Japonsko

Pár informací o Japonsku

Japonské jméno země Nihonkoku znamená "Země vycházejícího slunce".
Symbol země je sluneční kotouč a sopka Fudži.
Hlavní ostrovy jsou Hokkaidó, Honšú, Šikoku, Kjúšú tvoří asi 97% plochy země, celkem patří Japonsku 6852 ostrovů.
Rozloha: 377 835 km2
Počet obyvatel: přes 127 milionů
Nejvyšší hora: Fudži (3776 m.n.m.)
Hlavní náboženství jsou šintoismus a buddhismus. Křesťanů tu žije jen málo (přesněji šintoistů je 52%, budhistů 35%, šintoistických sekt 4% a křesťanů 2,3%).
Hlavní město Tokio má asi 14 milionů obyvatel, s okolím asi 38 milionů. Do roku 1868 se jmenovalo Edo.
Dřívější hlavní města byla Kjóto (postupně mělo několik jmen) a Nara.

Nejlepší doprava po Japonsku je vlakem, jezdí přesně a na hlavních tratích poměrně často. Dost slušně jezdí i autobusy. Po městech je nejlépe se dopravovat metrem, pokud není metro, tak tramvají nebo autobusem. Občas se hodí taxi.

Sobota 28.9.2019 Odlet

Odlétáme v 15:55, sraz je na terminálu 1 před Costa Coffee 2,5 hodiny před odletem. Odcházíme z domu na autobus asi ve 12:40. Na letišti se setkáváme s ostatními spolucestujícími a zástupcem cestovky. Dostáváme informační materiály a letenky. Zástupce cestovky má v propozicích napsáno, že nás má být 18, ačkoli v katalogu zájezdu je maximální velikost skupiny 16. Nakonec se ukazuje, že je nás jen 13 plus průvodkyně, která na nás čeká v Tokiu. Odbavujeme se na přepážkách Emirates, odcházíme ke kontrolám. Aničce pípají boty, tak se musí zout, výbušnina ani hořlavina nebyla nalezena. Letíme Airbusem A380-800. To je pro nás premiéra, ještě jsme s touto velkoobjemovou (mimo jiné dvoupatrovou) létající stodolou pro 800 pasažérů necestovali. Na této dovolené nás s ním čekají všechny 4 lety. Let do Dubaje nám trvá nějakých 6 hodin. Cestou dostáváme jedno jídlo a před přistáním snack. Bavíme se jako obvykle filmy na malé obrazovce a pospáváme. U Arabů přistáváme před půlnocí (+2 hodiny). V Dubaji mi funguje můj oblíbený tlačítkový mobil, v Tokiu to už to bude horší ... 

Neděle 29.9.2019 Přílet do Tokia

Čekáme na odlet do Tokia ve 2:40 z brány A4. U brány je málo sedaček, tak si jdeme raději sednout jinam. Po startu dostáváme snídani, let trávíme zase sledováním filmů a pospáváním, před přistáním dostáváme další jídlo a vyplňujeme přistávací formuláře. Sedáme asi v 17:30 (+5 hodin) na letišti Narita přibližně 10 hodinách nudy. Po mnoha chudých letech létání dostáváme zase jednou balíček s ponožkami (pro seniory se studenýma nohama se později budou hodit i jako zahřívací do postele), páskou přes oči, špunty do uší, nezdravě ostrým kartáčkem na zuby a miniaturní zubní pastou. Šejkové zřetelně dotují ekologicky škodlivou dopravu, aby přilákali cestující na paluby svých velkostrojů. U imigračních přepážek je fronta, 2x nám skenují obličej a otisky prstů. Naše zavazadla už jezdí na pásu, další fronta se pak řadí před celnicí. Nic neobvyklého.

Na letišti nás čeká průvodkyně Kateřina. Hned vybírá cestovní pasy a obratem utíká zařizovat další pasy na vlak. My mezitím jdeme měnit peníze. Nějaké jeny sice máme už z Prahy, ale předpokládáme, že to nebude stačit. Kateřina nás vítá a dostáváme pár základních informací o Japonsku. Jsme varováni například před kouřením na ulici, to je tu přísně zakázáno. V zájezdu se ovšem nevyskytuje žádný aktivní čmoudil, tak tuto informaci pouštíme protéct druhým uchem ven. Podle průvodkyně se tu jezdí i chodí vlevo a na eskalátorech se stojí také vlevo (později shledáme, že z toho jsou pro nás ne moc pochopitelné výjimky, kterým se ovšemže obyvatelstvo ukázněně přizpůsobuje. A na ulicích že si místy chodí lidi spíš jak se jim to zrovna hodí). Málokde jsou tu prý odpadkové koše (většinou jen tam, kde je nějaký stánek s občerstvením) a lavičky. Zato záchody jsou všude a zdarma. Skoro se tu prý nekrade a v žádném případě se nedávají dýška. Dobré informace pro vyhnutí se zbytečným trapasům ! Kateřina taky říká, že doufá, že nikdo nemá tlačítkový telefon. Ha ha ha ha ha ha ! No já jsem jeho zastáncem, kontaktní číslo tedy musí dát Anička a manžela prý si má hlídat, kdyby chtěl bloudit ! Později ale Anička zjišťuje, že soukromá SIMka jí tu stejně nefunguje (nejspíš bude moc stará), takže musí dát služební číslo. To jde naštěstí s rytmem (nebo rykem?) IT doby.

Hodinu pak jedeme vlakem do Tokia, které se nachází asi 50 km od letiště. Pak přesedáme na další vlak. Tím pojedeme už jen jednu stanici. Následuje pětiminutová cesta pěšky do hotelu Emit ve čtvrti Ueno. Když vidíme ruch na stanicích, zazní od někoho otázka, zda se setkáme s proslulými "šťouchači" do vagonů metra. To nás zajímá, protože taková násada od lopaty mezi lopatkama zajisté patří k zážitkům, které ocení každý turista se smyslem pro humor ! Kateřina prý podle svých slov vybrala raději jednodušší stanice, kde se zmínění bijci nevyskytují.

Dostáváme informace o zítřejším programu a ubytováváme se. Pokoje jsou v japonských hotelích (ale možná i v bytech) dost malé Je tam ale skoro vždy varná konvice a sáčky s rozpustným zeleným čajem. Voda v hotelích je pitná. Jsme v subtropech, kde je samozřejmě dost teplo. Nejen zde proto okamžitě po nástupu na pokoj zapínáme klimatizaci. Návod je sice v japonštině, ale s trochou štěstí lze většinou odhadnout, co se má zmáčknout. Pro šouravý pohyb po pokoji jsou k dispozici hadrové papuče a robustní pytlovité noční košile. Obé použijeme raději vlastní, do erárních bychom se těžko vešli ! Ukazuje se, že zubní kartáčky a pastu na zuby vezeme zbytečně, tyto totiž rovněž patří ke standardní výbavě zdejších hotelů a jsou personálem denně doplňovány. Přebalujeme zavazadla na zítřejší odjezd na dvoudenní výlet do Nikkó. Velká zavazadla necháme uschovaná v hotelu (budeme tu spát ještě po návratu).

Pondělí 30.9.2019 Chrámy a svatyně v Nikkó

Snídáme v hotelové restauraci, snídaně jsou (jako obvykle) v ceně ubytování. Většinou se jedná o formu švédského stolu a bývá to mix japonských a euroamerických jídel. Zrovna v tomto hotelu tedy závratný výběr není. Vajíčka ale jsou, takže Anička může být spokojená. Ugly LDA cholesterol first. Po snídani si jdeme do nedalekého obchodu pro "něco" na oběd.

