Itálie

Středa 24.5.2023 Odlet

Sraz na letišti je v 15:30 na terminálu 2 proti restauraci U Václava. Zástupkyně cestovky nám rozdává cestovní materiály a jdeme se odbavit. Je nás osm, průvodce nás bude čekat na letišti v Neapoli. Vzhledem k tomu, že se smutně proslulým RyanAir (kde se před delší dobou spekulovalo o lítání vestoje u tyče jako v tramvaji, případně o 5 EUR za použití WC) neočekáváme v letadle žádné občerstvení, kupujeme si na letišti předražené toasty. Letadlo také,nestojí u rukávu, musejí nás k němu dovézt autobusem. Ten nejprve dlouho stojí pár metrů od nástupiště, než se pohne směrem k letadlu.

Do Neapole odlétáme asi v 17:45 Boingem 737-800 společnosti RyanAir. Přelet trvá asi 1,5 hodiny. V letadle je možno (draho) zakoupit nějaké občerstvení, ale není o to moc zájem. Úspěšně se setkáváme s průvodcem Vaškem, který nás odváží minibusem do hotelu Cortese. Slibuje nám nechat tak dva dny na otrkání, než začne jezdit "na Itala". Ukáže se, že se výhružka týkala spíš zdejších motorkářů. Po ubytování jdeme na procházku zejména za účelem nalezení obchodu s potravinami. Vyrážíme ale špatným směrem, pročež nám hledání trvá dost dlouho. V ceně zájezdu jsou, jako obvykle v posledních letech, jen snídaně. Zbytek stravy je na nás.

Čtvrtek 25.5.2023 Neapol, Pompeje a Vesuv

Snídáme v 7:30. V nabídce je zejména sladké pečivo. Vašek říká, že Ital "snídá 3 C - café, croisant, a cigáro". Ukazuje se ale, že si také lze objednat též slaný toast se šunkou a sýrem.Alespoň něco! Gott sei dank!.
V 8:30 odjíždíme do Pompejí. Několik hodin procházíme areálem města, kdysi pohřbeného v lávě a sopečném popelu. Místo je přeplněno turisty, některé okrajové části jsou ale prázdnější. Počasí nám "přeje", což znamená, že slunce praží. Většinou proto hledáme stín. Kolem půl druhé se rozcházíme. Část se vrací areálem zpět ke vstupní bráně, my s větší částí výpravy vycházíme z Pompejí jinudy a vracíme se zpět k autobusku po ulicích. Hledáme nějaké občerstvení. Protože není čas si sednout do restaurace, volíme nákup oběda v supermarketu Carrefour.
Vracíme se do Neapole k místní autobusové lince, která nás doveze na parkoviště pod Vesuvem. Odjezd je v 16 hodin, patrně se jedná o poslední dnešní spoj. Obdivujeme schopnost řidičů vyhnout se s velkými autobusy na uzoučké silnici. Z parkoviště se vydáváme ke kráteru a kousek kolem něj.Pěší trasa je pochopitelně "under construction" a tudíž z větší části zavřená. Prý po posledním výbuchu. Snad ne v tom roce 70. Na jejím konci před zábranami se dá alespoň získat pohlednice s údajem o dosažené výšce jako potvrzení, že jsme se pěšky dostali až před zátarasy. Autobus jede zpět v 18 hodin, tak není moc času na nějaké loudání a kochání se výhledy. Ostatně je trochu zataženo, ale neprší. Cestou do hotelu pak doplňujeme zásoby v supermarketu Conad. Večeři si dáme na pokoji.

