O B S A H
Ondřej řečený El Comandante, průvodce ck
Hanka, pasové oddělení Policie ČR
Karolína, laborantka nemocnice, odd. biochemie
Alice, lékárnice
Eva, pekařka
Pavel, technik potravinářských strojů
Ondra Druhý, MUDr
Šárka, Ondrova manželka, rovněž lékařka
Blandys výrobce známého madeirského vína, tradice asi 170 let
caneca půllitr piva Corell
bolo do caco chléb s česnekovým máslem
bolo do mel melasový koláč, který se mimo lednici nezkazí řadu měsíců. Přeslazený. Vhodný jako dárek na blížící se Vánoce alespoň pro milovníky cukru
brisa lemonáda z maracuii
caldo verde zelná polévka
cerveja pivo
espuda černě zbarvená ryba, žijící v hloubce asi 1000 až 1500 metrů. Vytažením na hladinu chudinka umře změnou tlaku. Při této popravě chudinka rovněž zčerná. Anglicky "scablad fish"
maracuia chutné ovoce několika druhů a vzhledů. Vypadá většinou jako opičí mozeček z filmu "Chrám zkázy (Indiana Jones), ale vzhled není na škodu chuti
obrigado děkuji, říká muž
obrigada děkuji, říká žena. Vysvětlení El Comandanta: muž prosí o brigádu (aby měl na pivo): "Ó, (dej mi) brigádo !", zatímco žena spatřivší muže taky někdy pracovat praví udiveně: "Ó¨! Bridáda....!". Poznámka: vzhledem k místu a čase vysvětlení (hospoda) a velitelově nespoutatelné fantazii je edukativní hodnota této pomůcky při výuce portugalštiny trochu nejistá, to znamená že před rodilým mluvčím bych ji spíše NEprezentoval
prego especial druh sendviče
sopa de paixe rybí polévka
tomato sopa rajčatová polévka
*************************
Jak vidno, žrádlo a chlast při průchodu územím ostrova k přežití více méně stačí.
Vzhledem ke kvalitě letecké společnosti TAP, ze které už druhý měsíc mámíme pokutu (o tom viz dále), jsme přiletěli asi o 20 hodin později a bylo nutno trasu z prvního dne našlapat do dalších 2 dnů. Tím se stala výprava ještě o něco náročnější.
1.den Funchal .. Pico Alto, 1129 m, 24 km, noc ve stanu.
2.den Pico Alto .. Ribeiro Frio (radar), 880 m. Použit taxík v ceně 7 EUR za člověka (jeli 4 lidi od nás a 2 přidružení Češi, protože výstup z Pico "k radaru" byl asi 900 m stoupání převážně prý nezajímavým lesem zakončeným trnitým houštím. Houští prosekal El Comandante několik dní předtím mačetou a přesto sliboval každému dávku trnů do kožichu. Od radaru se mělo jít na Pico Ruivo, 1862 m: Po rovině to ovšem nebylo, nejdřív jsme museli o 900 metrů sestoupit a zase tutéž výšku vylézt. Následovala noc ve stanu ve slejváku a silném větru.
3.den Pico Ruivo .. Encumeada (průsmyk, hotel), 1007 m, pohodlíčko.
4.den Encumeada .. Pico das Orzes, 1418 m. Délka neznámá, ale (viz dále) jsme si přidali asi 6 km po asfaltu k náhradnímu bydlení z důvodu slejváku a už tak mokrých stanů. Noc "na divoko" na suché terase (už 4 roky) "rekonstruovaného" hotelu Jungle Rain. Úroveň portugalských stavebních firem tedy dosahuje podobných standardů, jako u jejich sester v Česku.
5.den Pico das Orzes .. Fanal, noc ve stanu.
6.den Fanal .. Ribeiro da Janela a následně Porto Moniz. Část cesty individuálně z důvodu obrovského puchejře na noze (dorazil ho dále zmiňovaný pochod po asfaltu). Prý to dost klouzalo a pár lidí si sedlo na zadek. Autobusem zpět do Funchalu.
7.den Volný den ve Funchalu, výlet na kopec ke hrobu posledního císaře Rakousko-Uherska Karla I, večer tanečky v místní restauraci. Oznámeno opoždění zítřejšího odletu minimálně o den z důvodu nastupujícího hurikánu, který navíc míří do Evropy, takže i kdyby se nakrásně dalo startovat, nebude bezpečné v Lisabonu sednout.
8.den Flákej se po Funchalu jak umíš. Pro někoho tzv pyjama day.
Na Ruzyni jsme večer vyfasovali palubenky do Lisabonu a následně marně čekali v "gejtu" na letadlo společnosti TAP (Travel Aeroportugal, neoficiálně přezdívaný jako "Take Another Plane"). Zpoždění rostlo. Nejdřív to byla hodina, pak dvě a nakonec nás kolem 23:00 vyhnali zpět před celnici, kam nám vyházeli zavazadla: letadlo má už takové zpoždění, že bychom stejně nechytili náš spoj na do Funchalu na Madeiře. Spíš nám ovšem nechtějí platit hotely v Lisabonu z důvodu jejich vysoké ceny, jak nás informovala služba na reklamacích. Raději zaplatí hotel a taxíky v Praze-Radlicích. Kašlu na to, jedu spát do své postýlky domů, i když jen asi na 3 hodiny. Ostatní hodlají zůstat vzhůru a zklamání z neuskutečněného odletu hodlají rozředit alkoholem.
