Brazílie

Pár informací o Brazílii

Pátek 14.10.2016 Odlet

Odjíždíme kolem 15. hodiny na letiště. V 16 hodin je sraz se zástupkyní cestovky, letí nás 8, průvodkyně nás čeká v Brazílii. Odbavujeme se u přepážek, automaty po zkušenostech z dřívějška ignorujeme. Půlka je odbavena až do cíle a půlka (včetně nás) jen do Frankfurtu. Na letišti si raději kupujeme svačinku, kdo ví, kdy dostaneme něco pořádného k jídlu.
Odlétáme v 18:05 Airbusem A319-100 do Frankfurtu. Fasujeme malý sendvič a pití. Ve Frankfurtu sháníme palubenky. Posílají nás k plánované odletové bráně. Tam dostáváme palubenku bez přiděleného místa. Dostaneme ho prý až po otevření brány. Bránu nám ale změní, tak se přesouváme jinam. Tam nám seberou "dočasné" palubenky s tím, že nás prý zavolají. Je nás tu takových víc a nic se jaksi neděje. Moc to tedy nezvládají. Nakonec palubenky vymámíme a jdeme čekat do fronty na letištní autobus. Letíme se společností LATAM  Boeingem B 777. V letadle máme sedět my a Mirka u nouzového východu. Letušákovi se ale nezdá naše angličtina a vymění nás s nějakými Brazilci. Je to spíš výhoda. Od východu táhne a člověk nesmí mít u sebe ani ledvinku. Asi za hodinu po startu dostáváme večeři.

Sobota 15.10.2016 Do Belo Horizonte

V Sao Paulu přistáváme po snídani krátce před pátou místního času (-5 hodin proti Evropě). Procházíme pasovou kontrolou, předáváme vyplněné příletové karty. Čekáme na zavazadla, která musíme přenést přes celnici. Naše batohy nejedou, tak je jdeme reklamovat. Vedle reklamací leží nějaká zavazadla a mezi nimi jsou i naše batohy. Zařadili je mezi nestandardní bagáž spolu s hudebními nástroji a příliš velkými zavazadly. Naše batohy zabalené v přepravních pytlích se jim asi nechtělo dávat mezi kufry. V celnici si nás nikdo nevšímá, tak pokračujeme k odbavovacím přepážkám. Cesta je dost dlouhá. Přepážky jsou volné, tak s odbavením není problém. Jen nás ženou s našimi "nestandardními" zavazadly ke speciální přepážce.
Hledáme odletovou bránu do Belo Horizonte. Je u ní málo sedadel a spousta lidí. Krátce před námi odlétají ještě dva jiné spoje. K letadlu nás veze autobus. Letíme s LATAMem strojem A321. Startujeme s mírným zpožděním (plánovaný odlet v 8:30). Let trvá asi hodinu, k občerstvení dostáváme krekry a nápoj. Na letišti na nás čeká průvodkyně Katarína (Slovenka žijící v Brazílii) s místním řidičem. Peníze měníme ještě na letišti a pak jedeme do hotelu Merit, letiště je asi 40 km od města. Belo Horizonte má cca 2,5 milionů obyvatel, je třetí největší v Brazílii.
Po ubytování nás část jde na oběd do nedaleké restaurace, kde se prodává jídlo na váhu. Naberete si z bufetu, co chcete, necháte to zvážit a zaplatíte, pití se účtuje zvlášť. Kolem druhé přichází místní průvodkyně objednaná na prohlídku města. Vlasta se odpojila kvůli místní zoo, kterou prý nemůže vynechat.

První zastávka je u moderního kostela sv. Františka z Assisi(architekt Oscar Niemayer) u umělého jezera v čtvrti Pampulha. Navštěvujeme také tržnici, pak jedeme do historického muzea Abílio Barreto - je to prý jediná zachovalá budova původní čtvrti, která celá podlehla modernizaci (nebo "modernizaci"?). Dnešní akci končíme vyhlídkou na město. Vhodně zapadá slunce a místo je evidentně oblíbené, proplétáme se spoustou dalších zájemců o panoramatický výhled.
Po návratu je většina z nás unavená a na večeři jede jen někdo. Sousední supermarket má už zavřeno, neúspěšně hledáme jiný obchod. Dám si nějakou čokoládu z pokojové nabídky a Anička upřednostňuje pivo z ledničky.