V 9:50 je sraz na recepci. Velká zavazadla necháváme ve skladu hotelu. Kateřina rozdává předplacené karty (v její mluvě tak zvané "tučňáky") na zdejší metro. Tučňáci platí i v jiných městech. Odcházíme na nádraží na první zdejší šinkanzen. Nadšeně fotíme vlaky i nástupiště s vyznačenými místy pro nástup do jednotlivých vagónů. Podobné značky budeme nacházet  i v metru a na nádražích pro vlaky nižších kategorií. Neškodilo by, kdyby se tím u nás trochu inspirovali, o dodržování jízdního řádu nemluvě. Centimetrová přesnost dojezdu vlaku do stanice je samozřejmě nedosažitelná pro lidské strojvůdce, bude to asi muset počkat na slibované robotské pracovní síly. Do šinkanzenu máme místenky, jedeme ale jen 3 stanice do stanice Utsunomiya. Pak přestupujeme na obyčejný vlak do Nikkó, v němž strávíme asi 30 minut, je to 6 zastávek.

Z nádraží jdeme do hotelu Nikkó Station 2. Pokoje ještě nejsou připravené, tak odkládáme přebytečné věci z batůžků do tašek a necháváme je v hotelu v odkládací místnosti. Odcházíme na nedaleké autobusové nádraží, odkud jedeme jen kousek k historickému mostu Shinkyo, po kterém až do 70.let 20.století směl chodit jen císař. Nyní se po něm (za poplatek, přirozeně) může projít každý.

Od mostu trochu funíme do kopce ke zdejším chrámům a svatyním, chráněným UNESCem. Kupujeme si kombinované vstupenky, které platí do více objektů. Postupně prohlížíme svatyně Tóšógú, Taijúin a Futarasan, chrám Rinnódži i hrobky největších šógunů z rodu Tokugawa. Bohatý program předpokládá pohyb po schodech nahoru a dolů (nejdelší schodiště k jedné hrobce má 207 schodů).

Nakonec odjíždíme autobusem z konečné na autobusové nádraží. Domlouváme zítřejší program a jdeme do hotelu. Někdo si troufne jít na večeři do některé z restaurací, my jdeme nakoupit jídlo do nedalekého supermarketu.

Úterý 1.10.2019 Výlet do okolí Nikkó

Snídáme v 7 hodin. V jídelně hotelu je nával. Spěcháme tedy s jídlem, protože sraz je už za tři čtvrtě hodiny. Přebytečné věci necháváme ve 2 úložných boxech před hotelem a jdeme na autobusové nádraží. Autobus nás dopraví k jezeru Čúzendži, kde přestupujeme na další spoj. Vystupujeme na parkovišti pod horou Hangetsu-san. Čeká nás výstup do celkem prudkého kopce. Je to sice jen asi kilometr, ale vzdálenost při drápání se nahoru je pofiderní pojem. Nahoře je pěkný rozhled, Sestup je přirozeně o mnoho snazší (zase se dá upadnout). Autobusem se vracíme zpět k jezeru. Dostáváme volno do půl jedné, kdy program pokračuje. Proto jdeme k nedalekému vodopádu Kegon. Dá se do něj dívat shora, ale zespoda to asi bude lepší. Proto jedeme výtahem dolů na vyhlídku. Zrovna tam dování skupina školních dětí s žlutými čepičkami, tím pádem je tam dost tlačenice. Po tom si dáme venku svačinku.

Ve 12:30 jedeme autobusem k vodopádům Ryuzu. Vystoupáme podél nich a překročíme silnici. Naším cílem je dostat se k místním mokřadům. Pak je v plánu ještě další vodopád a koupání v termálních lázních (onsen). Na to už bohužel nedojde. František padá na křivolaké pěšině  a vykloubí si rameno. Napřed to vypadá na zlomenou klíční kost, ale spolucestovatelka Ingrid je medicinmanka a ta to šacuje na "jen" vykloubené. Uváže mu proto z šátku závěs pro zraněnou ruku. Ač se nacházíme v Japonsku, na stezce kupodivu NENÍ mobilní signál. Vracíme se k silnici a Kateřina volá sanitku, která dorazí skutečně za pár minut. Františka se ujímají japonští zdravotníci. Kateřina vidí, že to bez asistence tlumočníka asi bude dost těžké. Do sanitky proto s Františkem jeho dcera, Ingrid i Kateřina. Zbytek pochodové jednotky je odkázán na vlastní síly. Kateřina nám jen stačí na internetu najít, že za 8 minut pravděpodobně pojede autobus zpátky do města a tam máme nějak utlouct čas, než se vyřídí formality a hlavně až se vrátí rameno tam, kde ho příroda vyprojektovala.

Vracíme se tedy autobusem zpět do Nikkó. Cesta trvá přes hodinu. Čekáme na zprávy od Kateřiny, která má podle dohody volat Rasťovi (pochopitelně že nás nebude obvolávat jednoho po druhém). Dáváme si proto postupně 2 srazy a mezi nimi couráme po městě. Po půl páté se setkáváme všichni před hotelem. František má už rameno napravené a opět v závěsu, který by teď měl nosit několik týdnů, než se vykloubení zhojí. To si sportovec František, tvrdý to muž, vysvětlí tak, že se několikrát pokusí na další akce vyrazit bez závěsu s tím, že už je dobře. Také je několikrát dcerou a lékařkou Ingrid společnými silami zahnán na pokoj, aby dal své nešťastné ruce pohov v klidovém stavu. Později nás šokuje prohlášením, že má v Praze na Ruzyni auto a že cestou domů hodlá řídit. František také později vykládá, jak mu Japonci ruku spravovali: seběhlo se celé oddělení, protože zranění není úplně časté, navíc u evropského turisty. Tento typ zranění prý je horší, než zlomená klíční kost, neboť kloub si úraz dlouho pamatuje a bolí to skoro rok. Bylo by zajímavé vědět, jaké kletby František používal za volantem při jízdě z Ruzyně domů ...

Před hotelem vyzvedáváme věci ze skříněk, klíče měla Kateřina, tak to dřív ani nešlo. Vlakem v 17:18 jedeme do Utsunomiye, kde přesedáme na šinkanzen zpět do Tokia.

Kateřině se naštěstí podařilo sehnat místenky na 18:36 (původně jsme se měli vracet později, ale zranění s časovým rozvrhem trochu zacloumalo). Vzhledem k tomu, že v hotelu budeme dřív, nabízí Kateřina večerní procházku parkem. Ingrid se synem by chtěli do nějakého obchoďáku koupit dárek pro jejího manžela, který musel zůstat doma (jde o jakési hodinky z omezené série). Dostávají proto od Kateřiny návod jak se k obchoďáku dostat, ale samotným se jim tam nechce, aby se neztratili. Jiní účastníci by zase měli zájem o tokijskou televizní věž, ale to už se prý do zavírací hodiny nedá stihnout. Původně jsem taký chtěl zkusit tu procházku parkem, ale Aničce se nechce, nejdeme proto nikam.

Středa 2.10.2019 Prohlídka Tokia

Po snídani balíme, tentokrát je sraz až ve čtvrt na deset na recepci. Na poslední chvíli si vzpomenu, že nevím, kde mám foťák. Pochopitelně je ve velkém batohu, který zůstává na recepci, ale naštěstí ho stíhám vyndat. Batohy tedy necháváme v hotelu a jdeme na prohlídku Tokia nalehko. Nejprve jedeme metrem 2 stanice do čtvrti Asakusa, kde dostáváme volno na prohlídku veliké pseudohistorické tržnice (čtvrť byla vybombardována za druhé světové války a obnovena v původním stylu). Součástí čtvrti je i chrám Sensódži obklopený parkem.

