Argentina

Úterý 16.10.2018 Odlet

Vstáváme před půl čtvrtou a jedeme autobusem na letiště. Sraz máme totíž už v 5 hodin. Postupně se scházíme s ostatními účastníky zájezdu (celkem je nás 8) a s průvodceme Prokopem, kterého známe už z Nepálu. Odbavujeme se u přepážek, odbavovacím automatům (už léta) moc nedůvěřujeme a stejně musíme podat zavazadla. Podobně jako vloni se už u přepážek v Praze nedá domluvit česky, pracují tu cizinci. Asi tu má KLM vlastní lidi. Odlétáme v 7 z brány C7  Airbusem A319. Let je standardně poněkud opožděn. Dokonce dostáváme od spořivých Holanďanů drobné občerstvení ! 

V Amsterodamu jsme se zpožděním asi 20 minut, přičemž se musíme dostat z terminálu B na terminál E a projít automatizovanou pasovou kontrolou. U našeho gejtu E20 je už na nástup dlouhá fronta, budeme mít asi o půl hodiny zpoždění, nic neovyklého. Do Sao Paula nás přepraví Boeing 777-300ER. Cestou se bavíme jako obvykle: filmy na malých obrazovkách, nebo pospáváním. Tomáš píše zápisky z Madeiry, kterou absolvoval beze mě těsně před touto dovolenou (dokonce si dovolil kvůli hurikánu přiletět o 24 hodin později, takže nástup na Argentinu byl skutečně skoro "na knop"). Cestou nás dobře krmí 2 jídly a případné hladovce dodatečně vyžebraným občerstvením z volného výběru v zázemí přípravně u letušek. Cesta zabere asi 11 hodin, přistáváme asi v 17 hodin místního času (-5 hodin proti Evropě).

V Sao Paulu přecházíme k terminálu 2, kde je další kontrola. Tady je voda nepřípustná, dopíjíme proto násilím, co do sebe dostaneme, zbytek se musí vyhodit do koše. Čekáme na odlet ve 23:25 od brány 240 a kupujeme si nějaké občerstvení. Nástup je -jako skoro vždy- mírně opožděn, ale odlet Embrayerem 190 do Buenos Aires se odehraje celkem na čas.

Středa 17.10.2018 Přílet do Buenos Aires

Čtvrtek 18.10.2018 Buenos Aires a tango

Sraz máme po snídani v 9 hodin. Vybírá se 50 USD na osobu za večerní program s proslulým argentinským tangem. Přichází také místní průvodkyně, která nás dnes protáhne po městě. Začínáme v metropolitní katedrále. Tam právě probíhá výměna stráží před hrobkou San Martína, což jest pochopitelně událost hojně navštěvovaná a na všechny způsoby dokumentovaná. Pak pokračujeme na Plaza de Mayo, kde nám průvodkyně zkratkovitě (jak jinak, že...) vykládá historii Argentiny. Náměstí vévodí památník vyhlášení nezávislosti Pyramida de Mayo (25.5.1810). Samotný památník lemují dlažební kostky se symbolem bílých šátků, Je to na památku ženské hnutí, vzniklé v době junty. Založily ho spontánně matky a sestry zmizelých lidí, které se tu pravidelně scházely v bílých šátcích, ve kterých po pěticích promenovaly po náměstí. Šlo o to, že zákony vyhlášené juntou pokládaly srocení více než 5 lidí za nepovolené shromáždění. Tento tlak junta nakonec nevydržela a musela zákony odvolat a prohlásit cosi jako národní smíření. Současně si ovšem takticky udělila generální pardon za zamordování "zmizelých" nešťastníků.

Na dolní části náměstí na chvíli zastavujeme u pomníku generála Belgrana, takto jednoho z generálů, vedoucích boje za nezávislost. Jméno Belgrano Čechům asi připomene spíš jeden křižník, ležící od války o Falklandy na dně moře. Co se týká samotného Belgrana coby historické osoby, on to byl vlastně právník a velmi úspěšný velitel. Dá se tak nikoli poprvé dokumentovat holá skutečnost, že válka za cokoli je příliš vážná záležitost na to, aby by mohla svěřit do rukou vojáků.
Po prohlídce náměstí pokračujeme dále ulicí Defensa, kolem historické lékárny, bývalé mincovny (nyní vojenský historický ústav). Zde jsme upozorněni na architektonickou zvláštnost, totiž že většina rohů v Buenos Aires je zkosená, aby se za nimi místní horké hlavy nemohly tak dobře schovávat střílet na vládní jednotky. Pak procházíme tržnicí a jdeme na kafe do Plaza Dorrega Café. Toto je jedna ze slavných hospod počmáraná podpisy osobností všech možných minulých a trochu i současných generací, které se zde zastavily na kafe, případně na gáblík. Největší úspěch u nás kavárna měla se svými cukry s reklamním potiskem. Z těch nejvíce zaujal obrázek s tanečníky tanga. Těchto pytlíčků bylo nejméně, kde kdo si je zřejmě odtud odnáší na památku a uchovává je doma v obýváku i s cukrem uvnitř (roztržené nemají tak velkou cenu, minimálně pro mravence ne !).

Po kafíčku jdeme kolem kostela San Pedro Gonzales Thelmo na místní MHD (přesně řečeno na autobus 29) do čtvrti La Boca. Na autobus čekáme nepřiměřeně dlouho. Jednak zuří klasický jihoamerický dopravní džem a ukazuje se rovněž, že autobus 29 má více variant. S tím má problém dokonce i naše lokální průvodkyně. Nakonec ale máme úspěch a vezeme se místním kostitřasem dost dlouho skoro přes celé město do dalšího přístavu. La Boca je barevná až běda. Domy zde hýří barvami a různorodou lidovou výzdobou. Obé má historii: barvy se odnášely (otázka zda kradly) v přístavu, kde zbyly po nátěru lodí. Když barva v půlce zdi došla, přinesla se jiná, která zrovna byla k dispozici. Lidovou tvořivost zastupují různé malůvky, nám se nejvíc líbila žena, střílející z kulometu hroznovým vínem.

Po procházce Bocou jdeme na pozdní oběd do restaurace Gran Paraiso. Prokop nás nechává (prý asi tak na hodinu) v tenatech personálu hospody, bere si taxíka a mizí: snaží se zařídit na zítra lodní výlet do Uruguaye, ale po skoro 2 hodinách se vrací s nepořízenou. Museli bychom jet brzo ráno a vracet se pozdě a na poslední loď čekat zcela bezprizorně asi 6 hodin nicneděláním. Nikomu se do toho samozřejmě nechce, takže rezervaci necháváme propadnout a zítra budeme pokračovat v prohlídce Buenos Aires. My jsme se zatím dobře najedli, i když nás trochu v objednávce zdržovala krajně přátelská zvědavá servírka, která se nakonec vyjádřila, že ta naše Česká republika je strašně malá zemička kdesi v Evropě, ze které se člověk po pouhém jednom dni cesty dostane do Švýcarska.

Vracíme se pak autobusem 66 na Plaza de Mayo. Loučíme se s průvodkyní a rozcházíme se. Prokop jde ještě jednou zkusit štěstí s lodními lístky na zítra. Dva z nás to vzdávají rovnou. Stejně Prokop neměl úspěch. Kolem půl deváté proto odjíždíme na tango s večeří do Café de los Angelito. Večeře je o třech chodech, přičemž každý chod má na výběr tři varianty. Zapíjíme to vínem a užíváme si vystoupení tanečníků tanga. Máme velmi výhodou pozici u stěny, v důsledku čehož nepřekážíme lidem kolem nás svým vstáváním s fotoaparátem u oka během celé produkce. Spíš nám teda vadí ti před námi. 

