Sraz je v 9:45 na Ruzyni. Nalezené autobusové spojení
191 / 179 neodpovídá skutečnosti. Buďto změnili jízdní řád nebo došlo na lidský
faktor.
Sraz ale stíháme téměř přesně. Ještě tam ani nejsou všichni. Tomáš Hyka rozdává pasy
a letenky, Jirka Hruboň, náš průvodce, pro změnu pokyny. Jdu nechat
zamotat zavazadla do igelitu. Postupně se všichni slézáme. Hlásí se k nám nějaká dvojice, prý s
námi byli na Novém Zélandě. Moc si na ně nepamatujeme, trapas. Při odbavení dostáváme
palubenky jen do Moskvy, dál jim prý nejdou vydat. Vždycky něco nejde.
Po obvyklých kontrolách nastupujeme do Boeingu 737. Letíme společným letem ČSA a
Aeroflotu. Startujeme standardně s mírným zpožděním. Letadlo je narvané, dokonce je pár
míst prodáno dvakrát. Nakonec ale letušky přebytečné pasažéry
usazují někam dopředu, patrně do Business class. Většina cestujících jsou Rusové a
pořád courají na WC. Vypadají, že si před letem trochu dodávali odvahy.
V Moskvě přistáváme asi v půl páté místního času (+2h). Palubenky máme
připravené u průchodu do tranzitu. Bloumáme po letišti, které svou velikostí
zjevně nestačí provozu. Není si tu ani kam sednout. Něco jako centrální tabuli s
odlety jsme nenašli, je třeba obejít všechny brány, kterých naštěstí není mnoho, nám osud
pro tento den nadělil třináctku.
Nastupujeme do letadla IL-96-300. Odlétat máme v 19:20, ale máme zase poněkud
zpoždění. Letadlo je poloprázdné. K večeři dostáváme nějaké zeleninové jídlo,
kuře ((ch)ciplionok) došlo. Sedíme za Vaškem, bavíme se trochu o cestách. K našemu i jeho
překvapení se domlouváme, že Vašek zná Frantu, našeho známého z našeho bývalého
pracoviště, který po nás vždy chtěl snímky letadel. On má podobný úkol, fotky
letadýlek sbírá i jeho bratr. Ten prý s Frantou občas lítá do Amsterodamu a fotí
tam
letadla. Jak to provozují v době zostřeného dozoru, neprozradil.
Přistáváme v Dillí po asi šestihodinovém letu, časový posun je dalších +1,5
hodiny. Přesný čas zjišťujeme trochu problematicky. Mate nás směnárník, který má
hodinky pravděpodobně sám o něco posunuté. Nedorazil Láďův batoh,
reklamační přepážka nemá tušení, kde zůstal. Mezitím nachází Ivan na svém batohu
nálepku z Láďova batohu. Vrací
se tedy přes celníky k reklamacím ještě před podpisem reklamačního protokolu, aby na
to upozornil. Se zavazadly byl nejspíš nějaký problém už v Praze, možná nálepky
odpadly a někdo je iniciativně zpřeházel. Láďovi prý v Praze
před odletem dali nějaký papírek, že je jeho bágl poslán podmíněně
- že by vzbudil nějaké podeření ?
Čekáme na odlet do Bagdogry. Objevují se moskyti, kteří by mohli být malaričtí,
alespoň podle ziskuchtivých ordinací zahraniční medicíny, které ucítily možnost
napíchat pár injekcí navíc.
Tasíme repelenty. Antimalarika většinou nebereme, toho času panuje
přesvědčení, že spíš škodí než pomáhají, pokud nemá malárii všechno, co se kolem nás hýbe
(například se musí brát týden před expozicí a asi 3 neděle po ní,
a jsou
popisovány dokonce i záchvaty šílenství po jejich užití. Rovněž nejsou zrovna
ideální na vyšší krevní tlak a do vyšších nadmořských výšek).
Přesouváme se do nějaké tranzitní čekárny, kde je
komárů ještě více. Chtějí tu po nás evidenční zápis do nějakého
pitomého sešitu. Pak pokračujeme autobusem na domácí terminál. Nějak nám
vyhládlo, proto si kupujeme chlebový trojhránek se sýrem,
který se má možná předem upéci v mikrovlnce. K letadlu pak jedeme dalším autobusem.
Do letadel se tu nastupuje po schodech, "rukávy" se na místních letištích
nevedou. Nedoporučuje se zde fotit, Indové jsou prý na to hákliví. Zejména
jsme varováni, abychom nefotili na cílovém letišti. Patří totiž armádě, která připouští omezený civilní provoz.
Hm, tentokrát
Franta zapláče nad ztracenou příležitostí.
Odlétáme v 10:10, tedy o něco později - jako obvykle. V letadle dostáváme hnusnou slanou limonádu a nějaké pálivé jídlo (údajně to má být kuře). Let trvá 2 hodiny a 40 minut. Kupodivu s námi přistává i všech zbylých 14 zavazadel. Zaznamenali jsme ale další ztrátu, jedna ze spolucestujících zapomněla v letadle foťák (shledá se s ním na konci dovolené). Objednaný šestnáctimístný autobus už na nás čeká. Přítomné fotografy fascinuje znak svastiky, obecně z Evropy známého nacistického symbolu (ukradeného ovšem Indům, ti jsou v tom nevinně a svůj náboženský symbol nikdy nepřestali užívat).
