O B S A H
- 1961 prezident Diosdono Macapagal
- 1966-1986 diktátor Ferdinand Marcos
- 1986 prezidentka Corazon Aquino(vá)
- 1992 prezident Fidel V.Ramos
- 1998 prezident Joseph Estrada (rezignoval po pravděpodobně narafičeném skandálu),místo něj nastupuje viceprezidentka Gloria Macapagal-Arroyo
- 2010 prezident Benigno Aquino III
V současnosti má našlápnuto na prezidenta boxer Manny Pacquiao
Odlétáme v 7:00, sraz na letišti je v 5:30. Postupně se scházíme. Zástupkyně cestovky nás tentokrát nežene k odbavovacím automatům, protože k nim
(oprávněně) nemá důvěru. Jdeme tedy rovnou do fronty na odbavení. Letíme s ČSA Airbusem A319. Sedíme s Aničkou asi na sedačkách v části Bussiness Class, ale je tu jediný skutečně businessový pasažér. Ten totiž jediný dostává nějaké jídlo. My ostatní fasujeme pouze pišingr a nápoj.
Asi v 8:30 přistáváme v Amsterodamu. Palubenky jsme v Praze dostali jen sem, na zbytek cesty je musíme získat zde. Hledáme správný Tranfer Desk, je to T9. Na odbavení ale musíme počkat asi do půl jedenácté na úředníka Cathay Pacific. Vzhledem k dlouhé pauze si dáváme nějaké občerstvení. Odlétáme ve 13:10 do Hong Kongu Boeingem 777-300ER. Bavíme se jako obvykle souborem filmů na miniobrazovkách, jen jsou již dotykové bez
(často zlobivého) externího ovladače s vymačkanými klávesami,
nebo pospáváme. Po startu dostáváme hlavní jídlo a před přistáním snídani.
Přistáváme v 6:15 v Hong Kongu (+7hodin proti Čechám). Není tu moc času, v 7:50 letíme dál, jdeme
tedy rovnou k odletové bráně. Letíme stejným typem letadla jako z Amsterodamu do Manily. Cestou máme
jen lehkou svačinku. Let trvá už jen asi 1,5 hodiny. Cestou vyplňujeme přistávací formuláře,
které po přistání odevzdáváme úředníkům a vyzvedáváme bagáž.
V příletové hale se setkáváme s českým průvodcem Martinem, který už 11 let žije na Filipínách
jsa zde oženěn. Martin tu vlastní obchod s rýží. Říká, že v zemi, kde
více než 100 000 000 lidí
konzumuje rýži 3x až 5x denně, je to sázka na jistotu. České turisty zde provádí
ze sportu.
Měníme peníze a čekáme na odvoz do hotelu Citystate Tower.Ve městě je
"trochu" zácpa, v hotelu jsme asi v poledne. Dost dlouho čekáme na pokoje,
snažíme se chránit před příliš studenou klimatizací. Venku je příšerné vedro a
vlhko, uvnitř příšerná zima. Tak si vyber !
Ve 2 hodiny odjíždíme taxíky k Fort Santiago. Moc z ní po druhé světové válce a
masivním bombardování Manily nezbylo. V pevnosti navštěvujeme muzeum národního hrdiny José Rizala.
Odtud směřujeme do kostela svatého Augustina. Odehrává se zde svatba, tak smíme jen nakukovat.
Procházíme zbytkem starého města (Intramuros, tedy zdi bývalé pevnosti). Martin vykládá, jak to tu chodí: dnešní Manila je město, rostoucí zcela bez plánu. Má asi 11 000 000 obyvatel a každý den o nějakou stovku čtverečních metrů povyroste. Skládá se z výškových budov a slumů s chatrčemi chudáků. Když se chce postavit nová budova, najme se pár zločinců a koupí se jim letenka někam pryč podle jejich přání. Kriminálníci před odletem podpálí čtvrť i s chudáky. Kdo neuteče, ten se upeče. Funguje to, protože ještě nikdo nic nikomu nedokázal !
Slumy totiž představují cennou lokalitu, ale těm, kdo v nich bydlí, pochopitelně nepatří, ti se sem přistěhovali načerno tak, že prodali svůj majetek někde na ostrovech a za stržené peníze se vydali do Manily hledat štěstí. To zde pravidelně nenalezli, tak si postavili chatrč z naplaveného dříví a trosek a přežívají, jak se dá.
Ze starého města se přesunujeme do Rizal parku, kde si u plastické mapy Filipín ukazujeme jednotlivé cíle naší cesty. Na závěr se svezeme kousek v "jeepney", zdejší MHD. Nástupní taxa je 8 PHP, výstup je na znamení jednoho každého cestujícího. Exotika. Jeepney je typicky filíipínský vynález. Zpravidla se jedná o vojenský jeep z druhé světové války, ze kterého zbyl motor a podvozek. To, co se autogenem nalepilo na tento podklad, je věcí fantazie majitele. Hlavně, že to jede. A že to kouří ? No problem !
Vystupujeme u hotelu a jdeme na večeři do místního obchodního centra. V něm jsou různé občerstvovny, kde si každý něco vybere. Večer po zhasnutí světel si uvědomíme, že zářivka nad zrcalem bliká. Za světla to není vidět, ale v noci se u toho spát nedá. Vymontovat to bez kladiva nejde (tzv "ježek v kleci"), balím ji proto do ručníku. Jak se později dozvídáme, není to jediný pokoj, kde se zářivka takto neslušně chová k hotelovým hostům. Proto asi ani nemá cenu si na to stěžovat v recepci, určitě ani tam nemají kladivo. Otázka pro elektrikáře: "Jak může blikat zářivka, je-li vypínač v poloze OFF?" A to, jak se vyndává bez kladiva je asi nějaké filipínské voodoo. Klimatizace taky nicmoc, ovládat se nedá, takže se buď potíme s vypnutou klimatizací nebo ji zapneme a mrzneme.
Fernando de Magalhaes se narodil v portugalské Sabrose 27. dubna roku 1480. Jeho první velkou cestou byla plavba do Indie, kterou podnikl v roce 1505, aby zde pomohl ustanovit španělského místokrále. Získal tím první vojenské zkušenosti. Roku 1506 se plavil na Moluky, 1510 byl jmenován kapitánem. Po roztržkách u dvora se nakonec roku 1514 dal do služby španělského krále. V roce 1519 se Fernando de Magalhaes vydal na plavbu kolem světa – chtěl totiž dosáhnout „zemí koření“ plavbou na západ, kolem Jižní Ameriky. Plavba se mu stala osudnou v den jeho narozenin, roku 1522, kdy byl zabit při bitvě s domorodci na Filipínách. Cestu sice sám nedokončil, nicméně byl již dříve na Molukách, a proto bylo uznáno jeho prvenství v obeplutí světa. Jako první také proplul mezi Jižní Amerikou a Ohňovou zemí, průlivem, který spojuje Atlantský a Tichý oceán, a je po něm pojmenován Magalhaesův průliv. S Magalhaesem cestoval snad první registrovaný turista na světě. Ten o své dobrodružné pouti vydal písemné svědectví, které církev promtně po jeho návratu zabavila a do 18.století jej držela jako "libri prohibiti": Mé jméno je Antonio Pigafetta a plavím se spolu s kapitánem Fernandem de Magalhaes na jeho cestě kolem světa. Na palubě jsem proto, že jsem dostatečně bohatý a mohu si dovolit zaplatit nejedno dobrodružství. Krom toho jsem studoval nějaký ten čas astronomii a kartografii, vyznám se tedy v mapách a umím navigovat.
Píše se rok patnáctistý dvacátý první. Na cestě jsme už dva roky. Původně nás bylo mnohem víc. Flotila čítala pět lodí a dvě sta sedmdesát námořníků. Bohužel jsme cestou kolem Jižní Ameriky ztratili lodě San Antonio a Santiago. Jedna se potopila, druhá dezertovala. Námořníci se zalekli divokého podnebí na jihu. Popravdě se jim nedivím, počasí si s námi pěkně zahrávalo. Plavba Pacifikem je oproti tomu procházka růžovým sadem. Oceán je klidný, dělá čest svému jménu. 13. února jsme se dostali zpět na severní polokouli. Byl to zvláštní pocit, cítil jsem se tak nějak blíž domovu. Necelý měsíc po zkřížení rovníku jsme dopluli na Mariany, odkud jsme pokračovali na Filipíny.
