Anička má už v pondělí dovolenou, já jdu ještě do práce (mám letos jen 18 dní dovolené díky nástupu do práce od dubna, musel jsem si říci o neplacené volno a šetřím proto každým dnem volna) a vracím se domů kolem půl druhé s tím, že odchod na letiště je naplánován asi na tři odpoledne, tedy zdánlivě dost času. Při vyrovnávání účtu na kreditní kartě a stahování posledních mailů zjišťuji, že nejsme "zdravotně pojištěni". Nastává tanec. V den předpokládaného náběhu pojištění mi prostě pojistitel sdělil, že jsem elektronicky nepřevedl peníze a tudíž právě k dnešku smlouvu vypověděl. Nějaký dopis, nebo zavolání ... nic. Jsem přesvědčen, že jsem zaplatil a začíná volání odpovědným osobám. Do odchodu zbývá 20 minut. Dokažte, že jste zaplatili, když nemáte stažený měsíční výpis (zasílání téhož poštou jsem zrušil z důvodu nelásky k České poště). Stahuji výpis. A platba tam skutečně není vidět ! Na letiště odcházíme ve stavu krajního rozrušení. Nicméně se to vysvětlilo: v S-24 jsem dal souhlas k inkasu, nikoli pokyn k platbě. Když člověk vklouzne do špatného modu práce, obrazovky jsou si tak podobné, že pak už všechno vypadá stejně.
Poslední hovory na toto téma probíhají z paluby autobusu MHD a jsou směrovány na mého bankovního poradce, který dostává instrukce komu druhý den zavolat a prosbu, aby mi potřebný obnos strhl z účtu, podepíšu to po návratu. Dnes už se ani nedá nic zařídit, poradce je ve městě na schůzi a v pojišťovně končí v 16:00. Celé toto drama končí až o mnoho hodin později v Hongkongu, odkud z letiště posílám dotaz via SMS, zda je vše zařízeno. Prý je, zatímco v Číně je už noc z úterka na středu (letěli jsme sem proti směru otáčení planety a ručičky hodin se otáčely pro nás rychleji), v Čechách je ještě úterý krátce po poledni a s naším pojištěním je "vše v cajku". Teda snad.
Autobusy MHD jsou mírně zpožděné, ale vše stíháme. Na letišti podáváme jako obvykle velká zavazadla (20.3 + 18.4 kg). Od dnešního dne platí na letištích EU zpřísněné restrikce na kabinová zavazadla: všechno co může, jakkoli líně, téct (tekutiny, masti i gely), musí být v počtu maximálně 10 kusů na osobu umístěno v průhledném pytlíku a všeho toho musí být "málo". Některé (nikoli nutně jen postarší) dámy, vybavené hotovou kosmetickou apatykou, s tím skutečně mají problémy. Půlka jejich drogerie se musí napsat na partnera, pokud vedle nich nějaký přežije. Naštěstí jsme odstranili i jelení lůj na rozpraskané rty do hlavního zavazadla, takže nabízeným igelitovým pytlíkem okázale pohrdáme.
Procházíme pasovou kontrolou k bráně B3 (zase jeden nový prst na Ruzyni). Cestou nás chytá vnucovačka / dohazovačka karet CITY BANK a nabízí nám kreditku tohoto světového ústavu. Zklamaně nás pouští, protože nic takového nehodláme akceptovat. Zanedlouho poté se ozve hlášení, že náš odlet do Londýna je opožděn z důvodu pozdního příletu nějakého návazného, nebo snad i našeho letadla a že místo v 18:20 poletíme v 19:10. Začíná to být napínavé, protože v Londýně nemusíme stihnout přestoupit do dalšího letu v 21:45. Podle plánku londýnského letiště Heathrow, nafasovaného na Ruzyni, nám má přesun k dalšímu letadlu trvat 75 minut a místo 2 hodin 30 tam tedy budeme mít stěží 90 minut, což sice pořád ještě stačí, ale už jen těsně, nehledě k dalším případným neočekávaným zdržovačkám. Volám vyplašeně Honzu Hroneše, našeho prodejce letenek. Honza zvedá telefon v africké Keni, kde patrně fotograficky loví poslední žijící lvy, a odkazuje mě na svoji kancelář, kde mi prý jeho dámy ochotně pomohou. No, dámy ochotné byly, ale že by věděly víc, než já, totiž že mám v krajním případě kontaktovat v Londýně Transfer Desk, aby mi zajistila náhradní spoje, případně přednostní pohyb po Heathrow s doprovodem, to jsem věděl i bez nich. Takže zbytečné volání a plašení (ne)kompetentních osob.
Procházíme bezpečnostní kontrolou, boty zouvám jen já, Anička tentokrát unikla. Jeden z pracovníků, aplikujících nová pravidla, potichu remcá směrem ke kolegovi , že "takhle tu EU nevybudujeme". Do letadla nás pouští až v 18:55, což reprezentuje další zdržení. Anička musí ze svého sedadla vyhnat chlapíka, který si nesprávně sedl. Suma sumárum odlétáme asi v 19:30. Jsme už otrlí cestovatelé - piloti cestou trochu dupnou na plyn a srovná se to !!
Tuto část cesty podnikáme Airbusem 320 s British Airways. V Londýně jsme kolem 20.hodiny místního času (-1 hodina) , ale z letadla se stejně dostáváme kolem půl deváté, protože dlouho čekáme na přidělení parkovacího místa u stojánky. Rychlým krokem mažeme směrem k autobusu na terminál 3, kde se opakuje bezpečnostní prohlídka. Už ve frontě se raději preventivně zouváme (a nejsme sami, pospíchá víc lidí). Na cílovém terminálu trochu zbrkle pročítáme seznam letadel na Hongkong, bohužel si ale vybereme první letadlo, k jehož bráně bez dechu dobíháme. Tam nás vyhazují s tím, že letadlo je už zavřené a připravené rolovat na start. Po počátečním zmatku se vysvětlí, že máme letět z brány 7 až ve 21:50. To ale není moc výhra, protože musíme znova oběhnout celý terminál, abychom se tam dostali a orientace není zrovna ideální, s takovou blbostí cestujícího se tu nepočítá. Cestou zpět potkáváme různé uklízeče, kteří jen zírají, co v těchto koridorech děláme a kam tak utíkáme. Máme sice ještě 30 minut do odletu, ale i tak nastupujeme mezi posledními a skoro těsně za námi se brána uzavírá. Ještě nějakou dobu se ládují opožděná zavazadla, snad jsou mezi nimi i ta naše !
Letíme s Cathay Pacific, Aibusem 340-300 hongkongských komunistických aerolinií. Odlétáme asi s 15minutovým zpožděním po 22.hodině. Po startu letušky roznášejí standardní buráky proti praskání v uších při take off, jídelní lístky a úvodní pití. Každý cestující má na sedadle deku a umělohmotný pytlík s kartáčkem na zuby na jedno až dvě použití (vzhledem k tomu, že jsem ekologický masochista, čistím si s ním po návratu chrup 14 dní), miniaturní pastou na 2 použití, gázovými a ponožkami na jedno použití. Ponožky se vřele NEdoporučuje nasazovat na nohu kdekoli mimo letadlo, zejména při vážně míněné chůzi. Jednak se ihned rozbijí a jednak vůbec nemají patu. Ze všeho nejspíš připomínají použitý obvaz z 1.světové války. V balíčku je tištěné upozornění, že tmavou popravčí pásku na oči pro noční režim letu lze vyžádat u personálu letadla. Celý úsporný balíček se dá přivěsit na krk ozdobnou šňůrkou se miniaturními karabinkami. Poutací šňůrka by se snad dala použít do bot, hlavně ale vypadá jako dobře použitelné škrtidlo na letušky. S její pomocí jsem pověsil po návratu sýkorkám krmítko na starou jabloň.
Po poměrně brzké večeři zatahujeme okénka, v letadle se zhasíná a my se tváříme, že se nám chce spát. Na opěradle sedadla před každým economy cestujícím je miniaturní obrazovka zdánlivě s 53 kanály, ale tento počet je nutno dělit nejméně dvěma, protože vždy na dvou sousedících kanálech běží stále dokola stejný film z kategorie "blbost". Některé kanály jsou úplně hluché a 53.kanál je služební palubní info o letu (tam se vysílá mě schematická mapka letu a pozice letadla na ní plus mínus 500 km). Z detektivek je k vidění Kriminálka Las Vegas (toho pitomého Grissoma se nelze zbavit ani na dovolené!), různé cartoons jako například Sněhurka a sedm trpajzlíků, nějaké kočky, dále přiblblé komedie apod. Pohádky jsou nejsnáze stravitelné, když už se člověku nepodaří usnout. Dokumentace DB2 v.8 zůstává zapomenuta v kabinovém zavazadle nad hlavou, nechce se mi předstírat zájem, jsem utahaný.
Asi 2 hodiny před přistáním dostáváme slabou druhou večeři. Let trval 12 hodin, s časovým posunem (tedy se ztrátou při letu proti směru otáčení planety) je tady 18 hodin večer (doma je 13 hodin odpoledne). Napřed jdeme omylem k příletovým branám a chvíli se tam podivujeme, že zde ještě nikdo nečeká, ale celkem rychle se zorientujeme: je to sice správná brána, ale o patro výš, tedy určená pro pouze pro výstup. Opět procházíme rentgenem. Sice "pískáme", ale Číňanům stačí kontrola ručním "dozimetrem", zouvat boty nemusíme.
Usazujeme se na bráně 61, kde zrovna končí nástup do Sydney. Trochu couráme po letišti. Vynucuji si od bankovního poradce SMS, že zdravotní pojištění je zařízeno. Uff, alespoň něco !
Díky tomu, že si Anička čte v českém Respektu, je identifikována nějakým Slovákem, který na ní začne vyzvídat, co by asi s přítelkyní měl říci celníkům na NZ, aby neprasklo, že tam jedou načerno pracovat. Jedou prý na podkladě okamžitého rozhodnutí, bez intelektuální přípravy, bez pracovního povolení. Měsíc chtějí napůl pracovat a pak cestovat za vydělané peníze. Jejich zaměstnavatel na ně někde čeká, ale neví, jak se k němu dostanou. Tomu se říká odvaha !!
Startujeme s mírným zpožděním asi ve 21:05. Letíme opět Airbusem 340-300 stejné společnosti Cathay Pacific, takže "kulturní program" palubních videí je shodný s předchozím letem. S dětmi zvěčnělého předsedy Maa (Ce Tunga) nám nebudou platit nalétané míle. Ostatně celý blázinec kolem "free miles" a volných letenek za ně, rozpoutaný před pár lety, byl akorát tak velký humbuk. Kde kdo si na nátlak různých prodejců letenek nebo přímo aerolinek pořídil nejdřív jednu kartu od Miles and More, pak druhou kartu od konkurenčního SKY teamu. Nalétané míle ale platí jen 3 roky, pak propadnou a "udělejte" za tu dobu 30 000 mil, když nejste poradce v Bruselu !! Pro Cathay Pacific patrně existuje 3.karta se zešikměnými hranami zásadně ve žluté barvě. Takže až nalétané míle propadnou , zbudou nám plastikové kartičky, kterými otevřít chatrný americký zámek v paneláku dokáže snad jen věčně ožralý Phill Marlowe.
Po večeři se opět jednou zdravě vyspíme, na studium čehokoli do práce není nějak nálada, i když času by bylo dost !
Let trval tentokrát 10 hodin čistého času od odpojení od gate. 2 hodiny před přistáním je opět lehčí jídlo, sedáme asi ve 12:30 místního času, což je dalších 5 hodin rozdílu proti Hongkongu. Proti Čechám teď jsme napřed o 12 hodin, je tam zrovna 0:30 ráno. Alespoň že je tam stejné datum !!
Během letu jsme jako obvykle vyplnili landing cards, na kterých jsme popřeli převoz ovoce jakož i dalšího jídla, použitých stanů a špinavých bot (viz minulé zápisky z roku 1996). Celní a imigrační úředníci nás odbavují bez problémů, asi nevypadáme, že se sem jedeme načerno živit prací, to už tu spíš chceme zůstat na důchod ! Pak nás zastavuje další úřednice s jakousi statistikou, kolikrát už jsme tu byli, kterou imigrační přepážkou jsme prošli a koho tu hodláme navštívit. Pokračujeme k výdeji zavazadel (k naší radosti přijela s námi, což v současné letecké přepravě zdaleka není pravidlo), jsme očucháni a schváleni protidrogovým psem. Naposledy přicházíme k biokontrole, kde se mohou prohlížet zavazadla, zda jsme něco nezatloukli. Zavazadla na rentgenu dopadla uspokojivě (ptali se tam, zda mám OPRAVDU zcela nový stan a zda ty dlouhé kovové pruty, které vidí na obrazovce, jsou jeho součásti). Posléze chtěli vidět podrážky turistických bot. Levou botu jsem ukázal jen povrchně u vědomí, že jsem ještě v Praze šlápl do psího exkrementu a obávám se, že v letadle nikde neopadl. Konečně jsme se dostali z letiště !
Podle plánku jsme dost pracně našli patrně poněkud obskurní půjčovnu ojetin jménem EZY Rental Company ("EZY" má být vtipná výslovnostní paralela od anglického slůvka easy). Protože se nejedná o špičkovou (a tudíž příslušně předraženou) půjčovnu typu Hertze, Budget aj., museli jsme přejít několik rozsáhlých parkovišť a dostat se dál od letiště, u lepších půjčoven se dá k autu dojít pomalu rukávem přímo z letadla). Poděkoval jsem jako obvykle orientačnímu smyslu své ženy, já bych to hledal podstatně déle. Ale nakonec to skutečně nebylo víc, než propagovaných 1500 metrů. Tam jsme museli asi 15 minut čekat, protože naše objednané auto dosud nedorazilo, respektive museli nějaké najít (za jeho internetové přidělení si totiž neúčtovali žádný poplatek a patrně počítali s tím, že se ohlášený zákazník vůbec nedostaví, protože cestou uviděl jinou půjčovnu).
Dostáváme bílé Mitsubishi, automat, s řízením pochopitelně odpovídajícím místnímu levostrannému provozu zděděnému po britské světové koloniální soustavě. Platím kreditkou auto na měsíc dopředu (20 384 Kč na české koruny). Nádrž je plná, jak je teď většinou zvykem. Naše poznávací značka je DPS193, počáteční stav tachometru je 60384 km. Vyřizuje nikoli Štruncová jako v Cimrmanovi, ale Marie. Společné mají obě dámy to, že potvrzení o nájmu je napsáno na kusu hadru, protože prý nefunguje počítačová tiskárna. Hadr opatruji celou dovolenou jako klenot pro případ potíží s autem …
Ptám se, kde je náš hotel, prý 5 minut jízdy odtud. Doufám, že během té doby nenabourám, než si na auto a opačné řízení alespoň trochu zvyknu. Jedeme do hotelu KIWI International Airport, kde máme po internetu ještě z Čech rezervovánu následující noc. Po menším bloudění (zajeli jsme na špatnou odbočku) se k němu skutečně dostáváme. Cestou jsem málem vletěl na miniaturním kruhovém objezdu do rychle projíždějícího TIRáku, kterého nenapadlo, že blbec, přijíždějící zleva nezná pravidla. Naštěstí jsem dupl na brzdu včas, to jest málem jsme oba proletěli předním sklem. Potom se mi u vědomí stoupajícího krevního tlaku podařilo otevřít všechna okénka vozu naráz zmáčknutím nějaké páčky a nevěděl jsem za jízdy, jak je zase zatáhnout. Do toho jsem pustil při pokusu zapnout blinkr stěrač, takže jsme asi minutu z těch pěti proponovaných jeli s nasucho zapnutými stěrači a dokořán otevřenými okénky. Situace k popukání, zejména v hustém provozu, kde se nedá nikde zastavit. Duševně zdeptáni zajíždíme k hotelu, kde zůstaneme stát na nesprávném parkovišti a přes recepčního se dobudeme do svého pokoje. Vůz se mi před jeho terásku podařilo převézt tentokrát bez problémů, to jest couval jsem jenom 2x a naštěstí mně u toho neviděl žádný majitel okolostojících vozů, patrně bych ho měl na svědomí.
Po reorganizaci bagáže jdeme nakoupit nějaké úvodní zásoby, ale malá sámoška kterou jsme našli, je dost ubohá a tak toho ani moc nenakupujeme. Sníme pár toastových chlebů se sýrem a jdeme spát. Anička se ještě snaží upřesnit program na zítřek, kdy chceme dojet do světoznámé sopečné oblasti Rotorua.
Na NZ je povolená maximální rychlost 100 km v hodině … a stejně téměř všichni jezdí spíš 130 km/h a více. Jen obec se tu kupodivu dost respektuje, asi to policajti berou tvrději. Policii jsme viděli často, většinou u havárek, jednou jsme viděli větší shluk uniforem, navíc ještě v nějaké obci. Nikdo se v tu chvíli neopovážil překročit padesátku, to až za zatáčkou ! Jakmile skončí v obci omezení rychlosti (jak už bylo řečeno, jinde se moc nedodržuje), zruší se jednoduše značkou 100 km/h a nikomu nevadí, že do 50 metrů za touto značkou se vyskytne klidně upozornění, že do zatáčky bychom měli jet 35 km/h, pokud z ní chceme vyjet na druhé straně celí.
Na úzkých silnicích do kopce se občas vyskytuje oznámení, že se blíží „SLOW VEHICLES BAY“ – silniční edém, kam má slušný tirák odstavit svůj vehikl, když za ním jede už moc nadržených řidičů osobáků, které to nemohou pálit svou obvyklou stotřicítkou. Vtipné je, že v několika místech se vyskytovaly tyto nápisy společně s komerčními upozorněními na nedalekou „Bay of Plenty“. Do stejné kategorie patří upozornění, na "OVERTAKING LINE", předjížděcí pruh a to často dlouhé kilometry před tím, než tato výjimečná světodějná událost na úzké silnici nastane, aby si každý promasíroval nohu na plynu předem. Silnice jsou často vedené horami, nebo kolem jezer a jejich vybudování do šířky je drahé, tak se to řeší takto.
Je třeba si zvyknout na kruhové objezdy, kterými se na levostranných silnicích řeší většina křižovatek. Nutno uznat, že je to docela logické řešení, usnadňující zapamatování pravidel: kdo je na okruhu, má přednost. Při jiném typu křižovatky má přednost ten, co je pa Vaší pravé ruce. Tečka. Zbývá akceptovat obrácený směr jízdy po kruháku, což na začátku působí trochu problému a to asi ještě jak komu. Některé kruhové objezdy vypadají dost divně, to když nemají tvar kruhu a uprostřed je záhonek, jako před recepcemi v některých kempech, ale velká výjimka to není ani ve městech. Podle toho, jestli na nefrekventovaném "okruhu" v různých kempech a parcích automaticky jedete po objezdu obráceně se určitě bezpečně dá poznat cizinec za volantem. Místní jsou asi zvyklí, ale přece jen by si člověk měl dát trochu i pozor !
Přerušovanou středovou čáru, povolující bezpečné předjíždění, by JAKÝKOLI soudný dopravák nedal na taková místa, jako před nepřehlednou zatáčku, před vrchol kopce a podobně. Čáry patrně malují domorodci, kteří ještě neodvykli kanibalismu a potřebují sehnat maso, protože něco takového jsem nikde jinde neviděl !
Nápisy na silnicích nejsou patrně normalizovány a prozrazují značnou tvůrčí invenci svých autorů. Dosti evidentně se řídí lokální lidovou tvořivostí úředníků, kteří je schvalují k instalaci podél krajnic. Liší se totiž obsahem a formou od oblasti k oblasti, jen málo jich je rozšířených všude, takže řidič má stále co číst a někdy i hádat, před čím je varován tady a teď:
„100 is not target“
„Woman can crash too“
„You can crash any time !“
„Locals crash too“
„I can not drive tired !“
„Driving drunk is crime !“
„LIVE LONG LIFE – SLOW DOWN !!“
„SPEEDING TICKET“ pod obrázkem nohy mrtvoly, čekající v pitevně "na zpracování". Na palci umrlce je přivěšen štítek s popisem řidičské chyby, často se vyskytující v daném místě, například „GIVE A WAY“, „SLOW DOWN“ a podobně.