Paralelní vysvětlení noci v Praze: vyčúraná společnost TAP by totiž kromě drahého hotelu v Lisabonu musela přiznat, že nám znemožnila nejen odlet z Prahy (pokuta 250 EUR vyplývající z délky letu), ale i návazné cesty na Madeiru, což dělá dohromady víc než 3000 km a za to se platí pokuta 400 EUR. Prostě hodlají platit menší pokutu a vydávat naše lety za na sobě nezávisející. Druhý let jsme nestihli, protože jsme ho prostě nestihli, náš problém ! Po návratu to předáme vymahačské agentuře C2C (Click to Claim), protože individuální stížnosti buďto skončí pod stolem kvůli jakékoli naší formální chybě v dokumentaci stížnosti, nebo skutečně dostaneme těch 250 EUR. C2C si ovšem pro změnu nechá skoro pětinu (19%) vymožené částky. Některé jiné společnosti berou prý až čtvrtinu vymožených peněz. Dobrý kšeft, do kterého může být zataženo i naše letiště, které dostane své procentíčko za to, že nespokojené klienty expeduje rovnou domluveným vymahačům. Ale samozřejmě platí, že to, že jsem paranoik neznamená, že po mě nejdou, že ano !? Navíc v prosinci při návštěvě Adventury (neboť mi nedorazil katalog cest na rok 2019) prasklo, že pokutu dostaneme samozřejmě v korunách, na které se vymožená EURa přepočítají v tom nejméně výhodném kursu. Tak - třeba někdo nemá eurový účet a koruny mu vyhovují, co já vím !
Sraz byl ráno mezi 5:00 a 5:30. Ve 4 ráno tedy jedu na Ruzyň podruhé, tentokrát noční linkou. Letíme Airbusem 321R. Připomínám si kreslený vtip, na kterém cestující s hrůzou zježenými vlasy hledí na obrazovku notebooku, na kterém vidí nápis: "Windows našel nové externí zařízení Airbus A320. Mám zahájit standardní konfiguraci ?"
Lisabonské odletové terminály Sever a Jih jsou dlouhé koridory s obvyklými výdutěmi restaurací a rychlostravoven, alkoholických a sladkostních prodejen a nesmyslných předmětů, které kupují pouze nenapravitelní alkoholici v posledním stádiu choroby, či, jen zřídka, majitelé zlatých karet. Komu se kromě jídla a chlastu z toho něco vyplatí, to Bůh suď !
Konečně nastupujeme do poledního letadla, tedy CHCEME nastoupit. K malým mašinám se totiž jezdí autobusem, asi je málo rukávů. Řidič autobusu to tu nezná, nebo je to (v představách paranoika) záškodník, který zdržuje hru: objede totiž s námi celé letiště, což trvá asi 20 minut. Autobus je neklimatizovaný a venku je asi 28 stupňů. Řidič nám neotevře dveře a pohádá se hlasitě s pozemní obsluhou, načež s námi znovu objíždí těch 20 minut celé letiště, aby skončil u téhož stroje a pohádal se znovu. Nejvíc řve vedoucí pozemní směny. Nějaký starší pán patrně v návalu nevolnosti nebo paniky mlátí otevřenou dlaní do okna autobusu, aniž by to řidiče, nebo hádající se letištní personál jakkoli vzrušovalo. Možná by musel upadnout do komatu, ale není vyloučeno, že by ani takovou událost nezaregistrovali.
Vzápětí se to vysvětlí tím, že přijede další autobus a vyloží posádku: nemohli jsme přece nastoupit do prázdné, nehlídané mašiny. No prostě "Take Another Plane" ! Posádka se omlouvá, že je v tom nevinně a případ dvojího příjezdu k letadlu se bude řešit (jo, to znám z vojenské katedry za studií: "Dozorčí, organizujte si to listí, alebo Vás buděm riešiť!". Pro neznalé: byl podzim a na kasárna padalo listí).
Přistáváme na letišti Machico, vzdáleného od města Funchal asi 15 minut jízdy autem. Je pozdě odpoledne, El Comandante nám proto musel vyjednat protažení pobytu v hotelu o jednu noc, protože jsme původně měli odcházet už dnes ráno a za nějaké 2 hodiny do setmění už se nikam rozumně dojít a navíc postavit stany nedá. Naštěstí alespoň personál hotelu nekladl odpor.
Večer je zorganizována hospoda, dozvídáme se nouzově použitelná slovíčka (jako jak se řekne "pivo", "děkuji" a podobně). V noci se valná část party odebírá na břeh moře vyplavit slanou vodou alkohol z krve.
Na první túře máme ujít kolem 24 km. Původně bylo na první 2 dny plánováno těch kilometrů 16+12, ale protože nám chybí den, musíme přebývající kilometry do někam nacpat. Pavel tvrdí, že to bylo ve skutečnosti 29, ale mám temné podezření, že do toho počítá i jízdu do půlky kopce autem, protože nás náš velitel chtěl ušetřit funění do vršku městem a trochu nás přece jen nechal popovézt.
Po definitivním vymotání se z města jdeme standardní cestou, to jest chvíli z kopce a chvíli do kopce po mořském pobřeží po staré obchodní stezce k místu, pojmenovavém El Comandantem vtipně na "Uf uf schody". To už je horší zabíračka: více méně se skutečně jedná o schody kombinované se strmou stezkou, zdolávající asi 500 metrů převýšení. To všechno s nadváhou (a že nejsem sám, kdo ji tady má !) a navrch s 15 kg batohem na zádech. Takže "batoh vepředu i vzadu", úhrnem tak 30 kg plus. Někde za půlkou mi doktor Ondra kontroluje na zápěstí tep, jestli jsem už zralý na vrtulník (tady by stejně nepřistál), než mi povoluje další plahočení vzhůru. No jo, pozorný doktor, ke kterému jsem jen utrousil jediné slovo "Warfarin" poté, co mě upozornil, že mi po průchodu kolem jakéhosi trnitého keře teče po předloktí krev. Konstatoval, že si to hned myslel podle charakteru pořezání se při holení. Ondrovi bych hádal tak 35 let, ale jeho manželka Šárka prozradila, že už o něj dobře pečuje 27 let. Těch 45 roků bych mu teda nehádal ani náhodou. Ondra už byl pochopitelně nahoře, kde shodil batoh a teď se starostlivě rozhlíží po lidech, na které by to mohlo být moc.