Pátek 19.10.2018 Poslední den v Buenos Aires

V 9 hodin vycházíme na (původně neplánovanou) procházku městem, když se teda výlet do Uruguaye ukázal být tak problematický. Jdeme po Avenidě de Mayo, nakukujeme do zdejší známé kavárny Tortoni, přecházíme přes zdejší nejširší ulici Avenida 9 de Julio (má prý snad 22 jízdních pruhů na na "jednu zelenou" se zaručeně přepochodovat nedá). Pak pokračujeme přes Plaza Lorea a Plaza Congreso kolem nultého kilometru k parlamentu (od toho zdejšího nultého kilometru se počítají všechny vzdálenosti v Argentině). Obloukem se pak vracíme zpět kolem obelisku, baziliky Panny Marie de Merced a míříme do historického obchodního domu. Tam má být možno vyjet nahoru, kde je vyhlídka na město. Zjišťujeme ale, že to platí až od 15 hodin odpoledne, do té doby je výtah mimo provoz a my tak dlouho čekat nechceme. Proto jako náhradu volíme výstavku o Saint-Exupérym, který tu prý asi 1,5 roku bydlel. No, nic moc !
Po "Exuperym" se vracíme do kavárny Tortoni na kafe. Je tam dost plno, ale zrovna se nějaké stoly uvolnily (ráno tu bylo volněji, škoda). Po kafi se rozcházíme na oběd. My si kupujeme jen nějaké rohlíky se sýrem. V jednu máme sraz před návštěvou etnografického muzea. Expozice nás trochu zklamala, její uspořádání je chaotické, popisky nejsou v angličtině a tištěný katalog se také sehnat nedá.
Po prohlídce se rozcházíme. Někdo míří na vyhlídku, my si jdeme prohlédnout historickou loď Presidente Sarmiento, na niž nás předtím upozorňoval průvodce. Zrovna se sem hrne nějaká škola, což způsobí nával. Když si člověk odmyslí dovádějící dětičky, vzrušeně pobíhající v úzkých chodbách (hlavně v těch, kterými se má pochodovat pouze při návratu k nástupnímu můstku), je to docela zajímavé. Loď ještě asi před 10 lety fungovala jako cvičná. Vešlo se na ni asi 200 lidí a byla soběstačná i co do menších oprav (v podpalubí například nacházíme i dobře vybavenou dílnu se soustruhem).

Po krátké cestě po nábřeží přecházíme řeku La Plata a míříme k Ekoparku. Je to ale dost daleko za mostem a fičí protivný vítr. Proto jen projdeme parkem kolem muzea humoru a chvíli posedíme na lavičce, než se vrátíme do hotelu. Na večeři jdeme do nedaleké restaurace La Junta de 1810. Dáváme si asado s hranolkami a pivo Stella. Mírně se potácející číšník, možná lehce podnapilý, se nás pokusil lohnout asi o 60 pesos. Anička si toho ale všimla, a protestovala proti ceně. Číšník začal předstírat chybu při připsání poplatku za servis. Spropitné proto nedostal. Asi se mu to moc nelíbilo.

Sobota 20.10.2018 Přelet do Posadas a Jezuitské misie v Paraguayi

Vstáváme v nekřesťanských 5 hodin ráno (jsme na dovolené, co si víc přát?). Posnídáme z včera nakoupených zásob a v 6 odjíždíme na vnitrostátní letiště. Do Posadas nám to letí v 8:05. Odlétáme jen s mírným zpožděním Embraerem 190 s Aerolineas Argentinas, V Posadas nás čeká místní průvodce Mauro s řidičem a minibusem. Jedeme asi 20 minut do hotelu Continental v centru Posadas. Pokoje ještě nejsou připraveny, dostaneme vykázanou místnost poblíž recepce, kde je možno nechat zavazadla, převléci se a přebalit malé batůžky. Bereme jen to, co budeme potřebovat na výlet do Paraguaye.
Přes most na Paraguayskou hranici se dostáváme minibusem. Pak poměrně dlouho čekáme před celnicí. Jsme utěšováni, že to tu bývalo horší, dokud se Argentincům vyplatilo nakupovat v Paraguayi.

Hned na hranici měníme každý průvodcem doporučených 20 USD, za které dostáváme dostáváme silně inflačních 60 000 Guaranies. Kousek z hranicemi nakupujeme ve stánku vodu a něco k obědu za 10 000 Guaranies. Jedeme dost dlouho, řidič navíc dvakrát zastavuje, údajně shání žárovku do reflektoru. Asi má zkušenosti s místní policií, která by ho mohla za nefungující světlo zkasírovat.
Nejprve zastavujeme u bývalé jezuitské misie San Cosme y San Damián, založené roku 1632. Vyplázneme každý 25 000 Guaranies s tím, že vstupné platí na 3 misie, z nich každá si ze vstupenky utrhne svůj kupon. Pak nás místní průvodkyně provede ruinami misie. Na závěr nám ještě promítnou film o zdejším knězi, který byl prý prvním bílým astronomem v Jižní Americe.
Pokračujeme pak k další misii Trinidad, založené roku 1706. Cesta opět trvá dlouho, v důsledku čehož třetí misii už za světla nestihneme, byla by to zbytečná honička. Ruiny prohlížíme opět s místním průvodcem. Po prohlídce se stáhneme do místní restaurace na pivo. Pomalu zapadá slunce (a koušou místní potvory, které jen obtížně zahání čmoudící cigarety spolustolovníků). Usuzujeme, že nastal vhodný čas na večeři před cestou zpátky, kdo ví, kdy se dohrabeme zpět do Argentiny. Taky nám zbyly nějaké peníze. Honza se ptá, zda by nám neudělali míchaná vajíčka. Kupodivu je obsluha svolná, i když asi neodhadla naši konzumní kapacitu, protože k objednávce tohoto jídla se přidala většina kolegů. Obáváme se, že v okolí nastalo bílení kurníků a ledniček, evidentně je to zde méně navštěvované a jsme zde asi váženými hosty. Snídaně v Buenos Aires (a v celé Argentině) jsou dost jednoduché a jednotvárné, vajíčka neobsahující. Někteří z toho mají vajíčkový absťák, raději nebudeme jmenovat. Jen Prokop a Marie si dají špagety a Mária (která se obecně živí vzduchem) si nedá nic.
Po večeři se vracíme zpět do Argentiny. Na hranici, kam je to asi půl hodiny jízdy, měníme zpět zbylé peníze. Na argentinské straně celnice čekáme nepřiměřeně dlouho a to i na místní poměry. Řidič má s úředníky evidentně nějaký problém, prý mu chybí kopie nějakého dokumentu, ale kdo ví, co v tom je. Nakonec ho pošlou s minibusem do skeneru, a tak můžeme konečně po 1,5 hodině jet. V hotelu jsme pak už za chvíli. Je už půl jedenácté. Ještě, že jsme se najedli v té Paraguayi. Musíme sice na recepci vyplnit do seznamu svá jména, ale jde to celkem rychle.

Neděle 21.10.2018 Colonia Carlos Pellegrini - příjezd

Snídáme ve velkém sále, plném dalších hostů, takže na vše se stojí fronta. V 8 hodin nás nabírají 3 terénní auta do městečka Colonia Carlos Pellegrini u rezervace Esteros del Iberá. Kousek od Posadas nás kontrolují policajti na hranici mezi provinciemi, řidič našeho vozu prozíravě dodružuje předepsané rychlost 30 km v hodině, prý tu na dopravní přestupky jsou docela zostra.

Cesta je dlouhá přibližně 190 km, ale až na počátečních asi 40 km, jedeme po prašné silnici plné výmolů. Občas zastavujeme na focení - termitiště, pštrosi, u školy. Řidiči testují nové vysílačky. Spokojeni nejsou, pokud se od sebe moc vzdálí na víc než 2 km, neslyší se, přestože krajina je plochá jako placka. Stejně zastaví a čekají na sebe, porucha v těchto místech by znamenala při ztrátě pomoci 150 km chůze zpět.

Na místě jsme asi ve čtvrt na jednu. Ubytováváme se v penzionu Posada Tupasy. Kolem jedné je oběd, po němž odpočíváme a koupeme se v příjemném místním bazénku, sraz bude v 16 hodin. V přístavišti u nedalekého jezera musíme počkat na objednaný člun, který nás proveze po jezeře na vlastivědnou projížďku s výkladem místních ochranářů.  Nadšeně fotografujeme kajmana, kapybary (to ještě netušíme, že jich uvidíme tolik, že je budeme muset ignorovat) a kachny. Člun přijíždí až kolem páté. S námi jedou ještě další 2 hosté z našeho penzionu. Plujeme napřed ke vstupu do zdejší rezervace se registrovat, to je zde povinné, kdyby snad někoho sežrali kajmani: odečitat se pak bude celá zaevidovaná osádka. Postupně brázdíme jezero, zajíždíme do rákosí a fotíme kapybary (posléze se prosadí znechucený výkřik "Kapybary nehlásit !"), kajmany, ptactvo a jelence. Vracíme se se západem slunce kolem sedmé.
Před večeří pak pozorujeme přímo na terasách hotelu ropuchy, Prokop měl jednu i v pokoji. Večeře je kolem půl deváté - zeleninový předkrm, kuře s rýží, jablkový koláč. K pití pivo nebo limonáda. Domlouváme na zítra brzkou snídani, abychom stihli dopolední vycházku. Se zmateným majitelem penzionu je trochu těžká domluva, ale nakonec  snídani slíbil.

