Ráno jdeme ještě "normálně" do práce s tím, že se musíme vrátit oba nejpozději do 14:00, po třetí odpoledne je naplánován odchod.
Odjíždíme tedy autobusem nejprve na Petřiny a odtud dalším spojem na letiště, kde jsme asi půl hodiny před plánovaným srazem v 17:50. Standardně si necháváme zabalit zavazadla do ochranné fólie (ceny za balení pomalu stoupají, ale co je to proti cizině, to ještě v Santiagu uvidíme !). Couráme po hale a poměrně brzy potkáváme v restauraci účastníky první části adventurního zájezdu "Andy a Atacama".
V čase srazu se dostavuje zástupkyně cestovky a chvíli po ní též poslední dva členové naší skupiny. Průvodce Jirka odletěl z organizačních důvodů už 12. ledna a bude na nás možná čekat v Santiagu na letišti. Dostáváme obvyklé informační knížečky s podrobnými pokyny a programem zájezdu a jdeme si pro palubenky. Letíme se Swissem v 19:50. Protože se přesouváme "jen" do nedalekého Curychu, odpovídá typ stroje této krátké cestě, je to malý proudový Fokker 100. Vyfasovali jsme všichni (a to doslova!) místa u nouzových východů a tudíž je povinností posádky nám vysvětlit, jak se dá Emergency Exit v případě havárie otevřít. Na vtípky, že doufáme, že to nebude potřeba, je posádka asi zvyklá. On se tedy letušák poctivě ptá, zda si to nechceme s někým vyměnit a v případě, že zůstaneme, zda si myslíme, že máme dost sil odklopit asi dvacetikilové dveře ... no, raději toho necháme ! Budeme doufat, že ty síly máme a ostatně že to nebude potřeba.
Sedadla u nouzového východu ovšem mají jednu přednost: je tam místo pro nohy (u některých velkoletadel je tam ovšem taky mokro od potícího se těsnění a táhne tam, ale to nebyl ani v lednu náš případ, taky jsme necestovali ve výšce 12 km!). Zase se tam ovšem nesmí povalovat žádná zavazadla, nebo třeba pohozené svršky či přikrývky, aby nebyl narušen řádný průběh potenciální havárie.
Před přistáním dostáváme neobvyklý dárek: malou švýcarskou čokoládičku, která nás bude provázet i do Santiaga, protože se Swissem letíme až tam. Čokoládička je sice světlá (nic moc pro Aničku), ale protože je švýcarská, musí být dobrá !
V Zurychu přistáváme asi v devět večer a přecházíme mezi terminály. Z evropské místní do mezikontinentální části letiště se jede podzemním vláčkem, ve kterém nám reproduktory evokují alpskou pseudokrajinu s jódlujícími pastevci a bučícími fialovými krávami Milka z televizní reklamy.
Pokračovat máme ve 22:40 do Santiaga de Chile s mezipřistáním v Sao Paulo v Brazílii. Letíme tam Airbusem 340-300. Tentokrát nabíráme skoro 45 minut zpoždění, protože kapitán se rozhodl odmrazit letadlo, aby s tou kraksnou hned nebouchl o zem už při startu z Alp. Odmrazení se dělá tak, že letadlo obklopí modifikovaná požární technika a fouká na nás páru, aby z nosných ploch odpadal těžký led.
Cesta do Sao Paula má trvat 11 hodin a 15 minut a pak ještě další 3 a půl hodiny do Santiaga.
Dostáváme nějakou večeři, pak se zhasíná a "jde" se spát. Sedadla jsou pro nás tentokrát příliš úzká, nějak tloustneme ! Nemůžeme se v nich srovnat tak, aby to bylo alespoň SNESITELNÉ, když už ne pohodlné (což je v Economy Class opravdový nonsens).
Letadla jsou čím dál tím modernější, každý si může na miniaturní obrazovce v opěradle sedadla před sebou navolit film podle svého výběru (teda pokud je z čeho vybírat, to záleží na vkusu dotyčného). Pomocí ovladače, skrytého umně v opěradle, je možno také hrát různé počítačové hry s libovolným jiným sedadlem
Snídani dostáváme asi 2 hodiny před přistáním v Sao Paulu. Letušky se tentokrát proslavily tím, že zcela zmateně roznášejí různé jazykové mutace Landing Cards lidem, kteří ze Sao Paula nepokračují dál. Kromě papírů zapichují každému, kdo s letadlem pokračuje dál do Santiaga do opěradla za hlavou velký špendlík s lístečkem, že sedadlo je obsazeno. Podle toho doufáme, že máme vyklidit po dobu mezipřistání terén, protože přijde úklidová četa a ta by logicky měla nechat označená sedadla neuklizená. Nakonec je ale to jinak: špendlík nešpendlík, musíme zůstat sedět na svém místě, což bolavému zadku na dobré náladě nijak nepřidává. Uklízeči se přitom motají mezi cestujícími, kteří se v podstatě nemohou ani protáhnout. Trčíme na zemi hodinu a půl a s úlevou vítáme, když konečně začnou přicházet noví spolucestující. Čokoládičkama si nás teda Swissair nekoupí, tohle bylo opravdu blbě zvládnuté, aneb kde se bere to úsloví o přesných švýcarských výrobcích, to teda moc nechápeme !! Zmatek pokračuje i po startu, neboť další várka Landing Cards pro Santiago je nedostatečná, na ocas letadla se už nedostává. On to teda není zase tak veliký problém, ty papírky se povalují po letišti ve stozích, ale člověk to musí vyplňovat vestoje, podkládat si papír pasem, do kterého musí střídavě nahlížet při opisování šesti a vícemístných čísel a podobně. Praxe vyplňování ouředních lejster ještě na palubě má něco do sebe, minimálně se tím zabije tak jako tak promarněný kus života.
Přistáli jsme v 11:45 dopoledne, vyplňujeme v dlouhé frontě přistávací formuláře a propasírováváme se zvolna celním prostorem. Zavazadla kupodivu dorazila všechna. Prohlídka je ale dost přísná, do Chile se nesmí vozit žádné jídlo, teda pokud ho samozřejmě najdou ... Kolují historky o propašovaných štanglích salámu pro vnoučka, stejně jako zkazky o mastných pokutách v případě zachycení potravního kontrabandu.
Jirka nás čeká u východu a instruuje nás, že je již teď možno odbavit se na večerní odlet do Aricy. Tím pádem se můžeme zbavit zavazadel a vydat se na odpolední prohlídku Santiaga. Vyměňujeme prvních 100 dolarů za chilské pesos, kurs prý stabilně kolísá kolem 600 pesos za 1 USD a je to dobrá cena, i když se může lišit až o 30 findíků dolů, nebo nahoru. Odkládáme teplé přeletové oblečení do batůžků a jedeme místním autobusem za 1700 pesos do města k metru. Velké bankovky jsou tu v dopravě a v malých obchodech velmi nepopulární a v letištní směnárně nám skutečně dávají pár drobnějších bankovek.
V metru klopíme další peníze, každý 3 jízdenky po 380 pesech. Jedeme červenou linkou do centra, je to asi 10 nebo 11 stanic, tedy dost daleko. Odtud se přesouváme pešky ke stanici lanovky na kopec nad městem. Kupujeme si zpáteční jízdenku, vyjde to cenově příznivěji. Kopec je sice směšný, ale je horko a tolik času na turistiku tu zase nemáme. Jak už bylo řečeno, kopec nic moc, město nic moc. Na kopci je obrovská socha Panny Marie, která má za pozadím anténu místního televizního vysílače, je to velice fotogenické !!
Po prohlídce jedeme zpět do města a pokračujeme zelenou linkou metra na Plaza
de Armas, oblíbenému toť jménu náměstí v celé Jižní Americe. Z náměstí jdeme
ulicemi k Prezidentskému paláci, kde momentálně úřaduje první dáma jménem
Michelle Bachelet. Po předložení pasu, zběžné osobní prohlídce a prolustrování obsahu batohu je možno dostat se na nádvoří paláce, celkem
fádního. Ale je to prostě prezidentské sídlo. Madame má pracovnu přímo nad
průjezdem a stráž má tak naleštěné holínky, že by se daly použít jako zrcadla. Na nádvoří je kromě kašny už jen několik španělských středověkých kanónů
a socha koně v přibližné životní velikosti, spleteného z vrbového proutí. Palác
sám je průchozí, jak zájezdní hostinec, jednou stranou
se do něj dá vlézt a druhou se dá opustit a kvůli tomu Vás tu prohlídnou
jako u zvěrolékaře, rozpažit a připažit ! Tím je výčet zajímavostí u konce. Snad
ještě k jeho obyvateli, slavnému z dob předchozího režimu a zastřeleného na
schodech před budovou, totiž Salvátoru Allendovi: jeho rodina byla původně
kapitalisticky bohatá, předci vydělali na lodní dopravě ovoce mezi státy Jižní
Ameriky, nejmladší potomek se dal na socialismus. Snad byl jen naivní, to bylo v
lidské historii víc lidí ! Jeho přemožitel, plukovník a později
generál Pinochet, dodnes rozděluje zemi na dva sice aktivně nesoupeřící, ale
přece jen nesmiřitelné tábory těch, kdo ho nenávidí a těch, kdo ho uctívají.
Dnešní mladé generaci je pan generál spíš putna, logiku minulosti země moc
nechápou, nebo s panem generálem spíš souhlasí. Původně jsem měl v úmyslu jít se
podívat na jeho hrob, ale místo jeho posledního odpočinku není známé,
alespoň ne
v běžných příručkách, což ve světle jeho popularity není zas až tak nic moc
divného. Fakt je, že se pan generál s opozicí nemazal ale na druhou stranu
nevraždil -z pohledu ekonoma- zbytečně: odsouzené protivníky vozil do horských
pouštních pracovních táborů, kde ani nebyly ostnaté dráty a strážní tam hlídali
jedinou komoditu: vodu. Bez té se nešlo nikam zaživa dostat a jakékoli vězeňské
zdi byly zbytečné. Vězeň pracoval, aby dostal denní příděl, bez kterého zdech.
Kdo to vydržel pár let, prošel očistcem. Moc humánní to není, ale účinné to je
určitě.
Metrem se vracíme zpátky k autobusu na letiště. Protože máme ještě dost času, dáváme si rozchod do 17:45 (sraz u skulptury z kufrů, zdejšího architektonického monumentu).
Držíme se Jirky a dáváme si s ním místní pivo, bylo nějak silné, trochu
se po něm motám, na to, že to byla jedna sklenice !!
Asi to bude únavou po předchozím přeletu a pochůzkami po městě. Proti
Čechám jsme "jen" pozadu o 5 hodin, ale když se člověk na mapě podívá na to, jak
Jižní Amerika "utíká" proti té Severní, není to zas až tak překvapení.
Před šestou se přesouváme k bráně 23 vnitrostátní části letiště. Odletáme Boeingem 737 s místní
společností SKY Airlines (soupeří tu 3 místní společnosti s údernými názvy
TAM, LAN a SKY) do města Arica na severní "špici" Chile. Po startu dostáváme
miniaturní večeři, načež začíná kolotoč mezipřistání: cestou vyklápíme a nabíráme
spolucestující v Antofagastě a Iquique (čti
"Ikike"). Na sever Chile je to nějakých 2000
kilometrů, asi 4 hodiny cesty, ale let připomíná spíše skoky opilé žáby:
nahoru, dolů, nahoru, dolů, ještě jednou nahoru a konečně dolů. Ochota letecké
společnosti rozdávat se z posledního je čím dál menší, poslední várka
cestujících nedostane snad ani napít, ti předposlední dostali alespoň slanou
sušenku. Nechtěl bych tu dělat letušáka !!
Naposledy tedy přistáváme po 23.hodině, vyzvedáváme batohy a jdeme z letiště. Venku na nás čeká připravené auto s řidičem. Původně měl Jirka řídit auto sám (dokonce bylo domluveno, že jeden z klientů bude řídit další vůz), ale rezervace byla nečekaně zrušena a od jiné společnosti bylo možné najmout pouze vehikl s obsluhou. Řidič se jmenuje Jasinto. Je docela fajn a stráví s námi celou "severskou" část dovolené.
Jedeme do hotelu Mar Azul a ubytováváme se. Má to být údajně nejhorší ubytování za celý pobyt, Jirka vtipkuje o švábech, kteří příchozímu úslužně drží dveře otevřené tak, že nejdou zavřít, ale není to tak zlé. Ne, že by tu nebyli švábi, ale ti jsou i v Evropě ! Nouzově přerovnáváme bagáž, abychom byli ráno schopni si obout lehčí boty a připravili se na výlet do hor.
Budíky máme nařízené na 6:50 a vstávat se nám moc nechce, včerejšek je ještě znát !
Na snídani jdeme v 7:30, jídlo se skládá z jednoho kusu pečiva nasladko a z jednoho naslano, teda nic moc ! Servírování čaje se neobejde bez problému, je naléván silný extrakt, který se má ředit horkou vodou. Kdo si to vcucne na jeden hlt, má pocit, že stručně posnídal koncentrovaný pepsin a shání se po dalším pití ... jenže už je jen ta horká voda. No, stane se !
V osm přijíždí Jasinto s autem, nasedáme a odjíždíme do hor. Auto je velké tak akorát pro těch pár účastníků, sedadla jsou ale standardně úzká pro prdelaté Čechy. Naším cílem je Lago Chungará (čti Čungará), asi 4700 metrů nad mořem (my bydlíme v Arice přímo na mořském břehu), tedy poukázka na mozkovou mrtvici z rychlé změny nadmořské výšky. Cestou zastavujeme jak pro benzín, tak pro vodu, tou se dá alespoň trochu omezit riziko z příliš rychlého stoupání na planinu Altiplano. A pak už jenom stoupáme ...
Technická přestávka u chýše místního strážce, je ve výšce 3167 metrů. Stanice se jmenuje Pueblo Mallku, její obyvatel jménem Alexis tu žije s celou svou rodinou a zvířectvem. Popíjíme čaj z koky, který má údajně brzdit následky horské nemoci, nějak závratně to nechutná (nechutnala mi ani v roce 1998 v Peru, asi jsem zhejčkanej). Hlavně se musí dát pozor, aby člověk neplival lístečky té drogové rostlinky. K tomu slouží speciální kovová pítka, defakto brčka, zakončená punčoškou, bránící drobným lístečkům v cestě do pusy.
Alexis je místní technický vizionář. Na svém palpostu měří lékařskými instrumenty lidem (pardon, "turistům") tep a úroveň cyanotického zbarvení nehtových lůžek (tedy k tomu má technicky vyškolenou manželku). On sám nainstaloval na stanici sluneční kolektory, elektrickou energii skladuje v bateriích, aby bylo večer a v noci čím svítit. Taky sem žádná energetická společnost kvůli jeho zlatým očím dráty nepotáhne !
Po přestávce odjíždíme k incké pevnosti Pukara de Copaquilla, kterou si lehce vrávoravě procházíme (zatím jsme "jen" na 3500). Pak vyrážíme do závratnějších výšin. Cestou musíme čekat, až silničáři přesunou nějaké své stroje, provoz je stažen do jednoho pruhu a vždy se musí čekat, až projedou všechna vozidla z protisměru. Při čekání fotografujeme Candelabros, zvláštní kaktusy ve tvaru svícnu.
Horská nemoc se projevuje čím dál víc. Lidi se tvrdě cpou Ibalginy, prudké pohyby nedělají dobře nikomu. Zastavujeme ještě o vyhlídkového místa Mirrador de las Cuevas, jsme ve 4400 metrech. Vidíme tu lamy vikuňa, z dálky jsou na skále hlodavci, kterým se tu říká viscachu (čti viskaču). Fotit se to bez pořádného teleobjektivu moc nedá.
A stále nahoru !! Po vystoupení z auta stačí už udělat 20 kroků, aby se člověku motala hlava, rychlejší chůze je holá nemožnost. V místním obchůdku kupujeme sušenky, hlad stejně nikdo nemá. Následuje policejní kontrola a konečně jezero Chungará.
Už je poněkud chladněji, teplejší oblečení v podobě flísky se hodí. Pase se tu několik druhů lam, jako vikuňa, alpaka a poletuje tu spousta ptactva. Nad jezerem strmí sopka Parinacota. Pohybujeme se mátožně kolem vody a fotíme. Když jsme z nedostatku kyslíku dostatečně unavení, jedeme zpět. Zastavujeme se ve vesničce pojmenované shodně se sopkou, kde prohlížíme místní kostelík. Kostelík se vyznačuje stolem, přivázaným lanem k zemi, neboť se jim prý v minulosti duchařsky stěhoval z místa na místo, nejspíš za to mohlo zemětřesení, ale vykládejte to vesničanům, když neumíte španělsky, natož kečuánsky !
Na ústupu ještě několikrát zastavujeme a fotíme, v Arice pak jedeme ještě na vyhlídku nad městským přístavem.
V hotelu končíme po 19.hodině, po půlhodině na zrekreování vyrážíme do restaurace. Většinou si dáváme lososa, ještě budeme mít dost příležitostí, aby se nám přejedl. Ale hladoví jsme, celý den nám bylo mírně blbě a nikdo skoro nic nejedl.
Po večeři se ještě Jirka (marně) snaží dovolat do příštího hotelu, kde máme spát a někteří nezdolní jedinci odcházejí na noční prohlídku města.
V 7:30 jdeme na snídani, stejně jako včera, odjíždět máme v 8:30. Šofér má asi 12 minut zpoždění. Nakládáme batohy na střechu, pouze můj se nějak nevešel a je nacpán dozadu do auta (po otevření zadních dveří pravděpodobně někomu vypadne na nohy). Protože se díky zpoždění Jasinta mimoděk vhodně přiblížilo i otevření směnárny, čeká se tedy ještě, až si valuty vymění Jirka (to paralelně podnítí ke stejnému úkonu i Evu a Drahu). Průvodce pravidelně mění nemalé částky, málo kdy klesne tak hluboko, že by měnil méně než milión pesos: musí mít pořád hotovost na různé poplatky, vstupy do rezervací, výplatu řidiče, hotely a podobně. Nejen proto, že vlastně platí z peněz, zaslaných i námi Adventuře, mu raději dělám v zapadlém průjezdu garde, i když v Chile prý není zločinectvo nějak výjimečně lupu chtivo ... jeden nikdy neví.
Nakonec tedy odjíždíme asi v 9:15. Když už si myslíme, že jsme konečně na cestě, řidič zastavuje svévolně u nějakého ouřadu, kde si prý musí vyřídit blíže nedefinované papíry, což Jirkovi včera takticky nesdělil. Parkujeme v proudu aut souběžně s frekventovanou výpadovkou, nějak se nám odjezd pořád protahuje ! Teprve pak konečně vyrážíme po panamerické dálnici na jih.