Následuje nekonečný pochod kolem kroutící se levády, údajně 10-12 km, ale je to tak monotónní pohyb, že se to tváří jako dvojnásobek. No, tolik asi ne, ale o třetinu víc určitě. Hanka začíná vztekle nadávat, protože si popruhy batohu zřejmě do krve rozedřela ramena a každé nasazení báglu jí působí utrpení. V poněkud rozladěné, případně uštvané náladě, dorážíme v podvečer do Pico Alto. Snažíme se ulevit hlavně nohám, otlačeným z těžkých bot, doktor se převléká do suchých věcí, což byla spíš chyba, protože k místu utáboření je to sice ÚDAJNĚ 300 metrů, ovšem po silnici a pak se ještě musí znovu stoupat do svahu k loučce, kde se ve tmě vpravdě egyptské (místo biblického výrazu by se dal použít přívlastek značně vulgární) musí postavit samonosný stan. Stan jsem si půjčil od příbuzných jako obvykle, jen jsem podcenil skutečnost, že na minulých dovolených ho vozilo auto, kdežto teď to auto supluju já. Stan se také na minulých dovolených stavěl jen když nebyla volná chatka v kempu. Teď mi improvizované obydlí zabírá i s nafukovací plochou matrací a spacákem valnou část batohu. Rovněž manipulace s pětimetrovými skládacími tyčemi hrozí kolemjdoucímu vypíchnout oko, případně na ně někdo na zešeřelé loučce snadno může dupnout a zlomit je. Tyče také nejsou zrovna ochotné nechat se navléknout do úchytek stanu, v kritický moment potřebuju asistenci druhého člověka. Ještě že není vítr a jsme v pouhých 1100 metrech nad mořem. Nezdržuju se jakýmkoli kotvením a prohledávám batoh, abych našel večeři. Tím vyplave na povrch skutečnost, že jsem pako, protože jsem jídlo zabalil při neustálém přehazování věcí, určených pro odlet do civilizace a věcmi pro štaci v průsmyku Encumeada do balíku pro průsmyk a tím jsem zde vlastně bez JAKÉHOKOLI jídla. Asi bych za 3 dny hlady neumřel, ani kdyby mě nezachránili první večer El Comandante a druhý večer Eva svými balíčky (když jsem jim pak po shledání s potravinami chtěl dluh odvést, byl jsem počastován přiléhavým označením zbytečného detailisty, inu dobří lidé ještě žijí).
Ráno se bude vstávat za svítání. Tma tady, kde na portugalském území (ač docela hluboko v Atlantiku) dodržují evropský čas, padá brzy a stejně brzo se rozednívá. Nerušit, spím.
Dnes na nás čeká 1800 metrů převýšení, jakkoli skončíme ve výšce nějakých 880 metrů. Nejdřív se musí vystoupat nezáživným lesem zakončeným strništěm, v němž velitel před několika dny prosekal mačetou průchod (i tak nám slibuje dávku krvavých šrámů minimálně od pasu dolů). Tím se pocestný dostane k radaru na kopci, kde mu bude povolen oběd v restauraci. Pak se musí ty metry zase slézt dolů do roklin a průsmyků a znovu je pro velký úspěch vyšplhat. Po churchillovsku jsou tedy slibovány šrámy, pot a slzy. Nejsem proto sám, kdo si chce první část cesty pomoci autem. Máme zůstat v Pico a až prý se ve vsi začnou hromadit autobusy, něco si stopnout, případně objednat taxíka. Jsme 4, takže by to ani nemuselo být třeskutě drahé. Nějak ale nejsme dost důrazní ve stopování, autobus naložený jinou skupinou se dá stopovat jen těžko, nehledě k nulové znalosti portugalštiny. Nakonec se na nás usměje štěstí setkáním se 2 dalšími Čechy, kteří chtějí udělat totéž, co my. Protože jsou zde líp aklimatizovaní a otrkanější, přivolávají z baru taxík. Cena rozpočítaná na hlavu byla asi 8 EUR, dávám řidiči padesátku a od kolegů vybírám desátky. Díky autopřepravě jsme na kopci pochopitelně dřív, než ostatní. Po dobré polévce a půllitru piva mě začínají chytat roupy a píšu SMS El Comandantovi, zda bychom mohli coby pomalejší chodci jít napřed, však oni nás stejně doženou, až se taky zrekreují v restauraci ! Dostávám povolení s tím, že máme před odchodem počkat na Evu, která má špatné boty (už má prý půjčené asi třetí) a jede rovněž autem. Za nějakých 20 minut tu možná bude. Stezka se údajně za radarem přehlédnout nedá. Je to pravda, ale jsou tam dvě, jedna asi 7 a druhá 5.5 km. Velitel odpovídá další SMS, že platí ta delší, neb' ta kratší je stejně zavřená. Jen nemáme lézt za zábrany zakázané varianty stezky, tak to snad zvládneme sami.
Ještě před obědem jsem zkusil seběhnout níž po svahu do pozice, ze které fotí zdejší horstva i náš krajan, takto organizátor taxíku. Zapadám sice po kotníky do marastu, neboť restaurace si moc z ekologie nedělá a jen povšechně sedimentovaný odpad pouští ze svahu dolů. Nevoní to. Ale fotky odtud jsou jednoznačně dobré.
Vyrážíme napřed. 7 kilometrů nevypadá při 90 minutách náskoku nijak hrozně, ale je to o lezení příkře dolů a vzápětí zase nahoru. Občas procházíme tunely, jdeme po římsách, naštěstí ozábradlených. Padá mlha, dostáváme se do oblasti, kde před několika lety zuřil požár. Stromy jsou většinou mrtvé, některé už pouštějí od kořenů své potomky. Zezadu slyšíme v mlze hlasy. Protože víc šílenců tu být asi nemůže, bude to skoro jistě naše statečná prořídlá rota, která pohrdla autem a zdolává nekorigovaných 1800 metrů převýšení. Začíná mírně krápat. Konečně jsme na "dvorku" chalupy v Pico Ruivo, pochopitelně zavřené (jak prý je na Madeiře obvyklé, říká průvodce) a stavíme první stan (můj). Protože počasí se valem horší a vypadá to na slejvák, stavím stan trochu dál od chalupy, neboť předpokládám, že proudy vody ze střechy by stan patrně určitě promáčely durch, pokud by do něj neprorazily rovnou nový vchod. Jistící kolíky není kam zatlouct, projektant baráku nechal dvůr vydláždit, přičemž vodováhu nebral v potaz. Mě to nevadí, ale doktorovi, který doráží vzápětí, to později bohužel vadit bude. Místo kolíků taháme z kopce větší šutráky a jistíme stan alespoň tak. Pavel tvrdí, že se mu stan v kopci nepodařilo postavit a stěhuje se na tuto noc ke mě. S mým bordelem, který mám normálně na zádech, je tam trochu těsno, ale aspoň nás neodnese vzmáhající se poryvový vítr.
