O B S A H
Odjíždíme ve 13:17 MHD na letiště. Sraz je ve 14:20 v odletové hale terminálu 1 letiště Ruzyň. Postupně se scházíme, balíme zavazadla do přepravních vaků. Tentokrát, na doporučení cestovky, ignorujeme "balící igelitovou linku" (ostatně stále dražší). Důvodem je nízký stupeň ekologického uvědomění obyvatel Nepálu: veškerý odpad se zde totiž vyhazuje do nejbližší strže a že plastu z leteckých zavazadel je pěkná kupa ! Dodatečně se ukáže, že přepravní vak je dost neodolný výrobek, který vydrží v lepším případě tak 2 dovolené: batoh v něm "lítá", nosný popruh se asi brzo utrhne, o dírách způsobených nešetrnou manipulací na letištích už vůbec nemluvě.
U přepážek fasujeme palubenky na všechny plánované lety až do Kathmandu, jen průvodce Prokop má nějaký problém s palubenkou z Dillí, dostává ji až na "gejtu". Odlétáme v 16:20 s Emirates do Dubaje Airbusem A330. Sedíme u okna, posádka roznáší horké mokré ubrousky a po startu jídelní lístky (ke konzumaci se nabízí jehně nebo kuře, obojí by jistě proti tomu protestovalo, kdyby mohlo). V Dubaji přistáváme krátce po půlnoci místního času (+2h).
V Dubaji čekáme asi 4 hodiny na let do Dillí, tedy správně New Delhi. Odlet má být ve 4:35, do letadla nás ale pouštějí dost pozdě. Startujeme s asi půlhodinovým zpožděním. Letíme opět s Emirates a to Boingem 777-200. S manželkou tentokrát nesedíme vedle sebe, ale za sebou (v arabštině se asi spolucestující v počítači třídí jinak, třeba v řadách za sebou). Let trvá asi 3,5 hodiny (posun je tentokrát +1,5h).
V Dillí nás čeká typický indický přístup: máme sice zavazadla podaná až do Kathmandu, máme i palubenky na další let, přesto je třeba sepsat seznam lidí s čísly pasů a zavazadlových lístků, což nějaký čas pochopitelně zabere. Z předchozí návštěvy Indie víme, že hlavním cílem zdejší státní správy je zaměstnat co nejvíce obyvatel, třeba i zbytečnou aktivitou. Toto je evidentně jedna z nich (v minulosti jsme v Darjeelingu potkali například zapisovače do Knihy jízd v "nostalgickém" vagonu o kapacitě 12 pasažérů, každý vagon měl svoji palubní Knihu. V témže vagonu byl též přítomen důležitý muž, zabývající se výhradně obsluhou brzdícího mechanismu. A tak podobně).
Čekáme, až příslušný letištní poskok provede kontrolu zavazadel a povolí jejich naložení do letadla. Teprve po jeho návratu nám dají NOVÉ palubenky (kupodivu s originálními čísly sedadel, patrně bylo třeba zaměstnat tiskárnu, tedy spíš chlapa k její obsluze) a pustí nás přes letištní skener dále do tranzitního prostoru. Teprve zde najdou u Ivana nějaké "podezřelé" tekutiny (kosmetiku), které byly při předchozích prohlídkách v Dubaji a v Praze ignorovány, a některé mu zabaví.
Čekáme na odlet a odpočíváme na lehátkách. Ta jsou zde, na rozdíl od Dubaje, volná. Odlétáme dál ve 13:40 (ovšemže s lehkým zpožděním) Airbusem A319 s Air India. Po příletu (posun +15 minut je politická zvláštnost, Nepál za mnohé vděčí Indii a za mnohé má důvod ji nenávidět. Jiný čas obou sousedů je výrazem té horší stránky vztahů. Nicméně se nezdá, že by to Indii srazilo hospodářsky na kolena, je to hlavně truc). Vyplňujeme žádosti o víza. Po menší frontě je za standardní poplatek 50 USD dostáváme. Proti našim zkušenostem z roku 1997 zde výrazně zlepšili organizaci a zrychlili vyřízení víz, před 13 lety jsme stáli cca 4hodinovou frontu, ve které se sprostě předbíhalo a úředníci si nevěděli rady prakticky s ničím.
Místní spolupracující cestovka TrekkingTeam Group nám přistavila minibus, s nímž jedeme do hotelu Nirvana Garden v turistické čtvrti Thamel. Necháváme pracovníka cestovky hromadně vyměnit peníze, prý ve velkých částkách a od místního člověka lze získat výhodnější kurs ... teda snad.
Prokop nám představuje šéfa zdejší cestovky a šéfa (jmenuje se Arjun) našeho "podpůrného týmu" v horách. V půl sedmé s nimi jdeme do jedné z místních restaurací. Večeři zajistili naši hostitelé, pití si platíme sami. Zkoušíme místní pivo Everest (220 rps za sedmičku, alkohol tu tedy levně nevyjde, cca 72 rps se rovná jednomu US dolaru). Po večeři nás čeká krátká informace o dalším programu. Někdo bude muset dokoupit část výstroje. Například já potřebuji sandály na brodění řek a pláštěnku. Sandály kupuji už pozdě večer cestou do hotelu. Už na tomto místě shledáváme, že informace v Pokynech pro účastníky nebyly moc přesné. Nezdály se nám -pravda- už v Praze, byly moc obecné, jakoby psané pro 4 různé treky. O sandálech na brodění řek se v nich psalo jako o "lehké odpočinkové obuvi po náročných pochodech", tedy jsem si vzal sice sandály, ale ne takové, ve kterých bych obden toužil absolvovat cestu kalnou ledovou vodou a úplně je tím oddělat. Pláštěnku jsem vůbec do svých úvah nezahrnul, neboť jedeme do oblasti ve srážkovém stínu za hradbou Himaláje a jediné, s čím jsme měli počítat měl být velmi nepravděpodobný déšť, mnohem spíše však večer a v noci zima. Tedy jsem si vzal sice teoreticky nepromokavou, leč hlavně teplou bundu. A najednou to nevyhovovalo ...
Po sedmé hodině jdeme na snídani do hotelové restaurace. Snídaně se podává buďto v restauraci, kde je dusno, nebo v docela rozlehlé (rozhodně rozlehlé na stísněné prostory čtvrti Thamel) zahradě hotelu, volíme pochopitelně zahradu. Po osmé hodině vyjíždíme minibusem do Bhaktapuru, který se nachází nedaleko Kathmandu. Je lépe zachovalé než samotné hlavní město, už silně poznamenané výstavbou ubytovací infrastruktury pro davy turistů. Bhaktapur je považovaný za historickou památku, platí se zde proto vstupné, respektive Arjun ho platí, to je součást dohody s místní cestovkou.
Prohlížíme centrum Bhaktapuru. Ze začátku jdeme společně, abychom se otrkali ve zdejším chaosu. I když naši spolucestující jsou zkušení cestovatelé, někteří ještě v na indickém subkontinentu nebyli. Společně procházíme několik náměstí, místní obchůdky, okukujeme hrnčíře na hrnčířském náměstí. Také se jdeme podívat no malířské školy. Malují se zde výhradně mandaly, posvátné obrazce, které symbolizují složitost pozemského života a hledání nirvány, tedy pro křesťany něčeho jako ráje a zdroje veškerého poznání. Poznání symbolizuje lotosový květ, umístěný ve středu každé mandaly.
Po společné části programu si dáváme rozchod s určením času srazu a jména cíle, kam máme dorazit k autu. Většina z nás se asi podívala do přístupné části královského paláce. Palác je zdevastovaný, nejúžasnější je královský bazének, zahalený do hustého kožichu ze sinic. Nepálci skutečně nikde moc na údržbu nedbají. Pouze to, co dosud nespadlo a má teoreticky ještě nějakou cenu, hlídá armáda, podřízená a dosud věrná (dnes už sesazenému) králi.
Po poledni odjíždíme do Boudhanathu. I tady platí vstupné Arjun. Nepamatujeme se, že bychom tu v roce 1997 cokoli platili. Jdeme napřed na oběd do restaurace s výhledem na obrovskou místní stupu. Po obědě stupu obcházíme, horní patra jsou tentokrát uzavřená, musí nám stačit jen to nejnižší. Před 13 lety jsme tu byli koncem října, zrovna tu probíhal Svátek světla a celá obrovská stavba byla osázena ve 3 řadách celkem TŘEMI STY TISĎCI olejových lampiček. Světla tehdy rozmisťovali všichni mniši, novicové a přidávali se i obětavější turisté. Dnes je tu standardní, ne moc zajímavý provoz. Cestou zastavujeme v jednom místním klášteře, kde dostáváme od místního mnicha požehnání (pokud to tedy bylo požehnání).
Po prohlídce se vracíme do Thamelu, v cestovce platí zájemci 150 USD na osobu na zítřejší vyhlídkový let k Everestu. Dohodlo se to na obědě. Pak couráme trochu po Thamelu, kupuji pláštěnku (svou jsem úmyslně nechal doma až se tady ukázalo, že to byla blbost). Nakupujeme i nějaké suvenýry. Vracíme se do hotelu, odkládáme zátěž a po krátkém odpočinku jdeme na večeři do indické restaurace Třetí oko. Večer balíme bagáž.
Špatně jsem nastavil buzení na mobilu a vzbudil jsem se náhodou asi 5 minut před plánovaným odjezdem na letiště (v 5:15). Házíme na sebě šaty a běžíme k přistavenému autu. Poslední přichází Prokop, který samozřejmě neletí, nicméně nám nese letenky. Málem jsme totiž odjeli bez nich. Před letištěm je fronta, "Domestic Flights" jsou ještě zavřené. Otvírá se v 6:00, hned u vstupu se kontrolují letenky a po osobní prohlídce nás pustí do terminálu. Nacházíme avizovanou přepážku společnosti Buddha Air a fasujeme palubenky na 6:30. Čekáme pak ale asi o hodinu déle. Nasedáme do letadla (typ Beach 1900), dostáváme jeden cucací bonbon a startujeme. Letuška nám cestou vysvětluje, co že to vidíme z okének za horské velikány (s letenkou jsme dostali plánek letu s vyznačenými sedmi a osmitisícovými "vyvýšeninami"). Na střídačku můžeme dokonce nakouknout do pilotní kabiny, odkud se nejlépe fotí skrze čelní sklo. Věc jinde z bezpečnostních důvodů nepřijatelná ! Po přistání dostáváme certifikát o absolvovaném letu. Celkem to za ty prachy nestálo. Na druhou stranu: kolik lidí si mělo příležitost zaletět k Mount Everestu, že ? Na propagačním materiálu to vypadá, jako by se vyhlídkový letoun o horu téměř otíral, ve skutečnosti se éro obrací daleko před nejvyšší horou světa a maže podle řetězu hor na plánku zpátky ke kathmandskému letišti.
