O B S A H
PrologKromě materiálů cestovky by se dalo velmi dobře čerpat z knihy pana Vladimíra Lemberka "Madagaskar. Osmý světadíl". Kniha je psána sice "zažraným botanikem", ale s ohledem na čtenáře docela přijatelným jazykem. Bohužel svazek vyšel buďto těsně před naším odjezdem, nebo dokonce po něm. V každém případě jsme ji zaznamenali až po návratu. Nutno uznat, že nastudovat ji pořádně dopředu, by neškodilo ani cestovní kanceláři: teprve dodatečně jsme z ní zjistili, co všechno jsme propásli a kam jsme se měli správně dívat. Kurážnější cestovatel znalý francouzštiny by se se znalostí jejího obsahu mohl pokusit naplánovat sólo cestu. Navzdory některým sarkastickým poznámkám v tomto spisku, je Madagaskar celkem bezpečnou zemí: je všeobecně kristianizovaný, obyvatelstvo je přátelské, těžká zločinnost zřejmě minimální (krádeže nebo oškubání klienta v obchodě nelze považovat za zločinnost, tomu se decentně "říká" folklór). Problémem je všeobecná absence snahy dodržovat jakékoli úmluvy a dohody, zejména časové.
Alespoň v těchto letech to tedy chce jen rozhodnost, trochu drzosti a rozhodně více peněz, než doporučuje cestovka v pokynech pro klienty: nejméně třetinu peněz nazývaných vznosně "kapesné" spolknou bakšiše každému, kdo Vám cokoli poskytuje. Když už to tak musí být, radil bych zpětně cestovce spíš upřímnost. Rozpaky klienta nad rychle ubývající místní měnou nestojí za případné závěrečné nepříznivé hodnocení jinak velmi zajímavé akce.
Odlétáme z "gejtu" D3. Řádí tam právě průzkumníci, zkoumající cestovní záměry a
spokojenost cestujících. Jako vždy se jedná o otázky, které nic skutečně
závažného, co by snad cestující opravdu chtěli zadavatelům sdělit, neprozradí. Zato
vyslýchaní musí uvést nějakou svoji pokud možno platnou mailovou adresu, protože průzkumník
brečí, že jinak bude v podezření, že si zpovídané respondenty vymýšlí doma na
gauči. Vyzrazení mailového spojení ovšem v budoucnosti povede nejspíš ke zvýšení počtu
příchozích spamů, jak je asi zvykem nejen v Čechách.
Do Afriky poletíme tradičně s Air France, neboť Francie na své bývalé kolonie
nikdy nezapomíná a tak trochu si je přivlastňuje i dnes. Z Prahy do Paříže se
přesouváme letadlem typu Embrayer 190,
v hlavním městě sladké Francie přesedláme na něco většího. Občerstvení na
kratším z obou letů se hamižně omezuje na nápoj a koláček. V Paříži "na De
Gaullovi" přistáváme
včas, ale odporně dlouho rolujeme po letišti. Nakonec vystupujeme na plochu poblíž terminálu G2,
rukáv pro nás se nenašel. Potřebujeme se
odtud dostat na terminál C2, což by se dalo nejpohodlněji a nejrychleji
realizovat pěšky (kdyby se to smělo) za pár
minut, nebo zdejším okružním "shuttlebusem" proti směru hodinových ručiček
za minut více než 30.
Protože na přestup máme jen něco přes hodinu, stíháme odlet jen stěží. Cestou
mezi námi létají úvahy o tom, zda linka na Madagaskar nebyla na poslední chvíli
upgradována na autobusový zájezd tamtéž, protože se okružní výlety po letišti na jednom místě téměř
dotkne dálnice. Bezpečnostní prohlídkou spolehlivě procházíme v době, kdy mají
správně nastupovat poslední cestující. Jen klid, před bránou je
stejně ještě dlouhá fronta ! Letadlo do okrajové destinace v rozvojové zemi
rovněž
pochopitelně nestojí u rukávu, vezou nás k němu autobusem a do létacího stroje musíme
vyhorolezat po dlouhých schodech. Tentokrát letíme Boingem 777.
Odlétáme s asi 45 minutovým zpožděním (což je dnes skoro normální, piloti cestou
trochu dupnou na plyn a srovnají to). Asi po hodině letu dostáváme oběd. Koukáme pak na filmy nebo
hrajeme hry a pospáváme. Osobně považuji z nabídky filmů za nejslušnějšího
Fanfána Tulipána s Gerardem Philipem, to ostatní byl brak. Ocenili jsme ale také, že v nabídce byl
i kreslený film Madagaskar, akorát já na takovou volovinu nemínil koukat. S očekávanou realitou na Madagaskaru nemá
zmíněný film samozřejmě vůbec nic společného.
Před koncem letu dostáváme ještě lehké občerstvení.
Celé utrpení Paříž - Antananarive trvalo skoro 11 hodin, no jo, on se musí
vlastně přeletět rovník !
Na závěr cesty sice letušky roznášely landing cards, ale na nás, sedící až v
ocase Velkého Ptáka se už většinou nedostalo. Ostatní z naší skupiny mají formuláře
vyplněné. Na letišti prý ale příslušné tiskopisy musí být taky a času ve frontě
bude asi dost !
Po přistání ve 22:30 (+1h) vystupujeme na plochu a
jdeme do příletové haly. Ztrácíme čas postáváním ve špatné frontě na placená víza (ta
jsou potřebná pro pobyty delší než 30 dní). Když to zjistíme a zařazujeme se do
správné "queue", jsme samozřejmě spolehlivě poslední. Vyplňujeme
nesmyslná lejstra, která nikdy nikdo v žádné zemi nečte. Místní "frontový organizátor" nám je
vzápětí sebere a dá nám další,
které prý potřebujeme kvůli vízům. Víza proto získáváme jako poslední až po půlnoci.
Zdejší policisté by si s námi rádi pohrávali déle, ale naštěstí jim končí
pracovní doba. Za námi vízové přepážky rovnou zavírají, do rána už asi nic nepřiletí.
Před letištěm na nás čeká auto, které nás dopraví do hotelu Sole. Do postelí
se dostáváme až někdy v půl druhé. Prý se tu oteplilo a proto vyletěli komáři. Vybalujeme
tedy antimalarika, která měla ještě zůstat správně ležet, a začínáme je užívat. Snad nás dnes
už nic nakaženého nekousne. Iva nám prozíravě koupila
"plastovou" vodu, takže nemusíme na noc vyrábět její nechutnou chemickou
obdobu.
V 9 hodin se scházíme na snídani ve 4. patře hotelu. Vzájemně se představujeme, Iveta nás
informuje o programu zájezdu, najmě o našem
dnešním plánu.
Asi v půl jedenácté vyrážíme do města. Ulice jsou plné aut, po úzkých
rozmlácených chodnících se nedá moc bezpečně chodit, většinou
na nich totiž parkují auta (no ... auta ... spíš polorozpadlé VRAKY aut).
Nejrozšířenějším typem vozu jsou tu francouzské "kachny", myslím, že značky
Renault. Kdo neví, o čem je řeč, tomu lze doporučit shlédnutí libovolného filmu
o četnících ze Sait Tropez (pokud je mi známu, Louis de Funes v každém z těch
filmů jezdí s jeptiškou právě tímto typem vozu). Kolem prezidentského paláce (který se nesmí fotit), pokračujeme k jezeru.
Jezero vzniklo z podnětu jakési evropské humanitární organizace zatopením skládky ve
středu města. Odpadky se do jezera samozřejmě házejí dál.
Cestou kolem jezera
procházíme přes krámky holičů, po cestě do středu skládkojezera se jdeme podívat
k památníku druhé světové války a posléze na nedaleký květinový trh. Odtud
směřujeme do kanceláře cestovky Gam Travel, abychom si vyměnili
další peníze. Čas zbývající do příchodu směnárníka řešíme odskokem do blízkého hotelu na pivo (5400 ariarů,
tedy na místní poměry docela dost, protože padesátka za lahváč) Jinak piva mají na Madagaskaru asi 3 druhy,
přičemž nejrozšířenější je značka Three Horses Beer, překvapivě docela
ucházející "desítka". Zdejší lahváče mají trochu větší kapacitu - 0,65 litru. Po návratu
do cestovky měníme peníze rovnou na celý pobyt. Dále prý budou možnosti směny
velmi omezené a
zdejší cestovka nám "udělá lepší kurs". Jestli byl kurs lepší si při těch
zdejších kýblech
bankovek netroufáme hádat, ale bankocetle skutečně nechyběla ani jedna.
Po směně jedeme ke královskému paláci minibusem s řidičem Jean Pierrem, který nás v něm zítra poveze
do města Miandrivazo. U královského paláce (umístěného -jak jinak než- na kopci), je slušný výhled na město. Palác je vyhořelý,
začal se sice rekonstruovat, ale jaksi došly peníze. Za vstup do areálu platíme 10000 ariarů
nějakému místnímu
průvodci. Ten nás provází po paláci, tedy spíše po tom, co z něj zbylo.
Po prohlídce jdeme do zachovalejšího muzea v paláci ministerského předsedy. Zrovna začíná pršet, tak jsme rádi, že jsme
to stihli klusem pod střechu, slejvák je tropicky mohutný. Muzeem nás provází
Iva. Na cestu dolů do města volíme místní MHD, abychom si taky užili exotiky.
Slejvák se během pobytu v paláci změnil na normální déšť.