Sotva doktorův stan chvíli stál a zapršelo na něj, ukázal se výše popisovaný problém s nepoužíváním vodováhy: stan stojí v napohled neviditelném dolíku v dláždění asi tak v 5 cm vody. Je nutno z něj odpojit balvany, pokusit se ho přetáhnout i s věcmi uvnitř na výhodnější místo a znova zaklesnout kameny do jistících šňůr. V okamžiku, kdy vznikaly tyto zápisky, jsem zrovna seděl v eroplánu do Argentiny a míjeli jsme na displeji město Funchal. Ono by to stejně nešlo letět odtamtud, nebo nějakou šílenou dlouhou a příslušně drahou oklikou, ale stejně jednoho zamrzí, že těch asi 5 hodin ze skoro 12 letí o dva dny později ještě jednou ! Už kvůli naší trýzněné planetě ...
Napůl vyprázdněný batoh nechávám přetažený krytkou proti dešti pod velkým stromem na zídce kolem dvora. Soudím, že by to mohlo stačit. Až v noci propukne opravdová horská bouře, ukáže se, že to byl špatný odhad, ráno je v něm vlhko. A to je ještě klika, že Pavel v noci, když viděl stékající vodu ke které přidával svoji moč, můj bágl donesl do krytého přístřešku. I tak celý následující den nefotím, můj Canon stávkuje. Zapne se sice, ale v nastavování stávkuje. Naštěstí to následující den uschne, odpoledne už v Encumeadě zase funguje.
Noc byla bouřlivá a deštivá, jak se dalo z předchozího odstavce očekávat.
Dnes nás čeká sestup o nějakých 1 000 metrů níž do průsmyku, kde stojí hotel. Bude teplá postel a sprcha. Cesta není komplikovaná, není třeba dělat si starosti s případným blouděním. Stále ovšem poprchává a trasa mi připadá nekonečná. Máme se sejít na jakési křižovatce 2 silnic v průsmyku asi 1.5 kilometru od hotelu, do kterého následně seběhneme. Asi jsme se však špatně domluvili, nacházíme s Hankou jen prázdnou hospodu. Scházíme tedy níž a končíme prozatím v jiné restauraci, kde už většina kolegů je. Čerpáme tekutou stravu, dle osobních preferencí a místní nabídky tedy polévku, nebo pivo a stahujeme se do hotelu. Odpojují se 3 lidé, Pavel a doktoři (Šárce nedělají sestupy dobře na otékající kolena. Po výstupu v horách totiž zpravidla následuje sestup a to je pro Šárku po jakémsi vážném zranění v minulosti holt problém). Odpadlíci jedou do (pouhých) 26 km vzdáleného Funchalu, kde si udělají vlastní, pokud možno na chození nahoru a dolů méně náročný program. My ostatní prozatím slibujeme vydržet až do konce.
Den čtvrtý, cesta z průsmyku Encumeada do Pico das Orzes
Pico (1418 m) je jen o nějakých 400 metrů výš, ale kolikrát půjdeme nahoru a kolikrát dolů jasné není. Vracíme se na křižovatku v průsmyku a na chvíli se zastavujeme "na jedno" ve včerejší hospodě. Půllitr promptně objednáváme i pro El Comandanta, který se zdržel zařizováním formalit spojených s ubytováním odpadlých kolegů ve Funchalu.
Počasí se horší, asi bude zase pršet. Cestou trháme borůvky (nikdy v živote jsem neviděl stromokeře, kde by borůvky (teda pokud jsou to borůvky, stejně jako pokud to byly Cimrmanovy boty !) ) rostly člověku nad hlavou, doma rostou malé kěříky, ve kterých se plazím v podřepu, což nám, tlustejm, nedělá úplně příjemně na kolena. Soudíme však, že to bude milé zpestření ranní travellunchové ovesné kaše. Každá strava se dá pozřít, i když některá jen jednou. Ale asi to opravdu byly borůvky !
Před polednem docházíme na palouček ke starému, dávno opuštěnému a příslušně polorozpadlému stavení bez střechy. Eva tvrdí, že uvnitř identifikovala pekařskou pec a tomu by zrovna ona, coby pekařka, mohla rozumět. Dáváme si rychlý oběd z vlastních zdrojů. Místo působí tísnivě, stavení dávno nemá střechu a úspěšně zarůstá bujnou vegetací. Při odchodu z ponurého místa krápe a za chvíli už prší fest. Plazíme se po kamenité silničce stále vzhůru, přičemž déšť se úspěšně mění ve slejvák. Nakonec docházíme k naplánovanému tábořišti (měl jím být palouk za stavením, které tu provozuje strážce rezervace ... dovnitř pochopitelně nemáme přístup, ani kdybychom se tam všichni naráz vešli) a konstatujeme, že stavět mokré stany a tahat v nich z mokrého batohu poslední jakž takž suché oblečení z mikrotenových pytlíků by moc dobře nedopadlo, hlavně zdravotně, protože nakonec bude mokré jednoducho všetko. Ti z nás, kteří jsou lépe vybavení, mají suchého oblečení možná víc, ale například můj batoh by mohl soutěžit o cenu Jožina z bažin. Mám totiž na něm pouze nepromokavý obal, takže déšť, který mi steče po kapuci a větrovce se nadšeně vsakuje zadní stranou báglu dovnitř a přidává další mrtvou váhu, kterou vleču. Pomohla by jen vojenská pláštěnka, přehozená přes celého PhDr. V takovém úboru, připomínajícím proslulý VOP (vojenský ochranný plášť), z něhož lze dle stratégů bývalé ČSLA postavit nouzový stan (na němž motivovaný neplavec může přebrodit i Dněpr), se ovšem bigoš potí i bez přidaného samopalu vzor 58 se 4 zásobníky na 120 koulí 7.62 mm. Vždy připravený El Comandante pohotově vytahuje z klobouku náhradní plán: pokud nejsme ještě úplně down a ujdeme dalších cca 5-6 km po silnici, dorazíme k hotelu Jungle Rain, který je sice stopro zavřený, ale dá se tam spát na kryté terase, tedy ... dramatický virbl ... v suchu ! A když budeme mít just kliku, u hotelu by MOHLA být i funkční restaurace. A prý nám to zkrátí zítřejší trasu (naopak, prodloužilo ji to).
