Mexiko, Belize, Guatemala, Honduras

Prolog

Čtvrtek 8.11.2012 Odlet

Máme odlétat v 7:00 z Ruzyně, pročež "bezpečný" sraz na letišti je již v 5:00 ! Rezignovaně tedy vstáváme ve čtvrt na čtyři ráno a jedeme noční autobusovou linku na letiště. Místem setkání je terminál 2 u občerstvení "Ice and Fruite". Jsme tam první, moc to asi prožíváme ! Postupně se scházíme. Letos nás letí 18. Průvodkyně. Iveta rozdává účastníkům, pojištěným přes cestovku, kartičky zdravotního pojištění a letenky těm, kdo nebyli na předodletové informační schůzce. Automatické odbavení pomocí automatu nefunguje. Zkoušíme to odvážně jako první. Vytiskne nám pouze papír s informací, že palubenku nelze vytisknout. Ostatní jsou na tom podobně: našimi předchozími pokusy totálně zblblý softwér tvrdošíjně ukazuje po načtení jejich pasů naše jména. Některým šťastlivcům se předem podařilo odbavit doma přes počítač, některým takový pokus zkrachoval tím, že se nepodařilo palubenku vytisknout (ani nekompatibilní tiskárna). Pročež se jdeme skoro hromadně odbavit k přepážkám jako za starých dobrých časů před vynálezem samoodbavování. Stejně se zavazadla musí podat přes přepážky. Technické novinky mají holt stále své dětské nemoci. Mimochodem před rokem se nám podařilo vytisknout alespoň ty palubenky ! Po odbavení se dočasně loučíme s Ivetou, která letí pozdějším letadlem (setkáme se s ní znovu v Amsterodamu).

Odlétáme z brány D4, Boeingem 319, nesoucím loga ČSA / KLM. Občerstvení se skládá pouze z keksů a pití. No jo, hubení spořiví Holanďani ! Ti se nepředali nikdy ! I to málo stačí k tomu, aby nás Anička oba polila džusem. Poměrně rychle to naštěstí uschne a kalhoty kupodivu ani nelemtají (vida, Holanďani šetří už i cukrem !). V Amsterodamu máme asi 5 hodin času. Poměrně snadno to utíká. Napřed hledáme s Pepou, který díky pochybení úřednice u odbavení jediný nedostal palubenku na další let, kde je Transfer Desk, pak dlouho čekáme na pasovou kontrolu u výstupu z Schengenského prostoru. Zřejmě přiletělo moc letadel. Přednost mají ti, kteří spěchají na další spoj. Kdybychom rozumně počkali, až se tlačenice uvolní, mohli jsme "výstupem ze Schengenu" projít bez zbytečné mačkanice, někteří tak rozumně učinili. Zbytek času trávíme jako obvykle couráním po letišti a posedáváním u brány 8. Tu otvírají asi v půl druhě. Iveta mezitím také dorazila. 

Odlétáme podle plánu ve 14:35 Boeingem 747-400 s KLM. Let trvá skoro 12 hodin a trasa vybíhá z Holanska zdánlivě paradoxně přes Grónsko a pak zase "dolů" přes severní Kanadu. Během tak dlouhé doby proto máme nárok na oběd a na závěr přijde ještě lehké občerstvení. Během letu pospáváme nebo sledujeme to, čemu cestovatelský průmysl dává nálepku "film". Většinou jsou to úděsné intelektuální průjmy, plné hystericky se smějících nebo plačících lidí. Často se tam střílí. Mezi jiným jsme shlédli i film "Prométheus". Má to prý být dodatečné vysvětlení, jak že to bylo s tím Vetřelcem I, II, III a IV. Nedá se na to dívat.

Přistáváme v Mexico City po 19:00 místního času (-7 hodin proti Praze). Na to, jak je každý z nás z přeletu urvaný, je s podivem, že teprve padá tma a na kalendáři stojí stále ještě datum 8.11.2012.  Napřed musíme vystát dlouhou frontu na imigrační úředníky. Ta naštěstí postupuje poměrně rychle a je celkem dobře organizovaná. Pak bereme svá zavazadla, která jsou již dávno shozena z pásu, a přes celní kontrolu vycházíme do příletové haly. Tam už na nás čeká zástupce místní cestovky. Jdeme si vyměnit peníze a kupujeme vodu. Nastupujeme do autobusu, ve kterém se budeme pohybovat po Mexiku.  Řidič se jmenuje Filiverto, je to postarší sympaťák, téměř vždy navlečený do sněhobílé, nažehlené košile a kalhot s puky. Na palubě autobusu se na přání předchozích ročníků zájezdů ocitla tepluvzdorná plastová bedna, kterou Filiverto každý den naplní do třetiny suchým ledem a naskládá do ní alko a nealko, které zrovna sežene. Pivo je obyčejně Victoria. Sice nic moc, ale když to teče ... Na každou flašku je proti velkoobchodní ceně drobná přirážka na led a Filivertovy mozoly.

Jedeme asi půl hodiny do hotelu Marlowe v centru Mexiko City. Ubytováváme se a jdeme spát.

Pátek 9.11.2012 Prohlídka Mexico City

Ráno se jdeme podívat do nedalekého obchodu Oxxo. Je to jeden ze zdejších řetězců obchodů otevřených v režimu 24x7. Sortiment je sice poněkud omezený, ale voda, horké kafe (Mexičani jsou na sladké, takže spíš příšerně oslazené kakao) a něco k jídlu se tam vždy sežene. Zdejší obchod vypadá zavřeně, ale po chvíli přichází prodavač a otvírá okénko. Kupujeme jen vodu, zatím nevíme, co jiného se tu dá koupit, když ani nemůžeme dovnitř. Vracíme se do hotelu a jdeme na snídani tam. Pro jednoho to stojí 100 pesos, snídaně je servírována formou švédského stolu.
V 8 hodin odcházíme na prohlídku města. Mexičani neradi slyší název Mexico City a vůbec název "Mexiko": okamžitě si Vás podle něj otaxují na zpupného Amíka, který by potřeboval hlavně přes hubu. Správný název hlavního města zní "Ciudad de México", jinak také Distrito Federal (D.F.). A celé zemi, což jest federace menších států, říkají jednoduše La Patria, tedy Vlast. Hlavní město je postaveno na troskách původního aztéckého města Tenochtitlán. Tenochtitlán ležel na ostrovech jezera Texcoco. Jezero postupně vyschlo v důsledku zatěžování měkkého, bahnitého podloží kamennými a betonovými budovami. Výškový barák, má-li opravdu mít víc pater, musí být ukotven na hluboko vsazených pilotech. Mají tu velmi špatné zkušenosti (dosti nedávné, jen asi 20 let) ze zemětřesení, které vmžiku "odečetlo" asi 15 000 lidí. Ciudad de México patří k  nejnebezpečnějším ohledně kriminality z oblastí, ve kterých se budeme v této zemi pohybovat. Takže je potřeba mít se na ulici na pozoru.  

Míříme nejprve k parku Almeda. Je bohužel v rekonstrukci a nepřístupný díky nevzhledným vlnitým plechům, které zabraňují i jen pouhému pohledu dovnitř. Pokračujeme proto kolem paláce umění (Palacio de Bellas Artes) ke "kachlíčkovému" domu (Casa de los Azulejos). Kachlíčky se tu vůbec široce vyžívají ! Dům je olepený kachlíčky zvenku i zevnitř, uvnitř se nachází několik restaurací, nástěnné malby a obchody, všechno samé kachlíčky.  Restaurace jsou součástí řetězce Sanborns, který prý patří nejbohatšímu člověku na světě ... v oboru telekomunikací, jak jinak! Mexičánek se prý rodí už s mobilem u ucha, ať jsou si rodiče jak chtějí chudí: na mobil vždycky peníze seženou. Prohlížíme vnitřní výzdobu. Když toho máme dost, pokračujeme k nedalekému kostelu svatého Františka, k jehož výstavbě bylo použito zdivo zbořených aztéckých chrámů. Nedaleko pak obdivujeme dušičkovou výzdobu několika náhrobků. Kolem paláce de Iturbide míříme ke zdejší velké pekárně. V paláci bydlel kdysi Augustin de Iturbide, který se sám v roce 1822 prohlásil císařem jako Augustin I. Vládl necelý rok. Když nadělal dost dluhů, koukal, kde tesař nechal díru. Sice stihl abdikovat a utekl do Evropy, ale po neuváženém návratu byl v roce 1824 zatčen a následně popraven. Panovnická práva mu ale Mexičani neberou, ostatně ty dluhy museli taky zaplatit.

Jo, taky se tu na 2 roky od roku 1867 uchytil "náš" nešťastný bratr Josefa I, hnaný ambiciózními nápady své vášnivé belgické manželky Charlotty. Maxmilián si dál jméno Pátý (V) a jako liberál se pustil do reforem. Reformy se nelíbily ani liberálům (moc měkké), ani doktrinářům s velkostatkářskými kořeny (pro indiánskou luzu nesmyslné). Císař Benito Juarez, který se tou dobou potuloval v horách jako bandita (Vinnetou pro něj shromažďoval zlato, pokud si vzpomenete) sestoupil do nížiny, dobyl hlavní město a po krátkém věznění nechal Maxmiliána zastřelit ve městě Queretaro. Evropská šlechta se probudila, protestovala, ale, pakliže se dostaví rigor mortis, je už každá rada drahá ! Charlotta, která mezitím sháněla prachy v cizině na intervenční sbor (v Mexiku se jí nechtělo být, neboť v paláci se potulovaly myši), při té zprávě zbledla, pravděpodobně omdlela a z výčitek svědomí se zbláznila. Přežila manžela skoro o 30 let v nějakém evropském klášteře. Celá tato krátká story je (kromě osobní tragédie Maxmiliána samotného) významná snad jen tím, že

•  Josef I přišel o potenciálního konkurenta pretendujícího na jeho trůn (poštvávačů bylo dost, zejména v tom vynikala Charlotta) a že
• Maxmilián s sebou vzal do Mexika moravskou kapelu. Všichni muzikanti v předtuše věcí zlých hned první den po přistání dezertovali a zavlekli v rámci mezinárodní kulturní výměny do Mexika TRUBKU, tradiční toť český a moravský dechový nástroj. Mexičanům se její hlavitý projev dodnes MOC líbí ...

Návštěva pekárny nás rozvášnila. V přízemí se prodává běžné pečivo, jako všude v Mexiku, v drtivé většině sladké. Pečivo se prodává ZÁSADNĚ tak, že je nutno vzít si z hromady marmeládou ulepených táců jeden, na něj "hygienicky" nandat zboží kleštičkami, načež Vám to prodavačka s rouškou přes ústa napočítá a rovněž klíšťkami rozdělí podle stupně sladkosti do papírových pytlíků. Zřetelně už tu vědí, co je to úplavice a chtějí obchod předem zbavit žaloby, že jste to "chytili u nich". Při pohledu na umatlané tácy si člověk vzpomene na závodní stravování, kde jsou tácy sice méně lepivé, ale zase na nich stojí voda, pravděpodobně z hadru na podlahu. "Vařit se solí, řekl by Já Král První, to není umění. Zkuste to bez soli ! To je umění !" Sehnat slaný "chléb" je většinou kdekoli ve Střední Americe nesplnitelný úkol. V prvním patře je výstava modelů dortů, které si tu můžete též objednat. Jedná se většinou o mnohapatrová díla o váze desítek kilogramů, největší zaznamenaná číslovka byla (nekecáme!) 50 kgs ! Půlmetrákový dort ! Některé jsou sice jen "přízemní", ale pod 5 kilo se nejde ani jeden. Dorty se dělají k příležitostem smutečním, stejně jako inauguracím do dospělosti. Mexická holka takzvaně "pro chlapa k nakousnutí" (když se nedívá manželka), dostane první dort k patnáctinám a pak už furt jenom tloustne. Infarkt myokardu a rakovina tlustého střeva jsou údajně největší metlou Mexika. Ale holky to nesou statečně, metrák je pro ženskou (natož pro chlapa) spíš základní životní váha. Odtud jen hloub, k větším hodnotám BRT a stržené osobní váze.

Dále míříme k náměstí Plaza de la Constitutión, jinak zvané též Zócalo. Poněkud posměšný název Zócalo prý vznikl z německého slova "Der Sockel", tedy "sokl". Ten tu byl postaven jako základ pro Památník nezávislosti, na kterou si Maxičani tolik potrpí. Památník se pak již z finančních důvodů (jak jinak!) nerealizoval, a tak sokl zůstal prázdný. Výraz Zócalo se od té doby ujal jako oficiální pojem pro centrální náměstí všude v Mexiku. Náměstí je po Moskvě druhé největší na světě. Mimo jiné se tu vdávala v roce 1968 i Věra Čáslavská po svých olympijských vítězstvích (těsně po srpnové okupaci sovětskými a dalšími "spojeneckými bratry").

Na východní straně náměstí stojí Palacio Nacional, kde sídlí president. Palác stojí na místě Moctezumova hradu. Každý rok 15.9. před půlnocí zde prezident zahajuje slavnosti Dne nezávislosti. V paláci jsou k vidění murály (nástěnné malby) přesvědčeného komunisty Diega Rivery, které představují jeho pohled na dějiny. No na to se musíme jít podívat ! U vstupu je osobní kontrola. Dovnitř nesmí žádné jídlo ani voda. Problém řešíme rozdělením na dvě skupiny a batohy s "nebezpečným materiálem" necháváme venku. Fotoaparáty musí nemilosrdně přes Bůh ví jak seštelovaný scanner. Konstatujeme, že soudruh Rivera namaloval cosi jako komiks. Dějiny Mexika jsou jedno obrovské utrpení (což je vzhledem k Aztékům a jejich předchůdcům docela pravda). Tady je pravda ovšem vylíčena jako idyla, kterou zkazil až  Hernando Cortez a zlotřilí evropští šlechtici, potažmo kapitalisti, nechávající hrdý pracující indiánský lid popravovat salvami z pušek čet vojáků. Aztécká minulost je líčena spíše jako selanka, neboť všichni měli práci, akorát sem tam někomu vyřízli zaživa srdce z těla (což na malbách logicky chybí, nebo jsem to v té mazanině velkoryse přehlédl). Jinak jsou prý v prezidentském paláci v jídelně uchovávány stopy po kulkách z revolveru, které zde vystřílel zbojník Pancho Villa (ano, vzpomínáte dobře, kniha našeho dětství "Puma ze Sierry"). Pancho byl prý po dobytí hlavního města nepokojen s kvalitou vajíček, která mu předložili k snídani. 