Místní MHD tvoří minibusy, které vozí pasažéry za jednotnou cenu 300 ariarů po celém městě. Někde ke konci zápisků si to vyzkoušíme ještě jednou, tentokrát naostro bez průvodce. Nicméně již zde je třeba konstatovat, že pro zdejší taxi brousse platí okřídlený výrok: projet se s ním a umřít. Slabší povahy v něm mohou snadno skonat už za jízdy ! Vozidla jsou všeobecně daleko za hranicí životnosti, protože většina jich byla pořízená za času kolonialismu a náhradní díly dávno došly. Sedí se zpravidla ve 3 lidech na dvojsedadle (další Malgašan se posléze vmáčkne na úzké prkno mezi dvojsedačkami), Tlusté evropské zadky jsou zde jasnou vývojovou nevýhodou. Na každé zastávce (která by se tak asi za 2 minuty dala ujít pěšky) 10 lidí vystoupí a 12 jich přistoupí dveřmi, které je za tím účelem třeba vysadit z pantů a po ukončení nástupu zavřít na petlici, pocházející ze slepičího kurníku. My sice nasedáme do poloprázdného minibusu, který se ale cestou "dost naplní". Průvodčí vybírá peníze (cestující mu je bezelstně posílají přes hlavy spoluobčanů) a štosuje pasažéry na sedadla. Když konečně vystupujeme v centru (jinde, než na konečné zastávce by se nám asi vystoupit nepodařilo), máme toho právě dost. Procházíme opatrně tržištěm (řádí tu prý dobře organizované bandy zlodějů, je třeba dávat najevo permanentní ostražitost) a míříme do hotelu. Déšť postupně zcela ustává.
V hotelu jsme krátce před čtvrtou. Sraz na večeři máme v 7. Do té doby odpočíváme. Na večeři jdeme
do zdejší vyhlášené restaurace Salamanga, která se právem dostala i do
mezinárodních bedekrů. Iva nám tam rezervovala stůl. Zkoušíme zdejší jídla jako
je například steak ze zebu s chlazenou játrovou husí paštikou, krevety a různé
druhy ryb. Někteří nenažraní mezi námi si v tom tropickém horku dávají i dezert. K pití si většinou dáváme zdejší
pivo THB, o kterém už byla řeč, a které nás bude provázet celou dovolenou. Někdo zkouší také
místní víno, údajně velice dobré kvality.
Dnes nás čeká dlouhý přejezd do města Miandrivazo. Snídani máme domluvenou na čtvrt na osm, v osm máme odjíždět.
Pochopitelně je "tak trochu" zpoždění. Iva volá šéfovi cestovky, prý auto hned posílá. Dřív než auto se
ale
dostavuje jeho řidič. Auto sem kormidluje zdejší dopravní zácpou jeho pomocník. Nakládáme a vyjíždíme. Napřed
ovšem musíme zpátky k cestovce, kde nakládáme nějaký zapomenutý materiál. Cestou se občerstvujeme ananasem a mrkví od prodejců u silnice.
Přitom nám z auta odpadnou posuvné dveře, které vyjely z kolejniček. Toto
opravit je nad síly místních, ti by závadu odstranili maximálně tak vázacím drátem. Naštěstí
je Květa majitel automechanické dílny a má tak příležitost převést, jak spravuje
ty své vynálezy bílý muž. Domorodci uznale konstatují, že i turista "umí".
Na další cestě nás občas zastavuje policejní hlídka. Někdy chce od řidiče nějaké papíry, někdy chce po nás
namátkou několik pasů, většinou však při spatření bílých ksichtů jen mávne, ať jedeme.
Jean Pierre konstatuje s úlevou, že tu jsou. V poslední době prý se množí
přepady místních veřejných dopravních prostředků (tedy "dálkové" brousse taxi)
bandity. Sice se přitom nezabíjí, ale o to víc se krade, pokud se tedy ubohým
místím obyvatelům ještě dá něco sebrat (když ovšem mají na cestování, něco málo asi přece jen
vlastní). Vláda v tomhle prý konečně ukazuje zuby, hlídek je docela dost. Teď
ještě aby prý stály i v noci, kdy se víc krade !
Na oběd zastavujeme v Antsirabe v baru Pouse-Pouse (název dle zdejších pouličních vozítek s lidským
potahem, tady se jim "rikša" neříká, ale rikši to jsou). Během oběda přihází náš místní průvodce Max. Doplňuje do auta další materiál, který bude
potřeba na pirogách.
Po obědě pokračujeme v cestě do Miandrivaza. Cesta se zhoršuje. Sice jedeme pořád po asfaltu, ale je
tu spousta děr a hrbolů. Do Miandrivaza přijíždíme už za tmy. Ubytováváme se v jednoduchém hotýlku. K večeři
někomu stačí polévka, někdo si dá rybu. Max nás informuje o programu v následujících dnech, Iveta to
tlumočí. Ukazuje se, že plánovaná dvoudenní plavba na pirogách
po řece Tsiribihině,
anoncovaná v katalogu cestovky na 3 dny, bude
vlastně trvat dva a půl dne.
Po nákupech jedeme k
vesnici u řeky. Brzo je nutno dát sbohem asfaltu a najít přístup k vodě.
Nasedá k nám (prý) místní starosta, jako že nám ukáže cestu. No, spíš se chce
svézt funkčním automobilem ... Ale nakonec se mu přece jen podaří nás
"unavigovat", otáčeli jsme se akorát jednou. Pirogy už na nás čekají, nám
přidělení pirožníci promptně nakládají zásoby, naše zavazadla a další materiál.
Díváme se s nedůvěrou na plně naložené, skoro se potápějící pirogy: kam si
proboha sedneme my a posádka ? Nakonec nějak nasedáme a vyplouváme. Piroga je vypálený a
posléze dodlabaný kmen stromu, to jest z
hlediska dvou a půldenního sezení místo krajně nepohodlné. Koncem každého dne
už nevíte, kterou půlku zadku máte otlačenou víc, tak to demokraticky střídáte,
přičemž se nutně vrtíte. Bort lodi je přitom od hladiny vzdálen maximálně 5 cm ...Fotografování
míjených objektů je za těchto podmínek krajně vzrušující zábavou.
Proti slunci se chráníme deštníky. Pokyny cestovky doporučovaly odpisové světlé
košile s co nejvyšším límečkem a dlouhým rukávem. Cosi takového jsem v
holešovické tržnici za pár šupů sehnal, ale je to zahrabané hluboko v zavazadle,
převrhl bych loď. Dneska to budeme muset vydržet bez košil (ostatně se
ukáže, že je to nějaká pitomá umělotina, co nebude sát pot).
Po jedenácté hodině zastavujeme na oběd. Rádi vystupujeme při představě, že na zemi budeme "sedět nějak jinak", to jest minimálně v jiné poloze. K obědu máme zebu s rýží a zeleninou, jako předkrm jsou banány, pomeranče a houstičky, taky sýr a olejovky (na ty ale nikdo nemá chuť). Jídla je hodně, maso je tuhé, část ho necháváme pirožníkům.
Po obědě zase vyplouváme.
Odpoledne začíná foukat protivítr a pirožníci mají víc práce. Jedeme asi do šesti. V podvečer
se začínají objevovat lemuři.
Při vysedání pirožníci decentně odtahují stranou kostru krokodýla, která
ležela na břehu, evidentně se obávají, že se budeme na nocležišti za tmy bát. Teprve pak staví stany a vaří večeři. Náš stan má pochroumaný zip a vypadá to, že nepůjde
zavřít. Iva si jej proto s námi dobrovolně mění za svůj menší, prý je zvyklá spát v
bojových podmínkách, vchod se ostatně dá zalepit lepící páskou. Průvodkyně
popisuje svoji situaci kdesi v jihoamerické džungli, kde prý spacák ocákala
repelentem a nechala putující kolonii mravenců volný průchod přes své nohy. Obě
konfliktní strany pak údajně celou noc poctivě dodržovaly dohodu a proud
mravenců "tekl" přes její nohy v místě, kam nedosáhl
repelent a zdržely se bojových akcí. Tady jsou prý jen
štíři a v písku jakési mouchy, které Vám při nočním čůracím výletu nakladou
vajíčka pod kůži. Červíky, narozené po odjezdu ze země, je pak údajně dosti
obtížné dostat cestou chirurgické intervence zase ven. Příjemná představa ! Tak
proto jsme si měli sehnat ty vietnamské ťapky !
Abychom se při čekání na večeři nenudili, dostáváme
jako předkrm 2 lahve záhadného místního nápoje obsahujícího evidentně rum. Je to hodně sladké, Anička a Marie
si to raději ředí vodou, chlapi to pijou "as is", údajně podle vlastních slov
jako prevenci malárie. K tomu fasujeme ještě misku buráků. Jídla je standardně hodně a na závěr
je navíc podáván ovocný
salát. Po večeři s pirožníky vzájemně představujeme. Zítra nás čeká náročný den, teda hlavně
pirožníky, protože my se jen vezeme.
Vstáváme zase brzo, v šest
už vyplouváme. V sedm zastavujeme u vodopádu. Jdeme se k němu podívat,
zatímco pirožníci připravují snídani. Vodopád se dá využít jako příjemná
přírodní sprcha, po které se vracíme ke břehu řeky
a snídáme. Mám poprvé možnost prohlédnout si v klidu naši loď. Je to jeden z
posledních exemplářů svého druhu, protože Malgašané valnou část svého ostrova
vykáceli nebo rovnou nastojato vypálili ve snaze uživit vzrůstající počet
hladových krků
rýží. Podobné stromy, ze kterých by se piroga dala tradičním způsobem vyrobit,
buď už nerostou, nebo jsou hlídané v rezervacích. Pirogy proto stojí těsně před zánikem, díry
se spravují
zevnitř i zvenčí plechovými záplatami. Však také
naše cestovka plánuje
pro rok 2012 zrušit tuto část programu ve prospěch nějaké jiné aktivity, protože
tou dobou už pirogy zřejmě budou oplechované jako svého času křižník Potěmkin.
Na nejděravější jeden z pirožníků občas nasává stoupající vodu do kusu
molitanu, který následně apaticky ždímá přes bort.
Po snídani jedeme dál, na oběd zastavujeme kolem poledne. Vyloďujeme se u nějaké
vesničky, v důsledku čehož se u nás okamžitě objeví několik dětí. Iva vytahuje pexeso, rozstřihává ho a
s Marií ukazují dětem, jak se to hraje. Pak si ještě jednou zahrají s nimi a
pexeso jim následně věnují. Děti pravidla hry okamžitě pochopily, zejména jedna dívenka je
přirozeným expertem s fotografickou pamětí: nepřestává suverénně vyhrávat.