Návrh velitele je jednomyslně schválen, jen rychlý pochod se nenápadně mění v potácivý krok Napoleonovy armády, vracející se od Moskvy. Ještě že nesněží ! Déšť postupně slábne a chvílemi zasvitne dokonce i slunko zlaté. Jdeme po asfaltové silnici až k vápnem demonstrantům počízenému nápisu ECOLOGICAL CRIME na asfaltu silnice. Konstatujeme, že ten nápis je pravdivý. Nejvyšší orgány Madeiry se rozhodly postavit letiště tady, aby se letadla nemusela trefovat na runway, postavenou na pilotech do moře. Velitel se dokonce brodí bahnem k dělníkům postávajícím kolem těžké techniky a vrací se vrtě hlavou: podle jedněch to má být letiště, podle druhých obrovský bazén na vodu, vypouštěnou plánovaně do navazujících levád. Nejspíš to bude (dle rozměru stavby) obojí, ne-li ještě něco třetího. Ono je to tak, že minulé generace, méně vybavené buldozery a betonárkami, vyrejpaly celkem úspěšně levády. Doba však pokročila, dnešní svět si troufá na víc. Postaví k levádám rovnou přehradu ! Madeirská vrchovina dosud úspěšně vsakovala déšť (prší tu velice často, takže naše deštivé plahočení snad ani nebyla zlomyslnost Matky přírody) a distribuovala vodu různě propustnými vrstvami hornin tam, kde ji přebíraly levády. Původní, zbytečně přírodní mechanismy, vbrzku nahradí homo sapiens sapiens mrtvým rybníkem bez ryb, žabincem a třeba i betonem letiště. Za 20 let neustálých potíží pak budoucí Madeiřané odsoudí své předky za blbost a rybník (mezitím možná i pracně osídlený kapry) zase zbourá. Příroda ale bude tou dobou už nenávratně poškozená, protože ono nejde jen o povrch, ale i o původní obyvatele vřesovišť, kteří buďto pochcípají, nebo utečou (budou-li mít kam), protože jim na jejich původních norách, zaválcovaných do betonu ranvejí, budou přistávat tryskáče.
Asfalt silnice mi nesedl na levou nohu, kde se mi evidentně v botě tvoří puchejř velikosti použitého kondomu sexuálně vyhladovělého žoldnéře (měřeno i atributem objemu). Ve stavu "Au au" nebo horšími výrazy při každém dalším kroku, docházíme do avizované restaurace, která skutečně ještě asi 90 minut bude otevřená. Vrhám se na konvičku čaje a snažím se úspěšně nejprve zapařit a poté při další konvičce ještě jednou zapařit. Přece jen čerstvě uvařený čaj z pytlíku o kapacitě 3 miniaturních šálků je teplejší, než studené pivo (teda většinou. Na jakési brigádě v čase studií FF UK jsem ovšem potkal pološíleného topiče, který si pivo ohřejval v popelu z kotle).
Poté, co barmana neúspěšně přesvědčujeme, že nejlíp pro kšeft s alkoholem by udělal, kdyby nás nechal vyspat na zemi v baru mezi židlemi (nefoukalo by tu), vysíláme nenápadně hlídky na terasu s cílem zjištění, zda je na ní tolik suchých míst, aby se tam vešlo 6 lidí, obložených zavlhlým majetkem z batohů. Nakonec se rezignovaně na onu terasu stahujeme, neboť její velká část je skutečně pod střechou. Potmě roztahujeme karimatky a spacáky. Po silničce kolem občas přejede auto, ale jeho reflektory nedosáhnou až k nám. Ale i tak se asi vyplatí zbytečně na sebe neupozorňovat, jsme tu ilegálně. Prožitek z nadcházející noci příliš neruší mnohonožky, padající k nám ze stropů a okolních stěn. Alice mi po večeři navrhla operaci puchejře, ale lidový plebiscit byl proti, prý to mám nechat prasknout a odtéct samovolně.
Asi 2 hodiny před půlnocí přejdou kolem mého spacáku rázně čísi nohy a na mé hlavě přistane něčí bunda: číšník z restaurace se jde vyspat v roli hlídače do zavřeného hotelu a nemůže se dostat klíčem do zámku, zakrytého svrškem, schnoucím na klice dveří.
Den pátý, úspěšná operace a cesta do Fanalu
V příbězích psaných skupinou divadelníků kolem pana Svěráka by měly po větě "úspěšná operace" následovat výroky "Frištenský simuluje pooperační slabost" a "Táhni a srůstej !". Ráno je lepší večera v tom, že už neprší. Kolem impotentního hotelu občas projede auto. Puchejř na noze mám nateklý, takže dochází na navrhovanou operaci, protože na zmíněném boláku rozhodně nelze chodit. Musím konstatovat, že harakiri ani neštíplo, když mi Alice výpotek vypouštěla a injekční jehlou dovnitř ládovala Jodisol, nebo něco na ten způsob. Desinfekci zakončila náplast s gelovým polštářkem a věta "No měl's toho tam dost !" Po ošetřené noze jde kupodivu chodit a zpětně přiznávám, že se to mělo opravdu udělat už v noci, zranění by si alespoň odpočinulo a trochu splasklo.