Dalším bodem programu je plavba lodí po řece Sumida. Náš "parníček" pluje od pivovaru Asahi k císařské zahradě Hamarikjú, plavba trvá asi 40 minut. Plujeme také kolem bývalé známé historické rybí tržnice, která je ale právě v likvidaci (prý kvůli olympiádě v roce 2020). Rybí trh byl přesunut na méně exponované místo. Řeka Sumida byla v minulých stoletích poeticky zvána řekou básníků. Kateřina k tomu podotýká, že dnes by to do ní nikdo neřekl: někdy po válce se totiž do ní kanalizací dostala spousta splašků a protože byla zrovna doba nadšení pro fosfátové prací prostředky, začala se řeka básníků nebezpečně podobat městské stoce. Problém se jen zhoršil tím, že čistotní Japonci jsou zvyklí prát ve studené vodě, tak se přidalo víc detergentů. Někdy v 70.letech bylo konečně vymalováno tím, že v řece vyhynul veškerý život. Vedení města proto rozhodlo o sysifovském úkolu vyčištění řeky. Dělalo se to prý po úsecích a kouscích břehů. Dnes řeka připomíná sice řeku, ale měsíc se v ní už asi moc nezrcadlí. 

Vystupujeme z lodi přímo do císařské zahrady. Je to poměrně rozsáhlé území v centru Tokia, kde byli chováni vzácní ptáci, určení jednou za rok k odstřelu císařem a jeho nejbližšími. Takový jako vepřín jinak. My se tady ve stínu stromů jen nasvačíme. Samozřejmě je možno navštívit čajový domek, ale je dost obsazen, tak tuto atrakci vynecháváme. Sraz je na opačném konci zahrady u 300 leté borovice. Marně hledáme vysoký strom, protože jsme si neuvědomili, že Japonci ze všeho dělají bonsai.  Borovice proto není moc vysoká, rozrůstá se ale do šířky. Je různě vyštafírovaná podpěrami, aby se nepolámala.

Po opuštění zahrady jedeme nadzemním automatickým vlakem do čtvrti Odaiba. Při nástupu do vlaku jsme očekávali mašinfíru a chtěli si vyfotit, jak vypadá velín nadzemního metra v Tokiu, ale vepředu seděli pouze zahraniční turisté a z předpokládané pozice řidiče si fotili koleje před vagonem. V Oidabě se nachází park s místní Sochou svobody (zmenšenou napodobeninou newyorské dámy), Rainbow Bridge a moderní budova Fuji TV. Odtud míříme zase nadzemním vlakem do moderní čtvrti Šiodome. Prohlížíme místní architekturu, zastavujeme se u poslední instance slavné kapslové budovy. Jsou to krychličky jakoby naražené na jednom středovém vřetenu pro společné instalace. "Krychličky" mají hranu dlouhou zvenku takové 3-4 metry, uvnitř je místo akorát na příslušenství, vestavěnou skříň a lůžko na zemi. Spát sem chodilo úřednictvo vytížené po 12 hodinové směně tak, že by jim už nestálo zato jezdit někam se vyspat. Navštěvujeme také orloj na Nippon TV Tower od Miyazakiho. Orloj je údajně slavný z filmu Cesta do Fantazie, což je forma japonského dětského hororu (zkusil jsem stáhnout, ale po chvíli dívání se film raději smazal). Pěšky pak pokračujeme do nedaleké luxusní čtvrti Ginza, kde nakoukneme do zdejších luxusních obchodů (Ingrid tu konečně sežene hodinky pro manžela). My s Aničkou chvíli pozorujeme jiný orloj, který prezentuje hodinky Seiko. Má pohyblivý ciferník, zatímco Miyazakiho velestroj je něco ve velikosti kombajnu, který se celý zvedá a klesá pomocí masivních pístů a na stroji se odehrávají různé mechanické děje. Pohyblivý český betlém obřích rozměrů vyvedený z kovu.

Odjíždíme metrem k hotelu pro kufry, pak jednu stanici běžným vlakem na šinkanzen do Kjóta. Na nádraží si kupujeme něco k večeři a zbaštíme to ve vlaku (na nádraží už mnoho času nezbývá, není si tu kde sednout a Češi se rádi po odjezdu vlaku cpou, akorát jsme neměli obligátní vepřové řízky). Odjíždíme v 18:03 a v Kjótu jsme ve 20:58. Metrem pak jedeme do stanice Jujo a pěšky do hotelu Ariston. Večer popíjíme saké, kterou věnoval zraněný František každé dvojici jako kompenzaci za včerejší nedokončený program. Je to naštěstí jen malá lahvička asi 2-3 dl. Konstatujeme však, že pivo je lepší.

Čtvrtek 3.10.2019 Prohlídka Kjóta

Sraz na prohlídku Kjóta je v 9:30. Vyrážíme na metro a jedeme 2 stanice na nádraží. Tam fasujeme jednodenní jízdenky na městskou dopravu a autobusem číslo 100 se přesouváme ke chrámu Kiomizudera. Přeplněnými uličkami se suvenýry stoupáme od autobusu ke chrámu. Ten je sice momentálně v rekonstrukci, ale i tak je přístupný. Procházíme chrámem a pak se krátkou okružní cestou vracíme ke vstupní bráně. Cestou se necháváme zlákat na odbočku k dalšímu náboženskému objektu. K tomu ale nedojdeme, jen nakoukneme do dvou hřbitovů a vracíme se kolem pagody na kopečku nad chrámem a kolem tří pramenů, ze kterých se prý dá získat dlouhověkost, láska a úspěch. Stačí se napít, jen je nutné vybrat si pouze dva z nich. Jinak to prý nefunguje, patrně podle hesla "Kdo chce všechno, nezíská nic". U pramenů se vine příliš dlouhá fronta (převážně cizinců), tak to vzdáváme. Dlouhověkost, láska a úspěch prostě nebudou. Ale třeba jsme se ušetřili průjmu. Na všem hledej pozitiva !

Vracíme se suvenýrovou uličkou na místo srazu, nakupujeme nějaké pohledy a magnetky. Tomášek ovšemže musí ochutnat také zmrzlinu posypanou práškovým zeleným čajem. I pochutina sama je brčálově zelená a není nic moc. Pak Kateřina vykládá, že na tuto zmrzlinu se používají nejhorší odrůdy zeleného čaje, které nikdo nechce. Zlomyslnice jedna ! Historickými uličkami pak pokračujeme ke chrámu Nanzendži. Procházíme branami do chrámu, v areálu chrámu je zenová zahrada. Chvílemi drobně prší. Po prohlídce jdeme na autobus 204 a jedeme ke chrámu Kinkakudži .Prý to znamená "Zlatý pavilon". Tlačíme se kolem něj za drobného deštíku davy turistů. Autobusem a metrem se vracíme do hotelu.