Po prohlídce míříme k muzeu Templo Mayor. Prohlídku ale vynecháváme, nakukujeme jen přes plot na ruiny aztéckého chrámu.


Další atrakcí Zócala je katedrála (Catedrala Metropolitana). Je obrovská a zabírá celou jednu stranu náměstí. Jdeme se do ní podívat a po prohlídce (všichni už mají hlad) směřujeme po její západní straně ven z centra. Většina se usazuje v malé restauraci na tacos. My jdeme ještě kousek ke kostelu Santo Domingo. Na zpáteční cestě ke katedrále zaplujeme do doporučené čínské restaurace. Oběd je tu v podobě bufetu, kdy se dá nabrat cokoliv na talíř. Pití se platí zvlášť. Neopatrně jsem si šel na talíř mlsně ještě něco málo přidat. Podle ceny to vypadá, že jsme zaplatili nejméně 3 obědy. Pivo tak drahé být nemohlo, ale ještě jsme se ve zdejších cenách moc neorientovali.  Fascinuje nás číšník, leštící příbory nenápadně holou rukou. Dobrou chuť !
Do srazu u kadrály máme ještě dost času, tak se jdeme pro jít po ulici 16. září. Její pokračování ulice Independencia, vedoucí k našemu hotelu. Tak daleko ale nejdeme. Ráno byly krámky ještě zavřené a na ulici poměrně prázdno. Teď je tu hlava na hlavě. Potkáváme Ivetu, která slíbila koupit nějaké spirály, použitelné v místních zásuvkách a také jeden adaptér pro spotřebiče z Čech. Jdeme s ní do krámu. Spirály mají, i když se napřed tváří, že ne (a to Iveta UMÍ španělsky, takže to bude spíš apatičností Ženy za pultem). Adaptéry ale asi opravdu nejsou. Jedna spirála je pro nás, tak jsme rádi. Adaptér máme vlastní. Vracíme se ke katedrále a čekáme na náš autobus. Je tu několik místních šamanů, kteří nabízejí své služby. Prý umějí (například) zbavovat lidi závisti. Klienta trochu očoudí z posvátného ohýnku (pálí na něm cosi jako rákos) a hříšník očištěn jest. Věří tomu prý tady mnoho (i vzdělaných) lidí. Šamanů je tu hned několik a nouzi o klienty nemají. Račte si vybrat, co chcete vyčoudit !

V půl druhé nasedáme do autobusu a jedeme k velkolepě pojatému archeologickému muzeu. Na prohlídku máme 3 hodiny. Prý se tu dají strávit minimálně 3 dny a nevypadá to jako nadsázka. Je tu celá historie Mexika v kostce. Iveta vykládá, prohlížíme exponáty, fotíme (je dovoleno fotit bez blesku, ale exponáty jsou nasvětleny tak kvalitně, že je zvládne i automat nejpitomějšího digitálu (tedy pokud mu jde alespoň vypnout ten zakázaný blesk). Do muzea jsou staženy artefakty z celé země, kde by jim hrozila buďto krádež, nebo poškození počasím. V "terénu" jsou pak nahrazovány velmi zdařilými, byť i jednoznačně uměle vypadajícími kopiemi. Museum má kromě kryté části i zahradní část, aby pro některé obzvláště vysoké monumenty nebylo nutno složitě stavět cosi jako hangár pro rozborku Jumbo Jetu. Božstev je tu nepřeberně, ale částečně je to tím, že tentýž bůh se v různých etnikách a různých obdobích jmenoval různě. Nejdůležitější je Bůh deště Čhac (čti "čak"). Je totožný s bohem Tlalocem", jen pro jiný národ/kmen a třeba v jiné době. Všechno se točilo kolem úrody a neúrody a ve vyprahlém Mexiku ... kolem deště. Ráj byl prezentován v mytologii jako místo, kde furt prší. Nebude déšť, nebude jídlo. Nebude co žrát, bude válka. Přeživší zajatci se rituálně popraví, zbytek bude otročit, bohové sešlou déšť ... možná. Občas bohové seslali houbeles. To je asi hlavní důvod "záhadného mizení etnik", nad kterým si historici lámou hlavy dodnes: vyčerpala se půda, protože dlouho nezapršelo, nastal hladomor a obyvatelstvo se rozprchlo. Bohové zklamali. Jak lidí víc a víc přibývalo, náboženská kázeň upadala, pořádek bylo třeba držet vše silou. To chce armádu, řekl by voják. Pyramidy rostly půda byla stále vyčerpanější. Víc zajatců, víc obětí ! Zejména na  Yucatánu, který je jediným obrovským kusem vápence, je půda natolik prostupná, že se do ní voda ihned vsákne, takže je třeba ji zadržovat v umělých vodojemech.

Po "záhadném zmizení" etnika nastal na pár desítek let klid. Půda se trochu vzpamatovala, příchozí okolní kmeny nalezly "sídla bohů", protože "tohle nikdo jinej postavit prostě nemohl", kolem pyramid obstavili další vrstvu a celé se to opakovalo. Některé pyramidy se běžně skládají ze 3 vrstev, každou z nich postavil někdo jiný. Pak do toho vlítli Španělé, některé pyramidy nechali zasypat ... a na vrcholku si postavili tradičně katolický kostel. Skrze jednu takovou pyramidu se archeologové prokopali, pod zemí měří chodba nějakých 700 metrů a vzpřímen jí projde krejčík metr šedesát vysoký s hrudníkem propadlým, ostatní musejí klonit hlavy. Teda nic pro klaustrofobiky ! Jít se dá jen jedním směrem a to dopředu.

Po prohlídce pozorujeme "voladores", kteří zrovna končí jedno ze svých početných vystoupení. Muži zavěšení za kotníky (v současnosti jsou už spíš připoutáni bezpečněji) na vysoké tyči se točí dokola a pomalu se spouštějí k zemí. Počet kruhů je dán a zatímco kdysi to byla prosba o déšť, dnes je to výhradně drahá podívaná pro turisty. Někteří odvážlivci mezi námi na trhu před muzeem ochutnávají smažené kobylky. Následně jedeme zpět do centra a vystupujeme na vyhlídkovou věž Latinoamericana. Svého času byla nejvyšší a přežila i nedávné zničující zemětřesení, při kterém velký počet daleko nižších, zdánlivě bytelně postavených domů spadl jako domečky z hracích karet. Ivetě se daří dohodnout skupinovou slevu. Místo 60 pesos platíme za jen osobu 32. Sleva je pro skupiny od 20 lidí a nás je 19, ale zaplatit v tomto případě jeden lístek navíc se docela vyplatí. Jedeme nahoru postupně dvěma výtahy a na závěr jsou to ještě 2 patra pěšky. Západ slunce jsme kvůli vyjednávání nestihli, už začíná padat tma. Stejně by ve zdejším smogu nějaký "sunset" nebyl moc vidět... Při pohledu z věže je nápadná nevím už kolikátá Avenida, procházející celým městem, což jest prý úctyhodných 34 km.

Opouštíme věž a jdeme k pekárně pro nějaké pečivo. Všechno je bohužel sladké. Vidíme sice, že někteří lidé nosí i něco, co vypadá slaně, ale nikde to po regálech nevidíme, pročež rezignovaně kupujeme sladké. Teprve později jsme si uvědomili, že do pekárny jakoby ODNĚKUD ZVENKU přivezli koš se sympaticky vypadajícími rohlíky. Před obchodem se už před příjezdem dodávky tvořily hloučky, zboží bylo vyprodané nejdéle po 5 minutách. Pozdě ! 

Cestou do hotelu se stavujeme v Oxxu a kupujeme sendvič na večeři. Testujeme hned spirálu, vaříme s její pomocí ní čaj. Vodu z veřejné vodovodní sítě v hlavním městě snesou jen "místňáci", nevyplatí se ji pít bez převaření. Iveta říkala, že některé místní spirály nepřežijí bohužel ani první vaření. Asi máme větší štěstí, ta naše ustála celou dovolenou. Večerní vycházky na náměstí Garibaldi, kde mají účinkovat místní "mariachi", čti "mariači". Prý jim to vůbec neladilo. Ono je to tak, že na náměstí se potloukají početné skupinky Mexičanů, oblečených jako Don Salamanka y Nuestro Major y Sanchez de la Rancha (inspiraci v příslušném 2.díle Vinnetua už dávno nemám k dispozici - manželka ho kdysi přenechala sestře pro děti - někde tam bylo podobné jméno rančera zhruba na 3 normalizované řádky). Prostě náměstí je plné chlápků, oděných v černých šatech se stříbrným lemováním. Ti nabízejí všem kolemjdoucím, že jim zahrají na přání (no: zůstaňme víc při zemi....vyberou pro vás něco z toho, o čem se domnívají, že to umí zahrát). Problém je MIMO JINÉ i v tom, že ty skupiny hrají hodně hlasitě a jsou rozmístěny tak 5 metrů od sebe. Tím pádem vzniká amuzikální binec, většina těch svérázných hudebníků v životě nečetla nějaké noty. Nešli jsme tam. Ti, co tam šli, prohlásili druhý den tento kulturní zážitek zážitek za lehce pominutelný.

Sobota 10.11.2012 Basilica de Guadalupe, Tula, Teotihuacán

Snídáme včera koupené sladké pečivo s čajem. V 7 odjíždíme, tak není čas na drahou snídani v restauraci. Ještě v Mexico City zastavujeme u baziliky Panny Marie Guadelupské.

Podle pověsti se na kopci nad nynější katedrálou zjevila pokřtěnému indiánskému chlapci  idiánská (to jest hnědá) Panna Maria a nařídila mu, aby šel za za biskupem a vyřídil mu, že má nechat na tomto místě postavit kostel. Chlapec vzkaz vyřídil, ale biskup mu prý nějak nevěřil. Chtěl tedy po něm důkaz. To Pannu Marii naštvalo a tak na kopci náhle vykvetly růže, které tam před tím nikdy nebyly, ostatně v Mexiku růže běžně nerostou. Panna se chlapci zjevila znova, nařídila mu růže natrhat a donést biskupovi. Hoch růže natrhal a dal je do kápě. Když je chtěl předat biskupovi, zjistil, že na látce je obtisknut obraz Panny Marie s růží v ruce. Tomu už biskup uvěřil a nechal kostel vystavět. Fakticky to asi bylo  tak, že biskup potřeboval vyúčtovat dotace a ty se dají nejlépe sehnat prostřednictvím zázraku. Když pak v 50.letech minulého století američtí fotografové pořídili fotokopie vetché látky pokročilou technickou a zvětšili, s úžasem zjistili, že v očích Panny Marie se odráží ten chlapec. Podvod byl tedy (pokud nechceme věřit na zázraky) pro vatikánskou komisi vybudován velkoryse, tak zvaně "en detail". 

Vetchá látka dnes visí nad oltářem v nové bazilice. Původní bazilika již není v provozu, stavba se tak trochu hroutí. Vedle ní je postaven ohromný moderní kostel pro 20 000 návštěvníků, ve kterém permanentně probíhá bohoslužba. Na místě, kde údajně vykvetly ty růže, je postavena kaple Capilla de la Rosas. Další kaple je u pramene, který vytryskl při jednom ze zjevení Panny Marie. Jdeme se podívat napřed do nového kostela. Kolem obrazu Panny Marie se projíždí na pohyblivém chodníku, fotka se tedy musí nastavit a zmáčknout včas, další příležitost už nebude (jedině za další vstupenku). Posvátná látka visí dost vysoko a fotí  se obtížně (pozor, teplota světla odpovídá spíše žárovkovému, nikoli zářivkovému osvětlení). Pak stoupáme na kopec ke kapli a andělům, kteří dívají na zbožné město z kopce dolů. Procházíme kolem pramene, sousoší Panny Marie a věřících u pramene a kaple u pramene. Na závěr se jdeme podívat do staré baziliky. Je přístupná jen velmi omezeně, zkoušejí ji podpírat, časem ale až do ní jednou vleze moc gringos, spadne úplně a to těm gringos přímo na hlavu ! Nastupujeme do autobusu a odjíždíme za dalšími zážitky.

Dalším dnešním cílem je ale Tula, stát Hidalgo. Zastavujeme u zdejší archeologické lokality. Nejpve procházíme mezi trhovci a mezi kaktusy, než se dostaneme k sídlu Toltéků, kteří pravděpodobně Tulu založili a stala se pak jejich hlavním centrem. Zakladatelem Tuly prý byl v 10. století král Tolpiltzin Quetzalcóatl. Podle popisu byl prý král vousatý a měl světlou pleť, což Španělům později usnadnilo dobývání území, protože většina nikdy nekoupaných žoldáků byla zcela přirozeně zarostlá stejně, jako biblický Ezau. Quetzalcotl prý se s bratrem nepohodl o způsob vlády a odstěhoval se se svými souvěrci někam ... jinam. Takže realisticky vzato ho buď zavraždili, nebo po anglicku sám raději zmizel, aby se zavraždění vyhnul. Jedna z teorií praví, že odjel za oceán (zase jeden bod pro španělské kolonizátory !) Půvabnou korunu tomu nasadila spisovatelka Ludmila Vaňková, která si od životopisů slavných středověkých českých králů znenáhla odskočila do hájemství sci-fi a sepsala s fantazií sobě vlastní dosti čitelný několikagenerační román, částečně možná inspirovaný Dannikenem. Její "Mosty přes propast času" popisují Toltéky jako "děti" potomků posádky mezihvězdné výpravy, která díky svému galaktickému výletu unikla atomovému peklu, propuknuvšímu n Zemi, Posádka se naklonovala (proto jsou ty "děti" v uvozovkách) a vrátila se zpět osídlit Zemi, kterou pokládali za mrtvou. Jenže lidi už tu byli, akorát malinko  zdegenerovaní. Napsané je to docela hezky, ale těch klonů je tolik, že se v nich autorka sama nevyzná (z nejslibnějšího jedince vzniklo 50 potomků) a většina jejich techniky funguje na principu jakési magie, pověstné Síly z Lucasových filmů, nebo prostě "nějak". Detaily se zdržovati netřeba, nad logikou vítězí imaginace a ve fyzice byla paní autorka asi taky malinko trop. Ale číst se to rozhodně dá, chybějí snad už jen ty velkorážní laserové kanóny.