Vracíme se do hotelu na snídani, dobalujeme zavazadla a před 11:00 je snášíme do recepce (check-out). Označujeme věci do depozitu, necháváme tu prakticky jen věci na poslední den a na přelet domů. Nakonec se všechny zanechané věci vejdou do Prokopova lodního pytle, tím lépe, nebude problém s označováním hromady různě odolných igelitek, akorát si budeme po návratu muset poznat každý svůj majetek. Před odletem do hor jdeme ještě na vycházku na centrální náměstí Durbar Square. Vstup je 300 rps - ani tady jsme v roce 1997 nic neplatili a cálovat musíme "ze svého", tady nám Arjun nepomůže. Docela je to k naštvání, protože podle tištěného turistického průvodce stačí zaplatit jednou a vstupenka platí po celou dobu platnosti pasového víza, na druhou stranu se tomu turistická "ostraha náměstí" vzpírá, že prý si mohou turisté mezi sebou vstupenky půjčovat a jak by k tomu přišla státní pokladna ! A prý že ano, jak to píšou v turistickém průvodci to taky jde, ale musíme na každou vstupenku přilepit fotku, abychom dokázali, že jsme to byli my, kdo si ji koupili. Je to čistý výmysl, jiný úředník u vedlejšího stolu by si vymyslel jiné buzerační kravininum podobného kalibru a chtěl by k tomu kopii pasu a potvrzení od české vlády, že jsme letos zaplatili daně i na příští rok, známe to, a nejen z pohádek o dobrém králi Miroslavovi ! Nakonec rezignujeme a spokojíme se s jednorázovým vstupem. Stejně nejspíš nebudeme mít čas na další návštěvu. Procházíme náměstí, nahlížíme i do domu pro Kumari.
Po návratu do hotelu odjíždíme na letiště, přibíráme i nějaké zásoby na trek. Největší zájem všech vzbuzuje velké kolo jačího sýra, které se stěží vejde k střednělitrážního batohu a váží skoro 10 kg. V tuto dobu ve městě stoupá automobilový provoz do nebezpečné koncentrace, takže jedeme poněkud déle než ráno. Odlétat máme kolem půl třetí se společností Yeti do Pokhary. Nabíráme asi půlhodinové zpoždění, než konečně nasedneme do stroje Jetstream 41. Od letušky dostáváme tentokrát karamelku, miniaturní balíček oříšků a nechutnou sladko-slanou limonádu.
Do Pokhary přilétáme po asi 40minutovém letu před čtvrtou. Město leží v nějakých 800 metrech n.m., takže vzhledem k již tropickému podnebnému pásmu je tu oproti Kathmandu pěkné dusno a vedro. Ubytováni jsme v hotelu Kantipur. Někteří jdou okamžitě na obhlídku okolí, my odpočíváme. V 18:30 jdeme společně na večeři do jedné z místních restaurací, jako místní specialita je Prokopem doporučena jakási ryba v citronové omáčce. Dáváme si ale jinou, možná stejně dobrou. Kolem osmé začíná vydatný slejvák, naštěstí brzy přestává. Tady monzun asi ještě neskončil. Večer přebalujeme zavazadla a odkládáme další část věcí, o kterých jsme usoudili, že se s nimi budeme na treku akorát zbytečně tahat, do místního hotelového depozitu.
V šest je sraz u recepce, předáváme věci do depozitu, fasujeme snídaňové balíčky, nakládáme bagáž a jedeme na letiště. Zatím se prý do Jomsomu nelítá z důvodu špatného počasí. Proto čekáme a rozbalujeme snídani, kterou kombinujeme s čajem z letišťní restaurace. Počasí vypadá čím dál tím hůř. V Pokhaře je jen zamračeno, ale v horách prý je mlha a pilot by s námi naboural do skal, protože letadlo cestou kličkuje kaňonem a nad ním se tyčí hory. Arjun telefonuje s někým v Jomsomu, kde prý je krásně! Akorát že prostě není krásně po cestě tam ! V 11 hodin padá nemilosrdný verdikt:: všechny dnešní lety do Jomsomu jsou zrušeny (odpoledne se totiž lítat ani nedá, to tu pro změnu začíná vát vítr, který by rovněž pro malá letadla byl mezi skalami smrtelně nebezpečný, v Jomsomu se při něm nedá bezpečně přistávat).
Průvodci se sice snažili získat místo v některém ze zítřejších letů. Dostali by ale až šestý let a ten je nejistý i za slušného počasí. Také není vůbec jisté, že se zítřejší lety rovněž "necanclují". Sázíme proto na jistotu a pojedeme po zemi. Ani to ale nebude jednoduché. Cesta bude za současných silničních podmínek trvat tak 2 dny. Několikrát se budou muset přenášet zavazadla a přesedat do jiných dopravních prostředků. Zpočátku jedeme minibusem. Zavazadla trochu přebalujeme, aby byla odolnější proti dešti, povezou se totiž většinou na střeše.
Zastavujeme se před cestou na rychlý oběd, totiž všelidové jídlo v celé indické oblasti: dal bhat (rýže s čočkovou omáčkou). To je také jediné jídlo, kterého je vždy dost i mezi chudými lidmi a které Vám hostitelé přidají, pokud mají dojem, že někdo ještě jí a Vy už máte prázdný talíř. Z obědové hospůdky se dostáváme kolem jedné. Asi po 2 hodinách jízdy po "jakž takž" silnicích (to znamená, že většinou je na nich jen mírně děravý asfalt) musíme náš minibus opustit, dál pro něj terén nebude sjízdný. Přesedáme proto do džípu, zavazadla jdou na střechu. Hned u prvního brodu ještě na dohled od přesedací stanice překáží uvízlá Toyota z nějaké mezinárodní lékařské služby. Podle ruchu kolem ní se spíš osádka rozhodla provést očistu koberečků pod nohama. Nám se teda zdá, že by nebylo těžké uvízlý vůz odklidit stranou, však také po 10 minutách bez pomoci sám pokračuje v cestě ! Posléze projíždíme spoustu brodů a bahnitých úseků. Asi za hodinu a půl jsme v Beni, odkud pokračujeme dále do Tatopani, kde dnes chceme spát. Náš řidič má hodně problémů s místními řidiči. Nejdřív jsme mysleli, že se jen ptá na cestu, ale na to byla domluva trochu moc hlasitá. Ukázalo se, že jsme v Beni měli podle místních nepsaných pravidel přeložit zavazadla na další místní dodávku a dále pokračovat s ní, aby si i zdejší dopravce přišel na své ! Nějak to ale za trestný poplatek (který pak musel Prokop pochopitelně uhradit) uhádal.
Cesta se stále zhoršuje, až se nakonec stává zcela nesjízdnou.Přesedáme proto do minibusu, čekajícího za mostem pro peší batohy tentokrát mohou dovnitř. Máme však stále větší problémy s průjezdem bahnitých míst, ale za pomoci "závozníků", členů našeho podpůrného týmu (cestou přistoupili do busu) a obětavého Petra bus vše projede. Začíná hustě pršet.
Ubytováváme se v hotýlku ve vesnici Tatopani. Dost prší. Anička patrně špatně zamkla zámeček u obalu na batoh a zámeček se někde ztratil. V dešti a prdelní tmě si není její manžel tak nějak jist, jestli se dívá na její batoh zabalený do uniformní přepravní "letecké tašky" (skoro všichni mají přepravní obaly a na potvoru jsou si podobné). Majitelka proto musí jít hustým slejvákem potvrdit, jestli je zavazadlo její, nebo zda jsme ho ztratili cestou při nějakém překládání !
Večeříme asi v 9 večer smažené nudle (tak řečený chowmain). Před večeří odevzdávám Arjunovi tašku s banány, kterou jsem opatroval cestou. Už prý ji považovali za ztracenou, místňáci mají poněkud bordel v tom, co komu svěřili do opatrování. Ráno tedy bude v rýžové kaši banán, banánový trs už teď vyhlíží poněkud pomačkaně.
Po pokoji se nám producírují velcí pavouci, ale lidi patrně nežerou, ráno se totiž probudíme živí a dokonce beze škod !
V půl sedmé je snídaně. Jsou z ní zajímavé fotky vytřeštěných ksichtů, ale pokud se pamatujeme, kvůli jídlu to snad nebylo. Spíš úžas nad tím, že se na cestě do srážkového stínu brodíme bahnem, tlačíme autobus zabořený po nápravy do marastu a vyrovnáváme nebezpečné smyky před skalními stěnami, nebezpečně vyskakujícími ze tmy prorážené reflektory. Je docela chladno, nad údolím se válí mlha. Z Pokhary se asi nebude lítat ani dneska, naše rozhodnutí bylo tedy správné.
Odjíždíme postupně dvěma džípy. Asi po hodině a půl musíme bohužel vysednout, tohle místo totiž nepřejede ani traktor. Čeká nás asi devadesátiminutový pěší úsek. Velké batohy nám pomáhají nést Nepálci z našeho doprovodného týmu, do malých si rozdělujeme společné potraviny. Fasuji desetikilové kolo sýra a vyrážíme. Začalo pršet, déšť střídavě zesiluje a slábne, pak už spíš mrholí. K totálnímu promáčení to bohatě stačí. Na závěr pěšího úseku si Prokop, já a Anička, stopneme do záverečného kopce traktor. Traktor táhne valník s barely, plnými benzínu plus hordou místňáků, kteří měli před námi podobný nápad. Pro nové platící stopaře se ale místo vždycky najde, spíš je s podivem, že se nevzbouřil ten traktor ! Barely s palivem jsou ucpané vším, co by se podle bežných bezpečnostních předpisů jako zátky jistě používat nemělo, jako jsou klacky, chuchvalce hader, jen sem tam korková zátka a podobně. Tím chci říct, že žádný ze sudů v mém okolí opravdu není zašroubovaný. Při drncavé jízdě cítím, že se moje deštěm promáčené kraťasy natahují také čímsi jiným, mnohem hořlavějším. Soudím, že bych se neměl sušit v následujících hodinách u kamen ... zatím jsem ale rád, že se udržím na sudu s hořlavinou, opřený jednou nohou o poskakující kovovou postranici valníku (druhá mi pomalu dřevění jsa skrčená pod zadkem).
Cesta trvala nakonec i z podporou traktoru asi 2 hodiny. Právě sice odjíždí autobus do Jomsomu, už se do něj nevejdeme, ani tu ostatně nejsme všichni. Bodejť, ti co dorazili jako první, se vezli "na benzínu". Musíme počkat na ostatní, pročež si v místní hospodě dáváme dal bhat a čaj. Krátce po té, co se dokrmíme, je tu další bus. Nasedáme a jedeme. Cena za jízdu byla podle Prokopa vydřidušská, rozhodně tedy dvojnásobná, než pro místní. Nejinak tomu bylo s účtem za jídlo v hospodě, což je ještě horší, 170 rupií za talíř dal bhatu, to se zde jen tak nevidí ! Ale musíme si zvykat ...
Prší pořád. Asi po dvou hodinách dojíždíme k místu, kde tak nějak chybí most. O tom se vědělo předem, další vozítko už čeká na protějším břehu. Visutý ocelový most pro pěší tu naštěstí nechybí. Vysedáme a přenášíme batohy. Autobus je poznamenán místním koloritem, chybí v něm 3 okenní tabule a dost v něm proto táhne. Do Jomsomu (2720m), přijíždíme před půl čtvrtou. Nepálci hned balí batohy a další materiál a nakládají všechno na koně. My vyrážíme do Kagbeni. Cesta vede kolem řeky Kali Gandaki. Předem jsme byli upozorněni, že cesta bude asi otravná: ploché dno řeky se zde při jarních záplavách rozlévá do šířky, proti chodcům často vane prudký vítr, který z momentálně poloprázdného řečiště zvedá mraky prachu a písku a řeže do obličeje a hlavně padá do očí. Jak se píše v řidičckých průkazech: "Brýle nutné". To celé v délce 3 hodin, za kratší dobu se úsek dá tak leda přeběhnout a na to nemáme sílu. Naštěstí vítr dnes nevane, ostatně podklad je vlhký po deštích. Do Jomsomu jsme sice dojeli už oschlí, ale déšť doznívajícího monzunu v minulých dnech evidentně zasáhl až sem.