A vida, naši pirožníci už nám nesou oběd, děti proto odbíhají do vesnice.
Vypadá to, že se hned
vrhají do hraní pexesa, dobytek se dnes musí pást bez dozoru ! Jídla je zase tolik, že to nemáme šanci sníst. Navíc ve vedru
tradičně nemáme
hlad. Zbylé jídlo proto věnují pirožníci dětem.
Po obědě pokračujeme v plavbě. Je vedro a začíná znovu foukat. Deštníky se už nedají použít, tak se pečeme
na slunci. Jen Iva se stále snaží pod deštníkem schovávat a máme silný pocit, že
tím značně brzdí svůj člun. Marně nabízím domorodcům, že klidně půjdu v řece vedle
lodi, vody je zde sotva po kolena, chvílemi visíme na mělčinách. Hoši to ale
nepřipustí: voda je kalná, místy jí asi bude podstatně víc než po kolena a mohl
bych do ní pěkně zahučet, ostatně krokodýli jsou tu všude.
Během oběda přeskládali pirožníci naše batohy na loď Květy a Lenky, prý toho uveze víc. Asi má silnější posádku nebo je méně děravá. Pravda je, že jejich kocábka je soustavně na špici naší miniaturní eskadry. Alespoň máme v lodi víc místa ! Vzhledem k protivětru nedojedeme do tmy na plánované stanoviště, zítra nám proto plavba bude trvat déle než avizované 2 hodiny. Zastavujeme kolem šesté hodiny poblíž nějaké vesnice. Ihned se proto objevují místní děti a pozorují nás. Stany se snažíme postavit sami, Max prý ráno spravil ten rozbitý zip, pročež jde Iva do svého menšího stanu. Náš dnešní stan taky nemá zip v nejlepším stavu, proto ho raději necháváme půlku permanentně zavřenou a dovnitř se soukáme všelijak. Pirožníci se vydatně posilují rumem a vaří. Abychom se zatím nějak zabavili, dostáváme jako předkrm dvě lahve vína a buráky. K večeři jsou ryby, které pirožníci cestou koupili, a pečená kuřata, která s námi jela v piroze. Někteří útlocitní pánové (to jest nejen já, i Květa) kuřata nechtějí baštit. Jako příloha se podává rýže a hranolky. Jídla je zase spousta, takže ho tradičně dost zbude. A to je ještě jako zákusek flambovaný banán !
Po večeři se diskutuje o tom, že bychom si mohli zazpívat. Tedy my a pirožníci.
Nakonec k tomu raději nedojde, mezikontinentální rozdíl v rytmech je evidentní
a náhodně utvořený klientský soubor písní a tanců -řečeno
diplomaticky- rovněž nepatří mezi reprezentační umělecká tělesa českého státu.
Snídaně je v půl šesté, v šest
už vyjíždíme, protože musíme dohnat včerejší skluz. Nad řekou je hustá mlha. Plujeme
snad nejhezčím úsekem celé plavby ! Pozorujeme spoustu ptactva a téměř na závěr i
(pro tentokrát) živého krokodýla, který se
vyhřívá na břehu. Plujeme celkem asi 3 hodiny, než vystoupíme na kluzkém břehu. Anička při výstupu
nahoru uklouzne a plácne sebou do bahna. S nevelkým úspěchem se pokouší odstranit
dojem, že je potomkem Jožina z bažin. Nejen díky této nehodě jsme hned objektem
zájmu místních dětí. Lenka rozdává kartičky se Šmouly, Petr rozdává propisky, které jsou tu
žádané.
Čekáme na terénní auta, na která posléze nakládáme zavazadla a sami nasedáme. Jedeme asi hodinu k přívozu přes Tsiribihinu. Přívoz je něco "echt místního", viz obrázek. Jedná se o 2 kdesi kýmsi vyřazené pontony, spojené přivařenými železnými traverzami. Přes to volně leží fošny, na která najedou asi tak 4 terenní auta. Nájezd je primitivní, přes ocelové rošty, jež obsluha přetahuje ručně po celé délce archy Noemovy (loď je tak malá, že auto na ni může najet, ale rozhodně na ní nemůže jakkoli manévrovat). Když se nedá pohnout s rošty, musí se prostě RUČNĚ pohnout celou lodí za pomoci kotevních provazů. Celé monstrum pohánějí 2 polorozpadlé dieselové motory s prokluzujícími řemenicemi. Motory živí, podle místního dobrého zvyku, rezavý kýbl s naftou, přepravovanou ke spalovací komoře hadičkou záhadné provenience (na první pohled vypadá jako hadička od klystýru). Chladičem pak je pet lahev s vodou, pověšená pod plechovým přístřeškem, příliš rozžhavený motor je ale stejně občas nutno chvílemi vypnout, aby vychladl (pak je ovšem zase problém ho znova nastartovat).
Primitivní plavidlo jede dost dlouho po řece, než přistane na druhém břehu v přístavu Belo sur Tsiribihina. Tam kousek popojedeme autem na oběd do zdejší (patrně nejlepší) hospody. Protože jídlo je opravdu dobré, domlouváme rovnou menu na zpáteční cestě za 2 dny, až tudy pojedeme zpět: nechceme tu dlouho čekat, než se pokrm uvaří. V přístavu je totiž očekávána tlačenice aut a v provozu jsou jen 2 nebo 3 výše popsané prámy.
Po obědě dokupujeme vodu na další cestu a jedeme do n.p. Tsingy de Bemaraha. Max jede s námi, patří to k balíčku zakoupenému od místní cestovky spolu s výletem na pirogách. Máme urazit něco přes 100 km, po prašných rozmlácených cestách záležitost pro dobrý terenní vůz na nějaké 4 hodiny. Pohybujeme se průměrnou rychlostí kolem 25 km v hodině, v jediném rovném úseku jsme si to kalili asi půl kilometru sedmdesátkou. Auto je poměrně zachovalé, řidič velmi schopný. Auto ovšem v takovém prostředí představuje investici tak na 2 roky, potom se rozpadne a bude nutno koupit nové. Červená kontrolka nedostatku brzdové kapaliny také řidiče nijak neznepokojuje. Při téhle rychlosti nefunkční brzdy moc nevadí, zastavit lze o nejbližší výmol, v protisměru není buď nic, nebo vůz místních obyvatel tažený krávami zebu. Vyhýbání je ovšem problematické i při této konstelaci. Obávám se, že řidič si neschopnost vozu brzdit nijak nespojoval se záhadným červeným světýlkem na palubní desce (zbytečná vymyšlenost bílého muže !), Květa tím jako odborník byl dost nespokojen. Na konci cesty pak ukázal řidiči, vnitřek předního kola, zbrocený vytékající brzdovou kapalinou a ťukáním do kontrolky na palubní desce snad řidiče přesvědčil, že ten blbý červený bazmek nějaký význam má ...
Na závěr cesty využíváme další přívoz, tentokrát trochu modernější a dostáváme se do
Bekopaky. Jedeme pak asi 2 km do hotelu Vazimba a ubytováváme se. Hotel vypadá nově a jsme tu
asi vzhledem k ročnímu období a ceně jediní hosti. Na večeři jdeme do hotelové restaurace. Iva nás seznamuje s programem na zítřek.
Aničce se nechce na dopolední výlet do velkých Tsing. Bude tam prý nějaké lezení, dostaneme lezecké sedáky.
Nechá se ale přemluvit.
Snídaně je v šest, v půl sedmé vyjíždíme na východiště cest do
Velkých Tsing. Cestou nabíráme místního
průvodce. Před startem jdou všichni povinně na WC (evropskou
klasiku netřeba čekati, jedná se o boudu na spadnutí se
smradlavou dírou v zemi). Během výletu bude totiž možnost
si odskočit více méně rovna nule: nesmí se "jít" kamkoliv, jen v nouzi nejvyšší je třeba se zeptat průvodce,
zda by to zrovna tady přece jen nešlo: oblast je chráněna nejen z ekologických,
ale rovněž ze sakrálních důvodů. Dostáváme sedáky a hned
je oblékáme: pod skalou je pozdě zjišťovat, že máte pro předem vybranou výstroj
moc velký zadek, ostatně, hlavní atrakcí bude lezení po skále.
Původně jsme z parkoviště vyrazili i s Maxem, který má na nohou nonšalantně naražené vietnamky od Květy (my bychom v takové obuvi rozhodně daleko nedošli). Cesta je zpočátku nenáročná, pozorujeme zkameněliny, lemury, chameleona, létající krysu a "fotogenickou marnivku", ptáka coua, který si zjevně zájem objektivů užívá a opakovaně se před námi producíruje. Zdejší průvodci na něj určitě volají: "Franto, tak už dost, vždyť přijdou ještě další skupiny, nech si něco na potom !" Postupně se cesta stává náročnější. Vcházíme do jeskyně a "vycházíme z ní jinudy", jak to svého času popsal klasik Miroslav Horníček. Na konci jeskyně už začíná lezení. Na úpatí skutečné skály se Anička rozhodla pro návrat, doprovodí ji Max. Místní průvodce je pouze vyvede na cestu, což taky není jen tak: my ostatní na něj musíme počkat na skále. Je příšerné vedro, každý se snaží vmáčknout do nějaké pukliny ve stěně, kde to alespoň přímo nepraží. Někteří z nás to nevydrží a sjíždějí po žebříku zpět do jeskyně. Anička se vrací na parkoviště a odpočívá, nám ostatním zaznívá povel: "Vpřed a vzhůru" !