Kotvíme zde se třemi loděmi, Trinidadem, Victorií a Conceptión, z původního počtu je nás sto padesát. Filipíny jsou tropickým rájem, roste tu mnoho exotických plodin a místní lidé jsou překvapivě přátelští. Svůj podíl na tom má jistě i kapitánova prozřetelnost. Na palubě se s námi totiž plavil i jakýsi malayský domorodec, křtěný jménem Enrique. Ukázal se být velmi užitečným, když bylo třeba přeložit domorodý jazyk. Podle všeho byl kapitánovým častým společníkem na cestách, protože existoval jakýsi pakt, který říkal, že Enrique má být v případě kapitánovy smrti propuštěn na svobodu.
Domorodý vůdce Rajah Kolamba z Limawesy se ukázal být výhodným spojencem, vyměňovali jsme s ním zboží a utužovali vztahy. Seznámil nás s dalším z vůdců, Rajahem Humabonem z ostrova Cebu. K našemu překvapení byli domorodci ochotni přijmout křesťanství. Toto přátelství s domorodci bylo příliš ideální na to, aby trvalo dlouho.
Je 27. dubna, kapitán by dnes měl oslavit své 41.narozeniny. Místo toho se nedaleko Mactanu strhla bitevní vřava. Domorodý vůdce Lapu-Lapu se rozhodl, že mu déle nejsme po vůli...
Čtyřicet devět nás naskákalo do vody vedle lodí, dalších jedenáct mužů zůstalo nahoře bránit lodě. Byli jsme na dva výstřely kuše daleko od pobřeží, ale lodě se dál nedostaly, hrozilo protržení trupu o skály. Když jsme se dostali na pevninu, zformovaly se na pobřeží tři divize domorodců, čítající kolem tisícovky mužů.
Měli obrovskou převahu. Když nás spatřili, vydali ze sebe bojovný ryk, při němž tuhla krev v žilách. Naši mušketýři a střelci z kuší stříleli do domorodých řad celou půlhodinu, ale neúspěšně. Jakmile domorodci spatřili kapitána, vrhli se na něj. Bylo jich neskutečně mnoho, kapitánovi dvakrát srazili helmici z hlavy. Jeden z indiánů namířil bambusový oštěp do kapitánovy tváře, nicméně ten jej neohroženě odrazil kopím, které nechal v útočníkově těle. Snažil se tasit meč, ale povedlo se mu to jen napůl. Byl zasažen do paže. Kapitánova krev rozvášnila domorodé bojovníky jako rudý hadr býka. Zvýšili své úsilí o kapitánův život. Jeden z divochů zasáhl kapitána šavlí, ne nepodobnou té turecké, do nohy. Viděl jsem, jak kapitán ztrácí rovnováhu a padá na záda do vody. Krvelační divoši se na něj ihned vrhli s oštěpy a dýkami. Voda se dále barvila do stále intenzivnějších odstínů rudé. Divoši zabili naši naději, naše světlo, našeho skvělého průvodce. Když umíral, několikrát se otočil, aby viděl, jestli se zachráníme útěkem na loď. Zachránili jsme se, ale cena, kterou jsme zaplatili, byla vysoká.
Po kapitánově
smrti byla spálena loď Conceptión. Bylo nás příliš málo na její obsluhu. Na
Molukách jsme zjistili, že Trinidad nabírá vodu. S kapitánovou smrtí nás
opustilo štěstí. Námořníci z Trinidadu se rozhodli zůstat na ostrovech a loď
spravit. Naše Victoria byla tedy poslední lodí, která mohla pokračovat v cestě.
Ta byla krutá. Kolem mysu Dobré naděje umřelo několik námořníků hladem, přednost
před zásobami mělo vzácné koření. Lodi velel jistý Juan Sebastian El Cano.
Nakonec nás dovezl zpět do Španělska. Psalo se šesté září roku patnáctistého
dvacátého druhého. Zbylo nás osmnáct.
K tomu jen drobná poznámka:
Američané nemilují cizích jazyků, neboť jediným správným jazykem na světě je
angličtina. Magahaes se navíc správně píše s vlnovkou nad "e", tak mu Amíci
prostě říkají "Magellan", čiti "Madželan" s takovou samozřejmostí, že by jeden
chvíli uvažoval, jestli to není jiná postava z jiného historického dramatu.
Tedy: není. Furt je to ten samý Magalhaes s vlnovkou, nebo bez.
Před osmou snídáme v hotelové restauraci (snídaně jsou totiž dle propozic cestovky v ceně) a následně si v obchodě naproti hotelu kupujeme sušenky na dnešní výlet. V 9 odjíždíme dvěma auty k jezeru Taal. V jednom autě jede 5 osob a v druhém 6. I s průvodcem Martinem je nás 11. Cestou ze zvědavosti a také z důvodu obnovení krevního oběhu zastavujeme u několika stánků s ovocem a nakupujeme, na co má kdo chuť. Také zastavujeme na vyhlídce na jezero, cíl naší cesty. Jezero Taal je zdejší odpočinková oblast, samozřejmě nikoli pro chudé. Cestou míjíme mnoho usedlostí obehnaných vysokými ploty a hájených soukromou ochrankou. Mimochodem policie je na Filipínách blbě placená, bezzubá a kdo na to má, najímá si vlastní ochranku.
Na jezeře pak nasedáme do dvou vahadlových loděk a asi 20 minut plujeme na ostrov uprostřed jezera.
Taal je sopka v sopce: nejstarší kráter explodoval a rozzestoupil se. Vnitřek
kráteru postupně zalilo jezero. Sopka však nedala pokoj a po čase vytvořila
uprostřed jezera nový kráter. Pak sopka dosoptila a v kráteru se vytvořilo
vnitřní jezero. Aktuálně je sopečná činnost utlumená, sem tam to cestou k
vnitřnímu kráteru syčí a smrdí sirovodíkem. Půda kolem sopouchů je zbarvena
většinou do bíla. Sopka tedy zjevně ještě neřekla své poslední slovo, nejsme v
Českém masivu !
Po přistání u vnitřního kráteru zahajujeme výstup na okraj vulkánu Taal, abychom se pokochali pohledem na jezero,
které se jaksi nachází v jiném jezeře. Cesta sice není příliš dlouhá a převýšení není zdánlivě moc velké (snad cca 300m), ale
je pěkné vedro a vlhko. Naštěstí trasa vede alespoň chvílemi ve stínu, závěrečný výstup je
ovšem vystaven slunečním paprskům. Ovšemže se tu dá najmout sedřený koník, který nás vynese nahoru a sveze dolů,
ale využil toho jen Pavel. Ostatní se drápou nahoru po svých, jen průvodce
Martin nás "jistí zdola", byl tu už s mnoha výpravami. Ne všichni ale vylezou až nahoru. Anička zůstane v jednom občerstvovacím stánku před závěrečným výstupem
a po delším odpočinku se raději vrací dolů. Ivan s Maruškou zůstávají také pod vrcholem.
V přístavu se správně scházíme podle plánu kolem půl třetí a vracíme se loďkami na pevninu. Při odjezdu začíná
symbolicky pršet, při přistání už ale po kapkách není ani památka, bylo to jen
takové zvlhčení vzduchu. Hned v přístavu si dáváme oběd, který platí průvodce. Prý je to náhrada
za nějakou později vynechanou snídani.
Do hotelu se vracíme za tmy kolem šesté. K večeři nám stačí pár sušenek, moc
jsme se dnes nepředřeli. Na půl osmou určil Martin sraz pro zájemce na odchod do lidové hospody. Jdu s nimi, ale Anička zůstává raději v pokoji, už se jí do toho vedra po sprše nechce.
Lidová hospoda, vybraná naším průvodcem, je údajně o polovinu levnější než okolní putyky, a to při zachování kvality piva. Lokál je narvaný a pak se stoly a židle, posháněné v širém okolí rozlézají nejprve na chodník a posléze i na vozovku. Je to dost zvláštní pocit, sedět před hospodou v jízdní dráze a nechat si kousek od sebe projíždět osobní auta, velká jeepney a motorky. Ale po třetím pivu si ale jeden zvykne ! Martin zkušeně pravil, že 8 třetinek piva už je limit, který bychom neměli překračovat, pokud chceme další den fungovat bez problémů. Já jsem jich zvládl 5. Místní pivo San Miguel se celkem dá pít. Také je to typ "Pilsen", ačkoli bychom tu asi těžko hledali někoho, kdo by tento pojem dovedl osvětlit. Jenže tak je tomu prakticky v celém světě a netřeba z toho mít nacionalistický mindrák. Jedná se vlastně o jen způsob výroby piva.
Mezi hosty se proplétají místní maséři a nabízejí hostům relaxaci. Akce se odehrává během popíjení, kolem sedícího pivaře se motá masér a protahuje mu prsty, mačká ramena a masíruje krční páteř. Někdo ze světových humanitárních organizací měl po posledním ničivém tajfunu Haiyan nápad vyškolit zdejší nezaměstnané ve fyzioterapii, relax nám totiž nenabízejí jen v Manile, ale prakticky všude po souostroví. Co by jeden nevyzkoušel za místní padesátku, tedy za necelých 80 Kč ? Po akci maséra mám pocit, že mi v některých končetinách krev chybí a v jiných zase přebývá, můj Filipínec měl pěkně tvrdé prsty. Odcházíme asi v půl jedenácté a dáváme si dobrý pozor, abychom se neztratili jeden druhému, protože zpátky trefí jen pan průvodce a v temných uličkách nemusí být bezpečno pro osamělé chodce. Už cestou do hospody mě protijdoucí Filipínec varoval, že mám mít ledvinku s penězi a doklady na těle pod oblečením !
Snídáme opět kolem půl osmé a za půl hodiny už odjíždíme. Asi 2,5 hodiny nám trvá cesta do města Pagsanjan. Naším cílem je vodopád Magdapio, údajná kulisa k filmu Apokalypsa. U řeky dostáváme přilby a záchranné vesty a nasedáme po dvou až třech (dle stupně obezity) do vratkých kánoí. Bereme s sebou většinou jen to nejnutnější, tedy pitnou vodu a foťáky, které se v nejhorším případě mohou namočit. Riskuji a beru s sebou svůj kompletní fotografický majetek. Zbytek věcí nám ve východišti hlídá Martin. V každé loďce jsou 2 místňáci, kteří pádlují proti proudu řeky a také přetahují loďky i s námi přes peřeje (letos je -zdá se- sucho tak nějak všude).
Protože je na řece dost velký provoz, v úzkých hrdlech peřejí se občas čeká na
ty, kdo se sem dostali dřív. U vodopádu je možno nasednout na vor, na němž projedeme se pod vodopádem. Anička si sprchu odpouští, tak mi aspoň hlídá foťák,
protože pod vodopád ho rozhodně nevezmu. Fotím jen odolným "podvodním" foťákem,
respektive plně automatickou plechovkou od olejovek, převlečenou za fotoaparát. Má to ovšem drobný nedostatek: voda
nevadí jen tehdy, pokud je ponořený celý. Ve sprše vodopádu však zůstávají na
objektivu kapky a nevypadá to hezky. Většinu těchto snímků později
vyhazujeme.
Cesta zpět po proudu, jde přirozeně rychleji. Po návratu se platí poplatek
veslařům. Podle Martina stači dvě stovky za loď, ale zdá se jim to asi málo...
Obědváme v místní restauraci. Zase platí Martin, je to náhrada za další snídani v budoucnu. Zpáteční cesta do Manily se protahuje, v hlavním městě je mimořádně hustá zácpa. (teda ne že by tam nebyla zácpa skoro permanentně, jen je to dnes horší než obvykle) Do hotelu se dostáváme až kolem sedmé. Večeříme sendviče a pivo z protější Večerky.
Dnes snídáme už po šesté hodině, potřebujeme brzy odjet. Taky se musíme včas odhlásit z hotelu, protože personál
musí zkontrolovat, zda jsme v pokoji nic nezničili a například zda jsme si
neodmontovali blikající zářivku.
V půl osmé vyjíždíme stejnými auty do Banaue v horách. Vzdálenost je asi 350km, ale
po dálnici z toho můžeme urazit jen třetinu cesty, proto naše spanilá jízda potrvá
skoro 9 hodin. Jen párkrát zastavujeme na odpočinek, jednou z toho na oběd v lidové jídelně.
Pokrmy tu mají připraveny v hrncích, do kterých se dá nakouknout a vybrat si dle
osobní preference a momentální chuti.
Asi v pět dorážíme na místo, do hotelu Banaue. Je to výstavná budova, postavená v
rámci humanitární pomoci. Před námi se tu konal jakýsi kongres,jehož poslední
účastníci se právě pakují pryč.
Přebalujeme zavazadla před zítřejším dvoudenním výletem do hor k rýžovým terasám Batad. Bereme jen malý batůžek, zbytek věcí necháme v hotelovém depositu. Večeříme v hotelové restauraci, poději pak sledujeme představení písní a tanců kmene Ifugao. Je to asi trochu zprofanované, nicméně dobře nacvičené předvádění tanců a zvyků původního obyvatelstva před příchodem Španělů v roce 1521.
Ještě před večeří se
Martin poprvé dostal k rozsáhlejšímu představování zdejší společnosti. O oblasti
nám řekl, že místní obyvatelstvo je přátelské, leč alkohol nesnášející: od 9
hodin večer je zde zakázáno nalévat alkohol, protože ve stavu podnapilosti
jsou schopni vytáhnout dlouhé nože, které jako potomci bojovných kmenů nikdy
neodkládají. No, ven z hotelu se stejně nechystáme.
Snídáme v půl osmé v hotelové restauraci. V depozitu necháváme většinu věcí a v devět odjíždíme. Zastavujeme v centru Banaue na nákup zásob na cestu. No ... zásob: kupujeme hlavně pitnou vodu, rum na dnešní večer, sušenky pro nás a bonbóny pro děti. Po nákupech jedeme po silnici až tam, kam si řidiči ještě troufnou. Končíme v sedle na křižovatce. Jdeme se podívat na vyhlídku abychom vyhodnotili další pěší cestu. Cíl naší cesty, obec Batad, odtud vidíme, ale to neznamená, že je to kousek.
Bydlet máme v Simonově lodži (Simon je Martinův známý a Martin, kdykoli vede
nějakou výpravu do Batadu .... no je to prostě jako v Cimrmanově výpravě na
zlého obra Koloděje). V Banaue jsme nabrali dva místní průvodce, kteří nás budou
po rýžových terasách provázet. Hlavní průvodce je jistý Elvis. Martin ho prý zná už 10 let.
Jestli je pojmenován po Presleym nevíme, ale zpívá rozhodně velmi dobře, jak
poznáme při večerní družbě národů.
Vyrážíme dolů po silnici. Místy jsou na ní závaly z posledního tajfunu, který se
tudy přehnal krátce před naším příjezdem. Může se jednat i o následek nedávných
monzunových dešťů, to je těžko říct. Tajfuny tudy táhnou asi tak 2x ročně a
pořád je co opravovat. Cesta už je ale prohrnutá a většinou sjízdná alespoň pro
jednostopé stroje, ale troufnou si i jeepneys. Tam, kde silnice dočasně končí (skupina dělníků ji zrovna
prodlužuje betonovými panely, vyráběnými na místě), odbočujeme po stezce pro pěší.
Pěšinou se brzy dostáváme do Batadu. Cestou se nám otevírá vyhlídka na zdejší slavné rýžové terasy. Oblast je pod ochranou UNESCO, rýže se zde pěstuje původními metodami, tedy bez přispění chemie (to je na Filipínách dost obecný jev a proto také Martin reaguje na náš dotaz, kdy rýži začne vyvážet do Čech jenom smíchem: Vietnamci, vyznávající pod americkým vlivem při pěstování vyspělou chemii, by ho jako obchodníka utloukli svojí nadprodukcí, čepice k tomu tlučení ani nemuseli sundat z hlavy.
V Simonově lodži se ubytováváme a objednáváme si jídlo na večeři z předloženého
jídelního lístku. V poledne vycházíme směrem rýžovým políčkům. Někteří rovnou počítají s tím, že chůze po hraně teras pro ně nebude a brzy se vrátí. Sestupujeme prudce dolů k dolní části vesnice. Anička s Maruškou se brzy otáčejí na zpáteční cestu a nedlouho po nich to otáčí i Luboš. Vracejí se do lodže, popíjejí pivo a relaxují. My ostatní pokračujeme dál.
Nejotrlejší jedinci (mezi které patřím) se jdou do vedlejšího údolí podívat na
zdejší vodopád. Je to tam asi 400 schodů, které vedou nahoru a dolů. Cestou tam
spíš dolů, cestou zpět pochopitelně nahoru. Vodopád je mohutný, přístup k němu
vyžaduje buďto odepsané boty, nebo hodně otrlé nohy (nejlépe by dopadla kopyta,
která nemáme). Jsme varováni, že nemáme plavat pod hlavní proud dopadající vody,
u dna prý plave několik mrtvol, které vír už nikdy nepustí ven. Hmmm...
Vracíme se asi ve čtyři hodiny po zastávce u prodejce Coca Coly za padesátku
filipínských peset.. Pak už jen po dosažení mateřského údolí masírujeme stehna,
zmožená výstupem po nekonečných schodech.
V lodži jsou zrovna návštěvou místní Filipínky, které nabízejí masáž nohou, zad nebo celého těla. Pavel a Honza jdou do toho. Olga si prý objednala jednu masérku už někde cestou, má přijít v šest. V pět měla být večeře, kuchyň má ale zpoždění, takže jídlo začnou postupně nosit s příchodem masérky. Po jídle zřejmě ale důkladné promačkávání těla není úplně to pravé ořechové, alespoň Olga něco podobného naznačovala.
Po večeři popíjíme zakoupený rum, případně místní pivo San Miguel. Je tu kytara, Elvis se střídá v hraní a zpěvu s Honzou. Brzy se všichni ocitáme "pod vlivem" a je to velmi příjemné posezení s opileckými songy, rušenými pouze naší děravou pamětí, jak ta která písnička pokračuje. Jednou za čas je príma se takhle uvolnit ! Elvis umí bezvadně zpívat. Je nepochybný jazykový talent. Jednak 10 let spolupracuje s Martinem a my nejsme první Češi, se kterými se tu setkal a jednak dovede napodobovat světové i místní zpěváky. Sice o sobě tvrdí, že je Thajec, ale rumem už trochu nasáklý Martin nám obratem sděluje, že Elvis strašně kecá, protože se s ním seznámil ve vedlejší vesnici. Ostatně Martin nás občas s viditelným gustem mystifikuje taky a to při nejrůznějších příležitostech.
Rozcházíme se pozdě v noci s pocity, že jsme se ani moc nelišili od chování okolních skupin, usazených v jiných lodžích: nejméně ve 2 dalších probíhají podobné pitky a řev se nese do daleka. V Evropě se tomu odborně říká "žít z turismu".
Ráno trochu sprchlo, terén na cestu zpět po rýžových terasách bude určitě kluzký. Snídáme placku se zeleninovou, vaječnou a sýrovou náplní. Dělíme se na 2 skupiny. Šest nás jde s našimi dvěma domorodými průvodci po náročnější a delší cestě. Zejména začátek je po raním deštíku dost náročný.
Ostatní 4 (včetně Aničky) jdou s Martinem po vyzkoušené cestě, po které jsme sem přišli. Na silnici pak
zbaběle stopují dopravní prostředky na odvoz do Banaue (napřed jeepney a dále pak minibus). V hotelu jsou před polednem. My
chodci máme odvoz zajištěn z místa, kam je nám určeno dojít V hotelu se
scházíme asi ve čtvrt na dvě.
V pět je schůzka, na které Martin vykládá o životě na Filipínách od narození až po pohřební hostinu.
Dozvídáme se, že
církev zde dosud vládne ruku v ruce se svými bývalými protivníky z osvobozeneckého
hnutí. Celé Filipíny v podstatě ovládá několik rodin, proti kterým není možné se
postavit. Z minulosti jsou známy příklady toho, jak rychle skončil například
příliš demokraticky přemýšlející prezident: rychle se na něj něco "našlo".
Tendence omezit stoupající porodnost zavedením její kontroly skončila rychle po
protestu církve u Ústavního soudu ... a rázem bylo po kontrole. Současná
společnost je uchvácena několika fenomény: jsou jimi box, kohoutí zápasy a eventuálně
fotbal. Nejslavnější filipínský boxer se jmenuje Manny Pacquiao
Tento pán (je to ten vpravo) má nakročeno na prezidenta země poté, co dosáhne za pár let ústavou stanoveného věku (pokud tedy o to bude mít zájem). Uvidíme, jak dopadne ve střetu s místní elitou a náboženstvím. Zatím projevuje demokratizační tendence a pokud to přežene, mohl by skončit jako jeho předchůdce, svého času světově známý filmový herec Joseph Estrada.
Kolem kohoutích zápasů se pak nabalil nebývalý byznys veterinářského, farmaceutického, pečovatelského a podobného podnikání. Sází se ve velkém, protože co kdyby to vyšlo !? Pak se podle lidového mínění jeden utopí v prachách a do konce života nebude muset sáhnout na práci. Na zápasy chodí ti bohatší s taškami peněz a ozbrojenou ochrankou.Většinou to ovšem nevyjde, načež následují dluhy, exekuce a zločin. Když probíhají kohoutí zápasy, nebo se boxuje, celá země se přilepí k televizi a civilizace přestává fungovat.
Už v Manile se nám dostalo při návštěvě kostela (kde zrovna probíhala svatba, takže jsme mohli jen nahlédnout) informace, že k ženění a vdávání je tu třeba souhlas rodičů až do 25 let věku, rozvod že neexistuje (rozluka se ale toleruje) a svatba stojí tolik, že se na splácení dluhů z ní věnuje zbytek života: je totiž třeba pozvat víc hostů, než jich minule pozval soused a to bývají i stovky lidí, většinou je to celá vesnice nabalená na rozvětvené příbuzenstvo. Něco podobného pak představují místní pohřby, konané v obdobném duchu. Na účet truchlících se hladoví spoluobčané zase jednou za čas nacpou. Nicméně na hostinách se většinou rozdají obálky, do kterých hosté vloží obnos dle svých možností a chuti a tím pořádající rodině trochu přispějí.
Pak je krátká informace o zítřejším programu. Ku podivu nejsou žádní zájemci o prohlídku jeskyně Sumaging (prý se tam plave ve studené vodě z jeskyně do jeskyně, dokonce snad pod vodou), tak se taky nehlásím. Můžeme ji tedy vynechat a bude více času na ostatní atrakce. Večeříme opět v hotelové restauraci.
Snídáme v šest, odjíždíme v 7. Je to dnes dlouhé. První zastávka je na výhledu na rýžové terasy Banaue. Po další cestě náš řidič tvrdí, že má kamínek v brzdě.
Nehádáme se s nimi, protože bychom rádi dovolenou přežili. Zastavujeme a řidiči odmontovávají jedno přední kolo, do něčeho bouchají
kladivem, pak řeknou, že je to OK. Tak jedeme dál. Zastavujeme u další vyhlídky na rýžové terasy, tentokrát terasy Bayyo. Další zastávkou je město Bontoc, kde navštěvujeme místní etnografické muzeum. Je tu vystaveno dost fotografií od zběhlého amerického vojáka, který se oženil s Filipínkou a fotografoval tu
v době, kdy Filipíny byly nakrátko pro změnu americkou kolonií. Jeho fotky jsou
z důvodu konzervace natónované, sirníky stříbra vydrží víc, než kysličníky. V objektu se nesmí fotit. Někdo to přesto zkouší, ale hlídací paní je
velmi ostražitá. Fotoaparáty smíme použít až ve venkovní expozici, což je takový malý skanzen. Prohlídka je zakončena v prodejně suvenýrů.
Následující zastávka je v nedaleké Sagadě. Tam se sestupujeme do jeskyně se zavěšenými rakvemi. Přes současný hřbitov
jdeme na vyhlídku na další zavěšené rakve. Dolů k nim se vydám jen já a Zdenka s Martinem, který zná
zkratku. Ostatním se nechce, škoda. Bylo to zajímavé. Poslední pohřeb tímto
způsobem se prý konal před nějakými 20 lety.
Přes se vracíme do vesnice. Blíží se dušičky, tak je tu dost lidí. Zde se prý slaví tak, že rodina se vypraví na hřbitov a na náhrobku si udělají piknik. Dnes tu ale jenom jedna skupinka hraje karty. Prohlídneme si kostel u hřbitova a stavujeme se v městě na trhu. Čeká nás ještě asi 5 hodin jízdy do Baguia.
Cestou zastavujeme na oběd v Abatanu. Je to takový gril na hovězí maso. Dáváme si "sizzeling". Je to chuťově skvělé, ale poněkud tuhé, což je u hovězího obvyklé riziko, zejména pokud je maso nasekáno sekyrou a dále porcováno zcela bez ohledu na strukturu svalu a šlach a následně prudce tepelně opracováno. "Sizzle" znamaná v angličtině "prskat", nebo "syčet". Znamená to, že z masa stoupá mračno kouře ještě v okamžiku, kdy Vám ho nesou na stůl, v restauraci není pro samý čoud skoro vidět. Taky místní zvyk jíst jen vidličkou a lžící, tedy bez použití nože, je trochu komplikací. Že by to mělo něco společného s malou odolností proti chlastu a redukcí rizika, že se hosté pustí i do sebe navzájem ?
Po obědě krátce pozorujeme dopravní šrumec ve městě. Poslední zastávku máme na nejvyšším bodě naší cesty, v sedle cca 2200m vysoko. Je už ale téměř tma, vane prudký nárazový vítr a je krátce po západu slunce.
V Baguiu se ubytováváme v hotelu High Point, kam přijíždíme až před osmou. Mají tu výzdobu na Haloween - všude pavučiny s umělými pavouky. Všemu tomu vévodí strašidelná figurína nějakého přízraku. V našem pokoji máme ucpané WC. Hoteloví zaměstnanci to ale po delším úsilí prošťouchnou: nejspíš tu před námi nějaký Američan použil moc hajzlpapíru. O detaily záchranné pročišťovací akce se raději nezajímáme.
K večeři si vzhledem k pozdní hodině dáváme v restauraci jen pivo (Anička) a kolu (já).
Snídáme v 8 a asi v devět jedeme do centra Baguia. Procházíme zdejším zábavním parkem. Baguio je zdejší luxusní adresa a oblíbená destinace na výlety pro Filipínce. Z parku pokračujeme k radnici, pak na tržiště. Tím pak procházíme a fotíme. Lidi se tu nechávají fotit celkem rádi, jediná výjimka byli obyvatelé rýžových teras v Batadu. Po prohlídce se vracíme přes park na parkoviště. A jedeme směr Manila.
Kousek za městem zastavujeme na Kennonově vyhlídce. Je tam dobře vidět na serpentiny, které nás čekají. Jedeme po nich asi hodinu, pak už je dálnice. Zastavujeme na oběd v Leeza´s restaurantu a pokračujeme v cestě do Manily. Ulice v Manile nejsou tak ucpané, jak jsme byli zvyklí z našeho minulého pobytu. V hotelu (stejném jako minule) jsme před pátou.
Máme trochu lepší pokoj než minule. Klimatizace se dá částečně ovládat a nebliká zářivka. Na večeři jdeme do obchoďáku, v nonstopu před hotelem kupujeme vodu a pivo na večer. Přebalujeme zavazadla na zítřejší leteckou přepravu. Nebezpečné věci je třeba dát do velkého batohu.
Asi v půl deváté odjíždíme na letiště. Letíme s Air Asia do Tagbilaranu na ostrově Bohol. Zavazadla odbavujeme dohromady, aby se někteří
z nás vyhnuli poplatku za nadbytečné kilogramy. Na vnitrostátních letech je totiž limit 15 kg na podávané zavazadlo a 7 kg na kabinové zavazadlo.
Váha kabinových zavazadel se zde kontroluje jen někdy, limit 15 kg se ale
opravdu hlídá.
Odlétáme v 11:20. Protože jsme se odbavovali společně, máme místa trochu rozházená. Sedím v jiné řadě a na opačné straně letadla než Anička. Vlastně sedíme v řadách za sebou.
Navenek to vypadalo, že sedíme ob jednu řadu (řady 12 a 14), ale ukazuje se, že řada 13 neexistuje.
Oba sedíme u nouzového východu, kde je sice jako obvykle víc místa, ale nesmíte
tu mít na zemi ani na klíně vůbec žádné věci. Aničce letuška povolila ledvinku, pokud si ji dá kolem pasu. Letíme Airbusem A320-200. Let trvá asi hodinu. Po příletu jedeme minibusem přes most na menší ostrov Panglao. Bydlíme v hotelu Harmony nedaleko pláže Alona Beach. Nejsme sice přímo u moře, v areálu hotelu je ale
perfektní bazén s vířivkou.
Po krátkém odpočinku jdeme mírnou oklikou k moři. Rozhlížíme se, kde jsou jaké obchody a restaurace. Na pláži se trochu povalujeme a koupeme. Občas lehce poprchává. Kolem páté se vracíme do hotelu a cestou se zastavujeme v jedné z restaurací na večeři. Po návratu do hotelu se projevuje jeden nedostatek tohoto jinak pěkného hotelu: osvětlení pokoje je dost minimalistické. Zaměňuji žárovku ve stropním světle s žárovkou v lampičce, pak je to trochu lepší, ale nejkvalitnější osvětlení je v koupelně, kde člověk tráví nejméně času. Anička válčí se svým telefonem, který se po posledním vypnutí nechce probudit. Dotyková obrazovka stávkuje. Telefon nejde ani vypnout ani zapnout, baterka se nedá vyndat. Snaží se ho proto vybít, aby se vypnul díky nedostatečnému napětí, ale je to práce na několik dní. Zrovna včera ho totiž dobila.
V šest pak jdeme na večeři do jiné restaurace než včera. Vidíme v jídelním lístku malé pivo za 50 php a velké pivo 90 php. Tak si dáváme velké. Malé známe, je to asi třetinka. Ukazuje se, že velké je pro změnu litrovka, cenově tedy dost výhodná transakce.
Po snídani se koupeme v bazénku, odpočíváme a balíme. Odjíždíme až v deset na ostrov Bohol. Dnes je v plánu přejet Bohol a přeplout na ostrov Cebu. První zastávka na cestě je u památníku smlouvy Španělů s místním náčelníkem. Druhá zastávka je u kostela, pobořeného před dvěma roky tajfunem Haiyan. Rekonstrukce zatím moc nepokročila,
došly peníze. Jinde už se toho dost opravilo díky zahraniční pomoci. Ta je
chaotická. Martin vykládá příšernou historku o tom, že v určitém období bylo
tolik peněz, že nebylo za co je utratit a tak místní lidé manikůrovými nůžkami
stříhali trávníky podél cest.
Pak pokračujeme v cestě a zastavujeme až u chovného centra nártouna, nejmenšího primáta na světě.
Zvířátko s obrovskýma očima se člověku vejde do dlaně. Procházíme se po centru, Nártouni jsou
noční zvířata, ve dne většinou spí ve větvích vysoko nad zemí. To, kde nártoun
spí, poznáte podle toho, že pod "jeho" stromem stojí lidský strážce. Snad ani ne
kvůli krádeži zvířátka vysoko nad zemí, jako kvůli návštěvníkům, kterým ukazuje, kde
nártoun je. Fotit se může, ale samozřejmě bez blesku. V příšeří lesa tedy fotky nic moc.
Poslední zastávku máme na vyhlídce na Čokoládové hory. Ty své jméno získaly podle toho, že v době sucha vegetace
zhnědne a kopce vypadají, jako by byly z čokolády. Po monzunu jsou ovšem na
potvoru zelené. Zelená čokoláda, to by bylo něco ! Kopečky jsou však pěkné i tak. Martin
nám vykládá pověst o příšeře, která vyžadovala 7 bílých panen. Ty se zde
ovšem dost těžko hledají, bělocha aby zde jeden pohledal. Příšera proto ze
vzteku zryla zem a vytvořila kopce.
Pak už jedeme do přístavu. Cestou jen stavíme na oběd v jedné místní restauraci nedaleko přístavu. Po příjezdu do přístavu Olga zjišťuje, že v restauraci nechala foťák. Naštěstí máme dost času, a tak
pro něj jedeme zpět Ještě tam visí přes židli. Na Filipínách se moc nekrade.
V přístavu pak čekáme na rychlou loď, která nás doveze na ostrov Cebu. Při nástupu začalo pršet, mokneme ve frontě na nástup. Nástup je zmatený. Ještě totiž vystupuje část lidí, kteří přijeli z Cebu a už se do lodě tlačí cestující opačným směrem. Větší zavazadla nastupujících pasažérů je potřeba umístit na záď, pročež ti, co jdou s bagáží, blokují cestu těm, kteří už je ji odložili a přesunují se na příď. V Čechách to známe jako instrukci Jiřího Suchého, že liší mají jít -dejme tomu- napravo a sudí naopak nalevo. Pokud je mezi lichejma sudí, vzniká zákonitě zmatek.
Při plavbě mezi ostrovy sedíme v dolním patře lodi. Běží tam televize s prostoduchou gansterkou. Hrdinná filipínská policie se v ní potýká s místními narkogangstery. Film má jednoduchou stavbu: každých 5 minut musí být postříleno asi tak 70 lidí ze samopalů. Krev přitom stříká vysoko a obě bojující strany se přitom mění v akrobaty, střílející ze všech ráží automatických zbraní během pádu mezi bedny s výbušninami nebo sudy s benzínem. Mezi střílečky je pro odlehčení vložen milostný vztah místního policejního hrdiny s místní policejní hrdinkou, vyslanou do U.S.A. vyškolit se v používání nového typu snajperské pušky. Madame policistka je po úspěšném absolvování kursu povýšena, a v důsledku toho jí při monzunu zákonitě musí pršet do nosu, ohrnutého nahoru. Yes Madame, no Madame a řehot po odchodu vnadné důstojnice z prezentační místnosti. Staří policejní mazáci si z nadřízené kolegyně nepokrytě střílí, zatímco ona neúspěšně předstírá, že učí střílet je. Pak se hlavní vtipálek vyznamená při zneškodnění šílence, který se polil benzínem, vzal si dětské rukojmí a hodlá se vyhodit do vzduchu s dítětem i s benzínovou stanicí. Je proto nezbytně třeba mu kulkou vyrazit z ruky hořící zapalovač tak, aby zhasl ještě v luftu. Větší pitomost už jsem dlouho neviděl, protože ten zapalovač je rozžhavený a kolem proudem teče benzín. Blaflo by to tedy tak jako tak. Vymyslelo to nějaké studio ActionMovies, či tak něco.
Ohlušeni neustávající střelbou ze samopalů, plujeme asi hodinu.
Délka filmu je nastavena úměrně délce plavby, závěrečné cudné policejní objetí
je synchronizováno s vjezdem do přístavu. Výstup je pak podobně chaotický jako nástup.
Před přístavištěm na nás čekají dvě auta, nasedáme a jedeme do hotelu Well v Cebu City. V šest jdeme společně do jedné zdejší vývařovny. Je to velká hala, kolem dokola jsou stánky s vystaveným jídlem. Uprostřed haly jsou grily. U stánku si vyberete jídlo, které
hodláte ugrilovat. K jídlu dostanete rýži hanging (v závěsném sáčku) nebo plain (v igelitovém pytlíku) a igelitovou rukavici, kterou se jí. Příbory k dispozici nejsou.
Snídáme v půl sedmé. Obsluha se tváří, že neví, co je to černý čaj, tak si dáváme černé kafe. V půl osmé odjíždíme do Oslobu na šnorchlování s velrybími žraloky. Cesta tam nám zabere skoro 3 hodiny. Je možno buďto šnorchlovat nebo laciněji jen z loďky pozorovat žraloky. Přes impozantní vzrůst tito žraloci pojídají výhradně plankton, nikoli české učitelky. Obsluha je proto (patrně k malé radosti ekologů) krmí, aby se sem stahovali. Krmení žraloků velrybích se tak stalo místní atrakcí s hojným výskytem turistů. Jen ta infrastruktura je zde poněkud pozadu. No ale kdo chce vidět žraloky, leccos překousne !.
Před akcí dostáváme školení, jak se ve vodě chovat. Hlavně je potřeba si od žraloků držet odstup, vyhnout se dotyku s nimi, fotit jen bez blesku a taky se nesmějí používat opalovací krémy. Pro některé tato informace přišla pozdě,
neboť byli již namazání (někteří bezpochyby zevně i zevnitř).
Věci jsme měli nechat v autech, ale řidiči někam zmizeli. Věci tak hlídá Martin a Anička, která se akce neúčastní a raději
neúnavně vybíjí neposlušný mobil. Martin občas odbíhá a hledá signál. Objevil se totiž problém: Honza a Luboš zítra odlétají a Martinovi dnes aerolinka napsala, že se jejich let ruší. Nabídla let pozdější, to by
zase těžko stíhali přestup v Manile. Tak jim Martin naopak zařizuje let dřívější.
Žralokiáda trvá asi 45 minut. Držet se dál od těch býložravců je poněkud problém, jim to
totiž asi nikdo neřekl a oni chtějí být tak přátelští ! To si takhle plavete a
najednou se vedle Vás vynoří menší rodinný domek. Asi tak 10 až 12 metrů vysoký.
A jestli prej nemáte u sebe nějakej přebytečněj plankton !?? Mám u této atrakce problém s focením, protože
mi ta krabička od olejovek svévolně blejská. Marně se ve vodě snažím blesk vypnout.
Pak mi aparát odebere místní průvodce, vynadá mi a udělá nějaké fotky místo mne.
Myslím, že je udělal s bleskem ... zase příroda dostala
na frak !
Po žraločí atrakci jedeme asi hodinu k vodopádu Kawasan. Na parkovišti vystupujeme a pochodujeme asi hodinu k padajícím vodám. Vodopády jsou místní atrakcí, taky pod ně zajíží vor s lidma, co se mocí mermo chtějí osprchovat. Je tu víc lidí, než u žraloků. Někteří jezdí k vodopádům na motorkách mezi pěšími, blbci !
Vodopádů je tu několik. Vybíráme jeden menší, kde zrovna nejsou žádní lidé a asi hodinu se koupeme.
Vracíme se pak po vlastní stopě zpět na parkoviště. Po krátké jízdě letmo zastavujeme na jídlo v lidovém bufetu a pak se zase trmácíme 3 hodiny do Cebu City. Doprava je hustá, tak to místy moc rychle nejede. V hotelu jsme asi v 7. Jdeme si koupit do blízkého obchodu kafe a v pekárně nějaké pečivo - údajně má být se sýrem, ale dle očekávání je to stejně sladké, jako téměř všechno pečivo tady. Blbne nám hotelová karta sloužící současně k otvírání pokoje (což funguje) a k zapnutí elektřiny na pokoji (ta vždy po 20 vteřinách zhasíná). Nakonec se nám kartu do slotu zasunout tak, že elektřina zůstane zapnutá a doufáme, že nepřijde nějaké hotelové mikrotřesení (o skutečném zemětřesení nemluvě), které by způsobilo vypnutí dodávky proudu.
Snídáme asi v půl osmé, černý čaj dnes ku podivu není problém. Trochu se pak poflakujeme na pokoji a balíme. V 11 odjíždíme na letiště. Honza s Lubošem odjeli už dříve. Cestou zastavujeme u Magalhaesova kříže, zrovna se opravuje. Je sice přístupný, ale obalený plachtou. Podíváme se také do do katedrály St. Nino. Filipínci tam stojí několikahodinovou frontu na Madonu s Jezulátkem. Díváme se na ni z boku, není pořádně vidět a na stání v několikahodinové frontě rozhodně čas nemáme. Zrovna tu běží bohoslužba, která se přenáší na prostranství před katedrálou.
Na letišti se zase odbavujeme společně kvůli váze zavazadel. Čekáme na odlet do Puerto Princesa na ostrově Palawan. Při čekání poobědváme v jedné ze zdejších občerstvoven. Letíme s Cebu Pacific Airbusem A320. Po přistání nasedáme do přistavených aut. Zrovna začíná pršet. Jedeme do nedalekého hotelu Badjao. Stále prší. Vykládáme bagáž naštěstí pod přístřeškem, takže moc nezmokneme. Domlouváme si vycházku na pátou hodinu. Mezi tím přestalo pršet. Jen koukneme po okolí a zapadneme na polévku k jednomu zdejšímu Vietnamci. Polévka je skvělá. Taky se už těšíme, že si u něj zítra ráno koupíme slanou bagetu na cestu. Tento hotel je asi nejslabší na z navštívených filipínských hotelů.
Před snídaní mažu k Vietnamci nakoupit slané bagety, odjíždíme v osm. Do Sabangu
to trvá asi 2 hodiny, cestou dvakrát zastavujeme na focení. Martin vyjednává loď k Underground River. Máme pak asi hodinu do odjezdu, tak se procházíme po pobřeží.
Když se blíží odjezd naší lodi, jdeme čekat na molo. Těsně před naším odjezdem
Zdeněk zkolabuje a skutálí se po několika schodech. Ze začátku to vypadá
ošklivě, ale naštěstí se zřejmě jen trochu odřel a potloukl. Přijede pro něj
sanitka a odvezou ho na vyšetření. Zdenka a Martin jedou s ním. Asi to bylo z
horka a možná i z dehydratace, konec konců je mu přes 70 let a starší lidi si
málo hlídají pití. Mrtvičku je však nutno vyloučit, nebo potvrdit. Aférou jsme
ovšem přišli o místo ve frontě a teď budeme muset počkat na další loď.
Nakonec nás na podzemní řeku vyráží jen 6. Nejdřív nás po moři dopravují k n.p. Undergroud River,
která se nachází ve vedlejší zátoce. Trvá to asi 20 minut. Po vylodění se
přesunujeme lesem k nástupišti na loďky do podzemí a zase čekáme až na nás dojde řada. Na jednu loď
se vejdeme 4 a místní průvodce, veslař a komentátor v jedné osobě. Vahadlové
loďky (jiné tu zjevně neznají) jsou poháněné jen bidlem. Průvodce nám komentuje, co v podzemí
právě vidíme. Projížďka jeskyněmi zabere asi 45 minut. Řeka svatého Pavla je
největší podzemní řeka na světě, splavná na člunu je v délce 8 km. Turistům jsou
poskytnuty v plen jen prvních asi 1500 metrů. Po návratu se setkáváme s Martinem, Zdeňkem a Zdenkou, kteří už jsou
z nemocnice zpět. Jedeme zpět do Puerto Princesy, Cestou zastavujeme na krokodýlí farmě a na tržišti ve městě. Na večeři jdeme do restaurace vedle hotelu.
V osm hodin odjíždíme do El Nida. Je to asi pětihodinová cesta většinou po asfaltu. Asi v polovině cesty zastavujeme na občerstvení a odpočinek. Je tu bufet "Na půli cesty". Cestou dále nás pak zastavuje skupina Poláků na motorkách. Jeden havaroval a asi má něco zlomeného. Vezeme je do nedaleké
ošetřovny, nebo co to je. Oknem je vidět odstavená kapačka a 3 postele. Takový
místní M.A.S.H., který občas objíždí sanitka a dopravuje vážnější případy ho
Jedna z postelí obsazená. Prý tu mají i rentgen. Zdejší zdravotnictví je prý celkem dobré, ale musíte mít peníze. Jinak vás neošetří.
Dále pak zastavujeme na dvou vyhlídkách. V El Nidu bydlíme v penzionu Bulskamp Inn, který patří nějakému Belgičanovi. Pokojíky jsou menší a jednodušší, ubytování je bez snídaně. Po ubytování se jdeme projít po okolí, stavujeme se v restauraci Seaslug
na menší oběd. Je to jedna z restaurací na pláži. Zkoušeli jsme se před tím
upíchnout v jiné, ale vůbec si nás nevšímali, tak jsme uraženě odešli, aniž to
na personál udělalo jakýkoli dojem.
Po obědě se vracíme do hotelu odložit přebytečné věci a jdeme se vykoupat do moře. Kolem půl páté zalézá slunce za skálu, a
my se proto vracíme na pokoj. V šest jdeme do jedné z mnoha dalších plážových restaurací na večeři. Zkoušeli jsme stejnou jako v poledne, alezase si nás
nikdo nevšímá, tak jdeme jinam. Jsme tu snad brzo?
El Nido začíná být na Palawanu velmi žádaná lokalita Před pár lety sem moc turistů nejezdilo. Internet a hlavně sociální sítě mají ale velký dopad na návštěvnost. Získalo to tu pověst jako "ráj v ráji". Infrastruktura
ovšem standardně pokulhává, i když je to tu prý rok od roku lepší. No, Martin to
musí vědět, když sem pravidelně tahá lidi z Čech. Na začátku tu ani nešel proud.
Ten sice i dnes občas vypadává, ale většinou dnes je dodávka plynulá.
Před půl osmou vyrážíme na obhlídku snídaňových možností. Včera nalezená pekárna nás zklamala, slané francouzské bagety nejsou, tak zakotvíme vedle v restauraci a dáme si
"American Breakfast". V devět jdeme na loď, na které absolvujeme projížďku po zdejších ostrůvkách. Maruška má prý střevní problémy, a tak zůstává na pokoji. Zdenka se Zdenkem také nejedou, Zdeněk se
po nedávném pádu ze schodů necítí dobře. Máme proto na lodi víc místa.
Jezdíme po zátoce a kolem ostrůvků souostroví Bacuit. Občas zastavujeme na šnorchlování a koupání. V poledne je oběd. Je poněkud předimenzovaný, mělo nás být o 3 víc a Ivan taky moc nejí, protože v noci měl také střevní problémy. Prý s Maruškou snědli včera zřejmě něco závadného
(jsme jen zvědaví, ve které restauraci).
Po obědě pokračujeme v plavbě. Zastavujeme u ostrůvku se "Ztracenou zátokou". Ke břehu je ale třeba doplavat mělkou vodou po ostrých skaliskách a na závěr prolézt malou dírou ve skále (díra je plná špičatých hran). Chce to tedy boty a šikovnost. Anička raději zůstává na lodi a své boty půjčuje Olze. Vracíme se trochu odření. Jednu zátoku vynecháváme, je tam moc lidí. Následuje ještě jedna koupačka a asi ve čtyři připlouváme ke břehu. Trochu odpočíváme na pokoji a večer jdeme na večeři do restaurace Habibi. Už podle názvu je jasné, že jsme si museli pod schody sundat boty. Jídlo bylo ale dobré.
Snídáme v jiné (bližší) restauraci než včera. Snídaně je lepší než ta včerejší a pečivo je slané
(sic!). V devět odjíždíme tricykly na pláž Los Cabanas, kde se koupeme, sluníme nebo raděj zalézáme do stínu, kterého zde není mnoho. Procházíme se také podél pobřeží. Doporučenou vycházku ale absolvují jen Olga a Pavel. Cesta prý nebyla tak jasná, jak tvrdil Martin. Svezli se také zdejší závěsnou lanovkou (tedy v závěsu je člověk) na ostrůvek, na který se dá za odlivu dá dojít suchou nohou, jinak se trochu namočíte.
Odpoledne se k nám v našem stínu přidružili dva psi. Asi jsme je přilákali sušenkovým obědem a hlídají si, aby o neco nepřišli.
Po pláži se motá sposuta prodejců perel a nabízejí své zboží. Perly se totiž na
Filipínách (a na Palawanu zvláště) "pěstují" na veliko. To, co prodejci nabízejí,
je samozřejmě odpad. Lepší perly se prodávají v obchodech, lepším lidem a
za podstatně víc peněz.
Ve čtyři se vracíme tricykly zpět do hotelu. Večeříme v restauraci Seaslug, tentokát je obsluha dobrá. Od rána mne trochu bolí v krku a spustila se mi rýma. Nejspíš nachlazení ze zdejší klimatizace, které si ještě užijeme cestou zpět a několik dní doma.
Dnes už bolí v krku i Aničku. Čeká nás nepříjemná cesta domů s opuchlými krky. Vstáváme v půl šesté, snídáme včera zakoupené nesladké housky. V šest odjíždíme,
zastavujeme pouze ve známém bufíku na půli cesty na občerstvení. Asi v 11 jsme v Puerto Princesa. Obědváme polévku u
nám známého Vietnamce, nakonec tam jdeme jen my dva a Martin. Ostatní jdou
zkoumat jiné možnosti.
Pak už to máme jen pár set metrů na místní letiště. Bagáž opět podáváme hromadně. Nějak tu ale mají problém se sčítáním a chtějí od nás zaplatit nadváhu. Martin je ale donutil zavazadla převážit a nic platit nemusíme.
Naopak máme ještě ve váze slušnou rezervu. Letíme zase s Cebu Pacific. Anička si
pak při čekání na odlet kupuje pohlednice a tričko. Čekání se protahuje, místo
ve 13:30 letíme až ve 4 hodiny. Naštěstí máme v Manile dost velkou rezervu. V
Manile jsme asi v půl šesté. Vyzvedáváme bagáž, vracím přebytečné peníze a jdeme
na odbavení další cesty do Prahy. Martin nám dal peníze na letištní poplatky.
Palubenky jsme dostali jen do Hong Kongu a Frankfurtu, kde si budeme muset
sehnat palubenky do Prahy (zavazadla jsou naštěstí podána až do cíle). Trochu nás zarazilo, že na zavazadlovém lístku je jiný let než máme uveden v seznamu letů. Normálně to nekontrolujeme, ale místní úřednice nás vyzvala, ať si to zkontrolujeme. Jdu se zeptat, co to má znamenat. Úřednice něco vykládá, že to je asi tím, že let je asi odjinud a ve Frankfurtu se mu mění číslo, číslo se liší jen o jedničku. Moc se nám to nezdá, ale stejně s tím nemůžeme nic dělat.
Jdeme do tranzitního prostoru. Ukazuje se, že letištní poplatky nikdo nechce.Prý
že se už neplatí. Píšu Martinovi SMS, co s penězi. Máme je prý utratit, byly v ceně zájezdu
a on je vyúčtovat nemusí. Utrácíme tedy zbylé peníze (skoro není za co) a občerstvujeme se nezvykle dobrým sendvičem. Odlétáme celkem na čas s
Cathay Pacific Boeingem 777-300ER do Hong kongu. Občerstvení dostáváme vzhledem
ke krátkému letu minimální.
Při příletu procházíme kolem úředníků, kteří měří příchozím teplotu bezdotykovými teploměry. Máme kliku, že naše nachlazení není provázeno teplotou. Nechtěl bych v Číně uváznout na infekčním oddfělení ! O to silnější máme bohužel rýmu, já jsem nějak podivně ohluchl a nedaří se mi to rozehnat obvyklými triky, které zná každý potapěč: pokusit se vydechnout nosem, který si stiskne člověk prsty, tlak se pokusí vyrazit z lebky ven ušima. Obvykle to pomáhá, ale zůstávám až do odletu skoro hluchej se šuměním v uších. Cpu do sebe nějaké léky z pohotovostní zásoby.
Jdeme k odletové bráně do Frankfurtu. Jsou tu automaty s pitnou vodou, ale nemáme do čeho ji natočit. Pak jsme se dozvěděli, že voda byla pěkně hnusná. Snad ji vyrábějí z mořské vody, nebo co !
Odlétat se má v 0:35, ale máme asi půl hodiny zpoždění. Což o to, velkými i malými éry se běžně startuje s nějakou tou sekerou.
Letíme zase s Cathay Pacific Boeingem 777-300ER. Let trvá asi 12 hodin, cestou dostáváme 2 jídla, pospáváme, sledujeme filmy. Ve Frankfurtu jsme po šesté místního času. Na internetu Anička už v pondělí našla, že stávkují zaměstnanci Lufthanzy, tak nás nepřekvapuje velké množství zrušených letů. Letíme sice s ČSA, ale je to společný let s Lufthanzou a posádka měla být německá. Let je logicky zrušen. Vysvětluje se tím nesrovnalost s číslem letu na zavazadlových lístcích. Do Prahy totiž letí jen tento let a vede na opačnou strunu přes Dusseldorf.
Hledáme transferdesk, ale ten tu není. Musíme k odbavovací přepážce v odletové hale. Chvíli čekáme, než ji otevřou.
Paní na přepážce je dost pomalá a zpočátku na let vydává dvě palubenky, jednu do Dusseldorfu a další do Prahy. Když přicházíme na řadu,
přivolá si právě nějakou poradkyni. Už vytištěné palubenky likviduje a dá nám každému jen jednu na celý let. Tak se aspoň v Dusseldorfu nebudeme muset přesouvat
ze sedadla na sedadlo. Taky na nás jako správná Němka mluví výhradně německy. Když reagujeme v angličtině, přechází neochotně do angličtiny. S těmi sedadly samozejmě
bude problém, zjevně někdo vystupuje a nastupuje v Dusseldorfu.
Konečně jsme odbaveni a jdeme na security check. Kontrola je dost důkladná, každého po průchodu skenerem ještě osahávají, Anička musí zout boty, i když má jen nízké. Po více než 30 hodinách cesty je kontrolorce skoro škodolibě podá. Taky musela vyndat z kapes všechny posmrkané kapesníky. Pavel má rum zakoupený na letišti v Manile, musí projít speciálním skenerem na tekutiny. To je od letoška vylepšení, dříve by
mu ho zabavili. Na všechny procedury jsme spotřebovali asi 2 hodiny, tak už nemusíme dlouho čekat.
Po nástupu do letadla ale čekáme dlouho na zbytek cestujících, kteří prý mají problémy při security kontrole.
Rovněž se objevila cestující, která má rezervováno sejné sedadlo jako já. Naštěstí ale letadlo není plně obsazené. Po příchodu zbylých cestujících konečně odlétáme. Alespoň část opožděných cestujících byli patrně dle šátků několika dam muslimové. Asi je Nemci kontrolovali ještě důkladněji než nás.
Formálně nás přepravují ČSA, ale na trupu letadla je nápis "Travel Service". Je
to Boeing 737. Asi byl objednaný na specíální let pro ČSA. V Dusseldorfu se řeší další duplicitní palubenky. V Praze přistáváme asi v jednu místo v půl jedenácté. Zavazadla dorazila, tak se loučíme a jedeme
stonat domů.
Fotky ve větším množství a rozměru najdete na adrese:
Foto Filipíny 2015