Večer má být procházka po Kjótu. Kateřina navrhla na večeři nějakou svou oblíbenou placku a my ostatní říkáme, že "proč ne". Vyrazit se má v 7, na večeři tedy dojde mezi až 8 a 9 hodinou. Zdá se nám to dost pozdě, jdeme si raději koupit večeři do nedalekého obchodu. Já se ale nakonec přece jen vydám na slibovanou večerní procházku (Anička zůstala v hotelu). Kateřina nás táhne úzkými uličkami, kde neztratit se jeden druhému není velký problém. Naštěstí jsme to absolvovali bez maléru. Procházíme kolem nočních podniků s programem pijáckým i (pravděpodobně) erotickým. Přes málo osvětlené nábřeží se nakonec dostaneme do uličky, kde prý lze zahlédnout i gejšu, spěchající do práce. K tomu nám Kateřina vykládá, že ani v minulosti, natož teď gejša (správně "geiko") není prostitutka a tradovaná zkazka, že po druhé světové válce se američtí námořníci tahali s gejšami je pomluva: tahat se mohli, ale kimono ještě nesymbolizuje gejšu, jen Japonku. Gejša je společnice na úrovni, která baví mužskou společnost. Je vzdělaná, umí nejméně 2 jazyky. Sex se sice nevylučuje, ale není prodejný, "chtít" musejí oba. Dnes prý se ustálila praxe, že večer s gejšou je tak pro 30 chlapů rozesazených kolem různých stolů. Večer stojí per person ekvivalent cca 6000 Kč. Jedna společnice pak obchází ty stoly a u každého prohodí několikrát za večer pár vět na požadovaná témata. Katka to zhodnotila lapidárně: "Za ty prachy si teda moc nepokecáte". A co do vzhledu, no, gejša má co nejvíc potlačit druhotné pohlavní znaky. Z toho důvodu se pohybuje v tuhém hedvábí, zdatně připomínajícím ocelový plech. V tomto úboru je stažena různými umnými dámskými mučidly, takže celkově  připomíná kůl v plotě. Gejš je údajně v celém Japonsku tak 20 000 a o večer s nimi je prý docela tahačka. Gejša (geiko) má učednici (možná nástupkyni) jménem maiko. Učení trvá 5 let, dámy se odlišují oblečením. První rok učení nesmí mít maiko žádný kontakt se svojí rodinou, tedy je řeholnicí v pravém slova smyslu.

Dosti o gejšách, dorazili jsme ke slibované hospodě. Nejdřív nás tam nechtějí pustit, je nás moc a míst u stolů (zejména pro uzavřenou společnost, protože pokud bychom se rozprskli po celé místnosti, Kateřina by se ulítala, kdyby měla každému objednávat a dávat rady) je málo, ale kšeft je kšeft, za 10 minut čekání nás pozvou dál. Býval to zřejmě nějaký lechtivý podnik, výzdoba je všeobecně erotického charakteru. Před kantýnou je například sousoší sportovce a psa, pes právě strhl mužovi trenýrky a obnažil jeho pánský arzenál. Dělají tu jakési proslulé placky s masovou náplní. Chci si v hospodě dát jen pivo, ale ostatní mne přemluví a po potvrzení, že placku lze objednat rovněž vegetariánskou, podléhám. Dostanu tedy placku s mořskou trávou, nebo chaluhami. Pivo nám Kateřina povolila jen jedno, abychom se moc nerozseděli. Kupodivu se značka Asahi (ostatně nyní majitele Plzeňského pivovaru) dá docela pít, hlavně teda když je žízeň. Jí se alternativně buďto hůlkami, nebo plastovou vidličkou. Pár lidí zkouší hůlky, exceluje František, protože si naboural méně důležitou ruku a hůlky se stejně drží jen v jedné tlapě. Evidentně je nepoužívá poprvé.

Po odchodu z hospody ještě couráme po nočním městě a pak se vracíme do hotelu.

Snídáme už v půl sedmé. V 8:10 už odcházíme na metro. Tam přestupujeme na vlak do Tenri. Jízda trvá asi hodinu. Napřed navštěvujeme informační centrum, kde fasujeme plánek dnešního výletu japonským venkovem po historické stezce Yamanobe. Procházíme obchodními arkádami k chrámu Tenrikyo, který patří sektě Tenri, která se zabývá uzdravováním. Další zastávkou je svatyně Isonokami Jingu. Cesta je "značená" zejména malými vesnickými svatyněmi a  kameny s japonskými texty (stone marker), ale také ukazateli s kilometráží k dalšímu cíli. Procházíme mezi rýžovými a zeleninovými políčky a sady s ovocem kaki a s citrusy. Jeden japonský text nám Kateřina přeložila, je to tak trochu volný verš Walta Whitmana ve stylu: "Když jsem čekal, až se objeví měsíc, přeletělo nade mnou hejno hus".

Zastavujeme se u svatyně Yatogi, která se zrovna rekonstruuje. Cestou pozorujeme různé malé sošky u domů nebo u cesty, většinou se jedná o různé strážce rodinných krbů, případně poťouchlé bůžky (někdy pomáhají, jindy škodí, stejně jako trpajzlíci), Míjíme klasický japonský hřbitov, který jsme tu viděli už víckrát. Tentokrát je k němu vhodně připojeno nějaké kamenictví, alespoň si to myslíme při pohledu na rozpracované smuteční stély. U chrámu Chougaku-Ji si dáváme delší pauzu na prohlídku objektu a občerstvení, kousek od chrámu je i restaurace. Jdeme raději napřed do chrámu a pak se pustíme do vlastních zásob. Okamžitě nás objeví 8 místních koček a hladově se usazují kolem nás. Nedáme jim nic, od krmení jsou tady Japonci, nazývaní ne nadarmo "kočičím národem". Po proražení kočičí blokády jdeme k místu srazu, kde už Ingrid pomáhá nějaké Japonce otevřít tuňákovou konzervu, určenou kočkám. Ani jedna ženská u sebe ovšem nemá otvírák ani nůž. Anička tedy vytahuje svůj nožík s otvírákem. Konzerva konečně může zpřístupnit kočkám rybí poklady. Japonka děkuje jménem obdarovaných koček a ptá se odkud jsme. 

Pokračujeme v cestě kolem starých císařských hrobek (kofunů), které vypadají spíš jako zarostlé pahorky, ke svatyni Hibara. Poslední zastávkou na cestě je pro nás svatyně Oomiwa. Zde stezku opouštíme a jdeme na vlak. Stezka pokračuje ještě asi 3 km, ale už je dost pozdě. Jdeme na stanici Miwa, mrkneme ještě na bránu, která je kousek pod nádražím. Podle plánku jsme ušli asi 13 km, ale krokoměr Aničce naměřil asi 17 km (samozřejmě bez cesty na metro a pobíhání po nádraží). Přestupujeme v zastávce Nara a odtud už jedeme do Kjóta. V hotelu se domlouváme na zítřek. Hned v 19:45 je pro zájemce sraz na odchod do nedaleké nudlárny. Jdeme nakonec jen my 2 a Míla. Kateřina nás tam jen odvede a nechá nás osudu. Ti, co byli na obědě jsou ještě přejedení, někdo zase nerad nudlovou polévku. My tři jsme nudlovku s námahou zdolali, bylo jí opravdu hodně. Trochu jsme také zápasili s hůlkami, kterými bylo potřeba vybrat alespoň část nudlí, které před lžící zákeřně uhýbaly (bezpochyby díky naší hůlkové neschopnosti). Anička se pak na pokoji ještě dorazila pivem z plechovky.

Sobota 5.10.2019 Výlet do Udži a Nary

Opět snídáme v půl sedmé a balíme, je nutno opustit pokoje. Velké batohy necháváme v hotelu a jedeme na výlet do Nary přes Udži. V Udži navštěvujeme chrámový komplex Bjódóin s připojeným muzeem. Pak se vracíme suvenýrovou uličkou k místu srazu u pomníku japonské spisovatelky z 10.-11. století Murasaki Sikibu. Cestou nakupujeme zelený čaj, zdejší oblast je proslulá jeho pěstováním. Kateřina tu propaguje nějakou rodinnou výrobnu spojenou s prodejnou, asi za přilákání klientů bere tantiémy.