Speciální kategorií jsou upozornění na úpravu povrchu vozovky, často splachovaného intenzívními dešti, zalitého vodou do výše jednoho metru, zasypaného lavinami a podobně. Pochopitelným příkladem je třeba „RumBle edge line“ – upozorňující, že do středové nebo krajnicové čáry byly umístěny „vypoukliny“, které rozvibrují řízení (volant drnčí v ruce), když člověk jede dvojicí kol přes ně, nebo se moc tlačí na nesprávnou stranu, eventuelně dlouho předjíždí. Takových míst není mnoho a tak na to cedule upozorňují jako na místní zvláštnost.
„WASHOUT ROAD“ je povodní spláchnutý kus asfaltu.
„CATTLE STOP !“ se doslova přeložit nedá. Mohlo by to znamenat: „Ty jeden řidičský dobytku, stůj !“ Nakonec jsme se dohodli, že je to ani upozornění na mřížkou krytý odtokový kanál napříč silnicí, sbírající za dešťů enormní množství vody, kterou nestačí pobrat roury vedené pod vozovkou napříč. Mřížka je podobná australskému gridu, bránícímu dobytkovi v cestě od oprávněného vlastníka „A“ k neoprávněnému vlastníku „B“. Krávě prostě zapadnou do mřížky kopyta a nedokáže přejít silnici. na níž není možné každou chvíli stavět odnímatelný zátaras. Ploty tak běží k silnici, která je zdánlivě pro zvířata průchozí a přece ve skutečnosti je to inteligentně vybudovaná hradba.
„FORD“ je široké vybetonované koryto přes silnici, pokud nestačí předchozí CATTLE. Patrně se jím hrne celý rozvodněný potok. Dokonce jsme zaznamenali silničku, která byla v určitých pasážích prohloubena do dolíku, aby voda mohla co nejsnáze přetékat. V takovém případě je ale na silnici i metr a víc vody, takže před dolíkem je vždy odbočka na souběžně vedený můstek, po kterém se tato patálie dá za veliké vody objet.
„UNEVEN SURFACE“ … mělo znamenat čert ví co, asi rozbitý povrch silnice. Zajímavé je, že asfalt vypadal sjízdně. Asi se jednalo o zapomenutý nápis po nějaké mimořádné události v minulosti, kdy silnice byla asi rozbitá celá (?).
„SHOULDER CLOSED“ je rozbitá krajnice, na niž je neradno vjíždět, pokud nechcete spadnout i s autem třeba do strže.
Nápis „CONCEALED“ a černá malůvka tvaru křižovatky ve žlutém poli je upozornění, abychom nejeli jako blázni, protože jiný blázen se může řítit z vedlejší silnice bez ohledu na stopku (trojúhelník nebo šestihran podle závažnosti) a vjet na naši hlavní silnici. Tak by alespoň jeden ze šílenců mohl výjimečně dát pozor a trochu přibrzdit.
Na jižní polokouli je v listopadu a prosinci jaro, které vyvrcholí vánoční turistickou sezónou. Původně jsme chtěli odjet až v polovině listopadu, ale náš dopravce Honza Hroneš nás přesvědčil, že TAM nás dostane snadno, ale ZPÁTKY za rozumnou cenu už nikoli a od začátku prosazoval let na dovolenou 6.listopadu. Tím pádem jsme sice chytili alespoň zpočátku levnější benzín a ubytování, ale i studené a deštivé počasí časného jara. Jak se to vezme, před 10 lety s CK Adventura pršelo taky a to jsme se vraceli až někdy 17. prosince. V každém případě jsme s sebou vezli stan, který JSME ANI NEVYBALILI, jen jsme ho v kempech přenášeli mezi autem a různými "cabins", tedy dřevěnými (výjimečně), dřevotřískovými, nebo plechovými boudami.
V téže době na NZ hnízdí většina ptactva, bohužel velmi často podél silnic, kde je ruší projíždějící auta. Proti vozům se v sebevražedných křivkách vrhají obětaví samečci, snažící se vetřelce za cenu vlastního života odlákat od samičky sedící na vejcích. Napůl rozhořčený a napůl varovný výkřik: "Ptáku!" se v kabině půjčeného automobilu ozýval skoro permanentně.
Atrakcí NZ je nelétavý noční pták jménem KIWI, ostatně Novozélanďanům se odjakživa říkalo "KIWI". KIWI je pták velikosti slepice s nadměrně dlouhým zobákem, kterým propátrává škvíry a hledá potravu. Za normálních okolností není pozorovatelný, v zoo musíte navštívit zcela zatemněnou místnost s tlustým sklem, oddělujícím Vás od kašírovaného nočního pralesa na druhé straně. Ptákům byl přehozen pomocí hry se světlem režim, takže v době, kdy černým hledištěm tápají přisleplí turisté se pták domnívá, že je hluboká noc a rejdí zobákem v zemi. Vidí ho ale jen lidé, kterým příroda nadělila infračervený zrak. Já jsem viděl jen pohybující se stín, připomínající cokoli od chodící dámské kabelky po zmíněnou přerostlou slepici. Jediné, co jsem viděl jasně byl červený světelný nápis EXIT nad východem z místnosti.
Další atrakcí NZ je possum. Je to malé kožešinové zvíře, dosti blbě zavlečené na ostrovy kolem roku 1835 s ušlechtilým záměrem povzbudit zde kožešnický průmysl. Takových zvířátek vždycky pár uteče a když mají dobré životní podmínky ... Possum se zde neuvěřitelně rozmnožil a nebezpečně vytěsňuje KIWI a další původní ptactvo, kterým žere vejce nebo mláďata. Je tak přítulný, že se druží i s automobily. Ve většině oblastí neujede člověk kilometr, aby neviděl rozjetou nějakou mrtvolku na asfaltu. O maso, hýbající se červy, projevuje zájem hlavně racek chechtavý. Jeden ranger nás ironicky upozornil na možný způsob, jak si na NZ vydělávat: připojit prostě k autu vozík se sudem a do něj sbírat přejeté possumy. Za vydělanou kožku se platí až 7 NZD. No když by na to někdo měl žaludek ... Jen pro představu: odhadovaný počet possumů na ostrovech je 70 000 000. Possum se stal tak zvaným veřejným nepřítelem číslo 1. Je tráven, střílen, přejížděn a není to nic platné, ročně se mu narodí dalších 20 000 000 potomků.
Neméně výrazným obyvatelem ostrovů je papoušek KEA, další dost velký pták s ostrým, zakřiveným zobákem, kterým pořád do všeho kolem sebe zuřivě seká. Nejraději má stěrače aut, prý ale dokáže prorazit zobákem i pneumatiku, když má vztek. Pravidelně rozčilený KEA hlasitě kráká, zejména v hejnu a tím hladce přeřve vše kolem sebe.
Voda na NZ se moc pít nedá, alespoň v přírodě ne. Důvodem je hojný výskyt parazita jménem GIARDIA, způsobujícího těžkou sračku s následnou dehydratací. Bez nasazení účinných antibiotik může být průjem i život ohrožující, do cholery to asi nemá daleko. Rozšiřují jej ve výkalech tito pachatelé:
Ze značného množství potoků se proto vřele NEDOPORUČUJE pít vodu bez
Kolem silnic, ale i na pláních široko daleko roste další zdejší zvenku zavlečený vetřelec, totiž lupina v nejroztodivnějších barvách, ze kterých by i Johan Gregor Mendel byl paf.! Rostliny jsou zde usilovně hubeny oranžovým postřikem, připomínajícím nechvalně známý americký válečný přípravek Agent Orange ? Na kýblech s postřikem je tradičně vyobrazena obligátní lebka a zkřížené hnáty a kolem ošetřených míst jsou vyhlašovány zákazy sběru plodů.
DIDYMO je společné pojmenování pro nejrůznější řasy, nebo snad volně žijící a prudce se rozrůstající kolonie spřízněných rostlin. Samy o sobě jsou snad intaktní, ale bujným růstem zabírají místo původním organismům. Likvidují se, jak vidno z obrázku, pouhým ručním sběrem, aniž by pak sběrač musel k lékaři s něčím ošklivým na pokožce. Kvůli boji s ním a vyčištění vybraných oblastí je dost velký povyk. Na různých cedulích typu „DIDYMO free zone“, často umístěných v přístavech u velkých jezer a kolem i lidských obydlí kdekoli u vody. Více na www.biosecurity.govt.nz/didymo.
The algae attaches firmly to rocks and branches and form long 'tails' - November 2005
As the 'tails' of the algae get longer they become white in colour - November 2004
The large brown blooms in the river are visible from the waters edge. This is an affected area in the Waiau river - November 2004
Ráno v 7 hodin jdeme na předem objednanou lehkou snídani
(samoobsluha, 2 toasty, máslíčko, marmeláda, džus, jogurt, čaj nebo kafe dle
výběru, 11 NZD za oba). Od rána prší. Auto máme od včerejška proti východu z
pokoje, takže věci do kufru naládujeme, aniž bychom přitom příliš zmokli.
Začíná to tedy přesně jako před 10 lety: prší a bude pršet i nadále. Vyjíždíme směr
Rotorua. Motáme se přitom po Aucklandu, protože výjezd po Highway 1 na Rotoruu
mineme v nesprávném pruhu, ze kterého už se nedá bez nabourání odbočit. Asi na 3.pokus se
ocitáme na kýženém kusu asfaltu, příště by to chtělo lepší mapu města !
Jedeme přes Hamilton a kousek za ním odbočujeme na Highway 5 do Rotoruy. Až do města to jde dobře (zdá se mi jen, že auto konzumuje trochu víc paliva, než je únosné, no ale je to ojetina a benzín je tu levnější než u nás doma). Pak ale začínají problémy s několika různě podrobnými internetovými mapkami, na kterých bychom chtěli najít kemp. Po menších zmatcích zajíždíme do kempu All Seasons, kde vzhledem častým přeprškám najímáme kabinku za 35 dolarů. Za dvě plánované noci si tedy ulevujeme od prvních 70 NZD. Kabinka je až pro 6 lidí, má miniaturní hrozně špinavou ledničku, televizi a opékač topinek a varnou konvici. Každá zásuvka má v sobě integrovaný vlastní vypínač, což je na NZ standard, jehož smysl jsme nikdy nepochopili. Proti dětem to určitě není, asi tu mají špatné jiskřící vedení ? Šňůra od televize vypadá podezřele už na první pohled, spravovaná je izolepou místo oficiální izolační páskou.
Obědváme chleba se sýrem a vyrážíme vozem zpět do centra. Potřebujeme trochu nakoupit a proto zastavujeme v malém obchodním centru, které nám označil správce kempu (pak se ukazuje, že pravděpodobně měl na mysli jiné nákupní středisko, podstatně větší, sem by se nás neodvážil poslat, ale nám to stačí). Nakupujeme potraviny, sirky (aby bylo čím zapálit vařič, do letadla sirky nesmí), pohlednice a známky a po delším anglickém blábolení a nedorozuměních i bombu s propanem. Pak pokračujeme k tomu správnému obchodnímu centru, kde místo nakupování pouze parkujeme a vyrážíme odtud na procházku do ulic Rotoruy směrem ke Government Gardens. Tam začíná "pro změnu" pršet, pročež se schováváme v místních Polynesian Spa. V jeho krámku se k radosti personálu tísní lidí víc takže možná některý i něco koupí, pokud si nedá zlákat přímo na smradlavou bahenní koupel (v půlce města visí ve vzduchu odér ze zkažených vajec).
Po zmírnění deště se otráveně vracíme k autu (muzeum zavírá už za 15 minut, tak je vynecháváme) a projdeme si cvičně supermarket, u kterého parkujeme.
Vracíme se do kempu a vaříme večeři. Tábor (a hlavně kuchyň) hlídá táborová kočka, která si pozorně hlídá, kdo jí co udrobí ze svých zásob. Každého zdraví úsečným "MŇAU !" asi ve smyslu: "Teda já nečekám, že bys mi něco dal, ale když dáš, tak si o Tobě poopravím své mínění." O nás si je rozhodně nepoopravila, ale Aničce jsem její fotografii později nechal natisknout na tričko k Vánocům.
Večer je pěkná zima, pročež zapínáme kamínka (na rozdíl od televize jsou v lepší kondici). Protože je ale naše boudička plechová, veškeré vyprodukované teplo z ní okamžitě prosakuje propustnými stěnami ven.
Vstáváme kolem sedmé. Po snídani odjíždíme do Wai-O-Tapu. Je
to jedna ze zdejších termálních oblastí. Známe ji už z doby před 10 lety, ale
líbila se nám, tak si návštěvu opakujeme.
Vynecháváme ale "mýdlový gejzír" Lady Knox (viz minulé zápisky).
Procházíme na rozdíl od návštěvy před 10 lety všechny
stezky, protože dřívější návštěva s Adventurou byla hodně zkrácená.
Fotíme, co to dá, cesty se větví a celý okruh zabere několik kilometrů.
Na závěr prohlídky si v místní občerstvovně dáváme nějaké plněné chleby a čaj a
posíleni vyrážíme na Mud Pools, tedy k bublajícím bahýnkům. Ty se dají
při troše trpělivosti vyfotit v různých fázích miniaturního výbuchu od nadouvání
bahenní "pusinky" až po rozstřik nádherně ošklivého šedivého bahýnka. Fotíme
jako blázni a rovnou mažeme, co se nám nelíbí, večer bude mazání pokračovat.
tato atrakce má komickou dohru, protože následující odbočka vede k něčemu, o čem
se domníváme, že je to jiný bahenní pool. Po vystoupení na parkovišťátku nám to
tu připadá nějaké stejné ... a ono je, akorát jsme k témuž místu přijeli
shora.
Odbočujeme k Hot Pools, které jsme předtím vynechali.
Uvažujeme, zda
to není stejný kemp, ve kterém jsme spali před 10 lety. Po krátké zastávce
odjíždíme. Jednak nás toto místo
nezaujalo a jednak jsme usoudili,
že ten kemp byl jiný. Místní drahé horké koupele nás zas tolik neláákají
Při návratu zpět do městečka Rotorua odbočujeme do oblasti Waimangu.
Vstup je tentokrát 28 NZD na osobu. Výměnou za tuto láci dostáváme po svém
prohlášení národnosti dokonce český popis trasy. Vydáváme se na dost
dlouhý poznávací okruh. Cesta se dokonce štěpí na několik variant, volíme
fyzicky náročnější. Je to ale chybná volba, celkem tu nic není vidět kromě
pohledů na údolí, které prý bylo kdysi úplně zničené výbuchem sopky, ale od té
doby už stačilo vegetací zakrýt své geologické jizvy.
Když se cesty zase spojí, pokračujeme k jezeru Rotomahana, odkud se dá
pokračovat za další peníz člunem přes vodu. Nejde o to, že by to byl výdaj
navíc, jako o to, že bychom pak nestihli autobusek zpátky k východišti (ten jsme
si automaticky předplatili v těch 28 NZD za vstupenku). Možná by zatím stačila i
padnout tma a my bychom museli územím bubláků procházet s baterkou, případně by
nás sem z bezpečnostních důvodů ani nepustili a ocitli bychom se mnoho kilometrů
od svého auta doslova za vodou. Vracíme se tedy rezavým autobusem, který
pamatuje lepší časy nejspíš jako školní bus.
Vracíme se proto do Rotoruy do kempu vařit večeři a naplánovat program na
další den.
V noci je standardně zima, i když se nám zdá, že o něco menší než včera.
Vstáváme opět po sedmé, balíme a po snídani vyjíždíme kolem půl deváté. Pro jistotu bereme benzín za 1.389 NZD za litr. Zdá se nám, že auto dost žere. Chceme to sledovat, aby bylo při vracení auta na co nadávat (jako by to něco bylo platné, když se jedná o ojetinu). Jedeme směrem na Taupo. Před městem na chvíli odbočujeme k Huka Falls. Je to rychle tekoucí řeka s několika přehradami. Vyrážíme na krátkou vycházku podél řeku Waikato. V Taupu zastavujeme u informačního centra a snažíme se odhadnout z předpovědi, jaké bude zítra počasí. Nic moc, předpovídají oblačno, přeháňky a mráz od 2700 metrů (my chceme být v 1700). Přesnější předpověď má být prý ve 14 hodin odpoledne.
Kupujeme mapu NP Tongariro a nějaký plán hlavního města NZ Wellingtonu, kde se velice obáváme hledání trajektu. Potom pokračujeme přes Taupo kolem stejnojmenného jezera Taupo přes Turangi ke kempu Tongarigo Holiday Park. Kemp se jmenuje Eivin's Lodge. Bydleli jsme tam s Adventurou před deseti lety a tak ohavně pršelo, že jsme to tenkrát vzdali a vrátili se autem skoro až k Aucklandu, přestože se jednalo o velkou zajížďku, prohlédnout si jeskyně s proslulými svítícími červy (pavouci v larválním stádiu musejí nějak nalákat potravu, tak jí svítí na cestu do svého zažívacího traktu). Vzhledem k zimě si opět bereme kabinku, tentokrát už za 50 NZD. Topidlo zde ale funguje lépe než v předchozím kempu a dřevěné stěny necejprají teplo tolik do okolí. Kemp se totiž používá i v zimě pro lyžařské akce a několik zmrzlých lyžařů by patrně pověst zdejšího ubytovacího zařízení značně diskvalifikovalo.
Domlouváme s majitelkou lodge ranní odvoz na Tongariro crossing track a odpoledne ubíjíme v teple naší boudičky.
Ráno je zataženo, v noci pršelo a zase začíná krápat.
Budí to nepříjemnou vzpomínku na minulý zájezd. Čekáme ještě, až kempařka
dostane přesnější předpověď v 8:30, ale v podstatě už plánujeme, co s načatým
dnem. Poté, co začíná pršet víc, a předpověď slibuje totéž na celý den,
vracíme se
80 km zpět do Taupa, kde trávíme celý den. Cestou chvílemi prší a chvílemi
chčije,
v horách je to evidentně ještě horší, protože v Taupu potom déšť prakticky ustává
a je pouze pod mrakem. Jedeme
kousek za Taupo do oblasti Craters of Moon. Je to zdejší termální oblast,
vzniklá v 50.letech minulého století při stavbě přehrady. Zemními pracemi se
zřejmě podařilo rozzlobit strýce Hefaista, protože v místě začaly bublat různé vývěry. Někde
trochu brblá vařící bahno, většinou se jen čoudí z různých děr. Po krátké,
jen asi 2 km
dlouhé vycházce se vracíme zpět do Taupa. Doplňujeme zásoby u místních
Woolworthů a
jdeme do muzea. Málem jsem naboural na kruhovém objezdu, na jejichž
opačnou orientaci si stále nemohu zvyknout, zejména pokud má křižovatka
trochu netradiční tvar.
V muzeu je expozice o historii Taupa (osídlování, průmyslový rozvoj). Expozice se dost soustřeďuje na posledních maximálně 200 let, delší historie tu jaksi ani není podchycena, Maorové ji nevedli. Hledáme poštu, ze které by se daly poslat pohlednice známým a příbuzným, ale protože je neděle, je zavřena. Nakonec nacházíme "poštovní schránku na rohu" nikoli ulice, ale přímo před informačním střediskem, kterou jsme už několikrát velkoryse přehlédli. Předpověď počasí na další den je rovněž mizerná: dopoledne sice nemá pršet, ale odpoledne se má počasí zhoršit a ani na další dny to nevypadá lépe. Nemá smysl ztrácet tady víc času, zkusíme to cestou zpět, stejně jako před 10 lety. Tehdy to pomohlo, tak snad letos taky ...
Cestou zpět zastavujeme u horkých pramenů, kde jsme se s Adventurou před 10 lety koupali. Jedná se o vyústění horké minerální vody do potoka, ve které si každý musí najít vyhovující teplotu, protože horká voda se tu mísí s ledovou vodou z řeky. Tenkrát jsme shledali, že pro 16 lidí je tu celkem málo místa ani teď není v brouzdališti zrovna prázdno. Navíc je sprostá zima, takže se pohledem přesvědčujeme, že nám tohle stačilo a vracíme se zpět do kempu. Jakmile se přiblížíme k horám, je opět nutno zapnout stěrače skoro na maximální výkon.
V kabince roztápíme naplno kamínka a plánujeme cestu do Wellingtonu, odkud se chceme přesunout na Jižní ostrov.
V noci přestalo pršet a ráno je celkem přijatelně, chvílemi dokonce svítí i sluníčko. Chvílemi jsou dokonce vidět vrcholky Ngauruhoe a Tongarira, ale dosud aktivní sopka Mount Ruapehu (posledně nás k ní pustili jen na uctivou vzdálenost, protože nedávno předtím zasypala popelem a kamením nějaké lyžařské středisko) je spolehlivě v mracích a také už jsme už rozhodnutí to tu vzdát.