Zavazadla jdou na střechu a
přikrývají se plachtou proti případnému dešti. Pro jistotu jsme je ale nechali i
v přepravních obalech z Ruzyně. Autobus má naštěstí evropské sedačky a ne úzké
asijské, jak nás strašil Jirka. Cesta trvá asi 4 hodiny. Silnice, zpočátku široká,
se brzy zužuje. Auta se většinou vyhnou, širší autobus má ale trochu problémy.
Dnešním cílem je Darjeeling, hotel Valentino. Po uhnízdění v
pokojích jdeme trochu prozkoumat okolí. Na blízké pěší zóně je
spousta krámků a stánků. Večeříme v hotelu,
nechtělo se nám hledat nic jiného. Ostatní dobrodruzi vyrazili do ulic
zkoumat okolní restaurace a nemoce, které v nich lze možná chytnout. Anička si
dává pečené kuře a já rýži se zeleninou. Kuře je sice bez přílohy, ale mojí rýže
je tolik, že Aničce rád nějakou přenechám. K pití zkoušíme místní pivo, ale moc
nám nejede.
V 8 hodin je organizační schůzka. Odevzdáváme vyplněné žádosti o permity a
fotky. Možnost vyjet ráno na Tigger Hill nikoho neláká. Muselo by se vstávat asi
ve 4, a to se nikomu nechce. Dohadujeme se, že zkusíme raději vyhlídkový
vláček, který jede v 9:15, případně v 10 (dražší s návratem zpět). Jirka bude
zítra shánět permity a zajišťovat ubytování na aklimatizační trek, takže nebude
moc k dispozici. Pomůže snad také Láďovi, který stále neví, co je s jeho
batohem, s doplněním výbavy na trek.
Ráno jdeme na snídani do zdejší "pekárnocukrárny". Většina pamlsků je politá
vrstvou čokolády, čaj se pokládá za samozřejmost. Po britském způsobu může být
podáván s mlékem, patrně nepasterizovaným. S díky mléko odmítáme.
Po snídani se s dalšími čtyřmi spolucestujícími vydáváme na nádraží, kde potkáváme další dva členy naší skupiny. Koupě jízdenek na vlak v 9:15 se nedaří, "vlak" je plný. Kupujeme tedy jízdenky na 10 hodin. Jakožto zpáteční jsou dražší (240 rupií), je to totiž vyhlídková jízda do Ghumu a zpět. Chceme jít z Ghumu zpět pěšky, takže zpáteční jízdenku ani nevyužijeme. No co, za exotiku se platí. Musíme vyplnit nějaký zbytečný formulář, aby nám lístky prodali. Slovo "vlak" je v uvozovkách právem. Je to totiž "sentimental train", historický vláček s miniaturní lokomotivou vyrobenou zjevně na zakázku a maximálně 3 vagónky po cca 12 cestujících, víc by takový stroj snad ani neutáhl. Angličané trať dokončili někdy kolem roku 2000. Jezdí se po legračních kolejích s rozchodem, jaký by Rusy s jejich bólšimi tratěmi patrně uvedl v úžas. Trať běžně křižuje silnici a protože vlak jezdí jen několikrát denně oběma směry, na kolejích se odehrává obchodní život, to jest jsou tu stánky, které se při průjezdu dýmající a těžce supící obludy musí uklidit, načež se vracejí na své tradiční místo. Lokomotiva často cestou zesne, ale z nějaké pobočné koleje je vytažena nová a jízda (zpravidla jen o něco rychleji než krokem) s takovýmito přestávkami pokračuje. Veškerý vozový park je ve viditelně havarijním stavu a inženýr, který dokáže lokomotivu alespoň ještě jednou rozjet tu je patrně ve všeobecné vážnosti úctě.
Čekáme na nádraží, fotíme parní lokomotivy. Stále na nás útočí prodavačky nějakých látek a nedají se odbýt. Nejchudší zástupci zdejšího města přebírají v podstatě holýma rukama žhavý popel z lokomotivy připravované k odjezdu, aby na ohacích kousků uhlí mohli upéci jídlo, ať už pro svou potřebu, nebo nebo za účelem pouličního prodeje ohořelých kukuřičných a jiných klasů.
Nastupujeme do vláčku. Teprve tady zjišťujeme, že máme lístky do různých vagónů. Průvodčí nás ochotně stěhuje do jiného vagónu, kde je místo pro všechny a složitě přepisuje maše jízdenky. Každý vagón má vlastního průvodčího a obsluhu ruční brzdy. Průvodčí celou cestu vypisuje složité formuláře, patrně s hlášením, kolik se nalilo vody do tendru a kolik shořelo uhlí v kotli a jaká byla nálada na palubě. V Indii je třeba si na zbytečné funkce zvyknout, Indů je miliarda a každý chce podporu nebo práci.