Tím, že jsme si včera zašli k hotelu, ovšem vznikl jiný problém, neboť jsme se ocitli mimo trajektorii výpravy. A navíc bylo třeba dostat se přes staveniště ekologického zločinu. Plot kolem sice nestojí, jen informační a zákazové cedulky, ale celá planina je rozoraná jako meze při kolektivizaci před 70 lety.
Také to jednou jako velká neuváženost vyhodnoceno nezbytně bude, protože vrchovinu Madeiry ladila příroda desítky tisíc let, než vytvořila systém vrstev, do nich se vsakuje dešťová voda (prší tu docela často) někam do hloubky a do okolí. Naši předci, budující levády vodu šikonvně zachytávali v místech jejich přirozených, nebo i uměle vybudovaných vývěrů. Tím moc škod nenadělali. Letiště a nádrž na vodu jsou stavbami s dopadem mnohem výraznějším. No, ale my teď máme kromě jiného problém nenechat se přejet náklaďákem a přes bahno se dostat do dosud zarostlých míst, která bude nutno šikmo traverzovat při hledání stezky, po které jsme chtěli jít původně. El comandante má určitě vynikající orientační smysl, který mě samotnému naprosto chybí (při výletech s manželkou dělá navigaci výhradně ona), protože asi po hodině narážíme na silnici, ze které brzo uskakuje turistická značka, více méně kopírující asfaltovou stuhu (občas skáče z jednoho okraje autostrády na druhou). Takhle se bavíme dost dlouho, až k odpoledni docházíme k nefunkční lanovce, kde nám náš velitel vykládá historky ze svého života (občas bezpochyby prokládané jeho nespoutanou fantazií). Například na dotaz, co je jeho občanským povoláním, nás blamuje tvrzením, že pracuje v pražské zoo jako stavěč tučňáků, kteří se po 4 generacích v zajetí už nedovedou postavit, pokud spadnou na záda. Osobně pochybuju (neboť do mučíren zvířat nechodím) o tom, že ředitel Bobek vůbec má v Troji jakékoli tučňáky (na druhé straně je pravda, že při proslulých povodních mu uplaval i lachtan, aby pak, chudák, potupně chcípl na šok z cestování civilizací). Už jen vyprávění na téma vzniku jeho příjmení je lepší zde raději neuvádět a počkat pokorně na to, až mi jej strejda Alzheimer vymaže z hlavy.
Naše oblíbená cestovka má ostatně takovýchto průvodců víc, například při pobytu na Filipínách jsem poznámkou že most postavený z masivních, skvěle opracovaných kamenných kvádrů mi připadá velice starý, vyvolal výbuch tvůrčí fantazie průvodce k tvrzení, že je to pozůstatek Lines Romanus (vypravěč pak čekal, za kolik vteřin pochopím, že je to nesmysl, protože jsem na něj zůstal koukat s otevřenou hubou. K tvrzení, že základní kámen poklepal osobně Marcus Aurelius už se naštěstí nedostal).
Pozdním odpolednem, za nárazového větru a rychlého stmívání pokračujeme do našeho posledního přírodního nocležiště ve Fanalu. Stany stavíme už prakticky potmě, přičemž těžko hledáme rovný kousek půdy, zakopávajíce přitom o krtince a nakopávajíce nechtěně kravince. Dlouho do noci kecáme v přístřešku: Posílám pár SMS a nakonec zalézám do svého stanu. Zítra nás čeká sestup o 1000 metrů níž do Porto Moniz na břehu moře. Odtud se máme autobusem vrátit to Funchalu.
Den šestý, cesta do Porto Moniz
Ráno se loučíme. Vypuštěný puchejř se mi sice navzdory včerejšímu pochodu chová celkem neutrálně, ale dolů prý se půjde rychle, bude to klouzat a cesta je možná zavřená, takže se navíc budou hledat náhradní nouzová řešení pochodové trasy. Dostávám za úkol něco si stopnout na silnici. Pokud při stopování neuspěju, pošlou mi naproti taxík (jo, to už taky znám).
Brzo po odchodu ale zjišťuju, že se to (jako obvykle) dobře radí a hůř realizuje, protože auto ze vzduchu vyčarovat neumím, Saxanina prstenu nemaje: na silnici je zoufale řídký provoz spíše opačným směrem, než dolů do přístavu na břehu moře. Mine mě celkem asi 10 aut, z toho jedno při konání vysoce soukromé akce v křoví stranou od silnice a jedno z posledních při fotografování kravince na asfaltu, ze kterého již začínají růst dva malé hnojníky. Auto zpozoruju vkleče s fotoaparátem u oka. Přijíždějící řidič si ze vzdálenosti nějakých 50 metrů musí myslet, že kravské hovno na asfaltu si může fotit jedině šílenec, který zajisté prchl z blázince, zavraždiv předtím ošetřovatele. Tohoto pak má v batohu na zádech. Auto mě totiž míjí nápadně zvýšenou rychlostí. Cestou sem jsem se proplétal několika shluky krav, zdravě uctivě zejména bejky. Naštěstí mám na Madeiře jen modrý šátek, nikoli červený a tak se mi vždy podařilo proklouznout bez nabodnutí na rohy.