Z nádraží pokračujeme vlakem do Nary.

V Naře nás místní autobus dopraví ke chrámovému komplexu Tódaidži, zaneseném v análech UNESCO. Chrám je údajně největší dřevěná stavba na světě. Uvnitř se nachází 15 metrů velká bronzová socha Buddhy a další jen o něco menší sochy. Protlačíme se davem ostatních návštěvníků chrámem a okolním, méně nacpaným areálem. Všude se potloukají krotcí jelínci, které je možno krmit zakoupenými speciálními sušenkami.

Na oběd jdeme mimo chrámový areál. Chvíli hledáme vhodnou restauraci, nakonec skončíme v podniku viditelně amerického stylu (hranolky a tak). Potkáváme tam několik spolucestujících. Já si dávám pizzu, Anička nějaké kuřecí kousky a k tomu pochopitelně nezdravé french fries. Hranolky musely být míněny jako samostatné jídlo, protože jich je neskutečně mnoho (nebo jsou Amíci tak nenažraní). Trochu manželce s nimi pomáhám. Všechno zapíjíme pivem Asahi. Jsou už 3 hodiny, večeřet už asi nebudeme.

Po čtvrté hodině se stahujeme autobusem na nádraží a vracíme se vlakem do Kjóta a metrem k hotelu. S bagáží jedeme zpět metrem na nádraží a ostud šinkanzenem do Ósaky, je to jen 15 minut jízdy. Metrem (pozor zde se na eskalátorech stojí výjimečně vpravo !) míříme do města a pak asi 10 minut pěšky k hotelu nazvanému chlubivě Superhotel. Po ubytování doplňujeme zásoby v nedalekém obchodě. Místo večeře si koupím jen džus a Anička pivo. Pokojík Superhotelu je opravdu malý i na japonské poměry, zejména koupelna je doslova pro trpaslíky. Ale co, jednu noc se to dá vydržet ... Přebalujeme bagáž, velká zavazadla zítra Kateřina pošle kurýrem do Hirošimy. S sebou si bereme jen věci na 2 dny.

Neděle 6.10.2019 Planina Kója

Zase snídáme v půl sedmé, trochu přitom bojujeme se nápojovými automaty. V 7:45 odevzdáváme v recepci batohy k přepravě do Hirošimy a v 8:45 odcházíme na nádraží. Vlakem jedeme pod planinu Kója. Ti, co se chtějí nahoru vyvézt lanovkou (Anička, Míla, František a Martina), vystupují až na konečné (tam navazuje lanovka na planinu). Dostávají od Kateřiny dvoudenní jízdenky na autobusy, které nahoře jezdí od lanovky až ke hřbitovu Okunoin,  nacházejícím se v cedrovém lese. Po planině se dá různě popojíždět mezi zdejšími pamětihodnostmi, nacházejícími se pod ochranou UNESCO. My ostatní budeme stoupat nahoru pěšky. Lanovkáři budou mít dost práce s prohlídkou hřbitova, údajně největšího v Japonsku. Je v něm například hrobka mnicha Kúkaie (Kobo Daishi), který tu založil klášter Kongóbudži a budhistickou školu šingon. Tím dal základ zdejší explozi dalších klášterů.

Lanovkáři po příjezdu ke hřbitovu zmokli, tak napřed dali přednost svačině. Pršet však nepřestalo, tak vyrazili na mokrou prohlídku. Postupně však deštík slábl až ustal. Na hřbitově se může fotit všechno, kromě části kolem hrobky Kúkaie. Po prohlídce hřbitova dostali od Kateřiny SMS, že budeme mít zpoždění, tak se cestou k místu srazu u brány Daimon stavili v muzeu Reihokan. V muzeu byli nuceni se zout (podobně jako v chrámech), ale fasují se alespoň pantofle. K místu srazu se posléze svezli autobusem, chození už bylo dost.

Pěší výprava "šplhounů" vystoupila z vlaku už 2 stanice před konečnou. Na cestě narazila na uzavřený úsek a musela se pěkný kus vrátit, přejít říčku (spíš větší potok) a kus urazit po silnici. Dost je to zdrželo, tak Kateřina informovala lanovkovou skupinu via SMS Františkovi. U brány Daimon je lanovková skupina dřív, ale čekají na šplhavce jen chvíli.

Po krátkém odpočinku pokračujeme už společně ke chrámovému komplexu Garan a potom, po jeho prohlídce k nedalekému chrámu Kongóbudži se zenovou zahradou. Dostáváme tam i zelený čaj a sušenku.

Na konci dnešní trasy nás vítá  klášter Kumagaiji. U vstupu je pochopitelně potřeba se zout a narazit si erární pantofle. Mimochodem Japonci si potrpí si na zouvání nejen v chrámech a klášterech (chodí se většinou naboso), ale dokonce i v hotelových pokojích, kde jsou běžně k dispozici pantofle. Pročež kdo se posmívá českému zvyku přezouvat návštěvy, měl by si zajet do Japonska. Zejména v hotelových pokojích pro trpaslíky jsou pantofle ryzí nesmysl, vhodný tak akorát k zakopnutí a následnému držkopádu, nebo uražení palce u nohy (otázka je, co by mohlo mít horší následky. Asi jak kde).

V klášteře nás uvítají zeleným čajem a sušenkou, to už tu dnes bylo !. Při jídle se sedí obkročmo na zemi, pro tlusté jedince je to hotová katastrofa, zejména když večeře bude mít několik chodů !

Před útrpnou večeří (souvislost s právem útrpným je skutečně nasnadě, viz výše) nás provedou po klášteře, abychom se trochu orientovali, a zavedou nás do pokojů. Dáme si tam jen zavazadla a jdeme večeřet. Každý sedí u 2 nízkých stolků, pokrm je striktně vegetariánský, Základem je přirozeně rýže, k pití se podává neomezené množství zeleného čaje. Každý dostane ještě sáček s drobnými upomínkovými předměty. I tak budeme dlouho vzpomínat.

Po jídle jde většina kolegů, co nejeli lanovkou, na hřbitov. Mě už se ven nechce a Anička usoudila, že už toho dnes mezi náhrobky nachodila dost. Jediným pozitivem by mohlo být zajímavé osvětlení a Kateřinin výklad. Raději se však stahujeme do pokoje, kde nám během večeře ustlali na zemi. Do jídelny (a konec konců i to ložnice) je třeba zouvat i zapůjčené pantofle. Ty by se měly nechávat špičkami ven (důvod jsem nezachytil pokud byl osvětlen). Asi abychom jim vynesli spaní, nebo tak něco. Před jídelnou mniši nepořádníkům boty srovnali dle nařízení. V koupelnách a WC jsou k dispozici extra pantofle. Důvodem přezouvací mánie, je asi přísná hygiena, nebo tu nevedou uklízečky. Kateřina při večeři domlouvala, zda je možno ráno navštívit ranní obřad, ale Buddhovi dík se to nedá stihnout to. Museli bychom odejít před koncem obřadu a to by byla urážka. Několik lidí zřejmě chtělo zkusit klášterní koupel, nás ale odradila poznámka, že ven se musí v županu a že existuje pravidlo, jak mají být překlopené přes sebe klopy "chodbových" úborů: pravá přes levou je snad správně, levá přes pravou se přehýbá nebožtíkům. Raději neriskujeme přesun do márnice.

Zítra máme nabitý program, tak musíme vyrazit brzo. Večer se jde Anička podívat, zda je možno jít do lázně, která nám byla doporučena, ale koupelna je zavřená (jestli to tedy byla koupelna!). Prý ale tam někteří po návratu ze hřbitova byli. Možná měla jinou otevírací hodinu.