Jízda je docela zážitek. V jedné zastávce musíme zacouvat na vedlejší kolej, abychom se vyhnuli vlaku z protisměru. Zastavujeme na Batasia Loop na vyhlídce. V Ghumu vystupujeme, prohlížíme železniční muzeum. S vláčkem tu končíme a hledáme zpáteční pěší cestu. Chceme jít kolem klášterů, ale evidentně se dostáváme do vojenské oblasti. Dle nápisu na cedulích potřebují cizinci na průchod povolení. Vrátit se ? Ale ne ! S drzostí nejdál dojdeš. Procházíme bez problémů středem kasáren 107.ghurkského pluku, který se na vývěsce chlubí, že byl za 25 nebo kolik let od 70.let asi třikrát vyhodnocen jako nejlepší jednotka --- nepochopili jsme čeho, třeba celé Indie. Podle nejméně dvou dam z naší skupiny byli vojáci "pěkní kluci", řečeno s podezřele zasněnýma očima (a patrně s kritickým pohledem na stárnoucího břichatého manžela). Kupodivu se při příchodu do Darjeelingu trefujeme rovnou do ulice s naším hotelem, neuvěřitelné.
Odpoledne vyrážíme do města. Prohlížíme chrám hlídaný (nebo spíš bezohledně okupovaný) opicemi, nakupujeme pohledy a známky. Na svačinu jdeme do pekárny, za hlavní cíl této zacházky však považujeme akvizici pečiva na trek. Do rezevy pořizujeme ještě sušenky a balenou a tudíž pro Evropana "bezpečnou" vodu.
Večer se všichni scházíme v hotelové restauraci. Dáváme si zeleninové
momo s
nějakou pálivou omáčkou (tu vynecháváme). Jirka nás informuje, že permity jsou
OK. Vrací nám dokonce většinu fotek, prý nebyly potřeba. Ubytování je zajištěno, jen
5 chlapů by si raději mělo vzít karimatky, ostatní je mohou nechat v depositu.
Ztracený Láďův batoh se zatím nenašel. Není prý ani v Praze ani v Moskvě. Láďa si sice
pořídil nějaké náhradní vybavení, ale nebude to asi úplně ono.
Na šestou máme domluvený čaj na recepci. Musíme odjet brzo, abychom stihli
před zahájením dopravní špičky projet kritická místa, kterými se za
dne projet nedá. V důsledku časného vstávání
je restaurace
ještě zavřená. K čaji tedy přikusujeme pečivo ze svých zásob.
Pak odkládáme věci do
depozitu. Před hotelem už čekají objednané džípy. Nakládáme batohy, pro jistotu
zabalené v igelitu, na střechy aut a nasedáme. V jednom džípu jede 8 lidí, v
druhém 7. My jsme v tom méně obsazeném. Nejlepší jsou 3 místa v prostřední řadě.
Vepředu se s řidičem tísní 2 cestující, vzadu je místo pro 4, v našem autě
jsou tam jen dva. Místa je tam sice dost, ale kdo má problémy se žaludkem v
dopravních prostředcích, dlouho tam nevydrží. Sedadla jsou totiž situována bokem ke směru cesty
a jsou vyvýšená. Na úzkých rozbitých silnicích to dost hází. Pro tentokrát máme místa v prostřed, ale není tohle
nebude rozhodně
poslední cesta džípem, musíme se střídat.
Jedeme asi čtyři hodiny do Rimbiku k lodži "Sherpa Tenzing" (jak obligátní !). Cestou je třeba předložit pasy na armádním kontrolním stanovišti. Jirka na to zapomněl upozornit a někteří mají vtipně doklady v batozích na střeše. Většina zavazadel kvůli tomu musí dolů. Vysedáme a Jirka rovnou domlouvá nocleh na zpáteční cestu. Do tohoto místa se totiž vrátíme. Asi v 11 vyrážíme na cestu. Čeká nás prý kolem 600 metrů převýšení. Začínáme klasicky mírným sestupem. Nijak se neženeme, fotíme a občerstvujeme se u "stánku", přesně řečeno boudy, ve které se prodává i přespává současně. Přecházíme nepříliš kvalitní most, mostovka je skoro úplně shnilá. Je trochu na pováženou došlápnout na některá její místa. Most je zrovna v opravě, až se budeme vracet, bude veškeré špatné dřevo vyměněné.
Zastavujeme v hospůdce za mostem a posilňujeme se převážně z vlastních zásob. Po krátkém odpočinku začínáme stoupat. Asi ve 2 hodiny přichází očekávaný, na přípravné předodjezdové schůzce avizovaný pravidelný odpolední déšť. V jarním období je tu prý deštivěji než na podzim. Údolí Kančendžengy je totiž situováno tak, že vítr od moře vynese spoustu vlhkého vzduchu, který po ochlazení vydatně kondenzuje na svazích.
Nechali jsme se nalákat na rozkvetlé rododendrony. Navlékáme obaly na batohy a "nepromokavé" bundy. Pláštěnky jsme nebrali. Pod pláštěnkou se sráží pot a za chvíli je člověk stejně jako v mokrém Priesnitzově zábalu. Bundy alespoň trochu vlhka propustí ven. Nejlepší by asi byl deštník, ale s chodeckými hůlkami to v náročném terénu nejde dohromady a ve větru je k ničemu. Samozřejmě jsme už poslední. Anička kvůli nedoléčené chorobě leze ještě pomaleji než obvykle.