Ještě na parkovišti jsme dostali dost podrobné instrukce, jak se v Tsingách chovat. Asi nejdůležitější zásada zní jednoduše: PROBOHA HLAVNĚ N E U P A D N O U T ! Slovo "tsingy" znamená v malgašštině "nože". Jedná se o skály skutečně ostré jako břitvy. Kupodivu to není vyvřelina, jak by člověk čekal, ale deštěm a větrem vybroušený vápenec s nějakými vytvrzujícími příměsemi (geologovi při tomto popisu asi naskočí husí kůže, ale složení šutrů si raději dohledejte na dnes tolik populárním Gúglu). Skrze kamenné moře vedou dvě trasy: jedna pro malé skupinky drsňáků uvyklých alpským a jiným ferratám a druhá pro méně zkušené lezce. Větší a tedy i nutně lezecky nesourodé skupiny chodívají tou méně náročnou (i tak nám to většinou stačí). Skálomilců může být jen několik, vyrážet musejí ve vymezených časech tak, aby se jednotlivé skupiny po cestě nepromíchaly a snad je výlet i dražší (víc zkušenějších průvodců na hlavu a tak). Zpětně bych si po první zkušenosti dopřál i tu náročnější variantu, kdyby to šlo, ale ani dnes nedovedu reálně odhadnout, jestli bych to v půlce cesty (nebo dřív) potupně nevzdal, i na konci "lehčí" cesty se mi na úpatí skály docela rozklepaly nohy, částečně jistě i z dehydratace a z nervů. V zásadě jde o to, že k sedáku jsou připojena dvě lanka, opatřená karabinkami. V okamžiku, kdy (horo)lezec dojde ke skobě, musí jednu karabinku přecvaknout na pokračování ocelového lana a pak totéž udělat s druhou karabinkou. Větší skupiny se proto zákonitě pohybují vpřed jen pomalu, ale ono opravdu není kam spěchat, občas je nutno se vydrápat na stup, rovněž fotografové pohyb skupiny také zrovna moc nezrychlují. Celkové převýšení je jen nějakých 70 výškových metrů, než se člověk dostane k hornímu patru skal, ale výstup dá zabrat začátečníkovi i na té méně náročné cestě. Výhled shora je ovšemže nádherný: představte si prostě zkamenělé moře. V poledním žáru se nic nehýbe, lemuři sem vlezou jen ráno a večer a jen zoolog ví, co tu hledají, možná výživný hmyz: minimálně jedovatí pavouci tu jsou určitě. Jakýkoli dotek holou rukou o skálu vysušuje ruce (tedy pokud se rovnou o "břitvu" neříznete). Asi by tady měly význam tenké rukavice bez prstů, nebo tak něco. Doba pobytu v Kameňákově je omezená: na slunci se nedá moc dlouho vydržet a také se sem tlačí další návštěvníci, až to připomíná povídku J.G. o jízdě tramvají: lidé se začali hrnout dovnitř takovou silou, že zadními dveřmi zase vystupovali ven, typický toť koloběh života turistického. Takže jen pár fotek a rychle pryč ! Závidím zpětně panu Livingstoneovi a spol, první cestovatelé tu asi žádnou tlačenici nezažili ! Dole pod skalami dostáváme něco malého na zub a hlavně uříceně pijeme. Rovněž lze fotografovat obrovského pavouka, číhajícího trpělivě v síti: s roztaženýma nohama přesahuje určitě plochu průměrné lidské dlaně.
Na parkoviště se vracíme asi v jednu hodinu značně utahaní. V ceně výletu bylo i lehké občerstvení, ale nikdo nemá v tom vedru na nic chuť. Jeden z našich řidičů odjel pomáhat s opravou nějakého chcíplého auta. Není to od něj žádná dobročinnost: nemocný vůz stojí uprostřed brodu a blokuje pohyb po "silnici" oběma směry. Nakonec mršinu nějak odtlačí stranou, když už je fronta moc veliká a porucha se nedá opravit ani mlácením kladivem, ani vázacím drátem.
Po návratu jdeme do hotelové restaurace již klasicky na pivo THB. Někteří si přece jen dávají oběd. Ve čtvrt na čtyři pak odjíždíme jen pár kilometrů k tak zvaným Malým Tsingám. Lenka a Anička tam jdou jen nakouknout, brzy se vrací. Průvodce se i ten kousek musí vrátit s nimi, je to zde dodržovaný předpis: v kamenném bludišti lze velmi snadno ztratit orientaci. Cesta je ovšemže méně náročná než ta dopolední, převažuje prolézání úzkými průchody mezi skalami, pupky a batohy jsou zde jasnou nevýhodou. Nepotřebujeme však žádné jištění. Fotíme pár rostlin v zapadajícím slunci.
Po návratu do hotelu jdeme napřed -jak jinak než- na pivo, teprve potom do sprchy
a na večeři. Včera při večerním příjezdu jsme viděli hotelový bazének a mysleli jsme si,
že ho využijeme. Ráno za světla nás přešla chuť: voda je odporně kalná a okolí neupravené.
Bez pochyby je tu jen proto, že Malgašům někdo řekl, že to patří k turistickému
standardu. Raději bych na jeho místě viděl strom, jehož pozůstatky jsou dosud
nedaleko vidět.
Snídaně je zase v šest,
to je teda dovolená ! Hned po jídle vyrážíme na cestu do Morondavy.
Nejdřív jedeme zpět do Bela, kde jsme
kolem jedenácté. Čeká tu na nás předem objednaný oběd, stejně dobrý jako ten
první. Po obědě nastupujeme na trajekt zpátky přes Tsiribihinu. Nahaněči směrují
auta na dva různé "pontony" současně. Na Madagaskaru je plýtváním energií očekávat, že
jakýkoli dopravní prostředek vyrazí na cestu podle jízdního řádu: nejdřív je
třeba jej řádně naplnit, aby byl ekonomicky využit. Obě plavidla pak vyjíždějí společně,
což asi při manévrovacích možnostech není moc dobrý nápad: řeka je sice široká,
ale na spoustě míst velmi mělká, po každé době dešťů se koryto mění a vytvářejí
se v něm zrádná místa, ve kterých čouhají pod vodou zapíchnuté kmeny stromů. Náš trajekt přistává
jako první, druhý prostě přiráží k němu. Už z předchozího popisu je jasné, že tu není žádné molo.
Důvod, proč plavidla přirazila současně a jsou k sobě navzájem přivázána je po
chvíli zřejmý:
automobily přejíždějí nejprve z jednoho trajektu na druhý a teprve pak na břeh
...
Do Morondavy je to už jen kousek.
Přijíždíme už za úplné tmy do hotelového areálu Les Bougainvilliers. Iva obíhá s recepčním bungalovy.
Dva jsou prý trochu lepší a dva horší, pro změnu ale zase s výhledem na moře. Zrovna vypadl proud, prý za chvíli půjde.
To je sice pravda, ale v devět večer nastává výpadek číslo 2. Loučíme se s řidiči (samozřejmě dostanou
spropitné).
Jeden z nich tu prý zůstává a odvezl by nás pozítří ráno k letišti. Iva si s ním domlouvá
schůzku na zítra. Rozcházíme se do bungalovů, recepční nám vydává svítilny,
abychom se ve tmě nepřerazili. Vybrali jsme si jednu z chatek s výhledem na moře. Asi je tam ale víc
obrovských švábů, jenže ti jsou tady všude.
Květa na jednoho narazil hned po vstupu do místnosti. Trochu ho to vyvedlo z míry, tak mění s Ivou bungalov s výhledem
na moře za ten dále od moře, který vypadá o něco lépe. V oknech tu nejsou nikde sítě, s
nočním větráním
to tedy bude špatné. Elektřina opravdu po chvíli naběhla, větrák tedy v noci
poběží a bude plašit malarické komáry.
Na večeři jdeme do jedné ze zdejších restaurací "U Alexe", která prý má dobře
vaří mořské potvory.
Vede nás tam Max, kterého Iva pozvala na večeři. Ten navrch přibral i šéfa
pirožníků, který se s námi svezl do Morondavy. V restauraci se ukazuje, že oba
dostanou jídlo zdarma za to, že nás přivedli. Tím pádem je dost jasné, proč je
zdejší restaurace nejlepší. Jídlo ale opravdu není
špatné (otázka je, zda po okolí není někde lepší, ale to nikdo nemá sílu ani
chuť zkoumat).
Potkáváme také některé turisty, se kterými jsme se setkali už v Tsingách nebo u baobabů. Dlouho nám trvá než si vybereme jídlo
(nikdo z nás neumí francouzsky a Iveta pokaždé musí překládat), zdržujeme se proto v restauraci déle.
Loučíme se s Maxem, jak jinak než spropitným ! Po večeři se vracíme do hotelu.
Elektřina pořád ještě funguje, pročež zapínáme
větrák a zalézáme pod sítě. V sítích je ale tak dusno, že je raději vracíme zpět na závěsný
rám. Trochu to pomáhá, ráno ještě dýcháme.
Dnes je odpočinkový den, takže si konečně můžeme trochu přispat. Snídáme až v půl deváté. Původně
jsme měli jet pirogami někam na lepší pláž. Je to ale příliš drahé a navíc pláž u hotelu vypadá
slušně, zůstaneme proto tady. Po snídani jdeme na procházku do města. Posíláme pohledy ze zdejší
pošty (dojdou až za 2 měsíce !) a nakupujeme vodu. Brzy se vracíme do hotelu, v tom vedru nás procházení
dvakrát nebaví.
Chvílemi se cachtáme v moři a odpočíváme. K obědu požíráme sušenky, které jsme
blbě nakoupili před
týdnem v Antananarive a zatím na ně nedošlo. Sušenky už připomínají drť a na to
kolik stály, nejsou nic moc .
Na večeři jdeme zase k Alexovi, víme už, co nás tam čeká a není to ani
tentokrát špatné.
V noci je pěkný vichr. Ve 3
hodiny ráno nám někdo buší na okno, nereagujeme na to. Patrně se nějaká skupina
nechala vzbudit a hotelová služba pro jistotu nadzvedla všechny hosty. My vstáváme "až" ve čtvrt
na pět. O půl hodiny později nakládáme bagáž do domluveného minibusu a jedeme na letiště. Tam
odbavujeme zavazadla a dostáváme vstupenky na palubu. Úmyslně nepoužívám název "palubenky",
protože lístky neobsahují určení sedačky. Jdeme se nasnídat, snídaně jsou
v ceně zájezdu, tak to platí Iva. Na letišti leží mlha, která postupem doby spíš houstne,
místo aby se rozplývala. Letadlo, které mělo přistát a nabrat nás, z tohoto důvodu
změnilo kurs a
odletělo nejprve do Toliary. Prý přiletí znovu asi tak v 11 hodin. Musíme proto čekat.
Brzy po vyplutí se ukazuje, že nápad vyplout odpoledne nebyl z nejlepších: odpoledne vždy vane od moře silný vítr, který zvedá velké vlny. A to ještě hned po startu člunaři trochu machrovali, takže jsme od začátku od hlavy k patě mokří. Rychle uklízíme drahou techniku a hodinky do igelitů a ty pak do příručních zavazadel, ta pak, pokud je máme, do nepromokavých obalů. Skutečně to bylo ostré: člun se houpe na pokraji převržení a motor ve vlnách skoro nezabírá. Už se nějak nepamatuji komu se nejvíc namočily foťáky i doklady. Jak vypadají velké batohy, raději moc nepřemýšlíme. Velká zavazadla jsou alespoň přikrytá plachtou, víc jim ale asi pomohla zvednutá příď. Cesta měla údajně trvat asi hodinu, ale vzhledem k vlnám postupujeme podstatně podstatně pomaleji. Člunaři nakonec usuzují, že bychom se měli raději vrátit. Ivetě se ale nelíbí představa, že pojedeme zpět zase těmi vlnami, kterými jsme už projeli, ptá se proto dopravců, zda by nebylo lepší zastavit někde poblíž, pokud tu tedy je nějaký hotel. Do Anakaa prostě vyrazíme zítra brzy ráno. Člunaři souhlasí, hotel tu prý je dobrý (jistě za to dostanou nejmíň večeři s místním personálem a vyhnou se sprďáku u šéfa, že nás dovezli zpátky na pokraji fyzického i nervového zhroucení). S přistáním je docela dost problémů, jakož i s tím, dostat nás bez vyklopení na břeh. Při výstupu z lodi věrně připomínáme JUDr Mráčka, který byl taky "celej mokrej", když opouštěl zatopený vodnický sklep.
Naším útočištěm se stal hotel La Caliente Beach. Je nově postavený a evidentně na zdejší poměry luxusní (pochopitelně včetně ceny, Iveta patrně v ústraní obrací oči v sloup při představě výkaznictví po návratu). Majitel ubytovacího zařízení je žoviální, nafoukaný španělský Francouz. Pláž tu nemá valnou, hotelu plynou zisky z prohlídek blízké ptačí rezervace klienty s hlubším zájmem o ornitologii a těch zase není tolik, aby pohrdl přijetím havarovaných ztroskotanců a samozvanců ... Jsme ihned poučeni, že v oblasti noci nejde proud. Funguje jen jedno světlo v koupelně, které jede na baterky, dobíjené přes den solárním panelem. Vytahujeme a sušíme mokré věci. Anička při vylézání ze sprchy uklouzne na mokrých dlaždičkách v koupelně a důkladně se praští do žeber dílem o záchodovou mísu, nejvíc prý o samotné sedátko. Sice sama dokáže s hekáním vstát, ale bolí ji celý bok. Mohlo by to klidně být i zlomené žebro, ale dýchá se jí dobře a chodit taky může. Rozhodnutí o případném rentgenu necháváme proto na zpáteční cestu, nejvíc asi pomůže klid. Před večeří jí Iva namaže zhmožděnou část zad kafrovou mastí. Smrad prý kromě jiného odpuzuje i komáry, to je teda výhoda !
K večeři máme rybu grilovanou na lávovém kameni. Kamenná dlaždice je oříznutá, aby se dala spolu s ostatními dobře "skladovat" v ohništi. Tam se
nahřívá do ruda, aby byla posléze v kleštích donesena na stůl hosta. Ten mezitím
vyfasoval několik kousků syrového rybího masa. Maso se jednoduše položí na posolený kámen
a peče se za častého obracení bez tuku. Dietologové by tenhle způsob vaření
viděli rádi i jinde než na dovolené, otázka ale je, co by říkali při spatření
účtu za tu gastronomicky bezchybnou večeři ! K jídlu popíjíme tradičně THB a na závěr přinese majitel tři
druhy rumu. Panu majiteli patří i nějaké okolní pozemky, na nichž leží zmíněná ptačí
rezervace.
V hotelovém areálu se rovněž nacházejí 2 bazénky, spousta rostlin a za branou
se vypíná několik baobabů. Dá se sem dostat z Toliary i po zemi asi za
čtvrt hodiny, to my jsme to přes rozbouřené moře brali 40 minut ! Do Anakau
odtud trvá "pozemní" cesta
horami asi tak 10 hodin, po moři necelou hodinu. Odpolední cestu tam pokládá Francouz za
hloupý hazard, například dnes byly k vidění i třímetrové vlny, kterými by se
náš člun protloukal jen se sebezapřením a za stálého rizika potopení. Jsme rádi, že
jsme cestu přežili bez ztrát.
V noci je dlouho vichr,
který ale k ránu naštěstí ustává. Vstáváme před šestou, balíme a jdeme na snídani. V sedm
vyrážíme na plavbu do Anakaa. Moře je viditelně klidnější, cesta ale stejně trvá ještě dost dlouho,
i když je už celkově
bezproblémová. Ubytováváme se v hotelu Peter Pan. Je to o dost horší úroveň než včerejší hotel:
mají tu chatky různého tvaru a stejně různorodé kvality, například v naší
patrové chajdě se musí na záchodě splachovat mořskou vodou ze sudu, který asi
musí být pokaždé pracně doplněn. Častým hostem v našem pokoji jsou ptáci, volně
poletující dírami ve střeše.
Na ostrově jsme se téměř nezdrželi, ale přesto jsme museli zaplatit 5000 ariarů
za vstup. Do pirogy teče, takže máme vše mokré. Šnorchlování jsme si ani dlouho neužili, protože nás
pirožníci kolem jedenácté zahnali do lodi s tím, že prý začal dřív odliv (...to je
astronomicky vzato blbost, spíš nemají hodinky !) a buď by na korálech uvázly pirogy, nebo by se na ně některý
potápěč mohl napíchnout, proto plujeme zpět. I plánovaný piknik byl přeložen na později,
údajně bude ve dvanáct někde u pláže. Evidentně si tu s klienty dělají co
chtějí.
Kolem poledne se vydáváme po pláži směrem k místu pikniku. Pláž je plná místních, hlavně dětí,
které zřejmě pouštějí na poledne ze školy domů, dokud vedro nepoleví. Kde kdo
nabízí k prodeji kde co.
Konečně nacházíme místo, kde má být piknik. Vypadá to, že jídlo začali
připravovat teprve po našem příchodu. Objednáváme si k jídlu pivo, které naši
hostitelé obratem odběhli někam koupit,
v běžné zdejší lednici je pravidelně místo tak na dvě flašky a stadardní
evropská objednávka jedné láhve na hlavu místní obyvatele skoro pokaždé
uvede do vytržení. Třeba tady jiné národy než
Češi chlastají méně, ale není to moc pravděpodobné.
K obědu je pečená ryba (údajně se jmenuje "kapitán") a sladké brambory. Iva po organizátorech výletu chce potvrzení o zaplacení akce.
Slibují ho donést večer. Říká jim rázně, že spropitné bude, až dodají to potvrzení.
Zdá se, že i tento výlet bude v katalogu cestovky na rok 2012 zaměněn za něco
jiného: Iveta prý byla pověřena konsolidací "akce Madagaskar" poté, co se jeho
původní organizátorka zranila při autonehodě, Jako správná průvodkyně si Iva
dobře všímá
našeho rozladění při různých projevech zdejšího ležérního přístupu k čemukoli.
Otázka je, co místo toho, pokud se nemá celý zájezd totálně překopat ? Ne, že by
toho Madagaskar nabízel málo, ale bude riziko postavit celý program znovu a
jinak ...
Po obědě se vracíme do svých chaloupek a relaxujeme. V půl páté se scházíme k
podvečerní procházce po pobřeží. U hospody našeho hotelu na nás čekají pirožníci
s požadovaným potvrzením (razítko je asi bramborové), takže nakonec přece jen
dostávají slíbené spropitné. Vydáváme se po pláži směrem k hrobkám, které
prohlížíme. Prý je tu zakázáno fotografování, ale nikdo nikde, tak se moc
nežinýrujeme. Nechápeme, proč by fotografování zrovna tady mělo být zakázané,
pokud to není speciální požadavek kmene, který zde pochovává své zemřelé, což by
samozřejmě pochopit šlo.
Cestou mezi hroby potkáváme dlouhou užovku, na Madagaskaru prý nejsou
jedovatí hadi, ale pro jistotu jdeme hádkovi z cesty: každý rok jsou tu objeveny nové
druhy zvířat bez ohledu na šílenou devastaci přírody místním obyvatelstvem.
Cestou také pozorujeme běhající kraby a snažíme se je fotit, což se dvakrát nedaří:
stačí hlasitěji vydechnout, neřku-li se pohnout a krab bleskurychle zaleze do
díry. Sbíráme také škeble a
pozorujeme západ slunce. Po návratu do hotelu jdeme na večeři.
Snídáme v 7, odjezd je plánován na půl osmou, abychom stihli doplout, než
znova zvednou vlny, před těmi už máme respekt. Cestou nabíráme ještě nějaké
pasažéry. Iva se tomu trochu diví, protože jsme si zaplatili loď jen pro sebe ...
hmmm.
Jedeme napříč zálivem do Toliary. Moře je klidné skoro jako zrcadlo. Krátce před cílem nám dochází palivo. Člunaři se snaží nějaké získat na lodi kotvící v přístavu. Nakonec se jim podaří asi litr a půl paliva schrastit kousek dál na břehu. Po přistání nás odvážejí na břeh samozřejmě volské povozy. Jean Pierre už na nás čeká, nakládáme bágly a jedeme. Ve městě ještě nakupujeme ovoce a vodu. Cesta vede po docela slušné asfaltce, což je na Madagaskaru nebývalý přepych. Na chvíli zastavujeme u palírny cukrové třtiny. Nikomu se ale nechce z auta. Jen Květa kupuje výsledný produkt z okénka. Zpětně to posuzuji jako naši chybu, protože jsme mohli vidět (a nafotit) technologie, které už jinde k vidění asi nejsou ...
Pokračujeme do Sakahary, kde zastavujeme v prodejně-výstavní
síni safírů. Jejich těžbou je tato oblast proslulá. Na oběd jdeme do lidové restaurace (nápis "Hotely"
tady nesmí člověka splést, je to označení pro místní lidovou jídelnu). Po obědě
pokračujeme v cestě do n.p. Isalo. Odbočujeme ke skalnímu oknu a cestou pozorujeme
i jiné zajímavé skalní
útvary. Po příjezdu do Ranohiry se ubytováváme v hotelu Orchidee de l´Isalo. Iveta
zde vyjednává
vstup do národního parku a průvodce na zítra. Pak už jen prozkoumáváme místní hospody a relaxujeme.
V sedm jdeme na večeři do hotelové restaurace, která prý v poledne prý bývá plně
obsazena. Hospoda je poměrně velká, obsluha
ale není nic moc, na jídlo čekáme asi hodinu. Nosí ho po jedné nebo dvou porcích. Já a Anička jsme
si dali dobré zeleninové nudle. Na to, že to měl být předkrm, toho tedy bylo poměrně dost. Mně ale přinesli
napřed něco jiného, než co jsem si objednal. I když už jsem do toho strčil příbor, zase mi to odnesli a dali to
původnímu žadateli.
Noc byla horká. V deset se vypadává proud. Větrák sice běžel o něco déle (asi
dokud stačily baterie), ale pak přišlo vedro, kvůli kterému jsme museli
otevřít dveře.
Snídáme ve čtvrt na sedm. Po snídani vyrážíme autem
do národního parku, kde máme podniknout vycházku. Nutno
podotknout, že se jedná o vycházku dosti drahou. I ta je jednou z důvodů mé
mírné nevole proti odhadu výše "kapesného": jestli se desítky tisíc ariarů
mají náhle zaplatit za vstup do rezervace, nelze to přece deklarovat jako
"kapesné" ! Důvody jsou ovšem známé: cestovka má problém s
klienty, kteří se vyžívají ve studiu a interpretaci
předpisů a po návratu sepisují různé stížnosti, co všechno mělo být v exotické
zemi zařízeno jinak. Cestovní
kancelář je tak sevřena mezi mlýnskými kameny zákonných nařízení a spokojenosti
klientů, kteří ji živí. Nicméně určitá otevřenost při sdělování výše bakšišného
(ve stylu: "S polovinou peněz pro sebe raději vůbec nepočítejte") by
rozhodně neškodila.
Místní průvodce
jede s námi. Jedeme po prašné cestě, která je zprvu celkem dobrá, ale ke konci se
už zhoršuje. Zastavujeme
na parkovišťátku a vyrážíme ke kaňonu. Cesta vede zpočátku po sluníčku,
kde je pěkné vedro !
Teprve na začátku kaňonu se dostáváme do stínu stromů a skal. Cesta kaňonem znamená trochu lezení po šutrech.
Anička proto raději zůstává u malého jezírka a nechává odpočívat svá naražená žebra. Nesmí ale zůstat podle
pravidel cestovky sama, zůstává s ní proto Iveta. My ostatní pokračujeme ještě kousek dál. To
je problém, protože neumím francouzsky a průvodce angličtinu, na kterou
neochotně přešel, spíše předstírá. Snažím se tlumočit
ostatním to málo, co průvodce říká.
Anička s Ivou se cachtají ve vodě než se dočkají našeho návratu. Je tu trochu provoz, míří sem
více turistických výprav. Vracíme se k autu a jedeme do hotelu. Rádi bychom
poobědvali, ale v restauraci
se ještě uklízí, jsme tu evidentně moc brzo, je teprve 11 hodin. Venku před restaurací je několik stolků,
sedáme si tedy k nim. Dáváme si lehčí jídlo, někdo klasicky jen pití.
Anička se příliš necítí ani na odpolední výlet, tak zůstává v hotelu. Lenka taky váhá, hlavně kvůli vedru.
Květa ji ale přesvědčí, takže jede s námi. Na výletě pozorujeme drzé lemury. Chodíme
kaňonem nahoru a dolu.
I příležitost ke koupání se najde ... Během výletu ale začíná hrozit bouřka a průvodce se obává
deště. Ten by mohl způsobit zabahnění
stezky a hlavně zneprůjezdnění silničky do města: naše auto by zde uvízlo do té
doby, než by povrch zase oschl. Jsme proto permanentně popoháněni k vyššímu
pochodovému tempu. Do hotelu se vracíme chvíli po čtvrté hodině. Bouřka je nakonec slabá a deštík jen
symbolický. Večeříme
zase v hotelové restauraci. Všichni si dáváme tuňáka. V noci je zase těžko snesitelné vedro.
Dnes máme přejezdový den,
Přesunujeme se do národního parku Ranomafana. Čeká nás dlouhá štreka.
Vyjíždíme v půl osmé. Je vedro, průvan za jízdy naštěstí poněkud zlepšuje situaci. Zastavujeme asi v 11 hodin u rezervace Anja. Není to národní park ale soukromá rezervace provozovaná místními podnikavými lidmi. To je na Madagaskar dosti neobvyklé a nutno říci, že i velmi sympatické: organizaci zde vzala do ruky mladá dívčina s evidentně evropským myšlením: jasná je cena i to, co za ni dostaneme a průvodci skutečně poskytují to, co slíbili.
Kupujeme vstupenky a jdeme na procházku. Má se čistě teoreticky jednat o nenáročnou vycházku, na kterou stačí sandály ... no ... asi je to nenáročné na místní poměry. Jde s námi průvodkyně, pomocník a hledač lemurů. Lemurů a chameleonů, je zde dost a dost. Turistických výprav je tu ovšem ještě víc, takže občas musíme počkat, než se jiná výprava dost vynadívá, vynafotí a postoupí dál. O tom, zda jsou z permanentního vyrušování šťastné zdejší "exponáty", lze patrně s úspěchem pochybovat.
Vycházkový okruh končí lezením přes nějaké sakrální jeskyně. To se ale
nelíbí Aničce a Iveta jí proto domluví průvodce na jednodušší cestu zpět. Lenka se k nim ráda přidává. Kromě
vedra ji trápí také střevní problémy. Celý okruh trval asi 1,5 hodiny. Setkáváme se na parkovišti a
Jean Pierre nás odveze k nedaleké restauraci. Tam si dáváme hlavně pití (většinou pivo), jen Iva a já
také něco k jídlu.
Posilněni pokračujeme v jízdě. Cestou zastavujeme v Ambalavau v dílně na výrobu ručního papíru. Provází
nás jedna ze zdejších zaměstnankyň. Těžko ji nazvat dělnicí: kromě fyzické
dřiny je to práce ve své podstatě umělecká. Původně jsme počítali s nezbytným
přeskočením této fáze, protože na Madagaskaru je dnes svátek ("Dušičky") a nikdo nechce nic dělat,
oficiální instituce jsou rozhodně zavřené. O to
zajímavější je, že zrovna křesťany vlastněný podnik se uvolil specielně pro nás
otevřít. Jean Pierre tu má zřejmě dobré kontakty.
Papír se vyrábí ze stromu avoha, který roste na jihu Madagaskaru. Strhává se z něj lýko, rostoucí pod kůrou (strom se do roka zahojí a může se "očesat" znova). Natrhaný materiál se rozvaří, filtrováním se zbaví nečistot a rozprostře se na síto, kde zatuhne. Do vlhkého materiálu se pokládají různé květiny buďto podle fantazie dělnice, nebo podle předem daného požadavku objednatele várky. Pokud jsme dobře rozuměli, výroba není původní, ale přišla od Arabů, když se sem konečně dostali (technologie je tedy poměrně mladá).
Po prohlídce
jedeme dál přes město Fianarantsoa, kde nám Jean Pierre ukazuje kostel a budovu vlakového nádraží.
Všichni jsou už nekonečnou jízdou otrávení a nikomu se nechce ven z auta ani na focení.
Kromě toho nádraží i kostel jsou viditelně zdevastované a zase bychom museli
odrážet útoky místních chudáků na naše city. Jedeme tedy rovnou do n.p. Ranomafana,
kde se asi v půl šesté, těsně před setměním, ubytováváme v hotelu Manja. Do chatek je potřeba vystoupat do mnoha schodů
ve stráni.
Cestou jsme nedoplnili zásoby vody, proto pro ně Jean Pierre s Ivetou jedou do města.
Vznikl přitom nečekaný
problém: jen kvůli vodě museli objet několik prodejců než dostali požadovaný počet láhví.
Při příjezdu nákupčích prší, naštěstí zrovna jen drobně. Jsme v oblasti deštného lesa, tak
se zde tomu úměrná vlhkost dá předpokládat.
Večeři domlouváme na půl sedmou. Sotva zasedneme v restauraci, spustí se
strašlivý liják a začne bouřka.
Vzápětí pochopitelně vypadne proud. Při bouřce je to tu prý obvyklé, restaurace
pohotově přechází na "petrolej, vosk a akumulátory". Dodávka energie je sice po nějaké době
obnovena, ale krátce nato následuje další, tentokrát už dlouhý výpadek.
Je tu ubytována ještě jedna skupina Čechů. Výlety po okolí už mají za sebou a zítra pokračují dál.
Zdejší program prý absolvovali bez pijavic, kterých se v tomto prostředí docela
obáváme. Kolegové se ovšem po pralese pohybovali před deštěm ...
Domlouváme zítřejší program.
Čeká nás asi tříhodinová vycházka do deštného pralesa. Bude to prý náročné a kluzké, po dnešním
dešti pravděpodobně také plné pijavic. Anička s Lenkou se proto rozhodnou zůstat v hotelu
a léčit své duhy i neduhy. Po večeři marně čekáme, že se déšť zmírní.
Jean Pierre sehnal od místních dva deštníky, my s Aničkou s sebou deštníky
prozíravě máme. Stejně mám ale strach o foťák: deštník
by v hustém lijáku a ve tmě a větru nemusel stačit. Dokonalý Jean Pierre obratem sežene
kus igelitu ... Po desáté večer déšť
přece jen alespoň trochu ochabujeme, sprintujeme proto do stráně.
Prší pak ale ještě dlouho do noci. Proud ale jde, tak se dá zapnout větrák. Navíc tu v noci není
takové vedro, jako na minulé štaci, prales je trochu výš, v podstatě v horách.
Snídáme dnes
až v půl osmé
a na výlet za pijavicemi vyjíždíme o půl hodiny později.
Snídaně na
Madagaskaru jsou většinou typu "continental breakfast", tedy zpravidla 1-2 tousty se
sladkou marmeládou a máslem. Strava je to nechutně
jednotvárná po většinu dovolené, neboť snídaně jsou součástí ceny za
ubytování a tu se dodavatelé snaží oholit jako první. Před vstupem pod stromy
se důkladně poléváme vším, co by podle našeho názoru mohlo pijavice odradit od
přitulení se k našim tělesným schránkám. Kolují historky (včetně našich
vlastních) o tom, jak se na některých vlhkých místech Austrálie a Bornea
vyhladovělé pijavice stavějí ve shnilém listí do pozoru a vrhají se po botách, po
kterých rychle vylezou tam, kde cítí krev, tedy zpravidla buď po vaší noze výš,
nejlépe pod gumu ponožek, kde se pohotově přisají. Na pijavice ale můžete narazit i v Nepálu na horském treku: pokud projdete křovisky, máte na sobě nevítané
návštěvníky skoro jisté, a nestačíte je odtrhávat ! Tam, kde se potvory
zakously, dlouho vytéká krev: pijavice vynalezly heparin dřív, než doktoři !
Průvodce nás opakovaně honí do kopce a pak zase z kopce podle toho, kde zrovna očekává lemury. Vysvětluje, že se zvířaty si nelze "domluvit rande", musíme je najít. To chápeme a podřizujeme se. Náš "guido" je viditelný profík. Nahnal do lesa spoustu svých pomocníků, kteří se s ním domlouvají tichým, ale v "zeleném pekle" dostatečně pronikavým zahvízdnutím, které asi příliš neplaší sledovaná zvířata. Tedy ... s chlebodárcem ... chlebodárci jsme my, součást nemalého bakšiše pro průvodce jsou pochopitelně platy i těch, kteří se nám představit abi nepřišli. Pro naše "holky" by tento výlet rozhodně nebyl, jen štíhlá Marie to snáší velmi dobře. Ze všech zúčastněných teče proudem pot, protože kromě pohybu po kluzkém povrchu (zdaleka se totiž nechodí jen po cestě, spíše se klouže mimo ni) skoro pořád drobně prší. Košili mám mokrou durch. Jsme sice pod korunami stromů, ale i v madagaskarském lese platí, stejně jako na houbařském výletu v Čechách, že v pod stromy prší dvakrát: nejdřív během deště a pak stejně dlouho po něm. Kromě toho jsme ale v DEŠTNÉM pralese a tam prší, jak známo, furt a to až do jeho úplného vykácení, což je ovšem snaha spousty antiekologistů. Pozorujeme a fotíme lemury a další zdejší faunu a také flóru. Pijavice zůstaly kupodivu většinou zalezlé, vidíme je jen sem tam. O hromadných nájezdech na boty nemůže být ani řeč. To už spíš člověk na některou takovou potvoru sáhne holou rukou, když se při klouzání terénem chytí neopatrně nějakého stromu.
Na závěr zastavujeme na oběd v "lepší" hospodě, do které nás zavedl Jean Pierre (dostal za to zdarma menu pro místňáky, pochopitelně). V restauraci je ale pomalá obsluha a velmi nedobré krevety. Jenom já jsem měl docela dobrou polévku. Jean Pierre potom navrhl, že nás zaveze podívat se na místní zlatokopy. Souhlasíme, v hotelu přibíráme Aničku a Lenku a jedeme po silnici dál do hor. V Čechách má dnes slovo "zlatokop" trochu jiný význam, zejména v souvislosti s módním trendem výměny oken za různá dřevěná, nebo plastová "euro" okna, zpravidla velice odfláknutá. Tady je to ale pořád ta poctivá dřina jako za starých časů na Aljašce s tím rozdílem, že chybí jakákoli mechanizace: prostě se nahrabe zlatonosná hlína a rýžuje se. Denní výdělek je prý asi 2000 ariarů, to je našich 20 korun ! Podotkněme, že pro celou rodinu, která zde dře do úmoru ! Rodinu většinou vede otec, nebo výjimečně jiný, vzdělanější člen rodiny, který má "čuch", kde by zlato mohlo být, ostatní se musejí podřídit. Bez velení není vítězství! Jednou, vypráví potěšená hlava rodiny, kterou jsme navštívili, se na jejich skupinu usmálo štěstí a za den si vydělali nějakých 800 000 ariarů, tedy ekvivalent necelých 8000 Kč. Zdůrazňuji, JEDNOU za několik let nepřestávající dřiny, svátek nesvátek, denně s nohama v blátivé vodě. Okolí naleziště vypadá jako ementál, není problém do některé díry zahučet a že to vždy nejsou mělké díry! Určitě není ani trochu bezpečné vykopat v jílovitém terénu šachtu o průměru -řekněme- běžné studny a z ní pak bez výdřevy razit do stran primitivní štoly. Občas to na horníka taky spadne a je jen na něm, zda se dostane z pasti živý. Na nějakou pomoc tady nemůže moc spoléhat: každý je tu za sebe. Do jámy se slézá jen po osekaném kmínku stromu s primitivními stupy, někdy do hloubky několika metrů. Přitom se najdou jen tam nějaké zlatinky. Obecně je třeba lokalizovat místo, kudy kdysi tekla řeka, která třeba něco přinesla z hor. Vyplácíme hlavě rodiny 2000 ariarů, snad je to dost za hodinový výpadek jeho pracovního výkonu ...
Za nalezišti zlatokopů zastavujeme v nějaké vesnici, kde nám ukazují chameleony. Pro vesničany pochopitelně představujem atrakci my sami: pozorují nás, jak chameleony, pro ně běžná zvířata, zuřivě fotíme.
Na zpáteční cestě svezeme do nemocnice několik místních, kteří se snaží na ramenou dopravit omdlelou dívku do nemocnice. Za tím účelem se střídají v běhu po silnici a podávají si bezvládné tělo. Postižená dívka je hezká, asi patnáctiletá, dívenka ve školní uniformě. Prý přišla ze školy, bez výstrahy se zhroutila a od té doby už ji neprobudili. Vypadá to špatně, Iveta hádá na spavou nemoc, to je dodnes smrtelné onemocnění a obávaná moucha tse-tse v oblasti opravdu je (na Madagaskaru jsou snad všechny možné nemoci, které znají lékařské manuály). Nemocnice se nachází kousek za naším hotelem. Nevypadá bohužel moc povzbudivě: dlouhé tesko, ve vchodu sedí apatická řádová sestra, která netečně přihlíží, jak vykládáme postiženou. Když ji posadíme před ordinací, ani se na dívku nepodívá a jde do ordinace, asi oznámit další přírůstek, nebo se zašít. Z dalšího vývoje věcí nic nevidíme, protože raději odjíždíme. Co my víme, třeba je to tu na denním pořádku. Třeba má nemocnice bídný rozpočet. Nerozumíme tomu, jen jsme z toho smutní, tady by se rychleji pohyboval i doktor Cvach, i kdyby třeba jen utíkal, aby zodpovědnost za smrťák nebyla na něm ! Ještě smutnější je, že i velice slušný Jean Pierre by podle Ivety bez její přímé žádosti dětem nezastavil: neodvážil by se to klientům ani navrhnout ! To se tady prostě nesluší, obtěžovat bílé sahiby problémy místních obyvatel. Klidně by mohli běžet s bezvládnou dívkou do města ještě pěkných pár kilometrů. Tady je jiný svět, nějak prostě příroda zdejší populační explozi tlumit musí a tohle je prostě jen jedna z metod: lidský život tu má minimální cenu, nejsme ve zhýčkané Evropě, na to si musíme zvyknout !
Po návratu do hotelu odpočíváme. Před šestou jdeme na noční vycházku. Zrovna prší, tak trochu váháme.
Nakonec beru náš vodotěsný foťák a vyrážíme. Anička a Lenka zůstávají v hotelu. Jedeme kousek autem a
pak se trochu projdeme po silnici, do nrpostupného pralesa ve svahu nejde bez
pořádné výstroje ani vlézt ! Průvodce jenom občas posvítí na nějakého
živočicha. Po návratu jdeme na večeři. Nemají pivo THB, musíme se spokojit se značkou Gold. Pochopitelně,
na dvě výpravy Čechů zásoby nestačily.
Zase
jednou máme přejezdový den: máme jet asi 10 hodin. Snídaně je proto v půl šesté a odjezd šest. Odjíždíme ale
až kolem půl sedmé, protože Jean Pierre nemohl vyjet z parkoviště: výjezd mu
totiž blokovalo jiné auto, jehož řidič nebyl k sehnání. Nakonec to dopadlo tak,
že ostatní řidiči dílem odtlačili a dílem na rukou přenesli provinilý (ke vší
smůle pochopitelně řádně zabrzděný) automobil z cesty.
Po ránu je trochu chladno, ale během dne se otepluje na standardní vedro, silnice je samá zatáčka.
Zastavujeme u prodavačů buráků, cestou pozorujeme rýžová políčka.
Po desáté zastavujeme v Amboritře v řezbářké dílně a prodejně. Pozorujeme chvíli práci řezbáře a
pak nakupujeme dřevěné suvenýry. Venku na trhu před obchodem někteří nakupují ovoce. Po nákupech
pokračujeme dál a zastavujeme na oběd v lidové jídelně. Teda, vyjde nám to až na druhý pokus, v té
první totiž nemají studené pivo.
Vstáváme v
pět, v půl šesté odjíždíme hotelovým minibusem na letiště. Odlétáme v 7:15, zase
turbovrtulovým strojem ATR 42-72.