Pátek 26.5.2023 Capri

Snídáme zase v 7:30, po snídaní putujeme pěšky do přístavu a čekáme na trajekt v 9:30 na Capri.Tam hledáme, kdo by nás vzal na plavbu kolem ostrova nebo alespoň do Modré jeskyně. Tohle tu mají dobře zorganizované, nějaký dohazovač se vždycky najde, když vidí zmateně se rozhlížející turisty. Ten náš nás vede k jednomu z organizátorů plaveb. Samozřejmě dostáváme "nejlepšího zdejšího kapitána" s lodí, na kterou se vejde všech 9 cestujících. Mám podezření, že kdyby nás bylo víc, vytáhnou odněkud Titanic, nebo alespoň  Queen Mary. Kšeft je kšeft. Takhle je z plavby dvouhodinová projížďka, zahrnující obeplutí ostrova. Cestou nahlížíme do několika jeskyní. Onu proslulou Modrou ale vynecháváme: je před ní nepřehledná fronta lodí s bublajícími motory a trvalo by moc dlouho dostat se na řadu. I tak zde má náš kapitán dost velkou prestiž, na jiných, méně profláklých místech ho ostatní skutečně pouštějí přednostně. Na chvíli také zastavujeme na koupačku, tedy ti z nás, kteří se odváží vlézt po schůdkách do vody a doufají, že se po nich bez úrazu dostanou zase zpátky na palubu. Plavba nakonec lehce přesáhne 2 hodiny.
Po návratu do přístavu stoupáme do centra Capri a hledáme Augustovy zahrady. Trochu přitom bloudíme. Zahrady nakonec najdeme, na vstup je ale moc dlouhá fronta. Vstupenku je potřeba zakoupit v automatu, jehož vrtochy jsou zjevně nad síly dychtivých zájemců. Situaci nakonec zachraňuje obsluha, která raději s nákupem lístků pomáhá.

Zahrady jsou dost malé, ale je z nich docela pěkná vyhlídka. Dalo by se odtud zřejmě sestoupit i na pobřeží, ale cesta je, jak jinak, opět v rekonstrukci. Využíváme možnosti chvíli posedět na zídce a cpeme se svačinou, kterou jsme si vzali sebou. Naše výprava se tu rozděluje: někdo chce jet autobusem do dalšího městečka na ostrově (nakonec to prý stejně vzdali), ostatní samostatně sestupují pěšky do přístavu na trajekt v 17:25. Cestou se stavujeme na zmrzlinu.
V Neapoli zřejmě sprchlo, je tam mokro, na Capri jsme chytli jen pár kapek. Večer jdeme na společnou procházku po Neapoli. Všude je nekonečné množství vlajek a dalších fáborů, protože Neapol slaví vítězství svého fotbalového klubu v italské lize (prý snad po 50 letech, takže nadšení je veliké).

Sobota 27.5.2023 Costa Amalfi, Sorrento, Positano, Stezka bohů

Snídáme, stejně jako v přechozích dnech, abychom v 9 hodin opustili hotel. První zastávku máme v Sorrentu, kde dlouho neúspěšně hledáme místo na zaparkování. Nakonec nás Vašek vysadí v centru s tím, že za hodinu nás na stejném místě zase vyzvedne. Procházíme se uličkami, ochutnáme zdejší likér Limoncello. Musíme konstatovat, že nás moc nezaujal.
Pokračujeme pak v cestě po pobřeži Costa Amalfi do Positana. Cestou stavíme na vyhlídkách. V Positanu opět není kde zaparkovat, pročež vysazujeme většinu výpravy ve městě. My jedeme s Vaškem hledat místo k zaparkování. Jediná možnost je předražené parkoviště, kde se za naše auto platí 2O euro za hodinu, přičemž minimální doba parkování  je 2 hodiny. Klíčky od vozu je potřeba nechat obsluze, aby s ním v případě potřeby mohla hrát Tetris. Dobře vytuněná turistická parkovací mafie! Sestupujeme uličkami na pobřeží, pak jdeme kousek podél pláže do centra. Nakonec je třeba zase vystoupat zpět k parkovišti. Podobně jako na Capri je město postaveno ve svahu. Shodujeme se s ostatními v názoru, že tady bychom tedy bydlet nechtěli: pořád aby jeden chodil do kopce. Však prý tady také místní tráví čas jen v létě dokud přijíždějí hordy turistů, na zimu se stahují do vnitrozemí, noboť si dost vydělali.