Pondělí 22.10.2018 Colonia Carlos Pellegrini - odjezd

Snídáme v 6:20, snídani připravuje zmatený majitel posady,kterého pro všechny případy jistí Mauro a Prokop. Personál rezervace se k naší povinné registraci (tentokrát nás mohou sežrat akorát opice, ale mohli bychom se asi ztratit v pralese, nebo se utopit v bažině) dostavuje  až v 7, proto s patnáctiminutovým předstihem jedeme dvěma auty k bráně rezervace. Stejně čekáme, až otevřou a pozorujeme (jak jinak!) kapybary na břehu a taky kajmana ve vodě.

Po zaevidování počtu vyrážíme s průvodcem na vycházku do rezervace. Cestou pozorujeme hlavně rostliny a ptactvo. V dálce vidíme také divoká prasata. Nakonec najdeme i samici vřešťana s mládětem samce ale neuvidíme. Potkáme i dalšího samce jelence bahenního a pochopitelně i nějaké ty kapybary. Už to začíná být otravné, nejraději bychom hlasovali pro razantnější odlov těchto prasatům (i velikostí) připodobnitelných zvířat. Jsou to ale hlodavci.
Kolem deváté se už vracíme k autům a jedeme do penzionu. Balíme, platíme za zkonzumované nápoje a v 10 odcházíme. Zavazadla dáme do aut, aby nebylo nutno se s nimi tahat po obci. Někdo jede autem, někdo jde v nemalém vedru pěšky do centra městečka. Nakukujeme do krámků se suvenýry (sortiment je únavně stejný) a jdeme do restaurace Yacarú Porá, kde jsme si včera objednali oběd. Čekáme, až nám udělají jídlo, a popíjíme přitom pivo. Láhve tu nosí na stůl v polystyrenových termoskách, aby pivo nezteplalo. Lahve jsou litrové, tak chvíli trvá, než se vypije, ale jinak: co je to v takovém počasí na Čechy !?.

Po jídle ještě dostáváme zmrzlinu, než kolem půl jedné odjíždíme. Zastavujeme zase u školy. Tentokrát je tam i pan učitel a několik dětí. Je přece všední den a tudíž škola funguje. Zbytek cesty pospáváme, případně pozorujeme okolí. Poslední úsek (naštěstí už ne moc dlouhý) jede před námi nějaký náklaďák a děsně práší. Na asfaltce je to už pohoda, při přejezdu mezi provinciemi nás policajti jenom odmávnou.

Ubytováváme se opět v hotelu Continental. Na místě jsme po čtvrté hodině. Bydlíme tentokrát v devátém patře, pokoj je poněkud horší než minule.
V 16:45 máme sraz u recepce. Probíráme informace o zítřejším programu a okolí hotelu. Je docela vedro, asi 35-36 stupňů. Jdeme si koupit něco k večeři, do restaurace se nám nechce a courat po městě ve vedru také ne. V půl osmé mělo být promítání filmu Misie na hotelové televizi, ale ta nezná formát videa na Prokopově flešce, pročež se odebíráme na lože.

Úterý 23.10.2018 Cestou do Puerto Iguazú

Tentokrát je snídaně v menším hotelovém salonku, taky lidí tu není moc. Minule asi bylo nějaké typické odjezdové datum, nebo se odhlašovalo víc větších skupin, hotel zřejmě volí snídaňové prostory podle očekávaného počtu strávníků. V této jídelně také na rozdíl od pokoje funguje internet. Všechny hotely v Argentině sice mají wifi, ale signál bývá většinou slabý, nebo často vypadává, případně nefunguje vůbec.
Odjíždíme v 8 hodin a míříme do Puerto Iguazú. Cestou je plánováno několik zastávek.

Nejdříve zastavujeme asi po hodině jízdy u bývalé jezuitské misie Santa Anna. Ta byla původně založena roku1633 v Brazílii. Po útocích bandeirantů (obchodníků s otroky) v roce 1660 raději přesídlila sem. Po vypuzení jezuitů v roce 1767 přežívala ještě do roku 1810. Provází nás průvodce, který s námi přijel z Posadas. Je to stejný člověk, který nás provázel už v Paraguayi, kde prý je zaměstnán hlavně o víkendech. Prohlížíme ruiny. Některé musely být zpevněné různými způsoby tyčemi, aby se nezřítily, na větší opravu zřejmě nejsou peníze.

V bývalých zahradách se pěstovaly plodiny schopné spíše prodeje než konzumace: jezuiti potřebovali vydělávat. Zde nebylo žádné zlato, tak jim  výnosy zajistil strom Yerba Maté, jehož listí se používá na čaj. Dodnes ho tu lidé pijí. Procházíme i místní hřbitov, náhrobky jsou zarostlé, některými hroby, či v případě bohatších zemřelých výstavnými kapličkami prorůstají stromy. Areál už dávno objevili termiti.
 

Po této prohlídce jedeme k další misii San Ignácio Mini. Přízvisko Mini prý má proto, že misie San Ignácio byly dvě, tato byla vybudována až jako druhá a (snad) byla menší. Původně byla založena roku 1610 na jihu Brazílie, ale postupně z důvodu stálých útoků bandeirantů se několikrát stěhovala, až roku 1696 skončila zde. Provází nás stále stejný průvodce, který dokonce začínal svoji kariéru přímo zde.  Prohlídku začínáme v malém muzeu a pak teprve se vydáváme do areálu bývalé misie. Nacházejí se tu zachované i zdi bývalých obydlí členů  misie. Při prohlídce ruin se k nám přidává místní pes a chvíli se nás drží. Poté, co ho "nepřísunem" pamlsků omrzíme se přidává k jiné skupině. Na velké travnaté ploše mezi ruinami se usídlil pár čejek jižních. Když se k nim přiblížíme, skřehotají na nás a vystrkují velké ostré drápy, které jim rostou na křídlech na obranu před vetřelci. Evidentně tu někde v zemi mají hnízdo s mladými, jinak by tolik nevyváděly. Raději před jejich výpady ustupujeme.

V této misii byl zdejší největší kostel ze všech. Zachovány jsou zbytky jeho stěn a část dlažby. Ve zřícenině mají hnízdo nějací menší ptáci (asi tak velikosti kosa). Nepodařilo se nám odhadnout druh. Podél staveb misijních indiánských obydlí se táhne řada sloupů, které původně podepíraly zepředu přístřešky před vchodem dovnitř. Jeden z nich je skoro pohlcen stromem, z kamene už je vidět jen fragment. Místní průvodce říká, že když zde zahajoval svoji kariéru, je to tak 20 nebo 25 let, byl kámen ještě jasně vidět. Za chvíli už bude návštěvníky těžko přesvědčovat, že se tomu stromu říká "Kamenné srdce". Inu, tropická džungle ! I tady se s radostí usídlili termiti. Po prohlídce se s námi argentinský průvodce loučí.
Jedeme pak asi půl hodiny se zastávkou na focení plantáže keřů yerba maté a normálního čaje do restaurace na oběd, organizovaný podle pravidla: "Dej 300 pesos a sněz, co se do Tebe vejde". Pití a případný zákusek se platí extra. Po obědě pokračujeme v jízdě asi 2 hodiny. Cestou se ale zdržíme díky blokádě místních obyvatel. Demonstrace naštěstí netrvá dlouho, policie už snad byla na místě, když jsme přijížděli (na dálku to nebylo moc vidět). 

Další zastávka je u dolu Wanda, ve kterém se těží polodrahokamy. Do této oblasti emigrovalo množství Poláků, jméno dolu proto nepřekvapuje. Prohlížíme opuštěné štoly, kde se již netěží (v těch aktivních bychom asi dost překáželi). Je tu vybudován okruh pro turisty s ukázkami zdejších polodrahokamů (ametyst, acháty, citrín, ...). Na závěr nakupujeme v obchůdku. Nabízejí nám poměrně levně pěkné kameny a výrobky z nich, některé aj i nejsou kýčovité.
Pak už směřujeme rovnou do Puerto Iguazů. Zastavujeme jen v supermarketu na nákup. Hotel Sol Cataratas je mimo centrum obce v lese. Zatímco brazilské Foz Iguazú (Brazílie 2016) je dost velké město, Puerto Iguazú je spíš větší vesnice s hotely roztroušenými v lese. Cestou chvílemi trochu pršelo a pršet má prý i zítra. Máme plánovaný výlet k vodopádům Iguazú, takže v dešti to nejspíš nebude nic moc. U vodopádů se dá zmoknout i za slunného počasí, když se člověk odváží moc blízko ke řvoucí vodě.