Cestou zastavujeme na focení stromů tamarugal, které jediné zde dokážou přežít, neboť se dostanou svými kořeny až k vodě, ať prý je jak chce hluboko (údajně byly doloženy skutečné rekordy). Tyto stromy se v Chile pokouší zasadit na více místech ... Taky se pokoušíme fotit fatu morgánu nad silnicí (s nevelkým úspěchem) a miniaturní pouštní tornádka (i ta jsou moc daleko a naštěstí pro nás vzrůstu nevelkého).
V městečku Huara zastavujeme na oběd, většina z nás si dává polévku casuela, vyznačující se "eintopfovou" konzistencí, to jest čouhají z ní různé kosti, křídla a jiné údy, pročež si já fajnovka raději dávám hovězí s rýží a Anička kuře (neboli španělsky pollo), toto rovněž s rýží. Po nezaslouženém gáblíku se jedeme podívat k nedalekému geoglyfu jménem Gigante de Atacama. Šofér Jasinto je tu údajně poprvé a tak pilně fotí s námi (přiznal se, že v cestovním ruchu podniká s manželkou teprve asi rok, zjevně se rád nechá inspirovat naším programem, no jo, příklady v odrbávání turistů prostě táhnou). Jsme poučeni, že geoglyfy jsou, když se obraz na skále nebo v písku vyloží jinými šutry, než jaké se nacházejí všude okolo uměleckého díla, bezpochyby s cílem zlepšení majestátnosti obrazu. Naopak petroglyfy jsou vrypy do skály, obraz jest umělecky vytesán. Petroglyfy mají asi poněkud větší životnost ... .
Po absolvování Giganta se vracíme na hlavní silnici a pokračujeme do "Města duchů" ("Humberstone"). Je to skanzen z doby, kdy se v těchto místech těžil slavný chilský ledek a měď. Těžba ledku upadla definitivně v šedesátých letech s nástupem průmyslových umělých hnojiv. Některé objekty v Humberstone jsou opravené, jiné se rozpadají. Dřív zde stávala masa domečků, no, spíš plechových a překližkových boudiček lokálních i přespolních dělníků. Skoro tu neprší, vždyť jsme na poušti, dírou ve střeše tudíž obyvatel ani nenavlhne, to už spíš nastydne v mrazivé noci. V poslední době ožily snahy domky opravit, dokonce zde vyrůstá hotýlek, kde vzrušení chtiví turisté budou stát fronty na jednu noc ve strašidelném městě. Možná tady bude v rámci zvyšování produkce husí kůže chodit v noci i do rubáše oděný horník ... leč dosti žertů. Nachází se zde rekonstruované "kinodivadlo", tedy spíš něco jako chilský kulturák, postavený v akci "Z". Z doby evidentně pozdější pochází pokus o školu pro děti horníků, bazén (defakto do země zapuštěný trup staré lodi), kostelík, veřejná vyvařovna a podobně. Vším proniká hrozné vedro (nechtěl bych v tom mlátit do kamene krumpáčem!), všude poletuje prach. V městečku se dá tak trochu i dobrodružně bloudit, není malé ... mimořádně zajímavých zážitků se lze dočkat při spěšné lokalizaci WC. V kulturáku jsou vystaveny dobové plakáty, zvoucí na divadelní a hlavně filmová představení. Ty plakáty by v Čechách nějaký sběratel už dávno ukradl: dojetí historiků umění vzbuzují nápisy a obrázky jako "Windy's gone" (Ret Buttler nese v náručí omdlelou dámu s odvážným výstřihem), "Citizen Kane", "Frankenstein", Chaplinův "The Great Dictator" a mnoho jiných. Ve výkladech je možno popatřit píchačky původních obyvatel, jejich primitivní výrobní prostředky a velký zájem Čechů budí i plakáty, propagující chilský ledek. Jeden je totiž také ve slovenštině a informuje návštěvníka, že "...chilský l'adok je možno dostať vo všetkých družstvách a v obchodoch s hnojivami". Tento ideový poklad pochází nejspíš z padesátých let. Tematika propagačních plakátů je dosti podobná, dominují kráčející zemědělci, rozhazující mozolnatýma holýma rukama sanytr, který úrodě dovolí vzrůst do netušených objemů a výšek. Spokojené krávy se pasou na lukách, pohnojených ledkem z Chile. V popředí muž s pluhem, v pozadí samuraj a záplava čínských a japonských písmoobrázků, naštěstí není příležitost namáhat se překladem. Návštěva trvá asi 2 hodiny a je to málo.
Další cesta pak vede k geoglyfům Pintados, kde je na několika okolních kopcích rozhozeno několik vyobrazení zvířat a předmětů. Některé z nich jsou evidentně dělané "na společenskou objednávku" v časech téměř současných, alespoň se zdá, že kvalita tomu odpovídá. Při pohledu na ně se totiž nezdá, že by jejich tvorbu řídil z létajícího talíře zelený mužíček z Andromedy.
Skrze Humberstone se od obrázků vracíme na silnici do Iquique, kde se ubytováváme v hostelu Cuneo. Dorazili jsme tam v půl osmé, o půl hodiny později jdeme na krátkou procházku městem, zakončenou nástupem na večeři. Během procházky padla tma. Na ulici je restaurace pri restauraci, ako by vravel Slovák. Nevybrali jsme si nejlépe: číšnice byla nešikovná, nepodařilo se jí například vůbec otevřít láhev vína pro Drahu (Draha je natolik zkušený moravský vinař, aby si ji otevřel formou samoobsluhy, ale to faux pas!) a shodila na zem skleničku, naštěstí prázdnou ! Jídlo specielně mě moc nechutnalo, nestálo málo a skoro nic jsem z něj nesnědl.
Na závěr se jde naše dvojka s Jirkou projít na břeh moře.
Na snídani jdeme tentokrát před půl osmou. Špatně jsme totiž pochopili Jirku, že se bude jídlo vydávat už od sedmi od rána. Asi jsme se nespletli sami, Jitka, Honza a Veronika už tu jsou také (třeba trpí nespavostí, i když v případě extrémně hubené Veroniky je to spíš žravost).
Paní domácí se nás ptá, co si dáme. Moc jí nerozumíme, po konzultaci s Veronikou, která umí trochu španělsky, volíme standardně neškodné toasty a čaj. Jirka spí spánkem spravedlivých mezi průvodci, hned vedle jídelny ve společném pokoji s dalšími lidmi. Tento nocleh měl být původně pro řidiče, ale Jirka popletl pokoje a tak jeho jednolůžák vyfasoval serviceman Jasinto. V půl deváté vyklízíme bojiště v hotelu a jdeme nakládat zavazadla.
Veronika v touze povzbudit společenského ducha výpravy sbírá ze země kamínky (spíš kousky betonové omítky), vyrývá na ně pořadová čísla a rozdává nám je s potutelným úsměvem. Pak velí k rychlému nástupu, organizovanému podle pořadových čísel, tak, aby jako první nastupovali ti, kdo by logicky měli nasedat jako poslední, přičemž ti zbylí se přes ně vzápětí za použití kopů a chvatů násilím derou. Po hubeném toastu jako dělané pro výdej nadbytečné energie !
Jedeme podle pobřeží do přístavu Tocopilla. Cestou zastavujeme na několika vyhlídkových místech. Této zážitkové sňůře dominuje hned první z nich, totiž hřbitov mazlíčků. Prý je takových míst po Chile více, ale tento je snad první, nebo slavný, no, rozhodně je rozlohou úctyhodný. Kam oko dohlédne, všude kolem se nedaleko mořského břehu rozkládají miniaturní hrobečky, vyzdobené tu s dojemnou tryznou, onde s fraškovitou a přebubřelou okázalostí. Nápisy, vyhrazené obvykle lidem, jako "Spi sladce", "Fifinka", "Hafínek", na miniaturních křížích oblíbené hračky a figurky, fotografie, prostě na co si člověk vzpomene. Nejhorší je všudypřítomný zápach: skalnaté podloží je tvrdé a některé mrtvolky jsou jen halabala zahrabané v písku, zabalené do pytlů z igelitu, následující noci vyhrabané mrchožrouty a částečně ohlodané. Prostě pastva pro oči. Co naplat, i to je tvář exotické dovolené ! Jednou se stavělo také na pláži u moře, kde si Draha vynutil první koupání v Tichém oceánu (my ostatní si tak maximálně smáčíme nohy, vystrašeni Jirkovými historkami z předchozích zájezdů, kde se ten či onen klient málem utopil. Jedna klienta prý Jirkovi dodatečně soukromě posléze přiznala, že vysadila antidepresiva a chtěla "to zkusit", ale pak se jí zdál konec ve vlnách příliš studený a začala se usilovně rvát s proudem ... Jirka konstatoval, že by pro ni stejně nekákal, neboť proud v těch místech je mimořádně silný a jeho plavecké schopnosti podobají se proslulé zednické třísce. Draha, dlužno konstatovat, koupání přežil). Na břehu jsme pofotili něco racků, chcíplých velkých medůz a jeli jsme dál.
Na oběd jsme se stavili v městě Tocopilla v lidové restauraci (byla skutečně velmi lidová i cenami, pokud člověku nevadilo prostředí, podobné bolševické restauraci Koruna na Václavském náměstí, aneb: "Pán už nebude ?"). Po obědě pak pokračujeme do San Pedra de Atacama. Cestou pozorujeme měděné doly a Údolí mrtvých (Valle de la Muerto). Do cíle se dostáváme před sedmou večer a ubytováváme se v hotelu Casa Corvatsch. V celém San Pedru v deset večer pravidelně vypínají proud, tak raději hned vybalujeme čelovky, abychom se navzájem dodatečně v noci nepomlátili. Proti minulým letům však muselo dojít rozvojem turismu k podstatnému zlepšení vypínací politiky, proud večer a v noci vypadává jen občas na chvilku. Po krátké informační schůzce jdeme na večeři. Je také třeba vyměnit další peníze a dokoupit vodu.
Nějaký pouliční turistický nahaněč nás láká do hospody a málem je úspěšný: akorát uvnitř zjišťuje, že to přehnal, protože všechny stoly jsou už rezervovány. Bezostyšně nás však přetahuje do jiného stravovacího zařízení. Co se týká cen, jsme Jirkou ujištěni, že jsou tady uprostřed pouště v podstatě solidárně stejné a pokud jsou někde nižší, bude to znát i na kvalitě obsluhy a jídla. Ceny jsou tu skutečně vyšší než jinde v Chile.
Valuty měním hned po objednávce jídla a asi dobře činím, směnárny brzo poté unisono zavírají (patrně s předpokládaným vypnutím osvětlení, protože za tmy by se asi obchody rozjely nežádoucím směrem, hlavně tedy do jiných kapes. Cestou zpět k hotelu chceme dokoupit vodu v krámku, který Jirka při odchodu na večeři označil jako spolehlivý zdroj (a podpořil svůj odhad dotazem přímo na prodavače). K našemu nemalému nepříjemnému překvapení je krám při průchodu kolem spolehlivě zamčený a prodavač je patrně dávno pryč. Naštěstí vedlejší krám je otevřený a ačkoli je to spíše obchod se suvenýry, vede i vodu. Prostě obchodní paradoxy San Pedra.
Budíček je tentokrát ve 4:00 (báječná dovolená!). Fasujeme nouzové snídaňové balíčky a odjíždíme na náhorní planinu Tatio ve výšce kolem 4500 metrů, kde se nachází nejvýše položené gejzírové pole na světě. Však máme také cestou několikrát problém vyjet kopec. Cestující nejméně 2x musí ven z vozu a klopýtat při čelovkách pěšky, naštěstí nás řidič nenutí tlačit. Nahoře u vstupní kontroly se ukáže nutnost nečekaně doplatit nově zavedený poplatek 3000 pesos na osobu (platí Jirka, i když samozřejmě nerad, bude to muset zdůvodňovat zaměstnavateli). Pak pokračujeme dále ke gejzírům. Přijíždíme tam mezi posledními, už svítá. Má to svou výhodu: nemusíme s drkotajícími zuby čekat na fotogenický východ slunce, který má většina zcestovalých účastníků nafocen v tisíci podobách. Gejzíry jsou totiž ráno nejaktivnější, patrně podle hesla: "Ranní gejzír výše vystříkne!".
Procházíme kolem různých bubláků a čmouďáků, je to skutečně velice zajímavé a barevné. Po východu slunce se mírně oteplí, mizí mlha a gejzíry se oddávají zaslouženému odpočinku. Když se nabažíme gejzírků, popojíždíme dál k termálnímu bazénku, ve kterém se někteří odvážlivci koupou (svléct se do plavek ve 4.5 kilometrech nadmořské výšky chce sice trochu morální odvahy, pohled na ostatní méně odvážné ve flískách ale husí kůži rozhání). Svlékám se taky, alespoň jeden blázen v rodině musí být ! Jirka tvrdí, že je dobře, že jsme tu později, dříve je bazének přeplněný. Teď už většina otužilců odjela. Jirka nás pozoruje zabalený do flísky, ze které by podle vlastních slov za nic nevylezl.
Když jsme se my koupači nabažili teplé vody, odjíždíme. Bohužel urazíme vozmo jen asi 100 metrů. Ozvala se rána a auto začalo drhnout o hrbolatou silnici: cosi se vzpříčilo pod podvozkem. Ulomil se -jak zjišťujeme- tlumič. Jasinto chvíli předstírá pokusy o opravu, ale dost rychle to vzdává, ví své a začíná zastavovat projíždějící busy, kterým nás vnucuje na jejich paluby. Oprava bude evidentně na dlouho. První odjíždí Draha, Eva a Veronika.
Po chvíli se Jirkovi podaří stopnout další minibus a ukecat posádku, aby nás vzala alespoň ke vstupní bráně. Tam nás vyhazují všechny, mají tu totiž pauzu. Šofér cizího busu je obchodnický talent: Jirkovi slibuje, že nás všechny za 15 000 pesos odveze dolů. Budeme se muset za tu láci pouze přizpůsobit jejich programu. Jirka souhlasí, protože s naším havarovaným vozítkem je pro dnešek definitivně konec. Jasinto musí dolů, vrátit se s příbuzným a s náhradním vozem, vrak musejí odtáhnout dolů a opravit. Práce na celý den.
Cizí autobus s námi několikrát zastavuje na fotografování a pozorování různých ptáků (například plaměňáků, pštrosů nandu), rostlin, okolních hor, zvěře (lama) a nakonec na prohlídku indiánské vesnice Camachuca. Ve vesnici je delší pauza, dokonce tu dostáváme džus. Odtud pak směřujeme do San Pedra. Jen nás cestou brzdí úprava silnice spojená s odstřelem skal. Čekáme asi půl hodiny na závěrečnou trubku a výbuch, než nás pustí dál.
V San Pedru jsme kolem půl druhé. Řidič slibuje do zítřka buďto opravené auto, nebo jiné auto. Má tady dceru (zdejší 3 dny spí v pohodlíčku u ní a Jirka proto neplatí jeho noclehy) a další pokrevní a přiženěné příbuzenstvo. Jdeme proto na obhlídku města. Je standardní vedro, takže nás to brzy přestává bavit. Kupujeme pohlednice a vracíme se do hotýlku. Honza s Jitkou a Veronika se zatím stačili vydat k nedaleké pevnosti,. my ostatní se (s)prostě válíme. Jirka mezitím domluvil s řidičem, že opravené auto bude až zítra po poledni. Proto je na dopoledne dalšího dne naplánována prohlídka pevnosti, kterou 3 aktivnější kolegové už absolvovali (to mají za svoji aktivitu, dopoledne se budou proto válet oni).
Večer zkoušíme s vcelku pozitivními výsledky další restauraci, nemá cenu chodit do té samé, zpychli by tam. Kvalita jídla je zhruba stejná, ceny rovněž: pod 15 000 pesos na osobu neslezou.
Ráno po snídani vyrážíme k pevnosti (my dva se ženou, Draha, Eva a Jirka). Je to asi 3 kilometry po silnici. Ráno se pochoduje lépe, než za poledního vedra. Tři kolegové ze včerejška jdou vyzkoušet místní muzeum, které je na místní poměry docela velké.
Před pevností uhýbáme k jeskyni a vyrážíme s čelovkami na průzkum. Cesta skalním tunelem je chvílemi dost úzká, je nutno se trochu snížit k chůzi po všech 4 končetinách, asi jako opice, když spadly ze stromů na zem.
Po jeskyni se vracíme k pevnosti, platíme vstup 2000 pesos na osobu a procházíme se po zbytcích inckého opevnění. Do hotelu se vracíme před polednem, jdeme na lehký oběd (omeleta), vracíme se proto skoro ihned asi ve 12:00. Před hotelem zrovna stojí řidič s autem a oznamuje nemilou novinu, že ještě potřebuje zajet s autem do servisu opravu dokončit a že tedy přijede v půl jedné. To je mu milostivě dovoleno. Kdybychom věděli, že se vrátí o dalších 40 minut později, asi bychom ho tak snadno nepustili. Jasinto se vymlouvá na jazykové nepochopení, prý říkal od začátku, že přijede v půl DRUHÉ, naopak je tu proto o 15 minut DŘÍVE. My, co neumíme jazyk conquistadorů, jen němě zíráme.
Nakonec vyjíždíme ke slaným jezerům Sector Soncor. Jirka tu slibuje pohled na tisíce plameňáků. Procházíme se kolem jezer s ptactvem a jsou skutečně vidět i jacísi plameňáci, ale tisíce jich teda rozhodně nejsou. Jirka později tvrdil, že jich napočítal 47, Anička prý kolem 20. Tím se ty tisíce šťastně zamluvily. Prohlídka byla dlouhá jen několik set metrů, ale byla asi 50stupňovým vedrem poměrně výživná, aneb bez klobouku značky stetson (nebo jiného sombrera) do pouště nelez ! Odjíždíme v 15:30.
Měli jsme se ještě jet podívat na skalní malby, ale z časových důvodů to Jirka překládá na zítra. Zastavujeme pouze v městečku Toconao a prohlížíme si místní kostelík. Pak už směřujeme do Měsíčního údolí (Valle de la Luna) zaplatit dalších 2000 pesos vstupného.
Chvílemi z auta vystupujeme a procházíme údolí částečně pěšky, řidič nás vždy krokem dojíždí nebo provází. Prohlídku končíme u Třech Marií, skalních útvarů, zhruba připomínajících 3 ženské, zkamenělé uprostřed usilovného drbání. Pod Mariemi je jeskyně, vyznačující se obrovskými krystaly. Celé Údolí Luny je nádherné !!