Cestou si kupujeme nějakou plněnou zapečenou bagetu k obědu. Většina naší skupiny zůstala v nižší části města, nabíráme je po telefonické domluvě u pumpy.
Hledáme začátek "Stezky bohů", což má být dle programu dodaného cestovkou "procházka po panoramatické cestě s působivými výhledy". Cesta vede z Nocelle do Bomerana, cca 5,5 km. Trasa začíná výstupem po schodech. Proti nám se, jako na potvoru, hnalo stádo koz. Díky přetlačovačce se sudokoptníky jsme minuli odbočku a vylezli zbytečně vysoko, museli jsme se proto vrátit. Cesta byla také poněkud náročnější než jsme dle popisu očekávali. Vedla střídavě nahoru a dolů (spíše nahoru), místy se muselo trochu lézt po kamenech. Chtělo by to i lepší obuv než byly naše turistické sandály. Cestou jsme potkávali různé turisty, také jednu Slovenku, která se patrně bála koz. Šokovala mě otázkou: "Už sú preč?". Na dotaz koho tím myslí (třeba nějaké její kolegy, kterým se ztratila), odpovídala chvějícím se hlasem stále jen otázkou "Už sú preč?" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že myslí ty asi 4 černé kozy, které jsme před chvílí potkali. Jestli takové zvíře viděla prvně v životě a bála se útoku rozzuřeného samce (zvířata byla naprosto krotká), nebo je automaticky spojila se středověkým kultem Satana, nebylo jasné. Výšlap nám trval skoro 3 hodiny, sportovně zdatnější část výpravy už byla dávno v Bomeranu na večeři. Vašek na nás čekal kousek před parkovištěm, Po Bomeranu jsme chvíli bloudili, než jsme našli a nabrali zbytek skupiny.
Nakonec jsme dojeli do Salerna, kde jsme měli rezervované ubytování v hotelu Plaza. Protože Vašek nevěděl, zda se dá u hotelu parkovat, zastavil nám na parkovišti asi 500 metrů od hotelu.

Neděle 28.5.2023 Maják na mysu Palinuro, Monte San Biagio se sochou Krista Spasitele

Snídáme v hotelu. Mají tu trochu větší výběr než Neapoli. V 10 hodin odjíždíme k mysu Palinuro Tam jdeme k místnímu majáku a od něj pokračujeme cestou nad útesy směrem k pláži (cca 3,5 km), kde nás má Vašek čekat s autem. Cesta je značená červenými značkami. Trasa je ze začátku přehledná, i když z ní odskakují odbočky k vyhlídkám. Po jedné se kousek omylem vydáme, protože jsme naposledy zahlédli rychlejší část naší skupiny daleko vepředu, jak tam směřuje. Je to však jen vyhlídka, proto se vracíme na správnou cestu. U další odbočky váháme, místo pořádného značení je tu shnilá šipka a ostatní rychlíci už dávno nejsou vidět. Nakonec přece jen volíme správnou cestu do kopce. Stezka se pak zlomyslně stáčí prudce dolů. Jen doufáme, že teď už jdeme dobře. Tomáš dokonce volá Vaškovi a líčí mu, co vidíme. Dozvídá se, že jsme prý dosud nezabloudili..Předcházejí nás nějací 2 turisté a také jsou nejistí, zda je tohle správná cesta. Snažíme se je přesvědčit, že je. Ostatní jsou při našem příchodu už na pláži a koupou se. Jdu taky vykoupat. Anička říká, že už je málo času a koupání proto vynechá.

Dalším cílem je Monte San Biagio se sochou Krista Spasitele nad vesnicí Maratea. Parkovat musíme pod kopcem, nahoru jezdí pouze kyvadlový autobus po serpentinách, vybudovaných na pilotech. Cesta je úzká a asi i ve špatném stavu a velké vozy by neunesla. Tak ji pro jistotu zavřeli všem. Od sochy je pěkný rozhled po okolí.
Dalším bodem programu měl být obří skalní oblouk Arco Magno, ten ale po domluvě vynecháváme. Raději jedeme do našeho dnešního cíle do města Scalea, už se poněkud připozdívá. V městě jsou nějaké slavnosti, ulice jsou ucpané. Bydlíme v hotelu Scalea. Posléze konstatujeme, že to bylo snad nejhorší ubytování z celé dovolené.

Pondělí 29.5.2023 Grotta del Romito, Monte Cocuzzo, Tropea

Snídaně je tentokrát v nedaleké kavárně, ale dřív než v 9 nemáme šanci. Balíme a nakládáme bagáž už před snídaní. Snídaně je na sladko, což nás sice netěší, ale co se dá dělat, máme to v ceně a náhrada v podobě prázdného břicha nás neláká. 

Po snídani jedeme k jeskyni Romito s hroby a rytinami z doby mladšího paleolitu. Prohlídka není dlouhá, nalezené kostry z doby kamenné už hnízdí v muzeích a zde jsou k vidění jen jejich plastové repliky. Archeologický výzkum dál probíhá. Naštěstí jsme na nalezišti brzo, takže se tu nepřetlačujeme s jinými zájemci o prohlídku.To se málem změní při našem odjezdu, kdy se branou za parkovištěm chaoticky vstupuje velká skupina dětí. S těmi bychom si na úzkých cestičkách a v odkrytých jeskyních konkurovali zcela určitě, naleziště je malé.
Dalším bodem programu je výstup na Monte Cocuzzo (1541 m), za jasného počasí z něj má být výhled na Liparské ostrovy a Etnu. Start treku je u nějaké vybydlené budovy, kolem níž  se nachází několik piknikových míst. Jsme tu sami, místo je nevábné. Vypadá to, že se sem už asi moc nechodí. Ani počasí není ideální, schyluje se k dešti. Po chvíli opravdu začne poprchávat. Anička říká, že s námi půjde, kam se jí až se jí bude chtít a pak se vrátí. Cestou spadne pár kapek, taky vyhrožuje bouřka. Anička se tedy vrátila k autu za deště. Myslela si, že se schová pod stříškou vybydleného baráku, ale ten zatím úspěšně okupovalo stádo koz a několik honáckých psů, proto manželka raději mokne (spíš kvůli těm velkým psům). Kozy po nějaké době žene dál motorizovaný pasák, který sem přijel v autě. Zatím přestalo pršet.
My ostatní se vracíme z výstupu, Vidět toho moc nebylo a trochu jsme i zmokli. Dál jedeme do Tropey, kde dnes máme ubytování.

Cestou zastavujeme na nákup, zdržuje nás ucpaná dálnice a nějaká objížďka. Bydlíme v hotelu Le Twins, vítají nás přípitkem ve stylové skleněné botičce. Je tu nouze v rezervacích, Vašek měl původně bydlet jinde, ale nakonec se ho podařilo umístit společně s námi. Hoteliéři už si to nějak vyřídí mezi sebou.

Úterý 30.5.2023 Bílé pláže Capo Vaticano a sopka Stromboli

V 8 hodin máme úžasnou snídani, po ní jedeme na pláž s bílým pískem na krátkou koupačku. Pak už směřujeme do přístavu na trajekt na Sicílii do Messiny v 11:15. Plavba trvá asi 45 minut. Po přistání přejíždíme do přístavu Milazzo, odkud nám jede loď na ostrůvek Stromboli. Auto necháváme na Sicílii, kde jsme dost těžko našli místo k zaparkování. Doufáme, že po návratu s naším dopravním prostředkem ještě shledáme.
 