Startujeme včas. Na ostrově Sainte Marie přistáváme po osmé hodině. Před letištěm na nás čekají taxíky,
které nás vezou do 13 km vzdáleného hotelu Libertalia. Jeden bungalov ještě není připraven, bude hotov až po poledni.
Květa s Lenkou na něj dobrovolně počkají.
V našem bungalovu zapínáme ledničku a chladíme koupené víno. Někteří jdou ještě na molo
"brát
večerní koupel", aneb těžká dovolenková pohoda. V půl sedmé se scházíme v hotelové restauraci. S výběrem jídla čekáme na Ivetu,
která se zdržela postřikem proti hmyzu. Bez jejího překladu se nám z jídelního lístku těžko
vybírá. Jako jídelní lístek tu slouží tabule s dnešním menu, který servírka vždy přinese ke stolu při
objednávkách. Jídlo, které dojde, je z tabule smazáno. Po večeři jdeme do našeho bungalovu a popíjíme vychlazené víno.
Konstatujeme, že to
není nejlepší značka (to jsme mohli odhadnout, když se prodává v krámě jako
pětilitrový kanystřík), ale na opití hlavy to nakonec stačí.
Na dnešek je naplánován asi 20 km dlouhý výlet na opačný břeh ostrova. Jdeme ale jen čtyři - Iva,
já, Marie a Petr. Ostatním se nechce ve vedru namáhat, Anička se standardně vymlouvá na bolavá žebra.
Snídaně je v sedm. Teda na žádné dovolené se takhle brzo permanentně nevstávalo !
A že někdy jsme vstávali ve tři nebo ve čtyři ráno, zpravidla kvůli východům
slunce nad něčím (nad Amazonií, nad mořem, nad nějakou horou, nad sochami na
Velikonočním ostrově, nebo na gejzíry, které prý nejlíp bouchají ráno a pak už
jen bublají). Iveta překvapeně zjišťuje, že snídaně, psaná v jídelníčku jako
"kompletní", neobsahuje vajíčka. Domlouvá
s obsluhou výměnu marmelády, medu a másla za 2 volská oka. O máslo ale nepřijdeme,
ty k
vejcím
patří taky. Květa s Lenkou zaspali, chcípnul jim mobil, a tak je neměl kdo
vzbudit. Sice nikam nejdou,
ale na snídani chtěli jít s námi. Přichází asi půlhodinovým zpožděním, takže nás ještě
pohodlně stíhají.
Cestou
zpátky navštívíme několik hospod, některé poblíž našeho hotelu. Uvažujeme, že bychom do některé z nich
mohli jít na večeři.
čekali jsme, že "povaleče mezi námi" najdeme buďto v bungalovech,
nebo na molu, ale převezli nás: jsou v hospodě u piva ! Do večeře odpočíváme, někdo se koupe. Jsou ale vlny a navíc na skalisko u mola dorazila skupina
místní mládeže, která skáče ze skaliska do vody, nevypadá to dvakrát bezpečně !
Na večeři jdeme nakonec do hotelové restaurace, abychom pak ještě stihli dopít zbytek včerejšího vína.
Půjčujeme si od Ivy větrák. V našem pokojíku totiž chyběl a Iva hrdinně tvrdí, že ho nepotřebuje.
Snídáme
asi v osm ráno. Ve čtvrt na deset vycházíme směrem ke hřbitovu pirátů. Anička
zůstává v hotelu, plavba v piroze ji neláká. Udělala tentokrát dobře, loď bude děravá a málem půjde po ujetí
asi 300 metrů ke dnu. Hřbitov pirátů je sice na pevnině, ale je oddělen od
světa bažinami. Proto se tam jezdí pirogou. Suchozemská cesta je zničená a bylo
by nutno její
podstatnou část brodit. Do pirogy, kterou nás vezou na pirátský hřbitov,
však mohutně teče.
Tak tak že doplujeme do cíle, přičemž jsme v loďce po kotníky ve vodě. Průvodce nám vykládá něco o
pirátech, ale jeho blábolení zjevně nemá
se skutečnou historií mnoho společného. Každý zemřelý byl prý buď pirát, nebo
administrátor (něco jako úředník), případně žena nebo dcera piráta. Umíralo se
ponejvíce na úplavici. Většinu toho, co jsme slyšeli, se lze "dozvědět" v romantické
literatuře 19.století, případně ve filmu "Syn kapitána Blooda",
"Pán sedmi moří" a
podobných škvárech.
Do hotelu se vracíme kolem poledne. V jednu vyrážíme všichni do jedné ze včera vytipovaných restaurací
vzdálené asi 2 km chůze po silnici. Objednáváme jídlo a piva. Piva má restauratér studená jen dvě, další prý
dal chladit a donese je proto později. Sedíme na terase s výhledem na moře. Kromě nás je tu už jen
jedna dvojice hostů. Příprava jídla přesto trvá dost dlouho a alespoň můj pokrm je připálený.
Špatná volba na závěr.
Po návratu z oběda se ještě jdeme koupat, zkouším zase podvodní foťák. Ivetu dnes přestěhovali do jiného
bungalovu. Prý ji na to upozornili už při ubytovávání. Anička s Marií se vrací do našeho bungalovu
jako první a mají hned problém s otevřením "garážových" vrat. Dovnitř se
proto dostávají nouzovým zadním vchodem a
otvírají dveře našich pokojů. K večeru nám obsluha přináší další 2 větráky,
takže je "převětrákováno", zejména s ohledem na minimální počet elektrických
zásuvek. Nespokojeně předvádíme nefunkční
vrata, obsluha ukazuje na přívěšek u klíčů. Po delší manipulaci s tlačítky
dálkového ovladače se vrata najednou záhadně rozjedou. Asi bylo něco někde
zablokovaného, nejlépe by bylo spravit to kladivem !
V sedm jdeme na večeři, dáváme si jen něco menšího. Ještě jsme zcela nestrávili oběd. Já si teda dávám
čokoládový dort. Iva ho chtěla taky, ale mají už jen jeden kousek, tak si dala nějaký
ananasový moučník. Po večeři ještě Petr vytahuje silnou pálenku ochucenou višněmi.
Vstáváme
ráno v 5 hodin (!). Po vytažení garážových vrat nás
neúnavně sleduje místní hotelový zřízenec. Čeká, až sbalíme.
Pohání nás k nějakému taxi u bočního východu. Nevíme ale, zda je to náš
vůz, nerozumíme si, tak jdeme
tvrdohlavě raději k recepci.
Taxík tam přejíždí. Čekáme raději na Ivetu. Kupodivu to skutečně je naše
taxi, i když nám připadá trochu malé. Většina zavazadel musí na střechu a jeden
z pasažérů musí sedět místo na sedačce na kanystru s benzínem, ale to je na
Madagaskaru standard.
Cestou po hlavní třídě nás sledují žebravé děti. Jsou dost agresivní, musíme dávat pozor na kapsy. Všude jsou davy lidí. Vracíme se docela rádi do restaurace na plánovaný oběd. Po obědě nám Iveta domlouvá taxi do místní botanické a zoologické zahrady. Jedno auto stojí 7000 ariarů. Ona sama zůstává v hotelu, musí prý pracovat na dokladech z naší cesty a redakci závěrečné podoby katalogu Adventury, který má za pár dnů jít do tisku. Platíme vstupné 10000 ariarů a jdeme do zahrady. Má se údajně platit také za foťák, ale nějak jsme nepochopili kolik, dost si tu pletou pojem "kamera" a "fotoaparát", tak raději neplatíme nic, ceny jsou nesmyslné a zřízenec je neumí rozlišit. Rezolutně balím foťák do batohu s tím, že si mohou strčit placené fotografování kamsi.
Zahrada je zjevně udržovaná pouze v některých
částech. Také označení rostlin je zašlé, někde nečitelné. Zřejmě tu zahradu
kdosi vybudovat a teď už slouží jen zbytkem původních sil. Pozorujeme zejména ptactvo a lemury
umístěné na ostrůvcích rybníčků nebo v klecích. Petr s Marií jdou hledat muzeum, které tu má být. My
ostatní toho máme po 3 hodinách dost, a stahujeme se na zdejší MHD. Máme prý jet minibusem 125 nebo 115. Jeden necháváme
ujet, zdá se nám úplně plný, což je tady relativní pojem, vždycky se do něj
ještě někdo nacpe. My se ale nechceme rozdělit a jet každý jiným spojem, ty 3
stovky alias 3 Kč za jízdu roli rozhodně nahrají. Když konečně jede další, nacpeme se do něj. Cestou přistupují další cestující,
někteří také vystupují. Sedadla jsou pro nás příliš malá, ale stejně se do každé řady musí vejít 4
pasažéři. Tak se pěkně mačkáme. Když se blížíme do centra, dostáváme se do
odpolední zácpy. Řidič nakonec mikrobus
otočí a jede jinudy. Protože to bere přímo kolem našeho hotelu
(a tudy to opravdu nebylo v plánu), dožadujeme se zastávky a je nám vyhověno.
Konečně vystupujeme.
Na pokoji přebalujeme zavazadla a odpočíváme. Vyrážím s Ivetou ještě do ulic utratit zbylé peníze. Petr
s Marií se vracejí později. Museli vystoupit dřív a dojít pěšky. Ulice byly
úplně ucpané. Muzeum nenašli.
Iva se v hotelu snažila vyřešit nějaký renonc na faktuře jedna z recepčních,
která zde údajně už nepracuje (ale spíš ji v recepci houževnatě kryjí), nám
naúčtovala pár desítek tisíc navíc. Ivetu to dost rozčílilo, říká, že v tomto
hotelu příští várka klientů bydlet nebude a že se tady musejí naučit, kde má
zlodějina své meze. Nakonec se dohodli na nějakém kompromisu.
V sedm jdeme na večeři opět do restaurace Salamanga. Po návratu z večeře
balíme a jedeme na letiště zase dvěma vozy. Na letišti si jdeme dát ještě něco k
pití za zbylé peníze a čekáme na odlet pozdě v noci.
Fotky ve větším množství a rozměru najdete na adrese:
Foto Madagaskar 2011