Středa 24.10.2018 Puerto Iguazú

K ránu sice přestalo pršet, ale před snídaní zase začalo. Snídáme v 7, Prokop chce domluvit se zdejšími organizátory změnu. Jelo by se později, případně zítra dopoledne. Průvodce, objednaný na dnešek však je "neměnný" a tak se jede. Zůstáváme na pokoji, vodopády jsme viděli před dvěma roky za slunného počasí, a do deště se nám nechce. Prokop nám pro ukrácení dlouhé chvíle půjčuje film Misie. Zdejší televize s jeho formátem pro změnu problém nemají. V našem pokoji je sice starší model přijímače, ale Honza nám půjčuje televizi z jejich pokoje. Ta funguje.
Déšť se mezitím zmírnil, více méně neprší. Jdeme se projít po zdejších silničkách do města. Jinudy se vzhledem k rozmoklému terénu ani pohybovat nedá. Jenže kromě hotelů nikde nic není, asi jsme se měli vydat opačným směrem (a kdoví, zda by to nebylo stejné, je tu přehotelováno). Vracíme se tedy na pokoj, bahnitou "turistickou" cestu přitom raději ignorujeme. Při cestě opačným směrem jsme viděli z ní vyjít rodinku s nánosy bahna na botech, muž si dlouho omýval polobotky v kaluži. Následně relaxujeme na pokoji. Internet jako obvykle funguje bídně, Anička to zkouší v jídelně, kde to není o moc lepší. Navíc tam koušou zdejší muchničky a komáři. Dochází na Misii. Svého času to byl předpokládaný trhák, který však diváky moc nestrhl. Nebo je to tak, že prvně se do něj navezla kritika, že je to slaďák a diváci se nechali přesvědčit, že na to nemají chodit. Tak, s odstupem je snad možno konstatovat, že slaďák to je a polepšení Roberta de Niro v roli superotrokáře Mendosy lze uvěřit, jen když divák předtím podlehne záchvatu melancholie nad špatnými stránkami lidské povahy. Jinak je jádro příběhu pravdivé a přírodní scenérie nelže ani náhodou. Tragikomická (jakkoli snad i pravdivá) je role arcibiskupa, který přijíždí z Evropy s "rozsudkem smrti" pro misie v kutně a chvíli si, trýzněný pocitem nekonečné lži a trapnosti, hraje na spravedlivého a nechá se pozvat na studijní cestu po jednotlivých misiích, aby si prohlédl onu rajskou zahrádku, byť jeho slovy "poněkud přerostlou". Misie však staly v podstatě ekonomicky nezávislé na Evropě a navíc se z nich šíří cosi jako primitivní socialismus s lidskou tváří, což  evropským katolickým panovníkům s jejich inkvizicí a nedotknutelným božským postavením leze silně na nervy. V zájmu utnutí nežádoucího vývoje se tedy rozhodnou tento výhonek středověké "demokracie" raději uříznout. Kritikům filmu přispělo v jejich argumentech i to, že postavami drobnější a méně filmování přizpůsobivé paraguajské Indiány hrají Kolumbijci, kteří se předtím Holywoodu osvědčili v nějakém jiném spektáklu (nepamatuju si už ve kterém) a byli proto najati i sem. V čele ohrožené misie stojí jako výrazné postavy dva náčelníci, které údajně lze při znalosti onoho předchozího filmu jasně identifikovat, prostě projevili největší herecký talent.

Lze jen konstatovat, že k naší nadcházející cestě po misiích je film "Mision" velmi dobrým doplňkem a původně jsem měl v úmyslu jej masivně doporučovat i před promítáním obrázků z cesty (jenže skleróza je holt skleróza). 
Naši spolucestující dorazili před šestou. Domlouváme se na zítřek. V půl osmé odjedeme k vodopádům. Ti, kdo tam byli dnes, mají další den poloviční slevu na vstupném a celkově považují duplicitní návštěvu za snesitelnou, areál vodopádů je obrovský. Ostatní s radostí kvitují, že nám  Misie šla přehrát a v 7 si ho také na jednom z pokojů také pustí. Půjčenou televizi samozřejmě vracíme.

Čtvrtek 25.10.2018 Vodopády Iguazú a přelet do Salty

Ráno obě Marie oznamují, že jim včerejší namočení u vodopádů stačilo. Raději budou odpočívat na pokoji. Prokop tedy domlouvá, že je Mauro vyzvedne v půl dvanácté a pojede s nimi pro nás. My ostatní nakládáme bagáž a jedeme k vodopádům. Platíme vstupné, my 600 pesos, ostatní 300. Marie nám sice půjčily svoje včerejší lístky, ale nechceme riskovat trapnosti při případné kontrole: prý tam včera museli všichni, kdo  použili předvčerejší lístky ukázat pasy. Těžko bych pak asi vysvětloval, že jsem Marie, tak to ani nezkoušíme.
Honza s Dášou si udělají procházku po dolním okruhu. Já, Prokop, Franta a Zorka jedeme vláčkem k Ďáblovu chřtánu. Anička prohlásila, že se u Ďáblova chřtánu nechala postříkat už před dvěma roky a že jí to stačilo. Projde si jen horní okruh a pak uvidí. Potíž by mohla být v tom, že má trochu problém s hodinkami, které se zpožďují, případně úplně zastavují. Musí proto pořád kontrolovat mobil, tam ale pro změnu naskočil brazilský čas, který se o hodinu liší. Proto si nastavuje velitelský čas raději i na foťáku.

Naše parta jede, jak bylo už výše řečeno, vláčkem. Vláček jezdí zdarma, ale je potřeba získat lístek na určitý čas. Máme kliku, protože vyrážíme v podstatě hned, zatímco Anička jde na rozcestí okruhů pěšky. Skoro nikdo na její cestě není. takže v pohodě stíhá i dolní okruh, kde už je návštěvníků víc. K obědu si dá v jedné občerstvovně zdejší taštičky a pivo, při jídle ji ovšem obtěžují nekonečně drzé sojky chocholkaté, které si sedají na stoly a nahlížejí s výrazem vlastníka do talířů. Kdyby je nepřívětiví lidé furt neodháněli, půlka porce by byla asi jejich. Taktéž nosálové mlsně obcházejí, respektive pletou se pod nohama. Po jídle se manželka vrací k východu a utrácí peníze v ochodech se suvenýry.

My jsme kromě Ďáblova chřtánu stihli proběhnout ještě část horního okruhu. Nedaleko vlakového "nádraží" (kříží se tu dvě vyhlídkové trasy vláčků, spíše by proto seděl název "pralesní zastávka") si v takzvaném fastfoodu objednáváme jídlo. Jedná se však spíše o slowfood. Strašně dlouho jim to trvalo, pročež přicházíme na sraz skoro pozdě. To by mohlo být tristní, neboť na letiště se jede skrze místní dopravní marmeládu.
Na letišti se loučíme s Maurem. Další trasa nás zavede přes Buenos Aires do Salty. V Argentině snad všechny lety vedou přes Buenos Aires.

Pátek 26.10.2018 Salinas a Purmamarca

Snídáme narychlo v 6 ráno, odjezd je už v 6:30. Jede s námi průvodce od Nordiců Claudio, řidičem minibusového kočáru je jakýsi Antonio. Sbíráme po městě další spolucestujíci. Argentiské ulice jsou úzké, většinou jednosměrné, tudíž špatně průjezdné a dopravními zácpami proslulé. Se sbíráním cestujících je proto potřeba začít co nejdříve. Asi po hodině popojíždění je minibus "ekonomicky" zaplněn do posledního místa, je nás celkem 17. Začalo jako se s námi jako prvními a nedal se nám čas se pořádně v klidu najíst. Krkat z chvatně zkonzumované stravy můžeme přece za jízdy. Začali s námi asi proto, že hotel je blízko jejich základny.

Z provincie Salta přejíždíme do provincie Jujuy. Průvodce cestou pořád něco rychle španělsky mele. V angličtině díky její nedostatečné znalosti půlku věcí vynechá a z té nám to raději Prokop zkouší převést do češtiny. První zastávka je u indiánského krámku. Není to poprvé na našich cestách, co máme podezření, že se zastavuje na místech, kde mají místní průvodci s lokálními prodejci domluvenou taxu za dohození potenciálních cizozemských hejlů.