Nejzajímavější stavbou je pyramida s chrámem Quetzalcóatla se sochami 4 válečníků, tzv. Atlantů, které prý původně podpíraly strop chrámu. Kolem pyramidy jsou reliéfy válečníků, jaguárů a orlů polykajících lidská srdce. Vedle chrámu stojí velká kolonáda "Spáleného paláce". Jsou tu ale i ruiny dalších staveb včetně dvou hřišť na pelotu, o té ještě bude řeč. Po prohlídce se vracíme zase kolem kaktusů a prodejců zpět k východu z areálu. Válčení a masové vytrhávání srdcí zaživa bylo to, co sem vnesli právě Toltékové, kteří se vynořili odnikud, používali jinou techniku boje (muže proti muži, což se do té doby moc nevedlo), přepadávání ze zálohy a postřílení co největšího počtu útočníků ještě dřív, než dojde na osobní potyčky. Velký přínos pro dějiny vojenství, to určitě.

Je právě čas oběda, tak jedeme do města Tula na oběd. Na doporučení Ivety si většinou dáváme kuře pečené v listu agáve, posypané kousky nopálu. Kuře je spíš dušené, je taky výrazně k nesežrání. Zdejší kuřata jsou totiž překrmená kukuřicí. Normální pečené kuře ze Závodů Xaverov (a pravděpodobně nacpané antibiotiky, aby se ve zdraví dožilo popravy), je chuťově lepší. Někteří z nás si dávají i polévku, ze které ostentativně čouhají kuřecí pařáty. My jsme si s Aničkou dali jedno celé kuře. Na oběd je to moc. Necháváme si půlku zabalit s sebou. Iveta tvrdí, že to do večera vydrží "bez újmy v podobě úplavice", zvané zde "Montezumova pomsta".

Naproti restauraci je trh, nakupujeme čerstvý ananasový džus a banány.

Po obědě míříme do další archeologické lokality Teotihuacánu. Iveta tu nesmí provázet, museli bychom si vzít místního průvodce. Rozcházíme se na individuální prohlídku. Teotihuacán znamená znamená město bohů, Aztékové je našli opuštěné, ale tak tak je nadchlo, že se pro ně stalo posvátným místem, museli ho jednoduše postavit sami hohové. Středem prochází Cesta Mrtvých původně asi 5 km dlouhá. V areálu má "jen" asi 2km (v parnu je i to dost!). Kolem je spousta menších pyramid a chrámů. Prohlídku začínáme u Quetzalcóatlova chrámu. Jméno boha se skládá ze dvou částí. Quetzal je vzácný ptáček s dlouhým peřím. Jeho 3 dlouhá kormidelní (ocasní) pera se dávala do čelenek vládců a nejvyšších kněží. To přirozeně vedlo téměř k vyhynutí nebohého opeřence. Cóatl je had. Z toho vznikl "Opeřený had", který byl vládcem živlů, Stvořitel světa. Jeho kult se postupně rozšířil po celé Střední Americe. V prohlídce pokračujeme Cestou Mrtvých k pyramidě Slunce. Je to nejvyšší pyramida tohoto areálu, po cholulské pyramidě druhá nejvyšší ve Střední Americe. Měří asi 65 metrů, ale původně byla prý ještě vyšší.

Ukazuje se jako chyba, že jsme si s sebou do batůžků nepřibrali vodu. Je totiž pěkné vedro. Anička raději na pyramidu neleze a pokračuje dál k pyramidě Měsíce. Ivetě se taky moc nechce (jak by se jí chtělo, už po několikáté s Bůh ví kolikátou výpravou!), ale co by nakonec neudělala pro klienty: leze s těmi, kdo se rozhodli pro výstup. Pak rovněž pokračujeme k pyramidě Měsíce, která je poněkud nižší. Obecně výstup na jakoukoli mexickou pyramidu fyzická zabíračka, protože schody jsou vysoké a příkré. Sestup je proto mnohdy horší, než cesta vzhůru. Na exponovaných místech bývá proto umístěno pomocné vodící lano. Funguje sice spíš psychologicky než horolezecky, ale zaplať Bůh za ně ! Na konci areálu je ještě Quetzalpapalotlův palác (ve jméně není překlep, zde se jedná pro změnu o "Opeřeného motýla").

Neděle 11.11.2012 Puebla a Cholula

Před sedmou vyrážíme do ulic Puebly sehnat něco k snídani. Doporučené restaurace na náměstí mají zavřeno, případně při otevřených dveřích uklízejí a mají židle dosud na stolech. Potkáváme Pepu a Tomáše, kteří rovněž neúspěšně hledají, kde by se najedli. My jsme ale naštěstí při hledání restaurace narazili na pekárnu, kde jsme rovnou koupili víceméně slané pečivo. Také jsme cestou potkali otevřené Oxxo. Jdeme tam společně koupit kafe, vodu a sušenky. S automatem na kávu nám musí poradit prodavač ("...no co to sem z tý Evropy jezdí za primitivy ..."). Příště to už snad zvládneme sami. Vracíme se do hotelu a snídáme kafe z Oxxa a sladké pečivo ještě z Mexico City. Je plněné čokoládou. Raději to zajídáme slanou houskou, zázrakem toť místní pekárny.

V půl deváté vycházíme na společnou prohlídku Puebly. Chodíme po ulicích, prohlížíme katedrálu, pak další kostel Santo Domingo de Guzmán, procházíme několika tržišti. V 10 hodin se rozcházíme. My se vracíme do hotelu. Ve čtvrt na dvanáct je sraz s Ivetou a jdeme na oběd do jedné ze zdejších restaurací. Dávám si místní specialitu s čokoládovou omáčkou, Anička volí omeletu. Konečně vajíčka ! Vše je v rámci snídaňového menu, takže je k tomu i kafe, džus a ovoce.

Po obědě balíme a v jednu vyrážíme na další cestu. Jedeme jen kousek do Choluly. Nejprve procházíme místní klášterní kostel a muzeum. Poté míříme ke zdejší pyramidě. Je to největší pyramida ve Střední Americe. Je ale zasypaná a na jejím vršku je postaven kostel. Skrz kopec jsou prokopány tunely. Jejich prohlídka je dnes zdarma, tunely otevřely před nedávnem. Příští zájezd už si to pěkně "cvakne". Do archeologického areálu si musíme vzít místního průvodce. Vede nás napřed do muzea, pak do tunelů a nakonec na ruiny pod pyramidou. Po prohlídce procházíme tržištěm a pak stoupáme na vršek pyramidy ke kostelu. Od kostela by měly být vidět okolní hory (například Popocatépetl), ale je opar, tak toho moc vidět není. Vracíme se zpět dolů. Na okraji tržiště se někteří zájemci za poplatek fotí s leguánem.

Kousek za Cholulou zastavujeme v obci Tonantzintla u kostela Santa Maria Tonantzintla, který nám doporučil náč šofér. Pak už jedeme až do města Ciudad Serdan (2520 m n.m.). Napřed zastavujeme u místního supermarketu, kde nakupujeme hlavně zásoby na zítřejší výlet pod Orizabu. Po nákupech jedeme k hotelu La Fuente. Není to sice daleko, ale potmě tu asi není moc bezpečno. Večeříme společně v hotelové restauraci.

Pondělí 12.11.2012 Pico de Orizaba

Dáváme si v pokoji doporučenou snídani - sušenky a banány. Prý je to dobrá strava, která nás ochrání před výškovou chorobou. Moc tomu teda nevěříme, ale zařídili jsme se rezignovaně podle Ivetiny rady. V 8 je odjezd terénními auty na sedlo pod Orizabou, což je jeden z názvů nejvyšší hory Mexika, jinak též známá jako Citlaltépetl (5747 m n.m. - dle mapy, 5636 m n.m. - dle průvodce). Saša se vzhledem k svým zdravotním problémům rozhodla raději zůstat v hotelu. A udělala dobře.

Auta jsou přistavena včas. Jedeme třemi vozy. Zpočátku se pohybujeme po silnicích, to ještě džípům z druhé ruky, starým jako Metuzalém, docela jde. Zastavujeme postupně u dvou opuštěných usedlostí a zvenku je prohlížíme. Podle nápisu s letopočtem dokončení (1910) si to tu majitelé moc neužili: vyhnala je revoluce a hromadné znárodňování půdy v roce 1914. Jinak zrovna toto místo bylo jako kulisa z filmu Sedm statečných, konec konců v Mexiku se to odehrávalo ... Ještě ze silnice pozorujeme v dálce pro nás neobvyklé tvary sýpek na kukuřici.

Postupně začínáme stoupat a silnice se zhoršuje. Náhle jedno z aut chcípne a už se nerozjede. Je to pochopitelně to, které vypadalo nejlépe a bylo nejpohodlnější. Řidiči se pokoušejí auto nahodit, ale nedaří se jim to. V autě byl dost cítit benzín, tak uvažujeme, zda mu postupně někudy nevyteklo palivo. Auto je definitivně nepojízdné. Dál pokračujeme tak, že někdo jde pěšky a ostatní jedou zbylými dvěma auty. Ta je pak někde vysadí a vrací se pro pěší, prostě strategická hra na to, jestli jsme někoho nenechali moc vzadu. Stará auta tu už dostávají zabrat. Nejlíp to snáší nejstarší z nich, druhému se přehřívá motor. Za chvíli není jasné, jestli je přehřátý motor, nebo se řidič víc bojí vyvážet do kopce rozmařilé gringos vozem, jeho zřejmě jediným majetkem (na to jsme si ho ovšem najali, aby nám usnadnil nástup k sedlu pod vrcholkem).

Postupně se takto složitě dostáváme do sedla ve výšce asi 4500 m. Odpočíváme a posilňujeme se. Většina nás pokračuje ještě kousek pěšky. Anička s dalšími třemi spolucestujícími už nahoru nejde. Raději se po odpočinku vydávají pěšky dolů. Zpáteční cesta zbylými dvěma auty bude zase složitá, takže je jen dobře, že někdo získá při sestupu náskok. Auta nás zase postupně svážejí, Když dostihnou nějaké pěšáky, osádka se vymění. Nakonec se dohodneme, že auta (pardon, JEDNO AUTO, protože "přehřátý" řidič se po anglicku vypařil a není ho více a do hotelu by to pěšky po silnicích bylo nejméně 30 km chůze, předchozí sestup z hory v to nepočítaje) naberou tolik pasažérů, co se do nich vejde, a odvezou je do hotelu. Postupně zůstáváme čtyři pěšáci - já, Iveta, Karel a Honza. Mysleli jsme si naivně, že dohoda s hlavním řidičem je nezpochybnitelná: z první vesnice nám pošle nějaké auto. Dopadá to ale tak, že nejhůře vypadající, ale asi nejodolnější z našich aut, se pro nás musí vrátit od hotelu poté, co odvezlo ostatní a to až po Ivetině telefonické stížnosti. První várka tak dojela do hotelu asi v půl čtvrté, my jsme dorazili kolem páté.

Anička jde na nákup do supermarketu. Za tím účelem je potřeba prodrat se tržištěm. Při zpáteční cestě vidí, jak několik policajtů vleče vzpouzejícího se Mexičana a přibíhá další  policista. Nejspíš drogy. Večeříme v hotelové restauraci. Konečně dochází na vzájemné představení účastníků zájezdu. Kromě jména většina účastníků informuje zejména o tom, zda už je v důchodu, případně kolik let mu do důchodu schází. Po večeři nastupují tanečníci. Prý jsou to studenti, kteří si takto přivydělávají.

Úterý 13.11.2012 Monte Albán, Oaxaca

Odjezd je stanoven na 7 ráno bez snídaně (my pro jistotu lehce posnídáme a nebyli jsme jediní "pohodáři"). Asi v půl deváté zastavujeme v Tehuacánu na "skutečnou" snídani. Dáváme si různé druhy míchaných vajíček. Konečně zase vajíčka ! Po snídani pokračujeme v jízdě do Oaxacy ve státě Oaxaca (čti "Oachaka"). Zanedlouho zastavujeme u kaktusové "zahrádky" na focení kaktusů. Ale pak už frčíme rovnou do Oaxacy a skrz ní projíždíme na vrch Monte Albán (tedy "Bílá Hora", dle zde hojně rostoucího bíle kvetoucího stromu casahuate, což znamená "bílý oříšek"). Nachází se zde další archeologická lokalita. Na tomto místě bývalo sídlo, založené pravděpodobně Zapotéky, už kolem roku 500 př.n.l. Město se postupně značně rozrostlo. Je tu patrný i vliv Olméků. Zapotékové ovládali okolní městské státy. Jejich vliv se projevil i v Teotihuacánu. Kolem roku 900 n.l. město ztratilo svůj vliv a ovládli ho Mixtékové z nedaleké Mitly. Původní hrobky Zapotéků využívali jako pohřebiště.

Iveta dohodla s místním průvodcem, že nám bude něco španělsky povídat asi čtvrt hodiny, ukáže pár obrázků z ukázkových desek a pak si areál projdeme sami. Vlk se nažere a koza zůstane celá: i tady je místní průvodce povinný. Naštestí to tu berou tak, že něco řeknou a pak nechají průvodce skupin, aby pokračovali sami v jazyce turistů. Areál procházíme asi 2 hodiny. Zdejší velkou zajímavostí jsou reliéfy "tanečníků", pravděpodobně však spíše zajatců: některé skulptury naznačují, že "tanečníci" mají rozříznutá břicha, z nichž vypadávají střeva. Citlivější archeologové tvrdí, že to prý byla kamenná skripta pro výuku břišní chirurgie: jako by to nebylo jedno! Na kompak asi ty praktiky "učitelé" zkoušeli ? To jen v současné civilizaci začínají doktoři raději na pitevně !