Po nějaké době potkáváme Jirku, který nám jde naproti. Před námi je prý nějaké problematické rozcestí, kde bychom mohli zabloudit. Nechal si tam batoh a někdo mu ho prý hlídá. Jirka bere Aničce batoh, aby šla trochu rychleji. Na rozcestí chvíli odpočíváme a pak se vydáváme za ostatními. Naším cílem je Trekkers Hut v Ramam. Chvílemi prší. Kolem čtvrté přicházíme do vesničky Ramam k Sherpa lodži. Ostatní tam již sedí v hospodě. Jsme dost zklamáni, že ještě nejsme v cíli. Prý je to ještě asi půl hodiny. V botách máme mokro. Dáváme si všichni ne moc dobrou vodovou rajskou polévku a čaj. Ptají se más, zda nechceme večeři, v Trekkers Hut prý nic k jídlu nedostaneme. Je nám to divné, Jirka má jídlo slíbené. Říkáme, že se sem případně vrátíme.
Pokračujeme v cestě. Před mostkem potkáváme nějaké lidi a ptáme se, kudy dál.
Ukazují nahoru po primitivních "schodech", spíš vykousaných než
zbudovaných do stráně. Jeden z nich
říká něco jako že chata je zamčená. Doufáme, že jsme mu špatně rozuměli.
Stoupáme prudce nahoru po vysokých schodech z klád. Také je nutno obejít několik
padlých kmenů. U chaty zjišťujeme, že je
skutečně zamčená (nicméně se do ní dá vlézt oknem). A nikde nikdo. Hustě
prší. Schováváme se pod stříškou, Jirka běží někam nahoru, nenašla-li by se jiná
chata. Vrací se pochopitelně s nepořízenou. Budeme se muset vrátit do Sherpa lodže. Moc se
nám do toho nechce. Vašek se nakonec šprajcne a jako jediný se rozhoduje tady
sám zůstat. Má s sebou zásoby jídla a stejně prý nechce zdejší jidlo riskovat, má
prý
špatné zkušenosti z Peru. Vysazujeme proto malé okno, Vašek leze dovniř a otvírá větší,
kudy mu podávám jeho batoh a ještě se ptám, zda si to nerozmyslel. Mám obavy, že by
se provozovatel chaty mohl vrátit a Vaškova angličtina je spíše "non existent".
Indická sice většinou taky, ale přes adrenalin se vždycky vidí hůř. Vašek ale
trvá na svém, že ho tu prý zítra máme vyzvednout, vždyť jdeme okolo.
Ostatní už jsou na cestě dolů a my je následujeme. Protože jsme
přišli pozdě za hlavní skupinou, naši kolegové se zařídili bez nás. Domnívali
se, že jsme zůstali
rebelovat s Vaškem nahoře. Naštěstí je v lodži dost místa, tak nám ještě Jirka
snadno doobjednává další
dvoulůžák. K večeři si dávám těstoviny se zeleninou a Anička tibetský
chléb s vejcem. Domlouváme se na zítřek. Ukazuje se, že nebudeme muset stoupat
znovu k Trekkers Hut, za mostkem odbočíme doprava. Jirka tedy jen doběhne pro Vaška.
Dojednáváme snídani na šestou - čapati (suché placky) nebo omelety,
jak kdo má chuť.
Je tu pěkná zima. Všichni jsou oblečení do všeho, co mají s sebou a
zabaleni do nafasovaných dek (tyto jsou zákonitě ve zdejším prostředí
zatuchlé a vlhké). Dostáváme zbytky čaje.
Kolegové měli prý
také brambory, ale ty už sežrali. Kdo pomalu chodí, sám sobě škodí. Počítám, že
právě my tvoříme proslulé povolené procento
ztrát. Večeře je prý ale objednaná. Zalézáme do spacáků. Déšť
mládí do plechové střechy, se kterou současně lomcuje vítr. Máme
trochu obavy, aby vichřice, nebezpečně podobná spíš orkánu, neodnesla chatu i s námi, ale
bouda drží u země pevně. Asi už něco zažila.
Elektřina tu není, svítí se svíčkami a čelovkami. Záchodky jsou naštěstí
součástí chaty a nemusí se nikam přebíhat v dešti. Je tu s námi také nějaká francouzská
dvojice, která jde opačným směrem. Paní se vyjadřuje, o zdejším
prostředí jako o "katastrofik".
Personál chaty připravuje večeři. Prý mají malé zásoby. Vyslali
sice někoho na nákup,
ale ještě se nevrátil. K večeři dostáváme Dal Bhat a čaj. Po
jídle zalézáme
zase do spacáků. Ivaně se hned po příchodu rozpadla postel, ale
manžel Ivan ji
několika údery kamene do vyčnívajících hřebíků nouzově spravil.
V noci nevydrží ani Aniččina postel. Asi se moc vrtí a kolem desáté se pod ní
lože bortí. S námahou z ní vylézá, je třeba dávat pozor na vyčnívající hřebíky,
kterými je stlučena. Trochu ji dávám dohromady, ale stále vypadá
vachrlatě, pročež se žena raději stěhuje na volnou postel vedle Jirky. Celou noc
duje silný vítr, déšť ale ustává.
Ráno je mlha, ze slibovaného výhledu nic není. Snídaně je potichu ze 6:30
přeložena na sedmou. Je to porridge a čaj. Při balení batohu z něj
vybíhá myš, která se v něm činila patrně valnou část noci. Drahé horolezecké
triko z moiry má díry na břiše i na zádech, jak si ta potvora pokoušel nakousat
materiál na hnízdečko.