V noci je dost chladno, horká lázeň by se asi byla hodila ...

Pondělí 7.10.2019 Himedži a Hirošima

Snídáme v 7, takže hodinový obřad od 6:30 opravdu nestíháme. Snídaně je podle očekávání rovněž vegetariánská se zeleným čajem. V 7:30 jdeme na autobus, k lanovce. Tou se dostaneme na vlak, do stanice Hashimoto, kde přestupujeme na další místenkový vlak do Ósaky. Metrem pokračujeme do stanice Shin-Osaka a odtud šinkanzenem do města Himedži. Vystupujeme tam asi hodinu před polednem. Putování po japonských ostrovech nám čím dál tím víc připomíná bojovku s názvem Hop sem, hop tam a běda tomu, kdo se ztratí !  I když se dá říct, že takto je to stylové. Japonci sami podobný styl dovolené praktikují běžně, možná ještě v rychlejším tempu.

Dost dlouhou ulicí šlapeme ke zdejšímu hradu. Je to prý největší a nejkrásnější dochovaný hrad v Japonsku. Nedávno byl opraven a zpřístupněn z valné části veřejnosti, i když rekonstrukce ještě dobíhá. Celkový pohled je už naštěstí bez lešení, tudíž fotogenický. Před hradem si proto na návrh Kateřiny děláme společné foto (možná to má Katka ve svém itineráři pro každou výpravu k obru Kolodějovi, konec konců bílý hrad je skutečně barvotiskově fotogenický) a domlouváme distribuci. Není to úplně jednoduchá úloha, protože kvůli obavám z fotografického selhání snímky cvaká víc lidí. Nejlepší bude, když všechny fotovýtvory obdrží Katka, která má seznam e-mailových adres zaručeně kompletní. Někomu by mohlo něco chybět a tichá pošta by se tiše zhroutila. Ve hradu je zase nutno se zout, boty s sebou taháme v igelitce (při davech návštěvníků by se jich půlka poztrácela). Hrad je ve spodní části zděný, vybavený střílnami pro různé druhy palných zbraní včetně evropských arkebuz z mladší doby. Počítalo se s tím, že při dostatečně masivním náporu se budou dobytá patra opouštět směrem do vyšších pater a až se dojde nahoru, spáchá osazenstvo rituální sebevraždu. Zejména v dřevěné části jsou v podlahách zabudovaná fikaná propadla a průlezy, kterými statečný samuraj seskočil mezi útočníky a buď je pomlátil a byl vytažen zpět mezi obránce, nebo byl sám slavně zabit.

Stoupáme do nejvyššího patra (vyhlídka shora na město bude skutečně pěkná), hrad jich má asi 7, přičemž schody jsou čím dál vyšší, strmější a užší. Hrad je exponátů skoro prostý (sem tam zbrojnice s prázdnými stojany pro různá sofistikovaná napichovadla lidí). Možná je to následek dobíhající rekonstrukce, možná je to kvůli tomu, aby se sem lépe vešly davy návštěvníků. Při pohledu na obrovské nosné trámy se lze jen divit, že na japonském souostroví zůstaly i nějaké stromy (pravda je, že chrámové sloupoví je často ještě impozantnější).

Na doporučení průvodkyně Kateřiny jsme si s manželkou koupili kombinovanou vstupenku (která je snad jen o 10 nebo 20 jenů dražší), která nás opravňuje k návštěvě nedaleké botanické zahrady Koko-En. Zahrada je nejen pěkná, je i pěkně rozlehlá, prakticky každému většímu národu je tu věnována samostatná sekce s rostlinami pro daný kraj typickými (samozřejmě pokud se cizí stromy a keře dokážou uchytit a úspěšně vegetovat v subtropech). Půl dne je na zahradu málo a my ani tolik času nemáme ! Abychom stihli sraz, kupujeme si oběd raději v obchodě. Nepotřebujeme moc jídla, cestou do Himedži jsme spořádali sendviče koupené při čekání na rychlovlak.

Po srazu na nádraží ve 14:30 a jedeme šinkanzenem do Hirošimy, máme to s přestupem. V cíli jsme asi v půl páté. Jedeme pak městským autobusem k muzeu atomové bomby. Na prohlídku máme jen necelou hodinu, zavírají v 18 hodin a je už 17:10. Kateřina s námi odmítá jít, byla tam prý jen letos už třikrát a prohlídka je silně depresivní. Vzhledem k pochmurnému tématu muzea nám čas do zavíračky stačí. K tomu málu, co jsme se o atomové apokalypse dozvěděli ve škole, přidáváme poznatek, že Američané měli ty bomby skutečně jen dvě, dokonce každou jinou (asi na projektu Manhattan pracovaly různé vědecké skupiny). Bomba pro Hirošimu byla uranová, zatímco pro Nagasaki byla plutoniová. I vzhled obou zbraní je dost odlišný. Prostě, nevinně vyhlížející hromada kovu.

Po prohlídce se procházíme po blízkém Parku Míru. Je už tma, ale park je decentně osvětlený. Za zmínku stojí ruina průmyslového paláce, který prý dokonce navrhoval náš krajan. Cestou pryč z parku míjíme pamětní desku v místě hypocentra (nad ním vybuchla bomba) a obchodními arkádami se přibližujeme k hotelu Hiroshima Central. Naše zavazadla už tu na nás čekají.

Po ubytování jdeme doplnit zásoby do nedalekého obchodu.

Úterý 8.10.2019 Mijadžima

Dnes snídáme už v 6 hodin (snídani v tomto hotelu Vám připraví nejdříve v 5 ráno). Balíme a v 7:30 odcházíme s veškerou bagáží na tramvaj. Jedeme asi 15 minut na nádraží, kde necháváme velká zavazadla v úschovně. Jenže první vyhlédnutá úschovna nefunguje, tak musíme ke vzdálenější, která už naštěstí otevřená je. Nalehko odcházíme na vlak do stanice Mijadžima, odtud pokračujeme trajektem na nedaleký stejnojmenný ostrov. Výšlapem po pobřeží se dostaneme ke svatyni Itsukushima (UNESCO), která stojí hned u moře na kůlech (při přílivu je vlastně obklopena vodou). Vstupní brána O-torii je vysunutá do moře ještě dál. Momentálně se ale opravuje a je zakrytá plachtou. Součástí svatyně je i další malý most přístupný jen pro císaře.

Po prohlídce svatyně míříme k chrámu Daishoin. Je to do kopce a hned za vstupní branou je dost schodů. Podél schodů jsou instalovány modlicí mlýnky (točte zásadně zleva ve směru hodinových ručiček). Stoupáme nahoru a prohlížíme chrám. Je tu spousta sošek různých bůžků, ale také temná místnost, která snad má představovat obdobu japonského pekla. Japonský Satanáš tu zakázal fotit, proto se mi potají podaří zmáčknout jen 2 zrnité snímky s vysokým ISO. Podél schodiště, kterým jsme stoupali nahoru, je další cesta se spoustou sošek budhistických učedníků s barevnými pletenými čepičkami na hlavách.