Zapotékové se zřejmě dobře vyznali v astronomii, byl tu nalezen patrně nejstarší středoamerický kalendář o 260 dnech. Pravděpodobně vytvořili i zdejší první hieroglyfické písmo. Jako ve většině středoamerických vykopávek významných sídel je tu i hřiště na míčovou hru pelota. Jak už bylo popisováno dříve, jednalo se patrně o rituální hru. Kromě již dříve uvedeného popisu hry jsme slyšeli i názor, že míč představoval slunce a proto bylo potřeba ho udržet ve vzduchu. Tato hra je jen jednou z mnoha zdejších záhad. Na závěr se zastavujeme v muzeu a v suvenýrech.
 

Před třetí hodinou odjíždíme do hotelu Aurora, kde nás v pokojích přivítaly ručníky složené do podivného útvaru. Prý to měla být labuť, ale pro cyniky mezi námi to prostě byl zašedlý, blbě vypraný froťák. Asi ve čtyři vycházíme na společnou prohlídku místní tržnice. Je tam dost těsno. Kupujeme místní chutný sýr (na jazyku připomíná mozarellu) a rozcházíme se. V půl páté vyrážíme na procházku městem. Míříme na centrální náměstí (jk jinak, "Plaza de Armas"). Zřejmě se tu připravuje nějaká večerní produkce. Prohlížíme místní katedrálu a pak pokračujeme po pěší zóně k bývalému dominikánskému klášteru, ve kterém je nyní muzeum kultury Oaxacy. Do muzea se nikomu nechce, prohlížíme raději kostel Santo Domingo. Pak už se vracíme zpět na náměstí do jedné z restaurací. Volíme restauraci, kde zrovna mají výhodnou nabídku 6 tacos za cenu 3. Iveta se Sašou si k pití dávají micheladu (čti "mičeláda"), což je pivo smíchané s worchestrovou a sojovou omáčkou, tabascem, maggi a limetkou. Okraj sklenice je posypaný pepřem nebo chili. Snad tam patří i sůl a led. Recepty jsou asi různé. Trochu ochutnáváme. Někomu to chutná, někomu to připadá hnusné. Anička to raději ani nezkouší.

Středa 14.11.2012 Mitla a přesun do státu Chiapas

Odjíždíme pro změnu už v půl sedmé (jsme na dovolené, nebo ne?), takže snídáme na pokoji sýr včera zakoupený v tržnici. Vzpomínáme přitom na ty, co v tržnici včera zkoušeli ochutnávat kobylky, zda si je koupili také k snídani!

Nejedeme dlouho. Zastavujeme kousek za Oaxacou v obci Tula. U kostela Santa Maria del Tule tu mají prý nejmohutnější strom na světě. Jedná se o tisovec, taxodium mucronatum (též Montezuma cypress, nebo také ahuehuete, což znamená "starý muž z vody"). Má úctyhodné rozměry: výška 42 m, průměr 14,05 m, obvod 58 m, celková hmota 816,829 m3, váha 636,107 t, stáří přes 2000 let. Alespoň je to uvedeno na ceduli u stromu. Strom pomalu umírá, protože těžké městské budovy tlačí na podloží a strom, chudák, nedosáhne kořeny na vodu: ta se nachází ve stále větší hloubce. Mexičani ho chtěli nechat zapsat mezi světová kulturní dědictví chráněná organizací UNESCO, ale nezdařilo se jim to. Strom okukujeme přes plot, je ještě zavřeno. Ušetříme tím 10 pesos za vstup.
Dále jedeme do Mitly. Jsme tam asi v 8. Archeologický areál je ještě zavřený, i když by měl správně mít otevřeno. Nějaký chlapík nám říká, že otevřou asi za 20 minut. Jdeme tedy napřed do místní katedrály, která je hned vedle. Asi po půlhodině správce přichází a otevírá pro nás areál. Fotíme. Do jedné stavby, kde archeologové raději překlad pojistili zespoda kolejnicemi se musí prolézat v dřepu. Zvednu se trochu dřív a málem si rozštípnu lebku o kolejnici, která mi napříč směru chůze běží nad hlavou.

Po nějaké době se objevuje chlapík, který nabízí průvodcovské služby. Ale má smůlu. Alespoň nás sleduje. Patrně, aby nikdo neprovázel místo něj. Když se vrátíme k autobusu, není tam pro změnu řidič. Je to divné, na zdejší poměry je Filiverto muž extrémně spolehlivý. Iveta ho po chvíli volá mobilem a on přichází asi za čtvrt hodiny. Byl snad někde na snídani (nebo u místní ženské).
Jedeme jen kousek, zastavujeme u výrobny mezkalu a jdeme se tam podívat. Aničce se nechce ani vystupovat. Myslí si, že si alkoholici dají pár panáků mezkalu a vrátí se. Když dlouho nejdeme, přece jen vylézá. Stíhá už ale jen konec výkladu a návštěvu krámku, kde je možno výsledný produkt zakoupit. K výrobě mezcalu se používá několik druhů agáve, nejčastěji agave espandin (mečová) 8 až 10 let stará. Z rostliny se klasicky použije střed, tzv. srdce. Srdce se naházejí se do díry a zasypou rozžhavenými kameny, Následně se vysušená srdce rozčtvrtí, zasypou se hlínou a nechají se několik dní udit. To, co z díry vytáhnou, se rozseká na ještě menší kusy, ty se rozemelou na hrubou kaši. Kaše se nechá vykvasit v dřevěných bečkách. Následuje pálení v kotli. Destiluje se jednou nebo dvakrát a pochopitelně se neměří jakýkoli případný obsah metylalkoholu. Když to přežije výrobce, má to lokálně povoleno prodávat, na vývoz jde pochopitelně pouze zkontrolovaný produkt. Výrobcem je v našem případě viditelně podnapilý a lehce už zdegenerovaný Mexičan, kterému čouhají z tváří dlouhé černé chlupy. Mužská část výpravy, znalá procesu pálení slivovice, komentuje zejména jednoduchost aparatury zflikované z měděných trubek a neexistenci jakékoli kontroly přítomnosti jedovatého metanolu (v Čechách současně běží metanolová aféra, proto je patrný zvýšený zájem i mezi našimi kolegy). Mezkal má kouřovou příchuť. Do lahví se přidává červ (gusano), což je larva motýla, která se živí rostlinami agáve. Po vypálení vznikne bílá tekutina, pokud se nechá uležet alespoň rok v dubových sudech a s větším množstvím červů, čímž získá zlatavou barvu.
 

Pak nás čeká už jen přejezd. Iveta má vyhlídnutou restauraci u strýčka Chica. Stojí před ní ale autobus, a tak jedeme dál. Řidič říká, že ví o nějaké podobné hospodě. Zastavujeme u ní a obědváme (bod pro řidiče za dohazování kunčoftů). Pak jedeme až do večera kousek za Arriagu k Pacifiku. Ubytováváme se v hotelu Lucero v Port Aristě. Večeříme zbytek sýra z Oaxacy s nasládlými rohlíky a pivo zakoupené v recepci. Nikam ven se nám nechce. Hotel stojí kus od civilizace a museli bychom dlouho pochodovat po neosvětlené silnici. Pod okny máme bazén, někteří ho využívají. Je tu dost teplo, tak necháváme běžet klimatizaci. K ránu, když se trochu ochladí, ji ale vypínáme, je hlučná.

Čtvrtek 15.11.2012 Kaňon Sumidero a vesnice San Juan de Chamula

Posnídáme lehce na pokoji. Normální snídaně je naplánována až po příjezdu ke kaňonu Sumidero. Ráno se jdeme podívat k Pacifiku, abychom prý z něj taky něco měli. Koupání se vzhledem ke spodním proudům v tomto místě vřele  nedoporučuje.

V osm hodin odjíždíme. Cesta místo očekávaných 2 hodin trvá skoro 3. Je tu už několik autobusů s turisty, takže obsluha v restauraci nestíhá. Snídaně, nebo spíše už oběd, trvá přes hodinu.
Po jídle jdeme k molu na motorový člun. Kupujeme lístky za 120 pesos. Člun máme sami pro sebe. Navlékáme povinné záchranné vesty (krokodýlům prý  chutná jen turista uvnitř) a nasedáme do člunu. Jedeme kaňonem, pozorujeme ptactvo (volavky, pelikáni, kondoři havranovití, kondoři krocanovití), krokodýly, leguány, opice a samozřejmě krásy samotného kaňonu. Srázné stěny kaňonu Sumidero jsou  jedním z národních symbolů Mexika, kaňon je i n národní vlajce. Ze skal se tu prý do řeky mezi krokodýly vrhali Indiáni, kteří se nechtěli podrobit španělské nadvládě. Cestou se zastavujeme také u jeskyně se soškou Panny Marie, ke které místní věřící podnikají jednou za rok procesí. Otvor se soškou je ve skále a už jen při představě desítek člunů, z nichž vylézají metrákové maminy, lezou po žebříku na skále nechat Panence Marii nějaký ten dárek a pomodlit se ... nechtěl bych to tu zažít ! Projížďka končí u útvaru nazývaného "vánoční stromek". Tento v podstatě krasový jev vznikl působením stékající mineralizované vody. Vápenec postupně obrostl zelenými řasami. Skutečně, trochu jako mírně oslizlý stromek to vypadá. Dále prý se kaňon už jen snižuje načež končí mohutnou vodní elektrárnou. Tam už se nejezdí ! Kormidelník to otáčí zpět dřív, než si zkazíme dojem.  

Zpět jedeme už rychle bez zastávek. Kormidelník nás ke konci vyzývá, abychom se "neostýchali podpořit jeho zvířátka". Nevíme, zda k tomu připočítává manželku a děti, je to jen otevřená žádost o spropitné. Nemusí se dávat pochopitelně nic. Po člunu koluje kormidelníkova čepice, která je na konci plná menších bankovek. Vřelé díky, amigos ! Když to ten člobrda otočí kaňonem za den 3x až 4x, nežije si tu ani se státním platem úplně špatně ! 

Další zastávkou je indiánská vesnice San Juan de Chamula. Procházíme vesnicí, prohlížíme místní kostel. Na podlaze je naházeno zvláštní, dlouhé jehličí. Mezi tím jsou k zemi přilepené hořící svíčky. Občas tu indiáni obětují slepici. Striktně je tu zakázáno fotografovat a kdo poruší zákaz uvnitř kostela, mohl by taky zmizet, aniž by to úřady Mexika moc zajímalo. Indiáni tu mají částečnou samosprávu, zdejší území dlouho odolávalo tlaku všech okupačních vojsk, tak pozor ! Cestou zpátky maskuji focení teleobjektivem, jak to jen jde. vracíme se k našemu autobusu kolem tržiště. Jedeme do San Cristóbalu de las Casas. Autobus nemůže zajet až k hotelu San Martin, takže musíme kousek pěšky.

Asi v 5 hodin se ubytováváme a za chvíli jdeme na procházku po městě. Už toho moc nestíháme. Někteří si jdou nechat udělat ochranné náramky s mayskými kalendářními symboly. Iveta jim to domlouvá. My ostatní se jdeme podívat do katedrály. Pak hledáme doporučený františkánský kostel. Nějaký nacházíme, je kolem něj tržiště. Díváme se do něj, je dost jednoduchý. Posléze jsme se dozvěděli, že to nebyl ten správný, ale katolických kostelů jsme v této zemi viděli plno. Zlato, kam se podíváš, někde mírné nuance. V zásadě se těm Španělům ta rekatolizace povedla, akorát je tak trochu v místním stylu, božstva se promísila. Uctívá se Slunce i Panna Maria. V kostele se zařezávají posvátné černé slepice a obětní krví se pomazávají sochy katolických mučedníků.

Vracíme se směrem k hotelu. Zastavujeme se v doporučené restauraci na večeři. V hotelu pak sedáme na chvíli k internetu.

Pátek 16.11.2012 Vodopády Agua Azul a Misol-Há

Odjíždíme v 7. K prvnímu cíli nás nečeká moc kilometrů, ale jedeme pomalu, na silnici je neuvěřitelné množství zpomalovacích prahů. V každé obci jich je několik ! Asi po 2,5 hodinách zastavujeme, celí vytřeení, u malé restaurace, kde je možno se občerstvit, případně nakoupit nějaké suvenýry. Po krátkém odpočinku pokračujeme v cestě k vodopádům Agua Azul. V hospodě předem domlouváme oběd na půl druhou. Zdržel jsem se v autobuse a než jsem vylezl, byli všichni pryč u hospody. Nikoho jsem neviděl, tak jsem šel k vodopádům doleva, zatímco ostatní si šli rezervovat předem oběd doprava. Cestou od vodopádů jsme se posléze  konečně šťastně setkali.

Stoupáme nad vodopád kolem stánků se suvenýry. Nahoře je místo, kde je možno se vykoupat. Většinou toho využíváme. Koupání tu nebylo jen tak pro někoho ... teda za Mayů. Tehdy jen pro šlechtu ! Plebs ať se myje v potoce až zaprší ! 
Po koupačce se vracíme do restaurace na oběd. Většina si objednala rybu. Po hodině jedeme k vodopádu Misol-Há, který je 30 metrů vysoký a točily se v něm klíčové scény z filmu Predátor (tomuhle se tedy říká kultovní bitevní scéna: hrdinný Arnold, který zatím s velkými potížemi přežil všechny členy své jednotky, prchá džunglí před mimozemským monstrem, vrhne se do vodopádu a z posledních sil se vydrápe na břeh, obalený bahnem. Predátor se chystá se k poslední ráně a bahnem obaleného majora A.S. nevidí, protože bahno izoluje tepelné paprsky a hlavní hrdina je kromě jiného z vodopádu tak trochu podchlazený. Je sice vidět jasně, ale ne pro toho, kdo vnímá svět kolem sebe v plném spektru, tedy včetně infračervené. Teď jen nezakašlat ! Mimozemský netvor projde kolem udiveného hrdiny, znechuceně vystřelí laserem proti něčemu teplejšímu a vzdá lov: kořist mu zmizela).