Cestou se zlepšilo počasí, v Saltě bylo při odjezdu zataženo. Také je to nevyhnutelně tím, že jedeme do vyšších poloh, skončíme na nadmořské výšce kolem 4000 metrů.

Po krátkém odpočinku pokračujeme přes Purmamarcu. Původně jsme si mysleli, že tam bude zastávka, ale jen jí projedeme. Budeme se sem prý vracet. Jedeme údajně 230 serpentýnami (čárky jsme si nedělali, ale bylo jich skutečně nepočítaně) do sedla ve výšce 4170 m. Cestou máme jen jednu zastávku na focení, pak budeme stavět až v sedle, kde lze automaticky také očekávat shromaždiště indiánských prodejců. Odtud pak pokračujeme k Salinas Grandes ve výšce 3700 m. Tam zastavujeme na pouhých 45 minut. Procházíme se po salinas a fotíme. Silnice dál pokračuje už jen do Chile, kam jsme výlet nenaplánovali. Vracíme se proto zpět do Purmamarcy, kde jdeme na společný oběd do restaurace La Diabla. Dáváme zdejší verzi smažáku s hranolky. Obal sýra je asi trochu jiný než náš klasický, obezitology zavrhovany trojobal. Strouhanku nejspíš neobsahuje. Na závěr oběda Claudio rozdává jakési miniperníčky. Claudio je celou doby dost nepříjemný. A to ale ještě nevíme, jaký psychopat nás čeká další den !

Po obědě se naše skupina utrhává od ostatních cestujících a jde se ubytovat do nedalekého hotelu Killari. Ostatní splujezdci z autobusu se mohou jít podívat na zdejší atrakci sedmibarevné skály. Jdou z nich ale jen dva (17-nás 9-2=6, tedy 6 lidí sedí raději na zadku v hromadném dopravním prostředku, jako hodiny předtím a hodiny potom). Pak už se miniautobus vrací zpět do Salty. Nás má druhý den vyzvednout další nordicová výprava zítra asi v půl jedenácté. Alespoň tohle se Prokopovi podařilo dohodnout s mentálně zatuhlou cestovkou, která nechápe, co považujeme za blbého na tom, za svítání sbírat po městě rozmrzelé cestující (místo toho, aby se jich třeba alespoň část sešla na nějakém smluveném místě) a jet 90 a více minut po silnici kamsi, odtud se po stejné silnici 90 minut budeme vracet, načež si to na druhý den Antonio nebo jiný řidič pro velký úspěch zopakuje s po stejné silnici, jen s odbočkou na druhou stranu, než směrem na solný důl a pak do Chile.

Po ubytování v hotelu se sejdeme a domlouváme další program. Vyrážíme na procházku kolem Purmamarcy s vyhlídkami na ty okolní barevné kopce (o něco dál bude těch barev možná 49, alespoň to říkali ti, co si další den objednali džípy a vyrazili na rychlý výpad do hor). S Prokopem teď jdeme my a František se Zorkou. Ostatní courají po městečku.

Sobota 27.10.2018 Humahuaca

V půl osmé ráno vycházíme my, Honza, František a Zorka s Prokopem na krátkou vycházku po okolních vyhlídkách. Anička se Zorkou zůstávají hned na prvním vyhlídkovém bodě. My ostatní šplháme o něco výš. Do hotelu se dojdeme tak akorát na snídani a balíme. Někteří z nás zkoušejí vařit čaj z koky, kterou si včera cestou koupili (hm, nic moc, asi to bude chtít i místní žaludek!). Čekáme na příjezd autobusu, který nás má vézt na další okolní atrakce a pak zpět do Salty.
Po desáté hodině přichází Claudio a vede nás k zaparkovanému autobusu. Dnes nás teda bude víc. Výprava má jiného hlavního průvodce, Claudio je tu jen jako pomocník. A jak konstatujeme, asi také hlavně jako tlumočník do angličtiny. Vrchní průvodce vypadá ještě protivněji než Claudio. Už jeho ruce plné prstenů ho pasují na mafiána. Claudio naopak vypadá dnes trochu příjemněji, asi je to tím, že dělá jen pomocníka a necítí takovou odpovědnost. Nebo si dal něco na posilněnou a lepší náladu. Ani jeden z místních "průvodců" netuší, kde jsou v autobusu volná místa: musíme počkat, až se ostatní vrátí z procházky. Sraz je prý v 10:55. Otráveně se jdeme ještě projít.

Jsme cestováním vychovaní, tak se vracíme poctivě krátce před domluveným srazem, ale v autobuse stále nacházíme pouhé 2 cestující. Ostatní se slézají jako švábi na pivo. Claudio nahání Číňany, kteří kamsi po anglicku zmizeli. Nakonec to skončí dobře, slézáme se jen krátce po termínu. Jedeme přes osadu Maimara (prý to znamená "Spadlá hvězda" podle meteoritu, který se zde před tisíci lety rozmázl v kopcích. Zajímavé je to, že tak starou událost kolektivní paměť dosud předává dalším generacím, asi to byla fakt slušná katastrofa). 

Všude v okolí se tyčí pěkné barevné kopce. Průvodci slibují, ža na zpáteční cestě nám tu zastaví. No, když je na to upozorníme, tak snad ano.

Další zastávka je v Tilcaře, kde se nalézá archeologické naleziště předincké pevnosti. Platíme vstupné a jdeme na kopec, na kterém archeologové odkryli ruiny pevnosti. Naleziště je nešťastné místo, protože se nezachovalo nic, než opěrné zídky tak do 30 cm výšky, na nichž archeologové někdy v padesátých letech ve svatém vytržení vybudovali něco, co jim knihy pro náctileté představily jako pevnost. Korunovali to na vrcholu pamětní pyramidou na počest nejvýznamnějších kolegů. Tato stavba naleziště dorazila úplně. Nicméně z vršku je dobrá vyhlídka po okolí a rostou tu fotogenické kaktusy. Nalezištěm nás provází místní průvodce. Díky jeho (celkem informované) výmluvnosti se prohlídka trochu  protahuje a plánovaných 40 minut nám nestačí. Odjíždíme proto s mírným zpožděním. Dáša s námi na pevnosti vůbec nebyla, místo toho si raději prošla zdejší tržiště. Zdá se nám, že někteří z účastníků zájezdu možná ani nevylezli z autobusu.

Hlavní průvodce celou cestu nesmyslně žvaní. Občas zazní snad i zajímavá informace, která se ale ztrácí ve spoustě balastních řečí. Nedává většinou ani Claudiovi čas na tlumočení do angličtiny. Navic huhňá, tak ho Prokop přestává sledovat. Během zábavné cesty překračujeme obratník Kozoroha.

Další zastávka je u hrnčířské dílny (Arte Guanuco). Ukazují nám tu výrobu keramiky a vypalovací pece. Většina naší skupiny si objednala výlet terénními auty do výšky 4300m. Aničce se ale nechce lapat po vzduchu vysoko v horách a mě se 50 USD za výlet zdá dost drahý. Je to jen na otočku, aby odpadlíci dole nepropadli panice, že došlo ke ztrátám na životech. Z ostatních členů výpravy (tedy mimo naši skupinu) jedou na tento výlet jen 2 Němky. Výletníci prý uvidí mnohabarevné hory, a budou-li mít štěstí, tak i lamy. O nás se dole postará Claudio, kterému se ovšem snažíme vyhýbat, co to jen jde, i když je dnes podstatně familiárnější, než při předchozím výletu. Vnucuje nám tedy alespoň na mobilu fotky toho, co oddělená část výpravy nahoře právě vidí, inu, barevné je to dost ! V rámci čekání navštěvujeme různé krámky se suvenýry. Anička standardně nakupuje nějaké magnetky pro svůj turistický kroužek. V krámě chronicky nemají drobné, v důsledku čehož je třeba koupit si o jednu magnetku víc. Neva, dveře naší domácí lednice ještě nejsou úplně zaplněné a z pantů se snad nevytrhnou.