Vycházíme kolem osmé. Dnešním cílem je
Sandak Phu (3600m). Cesta vede po hřebeni nahoru a dolu. Občas vane protivný
vítr. Výhledy moc nejsou, napřed je mlha, pak mraky. Chvílemi sice vysvitne
sluníčko, ale stejně to příliš nepomůže. Zpočátku procházíme kolem rozkvetlých
rododendronů, na které jsme sem vlastně byli nalákáni. Tak fotíme, na hlavním treku si
jich prý už moc neužijeme.
Chvíli nás sledují 2 psi, asi čekají nějaké jídlo. Pak je marná snaha
přestane bavit a odpadají. Jsme
poslední a od bloudění nás zachraňuje namalovaná šipka. Jdeme celou dobu po
hranicích s Nepálem, a tak občas nás varuje cedule, že odbočka vede
tam.
Kousek za namalovanou šipkou doháníme pár členů výpravy. Ivana odbočila směrem
do Nepálu, ale našli jí včas. Pak udělali tu šipku. Dáváme si polední pauzu a
doplňujeme energii.
Cestou nacházíme jednu matoucí šipku, která vede téměř zpět, ale ignorujeme ji.
Kolem třetí vidíme v dálce několik stavení. Usuzujeme, že to je náš dnešní cíl.
Tipujeme to tak na hodinu a půl. Zatím neprší, mraky se ale začínají stahovat.
Odhadovaný čas ovšem nestačí. V půl páté máme ještě kus před sebou a začíná bouřka s
kroupami a se silnými poryvy větru. Trvá nám ještě asi půl hodiny,
než se vysíleně dopotácíme
do vesnice. Nevíme ale, kde máme bydlet, nějak jsme nečekali tolik budov
!
Naštěstí nás zahlédl Jirka z hospůdky, kde už sedí většina členů výpravy. Jde nám
naproti a vede nás do chaty. Opět se jmenuje Trekkers Hut. Jirka
má starosti, Vašek prý ještě nedorazil. Říkáme, že podle nás šel před námi.
Naposledy nás předcházel v nějakém kopci. Dost fotil ve stráni, snad se mu nic
nestalo. Kdyby si někde mimo dosah cesty zlomil nohu, pomůže mu leda Pán Bůh,
protože je mlha, prší a chvílemi i sněží. Pokud se pamatujeme, tak při fotografování vždy nechával batoh na
cestě, toho bychom si snad všimli ! Spíš to vypadá, že někde špatně odbočil.
Večeře je prý objednaná v naší ubytovně na půl sedmou, většina výpravy chce ale
jíst v
hospůdce, kde právě sedí. Jdeme tedy na večeři do naší chatky jen v pěti. Je to zase Dal Bhat, i když trochu jiný než včera,
jak už je v této oblasti zvykem, každý do rýže přidá, co ho napadne a co je po
ruce. Vašek
stále nikde. Jirka jde po večeři oběhnout všechny chaty i nepálské vojáky a
všude nahlásí, že nám chybí účastník, ať ho k nám případně pošlou. Jde mu také
trochu naproti. Vrací se bez úspěchu. Říká, že sním šel nějaký pes a pak
najednou nechtěl jít dál. Jirka měl pak obavy, zda tam nečuchal nějaké
nebezpečí, například zde pověstného sněžného leoparda (kterého
asi podobně jako yetiho už dlouho nikdo neviděl a figuruje pouze v
optimistických seznamech ministerstva pro životní prostředí). O leopardech prý vyprávěli cestou
nějací Nepálci. Nálada začíná být pochmurná, uvažuje se, zda bude mít Vašek
dost rozumu, aby někde zabivakoval tak, aby do rána nemrzl. Asi půl hodiny
nato se rozletí dveře a náš "chatař" říká cosi o ztraceném
kamarádovi, kterého nám vede. Vašek dorazil ve stavu krajního vyčerpání.
Odbočil prý špatně po cestě směrem k Sirikole (přes tu jdeme zítra). Prý
dokonce šel s někým, kdo mu tvrdil, že jde dobře, ale evidentně to
bylo jazykové nedorozumění. Teprve po delším sestupu, když už viděl nějakou
vesnici, se rozhodl pro návrat. Pak se ještě nechal poplést tou matoucí šipkou,
ale jen na chvíli. Jirka jde s Vaškem ještě na čaj (prý hodně hnusný). No, hlavně, že to
dobře dopadlo !
Ráno vyráží lovci fotek na výhledy. Je sice mlha, ale chvílemi se přece jen
objeví vzdálené vrcholky. Na fotku to ale moc není. Ivana si není jistá, zda
včera Vašek opravdu přišel nebo se jí to jen zdálo, a tak je ráda, že to je
skutečnost. Na snídani jedeme raději do hospůdky, kde včera většina výpravy
večeřela. V naší vývařovně jsme sice měli
snídani objednanou, ale nemají nic
připraveno. Dáváme si dle chuti tibetský chléb nebo omeletu.
Ivan také propaguje pivo (tedy
obecně, ne na kolena) a to slovy "Pivo je nenahraditelné". Tato
jeho charakteristika se všem líbí, Ivan je přes svůj věk rozhodně moderní lékař. Po večeři pozorujeme velkou můru. Ti, co jsou
příslušně technicky vybaveni, ji
fotí.