Procházíme podél skály za vodopádem. Pokračuji až k jeskyni a zkouším se do ní podívat, neboť část vody, která právě teď neletí dolů vrchem, se dere vnitřkem skály. Je tu hlavně tma a dunící voda. Jeden místňák si tu vybudoval virtuální soukromou expozituru státní finanční správy: tvrdí, že vstup je za 10 pesos, další desítku mu vysolíte  za půjčení svítilny. Ta se ovšem konstruována do ruky a člověk se musí na mokré, občas i řasami kluzké skále po kolena ve studené vodě druhou rukou držet. Na kameru nezbývá třetí ruka. Ve vodě jste někdy po kolena, jindy po pás a dokáže to jít i výš. Zkusil jsem si posvítit na pěnící bystřinu, vytékající ze skály, ale marná lásky snaha! Indiánova baterka je blikátko na dvě věci, jak říkával nezapomenutelný soudruh kapitán Hulman na vojně za totáče: na hovno a na nic. Čelovka už teprv nikam nedosáhne, zkuste si v menším skalním dómu posvítit na vzdálenou stěnu něčím jiným, než silným vojenským světlometem po dědečkovi z protiletadlového oddílu ! Foťák odmítá fotit a to i na plný manuál: jeho infračervený zaměřovač se nemá ve tmě čeho chytit. Vzdávám to stejně, jako Predátor a jsem ještě rád, že jsem neupadl i s drahou digitální technikou do ledové vody, nebo si nerozmlátil lebku o ostré výčnělky skal těsně nad hlavou.

Po shlédnutí vodopádu jedeme do Palenque. V půl sedmé jdeme společně na večeři. Popíjíme margaritu nebo piňakoládu, dobré je obojí. Taky tu (v Mexiku celkem ne moc obvykle) rozlévají točené pivo. Anička si dává jedno velké, je to k našemu překvapení celý litr !

Sobota 17.11.2012 Palenque a La Venta

Vyjíždíme v 7:40 do nedaleké archeologické lokality. Tam musíme najmout místního průvodce. S ním pak procházíme areál. Přes to, že jsme tu brzy, prodejci suvenýrů už rozkládají své zboží. Nějaké nakupujeme. Je potřeba smlouvat, většinou se dá dostat na dvě třetiny až polovinu původní ceny. V areálu je velký palác, několik chrámů a -jak jinak- hřiště na pelotu. Nejznámější chrám je "Chrám nápisů". Je bohatě zdobený a je z něj vchod do hrobky uvnitř pyramidy. Byl v ní nalezen sarkofág panovníka Pacala (překlad jména by měl znít  "Štít" nebo "Pravý muž"). Nastoupil na trůn v roce 615 ve 12 letech. Víko sarkofágu patří k nejznámějším mayským památkám. Zobrazuje krále Pacala v momentě smrti, jak se propadá do podsvětí. Podle příznivců mimozemských zásahů do vývoje Země  (Däniken) je na něm místní obyvatel, kterého Little Green Men naučili řídit létací stroj. Vídíte ? Vepředu jasná palubní deska, vzadu plameny reaktivního pohonu, no to přece musí uznat i největší skeptik ! Místní průvodci z toho pávem mají srandu. Když se totiž obrázek ukazuje jako obdélník delší stranou dolů,šlo by SNAD ze zaťatými zuby připustit něco z toho, co Däniken tvrdil. Když se obrázek naopak otočí dolů užší stranou, starý muž na něm padá vstříc kotlům pekelným. Lokalita patrně byla opuštěna v osmém století našeho letopočtu.

Lezeme na přístupné pyramidy ke chrámům na jejich vršku. Důkladně prohlížíme palác, kde nám průvodce ukazuje také historické pánské a dámské WC (sic! Anatomii měli z rituálních poprav naštudovanou dobře!). Po prohlídce paláce se loučíme s místním průvodcem a pokračujeme v prohlídce kolem dalších staveb zarostlých stromy, k parkovišti. Cestou se zastavujeme v muzeu, kde prohlížíme hlavně hrobku se sarkofágem. Nevynecháme ani prodejnu suvenýrů. Celkem tu trávíme asi 3 hodiny.

V parku La Venta je také menší zoopark, jsou tu opice, jaguáři a jiné kočky, nosálové, kojoti, krokodýli, želvy, různé ptactvo a hadi. Nebohá, stresovaná zvířata ! Osobně bych všechny zoologické zahrady na světě zavřel ! Žádné zvíře nemá žít v kleci a chodit kolem pletiva zoufale pořád dokola, nepatří tam ! 

Pak už jedeme jen kousek k hotelu Provincia Express. V 6 se jdeme projít, ale na ulicích je blázinec, tak se brzy vracíme. V sedm jdeme společně na večeři do restaurace Vips. Většinou si dáváme sladké palačinky. Anička teda raději volí slanou omeletu. A zase ta vajíčka ...

Neděle 18.11.2012 Cesta na Yucatán s koupáním v Mexickém zálivu

Odjíždíme v 7 hodin po snídani na pokoji. Máme dnes přejezdový den. Po asi 2,5 hodinách zastavujeme u benzínky, kde je kavárna pro kafaře mezi námi. Pro zájemce je tu taky obchod s potravinami a různými pálivými sosy, kdyby se někomu pálivky po hospodách nezdály dost echt a chtěl přitvrdit, nebo snad ztoužil podarovat podobnou náturu v Čechách.

Po další hodině jízdy zastavujeme u restaurace u Mexického zálivu, kterou tu má Iveta vyhlédnutou. Většina restaurací je tu prý dost drahá. Tahle prý už podruhé zkrachovala, ale zase se proslýchá, že s minimálními náklady jede dál. Pokud uvidíme otevřeno, navrhuje tuto zastávku. Souhlasíme. No, spíš než restaurace je to bungalov. Objednáváme si jídlo a jdeme se zatím koupat. Jídlo objednáváme na dvě etapy, jak někdo chce jíst dřív a někdo naopak později, chceme tu pár hodin pobýt, když už dnes nic jiného dělat nebudeme. Slunce, pláž ...

Odjíždíme asi v půl třetí. Jedeme asi 2 hodiny do Campéche. Na kraji města řidič nabírá svou dceru, která tu pracuje "pro stát", tedy ve státní nemocnici. Je to velmi příjemná mladá dáma. Máme bydlet v hotelu Aurora, ke kterému musíme od autobusu kousek dojít. Přestože máme zaplacenou rezervaci, nemají pro nás místo. Patrně dali přednost nějakému lepšímu kšeftu. Má tu být nějaká slavnost a v hotelu jsou například ubytování mladí hudebníci. Posílají nás nakonec do hotelu Del Paseo, který je o několik bloků dál od centra. Zavolali nám taxíky. Autobus už nám totiž odjel, řidič chce zastávku logicky použít k setkání s dcerou. Zdá se nám, že slíbené taxíky dlouho nejedou. Už chceme vyrazit pěšky, když nějaké vozy konečně přijíždějí. Nakládáme tedy do nich naši bagáž, s každým jede jeden zástupce naší skupiny. Jedním z nich jsem já, patrně vyhlížím dost autoritativně na to, aby si řidič nezačal vyjednávat dodatečné poplatky. No ... . nezačal !

Ostatní jdou do hotelu pěšky, bude to rychlejší. Začíná se už stmívat, takže prohlídka města bude patrně po hmatu (to už kecám, ulice osvětlené jsou !). Po ubytování jdeme na krátkou prohlídku zakončenou večeří. Někteří si dávají Ivetou doporučené krevety balené v kokosu. Nejsou ale moc spokojeni. Patrně se změnil kuchař a místo obalení krevet jen v kokosu je obaluje v kokosovém těstíčku. Prý mají pocit, že jedí sladké kokosky. Anička většinu těstíčka nechala na talíři, stejně jako půlku kokosového ořechu plněného navíc přeslazenou marmeládou. Sladké Mexiko !

Pondělí 19.11.2012 Labná, Kabah, Uxmal

Vyjíždíme v 7 hodin. Iveta šla na domluvené místo odjezdu a navedla řidiče k hotelu. Jedeme asi 2 hodiny do lokality Labná. Patří k památkám stylu Puuc, který dnes ještě uvidíme v Kabahu a Uxmalu (čti "Ušmál"). V Labné jsme asi dnes první návštěvníci. Na prohlídku máme 45 minut. V areálu jsou zbytky paláce, na kterém jsou reliéfy boha deště a plodnosti Chaca ("Čaka"). Od paláce jdeme po vyvýšené cestě k pyramidě s chrámem El Mirador a k oblouku (El Arco), který snad byl průchodem k další skupině budov. U oblouku se fotíme. Žádná ze zdejších kultur neuměla postavit klenutý oblouk, takže se stavěly jen nepravé úzké oblouky.

Jedeme do nedaleké lokality Kabah ("Mocná pěst"). Zase dostáváme na prohlídku jen 45 minut. Jeden z objektů je "Palác masek" podle mnoha reliéfů boha Chaca (taky jedno z jmen Boha deště). "Chaců" bylo původně 260, což by mohlo souviset s kalendářem tzolkinem, který měl 260 dní. Jsou tu ale i další stavby, například palác se sochami mužů ve strnulých polohách, pravděpodobně patřících k vládcům. Mimo vlastní areál stojí typický úzký oblouk, je to brána na cestě mezi Kabahem a Uxmalem.


Jedeme dále asi půl hodiny do Uxmalu ("Třikrát přestavěný"). Přestavěný byl ale podle archeologů asi pětkrát. Na rozdíl od předchozích dvou památek je to podstatně větší areál. Na prohlídku a případné občerstvení máme 3 hodiny. V obchodech u vstupní brány kupujeme konečně poštovní známky. Zatím nebyla příležitost k jejich nákupu. Hned kousek za vstupem je Pyramida kouzelníka, která má nezvyklé oblé hrany a neobvyklý oválný půdorys. Jednou ze staveb je tak zvaný Klášter jeptišek - čtyři budovy kolem náměstí. Klášter to ale asi nebyl, jen ta stavba objevitelům klášter připomínala. Stejně dobře to mohla být kasárna. Spoustu názvů v Mexiku je nutno posuzovat podle toho, kdy vznikly a kdo byl autorem jména. Jezuitům to holt připomínalo klauzury jeptišek a tak "Klášter jeptišek" byl rázem na světě. Dalšími objekty jsou hřiště na pelotu, Dům holubů, Velká pyramida, Palác guvernéra, Dům želv, Jaguáří trůn a Pyramida staré ženy. Na budovách jsou reliéfy boha Chaca, papoušků, želv, hadů. Areálem pobíhají (živí) leguáni.

Na závěr prohlídky se občerstvujeme v restauraci. Pak pokračujeme asi hodinu v cestě do Meridy. Při nastupování do autobusu začíná pršet, ale cestou se vyjasňuje. Bydlíme v hotelu Colon u náměstí. V půl páté jdeme na společnou prohlídku centra. Asi za hodinu se rozcházíme. My se vracíme do hotelu a píšeme pohledy. Cestou na večeři házíme naši jedinou pohlednici do něčeho, co přibližně vypadá jako poštovní schránka: je to zabudované ve zdi a podle evropského standardu to může být cokoli. Protože pohlednice dodnes nedorazila (psáno 3 měsíce po návratu), hodili jsme ji asi někomu do sklepa s uhlím. Kupujeme také trička a skládací mayský kalendář. Jdeme do zamluvené restaurace, kde popíjíme z vysokých sklenic (jmenuje se to snad yarda) nápoje dle chuti. Půjčují nám velké klobouky na focení.

Úterý 20.11.2012 Chichén Itzá, cenote Dzitnup

Snídáme opět na pokoji, tentokrát s kafem z obchodu Extra, který je nejblíž hotelu, Oxxo je moc daleko. V 7 ráno odjíždíme. Jedeme asi 2 hodiny do další mayské lokality Chichén Itzá (doslova "Na okraji studně národa Itzá"). Máme na prohlídku a případné občerstvení v restauraci asi 3,5 hodiny. Chichén Itzá patří mezi nejvýznamější mayská města. Město bylo třikrát založeno a třikrát opuštěno. Poprvé se rozvíjelo v 5.-6. století, v 7. století. Pak bylo znovu osídleno mayskými a toltéckými skupinami v 10. století. Později se obyvatelstvo podřídilo toltécko-mexickým válečníkům. Chichén Itzá tehdy prakticky ovládlo Yucatán. Po prohrané válce s Mayapánem začalo město upadat. Stalo se pak poutním místem.
Při kontrole vstupu Saša omylem vytáhne včerejší vstupenku z Uxmalu, která vypadala nebezpečně stejně. Dozorci znejistí a jeden běží za námi a kontroluje lístky nám i několika dalším. Saša nakonec správný lístek našla, tak se uklidnili a pustili ji. Areál je rozdělen na 2 části - staré a nové město. Výraznou stavbou je Kukulkánova pyramida (Kukulkán je synonymum jména Quetzalcoatl), dále jsou tu k vidění Chrám válečníků, hala tisíce sloupů, a -jak jinak- hřiště na pelotu, Jaguáří chrám, Zeď lebek, Observatoř, Klášter jeptišek a další stavby. Velmi známý je také Posvátný cenote, který sloužil k obřadům s lidskými oběťmi.

Cenoty jsou prohlubně naplněné vodou. Yucatuán je těch děr plný. Díry jsou údajně pozůstatkem dopadu asteroidu, který se srazil se Zemí před 65 milióny let a vyhubil tím dinosaury pronikavou změnou klimatu: na několik let se zatáhla obloha a přestalo jim růst žrádlo. Přežili jen energeticky méně nároční tvorové. Šutr sice trefil do oceánu jako ve filmu Deep impact, ale nad Yucatánem už se rozpadal a kusy z něj už odletující, vyvrtaly hluboké, rozměrné díry do měkkého vápence. Impakt se ale asi odpařil v okamžiku dopadu, takže zůstává u teorií. 