Cestou se přidává komplikace: voda strhla jeden z mostů a dosud ho nikdo nepostavil znovu. To nás poněkud zdrží. Poprvé máme příležitost otestovat brodící boty. Voda je ledová, naštěstí nejde dál, než po kolena. Cestou s úžasem pozorujeme a fotíme nepálského motocyklistu, který se spolujezdkyní za zády přejíždí na motorce dlouhý ocelový visutý most. Mosty tady evidentně staví UNESCO a další světové podpůrné organizace, Nepálci by se asi na takový technický výkon zmohli jen stěží, pokud by se díra dala jakkoli jinak překonat pěšky ! Alespoň tedy pro jejich technickou certifikacidělají co mohou: ověsí je posvátnými praporky a (jak uvidíme druhý den), vodí přes ně i stáda dobytka. Jinak nechávají jejich stabilitu a výdrž na božstvech Himaláje, ukonejšených těmi praporky. Co je proti tomu jeden motocykl a dva jezdci na něm ! Človek je jen stéblo trávy ...
Kolem šesté přicházíme do malé osady Eklo Bhatti. V hospůdce si dáváme různé čaje a někteří i různé druhy polévek, tedy, po pravdě řečeno, skoro "co člověk to jiná polévka". Prokop se ustaraně dívá na hodinky: brzo padne tma a v kuchyni je určitě jen jeden vařič ! Obsluha je naštěstí velmi dobrá. Hospoda patří nějaké Tibeťance. V Mustangu, kam se pomalu dostáváme, je vůbec vysoká koncentrace Tibeťanů, kteří dokázali při čínské anexi v padesátých letech utéci před okupanty přes vysoké hory, přitom jich samozřejmě spousta zahynula ... V Mustangu se v důsledku masového přílivu Tibeťanů mluví napůl nepálsky a napůl tibetsky. Během jídla nás předešel náš doprovod s nákladními komomi. V cestě pokračujeme kolem půl sedmé.V Kagbeni (2810m) jsme za tmy, stany už máme připravené. Jen s Prokopovým plátěným příbytkem, který má sloužit "liché" Janě, měli problém: Prokop je jasně v Jomsomu upozornil, že stan je staré konstrukce a postavit je ho složité, tak ať se do toho proboha nepouštějí a nechají majitele, ať ho postaví sám. Domorodci neposlechli, tak teď Prokop musí zachránit co se dá, potmě vymotat špatně navlečené výstužné tyče z plátěných tunelů a důmyslných úchytek a stavět znovu. Jen doufá, že snaživí Nepálci něco někde ve svém úsilí nepřiohnuli, nebo dokonce nenatrhli. Stan bude totiž krom pro nás potřebovat i na následující výpravě se skupinou na Manaslu (ta už bude poněkud náročnější než ta naše, zaměřená o poznání víc pouze na horskou turistiku). Průvodci to v následujících dnech zkusí ještě jednou a to už jim Prokop nadává, že neposlouchají instrukci, jakkoli to myslí s pomocí bílým sahibům vlastně dobře.
Po večeři následuje seznámení s nepálským doprovodem. Nejdřív se představujeme my, respektive Prokop to raději říká anglicky za nás. Pokouší se hodně improvizovat při popisu některých, pro Nepálce jistě naprosto nepochopitelných, povolání. Anička je tedy paní, co říká kompjútrům, jak mají počítat, se mnou je to zhruba podobné. Stavař to má jednoduché, je prostě "civil engineer", povolání právníka si snad dovedou domorodci jakž takž snad představit. Horší je to u profesí jako je "poradce pro efektivnost organizace". Celkově jsme nazváni "main trekking teamem". Následuje představování "support teamu", což je šéf Arjun, 2 jeho zástupci a průvodci dohromady, kuchař jménem Maila, dva asistenti kuchaře, servisák na vařiče, 2 koňáci, pomocník do kuchyně i ke koním. Takže pro nás 9 i s profesionálním průvodcem pošlape horami doprovod 10 Nepálců a několika koní ...
Vstáváme v sedm, dostáváme každý ke stanu čaj (možno žádat slazený nebo hořký) a vlažnou vodu na mytí, což pak patří ke každodennímu servisu. Balíme batohy a předáváme k naložení na koně. Nepálci batohy balí ještě do igelitů proti případnému dešti (ty si musíme hlídat, kdo ho ztratí, další nedostane, takže do igelitů balíme ode dneška raději sami - větší, nebo menší trhliny se v nich objeví skoro okamžitě) a následně ještě do velice odolných pytlů od rýže proti poškození igelitů i batohů. Stejně by v těch batozích neměly zůstávat křehké věci, jako například objektivy ... kůň, který je nese na hřbetě moc nevnímá, jestli se cestou na úzké stezce náhodou neotře o skalní stěnu, o nárazech při nákládání a vykládání už vůbec nemluvě ! V 7:40 je snídaně.
Po osmé vycházíme nejdříve na prohlídku místního kláštera (100 rps per os.). Bude to zhruba podobné celou cestu: kláštery střeží mniši na různém stupni svěcení, úroveň angličtiny je silně kolísavá, důvody, proč bílé huby tam či onam nesmějí, se více, nebo méně liší. Někam nesmějí ženy, tu z důvodu své celkové hříšnosti, jinde z důvodu menstruace, často ovšem závisí důvod pravidel zejména na fantazii mnicha. Poměrně zajímavý důvod zákazu vstupu k některým vyobrazením a freskám je, že nejsme dost duchovně odolní, aby do nás nevstoupila zlá božstva a démoni, tedy cílem je vlastně naše dobro a bezpečnost. Občas se nesmí fotografovat a to jak lidi, tak kultovní předměty. O fotku v plenéru by se mělo požádat, ne kolem sebe zběsile "střílet" jeden záběr za druhým a když už, tak pokradmu a teleobjektivem z větší vzdálenosti. I tak mohou být některé posunky objektů fotografování jednoznačně zamítavé a je normální lidská slušnost to respektovat. Někde chtějí za fotografování peníze, to je nám doporučeno odmítnout a raději se snímku vzdát, děti houfně žebrají o pamlsky. Před 13 lety se celým Nepálem rozšířila masově žádost dětí o "pen", tedy propisovačku nebo tužku. To už od té doby celkem pominulo, teď pro změnu kralují bonbóny. Asi už je tu víc zubařů, v roce 1997 jich prý v celém Nepálu bylo 5 a z toho jeden se nevěnoval profesi, neboť manažoval hotel v Namche Bazaru.
Na cestu do Chele vycházíme asi v 9 hodin. Dnešní úsek má patřit k těm kratším, vzhledem ke stavu tekoucích vod a cesty to ale zas tak krátké nebude... Před opuštěním Kagbeni se musíme zaregistrovat, že vstupujeme do Mustangu, jinak bychom při výstupu z oblasti mohli mít s místními úřady prý i potíže.
Jdeme přes vesnici Tangbe, kde na nás čeká oběd. Trochu nechápeme, proč kuchaři na oběd vaří složitá jídla sestávající se z několika částí. Asi chtějí vyhovět mlsným cizincům a zasloužit si peníze, ačkoli my tak vybíraví zase nejsme. Prokop šel ještě ke kuchařům ochutnat dal bhat, který si vaří pro sebe. Ti měli takovou radost, že mu při dalších obědech sami svůj národní pokrm nadále nabízeli.
Další cesta do Chhusangu je nepříjemné překvapení: stezka je částečně zřícená, zastavily se tu i práce na místní silnici. Na nedodělané silničce stojí odstavený bagr, který má místo plátěné střechy nataženou kůži z jaka. Úsek je nutno obcházet přes dost vysoký kopec, což nás nejméně 2 hodiny zdrželo, převýšení bylo totiž minimálně 300 metrů do prudkého "prďáku", místy to i značně klouzalo. Po pravdě řečeno tu ani žádná stezka nebyla, každý šel, kam ho oči vedly, směr byl jasný: furtum furt funět nahoru ! Dolů byl ovšemže hezký výhled, zejména na momentálně dost nízko položený Chhusang. Cesta dolů byla dlouhá, ale už snadná. Po dvojicích, nebo trojicích jsme samostatně šli opět tam, kam nás oči vedly, pročež také každý vylezl na silnici trochu jinde. Prokop se rozběhl dopředu, aby rekognoskoval terén a hlavně nás bezpečně a hlavně rychle provedl vesnicí, aby nás cestou nezaskočila tma.
Z Chhusangu dále pokračujeme brodem a pak ještě pár desítek minut suchým širokým korytem řeky. Přes ni v závěru cesty vede naštěstí most, není tedy nutno znovu brodit. Most je tam prý už dlouho, jen řeka jaksi někdy teče jinudy ... dneska naštěstí tekla tak, že jsme nemuseli do vody, máme toho dnes docela plné brejle ! Prokop raději poslal Aničce naproti průvodce Purua, aby jí do posledního kopce pomohl s batohem, kopec byl sice celkem krátký, leč z chodeckého hlediska "výživný".
V Chele (3050 m) nás opět čekají stojící stany (domorodci zase bojují s Prokopovým stanem) a bohatá večeře. Na noc se myjeme u hydrantu se strženým kohoutkem, ze kterého proto neustále tryská gejzír vody, zřejmě už mnoho dní a mnoho dní ještě poteče, než půjde kolem někdo, kdo to umí, případně má náladu, spravit. Tak se tady zachází se vším, jedno zda se jedná o staré památky, nebo výdobytky moderní civilizace. Co tomu v případě toho kohoutku říká zásoba vody v zemi, těžko říct, možná nic. Voda volně vytékající ze zničeného kohoutku odtéká do díry, ve které se zvolna vytváří špinavé vesnické jezírko.
V této vesnici asi také mají někoho jako ponocného, v noci slyšíme zhruba každou hodinu troubení na proslulou dlouhou tibetskou trubku. Dále, od vesnice dále, ať Tě nestihne neštěstí nenadálé ... Spíme docela tvrdě, neruší nás to.
Vstáváme v půl sedmé, před osmou už vyrážíme na další úsek cesty. Dnes nás čeká přechod čtyř sedel (každé kolem 3800m). To by nebylo tak zlé, horší je, že se občas musí slézt dolů, kde teče voda. Tu je nutno překročit (většinou to jde po kamenech bez zouvání bot). Voda je prudká a hluboká, nebrodilo by se to snadno ! U jednoho brodu házím nešikovně svoji chodeckou hůlku Janě, aby se jí snáze překročil potok, bohužel mířím špatně a hůlka chvíli váhá a pak padá do svižně tekoucí vody. Řvu, Jana se robinsonádou vrhá po hůlce a naštěstí ji chytá dřív, než ve vodě nabere nezvládnutelnou rychlost směr Jomsom. Nejsem milovník chodeckých hůlek, ale v tomto terénu a zejména při překračování potoků, mají opravdu smysl. Uplatní se také jako podpora kolen při prudkých sestupech.
Anička zůstává pozadu, Prokop jde raději s ní, aby ji neztrácel z dohledu a věděl, kde se nalézá nejpomalejší člen skupiny. Na místo oběda přicházejí se značným zpožděním až v půl druhé. Rychle se snaží nahradit časovou ztrátu chvatným jídlem, domorodci už opravdu potřebují složit kuchyni a vyrazit k dnešnímu cíli cesty, aby postavili stany a uvařili večeři. Prokop vyráží dopředu a chystá se Aničce poslat naproti někoho s koněm. Ostatní už vepředu dávno jsou. S námi půjde Arjun, abychom se snad neztratili ...
Při sestupu z posledního sedla nám přijíždějí naproti koně. Anička se na jednoho s pomocí Nepálců vydrápe. Moc se jí na něm ale nelíbí. Nikdy dříve na koni nejezdila a tlačí ji třmeny do chodidel. Na dohled od tábora raději zase slézá. Na sestup už ten kůň nebyl příliš velkým přínosem a navíc bylo potřeba za něj zaplatit 500 rupek. Zatímco kůň šel oklikami po široké cestě, my s Arjunem rychle sestupujeme zkratkami. Terén je měkký, písek a kamení se jen sypou, mám plné boty sajrajtu. V Gelingu (3570m) nás čeká opět bohatá večeře. Je tu ale dost zima, asi to bude tou výškou. Při večeři nás pozorují děti. Ve zbytcích světla je fotografujeme, děcka za to pochopitelně vyžadují sladkou odměnu. No, bonbónů jsme vzali dost. alespoň je nenacpeme do našich tlustých pupků !
V noci dokonce drobně prší. Ještě pořád nějak nejsme v tom srážkovém stínu !
Vstáváme zase v půl sedmé. Po snídani (palačinka s jablky a sladká vajíčková míchanina) odchází Anička s Arjunem napřed, aby dostali "fóra". My ostatní jdeme na prohlídku místního kláštera a školy. Dozvídáme se různé informace, jako například kolik dává stát na jedno dítě, pokud do školy pravidelně chodí. Číslo si už bohužel nepamatuji, ale byla to nějaká legrační částka asi 35 dolarů nebo tak něco, která padne celá na dopravu z rodné vesnice a zpátky. Děti tu žijí odloučené od rodiny celý školní rok, spí v klášteře. Procházíme primitivně zařízené učebny, fotografuju místní nástěnky, rozvrh hodin, učební plán pro různé ročníky i učebnice, často časopisy darované různými vědeckými knihovnami. Přes evidentní bídu vypadá zdejší škola ještě docela dobře organizovaná. Mají tu i vysílačku, nezbytný proud do ní se dá vyrobit klikou poháněným generátorem. Sluneční kolektor prý se poškodil, nebo snad na něj teprve čekají, nerozuměl jsem.
Po prohlídce školy se dáváme na cestu. Za Gelingem nás čeká výstup na sedlo Nyi La (4010m). Z něj sestupujeme dolů a pokračujeme do mírného kopečka na sedlo Ghemi La. Pak následuje prudší sestup do vesnice Ghemi (3520m). Tam se postupně scházíme na oběd. Tentokrát je to piknik v zahradě místního hotýlku, obědváme jako staří Římané, to jest vleže na stanových celtách v trávě. Římani měli asi pohodlnější lehátka, ale nám se to zdá přepychové až až !
Po obědě se rozdělujeme na dvě skupiny. Prokop jde se mnou, Aničkou a Ivanem po jistější cestě přes kopec. Ostatní jdou s Arjunem údolím kolem nejdelší Mani Wall v Mustangu (100 m délky). "Mani"stavěli po kouskách lidi, odsouzení k "veřejným pracem" za nějaký prohřešek. Asi se tady hodně hřešilo, když je zeď tak dlouhá ! Arjun neví, zda je cestou funkční most, obává se brodění. Ukazuje se ale, že most je O.K., a spodní cesta že je pohodlnější. Mani Wall jsme proto viděli jen z dálky. Část nastoupaných metrů jsme zase ztratili.
Do Dhakmar (3820m), kde dnes táboříme, dochází poslední z nás asi ve čtyři odpoledene. Někteří z nás cestou zakoupili "saligramy", tedy zkameněliny druhohorních živočichů, zarostlé v černých kamenech. Ty lze nalézt v korytech některých místních řek. Stany se teprve dostavují, koně dnes přijeli pozdě. Čekalo se prý, až stany, mokré od předchozí noci, trochu oschnou.
Po odpoledním čaji se sušenkami jdeme všichni kromě Ivana, který se snaží vyléčit své nachlazení, na krátkou vycházku k jeskyním. Stoupáme po drolivé suti k jeskyním ve skalách, Anička nás raději pozoruje zdola a zkouší fotit orly, létající nad údolím. Někteří z nás se snaží dostat do nitra jeskyní. Vstup do nich rozhodně nelze prohlásit za restaurovaný, je to jen díra ve skále asi 2 metry nad zemí. V té díře jsou sice zbytky veřejí, asi tam kdysi byly dveře, ale jak se dostat k té díře ? Chce to minimálně ovládat základy horolezeckého umění (pravidlo tří bezpečných bodů) a umět se chytit prsty až nehty malých výstupků ve skále. Raději sestupuji dolů, abych to neviděl, dolů budou výzkumníci asi skákat padákem. Nakonec se prý asi 3 hazardéři dostali dovnitř. Hlásili, že jeskyně jsou uvnitř propojené, pravděpodobně se sem v časech různých pohrom uchylovalo obyvatelstvo, když ve vesnici nebylo dost bezpečno. Horní patra jeskyní, zejména ta skoro pod vrcholem skály, okupuje ptactvo, zejména už připomínaní orli.
Dole, kde zůstala Anička, si někdo vyřezal v hlíny cihly a suší je na slunci, patrně si bude stavět dům. Louka kolem primitivní cihlárny je podmáčená z pramene pod skalami. Procházejí se zde různí dobytci, to jest krávy, kozy a taky koně. S výkaly smíchaná voda se, poslušna gravitace, stahuje do potoka, ze kterého pak pije celá vesnice, pročež i my pijeme čaj z ní uvařený. Ohmatávám v kapse chlorové tablety. Průjem už tu měl téměř každý z nás. Endiform nebo Endiaron nemá na infekci velký vliv, na silnější záležitosti platí pouze Ercefuryl. Dobrá prý je Smecta: je laciná, protože je to pouhý jíl, který zaplní rozbouřená střeva. Nepomůže sice hned, ale infekci jednoduše udusí. Reasec mi obvodní doktorka po velkém brblání sice napsala, ale recept jsem nakonec z opatrnosti sám roztrhal. Reasec totiž obsahuje atropin. Při neodborném delším používání (a že prý stačí i týden pravidelné konzumace Reasecu !) průjem zdánlivě zmizí, ale ve skutečnosti se pouze zastavila peristaltika střev, nikoli však infekce sama. Pokud pacient nedoplní první lék nějakým dalším "Viktorem čističem", dostaví se horečky, posléze pak celkové oslabení organismu a může následovat smrtelná sepse celého organismu. Jakékoli závažné onemocnění, či zranění, je zde nutno řešit přes domorodce kteří jako jediní se tu mobily dovolají. Pak by možná přiletěl drahý vrtulník. A pro tuto krajní šmožnost je vhodné mít ve zdravotním pojištění doložku o tom, že za Vás pojišťovna složí nemalou částku předem, jinak totiž vrtulník buď ani nenastartuje, nebo dokonce přiletí a zase bez doložky odletí aniž by poskytl pomoc ! Rozhodně nemám zájem zjišťovat, jak by to dopadlo.
Se soumrakem se vracíme do vesnice, vlastně do kempu, protože stany se staví většinou v blízkosti nějaké kadibudky na něčím dvoře, pronajatém na jednu noc za účelem přespání. Tady je záchod přímo v budově.
Večeře je asi v sedm. Zítra bude na oběd balíček, cestou totiž nebude kde vařit (nebude voda, máme si jí vzít s sebou na celý den).
Budíček je standardně v 6:30. K snídani je kromě rýžové kaše sladká palačinka a slaná (sic!) vaječná omeleta. Začíná to vypadat, že kuchař schválně kombinuje k snídani sladké se slaným. Po snídani fasujeme obědové balíčky a v osm vyrážíme na cestu. Stoupáme do prďáku sedla Mui La (4170m). Cestou nás přechází skupina starších Francouzů, kteří jdou spořádaně ve skupině a docela udržují rovnoměrné tempo.Následkem jejich kondice jsou nahoře dost dlouho před námi.
Ze sedla jde Anička s Puruem zkratkou přímo do Tsarangu (3560m). I náš nepálský doprovodný tým jde tudy. Aniččino odloučení zpětně hodnotíme jako chybu, protože Anička je pomalá hlavně do kopců a cesta, přiřčená zbytku skupiny, je sice podstatně delší, ale geograficky i místopisně velmi zajímavá a kopců už moc není. Ivan kvůli nachlazení také váhal, zda nezvolit kratší verzi, ale rozmyslel si to.
My ostatní jdeme k klášteru Ghar. Nedaří se nám ale najít mnicha, který by nás pustil dovnitř, ve vesnici není doslova živá duše, pokud nepočítáme potulného psa a jednoho psa uvázaného, který nás pořádně zeštěká. Asi po půlhodinovém čekání, kombinovaném s marným hledáním a vyvoláváním mnicha (se stejným efektem lze za slunečného dne vyvolávat duchy) budeme pokračovat v cestě do Tsarangu. Prokop, aby zamluvil debakl s nepřítomným strážcem svatyně (neboť cesta sem byla dost dlouhá) říká, že mnich musí brzo ráno vstávat a vykonat posvátné obřady, takže si asi někam zalezl a hodil si šlofíka. Asi spí dost tvrdě, když ho neprobudilo naše pořvávání. Alespoň jsem si vyfotografoval ceduli s historickými informacemi o zdejším klášteře, prý je to nejstarší svatý objekt, dochovaný v horním Mustangu: bude mu už asi 1000 let.
Obědváme kus pod vesnicí. Pozorujeme přitom několik vesničanů, oddělujících zrno od plev: vyzvedají vymlácené obilí nad hlavu a házejí je do plachty. Vítr pak odfoukává lehčí plevy stranou. Vesničané si při práci táhle pískají, protože vítr je hodně slabý a pískáním lidé prosí vítr, aby zesílil. Od vesničanů přiběhne zvědavý kluk. Dostává sušenky, které poctivě odnáší ukázat matce. Ta mu je okamžitě zabaví a uschová je kdesi na hrudníku, načež pokračuje v pískání a současném pilném prosívání obilí. Hádáme, kde umělohmotný obal od těch sušenek asi skončí, ale je to akademická diskuse. Výsledek je jasný: v nejbližší strži v lepším případě, poletující v himalájském plenéru v případě horším.
V Tsarangu jsme asi v půl druhé, Anička s Puruem tu jsou už asi od jedenácti (support team tu pochopitelně byl ještě dřív). Všichni příchozí už využili zdejší teplou sprchu. Teda sprchu: místnost, kde z trubky ve stěně teče čůrek vlažné vody, když se z roury vytáhne špunt ! A plýtvat by se nemělo, aby došlo i na ostatní. Po několika dnech pobytu v prachu je to samozřejmě velmi příjemné. Stany stojí v zahradě, záchodní budka je za pásem keřů mezi stromy.
Po příchodu dostáváme polévku, někteří stíhají sprchu ještě před jídlem. Ve tři jdeme na prohlídku místního kláštera. Měla tu být také knihovna, umístěná v bývalém královském paláci. Budova nad údolím se však asi před rokem částečně zřítila a je k ní zakázaný přístup. Knihy údajně odvezli, ale není to jisté, možná se dodnes válejí ve strži pod ruinami !
Ráno v šest se jdou někteří z nás podívat do kláštera na mši. My líní vstáváme v sedm hodin v přesvědčení, že to za tu štrapáci nestojí, neboť fotografování obřadu tak jako tak není možné. Hlavně je tma a oslňovat boží služebníky při obřadu bleskem by asi nebylo politicky dvakrát přijatelné. Kromě toho je od večera do rána v těchto výškách už docela zima. Ačkoli jdeme skoro celou cestu v kraťasech, v noci už se někteří z nás balí do teplejších oděvů. A v kamenném klášteře bude kosa přímo ukázková ...
Vycházíme po osmé hodině. Sestupujeme k mostu přes říčku a pak trochu stoupáme do sedla nad vesnicí. Odtud vede cesta po rovině nebo jen mírně stoupá. Na závěr sestupujeme do hlavního města Mustangu, do Lo-Mantangu (3809 m). V něm pak už jen krátce vystoupáme směrem do centra. Bydlíme "na dvorku" malého místního hotelu, prakticky za zdí královského paláce. Ubytovací zařízení a několik obchodů zde patří synovci pana krále a jeho pravděpodobnému nástupci.
Dorazili jsme před druhou hodinou. Čeká nás oběd, vybalujeme teprve po jídle. Poprvé máme postaven i záchodový stan. Sociální pseudozařízení je určeno k užívání jen v noci, kdy je zavřen hotýlek. Záchodový stan vypadá tak, že se vykope díra v zemi a nad tím se postaví něco jako vyšší Áčko. Je to poměrně nepohodlné, zejména pak za tmy s baterkou v zubech a pokud možno za větru, kdy je uvnitř zavřený jedinec fackován poletujícím plátnem, hrozí mu, že si šlápne na svléknuté kalhoty, do díry s exkrementy, nebo že stan při nějakém klopýtnutí rovnou zbourá !
V 16:30 máme sraz na prohlídku města dnes jdeme k místním klášterům. Vstupné je vysoké, 700 rupií, vstupenka ale platí do všech 4 zdejších monastýrů. Dnes navštěvujeme dva s velmi podrobným výkladem místního ředitele klášterní školy. Snad teprve tady pochopím, že se fresky ve větších klášterech dělí do 2 pater, dole jsou zobrazeny bytosti pozitivní, nebo alespoň k lidem neutrální, nahoře ty ničivé. V každém patře je 54 obrazů, celkem tedy zdejší, pro hinduisty posvátné, číslo 108. V Lo-Mantangu jsou fresky v děsivém stavu a to prý už jsou po nějaké nouzové restauraci, na kterou ovšemže chronicky nejsou peníze.
Ráno prší, ale po snídani přestává. Jdeme na výlet k nedalekému, asi hodinu chůze vzdáleném klášteru Namgyal. Po prohlídce jde část výpravy ještě na okolní kopce ke dvěma zříceninám hradu, část se vrací oklikou zpět, z toho my s Aničkou jdeme zpět raději po vlastní stopě. Po poledni máme připraven oběd. V půl druhé jdeme do města na prohlídky zbylých dvou klášterů. Průvodce je stejný jako včera, takže opět jsme dostali podrobný výklad. V jednom z klášterů jsme mohli vylézt na střechu, odkud je pěkný výhled na Lo-Mantang a okolí. Město bylo v minulosti evidentně bohaté a pole kolem -na himalájské poměry- úrodná. Konec konců, proč by tu jinak někdo zakládal správní centrum oblasti !
Po čtvrté hodině odcházíme na objednanou audienci u krále Mustangu. Prokop je z toho viditelně nervózní, asi ještě u žádného krále na audienci nebyl a obává se následků diplomatického skandálu, kdyby někdo z nás něco zvoral. Třeba by to mělo dohru na ZaMiNi ! Domácí to berou dost s klidem, nejsou tím nijak odvaření: každý si musíme koupit nažloutlou šálu a jsme instruováni, že máme na vzpažených rukou šálu králi podat a ten nám ji, na znamení našeho uvítání, pověsí kolem krku. Jak prosté, milý Watsone ! Tyto obřady jsou záměrně koncipovány tak, aby se při nich nemusela uplatňovat pravidla vyšší dvorní etikety. Případná drobná faux pas se promíjejí automaticky, návštěvník je jednoduše buran...
Vstup do paláce jsem si sice nepředstavoval jako něco ve stylu vznešeného vlezu do Bucknihamského paláce, ale skutečnost daleko předčila jakékoli mé pesimistické očekávání: jdeme zadem (a la "vchod pouze pro služebnictvo"), bereme to přes rozviklané schody, potmě, přes různá skladiště, až se dostáváme do audienční a patrně jediné zdejší slušné místnosti, vybavené vyřezávaným a částečně pozlaceným nebo intarzovaným nábytkem. Tam sedí pan král. Je mu prý asi 78 let, je vznešený nebo apatický, těžko soudit. Skláníme se nebo poklekáme na jedno koleno před ním, aby nám vsedě mohl vzít šálu z natažených rukou a omotat nám ji kolem krku. V místnosti se jinak nachází klimatizační jednotka, pan král už není nejzdravější. Prokop už dřív říkal, že když uvidíme cestou po Mustangu nad hlavou vrtulník, odehrává se buď nějaká záchranná akce, nebo, mnohem spíš, letí pan král s rýmou do nemocnice v Kathmandu, kde se nachází velmi dobře vybavená a kvalitní nemocnice pro lepší lidi. Obsluha krále je dost nekrálovská: jakási docela šik dívčina v těsných texaskách a mikině před nás postaví konvici s voňavým ovocným čajem a je vymalováno. On nás teda Arjun nás původně strašil čajem s máslem, ale buďto kecal (a že Arjun kecal dost často! Nebo možná cítil potřebu odpovídat na naše otázky, i když neznal odpověď), nebo pro cizince raději přešli na méně problematický nápoj, aby se omezily možnosti trapného faux pas. Jsme instruováni, že králi smíme položit jednu nebo dvě otázky, Arjun to překládá do nepálštiny, král něco zamumlal a Arjun to zase převedl do anglické verze. Jednu otázku si nějak nepamatuju. Jana, jakožto nejkurážnější osoba vhodná k případnému setnutí hlavy (byla králi příhodně nejblíž) položila opovážlivou otázku, co jako my, ubozí turisté, můžeme udělat pro to, aby se více peněz z našich nemalých částek za návštěvu území Mustangu dostalo k obyčejnému lidu, aby jako zlepšily jeho pozemský úděl. Pan král zašeptal něco v tom smyslu, že to je těžké a že snad příští rok. No jo ! Nakonec je povoleno závěrečné společné foto s panem králem (později jsme na internetu našli obdobné fotky staré 2-3 roky). Na audienci s námi bylo kromě Arjuna i několik významnějších členů našeho support teamu a majitel našeho hotýlku, takto králův synovec, který trochu i doplňoval královy odpovědi.
Po audienci nás nasměrují do krámku se suvenýry. Ten patří právě královu synovci, tak aby ne ! Nic moc si tu nekupujeme, zboží je královsky drahé. Největší rozruch asi budí píšťala z lidské stehenní nebo pažní kosti, no nekup to ! Našli jsme tam k našemu překvapení i česky psanou knihu o Praze, věnovanou jedním bývalým pražským primátorem. Asi ji král odložil (tedy pokud ji alespoň prolistoval) a svěřil synovci k další distribuci. Ani jsme netušili, že onen pán na ten Mount Everest lezl právě tudy. Možná tu ale byl při jiné příležitosti.
Večer krátce prší. Francouzi, kteří s námi sdíleli hotelový dvorek, ráno po anglicku zmizeli.
V noci zase pršelo, to je ten zdejší srážkový stín v praxi globálního oteplení (to vyvrcholí zřejmě dobou ledovou, což není nijak protismyslný výrok). U snídaně Prokop navrhuje, abychom na zpáteční cestu najali pro Aničku na čtyři dni koně. Vyvezl by ji vždy do kopce, aby získala nějaký náskok a nezdržovala tak celou skupinu. Jako další možnost navrhuje oddělení od skupiny a návrat víceméně po vlastní stopě, to by ale přineslo organizační problémy. Protože se ale moje žena obává jízdy na koni, měla by si to zkusit alespoň na dnešním výletě, který chtěla z taktických důvodů vynechat. Dodatečného koně na výlet prý sehnat dokáží. Manželka se nechá nakonec ukecat, i když se jí moc nechce ...
Po snídani nám přistavují koně, nasedáme a jedeme. Někteří zkušenější jezdci se snaží koně popohánět a řídit, ale ne vždy se jim to daří: koně jsou spíš nákladní než jezdečtí a díky tomu mají dost svou hlavu. Jsou totiž zvyklí, že je někdo po stezce vede za uzdu a ne že se náklad na jejich hřbetě, normálně přivázaný, nebezpečně kinklá, haleká a ještě je přitom kope do břicha ! Jedeme asi 2,5 hodiny k jeskyním. Při sesedání z koně nevyndám včas nohu ze třmenu a padám na záda. Nic se mi nestalo, horský kůň je něco jako 12 x zvětšený jezevčík, takže jsem se ani moc nepraštil, natož abych byl otřesený. Jdeme na prohlídku jeskyní (200 rupek), jen Anička usoudila, že nemá zapotřebí se drápat jeskyněmi a čeká na nás zase venku. Nebylo to zlé, jen se musel při přestupu mezi jednotlivými jeskyněmi překročit jeden trochu větší závrt a mezi patry se lezlo po nějakých primitivních žebřících, sestavených z klacků a svázaných provazy. Vzhledem k tomu, že měly jen několik šprušlí, dalo se to ustát.
Od jeskyní jdeme kousek ke skalnímu klášteru Nyphu (200rps+50rps za případný požadavek fotografování). Obdivujeme tibetskou skládací trubku, po roztažení do pracovní polohy dlouhou několik metrů. Mají tu některé pozlacené sakrální předměty a vystavují knihu, mající listy vytepané do tenkého kovového plátu. Nechtěl bych ji stěhovat z jedné knihovny do druhé, napadá mě. Její vytvoření dalo asi "dost psaní majzlíkem" ... Navštěvujeme také klauzuru, tedy miniaturní kobku, kde se musí adept na lámu zdržet -zazděný- přesně 3 roky, 3 měsíce, 3 týdny a 3 dny. Jídlo mu podávají zvenčí dírou, s produkty látkové výměny se tomu asi má obráceně.
Po prohlídce kláštera jedeme do nedaleké vesnice. Vedení naší kavalkády se ale znenáhla rozhodne, že jedeme špatně a otočí směr jízdy o nějakých 160 stupnů s tím, že se začne stoupat do dost prudkého svahu. To už je na mě moc: můj kůň při ostré zatáčce stoupne do díry a já znovu padám. Tentokrát je to horší, noha se mi ze třmenu neuvolnila a já visím pod koňským břichem hlavou dolů někde mezi kopyty. Celá skupina se okamžitě zastaví, přece jen je dobré, že žádný kůň pudově nešlápne na ležícího člověka ! Po opětovném vylezení na hřbet jedeme k místní škole, kde si dáváme čaj, někdo polévku a vybalujeme obědové balíčky. Po obědě nasedáme na koně a jedeme zpět. Prokop se dvěma cowboy-girls zajíždí ještě k dalšímu hradu před Lo-Mantangem.
Po příchodu využíváme zdejší teplé sprchy ve skorokrálovském (přesněji následnickém) hotýlku, několik dalších dní k tomu prý nebude příležitost. Prokop s Arjunem shání pro Aničku koně. Místní by stál asi 9000 rupek, museli bychom mu totiž zaplatit i zpáteční cestu a doprovod. Volíme proto raději koně z vlastní skupiny, na kterého seženou sedlo. Už jsme totiž něco ujedli a jedno zvíře je v podstatě volné, nebo jeho zbytkový náklad lze rozdělit na ostatní lichokopytníky. Vyjde to celkem asi na 5000 rps.
Mezi našimi spolucestujícími se nacházejí též příznivci poměrně nové zábavy, totiž geocachingu a napadlo je, že tu proto založí cache. Pouze litují, že si předem nezjistili, zda tu již nějaká není . Přesvědčují Prokopa, aby při svých případných dalších cestách do Mustangu cache kontroloval. Nakonec se dohadují, co tu zakopou. Navrhuji klíček od Aniččina ztraceného zámečku z obalu jejího batohu, což je s povděkem přijato, protože miniaturní předmět se do tuby od šumivého acylpyrinu dobře vejde. Do "kešky" pak vkládají pár dalších věcí a zprávu pro nálezce.
Po zabalení pokladu je sestavena delegace, která půjde poklad zakopat. Po návratu prý vznikla krizová situace, neboť GPS souřadnice se ztratily, čímž by zanikl i poklad, ale podle ještě pozdějších mailových zpráv byla zapomenutá čísla posléze přece jen nalezena v něčím mobilu a bude brzy vystavena na web (psáno 10.12.2010). Tak kdybyste snad někdo někdy jeli okolo, nezapomeňte kopat ...
Po tomto dobrodružství ducha jdeme spát.
Kolem osmé vyrážíme na cestu zpět. My pěšky, Anička je "na koni". S koněm dostává žena ještě dvoučlenný doprovod - jednoho z koňáků, který koně vede a Purua jako průvodce. Začínáme totiž výstupem, napřed trochu prudším, pak dlouhým mírnějším stoupáním. Nejvyšší bod je kolem 4100 metrů. Po výstupu následuje strmý sestup, před nímž Anička z koně slézá. Sestupujeme do vesnice Dhi, kde už máme připravený oběd. Postupně se tu scházíme kolem poledne. Sestup byl protivný: strmý, místy skoro po skále a foukal protivítr, který hnal prach a písek do očí. Fotit přitom znamenalo riskovat poškrábání objektivu, nebo držkopád z prudkého svahu. Předbíhají nás nějací cizinci, vyžívající se v běhu po šotolině, následném prudkém brždění a vítězném pokřiku, že si nerozbili hubu. Úžasná disciplína !
Po obědě trochu odpočíváme (dokumentární fotka zachycuje několik sladce spících jedinců) a asi v půl druhé zase vyrážíme dál. Protože cesta už má být dlouhá jen asi 2 hodiny, Anička už chce jít raději pěšky, i když nějaké stoupání snad ještě bude. Koňák, který normálně koně vede, na něm proto chce jet, co by se plahočil, když to má zaplacené, že ? Kůň ale sám nejde, je zvyklý, že ho někdo táhne za uzdu. Uzdy se proto chopí druhý průvodce Puru. Prokop ale chce, aby Puru šel poslední s Aničkou, tak koně vede za uzdu sám. Koňák si to naštěstí po chvíli rozmyslel a z koně slezl. Asi přehodnotil situaci, protože mu přece oře nepovede bílý sahib !
Cesta krátce stoupá, pak jde korytem řeky, ve které není moc vody. Dají se tu zase najít saligramy, skutečně nacházím nějaké úlomky. Zkamenělý živočich ale není celý, tak je později zahodím. Na závěr stoupáme do Yary (3650 m). Scházíme se zde kolem půl čtvrté. Po příchodu odpočíváme a při čaji se rozvíjí debata o pražských restauracích. Většině se už evidentně stýská po české kuchyni. Nejhůř je na tom Prokop, kterého po nás čeká ještě jeden turnus, už připomínaný trekking kolem Manaslu, v důsledku čehož se vrátí až na začátku listopadu. Po večeři nabízejí vesničani vystoupení místního souboru písní a tanců za 1000 rupií. Souhlasíme, jsme docela zvědaví, s čím se vesničané vytasí. Přichází ženský sbor a trochu rozpačitě začíná zpívat, ale postupně se zábava rozjede. Fotit to nejde, naše blesky k tanečnímu souboru nedosáhnou a je skoro úplná tma. Když představení začíná být nějak furt stejné a je stále větší zima, zalézáme se ženou do stanu. Zpětně mám nepříjemný pocit, že jsme se tím vyhnuli závěrečnému placení, to se asi nemělo stát ... Dívali jsme se přece taky, akorát nás ta lidová škola umění přestala bavit jako první ...
Vstáváme v šest, snídáme a fasujeme balíčky s obědem. Vycházíme po sedmé. Průvodci dnes vysloveně pospíchají, abychom stihli při očekávaném brodění řeky nízký stav vody: pokud dojdeme k brodu po desáté nebo jedenácté, nelze vyloučit, že slunce vytáhne víc vody z ledovce a za nízký stav vody nebude možno ručit. Kolují tedy strašné zvěsti o plavání v ledové vodě podél nataženého lana. Nejprve přecházíme kousek pod vesnicí říčku po mostě, pak cesta stoupá. Anička tedy nasedá na koně, na vršku slézá. Prokop ji ale nutí, aby jela na koni i po víceméně rovném terénu, abychom byli včas u toho brodu.
K řece se dostáváme zase prudkým sestupem. V řece je naštěstí vody jen po kolena, i když jsme pochopitelně dorazili později, než se plánovalo. Vodní tok proto překonáváme beze ztrát na životech, jen Lenka se trochu trochu vykoupala, když ve vodě uklouzla. Spolu s námi jde zase ta kompaktní skupina Francouzů. Některé starší Francouzky se sice nechají převézt na koni, ale do kopce i z kopce chodí rozhodně rychleji než my. Kousek nad řekou je "stánek" s pitím a saligramy, jeden si kupuji za 150 rupií. Obávám se, že by mi ho mohli na letišti zabavit a později proto šutr balím do několika nejsmradlavějších ponožek, které by policejního psa donutily k žalostnému zavytí a emigraci z Kathmandu do hor, ale celníky nic takového ani nenapadne.
Cesta pokračuje do kopce, tak Anička zase nasedá na koně. Jedou jinou cestou, než kterou šlapeme my ostatní, protože pro koně je terén v tomto směru schůdnější. Kůň občas zastavuje, aby se vydýchal (nevídané!) a průvodci ho nemilosrdně popohání. Pak se ale role otáčí a terén se stává tak nepříjemně strmý, že toho mají dost na oplátku průvodci a pro změnu chvílemi nestačí svému čtvernožci. Cesty se spojují až krátce před sedlem. Tam Anička slézá, neboť jí závěrečný výstup nepřipadá z koňského hřbetu příliš bezpečný.
Ze sedla napřed prudce sestupujeme, pak pokračujeme zvlněným terénem dál. Na závěr sestupujeme další prďák proti silnému větru. Ve vesnici Tange (3240 m) se postupně scházíme asi ve tři, kdy dorazili poslední z nás. Odpočíváme, někteří toho ještě nemají dost a jdou se projít po "návsi".
Jídelní místnost je bez dveří, takže večer je všem zima a v důsledku toho jdeme spát nezvykle brzo. Zítra ale bude asi hůř, máme spát ve výšce 4100m a vybavení tábořiště má být údajně horší než kdekoliv jinde na tomto treku.
Vstáváme až v půl osmé, odcházíme v půl deváté. Čeká nás dnes kratší cesta, ale musíme vystoupat do sedla vysokého asi 4200m. Kousek za vesnicí opět brodíme přes řeku. Za brodem se začíná stoupat, a tak na Aničku čeká zase kůň. Během výstupu několikrát raději sesedá, jízda jí nepřipadá bezpečná. Nezkušený jezdec opravdu může váhat, jestli tuhle stezku blbé zvíře ještě zvládne, nebo bude nutné sesednout, případně si odbýt všechno najednou a rovnou do té propasti skočit. Taky kůň toho má chvílemi dost a zastavuje se. Nakonec Anička usoudí, že zbytek výstupu absolvuje raději po svých.
Cestou do sedla se střetáváme s několika stády koz, které pastevci ženou prý na porážku. Budou zase nějaké náboženské svátky, takže kozy hromadně skončí na pekáči. Jednou za rok se proto Nepálci dosyta najedí masa a pak se zase vrátí k dal bhatu.
Po sestupu ze sedla pokračujeme víceméně po rovině. Asi po hodinovém pochodu se dostáváme k tábořišti (podle GPS navigace opravdu cca 4100 m, jinak totiž všechny mapy Nepálu dost podepírá značná dávka fantazie a přesné zaměření jednoduše nemá kdo zaplatit). Naše stávající bydliště je skutečně tak trochu nouzovka. Záchodový stan, zmítaný větrem, stojí na okraji plácku, kde táboříme. Stany šlo postavit na jediném vhodném místě za pasteveckou boudou, takto primitivní kamennou budovou s jedinou místností bez jakéhokoli nábytku a s ušlapanou hliněnou podlahou. Kolem se pase několik kozích stád, o nichž víme, že budou kompletně do 2 týdnů zkonzumována. Pastevci zrovna přinášejí nějakou nemocnou kozu, která v předtuše svého konce žalostně mečí. Obáváme se, aby nám ji nepřipravili k večeři, ale prý ji jen zabili a z opatrnosti snad opravdu i zahrabali. Že by slintavka nebo kulhavka ?
Kolem druhé hodiny dostáváme oběd, servírovaný z okna pastevecké boudy. Odpoledne je doporučeno vystoupat kousek nad tábořiště, prý kvůli aklimatizaci. Někteří tedy vyráží do okolních kopců. My líní zůstáváme ve stanu, usuzujeme, že předchozí sedlo leželo výš, než tábořiště. Prokop nám to vymlouvá, ale podle Janina GPS výškoměru máme pravdu.
Večeře se podává v pastevecké boudě. Po západu slunce je pěkná zima, poprvé spíme skutečně zabalení ve většině toho, co si neseme s sebou.
Vstává se v 6:30. Slunce na tábořiště zatím nesvítí, pročež je docela zima. Dohadujeme se, zda sem dopadnou sluneční paprsky dřív, než odejdeme nebo až v době, kdy budou sbalené stany. Vycházíme s Aničkou raději hned po snídani, je nám totiž zima a chceme získat náskok před ostatními. Ostatně manželce se nechce na hřbet koně. Cesta začíná krátkým prudkým stoupáním. V čistém vzduchu je vidět, že na kopci už je pěkně a že nám brzy bude teplo. Nahoře se proto odstrojujeme, teplé oblečení by nám v další cestě jenom překáželo. V tomto bodě dnešní trasy nás většina ostatních dohání.
Cesta dál vede střídavě nahoru a dolů. Po chvíli Aničku dochází pronajatý kůň s průvodci. Asi hodinu a půl na něm jede, pak před kratším nebezpečně vyhlížejícím sestupem raději sesedá a dál jde zase pěšky. Významné stoupání už nás dnes stejně nečeká. O to horší bude bohužel sestup. Ještě před ním na všechny čeká Prokop a Puru u jednoho riskantního místa. Koně ho obcházejí vrchem, asi by tu opravdu neprošli. Prokop jde ty dvě stovky metrů tam a zpátky celkem 8x: každému z nás krok za zády. Uklidňuje své klienty milým prohlášením, že to nedělá rád, ale pokud uklouzneme, srazí nás k zemi, abychom nespadli do propasti. Prý už to v minulosti provedl více klientům a není v tom nic osobního. To skutečně uklidní !
Dále cesta začíná mírně klesat. Máme příležitost obdivovat a fotit výhledy, které by pravověrného horolezce patrně uvedly do stavu nirvány, jako je Daulaghiri, obě Annapurny a další. Následuje ovšemže sestup, který v první fázi nebezpečně připomíná spíš skálolezení. Před zahájením sestupu se všichni sejdeme, pro jistotu se při pohledu do díry rozloučíme a pak opatrně sestupujeme. Místy je to opravdu "trochu horší" terén, ale po překonání drolivých míst už je sestup hlavně otravně dlouhý.
Přicházíme do Chhusangu (2980m), kde předpokládáme brodění, jako při cestě opačným směrem. Je tu ale provizorní lávka (no - teda spíš fošna přes vodu), takže řeku překonáváme suchou nohou. V Chusangu nás čeká oběd. Poslední přichází Anička s Prokopem a Puruem, kteří ji doprovázeli při sestupu. Jsou na místě asi v půl třetí. Odpoledne odpočíváme. Večeříme v půl sedmé.
Snídáme v sedm. Včera si Prokop stěžoval Arjunovi na podivné chuťové kombinace při snídaních (sladké k slanému, sladká vejce), tak dnes dostáváme slané čapáti se slanou vaječnou omeletou, což všichni náležitě oceňují. Dostáváme balíček na cestu.
Skupina se dnes rozděluje. Většina půjde přes sedlo Gyi La (4077 m) do Muktinathu (3760m). Ivan jde do Kagbeni, kde se ubytuje v nějakém hotýlku a zítra samostatně dorazí do Jomsomu. Do Kagbeni půjde také Anička s Puruem, kteří přijedou nahoru do Muktinathu džípem. Jeden z koňáků půjde s jedním zvířetem přes Kagbeni do Jomsomu, aby odvezl nashromážděné odpadky a další již nepotřebné věci, stejně jako Ivanův batoh. Také je potřeba v Kagbeni skupinu odregistrovat z Mustangu, což dostal pro změnu za úkol Puru. Fasuje od nás proto všechny potřebné permity. Jenom Ivan a Anička potřebují s sebou také permit na Annapurna okruh. Mimo Mustang už se naštěstí nemusí turisté pohybovat v organizovaných skupinách. Skupinou se v Mustangu rozumí alespoň 2 turisté a jeden místní průvodce. A to odštěpená část výpravy také splňuje. Silnice do Kagbeni prý už byla proražena a v důsledku toho není potřeba lézt přes kopec jako při cestě do Lo-Mantangu. Kůň se cestou nějak naštval a shodil pytel s odpadky a prázdný kanystr a už si to nechtěl nechat naložit, tak to museli nést koňák s Puruem.
Zbytek skupiny se drápe do sedla. Převýšení je tentokrát 1200 metrů. I domorodí nosiči říkají, že kopec "dá zabrat" a nepletou se. Je to sice "jen kopec", ale nějak mu chybí konec, nebo co ! Nahoře si posléze gratulujeme k největšímu převýšení za dopoledne a scházíme trochu níž na oběd, protože v sedle to příšerně protahuje. Krátce po odchodu se Prokop poklusem do sedla vrací ještě jednou, aby zde na stožár pověsil šálu od krále: správně má každý, kdo překoná nějaký významný výškový bod, na něm nechat něco, čeho si považuje. Arjun mezitím zase kecá do mobilu. Díky tomu ale dostáváme zprávu, že odštěpenci jsou už v Kagbeni. Ivan se ubytoval v lodži, koňák pokračuje se vzdorovitým koněm do Jomsomu a Puru s Aničkou čekají na džíp nahoru do Muktinathu. Cesta džípem stojí turistu 700 rps a Nepálce pochopitelně 350 rps, obojí musí Anička zaplatit. Džípem trvá cesta po prašné silnici asi hodinu a půl. Cestou mají Anička s Puruem příležitost pozorovat naši hlavní skupinu, jak přechází lanový most pod Muktinathem, kde se všichni až na Ivana zase scházíme. Společně jdeme k hotelu, u něhož jsme si rozbili tábor.
Mám už druhý den oteklý palec u nohy. Bolel mne už včera, ale předpokládal jsem, že při výstupu to nebude vadit. Chyba lávky ! Poslední sestup ze sedla ho asi už jen dorazil. Ještě že to počkalo až sem ! V noci budu muset příšerně naběhlý, rudočerný bolák za nehtem propíchnout jehlou, což zacáká celý jeden obvaz hnisem a sraženou krví. Ráno to ještě vylepším tím, že ránu znova propíchnu, provleču jím jehlou niť a tu nechám 3 dny z odumírající kůže čouhat jako drén. Čekal jsem, že u toho budu čůrat a skučet bolestí, ale kupodivu to vůbec nebolelo (nehet u palce pak slezl za měsíc po návratu). Zítra to proto jasně vidím na džíp do Jomsomu už proto, že cesta dolů bude prudká, dlouhá a ještě se bude několikrát brodit, což se zhnisaným palcem nechci riskovat. Odpočívám proto ve stanu, zatímco ostatní jdou na prohlídku zdejšího klášterního okrsku. Před odchodem u čaje pobaveně pozorují (pravděpodobně korejskou) rodinu, která se krmí výhradně z vlastních, speciálně dovezených zásob, aby se tady snad neotrávila ! Starší Korejce se po těch importovaných dobrotách udělá tak blbě (spíš je to ale z výšky), že ji na cestě z restaurace podpírá celá rodina. I Anička se vrací z vycházky před ostatními, je jí prý nějak těžko. Možná za to může rychlá změna výšky při drncání džípem do kopce.
V sedm večeříme. Po večeři jdeme do místního baru Bob Marley, kam Prokop pozval Arjuna "po evropsku" na obchodní večeři. Popíjíme zdejší pivo a whisky Black Peper, nealkoholici pak masala tea.
V 7:30 je snídaně, kromě obvyklé kaše je slaná bramborová placka a slaná vaječná omeleta. Takže kuchař Maila už opravdu asi pochopil, že slaná placka se sladkou dohromady nám nevyhovuje. Po snídani Puru já a Anička jdeme k místní "džípové stanici". Do Jomsomu raději pojedeme vozmo. Ostatní jdou pěšky přes vesnici Lupra.
Na džíp čekáme jen asi 10 minut, cena je stejná jako při cestě sem z Kagbeni, tedy Nepálci 350 rp a turista 700 rp. Cesta trvá necelou hodinu a půl. Od džípové stanice v Jomsomu jdeme pěšky asi 2 kilometry směrem k letišti. Dnes se ještě létá, ale víme, že odpoledne, s nebezpečným protivětrem od moře, lety ustanou. Zastavujeme v nějakém hotýlku, v němž ale nebydlíme. Puru patrně venku zařizuje ubytování. Mezitím dorazil Ivan z Kagbeni. Společně si jdeme nechat potvrdit Anapurna permity, které jsou tu potřeba, a pak do hotelu Tilicho vedle přistávací dráhy téměř na konci Jomsomu.
Po ubytování se jdeme podívat do zdejšího muzea - Mustang Eco Museum. Vstupné 50 rps pro turistu a 10 rps pro Nepálce. Po prohlídce se vracíme do hotelu. Zatím nám dorazila zavazadla. Pěší skupina přichází až kolem třetí hodiny. Vesnice Lupra prý byla pěkná, stavili se na návštěvě u nějaké paní, cestou brodili asi nejhlubší řeku za celý trek. Sestup do Jomsomu byl údajně dost protivný.
Večeře je v půl sedmé, tentokrát večeříme společně s naším support týmem. Takže je samozřejmě na programu dal bhat a po něm dostáváme od podpůrné skupiny na rozloučenou něco jako bábovku. Prokop všem děkuje za spolupráci a rozdává bakšiše. Večer potom pokračuje přípitky a nepálskými a českými zpěvy a tanečky. Jen s potížemi odolávám provokatérským výzvám Arjuna, abych předvedl "Lama Dancing". Jednak nevím co to je a jednak mám pocit, že si to mírně podroušený Arjun vymyslel. Otravuje mě s tím ještě po návratu do Kathmandu.
Snídáme v sedm. Původně jsme měli odlétat druhým letem, ale posunuli nám letenky na čtvrtý let společnosti Yeti. Na letišti máme být už v 8:30. Z hotelu pozorujeme letištní plochu, zatím se létá a my doufáme, že se počasí během dopoledne výrazně nezhorší. To je ovšem relativní, při našem neúspěšném "příletu" sem tu údajně taky bylo krásně, akorát v horách ležela mlha, z Pokhary by se startovat dalo ...
Loučíme se s Nepáci, kteří jedou zase po zemi. S námi poletí akorát Arjun. Na letišti čekáme asi hodinu a půl, než nás pustí do odletové haly. Vypadá to, že tu létají dvě letadla jako kyvadlová doprava. Každé patří jiné společnosti. Člověk má při vyprávění o místních přeletech pořád takový sváteční pocit, že je to něco mimořádného, ale ta malá letadýlka opravdu fungují jako pražské tramvaje: přiletí, vyplivnou dvacet cestujících s bágly, jiných dvacet s bagáží naloží a letí zpět. Za dopoledne to mezi Pokharou a Jomsomem stihnou tak 5x až 6x, stejně jako pražská MHD. Tedy nic, čemu by se musela věnovat pozornost, teda asi kromě ceny za letenku.
Nakonec odlétáme asi v půl jedenácté Dornierem 228. Dostáváme karamelku a rychle se odlepujeme od země. Let trvá jen asi 20 minut. Maně vzpomínáme na plahočení bahnem při cestě sem. V Pokhaře vyzvedáváme bagáž a jedeme opět do hotelu Kantipur. Vyzvedáváme věci z depozitu a jdeme se individuálně najíst do místních restaurací. My s Aničkou si dáváme jen špenátovou polévku s pečenou bagetkou, bylo to velmi dobré.
V jednu je sraz na recepci hotelu. Jedeme se podívat do místního muzea, kde trávíme asi 2 hodiny. Muzeum je obrovské, ale skládá se především z fotografií, cepínů aj horolezeckého nádobí a různých dokumentů. Dá se shlédnout asi půlhodinový filmový myšmaš o Everest treku (což jsme si zkusili v roce 1997), z části evidentně smontovaný ze záběrů turistů, dost nekvalitní. Nachází se zde zábavný model yettiho, někdo si evidentně udělal srandu tím, že na tyč navlékl kůži jaka a výslednou pseudozdechlinu postavil mezi rozházené kamení. Zajímavý je průvodní dopis pro jednoho z prvních profesionálních cestovatelů někdy mezi světovými válkami, jemuž je milostivě povoleno, aby v Nepálu mohl sbírat přírodní artefakty. Veze prý s sebou 30 zásobníků se střelivem, 4 průvodce a má mu být podle možností poskytnuta součinnost místních úřadů, které se žádají, aby ... . Nešlo to vyfotit tak, aby to bylo čitelné, průvodní dopis byl pod lesknoucím se sklem a ležel v šeru. Bez blesku nebo bez stativu ani ránu z praku ! Dopis podepsali nejvyšší sekretáři 3 různých ministerstev, samotných ministrů patrně k povolovacímu aktu nebylo třeba. No jo, on byl Nepál vlastně až do nedávna království, rozpadající se na několik desítek malých královstvíček, Mustang je jedno z nich. Ergo má pan král Mustangu postavení okresního tajemníka KSČ z bolševického seriálu Okres na severu, jak se kdosi na pozdějším promítání vyjádřil. Dnes je Nepál parlamentní demokracie, v níž mají maoisté svých legálních 30 %. Díky tomuto uspořádání ztratili něco ze svého revolučního náboje a nemůžou navrhovat takové pitomosti, jako dřív, kdy vládli kraji pomocí ozbrojených band v horách.
Po návratu je krátká informační schůzka a pak rozchod do zítřka do 11:00. Prokop navrhoval ranní výlet na pozorování východu slunce, ale nikomu se nechce. Možná zkusíme vyhlídkovou věž našeho hotelu. Večer jdeme s Aničkou na vycházku k jezeru. Na zpáteční cestě zastavujeme v restauraci na večeři. Sedí tam už Ivan a dává si nějakou lokální pálivku. Před naším odchodem přichází Arjun, prý na rybu. Hlavně mě zase otravuje, abych zatancoval "lama dancing".