Pak se vracíme na parkoviště pod písečnou dunou a šplháme se nahoru po písku, podobni mravencům. Snad tam nebude mravkolev. Jirka sliboval procházku po hřebeni duny, ale došlo k další změně: z estetických důvodů je chůze po hřebenu duny zakázána, aby se neničil její ostrý hřeben. Protože je ještě dost času do slunce západu, jde většina z nás kus do "vnitrozemí" skalní pouště a fotografuje zkamenělé divy. Pak čekáme na příchod tmy. Anička si píše zápisky, přičemž jí ulétne ve větru adventurní program, kterým si podkládala sešitek s poznámkami. Lejster se zmocní vítr a už je nikdo neuvidí. Jirku to potěšilo, prý ho nebudeme moci kontrolovat (zapomenul na můj výtisk, který Aničce ironicky podávám, aby měla ještě co ztrácet). Cestou ulétl jednomu z nás klobouk a Draha frajersky nedal jinak, než že ho kolegovi donese. Málem jsme proto museli volat záchranářský vrtulník, protože kolem jsou samé hluboké díry, otevírající přístup do dalších partií údolí a vlézt do nich je bez pořádné horolezecké výbavy jest poněkud o kejhák.
Zájemci o západ slunce postupně zaplní všechna možná i nemožná místa. K aktu slunce západu dochází asi ve 20:15, všichni fotí a pak se většinou stahují na parkoviště a odjíždějí do města. Jirka nás ostatní chvíli zdržuje s tím, že počkáme-li i na východ měsíce, uvidíme zase jiné barvy skal. Ostatně Valle de la Luna se tak jmenuje proto, že měsíčním světlen nasvícené pláně a stěny vypadají jako stříbrné: materiál kolem je převážně křemičitý pásek, plný slídy. Ve dne to oslepuje odrazy slunce, v noci to stříbrně svítí. Nevíme však, kdy se dá východ měsíce očkávat, tak jdeme raději vyzkoušet, jak je osvětlená některá místní hospoda.
V půl deváté odjíždíme náhradním autem, řízeném snad bratrancem Jasinta. Tím pádem je Draha vystrnaděn ze své obvyklé pozice spolujezdce řidiče, odkud dosud dokumentoval cestu (na střídačku kamerou a fotoaparátem), protože Jasinto jede taky. Jedeme k horským lagunám Miscanti a Miniques. Cestou nás zdržuje obrovský tahač, který vleče neforemný předmět. Řidič-bratranec o něm tvrdí, že je to díl dalekohledu, který je určen pro astronomickou observatoř v horách, prý to annoncoval lokálný tisk aj tlač. Černí humoristé mezi námi proto tvrdí, že je to velký kulomet do další války s Argentinou. S Argentinou dosud Chile vedlo několik válek, které v drtivé většině případů vyhrálo a vždy přitom Argentinu připravilo o další území, ať už na něm byly nerostné suroviny, nebo důležité přístavy. Oni se prý ti Chilani nezdají, ale s Argentinou jsou na nože už od nepaměti ...
Cestou pozorujeme čoudící sopku Lascar . Prý je pod ní vesnice, kterou sopka čas od času zničí, načež ji obyvatelstvo znova vystaví v místech, kudy tentokrát láva netekla ... dost únavná metoda ! Cesta vede příkře do hor po dost mizerné cestě, o níž předpokládáme, že by Jasintův vrak znovu oddělala bez sebemenšího ohledu na fakt, že vůz je čerstvě po generálce.
U jezer se vybírá paušální vstupné 2 000 pesos na osobu. Přitom až k jezerům se nesmí, údajně prý z důvodu hnízdění ptactva. K jezeru Miscanti proto jdeme po silničce, auto tam dojede pomalu za námi. Jsme zase poměrně vysoko, vzduch je zřetelně řidší. Po prohlídce prvního jezera pokračujeme ke druhé vodě jménem Miniques, ke které se rovněž nesmí. Jsou tam pouze vyhlídková místa, ze kterých se dají pozorovat lamy a plameňáci. Mimo jiné se tu nesmí ani rozbalovat svačiny, aby to nepřilákalo lišky, protože ty by prý ze vzteku, že nedostaly kousnout chleba se salámem, vybraly ptákům vejce z hnízd.
Podle Jirky se ještě minulý rok smělo vyšplhat na malý vršek mezi oběma jezery, ze kterého lidé s očima postavenýma trochu šířeji od sebe (a patrně tudíž očekávající brzkou čínskou invazi), mohli zahlédnout obě jezera současně. Bohužel, i tato atrakce je nám ochranáři zapovězena.
Na zpáteční cestě se stavujeme v městečku Peine, kde se jdeme podívat na skalní malby a místní kostel. Směrníky ke skalním malbám se sice podaří nalézt poměrně snadno, ale archeologové zapomněli obyvatelstvu vesnice zdůraznit, co je to za skvost, protože skála s jeskyní, lépe řešeno skalní převis s dutinou, kde by se za nečasu neschoval ani nenáročný hlodavec, se nachází uprostřed páchnoucího smetiště, kde dominuje zápach moči a několik stružek "čehosi", co vytéká z hromad odpadků. Malby samy jsou červenou hlinkou načrtnuté mazanice na úrovni dítěte, kterému sebrali za trest tempery, protože pomalovalo mamince kuchyň. Nicméně křída děcku zůstala.
No, když zanechám bezbřehého cynismu, skládají se skalní malby z několika náčrtků blíže neidentifikovaných praturů (nebo čeho) a postav lidí, mnohem hůře provedené, než když Bolševik okopíroval obraz Karla IV s oběma rukama, zasazenýma do levého ramene (ve zmíněné době koloval díky tomu vtip, že Karel IV byl první komunista, protože "měl obě ruce levý". Fakt, že na originální středověké předloze je Otec vlasti takto zpodoben, Bolševikovi moc nepomohl).
Do hotelu se vracíme asi ve 4 hodiny odpoledne. S Aničkou jdeme odpoledne ještě do muzea. Muzeum teda nic moc i přes jeho velikost, většina expozic je popsána španělsky, brožurky v angličtině veškeré skoro žádné. Proto odcházíme v 19 hodin na poslední zdejší společnou večeři.
Někdy za šera se před okny hotelu mihne postava a dobývá se na Jirku. Zaspali jsme to, ale Draha, znechucený tím, že včera přišel o své výsostné postavení v čele auta pak tvrdil, že Jasinto poslal dalšího bratrance, aby nám oznámil, že nás ve voze bude ještě o jednoho víc než včera a fotografování z okýnek bude v důsledku toho zcela nemožné. Nakonec se vysvětluje, že se nějaký průvodce, který k naší výpravě ani nepatřil, spletl v hotelu a snažil se vytáhnout z postele někoho, kdo měl domluvený brzký výlet kamsi do okolí, což Jirka z pochopitelných důvodů odmítl jako rušení nočního klidu. V prvním okamžiku však věřil, že příchozí nás budí kvůli blížícímu se zemětřesení, které zde Jirka již podle vlastních slov zažil, pročež se prvně ze všeho skulil doprostřed místnosti a rukama si začal chránit zátylek před padajícími trámy.
Po snídani balíme a nakládáme. Jirka přišel jako poslední, patrně dospával přerušení noci domnělým zemětřesením, a tak mu významně ukazujeme na zápěstí hodinky, jako že se čeká pouze na něj. Také jsme panu vedoucímu schovali jeho batoh, ale tím on se nijak zmást nenechal, nebo alespoň dovedl paniku obratně skrýt (prý už je na naši chásku zvyklý). Pak vyrážíme do Antofagasty.
Hned u San Pedra hledáme vykopané zbytky indiánské vesničky Tulor. Trochu bloudíme, ale nakonec ji přece jen nacházíme. Po zaplacení obligátního poplatku se procházíme mezi několika půdorysy chýší a asi tak 2 plně zrekonstruovaných chatrčí. Architektonických památek je zde prý podle vědců mnohem více, akorát nejsou peníze na jejich vyhrabání a tak odpovědná místa usoudila, že když vydržely v zemi ty tisíce let, bude jim tam dobře až se nashromáždí nějaké ty prostředky. Sto let sem, sto let tam.
Tulor není nezajímavý, chýše (alespoň ty rekonstruované, nebo částečně vykopané) jsou kruhového tvaru, s hliněnou podezdívkou. Vchody tvoří oválné díry, ve kterých se fotografujeme, stěží vykopaná část vesnice je přehlédnutelná z malého pódia, kam smí maximálně 15 lidí. Děláme tam různé opičky a snažíme se donutit Jasinta, aby nás vyfotografoval, jak stojíme fronty na archeologické památky, ale Jasinto je evidentně lepší řidič, než fotograf. Asi při třetím pokusu je na výsledné fotografii "cosi", co připomíná zástup Čechů ve frontě na architekturu. Jirka má čím dál větší problémy, aby nás dostal do pozic, ve kterých si nás představuje co adepty na roli Indiana Jonese.
Potom už pokračujeme po dálnici na Antofagastu. Část cesty vede souběžně se železnicí a dokonce popatříme vlak, který zde podle Jirky jezdí tak jednou týdně.
Zastavujeme v Baquedanu, kde si v místní putyce dáváme sendvič, po kterém se Evě vzápětí udělalo natolik nedobře, že strávila následnou část programu blitím na toaletě. My ostatní, co máme kachní žaludky, si jdeme prohlédnout zdejší hřbitov lokomotiv. Vrakoviště mašinek připomíná v menším předchozí ledkokopecké městečko duchů Humberstone. Nacházejí se zde lokomotivy a železniční vagony v nejrůznějších stadiích rozpadu, jako jsou vozy bez podlahy, bez střech a podobně. Jirka zde vymýšlí další variace pohybových snímků, kdy za okny vagonu (ze kterého se dá pohodlně vypadnout dírami v podlaze), děláme, že jedeme, přičemž z okna simulujeme zvuky "Ššššššššš" zvuk toť prasklé tlakové hadice (pardon, pohyb po úzkokolejce).
Potom míjíme Antofagastu a jedeme dlouhých 70 km k Ruce pouště. Podle ukazatelů to bylo 70 km, nám to ale připadalo hodně přes 100. Když se nabažíme "Ruky", vracíme se do Antofagasty zpět.
Po krátkém odpočinku vyrážíme ještě ke skalní bráně La Portada, což je skála ve tvaru městské brány, situovaná v moři. Pozorujeme ji jak z výšky, tak scházíme až na pláž po dobře upravené cestě. Máme štěstí,za pár dní prý tu cestu zavřou kvůli ptactvu.
Na večeři vybíráme lidovou hospodu v tržnici, kde už je většina krámků zavřená, ačkoli ještě neminula 20.hodina večerní. Draha s Evou si přejí jako obvykle víno a k jejich nemalému překvapení jim ho servírují v hrncích na čaj.
Jirka s Jasintem dohodl, že nás odveze ještě na letiště, za což mu zaplatil dodatečnou noc v našem hotýlku (jinak by musel k cestě na letiště ráno najmout jiný povoz a to by vyšlo ještě dráž). Batohy tentokrát ani nedáváme na střechu, ale skládáme je na zadní sedačky, v důsledku čehož se musíme o dost víc mačkat. No, ale tu půlhodinu na letiště se to dá vydržet i v této konstelaci. Odjíždíme asi v 7:00 ráno.
Na letišti se loučíme s dojatým Jasintem (každý obdrží bratrský španělský polibek na tvář) a jdeme se odbavit do Santiaga a dál to Temuca.
V Santiagu se máme setkat s další skupinou, která s námi pojede do Patagonie. Jirka mezitím dostal SMS vzkaz z Adventury, že druhá skupina sice stihla letadlo v Zurychu, ale je možné, že zavazadla dorazí až dalším strojem. Príma vyhlídka, to tu Jirka bude na nováčky muset počkat a nás vypravit na jih samotné !
Letíme tentokrát se společností LAN v 8:30, Airbusem 319. V Santiagu jsme brzy po 10.hodině, couráme po letišti a vyměňujeme další peníze a ve 12 hodin vyhlížíme nově příchozí skupinu. Noví účastníci přilétají těsně před polednem a pochopitelně vycházejí z odbavovacího prostoru přesně tím východem, kde jsme na ně nečekali. Tady, stejně jako v některých předchozím případech, pozorujeme místní zvyk, typický údajně pro Španělsko: člověk, vycházející z odbavovacího prostoru je identifikován příbuznými, načež se rozbíhá následující film:
Nakonec se nějak scházíme a lifrujeme zmatené nováčky ke správným odletovým přepážkám a branám do Temuca. Pak si dáváme oraz s tím, že příští schůzka je ve 13 hodin u známé skulptury z kufrů a jdeme vybírat případné upomínkové předměty v podobě CéDéček, putlíků s vybroušenými kamínky ze zdejších dolů a drahými obrazovými knížkami.
Odlétáme ve 13:45 opět se společností LAN a opět s Airbusem 319. V cíli jsme už ve 14:50.
Před letištěm na nás čeká autobus se šoférem Christoferem. Nastupujeme a jedeme do Puconu. Cestou zastavujeme ve městečku Villarica, pojmenovaným podle sopky, čoudící nad městem a jezera, zrcadlícího se dole pod sopkou.
V Puconu bydlíme v načinčaném hotelovém chatkovém areálu Interlaken, teda jméno je typicky španělské, to se musí uznat. Personál pochopitelně mluví více německy, než my anglicky. Po informační schůzce vyrážíme na obhlídku města a seznamujeme se s lokalitou. Pro zájemce Jirka rovnou vyjednává zítřejší výstup na sopku Villarica a jdeme na večeři. V restauraci dohozené kanceláří, organizující zítřejší šplh za magmatem, dostaneme zdarma uvítací Pisco. Bodejť by ne zadarmo, jeden "šplh" po úbočí sopky reprezentuje 60 USD, placených hotově (karty se neberou) buďto v dolarech, nebo v chilských pesetách. Platba v dolarech zpravidla znamená odpuštění asi 2 USD, tedy "pouhých" 58 U.S. dolarů. Za to dostane každých asi tak 8 lidí extra průvodce, jeden každý účastník pak přilbu, cepín, "služební" vysoké boty a polštář, který si na vrcholku sopku uvážeme k prdeli, načež sopku sjedeme po úbočí sněžným kanálem a po zbytek dne si budeme sušit mokré zadky. Jenom zmatky kolem zkoušení bot by otrávily mrtvolu: musíme nahlásit velikosti podrážek, přejít do jiné budovy v jiné ulici (dost daleko), tam znova nahlásit velikosti bot, protože formulář zůstal v první kanceláři a půjčovatelé v druhé budově nevědí, že už jsme někomu nějaká čísla dávali: Pak začíná nekonečné zkoušení bot, no, nějaké křusny si nakonec, vybereme (ještě že alespoň ponožky smíme mít svoje!). V duchu úpím, jak vydržím výstup 1000 metrů nahoru v cizích botách, o kterých nejsem sto říct nic jiného, než že byly už mnohokrát použité a rozhodně je nemám "rozšlápnuté". Po obouvománii jdeme konečně na večeři.
Odjezd pro "sopkaře" je ráno před sedmou. Má nás být 8, více než Statečných z toho slavného filmu (taky doufáme, že nás to víc přežije).
Brzký odjezd znamená vstát nejméně v půl sedmé. Podle dohody máme v Interlakenu snídaně přinesené vždy předchozího odpoledne přímo do ledničky v chatě. Snídaně jsou sice trochu jednotvárné, zpravidla jogurt, mléko, krabička džusu a nějaké pečivo, ovoce, plátek sýra nebo salámu a bonbón, ale, jak vidno, kaloricky neobyčejně vydatné. Interlakení host si navíc může z připravených ingrediencí udělat čaj nebo kávu perfektní servis !
Autobus přijíždí přesně a přesouvá nás pár set metrů tam, kam jsme mohli hladce dojít pěšky, to jest k domu, ve kterém jsme předchozí večer zkoušeli výstroj a hlavně ty nešťastné boty, označené od večera papírky, aby nedošlo k dalším zmatkům. Nějak se do té cizí výstroje nasoukáme a vylézáme pracně do dalšího autobusu, spíš bedně na kolech, leze se do toho přes veliké kolo jako na korbu náklaďáku , načež nás přesunou k úpatí sopky. Tam je poslední instruktáž, sladění skupin s průvodci a nasedáme na lanovku, která nám pomůže překonat prvních asi 300 výškových metrů za nadstandardních 3 000 pesos, o kterých se pochopitelně při smlouvání ceny v kanceláři moc nemluvilo. Můžeme to teda jít i pěšmo a ty peníze ušetřit, ale dělá to jen málo lakomců, protože cesta vede výhradně po hromadě sopečného popela. To znamená zásadně dva kroky nahoru a jeden zpátky, protože sopečný tuf se odporně smeká a těch 300 metrů výšky je taková makačka, že prodlouží cestu nahoru o 2-3 hodiny úmorného plahočení, po kterém by už nezbylo moc sil na "závěrečnou" tisícovku k vlastnímu kráteru. Lanovkou jsme na hranici sněhu za necelých 8 minut. Máme už přidělené cepíny a ve "služebních" batůžkách na zádech pro případ potřeby mačky, takže není velký problém si způsobit zranění už při vysedání z toho stroje (jezdí se po dvou lidech a před výstupem je třeba zvednout nad hlavu ochranný rám a vyskočit každý na jinou stranu od sedačky), ale na druhou stranu se předpokládá, že už tohle někdy každý z nás dělal a že nebudeme zbytečně zmatkovat. Nahoře na výstupní plošině je konec konců obsluha, připravená celý ten kolotoč v případě nezbytnosti i zastavit.
Po shromáždění odcházejí jednotlivé skupiny tak, jak byly dole zformovány, rychlým pochodem do kopce. Cílem je hned na začátku skupiny trochu roztrhat, protože na sopku denně leze nejméně 300 lidí, s doprovázejícími profíky spíš 350. Na začátku skupiny jde vždy průvodce, který se snaží udávat tempo, jeden profík jde veprostřed a poslední popohání opozdilce a snaží se, aby se "jeho" lidi nemíchali s další partou. Občas se někomu pod nohou uvolní kámen a to se pak po svahu nese volání "Rocca, rocca!", že jako letí šutr. Proto ostatně máme na hlavách ty přilby. Jeden kámen, veliký asi jako pěst, mi skutečně hvízdne stěží půl metru od hlavy. Myslím, že kdyby se do té mé palice trefil, nebyla by mi jakákoli helma moc platná, kámen má určitě rychlost víc než 100 km v hodině, aneb "Nemyslíš (když sem lezeš, tak), zaplatíš !".
Na svah se stoupá v malých "hadovitých" zatáčkách, cepín se musí držet na hlavu (to je za místo, kde se "krumpáč" spojuje s násadou) tou rukou, která je blíž ke svahu a člověk se opírá defakto o násadu. V okamžiku otočky o 180 stupňů se má cepín přehodit do druhé ruky tak, aby byl pořád na té straně těla, která je přivrácená ke svahu. Tato stoupací technika má tomu, kdo uklouzne, zamezit v bezuzdném mávání kolem sebe krumpáčem, což by vedlo ke zbytečným poraněním lidí před ním a za ním, případně i jeho samotného. Pokud to padající člověk v šoku zvládne, měl by mít šanci uchopit volnou rukou násadu a seknout krumpáčkem směrem nad sebe a zastavit, nebo alespoň přibrzdit svůj pád dolů. Takhle popsané to vypadá dost hrůzostrašně, ve skutečnosti ale k žádným pádům a zasekávání nedochází, možná za zhoršeného počasí, nebo za ledovky, ale to se asi s klienty nahoru ani nechodí.
Asi po hodině plahočení jsme někde ve třetině tisícového výstupu a pod námi se otevírá pohled na okolní hory. Sopku, dýmající přímo nad námi, ani moc nevidíme. Ve třetině výstupu se dělá také malá svačina a delší pauza a pak se zase leze nahoru, stále stejným stylem, jen svah je stále příkřejší.
Konečně jsme u kráteru. Je to věnec skal, po kterých lze celkem bez nebezpečí chodit, mezi námi rozestoupení průvodci jenom brání tomu, aby nějaký zbytečně odvážný pitomec neprojevil tendenci sejít na očouzený sníh, který je navátý a umrzlý ve vnitřní části kráteru. Sopka je klidná, věřím, že i protkaná vulkanologickými sondami. Kdyby cokoli hrozilo, jistě by nás nepustili ani k té dolní lanovce. Kráter sám je pravidelně vysoustružená díra dolů do hlubiny, ze které stoupá lehký namodralý dým. Uvnitř kráteru, hluboko mimo náš dohled, to jednou za minutu, nebo dvě mohutně zaduní, jak se magma vzepne o pár metrů a zase klesne unaveně zpátky. Kdykoli sopka trochu hlasitěji zafuní, my všichni nahoře se dusíme silným sirným zápachem, ze kterého slzí oči. Lidé se zpravidla projdou po obvodu kráteru, trochu se navzájem pofotí a jednou po zadku dolů. Fotit okolní hory se odtud moc kupodivu nedá.
Poté, co se projdu po skalách (celý kráter se bez horolezeckých pomůcek
obejít nedá, jde se cca 250 stupňů z 360 možných a pak musí člověk po vlastní
stopě zpátky). Nadchází vrchol celé akce. Člověku přivážou na prdel polštář,
který si vynesl v batohu nahoru, tkaničky se různé provlékají kolem stehen a
kolen i kolem pasu, přivedou Vás k okraji kráteru, kde začíná uklouzaný sněžný
kanál a řeknou prostě: "Tady si sedni a jeď"! Řekne se to snáze,
než se to udělá. Za prvé je tu cepín, který se nadále musí držet za hlavu tak,
aby si jeho kovovou část člověk nevrazil do střev, přičemž brzdit se má po
jedné, nebo druhé straně opět topůrkem. Rychlost se má udržovat kolem 40 km v
hodině. Důležité je sedět ROVNĚ, tedy nikoli jako já položený zády na sníh, to
totiž zbytečně člověka brzdí, do zad tlačí kovové mačky a devastuje to i sněžný
kanál, protože člověk s sebou zbytečně hrne spoustu sněhu. Když jedete špatně
protože pomalu, občas na Vás zezadu narazí ten, koho pustili za Vámi a kdo se
tak nebojí rychlosti a jede dolů jako blázen (nadšením, vzrušením a strachem
přitom zpravidla řve, v posledním momentu před srážkou je to zpravidla slovo "Promiň!",
ale to už ho máte zpravidla za krkem, omotáte se jeden kolem druhého a musíte se
rozplétat). Sněžný kanál také občas končí, je nutno se vrávoravě postavit a
odpotácet se pár desítek metrů k jeho pokračování. V každém případě urazíte
dolů těch 1 000 výškových metrů i s přecházením za necelých 15 minut. Dole, kde
končí sníh, se ocitnete nedaleko lanovky. Tam je třeba si sundat z prdele
polštář, ale nechat si návleky, protože musíte po už popisovaném sopečném popelu
ujít těch dalších 300 výškových metrů, tady už lanovku ani nepouštějí. Cepín se
při brždění pádu opět docela hodí. Návleky pak brání jemnému sopečnému písku ve
vstupu do vašich bot.
Dole čekají profíci, který Vám odeberou služební výstroj a po naplnění některého z přistavených dopravních prostředků Vás odvezou do města, kde akce končí v příslušné agentuře přípitkem na zdraví. Po Puconu pak chodí zástupy lidí s mokrými zadky a vracejí se do svých ubytoven. Vracíme se rovněž a uléháme rovnou k bazénu se studenou vodou a opalujeme se (jen občas se nejodvážnější z nás i namočí).
Žena snídala asi hodinu po našem odjezdu. Pak se jde podívat k hotelovému bazénku (tam se bude odpoledne ráchat) a do města. Z hlavní třídy O'Higgins (což byl nějaký chilský slavný generál, po němž je tu toho pojmenováno víc) odbočuje do ulice Frésie a vystoupila ke hřbitovu v kopcích nad městem,. Nebožtíci odtud mají pěkný výhled na aglomeraci. S nákupem se pak vrátila do hotelu. Po krátkém odpočinku vyrazila znova do města s cílem navštívit místní muzeum. Nachází ho po menším úsilí, ale kulturní stánek je zavřený a otevírací doby nejsou na dveřích zveřejněné. Začíná proto hledat místní klášter. Nachází ho v okamžiku, kdy je zde velká výprava mládeže, snažící se rovněž o vstup. Omladina je vpouštěna jen po malých skupinách. Vzhledem k jejich počtu to vypadá na dlouho, proto to žena vzdává a stahuje se do hotelového bazénku s velmi studenou vodou (tím se zároveň vyjasňuje, proč se v bazénku skoro nikdo nekoupe). Kolem čtvrté se pak vrací výprava uřícených prdelních vulkanojezdců.
Po standardní přežírací snídani vyrážíme autobusem do národního parku. Představuje to asi 40 km drcanici po šotolinových cestách, která končí před branou parku. Tam Jirka kupuje a rozdává vstupenky s úpěnlivými poznámkami: "Lístky prosím po akci vrátit, potřebuju je do účtování" (mimochodem, jedním ze členů nově příchozí skupiny je účtařka Adventury, která je zde jako klientka s mírnou slevou na jakési předsvatební cestě se svým milým ... a nechává se slyšet, že ty lístky Jirkovi rozhodně neodpustí (jinak je holka celkem normální).
Vycházíme společně. Asi po dvou kilometrech nahoru a dolů nám Jirka ukazuje místo srazu, pochopitelně hospodu, jak jinak ! Odtud už cesta jen stoupá nahoru k jezerům. V důsledku dost prudkého stoupání nechávám svoji drahou polovičku ještě s jednou starší účastnicí dost daleko za sebou.
Cestou se zastavujeme u níže položených vodopádů Nido de Aguila a o něco později u vodopádů Trufulco. Cílem je dostat se na náhorní plošinu s jezerem Chico. Cesta vede střídavě nahoru a dolů kolem dalších jezer Toro a Verde. Každý jdeme trasu poněkud jinak podle vlastní fantazie, nejdále pochopitelně došla omladina, která udělala nejméně dvacetikilometrový okruh celý. Většina lidí se ale vrací po vlastní stopě zpět k chalupě s hospodou. S manželkou se potkávám při návratu od jezera Verde, kam ona ještě na krátkou otočku chce zajít. Nejvýznačnější rostlinopisnou pamětihodností tohoto výletu jsou stromy araukárie, stromy, které se neumějí rozhodnout, zda se mají stát jehličnany, nebo listnáči. Z tohoto důvodu mají listy ve tvaru rozcáplého jehličí.
Čekám na ženu u jezera Toro, cestou zpět fotíme ještěrky, což při jejich schopnosti vnímat vibrace není úplně jednoduchý úkol. Sice nás nevidí, ale to, co my lidi považujeme za tiché přešlápnutí, považují ony patrně za skládání štěrku. Nakonec na ně vyzrávám tím, že se jen otáčím v kolenou, případně sedám na bobek, přičemž zaručeně nehnu nohama v pohorkách.
U chaty jsme s manželkou jako první před půl pátou, většina ostatních přichází do dalších 30 minut. Chybí však Zdeněk a Růženka s Tondou. Nejstarší z nás, Hedvika, odchází dopředu, aby pak nemusela pospíchat a zdržovat ostatní. Nejrychlejší jedinci, totiž Honza s Jitkou, vyrazili indiánským během k parkovišti, aby případně odtud dali najevo, že opozdilci jsou tam, protože hospodu nějak minuli (nebudou tam). Zbytek skupiny se pomalu zvedá k pochodu zpátky k bráně parku, protože opozdilci právě dorazili. Cesta Honzy s Jitkou se tím stala zbytečnou.
Odjíždíme asi v půl sedmé. Cestou nabíráme dva jiné Čechy, kterým Jirka slíbil odvoz v případě, že náš autobus pojede dříve, než místní linka. V hotelu jsme asi za hodinu, na večeři jde většina z nás do blízké restaurace na břehu jezera, nikomu se už nechce po dnešním výletu chodit moc daleko.
Dnes je volný program. Anička proto vyrazila s Hedvikou na dopolední procházku městem. Jdou znova zkusit muzeum, ale to je stále zavřené. V důsledku toho se courají po obchodech a po tržnici. Anička kupuje ozdobný svícen a dvě kovová pítka na čaj s koky, která jsme popatřili předtím na planině Altiplano nad městem Arica. S návratem k hotelu v poledne se ženské začnou vyhřívat u bazénku. Ostatní část skupiny dělá v podstatě totéž. Draha s Evou uvažovali dnes o výletu katamaránem po jezeře, ale nakonec se nechali přemoci Lenorou a váleli se také u bazénku.
Nejaktivnější z celé party je dnes Zdeněk a já. Domluvili jsme se už dříve s Jirkou, že půjdeme zkusit rafting po místní divoké vodě. Chvíli hledáme cestovku s přijatelnou cenou a odjezdy tak, abychom se stihli vrátit spolehlivě před pozdně odpoledním startem programu v termálních lázních. Nakonec nacházíme v záplavě zdejších sopkových a raftových společností (také se tu dá jezdit po okolních kopcích na koni) jakousi společnost Trancura, která slibuje asi 3hodinový program, začínající asi v 10:00 dopoledne. To je už sice poněkud na knop, protože s sebou nemáme plavky a musíme se pro ně vrátit do Interlakenu, ale nakonec se všechno stíhá, však oni za nějakých 23 000 pesos v nejhorším chvilku počkají ! Jirka nás ujišťuje, že kvalita zhruba 40 místních cestovek je takřka identická, počínaje bezpečností klientů a konče profesionalitou průvodců, takže zásadní chybu nelze udělat výběrem kterékoli z nabídek. Organizující dívčina u stolku se nás ptá, zda chceme "easy", nebo "alto" vodu, pochopitelně jsme za ty peníze pro "alto", tedy větší dobrodružství. Nevíme bohužel, co to znamená (Jirka, potvora jedna, to ví, ale prý nám nechtěl zkazit překvapení ... za to bych ho dodatečně ještě dnes nakopl).
Krátce po desáté nás vyzvedává dodávka a my jedeme do hor k základně raftařů. Tam odkládáme většinu věcí s výjimkou spodního prádla do skříněk a navlékáme neopreny, záchranné vesty a přilby. S takovouto výbavou jsem se nikdy nenamáhal raft jet, hádám, co to bude za divočinu ! Pak vyplavává najevo, že mluvíme pouze anglicky, což sice není v Puconu zas až takový šok, ale je to komplikované tím, že anglicky se dorozumím pouze já, Zdeněk umí pouze německy a to z průvodců cestovky neumí nikdo. Navíc mi Zdeněk sděluje, že tak trochu kecal, když říkal, že ví, o čem to raftování je a že seděl v raftu na nějaké klidné vodě jen jednou v životě. Překládám tedy z dosti omezené angličtiny kormidelníka Tomáse, uspořádané stranou od ostatních výhradně pro nás dva, co se na takovém raftu vlastně má dělat, aby akci na něm člověk pokud možno přežil. Zdeněk si to, i podle pozdějšího chování, nějak závratně moc představit nedovede, ale nakonec všichni jsme nějak začínali !
Navlečeni do těsných neoprenů sedáme znovu do aut a jedeme ještě výš. Taky,
co jsme se oblékali, je cíl cesty, abychom se mohli plavit po divoké vodě směrem
dolů. musíme vystoupat další metry. Po celkem krátké příkré cestě vystupujeme z
aut a část z nás pomáhá sundat naskládané rafty z vozů a snést je dolů k řece.
Tam je házíme na vodu a probíhá poslední kurs, jak se pádluje, jaké jsou povely
v nebezpečných místech a vyrážíme. Vody v řece není závratně mnoho a nebezpečná
místa jsou tu stěží tři (po skalách stojí kameramani a naše výkony dokumentují),
ostatní je jen běžná voda stěží úrovně 3. Easy a alto jsou sjezdy úplně stejné.
Liší se pouze stylem zdolání asi 6metrovového vodopádu, který máme v cestě
(většina kormidelníků ho zdolává tak, že si rafty přetahuje na laně) a jen asi 3
z nich, mezi nimi i náš Tomás ho opravdu SJEDOU, pochopitelně sami, bez klientů,
kteří by se přitom celkem skoro určitě pozabíjeli. "Easy" parta obchází vodopád
lesem, alto skupina musí na skálu a tu výšku musí asi z 5 metrů skočit do
hluboké vody pod vodopádem. Já teď mít Jirku po ruce, tak bych ho fakt asi zabil
! Je nás na té skále natlačeno několik desítek a skákat musíme po jednom, přičemž ti, co
tu už absolvovali, zdola posměšně řvou: "Jump, jump "
Člověk se
musí chytit zkříženýma rukama za průramky plovací vesty a po nohách se vrhnout
dolů do neznámé vody. Zdeněk to nějak skočil, mě povolily nervy a slezl jsem tu
skálu asi o 2 metry níž a za posměšného řevu zdola jsem to skočil z nižšího
stupínku. Dole už Vás, když se vynoříte z hluboké vody, vtáhnou do
některého z
připravených raftů. Pak se jede dál, ale už ne dlouho, před základnou se vrhá
většina lidí do vody a nechává
se proudem přinést na mělčinu u břehu. V raftech zůstávají pouze kormidelníci,
kterým potom pomáháme dostat plavidla na břeh a odnést je k uschnutí a zběžné
kontrole do skladovacích hangárů. Pak se jdeme převléknout zpět do svých
hacafraků a odvážejí nás zase do města. CD s naším sjezdem a potupnými skoky do
vody bude snad odpoledne (ve skutečnosti je připraveno za další 4 000 pesos až
ráno druhého dne).
Jirka čekal náš návrat od vody už někdy v půl druhé (10+3 +zdržení na začátku), ale dorazili jsme až před 15:00. Doufám, že si alespoň chvíli myslel, že jsme se utopili a už v duchu sumíroval hlášení o ztrátách pro Adventuru, protože o tom skákání ze skály do vody, potvora, velmi dobře veděl a pak prohlašoval, že to byl hlavní důvod, proč to nejel s námi, protože jinak má vodu rád, jenže akorát prý ve sprše !! Všichni se scházíme u hotelového bazénu, kde se asi do půl páté povalujeme.
Den zakončujeme návštěvou termálních lázní Huife. Je to oblíbené zdejší výletní místo, vyvěrají tu minerály nasycené prameny.Po příjezdu na místo zjišťujeme nepříjemnou skutečnost, že vstupné od předloňska opět stouplo a to z 8500 na 10500. Protože jsme se sem víc než hodinu kodrcali autobusem, ukecáme slevu na 9 000 pesos: jednak už je skoro večer a jednak jsme veliká skupina. Pokladník si musí tuto benevolenci nechat po telefonu schválit.
V bazéncích se necelé 2 hodiny válíme v různě vyhřátých a různými smrady napuštěných nádržích. Někteří z nás občas střídají moc teplou vodu rychlým a krátkým ponořením se do zdejší kamenité horské říčky. Nechce se nám vyhazovat 9000 pesos na osobu za krátký pobyt, ale Jirka správně usoudil, že nás horká, prosolená voda za 2 hodiny dostatečně vyčerpá, abychom moc neprotestovali proti odjezdu. Pak tedy jedeme ještě hodinu zpět do Interlakenu a jdeme na opožděnou večeři. Pozorujeme kuchaře v akci, protože do kuchyně je vidět a jeho činnost je koncert umělce, ve kterém hraje roli i fén na vlasy, kterým si přidmýchává oheň pod bifteky, zabalenými v alobalu, aby se lépe propekly.
Odjíždíme na dvakrát, protože Zdeněk zjistil, že si nechal v chatce mobil. Protože to ještě není víc než 20 kilometrů, vracíme se, ale s Jirkovou poznámkou, že příště se to už opakovat nebude a jakákoli zapomenutá věc se už nechá na místě a sklerotik si ji bude muset nechat poslat do Čech, nebo minimálně do Santiaga, pokud mu to stojí za náklady s tím spojené. Dnes máme před sebou asi 400 km. Na to, že sám postrádá hodinky, přišel Jirka až později.
Kolem poledne zastavujeme ve Valdivii a jdeme se podívat na místní rybí trh. Kromě nepřehledné nabídky ryb a dalších mořských potvor jsou tu zajímaví lvouni a ptáci, kteří v okolí trhu čekají na lákavé zbytky. Asi devadesátiminutovou přestávku trávíme procházkou po vnitřním městě. Kromě nápisů "BierFest" (dostáváme se do německé oblasti Chile, které dominují různé el eintopfy a el štrúdly na jídelních lístcích) tu toho zas tak moc zajímavého nevidíme. V městské tržnici se nachází spousta malých krámků s hadry a různými pamětihodnostmi od zajímavých po úplné pitomosti, za které by bylo škoda vyhazovat peníze. V oficiálním znaku Valdivie je právě lvoun, je to velice sympatické zvíře¨a hravým výrazem, asi jako má naše vydra Vydrýsek. Fotíme bez valných výsledků také nějaké ptáky v parku. Asi v jednu hodinu pokračujeme v cestě.
Projíždíme přes Puerto Varas, kde teď budeme pár dnů bydlet, na cestě k vodopádům na řece Petrohue v národním parku Vincente Perez Rosales. Fotíme vodopády a sopku Osorno v pozadí. Po krátké okružní procházce po okolí vodopádů jedeme ještě k jezeru Todos los Santos, kde na chvíli zastavujeme na focení. Trochu nás zdržuje řidič, který někam zmizel (ani nevíme, odkud do za chvíli Jirka přihnal, asi z hospody). Cestou zpět do Puerto Varas zastavujeme v místním supermarketu nakoupit si zásoby na zítřek.
Bydlíme poněkud stranou od centra města, říkáme tomu "přestavěná stodola". Zastavujeme před hotýlkem, o kterém si myslíme, že bude "náš", ale ukazuje se, že bohatnoucí majitel (který tu skutečně bydlí) měl na mysli jinou stavbu, ke které nás doprovází. Cestou vidíme další důkaz německého vlivu ve zdejší části Chile, totiž hasičské auto s velkým nápisem FEUERWEHR. Španělština jako z mluvnické příručky !! Němci se do této oblasti dostali už na konci 19.století a německy se lze domluvit rovnocenně se španělštinou. Vlna přistěhovalectví tu skončila s hospodářskou krizí ve 30 letech 20.století, pak už der Teufel Fuhrer potřeboval lidi do zákopů tisícileté Říše a dostat povolení k vystěhování do Jižní Ameriky nebylo tak jednoduché, pokud to nebylo motivováno ideologickými důvody, případně prací pro nacistickou rozvědku. Nicméně za minulých 50 let toho tu Němci hodně pojmenovali podle své vlasti, takže když se druhý den ptám, čím bylo Branau tak významné kromě toho, že se tam narodil Hitler, že tady postavili Neue Branau, Jirka mi odpovídá, že město postavili a pojmenovali dávno předtím, než se tam ten Hitler vůbec narodil.
Naše zdejší ubytování je bez nadsázky předimenzované: obrovské pokoje, někde více postelí, všude pohovky, společenská místnost velikosti malé kostelní lodi. Evidentně je to bývalá stodola, protože ve výši prvního patra jsou skleněné dveře s malou teráskou, ovšem zevnitř z chodby zamčené a pro jistotu ještě zastavěné nábytkem, aby jimi někdo omylem neprošel a neupadl na hubu do přízemí, což by při dané výšce mohlo být i zdraví škodlivé. Dohadujeme se, že odtud povede Jirka večerní briefinky, teda pokud se mu kvůli tomu bude chtít lézt tak vysoko !!
Po krátké informační schůzce se část účastníků vrací ještě jednou do města na večeři, my zůstáváme na pokoji. Anička se předchozí den trochu připekla u bazénku v Interlakenu a jímá ji obava, jak zítra ponese na spálených ramenou batoh.
Snídaně od půl osmé je bohatá: kromě obvyklých houstiček s máslem, salámem a sýrem dostáváme i koláč tak zvaný domácí (cynici mezi námi, například já, tvrdí, že je ze supermarketu a ne-li, tak určitě z prášku) a evidentně domácí marmeládičky v nestandardních skleničkách.
Vyjíždíme asi za hodinu přes známý přístav Puerto Montt (viz jedna písnička Pavla Dobeše pojednávající o tom, jak tam ztroskotal) do národního parku Alerce Andino. Posledních asi 8 kilometrů vede po šotolinové cestě. Jirka slibuje mostky, které stěží unesou autobus, takže turisté přes ně musí přejít pěšky, ale situace se proti minulým letům zřetelně změnila, nic takového tu není. Na vstupní bráně platí Jirka obvyklou cenu za hlavu. Strážný, jemuž prý není téměř rozumět, nás varuje, že u řeky je cesta přerušená a dál se nelze dostat. To by bylo nemilé, ale Jirka informaci neguje prohlášením, že ten most, o kterém strážce mluví, spadl už asi před 10 lety, na opravu nejsou peníze a s broděním v tomto místě se počítá.
Cesta je pohodlňoučká skutečně až k horské říčce. Trochu nám krápe a někteří z nás začínají poplašeně vytahovat pláštěnky. Poměrně brzo se ale zase vyčasí. Procházíme kolem vodopádů řeky Chaica. Kousek se musí jít po schůdkách a lávkách až k brodu. Přechod přes řeku je kolektivním dílem: nejprve přejdou zdatní a ti pak jistí brodění těm slabších tím, že jim přenášejí batůžky, případně je přímo jistí při cestě z kamene na kámen. Nejlepší je se zout a tu chvilku v ledové vodě vydržet bos, klouže to pak míň, než při skákání po kamenech.
Pak pokračujeme společně k jezeru Chaiquenes. Anička s Hedvikou jsou tradičně na konci party. U jezera na ně čeká Jirka s tím, že pokud nechtějí pokračovat dál, vrátí se s nimi a pomůže jim přes řeku zase zpět. To už se z další cesty vrací i Draha s Evou se zprávou, že další cesta je špatná a kluzká a stejně není nic vidět, takže skupina odpadlíků od víry se rozrůstá. Postupně to vzdávají i Tonda s Růženkou a Zdeněk. My ostatní pokračujeme dál až k jezeru Triangula. Cesta je skutečně kluzká, ze stromů prší, ale výsledný pohled na další jezero je nám dostatečnou odměnou.
Asi v půl čtvrté jsou odpadlíci dávno na parkovišti, kde je obtěžuje předem avizovaný hmyz typu "hovado obrovské a navíc silně kousavé". Provětrávají se tedy batohy a hledají se co nejúčinnější spreje, protože s tou havětí nelze do dobrém vyjít, zejména těsně před deštěm (máváním rukama kolem hlavy se rozhodně zahnat nedají). Anička s Evou jde na krátkou procházku kolem jakýchsi bažinek, no tam těch žravých potvor muselo být ještě víc ! Po návratu hlavní skupiny odjíždíme před pátou zpátky do Puerto Montt.
Ve městě si dáváme rozchod na individuální večeře. My s Aničkou končíme v lidové restauraci Doňa Milla. Ceny jsou tu příslušně nižší, staví se tu na jídlo různí tiráci a nebýt toho, že losos připomíná z jedné strany černouhelnou mosteckou pánev v době, kdy ještě nebyla vytěžená, je jídlo i poživatelné (pokud spálenou kůži z obligátního lososa odkrojíte, zbytek masa je kupodivu nadále poživatelný).
Snídáme obligátně v 7:30, vše je jako předchozí den, jen koláč je
jiný a lepší. V půl deváté odjíždíme do přístavu na trajekt na ostrov
Chiloe, abychom si užili i ostrovní Chile. Cesta malý červeným trajektem
trvá asi 30 minut. Přistáváme v městečku Chacao a dál jedeme přes
Ancud dosti komplikovanými cestami ke kolonii tučňáků a lvounů.
Tam nasedáme ve dvou partách do člunů. Abychom se snad proboha nenamočili,
táhnou nás k loďkám po na plošinách, opatřených velkými koly, aneb vše pro
turismus ! Jedna plošinka pojme 6 lidí. Zpočátku jsou dost vlny a moře
kolem kolonie lvounů dost hází, zejména když se ze zátoky blížíme k otevřenému
moři. Některé ženské mají evidentně strach a modlí se, aby už byly na pevné
zemi. Spíš je to otázka důvěry v to, co ještě atrakci provozující rybáři
pokládají za bezpečné, nějaký převrácený člun a utopený turista by se jim
evidentně do krámu nehodil, takže většina z nás se na vlny vzpínající se kolem
člunu dívá celkem bez obav. Cestou od lvounů se ale moře zase uklidňuje. Na břeh
se vracíme asi v půl druhé, prohlídky jsou za těch asi 8000 pesos na osobu dost
striktně načasované, další skupina výletníků už se blíží.
Definitivně vzdáváme předtím diskutovanou možnost další dvouapůlhodinové jízdy do Castra, kde jsou prý k vidění kolonie domů na kůlech (s cílem ušetřit za drahý nájem pevné země). Pokud bychom tuto atrakci chtěli zhlédnout, vrátíme se do hotelu po půlnoci a snad budeme mít potíže i s nájmem trajektu zpět na pevninu. Jedeme proto zpět do Ancudu, kde zastavujeme asi na 90 minut na inidividuální oběd a prohlídku městečka. V městském parku fotografuje většina z nás sochy místních bájných bytostí, mezi kterými dominuje cosi jako mořská panna, která zaručeně svede každého chlapa, na kterého se podívá (ten chlap by teda musel být pěkně sexuálně vyhladovělej, ale asi v tom bude zamotané nějaké nadpřirozeno) a nějaký mořský polobůh, který má zase na svědomí polovinu dětské populace na ostrově, no, nějak to ty zdejší ženské podvedeným manželům vysvětlit musejí, že jo !!
Před návratem na pevninu zastavujeme ještě v městečku Caulín. Prohlížíme si kostelík (zrovna se sjíždějí početní svatebčané) a hřbitov a pozorujeme černokrké labutě (jsou normálně bílé, akorát krky mají jako čerstvě vylisované brikety). Na pevninu se vracíme trochu větším žlutým trajektem. Z paluby pozorujeme čoudící sopku Chaitén, která vybuchla někdy v listopadu loňského roku (psali o ní v Respektu, který jsem vzal pro pana vedoucího s sebou, protože článek o poměrech v Chile v něm byl velmi dlouhý a poučný ... Jirka po jeho přečtení potvrdil, že podle jeho znalostí je článek minimálně skutečně o Chile a nepochází asi z výcuců nějakého grafomana na Google.com či Wiki).
V deset odjíždíme na letiště v Puerto Montt. Máme letět do Punta Arenas ve 12:50 se společností SKY. Nasedáme z brány 1 do Boeingu 737, který právě přiletěl ze Santiaga. Brány jsou tu celkem 3 ve dvou různých patrech a do posledního okamžiku není jasné, ze které budeme nastupovat, ale vzhledem k miniaturnímu letišti se jedná o pustý formalismus, proto je místo shromáždění cestujících oznámeno rozhlasem na poslední chvíli. Většina cestujících se tou dobou zcela rozumně shlukuje kolem brány 1, jen Češi váhají. Je to však hádanka asi jako dotaz, zda autobus na Prahu odjíždí z Karlových Varů skutečně odjinud, než ze stanoviště číslo 1. Trojka přichází pravděpodobně v úvahu jen tehdy, odlétá-li jeden spoj na jih do Punta Arenas a současně jiný na sever do Santiaga, jinam se odtud stejně nelétá. Případně by se na jedničce ještě mohlo, malovat, nebo by tam mohlo prasknout nějaké potrubí. Ještě před nasednutím si někteří z nás zopakují frontu na odbavení, protože si u sebe nechali nože, o které nechtějí přijít. Musí si tedy vypůjčit od kolegů nějaké kabinové zavazadlo a to fiktivně podat.
Na palubě dostáváme lehký oběd, let trvá asi 2 hodiny. Přes Jirkovo temné varování, že přistání bude velmi tvrdé, protože tady už fouká silný vítr od Jižního pólu, je dosednutí skoro hladké, respektive mnohem příjemnější, než předtím v Temuco. Čeká nás autobus se šoférem Ivanem, do kterého nasedáme a jedeme do Puerto Natales. Cestou se zastavujeme na osvěžovací pauzu v hospodě, kde mají přestárlého kondora, který by už v přírodě nepřežil a teď tady pózuje fotografům. Starý pán je z toho úkolu už dost unavený, prý je mu ke 30 letům. K našemu mírnému překvapení se k nám španělsky hlásí za pultem nějaká neznámá dívčina. Ukazuje se, že je to letuška našeho letu, která se v době služebního volna zastavila jakožto vnučka majitelky hospody k babičce na návštěvu.
V Puerto Natales bydlíme u jakési Betty v hotelu Patagonia na ulici Patagonia. Hotel je dost honosné pojmenování pro boudu stlučenou z prken, ale na přespání to stačí. Betty se prý od doby, co ji zde Jirka poznal jako poslušnou manželku rozvedla, založila prosperující živnost a řídí svým vlivem snad i část města (snad je radní, nebo co).
Po ubytování je krátká informační schůzka, po níž jedeme autobusem většinou do města do hospody. Betty nám doporučila místní lidovku, ostatně tu žádné honosné restaurace ani nejsou. Lidovka je nabitá hosty, stěží se nás podaří umístit ke sraženým stolům. Narvaná hospoda je však vždy lepší doporučení, než hospoda prázdná a ukazuje se, že to není výjimka z pravidla, jídlo tady mají skutečně dobré a servírují rychle.
Po večeři jdeme udělat ještě pár fotek soumraku nad zálivem.
Snídáme už v 6:00 a před sedmou už jedeme do Torres. Nikdo není dnes schopen rozhodnout, jak tento název vlastně vznikl. Ustálila se dvě tvrzení: první z nich říká, že Paine se jmenoval snad irský výzkumník, který toto místo jako první zmapoval a pojmenoval, druhá skazka říká, že je to místní indiánský název, který už i mezi Indiány upadl v zapomenutí. A vyberte si !
Cesta do snad nejznámějšího skalního útvaru v Chile nám trvá asi 2 hodiny. U brány platí Jirka vstupné. Pak nastává trapná chvilka, když se zjistí, že jsme Češi: část Torres del Paine vyhořela díky českému turistovi Janu Špitákovi, který si tady za větrného počasí hodlal uvařit čaj na benzínovém vařiči. Jirka sděluje, že celá záležitost se nepřirozeně nafukuje: náš krajan měl opravdovou smůlu, protože si vybral správné místo na vaření, jen neměl kolem vařiče ochrannou ohrádku z alobalu, protože jakožto samotář neměl nikoho, kdo by mu ji ve větru držel a benzíňák je co do vystřikování hořícího paliva ozajstný sviňiar. Oheň utekl po trávě do porostu. K činu se pachatel přiznal a Chilané s tím nic nedělali, protože zde ani nemají pořádnou hasící techniku, tak prostě les nechali shořet. A hoří prý taky rok co rok, loni to zde podpálil prý nějaký Japonec, který se na rozdíl od pana Špitáka přiznat nehodlal, i když prý v tomto případě bylo jasné, kdo oheň založil. Nicméně Češi se hned tak stigmatu podpalovačů lesa asi nezbaví.
Pokračujeme katamaránem po jezeře Pehoe. Katamaran má prý odjíždět v 9:00. V přístavu jsme s mírným zpožděním krátce po deváté, ale loď nevypadá, že by se někam chystala, je totiž zcela prázdná. Trochu prší a tak se schováváme pod přístřeškem miniaturní budovy, která slouží jako kasa, skladiště a přístřešek posádek. Teď tu není nikdo. Jirka je zcela v klidu, zná to tu. Asi 10 minut po deváté přichází volným krokem posádka 3 lidí a začíná připravovat loď k odplutí. Přiřítí se také další zájemci o plavbu.
Konečně dostáváme pokyn k nástupu. Jdeme mezi prvními, v důsledku čehož si můžeme sednout dle libosti. Díky nevelkým rozměrům plavidla a počtu cestujících je katamaran docela nacpaný. Naštěstí přestává pršet a tak část lidí vylézá na horní palubu, aby si vyfotila z neobvyklého úhlu slavné věže Torres, připomínající skládačku z černého, bílého a opět černého kamene. V ceně jízdy je káva a několik sušenek z "volného výběru" v krabici. Když to vypadá, že sušenek moc ubývá (a blíží se i konec plavby), posádka občerstvení rezolutně sklízí a umývá i hrnky od nápojů. Cesta trvala asi 30 minut, zpáteční lístek stojí neuvěřitelných 60 dolarů na hlavu ! Posádka si tyto ceny může dovolit, má totiž na jezeře monopol. Patrně z důvodu ochrany přírody je na jezeře jen jeden dopravce. No - když vidím záďovou vlnu, kterou katamaran zvedá při rychlém pohybu po hladině, maně mě napadá, že místní rybou bych být nechtěl. Podle jízdního řádu, který jsme na lodi našli, jsme měli vyplouvat nikoli v 9:00, jak Jirka tvrdil, ale v 9:30, takže jsme vlastně vystartovali na čas.
Přistáváme na druhém konci jezera Pehoe a jdeme se ubytovat do turistické chaty. Vyřídit ubytování trvalo nepřirozeně dlouho, personál si vymyslel nový požadavek, který tu dříve nebyl, totiž okopírování titulních stránek našich pasů, patrně kdyby zase někdo zapálil les, nebo tak něco. Také se jim za trest za tu buzeraci těsně před koncem kopírování xerox zavaří. Pasy Drahy a Evy se v důsledku toho nepodařilo zpracovat, prý tedy budou vybrány dodatečně, až stroj někdo opraví (došlo na to poslední den, úřední šiml zde řehtá velmi pravověrnou úředničtinou).
Na ubytování je moc brzo, pokoje nejsou po předchozích návštěvnících (odjeli "naším" katamaránem) ještě uklizené, musíme si své věci odnést do úschovny. Protože předpokládáme, že se budeme z dnešního výletu vracet každý jindy a v důsledku toho budeme vyzvedávat zavazadla na přeskáčku, trváme na individuálním uložení, což se pro prodavače bufetu a hlídače úschovny v jedné osobě ukázalo jako těžko řešitelný logistický problém. Nakonec musel být povolán další člověk, aby se bufet kvůli nám zcela nezastavil a nepřestal snad vydělávat ! Každý úschovní lístek je třeba vypsat dvakrát, jedno paré se připíchne k batohu a druhé jako doklad dostane majitel.
Postupně všichni vyrážíme k ledovci Grey. Cesta vede nejdřív do kopce a pak střídavě nahoru a dolů. Obdivujeme řadu vyhlídek, jezírko Los Patos a nakonec jezero Grey, do kterého se ve dvou splazech láme stejnojmenný ledovec. Jsem se Zdeňkem dost vepředu, zatímco manželka se courá vzadu. Setkáváme se až na vyhlídce na ledovec a odtud se vracíme. Dobrodružnější část výpravy pokračuje ještě o dost dál dopředu, vyhlídka je tam ještě jedna a k jejímu dosažení se musejí brodit nějaké potoky. Cestou zpět fotíme kytky, což nás dost zdržuje. Přeborníkem ve focení detailů malých digitálkem je Růženka. Dívám se na to trochu skepticky, sám mám s fotografií malými digi štěnicemi své zkušenosti. Vím, že jít blíž jak na 10 cm k objektu je nad schopnosti miniaturního objektivu, ale po dovolené zaslané ukázky mě přesvědčily, že kdo umí, ten umí, ať si třeba ukázkové snímky byly vybrané ze stovek ostatních nepovedených!
Na chatu se dostáváme kolem páté, vyzvedáváme batohy a stěhujeme se na přidělené pokoje. Bydlíme ve dvou šestilůžkových cimrách, zbylých 5 lidí se dobrovolně usídluje v propůjčených stanech (na louce stojí za tímto účelem desítky erárních stanů, kapacita chaty evidentně nestačí stoupajícímu provozu). Ukazuje se, že ve stanech je méně lidí a větší soukromí, než na společných pokojích pro 6 a více lidí. Zejména omladina má o stan na dostřel od Jižního pólu výrazný zájem, i když provozovat nějaké milostné hrátky na louce, kde stojí stan vedle stanu jako na vojně, by mě asi moc nelákalo ...
Od 19:30 je možno jít na jednotnou večeři v ceně 10 000 pesos. Dáváme si se ženou jen jedno jídlo, po předchozích žranicích se nám totiž za tu cenu nezdá moc valné a stejně jsme dnes žádné velké turistické výkony nepodali. Torres se kdysi obcházely třídenním trekem, ale dynamická globální doba pokročilo, teď se bydlí v chatě přibližně uprostřed oblasti a dělají se výlety, které na mapě připomínají nejspíše upside down obrácené písmeno "W" a na chatu se vždy výletníci (spíš než turisté) vracejí vysprchovat a vyspat.
Ráno jdeme za místní jednotnou snídani za 5500 pesos, tu si tedy dáváme každý sám za sebe. Poprchává, nicméně odvážně vyrážíme do Francouzského údolí. Ostatně jsme tu na 3 dny a když se necháme otrávit, část výletu ve tvaru "W" definitivně propadne, jsme tedy ochotní jít i v pláštěnkách, protože kdy se sem zase ještě v dalším životě asi dostaneme ?
Všechno je tu pojmenované po národnostech, jak dále uvidíme, asi jak se Torres stávalo známější a známější a různé země si tu zřizovaly opěrné body v podobě turistických středisek.
My dva s Aničkou vycházíme po deváté hodině. Drobný déšť po chvíli přestává. Je i poměrně teplo, pročež stahujeme nepromokavé oděvy a jdeme mírně do kopce (průběžně se to ovšem zdá nahoru a dolů k hladinám různých jezírek, vcelku ale asi pořád stoupáme). Asi po 3 hodinách chůze jsme u Italského kempu. Přecházíme houpavý mostek. Italský kemp je doširoka rozprostřen v lese a nejen že není útulný, ale také to tu dost smrdí. Rychle jím procházíme a pokračujeme do kopce směrem na další 2 hodiny chůze vzdálený Britský kemp. Cesta vede napřed lesem, pak kamenným polem s výhledy na Francouzský ledovec. Počasí se zlepšilo, vylezlo dokonce i sluníčko a rozhání mlhu kolem horských štítů, což nám dovoluje fotit věže Torres v různých pozicích a stádiích zakrytí neprůhlednou bílou peřinou. Drápeme se po suťovém poli stále výš. Anička se asi v jednu hodinu odpoledne vrací, protože už ji nebaví neustále lézt po kamenech. Já pokračuju dál s úmyslem dojít "ještě kousek" a "ještě kousek", až je z toho celodenní výlet. Doufám, že o mě žena nebude mít strach. Suťové pole končí v lese pokroucených horských stromů a cesta jím jako by neměla konce. Částečně se musí jít podle dost velkého potoka, vytékajícího z čela ledovce vysoko nade mnou. Konečně se dostávám na planinu s horskou klečí, ale to ještě zdaleka není konec. Ledovec je sice přímo nade mnou, ale cesta se znovu ztrácí v lese a mění se na nekonečné plahočení kolmo na směr erozních rýh, které v na jaře (tedy zde pochopitelně v říjnu) vždy znovu prohlubuje tající sníh. Stoupající cesta jde stále nahoru a dolů: člověk vždycky sklouzne po jedné straně rýhy, překročí dole zpravidla suché koryto a drápe se do protější stráně, který je o něco vyšší, než ta sestupová. Ani na začátku jsem tyto nekonečné sestupy a výstupy nepočítal a pochybuji, že bych uspěl jinak, než že bych si dělal zářezy za každou rýhu do pažby své opakovačky ... na konci by se asi ta pažba rozpadla. Cestou potkávám Tondu, který se ptá, zda jsem neviděl Růženku, prý se někde navzájem ztratili. Neviděl, ale snad se jí nic nestalo. Jdu dál a pro změnu potkávám Růženku, která se ptá po Tondovi, tak se mi je snad podařilo nasměrovat zpátky na sebe. Oba shodně tvrdili, že toho mají dost a do večera se stěží dostanou k chatě. Já pokračuju ze setrvačnosti ještě dál, ale je v tom už jen zvědavost, jestli tenhle zatracenej les někdy taky skončí. U každého sestupu do díry a následného výstupu z díry si slibuju, že tahle už je poslední a pak to otočím a pořád to nevzdávám. Dost mě proto nasere, když proti mě s úsměvem jde Jana od druhého Jirky (moc se o nich v tomto textu nemluví, protože byli oba výhradně pro sebe, nezúčastňovali se společných výletů, protože byli vždy vepředu nebo jinde, na společné večeře nechodili) a roztomile a nadšeně švitoří, jak je tady nádherně, že to rozhodně musím vidět, protože už je to jen tak čtvrt hodiny na další planinu a odtud tak 50 minut k Mirror View, prostě něco v tom smyslu. Myslím, že jsem jí odsekl něco v tom smyslu, že tohle je les, ve kterém se dá leda chcípnout, jsou tu komáři a že to tu všeobecně stojí za ....., čímž jsem se jí asi nešetrně dotkl. Alespoň později mi vedoucí Jirka říkal, že prý byla z mého chování šokovaná a dost to prožívala. Hm, trochu asi právem, ale v tom případě mi měla odseknout něco podobného a ne se tím užírat !
Nicméně povzbuzen zprávou, že se zaživa dostanu alespoň na tu planinu skutečně za nějakých 25 minut (rozhodně ne za čtvrt hodiny, tedy přesně, jak jsem se obával) opouštím sakra les prince Drsoně a vcházím znovu do kleče. Jsem už hodně vysoko v horách. Proti mě jde tentokrát omladina (Veronika, Jana a Honza) a sdělují, že na tu vyhlídku se ROZHODNĚ musím dostat,.... no, tentokrát jsem alespoň neexplodoval, už jsem svůj kýbl zlosti vychrstl před chvílí. Jít tam rozhodně už nehodlám, ještě musím stejnou vzdálenost ujít zpátky !
Na planině potkávám Baronovy (Draha s Evou) a Zdeňka. Baronovi dál na vyhlídku taky nechtějí jít, nicméně Draha má dost energie na to, aby mě hecoval, že na mě všem prozradí, že jsem na vyhlídce nebyl, čímž jsem veškeré úsilí zkazil ... prostě na zlomyslné kecy je Draha přeborník ! Nicméně všichni tři počkají, až se chvatně najím (v tom jsem známý přeborník, takže moc čekat nemusejí) a odcházíme společně rychle dolů. No ... rychle, prostě znova přes ty nekonečné rýhy a vlnovky. Cestou zpět pořád čekáme na už už padající lavinu a skutečně se jí dočkáme: v horách nad námi se uvolní obrovská masa sněhu a ledu z tajícího ledovce, dokonce se mi ji podaří zachytit na pseudovideo na mém malém fotoaparátku. Několik minut po jejím dopadu se zřetelně a na poměrně dlouho zvýší průtok v potoce, vytékajícím z čela ledovce.
Když procházíme páchnoucím Italským kempem, víme, že domů to máme ještě další 3-4 hodiny chůze ... do chaty u jezera se dostáváme všichni čtyři, to jest Eva s Drahou, Zdeněk a já asi v 19:30. Anička se mezi tím důstojným krokem vrátila k chatě. Nedaleko cíle nalezla Hedviku, válející se v trávě, prý se vrátila už od Italského kempu. Ta pak v chatě vyčítá Jirkovi, že si dovolil prohlašovat, že k Italskému kempu jsou to pouhé 4 kilometry, bylo to skutečně poněkud dál. Jirka se vymlouvá, že myslel jen procházku kolem jezera. Nedlouho poté se úspěšně vrací Tonda s Růženkou. Je čas večeřet a čas spát.
Ráno po snídani balíme a odjíždíme katamaránem v 10:00. Stavíme se pro jistotu už v půl desáté do fronty, prý by na nás nemuselo na lodi vyjít místo, ale je to celkem zbytečné, jen jsme zase nastoupili první a usadili se, kam nám bylo libo. U mola kotví jiný katamaran, ještě menší, než pravidelný spoj. Před příjezdem další skupiny přichází obsluha a vyváží bublající rezavou plechovku na jezero, k molu se totiž 2 lodi v žádném případě nevejdou.
Katamaran připlouvá s mírným zpožděním. Kromě hordy turistů veze i hromadu zásob pro zdejší kuchyň. Cestující vystupují pomalu, fotí se přitom, kecají a zdržují. Nastupujeme a posádka teprve začíná vyhazovat na břeh proviant. V důsledku toho odplouváme asi s půlhodinovým zpožděním. Na druhé straně jezera jsme proto asi v 11 hodin. Na parkovišti nás čeká řidič Ivan s menším autobusem, původní bus potřeboval jeho zaměstnavatel na už včera na jiné účely, tak jsme dostali jiný. Nezdá se nám, že by nám v něm bylo nějak těsno, tak neprotestujeme. Cestou zastavujeme na focení lam, okolních hor a lišky, krotce se předvádějící přímo na parkovišti.
Jirka doufal, že vzhledem k rozměru autobusu se s ním dostaneme až k východišti dnešního treku, ale prý ne, vozidlo je stále ještě moc široké. Budeme si muset pronajmout místní pendl, vypočítaný přesně na rozměr mostu. Zastavujeme u jakési laguny Amarga a Jirka dojednává odvoz dál.
Už z parkoviště autobusu se nabízely k focení známé skalní věže Torres (z vlastního východiště treku vidět nebudou, proto je tam takticky postaven kemp, spíš tedy docela přepychová "hosterie", tedy soubor budov, chat a stanů dle peněženek hostů. Dá se tu najmout kůň, pokud se to lenochům nechce šlapat nahoru po svých, teda pokud se pro změnu víc nebojí těch trpělivých zvířat !
Bereme si věci na trek a jedeme dál minibusem, zdánlivě skoro stejně velkým, jako je ten náš dnešní. Brzy se ukazuje, že tu ten pendlařský kšeft mají spočítaný dobře a to včetně ledově klidného řidiče: na každé straně vozu zbývají maximálně 2-3 cm místa, když s námi projíždí přes řeku. Jirka tvrdí, že to jednou s klienty Adventury jel a že urval pouze zpětné zrcátko. Zlobíme ho poznámkami, že dveře, přimontované k tomu zrcátku, šly do vody také a dobromyslný Jirka dělá, že se na nás pro ty jedovatosti zlobí.
Vystupujeme na parkovišti u hosterie Las Torres a vyrážíme. Je jedna hodina odpoledne ... a slunce pálí jen ! Poté, co jsme přelezli houpavý mostek, stoupáme asi 450 metrů nahoru strání. Protože máme zpoždění, nabírají všichni usilovné tempo a ztrácejí se Aničce s Hedvikou. Anička se asi za 2 hodiny dostává k chaty Chileno, Hedvika v tom vedru raději kopec vzdává a vrací se zpět k chatám u parkoviště. Od chaty Chileno Anička pokračovala po pohodlnější pravé straně. Potkala poměrně brzo Zdeňka, jehož varoval barometr zabudovaný do hodinek, že klesá tlak a blíží se bouřka. Vracejí se i oba Baroni Draha s Evou. Všichni pak míří zpět do hosterie, neboť usoudili, že nemá cenu se štvát na další kopec, aby viděli tři věže Torres zblízka. Kolem šesté hodiny proto končí první z nás potupně na parkovišti a válejí se tam v trávě. Draha s Evou vzali to válení stylověji, protože si k němu koupili flašku kvalitního chilského vína. Po "obědě" v 18:00 se Anička s Evou jdou podívat ke kempu, odkud byly věže (kromě blízkého pohledu těch, kdo se vydrápali až k nim) vidět nejlíp.
My vytrvalejší necháváme chatu Chileno (doslova) za vodou a
pokračujeme po dost nepohodlném levém břehu dál proti proudu. Cesta trochu
připomíná včerejší Francouzské údolí: po jedné straně úžlabiny dolů, po druhé
nahoru. A tak stále dokola. Nicméně tady to netrvá ani 2 hodiny jsme na úpatí
suťového pole, rovněž podobného tomu včerejšímu, jen příkřejšího a s většími
balvany. Když TOHLE překonáme, budeme přímo pod věžemi Torres. To se nedá
neudělat, když už se člověk dodrápal až sem ! Průvodce Jirka to později líčí
tak, že se rozhodl to tentokrát vylézt, přestože už nahoře několikrát byl.
Spokojeně tedy obhlédl situaci a konstatoval, že ho asi po nejbližší dobu nikdo
nepředběhne, neboť (cituji): ".... Tomáš zrovna otevřel nůž a jal se
krájet salám a je tedy od něho na čtvrt hodiny pokoj..." Jirka to líčil
tak, že doufal, že se dostane alespoň do poloviny toho strašného svahu, než ho
dojdu, nebo že se snad dostane na vrchol kopce dokonce přede mnou. Prý se strašně
rozčílil, když jsem dokázal ten salám sežrat během 3 minut a během dalších
2 minut jsem mu byl v zádech, předběhl ho (podle jeho slov) KLUSEM a zmizel vysoko nad ním,
zatímco o Jirku se z výstupu pokoušel infarkt. No ... tak zlé to nebylo, nicméně
je fakt, že jsem se nahoře válel na balvanu alespoň 20 minut, než tam Jirka
dolezl. Nahoře je známá parta, totiž Veronika s Jitkou a Honza. Se mnou a s
Jirkou nás to tedy zdolalo sedm, samotáři Jana s Jirkou tu už pochopitelně dávno
byli a míří už dolů. Trochu fotíme Torres, trochu sebe (já například fotím své
vlastní bosé nohy polepené náplastmi). Dohadujeme se, po které ze stěn Torres má
zrovna stoupat nějaká horolezecká expedice, ale nevidíme nikde nikoho. Fakt je,
že chvílemi věže zahaluje mlha a lezci mohou také viset na skobách na odvrácené
straně skály, a jsou tedy pro nás neviditelní.
Cesta zpátky nebyla moc zajímavá, je to tak vždy, když se jde po vlastní stopě. K hosterii jsme se vrátili asi ve 20 hodin. Je ještě světlo, ale než přivoláme pendl, abychom jej protáhli jakožto niť uchem mostní jehly a přejeli jsme řeku, začíná se valem stmívat. Odjíždíme asi v půl deváté, přesedáme do svého busu a jedeme do Puerto Natales. Cestou krátce zastavujeme na focení nádherného západu slunce a protože je čím dál nádhernější a Jirka už není nakloněn stálým nářkům fotografů, že TOHLE JEŠTĚ MUSEJÍ MÍT, fotíme nádherné barvy ze zoufalství za jízdy. Na tu bídu (normálně odmítám takové snímky vůbec pořizovat, to bych musel vidět přistávat UFO) to dopadlo ještě poměrně dívatelně.
Zpět u Betty jsem asi v jedenáct v noci, někteří hladovci ještě jedou na večeři.
Po snídani odjíždíme až v půl desáté. Využívám mezičas a poprvé za dovolenou zkouším na jednom ze dvou Betyiných "public" pécéček brousit na internetu, ale jde nechutně pomalu, skoro nic se nechce otevřít a tak to brzo vzdávám.
Jedeme do Punta Arenas. Cestou odbočujeme do pinguinerie Seno Otway. Vede k ní "zpoplatněná" štěrková cesta. Nějaký podnikavec si tu koupil pár metrů pozemku a vybírá tu 1000 pesos na projíždějící osobu. Připomíná to praxi novodobých českých "kapitalistů" v devadesátých letech: pronajali si teplovodní rouru mezi stěnou výměníku na sídlišti a panelovým domem (měřilo se to v metrech, občas i s nulou před desetinnou čárkou) a "prodávali lidem teplo", aniž zákon věděl, co s tím. Tady to taky nevědí, alespoň kdyby ten šupák opravil rozmlácenou silnici na tom svém pozemku, nebo z části výtěžku přispíval na chod tučňáčí rezervace ....
Pinguinerie je území, vykoupené nějakými Němci (nepochopili jsme, zda organizací, nebo soukromníky), s cílem zabránit těžbě mědi a ochránit tak přirozené prostředí pro tučňáky. Ptáci tu žijí defakto volně, území je pouze protkáno dřevěnnými lávkami a klenutými mostíky tak, aby ptáci mohli procházet pod nimi. Návštěvníci jsou žádáni pouze o ohleduplné nevřískání. Tučňáci sami se k družení moc nemají, jen si to štrádují svými cestičkami, patrnými podle vydupaného pruhu hlíny ve vysoké trávě. Přes den se ptáci většinou zdržují na vodě, k večeru se vracejí přespat do děr v zemi. Proto je prý nejtaktičtější přijet sem těsně před zavírací dobou rezervace. To asi málo kdo dělá, zejména z větších výprav. I tak tu nějací tučňáci jsou vidět, asi si zrovna vylosovali "službu u turistů". Nejlépe se dají pozorovat z kryté pozorovatelny. To je prostě prkenná bouda, která má uvnitř vybudované "tribuny na stání" a v přední stěně obrácené k moři navrtané díry pro objektivy fotoaparátů. I na tu vzdálenost a těmi několika dírami tučňáci pronikavě smrdí hnijící rybinou a nadto mají zrovna hodinu sborového zpěvu. Nutno uznat, že třeba taková česká pěnkava koňadra má poetičtější projev, pokud už kritiku chceme vyjádřit diplomaticky !
Do Punta Arenas přijíždíme asi ve 4 hodiny odpoledne. Bydlíme v hotelu Calafate. Po menších zmatcích kolem jednoho pokoje, kam se pokusila obsluha nastěhovat Hedviku s Veronikou, přičemž se tam současně ještě natíraly dveře a smrděl tam silně aceton (což dámy dost rozhodně odmítly), je třeba zase ofotit pasy a k tomu navrch ještě PAPÍRY PRO CELNÍ KONTROLU PŘI ODLETU. Tedy kterého blbce TOHLE napadlo .... Po uhašení tohoto problému jedeme k nejjižnějšímu bodu naší dovolené, což je shodou okolností i nejjižnější bod Chile, kam se dá ještě dojet autem, k Magellanovu průlivu.
Kromě samotného průlivu je odtud mlhavě vidět i Ohňovou zemi (kousek Chile je i na ní, ale ostrov sám patří většinou Argentině). Ohňová země dostala prý své jméno podle početných nočních táboráků, které na břehu zahlédli první Evropané z palub lodí a podle kterých celkem oprávněně usoudili, že se nad nimi už už otáčejí rožně, připravé pro bílé dobrodruhy. Jirka nám na dálku ukazuje nedaleké Město hladu, kam Španělé vysadili v roce 1583 osádku i s hospodářským zvířectvem. Potravní řetězec se nestačil začít tvořit, osadníci sežrali všechna zvířata dřív, než se jim narodila mláďata a poté stejně do jednoho vymřeli sami hlady dřív, než přijela další loď. Na těchto místech skutečně téměř nic neroste a je těžko se zde uživit, zejména když na Vás ještě každou chvíli útočí místní obyvatelstvo.
Od průlivu jedeme ještě k rekonstruované pevnosti Fuerte Bulnes. Byla založena 1843 Chilany, aby se zabránilo kolonizaci Patagonie evropskými státy. Bylo to skutečně na poslední chvíli. O několik hodin později se tu vylodili Francouzi. Uznali ale, že jsou druzí, a odpluli anektovat Tahiti. Pevnost byla ale po několika letech pro nepříznivé podmínky opuštěna. Tedy asi dobytek vychcípal a lidé odešli, aby se z pevnosti nestala "Pevnost Hladu"
Pevnost je dost zdevastovaná současnými chuligány, ale původní úmysl byl evidentně dobrý: postavit repliky dobových středověkých budov. Nápisy na nich upozorňují, co byl kostel (to se dá poznat i bez nápisu), co vězení (basmani bydleli v patře, z něhož se hůř skáče, stráž sídlila dole, žebřík byl odstaven) co dům pro posádku, co stáje pro hospodářské zvířectvo a co dům velitele. Až na to, že velitelovo hájemství bylo podstatně menší než dům pro posádku, je těžké se rozhodnout, kdo měl "lepší bydlení", ale "kasárna" byla zvenčí i zevnitř nápadně podobná stáji. Uvnitř pevnosti je vystavena ukázka typické místní lodice, jíž je jasně částečně vypálený a částečně Bůh ví čím vydlabaný kmen stromu. Muselo dát dost práce toto tuponosé "plavilo" pohánět po jakkoli klidné hladině Tichého oceánu, který je tichý údajně tak jednou do roka ... pokud se mu teda ten rok zrovna chce. Nachází se tu vysazené araukárie, známé už odjinud, několik replik dobových kanónů, pamětní deska a nákres středověké golety jménem Ancud.
Na zpáteční cestě připomínáme Jirkovi, že nám sliboval i delfíny. Jirka duchapřítomně odpovídá, že se máme koukat na moře. A skutečně jsme zahlédli asi 4 ploutve něčeho, co snad MOHLI být delfíni, pokud to teda nebyla fata morgána, případně Čelisti.
Do hotelu se vracíme asi ve čtvrt na devět. Na večeři nás Jirka vede do své oblíbené restaurace. Já ještě před spaním brousím přes půlnoc na internetu.
Po snídani se jdeme ještě projít po městě, fotíme si sochy různých generálů a mořeplavců v parcích. Pak jdeme chvíli na internet, abychom v 9:30 odjeli na letiště. Odlétáme ve 12:05 se společností LAN Airbusem 319. Asi po 2 hodinách mezipřistáváme v Puerto Montt. Vystupuje dost lidí a málo nastupuje, takže si přesedáme k okýnkům a díváme se z nich další hodinu a čtvrt, než přistaneme v Santiagu. K jídlu dostáváme obvyklý mix sušenek a buráků. V cíli jsme asi ve čtyři odpoledne. Jirka zařizuje taxíky do hotelu a rovnou je rezervuje pro obě skupiny na ráno: patagonská skupina se zítra vrací domů, my ještě nenažraně pokračujeme na pár dní ne Velikonoční ostrov. Vyřízení trvá dlouho, papírová buzerace je velmi výživná. Do hotelu jedeme 3 taxíky. Jirka přijel jako poslední, jeho šofér to vzal nějak méně výhodně a díky tomu musíme čučet před hotelem, potřebné papíry má totiž on.
Bydlíme v hotelu Carlton. Po ubytování je krátká schůzka ve sklepní jídelně hotelu, následuje volný program. Na 21:00 je pro zájemce plánována poslední společná večeře. Předtím jdeme s Aničkou na procházku po pěší zóně a koukáme do obchodů. Je dost velké vedro.
Patagonská skupinka si mohla přispat, ale my vstáváme v půl šesté a bez snídaně (vydává se od 7) odjíždíme na letiště. S sebou bereme jen malá zavazadla, většinu velkých věcí necháváme v úschově v hotelu. Jeden malý batoh podáváme jako společné zavazadlo, aby bylo kam dát různé nože, nůžky, spreje, krémy na opalování a podobné hovadiny, kterými by bylo možno terorizovat posádku.
Odlétáme v 9:10 od brány 25 národní části letiště Boeingem 767 opět se společností LAN. Teda MÁME odlétat, z technických důvodů nastává asi půlhodinové zdržení, po jehož příčině se raději neptáme, aby se nám dobře letělo. Cesta zabere skoro přesně 5 hodin, protože Velikonoční ostrov je od všech civilizačních bodů vzdálen zhruba stejně: asi 5 000 km. Díky této vzdálenosti se LAN plácne přes kapsu a dává lepší občerstvení, než buráky. Sedíme u nouzového východu, což je vždy, když nepřijde katastrofa, spojeno s větším místem na nohy. Když steward zjistí, že se formálně prohlašujeme za English speaking persons, vzdává rovnou školení a odkazuje nás rovnou na písemný návod v kapse sedadla.
Trochu historie:Přistáváme asi ve 13:30 místního času v Hanga Roa. Je tu -2 hodiny proti Santiagu. Posádka si vyslouží za vzorné hladké přistání už ne moc tradiční potlesk cestujících.
Před letištěm na nás čekají naši ubytovatelé a dopravci. Dostáváme každý dva věnce z květů kolem krku. Je tropicky tichomořsky horko. Jsme odvezeni do nového domku na okraji Hanga Roa, který má naše miniaturní skupinka 7 lidí (i s Jirkou) k dispozici. Je tu několik ložnic, obývací prostory, kuchyňka. Majitelka nás ujistila, že dům byl zbaven hmyzu. Na domkem se také na terase válí hromada chcíplých švábů, kterým prudká otrava nedovolila dojít ani k trávníku. Vypadá to MOC hezky !! Jirka nás ujišťuje, že další se během našeho pobytu statečně nastěhují místo padlých druhů.
Brzy vycházíme na obhlídku okolí. Protože Jirka není přesně orientován, kde byl domek postaven a kam nás to vlastně odvezli, pohybujeme se poněkud klikatě. Snažíme se dostat k nejbližším sochám moai u Hanga Roa (Ahu Tahai) a po nějaké námaze a zacházkách je skutečně nacházíme. Fotíme sochy, někteří si máčejí nohy v moři. Zpět se vracíme přes město kolem kostelíka (s Pražským Jezulátkem, které sem daroval Václav Havel).
Zbytek odpoledne aktivně odpočíváme, to jest komandováni Veronikou učíme se povinně nazpaměť jména míst a objektů zítřejších návštěv. Má to veseloherní průběh. Největší popularity dosáhl název "komari", což má vyjadřovat ženské pohlavní orgány. To si chlapi pamatovali samozřejmě nejlíp, zatímco sekyrky "toki" a klobouky soch "pukao" vzdorovaly paměťovým obvodům podstatně více. Abychom to blíže vysvětlili, je to vryp do kamene (petroglyf).
Auto budeme mít podle vzkazu pode dveřmi přistavené až zítra dopoledne v 9 hodin. Do města proto musíme pěšky, což při těch 700 metrech samozřejmě není žádná tragédie. Na Velikonočním ostrově v tuto dobu vrcholí (spíš už skoro končí) slavnosti tapati, dnes se má odehrávat finále volby Miss ostrova, tak se na to jdeme podívat. U přilehlých stánků si dáváme občerstvení a večeři v jednom: maso na jehle a nějaké pití dle výběru, nejčastěji Colu, zhýralci (jako moje žena) pak pivo. Manželka má k tomuto textu permanentní otázku, totiž jak se vlastně definuje "zhýralec", neboť nejhnusnější pití na světě je podle ní Coca Cola (to je ono!).
Kolem stánků se potulují smečky místních psů, kteří mlsně vyhlíží, co zbyde. Podle žeber, která jim koukají, se musejí nažrat na rok dopředu do příštích slavností.
Slavnosti původně trvaly asi 9 až 10 dní, když ale ostrované pochopili, že na tom mohou vydělat, protáhli je rovnou na 3 týdny, žádné troškaření. Sezvali rozhodčí komise sponzorujících společností, které na ostrově podnikají, což je tradičně LAN jako monopolní dopravce, pak snad japonská Toshiba, která si tu udělala jméno při rekonstrukci několika soch a plošin (ahu), dovozci leteckého paliva a potravin a Bůh sám ví kdo ještě. Sponzoři přidali peníze a na ostrov se v době konání slavností lítá jednou za 3 dny. Vždy se tu vyklopí 300 cestujících, letadlo natankuje a vezme minulou skupinu zpět. Připomíná to koloběh vody v turistickém vydání. Jednou za měsíc tu taky zakotví zaoceánská loď (tu jsme neviděli, ale podle Jirky vypadá, že je prý větší než ostrov). Vždyť jen rozjezdová dráha roztíná ostrov v podstatě na 2 kusy a to se ještě díky zuřivým protestům domorodců Američanům nepodařilo tady vybudovat záložní letiště pro raketoplán, které by zasahovalo na pilotech hluboko do moře. Slavnosti samy se (alespoň při volbě Miss) skládají ze spravedlivého soupeření 2 favoritních skupin žen a dívek (méně významné skupiny už vyřadila v minulých dnech předkola). Vždy zpívá a tančí jedna parta a druhá se radí, jak tu, která je na tahu, trumfnout.
Ostrovanky jsou dívenky lehké jako pápěří, ale také pěkně rostlé mašiny, které si však nadbytečný tělesný tuk hrdě nesou a hlavně s ním umí tancovat tak, že to budí oprávněný potlesk, mají prostě rytmus v krvi, obezita neobezita. Dav přihlížejících má k dispozici hrubé lavice a hlavně umělohmotné židle v ohrazeném hledišti, dozorovaném statnými muži s těžkými baterkami, kteří dávají pozor, aby se dovnitř necpalo moc lidí. Baterky budí oprávněný respekt, dostat s některou z nich při nějaké potyčce s hlídačem do hlavy by mohlo taky znamenat rozbitou lebku, proto se přebyteční diváci dovnitř ani moc necpou, spíš jen tak slídí okolo. Jakmile někdo z hlediště odejde, jsou nejblíže stojící vpouštěni na jeho místo. Mě je osobně po druhém špízu docela šoufl, bolí mě hlava a břicho, ale dostali jsme se už dovnitř do hlediště a není úplně lehké se z něj stáhnout, větší řídnutí davu přihlížejících je znát až po půlnoci. Do té doby byly lavice a židle přiražené tak těsně k sobě, že muselo vždy vstát a uhnout několik lidí při každém odchodu a příchodu. Jednomu je pak trapno odejít, když už se konečně procpal dovnitř. Tak svým miniaturním aparátkem fotím, co to na tu dá Vzhledem ke kvalitě objektivu je vzdálenost k objektu skoro nesmyslná.
Nakonec nás kolem jedné hodiny v noci vyhání mírný déšť do našeho domku.
Vstáváme rozumně před devátou, snídáme čaj a zdravě i nějaké ovoce. V 9:05 přijíždí slíbené auto, kterým Jirka nejprve odváží řidičku, aby se nemusela vracet pěšky. Odjíždíme kolem desáté. Zastavujeme se nejprve v obchodě, abychom si nakoupili zásoby na cestu a vyrážíme na okružku kolem ostrova.
Kolem ostrova vede jediná silnice, po které jezdí hlavně turisté pronajatými auty. Domorodci s vozy jezdí většinou jen tehdy, když je cizincům přistavují k domu. Počet aut prudce roste, v jediném městě na ostrově se už na jeho několika ulicích tvoří ve špičkách slušné dopravní srumáže. Bydlí se tu převážně v soukromých domech, UNESCO tu zakázalo s ohledem na unikátnost místa stavět hotely vyšší, než 2 patra a takové zase moc nelákají investory. Domorodce to docela zlobí, protože z turismu žijí ... na druhou stranu je při miniaturní velikosti ostrova (který by se hladce dal za den nebo dva přejít pěšky) docela sympatické, že tu nikde nečouhají do výšky žádné pitomé baráky. Domorodců tu žije asi 3000, ale v době slavností se počet obyvatel i s návštěvníky a příbuznými zvedne až na 10 000. Po území celého ostrova se všude volně potulují vyhublí koně, kteří neumí číst a proto se pasou i tam, kam turisté mají zapovězen přístup: totiž na plošinách ahu.
Sochy stojí až na několik výjimek vždy na pobřeží, obrácené čelem do vnitrozemí. K moři vyhlížejí jen ty nehotové, které jsou v různém stavu rozpracování viditelné v kráteru, kde se vytesávaly z lávového tufu. Teorií, co symbolizovaly (když pomineme Ericha von Danniken a Ludvíka Součka) je mnoho, ale v poslední době vítězí docela prostá idea, že se totiž jedná o sochy významných náčelníků, které měly i po smrti střežit obyvatelstvo před cizinci, jinými kmeny a asi i před morálními nepravostmi. Socha se stavěla na kamennou plošinku, které se říká AHU. Jakési předpolí před sochami sloužilo jako pohřebiště, kam se ukládaly nespalitelné ostatky mrtvých (ani v Indii dnes neshoří na pohřební hranici všechno a tam není taková nouze o dřevo jako na Velikonočním ostrově před několika sty až tisíci lety). Z ohledu na náboženské cítění obyvatel se cizincům samozřejmě doporučuje na ahu nevstupovat. Někdy je ale těžké odhadnout, kde ahu vlastně končí, většina jich je totiž zdevastovaná. Sochy jsou většinou povalené a zase se neví: káceli si je domorodci navzájem sami, nebo je v průběhu staletí shazovalo nepravidelně tsunami a nebyla už síla, chuť (a znalosti vztyčovacího postupu) je zase zvednout ? Rozhodně tu podle záznamů žil kmen Dlouhouchých a Krátkouchých (možná to ale byli Silní a Slabí nebo Tlustí a Hubení). Ty se mezi sebou prokazatelně praly.
První zastávka je lokalita Vinapu, kterou nacházíme po menším bloudění. Plánek cesty je dost zmatečný, několikrát otáčíme auto na různé cesty, až nám zaměstnanec letecké společnosti, kontrolující stav nádrží s palivem ukazuje, kudy máme jet. Sem moc lidí nejezdí, zejména asi proto, aby nemusekli koukat na ahu, která má v pozadí "sila" s leteckým petrolejem. Na Vinapu se nachází několik povalených soch a zídka z pečlivě sesazených pravoúhle otesaných kamenů, trochu připomínající incké stavby v Peru. Obhlížíme sochy a pak pokračujeme k další, tentokrát neoznačené ahu, kde se válí několik poražených soch moai a klobouků pukao.
Další zastávka je O'vaihu a Hanga Tee poblíž malého majáčku. Na O'vaihu je socha stojící, na Hanga Tee jsou zase všechny moai povalené.
Dalším bodem programu je dvojice ahu Ura Uranga Te Mahina a Akahanga. Zase rozházené sochy, klob21:34 21.4.2009ouky. Většina soch je spadlá obličejem do země, na Akahanga jsou i některé obličejem vzhůru. Kromě soch pozorujeme pobřeží a mohutný příboj, tříštící se se o ostré skály.
Pokračujeme ke kráteru Rano Rararku, kde se všechny ty kamenné divy vyráběly. Napřed jdeme pěšky do kráteru, kam mnoho lidí z pohodlnosti nechodí, protože je jim při šplhačce do neupraveného svahu horko. Nachází se tu hodně soch v různém stadiu rozpracovanosti. Vylézáme na okraj kráteru a rozhlížíme se po krajině. Po opuštění kráteru pokračujeme po jeho vnějším svahu oficiální cestou, kam chodí většina turistů. I tady je spousta soch. Zajímavá je tu jediná klečící socha na ostrově a další socha, kde to tvůrci už skutečně přeťápli: Není sice dokončená, ale üž je viditelné, že zde probíhal pokus o vytesání víc než dvacetimetrové sochy.
Dále míříme k ahu Tongariki, kde se nachází socha, kterou stěhoval český inženýr Pavel Pavel, Jirka ji důvěrně oslovuje pátým pádem: "Pavlíno!". Samotné ahu Tongariki představuje vyrovnaná řada 15 soch, zrekonstruovaných i s plošinou Japonci. Brblám, že to už jich rovnou mohli udělat 16 a postavit je jako na šachovnici, což Jirka nelichotivě komentuje, jako že mi nikdy nic není dost dobrý.
Aničce začíná blbnout foťák, který nefunguje se zoomem (později se ukáže, že byl uvnitř objektivu zalomený kablík v bužírce, proto to chvílemi vypadalo, jako by při různých manipulacích zase funkce foťáku částečně nebo úplně ožívaly. škoda za 5 korun, ale s rozborkou objektivu a jeho vyčištěním a smontováním bratru 2600 Kč). Anička od nynějška musí nadále používat základní objektiv, do kterého se jí sochy "nevejdou".
Další zastávka je Papavaka, což jsou petroglyfy. Hledáme smysluplné obrazce, ale moc jich nenacházíme. Identifikovali jsme velrybu, něco jako žraloka a tučňáka. Čar je tu spousta, ale nedávají nám smysl. Jirka, který tentokrát zůstal v autě, nám tvrdil, že toho tam je spousta, například určitě želva a komari. To známe už od plameňáků.
Další zajímavostí je ahu Te Pito Kura, kde má být nejvyšší DOKONČENÁ (dnes ležící) socha, kterou měla údajně vztyčit jednou rukou vdova, které zemřel manžel.
Protože soch už máme plné zuby, odjíždíme na pláž Anakena, kde se koupeme. I zde se nachází 7 soch, z jedné zbývá ovšem už jen kamenný pahýl a osmá kousek stranou).
Cestou zpět zastavujeme u Puna Pao, což je kráter složený z jiného materiálu (xenolyt), ze které se dělaly specielně klobouky pukao. Podle informace v průvodci tu má být 25 klobouků. Podle čísel na kloboucích by jich ale mohlo být víc. Našli jsme číslo 38, ale není jasné, podle čeho se co čísluje a jak starý je průvodce, ze kterého čerpáme informace (máme nejméně 3 různé výtisky), konec konců objevy stále pokračují.
Poslední zastávkou je ahu Akivi, což je 7 stojících soch, které koukají směrem k moři (přitom jsou ve vnitrozemí). Necháváme se tu fotit od náhodných kolemjdoucích, protože i nás je 7 a nemůžeme odolat nápadu, abychom si každý vybrali jednu sochu, se kterou se necháme jako skupina zvěčnit.
Kolem osmé se vracíme asi asi v 9 večer jdeme na večeři.
Vstáváme v půl šesté a jedeme k "Pavlíně" u ahu Tongariki.
Čekáme tam na východ slunce a u toho snídáme. Měsíc je ještě vidět, jsme tu moc
brzo.
Jsou mraky a tak máme oprávněné obavy, že nebude nic vidět. Do toho se
přidává Jirka s informací, že nás nechtěl strašit, ale za poslední 4 roky tady
ten východ slunce neviděl ! Hm, proč jsme teda vstávali ?
Jsou tu i další pozorovatelé. Pomalu začíná svítat. Stále to vypadá, že ten slavný výcho slunce opravdu neuvidíme, většina pozorovatelů to skutečně vzdává a odjíždí, jsme tu v podstatě sami. My tvrdohlavě vytrváváme, není kam spěchat. Hrozí jen to, že slunce bude v okamžiku, kdy prorazí mraky, už moc vysoko na obloze. Nakonec to opravdu vyjde, trpěliví mají kliku.
Od Tongariki jedeme kolem ahu Akivi k planině Te Peu. Cestou odbočujeme k banánové jeskyni Ana Tepahu. Buď Jirka skutečně neví, kde to přesně je, nebo se tady cesty mění často. Nemá nás kdo navigovat, v GPS mapě to není a musíme se řídit popisy v průvodcích, jako že po pravé ruce máme mít moře a pak prašnou odbočkou dolů, a ....
Jeskyni nakonec nacházíme. Je to starý známý jev, kdy láva na povrchu ztuhla dřív, než vnitřek, který ještě tekl. Tím se nadělaly bubliny, které se působením vody spojily v tunel. Část stropu se později zřítila a v díře takto vzniklé se uchytily banány (láva se rozpadá a mění na úrodnou půdu). Tím, že banány rostou v díře, koukají ven jen jejich rozložité listy. Zdánlivě to tedy při pohledu shora vypadá, jako by banánovník rostl přímo z kamene, což zase není tak moc nepravda. To tunelu, končícího stvoly banánovníku se musí buď odtud, nebo z druhé strany, kde se strop rovněž propadl a musí se projít krátkým tunelem. Podklad pro chůzi je nejistý, všude jsou vyceněné ostré lávové kameny, na které je neradno upadnout v jakékoli výstroji, natož v šortkách. I strop se může zřítit. Protože je ale atrakce neoficiální, není ani oficiálně zakázáno sem z bezpečnostních důvodů vstupovat. Vybrali jsme si vzdálenější díru, nějak se spustili dovnitř, prošli tunelem a začali jsme se drápat nahoru, což nebylo taky tak úplně jednoduché. No, ale nakonec jsme se přes všechna protivenství zase ve zdraví ocitli na povrchu.
Kousek za Te Peu hledáme ještě "Jeskyni bílých panen", Ana Kakenga (španělsky snad Dos Ventanas Caves). Jeskyni bílých panen vidí domorodí průvodci ve jménu spokojenosti pitomých turistů každý jinde, někteří snad i ve sklepě pod svým domem. Podle pověsti totiž panna muži zaslíbená byla po dobu cca 2 a více měsíců zavřená ve tmě a bylo za ní spouštěno pouze nezbytné jídlo. Není tedy divu, že tam zhubla a že její kůže bez slunce trochu zbělela. Měla se tím patrně cvičit věrnost během doby, kdy i její nastávající byl jinde a pod dozorem skládal zkoušky z dospělosti. Takže až pojedete na Velikonoční ostrv, najměte si schválně několik místních průvodců a každý Vás dovede k zaručeně pravé Jeskyni bílých panen.
Díra do země je ještě hůře nalezitelná, než Banánová jeskyně. Je to opravdový sestup do dalšího lávového tunelu, bez světla skutečně neprůchozí. Návštěvník se musí procedit úzkou chodbou, kde ze stropu čouhají ostré lávové šutry, je nutno jít s rukou na pleši, pokud si jeden neche udělat primitivní trepanaci lebky. Po pár metrech se cesta rozšiřuje a prostor nad hlavou se zvěšuje, ale začátek je opravdu "výživný". Také pomalu přibývá světla, protože tunel končí ostrým zlomem a dvěma okny (neplést s "Windows" Billa Gatese!) ve stěně útesu. Okna jsou tak 15-20 metrů nad hladinou moře přímo nad čárou příboje. Odtud by to neskočil ani James Bond, natož panna (tím se nevylučuje, že by se tu James nedal zavřít s pannou, zejména pokud by ho doktor "Q" odtud odvezl po splnění náročné mise vzduchem). Pro proslulou Jeskyni bílých panen je to jakž takž přijatelné místo, pokud by se totiž zatarasil vchod, není odtud bez dobré horolezecké výbavy zaživa úniku: dole řádí příboj mezi ostrými šutry, skočit se to rozhodně nedá, pokud jeden nechce spáchat sebevraždu. I to jídlo by se dalo spouštět na špagátu z útesu nad oknem, když na něj panna z díry nedosáhne, bude o hladu a hotovo. A pokud přitom spadne, tak Bůh dal, Bůh vzal, že ano !
Anička se zatím raději prochází a fotí na útesu, dírama ve skále se protahovat nechce. Kolem jeskyní se pase spousta (asi oprávněnně nedůvěřivých) koní.
Další zastavávka je u ahu Hanga Kioe. Je tu zase jedna (výjimečně opět stojící) socha.
Pak se vracíme do našeho skvělého domečku (minulou noc a zejména ráno už bylo spatřeno několik švábů, kteří se vracejí zejména do kuchyně), kde odpočíváme po náročném programu a asi ve 12 hodin vyrážíme ke kráteru Rano Kau. Napřed se ovšem ve městě někteří z nás musí stavit na poště (my taky!) pro razítka z Velikonočního ostrova. Toto povyražení stojí za 3 razítka 3*500 pesos na "osobu a pas". Domorodá pošťačka, která by raději v tom horku poštu zavřela a trávila siestu, přitom žádosti dalších a dalších lidí o štempl demonstrativně obrací oči v sloup. Konečně tedy máme v pasech 3 "bramborová" razítka, která tam nedaly "orgány" celní a pasové kontroly, snad z toho nebude průser někde v nějaké puritánské Americe.
Po úspěšném výpadu na poštu se konečně dostáváme k Rano Kau. Nejdříve zastavujeme na vyhlídce do kráteru a odtud přejíždíme na jeho opačný konec, na naučnou stezku po vesnici Orongo. Jsou zde zbytky obydlí a četné petroglyfy. Jirka s Aniččiným šátkem na hlavě (spálil hlavu), nás informuje o zdejším kultu Ptačího muže. To byla funkce ! Jednou za rok se volil nejlepší jedinec, který byl sice zahrnut všemožnými poctami, ale v případě, že se bohové rozhněvali a začali postihovat ostrovany nějakými nepříjemnostmi, mohlo to skončit až lidskou obětí aktuálního "ptáka". Aspiranti na titul museli konat zkoušky, které spočívaly v oběhnutí kráteru (a turistická stezka kolem něj nevede ani dnes), v sešplhání se k moři (mohl i skočit, ale dopadl by stejně jako panny mezi balvany dole) a přeplavání na nedaleký lávový ostrůvek (žraloci tu nejsou, ale zato proudy a ostré šutry). Tam bylo nutno vzít vlaštovkám (sic!) vejce a NEROZBITÉ je zapravit zpátky a ještě kamsi donést, nevím už kam, ale rozhodně byly v pravidlech povoleny snahy mu to vejce rozbít ... Bylo přitom dost smrťáků a těžkých zranění a tak není při vynalézavosti lidského rodu nic divného, že sportovní část soutěže zdegenerovala a fyzicky méně zdatní aspiranti se nechali zastupovat profesionály, kteří to odběhali za ně.
Vesnice sama je ukázkou, jak postavit bez znalosti technicky klenby sklepy pro co nejvíc lidí v terénu. Jediné, čím se dal překrýt prosotr nad hlavou, byly překládané kamenné desky. Je jen přirozené, že žádný Chrám svatého Víta takhle nevznikl, už z fyzikálních zákonů plyne, že vznikaly nanejvýš úzké díry v zemi, podobné kobce Hraběte Monte Christa. Tam se musela naskládat rodina na noc, kdy se asi netesaly moai, protože na to nebylo vidět. Nechtěl bych tady v té době žít ... jako řadový obyvatel. Náčelníkovi patřila díra největší, protože tomu (nebo pro toho, neboť je otázka, zda si bejvák stavěl sám) se podařilo najít a přestěhovat sem dostatečně velké desky pro překlady, aby vznikla díra cca 4x2 metry.
Vyčerpáni vyhlídkou se jedeme výlet po zbytek dne na pláž Anakena. Je tu zřetelně méně lidí než o víkendu, jezdí sem totiž i místňáci a je pracovní den. Už z předchozí návštěvy víme, že tu budou mravenci. Snažíme se najít místo, kde jich bude nejméně, ale dospíváme k názoru, že jsou všude. Jitku, Honzu a Veroniku válení mezi mravenci nudí jakož i koupání v moři a vyrážejí proto na protější kopec. Nevede tam žádná cesta a tak je výstup a hlavně sestup dost obtížný, dobrodruzi se vrátili viditelně unaveni a přestali alespoň vyhrožovat nočním výstupem na kopec se třemi kříži, který vidíme z oken našeho domku. Ne, že by se tam nechtělo i dalším, třeba mě, ale představa nočního přelézání ohrad a plotů, leckde i protkaných rezavým ostnatým drátem, nikoho dvakrát moc neláká ...
Po očistě od písku a prachu domlouváme program na poslední zítřejší den a jedeme na večeři. Poté se jdeme ještě podívat na západ slunce nad plošinou ahu Tahai, která se nachází prakticky přímo ve městě. Domlouváme se s Jirkou, že část z nás se chce ještě procházet po městě a vrátit se domů pěšky. Jirka tedy nabízí, že procházet se můžeme do sytosti a že nás i odveze, protože se po odvozu ostatních musí znovu vypravit dolů na internet vyřizovat služební maily. Měli se sejít snad u kostela, ale nenašli se. Já jsem se odpojil dřív a došel jsem domů sám, courání po městě mě nebabaví, chtěl jsem se jen po večeři projít. Jirka tedy dorazil sám a při čekání na dobrodruhy začínal být už lehce nervózní. Ne, že by jim cokoli hrozilo, ale nebylo jasné, zda má autem jet a kde má zastavit. V noci bez osvětlení tu leccos vypadá trochu jinak, cesty k jednotlivým domkům odbočují nečekaně ze silnice, i mě se podařilo přejít naši odbočku asi o 50 metrů a když jsem na ni nakonec vstoupil, ukázalo se, že je to nějaká jiná. Všude je vysoká tropická vegetace a najednou člověk zjistí, že má po pravé nebo levé ruce stavby, které tam za denního světla nebyly. Bodejť, když je na jiné cestě !
Nakonec se vše v dobré obrátilo a všichni jsme se v chaloupce sešli.
Vstáváme pohodářsky po deváté. Teprve v deset vyráží Anička a Heda do městského muzea. Nás ostatní 4 poveze Jirka pod kopec Poike (malé skupiny jsou opravdu fajn ...).
V muzeu jsou konečně k vidění proslulé sekerky toki, doplňkové informace o Velikonočním ostrově a hlavně různé teorie, jak se sochy stěhovaly a vztyčovaly - nechybí ani technologický přepravní postup našeho inženýra Pavla Pavla. V jedné místnosti je výstava sošek současných umělců.
Od muzea ženské zamířily do města kolem ahu Tahai do města, kde pokračují slavnosti tapati. Připravují se tam různá jídla, kterým dominuje zejména opékání ryb. Na ty ryby stojí dlouhá fronta nenažraných hladovců. V přístavu je pak ve 14:00 sraz s Jirkou, který pojede vyzvednout kopcolezce z Poike.
Na kopec se původně domlouvala klasická trojka Jitka - Honza - Veronika, já jsem k tomu měl ze zadního sedadla poznámky, že bych chtěl šplhat s nimi, které nebyly zaregistrovány. Bylo tedy pro ně překvapení, že vystupu s nimi a nejedu dál s Jirkou válet se na nějakou pláž (!).
Startujeme pod ohradou s dobytkem, cesta nahoru je neznačená (instrukce zní "pořád do kopce"). Musíme několikrát podlézat plot a proplétat se mezi krávami, což obě dámy nesou sice statčně, ale přece jen s jistými obavami. Abych trochu provokoval, beru se kolem krku červenýá šátek, což dobytek ignoruje. Nahoru jdeme po pešinkách, nebo spíš vyrytými erozními rýhami. Personál ohrady nás zcela ignoruje. Výstup není nijak dramatický, je to snad nejvýš 300 nebo 400 metrů převýšení. Nahoře nás kromě meteorologické automatické stanice čeká překvapení v podobě býka, který v hájku na kopci vzdoruje shánění zvířat dolů do ohrady. Následkem toho padá plán na nalezení nejmenší moai na Velikonočním ostrově, stejně to byl nejspíš další Veroničin blud. Obcházíme v obavách z bejka 2x vršek kolem dokola, na chvíli si sedáme na kámen, fotíme a obědváme (prozíravě jsem s sebou vzal nějaká zbytková jablka, holky nemají nic, prý jsem je zachránil !). Pak už jen scházíme dolů přes ohradu, krávy jsou už mezitím "uklizené" v ohradách.
Scházíme se podle dohody u ahu Tongariki, kam jsme došli těch několik set metrů z kopce dolů a loučíme se naposledy s "Pavlínou".
Ještě jednou zastavujeme u petroglyfů Papavaka, kde se snažíme donutit Jirku, aby předvedl tu želvu, kterou nikdo nenašel. Po Jirkově zásahu jsme cynicky usoudili, že želva může být jakákoli změť vrypů do šutru, zbytek zařídí bujná představivost výzkumníka.
Pak se zase jedeme válet na pláž Anakena. Tentokrát ani nehledáme stín, je totiž pod mrakem a koupat se jdou pouze vytrvalci (což jsou nakonec skoro všichni, dnes je poslední den). Z vydlabané slupky melounu pak žertéř Jirka vyrábí zelenou želvu, "aby nám snad neukáplo".
V půl páté se vracíme do města. Obvyklá trojka Veronika, Jitka a Honza zůstávají ve městě po nákupech, my ostatní jedeme do domečku. Sraz je v půl sedmé ve včerejší restauraci, kde se nám po počátečních rozpacích nad dlouhou obsluhou nakonec včera zalíbilo.
Domů odjíždíme dřív v přesvědčení, že 3 dny právě uplynuly a někdo si přijede pro auto, ale nikdo se kupodivu neobjevuje. Patrně to bylo nedorozumění a auto se bude vracet až v devět ráno. Kecáme a odpočíváme. V noci se spustí prudký liják.
Snídáme účelově zbytky zásob a čekáme, až nám odeberou půjčený vůz. K cestě na letiště budeme muset použít jiný dopravní prostředek. Balíme a v 11:30 se stahujeme taxíkem na letiště. Je to přece jenom dost daleko, i když bychom nenesli skoro nic. Po ránu ještě několikrát pršelo a do domu se nám začalo cpát krásné zmoklé černé štěně s maminkou. Moc se nám je nechce pustit dovnitř, necháváme oba na kryté verandě.
Na rozloučenou dostáváme každý 2 přívěsky se sochou moai, vyzvedáváme palubenky a zabíjíme čas potloukáním po letišti. Nakupujeme za poslední peníze suvenýry, zejména trička a sochy moai z tmavé čokolády. Letadlo s další várkou turistů přistává kolem poledne. My nastupujeme v jednu a letíme zpátky Boeingem 767. Startovali jsme nejenže na čas, dokonce se nám zdá, že i dříve oproti letovému řádu, což je sice výjimka, ale na letišti, kde denně přistává jedno letadlo zase není až takový zázrak, za jaký by se to vydávalo -řekněme- v Londýně nebo v Amsterodamu.
V Santiagu přistáváme po 20.hodině. Taxíky zase zařizuje Jirka s předstihem už i na ráno, akorát se to nezadrhává jako minule (taky je nás méně než při návratu z Torres). Zítra poletíme sami, Jirku posílá Adventura na cestu kolem světa se spojením přes Miami. Za cenu úspory neobvyklými nepřímými spoji se ovšem taky platí: na každém letišti bude Jiří čumět alespoň 6 a více hodin. To je tak akorát, aby to nestálo za hotel a aby měl jeden otlačený zadek. Jirka to bere flegmaticky: je ve skluzu s diplomkou. Protože není počítačový expert, má strach z jediné věci: aby to, co natluče do notebooku bylo taky na fakultě čitelné a stáhnutelné.
Společná večeře už se nekoná, jdeme spát. Koupil jsem jen v nedalekém minimarketu nějakou maličkost k snídani (stejně toho nakonec bylo moc).
Na snídani v hotelu jde jít nejdřív v 7:00. Protože máme dost času, jdeme kolem osmé. V 10 hodin se loučíme s Jirkou a vyrážíme sami taxíky na letiště. Řidič našeho vozu zastavuje u své centrály, úředníkovi se něco nezdá. Chce nějaký papír, který nemáme. Odehrává několik telefonických hovorů (některé asi s Jirkou, který zase nenapíše kus diplomky) a porovnávají se faktury, ale nakonec se vše v dobré obrací a my končíme na letišti. Chilani jsou taky pěkní úřední Šemíci !!
V odletové hale nás zpovídá nějaká průzkumnice na téma kdo jsme, co děláme, kde jsme byli, co jsme jedli, jak se nám to líbilo, kolik jsme přivezli peněz a jakých a kolik jsme jich nakonec utratili a další obvyklé blbosti. Veronika průzkumnici odmršťuje, že "nemá zájem odpovídat", asi to není tak špatný nápad. My sami musíme odmítat DALŠÍ buzerantku, která se na nás vrhá s evidentně stejným štosem formulářů.
Fasujeme palubenky (naštěstí až do Prahy, protože s tím dokážou být při přestupech i problémy, zejména pokud Vám nevezmou zavazadla až do cílové destinace). Letíme jako minule Airbusem 340-300 do Sao Paula. Letadlo je poloprázdné, let trvá tři a čtvrt hodiny. V Brazílii jsme po 18.hodině místního času, tedy +1 hodina proti Santiagu. Jak vidno, začínáme, zatím nesměle, srovnávat časová pásma.
V Sao Paulu nás pro změnu vyženou ven z letadla. Pravděpodobně budou před dlouhým letem tankovat a to nesmí být zřejmě z cestujících nikdo v kabině, kdyby to blaflo. Tím pádem musíme mít další palubenku, abychom se vůbec mohli vrátit. Cestujících je tentokrát tolik, že se málem nevejdou. Sedíme s Aničkou bohužel právě uprostřed středové "čtyřky" sedadel, tedy na nejhorším možném místě pro případenou procházku za letu: na každou stranu Vás někdo musí pustit. Letadlo obsadila jakási dost hlučná parta sportovců-teoretiků (teda možná i sportovců, byli to až na vedoucí samí chlapi, ale v každém případě dělali docela virvál). Noc je ale celkem klidná, letadlo sebou ani moc nehází.
Asi 2 hodiny před přistáním dostáváme snídani. V Zurychu přistáváme v půl jedenácté, tedy +3 hodiny proti Sao Paulu. Loučíme se s Hedvikou, která pokračuje do Vídně. My ostatní jdeme k bráně A4 skrze známý tunel s vláčkem, kde nám jódlují pastevci a bučí šťastné fialové alpské krávy. Na WC se převlékáme do teplejšího, v Evropě se zase přihlásila zima.
Domů letíme rovněž starým známým Fokkerem 100. Startujeme ve 12:45, dostáváme občerstvení, začíná to být prostě nuda. V Praze jsme po 14.hodině. Kupodivu dorazila i zavazadla. Loučíme se, oblékáme teplé bundy (ani moc nemrzne) a jedeme domů.
Fotky ve větším množství a rozměru najdete na adrese:
Foto Chile 2009