Pak směřujeme do Humahuacy, kde je naplánován oběd v hotelu, kde údajně kdysi bydleli argentinští fotbalisté. To je opět jedna z příležitostí pro našeho nordického lídra, který nám předkládá jejich charakteristiky, chybí jen osobní spis každého člena týmu s fotkou jeho jako batolete na dece. Oběd je menu za 200 pesos. Předkrm je jednotný (taštičky), hlavní chod lze vybrat z několika variant (dáváme si lamí maso), zákusek má 2 varianty (kompot nebo pudink). Nápoje se platí zvlášť, konzumujeme dohromady jedno litrové pivo Salta.
Po obědě se jdeme podívat po městě. Napřed míříme na obligátní náměstí San Martína s jeho ještě obligátnější sochou. Konstatujeme, že každá socha vypadá nějak jinak, asi podle míry fantazie svého tvůrce. Pak se vydáváme po ulici Buenos Aires na náměstí 25. května, kde je park, kostely a tržiště. Kupujeme si tam v krámku stejný ubrus, který se Aničce zalíbil ve zdejší restauraci. Nad náměstím nalézáme památník hrdinů nezávislosti. Mezitím se k pozdnímu obědu vrátili "horalé". Vypadají celkem spokojeně, možná jsme přece jen měli těch 2x50 USD obětovat. Ale zase jsme měli čas na procházku po Humahuace a obědvali jsme v normálním obědovém čase.  
Odjíždíme před čtvrtou hodinou. Zastavujeme v obci Uquía u kostela sv. Františka z Pauly ze 17. století (dokončen 1691). Claudio nám vykládá něco z historie kostela, tentokrát je to zajímavé. Raritou jsou zdejší obrazy andělů. Malovali je místní Indiáni nepoučení o tom, jak podle evropské středověké mystiky vypadá anděl. Protože se jim dostalo poučení, že nás chrání, inspirovali se podobou španělských vojáků. Andělům v brnění domalovali křídla až poté, co jejich výtvor zkritizovali církevní dogmatici, aneb "Vy už jste někdy viděl anděla v brnění ?"  "Ne. A Vy jste ho pane faráři někdy viděl bez brnění ?" "Hele, nebuďte drzej, jo ! Na rouhačství je hranice !" Rámy obrazů jsou zlacené v duchu  představy, že obraz díky tomu vydrží navěky. Bohužel se tu nesmělo fotit a zákaz byl velice striktní. Pochybuju, že se několmu podařilo nestřeženě ulovit tichý snímek.

Dále pak cestou zastavujeme na focení u obratníku Kozoroha, kde si zavazuji botu na tom nevhodnějším místě, čímž překážím ostatním ve focení. Pak stavíme v obci Maimara, jak nám bylo při cestě tam slíbeno. Pak už směřujeme do Salty s jednou "technickou" čúrpauzou u pumpy. Hlavní průvodce se s námi předčasně loučí s tím, že už se jen pojede, načež rozdává stejné perníčky jako včera Claudio v restauraci. Konečně přestává přestává konečně žvanit. Jak se později ukazuje, tak oba průvodci pak zřejmě notně zapíjeli úspěšný konec výletu. Opouštíme slunečnou oblast a vracíme se do zamračené, deštivé Salty. Před městem se bohužel průvodci probírají z mrákot a hlavní blb se opět rozžvaní. Díky alkoholu se mu jazyk plete víc, než normálně. Claudio, který mu v pití zdatně sekundoval, kupodivu mluví celkem srozumitelně, ovšem taky blbosti. Oba rádobyprůvodci nás lákají na nějakou šou s tancem a Claudio navíc k tomu na domácí pivo (pochlubil se, že vlastní rodinný pivovar, však nejspíš doteď konzumoval neprodejné přebytky). Vymlouváme se na únavu. Claudio alespoň předává Prokopovi na sebe telefonní číslo. Všichni doufáme, že zítra s námi  nepojede.

K hotelu přijíždíme asi v půl deváté, kousek musíme dojít. K večeři se spokojíme raději jen se sušenkami.

Neděle 28.10.2018 Výlet do Cachi

Pondělí 29.10.2018 Výlet do Cafayate

Dnes tedy jedeme na výlet sami, nikoli sdíleným autobusem. Ta úleva ! Vyrazit můžeme o něco později a nenabíráme cestující po celé Saltě. Ani tak není radno příliš otálet, odjíždíme proto už v 7 hodin. Jede nás o 2 míň, tak je místa dost. Průvodce Alexandro vypadá rozumně (nemá žádné prsteny s velkými kameny ani náramky). I Prokop si libuje, jaká je to pohoda mluvit s normálním člověkem. Hned na první zastávce u pumpy jsme dostiženi poloprázdným autobuse společnosti Nordic, asi v něm chybíme my. Alespoň mají zbylí nešťastníci víc místa. Dokonce mezi nimi poznáváme několik lidí z předchozích zájezdů.
Jedeme údolím Quebrada de las Conchas (nebo také Quebrada de Cafayate). Údolí je velmi malebné, fotit se dá v podstatě všude. Zastavujeme postupně na několika vyhlídkách, některé si vytypujeme na zpáteční cestu, protože dopoledne není správné světlo. Nejatraktivnější se nám zdá být Garganta del Diablo ("Ďáblův chřtán"). Na rozdíl od Iguazů je tento chřtán suchý. Někteří samozřejmě lezou do "tlamy" za značku se zákazem vstupu. Nejprve si to nasucho zkusí Prokop a já, pak se přidává i František. Dámy zůstávají dole a komentují naše výkony slovy o starých bláznech. Na další zastávce Tres Cruces lezeme na vyhlídkový vršek. U skal Casa de los Loros pozorujeme hnízdící papoušky. Fotit se moc nedají, na to jsou moc daleko.
Nakonec, zastávek jsa nasyceni, jedeme do městečka Cafayate. Projíždíme zdejší známou vinařskou oblastí až zastavíme u vinařství Bodega Nanni, které nám doporučil průvodce (taky se musí chlapec nějak živit). Je to jediné "organické" vinařství v oblasti. Chlubí se tu příslušným  certifikátem kvality a asi skutečně musí dodržovat spoustu pravidel. Dostáváme výklad k prohlídce provozu. Víno zraje buď v amerických nebo francouzských dubových sudech. Archivní vína se se skladují jen do nových sudů, běžná vína se mohou dát do již použitých, ale počet použití je i tak omezen. Po prohlídce následuje ochutnávka. Kupujeme nějaká vína na Vánoce po určitém váhání, zda se láhve nerozflákají cestou, nebo nám je nevylila do záchodu EU. Doufáme, že v pevných krabicích, to snad zvládneme. V hlavním zavazadle se omezené množství alkoholu   převážet smí, potíž je v tom, že mezi posledním lokálním letem a přejezdem na mezinárodní letiště nebude čas na přebalování, takže víno budeme muset uhnízdit dopžedu a dobře jsme si vědomi toho, že nakládání zavazadel na lokálních letištích bývá všelijaké, jen ne šetrné.

Vinařství provozuje svoji vlastní restauraci a už máme hlad. U některých jídel je v ceně i sklenka vína. Já si dávám rizoto (je podivně do fialova, asi za to může přimíchané zelí), Anička empanády. Příprava trvá dost dlouho, ale na jídlo nenadává nikdo. Odjíždíme kolem třetí, zastavujeme za městem u jedné z vinic, abychom si ji taky vyfotili. Cynicky konstatujeme, že bio od nebia poznat nejde. Cestou zpět stavíme na slíbených zastávkách, například u Amfiteátru a znovu u Ďáblova chřtánu. Je opravdu lepší světlo na focení. Taky se zvěčňujeme s lamami u nějaké usedlosti. Vtipně tu prodávají trochu zrní, aby nám přežraná zvířata mohla zobat z ruky a celou ji oslintat. Pokousán není naštěstí nikdo. 

Na dolním konci údolí se nachází bývalá konečná zastávka zdejší železnice, Alemania. Jedná se o pozůstatek pokusu Němců, kteří tady před 1.světovou válkou chtěli těžit kovové rudy. Dnes je úzkokolejná trať na mnoha místech přerušená (konečná tu snad ani neměla původně být) ale provoz zde prý přežil jen asi 15 let. V současné době je snaha alespoň obnovit zdejší nádraží a možná i kus kolejí jako technický skanzen. V Saltě jsme asi v půl osmé. V osm je schůzka, loučíme se s Prokopem a oběma Mariemi, které odlétají zítra do Prahy dřív než my. Další část zájezdu se také musíme obejít bez českého průvodce, Adventura na nás šetří. V hotelové restauraci si dáváme pití. Původně jsme měli zálusk i na malou večeři, ale obsluha se nemá k tomu, aby cokoli nabídla. Prokop nám dává nějaké rady na na zbytek pobytu. Taky dostal informaci, že na vnitrostátních letech jim nevadí tekutiny v příručních zavazadlech. Víno proto balíme raději do nich, pouze poslední místní etapu budeme muset riskovat v hlavním zavazadle, se kterým bude obsluha víc třískat. Než všechno probereme je kolem desáté. Restaurace se mezitím zaplnila a večeře se evidentně podávají, ale teď ať už si číšníci trhnou, na jídlo se nám zdá už pozdě. Jdeme proto balit a spát.