Neděle 16.10.2016 Do Ouro Preta

Snídáme před sedmou, odjíždíme v půl deváté. Cestou se zastavujeme a prohlížíme termitiště u silnice, termiti jsou hojně zastoupeni. Každý si může najít nějaké pro sebe a ani se přitom vzájemně neztratíme z dohledu. Prvním cílem je jeskyně Gruta do Maquiné. Jedeme tam asi 90 minut. Vstupné je 20 BRL. Prohlídka s místním průvodcem trvá asi hodinu. Obědváme pak v nedaleké restauraci. Po obědě se asi 40 minut přesunujeme k další jeskyni jménem Rei do Mato za 15 BRL. Tady průvodce vyžaduje u každého pevnou obuv, Moc přísně to neberou, moje sandály s patou jsou shledány vyhovující, Vlastiny sandály s pevnou špičkou také nevadí. Neprošla jen Eva, která má otevřené sandály dostává tedy vysoké boty. Prohlídka s místním průvodcem trvá zase asi hodinu.
Pokračujeme pak v cestě do Ouro Preta. Tam hledáme penzion Pousada do Ouvidor. Historické město pod ochranou UNESCO je postavené v kopcích. Kufrujeme uzkými jednosměrkami, dlážděnými kluzkými kočičími hlavami, nahoru a dolu. Cestou krátce zastavujeme u kostela sv. Františka z Assisi. Probíhá právě mše, takže smímě dovnitř jen  nahlédnout. Zítra je pondělí, a to budou zavřené  všechny kostely. Tohle v cestovce asi někdo nedomyslel (nebo se na jindy nedaly sehnat letenky, kdo ví...). Na druhou stranu, jsme i tak viděli kostelů víc než dost.

Penzion nakonec nalézáme a ubytováváme se, načež ve čtvrt na devět odcházíme s dalšími zájemci na večeři. Doporučená restaurace nám připadá moc nóbl a podezřele prázdná (všude na světě se nejlíp jí v putykách, kde se stěží dá najít místo k sezení. Tady je to obráceně, personálu tu vypadá být víc, než hostů). Hledáme jinou stravovací přříležitost. Nakonec jednu vybereme. Jídlo si ale dává jen Honza, Katarína a já. Ostatní jen popíjejí. Na radu Kataríny si dávám polévku, "pro chlapa". Zjišťuji, že v polívce jsou žebra, která zrovna nemusím. Tak je dávám Aničce, která je v pohodě zbaští. Na závěr tu Vlasta udělá menší výstup kvůli neodpovídající kvalitě vina v poměru k ceně. Hm, tak sem už příště raději ne, plivli by nám do talíře, protože se cítí uraženi, že se nám u nich nelíbí !

Pondělí 17.10.2016 Zlatý důl, Mariana a Ouro Preto

Snídáme v půl osmé, v 9 odjíždíme na prohlídku zlatého dolu Mina de Passagem. Vstupné je poněkud vysoké, 60 reálů. Do dolu se musí sestoupit historickou důlní lanovkou. A já se tak těšil na těžní věž a kolo uhlobarona Ptáčka !

Dolem nás provádí místní průvodce. Je zde i možnost se potápět, prý poněkud rizikově. Tuto atrakci však Adventura do plánu naštěstí nezařadila. Po návratu lanovkou na povrch a ukázce rýžování zlata ještě procházíme malé muzeum. V přilehlém krámě je možno zakoupit suvenýry, pochopitelně převážně kamenné. Zlaté cihly za paušál jako deputát tu ale nenabízejí.
Dalším bodem programu je prohlídka hornického města Mariana opět s místním průvodcem.

Následně se vracíme do "našeho" Ouro Preta, kde s průvodcem procházíme centrum. Ouro Preto znamená v překladu "černé zlato". Pojmenování údajně vzniklo tak, že místní zlato smíchané s jinou kovovou rudou mělo černou barvu. Průvodce bral prohlídku trochu moc důkladně, asi by to bylo lepší trochu zkrátit, protože se to stejně nedá vše zapamatovat.

Na oběd v restauraci Contos de Réis se v důsledku zdlouhavého výkladu dostáváme až před třetí hodinou. Za 44 realů se tu můžete užrat třeba k smrti, pití se jako obvykle platí zvlášť. Někteří smrtící hostinu vynechají a jdou rovnou do penzionu. My ostatní se tam vracíme po jídle. Po krátkém odpočinku, jdeme kolem páté na vycházku a dokoupit zásoby. V 7 je informační schůzka o dalším programu, Honza s Vlastou jsou ale někde na večeři.

Po schůzce jdeme já, Anička, Katarína, Luboš a Zdenka hledat nějakou otevřenou restauraci. Většina jich je dnes zavřena, dnes tu jakoby chcípl pes. Na náměstí potkáváme Honzu s Vlastou, vracející se z večeře. Prý to tam bylo dobré, takže si dají repete a popíjíme spolu pivo a cajpirinhu.

Úterý 18.10.2016 Congonhas a Tiradentes

Snídáme zase v půl osmé. Honza si stěžuje, že to prý včera přehnal s caipirinhami, prý mu ji dnes nesmíme dovolit. Odjíždíme v devět, zastavujeme ještě v Ouro Preto u kostela sv. Františka z Assisi a pak u kostela Panny Marie. Kostely jsou dnes už konečně otevřené. Pak vyrážíme do Congonhas. Cestu ale po nějaké době blokuje převrácený kamion. Řidič se prý nic nestalo, ale kamion se nedaří narovnat. Konečně pouštějí provoz v jednom pruhu na střídačku, zřejmě čekají na výkonnější techniku.