Posvátný cenote je obrovská díra, od jejíhož okraje jen k hladině letíte (v roli rituální obětí) přesně 23 metrů vzduchem, než dopadnete na hladinu. Pak se při nesprávném dopadu teprve rozmlátíte o vodu a pokud by Vás napadlo, drápat se po strmých stěnách nahoru, sestřelí vás kněžská obsluha, aby mezi lid nepronikla nepříznivá zpráva, že Chac oběť nepřijal a tím pádem bude konec světa. Pokud totiž oběť i jen zůstala na hladině, bylo zle ! Chac se zlobí, je třeba zkouřit a hodit dolů další zájemkyni o pobyt v ráji, co v něm furt prší. Oběti se pravděpodobně omamovaly mimo jiné proto, aby byla větší šance, že nevyplavou zpět, tady zřejmě výjimečně nešlo o nářek umírající oběti a hodně krve okolo.

V areálu je ještě další cenote, který patrně sloužil jako zdroj pitné vody (to abyste si nemysleli, že tu vodu z rituální studně snad Mayové i pili ...).

Slavný cestovatelský dobrodruh Halliburton si ten skok někdy v šedesátých leech 20.století vyzkoušel. Mimo jiné asi jako první změřil ty metry k hladině porostlé dnes odporným žabincem. Nejdřív skočil jen sám, bez podpory a pomoci jiných lidí, což dnes (nejen vypadá jako) evidentní blbost. Málem se prý přitom taky zabil, nejsa přeborníkem ve skocích z mostu do jezera. Podruhé už to předváděl  před novináři, aby si zaplatil výdaje na další cestování.

Po prohlídce prohlížíme krámky se suvenýry a jdeme na oběd do místní restaurace. Akorát včas, spouští se totiž pěkný slejvák. Netrvá sice dlouho, ale jsme rádi, že jsme pod střechou. V půl jedné odjíždíme. Asi po hodině zastavujeme u vesnice Dzitnup. Jdeme se podívat k cenotu, který je v místní jeskyni. Nejspíš to kdysi byla taky otevřená díra, kterou ale dodatečně zarostla vegetace. To, co je na přiloženém snímku vidět, jsou ponejvíce zkamenělé kořeny stromů, obalené minerálem. V cenote se dá koupat, čehož většina z nás využívá. Voda totiž cenotou volně protéká, tak snad (kromě kýčovitosti) žádná újma přírodě v tomto případě od turistů nehrozí. Když máme dost koupání a jeskyně, pokračujeme ještě asi hodinu a půl v cestě do Tulúmu. Zastavujeme u supermarketu, kde doplňujeme zásoby a večeříme. Pak pokračujeme kousek do hotelu.

Bydlíme v hotelu Zahara. Iveta o něm prohlašuje, že v okolí je to hotel s nejlepším poměrem cena/výkon. Jsme totiž v Karibiku. V takovém místě sehnat slušné ubytování za dobrou cenu není jen tak ! Většina bydlí v lepší formě cabaňas, někdo má pokoj ve zděném baráku. My dostáváme cabaňu, ale dobrovolně ji přenecháváme Jiřině s Karlem, kteří prý v ničem takovém ještě nebydleli a je jim líto, že na ně cabaňa nevyšla. Někteří z nás se hned vrhají do moře. Večer sedíme venku v odpočinkovém prostoru mezi jednotlivými objekty hotelu a popíjíme někdo víno a někdo pivo.

Středa 21.11.2012 Tulúm - archeologická lokalita a odpočinek

V noci se prý pravidelně vypíná proud. Ten sice obvykle ráno zase naskakuje, ale dnes se s tím značně opozdili, takže si ráno nemůžeme k snídani uvařit čaj. Musí nám stačit voda. Ani restaurace nefungují, jedná se tedy spíše o poruchu, než o místní energetický folklór. 

V 7:40 odjíždíme k nedalekým vykopávkám. Iveta tam chce být mezi prvními, abychom se vyhnuli davům návštěvníků. Z parkoviště se jde necelý kilometr pěšky ke vstupní bráně. Později jezdí turistický vláček, kterým je možno se za poplatek 30 pesos svézt. Jsme tu opravdu brzo a nemusíme proto stát frontu na lístky. Mezi ruinami staveb se potlouká mnoho leguánů. Město bylo postaveno na skalnatém ostrohu nad Karibským mořem. Bylo to mayské sídlo v letech 900 - 1200. Je tu vidět toltécký vliv. Místo bylo opevněno, hradby jsou místy široké až 7 metrů.

Po prohlídce se vracíme k autobusu. Proti nám se už hrne spousta turistů, další várku lenochů už veze vláček. Jsme rádi, že už jsme s prohlídkou skončili. Cestou do hotelu se zastavujeme opět v supermarketu na oběd a doplnění zásob. U hotelu se spropitným loučíme s řidičem. Poveze ještě končící mexickou skupinu na letiště a nás zbylé na hranici s Belize. Zbytek dne se poflakujeme u moře nebo na pokoji. V půl šesté já a Petr domlouváme s Ivetou zítřejší šnorchlování. Ostatní dávají přednost pasivnímu válení na pláži. Iveta jede ještě s autobusem nakoupit a staví se v místní cestovce a zamluví nám  šnorchlování na zítřejší dopoledne.

Na večeři jdeme do doporučené restaurace s loučemi. Iveta už varovala, že zvedli ceny a změnil se majitel. Anička testuje zdejší krevety na česneku. Iveta je chválila, ale prý je proti loňsku výrazně zdražili, inu nový majitel začal víc ždímat. Chuťově prý to ale šlo. Já si dávám raději klasickou rybu. Přisedají k nám Honza a Zorka s Karlem. Domlouváme se, že jsme byli s jejich kamarády chemiky v roce 2008 na Borneu.

Po večeři se koná rozlůčkový mejdan se sedmičlenou skupinou, která zítra končí: jeli jen mexickou část. Iveta nakoupila potřebné ingredience a míchá různé kokteily. Alkohol doplňujeme i z vlastních zásob. Pivo je možno zakoupit v krámku proti hotelu. Kdo chtěl víno, pořídil si ho z cenových důvodů raději v supermarketu, v místních krámcích je pro turisty výrazně dražší. Chvíli s námi posedí i šofér a dává k dispozici mezkal. K alkoholu se nechá zlákat i dosud zapřisáhlý abstinent Pepa. Brzo je poznat, že to poněkud přehnal, do chaloupky do musíme odnést (u toho jsem neasistoval, ale prý "držel" opřený o palmu jako odstavená fošna z lešení). Ráno už je ale zase čilý, je to tvrdá nátura ! Šel si prý za svítání dokonce ještě zaplavat. Rozcházíme se kolem půlnoci.

Čtvrtek 22.11.2012 Koupání a šnorchlování

V půl deváté odjíždíme šnorchlovat, jedeme nakonec tři, přidal se k nám Karel. Lokální cestovka nás odváží od hotelu. S klientem navíc SAMOZŘEJMĚ nemá nejmenší problém: 30 USD navíc, kdo by to nebral ? Do člunu by se  vešlo i víc dodatečných zájemců.

Chvíli nás za ty prachy s nějakou mexickou rodinkou s malou holčičkou povozí po moři, ukáží z vody opevnění, které jsme včera slézali, načež nás vyvezou nad korálový útes a nechají nás 2x vlézt do vody. Kdo nemá brýle, tomu je půjčí, ploutve se při šnorchlování hodí vždycky, tak si je půjčujeme, když jsou v ceně.

Ve tři čtvrtě na deset se definitivně loučí odlétající sedmičlenná skupina, která už dále s námi dál nepokračuje. Jedou naším autobusem na letiště v Cancúnu. Iveta je doprovází, zatímco ostatní odpočívají u moře.

Ze šnorchlování se vracíme asi v jedenáct. Chceme jít na oběd, ale začíná trochu pršet, pročež čekáme než déšť přestane. Asi ve 12 jdeme na oběd do sousední restaurace, ze které je výhled na pláž před cabaňami našeho hotelu. Během oběda už zase prší, s odchodem z hospůdky proto nijak nespěcháme. V našem pokoji se zrovna uklízí, na dokončení úklidu čekáme na verandě. Odpoledne se většinou povalujeme na pokoji. Je dost větrno a na koupání to moc není. Jdeme na lehčí večeři zase do restaurace s loučemi. Anička si objednala kuřecí křídla "Buffalo", která byla na ni dost pálivá. Měla proto dobrý důvod uhasit je dvěma pivy. Večer sedíme společně s ostatními před cabaňami na lehátkách s výhledem na moře a kecáme. Vzpomínáme i na ostatní, které letadlo právě v těchto hodinách odváží zpátky do Evropy.

Pátek 23.11.2012 Do Belize!

Na snídani jdeme už tradičně do restaurace s loučemi. Chceme si po dlouhé době dát vajíčka ! Předpokládali jsme, že po osmé by už mohli vařit. Tvrdí nám ale, že snídaně jsou až v devět ! Iveta se s nimi chvíli vyjednává, nakonec slibují snídani na půl devátou. Moji objednávku asi zapomněli, musíme to urgovat. Kafe nedonesou vůbec, objednáváme ho proto přímo u pultu. Taky ho pak platíme zvlášť. Dopoledne pak relaxujeme u moře, jedním slovem "báječný, lenošivý Karibik" ! Jen pro Čechy je tu trochu draho ! A to bydlíme jako plebs. Na druhou stranu je to romantika, kterou už nikdy v životě do hotelových komplexů nevrátí ani Vesmírná Síla. I tento koutek, který si před lety vyhlédla Iveta, to čeká, je to jen otázka nabídky a poptávky. Bohužel !

Ve 12 máme odjíždět, ale řidič má tentokrát půl hodiny zpoždění. Dosud jezdil včas, asi už nás má na háku, potože spropitné už dostal. Cestou zastavujeme u supermarketu, kde obědváme a nakupujeme zásoby. Jedeme pak asi 4 hodiny na hranice s Belize. Před hranicemi přesedáme na minibus, kterým budeme jezdit po Belize, budeme v něm trochu namačkaní. Zavazadla se z kapacitních důvodů musí dát na střechu, snad nebude pršet. Minibusem jedeme k hraničnímu přechodu, tam vystupujeme, protože hranice se musí přejít pěšky se všemi zavazadly v rukou. Platíme vstupní poplatky, což je buďto 25 USD, nebo 300 pesos. Se zavazadly přecházíme  celnici a nasedáme do minibusu. Jedeme asi hodinu a půl do městačka Orange Walk. Bydlíme v hotelu Victoria. V pokojích je na postelích a ručnících výzdoba z okvětních lístků. V 7 jdeme společně na večeři do Ivetiny oblíbené restaurace. Zdejší pivo se jmenuje Belikin. V rámci předvánočních příprav tu v hospodě mají hnědou paní Santa Clausovou (viz obrázek). Při návratu z hospody Iveta vyzvedává větší dolarovou částku z bankomatu a modlí se, aby jí  bankomat nesežral kartu. Chlapi dělají zeď, protože hezká ženská se spoustou peněz, v noci, to je tu o strach. V noci je dlouho hluk z ulice. Možná je to tím, že naproti hotelu je noční klub.

Sobota 24.11.2012 Lamanai a přejezd do Guatemaly

Máme připravenu lehkou snídani u recepce, ale pro jistotu jsme se napřed nasnídali z vlastních zásob. Odjíždíme v 6:30 k nedalekému přístavu u New River Lagoon. Nasedáme do motorového člunu a jedeme k archeologické lokalitě Lamanai (což znamená "Ponořený krokodýl"). Cestou pozorujeme opice, leguány, krokodýly a různé ptactvo. Hned zkraje tu mají cvičenou opici. Když položíme na příď člunu banán, opice hupsne na loď, banán sebere a odběhne si ho sežrat do větví.

 Zaujal nás hadí kaktus, který omotává větve stromu jako skutečný had. Vidíme také vesnici, ve které žijí  Menonité, takto jedna ze zdejších náboženských skupin.  Menonité žijí v uzavřených komunitách, stylem života jsou podobní americkým Amišům. Bílí, průsvitní, mírně zdegenerovaní malou "výměnou krve". Odmítají veškeré poddanství státu, jako třeba službu v armádě. Stojí na nich ale většina zemědělské produkce v Belize, skoro všechny farmy tady vlastní a provozují oni, tak jim to stát trpí. Pracovití rozhodně jsou. Přimigrovali někdy na konci 19.století odněkud z Holandska nebo severního Německa.

V Lamanai vystupujeme a vynášíme z lodi zásoby na piknik po prohlídce. Prohlídku začínáme v malém muzeu, kde je popsána historie Lamanai  a Mayů obecně. Pak jdeme s naším kormidelníkem a průvodcem v jedné osobě na procházku po zdejších památkách. Koušou tu komáři, tak vytahujeme naši pralesní kosmetiku a snažíme vzdušné nálety odhánět. Výstavba Lamanai začala v letech 200 - 100 př.n.l., místo bylo opuštěno cca kolem roku 1400 n.l. Procházíme kolem pyramid, na dvě lezeme. Po prohlídce náš průvodce vybaluje přivezené jídlo a obědváme. Také ve stáncích se suvenýry nakupujeme dvě velmi kvalitní pěkná trička.

Cestou zpět už jedeme rychle, jen dvakrát zastavujeme u krokodýlů. Mrazí nás při Ivetině vyprávění, že jim tu jednou upadl na dno motor člunu, jehož lopatky se zamotaly do hnijícího zeleného humusu a i s jistícími šrouby se vytrhl z lodi. Kormidelník se pak potápěl s provazem na dno, rychle, než se krokodýli vzpamatují z překvapení ...