Úterý 30.10.2018 Do Patagonie!

Prokop a obě Marie jedou na letiště už kolem půl páté, my ostatní odjíždíme asi v osm, pročež jdeme na snídani už v půl sedmé. Já pak zkouším podráždit internet na veřejném hotelovém počítači, však mi taky do GMAILu dorazilo varování, že se mi "někdo" pokoušel připojit ke schránce z ciziny.

Odvoz na letiště se nám hlásí už v 7:45, prý měli odjezd objednán už v 7:50. Není všechno Nordic Travel, co tu má kola. Nasedáme a jedeme. Palubenky získáváme bez problémů, odlétáme z brány 2 do Cordoby. Po bezpečnostní prohlídce postupujeme do odletové haly. Brány nejsou nijak označené. Nicméně letadlo je před odletovými bránami jen jedno, tak snad neskončíme v Maroku.
Odlétáme v 9:35 celkem včas, let trvá 1 hodinu 20 minut, servíruje se jen pití. V Cordobě čekáme na let do El Calafate. Na palubenkách máme bránu 4, na informačních tabulích je ovšem uvedena brána 6. Ta je nakonec změněna na bránu 5. Odlétáme ve 12:55, let trvá 3 hodiny 20 minut. Kromě pití dostáváme směs zrní, rozinek a sušených banánů. Anička si bere jen zrní, °rozinky a tvrdé sušené banány jsou moje odjakživa. 

Po přistání hledáme odvoz. Měl nás tu čekat někdo s cedulí s názvem cestovky. Tu ale nevidíme. Nachází ho až František v ceduli s jeho  příjmením. František byl totiž uveden na abecedním seznamu klientů na prvním místě, pročež byl zřejmě pasován na šéfa výpravy.

Nasedáme do minibusu a jedeme do hotelu Tierra Tehuelce. Původní plán sestavený pracně včera večer s Prokopem je zapomenut, protože Honza spatřil na letišti reklamu, avizující výlet na safari, zahrnující zejména výlet na jednu zdejší estancii, což je rodinná velká usedlost. Honza tudíž bleskově přehodnotil svůj vlastní původní plán vyjet ráno na vyhlídku. Ta byla pověstná velkou možností změny počasí a bídnou viditelností. Čilý dopravce samozřejmě akci ihned organizuje (zejména když mu platíme předem) a domlouvá nám odpolední termín, který popisuje jako světelně i jinak výhodnější než výlet ranní. Zvířata by měla být čilejší, akce je zakončena večeří. A hned nás kasíruje.

Po ubytování se jdeme s ostatními projít do centra. Hotel se nachází na okraji města, ale centrum není daleko. Nakupujeme zásoby v supermarketu a obhlížíme obchody se suvenýry. Pak se rozdělujeme a jdeme na večeři do restaurace La Tolderia. Obsluha je pomalá, potetovaný číšník se nepřetrhne. Sem už raději v dalších dnech ne. Alespoň že jídlo bylo dobré. Vracíme se do hotelu už za šera, tady se stmívá v 9 večer. Hotelové wifi standardně nefunguje.

Středa 31.10.2018 Perito Moreno

V 9 hodin ráno pro nás přijíždí minibus a veze nás k většímu autobusu. Cestou ještě nabereme několik dalších turistů. Nordic Travel to naštěstí připomíná jen částečně. Hlavně to netrvá dlouho. Čeká nás výlet k ledovci Perito Moreno. U autobusu nás vítá průvodkyně Kristýna. Ta nám cestou vykládá o ledovci a o tom, co nás na výletě čeká. Proti psychopatům NORDICu je naše průvodkyně o dost lepší. Oceňujeme, že neplácá nesmysly a mluví k věci. Všechno máme zaplaceno, jen jsme si vzali s sebou něco k obědu a pití. Platí se vstup do národního parku a lístek na vyhlídkovou loď. Cestou zastavujeme na view pointu na ledovec, pak přijíždíme k východišti stezek kolem ledovce. Perito Moreno je jeden z mála ledovců, který v současné době neustupuje, ale naopak přirůstá.
Napřed procházíme žlutou stezku, která nabízí nejvíc fotografických pohledů. Na jedné z nich obědváme. Po té se necháme zlákat červenou stezkou. Vede dolů asi nejblíže ledovci. Platíme ovšem tím, že na závěr musíme vystoupat nahoru lesem, kde cestou moc výhledů není, zato se tam nachází docela dost schodů.

Čtvrtek 1.11.2018 Laguna Nimez a Safari

Dnes máme volný den. Kolem půl deváté jdeme pěšky směrem na Lagunu Nimez. Je to zdejší ptačí rezervace. Ostatní členy výpravy jsme ráno ani nezahlédli, tak jdeme sami a sice zadem kolem muzea. Anička si myslela, že bychom napřed mohli zajít tam. Bohužel zjišťujeme, že mají otevřeno až od desíti. Jdeme proto rovnou k laguně. Cestou se nás chytil místní pes a drží se nás až k laguně. Tam mu unikáme za bránu, ale pozdějí ho stejně zahlédneme uvnitř oplocené rezervace, v plotě je spousta děr.
Vstupné je 300 pesos, které platíme v dolarech. Zásoby vyměněné zdejší měny se nám už tenčí a pokud možno nechceme měnit další peníze. Před branou se zrovna na potvoru schází skupina dětí. Doufáme, že ještě nějakou dobu budou čekat, takže před nimi budeme mít náskok.  Procházíme po okružní cestě podél laguny a fotíme. Z jednoho místa na chvilku zahlédneme daleko za sebou zbylé 4 členy naší skupiny. Pak pak je ale ztrácíme a kolegů je více nevidno.
Ze zdejšího ptactva je tu nejvíc husic magellanských, které jsou krotké a proto se nejlépe fotí. Prochází se totiž podél zdejších stezek. Poměrně blízko nás nechají přijít také ibisové. Je tu i spousta dalších ptáků, ale většinou jsou dost daleko. Děti šly naštěstí opačným směrem a míří na pozorovatelnu, umístěnou mimo hlavní stezku. My pozorovatelnu vynecháváme.
Po opuštění laguny pokračujeme podél jezera Lago Argentino do města. Nakupujeme v suvenýrech. Snažil jsem se někde najít DVD se záznamem velkého propadu ledovce, ale nic takového jsme neobjevili, spíš jsem propadl chmurám ze schopnostri dorozumění s místními obyvateli, kteří si evidentně mysleli, že chci něco ke kameře a posílali mě do obchodu s fotopotřebami. V supermarketu doplňujeme potraviny a oběd si dáváme v hotelu na pokoji. Pak odpočíváme .
Ve 4 hodiny nás čeká džíp, kterým jedeme na safari. Řidič a průvodce v jedné osobě má prý za ženu Srbku, tak nám trochu rozumí. Je sice Argentinec, ale narodil se ve Španělsku, ženu poznal v Itálii. Inu, je jako Jára Cimrman světoběžníkem. Tady žijí s manželkou 5 let, před tím byli v Barceloně. Zapadáme do prostoru, který patří jedné estancii (usedlosti), tedy jedné rodině. Každá pořádná estancie tu musí vlastnit dost velký pozemek, aby se vezdejší patagonské pustině uživila. Cestou pozorujeme v dálce lamy guanako, zajíce, nandu, ptáky. Pasou se zde také koně se zkrácenými ocasy (prý jsou tím ochráněni před záchytem zdejších pichlavých rostlin). Zajíci jsou importovaní z Evropy a také se v zabitém stavu do Evropy vyvážejí zpět, neboť místní obyvatelstvo je nežere. Lam guanako se tu pasou velká stáda. Jsou to lamy divoké, ochočit se prý nedají. Cesty nejsou po zimě v dobrém stavu, i džíp má místy trochu problém. Na závěr výletu dostáváme večeři v jedné z budov, která slouží pracovníkům estancie. Dostáváme víno, sýr jako předkrm, guláš ve velké housce a čokoládovou pěnu. Po návratu do hotelu ještě balíme.