Krátce před Congonhas se dostáváme do zácpy, je to tu údajně v určitých hodinách obvyklé. Náš řidič inteligentně volí objížďku po menších silničkách. Některé sice nemají moc dobrý povrch, ale aspoň jedeme.
V Congonhas zastavujeme u baziliky Bom Jesus do Matosinhos. Bazilika se sice zrovna opravuje, je možno do ní nahlédnout. Okolí baziliky zdobí sochy jednotlivých apoštolů od sochaře Alejandinha. Ten prý byl v době jejich tvorby již starý a mrzák. Od kostela směrem dolů z kopce se nachází 7 kapliček s Alejandinhovými sochami. Končíme v krámcích se suvenýry a potom už směřujeme do města Tiradentes, jen se kolem třetí hodiny na návrh řidiče zastavujeme v restauraci (jako už dřív na váhu) na oběd. Sice jsme se cestou cpali sušenkami, ale dáme si jídlo i tady, asi teda nebudeme večeřet.

V Tiradentes zastavujeme napřed u kostela sv. Antonína, po prohlídce jdeme po menší diskusi pěšky na náměstí a pak do hotelu Serra Vista. Po ubytování je v 19 hodin informační schůzka a kafe s minizákuskem na uvítanou. Dojednáváme detaily programu v Riu, protože některé aktivity je třeba objednat. Večer prší a je bouřka, zdejší bazén je nám proto málo platný.

Středa 19.10.2016 Petropolis

Odjíždíme v půl deváté na dlouhou cestu do Petropolisu. Tam jsme až krátce před jednou hodinou. Nejdřív jdeme na prohlídku královského paláce za 10 reálů. Fotit se tu nesmí, zakázána jsou i poměrně malá zavazadla (ledvinky nám ale milostivě nechali). Dalším bodem programu je prohlídka pivovaru Bohemia. Ta stojí 30 reálů. V ceně jsou i 3 ochutnávky piva různého druhu cca po 2 deci. Naší průvodkyni to způsobí -no, řekněme že vylučovací obtíže.
Pokračujeme pak v cestě do Ria. Původně jsme se chtěli cestou stavit někde na jídle, ale dostáváme se zase do zácpy, tak raději raději jedeme rovnou do přepychového hotelu Atlantico. Po ubytování jdeme na jídlo do blízké levnější restaurace, stravovacích příležitostí je tu na nepřeberně. Jídlo v našem případě sníst šlo, ale že by to byl zrovna gastronomický požitek se tedy říct nedá.

Čtvrtek 20.10.2016 Prohlídka Ria de Janeiro

Snídáme už před sedmou, protože na osmou je objednána prohlídka zdejších pamětihodností. Napřed jedeme k pozemní lanovce (vystavěné už v roce 1885), která nás doveze na vrch Corcovádo (710 m), Zde stojí světoznámá obří socha Krista Spasitele s těmito rozměry: výška 30 metrů, podstavec má 7 metrů, rozpětí rukou je 23 metrů.Váha celé sochy je kolem 700 tun. Do roku 1994 to byla nejvyšší Ježíšova socha na světě, tehdy ho překonal Kristus Svornosti v bolivijské Cochabambě vysoký 34,2 m.

Sochu si roku 1921 objednala arcidiecéze v Riu. Nápad už měl v roce 1859 kněz Pedro Maria Boss. Základní kámen byl položen 1922. Roku 1923 byl v soutěži vybrán projekt brazilského inženýra Heitora da Silvy Costy. Práce začaly v roce 1926, socha je dílem francouzskéhu sochaře polského původu Maximiliena Paula Landowského. Slavnostně odhalena byla 12. října 1931 jako památník nezávislosti na Portugalsku, vyhlášené v roce 1822. V roce 2007 byla zařazena mezi 7 novodobých divů světa.

Od konečné lanovky je potřeba vyjet výtahem a na závěr ještě použijeme jezdící schody. Od lanovky se ovšem dá vyjít pěšky 220 schodů, ale tuto cestu si raději necháme na sestup. Vršek je poněkud v mlze, není toho moc vidět. Ale máme štěstí a mlha se postupně rozplývá, takže nakonec je celkem i výhled. K lanovce se vracíme pěšky.

Další  zastávkou je fotbalový stadion Maracaná. Okukujeme ho jen z venku, protože je na potvoru zrovna v rekonstrukci.

Pokračujeme k sambodromu, kde probíhají soutěže během známého festivalu. Teď je tu mrtvo, je tu jen pár obchůdků, kde si můžete za poplatek půjčit festivalové oblečky a vyfotit se v nich.

Další zastávkou je moderní kostel sv. Sebastiána (kapacita je prý 20 000 návštěvníků ... no, v Jižní Americe by se asi slušelo říct "věřících").

Po prohlídce kostela se vydáváme k Selarónovým schodům. Selarón (zemřel celkem nedávno, roku 2013) obkládal schody vedle kterých bydlel, kachlíčky, které sbíral. Když se jeho tvorba proslavila, začali mu je posílat lidé z celého světa. Celkem 250 schodů je olepeno více než 2000 kachlíčky ze 60 zemí. Vystoupáme po asi 9 "patrech" schodiště nahoru, kde se objeví záludná zatáčka a další 3 podesty. Přes schody se prý dá dostat do nedaleké favely, kde už je pro bílé návštěvníky trochu méně bezpečný terén. 

Pak se pomalu vracíme dolů. Na schodech je spousta turistů, až nahoru jich ale zas tak moc nevyjde. My jsme ale vylezli všichni. Po zdolání schodů nás Katarína vede do nedalekého (bohudíky klimatizovaného) krámu se suvenýry. Po ochutnávce zdejší ochucené pálenky (říká se jí cachcaca, čti "kašása"), kupujeme vzorek s chutí banánovou.

Dále zastavujeme u místního divadla, nakukujeme do velké kavárny a jdeme se najíst do místního rychlého občerstvení. Katarínu tam prý přivedli nějací Češi. Po obědě jedeme na pobřeží k moderní stavbě muzea budoucnosti. Dovnitř se nejde dostat jednoduše, na lístky je pořadník v délce několika dnů. Asi bychom tedy lístky museli rezervovat z Čech. Co je uvnitř muzea proto nevíme.

Závěrečnou atrakcí je Cukrová homole. Ta se dá dobýt buď horolezecky (což pro nás nepadá v úvahu), nebo lanovkou. První část lanovky vede na nižší skálu Urca (215 m), druhá lanovka Vás vyveze na homoli (395 m). Lanovka funguje už od roku 1912. Koukáme po okolí, fotíme a kocháme se výhledem. Na zpáteční cestě si dáváme pauzu na mezistanici Urca. Pak už se vracíme do hotelu. Po příjezdu máme krátkou schůzku o dalším programu. Dohadujeme, že do přístavu zítra pojedeme metrem. My pak jdeme nakoupit do supermarketu, večeříme na pokoji.

Pátek 21.10.2016 Záliv Guanabara a pláž Copacabana

V 8:15 jedeme ze stanice metra, umístěné nedaleko od hotelu, do maríny Gloria. Je to 7 zastávek červenou linkou. Odtud pokračujeme kousek pěšky do přístavu, kde čekáme na příjezd naší lodi. Na loď se vejde něco mezi 50 až 100 lidí. Naštěstí plavidlo není úplně plné, i tak je tam nacpáno docela dost. Většinu mezi našimi spolucestujícími tvoří Japonci. Vyjížďka po zálivu Guanabara trvá asi 2 hodiny. Je zamračeno a zamlženo, na vyhlídkách bychom toho dnes moc nenavyhlíželi. Včera jsme měli kliku. Profláklí alkohoplici mezi námi, kteří musí den začít i skončit  cajpirinhou, se cestou alkoholicky občerstvují. V závěru cesty vidíme kousek od pobřeží hustý čmoud, nad kterým poletuje vrtulník buďto hasičů, nebo novinářů. Začínají létat vtipy, kdo z nás zapomněl (v hotelu zakázaný) vařič trčet v zásuvce, protože čoud se vznáší nad tou částí města, kde podle obecného názoru dočasně bydlíme.

Po projížďce se vracíme zpět zase metrem. Většina jede ve 2 hodiny na prohlídku místní "zkrocené" favely. Nám se do Potěmkinovy vesnice nechtělo, pročež si ordinujeme volno. Procházíme se po Copacabaně, která je jen kousek od hotelu. Vlezu i na chvíli do vody (maximálně po pás), protože počasí není na koupání. Dokonce vlají červené vlajky vysokého nebezpečí při vstupu do vody. No jo, ale buď v Riu na Copacabaně a nevlezt tam alespoň do moře ! Ve vodě minimum lidí. Na závěr dokupujeme v supermarketu zásoby, hlavně vody a piva a s nákupem se vracíme do hotelu relaxovat (=válet se).
Ve čtvrt na sedm se scházíme v recepci s těmi, kdo jdou také na večeři do churrascarie. Máme se tam setkat s Ivanem, u kterého budeme od zítřka několik dní bydlet. Chceme jít pěšky podle hodně schematického plánu města. Katarína nás od našeho plánu zrazovala, ale nedali jsme se. Cesta nám trvala necelou půlhodinu.

Ivan přijíždí s drobným zpožděním, ale zato s manželkou a oběma dcerami. Za churrasco se platí vstupní poplatek, přičemž za 120 reálů můžete sníst, co zvládnete. Jde hlavně o maso, které obsluha nosí napíchnuté na mečích a ukrajuje tenké plátky na talíř. Je třeba dávat si pozor na potřísnění šťávou, mas je nepřeberný výběr a to včetně způsobů úpravy. Některé kusy se podle Ivana pečou mnoho hodin, aby se z nich neztratila pokud možno ani kapka tuku. V ceně jsou tři limonády nebo jedno pivo a jedna cajpirinha. V bufetu je si lze nabrat neomezené množství druhově a typově neomezených příloh (viz fotky). Na závěr je ještě zmrzlina.

Do hotelu se vracíme zase pěšky, na spálení přebytečných kalorií to ovšem ani zdaleka nestačí.

Sobota 22.10.2016 Do Angra dos Reis

Dopoledne máme volný program. Po snídani se jdeme projít po Copacabaně na opačnou stranu než včera odpoledne. Přecházíme na sousední pláž Ipanema a městskými ulicemi to bereme zpět do hotelu. Pořád ještě není moc hezky, tak zase končíme relaxem na pokoji.

Ve 12 odjíždíme do Angra dos Reis. Cestou zastavujeme na občerstvení a pak u malého pivovaru. Jeho majitel nás provede a ochutnáme některá piva. Obdivujeme také krásné modré květy kolem pivovaru. K našemu údivu majitel pivovaru netuší, jak se jmenují. Ale to víte: tropy ! Tam toho roste !

Informace pro začínající ornitology (protože pro profíka by to asi cenná informace nebyla): na fotografickém lovu jsme objevili soví rodinku. Dost nás překvapuje, že jejím bydlištěm je díra v zemi. V hnízdě se krčí ustrašené mládě, zatímco rodiče na nás výhružně syčí z palmy nad hnízdem.

Pivovar se nachází v přístavu, v jehož loděnici se staví dílem obří tankery a dílem milionářské jachty. Ivan na večeři vtipkoval, že přístav je jediným místem, kde se automobil může srazit s jachtou, kterou dělníci zrovna vytahují z hangáru a stěhují ji k místu slavnostního spuštění na vodu a křtu.

Pak pokračujeme v cestě do Angra dos Reis. Cestou občas prší, a to i při příjezdu do penzionu. Penzion Pousada Rio Bracuhy patří našemu českému průvodci Ivanovi. Ten asi ještě v Riu  tráví včerejší vydatnou večeři a má přijet až  zítra.

V půl sedmé se scházíme u večeře. Dáváme si rybu se zeleninou. Domlouváme zítřejší program. Máme v plánu výlet lodí, doufáme, že nebude pršet.

Neděle 23.10.2016 Výlet po zálivu Ilha Grande

V 10 hodin odjíždíme do přístavu, neboť nás čeká vyjížďka po zálivu. Je to opět loď pro 50 - 100 lidí a opět nacpaná k prasknutí. Dnes je pro změnu docela pěkné počasí. Po vyplutí nás svou produkcí občas oblažuje místní hudební trio. Spíš než hudební by se dalo nazvat "kraválotvorné". Asi by se hoši měli nejdřív naučit hrát a zpívat, než vyřvávat populární melodie.

Na první zastávce se většinou vrháme do vody. Když jsem se před odjezdem v Adventuře ptal, zda má cenu brát s sebou potápěčské brýle, dostalo se mi informace, že by to byla zbytečná zátěž, protože v brakické vodě žádný rozumný (=fotografovatelný) život nemám šanci spatřit. Musel jsem si za poplatek půjčit brýle a šnorchl, za ploutve by hoši chtěli delší peníze nehledě k tomu, že na lodi je našlapáno lidmi. Kdo měl někdy rozměrné gumové ploutve na noze, dá mi za pravdu, že chodit s nimi (většinou se chodí pozpátku) po palubě není velký požitek. Šnorchl netěsní a rybiček je vskutku pomálu. Voda je spíš špinavá, než brakická a nic moc v ní nežije.

Na druhé zastávce je třeba v davu lidí sestoupit po žebříku k hladině, nebo skočit asi ze 3 metrů přímo z paluby. Ani do jednoho se mi nechce, což je jasná chyba, protože tady je života ve vodě nadbytek. Nejsem však žádný skokan a s cizími brýlemi, jejichž ztrátu by mi asi posádka těžko odpustila a s fotoaparátem (byť laciným a podvodním) zůstávám "viset" na palubě, i když ryb je tu jasně víc. Hejna pestrobarevných ryb jsou vidět i z lodi. Na žebříku vedoucím do vody je ale permanentní provoz. Jsem srab !

Po druhé zastávce dostáváme oběd. Začíná se horšit počasí, ochlazuje se a poprchává. Déšť postupně houstne. Zastavujeme ještě jednou jen na krátkou procházku kolem kostelíka. Vracíme se do přístavu, před ním ale čekáme asi půl hodiny na ¨povolení k přistání. Je nám dost zima a balíme se do pláštěnek. Po přistání doplňujeme zásoby v supermarketu a vracíme se do penzionu. Po večeři se objevuje Ivan a hostí nás "pravou" cajpirinhou.

Pondělí 24.10.2016 Palírna, skluzavka, Paraty

Katarína se vrací do Ria, dnes se nám bude věnovat Ivan. Odjíždíme v půl desáté na výlet po okolí. První zastávka je v palírně cachasy s výkladem a ochutnávkou. Nakupujeme si vzorky pálenky a likérů z ní, aby nám doma nebylo smutno po Brazílii.

Úterý 25.10.2016 Kolem Rio Bracuhy

Asi jsem se včera na Tarzanově vodopádu nachladil. Ráno přes to jdu s Lubošem a Zdenou na nedaleký kopeček. Prý tam je pěkný rozhled. Vzhledem k počasí je ale vidět pouze trhající se mlhu. Občas i poprchává. Dopoledne jdeme na vycházku po okolí s Ivanem. Zastavujeme se na jednom zdejším statku, okukujeme vegetaci a zvířectvo. Pak pokračujeme k brodu přes řeku. Vodní tok se tu dá prý přejít a pokračovat do indiánské vesnice, ale bylo by to bez Ivana, který musí cosi zařizovat ve městě. Nikomu se kupodivu nechce, jen Luboš  zkouší kousek brodit, ale vrací se, protože ženské do vody nedostane. S Ivanem je domluveno, že odpoledne zájemce odveze směrem k Indiánům autem.
Ivan si přivolá volá pomocníka Leonarda a po jeho odchodu se ztrácí. Leonardo s námi pokračuje v procházce, abychom prý nezabloudili. Ivan se vrací na jeho bicyklu do penzionu. Chvílemi zase prší. Dojdeme k kapličce, koukneme se k řece a vracíme se zpět do penzionu. Odpoledne relaxujeme, ostatní jedou za Indiány. Večer domlouváme další program a mohutně popíjíme caipirinhu.

Středa 26.10.2016 Přelet do Foz Iguacu

Vstáváme v půl páté. V 5 máme připraveny balíčky se snídaní a kafe. Něco z balíčku konzumujeme hned, něco si bereme s sebou. Před půl šestou vyjíždíme do Ria na letiště. Ivan už včera z penzionu rezervoval a vytiskl palubenky, tak jen podáváme zavazadla. Odlétáme z brány B41 v 10:10 s Latamem Airbusem A320. Startujeme téměř na čas. Anička sedí u okna s vypadávajícím krytem, který nakonec staví na podlahu vedle sedačky. Přistáváme ve Foz Iguacu po dvanácté hodině. Čeká na nás řidič, který si říká Antonio Banderas, ve skutečnosti se ovšem jmenuje Juan Pablo. Jedeme se ubytovat do hotelu Rafain.
Odpoledne se zkoušíme projít směrem k místní zoo. Ale dost prší, tak to vzdáme. Nechce se nám po zoo, oblíbeného to místa Vlasty, courat v dešti. Koukáme raději po obchodech, hledáme nějaký supermarket. Zdá se nám, že město je plné lékáren. Lékárna pri lékarni, řekl by Slovák. Zbytek tvoří drogérie, boty a podobně. Vracíme se raději do hotelu a sušíme se. V půl osmě se jede do restaurace Rafain (ta nesouvisí s naším hotelem Rafain). Zaplatili jsme 130 reálů. V ceně je libovolné množství jídla a kulturní program tanců různých jihoamerických národů, přičemž napřed se jí, a s nacpaným břichem se sleduje tanec. I při nich se samozřejmě může dále jíst, pokud je někdo nenažraný. Většina lidí ale spíš fotí a natáčí tanečky. Za pití se platí zvlášť. Po programu se s námahou odkulíme do hotelu. Při prohlížení nalovených snímků konstatuji, že chytré mobily fotí líp než můj poloprofesionální Canon, který je nutno neustále nastavovat podle soustavně se měnící barvy a tím teploty světla.

Čtvrtek 27.10.2016 Vodoády Iguazú z Argentiny

Dnes nás čeká zlatý hřeb dovolené - vodopády Iguazú. Je to přírodní památka chráněná UNESCO a patří mezi sedm nových přírodních divů světa.. Vodopády se rozkládají na hranici Brazílie a Argentiny na řece Iguazú. Široké jsou asi 2,7 km, výška je až 80 metrů. V době dešťů tu protéká asi 6500 krychlových metrů za vteřinu a je tu asi 270 samostatných vodopádů. V období sucha průtok klesne na 300 a počet vodopádů na slabých 150.
Vyjíždíme v osm ráno do Argentiny. V plánu na dnešek je prohlídka argentinské stranu Iguazú. Na hranicích sice musíme předložit pas, ale kontrola je pustě formální. Cestou pak platíme nějaký (nejspíš turistický) poplatek. U vstupní brány do areálu vodopádů se samozřejmě platí vstupné a to povinně v místní měně (na to jsme byli výslovně upozorněni už na úvodní předodjezdové schůzce). Nejprve jedeme vláčkem asi 7 km na konečnou. Odtud pak vede stezka k Ďáblovu chřtánu. Návštěvníků je tu spousta, u vyhlídky je tlačenice. Vítr zpočátku vane příznivě, takže se můžeme kochat bez pláštěnek. Pak ale začne foukat vodní mlhu na nás a tak po důkladné spršce rádi uvolňujeme pozice jiným zájemcům o koupel.

Vracíme se vláčkem na mezistanici. Objevuje se první nosál. Eva ho chce fotit a při honbě za nosálem zakopne a upadne. Rozdělujeme se - Vlasta s Honzou zvolí vlastní okruh, my ostatní máme zakoupenu vyjížďku na člunu pod vodopády, tak se vydáme po rychlejším "modrém" okruhu (v Čechách by se spíš řeklo "po modré značce"), abychom se na člun dostali včas. Obejdeme pár vyhlídek na vodopády a nastupujeme na člun. Je to první vyjíždka na člunu, ze všech, kkteré jsme různě po světě absolvovali, kde opravdu pečlivě kontrolují, zda máme správně oblečené povinné záchranné vesty. Jízda trvá necelou čtvrthodinu. Třikrát nás zavezou pod vodopády, kde dostaneme pěknou sprchu. Sice máme pláštěnky (vlastní), ale stejně jsme úplně mokří. Nejlepší oblečení by asi byly plavky, protože pláštěnka je holá zbytečnost (voda je ovšem studená, tak možná ne. Respektive nikoho jen v plavkách jsme nastupovat neviděli, třeba se to ani nesmí).

Po vylodění svlékáme mokré věci a oblékáme náhradní suché oblečení, které jsme si díky kvalitní instruktáži vzali s sebou.

Pokračujeme pak ještě po červeném okruhu k dalším vodopádům a vracíme se vláčkem k východu z parku. Cestou zpět do Brazílie se zastavujeme na Trojmezí. Jedná se o soutok řek Paraná a Iguazú na hranicích tří států - Argentiny, Brazílie a Paraguaye. Je tu pěkná vyhlídka. Zastavujeme také v duty free shopu, ale brzo nás to otráví: při vstupu nám dají všechny věci do tašky, kterou zamknou. Odemknou nám ji až u pokladny. Zjevně opatření proti krádežím. Vědět to, ani tam nejdeme, stejně jsme nic nekoupili. Po návratu do hotelu jdeme na večeři do supermarketu, který jsme včera našli na plánku města. Zdejší jídelna ale není nic moc. Jsme zmlsaní včerejší bohatou večeří.

Pátek 28.10.2016 Vodopády Iguazú z Brazílie

V devět vyjíždíme pro změnu na brazilskou stranu Iguazú. Vedle vstupu do národního parku se nachází ptačí park. Na doporučení řidiče "Banderase" jdeme napřed tam, i když původní plán byl opačný. Park je soukromý, patří nějakému německému zoologovi, který po ulovení místní manželky pojal úmysl vybudovat zde ptačí zoo. Pak mu manželku nechtěli v Německu naturalizovat (otázka je, jak moc si to přála ona) a nakonec se z nich stali Brazilci. Chovají zde spoustu ptáků nejen původem z Brazílie. Také bojují proti ilegálnímu lovu a pašování zvířat. Kromě ptáků je tu rovněž motýlí dům a malé oddělení s několika hady, krokodýly a želvami. Park je situován v deštném pralese, což dává skvělou příležitost k (citlivému) zasazení exponátů mezi tropickou květenu. Na závěr je možno se vyfotit s VELMI krotkým papouškem. Strávíme tu asi 2,5 hodiny, i když ornitolog by tu v pohodě zabil celý den.

Po prohlídce ptáků jdeme k nedalekým vodopádům. U brány platíme vstupné, zde se dá platit i kartou. Od brány jezdí autobusy ke vstupu na vyhlídkovou cestu podél vodopádů.  V autobusu hodně fouká (skla u některých sedaček chybí). Nachlazená je už i Anička a marně se snaží proti průvanu chránit. Naštěstí jízda netrvá dlouho. Vypadá to, že se budeme  vracet nachcípaní stejně, jako z loňských Filipín. Anička to chytla buď ode mě, nebo se nachladila včera v originálním vodopádovém sprchovacím člunu.

Vycházíme po stezce směrem k Ďáblovu chřtánu. Uvidíme ho dnes z druhé strany. Z brazilské strany je stezka kolem vodopádů kratší, ale jsou tu lepší panoramata. Z argentinské strany se zase dá dostat k více vodopádům zblízka. Těžko říct, co je lepší. U Ďáblova chřtánu zase v pláštěnkách navlhneme. Pak vyjedeme výtahem nad vodopád. Je odtud pěkná panoramatická vyhlídka. Cestou kolem vodopádů se potloukají nosálové a sem tam i leguáni a ještěrky.

Z vyhlídky se stahujeme do nedaleké restaurace, tedy spíš bufetu. Kupujeme tradiční cajpirnhu (moc už jich nebude) a sedíme před bufetem na terase. Pak se vracíme autobusem k bráně. Procházíme se v suvenýrech u brány. Cestou zpět se ještě zastavujeme ve velkém obchodě se suvenýry. Po návratu do hotelu testujeme DVD ze včerejší sprchovací projížďky. Po velkém boji s technikou (jedno PC nechce číst DVD medium, druhé po spuštění filmu zase málem nejsme schopni přinutit k promítání filmu s našimi ksichty. Nakonec přece jen vítězíme nad hmotou. Večeříme v nedaleké churrascarii za 50 BRL (po slevě vyjednané Banderasem).

Sobota 29.10.2016 Elektrárna Itaipú a odlet

Po snídani balíme a v půl desáté odjíždíme i s bagáží k elektrárně Itaipú (údajně to v místním indiánském nařečí znamená "Zpívající kámen"). ITAIPU je vodní elektrárna na řece Paraná. Přestože je jí už přes 30 let, má stále ještě největší roční výkon na světě. Čínské Tři soutěsky jsou sice větší, ale řeka Paraná má pro změnu stabilnější průtok v průběhu celého roku (Číňani jsou závislí na tání sněhu a ledu v horách).

Elekrárnu provozují společně Brazílie a Paraguay. Velín elektrárny je navržen přímo na státní hranici, židle šéfa směny nutí svého uživatele sedět každou půlkou zadku jinde. Posádky států se střídají striktně po 6 hodinách. Celé těleso ohromné elektrárny se drobně chvěje. Host musí odložit vše kromě pasu a fotoaparátu (i ledvinka musí do úschovy). V přilbách vypadáme jako blbci, či spíše jako ředitelé čehokoli na exkurzi vysoce sofistikovaného provozu. Výška hráze je 196 m, délka 7919m, délka jezera je 170 km. Itaipu byla onačena za jeden ze 7 technických divů světa. Při její výstavbě byly zcela zničeny vodopády Guairá. Je tu učiněné barbarství, protože prý byly ještě krásnější a mohutnější než Iguazú (řeka Paraná má 10x větší průtok než řeka Iguazú), ale páraly by dna lodí, tak je jednoduše "zarovnali" dynamitem. U moci byla v době stavby vojenská chunta, tak to nikdo neřešil. Někteří zeleně cítící turisté sem z tohoto důvodu ovšem dodnes odmítají jezdit.

Elektrárna má 20 turbín. Jedna nebo dvě jsou ve stand-by režimu, dvě stačí pro většinu spotřeby Paraguaye, zbytek je pro Brazílii (prý asi 17 procent její celkové spotřeby).  Na Českou republiku by podle hrdého odhadu průvodce stačily 3 turbíny. Jen pro představu: průtok vodopádů Iguazú tady živí pouhé 2 turbíny.

Vše kromě pasů a foťáků jsme nechali Banderasovi v autě. Polovina z nás jede jen na panoramatickou prohlídku, druhá polovina (včetně nás dvou) si vybrala kompletní prohlídku včetně vnitřních prostor elektrárny. Začínáme společně v kinosále propagačním filmem o Itaipú. Potom nás nakládá autobus a jsme rozdělení podle typu prohlídky. Naší čtveřici se věnuje anglicky hovořící průvodce.

Po prohlídce elektrárny se jedeme podívat k buddhistickému chrámu ve Foz Iguacu, koukneme zvenku také na místní mešitu. Žije tu dost různorodá směs národů a tomu odpovídá složení náboženských skupin. Ve velkém supermarketu jdeme na oběd klasicky "na váhu", přičemž tomu, kdo odhadne přesně na gram obsah svého talíře je nabízen oběd zdarma. Laciná nabídka! Na druhou stranu je pravda, že někdo z nás se netrefil o 4 gramy, já sám asi o 40. Po jídle procházíme supermarket, abychom mohli uskutečnit poslední nákupy před odletem domů. Poslední hodiny zabíjíme cestou k bráně do parku vodopádů Iduazú. kde si Ivan v oddělení ztrát a nálezů vyzvedává tašku se zakoupenými tričky pro děti, kterou včera zapomněl v restauraci u vodopádů.

Pak už jedeme na letiště. Vlasta při otvírání dveří auta skřípne Ivanovi prsty. Ten si je po rozloučení s šoférem jde zchladit ledem a doufá, že nejsou zlomené (prý nebyly, ale oteklo mu to hnusně a bolet to taky muselo dost!). Při odbavení dostáváme palubenky až do Prahy s tím, že je ve Frankfurtu stejně musíme přebookovat. Alespoň že v Sao Paulu se tentokrát už o svou bagáž nemusíme starat. Sedíme pak ještě chvíli v letištní restauraci a hodnotíme zájezd. Letadlo má asi půl hodiny zpoždění, snad nám to v Sao Paulu neuletí. Vlasta s Honzou pokračují dále do Amazonie, do Sao Paula letí s námi, odtud pak pokračují do Manausu. Ivan se vrací do Ria. Odlétáme po sedmé hodině se společností  LATAM letadlem A-321. V Sao Paulu jsme před devátou. Loučíme se s Honzou a Vlastou a spěcháme k odletové bráně na let do Frankfurtu. Je to trochu honička, letiště je rozlehlé. Odlétáme ve 22:10 s TAM  Boeingem 777. Po startu dostáváme na dobrou noc večeři.

Neděle 30.10.2016 Návrat

V noci pospáváme, koukáme na filmy nebo sledujeme dráhu letu. V letadle je dost zima, proto nastydlá Anička tráví celý přelet v zimní čepici. Před přistáním dostáváme snídani. Přistáváme ve Frankfurtu kolem 13té hodiny (+3hodiny). Procházíme letištěm k odletové bráně. Čekáme na odlet v 16:30. Před otevřením brány se ozývá výzva pro dva dobrovolníky, kteří by se uvolili letět o cca 6 hodin později. Letadlo je totiž přeplněno, a tak nabízejí kompenzaci 250 EUR na osobu a večeři zdarma. Z naší skupiny o to po dlouhé cestě nemá zájem, a to ani za cenu zvýšení kompenzace. Někdo tedy říká, že kdyby částku podstatně zvedli, tak by o tom uvažoval. Po opakované výzvě se dva lidé konečně přihlásí. Nevím, co by piloti dělali, kdyby se dobrovolníci nenašli, třeba by náhodně vybrané cestující vyhodili při startu bez padáku ?

Odlétáme na čas, v Praze jsme kolem šesté. Zavazadla kupodivu dorazila s námi, pročež se loučíme a rozjíždíme se domů.

Příloha - více fotek