Po přistání nasedáme do auta a vracíme se do hotelu. Bereme připravená zavazadla a jedeme asi 3 hodiny na hranice s Guatemalou. Na hranicích měníme dolary nebo zbylé mexické peníze za guatemalské  quetzaly ("kecaly") Přecházíme hranice, platíme výstupní poplatky (15 USD nebo 30 belizských dolarů). Pak také platíme vstupní poplatky 10 kecalů, které nejsou oficiálně vyžadované. Bez nich nás ale nepustí.

Neděle 25.11.2012 Tikal a Flores

Vyrážíme v 6, takže nezbývá, než se zase nasnídat na pokoji. Jdeme jen kousek ke vstupu do archeologického areálu. Iveta opět chce, abychom tam byli mezi prvními. Tentokrát prý kromě davů turistů přijdou i místní, kteří mají v neděli vstup zdarma. Máme ale náskok tím, že bydlíme přímo v Tikalu. Název Tikal znamená "Místo hlasů". Sídlo vzniklo v nížinném pralese ještě před rokem 0 křesťanského letopočtu. Největšího rozmachu dosáhlo ve 4. až 9. století našeho letopočtu. V areálu je několik velkých chrámových pyramid, ve kterých byly hrobky městských vládců. Je tam spousta dalších staveb - paláce, chrámy, hřiště na pelotu, kamenné dvorce. 

Lezeme na přístupné stavby. Většina velkých pyramid je nepřístupná. K jedné (tzv. "chrám IV") vedou dřevěné schody a na tu také stoupáme. Po dřevěných schodech "evropského" typu je výstup poněkud snadnější, než po původních kamenných schodech pyramid (zase je těch schodů ovšemže pro změnu víc!). Kromě staveb pozorujeme také místní faunu jako nosály, opice a různé ptactvo. Areál se rychle začíná plnit lidmi. My už naštěstí odcházíme. Jdeme rovnou do hotelové restaurace na jídlo. Stíháme ještě snídaňové menu.

Ve 12 odjíždíme a asi za hodinu a půl jsme ve Flores. Iveta slibuje točené pivo, ale příslušná hospoda je zavřená. Dost tu chcípl pes ! Hledáme jinou restauraci. Zdržíme se u nějaké zavřené, kde nám slibují, že nám otevřou. Slibují pivo, tak jim to otálení u Čechů chvíli vydrží. Čeká se totiž na slečnu, která tu obsluhuje. Ta ale stále nejde, a tak jdeme otráveně jinam (prý si potřebovala pro hosty dodělat účes! Tady se všechno bere jinak).

Jedna hospoda je detekována nedaleko, pročež míříme tam. Dáváme si jen pití, čas už se krátí. Ke znechucení pivařů je pivo pouze lahvové. Honza si neprozřetelně objednal polévku v bláhovém domnění, že je navařeno a jídlo bude rvírováno za chvilku. Vypadá to ale na to, že obsluha šla nakupovat ingredience pro vzácného hosta. Ale i kdyby nešli nakupovat, tak VAŘIT začali určitě až po objednávce, protože polévka byla hotova až z 45 minut ! Nabíráme tím asi čtvrt hodiny zpoždění proti plánovanému odjezdu.
 

Dál pokračujeme asi 4 hodiny do Rio Dulce do hotelu Rio Dulce. Po sedmé jdeme na večeři do přístavní restaurace Bruno. Iveta se těší na zdejší šťouchané brambory (opravdu stály za to!).

Po večeři se ještě jdeme trochu projít po hlavní ulici brzy se ale raději vracíme do hotelu.

Pondělí 26.11.2012 Plavba po Rio Dulce a Lago de Izabal, Livingston

Dnes konečně odjíždíme později. Využíváme toho a jdeme na snídani k Brunovi. Potkáváme tam Ivetu. Objednáváme snídani "americano". Příprava trvá už skoro typicky "poněkud" dlouho. Asi se v kuchyni po ránu ještě neprobudili, tady obsluha švihá pouze večer, když je hodně hostů.

Dnes pokračujeme v cestě lodí. Velká zavazadla nakládáme do minibusu. Ten je doveze do Puerto Barrios, kam my máme s Boží pomocí doplout. Tedy pokud nebudou odpoledne na moři příliš velké vlny. To bychom totiž museli přespat v Livingstonu. Pro tento případ máme v malých batůžkách pár věcí . Doufáme ale, že tato eventualita nenastane.

Jdeme pěšky do přístavu nedaleko hotelu. V 9 nasedáme do motorového člunu a jedeme po řece Rio Dulce. Zajíždíme do různých ramen a pozorujeme ptactvo a rostlinstvo (volavky, kondoři, ledňáčci, pelikáni a ptáci nazývaní Ježíš podle své chůze "po vodě" (ve skutečnosti ptáci poskakují po listech leknínů). Obdivujeme květy stromu zapoton. Jedeme také kolem pevnosti, která byla kdysi vybudována na obranu proti pirátům. Pevnost vypadá trochu operetně. Teď je to vyhlídková atrakce pro turisty s několika bronzovými kanóny

Plujeme po jezeře Izabal. Cestou zastavujeme u jedné místní rodinky, kde je možno se občerstvit a nakoupit suvenýry. Fotíme krásné děti, které pádlují všude okolo na malých loďkách. O majetek prý se bát nemusíme: Mayové nežebrají a nekradou, jsou hrdí. Nedáš Ty, dá jinej !

Pokračujeme v plavbě dalšími rameny řeky.

Zastavujeme také u horkých pramenů, ve kterých se většinou koupeme. U jedné restaurace na břehu si dopředu domlouváme oběd. Než ho uvaří, jedeme se podívat do nedaleké školy pro děti a dospělé, kterou tu vede nějaký Američan. Učí se tu prý udržitelnému zemědělství. Kdo nemá peníze na zaplacení školného, musí ve volném čase pro školu pracovat. Po prohlídce je tu možno také zakoupit suvenýry. Celou  dobu nás provází studentka, která si tak přivydělává na zaplacení školného. Ve stylu své náboženské orientace odmítá focení (a s ní všichni ostatní tady). Nechceme provokovat a respektujeme to.


Vracíme se pak k restauraci na oběd. Jídlo je výborné, většinou máme krevety nebo rybu, případně  zdejší speciální polévku tapado (viz obrázek s "krabem v guláši"). Pivo ale mají poněkud teplejší, nejspíš nemají dost místa v ledničce. To když se přihrne pár břichatých turistů z Evropy a každý chce hned cucat flašku ... .

Po obědě asi v půl třetí odplouváme kaňonem do města Livingstone. Tam je dnes svátek místních obyvatel, Garifunů. Garifuni jsou potomci otroků přivezených z Afriky. Loď, na byli unášeni do Hondurasu, ale ztroskotala někde u Belize. Místní obyvatelé je zachránili a oni pak vytvořili vlastní kulturu. Někteří z jejich potomků se pak dostali až sem a založili současné městečko Livingstone. Ve svátek jsou všichni parádně oblečení a oslavují. Neradi se ale fotí, tak si na to máme dát pozor, mohli bychom dostat přes hubu, nebo by mohla k úhoně přijít technika. 

Při přistávání v Livingstonu nám Iveta ukazuje hotel, ve kterém byla jednou nucena s výpravou strávit noc, protože se nedalo přeplout rozbouřené moře do Puerto Barrios. Věříme jí, že to muselo být hrozné. Protože když Iveta řekne, že to bylo hrozné, tak bylo asi lepší rovnou spát na pláži ! Doufáme, že nám to dnes nehrozí.

Asi hodinu procházíme ulicemi a pozorujeme oslavy, vskrytu zkoušíme fotit, ale zaťaté pěsti se tu a tam skutečně zvedají, posunky nejsou přívětivé, tak toho raději necháváme.

Nasedáme do člunu a jedeme přes moře. Vlny prakticky nejsou, takže je cesta bezproblémová. V Puerto Barrios nastupujeme do našeho minibusu a jedeme ještě skoro 3 hodiny do Rio Hondo do hotelu Valle Dorado. Přijíždíme tam krátce před osmou. Na zdejší poměry je to skutečně luxusní hotel s několika bazény a aquaparkem. Vedle hotelu je velká samoobslužná jídelna, která je hojně využívaná dálkovými autobusy a řidiči kamiónů (povolání řidiče čehokoli je zde vysoce vážené). Jdeme do jídelny na rychlou večeři. Moc jsme se flákali, Iveta nás mystifikovala, že mají otevřeno nonstop, ale restaurace už teď zavírá ! Velký výběr jídla už teda nemají. Večer si jdu krátce zaplavat do jednoho z bazénů. Přidávají se ke mě taky Marcela s Renatou. Samy se prý bojí. Hm, netušil jsem, že jsem ještě tak zajímavej !

Úterý 27.11.2012 Copán

Snídáme v samoobslužné restauraci (vajíčka, smažené banány, kafe). Vyjíždíme v 7:15 do Hondurasu. Na hranicích musíme vyplnit celní prohlášení a zaplatit vstupní poplatky (10+3 USD nebo ekvivalent v "kecalech"). Měníme také 1 quetzal za 2 místní lempíry jen tak na památku. Jinak se dá platit v dolarech, tak pro překupníky nepředstavujeme kšeft, zájem o nás rychle opadá. Pár sběratelů měn si spokojeně schovává do peněženek cenné jednolempírovky.

Jedeme do Copánu, který je asi 10 km za hranicemi. Jsme tam asi v deset. Platíme vstup 15 USD a najímáme na hodinu místního průvodce, který chodí s oštěpem, Oštěp má k ostří mírumilovně přivázané brko a používá se u velkých monumentů jako ukazovátko. Místního průvodce okamžitě  přejmenováváme na Dlouhé Péro. Brzo se ale ukazuje, že péro používají všichni průvodci: ukazují jím na vysokých sochách jemně tesané ozdoby detily reliéfů. Je skutečně obdivuhodné, jak Mayové dokázali tesat křehký kámen do miniatur, aniž se jim to celé nějak rozsypalo. Copak dnes, nějakými vrtačkami a bruskami, ale TENKRÁT a obsidiánem to musela být skutečně náročná fuška !

Prohlídka je tak trochu honička: naleziště je obrovské. Sotva ho po druhé světové válce trochu restaurovali, vzápětí  jim ho spláchla povodeň nedaleké říčky, která jinak vypadá jako větší potok.Tenkrát to archeology (oprávněně) tak naštvalo, že si vyřvali peníze na přeložení koryta o 200 metrů, že se s tím prý podruhé kopat nebudou. Voda tehdy odnesla do nenávratna spousty předtím pracně očištěných památek, které předtím na nalezišti bez úhony přežily 2 000 let ! K vzteku, opravdu ! 

S prohlídkou spěcháme (za ty prachy) jako blázni, protože nás dnes čeká dlouhý přejezd. Připadáme si trochu jako zběsile fotící Japonci: "Pocem, tady je něco!" To nejzajímavější něco nám nakonec musí ukázat Iveta: hlavu starého muže s jasně vykotlanými zuby. Je to prakticky jediná socha starého člověka široko daleko !

Středa 28.11.2012 Jezero Atitlán

Odjíždíme v půl desáté. Dostal jsem k narozeninám CD, vyhlédnuté v suvenýrech ve škole u Rio Dulce. Iveta slibuje ještě něco sladkého. Jedeme k jezeru Atitlán do Panajachelu. Cestou několikrát zastavujeme na vyhlídku na jezero a sopky za ním (Atitlán , Tolimán, San Pedro) a jednou v městečku Solela. Do hotelu Posada Chinimaya přijíždíme v půl jedné. Pokoje ještě nejsou připravené. Zavazadla umísťujeme v pokoji číslo 5 a jdeme do přístavu. Město je rozkopané, prý dělají kanalizaci a chtějí to mít hotovo před "koncem světa" dne 21.12.2012. Na konec světa prý ale nevěří, pouze má nastat nějaká nová časová etapa (říkají Mayové, zatímco ostatní svět o tom vtipkuje, nebo se skutečně bojí).

V přístavu obědváme v občerstvovacích stáncích. Já s Honzou a Petrem si dáváme klobásky, ostatní raději kuře. K tomu popíjíme pivo. Měl jsem si taky dát to kuře ! Jednak byla ta klobáska z Bůh ví čeho a bylo mi po ní ještě 2 dni blbě a jednak rošt, na kterém maso permanentně hořelo, asi taky pamatoval poslední pokus městské rady přelakovat dehtem i mříže od kanálů !

Po obědě jdeme na loď a plavíme se po jezeru Atitlán do vesnice San Antonio Palopó. Tam vystupujeme po velmi vratkém molu na břeh a dále ke kostelu, na který se sem jdeme podívat. Místní nám nabízejí ke koupi zejména různé šály, nikdo to moc nechce. Ne, že by nebyly hezké, ale co v Evropě s tím ?

Vracíme se pak lodí zpět do Panajachelu. Fouká dost vítr (xocomil, čti "šokomil"), tak oblékáme bundy. Fotky chlapů v kraťasech a nadutých větrovkách vyhlížejí poněkud legračně.

Jezero je hluboké minimálně 340 metrů. Prý vzniklo po výbuchu obrovské sopky asi roztržením hlavního kráteru ("maar" se tomu, myslím, říká, pokud se slzou v oku vzpomenu na gymnaziální geologii). Přistáváme kolem čtvrté. V přístavu se rozdělujeme. Někdo jde rovnou do hotelu, my ostatní procházíme hlavní ulicí. Je to vlastně tržiště. Část výpravy uvízla ve šperkařství. Iveta ukazuje různé zajímavé hospody a obhlíží dort, který mi chce koupit na zítřejší snídani. My se pak oddělujeme a jdeme do hotelu, kde odkládáme batohy. Po krátkém odpočinku se jdeme podívat na nábřeží na západ slunce. To už sice zapadlo, ale ještě pořád se dá trochu fotit.

Pak se jednotlivě nebo po skupinkách rozprcháme na večeři do místních restaurací. S Aničkou se dost nadlábneme. K jídlu k našemu překvapení dostáváme i polévku. Cesta domů křivolakými uličkami je sice trochu dobrodružná, ale v této lokalitě je údajně kupodivu bezpečno. Bouchání typických guatemalských rachejtlí to ovšemže nebrání,budí mě nejméně 2x za noc.