Odplouváme ve 14 hodin, ¨cesta trvá asi 2 hodiny včetně 3 zastávek, na Lipary a Panarea, Ginostra (což je opačná strana ostrova Stromboli).  V přístavu Stromboli přistáváme po 16. hodině. Ubytování máme v hotelu Ossidiana nedaleko přístavu. Večer je v plánu pozorování celkem pravidelných výbuchů sopky. Možností je vícero: buďto vyšlapat:do výšky 290m, což je povoleno  zdarma bez průvodce, nebo je možno se válet v restauraci L´Osservatorio, nebo lze najmout loďku. O drahém výstupu s průvodcem do větší výšky neuvažujeme. Já volím volný výstup. Vede nás Vašek. Dohromady je nás pět. Ostatní volí loď. Chodci mají sraz v 18:45 před hotelem, plavci v 19:30 u Franka, což je majitel loďky. Anička se chystá na loď, před srazem se jde projít na vyhlídku u kostela San Vincenzo.
Loďka je pro 10 osob a kromě našich 4 účastníků ji doplňuje tříčlenná rodinka, jedna dvojice a jedna paní se psem. Loďka pluje kousek od přístavu na vhodnou pozorovací pozici. Trochu hrozí bouřka. Napřed se vzdálené blesky přibližují, ale nic z toho nakonec není. Kromě malých loďek sem připlula i jedna velká loď. Čeká se na tmu, aby byly lépe viditelné výbuchy sopky, vyfukující  podzemní adrenalin  vždy asi po 15 minutách. Frank nalévá každému panáka likéru, který nazývá honosně šampaňským. První viditelný výbuch přichází kolem 20:45. Jeden z účastníků říká, že včera byl pozorovat výbuchy z pozorovací restaurace a ukazuje ostatním celkem slušné fotky. Lodní výprava se vrací kolem půl desáté, naše chodecká skupina se vrací víc než o hodinu později. Loď (a pravděpodobně i restaurace) by evidentně byly lepší volbou než volný výstup, na jehož konci lezec narazí na dřevěnou bariéru o niž se bezmocně opírá a čučí do tmy, občas prozářené hněvivým zabubláním sopky. Nahoře vidíme světla čelovek těch, kdo si najali průvodce, nebo se možná nahoru prosmýkli načerno. Platí tu přísný zákaz od jakéhosi smrťáku turisty v nedávné minulosti.

Po cestě se mi uvolnila a někam zapadla sluneční clona i s polarizačním filtrem. Když to zjistím, nechávám obojí okamžitě svému osudu. Nemá smysl v houstnoucím šeru hledat v hustém křoví, kde svou životní pouť skončil ekvivalent víc jak tisícovky českých korun. Takhle tedy fotografův úspěch nevypadá  Moje fotky ze Stroboli jsou tak mizerné, že je okamžitě mažu. Lepší by bylo zaplatit si  průvodce, nebo zkoušet štěstí z lodi, nebo z restaurace a mezi výbuchy se nalívat pivem.

Středa 31.5.2023 Sicílie, Taormina, Mascali

Ráno je výborná snídaně, někdo jde na pláž. V 10 hodin opouštíme hotel, v 11:15 nám má odjíždět loď zpět na Sicílii. Při nástupu dojde k malému průšvihu, neboť máme špatně koupené lístky. Ty platí až z Ginostry. Je tedy třeba dokoupit lístky do Ginostry, aby nás vůbec na loď pustili. Vašek je běží koupit, čímž trochu zdržíme odplutí. Odjezd měl ve skutečnosti být v 11:05.Dodatečně praskne, že stejně špatně jsme měli koupenou i jízdenku sem, na kterou jsme připluli. Vašek věděl, kde máme vystoupit a při výstupu už nikdo z lodního personálu lístky nekontroluje. Lístky zařizovala naše cestovka přes místní agenturu a tam to asi popletli.

Plavba tentokrát trvá asi 3 hodiny, jede se jinou trasou a cestou je 5 zastávek. Úspěšně nalézáme naše auto a jedeme do Taormíny, kde se nám tentokrát kupodivu podařilo rychle zaparkovat. Vyrážíme do kopce k ruinám řeckého divadla. Na prohlídku areálu jde jen někdo včetně nás. Někoho odradí výše vstupného 10 euro a hlavně turistická fronta, ve které bezostyšně předbíhají průvodci velkých skupin, je tu opravdu velký mumraj.

Poté, co se nabažíme divadla a vyhlídek, opouštíme areál a couráme se po městě. Po procházce se vracime k autu, kterým jedeme do městečka Mascali do hotelu Atlantis. Hotel má bazén, bohužel dnes už zavřený. Kaňon řeky Alcantara, který byl na dnešek v plánu, bychom už nestihli, překládáme ho proto na další den.

Čtvrtek 1.6.2023 Etna, kaňon řeky Alcantara, bazének v hotelu

Snídáme v hotelu a v 9 odjíždíme na Etnu. Parkujeme u chaty Sapienza. Počasí nic moc, je zataženo, Etna je v mracích. Lanovku vzdáváme, zpáteční jízdenka stojí 50 euro, byla by to jen projížďka lanovkou v mlze s nulovým výhledem. Exotické voloviny, jako je například nabídka řídit odjet trasu na čtyřkolce nebereme vážně. Místo toho se procházíme kolem pobočných kráterů a navštívíme místní občerstvovnu. Já si dám svůj oblíbený aperol spritz, kterému jsem přišel na chuť loni na Tour du Mont Blanc. Ostatní dávají přednost kávě.
 

Cestou zpět se podle včerejšího rozhodnutí zastavujeme u kaňonu řeky Alcantara. Kaňon má na svědomí Etna. Základní vstupenka stojí 9 euro. Opravňuje nás k cestě do kaňonu a zpět, případně návštěvě místního muzea. K řece sjedeme výtahem, jdeme ke vstupu do kaňonu, brodíme na protější břeh. Teda kromě Aničky, které se nechce brodit po kluzkých kamenech. Chvíli nám na dálku závidí a pak se vrací výtahem nahoru do civilizace. My ostatní nahoru šplháme pěšky. K jídlu se tu dá i něco koupit, ale na co vyhazovat eura, máme svačinku s sebou. Zbytek dne trávíme u hotelového bazénku, večer jdeme do restaurace na společnou večeři.

Pátek 2.6.2023 Odlet

Ráno balíme, v 10 opouštíme pokoj, platíme útratu za minibar a včerejší večeři. V půl jedenácté odjíždíme na letiště v Katánii. Tam chaoticky několikrát bloudíme mezi terminály A a C, což dá se zavazadly skoro zabrat. Zjišťujeme, že náš let do Bělehradu bude opožděn asi o 1,5 hodiny. Místo ve 14:35, poletí v 16:00. V důsledku toho v Bělehradu nejspíš nestihneme přestup. Vašek konzultuje situaci v naší cestovce, tam nám předběžně blokují zítřejší let v 6:50 z Bělehradu. Jdeme si sednout do Mac Donaldu, jiná možnost si sednout tu v podstatě není, jiná letadla se ani nenabízejí. Někdo si něco objedná, my se likvidujeme zásoby, abychom je zbytečně nevozili domů (stejně jsme dotáhli nějaké nechutné krekry, z kterých jsme pak většinu vyhodili).

Macdonaldova restaurace je plná, je problém vůbec tady urvat místo. Nejsme sami, kdo zde evidentně čeká na zpožděné letadlo. Děti se nudí a otravují, klasika. Čekáme až se otevřou přepážky s naším spojem. Palubenky máme jen do Bělehradu, zavazadla odbavují taky jen tam. Zpoždění našeho letu se zvětšilo o dalších 45 minut.
Po odbavení projdeme bezpečnostní kontrolou, ale čekáme na vpuštění k odletovým branám. Zjevně nechtějí, aby tu došlo k tak zvanému cimrmanovskému Nikoličově efektu hromadění horníků v dole. Pak znova čekáme u přepážek s pasovou kontrolou. Při čekání na odlet nám pro větší zmatek ještě mění bránu z 19 na 21. Ta je naštěstí hned vedle.

Letíme Airbusem A319-100, dokonce dostaneme drobné občerstvení - vodu a sušenky, zázrak!  Přistáváme asi v 18:30. Hned nás směrují k odletové bráně na Prahu, zavazadla prý přeloží i když nebyla odbavena až do cílové Prahy. Letadlo mělo odlétat v 17:55, ale stále ještě stojí na ploše. Jak výbušná nálada je mezi cestujícími uvnitř stroje raději neodhadujeme. Prý se to tu stává často. Ženeme se k bráně C10, ale ukáže se, že je to C10D. Tam nám vydají chybějící palubenky, k letadlu nás přisunuje autobus. Přidělili nám turbovrtulový ATR 72-600. Spěch ani nebyl nutný, stejně dál čekáme na odlet, ale kdo to měl vědět, že !
Cestou dostáváme zase (stejné) 2 malé sušenky a vodu. Přistáváme kolem 21 hodiny. Zavazadla pochopitelně nedorazila, to se dalo čekat. Sepisujeme reklamaci, loučíme se a jdeme na autobus domů. Zítřejší svatbu synovce stíháme. Naše zavazadlo se naštěstí našlo a dorazilo v pondělí. Jak dopadli ostatní, už nevíme.

Příloha - více fotek