V hotelu je v noci vlhké tropické vedro (kdo byl někdy v tropech v nějaké uzavřené místnosti, dovede si představit, o co jde, popsat se to moc plasticky nedá. Musí se to zažít). Větráme, jak to jde. Moc to ovšem nejde, okna jsou napevno, nejlepší by bylo vypnout klimačku a nechat otevřené dveře ven na schodiště, ale to se Anička bojí (já bych to teda klidně udělal !). Klimatizace zabudovaná do nahnilého okenního rámu (!) příšerně vibruje a je lepší přepnout ji na nižší stupeň foukání. Pod umyvadlem a kolem toalety lezou různě velcí brouci.
Z vyhlídky nic není, po obloze táhnou težké mraky, tak klidně spíme dál. V 8 jdeme na snídani na zahradu, je to švédský stůl. Prokop nám po snídani rozdal k vyplnění ankety spokojenosti klienta. Arjun prý už ráno odjel autobusem do Kathmandu. Ještě je možnost procházky po Pokhaře, ale nikam se nám už nechce, poflakujeme se tedy v pokoji.
V 11 se scházíme u recepce a v 11:15 odjíždíme na letiště. Po obvyklých bezpečnostních prohlídkách postupujeme do odletové haly. Odlétat máme ve 12:15, zpoždění je jen asi 15 minut. Letíme se společností Yeti letadlem Jetstream 41. Let trvá necelou půlhodinu. Od letadla nás v Kathmandu odvezou busem k přístřešku s nápisem Baggage Claim, kde se mačkáme s pasažéry dalších letů. Čekáme na zavazadla, trvá to nesmyslně dlouho. Už na stojánce bylo vidět, že jeden traktor bude obsluhovat 2 letadla a připojují se k němu 2 různé valníky. Výsledkem je příšerná míchanice batohů, ze kterých sice obsluha vydává zavazadla, ale zato se je snaží přebírat nějak "jak si kdo řekne", přičemž naházené v hromadách je má zcela náhodně. Místo, aby vydávali jeden po druhém, snaží se najít v hromadách bágly, které patří skupině, jejíž vedoucí nejvíce nadává a komanduje, patrně s cílem hromadného odchodu sevřené skupiny svých oveček do autobusu.
Vycházíme z letiště, nastupujeme do našeho minibusu a jedeme napřed do Pashupatinathu, zdejšího pohřebiště. Vstupné 500 rp za nás platí hostitelský TrekkingTeam Group, je to součást zakoupeného balíčku služeb. Jdeme na cca hodinovou prohlídku. Z vyvýšeného místa chvíli pozorujeme pohřební obřady. Lenka s Honzou se odpojují s tím, že do hotelu dojedou sami. My ostatní se vracíme k minibusu a odjíždíme do hotelu Nirvana Garden. Cestou se dostáváme do dopravní zácpy, takže cesta trvá skoro hodinu. Prý je to tím, že je pátek odpoledne.
Po ubytování jdeme na krátkou procházku po Thamelu. Kupujeme si v pekárně nějaké pečivo, vynechali jsme totiž díky cestování oběd. Courání po Thamelu máme brzo dost, a tak se vracíme do hotelu. V 6:15 máme plánován odjezd na večeři k šéfovi místní cestovky. Asi se chce pochlubit novým domem. Bodejť by ne, těsně před naším příjezdem zlevnil díky vládnímu programu Mustang 2011 permit na území královstvíčka o nějakých 200 dolarů, ty nám už nikdo nevrátil. 8 x 200 je 1600 USD, slušný bakšiš ! Vzhledem ke stále ucpaným ulicím se k nám nedostane připravený minibus, musíme kousek pěšky.
Vítá nás celá rodina, je tam i Arjun, který již dorazil pozemní dopravou z Pokhary. Ukazuje se, že vlastně patří do širší rodiny majitele TrekkingTeam Group. Večeře vsedě na zemi na koberci začíná několika talíři s drobným občerstvením, tedy kousky sýra, kuřecího masa, brambor, zeleniny a nějakými domácími crackery. K tomu dostáváme pivo. Není nám jasné, zda to bude vše, tak se tím neprozřetelně cpeme. Následuje ovšem další chod, a to závitky momo s pálivou náplní i ekrazitovou omáčkou, kdyby snad v té náplni nebylo výbušniny dost ! Předpokládáme logicky, že to je vše, ale měli jsme se předem zeptat na jídelníček: k našemu překvapení následuje dále polévka a po ní dal bhat jako hlavní chod. To už je na nás trochu moc. Po deváté hodině odjíždíme přežraní k prasknutí do hotelu.
V 7 ráno jdeme na snídani do hotelové restaurace, je to jako obvykle v nepálských hotelech švédský stůl, některé ingredience ještě ani nemají připraveny. Je totiž moc brzo. My ale spěcháme, abychom stihli navštívit Swayambunath. Prokop přichází později adává si jen kafe a džus, aby mohl jít shánět šlapací rikši. Ty jsme si v rámci posledních exotických zážitků vymínili. Za 200 rps per one rikša nás stejně vysadí pod prvním kopcem, ani hubeného Nepálce by na kopec nevyvezl, natož dva tlusté Čechy. Dál tedy stejně musíme pěšky.
Stoupáme postupně do kopce a na závěr do několika stovek různě velkých kamenných schodů. Vstupné je pro cizince 200 rps. Asi půl hodiny prohlížíme okolí stupy. Známe to tu už od minulé výpravy, ale jediná další atrakce by byla chodit po Thamelu a fotografovat. Tak fotíme tady. Zpátky se vracíme po jiném schodišti kolem několika chrámů. Všude je tu spousta drzých opic. Nemáme se jim prý dívat do očí, chápou to jako agresivní výzvu k útoku a být poškrábán či pokousán zdejší opicí není doporučeníhodný zážitek, zvířátka mohou trpět nejrůznějšími přenosnými chorobami, asi i vzteklinou. Téměř dole potkáváme nějakého Čecha, byl někde na okruhu kolem Annapuren. Do hotelu se vracíme pohodlně taxíky, rikš se nám odnechtělo. Nedaleko hotelu se s několika dalšími zastavuji na džusu, Anička jde raději do hotelu. S džusem mám dobré zkušenosti už od výpravy do hor, takže se ho nebojím. Prokop si ho tady prý dává pokaždé na začáku výpravy a po jejím skončení jako vitamínovou bombu.
Po mém příchodu jde Anička koupit nějaké pečivo k obědu, do restaurace a la Třetí (totiž Buddhovo) oko se nám nechce.
Ve 12 opouštíme pokoj a čekáme v hale u recepce na odjezd. Ve 12:45 se přichází šéf TrekkingTeam Group s námi rozloučit. Dostáváme šálu, loučíme se, nasedáme do minibusu a jedeme na letiště. Prokop nám pomáhá s odbavením. Zavazadla podáváme společně , všechny zavazadlové lístky dostává Anička. Loučíme se s Prokopem, který zde zůstává (za pár dní mu přijedou další klienti na zájezd na Manaslu).
Jdeme přes kontrolní skenery, máme ale ještě dost času a tak obcházíme obchody. Utrácíme poslední rupie a přitom se snažíme ignorovat letištní nahaněče, kteří nás pořád posílají na security check, abychom snad nezmeškali svůj spoj. Už se nás tu chtějí asi zbavit. Bezpečnostní prohlídka se posléze skutečně ukazuje jako časově náročná záležitost. Musíme sundat boty, i když máme na nohou pouhé sandály v očekávání dlouhých přeletů. Zavazadla sice úspěšně projdou skenerem (mimochodem jedním už prošly na vstupu do letiště), pak jdou ještě na ruční prohlídku. Mě vyndají z batohu prakticky vše. Pokračujeme pak do odletové haly. Po třetí hodině přistaví bus a jedeme k letadlu. Před letadlem je DALŠÍ kontrola zavazadel plus osobní filcung. Ten jsme ostatně od vstupu na letiště absolvovali už několikrát. Konečně jsme v letadle ! Nějak se nám ty prohlídky nezdají, proslýchá se něco o nějakém průseru s Al Kejdou někde z Dubaje do Kanady, ale nakonec se ukazuje, že za všechno asi mohou nějaké asijské hry kdesi v Dillí. Kromě toho prý indické letecké společnosti obecně nevěří Nepálcům, že všechno pořádně zkontrolovali.
Odlétáme s asi hodinovým zpožděním se společností Jet Airwais Boingem 737-800. Dostáváme hnusnou limonádu při startu a pak nějaký lunch. V Delhi přistáváme někdy před šestou (-15 minut). Máme asi 4 hodiny čas. Ukazuje se, že to tak tak stačí na přestup ! U východu z rukávu nás zastavuje nějaký úředník. Čeká, až se shromáždí všichni tranzitní cestující a vede je jako blbce k dalšímu úředníkovi (na všech normálnějších letištích si cestu tranzitem hledají cestující sami, ale to by nesmělo být Dillí, správně New Delhi). Ouřada si dlouze opisuje čísla pasů, jména a čísla zavazadlových lístků. Pak teprve můžeme postoupit do malé haly, která je už dost plná. Posedáváme proto rezignovaně na zemi a čekáme.
Asi po hodině a půl přichází další úředník a hledá cestující s Emirates. Sebere nám pasy a letenky a prý do půlhodiny přinese palubenky. Lenka si alespoň píše jeho jméno. Čekáme na něj nejméně hodinu. Nakonec přichází. Teprve teď jdeme na prohlídku, po které teprve postupujeme do vlastního tranzitního prostoru, kde je spousta obchodů. Ty už ale nemáme ani čas využít. S takovým přístupem asi moc neprosperují, ale to jim je patrně fuk.
Po otevření brány následuje zase prohlídka. Nastupujeme do Boingu 777-200. Odlet má být ve 21:50 mistního času, startujeme poměrně na čas. Dostáváme večeři a sledujeme filmy. Před půlnocí místního času přistáváme v Dubaji (-1,5h).
V Dubaji musíme čekat přes 10 hodin, než nám poletí letadlo do Prahy. To se vědělo už na začátku, tak jsme alespoň duševně připraveni. Přiletěli jsme asi kolem půlnoci, ale to neznamená, že budou volná lehátka v tranzitu. Provoz je sice viditelně slabší, ale lehátka jsou skoro všechna plná. Kdo nikdy nebyl v Dubaji, asi neví, že letištní hala je dlouhá cca 2 km a tam i zpět je to s použitím pohyblivých chodníků 25 minut. Procházíme celou halu, ale nikde nejsou volná 2 lehátka vedle sebe, natož víc. Rozprskáváme se tedy na dvojice či trojice. Anička konečně uhrála jedno lehátko, já si vedle ní roztahuji na zem karimatku. Pospáváme dost přerývaně, ale vydržet se to nakonec dá. Ráno si dáváme předraženou snídani (v přepočtu skoro 400 Kč) v jednom z letištních bufetů.
Odlétat máme v 10:30. Kolem desáté nastupujeme do Airbusu A330 společnosti Emirates. Odlétáme s mírným zpožděním. Cesta trvá asi 6 hodin. Přistáváme v Praze asi ve 14:30 (mínus 2 hodiny časového posunu). I tady jsou lehce zvýšená bezpečnostní opatření. Kontrolují se například pasy hned po opuštění letadla. Prý zase byly nějaké výhrůžky bombami. Batohy k naší radosti dorazily, loučíme se a jedeme domů.
Fotky ve větším množství a rozměru najdete na adrese:
Foto Nepál - Tajemné království Mustang 2010