Jedeme po Highway 4, kterou jsme zvolili jako kratší na kilometry. Zdá se nám, že během asi 80 km jízdy ubylo nějak moc paliva a zabývám se nepříjemnými úvahami, zda nám snad někde neteče nádrž ! U pumpy nás proto posílají do nedaleké opravny, dokonce smluvní organizace pro EZY, kde svojí speciální angličtinou pracně vysvětluji svoji teorii. Mladší technik je ze mě jelen a předává mě staršímu matadorovi, který postupně nakukuje zvedá kapotu (motor září jako nový) nahlíží v pokleku pod vůz, ptá se mě, jestli v kabině cítím benzínový smrad a nakonec mi vysvětluje, že palivoměr je mizerný krám, který ukazuje většinu jízdy skoro plnou nádrž a pak po dosažení třetiny její kapacity prudce padá ke stavu "LOW FUEL". Vypadá to dost realisticky. Cestou k opravně jsem ale tak rozčilený, že k ní od pumpy dojedu přes křižovatku protisměrem, naštěstí je zde nulový provoz a kromě vytřeštěné pumpařky to asi ani nikdo neviděl.
Pokračujeme tedy v cestě s plnou nádrží, situace se, zdá se, stabilizovala (to jest benzínu zase přestalo dramaticky ubývat). Volba naší trasy asi nebyla nejšťastnější. Silnice je sice sympaticky prázdná, i krajina je hezká, ale z výhledu nic nemáme, cesta je samá zatáčka a řízení je třeba věnovat přiměřenou pozornost. Místy narážíme na lokální sesuvy půdy a utrhané krajnice, podle informačních cedulí silničářů stav po bouřlivé zimě. Každou chvíli jsou někde rozestavené kužely, zužující vozovku na jeden pruh a značky "POZOR, PRÁCE NA SILNICI", ale nikdo tu nepracuje, respektive veškerá aktivita se soustřeďuje asi na 2 místech, jinde jsou jen zmíněná dopravní omezení. Trochu to připomíná domácí podmínky a známé triky s investiční rozestavěností, za kterou lze pobrat peníz, aniž se tam pak dlouho cokoli odehrává.
Ve Wanganui odbočujeme po lepší Highway 3. V Bulls se vracíme na Highway 1, po které přijíždíme do Wellingtonu. Tam hledáme přívoz (Ferry) na Jižní ostrov. Zdánlivě vedou k trajektu blbovzdorné směrovky, ale sám "nájezd do dvora" ke společnosti Interislander je označen malou cedulí. Tu na úzké silnici, v hustém provozu přehlédneme a než se ve vteřině odhodlám dupnout na brzdu a nechat do sebe nabourat auto těsně za mnou, jsme za místem, kde je možno odbočit. Navíc se tu nedá ani otočit. Po chvíli zmateného "plížení vpřed" vidíme odbočku k doku společnosti Bluebridge, která se podle pečlivé internetové přípravy mé manželky rovněž zabývá přepravou na Jižní ostrov. Zajedu k ní a jdu se zeptat k boudě, zda nás vezmou. Sdělují mi, že ano a že odjíždějí už za 25 minut. To je skvělá trefa ! Platíme 218 NZD za auto a dva lidi (pokladník se ptá na typ vozu, tak mu po chvíli zmatkování vtipně odpovídám, že je to typ Rental Car. On se vykloní z boudy a suše konstatuje, že je to Mitsubishi). Fasujeme tři identifikační plastikové štítky, které nám vzápětí o několik metrů dál před nájezdem do lodi zase odeberou a nějak se dostaneme do podpalubí. Evidentně nastupujeme mezi posledními. Teď ještě abychom jeli skutečně na Jižní ostrov ! Byla by ukrutná legrace dojet do jiného přístavu, protože jsme si špatně rozuměli s pokladníkem ...
Ze zaparkovaného auta nás standardně vyženou, pro případ havárie nesmí být v podpalubí nikdo z cestujících. Musíme se přestěhovat na některou z horních palub, odkud se dá pozorovat odjezdový manévr. Uvědomujeme si, že všechno jídlo jsme nechali v autě (přeprava trvá 3 hodiny), tak si za 29 NZD dáváme 2 porce fish and chips kapitána Iglo a dva čaje. Jsou sice drobné problémy s platební kartou, protože jsem asi omylem potvrdil, že se jedná o debetku a pokladna kreditní kartu už nechtěla v objednaném režimu vzít. Nakonec platím v hotovosti. Údajně dětský vtip na pitomou reklamu: "Proč nemají ryby prsty ? ?proč? Protože jim je kapitán Iglo všechny osekal !" Po obědě odpočíváme, Anička luští křížovky. Loď se houpe. Blicí pytlíky jsou strategicky umístěny všude, ale doufáme, že nás rybí prsty a hranolky obloukem neopustí (nestalo se).
Cesta trvá 3 hodiny, přistáváme v Pictonu krátce po 16. hodině. Nastupujeme do auta a z lodi odjíždíme mezi prvními. Zatímco většina aut jede rovně, my odbočujeme pod komandem manželky doprava do kopce po Queen Charlotte Road podél pobřeží do Havelocku. Cestou jsou sice pěkné výhledy na zátoku kolem Pictonu, ale zase se musím pořádně věnovat řízení, cesta je samá dvojitá zatáčka a je nutné jet dost opatrně, pokud člověk nechce spadnout z vysokého srázu do zátoky kolem Pictonu. I tak jedeme dost rychle a nějakého řidiče před námi tak štveme, že zajíždí na odpočívadlo, abych se na něj pořád nelepil. Pokračujeme do Nelsonu a hledáme nějaké ubytování. Opět nám chybí podrobný plánek, trochu se motáme a plynule pokračujeme do Richmondu, který je tak blízko, že ani nepoznáme, kde jedno město končí a druhé začíná. Nakonec zarážíme v Top 10 Holiday Parku. Standardně bereme kabinku s kuchyňkou, dokonce za 60 NZD, ale jiné ubytování nemají a před recepcí je fronta, ber nebo vypadni. Dostáváme povlečení, které nepotřebujeme a padáme na lože.
Kabinka je přepychová, pro 7 lidí. Počasí nic moc, je zataženo, chvílemi prší. Po večeři se jdeme projít po okolí, hlavně se podívat, kudy zítra vypadneme z města, cestou sem jsme dost kufrovali.
Ráno po snídani odjíždíme do Montueky. Ve zdejším informačním centru chceme zkusit o minimálně část Abel Tasman Coastal tracku, pobřežní cesty na sever. Ptáme se na počasí. Předpověď není tradičně moc povzbudivá, má prý dost pršet. Přesto se rozhodujeme to zkusit. Platíme starší dámě za přepážkou informačního střediska noclehy ve 2 chatách na trase a to v Anchorage Hut a Awaroa Hut. Současně objednáváme dopravu zpět via Water Taxi z Totaranui zpět do výchozího Marahau, kde musíme odstavit auto.
Jdeme dokoupit potraviny na trek a odjíždíme do Marahau. Tam hledáme společnost, u které máme objednané vodní taxi na údajně hlídaném parkovišti, protože operátorka v infocentru nám slíbila, že u dopravce můžeme auto bezpečně nechat. Společnost nám po menších zmatcích vystavuje jiný papír na přepravu. Zdá se, že nejvíc vadí, že jsme si dopravu objednali už dnes a někde na síti neproběhly všechny aktualizace.
Auto odstavujeme na parkovišti, ať si tu dělá co chce a narychlo přebalujeme. Máme nějak moc věcí a úměrně tomu těžké batohy. Není jasné, zda na chatách bude nebo nebude plyn na vaření, i když ten zase batoh tolik neobtěžká ! Po půl dvanácté vyrážíme po malé silničce k začátku treku. Je tam velké parkoviště, kde by se auto asi také nechalo odstavit, nicméně doufáme, že u přepravní společnosti se bude náš stroj cítit bezpečněji. Na trek se dostáváme přesně v 11:50.
Cesta se klikatí po pohodlné, dobře upravené cestě podél pobřeží. Ze stezky vedou časté odbočky ke kempům a na pláže. Počasí je zpočátku pěkné, dokonce musíme odkládat část oblečení. Vybírám si kraťasy, pod kterými mi ovšem nevhodně vyčuhují příliš dlouhé bílé trenky, které jsem si nechtěl převlékat na veřejnosti. Měl jsem to udělat, protože můj úbor je natolik podivný, že budí pohoršení několika mladších žen, které se ohlížejí za starým tlustým dědkem, co mu čouhají z kraťasů podvlíkačky.
Kolem půl druhé se zatahuje a hodinu nato začíná drobně pršet. Naštěstí se již blížíme k dnešnímu cíli Anchorage Hut. Docházíme v sílícím dešti ještě za světla, dnešní program byl přece jen poněkud časově napjatý. V chatě jsou již nějací lidé, kteří sem ale dorazili v kajacích, ale ti se za chvíli stahují zpátky na moře.
Přichází rangerka, která kontroluje naše potvrzení o platbě treku. Kolem páté večeříme. Posléze se objevuje zmoklá dvojice a později ještě jedna, takže se tu v noci sami bát nebudeme. I tak máme pro sebe celý jeden bunk room, tedy místnost, vybavenou palandami a matracemi, respektive spíš tělocvičnými žíněnkami. Jednomu spacímu místu se říká bunk.
Spát jdeme kolem osmé, stejně je tma, elektřinu tady nevedou a musely by se vybíjet baterky, svíčky jsou přísně zakázány, protože chaty jsou dřevěné.
Vstáváme už kolem šesté, musíme stihnout odliv na jedné z pláží, která se za
přílivu nedá překonat jinak než plavmo, což je sportovní disciplína s batohem na
zádech poměrně obtížná, zejména při neklidném moři. Začínáme obchůzkou zálivu
Torrent Bay, která se rovněž
nedá překonat za vysoké vody (odliv začal asi v šest). Přidáváme si tím další
hodinu k sedmi standardním hodinám treku. Ostatní ještě spí, protože věří, že
voda v Torrent Bay opadne do deseti a oni se indiánským během včas dostanou i na druhou pláž.
My si tak nevěříme.
Směřujeme nejprve do Bark Bay a z ní pak přes Onetahuti Bay do Awaroa. Právě Onetahuti Bay se podle tištěného průvodce dá překonat pouze 3 hodiny před odlivem a 3 hodiny po něm. Chceme být na místě ve dvě, úplný odliv vychází na 12:07, od té doby se voda začíná zase vracet. Moc se tedy neflákáme, i když jinak by bylo času docela dost. Trochu nám dává zabrat výstup do krpálu nad Bark Bay, ale v kritickém místě jsme šťastně už kolem půl druhé. Podle cedule, která je zde umístěna, je přechod možný dokonce 4 hodiny před a po nejvyšším odlivu, asi si v tištěném průvodci nechávají rezervu pro turisty, co si nechtějí zaboha namočit nohy.
Jdeme po pláži, skutečně to vypadá, že máme dost času. Nejhorší místo je podle průvodce na severním konci pláže, ale ten se dá přejít dobře. Odpočíváme po předchozí honičce a obědváme. Zrovna v té chvíli přichází od Awaroa větší skupina turistů jen s lehkými bágly, které kontrastují s naší hmotnou zátěží. I když jdou z kopce, musejí čekat na opozdilce.
Zase tedy stoupáme do kopce, cesta je ještě dost dlouhá. Nenecháme se zlákat ani odbočkou k Awaroa Lodge, o níž nápis na směrovce tvrdí, že se jejím využitím cesta o 20 minut zkrátí. Později Anička najde v průvodci, že i tato spojnice se dá překročit pouze za odlivu, takže směrovka se možná pokouší pouze zmást turisty, aby si koupili kafe. Pak si ovšem nejspíš namočí alespoň nohy.
Přicházíme do Awaroa, kde ale nalezneme směrník, tvrdící, že k chatě je to dalších 17 minut a okolní pozemky jsou soukromé, takže musíme jít sypkým pískem po břehu. Už se nám to zdá dost dlouhé. Máme asi štěstí, že příliv dosud moc nepokročil, jinak bychom i tady brodili. Celý den alespoň bylo v rozporu s předpovědí velice hezky.
Konečně jsme v chatě, kde zabíráme poslední spodní lůžka. Odpočíváme, večeříme. K večeru přichází standardně na kontrolu ranger, odškrtávající passporty. Koušou tady sand flies, mrchy podobné českým muchničkám. Dají se sice chemicky odpudit, ale ne nadlouho, ochranný nátěr je třeba nejpozději do hodiny obnovit.
Pod chatou hnízdí pták, kterému ranger kolem hnízda natáhl žlutou pásku s výstrahou BIRDS NESTING. Ptačici není skoro vidět, fotit se nedá. Její starej se fláká na břehu a předstírá úspěšně starost o potravní zásobování hnízda.
Ráno nikam nespěcháme, musíme totiž počkat nejméně do 11:45
hodin (respektive hodinu a půl před úplným odlivem, který dnes vychází na
13:11), až opadne voda a my mohli pokračovat. Nakonec vycházíme krátce před
ostatními po půl dvanácté, protože je jasné, že brodit budeme stejně. Drobně
prší, viditelnost je na draka. Čekat ale nemůžeme, jinak nám ujede a propadne
přeprava člunem do Marahau. V Totaranui musíme být ve 14:30. Brodění proběhlo
bez problémů, voda šla maximálně nad kolena, stačilo zout boty, což mělo jediný
nepříjemný dopad: na dně zátoky byla spousta ostrých úlomků škeblí, které
píchaly do nohou.
Cesta má údajně trvat maximálně 2 hodiny, ale pro nepředvídané případy chceme mít nějakou rezervu. Ostatní vyrážejí až za námi a postupně nás předcházejí rychlochůzí. V cíli balíme batohy do nepromokavých obalů. Pláštěnky necháváme po ruce, chvílemi prší docela dost. Podle 2 dny staré předpovědi má být dnes zataženo s mrholením, slovo drizzling si ale meteorolog ve službě mohl tentokrát klidně odpustit, hodilo by se spíš něco jako pissing.
Krátce po přechodu zátoky déšť houstne a nadchází čas pláštěnek. Celý zbytek cesty prší velmi usilovně. Naštěstí je v Totaranui u přístavu vodních taxíků malé samoobslužné informační středisko, dokonce vybavené automatem na plechovky s různými civilizačními produkty. Sand flajsové koušou jako o život, zase se mažeme, což má v dešti celkem mizivý význam. Převlékáme se na asi hodinovou cestu člunem, o němž předpokládáme, že jen těžko bude mít střechu.
Před půl třetí se objevuje vznešeně vyhlížející krytý člun, patřící ale jiné společnosti. S námi tu čekají dvě postarší turistky, které zjevně nevědí, u které společnosti si objednaly přepravu, takže musejí zkoušet všechny čluny, které tu zakotví. Jsou na břehu ještě když odjíždíme, snad tam nezůstaly napořád.
Náš přepravce se dostavuje po půl třetí. Předtím čekal na protějším břehu pod skalou. Kormidelník se ptá, zda jsme skutečně Tomas a Anna a po kontrole dokladů nás nabírá. Vysouvá pro nás ze člunu sice malou rampu, ale stejně musíme brodit, protože člun nechce logicky uvíznout na mělčině. Batohy ukládáme do miniaturního podpalubí na přídi a my díky tomu, že jsme první, zabíráme jedny z mála krytých míst ve člunu. Fasujeme záchranné vesty a můžeme vyrazit. Cestou zastavujeme pouze na jedné zastávce, odhadujeme, že to byla Awaroa a nabíráme japonský párek a skupinu anglicky hovořících hikerů, kteří člun v podstatě zaberou. Asi po 40 minutách jsme zpět v Marahau. Rychlojízda přes vlny byla vzrušující, ještě že jsme nic nejedli !!
Pobřeží v Marahau je mělké, ploché a rozměrné, což víme už od roku 1996, kdy jste tu s Adventurou provozovali Sea Kayaking. Příliv a odliv tady dokážou zabrat a zase vyklidit velký kus země, což může dělat potíže při dojezdu plavidel ke břehu. Společnosti provozující zde vodní sporty, ovšem za 10 let asi zbohatly, protože místo zajíždění do moře s vyřazeným džípem táhnoucím vlek s kajaky, tu mají neuvěřitelný vynález: pojízdnou rampu (dokonce zastřešenou plexisklem), taženou traktorem s vysokými koly. Něco jako pojízdný rukáv na letišti. Musím říct, že traktorem jsme na svých cestách moře dosud neorali. Suchou nohou se tak dostáváme až ke kancelářím dopravce, odkud je to k zaparkovanému auto jen kousek cesty, takže v sílícím slejváku ani moc nezmokneme.
Batohy a pláštěnky pohodíme na zadní sedadla a vracíme se zpět do Richmondu. Ubytováváme se tradičně ve stejném kempu jako před trekem, tentokrát je k dispozici o deset dolarů levnější, méně přepychově zařízená kabinka. Vaříme "mikrovlnnou" rýži, kterou jsem v městě Rotorua koupil přes odpor své ženy. Stačí nastřihnout pytlík a postavit ho do mikrovlnky. Za 2 minuty je "vařeno". Výsledek se smíchá s libovolnou konzervou.
Vstáváme kolem půl osmé. Je zataženo, ale neprší. Po snídani vyjíždíme po Highway 6 na západní pobřeží a pak dál na jih. Cestou zastavujeme u Swing Bridge (přesně se to jmenuje Buller Gorge Swingbridge). Buller se jmenuje řeka, Gorge je kaňon. Ten zbytek je ten tancující most. Jedná se o nejdelší lanový most na Novém Zélandu, má mít asi 110 metrů. Za 5 dolarů se po něm člověk může přepotácet, po kluzké kovové mostovce. Já to přejdu, Anička jen vyhodila 5 dolarů cestou do třetiny. Na druhém břehu se dá udělat malý pěší okruh. Cesta je rozblácená, místy se musí vodou a já mám na nohou jen děravé botky kvůli lehké noze na plynu. Nějak to ale přejdu a vracím se k mostu. Z mého současného břehu je možné se za dalších 20 dolarů svézt vzduchem na visuté sedačce. Obsluha upoutá 1 až 2 odvážlivce do spousty přezek, trochu jej nadzvedne, rozhoupe do stran, .... a jedééééém, pane !! Trasa měří kolem 160 metrů, lanovka má výchozí stanici až za mostem. Kašlu na to, 20 NZD se mi zdá za pár vteřin letu nad zpěněnou hladinou moc. Aničku zatím pokousaly sand flies.
Pokračujeme v cestě. Počasí se spíše zhoršuje, takže na vyhlídkových místech nemá moc cenu zastavovat. Zastávku proto tvrdošíjně (stejně jako před 10 lety s Adventurou) volíme u Pancake Rocks. Je to známé místo Nového Zélandu, nacházejí se zde pobřežní skály, vytvořené nejspíše postupně pomalu tekoucí lávou do bochníků, nebo spíš tenkých placek. Moře si mezi nimi vymlelo cestičky, které většímu tlaku vody vzdorují a vlna má vystříknout do výše jako gejzír. Efekt má být nejlepší za kombinace deště (ten by byl), zimy (kosa celkem vzato byla taky), jihozápadního větru (kompas jsme neměli) a přílivu (ten snad taky byl). Asi ale něco chybělo, zase nestříkalo nic, samozřejmě s výjimkou kapek deště do objektivů. Skály jsou sice i tak pěkné, ale ve vichrem hnaném dešti to bohužel za mnoho nestálo.
Vracíme se proto na parkoviště a dáváme si občerstvení ve zdejším bufetu. Kupujeme alespoň pohlednice ve zdejším infocentru, na kterých jsou neuvěřitelné obrázky stříkajících vod za slunečného počasí i bez bouře. Představujeme si to tak, že všichni profesionální fotografové na NZ čekají na jediný slunný den v roce, ve kterém se vrhnou na turisticky atraktivní místa a zbytek dodělají v editoru. Pak to předají polygrafickému průmyslu a podvod je hotov, turisté se jen hrnou. Nespatření zázraku svádějí na svoji smůlu a nadšeně vykládají známým, jak to bylo báječné, jen jindy prý ta voda stříká ještě výš.
Jedeme dál kolem pobřeží za stále sílícího deště. Stěrače už jedou "na trojku" a jen stěží prorážejí v souvislé cloně vody nějaký průhled. Na úzké silnici mezi spoustou aut v našem směru i protisměru, včetně těžkých náklaďáků, to není žádná řidičská lahůdka. Každou chvíli se má jet maximálně 40 km/h, což tady stejně nikdo nedodržuje.
Kolem čtvrté zastavujeme v Hokitika Holiday parku a bereme -jak jinak- opět kabinku. Pak jedeme do města doplnit zásoby. V kuchyňce byli nějací povykující karbaníci, kteří nám k večeři dělali nevítaný zvukový doprovod. V životě jsem u kanasty neslyšel nikoho tak souvisle řvát !
Ráno se nám nechce z postele. Je zataženo, vstáváme až po osmé. Na chvíli se zdá, že se oblačnost protrhává, dokonce se objevuje slunce, kterému v takových situacích říkáme "Puchejř".
Po snídani odjíždíme k ledovci, což je tentokrát jen asi 130 km jízdy. Cestou pro změnu začíná pršet podobně jako včera, tedy nic moc. Těsně před vesnicí Franz Josef Glacier zastavujeme v kempu Franz Josef Top 10 Holiday Park, kde jsme si usmysleli zůstat 2 noci. Ubytováváme se v pokoji označeném jako "lodge". Mělo to stát jen 57 dolarů. Pak recepční zjišťuje, že na další den už je chatka obsazena a pokud prý se nechceme stěhovat, musíme si připlatit na dražší. S vidinou stěhování a se skřípajícími zuby platím 2x 80 dolarů. Lodge měla 2 místnosti pro celkem 6 lidí a jediné topidlo, které by ty 2 místnosti nemělo šanci vyhřát. Kuchyň je jako obvykle společná, no neber to za takovou láci ! Chata má 2 východy, aby se do kuchyně nemuselo v dešti (2. cesta vede více méně pod střechou), ale zjišťujeme pozoruhodnou věc: klíč od baráku jde použít pouze zepředu. Takže když bude cestou z večeře pršet, musí nejméně jeden obětní beránek oběhnout v dešti dům a otevřít tomu druhému. Tato Top 10 inovace nás tedy rozhodně za danou cenu příliš nepotěšila.
Protože prší, chceme se pokusit o internetový náhled do světa a zjišťujeme, že 7 minut s obrazovkou stojí dolar. Z toho je patrné, že názory zdejších ubytovatelů na finanční možnosti zákazníků jsou poměrně velkorysé. Ne, že by se jinde platilo o moc méně, ale třeba za ten dolar dají 10 minut, nebo tak něco.
Dostatečně otráveni jedeme v dešti do nedaleké vesnice okouknout zdejší obchody a hlavně do informačního centra pro předpověď počasí. Zítra to má být skutečně o něco lepší, to jest míst souvislého slejváku mají být jen občasné přeháňky. Říkáme skepticky, že teda uvidíme. a kupujeme si k pozdnímu obědu nezdravé hranolky. Je jich tolik, že večeři bude muset zastoupit pouze jablko.
Za stálého deště se vracíme do drahého kempu, aktivujeme přímotop. Pak zjišťujeme, že v postelích jsou zabudovány rozměrné ohřívací dečky. Ovladač dovoluje nastavit na elektrizovaném lajntuchu 3 stupně zahřívání, ale trojka by patrně dokázala většině lidí za sucha opařit prdel. Postele jsou tak měkké, že dostávají přízvisko "vlnobitné lože". Na bolavá záda to není nejlepší léčebný prostředek !!
Ráno pro změnu prší. Povalujeme se proto asi do půl deváté,
kdy oblékáme více méně nepromokavé oděvy a vyjíždíme zkontrolovat zdejší ledovce.
Jedeme napřed k Franci Josefovi. Z parkoviště se lze dostat po krátké cestě
něčím jako deštným lesem k vyhlídce na ledovec. Dál se nedá podle cedule jít,
cesta prý je nebezpečná. Lidé tam ale zjevně chodí, v dálce někoho vidíme.
Protože by však porušení předpisů začalo rovnou broděním evidentně studeného
potoka, nechce se nám do toho. Cestou zpět ještě vystupujeme k vyhlídce
Sentinel
Rock. Tam se zrovna nějaká skupina Japonců fotí klasickým východním způsobem, to
jest půjčují si navzájem foťáky a zvěčňují se před mizejícím ledovcem, aby
alespoň digitální vzpomínka na Kjóto zůstala !! Vzhledem k počasí asi na
žádných snímcích toho mnoho vidět nebude.
Vracíme se k autu a vyrážíme k ledovci Fox. Je to asi 25 km přes horský hřeben, takže nejdřív autem nahoru a pak zase dolů do stejnojmenné vesnice. Kousek za vesnicí je odbočka k parkovišti u ledovce. Odtud se už naštěstí musí k čelu ledovce pěšky. I tam jsou nápisy, že se dál nesmí, tady se však vcelku dodržují. I tady jsme byli před 10 lety a matně si vzpomínáme, že to tu vypadalo dost podobně. Ledovec možná opravdu o kousek ustoupil. Musíme brodit potok, přitékající ze stráně. Z čela ledovce vytéká říčka. Cestou zpátky fotíme různé geologické skvosty, vybroušené ledovcem z kamenného podloží.
Autem se vracíme do vesnice Fox Glacier, posilňujeme se v místní občerstvovně. Mezitím se NA ZÁPADĚ OBJEVUJE PROUŽEK MODRÉ OBLOHY ! Neuvěřitelné a velmi vhodné, protože právě směřujeme k nedalekému jezeru Matheson. Jezero se dá za hodinu a něco obejít deštným pralesem. Konečně neprší, dokonce svítí slunce. V jezeře se má odrážet za jasného počasí hora Mount Cook, ale TAK jasno zase není a ve vodě se zrcadlí tak akorát mraky. Nicméně vycházka je pěkná, na odkrytých místech si užíváme neobvyklého sluníčka.
Po vycházce se vracíme zpět do vesnice, kde se obligátně zastavujeme v informačním centru kvůli předpovědi počasí. Zítra má být hezky, ale pak se má počasí zase zhoršovat. Takže na krátký přejezdový den do Wanaky bude asi pěkně a pak zase zmokneme. Stahujeme se do předraženého kempu. Tentokrát alespoň nemusíme pouštět elektrické zahřívání postelí ...
Vstáváme po sedmé. Drobně prší, asi je to to předpovídané hezké počasí. Kolem osmé po snídani odjíždíme známou cestou přes
vesnici Fox Glacier a Haast do Wanaky. Cestou přejíždíme nejdelší jednostopý
most na NZ. Měří pěkných pár stovek metrů a jsou na něm 2 výhybky pro
protijedoucí auta, protože na tu vzdálenost by těžko někdo uhlídal, zda někomu
nevjel do protisměru. Most bohužel přišel tak
rychle, že Anička nestačila vytáhnout foťák, protože snímky aut míjejících se
pomocí výhybek na mostovce jsou tady oblíbenou atrakcí, alespoň nás někdo z
protijedoucího vozu fotil, když jsme se pro něj uklidili do odstavného pruhu. V
těchto místech začíná suchá oblast, to jest bez ohledu na zbytek ostrova tady
skoro neprší. Jak je to možné nevím, ale určitě jsme dost vysoko nad mořskou
hladinou.
Cestou dál zastavujeme u vodopádu Thunder Creek a na několika vyhlídkových místech u jezer Wanaka a Hawea. Těsně před Wanakou navštěvujeme místní atrakci Puzzling World, muzeum bludišť a hlavolamů. Hned za pokladnou začíná volitelná atrakce (platí se zvlášť a nemusí se tam jít), dřevěné bludiště. Tam je nutno dostat se ve stanoveném pořadí k rohovým věžím. Po delším úsilí jsme úspěšní, i když rozhodně nikoli v pořadí, předepsaném letákem. Potkáváme hodně rozesmátých bloudících lidí. Nápisy na stěnách říkají, že celá trasa měří jen 1500 metrů, ale průměrný člověk tu nachodí 3-5 kilometrů, než se dostane, kam chce. Pro případ, že Vás to přestane bavit, jsou občas ve stěnách "EMERGENCY EXITS", vrátka, kterými lze bloudění vzdát. Protože po splnění úkolu nemáme chuť hledat navíc ještě cestu ven, nakonec vrátka skutečně používáme.
V samotné expozici je spousta hologramů, místností v nakloněnými podlahami a stropy (vstup doporučen pouze ve stavu hladovém, rozhodně nikoli těsně po obědě). V atrakcích teče voda zdánlivě do kopce, v jednom rohu místnosti si lze hlavu omlátit o strop a v rohu protějším není na ten strop možno dosáhnout. Při pohledu "oknem" do této místnosti přitom vypadá perspektiva normálně. Klamu napomáhá kde co, zejména obrazce namalované na podlaze, zkosené úhly stěn a podobně. Expozice si prostě pohrává se zákony perspektivy, gravitací, sbíhavostí linií a barevnými efekty. Docela se nám líbily fyzikální hříčky (například křišťálová koule, ve které se sbíhají blesky do místa, kam člověk položí dlaň - jen vyfotit to jde blbě). K popukání je kašírovaný římský záchod namalovaný na stěně, který pokračuje do místnosti vybavené skutečnými latrínami. Vykonávat tělesnou potřebu se zde ovšem nedoporučuje, "latríny" jsou pouhá dřevěná sedátka, respektive díry vyřezané ve fošně. Na fotografii to však skutečně připomíná vojenské latríny z války.
Až po prohlídce si dáváme podle předpisu pozdní oběd a jedeme se ubytovat kousek za Wanaku do zdejšího Top 10 Holiday Parku. Kemp je rozesetý po kopci, k chatám a blokům budov vedou uválcované cesty. K našemu bloku domečků blokuje příjezd jakési řidičské nemehlo, které zajelo k verandě šikmo a ještě má otevřené všechny dveře vozu. Když se nemá k nápravě situace, objíždím raději dům z druhé strany.
Po zahnízdění se vracíme zpět do města, kde bereme benzín. Málem jsem prorazil spodek auta, protože nájezd k pumpě připomínal spíše strouhu a měl se asi projet plížením plazením, než 15 km v hodině. Bouchlo to hezky ! Zaparkujeme více méně proti turistickému infocentru u jezera a vyrážíme na vycházku kolem kousku jezera (obejít celé by byl pochod na 3 dny) směrem k Falls Creeku. Má to být tam a zpět 3 hodiny, to by snad šlo stihnout. Asi po 45 minutách chůze přicházíme k ceduli, oznamující, že další cesta k potoku trvá i s návratem další 3 hodiny. Vzhledem k tomu, že už je pět odpoledne, volíme návrat. Navíc já nemám turistické boty ale rozpadající se botasky, které už jsou ve stavu rozdírajícím nohu i na kratší vzdálenost, než je dnešních cca 7 km.
Autem se z města vracíme do kempu.
Vstáváme kolem půl osmé a po snídani odjíždíme nejprve zpět na
Highway 6 směrem na Cromwell, za nímž si dáváme zastávku v Goldfield Mining Centre. Je to
zlatokopecký skanzen. Vstupné je 15 NZD na osobu. Kromě povrchního zabezpečení
šachet a štol z hlubší i nedávné minulosti sem provozovatelé muzea natahali
nejrozličnější důlní zařízení a stroje, pocházející evidentně z různých
dolů, nemajících
nic společného s tímto místem. Prohlídku je možné absolvovat s průvodcem asi za 2 hodiny, ale cesta se dá absolvovat s plánkem v ruce i samostatně.
Vzhledem k tomu, že příští runda začíná za více než hodinu, vycházíme na trasu sami. Po cestě míjíme různé z bezpečnostních důvodů zatarasené šachty, do kterých se
dá nahlédnout, v dokonalejších případech se v nich dá i rozsvítit sada světel,
aby člověk dál dohlédl. Expozice je pojata jako průřez různými dobami
a době odpovídajícími technikami dolování drahých kovů od divoce ražených a
prakticky nevydřevených štol (lidský život v nich nestál za hrst zlatonosné
hlíny, o nuggetech nemluvě) přes skutečná důlní díla procházející kopcem na
druhou stranu až po "průmyslové" trhání země a vymývání proudem vody hnané
výkonným čerpadlem. Nám se nejvíc líbila zapomenutá lebka jakéhosi zvířete,
nejspíš kozího původu, pohozená před jednou ze štol. S oblibou jsem prohlašoval,
že ji budu vydávat za lebku zlatokopa, který umřel na otravu vzácnými kovy.
Na závěr je možné vyzkoušet si rýžování zlata, ovšem veseloherním způsobem: člověk vyfasuje kuličku hmoty, která má podobnou specifickou váhu jako zlato, k tomu autentickou rýžovací pánev a lopatou si naberete hlínu z místních zdrojů. Hlína je prosetá už asi 1000 x a koluje mezi výpustí z vymývací strouhy a hromadou, ze které se materiál nabírá. Průvodce ovšem vtipně neopomene zdůraznit, že je zlato v této oblasti možné najít a v takovémto případě si vláda nedělá na nález žádné nároky. No a turisté se pustí do vymývání v naději, že najdou zlaté zrno. Spíš to bude zrno ječné, to by tak najít mohli !
Po ukončení prohlídky pokračujeme do Queeenstownu, kam dorážíme kolem poledne. Vzhledem k tomu, že opět nemáme podrobný plánek města, trochu se tu motáme, ale nakonec skutečně nacházíme hledaný Top Ten Holiday Park na Robinson Street. Je tu dost plno, dostáváme jednu místnost ve společné lodge za 57 dolarů s palandou (tradičně spím nahoře, aby se mi případně dobře padalo manželce na hlavu). V lodži jsou 4 pokoje a má společné sociální zařízení. Po ubytování se jdeme projít do města. V jednom z informačních center si bereme plánek města a zastavujeme se na oběd v místní Pizza Hut. Jídla je k nesežrání mnoho, laxní obsluha to nemůže zkazit.
Vytrávit jdeme do Kiwi (zoo)parku a není to bohužel dobrý nápad. Modernizovali se tu proti naší návštěvě před 10 lety a taky příslušně zdražili, protože tehdy to 30 dolarů na osobu skutečně nestálo. Teď tu nabízejí walkmany s výkladem v různých řečech, ovšemže v těch známějších, takže se musíme spokojit s angličtinou a kromě setmělé místnosti s ptáky KIWI nahlížet do různých klecí s tvory, více nebo méně si uvědomujícím svoji nesvobodu. Nejdojemnější je jakýsi dravý pták, který rezignovaně zítá skrve husté pletivo rovnou do slunce, za kterým by asi rád letěl. Já osobně bych většinu zoo na světě zavřel i s jejich provozovateli, ty bych zavřel fyzicky !
Na závěr prohlídky chytíme výstup maorského Souboru písní a tanců s vyplazenými jazyky. Soubor vyrábí lidojedský pokřik Haka, zaměřený na zastrašení protivníka, který se dá díky ochromení děsem snáze pobít a následně zkonzumovat. Členové souboru po skončení produkce odjíždějí každý svým autem do města se slibem správě parku, kdy zase přijdou příště blbnout turistům hlavu.
Vracíme se k jezeru a procházíme se kolem něj, chvíli relaxujeme na lavičce, ale už se nám do ničeho nechce.
Po návratu do kempu se vyhřívám na lavičce, ale k večeru se začíná ochlazovat a zatahuje se. Suchá oblast v těchto místech končí, máme naději, že od zítřka bude zase pěkně, spořádaně pršet. Evidentně se připravuje počasí na druhou půli týdne, kdy se chystáme na Kepler trek, zaplacený už z Čech po internetu aneb "Ni šaga nazad, pred nami Kepler".
Jako už mnohokrát předtím zkoušíme mobily, které však na celém Jižní ostrově nefungují. Telefon najde Vodafone, ohlásí plný signál a krátce problikne zpráva ACCESS DENIED. Uvažujeme, zda je to nějaká licenční politika, nesplnění podmínek provozu, nebo jednoduše bordel, myslíme si, že je to spíš záměrné, ale druhý den k našemu podivu telefony začínají na chvíli fungovat více méně normálně, pokud je signál. Možná, že přátelé falešného soba (viz debilní reklama se Čtvrtníčkem po návratu doma) měli více než týden technické problémy, protože různí recepční a obsluhy benzínek, kterých jsme se na problém ptali tvrdili, že telefony fungují a o metr dál nefungují a že je to tady normální. My jsme ale zkoušeli mobily od vstupu na Jižní ostrov nejméně 15x a nefungovaly nikdy. To se značně liší od situace, kdy není signál a u znaku anténky není ani čárka. Tady bylo po zapnutí telefonu i pět čárek, načež se objevilo zamítnutí. Asi usilovné deště vypláchly Vodafonu ústřednu. Teprve dva měsíce po návratu se podobný problém objevil u Vodafonu v Čechách, prý se smazala část databáze oprávněných uživatelů, takže jim služby nebyly poskytovány. V Čechách v lednu nikomu, na Jižním ostrově NZ možná jen zahraničním turistům, jejichž oprávněná mobilní čísla byla ignorována jako nelegální, nebo tak něco.
Ráno po osmé vyjíždíme do Te Anau. Máme před sebou asi 170 km po Highway 6 a dále po lokální silnici 94. Na místě jsme před polednem. Nejprve zastavujeme u většího informačního střediska s přepážkami DOC (novozélanskéá organizace ochrany přírody jménem Departement of Conservation). Máme tu ještě z Čech zaplacený Kepler trek na 3 noci v chatách po cestě. Ve středisku DOC je nutno potvrdit příjezd a odhodlání vyrazit. Vyfasujeme zde lístky, které pak v jednotlivých chatách vybírají správci nebo rangeři. Má se tak zamezit divoké turistice, v chatách není dost místa na spaní pro kohokoli, kdo by se vydal na cestu naslepo. Pokud se takoví blázni najdou, samozřejmě je nevyhodí do deště, ale nechají je zaplatit dvojnásobek ceny. I tak stojí noc na osobu 40 dolarů, což není málo vzhledem k tomu, že má člověk k dispozici matraci v bunku a společnou kuchyň se zavedeným plynem, který v některých fázích roku taky není navezen a turista musí tahat vlastní vařič a palivo. Na letní sezónu jsou sice připraveni, ale my stejně ten vařič a bombu táhneme pro všechny případy (bylo to však zbytečné).
Ve středisku zjišťujeme z nástěnky, že předpověď počasí je méně než nevalná. Dnes je sice hezky, ale už k večeru má silně pršet. Zítra se to má na chvíli zlepšit, ale zbytek pobytu má pršet furtumfurt. Nejlíp má být až poslední, čtvrtý půlden treku. Príma vyhlídka ! Proděláváme duševní krizi, zda odepíšeme zaplacené peníze (storno se dá se ztrátami realizovat jen do 3.dne před nástupem a ne 18 hodin dopředu).
Dostáváme "radu", že máme mít nepromokavé všechno, co jen nepromokavé může být. Fasujeme igelitový pytlík na odpadky (backpacker je turista, který táhne potraviny tam a odpadky zpět do města, kde to spořádaně odloží do popelnice). Každý dostane příručku ke treku. Tím počet našich tištěných příruček dosáhl čísla 4, protože jednu jsme za dolar "prozíravě" koupili už v některém z předchozích informačních center a jednu, s rok starými informacemi, jsme si stáhli doma z internetu. Není nad opatrnost a dobrou přípravu ! Dále dostáváme možnost zapsat do formuláře datum předpokládaného startu a návratu s postupnými cíli včetně uvedení data, kdy se o nás má DOC začít strachovat a vypravit vrtulníky s termovizemi a stopaře se psy do terénu (možná, že nikoli na naše náklady, z instrukcí úplně jasné, kam pokročil místní kapitalistický socialismus). Formulář vyplňujeme, ale pak se ho stydíme vhodit do schránky před DOC, nicméně telefonní poplachové číslo si ukládám do mobilu, o němž vím, že se z něj stejně zpravidla nedá nikam dovolat.
Jedeme se ubytovat do blízkého kempu Likeside Holiday Park. Bydlíme v
plechové recyklovací buňce nastávajícího předsedy KDU ČSL za 58 NZD
na den (to to v tom Vsetíně měli proti nám ještě docela levné !). Dostáváme
parkovací vinětu na čelní sklo (nespláchne ji ani několikadenní déšť, musí se
seškrabat nožem), aby bylo jasné, že uvnitř dosti rozlehlého kempu smíme pobývat
i s autem. Ptám se, kde během treku nechat vůz a je mi odpovězeno, že klidně v
kempu ... za 10 NZD na den, nebo zadarmo na blízkém "Long term parking
vehicles", které je snad pod blíže nespecifikovaným dohledem.
Vydáváme se do centra Te Anau doplnit zásoby jídla na cestu. Stress rozháníme sladkým v blízké kavárno-cukrárně, do kávy si alespoň zahanbeně dávám umělé sladidlo Aspartam. Zjišťujeme, že výraz obsluhy „Once water, once tea“ znamená, že v jedné konvičce je horká voda a v druhé čaj. Trochu čajového extraktu se má asi nalít do hrnku a dolít horkou vodou z druhé konvičky. My jsme prostě přehodili pytlíky z druhé konvice do první a bylo to. Asi je štěstí, že tento barbarský čin nikdo neviděl ...
Už při návratu do kempu u jezera se viditelně zatahuje, špatné předpovědi počasí se většinou na NZ plní !! Pozorujeme helikoptéry, vozící línější vyhlídkáře prohlédnout si Kepler trek vsedě shora. Také se díváme, kudy zítra vyrazíme. Ptám se v DOC na autobus, kterým se má dát dojet k východišti treku (jsou to necelé 4 km), ale dostávám nejednoznačné odpovědi. Jednak to bude mou angličtinou a jednak to evidentně skutečně nevědí, obsluhy jednotlivých přepážek se nedohodnou ani mezi sebou. Nakonec dostávám papír, který už máme v materiálech stažených z internetu.
Přebalujeme věci na trek. Nemohu si odpustit pořízení dokumentární fotografie věcí, rozkramařených po podlaze při úvahách, co vzít s sebou a co nechat zlodějům v autě. Potom jdeme spát.
Ráno podle očekávání prší a dokonce trochu hřímá. Snídáme v naší plechové
boudičce a mezi tím dokonce přestává pršet. Dobalujeme batohy, standardně toho
máme nějak moc. Opouštíme kemp v okamžiku, kdy přijíždí malý autobus s nápisem
Kepler trek Shuttle. Jdu se zeptat řidiče, zda si můžeme první kilometry k východišti
zkrátit s ním a dozvídám se, že ano, tamhleta slečna prý mě zkasíruje o
6 dolarů na
osobu. Odjezd je v 8:30. Je to sice drahé urychlení, ale než přijít k východišti
trasy rovnou zmoklý ...
Jedu proto přeparkovat auto na zmíněné "Long term parking vehicles", a vracím se z něj už pěšky poté, co jsem se s naším plechovým Japoncem důstojně rozloučil, možná naposledy. K autobusu u kempové recepce se mezi tím dostavila větší skupina asi 10 lidí, kteří si autobus objednali. Vyjíždíme ke svému podivu na opačnou stranu, což se vzápětí vysvětlí tak, že jedeme vyzvednout ještě další 2 další trekaře u 300 metrů vzdáleného infocentra DOC.
U vstupní brány na trek jsme za chvíli, takže se zdí, že to za těch 12 dolarů nestálo. Pozitivní efekt to ale mělo. Ušetřili jsme sice jen 45 minut chůze s nákladem, ale na druhou stranu jsme díky tomu na konci parádně nezmokli. Co Tě nezabije, to Tě posílí. Naši spolucestující (ta první velká skupina) chtějí skoro všichni startovní foto, takže dostávám asi 5 nebo víc digitálů a musím je zvěčnit pohromadě u cedule s nápisem KEPLER TRACK s rozpisem vzdáleností mezi jednotlivými chatami. Alespoň na tom vyděláváme svoje vlastní startovní foto, které tím pádem ani oni nemohou odmítnout. Má to jen jednu chybičku: při fotografování jsem sundal těžký bágl a pro našem snímku jsem zvěčněn bez něj. Snímek tak vypadá, že zásoby nesla nákladní manželka !!
Počasí je proti černému očekávání celkem dobré. Chvílemi sice drobně prší, ale chvílemi je i hezky a v lese stejně prší 2x: nejdřív za deště a pak ještě dlouho po dešti. No a začátek Keplera vede deštným pralesem kolem jezera. Asi hodinu a čtvrt jdeme více méně po rovině k Brod Bay. Tam je malá otevřená bouda (nedaleko se nachází i kemp) a spousta hmyzu, který je o turistickém shromaždišti -zdá se- velmi informován. Až do tohoto místa je možno se dát (asi dost draho, sumu si nepamatujeme) dopravit z některého městského přístavu v Te Anau loďmo.
Čeká nás výstup k dnešnímu nocležišti, chatě Luxmore Hut. Dle
ukazatele je to 4.5 hodiny s poznámkou, že zdatní jedinci za dobrého počasí
mohou termín zkrátit AŽ na polovinu. Protože evidentně není splněno ani jedno kritérium,
počítáme raději se 6 hodinami chůze. Terén stoupá. Občas odpočíváme, popíjíme vodu
a pojídáme sušenky. Když dorazíme ke skalám, máme být podle průvodce v půli cesty. Běžně nás
předcházejí "běžci", kteří jdou nalehko, dokonce někteří až do 10 hodin pochodu
odsud
vzdálené následující chatě. Když opouštíme les, mělo by nám k chatě teoreticky zbývat
už
jen 45 minut pochodu. Fouká dost silný vítr, který se nás snaží smést ze stezky.
Nacházím hučku, kterou někomu vichřice odnesla z hlavy a dávám si ji za opasek. Cesta už moc nestoupá, ale díky vichru je poměrně nepříjemná. Proti nám přicházejí dva z rychlochodců, kteří nás předhonili už někde v půlce výstupu a oznamují nám, že nám k chatě zbývá jen asi 10 minut chůze (je to v podstatě pravda). Těsně před chatou míjíme odbočku k místní jeskyni s nějakými geologickými pozoruhodnostmi, kterou ale díky vichřici a bezprostředně hrozícímu dešti vynecháváme. Je výhodné jít tam nalehko a pro jistotu se doporučuje, aby člověk s sebou měl DVĚ svítilny pro případ, že mu ta první přestane fungovat. Především by prý neměl do speleologické lokality lézt sám.
Od výchozí brány to sem mělo být 6 hodin chůze a dokonce jsme to za 5.5 hodiny stihli, což je na naši dvojici poměrně těžko uvěřitelný výkon !!
V jednom z bunk roomů zabíráme 2 místa ve spodní části palandy (lůžkem se to dá nazvat jen těžko, co chcete za 40 NZD na osobu a den !). Kolem půl šesté jdeme vařit večeři. Čaj si děláme i do zásoby do termosky a vychladlý i do plastových flašek, může se druhý den hodit. Filtr na závadnou vodu plnou giardií nemáme. Venku duje vichřice, chata se otřásá v základech.
V kuchyni už někdo zatopil v sice poněkud rozebíracích, ale jinak báječných kamínkách typu Klondike.
Kamna KLONDIKE: trochu rozpadací bubínek, ale provozně neobyčejně úsporný a s dlouhým kouřovodem Kamna dokáží zahřát s minimem paliva maximum vzduchu v místnosti, tedy pokud se je podaří zapálit. Dají se najít například na http://www.masport.co.nz/TRADER_NZ/common/usage_guides/UsageGuide_191.pdf:
Jak říkám, na některých chatách na Kepler treku už trochu méně držely pohromadě, ale rozhodně dobře hřály !!
V kuchyňce je asi 6 vařičů a za chvíli už jsou všechny obsazeny. Přišli jsme tedy včas. Pozorujeme dva nadšence pro zdravou stravu, jak "vaří" (většinou v páře nahřívají) různé moderní dehydrované potraviny. To se otevře aluminiový pytlík a místo, aby se jako v normální civilizaci strčil do mikrovlnky (ta tu přirozeně chybí), buďto se pustí horká voda přímo do něj, nebo se celý ponoří do ešusu s vařící vodou. Výsledek se servíruje.Hoši to budou dělat celou cestu a ponouknou nás ke chvilce hledání v různých supermarketech, zda se tam takovéto potraviny také prodávají. Něco málo nacházíme, ale ti dva byli vybaveni takovým množstvím pytlíků, že to museli nakoupit v nějakém speciálu, nebo museli objet těch supermarketů mnoho.
Kolem 7. hodiny večerní se dostavuje ranger Chris a vykládá nám o zítřejší etapě, místním ptactvu a geologických pamětihodnostech v okolí (hlavně o té jeskyni stranou od chaty, kterou jsme vynechali). Chris je vybaven i názornými pomůckami v podobě plyšových modelů ptáků a jedné reálné vycpaniny jakési kuny. Ve smyslu klasického vtipu Jana Wericha má kuna vyhlazenou srst, než bude vyhlazena úplně. Chris také vybírá lístky za pobyt. Upozorňuje nás ještě, že se v těchto místech má běžet 2.12. "Kepler běh", a že proto snadno můžeme potkat šílence, trénující na toto športové podujatie. Rekord běhu skrze Keplera prý jsou 4 hodiny. Copak, i za poloviční čas se běží takový Marathon, a to je nějakých 42 km. Tady je ale dost stoupání a klesání, nevím, jak jsou na tom kolem Athén ... Chrise všichni atakují hlavně otázkami na počasí. Předpověď má být vyvěšena druhý den v 8:30 a ranger se odmítá vyjadřovat. Venku zatím padají trakaře.
Celou noc pršelo, vítr k ránu slábne, ale jeho občasné poryvy stojí za to.
Na chvilku se ukázalo slunce, ale pak zase začalo pršet. Kolem osmé snídáme a
vzápětí přichází Chris s předpovědí počasí. Přistoupí k tabuli, přepíše jednu
číslici v datumu, pohlédne zkoumavě na desku a praví něco v tom smyslu, že to by
mohlo pro dnešek stačit. Ozve se bouře zklamaných hlasů. Chris se směje a upraví rychlost
vichřice z 90 km/h na 70 km/h a to už je více méně opravdu všechno. Zákaz vycházení
sice není,
ale celý den bude hnusně a mlhavo. Má pršet, prý občas, to jest pořád.
Rezignovaně balíme a vyrážíme k Iris Burn Hut. Prší většinou drobně, vítr občas zaduje, ale není to tak zlé, jak jsme si představovali. Stoupáme pod Mount Luxmore, nejvyšší bod treku. Déšť se tu mění na drobné sněžení. Odbočku na vrchol hory míjíme bez zájmu, pouze sportovní masochista a sběrač vrcholových razítek by se tam dnes drápal !
Přecházíme i kousek sněhového jazyka, ale je to opravdu jen pár metrů. Ze
včerejšího výkladu víme, že každé dvě hodiny chůze se nachází
shelter, tedy nouzový přístřešek, kde se promočený turista může v
závětří na chvíli zahřát vlastním potem, eventuelně velmi nedoporučeným
alkoholem. Úkryt
je vybaven lopatou, aby se z něj mohl člověk prokopat sněhem na svobodu, kdyby
tu v noci přespal (povoleno pouze v nouzi) a zasypal ho sníh. Žádný telefon, nebo jiné pojítko tu pochopitelně není.
V prvním úkrytu se už potí spousta lidí, skoro se nedá sednout, ale pak naráz
skoro všichni odcházejí
až na dvě slečny, kterých jsme si všimli už včera v kuchyni. Pořád něco
přebalují, dokonce i teď si jedna nasadí batoh, ale pak si vzpomene, že pod
rukavice ještě potřebuje tenké rukavice a diriguje tu druhou, aby je našla v
levé kapse, ne, v pravé zadní kapse, tak ne, ve vrchlíku batohu. Moje žena je potichu je označí jako dvě "štrachny", protože kolem sebe v úzkém
přístřešku různě poskakují a štrachají se v báglech.
Venku před prvním přístřeškem je hrubý stůl s lavicemi. Místo momentálně okupuje papušek Kea, místní "útočný pták", který se na NZ zabývá sběrem stěračů aut a propichováním pneumatik zaparkovaných vozidel. Tady nic takového nemá, tak se alespoň šťárá ostrým zobákem v mezerách mezi prkny a snaží se z nich něco vylovit.
Shelter opouštíme chvíli po štrachnách. Jdeme většinou do kopce, pak následuje hřebenovka. Za hodinu a půl jsme u dalšího shelteru, kde si dáváme lehký oběd a pokračujeme ještě po hřebenovce, která ale už brzo začne padat po vybudovaných schodech. Raději tady lidi z DOC zbudovali schody, protože sestup ze stráně by jednak byl moc obtížný a jednak by ho procházející davy ekologicky zcela zdevastovaly. Nad hlavami nám několikrát přelétne hejno řvoucích papoušků Kea.
Přicházíme k závěrečné klikaté cestě, která se stále víc a víc jeví, jako cesta do nekonečna. Pracně vyšlapanou výšku sice ztrácíme poměrně rychle, ale následující cesta po mírném padáku se nám zdá, že snad neskončí do tmy. Předbíháme člověka, který si vymkl kotník a vleče se k chatě stylem krok sum krok. Pomoc s batohem ale odmítá, tak jdeme dál.
Asi v půl čtvrté konečně přicházíme k chatě, kde nás vítá hejno mušek. Repelent je tu nezbytností, jinak je člověk brzo ohlodán na kost. Ubytováváme se v bunk roomu a rozvěšujeme mokré svršky, které v chladu (asi 10-12 stupňů) nemají stejně šanci proschnout. Chci si alespoň prohlédnout fotky z předchozího pochodu a na chvíli podléhám panice, že jsem ho ztratil. Jen jsem ho ale předtím odložil v kuchyni, kde zůstal ležet, naštěstí nejsme v Čechách, kde se dokáře ztratit během chvíle i měděné oplechování kostelní věže, přibité hřebíky. Sedí u něj sice skupina lidí, ale nikdo na něj ani nesáhl a Anička ho snadno našla.
K večeři děláme fazole s párkem. V půl osmé přichází rangerka, informuje nás o bezpečnostních opatřeních (zákaz používání svíček a požární ochrana při manipulaci se společným plynem) a z něčeho, vzdáleně připomínajícího magnetofon nám pouští hlasy místních ptáků. Kea se samozřejmě nedá zaměnit s ničím. Zbytku přednášky bohužel moc nerozumíme. Nakonec paní vybere hut tickety a mizí po anglicku do svého apartmánu kousek od chaty. Někdo ještě tvrdošíjně zkouší zapálit místní kamna Klondike, která jsou v ještě horším, než ta předchozí ale dělá to neuvěřitelně blbě. Zkouším oheň foukáním přimět k aktivitě a odměnou jsou mi vztyčené palce rádoby turistů, kteří asi nikdy v životě neslyšeli, že se to tak dá dělat, alespoň se tak tváří. Nakonec to stejně nechytlo, dřevo je mokré a teprve poté, co někdo někde nalezl trochu suchého roští, kamna chytají. Mezitím všichni zbytečně trhali nepotřebné papíry a nabízeli k podpalu dublované příručky s názvy "Radostněji, lépe a bezpečněji Kepler trekem", kterými nás vybavilo DOC centrum v Te Anau (jejich podstatnou nevýhodou je, že je v nich poměrně dost křídového papíru, který špatně hoří). Oheň vždy zahořel, aby vzápětí zkomíral, a konečně neslavně chcípl.
Po úspěšné aktivaci kamen nad ně rozvěšuje většina lidí spousty promáčených hadrů. Ve všech chatách tu mají důmyslné sušící zařízení, defakto drátěnou mřížku, ne nepodobnou klasickému evropskému sušáku na prádlo, jen ve trochu větším vydání. Zavěsit se toho na něj dá dost, ale přetlak mokrých svršků je stejně zpravidla vítězem tohoto druhu klání.
Spát se na Keplerovi chodí mezi devátou a desátou, jen zvláště odolní jedinci mají po celodenní chůzi chuť pomocovat, ostatně svíčky jsou zakázané a sluneční panely v dešti moc energie nenachytají: světlo začne slábnout necelou hodinu po zapnutí a to stačí stěží na přípravu jídla a na večeři.
Celou noc prší, očekáváme proto cestu v dešti. Kolem osmé
jdeme snídat a déšť zrovna během jídla ustává. Předpověď vypadá nadějně, přes
den mají být jen přeháňky a má se vyjasňovat, ale večer a v noci má zase pršet.
Krátce po deváté vycházíme na cca šestihodinovou cestu. Zprvu trochu stoupáme,
ale pak většinou jdeme dolů. Cesta vede kouzelným lesem se stromy, obalenými
mechem, silné vrstvy mechů a lišejníků jsou i na zemi . Zpočátku drobně krápe, ale většinou svítí sluníčko. Cesta je značena očíslovanými oranžovými
šipkami, čísla postupně klesají od 60 směrem k nule. Dohadujeme se, zda jeden
úsek je 150 nebo 200 metrů. Tím pádem to nevypadá, že by značky vedly až k
dnešnímu cíli. Číslované šipky nekončí ani v polovině dnešního úseku v místě,
zvaném
Rocky
Point, kde stojí malá chata pro údržbáře turistických stezek. Na chvíli se tam
zastavujeme. Směrovka u
Rocky
Pointu měla číslo 15 a číslování pokračuje dál. Kousek za Rocky Point je brod, přes který nějak přeskáču po
kamenech, odkládám batoh a vydávám se pro druhý. Přejdu i s ním, načež žena za
pomoci hůlek potok taky nějak zdolá, aniž si nabere do bot vodu. Těsně po
nás
přichází další dvojice, kde žena má rovněž problémy, jak přejít suchou nohou,
půjčujeme jí jednu z našich hůlek až se dílo skutečně podaří.
Kousek za brodem je část cesty stržená, náhradní trasa je vytyčena strání a kolem vývratů stromů, celkem se jedná o slušný sportovní výkon. Pak už stezka vede jen dolů. Číslování šipek končí v místě, které nevypadá, že by bylo čímkoli významné ... Další šipky jsou nečíslované.
Přicházíme k ústí řeky Iris Burn Minapouri. Zbytek cesty k další chatě vede už jen po rovině kolem jezera. Přicházíme tam asi ve 3 hodiny a pokoušíme se vymáchat zabahněné nohavice kalhot. Manželka je má jako vždy zapráskané víc a praní se jí proto moc nedaří. Zase koušou mušky a musíme se mazat repelentem. Jedna z turistek, kterou už identifikujeme jako otužilkyni od první chaty se svléká do plavek a jde se koupat do jezera. Nutno konstatovat, že ani ona tam nevydržela moc dlouho. Po chvíli přichází dvojice, která ušla naráz vzdálenost od Luxmore Hut. Jsou z toho dost unavení a není divu !! Ale jsou asi zvyklí, vypadají na první pohled na polykače mílí. Oznamují, že nahoře padaly kroupy.
Večer standardně prší. Kolem osmé přichází starší rangerka se standardní přednáškou o bezpečnosti a místních zajímavostech. Také vybírá poslední hut tickety. Upozrňuje nás, že autobus od jednoho z postupných cílů v Rainbow Reach, vyjíždí už v deset dopoledne, takže ti, které už pochodování přestalo bavit a chtějí se s ním svézt, si musejí přivstat a současně i přišlápnout.
Ani zdejší kamna nechtějí chytat, a kromě toho jim vypadává rošt. Mokré dřevo, naškrábané nebezpečně vyhlížejícím nožem na třísky, ke znechucenému podivu odmítá hořet. Po rozfoukání ohně je třeba ještě nasekat dříví, což obstarává další svalovec. Zkouším mu asistovat i v tom, ale k dispozici je pouze neuvěřitelně tupá celokovová sekera. Tento nástroj pravděpodobně váží víc, než proslulý středověký obouruční meč, jímž Richard První Lví Srdce půlil Saracény jedinou ranou od ramene až k pasu, zatímco mu Robin Hood zachraňoval království od zlovolného bratra a neméně padoušského šerifa z Notinghamu.
Vstáváme o něco dřív, už kolem sedmé, ačkoli chceme v pohodě dojít pěšky až do
Te Anau. Boty, které se tu na chatách nechávají normálně v předsíni, aby se dům nezanesl
bahnem, nám venku pod přístřeškem zatím ohlodává papoušek Kea. Anička v nich
nechala i smadlavé ponožky, aby nevymořila chatu od škodlivého hmyzu a
nocležníků. Panoušek je vyndal a pohrdavě odhodil do mokré trávy, protože nebyly k jídlu. Manželka sbírá veškerou přítomnou
obuv ještě s jednou dobrovolnicí a odnáší je do chaty, což papoušek pozoruje s
krajní nelibostí. Jako náhradní program si vybírá plechový kýbl, do kterého buší
zlostně zobákem. Ještě že se nepustil do těch ženských !! Za chvíli si vyleze na
plechovou
střechu, kde poskakuje a šramotí, než mu klesne adrenalin.
Všude je mokro, ale naštěstí neprší. Podle předpovědi mohou být přeháňky s
kroupami a večer se to má zhoršovat. Na horách se má ještě více ochladit. Pouhým pohledem
na okolní kopce lze snadno zjistit, že sníh sestoupil níže, takže to asi nebude
poplašná zpráva. Vyrážíme proto už v osm, aby nás náhodou nezasypala vánice. I
další běžci vycházejí brzo, protože chtějí stihnout dříve
připomínaný autobus. Cesta má
trvat 90 minut, ale nám to trvá dvě hodiny, protože fotografické světlo časného
rána je nádherné a každou chvíli nás zdržují různé sloupy protisvětla, přezářené
větve obrostlé mechem, odrazy oblohy v jezírkách a podobně.
Odbočujeme také k rašelinovému jezírku. Kousek do něj vede stezka, která se mění na "molo" na kůlech, zatlučených do bahna. Rostou tu masožravé rostlinky, ale tak drobné, že bez pořádné přípravy a složitých machinací s objektivy a osvětlením je nelze fotit. Nad vodou pozorujeme i ptactvo.
Na Rainbow Reach jsme až pár minut po odjezdu autobusu, ale stejně jsme s ním nechtěli jet. Do Te Anau je to ještě další 3 a půl hodiny chůze.
Pokračujeme ještě asi hodinu, cesta je trochu únavná a nudná. Nedá se nikde sednout, všechno je odporně mokré. Nakonec posvačíme na nějakém kmenu vsedě na pláštěnkách. Za další hodinu a půl se dostáváme zase k vstupní gate. Celá cesta vedla kolem řeky, vytékající z jezera Te Anau. Už 10 let víme, že tato část cesty může být v případě vysokého stavu vody zaplavena, protože říčku, vytékající z jezera ovládá mohutné stavidlo, kterým se jezerní hráz zbavuje přetlaku. S Adventurou jsme kus této cesty šli opačným směrem a dokonce jsme u cesty našli cosi, o čem jsme tenkrát předpokládali, že by to mohlo být vejce kiwiho.
Obědváme společně se štrachnami u stavidla a pak ještě asi hodinu putujeme kolem jezera do kempu. Kus cesty je nutno jít po silnici, protože nějaký podnikavec postavil do stezky jakousi rezervaci pro místní zvířenu. Po silnici se motá zbloudilé štěně. Nějaká řidička, které je ho líto nechá nastartovaný vůz na cestě, což nelibě komentují další řidiči, kteří by s přejetím nějakého čokla nedělali takové problémy. Paní jim nadává a nese štěně do nedalekého kempu, kde je nabízí. Možná, že si ho pak někdo opravdu upekl !!
Ubytováváme se ve "svém" kempu, auto nikdo neukradl. Dostáváme stejný typ plechové boudy (dvojka už není, tentokrát to bude jedenáctka). Cestou do města se stavujeme v DOC, kde si necháváme vystavit certifikáty, že jsme ušli za 4 dny 60 km těžkým terénem bez pomoci vrtulníků a záchranářských psů. Každý certifikát stojí 2 dolary. Předpověď v centru je šílená, má sněžit už od 600 metrů nahoru (první chata, od které se ještě stoupalo, měla něco přes 1000 metrů, nejvyšší bod byl snad 1600 metrů). Nahoře budou asi padat hovna s háčkama.
Jedeme do města doplnit zásoby (díváme se po dehydrovaných potravinách té pánské dvojice z treku, ale mají tu toho maloučko). Kupujeme párky s "klasickou" hořčicí, kterou jsme zde také poznali před 10 lety: její "hot" varianta vehnala celé adventurní výpravě slzy do očí. Asi jsme se od té doby zkazili, z této její umírněné varianty se mělo dát udělat 50 porcí, zatímco my jsme ji sežrali během 3 večeří. Sice trochu štípala v nose, to je pravda, ale proti minulému zážitku nebylo nutno se jít s párkem v ruce sprchovat.
Večer standardně leje. Chceme se jít podívat na internet, ale oba počítače jsou "out of order".
Pak jsme chtěli něco vyprat, ale všechny pračky jsou rozbité. Zajímavý kemp, naozaj !
V popelnici nacházím kompletní neporušené balení Doxyhexalu (antibiotikum). A pak že se léky vyhazují na smetiště jen v Čechách.
Zalézáme do kabinky a zapínáme topení, venku se silně ochladilo. Definitivně se rozhodujeme, že jih jižního ostrova vynecháme a začneme se vracet na sever přes rezervaci pod nejvyšší zdejší horou Mount Cook (asi 3750 metrů, to ovšem nepolezeme !). Topení pro jistotu necháváme běžet celou noc.
Ráno je stále zima, ale aspoň už svítí slunce. Vyjíždíme po
osmé hodině, čeká nás kolem 400 km cesty. Queenstown těsně míjíme a odbočujeme
na Cromwell a odtud po Highway 8. Cestou nás trochu zdržuje
velké stádo ovcí, které si
uzurpuje silnici pro sebe. Za nimi se volným tempem pohybuje svým vozem ovčák a občas vypouští z auta psy,
aby skopové donutil k rychlejšímu pohybu. Raději
zastavujeme u blízké pumpy dobrat benzín a zkontrolovat, jak máme nahuštěné
pneumatiky. Ve voze totiž není z půjčovny nic, než tlustá dvojdílná propagační
příručka NZ motelů, příručka k vozu nebo nějaké technické pomůcky s výjimkou
heveru chybí. Po dokoupení paliva si uvědomujeme, že ovčák má zřejmě tajnou
smlouvu s pumpařem, kterému tímto ovčím způsobem zvyšuje tržby,
protože si všimneme, že za námi se u pumpy udělala větší fronta aut, jejichž
řidiči si pohledem na palivoměr také ověřili, že by nebylo špatné dotankovat,
když už tu musí stát. Pneumatiky podhuštěné nebyly, ovce zatím zmizely a my můžeme pokračovat v putování. Po
Highway 80 jedeme do vesnice
Mount Cook Village. Ubytováváme se v Holiday Parku jménem
Glentanner, asi 20 km před vesnicí (podle
průvodce je ve zdejší oblasti výrazně málo ubytovacích příležitostí a zbylé
skoupila jakási organizace, která prý bere hosty slušně na hůl), bereme si opět
kabinku po 60 dolarech, tentokrát na 2 noci.
V kabince jsou postele pro 7 lidí ... a jediná židle. Ukládáme věci a jdeme do informačního centra, spojeného s recepcí (standardně se podívat na předpověď počasí, nevypadá to úplně zle) a pak se stavujeme v bufetu na oběd. Z informačního centra se dá objednat vyhlídkový let helikoptérou nad okolními kopci, pochopitelně pěkně finančně osolený: asi 175 NZD ten nejlevější na 25 minut i se startem a přistáním, čili tak asi 15 minut ve vzduchu nad kopci. Vypadá to tu vedené v americkém stylu počínaje obsluhou bufetu (čaj a kečupy a tatarky k jídlu zdarma, "free" čaj je možno dle libosti dolévat, když už si ho člověk koupí) a v kuchyni i v koupelně jsme zaregistrovali varovné nápisy, že voda může být horká.
Po obědě se jedeme podívat do vesnice. Parkujeme u dalšího informačního centra, kde kontrolujeme předpověď počasí ještě jednou, abychom meteorology přistihli při lži. Zítra má být slušně, na západní straně Mount Cooku (kde se ovšem právě teď nenacházíme) mají být srážky. Ve 4 hodiny odpoledne se vydáváme na krátkou vycházku ke Kea Pointu. Proti nám proudí skupinky zejména japonských turistů, zdá se, že na výlet je pozdě. Z vyhlídky je vidět čelo ledovce, pokryté kamením. Samotný Mount Cook svítí v zapadajícím slunci. Pod vrcholkem má trochu zvláštní tvar, při troše fantazie to vypadá jako lidská tvář. To se za 10 let nezměnilo, známe tenhle obrázek už dlouho a dohadovali jsme se, zda tam ještě bude.
Ve vesnici je podle všech materiálů spousta drahých ubytovacích příležitostí evidentně pro lepší klientelu. Různým rodinným penzionům a malým hotýlkům vévodí stavba, které se v Čechách říká tu "Drakulov", tu "Skleňák" (zde z kouřového skla a oceli). Podle průvodce zde noc stojí 495 NZD, no neber to !
Na Kea pointu jsme asi za 45 minut. Není tu už mnoho lidí ale na Mount Cook je ve slunci dobře vidět. Cestou zpět zaregistrujeme dokonce malou lavinu, padající z hory, i vyfotit se nám ji jakž takž podaří. Vracíme se k autu a s ním pak do kempu, je to asi 20 km.
V kuchyňce nacházíme při přípravě večeře stejný typ mikrovlnky, jakou jsem viděl předtím v Te Anau a kterou jsem nedokázal otevřít. Přicházíme na to, že je třeba přitlačit dlaní na pravý dolní roh. Toto zařízení doma nevlastníme, kontrolním pozdějším dotazem jsem zjistil, že člověk, kterému jsem to popsal, utajený stav otevírání dobře zná. Tak je to asi standard, který neznáme. Kuchyňka je dost malá a zájemců o ni je také dost. Někteří přitáhnou k aktu vaření velké koše s ingrediencemi se spoustou zeleniny. Vypadá to, jako by zde byli na výkrmné dietě a příprava jídla byla jejich hlavní činností (spojenou patrně s vrtulníkovými výlety na ledovec). Možná je ale zbytečně pomlouvám, protože chudáci celý den kvůli vzdušným kapsám nejedli, aby pilotovi nepoblili kabinu.
Na následující popis souboje s elektrickým radiátorem jsem se těšil celou cestu domů, dokonce jsem si o tom zaznamenal nějaký log událostí, abych náhodou něco nevynechal, aneb TA TECHNIKA NÁS JEDNOU VŠECHNY ZABIJE !! V narůstajícím večerním chladu jsme chtěli zapnout elektrický radiátor ... a on neměl vypínač. Řekli jsme si "taky dobře" a zasunuli šňůru elektrického přívodu do zásuvky. Nic. Přepnuli jsme zásuvkový páčkový vypínač, kterým se do dírek pro zástrčku pouští proud, kdyby snad byl zapojený obráceně. Nic. Na nabíječce baterií jsme ověřili, že do zásuvky proud, ale kamna nehřejí. Vydal jsem se tedy do recepce. Recepce byly dvě, jedna denní a jedna noční. Jelikož byl večer, šel jsem do té noční, nad kterou svítil neónový nápis AFTER WORKING HOURS ONLY (přes den nesvítil, tedy konsekventně někdo musel pod tím nápisem jakýmkoli způsobem odkudkoli alespoň rozsvítit žárovku, nebyla to tedy falešná recepce jako past na ubytované hosty). Když jsem přišel ke dveřím, byly zamčené a na nich byl vyvěšen počítačovou tiskárnou vytištěný text na papíru formátu A4 ve znění AFTER WORKING HOURS CLOSED. Usoudil jsem, že si tady dělají z lidí srandu a vydal se po verandě hledat, jestli tam někdo není … a ona tam skutečně byla slečna, sedící v jednom z pokojů pro hosty mezi hromadou rozkrámovaných věcí, zřejmě dělala jako melouch inventůru. Když mě uviděla, vylezla na verandu s dotazem, zda snad něco nepotřebuju … a poslala mě do denní recepce, kde už 2 hodiny neměli být. V denní recepci jsem zde hřadující jiné slečně svojí speciální angličtinou vysvětlil, že moje kamna jaksi „died“. Slečna zavolala opraváře. Ten přijel do 15 minut nablýskaným džípem (bezpochyby čtyřkolkou) a kamna zprovoznil tak, že na straně radiátoru přivrácené ke zdi odklopil dovedně zamaskované víčko a kamna nám „odborně“ aktivoval. Víčko, natož reostat pod ním schovaný jsme předtím nenašli, ačkoli jsme předtím při hledání nějakého ovladače jako slepci jezdili po radiátoru rukama. Plastové víčko mělo pravda na sobě vytlačené téměř neviditelné reliéfní nápisy ve smyslu NEZAKRÝVAT, leč nápisy jednak nebyly vidět, když mezi nimi a stěnou domečku byly 3 cm a jednak začínaly francouzštinou a přes španělštinu, čínštinu, japonštinu a ruštinu, aby se na 7.místě propracovaly k anglickému DONT COVER. Z toho jsme měli pochopit, že někde pod tímto šmejdem se skrývá reostat. No, co taky chtít od výrobce, když je to Francouz co nemá rád Angličany !! Uklidňující pouze je, že v dalším kempu byla kamna stejného typu a maskovací víčko už někdo utrhl, takže reostat bylo jakž takž vidět. Usoudili jsme, že nejsme jediní blbci na světě, které nasrala francouzská invence při výrobě radiátorů.
V noci zaznamenáváme silné poryvy větru a ráno je zataženo.
Silný vítr neustal. Vstáváme proto až kolem půl deváté s nadějí, že se počasí
snad umoudří a začne se chovat podle předpovědi, ale naděje se ukázala býti planá, včerejší předpověď
prostě nevyšla. Bereme si proto vodě odolné oblečení a jedeme zase do vesnice.
Těsně před cedulí s názvem obce odbočujeme po prašné silnici
asi 2 km ke kempu v Hooker Valey. Silnice dnes prašná není, protože drobně prší
a oblačnost ve směru našeho plánovaného výletu vypadá ještě hůř. Oblékáme se
proto do "gumy", balíme stejně i batohy a kurážně vyrážíme. Mělo se
jednat o tříhodinovou příjemnou vycházku, která však byla spíše nepříjemná.
Šlo
se přes několik houpavých kovových visutých mostů. Pršelo střídavě méně a více, poryvy
větru byly nepříjemné hlavně na nechráněných částech cesty a na
těch mostech. To nejmenší, co se mohlo stát bylo, že člověku ulítla čepice, nebo
ztratil na mokrém klandru rukavici.
V shelteru si dáváme trochu vlažného čaje z termosky. Navzdory protipovodňovému oblečení jsme úplně mokří. Vzhledem ke stále se zhoršujícímu počasí se rozhodujeme zbytek cesty vynechat a vrátit se zpět. Do shelteru právě přišla skupina Japonců a i přes jejich malé rozměry se ukazuje stará pravda, totiž že v počtu je síla. V chatrči se stává nepříjemně těsno a tak se raději stahujeme. Déšť se na potvoru provokativně mírní, ale v kopcích za námi to vypadá pořád stejně blbě.
Obědváme v přístřešku na parkovišti, kde převlékáme promoklé hadry. Následně v kempu svršky sušíme a plánujeme trasu na další den, Mount Cook nás zklamal. Odpočíváme pochopitelně se zapnutým topením. Sice neprší, ale vítr je pořád stejně silný. Podle předpovědi vyvěšené v jídelně má celý zítřek pršet a vítr má ještě zesílit.
Celou noc foukal silný vítr a ráno se to nezlepšilo. Mount Cook je stále v
mracích, takže rezignovaně balíme a odjíždíme, prodlužovat zde pobyt nemá cenu.
Jedeme po Highway 80 a po lokální "osmičce" odbočujeme k jezeru Tekapo. Cestou potkáváme pojízdný dům. Na NZ se totiž nestaví moc velkých domů, kromě větších měst s koloniální architekturou (pokud se zachovala) a standardními věžemi ze skla a oceli tvoří většinu architektury jednoduché domy pro jeden lidský život, které se po odchodu majitelů na věčnost zboří tak, že se do nic rycne buldozerem, stejně jsou shnilé. Jednoduché stěny, většinou i jednoduchá okna, ploché nebo zešikmené střechy s umělou krytinou. V tomto případě si někdo nechal postavit celý dům na zakázku a nechal si ho dovézt obrovským trajlerem na místo vcelku. Nevíme, odkud a kam, případně jak daleko s tím domem dopravce jel, ale zabíral spolehlivě většinu silnice, vepředu blikající osobák, vzadu blikající osobák. Jako obvykle jsme neměli pohotově foťák, protože vést těžký aparát na klíně je nepohodlné a kvůli případné bouračce asi i nebezpečné a tak jsme i tentokrát zmeškali originální fotografickou příležitost zvěčnit stěhovavý dům, stejně jako v případě nejdelšího jednostopého mostu, kde se dal vyfotit míjející vůz v protisměru.
V Tekapo bereme benzín a doplňujeme zásoby potravin. Ve Farlie odbočujeme po silnici 79. Cestou se chceme zastavit v rezervaci Kakahu Bush. Nejdříve se nám podařilo přejet příliš nenápadnou odbočku, po několika kilometrech je však jasné, že jsme minuli cíl a vrátili jsme se. Podruhé to vyšlo. Silnička se po několika stech metrech mění na prašnou cestu. Zastavujeme na miniaturním parkovišťáku tak pro 3 osobní auta a nalehko vyrážíme na procházku. Podle průvodce jsme pochopili, že zde mají být maximálně dvouhodinové vycházky kolem skalních útvarů.
Napřed jdeme údolím přes ohradu s krávami, kde je nutné prolézt několika vrátky, zabraňující dobytkům v odchodu z vyhrazeného prostoru. TAk jsme se dostali ke kameni Balanced Rock (člověk by řekl "obyčejný český viklan"), odkud by se snad dalo dostat na očekávané vyhlídky a další slibované pohledově zajímavé skály. Na takovou vycházku však nejsme vybaveni, hlavně nemáme vodu, a jsme i dost teple oblečeni na panující vedro. Tištěné příručky patrně předpokládaly, že ty maximálně 2 hodiny půjdeme v jednom směru a pak zpět. Vracíme se proto k autu.
Další odbočka vede přes další kraví ráj k nějaké skalní stěně, na které neshledáváme nic úžasně fotogenického. Poměrně brzo končíme proto zpět u auta a pokračujeme v jízdě dál po silnici 79.
V Rangitata odbočujeme po Highway 1, která nás dovede až do velkého města Christchurch. Jako obvykle nemáme detailní plán. Daří se nám kupodivu dostat do centra, ale dlouho hledáme parkoviště. Zajíždíme tu i onde, ale většinou nalézáme nápisy, že je to privátní parkoviště, nebo že se tu smí stát jen přes noc a podobně. Nakonec odstavujeme vůz u parkovacího automatu. Po delším souboji s technikou ho nakrmíme 4 dolary, za které zde smíme zůstat až do zítřka do 9 hodin do rána (v noci je parkování zadarmo). Automat je skvělá věc: musí se zvolit požadovaná délka stání (tu neznáme) a pak se musí házet peníze, až se elektronická potvora nažere. Na obrazovce je vidět, jak dlouho smí vůz parkovat, až najednou se ukáže, že za tyhle peníze už teda furt.
Přes město musíme díky nevhodnému parkování pěšky až do botanické zahrady, kde ke svému vzteku nacházíme parkoviště, kde se dá zadarmo parkovat 3 hodiny. Sice se to dalo očekávat, ale nedokázali jsme najít v městském provozu odbočku k parkovišti.
Procházíme zahradou, ale skleníky jsou už zavřené, zavírají už ve čtyři odpoledne. Chtěli jsme si dát občerstvení v místním bufetu, a protože mají jen sladkosti a zmrzlinu, volíme zmrzlinu s Fantou.
Poté, co nás prohlídka zmůže dlouhým chozením mezi nejrůznějšími domácími i importovanými rostlinami, vracíme se přes centrum po vlastní stopě k autu a vyrážíme z Christchurche na sever. Ještě před opuštěním města však vidíme odbočku k Top Ten Holiday Parku, kde se ubytováváme. Skoro by se při zpětném hodnocení dalo zaplatit si pro "TopTeny" slevovou kartu, ale tím bychom byli vázaní na jednoho provozovatele a zbytečně ho třeba hledali v místech, kde nemá žádné zařízení ...
V noci standardně prší, ráno je zataženo. V recepci si platíme hodinu na
místním internetu. Dostáváme kód, kterým oživíme ukořistěný počítač.
Píšeme pár mailů, díváme se na nejnovější zprávy z Česka (vládu stále ještě
nemáme, což se dalo čekat) a díváme se na předpověď počasí. Dnes to zase vypadá
špatně. V Kaikouře má pršet, meteorolozi vyhrožují i bouřkou a silným větrem. Asi se tam zdržíme kratčeji, než jsme původně plánovali a pojedeme dnes ještě dál.
Z kempu se dostáváme díky zdržení na internetu až kolem půl desáté. Cestou zabočujeme na vyhlídku Catedral Cliffs u Gore Bay. Zrovna je celkem hezky, takže se dá fotit. Po snímkování ze (skalního) štítu pokračujeme do Kaikoury. Cestou padá jen pár kapek, ale mraky se válí všude a mají barvu převážně černou. V Kaikouře podle očekávání začíná pršet, zatím jsou to jen přeháňky. Jdeme napřed do infocentra pro mapku města a protože máme hlad, končíme na dost dlouho v místní restauraci. Objednal jsem si něco lehčího, Anička se nechala nalákat na rybu na pivě, které je tolik, že se to nedá sníst a musím ženě obětavě pomáhat s hranolky (a to já rád, protože to je nezdravý !).
Po jídle jdeme uvolnit plná břicha na procházku městem a potom jedeme z města ven směrem k lachtaní kolonii. Před 10 lety jsme tu byli, vypadá to tu povědomě, akorát je bohužel právě příliv. Tím pádem se nedá jít po břehu. Pozorujeme lachtana, který se povaluje více méně na dohled. Máme nebezpečný dojem, že je to stejný stařec jako tenkrát, ovšem lachtani jsou si dost podobní, zejména takhle na dálku. Kolonie není bez dalekohledu vidět. Zkoušíme vyšplhat na útes nad mořem po vycházkové cestě k další kolonii. Je ale takový vichr, že vycházku brzy vzdáváme. Navíc mě už od Katedrálního útesu, kde jsem se při pokusu udělat originální fotku vestoje na klandru, dost bolí záda.
Počasí se pokud možno stále zhoršuje, takže konec vycházky i následující cesta do Blenheimu už se odehrává v dešti. Cestou zastavujeme u Solar Salt Works, kde se louhuje z moře sůl. Dělá se to tak, že se mořská voda vpustí do mělké přírodní nádrže a nechává se odpařit. Solný koncentrát je k našemu podivu RŮŽOVÝ, to bychom do soli nikdy neřekli ! Kolem fabriky jsou obrovské hory vytěžené soli, pod střechou pak už mnoho set pytlů s vyčištěným finálním produktem. Představa, že tímhle by kiwiové mohli solit několik set let a že tedy budou sůl vyvážet přes slaný oceán dál do světa je mírně komická.
Cestou nás zdržuje průjezd přes evidentně dosluhující dvoupatrový most. Jedno patro mostu je určeno vlakům a druhé autům, ale vlak by se sem sotva odvážil vjet, pokud by se zrovna nenatáčel film typu Kasandra crossing. I auta sem musí vjíždět po malých skupinách. Navíc před námi jedou 3 náklaďáky s rozměrnými korbami, které provoz brzdí. Nakonec se nám je za mostem podaří všechny předjet.
V Blenheimu se tradičně ubytováváme v Top Ten Holiday Parku. Tentokrát je místo pro kemp výjimečně špatné, z jedné strany parku se táhne frekventovaná nákladní železnice a z druhé dálnice. Vlak zvící desítek vagónů jede nejpozději každou hodinu. Večeři jsme odbyli polévkou, protože jsme byli přežraní ještě z Kaikoury.
Celou noc jsem spal na zemi, záda hovadsky bolí. Za volant vozu se dostávám jen obtížně a nejsem u této činnosti právě slušný.Vyjíždíme někdy kolem sedmé, protože v 10:00 má jet trajekt. Bohužel, tohle jsme nezvládli: museli bychom si zařídit telefonickou rezervaci nejméně den předem. V kanceláři společnosti Interislander nás vyhazují s tím, že místo pro nás bude až v jednu patnáct (nehledě ke skutečnosti, že jízdenka je o 50 dolarů dražší než se společností Blue Bridge cestou ze severního ostrova, přesně řečeno je poměr 218:264 NZD). Máme tedy před sebou vyhlídku na 5 hodin nudy. V Pictonu se skoro nikde nedá zadarmo parkovat, nebo jen na omezenou dobu a všude jsou umístěny výhružné cedule na téma odtahu neposlušných aut. Upíchneme proto vůz před mořským akváriem, kde se smí stát 4 hodiny, to už je skoro dost, protože ve frontě na trajekt musíme být taky s předstihem. Jdeme na vycházku do Victoria parku (já se spíš belhám) a stoupáme do kopce na vyhlídku, ze které chceme sledovat a fotit odjíždějící zmeškaný trajekt. Loď se odpoutává skoro o čtvrt hodiny později a podle počtu aut, která na ni najíždějí v době, kdy už měla být na moři soudíme, že by bylo bývalo stálo za pokus dostat se na ni na blind, ale to by se nám při neúspěchu mohlo taky stát, že nepojedeme ani v těch 13:15 !!
Prohlídku zakončujeme v centru. Okukujeme obchody a
doplňujeme v supermarketu zásoby, ale to všechno jsou umělé aktivity
na zabití času, skoro nic nepotřebujeme. Před
dvanáctou přijíždíme k odjezdovému parkovišti. Odevzdáváme lístek a dostáváme
jiný, jeden pro lidi a jeden pro auto. Lístek pro vůz se musí vystavit za čelním
sklem během přepravy. Zatím se řadíme do fronty (front je asi 6, každá pro jiný
typ vozidel. Dochází i ke zmatkům, když někdo zajede do špatného pruhu, nebo
dokonce ke špatné lodi). Po půl jedné nás pouštějí na palubu. Protože se mi
nepodaří zařadit se do pruhu, kam nás poslali (dostal bych se tam, ale za cenu
couvání), přesměrují mě to první pozice jiného pruhu, takže ven z lodi pojedeme
na severním ostrově jako první, jaká čest !
Odcházíme z auta a zabíráme dřevěné židle (ta záda!) u velkých vyhlídkových oken. Ukazuje se, že to nakonec byla dobrá volba, o místa je zájem, i když někteří lidé odcházejí již po 10 vteřinách po zjištění, že sedadlo ze dřeva tlačí do zadku.
Na severním ostrově přistáváme v 16:30. Loď opouštíme podle očekávání jako první osobní vůz za několika obrovskými tiráky, které se nevešly do podpalubí a celou cestu stály na odkryté palubě. Vozy jsou tak velké, že námořníci ukazují na prstech řidičům spokojeně, že v nájezdovém koridoru jim zbývá nahoře a po stranách ještě celých krásných 5 centimetrů místa !!
Po Highway 1 míříme na sever. Chceme dnes ujet co nejvíce, protože jsme se nesmyslně zdrželi čekáním v Pictonu. Zpočátku to vypadá, že jsme se dobře vymotali z Wellingtonu, ale brzy narážíme na pomalu se pohybující kolonu aut. Je totiž pátek a pobřežní část dálnice je v permanentní rekonstrukci (i před deseti lety byla). Z rádia se po chvíli ozývá hlášení pro řidiče, že mají být trpěliví, že dneska je to tak strašné, jak to jen může být v nejhorších představách. Máme prostě kliku. Asi po hodině nekonečného ploužení a zastavování se kolona konečně začíná trhat. Ve frontě jsem pojížděním spálil skoro čtvrtinu nádrže benzínu. Šlapu zuřivě na plyn směrem k národnímu parku Tongariro. Máme obavy, že tam už takhle pozdě neseženeme ubytování, proto hledáme cestou motel, valem se stmívá a po celodenním ploužení nemáme náladu na jízdu s reflektory. Končíme v motelu v Taihape, kde už mají volný jen nejdražší apartmán za 100 dolarů. Recepční nás celkem poctivě upozorňuje, že lze sehnat 3 další příležitosti ve městě kolem 75 dolarů, ale máme toho dost a volíme pohodlí. Jako bonus proto dostáváme každý plechovku piva a 3 balíčky sušenek, z nichž jedny byly poživatelné, ostatní jsme majiteli nechali otevřené na stole, ať je dá krysám, třeba po nich zdechnou ! Někoho totiž napadlo posypat slané tyčinky navrch paprikou a cukrovými krystalky.
Přestože topíme na plné pecky, v pokoji je zima. Drahý apartmán se skládá ze 2 pokojů a jídelny s pohovkou. Já ležím za tu stovku na zemi., měkké postele mi nedělaní dobře. V každém pokoji je televize (včetně kuchyňky, čímž počet těchto přístrojů dosahuje čísla 3), ve které běží přiblblé programy (nějaká fantazy na obvyklé téma: děti najdou někde v podkroví starou knihu a prožívají to tak, že se přenesou do neskutečného příběhu, plného hodných zvířátek a zlé královny). Sice jsme zavřeli nepoužitý pokoj a topíme, ale stejně klepeme kosu. Anička se nakonec stahuje ze své samostatné ložnice na pohovku, vedle které se válím na zemi a zavírá i druhý pokoj. I tak je jí zima.
Vstáváme kolem půl osmé, po snídani odjíždíme s malými potížemi, neboť auta jsou před apartmány zaparkována tak, že lze snadno některému odebrat kus blatníku. Zaparkování předchozí večer bylo ostatně něco podobného.
Jedeme na Waiouri, kde odbočujeme po Highway 49 do Okahuna, kde doplňujeme palivo. Zdá se, že během našeho pobytu na jižním ostrově palivo podražilo z 1.39 NZD za litr na 1.43. Pořád je to ovšem lacinější, než v Čechách. Zvýšené ceny jsme si všimli už cestou na jih, ale soudili jsme, že na jižním ostrově je prostě benzín z libovolného důvodu (například je tam hornatější terén) dražší. Asi to nebyla pravda, protože i v místech, kterými jsme projížděli podruhé stojí teď benzín víc. Kromě ropných šejků z OPECu to má asi na svědomí právě začínající High Season.
Pokračujeme po Highway 4 a 47 a odbočujeme po silničce do Whakapapy. Zkoušíme se ubytovat tam. Napřed se jedeme standardně podívat do informačního centra na předpověď počasí. Ta vypadá příznivě, ale uvidíme zítra. Kupujeme jízdenky na Tongariro Shuttle, který by nás měl odvézt na startovní čáru treku Tongariro Crossing a po skončení přechodu z jiného místa zase odvézt zpět ke kempu. Autobus má 3 plánované odjezdové časy pro různé kategorie "rychlíků", a to v 7, 8 a 9 hodin ráno. Odjezdy jsou naplánovány v 15, 16 a 17:30. Chceme jet v osm a vracet se chceme posledním busem v 17:30, protože předpokládáme, že ten ve 4 hodiny odpoledne nejspíš nestihneme (měli jsme pravdu).
Platíme kemp na 2 noci v místním Hakapa Holiday Parku. Není to starý dobrý Top Ten, ale je velmi dobrý, akorát později shledáme, že mu smrdí silně vytížená kuchyň. Cena za noc měla být 70 dolarů na osobu, ale recepční se nás pokouší dojmout cenou 60 dolarů, protože bereme 2 noci, většina návštěvníků se tu jen vyspí před trekem a z něj rovnou odjíždí, přechod Tongarira je prostě akce na víkend i pro mnoho místních obyvatel.
Kabinka je jako obvykle pro 6 lidí, ale je tu stůl, židle a skříně, což je skoro atypické. Protože je kemp evidentně stavěn i na zimní provoz, je chatička velice solidní z hlediska izolace a topení také vyhlíží funkčně. Přes den je docela teplo, ale v noci se to může změnit a tak se ptám recepčního, zda topení bude fungovat a on vtipkuje, že chtějí, aby se jim ráno lidé probudili, což si interně překládám jako "YES". Těleso elektrického přímotopu je stejného typu jako pod Mount Cookem, akorát mu někdo už urval maskovací destičku, která i nás předtím zmátla. Asi nejsme jediní pitomci pod sluncem, kteří si neumí zatopit elektrickým přímotopem.
Je hezky, proto balíme pár věcí a vyrážíme na kratší odpolední trek k Taranaki Falls a Tama Lakes. Cesta k vodopádům je skvěle udržovaná, je na ní velký provoz a to zřejmě permanentně. Dále k Tama Lakes je to už podstatně horší. Bývalou cestou si vybral potok, kolem něhož jsou vyšlapané pěšiny, jak se lidí snaží nejít vodou. V ekologicky křehkém prostředí to působí jako pěst na oko. Cestu se zjevně snaží DOC udržovat, ale deště a nohy turistů vyhrávají.
Když přicházíme k nižšímu z obou jezer, vane tu takový vichr, že svůj záměr dostat se ke druhému jezeru vzdáváme, museli byhom stoupat ve fujavici po hřebeni. Vracíme se proto zpět a obědváme v jakéms takéms závětří balvanů u potůčku. Potkali jsme 2 Čechy, se kterými jsme se podělili o pozitivní dojmy z dolního jezera.
Cesta dolů je rychlejší. U vodopádů volíme jinou cestu, než po které jsme přišli, abychom pořád nechodili zpět po vlastní stopě. Cesta vede podél potoka lesem a vrací se zpět do vesnice. Večeři vaříme na vlastním vařiči v pokoji, což je proti předpisům, ale jednak je v kuchyni narváno, jednak to tam smrdí. Také nám zbývá spousta plynu, který bychom museli vyhodit, nemá-li letadlo do Číny hned po startu explodovat.
Večer se udělala pěkná zima, ale topení tentokrát funguje a kvalitními dřevěnými stěnami se teplo neztrácí, jako často předtím .
Vstáváme v půl sedmé. Proti našemu chmurnému očekávání je
ráno POMĚRNĚ teplo. Snídáme a odcházíme na autobus. Bus s nápisem
Tongariro Crossing stojí přímo před kempem. Původně jsme očekávali, že budeme muset jít
na parkoviště s prodejnou lístků asi o 300 metrů níže. Ptáme se řidiče, zda "je
náš". Nemá nás v seznamu a volá na dispečink, kde mu potvrdí, že nás vzít může,
že jsme zaplatili. Vytahuju jízdenky a on z nich hned kus utrhne, zbytek jízdenky platí pro zpáteční cestu.
Je teprve půl osmé. Protože jsme původně chtěli jít jinam, jsme zde zbytečně brzo. Čekáme raději před autobusem na trávníku, kam svítí slunce. Pak přijíždí další shuttle, jehož řidič shání své ovečky a ptá se, zda s ním náhodou nejedeme. Před osmou přichází ještě jeden chlapík z kempu, takže už jsme v autobusu tři !! Náš jediný spolucestující zcela evidentně podlehl mámení zdejších výstrah před čím možným a celou dobu jízdy se potírá nějakým opalovacím sajrajtem, div že si ho necpe i do uší. Ke svému údivu jedeme vyzvednout další turisty k nějakému přepychovějšímu hotýlku. Mají zřetelně objednáno svezení telefonicky, protože teprve kupují lístky u řidiče. Jedna dáma se snaží uplatnit platební kartu, což je už při pohledu na roztřískaný dosluhující autobus poměrně nesmyslné. Řidič ji bere zadarmo s tím, že kartou může zaplatit na parkovišti u prodejního okénka. Tam se ukáže, že náš autobus pouze sváží lidi na to 300 metrů vzdálené parkoviště a že tam se musíme prokázat našimi otrhanými jízdenkami a přesednout na další raketu, tentokrát s nápisem Whakapapa Shuttle, který je již téměř obsazen (ještě se ale vejdeme). Takže jsme kvůli 300m dlouhému úseku zbytečně jeli autobusem kolem několika hotelů. To vše se podniká pro lidi, kteří hodlají dnes ujít asi 18 km s celkovým převýšením asi 1100 metrů !! Umělá zaměstnanost se pěstuje i na Novém Zélandu.
Jedeme na start treku Tongariro Crossing na parkoviště Mangatepopo. Tam nám řidič ještě dává poslední rady, popisuje profil cesty a sděluje telefonní číslo, na které máme volat, pokud nestihneme autobus v 17:30, nebo kdybychom si dopravu snad rozmysleli a chtěli se vrátit po silnici domů pěšky. Jinak se patrně rozvine rozsáhlá pátrací akce po ztracencích na svazích sopky. "Počasí má být pěkné, ale znáte to!", říká řidič, "za půl hodiny může být mlha a vichr, o dešti nemluvě. Doufám, že máte s sebou vše potřebné ?!" Není nad bezpečnost a dobrou organizaci.
Lidí je ve výchozím bodě jako much, odhadujeme to celkem na nějakých 500 výletníků (napočítáme nejméně 8 autobusů a to je nutno násobit 3 startovními okny v 7, 8 a 9 hodin a.m.). Dále se tu motá několik soukromých osobních aut. Ke všemu je pěkně a navrch je neděle.
Vycházíme směrem na Soda Springs. Brzy musíme odložit teplejší oblečení, při pohybu je horko. Až k sodovkám je výstup tak povlovný, že spíš připomíná pohodovou chůzi po rovině. Potom se cesta láme prudce do kopce na okraj Jižního kráteru. Cesta vede mezi sopečnými balvany zcela nahodile (před 10 lety to tu nebylo tak rozšlapané a také šlo méně lidí). Z okraje Jižního kráteru je možné vystoupit po popelu až k vrcholu přilehlé sopky Ngauruhoe, ale u odbočky je rovnou cedule, že vzhledem ke zvýšené vulkanické aktivitě se to nedoporučuje. Stejně jsme to neměli v úmyslu. Stejná cedule už je tu 10 let, možná ji tedy občas odstraňují. Tehdy se jeden z adventurních účastníků rozhodl, že na ten vrchol poleze a vrátil se příslušně uřícený. Cesta vzhůru po sypkém povrchu je namáhavá, jak ho ostatně varoval i průvodce. Uděláte krok do kopce a sjedete i s popelem 2 kroky dolů, to celé asi 700 metrů do výšky.
Procházíme dnem South Crateru a stoupáme na nejvyšší bod treku Red Crater (1886 m). Výstup je protivný, povrch se smeká a nahoře pořádně fičí. Na odbočku na Mount Tongariro nemáme ani pomyšlení, nestihli bychom ani poslední zpáteční autobus (před těmi 10 lety jsem to šel sám s Tomášem Hykou, jedním ze zakladatelů a majitelů ck Adventura, který mě rovnou nahecoval, abych jel příští rok zkusit zhubnout do Nepálu).
Sestup je ještě klouzavější, než výstup, musíme vytáhnout hůlky. Scházíme ze stěny kráteru jako invalidi z první světové války, zatímco mládež sbíhá po popelu tryskem, smyk nesmyk. Pod kráterem jsou 3 Smaragdová jezírka, kolem kterých přecházíme. Je jasné, že sopečná činnost se rozvíjí, všude je to tu cítit peklem.
Procházíme dnem Centrálního kráteru a mírně stoupáme k Modrému jezírku. Podle popisu je posvátné a nesmí se v něm koupat, ani u něj jíst.
Cesta poté traverzem padá k chatě Katetahi Hut, závěr je dost prudký. Už je jasné, že autobus v 16 hodin nestihneme, takže času je dost (nějaké české slečny se "při dietní okurce místo oběda" pohrdavě baví o zdejších odhadech vzdáleností, prý se od každé hodiny musí odečíst 20 minut). Hmmm.
Asi v 15:45 zahajujeme závěrečný sestup. Zpočátku je cesta neupravená, přechází kolem Katetahi Spring, což jsou teplé prameny vedené jako soukromý domorodý pozemek, na který není dovoleno uhýbat z treku. Vytéká odtud pozoruhodně černý potok.
Dále je cesta pozoruhodně dobře upravená, až na některé příliš vysoké schody, ze kterých se musí seskakovat. Postupně se dostáváme ke Katetahi Road, musíme od chaty spadnout ještě dalších skoro 700 metrů výšky. Závěr cesty už je jen otravný, každý toho má dost. Nějaké dívčiny se mě znepokojeně ptají, jak dlouho to má podle mého odhadu trvat, patrně se obávají, že zabloudily, ale postupně potkáváme stále víc lidí, tak se asi uklidnily, když už jsem to nedokázal já.
Asi v 16:45 jsme u cíle. Odpočíváme, dopíjíme poslední vodu a vyhlížíme náš autobus. Ten se dostavuje až těsně před půl šestou a je to stejný, který nás ráno vozil 1.5 kilometru, místo bychom ušli 300 metrů. Odjíždíme přesně. Autobus není tak plný jako ráno, mnoho výletníků asi stihlo předchozí odjezd v 16:00. Vystupujeme přímo před kempem.
Ráno je zataženo a poprchává. Minulé dva krásné dny byla
zjevná výhra ! Vyjíždíme už po sedmé, máme to daleko. Cestou potkáváme několik
vracejících se shuttlů, které asi vyložily své zájemce o přechod
Tongarira.
Dnes to nebude nic moc, je mlha a prší. Blížíme se k Taupu, cestou dolů se
počasí docela zlepšuje, což už dobře známe.
V Taupu doplňujeme v supermarketu zásoby. Zpod našeho vozu vidíme vytékat pramének vody, což nás vyděsí. Nějaká paní, která právě přijíždí na parkoviště nás ale uklidňuje, že to "měla taky" a že je to jen z klimatizace. Raději jí věříme, teplota motoru je stabilní.
Odjíždíme po Highway 1, pak 28 a 29 do Taurangy. Mysleli jsme si, že se tu zastavíme, ale doprava je zde tak komplikovaná a frekventovaná, že jsme rádi, že se nám bez nehody podaří z města vykličkovat na silnici do Coromandelu. Ve městečku Waihi znovu kufrujeme a po několika okruzích městem nalézáme konečně hledané informační centrum. Směrovky k němu jsou evidentně umístěny ledabyle. Zajímáme se hlavně o předpověď počasí, ale tu zde nemají. Vede to tu nějaký starý pán, který zjevně není na výši, pokud nám nestačí standardní letáky.
Občerstvujeme se čokoládovým mlékem a plánujeme další cestu. Chceme se ubytovat v Hahei. Je to kolem 100 km jízdy po Highway 25. Jak přišli místní obyvatelé na to, nazývat dálnicí špagetu, na to jsme nepřišli, jedna klopená zatáčka střídá druhou. Asi je to tak, že co není prašná nebo úpplně rozmlácená lokální cesta se nazývá hajvejí.
Dle plánu nacházíme Holiday Park (tentokrát nikoli Top Ten), a bereme kabinku za 50 dolarů. Převlékáme se do lehčích šatů a vycházíme pěšky ke Catedral Coves ("cove" je kupodivu v angličtině "jeskyně" stejně jako "cave", nevíme, jak se to čte, "cove" má snad být jeskynní útvar na mořském pobřeží). Další zdejší atrakci, Hot Water Beach necháváme na zítra. Ta je totiž dostupná pouze za odlivu a příliv už poněkud pokročil.
Stoupáme po silnici na parkoviště u vchodu ke katedrálám. Odtud jdeme po dobře upravené cestě, která nejdřív klesá, pak stoupá a nakonec prudce padá na pláž. Prohlížíme si a fotografujeme zajímavé skalní útvary a pozorujeme nějakou dámskou výpravu na gumové matraci, tažené člunem. Účastníci výpravy nakukují do všech děr. Tak se taky dá utratit 50 dolarů.
Zpátky se vracíme po cestě místo po silnici. Cesta vede na pláž pod kempem a odtud nacházíme cestu rovnou na naše tábořiště. Kdybychom si lépe prohlédli plánek kempu, nemuseli jsme se plahočit po silnici.
Ráno je celkem jasno, i když trochu větrno. Po snídani se
jdeme podívat na pláž pod kempem. Hodlám si doléčit bolavá záda ledovou koupelí.
Snahu jsem projevil, ale z vody jsem vyletěl do minuty s intenzívním pocitem, že
na mě začíná krystalizovat led. Vyhřívám se na písku. Anička strčí do vody pouze
palce nohou a prohlásí, že jí to stačí. Zatímco se žena prochází po pláži sem a tam,
podaří se mi do vody vlézt ještě 2x a udělat i pár temp, ale to je tak všechno. Záda
ale skutečně bolí míň, nebo si tu úspěšně namlouvám ! Potom se vracíme do chatky, balíme a odjíždíme, jinak bychom po
desáté hodině museli zaplatit další den.
Jedeme k Hot Water Beach, kde mají být za odlivu bazénky s horkou vodou. Praktikuje se to tak, že se v písku se rýčem, nebo jen tak ploskami nohou vyhrabe jáma a když do ní neprosákne horká voda, jde se kopat další díra vedle. Horké prameny ústí na povrch těsně pod pískem pláže a neustále střídají pozici, to znamená, že vyvěrají pokaždé jinde. Atrakce je provozovatelná pouze za odlivu, jinak by se nebylo v metrové vodě kam zahrabávat. Přijeli jsme ovšem moc brzo, nejnižší odliv má být až kolem druhé hodiny. Sedíme tedy na pláži a čekáme, až voda ustoupí. Kolem poledne už je možné začít v písku dělat jámy a hledat, kde se případně opaříte. Objevují se první zájemci vybavení lopatkami, nejvíce je starých bab, které potřebují prohřát kosti. Návštěvníci jsou převážně Němci, což automaticky znamená nejen to, že mají rýče (5 dolarů za půjčení nástroje!), ale někteří se slzou v oku vzpomínají na Stalingrad, nebo jiné místo, kde bylo třeba dělat do země díry.
Po atrakci odcházíme k autu a dáváme se na cestu serpentinami zpět do Waihi. Odtud pak jedem do Highway 2 do Aucklandu. Cestou fotíme turistický vláček a kupujeme si v jednom informačním centru za 9 NZD podrobnou mapu cílového města, kde chceme strávit další den před odletem. První zkušenost při výjezdu na Rotorouu nás dostatečně vystrašila svojí složitostí.
Před Aucklandem najíždíme na Highway 1, která se brzy změní na nekonečné předměstí. Celkem se nám daří trefit na správném místě sjezd z dálnice, jednu špatnou zatáčku rychle napravíme. Chceme si totiž rezervovat hotel co nejblíže letiště, ideálně ten, ve kterém jsme bydleli na začátku. Další špatné odbočení nás ale zavede na Highway 20, přes město na sever. Když pochopíme, že jedeme špatně, pokoušíme se dostat do protisměru. Motáme se chvíli v uličkách kolem přístavu a nakonec se nám zdaří najet na správný směr. Dokonce se dostáváme do správné ulice k "našemu" hotelu, ale z nevysvětlitelných důvodů se domníváme, že po ní jedeme opačně ! Když se nám pracně podaří se otočit, ocitneme se zase na Highway 20, tentokrát DO města. Fajn, trasy zpět k letišti už máme "zmáknuté" dokonale, teď ještě najít ten hotel !
Konečně jsme na místě ! Mají už jen ubytování typu "motel", co je kupodivu levnější, jen 69 dolarů. Menší cena nám nevadí, komfort je podobný jako při příletu. Navíc je tu za sníženou sazbu dokonce i kuchyňka (až na to, že v ní v hromadě igelitových pytlíků zapomeneme vařečku, která pamatuje i Nový Zéland před 10 lety a provází nás snad od počátku manželství to zde dopadne uspokojivě).
Ubytováváme se a plánujeme poslední den v Aucklandu, zejména složitou jízdu městem k akváriu v přístavu.
Po snídani sedáme do auta a jedeme po naplánované trase k
mořskému akváriu Kelly Taylor's Underwater Center. Trasy
se s jednou drobnou chybou dokážeme držet. Podle průvodce by mělo být po ranní
špičce, ale provoz v ulicích se nám zdá být pořád dost silný. Anička říká,
že si připadá jako navigátor rychlostního vozu (vlevo 20, pravotočivá příště,
stoupání, můžeš jet jen 50 a podobně). Autem znějí povely jako ve filmu. Nemám sílu se hádat. K akváriu se
kupodivu dostáváme živí a bez dalších příhod.
Parkujeme na téměř prázdném parkovišti před akváriem, kupujeme lístky po 28 NZD na osobu a jdeme na prohlídku. Taky tady jsme před 10 lety byli a moc se nám to líbilo. Prohlídka začíná exposicí, věnovanou Robertu Falconu Scottovi. Po prohlídce Scottových ponožek, Bible a zachovalých spodků se dostáváme přes živé tučňáky, chované při -30 stupních v podzemních silech, kde je dost věrně napodobena dnešní roztávající Antarktida. Uzemím "věčného" ledu se projíždí ve speciálních elektrických vozících na kolejích, aby nebylo možno tučňáky otravovat. Vozíky jsou zavřené a fotit se dá, pochopitelně bez blesku, pouze přes sklo.
Obtěžují nás nějaké zaměstnankyně, hledající oběti na průzkum, za kterýmžto účelem nabízejí i kafe. Unikáme jim a jdeme raději do podvodních expozic, kde se člověk pohybuje buďto po svých, nebo na gumových pojízdných pásech, zatímco se mu nad hlavou prohánějí žraloci, rejnoci a další slanovodní havěť. Potom pozorujeme další, menší akvária s rybkami z korálových útesů. Chvíli sledujeme film o Japonci, který si umínil natočit životní příběh krakatice, ale moc nás to nebaví, ani nerozumíme vědecké mluvě a jejím argumentům. Prohlídka končí tradičně v obchůdku se suvenýry.
Od mořského akvária přejíždíme do nedalekého centra Aucklandu. Hledáme nějaké parkoviště. Nejprve se necháme zlákat šipkou Public Parking na parkoviště, které, jak hlásá nápis nad vchodem (odkud už není úniku ve frontě vozů) patří hotelu Hilton. Tam se přirozeně platí úměrně pověsti hotelu 5 dolarů na 30 minut, případně 30 dolarů za celý den. Hbitě využíváme možnosti, že prvních 15 minut je zadarmo a rychle se dekujeme. Ještě stačím naprdnout strážce parkoviště otázkou, zda tu v okolí snad není něco levnějšího. Odpovědí je mi vytřeštěný pohled (patrně nad mojí angličtinou nebo drzostí). Hned vedle hotelu je jiné parkoviště s parkovacími automaty, kde 3 hodiny stojí 6 dolarů. Sem se ovšem musíme za 3 hodiny vrátit a platit znova, na déle parkovací místo zablokovat nelze. Když to tak počítáme, na celý den by ten Hilton zase nebyl tak špatné řešení, na krátkou zastávku na oběd a do muzea se ale vyplatí pouze bohatším hostům, kterým na nějakém tom centíku nesejde.
Hned vedle parkoviště je námořní muzeum, které máme také vytypované jako možný cíl. Je velice rozsáhlé, strávíme tu více než 2 hodiny. S následným obědem je čas jít znova na parkoviště zaplatit další parkovací cyklus. Kromě jiných atrakcí je v muzeu promítací sálek, kde je možno shlédnout film o osídlování zdejší oblasti původním obyvatelstvem. Patrně z důvodu nedostupnosti živých herců pro takovou hovadinu, nebo snad i z jiných nepochopitelných důvodů je film plně "umělý", to jest nehrají v něm živí herci, ale viditelně umělé počítačové loutky, chybí tam už jen Spejbl s Hurvínkem, případně Neo zápolící s agentem Smithem a zlovolný systém Matrix. Ve vitrínách jsou umístěny modely slavných lodí, které se zapsaly do historie, například Endeavour kapitána Cooka. Nechybí skutečné lodě ostrovanů, muzeum v některých partiích působí přeplácaně, člověk neví, na co se dřív dívat a jak fotit jednu loď, aby do snímku současně nepřečuhovala prkna z lodi úplně jiné. Na informačních panelech je možno krok za krokem sledovat poznání lidstva, jak se orientovat na moři, když kolem dokola je jen samá voda a nechceme se dostat zpět tam, odkud jsme slavně vystartovali, případně se nabourat do nějaké už známé mělčiny. Ve zvláštní zasklené vitríně se nachází ukázky všech myslitelných uzlů, co jich kdy mořští vlci vymysleli, aby se mohli nakonec houpat v některém z nich na ráhně.
Muzeí máme momentálně po krk, míříme ke Sky Tower, což je další místní atrakce. Věž je o 4 metry vyšší než Eiffelovka, s anténou vysílače má přes 328 metrů. Ve 186 metrech je první vyhlídkový prostor. Kupujeme si lístek co nejvýš (Sky Desk), a výtahem vyjíždíme na hlavní vyhlídkovou terasu. Část terasy má prosklenou podlahu, na kterou si většina lidí raději ani nestoupne. Pak přijíždí další výtah na Sky Desk o dalších 6 pater výš (220m). Pak zase stejnou cestou sjíždíme dolů výtahem s průhlednou částí podlahy. I tady se nikdo na tvrzené sklo raději ani nepostaví.
Pro dobrodruhy Sky Tower bohatou nabídku: výstup po žebřících na až do výšky 270 metrů (ani nevíme, jestli vede vně věže nebo vnitřkem, ale pravděpodobně se alespoň závěr leze venkem). Z věže se dá také SKOČIT na laně, je to nejvyšší bungee jumping, na NZ. Padákem se odtud snad neskáče.
Procházíme ulicemi centra a kolem půl páté se vracíme do hotelu. Akorát jsme chytili odpolední dopravní špičku. Protože však jedeme podle připraveného plánu, ani se nám nepodaří zabloudit.
Chceme zazálohovat kartu z foťáku Cannon 350 na databanku, ale nedaří se to, karta se při nějakém předchozím promazávání běžného dne nějak nakopla a databanka ji odmítá vůbec i jen přijmout, prý "neznámý formát" ! Nejmladší záloha je stará 4 dny, hrozí, že přijdeme o mnoho fotek. Žena je příslušně vzteklá, že nezálohovala včas, tak je to vždycky (aneb výrok" "zálohují jen zbabělci!"). Doufáme, že snímky z karty doma nějak dostaneme, ve foťáku se zdá být celý obsah čitelný, i když se i tady se při prohlížení hlásí chyby.
Večer ve vedlejším pokoji začíná pípat budík a nechce přestat ani za půl hodiny. Jdu si stěžovat do recepce, odkud vyslali jednoho nudícího se chlapíka pokoj odemknout a budík utišit. Prý se to občas stává. Pak zase na druhé straně začal zvonit telefon, ale ten toho naštěstí brzo nechal.
Ráno jdeme na snídani do hotelové restaurace za 11 dolarů pro oba (nezdražila za ten měsíc). Potom se stahujeme na pokoj zabalit. Je toho nějak moc i když vyhodím do odpadu dodělávající pláštěnku a rozsypané botasky.
Před desátou opouštíme pokoj, vracíme klíče a odjíždíme k letišti. Cestou bereme benzín u Shellů, auto se musí vrátit s plnou nádrží, jinak za nás v půjčovně dotankují v ceně, která by mohla být i nepříjemná. Vykládám Aničku a zavazadla na letišti a jedu vrátit auto. Mobily tady naštěstí fungují ... kdyby něco. Žena mi musí vysvětlit, jak se k půjčovně dostanu, s mým orientačním smyslem to bez navigátora není valné.
V půjčovně nejdřív zajedu na špatné parkoviště a pak, když svůj omyl pochopím a pracně vymanévruju z řady vozů, je místečko u vchodu, kde se má vůz odstavit k prohlídce, už obsazené. Přejímající technik něco brblá v tom smyslu, že přední blatník je škráblý. Má sice pravdu, je VÍC škráblý než když jsem ho přejímal, ale jednak poukazuju na to, že na přejímacím protokolu je škrábanec už zaznamenán a jednak se oháním tím, že jsem platil takovou sumu za půjčovné, že bych jim mohl auto auto klidně vrátit po kouskách, aniž by oni mohli protestovat. To ho uklidní, protože asi nechce, abych vůz vrátil v několika exemplářích, ještě musí něco vydělat, než skončí ve šrotu.
Půjčovna vypravuje nepravidelně vůz s řidičem k dopravě na letiště, podle toho, kolik lidí se zrovna sejde. Nejdřív to odmítám, protože máme spoustu času a chci se projít, ale jednak by to byla cesta akorát přes oceán parkovišť a jednak nechci nechat ženu v letištní hale samotnou, Bůh ví, co by tam prováděla ! Nasedám si tedy do dodávky k několika Němcům a za chvíli už jsem v odbavovacím letištním prostoru.
Čekáme, až našemu letu přidělí odbavovací okénka a jdeme si pro boarding passy. Dostáváme palubenky do Honkkongu i do Londýna s tím, že spoj do Prahy si v Londýně budeme muset nějak zorganizovat sami, odtud to nejde. To není neobvyklé.
Pokračujeme směrem k odletové hale, bloumáme po obchodech. Ukazuje se, že musíme cvaknout v posledních letech dosti obvyklý odletový poplatek 25 NZD na osobu, který nelze zahrnout do ceny letenky, naštěstí jsme dosud neutratili úplně všechno (šlo by zaplatit i kartou).
Je třeba vyplnit i odletové dotazníky, ani si nepamatujeme, na jaké blbosti se v nich Pan Úřad ptal. Bez nich bychom se asi na bezpečnostní prohlídku ani nedostali ! Aničce sice pískaly boty s kovovými úchyty šněrování, ale zouvat se kupodivu nemusí. Bloumáme kolem další série obchodů směrem k odletovým branám. Na letence sice máme vytištěnou gate 4C, ale pak se odletové stání náhle změní na desítku. Utrácíme poslední dolary za trička a čokoládu a ve 13:50 už smějí nastoupit do letadla cestující z First Class a Bussiness Class. Alespoň si déle posedí, byť si i pohodlněji !
Od rukávu se odpojujeme více méně přesně ve 14:20, pak ale stejně čekáme na povolení ke startu. Letíme Airbusem A340-300 opět s čínskou rudou společností Cathay Pacific. Hned po startu dostáváme jídelní lístky, čeká nás prvních 11 hodin letu do Honkkongu. Jako obvykle sledujeme přiblblé filmy, dostáváme jedno větší a jedno menší jídlo, k tomu druhému je zmrzlina. Přistáváme ve 20:30 místního času v Honkkongu a čekáme na odlet dalšího letadla do Londýna, které má startovat ve 23:55. Psychicky se připravujeme na dalších 13 hodin na prdeli.
S mírným zpožděním startujeme po půlnoci, kapitán říká něco o silnějším protivětru a očekávaném zpoždění.
Letíme tentokrát Boeingem 747 v třímístné řadě u okénka. Vedle nás do uličky sedí mladá Číňanka s roztomilou malou holčičkou. Dítě je neobyčejně pokojné ... asi tak prvních 8 hodin. Pak už mu to je dlouhé a začíná mi strkat prsty do ucha a nakonec hlasitě řve. Protože v kabině cestuje nejméně dalších 5 nemluvňat, které není ani třeba povzbuzovat, za chvíli už nejsou motory letadla ani slyšet. Vypadá to tu jako v sirotčinci krále Heroda, když se zařezávala neviňátka.
Během letu jsme dostali zase 2 jídla, večeři a snídani. Jsme ale najezení z předchozího letu, ani nemáme chuť něco do sebe cpát.
Po šílených 13 hodinách letu přistáváme na Heathrow na terminálu 3. Je pět ráno 8.12.2006. Jedeme na terminál číslo 2 letištním autobusem, je to už rutina. Procházíme bezpečnostní kontrolou, ke které se vine dlouhá fronta. Boty preventivně sundáváme už ve frontě. Dělají to všichni, přestože na ceduli stojí, že "můžeme být vyzváni i k sundání obuvi". Nejlepší provokatérka je paní, která má na nohou vietnamky a sundává je také, patrně se domnívá, že je to nějaký zdejší rituál ... no on vlastně je.
Jdeme pro palubenky s ČSA. Lety s takovýmito exotickými dopravci obsluhuje černoch v jediném okénku na celém terminálu, ale zase je výhoda, že u něj není fronta. Na terminálu 2 čekáme na oznámení brány pro náš let. Před sedmou hodinou se objevuje číslo 11. Spěcháme k němu, protože do poslední chvíle nebylo jasné, na kterou stranu terminálu se budeme muset vrhnout a čas, kdy se nejpozději mělo číslo gate objevit už skoro minul. No, však oni by nás tu nenechali !
Kontrola pasů a letenek probíhá tentokrát už při vstupu do čekacího prostoru u brány, místo ve vchodu do letadla. Po příchodu se na nás vrhá místní průzkumnice, kdo že jako jsme, odkud a kam letíme, kdo nám to zorganizoval a zda máme venku příbuzné. Průzkumnice jsou nejméně 4.
Odlétáme jako obvykle s mírným zpožděním, čekáme ve frontě na ranvej.
Letíme Boeingem 737-300. V letadle fasujeme jenom lehčí občerstvení. Bolí mě hlava, musím si vzít prášek.
V Praze jsme v 10:30, procházíme celní a pasovou kontrolou a čekáme na zavazadla, která se objevují kupodivu obě a dokonce mezi prvními. Přistáli jsme sice na novém terminálu, ale počítáme, že ho zprovoznili dřív, než měli dodělané rukávy (no prostě typická Central Aerolines z právě promítaného seriálu Letiště) a tak musíme do odbavovací haly letištním autobusem, což je vždy otrava, protože to trvá déle, čeká se, až bude autobus nacpaný k prasknutí a podobně.
Před terminálem se motáme i při hledání zastávky MHD, protože nástupiště doznaly od našich předchozích příletů díky stavbě nového terminálu změny.
Doma je zima, topíme 24 hodin, než se byt zahřeje.