Snídáme v šest. Čeká nás dlouhá cesta džípem, auta ale zatím nedorazila. Jirka
telefonuje na kontaktní čísla. Nakonec se ukázalo, že přijeli jiní šoféři a
čekají u hotelu Sherpa Tenzing místo u lodže Sherpa Tenzing.
To je ta fascinace jménem, známým turistům. Sherpa Tenzing se tu
evidentně jmenuje každá druhá bouda! Po chvíli jsou džípy na
místě. Nakládáme zavazadla na střechu a nasedáme. V rámci liberalizace také
měníme zasedací
pořádek. Láďa, který si tentokrát sedl dozadu, se cestou raději přemísťuje na
přední sedadla. Prostřední člověk vepředu brání stehnem v pohybu řadící
páce a Jirka dává pro pobavení k lepšímu historku, že na některé z minulých
výprav posadil dopředu hezkou blondýnu a řidič prý podezřele často řadil i tam,
kde to nebylo potřeba. Dojeli prý tenkrát ale včas, jen řidič litoval, že cestu
neprotáhl. Jedeme zpět do Darjeelingu. Na zpáteční cestě už nás
vojenské kontrolní
stanoviště ignoruje. Na místě jsme před jedenáctou.
K hotelu se nyní nedá projet, tak zastavujeme asi 10 minut od od něj, okolí už
ostatně známe. Vysedáme s tím, že sraz je ve tři čtvrtě na jednu v hotelu Valentino. Jdeme něco zakousnout do naší
oblíbené cukrárnopekárny. Začíná pršet. Hledáme internet, který tu
taky mají. Odesíláme pár mailů a koukáme na zprávy. Po této bohulibé
činnosti odcházíme na sraz do hotelu a bereme si věci z depozitu. Na Láďu
konečně čeká nalezený batoh, ale je trochu přebraný.
Ale aspoň něco.
Jdeme k džípům a umíťujeme věci z depozitu částečně na střechu a částečně do
aut. Bohužel bude trochu těsněji. Sedáme si na zadní sedadla s nadějí,
že nám nebude špatně.
Vyjíždíme směr Peeling. Vašek koupil nějaké portské. Prý na ně dostal chuť a
nabízí také nám ostatním. Většinu ale cestou vypil cestou sám. Nedá se sice
říct, že je namol, ale rozhodně má dobrou náladu. Sjíždíme
příšernými rozmlácenými serpentinami k řece asi o 1600 metrů níž, je
to skutečný padák. Vyhýbání s protijedoucími vozidly je
problematické. Většinou musí jeden zacouvat na trochu širší místo. I když
se tu jezdí vlevo, někdy se vyhýbá opačně, podle toho, kdo lépe vidí na okraj
silnice nad srázem.
Snídáme v hotelu. Dáváme si chapati. Příprava trvá dlouho. Ti, co si dali toasty
mají snídani dříve. Kolem půl deváté vycházíme ke klášteru Pemayangtse.
Je to asi půl hodiny po blátivé silnici. Platí se tu vstupné, turistický zájem je
značný. Dominantou kláštera je modlící mlýnek v nadživotní velikosti, vysoký asi
3 metry. Každý se pokouší jej roztočit, doufejme, že jsme zvolili správný směr
rotace kvůli případné přízni bohů. Některé místnosti kláštera jsou nepřístupné z
náboženských důvodů, v těch zbylých se formálně nesmí fotit, což většina
fotografů ignoruje. Vracíme se po desáté. Balíme a nakládáme zavazadla na džípy.
Kolem jedenácté vyjíždíme směr Yuksam. Cestou odbočujeme k jezeru Kchechopari.
Je to posvátné místo pro hinduisty i budhisty. Prohlížíme celý areál. U jezera
je plno vlaječek. Předpisově zouváme boty a jdeme po dřevěném chodníčku kolem
spousty malých modlicích
mlýnků k plošině s vyhlídkou na jezero.
Nějaký stařec tu dělá zájemcům barevné
značky na čelo.
Po prohlídce pokračujeme v cestě do Yuksamu. Cestou zastavujeme u Kančendženga
falls. Do Yuksamu přijíždíme po třetí hodině. Ubytování máme zajištěno jinde než
si Jirka myslel. Ušetří nám to prý ale zítra kus cesty. Je to lodge téměř na konci
Yuksamu. Jedeme kolem nedávného sesuvu půdy. Zavalilo to pár domků včetně
bývalého turistického checkpointu. Prý přitom zahynuli tři lidé. Domky smetené
přívalem kamení a bláta, zasynané po střechu nepůsobí moc příjemně. Kontrolujeme
stráň nad naší ubytovnou a konstatujeme, že opět začalo pršet.
Po vybalení jedou všichni kromě nás s odjíždějícími džípy do centra. Chystají se
na klášter na kopci. My zkoušíme zabalit zavazadla, hlavně to, co dáme jakovi.
Mělo by stačit jedno.
K večeru začíná pršet. Většina výpravy se vrací
zmoklá, někreří s přisátými pijavicemi. Láďa zabloudil. Prý ho zachránilo, že si
náš hotýlek vyfotil na svůj digitál. Podle snímku ho někdo správně nasměroval.
Vida, k čemu všemu se hodí technika, když vázne jazyková komunikace ! Máme objednanou společnou večeři. Čaj tu mají s příchutí skořice.
Ráno je dokonce trochu rozhled, snad se povede pár fotek. Dostáváme "čaj do
postele" a misku s teplou vodou na mytí. Prý to tak bude celou cestu. V 7:30 je
snídaně (porridge a vařené vejce). Kolem se osmé postupně vydáváme na výstup do
Dzongri. Je to prý 9 km. Brzy jsme zase poslední a Tenzing nás zase hlídá.
Do chaty se dostáváme kolem třetí, ostatní zrovna dojídají oběd, na který
prý museli
dlouho čekat. Dostáváme speciální porci zbytků, je toho pro dva poněkud mnoho
(pizza, smažené brambory a fazolová omáčka). Po obědě zalézáme do spacáku.
Ležíme ve dvou místnostech na zemi. Chata nemá žádné vybavení. Jedno okno chybí
a je primitivně zatlučeno prkny a vyspraveno starou dekou. Kousek od chaty
je zajímavý záchod: je to bouda se třemi "pozicemi", postavená nad skloněným
korýtkem. Občas to někdo z osazenstva chaty proleje lavórem vody. Dříve prý tím
přímo protékal potůček. Ten je nyní odkloněn mimo.
Není co dělat. Je mlha, na vycházky to moc není. Vylézáme až na večeři
(brambory, těstoviny, masové momo, smažený zákusek - obalované jablko).
Pospáváme dost dlouho. Snídáme až po deváté. Je mlha, kolem půl desáté trochu prší. Po desáté se odhodlávám k výletu do vesnice. Anička zůstává v pokoji. Potkávám našeho známého Australana s průvodcem. Kupuju chleba a zelený sirup proti kašli, už od pohledu jsou to rozdrcení zelení brouci. Začínám taky kašlat, patrně z pohledu na ten sirup.
V jednu máme k obědu smažené placky se zeleninou a skořicový čaj,
odpoledne se
povalujeme na postelích. Venku na střídačku prší a je mlha. Luštíme křížovky. Zkoušíme ten sirup
proti kašli, ale je to evidentní sladké šidítko. Anička pak ale raději bere svoje kapky.
Dohadujeme se, jak se asi daří našim kolegům o dva až tři kilometry výš.
Soudíme, že to za moc nestojí ...
Ráno konečně svítí sluníčko. Po snídani se jdeme podívat na klášter Dubdi. Je to hodně
do kopce. Jsou tu již dříve avizované pijavice, tudíž musíme alespoň jednu
nechat trochu nasát. Podařilo se to Aničce cestou nahoru. Prohlížíme klášter
a vracíme se prudkým sešupem zpět. Cesta je kamenitá, místy porostlá mechem,
takže i trochu kluzká. Nahoru se tedy lezlo lépe.
Jdeme do vesnice kolem budovy místní nemocnice, o níž předtím kolovaly divoké zvěsti, že je to leprosárium. Pochmurně navrhuji divoce kašlající manželce, že by se tam mohla hlásit jako nemocná.
Usedáme v jedné restauraci, chceme nějaké jídlo. Nabízejí momo, ale nakonec se domlouváme na nudlové polévce se zeleninou. Příprava trvá nepřiměřeně dlouho. Polévka je příliš ostrá. Anička se snaží vyjíst pouze nudle a vyhnout se třaskavé, pálící tekutině. Nudlí je hodně, a tak to po ní dojídám. Kašel už mám taky, tak co, alespoň se bacily zkříží ! Čaj je taky cítit skořicí. Asi je to místní specialita, rozdělovaná do krámků různých prodejců z jednoho velkého pytle.
Jdu koupit sušenky, chleba a a na útěchu sladkou Fantu. U krámku to je na dlouhé lokte. Anička jde tedy napřed. Prohlíží uzavřený chrám u silnice cestou zpět do hotýlku. Jsou tu všude slavobrány, zítra má přijet nějaký láma. Cestou si Anička všimne odbočky "královskému trůnu", a protože se mne nemůže dočkat, odbočuje po ní. Tím pádem jsem v lodži dřív než ona, a musím na ní čekat, protože klíče má jen ona.
Odpoledne se zase povalujeme a snažime se vyléčit své choroby. Večer vypadává
elektřina, a tak dostáváme na pokoj svíčku. Přišla SMS od Jirky, že jsou v Tsoce
a že zítra dorazí mezi 12 a 13 hodinou. Prý někdo chce jet rovnou do Gangtoku, a
pokud bude dost lidí, tak objedná jeden džíp. Ptá se, zda bychom jeli taky.
Odpovídáme, že ano. Večer začlo pršet hned po té, co se Anička zmínila, že dnes
vlastně ani nepršelo.
Ráno nás budí různý hluk už asi od pěti. Snídáme v hotelové restauraci. Dávám si
toasty a čaj. Jsou ale jen dva, moc jsem se nenajedl. Anička si chytře dala
toasty s vajíčkem a vydělala na své volbě sytější krmi. Po snídani jdeme na průzkum města. Po krátké prohlídce se
vracíme na pokoj a léčíme své choroby.
Vracíme se do hotelu, kde zaléhám do postele. Anička se vydává do vyšších pater
Gangtoku kolem královského paláce a dalších vládních budov. Zastavuje se v
botanické zahradě na výstavě orchidejí. Po jejím návratu odbýváme oběd
sušenkami a odpoledne věnujeme další léčbě vleže. Večer se všichni scházíme na
společné večeři v domluvené restauraci. Zítra by ještě někteří nadšenci chtěli
zkusit znova vyhlídku. Dnes toho totiž moc vidět nebylo, i když bylo celkem
hezky.
Budíček troubením kolem páté je jako obvykle. Na vyhlídku se ale nejede. Znalci
posoudili, že to při pochmurném počasí nemá smysl. Snídáme dnes na pokoji. Balíme a ve čtvrt na osm
nakládáme bagáž na džípy, nasedáme a jedeme do Bagdogry. Před odjezdem Obdržel
Jirka SMS, že náš let z Bagdogry bude o 3 hodiny opožděn. Nevíme ale, zda se na
to můžeme spolehnout, a tak odjíždíme raději podle původního plánu.
Zanedlouho pak přijíždíme na rovnou a na zdejší poměry širokou silnici. Provoz
houstne, objevují se rikši a další všelijaká vozidla, takže je stejně problém
jet rychle. Naši řidiči určitě mají nějaký další kšeft, a tak stále spěchají.
Přijíždíme k letišti po dvanácté, vykládáme bagáž a po ukázání letenek jsme
vpuštěni na do odbavovacího prostoru. Let má skutečně zpoždění,
místo ve 14:30 se letí v 17:05.
Katka získala zpět svůj foťák zapomenutý v letadle při
příletu.
Nástupní rukávy se tu stejně jako v Dillí nevedou, je nutno
přejít kus letištní plochy. Odlétáme Boeingem 737-200, společnosti Indian
Aerlines, jako vždy s mírným zpožděním. Slanou limonádu na palubě tentokrát
nahrazují kolou s ledem. Dotáváme také nějaké
pálivé jídlo.
Vidíme z letadla pár vršků Himalájí (Kančendženga, asi Makalu a skupina
Everestu). Je ovšem problém odlišit kopce od mraků. Přistáváme kolem sedmé a
čekáme na zavazadla. Posílají je po troškách, ale nakonec přijedou všechna. Čeká
na nás klimatizovaný autobus, který nás odváží do hotelu "Likir House".
Ubytováváme
se, někteří jdou ještě na pivo. Trochu válčíme s
klimatizační jednotkou, ale nakonec se za pomoci personálu daří ji zprovoznit.
Jsou tu komáři. Vytahujeme repelent, ale asi to stejně nepomůže. Z případné
malárie nás už snad doma vyléčí.
Lotosový chrám skutečně připomíná tento květ. Je zasvěcen všem náboženstvím. Před vstupem do
budovy je potřeba se zout a nechat boty v úschovně. Přístupová cesta ke chrámu je pokryta nějakými rohožemi, jinak bychom si
asi spálili chodidla o rozpálený beton. V chrámu se nesmí mluvit, fotit a vůbec
dělat hluk.
Kolem třetí odjíždíme k dalšímu objektu - Qutr Minar. Je tu mešita, minaret a
další polorozpadlé stavby. Taky je tu sloup, který je z jednoho kusu údajně
meteorického železa. Na sloupu prý není ani známka rzi. Je tak proslulý, že o něm
před lety psal i Danniken. Že prý musel být vyroben mimozemšťany. No -
je rozhodně zajímavé, kde se vzalo tolik meteorického železa a jak to předci
dokázali tavit. Že by opravdu zelení mužíčci z Andromedy ?
Původně Jirka
sliboval, že se v areálu najíme, ale není kde. Ani v okolí to nevypadá moc
nadějně. Plánovaný čas na prohlídku tedy zkracujeme. Do této památky se platí
vstupné, které je pro místní
podstatně levnější (pokud si pamatuji dobře, tak to bylo asi 5 rupií) než pro cizince (250 rupií). Je zataženo. Prohlídku ještě
trochu zkracujeme, vyhnal nás déšť. Je to poslední zastávka naší exkurze po
Dillí.
Do hotelu se vracíme kolem páté. Dáváme si za chvíli sraz na večeři s několika
spoluturisty. Napřed hledáme nějakou indickou restauraci, ale
nemají tam pivo. To ovšem, jak říká Ivan, ničím nenahradíš. Tak jdeme jinam a
končíme v čínské restauraci, ve které už někteří byli včera. Při placení měla
obsluha trochu problém, protože jsme chtěli účet rozdělit na 4
části. Po osmé se
vracíme zkratkou do hotelu, sprchujeme se, balíme a před devátou opouštíme
pokoj.
Bágly shromaždujeme v přízemí hotelu. Někteří jdou ještě na pivo,
které pak
konzumují před hotelem. Do hotelu totiž alkohol nesmí. V recepci nám ještě vaří čaj a
kafe. Kolem půl jedenácté odjíždíme autobusem na letiště. Provoz je dost hustý.
Na letišti si hned necháváme prohlédnout zavazadla, dostáváme přes ně security
pásku (než s nimi přejdeme k odbavení, můžeme do nich klidně přidal bombu, z
toho opakovaně trochu mrazí v zádech). Podáváme zavazadla a fasujeme palubenky, zbylé rupie
vracíme v Indian
Bank. Procházíme přes imigrační úředníky do odletové haly a čekáme na odlet.