Po prohlídce chrámu nás čeká výstup po 2000 schodech na horu Misen. Anička + 3 se rozhodli raději zdolat horu lanovkou, ke které je ale potřeba asi 20 minut šlapat. Lanovka má 2 části. První jsou malé kabinky pro 8 Japonců (čili tak pro 6 Čechů). Druhá část je větší kabina pro 30 osob, která ovšem nekončí až na vršku hory Misen, k němu je potřeba ještě asi půl hodiny stoupat na horu. Kousek za lanovkou na druhou stranu od hory je pěkná vyhlídka, hlavně asi pro ty, kterým se nechce (nebo nemohou) stoupat až nahoru. Ze samotného vrcholku hory je samozřejmě vyhlídka podstatně lepší. Je tu i přístřešek s malým krámkem. My pěšáci jsme nakonec na hoře byli o trochu dřív než lanovkáři. Po spocívání vlastních zásob, sestupujeme cestou, která vede k lanovce kolem malého chrámu Reikado Hall. Za ním odbočujeme po cestě dolů, k lanovce je potřeba zase trochu stoupat. Míla, která nahoru jela lanovkou, se k nám přidává, ostatní lanovkáři jedou i dolů, cesta je chvílemi srázná až kluzká.

Dole v městečku si prohlížíme suvenýry, Anička si kupuje tričko. Lanovkáři ubíjejí čas do příchodu ostatních u kafe, nebo sedí chvíli na břehu moře na lavičce. Trochu je obtěžují místní jelínci, tady se pro změnu krmit nesmějí. Tím pádem nejsou tak drzí jako v Naře, ale evidentně vědí, že turisti něco k snědku mívají. Požadavek nekrmení se zřejmě tak úplně nedodržuje.

V 15:45 je sraz v přístavu, protože o 10 minut později nám odjíždí loď a na ni pak brzo navazuje vlak do Hirošimy. Na nádraží si dáváme na půl hodiny rozchod, my si kupujeme večeři ve francouzské pekárně. Potom teprve jdeme pro bagáž do úschovny a šinkanzenem do Kagošimy. Cesta trvá asi 2,5 hodiny. Bereme si taxi do hotelu Remm. Není to sice daleko, ale s bagáží je jednodušší manipulace.

Středa 9.10.2019 Sakuradžima

Odchod je dnes plánovaný na 9:50, tak si můžeme konečně na dovolené trochu přispat. Kateřina přichází na sraz o něco později, prý dopravní zácpa. Byla ve městě něco zařizovat, například kupovala jednodenní jízdenky na místní dopravu, které nám rovnou rozdává. Jedeme kousek tramvají, pak pěšky do přístavu na trajekt na sopku Sakuradžimu. Původně tvořila sopka malý ostrov, ale po erupci roku 1914 se spojil s ostrovem Kjúšú. Nicméně jezdí se sem trajektem.

Po přistání jedeme okružním autobusem, z něhož vystupujeme postupně na dvou vyhlídkách. Na první zastávce je potřeba počkat na další autobus. Ten pak na té druhé zastávce čeká. Dostáváme se tím nejtěsněji k sopce, která je stále aktivní (většinou jen trochu čoudí). Potom se vracíme zpět k přístavu.

Svačíme během venkovní teplé koupele nohou v sopečné vodě. Koupel je zdarma. Jdeme pak krátkou procházkou podél pobřeží ke zdejším sirným termálním lázním (onsen). Každý si je užívá po svém. Lázně jsou zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. Do lázně se chodí bez plavek, samozřejmě je potřeba se předem řádně namydlit a několikrát osprchovat. Věci se odkládají do volně přístupných plastových misek. Pokud se někdo bojí o cennější věci je možno za poplatek použít uzamykatelnou skříňku. V lázni je několik různě teplých a různě "hustých" (sopkou různě "osolených") vod. A do jednoho z chladnějších bazénů se chodí s oblibou koupat milovníci elektrošoků. Do bazénové stěny jsou zavedeny elektrody, takže do vody prochází výboj, který člověka doslova přicucne ke stěně, od níž je pak nelehké se odlepit. Člověk si musí stahovat kůži ze zda mezi lopatkami tím, že se pracně bokem šoupe po stěně, až výboj zeslábne.

Vracíme se trajektem v 15:30. Po návratu do Kagošimy jedeme tramvají k soše samuraje Saigo Takamoriho. Ten je někdy nazýván posledním opravdovým samurajem: po počátečním souladu s císařem vedl proti němu naopak povstání. Vládce se totiž snažil posílit centrální moc a tím upozadit samuraje, s nimiž se v průběhu dějin císařové vždy přetahovali o moc. Po většinu vývoje Japonska byli oblastní vládci, šogonové, v podstatě mocnější než nějaký císař. Ten byl jen jaksi pro okrasu. Císař například zakázal nosit meče, které jsou pro samuraje posvátné. Meče se nadále měly nosit jen behem slavnostních příležitostí. Samurajové měli být nahrazeni pravidelnou armádou pod císařovým velením. Zda zrovna tato osoba nějak ovlivnila vyznění filmu Poslední samuraj (Ken Watanabe, Tom Cruise) není jasné, diskutovali jsme o tom. Podobnost tu určitě je, protože císař rozhodně chtěl odbojné samuraje zkrotit, zejména (ve filmu) jejich vůdce Kacumota.

Od sochy Takamoriho jedeme autobusem k jeskyním, do kterých se sáhli ustupující povstalci v závěru bojů. Odtud se pak snažili ještě zvrátit situaci. Nakonec zraněný Takamori provedl seppuku, čímž povstání neslavně skončilo.

Dalším autobusem pak na vyhlídku v parku Shiroyama. Je odtud pěkný pohled na město na pozadí čoudící Sakuradžimy. Kateřina nás nechává hádat, zda v záplavě budov pod námi identifikujeme náš hotel, ke kterému hodlá dokufrovat pěšky spletí uliček. Asi 3 lidi se skutečně chytnou a hotel Remm najdou. Sopka dnes večer že dýmá trochu víc než ve dne. Na vyhlídce potkáváme nějaké Němce s televizními kamerami na stativech. Uvažujeme, zda náhodou nevědí něco co my ne. Neočekávají snad blízký výbuch? Necháváme je tam jejich filmování a vracíme se pěšky do hotelu.

Čtvrtek 10.10.2019 Výlet na náhorní planinu Ebino

V 8:05 odcházíme pěšky na nádraží, je to asi 15 minut chůze. Vlakem a postupně dvěma autobusy jedeme na planinu Ebino. Cesta celkem trvá asi 2 hodiny. Kateřina jde do informačního centra ověřit situaci na zdejších trasách. Vrací se s tím, že trasa obcházející zdejší jezera je přerušená, takže je nutno se vrátit po vlastní stopě. Nejdříve je v plánu výstup na Mt. Karakunidake, ta průchozí je, i když je částečně odkloněna. Čeká nás výstup o asi 500 výškových metrů do cca 1700 metrů. Kateřina nám klade na srdce, aby ten, kdo nebude stačit tempu  výstupu a vrátí se před vrcholem jí dal vědět nejlépe pomocí SMS. To je voda na mlýn Aničky, kterou takového instrukce pravidelně vyděsí. Proto rovnou říká, že se nejspíš vrátí a bude courat kolem jezera. Po sestupu si na lavičce dá něco k obědu a raději Kateřině posílá požadovanou esemesku. Jde se podívat kousek po stezce směrem k silnici. Roste tam hodně zdejší pověstné trávy, která má být na podzim růžová. Jsme tu ale asi brzo, zatím tráva vypadá jako tráva kdekoli jinde, je "jen" zelená.  Planina se ale podle té barvy trávy jmenuje, v doslovném překladu zní její jméno Krevetí vrchovina. Potom Anička prolézá informační centrum a poté se vydá na procházku kolem jezer. Dojde kousek za jezero Byakushiike a raději vrací. Cestou zpět si všimne odbočky na panoramatickou vyhlídku na dvě jezera. Je to jen kousek, tak se tam vydá. Vyhlídka je prý opravdu pěkná, jsou vidět jezera Byakushiike a Rokkannon-Miike. Alepoň má náplast na dosud nudnou cestu, ze které není celkem nic vidět. Mapku s sebou neměla. Z té by se dozvěděla, že se do stejného místa dá dojít vyhlídkovou cestou přes Mt. Šhiratoriyama. Odbočky si sice všimla kousek za jezerem Byakushiike, ale nevěděla, kam vede.  Už se ale připozdívá, pročež se vrací k autobusu.