Čtvrtek 29.11.2012 Chichicastenango

Snídáme housky s černou kávou (vodu ohřál hotel). Přidáváme k tomu můj dort a štrůdl, který mi Iveta koupila ještě k včerejším narozeninám. Ostatní mi s tím pomáhají. Dort je přes Ivetino varování, že všechny mexické dorty jsou tu přeslazené, docela dobrý.

Odjíždíme ve tři čtvrtě na osm do Chichicastenanga, kde jsou dnes trhy. Dorážíme tam asi v půl desáté. Parkujeme v garážích hotelu Santo Tomas, na ulicích prý nebude za chvíli k hnutí a nedokázali bychom vyjet. Procházíme společně trhy, nakukujeme do dvou zdejších kostelů, prohlížíme barevný hřbitov. Máme příležitost pozorovat i pohřební rituál, respektive muže, který přišel o někoho blízkého asi už dříve a teď chodí na hřbitov rozmlouvat s mrtvým. Pochopitelně u toho čoudí nějaké ohniště. Fotit to, je krajně neetické, leda z dálky a raději kamerou, kde se displej dá různě naklápět, aby to vypadalo, že vlastně fotím něco trochu jiného. No - na cizím smutku bych si i tyto jinak zajímavé záběry odpustil !

Po prohlídce hřbitova jdeme do muzea masek. Kromě masek historických a nových modelů tu mají i Maximona (čti "Mašimona"). To je takový zdejší -řekněme- svatý, který rád kouří, pije alkohol a má rád rovněž peníze. Místní mu tedy jako dary nosí kuřivo, alkohol a peníze a žádají ho, aby splnil jejich přání. Občas mu někdo obětuje černou slepici. To znamená, že si přeje něčí smrt. Malou sošku Maximona si lze pořídit i domů. Skutečná guatemalská soška Maximona je ale dobře chráněna sektou služebníků, kteří si říkají Cofradias. Každý týden se soška stěhuje na novou lokaci, protože katolická církev v šedesátých letech najala přes různé nastrčené osoby kriminálníky, kteří Maximóna ukradli. Uloupená soška skončila údajně jako exponát v pařížském Národním muzeu. Výtěžek z prodeje zaplatil zloděje, jenže to na církev prasklo. Ke skutečnému Maximónovi se proto nikdo nedostane a když už, vedou ho k němu se zavázanýma očima. Iveta o Maximónovi tvrdí, že jí připomíná ústředního padoucha "Džejára" ze seriálu Dallas. No ...

I socha v životní velikosti na přiloženém obrázku není "skutečný" Maximón, i když i o tuto kopii se Cofradias starají a lidé i sem nosí peníze, chlast a cigára. Sochu dokonce obsluhuje chlap, který všem vnucuje knížku od National Geografic, kde je vyobrazen on sám za mlada, jak vede nějakou seanci s Maximónem. V přilehlém krámku lze nakoupit obřadní masky. Fotit je povoleno jen ty nejstarší. Nové ne, aby prý vzory děsivých masek nezačala podle fotek vyrábět konkurence.

Maximón je názornou ukázkou prorůstání katolické a původní víry: je to VELMI PRAVDĚPODOBNĚ kombinace nějakého místního božstva a svatého Šimona, který v této oblasti měl zachránit nějakou vesnici postiženou úplavicí: nemoc ustoupila skoro současně s tím, jak se vymírající vesnice začala modlit k modifikované sošce světce. Tato víra vydržela už od 17.století ! Přitom je zřejmé, že jde o šaškárnu: například alkohol nalévaný světci do úst, stéká hadičkou do lavóru pod židlí a je dál buďto prodáván, nebo distribuován do sekty. Co by s tím taky dřevěný Maximón dělal, že ?

Po prohlídce muzea se vracíme do města, kupujeme vyřezané slunce a keramické betlémy. Mají tu i poněkud morbidní verze betlémů s postavami koster ...

Po nákupech jdeme s Renatou a Marcelou na jídlo do restaurace Los Cofrades, kde potkáváme Petra s Věrou a Honzou, kteří šli na jídlo rovnou. Po obědě se vracíme k hotelu Santo Tomas, pozorujeme papoušky v zahradě hotelu. Asi v jednu odjíždíme zpět do Antiguy. Cestou nás trochu zdrží nějaká manifestace. Policie ale za nějakou dobu zajišťuje volný průjezd alespoň pro autobusy a náklaďáky, kopec jich je za hodinu skoro plný, to uznávají i demonstranti a nechají gringos projet.

Do Antiguy přijíždíme před čtvrtou. V půl páté jdeme na společnou vycházku po městě. Kolem Antiguy jsou tři sopky Agua (Voda), Fuego (Oheň) a Acatenango. Sopka Fuego často čoudí. V Antigue bývají zemětřesení a je tu spousta staveb pobořených při některém z nich. Město bylo založeno v 16. století a právě při zemětřeseních ale také při záplavách a požárech bylo několikrát zničeno a pak znova obnovováno. Bývalo to hlavní město Guatemaly, ale právě kvůli ničivým zemětřesením bylo založeno současné Guatemala City, kam bylo hlavní město přemístěno. Prohlížíme katedrálu na hlavním náměstí, nakukujeme do muzea čokolády a prohlížíme muzeum jadeidu. Obě muzea jsou spojena s prodejnou. Saša se nechá přesvědčit a kupuje srdíčko z jadeidu. My ostatní zatím odoláváme. Jadeid je drahý kámen tvrdosti 7 až 7,5. Nachází se v různých barevných variantách, daných obsaženými příměsemi. Kameny jsou z tohoto důvodu taky různě drahé. Dále se zastavujeme v jedné z místních cestovek. Objednáváme na zítřek výlet na Pacayu pro mne, Petra a Věru. Legrace stojí jen 8 USD. Ostatní na to kašlou a půjdou raději do muzea kávy.

Na závěr dne jdeme všichni na vídeňský řízek s bramborovým salátem, který nám Iveta slibuje už od začátku zájezdu. Restaurace prý patří nějakému Rakušákovi, který se sem přiženil. Když se snažil přivézt ženu a děti do Rakouska, nepovolili jim tam zůstat. Tak zůstal tady a šíří slávu vídeňského řízku. Řízek je HODNĚ tenký a poněkud sušší. Lze si vybrat mezi vepřovým, hovězím a kuřecím (správný vídeňský řízek má být ovšem telecí). Většinou se na talíři ocitne víc menších řízečků, jen vyvolení mají jeden velký kus. Bramborového salátu není mnoho. Ale nám nic z těchto nedostatků nevadí (že by už působil stesk po Evropě?)

Pátek 30.11.2012 Antigua a Pacaya

V šest odjíždím s Petrem a Věrou na Pacayu. Výlet (podle správného varování Ivety) nestál za nic: žádná láva zrovna neteče. Nízká cena 8 USD nás měla varovat, že podnikáme defakto jen zbytečný výlet. Musíme ujet přes 100 km, než se dostaneme na úpatí sopky. K tomu, abychom mohli začít stoupat, musí přijet policejní vůz s blikajícím majákem a místní náčelník musí dát svolení, že jako můžeme "vstoupit do rezervace". Pak nás rychlým pochodem vyženou o několik set metrů výš pro prašné cestě kolem retranslační stanice ke svému Volcano Shopu, což jest původně přístřešek pro kozy, postavený z ulámané lávy a přikrytý rohožemi. Skupina, kterou tvoříme je národnostně různorodá, zaznamenal jsem minimálně Rusa s nějakou evropskou slečnou, už si nepamatuju odkud. Mluví se lámanou angličtinou, Rus mi nabízí svou mateřštinu (to si po 30 letech neužívání netroufnu nehledě k národní animozitě).  Ze začátku nás podle očekávání otravují místní obyvatelé, ať prý si zaplatíme koně, že to stejně neujdeme, vždyť se stačí na nás podívat a vůbec ! Zaháníme je. Někdy po desáté je zastávka u místa, kde nám průvodce předvádí, že dva suché klacky strčené do díry "samy od sebe" chytnou plamenem. Průvodce vytahuje různobarevné chemické žužu, dělá z něho špekáčky a ty nad dírou v horké lávě opéká do černa tak, že se z toho jednomu dělá na zvracení, jen když to VIDÍ, aniž by se pokoušel to KONZUMOVAT ! Stejného chuťového efektu dosáhnu i bez sopky v Čechách například tak, že vezmu tak zvaný "polystyrenový chleba" (dietologové ho dlouho doporučovali tlustejm, než se zjistilo, že slupky obilí, vmíchané zpětně dovnitř mouky, obsahují tolik škodlivých civilizačních látek, že se tato komodita nakonec nechala na trhu pouze pro masochisty), napíchnu ho na pohrabáč a požádám prvního kolemjdoucího svářeče, aby mi ho opekl acetylénem. Výsledek: seškvařený igelit, sypaný cukrem.

Anička jde zatím pokojně na snídani do McCafé a kochá se výhledem na okolní sopky. V devět odjíždí ti, co zůstali v Antigue, z náměstí do muzea kávy (autobus je zdarma, platí ho muzeum). Provází je Iveta. Kolem muzea jsou také kávové plantáže a káva se tu taky vyrábí. Do rodiny majitelů se kdysi přiženil Čech, takže současný vlastník má kromě českých kořenů i české jméno. V areálu je také muzeum mayských tradic a hudebních nástrojů. Hudební nástroje předvádí místní průvodkyně.

Do hotelu se vracíme téměř současně. Po krátkém odpočinku jdeme na oběd k Vídeňákovi. Mají výhodná polední meníčka, Anička si ho dává, já dávám přednost dražšímu salátu.

Pak couráme po městě, fotíme a utrácíme zbývající "kecaly" v muzeu čokolády a v prodejně jadeitu. V supermarketu kupujeme víno na večer. Při výběru naštěstí potkáváme Renatu, která nás navede, co koupit, aby se po tom rychle zamotala hlava a nestálo to moc. Lít do sebe i do ostatních nějaké vybrané druhy vín se nám nechce a obáváme se taky, že skoro každý něco koupí a výsledkem bude břišní a následně střevní třaskavina.

Zbytek času před večeří trávím na internetu. Na večeři jdeme zase k Vídeňákovi. Dlouho vybíráme z jídelního lístku, ale končíme tradičně u řízku, už PODRUHÉ za dva dny !! I když obsluha asi nepochopila naši anglickou objednávku a donesla místo vepřového hovězí (o to byl výsledný efekt sušší). Postupně přicházejí i další naši spolucestující se zájmem o řízek. Večer pak sedíme u hotelové kuchyňky a popíjíme zakoupené víno.

Sobota 1.12.2012 Odlet

Na snídaně jdeme do McCafé. Dnes je ale zataženo a žádné sopky nejsou vidět. Čas do odjezdu už trávíme na pokoji. Nechce se nám ven, je zataženo a občas poprchává. V 10 nakládáme bagáž a odjíždíme do Guatemala City na letiště.

Iveta rozdává anketní lístky a shrnuje program dovolené. Dodatečně lituji, že mne nenapadlo to nahrávat, bylo to spontánní a skvělé ! Když ji žádám, jestli by to nepronesla na mikrofon, prohlásí, že to po ní nemůžu chtít, to prý jednou přijeli z Českého rozhlasu a ona ze sebe nevypravila ani slovo ! A jsem namydlenej !

Na letišti jsme asi za hodinu. Loučíme se s šoférem, podáváme zavazadla a fasujeme palubenky. Dávají mám je jen do Amsterodamu, ty do Prahy prý dostaneme v Panamě. Vyplňujeme celní prohlášení, posilňujeme se u rychlého občerstvení. Zbylých 95 kecalů měníme s Ivetou za dolary. Procházíme obvyklými kontrolami a na bráně 13 nasedáme EMB 190 do Panamy. Letíme se společností Copa Airlines. Let trvá necelé dvě hodiny. Jsme tam asi v 17:30, časový posun je +1hodina. Snažíme se získat palubenky z Amsterodamu do Prahy. U přepážky je fronta a moc nepostupuje. Naštěstí u vedlejší brány se taky otevřely přepážky a místní personál nás tam přesměrovává. Palubenky nakonec získáváme. Teď ještě abychom stihli v Amsterodamu přestoupit, není tam moc času. Není jasné, proč cestovky někdy nechává na konci nesmyslné časy, které se dají stihnout pouze kličkováním po letištní hale ... většinou jim to musí vyjít, jinak by jim to letecké společnosti zatrhly. Tohle není poprvé, co musíme buďto upozornit palubní personál, že budeme přebíhat a chceme HNED po přistání ven (občas na nás musí čekat i doprovod). Někdy to bývá napínavé ...

Loučíme se s Ivetou, která dále pokračuje do Cancúnu. Pak se musí dostat do Tulúmu, kde si za 2 dny dá do pořádku účetnictví, nervy a převezme další skupinu turistů. My jdeme do fronty na vstup do letadla. Kontrolují se totiž znovu zavazadla. Letíme Boeingem 777-200 s KLM. Odlétáme po 19. hodině s mírným zpožděním kvůli nějakým problémům se zavazadly. Dostáváme napřed lehké občerstvení a pak večeři. Pospáváme, koukáme na filmy a hrajeme hry.

Neděle 2.12.2012 Návrat

V Amsterodamu přistáváme po jedenásté. Na přestup máme asi 50 minut. Potřebujeme se dostat z terminálu E na terminál B. Největší problém je pasová kontrola při vstupu do Shengenského prostoru a security kontrola. Někdo musí zouvat boty, kontrolují se foťáky. Letadlo do Prahy má nakonec 15 minut zpoždění, takže ještě čekáme. Letíme letadlem EMB 190 s KLM. V Praze přistáváme ve 13:45, batohy dorazily. Loučíme se a jedeme domů. Na leden jsme naplánovali pozájezdovou schůzku.

Příloha - více fotek

Fotky ve větším množství a rozměru najdete na adrese: