hurá po vlastní stopě zpátky. Občas je k dispozici lano v místě, kde by se mohla zamotat hlava. Provoz je tu značný. Skoro všichni dýchavičně nahoru, vybojovat několik málo fotograficky přijatelných míst, vyfotit zátoku přecpanou loděmi a zase šupem dolů. Schodiště je dost úzké na takovou legraci, plahočíme se vlevo, vpravo, jak komu velí domorodé zvyky. Ve třetině cesty limonáda a čůrání. Manželka to nešla, focení tedy vyšlo na mě. 1100 schodů za den jsem kupodivu dobře přežil, přestože obstřik páteřního obratle L5 mě čeká až po návratu a občas mě přepadají podivné bolesti. Hrdinného Titova se asi můj uskřinutý nerv, procházející páteří dolů do nohy, kde končí mezi prsty (jak pravila neuroložka) asi lekl.. Scházíme se všichni v 16:45 u Titovovy sochy, po páté odplouváme na "mateřskou loď". Slunce už zapadá, je nejvyšší čas.
Po návratu se zběžně zcivilizujeme a jdeme si užít Šťastnou hodinku: k jednomu koktejlu k večeři přináleží jeden zdarma. Už nevím který nápoj si po agitaci spolucestující Evy objednáváme, ale neuchvacuje nás. Za třetí, za který se už musí zacvakat, solíme pěkně dongy.
V 18 hodin je na horní palubě ukázka výroby jarních závitků i s praxí. Tady někteří cestující (včetně mé manželky) zkouší se střídavými úspěchy závitky balit. V 19 hodin je večeře, je to opět švédský stůl. Večer pak v kabince trochu zápolíme s klimatizací.
V 6:30 je možno si na horní palubě zacvičit Tai Či, ale to raději ignorujeme,
protože nechceme naší nadváhou příliš rozhoupat loď. V 7 je snídaně, v 7:30 odjíždíme na další výlet k jiné jeskyni. Je možno
plavit se kultivovaně na člunu nebo
si za stejným účelem pronajmout kajak (tedy dokud malé lodičky nedojdou). Na kajak nikdo z nás nejde.
Nasedáme do člunu (pochopitelně opět ve známých nepoužitelných záchranných vestách) a proplouváme krasovým tunelem do skryté zátoky s jeskyní Hang Luón. Naštěstí jsme tu mezi prvními. Mají se zde údajně vyskytovat opice, ale zřejmě je masový turismus natolik znechutil (nás taky), že vidět nejsou. Při návratu je v tunelu už dost velká tlačenice,zdatně přiživovaná dvojicí na kajaku, která zjevně neví, jak zacházet s pádly. Asi se tu neřeší, zda ten, kdo si bere kajak, s ním taky umí zacházet. Vracíme se na naši loď, balíme a vyklízíme kajuty. Odevzdáváme klíče. Zavazadla necháváme u naloďovacího můstku. Mezitím loď vyplula zpět směrem k přístavu, před přistáním je ještě čas na svačinku.
Přistáváme kolem půl jedenácté, dál míříme autobusem do Hanoje. Cestou zastavujeme u dílny pro hendikepované pracovníky.Vyrábí zde sochy, sošky, oděvy a různé další "turisticky prodejné" předměty. Peníze z prodeje jdou na podporu pesonálu.
V Hanoji nás autobus vysazuje u katedrály sv. Josefa. Stavbu uctivě obcházíme s nezbytným výkladem kdy, kdo a proč. Nahlédneme i dovnitř, právě tu probíhá svatba. Následuje rozchod na prohlídku okolí a případně na nákup něčeho k večeři. Ondra doporučuje zdejší proslavené "mama bagety", odpudí nás ale slušně dlouhá fronta, proto dnes večeři vynecháme.
V půl čtvrté odcházíme k jezeru Navráceného meče (Hoán Kiém) a pak na představení vodního loutkového divadla. Představení začíná ve čtyři a trvá 45 minut. Vodní divadlo, v němž dominují národní hrdinové draci je stará vietnamská tradice, na představení se lístky kupují dlouho dopředu a v hledišti je vždy plno (a nejen cizinců). Na obrazovkách běží simultánní překlad do angličtiny. Bylo by to ještě zajímavější, kdyby zrovna před naší dvojicí neseděli dva američtí chuligáni, které to nebaví a hlasitě představení vtipně komentují.
Po představení jdeme kolem jezera ke chrámu Ngoc Son (Nefritové hory). Po prohlídce chrámu už směřujeme na nádraží a kolem půl sedmé nastupujeme do vlaku, do Dong Hoi. Jede až do Ho Či Minova města (tedy do Saigonu, řečeno postaru), my z něj jen musíme ráno včas vystoupit. Vlak vyjíždí v 19:20. Tentokrát máme v kupé pestřejší občerstvení - pivo, colu, vodu, sušenky,a banán, lupínky tentokrát vynechali.Vlaková správa se patrně praštila přes kapsu. Znával jsem Američana, který dokázal slané chipsy zapíjet sladkou coca colou a přikusovat k tomu čokoládu Studentská pečeť. Proti gustu ...
Zavazadla se tentokrát vejdou do zavazadlového prostoru, postele nám připadají trochu širší než v předchozích vlacích. Asi už se zmenšujeme na Vietnamce !
V Dong Hoi máme asi 20 minut zpoždění, tak nás z vlaku rychle vyhánějí, aby
mohli pokračovat do Saigonu. Čeká nás autobus s řidičem a místním průvodcem. Jedeme asi hodinu na snídani k jeskyni Phong Nha. Než nasedneme do 2 člunů, které nás vezou do jeskyně,
musíme posnídat (vlnobití se na řece neočekává). Jeskynní prostory
zpočátku proplouváme, pak nás ale vysadí, abychom si mohli užít procházku
mezi skalními útvary. Je to komornější zážitek, než předchozí Jeskyně
překvapení. Dál naše cesta vede k přístavišti a prodejním stánkům, kde čekáme na odplutí. Druhá skupina se
trochu opozdila, měli
jakýsi problém s řízením člunu, a se zájmem prý čekali na vzrušující možnost,že budou muset
plavat. Nic z toho ale nebylo, pročež plujeme zpět k přístavišti
loďek k našemu autobusu.
Jedeme k jedné z podzemních vesnic, které fungovaly za "americké" války (válku je ve Vietnamu nutno vždy upřesnit, tady se válčilo s malými přestávkami od 1.stolení našeho letopočtu). V podzemní vesnici Vinh Moc se její obyvatelé skrývali 5 válečných let. Jak asi 300 vesničanů vydrželo přes den skoro nedýchat (přívod vzduchu maskovanými větracími šachtami kterých nebylo mnoho rozhodně nebyl dostatečný), porodit zde 19 dětí a zůstat relativně při smyslech (při zdravém rozumu to nemohl vydržet asi nikdo) je nám záhadou. Ven se chodilo na střídačku do krytého zákopu, kde se nedalo postavit, aby Vám okolo letící střepina rovnou neurvala hlavu. Celé území bylo intenzivně ostřelovanou bojovou linií. Dnes je z vesnice skanzen, poskytující možnost "zkusit si to taky" sestupem nějakých 20 metrů pod povrch. Obrázky a shromážděné artefakty je samozřejmě nutno brát s rezervou, pseudodokumentární "fotografie" vojačky za vysílačkou, nebo ošetřovatelky v širokém zákopu jako vystřiženém z 1.světové války jsou jednoznačnou fikcí: zákopy bylo možné v permanentně ostřelovaném území chodit leda v podřepu, nebo ještě tak po kolenou. Ve vyobrazeném "zákopu" by první úspěšně vsazený granát zabil všechno živé.
Před podzemní částí prohlídky nám v místní restauraci dali oběd. Už během jídla jsem konstatoval, že to nebyla nejlepší volba, však jsme se krtkování taky neoddali zdaleka všichni. Tunely, ke kterým bylo nutno sestoupit po schodech ekvivalent 3 nebo 4 patrového domu jsou vydřevené bezpochyby jen pro pocit, že Vás měkká hornina vzápětí nezasype. Z uzoučké chodby (místy bylo nutno jít i bokem) zpravidla vybíhaly malé jeskyňky, do kterých pro názornost restaurátoři vložili modely lidí, sedících proti sobě v mizivém světle karbidky. Člověk nemusel být zrovna klaustrofobik, aby z takového prostředí nezešílel, takové případy tu nutně musely také vyskytnout. Utéct ale nebylo kam: pokud by vesničané vyšli na povrch do rozlehlého ostřelovaného území, patrně by zahynuli ještě předtím, než by se dostali k libovolné linii severního Vietnamu, nebo k americkým pozicím. Než by stačili alespoň vztyčit bílou vlajku, soustředila by se na ně zničující palba dřív, než by někdo pochopil, že se nejedná o útočný sled.
Po prohlídce tunelů nás čeká ještě asi 2 hodiny trvající přesun autobusem do města Hue. Ubytováváme se v hotelu vyšší třídy jménem Atlas. V 18:15 je sraz na večerní vycházku, Ondra nám ukazuje vyhlášenou restauraci Madame Thu. Naše dvojice v ní hned zůstala na večeři. Na závěr dne se ještě trochu projdeme po okolí.
V půl deváté odjíždíme na prohlídku zdejších památek. Prohlížíme 2 areály s hrobkami dynastie Nguyen (císaři Minh Mang, Khai Dinh).
O poslední dynastii Nguyen platí totéž, co o těch historicky
předcházejících: jakákoli zásadní změna ve vedení země se (nejen) ve Vietnamu prakticky vždy
vyznačuje násilnostmi vůči příznivcům garnitury minulé. Týká se to samozřejmě i
poddaných. Teprve
teď, po Ondrově historické přednášce, chápu záplavu vietnamských jmen Nguyen, na
kterou jsem narazil ještě jako pracovník nejmenované české banky, kterou trápily
stovky kont vietnamských imigrantů z devadesátých let: nová dynastie buďto
vyhnala, případně rovnou pozabíjela příznivce minulého režimu. Obyvatelstvu
změna někdy pomohla, jindy ne, ale protože poddaný lid potřebuje hlavně
existovat, usoudil tedy lid, že je je třeba se v nových podmínkách především "správně" jmenovat. Všichni
kromě nejzatvrzelejších hrdinů si
proto změnili jméno na Nguyen a bylo vymalováno. V době moderní to ovšem v
Evropě způsobilo chaos. Neevropskou exotičnost jmen majitelů kont dovršil zmatek v transkripci jmen,
která byla poprvé zašmodrchána při udělení víza a následně přepisována do jmen
majitelů kont. Jméno složené z vícera slov obalených prefixem s sufixy se často nevešlo do vyhrazeného datového pole
a leckterý ouřada je občas i trochu "zmodifikoval" dle své intuice až
inteligence. Zbývá dodat, že bankovní konto sloužilo minimálně do vyřízení povolení k pobytu na
chronicky pomalém odboru cizinecké
policie v podstatě jako průkaz totožnosti (protože "za mnou stojí banka a kdo je víc").
To, že byl navíc vklad několika tisícovek druhý den po založení účtu zase vybrán a zapůjčen jako
záruka movitosti dalšímu imigrantovi je už jen třešnička na pomyslném dortu. Ale
to jsem odbočil, pardon !
Vracíme se do centra k prohlídce pagody Thien Mu na břehu Voňavé řeky, abychom si, zmoženi chozením, sedli do nedaleké restaurace na oběd (kdo chtěl, mohl zase jednou zkusit ovládnout jídelní hůlky). Po obědě pokračujeme do nedalekého areálu císařského paláce, v jehož okolí a paláci samém trávíme procházkami asi 1,5 hodiny, abychom se nakonec autobusem stáhli zpět do hotelu.
Když už jednou bydlíme v hogo fogo hotelovém rezortu, vyjedu se výtahem podívat do bazénku v 7. patře. Je odtud panoramatický výhled na město, rušený ovšem rychle rostoucími nedalekými výškovými stavbami vzmáhající se země. U bazénu se zdržuji jen asi 2 skupinky lidí, evidentně bohatých, možná z vyšších kruhů. Nejspíš Američané. Atmosféra je alespoň americky nenucená, příchozí idiot zabloudivší do sobě nerovné společnosti je okázale ignorován. Nevěděl jsem například, že jsem měl přijet výtahem už v županu, který je k nalezení na pokoji, župan jsem měl pohodit na vybrané křeslo a ne se převlékat do plavek na místě byť alespoň za plentou. Že bych si objednal nějaké pitivo od diskrétně se tvářících číšníků, kteří rejdí okolo mě se servírovacími vozíky, mě ani nenapadlo. Asi by také účtování při odjezdu nemuselo probíhat zrovna hladce. Dlouho se proto v místě nezdržuju. Voda cirkulující v bazénu je chladná. Je to asi opravdu na namočení, pár temp a chlast ve vysoké sklenici, to celé případně delší dobu opakované do dosažení alkoholické nirvány. Možná, že po mém odchodu vodu z bazénu vypustili a dali tam neznečištěnou. Prostě jsem se tam necítil jako doma.
Na večeři jdeme do méně vznešené restaurace Hot Tuna.
Ráno balíme, v 8:30 a odjíždíme do města Hoi An. Cestou zastavujeme v Lang Có, kde prý mají nejlepší ústřice ve Vietnamu. Někdo si je v místní restauraci
opravdu dává, my bohužel ne. Já tyhle slizotiny nemusím, čímž ovšem nechtěně
kazím kulinářský zážitek své ženě.Ta správně usoudila, že by celou porci po bohaté snídani
do sebe nenacpala.Je totiž teprve 10 dopoledne. Dáváme si tedy jen kafe a džus. Protože majitel restaurace je Ondrův známý, dostáváme jako bonus
navrch pálenku.
Na další cestě se zastavujeme v sedle Hai Van Pass (496 m), jsou tu pěkné vyhlídky. Nachází se tu
rovněž zchátralá francouzská pevnost, využívaná za vietnamské války jako bunkr. V Hoi Anu jsme asi v jednu hodinu. Ubytováváme se v hotelu Riverside.
Ve 2 hodiny odcházíme na procházku po městě. Naše první cesta vede do dílny, kde vyrábějí hedvábí,
pročež se nám dostane výkladu o chovu bource morušového a ukázek zpracování
hedvábného vlákna. V dílně se rovněž šijí oděvy z hedvábí. Produkty je možno
zakoupit. Do 24 hodin Vám tu vyrobí například perfektní
hedvábný oblek na míru. Stejně jako v případě lakovaných předmětů a obrázků se
tady ceny uvádějí rovnou v amerických dolarech, na dongy byto dalo moc nul. Výrobek Vám na požádání pošlou i domů, samozřejmě pojištěný,
čímž cena ještě trochu poposkočí.
Pak navštěvujeme staré město. Kupujeme si vstupenky, které platí na 5 placených míst, kterých jsou tu ovšem desítky. Přesto jsou hromadné vstupenky lacinější vobou, než je kupovat po jedné. Nejprve procházíme renovovaný Japonský most, pak Phung Hung old House,a Quáng Trieu Assembly Hall. Někde se nesmí fotit a dost se to.i hlídá. Více méně omylem (alespoň jsem se necítil jako paparazi) se mi podařilo pořídit snímek fotky majitele objektu. Prakticky každá památka má soukromého vlastníka, který dostává ze vstupného dost značný obolus, z něhož pak objekt udržuje).
Pokračujeme kolem pamětní desky polskému architektovi Kazimierzu Kwiatkowskému, který se podílel na obnově zdejších památek. Po prohlídce Phúc Kién Assembly Hall se rozcházíme k volnému programu dle vlastní fantazie, cestu k hotelu si musíme mumrajem a za tmy najít sami, neboť jsme již zkušení cestovatelé (ehm). Dost času jsme ztratili blouděním ve strkanici tisícovek turistů a mezi nimi pobíhajících kuliů s rikšami pro VIP, kteří se přece nebudou zahazovat s davem čumilů. Nakukujeme krátce na zdejší trziště a hledáme vhodnou restauraci na večeři, po níž se vracíme do hotelu. V noci prší.
Kolem 9 odjíždíme elektrovozítky (že by greendeal?) na jednu zdejší farmu, kde máme nejprve jít na vycházku na její políčka,
dokonce se vyhrožuje nasazením na nespecifikované zemědělské práce. To už
známe od známého žertéře Martina, který nás provázel přes několika lety na
Filipínách: prý že budeme sázet v bahně rýži. Už jsme byli připravení na
pijavice, když Martin oznámil, že z práce bohužel sešlo. Pokud teda Ondra není ukut ze stejného materiálu,
jako Martin, asi na motyky a rýče nedojde (nedošlo). .
Na farmě nás uvítali welcome drinkem (pálenka s limetkou...v tom Vietnamu se asi dost chlastá !), poté nás čeká masáž krku, hlavy, zad a hlavně nohou. Je to velice příjemná procedura. Program vyvrcholí obdržením rudých kuchařských čepic a zástěr a my se vrháme na vaření. Nejprve sekáme různou zeleninu, mícháme to se solí, pepřem, olejem a vkládáme do směsi kousky ryb. Následuje krájení další zeleniny, do které se přidává mleté maso sůl a pepř a to celé se balí do rýžového papíru jako jarní závitky. Závitky se pak osmaží. Naložené ryby balíme do banánových listů a alobalu a dáváme to na gril. Smažíme také ještě na pánvi omelety a patří k věci, že obsah pánve vybuchne plamenem. Pak své výrobky postupně jíme a zapíjíme pivem nebo sladkými limonádami (jak kdo, Ondra je na pivo!). Je nutno konstatovat, že z toho, co vzešlo z pod našich dřevěných rukou bychom se určitě moc nenajedli. Proto za rohem budovy v jiné kuchyni vesničanky jako vzteklé dělají jeden závitek za druhým, aby na každého vyšly alespoň 3 kousky. Ostatně současně s námi probíhá stejný kurs vaření pro mnohem větší skupinu jiných turistů. Předpokládám, že se na tomto procesu dá slušně vydělat. Vietnamci prokazují obchodnický talent, který ostatně mnohokrát prokázali u nás doma v Česke republice.
Po jídle se loučíme, čtyři z nás jedou zpět do hotelu. My ostatní jedeme minibusem asi hodinu k areálu s čamskými památkami. Jedná se o chrámový komplex My Son, který býval patrně centrem království Čampa (4.-13. století). Areál objevili na konci 19 století Francouzi a částečně jej zrekonstruovali...aby byl skoro vzápětí poničen americkým bombardováním, bohužel. Granáty tu lítaly dost hustě. Tropická džungle sice většinu děr rychle zarovná a přikryje vegetací, což ovšem neplatí pro rozstřílené kamenné památky. Jestli Vietkong počítal s tím, že Amíci střílet na památky nebudou a možná právě proto tudy natáhli primitivní produktovod (tedy benzín nebo naftu pro svoji bojovou techniku), spletli se. Od vstupní brány nás odveze další elektrovozítko blíže k památkám. Dalo by se to sice jít pěšky, ale dlouhá přístupová cesta by byla dost nudná. Navíc trochu prší. Také areálem procházíme za občasného mrholení, při kterém se pod deštníkem HODNĚ blbě fotografuje. Zejména při výměně objektivů člověk deštník tiskne k rameni krkem, protože zpravidla potřebuje obě ruce. Tím mu jednak prší na hlavu a stejně riskuje pád objektivu na zem. Jako by nestačila pochmurně zatažená obloha a mizerné světlo na snímkování ! Většina kamenných artefaktů se zabývá všemi druhy sexu, falické motivy jsou zobrazeny na většině staveb.
Od 15:30 sledujeme, pro dnešek závěrečné folklorní vystoupení. Divadlo se odehrává pod střechou, takže na nás ani na účinkující naštěstí neprší. Ihned po konci představení zavírají zdejší prodejny suvenýrů. Pospícháme na zastávku elektrovozítek, abychom nemuseli k vstupní bráně šlapat pěšky, pracovní doba už pomalu končí. Strachovali jsme se však zbytečně: kdyby nás tu řidiči nechali, museli by se zavíračkou čekat, až ty kilometry došlapeme. Nacpeme se na 2 elektrovozítka.
Na parkovišti před areálem nasedáme do minibusu a jedeme do Hoi Anu. Minibus prý nesmí zajet až k hotelu (důvod jsme nějak nepochopili), tak se nacpeme na nedostatečně kapacitní na elektrovozítko. V hotelu se lehce zkonsolidujeme, měl jsem mokré tričko, přestože jsem si ráno půjčil velký hotelový deštník. Nojo, focení je přednější. Jdeme na večeři do doporučené restaurace Mornig Glory. Po návratu do hotelu balíme.
V 5:15 fasujeme snídaňové balíčky a jedeme na letiště do Da Nangu. Jízda trvá asi
tři čtvrtě hodiny. Letíme do Da Latu s přestupem v Ho Či Minově městě, Je to
dost velká oklika, protože přímý let tento den prý nebyl k dispozici. Od ranveje se
odlepujeme v 8:10. Letíme s Vietnam Air's strojem Airbus 321. Let trvá asi hodinu a půl. Na přestup máme
také jeden a půl hodiny. Připadalo nám to jako dost času, ale projevila se síla bezpečnostních kontrol.
Odletět máme z brány 14, ale uprostřed čekání nás předirigují na bránu 5. Odlétáme s mírným zpožděním. Do Da Latu se dostáváme po poledni. Čeká nás už velmi řečný místní průvodce a autobus s řidičem. Da Lat je je druhé nejvýše položené město ve Vietnamu. Město Sa Pa leží ještě o něco výše. Takže teplota je tu přijatelná. Francouzi i Američané tady měli odpočinkovou zónu a nemocnice pro vojáky, účastnící se bojů v džungli. Je tu skutečně příjemně chladno, komáři zůstali v tropech pod námi. Bohužel tu nemáme naplánovaný moc dlouhý pobyt, po předchozím horku je tu fajn.
Letiště leží mimo Da Lat, je ve výšce asi 1000 m nad mořem. Samotný Da Lat se nalézá o nějakých 500 metrů výš, proto k němu jedeme do kopce. Vzduch dál utěšeně chladne. Nejprve míříme na oběd (každý dle vlastního výběru, Ondra vypomáhá, co mu síly stačí), pak do paláce posledního vietnamského císaře. Císař měl těch paláců 7, z toho jen v Da Latu jsou prý dva. Palác postavili Francouzi a my starší jsme se unisomo shodli na tom, že takhle nějak asi vypadala Francie ve 30.letech a později zatuchlé Československo. Architektura, styl oblékání i kolorované černobílé fotky. Dlaždičky v koupelnách, umyvadla, sprchy, toalety...prostě všechno. Poslední ránu tomu v současnosti dali sami Vietnamci nulovou údržbou. Konstatujeme zašlou barvu a praskliny na oknech, špinavé zdi. Ale hlavně že všichni musíme mít na botách návleky ! Venku stříhají zahradníci trávu elektrickou sekačkou, ke které vedou proud předlouhou prodlužovačkou, nataženou Bůh ví odkud přes parkoviště autobusů a v samotné zahradě po větvích stromů. Asi palác nemá ani elektriku.
Po opuštění paláce nás autobus vyloží u chrámu Linh Phuóc. Procházíme celý jeho areál včetně zážitkové strašidelné podzemní jeskyně. Ke strašidlům je nenápadný vstup někde mezi stánky s blbostmi uvnitř prodejního prostoru. Z hloubky se ozývají hrozné skřeky. Je tam tma, jen místy plašená nejroztodivnějšími odstíny modré, fialové a červené. Prostě peklo, které by obstálo i v Evropě. Jako odpočinkovou zónu bych tam navrhoval přidat ještě český parlament, tam je strašidel taky dost ! Peklo je vlastně bludiště a to dosti věrohodné: křivolaké chodby, nikam nevedoucí odbočky. Opravdu se tam dá chvíli bloudit a slabším povahám se tu může snadno udělat i šoufl (mě skoro taky). K tomu (patrně neúmyslně přidaný) nedýchatelný vzduch. Je jen málo vlastností smartfounů, které chválím, ale jejich schopnost vyfotit nevyfotitelné dokazuje i zde přiložená ďábličí fotka. Mě se rozumně nepovedl žádný snímek ani při ISO 6000, zatímco Aničce foťák mobilu fungoval i ve skoro naprosté fialové tmě. Škoda, že manželka se mnou nešla v podzemní vesnici se mnou, mohli jsme snímky při simulované karbidce porovnat. Tam se mi sice vedlo podstatně lépe, ale i tak by několik dalších "mobilních" snímků děr ve zdech tunelu a z hlíny vymodelovaných soch jejich nedobrovolných obyvatel mohlo zajímavě obohatit tuto dokumentaci.
Pak už jedeme do hotelu La Sapinetta, kde zastavujeme kolem páté. V 18 hodin je sraz k cestě na tržiště. Tam rychle spořádáme i večeři a v 19:30 se vracíme do hotelu. V tropech padá tma rychle.
Ráno balíme a v 8:30 odjíždíme. Jedeme se nejprve podívat na zdejší historické nádraží,
vlastně je to oživlé muzeum, kam přijíždí i ukázkový vláček. Vlak o 3 vagonech
cestující nevozí, je to pouhá atrakce pro turisty. V krytých prostorách muzea se
nachází videoprojekce, propagující vietnamské železnice (fakt je, že ani jeden
ze 3 nočních lehátkových vlaků, kterými jsme cestovali nevykolejil, jakkoli to
na katastrofu chvílemi vypadalo). Dají se tu koupit autentické jízdenky a jízdní
řády. Venku zejména chlapi lezou po lokomotivách a fotí si na nich detaily
topenišť a převodů síly parního stroje na kola.
Pak jedeme ke "crazy" domu. Autorkou je vietnamská architektka Dang Viet Nga, její otec byl vietnamský prezident. Architektka prožila skoro celý život v Moskvě a zřejmě díky pobytu za větrem stejně jako její otec přežila všechny záchvaty a čistky komunistické diktatury. Po návratu se Dang vrhla na bláznivý dům. Stavět se začalo prý v roce 1990 a podle přání architektky stavbu zadali výhradně místním formám. Okamžitě samozřejmě padla otázka, zda je bezpečné vejít dovnitř a kolikrát se při stavbě dům zhroutil, ale byli jsme ujištěni, že vstup i pohyb bludištěm uvnitř je košer. Spíš by seděla obava, zda se po prohlídce sejdou všichni, kdo dovnitř vlezli. Dům vypadá opravdu bláznivě, jsou tu křivolaké chodby, strmá schodiště prorostlá betonovou "vegetací", jeskyně, různé groteskní útvary. Dá se tu i (bezpochyby draho) ubytovat v miniaturních komůrkách (jen nájemcům pokojů nesmí vadit ostatní návštěvnici, nahlížející jim okny do ložnice). Asi by se sem daly dobře situovat postavy z Troškovy hororové komedie Strašidla.
Po prohlídce odjíždíme z Da Latu, místní průvodce se s námi loučí, neboť ho čeká další kšeft. Nás zase čeká sestup z 1500 metrů po úděsně rozbité křivolaké silnici. Cesta je v "rekonstrukci", což znamená, že se za provozu (jinudy se jet nedá) staví rovnou cesta nová. Pracovní tempo je vražedné a mělo by inspirovat české stavbaře ! Ondra s vážnou tváří tvrdí, že do roka bude silnice hotová. Nemám chuť jet sem kvůli tomu znova, ale když jsem viděl pracovní tempo a bagr, nakládající vytěženou hlínu a mávající lžící asi tak 2 metry od skel autobusu, skoro mám chuť to našemu průvodci věřit.
Cestou asi po hodině zastavujeme u vodopádu Pongour. Sestupujeme dolů pod asi 100 m široký a 40 m vysoký vodopád. I tady se mohutně staví asi pod dojmem rychle vznikající silnice, která sem při vede návštěvníky. Ondra smutně konstatuje, že tuto atrakci bude asi brzo muset zrušit, protože původně divoké místo bude znetvořené vyhlídkovými plošinami, boudami se suvenýry a k vodopádům se nebude z bezpečnostních důvodů sestupovat, ale jezdit. Už teď jsou tu v provozu elektrická vozítka pro lenochy, neochotné šlapat nejdřív dolů "podle pavouka" (vedle stezky je opravdu síť s hrozivě vyhlížejícím jedovatým pavoukem) a pak zpátky nahoru. Jízda elektrovozítka pochopitelně není ani teď, v přípravné fázi z propagačních důvodů zadarmo. Jo, Vietnamci jsou kovaní obchodníci. Postupně se vracíme k autobusu a odjíždíme. Nedaleko od vodopádu zastavujeme ještě na chvíli u kávové plantáže. Nejsem kafař, pamatuji si stěží pojmy arabica a robusta. Z nich pěstování právě robusty údajně ve Vietnamu převažuje. Nevím, zjaké bude složení budoucích zájezdových turnusů, ale snímky některých objektů a výhledů, které míjíme, by fotografy zaujalo natolik, že by vyžadovali častější zastávky a změnu programu cesty. Věčná škoda, že se tudy trmácíme jízdmo !
Asi v půl druhé zastavujeme na oběd v restauraci Quán Dinh Déo Dai Ninh - Triéu Hue ve výšce asi 1000 m. Máme trochu problémy s objednávkou, na větší party tu nejsou připravení, ale nakonec vše zvládnou a jídlo je dobré. Je odtud i pěkný vyhled.
Po obědě stále pokračujeme v rozřesené jízdě po cestě "dálně východního" typu.. Do hotelu Tien Dat poblíž Mui Ne přijíždíme skoro za tmy. Řidič je už silně nervózní, protože bez odpočinku pojede za tmy tu strašnou silnici zpět do Da Latu. Ubytováváme se v přepychovém odpočinkovém plážovém rezortu. Bazén tu má asi úplně každý hotel.
Na večeři jdeme společně do restaurace Mr.Crab, který propaguje Ondra. Moře bouří, na krajní stoly restaurace se občas snáší mlha vodní tříště. Sedáme si trochu dál, nemusíme mít všechno.
Eva, Mika a já jedeme na výlet na východ slunce nad písečnými dunami,
následovaný návštěvou rybího trhu a pěším výletem korytem potoka k jiné duně.
Duny tu v písčitém terénu vytváří vítr vanoucí od moře. Sraz je ve 4:30, abycom
stihli svítání..Snídani máme slíbenou až po návratu kolem 9 hodiny (výdej
snídaní je až do 10 dopoledne).
Ostatní se zůstávají válet v hotelu. Večerní rozhodování
kdo kam mělo veseloherní průběh, neboť původně se přihlásily pouze 2 seniorky
Eva a Mika i za podmínky, že jakoby zaplatí cenu dalšího
účastníka, myslím 400 000 dongů na osobu. Když jsem projevil zájem se přidat,
Eva se nadšeně zeptala mé ženy: "Smím Ti políbit manžela?" a aniž
čekala na odpověď, začala dalšího důchodce, totiž mě objímat, myslím s dvojitým
brežněvem. Cena tím pádem slezla na 300 000 na osobu. To jsme ovšem ještě
nevěděli, že to bude stejně 2x tolik, protože doprava na místo a zpět (cca 2x 50
km) stála tři sta tisíc a výjezd na dunu dalších tři sta. Ale na to jsme přišli
až další večer, kdy byla po penězích "sháňka". My jsme zaplatili "dunařům" v
domnění, že je to všechno. Ale co, dovolená něco stojí.
Samotný výlet je hlavně o tom svítání, ostatní aktivity jsou podružné. Ondra, který nás na atrakci upozornil a jede tuto trasu opakovaně každý rok bezpochyby ví, o co jde a záměrně nás neinformoval, abychom neodpadli alespoň my tři odvážlivci. Za rodícího se šera totiž přijedete do jakéhosi kempu s desítkami zaparkovaných motokár pro jednoho až dva atrakce chtivé turisty. Tam zacvakáte 300 000 dongů za převoz na dunu, kam vás šílenou jízdou dopraví "pilot", kterého při návratu musíte identifikovat, aby Vás odvezl zpátky k vašemu řidiči, který vás sem dopravil z hotelu. Už to je pro nás jako obvykle problém. Zatímco my nepoznáváme jednoho Vietnamce od druhého, oni naštěstí Evropany od sebe poznají naprosto spolehlivě (fascinující je to zejména ve zmíněné restauraci Mr.Crab, kde jsou desítky dlouhých stolů se stovkami klientů okolních hotelů). Jenže vyvezením na dunu a celkem mdlým východem slunce atrakce nekončí. V programu je zařazen "skok" z duny dolů na tom terenním vozítku. Čas od času se najdou bázlivější povahy, které dunu raději sjedou po zadku na aluminiové karimatce, ale většina návštěvníků (pokud jako my neví o co jde) se nechá nacpat na vozítko, které se vzápětí prudce rozjede proti závětrné straně duny. Poté, co stroj dosáhne vrcholku písečného náspu, vrhne se z něj dolů po příkřejší straně návětrné. Cestující je nucen se držet čeho chce a věřit stabilitě těžkého vozítka. Já jedu sám, mé dvě společnice jsou kostnaté starší dámy a jejich řidič usoudil, že je zvládne obě naráz. Ujišťuji každého, kdo nebyl ve Vietnamu v tomto rezortu a té šílenosti se neměl příležitost zúčastnit, že se ta prokletá kára odpoutá od povrchu a tak asi 3 až 4 vteřiny letí volným pádem podél minimálně 80stupňového srázu, který opravdu nemá moc daleko ke kolmici. Když se mě Ondra později ptal, jak jsme to přežili, odpověděl jsem: "Nevím, jak obě dámy, ale já jsem se pevně chytil konstrukce, nadechl jsem se a zavřel jsem oči, takže jsem z toho nic než pocit pádu z okna věžáku neměl." Ondra se zachechtal a odtušil, že šílencům, provozujícím atrakci už dřív říkal, že jednou se jim tam něco opravdu stane. Zatím se zřejmě žádná z těch motokár nepřevrhla a nikdo se skrytou srdeční vadou nedostal infarkt, ale všeho do času ! Zatím jenom ti, co o svém zdravotním stavu vědí a jsou ochotní sjet dunu maximálně tak po prdeli na karimámě na ty stroje nesedají.
Po návratu trávíme zbytek dopoledne u hotelového bazénku. V moři si jen namáčíme nohy, protože je kvůli vichru vyvěšená černá vlajka a do moře se tudíž nesmí (možná smí na vlastní riziko, ale je otázka, jak a jestli vůbec vás budou zachraňovat, až se budete topit).
Po poledni jdeme na oběd do francouzsko-vietnamské restaurace Backstage Bar & Grill. Odpoledne pak trávíme na pokoji a sledujeme pár pořadů české televize ze záznamu.Jedno giga dat přitom padne na každý díl pitomého seriálu Lovec s fantasmagorickým tématem neustále se převtělujících démonů a jejich lovců-zabíječů (další seriál, který se podle nás nepovedl). Anička se touto cestou snaží vyčerpat zakoupený příděl 5 GB dat, který platí jen v těch státech kategorie "svět", kde vůbec mají (různě kvalitní) telekomunikační síť. Po návratu do Evropy příděl propadá bez náhrady (dobrý kšeft, budeme si to pamatovat ÓÓÓÓdvojko !).
Večer jdeme zase společně na večeři k Mistru Crabovi, jsme tam po předchozí návštěvě (a předchozích Ondrových návštěvách s jinými klienty) už staří známí (a k oškubání vhodní).
V 8 odjíždíme autobusem do Ho Či Minova města, pardon do Saigonu. Zajímavé je,
že místní obyvatelstvo pivu stále říká Saigon a jméno "Letiště Saigon" stále
oficiálně existuje a je mezinárodně akceptované. Také tu místní obyvatelstvo říká, že na severu
se v Hanoji možná lépe žije, ale tady jsou od vlády alespoň dál. Při délce
Vietnamu kolem 4 000 km to rozhodně nezní nelogicky.
Asi ve 12 jsme v hotelu Liberty, kde nás čeká místní průvodce. Vykládáme zavazadla a jedeme do města na prohlídku. Začínáme v "Čínském městě", kde navštěvujeme hlavně zdejší největší chrám a projdeme pár uliček. Další zastávka je v bývalém prezidentském paláci, který se také někdy nazývá Palácem sjednocení nebo Palácem nezávislosti, protože tu byl podepsán mír mezi Severem a Jihem. Nyní je to ovšem muzeum. Budova je rekonstruována, protože byla za vietnamské války poničena bombardováním (vystavují tu fotografie severovietnamských pilotů, kteří provedli nálet). A ano, v parku před Palácem jsou vystaveny tanky: sovětský a severovietnamský. Je zde také zachováno vybavení jednacích sálů, stejně tak i podzemní bunkry pro politické vedení..Na střeše je vystaven americký vrtulník, s kterým Američaní už nestihli odletět.
Po prohlídce jdeme do nedaleké vývařovny na pozdní oběd. Jedná se o trochu lepší street food, asi spíš pro turisty. Naléváme se pivem, je horko. Jako na málo místech ve Vietnamu tady zálohují láhve. Po zbytek dne se budeme pohybovat pěšky, teprve nakonec pro nás má přijet autobus, protože parkování ve městě je drahé a centrum je ucpané dopravou.
Po obědě jdeme ke zdejší katedrále Notre Dame. Ta je až do roku 2027 v rekonstrukci, zvenčí je z ní k vidění pouze krycí síť, tedy nic moc. Naproti katedrále je centrální pošta, jdeme se do ní podívat. Funguje jako atrakce pro turisty i jako pošta. Ho Či Min v čele haly (na zde přiloženém obrázku je k poznání pouze pro lidi s fantazií). Pak pokračujeme kolem opery k radnici. Před radnicí je pochopitelně rovněž umístěna (tentokrát) socha Ho Či Mina. Dost dlouho čekáme na autobus, který nás odveze k hotelu, řidič se k nám nemůže propracovat.
V 19:15 je sraz pro zájemce o nedaleké tržiště. Jdu s nimi kousek, ale odpojuji se už v prvním obchodě a kupuji k večeři bagety a nějaký (doufejme že mléčný) nápoj. O želatině na dně kelímku doufáme, že bude jedlá. Po mém návratu na pokoj začíná pršet.
Ondra zařídil, že na pokojích můžeme zůstat do 21 hodin, zavazadla tu tedy mohou
zůstat. Raději však má být vše k rychlému sbalení a odchodu, kdybychom se s návratem
z delty Mekongu opozdili, protože v noci odlétáme domů.
V 7:45 odjíždíme autobusem do delty Mekongu. Cesta trvá skoro 3 hodiny. Jede s námi místní průvodce. Nasedáme na loď, najatou výhradně pro naši skupinu, a plujeme řekou. První zastávka je v jedné z malých cihelen. Prohlídka je i s výkladem postupu výroby cihel. Primitivní stroj konzumuje vkládanou směs navlhčené hlíny, prohněte ji a vykrajuje buď jeden, nebo druhý typ nejčastěji žádaných cihel. Vyrobený materiál se skládá do nitra pece tak, aby mezi cihlami mohl proudit horky vzduch. Po naplnění se pec uzavře, zvenčí se obloží palivem a celé se to zapálí. Topí se 14 dnů, týden po skončení vypalování se pec otevírá. Některé cihly je možno postupně tahat ven, přestože uvnitř je stále tak 200 stupňů. Málokdo to asi chce dělat, z Evropanů by takový kšeft nebral určitě nikdo.
Pokračujeme v plavbě řekou až vplujeme do jednoho z užších ramen. Vystupujeme
u prodejny výrobků z kokosu a vodního kokosu, a dalších produktů. Nakupujeme bonbóny
s příchutěmi kávy a kakaa, ochutnáváme různé pálenky.
Ke koupi je zde spousta pálenek, ve kterých plave mrtvý had nebo jedovatý štír.
Živočichové se do pálenky vkládají umírající, protože ve smrtelné křeči vypustí do alkoholu víc
jedu. Po dvouletém máchání v alkoholové lázni je výrobek zralý pro zákazníky. Odra nás
varuje, že pokud si nějakou takovou pálenku koupíme, musíme ji vypít ještě před
odletem. Přes hranice
tento artikl asi projde, ale v Dubaji nám ho nejen zabaví, nýbrž asi za něj
dostaneme i pokutu kvůli vývozu nebezpečnýchtvorů. Pozorujeme výrobu bonbónů. Rovněž nám
zde ukazují, jak se loupou kokosy. Nástrojem, kterým se to dělá si lze lehko,
zato velmi vážně ublížit. K obědu dostáváme občerstvení v podobě ovoce a medového čaje. Hraje a zpívá nám k tomu skupina místních hudebníků,
kteří od nás na závěr vybírají dobrovolně povinné příspěvky. Pak
zase musíme dál.
Kousek jdeme pěšky, cestou si kupuju smažený banán, někdo z kolegů mě dokonce napodobuje.
Znám tuhle pečenou pochoutku z Jižní Ameriky, kde jsme kdysi zjistili, že kromě nám známých banánů jich existuje několid dalších druhů. V další prodejně, se prodávají textilní výrobky, vějíře a
další suvenýry. Anička si kupuje vějíř.
Zde nás nakládají na motorové vozíky, kterými zajedou k přístavišti malých loďek pro 3
až 4 osoby, se kterými plujeme kousek po úzkém říčním rameni. V jeho ústí nás čeká naše loď,
která nás dopraví zpět do přístavu k autobusu do hotelu. "Doma" jsme po čtvrté hodině.
Výprava se štěpí načást, vracející se do Prahy a na ty, kdo si zaplatili
3 dny navíc na ostrově Phu Quoc v pásmu bývalého svobodného Jižního Vietnamu.Odtud už se
pak nedá na
sever vrátit, vízum je jednorázové a je nutno odletět zpět místním spojem výhradně přes letištní
transfer.
Ondra řeší zdravotní problém Iva, kterého je nutno uložit do zdejší nemocnice, asi to bude slinivka. Pro něj a jeho ženu to s neznalostí angličtiny budou hodně blbé 3 dny místo draze zaplaceného ostrovního výletu.
Ve čtvrt na pět nás jde 8 na večeři do téměř Michellinské restaurace Bép Me In. Jdeme kolem tržiště, které jsme včera vynechali. Po večeři se vracíme do hotelu, převlékáme se do cestovního a balíme. Naše šestičlená skupina odjíždí pak autobusem, který nás celý den vozil, na letiště. Stavíme se do fronty na odbavení, jen na střídačku po jednom odbíháme ke zpětné výměně zbylých dongů zpět na dolary. Po nafasování palubenek jdeme do fronty na pasovou kontrolu a pak další na bezpečnostní kontrolu. Odlétáme z brány 17 Boeingem 777-300 s Emiráty ve 23:55.
Cestou jako obvykle pospáváme nebo sledujeme filmy. Přistáváme v Dubaji ve 4:10 místního času, v 9:10 pokračujeme letem do Prahy. Tam přistáváme asi ve 13 hodin. Dost dlouho čekáme na zavazadla, ale naštěstí všechna dorazí, už jsme skoro nedoufali. Loučíme se s ostatními a jedeme pak autobusem domů. Zase jedna exotická dovolená skončila.
Fotky ve větším množství a rozměru než v tomto textu najdete na adrese:
Foto Vietnam 2024