Narážím na šipku, odkazující pochodujícího na stezku, která vede do Porto Moniz. Vzhledem k nedostatku stopovatelných vozidel píšu SMS veliteli hlavního voje se žádostí o cestu tudy. Asfalt už mě nebaví. Nejprve dostávám souhlas, ale vzápětí přichází korekce: Porto Moniz je sice cílem naší cesty, ale ukazatel má na mysli její horní část, ze které se musí sestoupit 400 metrů kolmo dolů, protože ves je delší než proslulé Lovosice. Navíc to tady všude klouže a pokud bych cestou dolů utrpěl zranění, moje záchrana by se tím zkomplikovala. I v hlavní skupině už prý několik lidí upadlo. Nakonec mě vysvobodí místní samostatně hospodařící kapitalistický rolník v terenní čtyřkolce typu Dodge. Řidič je v kabině sám, tudíž jsem pozván co spolujezdec (očekával bych bez jakéhokoli pocitu křivdy klidně i korbu). Jen bágl musím hodit k pytli šrotu. Řidič bravurně řeže ostré zatáčky vysokou rychlostí, tyto pak při častém telefonování zvládá pouze volantem drženým jednou rukou. Živého mě vykládá na rozcestí do pobřežní části Porto Moniz a do Funchalu. Peníze za přepravu odmítá.
Kotvím v místním baru s jedním pivem, zouvám ze všeho nejdřív boty, aby vyvětraly a píšu SMS o podvodném dosažení cíle za použití automobilové techniky. Snažím se popsat okolí, aby mě ostatní našli, ale je to zbytečné: křižovatka do Porto Moniz a Funchalu je mnohem přesnější, než jméno baru, jiná cesta tu ani není. Ostatní mě prý dojdou asi za hodinu a půl. Z nedostatku jiné aktivity chytám lelky a fotím si roztomilého podvraťáka paní barmanky. Občas se v baru zastaví na slovíčko nějaký místňák. Když po poledni paní barmanka usoudí, že ze mě víc než to jedno pivo nevytluče, zamyká málo výnosný podnik a loučí se se mnou slovem "Čau". Pravděpodobně jde domů na oběd po němž si dá siestu.
Postupně se objevuje celá naše parta, s níž mířím na pláž. Je sice škoda, že se nemůžeme po celé štrapáci namočit v Atlantiku, ale vlny mlátí do skalnatého břehu opravdu energicky a kdo by se do vody přece jen živý dostal, byl by s vysokou pravděpodobností rozšrotován při pokusu o výstup. Sbíráme se proto a na pokyn El comandanta odcházíme po staré uzavřené silničce do přístavu v Porto Moniz. Tam jel i můj zachránce a při představě další chůze po asfaltu lituju, že jsem nejel s ním až tam. Na východiště linky do Funchalu jdeme proto, že nastoupit do autobusu tam, kam jsem já doautostopoval, se také dá, ale naložit na úzké cestě 6 lidi s batohy by jednak mohlo být problematické nehledě k tomu, že autobus bývá údajně dost obsazen již z východiště. Silnička, po které jdeme, je pokrytá šutry, padajícími ze skal. Automobily už dávno jezdí tunelem skrze horu, takže nám zde nehrozí nebezpečí od provozu, totéž se ale nedá říct o náhodně poletujícím kamení. V přístavu si objednáváme v restauraci oběd, autobus pojede až později odpoledne.
Cesta v pohodlném vyhřátém autobusu je záhy pro mnohé z nás proměněna na surové tlučení špačků, protože cestou se ne každému podařilo na přírodních tábořištích dost kvalitně spát. Navečer se setkáváme s odpojenými účastníky. Ondra se Šárkou si udělali několik výletů a podnikli i plavbu kolem většiny Madeiry. Během večeře v místní tradiční restauraci, spojené s recitací a folklorními tanci domlouváme program na zítřejší volný den. Jako nejlepší řešení je navrhována lanovka nahoru na kopec. Nachází se tam botanická zahrada a památník na posledního habsburského císaře Karla I, tedy dost zábavy na podstatnou část odpoledne. Dopoledne máme strávit prohlídkou zajímavostí Funchalu a návštěvou místní tržnice.
Restaurace, kde máme trávit večer, je docela daleko od pobřeží a dovezl nás sem autem El comandante, který díky svému poslání jediný nesměl pít alkohol, aby nás živé zase dopravil sráznými klikatými uličkami dolů do hotelu. Nutno uznat, že řídil velmi dobře, od stavěče tučňáků bych takový výkon snad ani nečekal ! Auto si půjčil od zdejší pobočky cestovky a vzal si na to dokonce kvádro.
Den sedmý, plánovaný volný den ve Funchalu
Po snídani se vydáváme do nejzajímavějších částí města s tím, že cestu zpět si v rámci dobrodružství máme najít sami (no Tě Bůh alespoň za mě !). Fotíme zejména vývěsní štíty obchůdků, fantazii tvůrců se tu meze nekladly. Odpoledne je sraz na lanovku, kde se dozvídáme nepříjemnou zprávu: ačkoli slunečné počasí tomu zdánlivě nenasvědčuje a vane jen nárazový vítr, schyluje se k hurikánu. Chvíli dokonce pokládám zprávu o hurikánu za další ze vtípků velitele, kterými chce naposledy ověřit naši bojovou připravenost, ale bohužel tentokrát nejde o malverzaci skutečnosti. Vichřice, avizovaná současným nárazovým větrem zastaví, počínaje dnešním večerem, leteckou dopravu zítra na celý den. V noci se nedoporučuje chodit do ulic a zítra na pobřeží. Náš odlet se odkládá minimálně o den. Síla větru sice v zásadě nevylučuje nějaký opožděný start, ale ono nejde jen o to, jak odstartovat, ale i o to, jak a hlavně KDE přistát: trasa vichřice se předpokládá směrem, kterým máme letět a bouře bude zítra odpoledne kulminovat právě v Lisabonu, kam směřujeme. Jestli TAP dokáže pasažéry vyložit na jiném letišti ani neřešíme po zkušenosti s odletem z Prahy, bylo by to určitě příliš drahé. První starostí je, zda nás nechají vyspat se v hotelu další noc ze zítřka na pozítřek (a kdo tu jednu noc navíc zaplatí), protože záruky dopravce se nevztahují na revoluce, epidemie a přírodní katastrofy. Nakonec se ubytování vyřeší a zítra nám snad věnují i standardní večeři na útraty dopravce.