Vrcholová skupina ve stejné době usilovně funí na vrchol sopky. Cesta je kamenitá, ale standardní lehké pohorky na ni stačí. Nejsme na trase sami, ale zase tak moc "husto" tady není. Míjíme například starého Japonce, který se pochlubí věkem 90 let a šokuje nás jednak odhodláním vylézt až nahoru a prohlášením, že právě uplynulo 50 let od jeho posledního výstupu na tento vrchol. Prostě chce si to po 50 letech zkusit znova (úspěšně, jak později konstatujeme, když ho na vrcholu potkáme). Naše skupina se po zdolání sopky na vršku občerstvila a začala hned sestupovat. To je sice rychlejší proces než škrábání se do vršku, nicméně po sestupu už je dost pozdě, tak prodloužení vycházky k jezerům zavrhujeme. Někteří z nás ještě courají po blízkém okolí nebo navštěvují informační centrum, případně obchod. Všichni se setkáváme v budově pod informačním centrem, kde dostaneme zadarmo kafe.

Odjíždíme autobusem v 16 hodin. Při přestupu na druhý autobus v Kirishimě máme dost času, tak si někdo kupuje vajíčka nebo kukuřici vařené v páře z horkých pramenů. Jdeme se také podívat k nedalekému vodopádu Maruo. Přestupujeme pak na vlak do Kagošimy, z nádraží se pak vracíme do hotelu zase pěšky. Zítra má být dopoledne volný program, Kateřina nabízí cestu na zdejší pláž, kde se dokonce dá koupat, nedaleko jsou prý také pěkné zahrady. My se domlouváme, že dáme přednost návštěvě zdejšího mořského akvária.

Večeři si kupujeme v supermarketu.

Pátek 11.10.2019 Akvárium v Kagošimě a ústup do Ósaky

Po snídani balíme. V půl desáté dáváme bagáž do recepce a vyrážíme pěšky do místního akvária. Ostatní mají sraz až v deset a jedou se koupat. Nám trvá chůze jen asi 20 minut, kufrujeme jen jednou a musíme se kousek vrátit. Je pěkné vedro, dnes má být až 29 stupňů. Na pobřeží chvíli pozorujeme dnes mohutně dýmající Sakuradžimu a jdeme do akvária. Bohužel se tam zrovna hrnou organizované skupiny stovek dětí. Domníváme se, že jsme pochopili informaci, že v 10:30 má být nějaká show s delfíny, tak si sedáme na sedadla u nádrže. Usedají tam i děti. Ty však postupně chodí někam dolů. Když se dlouho nic neděje, jdeme tam taky, delfíny je tam možno pozorovat skleněnými stěnami "ode dna".

Postupně procházíme čtyři patra akvária a fotíme, jde to kupodivu docela dobře. Občas kolem nás profrčí skupina dětí. Dětské skupiny postupují naštěstí rychle, většinou stačí počkat, až projdou. Uvažujeme o občerstvení ve zdejší restauraci, ale nabídka nás příliš neoslovila. Podlaha je tam navíc trochu mlaskavá, nejspíš tam nějaký špunt rozlil limonádu. Jdeme raději pryč a venku se ukojíme sušenkami, které nosíme snad celou dovolenou jako železnou rezervu a mini croissanty, které jsme si koupili včera. Pak ještě kupujeme v "Dolfine Portu" (malé pobřežní obchodní centrum) svačinové rýžové trojúhelníčky (onigiri). Kateřina o nich celou dobu dost bájila. No nic moc, chuti mdlé.

Cestou do hotelu se stavujeme v obchoďáku Loft, kde by podle informace od Kateřiny měli mít kalendáře (ty skoro vždy v cizině kupujeme domů na příští rok, abychom si cestu dlouho připomínali. Ne vždy ovšem výtvarné a finální grafické zpracování vyhovuje našemu vkusu). Nabídka nás bohužel neuspokojí natolik, abychom se s japonským kalendářem tahali domů. Postupně se pak scházíme v hotelové recepci a na WC se převlékáme do cestovního oblečení. Ve 13:50 odjíždíme taxíky na nádraží. Čekáme asi 20 minut na šinkanzen do Ósaky. Kupujeme si občerstvení na cestu. Ve vlaku na informačním displeji občas běží varování, že od zítřka do odvolání kvůli tajfunu vlak nepojede. Doufáme, že tajfun nepřijde dřív a že ještě včas odletíme. V Ósace přesedáme na expres na letiště, kam dorazíme asi za hodinu. Kateřina rozlévá do kelímků rozlúčkový přípitek, zdejší švestkové víno. Je docela dobré. Na někoho vyšly vínem nacucané švestky, které lze sníst.

Na letišti vracíme zbylé peníze. Vzhledem k našemu chvatnému stylu stravování po supermarketech (obavy byly jednak z komunikace bez pomoci Katky a jednak z pověstných hůlek, ale hlavně dost často nebyl čas) nám jich dost zbylo. Někdo si jde ještě koupit švestkové víno a balí ho do velkého zavazadla. Na to kašleme, protože přebalovat naše batohy aby v nich bylo možné jakž takž bezpečně uhnízdit flašku by bylo dost náročné. Majitelé kufrů (zejména "obrněných" pověstných skořepin), jsou na tom lépe. Jdeme si pro palubenky. Všude kolem odbavovacích přepážek jsou rozvěšeny cedule, že letadlo je přebukované a kdo prý je ochoten si posunout let nebo zamění svůj bussiness class pouhou ekonomickou třídou, získá nějaké výhody do budoucna. Evidentně dost lidí prchá před tajfunem, který má dorazit po půlnoci. Loučíme se s Kateřinou, která tu ještě pár dní zůstává. Procházíme obvyklou bezpečnostní prohlídkou, k odletové bráně se jede vláčkem. Chtěli jsme utratit zbylé mince, ale není celkem za co. Kupujeme si jen nějaké pití a čokoládky a čekáme na odlet ve 23:45. Nastupujeme asi ve 23 hodin.

Sobota 12.10.2019 Přílet

Domů letíme zase s Emiráty letadlem A380-800. Po nástupu dostáváme večeři a pak se bavíme jako obvykle a pospáváme. Let trvá asi 10 hodin, dostali jsme zase balíček s ponožkami, zubním kartáčkem a dalšími (už jen u Emirátů) obvyklými věcmi. Asi 3 hodiny před koncem letu dostáváme snídani. V Dubaji přistáváme ve 4:45 (-5 hodin). Přesouváme se k bráně C20, ze které máme v 8:35 odlétat. Času je tedy víc než dost. V 7:50 nastupujeme do další A380-800. Tentokrát není úplně plná, vedle nás je volno. Napřed dostáváme lehkou snídani, později oběd. Let trvá asi 6 hodin. Přistáváme kolem jedné odpoledne (-2 hodiny). Vyzvedáváme zavazadla a loučíme se. Jedeme autobusem domů, má ale kvůli nějaké akci změněnou trasu, tak musíme s batohy do kopce.

Příloha - více fotek