Pátek 2.11.2018 Ushuaia a kanál Beagle

Vstáváme v půl šesté, snídáme na pokoji, hotelovou snídani nestíháme. Odjíždíme v půl sedmé na letiště. Odlétáme v 8:25 Boeingem 737. Let má trvat 1 hodinu 20 minut, ale dorazili jsme o něco dříve. V Ushuaii na letišti na nás čeká řidička Marcela s minibusem, kterým nás dopraví do hotelu Ushuaia. Hotel je na kopci a je to nejlepší hotel z našeho pobytu v Argentině. Bodejť ne, když má 4 hvězdičky. V recepci nám slibují připravené pokoje za 15 minut. Počkáme tedy v recepci. Trvá to o trochu déle, ale nakonec bydlíme.
Po ubytování se jdeme do města vyhledat indiánské muzeum, údajně dobré. Nenacházíme ho. Později se dozvídáme, že muzeum je zavřené, protože majitel nedávno zemřel. Zkoušíme se tedy dostat do Muzea na konci světa. Ta jsou zde 2, do jednoho z nich jdeme. Je malé a za 200 pesos dost drahé. Tak alespoň chvíli sledujeme dokumenty promítané v kinokoutku. Potom se vracíme do hotelu. Cestou nakupujeme zásoby v supermarketu. Mimochodem, v supermarketech se sice dá platit kartou, k té ale vyžadují předložení identifikačního průkazu. Pas jim samozřejmě stačí, nic jiného ani nemáme. Procedura placení se tím ovšam stává poněkud zdlouhavou. Kupodivu nám nikdo nenadává, to doma by nás vynesli z krámu v zubech. Možná tu mají hodně podvodů s kartami ...

V hotelu odpočíváme před plánovanou plavbou po kanálu Beagle a v 15:20 jedeme s Marcelou co přístavu. Dává nám vstupenky na loď, které máme v ceně zájezdu. Taky jsme dostali certifikáty o návštěvě konce světa. Nastupujeme na loď Massimo a vyplouváme po kanálu Beagle. Cestou pozorujeme kormorány a lvouny. Někdo si sice myslí, že viděl i tučnáky, ale není tomu tak, tučňáci nelítají. Později se dozvídáme, že výlet s pozorováním tučňáků by trval o několik hodin déle a byl by příslušně dražší, což cestovka nechtěla riskovat. Asi zase nějaký šum v komunikaci mezi naší cestovkou a zdejšími organizátory, protože tučňáky nám Prokop původně sliboval.

Z lodi nás jednou vykládají na krátkou procházku na jednom ostrůvku. Jsou tu pěkné výhledy a také model obydlí zdejších původních obyvatel. Pak už jedeme zpět, plavba trvala asi 2,5 hodiny.

Po přistání jdeme do ulice San Martina a hledáme vhodnou restauraci. Všichni kromě mě si chtějí dát kraba. Volíme restauraci La Cantina Fueguina de Freddy. Dávám si ostatativně lososa, Anička se sama na celého kraba necítí, tak si dá předkrm z krabího masa už vyloupaného. Má to aspoň bez práce. Ostatní konzumují kraba ve dvojících a hmoždí se s vyloupáváním masa. Pivo tu moc dobré nemají. Po večeři se vracíme do hotelu. 

Sobota 3.11.2018 Tierra del Fuego

Konečně je možno dát si k snídani vejce ! Je sice jen natvrdo, ale okamžitě se po nich zaprášilo. Personál je nestačí doplňovat.

V půl deváté odjíždíme menším autobusem do národního parku Tierra del Fuego s průvodkyní Marietou. Nejprve nastupujeme na historickém nádraží do turistického vláčku, kterým byli dříve dopravováni k rubání lesů vězňové. Na konci světa totiž civilizace zřídila velkou věznici a úřady usoudili, že z ní ani nemá cenu prchat, protože by se živí nikam v krutém podnebí nedostali. Vlak je nazýván Tren del Fin del Mundo a část personálu se tu pohybuje v oblečení připomínajícím vězeňské mundůry. Nástupní stanice je vyzdobena historickými artefakty a také vlajkami mnoha států včetně Česka.
Nastupujeme do vlaku číslo jedna, vstupenky jsou v ceně zájezdu. Vlak zaplňují průvodčí za pomoci simulovaných vězňů do posledního místečka. Protože jsme se trochu focením zdrželi, jsou vagony už dost zaplněné a tak je naše skupina rozstrkána po dvojících do různých vagonů, aby se ekonomicky zaplnila zbylá volná místa. Nutno podotknout, že sedačky jsou úzké a v zimním oblečení jsme ve vagonu dost nasardinkováni. Jedeme jen asi 7 km, přičemž cestou je jedna zastávka. Na konečné nás čeká Marieta s autobusem. Pokračujeme dál do parku, kde se dnes koná jakýsi cyklistický závod. Cesty jsou tu prašné, závodníci si to dost užijou. Občas je potkáváme.
Zastavujeme u zátoky Ensenada Zaratiegui a jdeme na krátkou vycházku s výkladem o zdejším prostředí. Po procházce jedeme o kus dál na vyhlídku. Dost tady fouká. Další zastávkou je zátoka Bahia Lapatia, kde je krátký vycházkový okruh. Je tu s námi spousta lidí. Poslední zastávkou je Lago Acigami opět s krátkou procházkou. Ta končí u informačního centra s velkým parkovištěm. Zjevně zde skončil i ten cyklozávod, cílová brána je už ve stavu bourání. Před info centrem si dáme svačinku, kterou jsme si vzali s sebou a asi ve dvě hodiny jedeme zpět do města.
Necháváme se vysadit v přístavu, chceme z iformačního centra vyrazit razítko "Konec světa" do pasu. Můžeme si dokonce vybrat z několika variant. Volíme tučňáka, když už jsme tu žádného neviděli. Pak zamíříme do námořního muzea, umístěného v bývalé věznici. Nachází se tam i muzeum vězeňství a kromě zdejší historie jsou zmíněna také "profláklejší" vězení z celého světa. Z Čech tu mají Bory. Je tu i galerie, muzeum umění, muzeum Antarktidy a obchod. Tam si kupujeme kvalitní trička. Po prohlídce muzea se vracíme třídou San Martina. Nakupujeme ještě nějaké dárky v suvenýrech a fotíme figuríny vystavené na dvoře před suvenýry. Patří to asi k sousední expozici "Galeria Tematica". V supermaketu si pak kupujeme večeři a vracíme se do hotelu. Docela fičí vítr, doufáme, že se do zítra utiší, aby nám nezrušili let.

Neděle 4.11.2018 Odlet domů

Na snídani jdeme před půl osmou. Jíst se dá oficiálně až v půl, ale něco muselo být připraveno už dříve. Chceme se stihnout nasnídat před plánovaným odjezdem v 7:45. Vajíčka ale ještě nemají uvařená. Podle plánu odjíždíme na letiště. Start je v 9:25, což je to opraveno na 9:20, ale nakonec vzlétáme už krátce po deváté Airbusem 320. Dostáváme pití a keksy. Taky si dáváme bagetu, kterou jsme si ráno na cestu připravili. Let trvá asi 3,5 hodiny. V Buenos Aires vyzvedáváme bagáž. Letenky máme sice až do Prahy, ale bagáž musíme převézt na mezinárodní letiště. Čeká nás dopravce zastoupený řidičem Tomasem. Vede nás dlouhou cestou na opačný konec letiště, kde parkuje. Přejezd ma mezinárodní letiště je bez problémů. Podáváme zavazadla a fasujeme nové palubenky na stejná místa jako na těch, které jsme už měli. Alespoň jsou oba lety na jedné palubence.

Při čekání na odlet utrácíme skutečně poslední peníze, málem tu nic nestojí tak málo, aby se těch pár pesos dalo použít. Kupuju žvejkačku v domění, že jsou to bonbóny. Nějak musím překousnout, že se jedná o gumu s mentolovou příchutí, ke které mám podobný vztah, jako k zázvoru: je hnusná a ostatní mi prorokují, že mi vytáhne ze zubů všechny plomby. Odlet v 16:40 je kupodivu USPÍŠEN o 20 minut.

Letíme Boeingem 777-300ER a bavíme se jako obvykle filmy a spaním. Během 12ti hodinové cesty nám dávají 2x najíst. 

Pondělí 5.11.2018 Přílet

Přílet do Amsterodamu má být v 10, ale jsme tu o půl hodiny dřív. Procházíme kontrolami. Obvyklá automatická pasová kontrola je vypnutá, musíme projít "lidskou". Na bráně D86 čekáme na odlet do Prahy v 11:20. Letadlo je úplně plné. Cestou dokonce dostáváme sendvič. Přistáváme na čas, zavazadla dorazila, tak se loučíme a jedeme domů. Bylo nám všem potěšením. 

Příloha - více fotek