Vyjíždíme v trochu pochmurné náladě lanovkou na kopec. Příliš nás nerozradostňuje fakt, že Funchal, rozložený po celém svahu, se dá krásně fotit právě z lanovky. Zítra je sice sobota a v neděli snad doprava bude obnovena většina lidí tedy do práce nejde, ale jsou mezi námi i tací, kteří už v neděli měli makat. Po výstupu z lanovky chvíli očumujeme madeirskou atrakci sjíždění srázných ulic na "suchých" saních, řízených zezadu dvěma maníky. Do sáněk se vejde 1 až 3 osoby a údajně je to bezpečná (a pochopitelně taky příslušně drahá) zábava. Nachomýtneme se mimoděk i k dopravě "řidičů" saní zpět na kopec: ti se vozí hromadně autobusy a saně jim nahoru dopravuje nákladní auto ve stavu složeném. Saní se na jeden náklaďák vejde neuvěřitelně mnoho. Když pak vidíme pohromadě víc než stovku mužů v bílém, vyprovokuje to někoho k poznámce směrem na doktora Ondru: "Tolik Vás snad není ani v té vaší fakultní nemocnici, co ?". Pozorujeme několik odjezdů saní" dva "řidiči" vytlačí vozítko na začátek srázné ulice, trochu s nimi popoběhnou z kopce aby nabrali rychlost a pak už to jede samo a musí se spíš brzdit.
Brzy nás to přestane bavit a přesunujeme se k památníku Karla I. Poslední císař zanikající habsburské říše to neměl v životě lehké: k moci se dostal až v posledních 2 letech světové války, když už se říše vlastně zachránit nedala. Inteligence a rozumné plány na restrukturalizaci ekonomiky a armády mu tedy nic platné nebyly. Došlo to tak daleko, že po rozkladu říše mu hrozila poprava, aby dále nezacláněl s jakýmikoli mocenskými nároky v evropském prostoru (o svoji restauraci se údajně pokusil asi 3x). Na exekuci nedošlo na nátlak monarchisticky naladěných Britů, ostatní evropské národy by patrně byly méně milosrdné. Nakonec (zřejmě po příkladu odsunutí Napoleona na Svatou Helenu, rovněž ztracenou v oceánu) byl přijat na Madeiře, která byla počátkem 20.století dostatečně izolovaná vzdáleností na to, aby se odtud daly kout nějaké závažnější mezinárodní pikle. Na Madeiře pak přišel díky podvodníkům o veškerý majetek, takže nakonec, chudák, neměl ani kde hlavu složit. Jeden z místních boháčů mu proto doživotně nabídl vilu a apanáž, odpovídající jeho šlechtickému titulu a provozu "dvora" exilové vlády. Moc výdajů s tím neměl, Karel I zemřel ve velmi mladém věku na zápal plic 2 roky poté, co nastoupil do exilu. Pohřben je na Madeiře. Nedávno vzniklo hnutí za převoz jeho ostatků zpět do Rakouska, které brzy do světové válce nechtělo ani připustit jakýkoli jeho vstup na domácí půdu. Musela se proto sejít celá zbývající rodina Habsburků a usnést se, že vzhledem k laskavosti obyvatel Madeiry tělo zesnulého ex-vladaře ponechají odpočívat tam, kde mu poskytli útočiště: bylo by nespravedlivé nechat nešťastného císaře někde umřít, postavit mu tam hrobku a pak ho z ní vyexpedovat jako diplomatické zavazadlo. Po oficiálním výkladu si bere slovo El comandante se dvěma praktickými připomínkami typického vzpřimovače tučňáků v trojské zoo:
1) Postava, kterou si o několik desítek schodů níž všichni fotografují není Karel I, ale je to jen jeho socha
2) Lékaři se dodnes dohadují, jestli Karel I zemřel na zápal plic, nebo na pneumonii
Den osmý, řečený hurikánový, a z něho vyplývající nečekaný volný den ve Funchalu
Neplánovaný další den začíná v ospalém poklidu (doktor Ondra to nazval "pyjamo day"). Hlídky vyslané ven konstatují, že na pobřeží dosud řádí vichřice, ale ve vnitřním městě se už dá chodit. Postupně vycházíme všichni do města a ubíjíme čas procházkami a kdo má peníze, tak i nákupy. Potkáváme různé turisty včetně českých. Všichni jsou zneklidněni poplašnými zprávami o tom, že letadla nebudou v provozu ani zítra. V mém případě je situace ještě pikantnější v tom, že mám v úterý v 7 hodin ráno letět na další část dovolené v Argentině. Jestli se nebude lítat ani v neděli, přistanu v Praze až v pondělí večer, pojedu se domů akorát tak vyspat a pak znova tradá na letiště stejně jako v případě nezdařeného odletu s TAPem. To všechno bez praní špinavých hadrů a hlavně bez amerických dolarů, které jsem měl v plánu pro Argentinu v pondělí vyměnit.
Večer se všichni scházíme v hospodě a po nadějné zprávě, že zítra to prozatím letět má, se trochu přiopijeme. Cestou do Evropy se stane akorát to, že letadlo, skoro už se dotýkající dráhy v Lisabonu, začte najednou strmě stoupat doleva nahoru a znova krouží kolem města. Pilotka prý spatřila "provoz na dráze". Dohadujeme se, zda tam skutečně startovalo nebo přistávalo jiné letadlo, nebo tam pouze náš známý řidič jezdil z kratochvíle autobusem s dalšími cestujícími. El comandante nás "uklidňuje" zprávou, že se to tu stává častěji, před 2 týdny se to dokonce dostalo i do novin. No jo, TAP. Koho nezabije, toho posílí, aneb "Vyhni se Lisabonu, je-li Ti život milý". Touto závěrečnou větou a latinským výrazem "Aptus" si dovoluji zakončit vyprávění o našem madeirském dobrodružství.
Fotky ve větším množství a rozměru najdete na adrese:
Foto Madeira 2018
