Reunion a Mauricius

Takto nějak jsme uvažovali, když jsme Reunion a Mauricius vybírali. Druhou možnou volbou byl obchvat Anapurny v Himalájích, ale jednak dost rychle fyzicky degenerujeme a možná bychom to ani neupochodovali a jednak jsou tam ti pitomí maoisti ! Jo-bejvávalo v roce 1997, že se Nepálem dalo pohybovat ještě v podstatě bezpečně, přestože už tenkrát se daly na dveřích kozích chlívků najít plakáty se srpem a kladivem! Později zcvoklý člen královské rodiny samopalem zlikvidoval zbytek příbuzenstva a všechno začalo být, mírně řečeno, na draka.
Adventura nás z počátku ujišťovala, že zájezd na Reunion bude eňo ňuňo, loni že se to moc líbilo, et cetera, et cetera, takže nás ani moc neděsilo, že jsme na seznamu zájemců pořád jaksi sami. Prasklo to až koncem září, kdy bylo nutno zaplatit do týdne letenky, aby nepropadly: zájezd se pro malý zájem ruší. Přihlášeni jsme 3 (slovy "tři"), tj. my dva s Aničkou plus jeden a to od samého začátku. Možná se takto svérázně projevil vstup do EU, co my víme! No nic. Cestovka vrátila peníze a nabídla, že nás převede na jiný poznávací zájezd, na výběr byla samozřejmě tou dobou postmonzunová Himaláj a jedna nebo dvě sporné věci typu Thajska - snad výlet za erotickou exotikou. Zamítli jsme obojí, každý pochopitelně z jiného důvodu. A po zkušenostech minulých dvou let v USA  Kanadě jsme se rozhodli i potřetí vyrazit do světa sami, ačkoli jsme byli jasně a zřetelně varováni, že specielně na Reunionu nám angličtina bude na dvě věci, jak říkával neblahé paměti soudruh kapitán Hulman v Piešťanech: na hovno a na nic. Bylo to bohužel varování věcně správné …

Dostali jsme tedy alespoň nějaké rady jak přežít ve frankofonní oblasti (nejlépe je ovšem umět žvatlat Voltairovým dialektem), ředitel Adventury Lhota mi na individuální schůzce předal výtisk interního itineráře Adventury (!) pro jejich průvodce za slib, že ho neprodáme konkurenci a půjčil nám speciálky, za které by se nemusela stydět ani špionážní družice WC-4. Kdybychom se pohybovali mimo stezky, byly by k nezaplacení, naštěstí takové dobrodružství nenastalo. Další interní adventurní materiál nám dala příležitostná průvodkyně cestovky paní doktorka Teichmanová, která se specializuje na Mauricius.
A tak jsme si koupili jsme konverzační příručku typu, kterou nezapomenutelně popisuje Miroslav Horníček ve čtení románu "Tři muži ve člunu o psu nemluvě" (jeho hrdina ji na konci povídky hodil z okna vlaku, my ji pouze zamaskovali za napůl rozbitou televizí v hotelovém pokoji na Mauriciu). Potíž s podobnými konverzačními výplody ducha je vždy v tom, že se v nich zásadně nalézají věty, které nepotřebujete, zato v nich nenajdete to, co je potřeba říct, aby na Vás Váš protějšek nevytáhl flintu nebo psychiatra. Otázka je, co je horší, asi jak kdy.
Z dalších lidí jsme vyrazili překlady vět, o nichž jsme předpokládali, že je budeme potřebovat (index úspěšnosti asi 30 procent, ale měl jsem se alespoň v letadle co učit).

Velké dobrodružství tak mohlo začít …

1. Pátek 15. 10. - Odlet

2. Sobota 16. 10. - Přílet na Reunion

3. Neděle 17. 10. - Cilaos

4. Pondělí 18. 10. - Cesta do Marly

Stoupáme stále výš. Cestou zastavujeme u Ilet des Salazes, kde si dáváme dohromady 1 čaj za 1 euro. Je dost horký a nejasné přírodní chuti (třeba to byla marjánka, nevíme bohužel, jak chutná), ale tekutina se v horách hodí vždycky. Slunce už nepálí, zatáhlo se. Díky tomu se stoupá poněkud lépe. Na Col du Taibit jsme kolem půl šesté. 

V průsmyku se nachází (nejen zde) obligátní soška Panny Marie obklopená svíčkami. Před zhasnutím chrání posvátné světlo něco, co kdysi mohlo být elektrickým sporákem, nebo amatérským plechovým kotcem pro dva skromné domácí králíky.
Příliš se zde raději nezdržujeme, tma je na spadnutí a že v tropech soumrak padá hodně rychle !
Raději začínáme prudký sestup do Marly. Celou cestu z průsmyku slyšíme štěkat psy, kteří nutně musejí žít ve vesnici, do níž směřujeme, jiná obydlí zde podle mapy nejsou. Zdá se však, že kromě zrakové faty morgány existuje ještě zvuková, totiž neviditelný pes (pan Neff jistě laskavě promine) !
Sestup nám místo těch proponovaných 20 minut trvá téměř hodinu a to chvílemi stěží brzdíme parašutistické kotouly po ujíždějícím štěrku. Ukazatel zdola (460 metrů převýšení!) tvrdí, že na metry jsme za těch 50 minut urazili 1,8 km, což je s batohy a hůlkami i pro sestup celkem slušné. Jen nechápeme, jak si někdo ze značkařů může představovat, že se to dá za stejný čas taky vydrápat nahoru ! 
Na kraj vesnice dorážíme za kapalnějící noci. Hledáme Gite Madame Houreau, ale nesetkáváme se s velkým pochopením, všichni turisté, kteří tráví čas před večeří (ta bude na Reunionu skoro vždy v 19 hodin) bydlí jinde. Někdo nám tvrdí, že dámy tohoto jména jsou dvě a my se začínáme zbožně křižovat. Po několika dotazech však gite přece jen nacházíme. Zjišťujeme, že jsme přišli právě na večeři a že se v usmoleném evidenčním sešitě skutečně vyskytují naše jména. Zajímavé je, že u sloupce očekávaných nocležníků není žádné datum, ale nad taji zdejšího plánování nemáme sílu žasnout, ostatně v Nepálu to nebylo jiné, jsme zvyklí. Majitelka nás hned usazuje ke stolu, potem promáčené batohy musí zatím počkat v koutě.
Večeře je zahájena přípitkem domácí lihoviny, nalévané z lahví s vinětou "originálního reunionského bílého rumu". Ten však prokazatelně chutná jinak. Nicméně pití je to docela dobré, jen alkoholik by se patrně ušklíbl, že je to pouhý výplach z destilačního kotle.
Úvodní přípitek před večeří se stane rovněž více-méně pravidlem, v každé chalupě bude ovšem jiné chuti a většinou v tom snad nebude moc metylu, alespoň se nám nezdá, že bychom viděli hůř, než před dovolenou.
První jídelní chod je salát, hlavní jídlo se skládá z rýže, fazolové omáčky a pečeného kuřete. Říkáme tomu "nepálský Dal Bhat" a není to jistě daleko od pravdy. K pití se podává čistá voda, to je zde rovněž obecný jev (stejně jako za tohoto času v USA). Jídlo se na stůl dává ve velkých mísách, ze kterých si každý nabere, kolik chce. Není třeba mít obavy z hladovců, hostitelé sledují ostražitě jídelní bojiště a pokládají si za čest nahradit každou vyžranou mísu novou várkou. Na závěr dostáváme moučník.
U stolu jsme se ocitli s nějakou reunionskou rodinkou (1 muž, 2 ženy, 3 děti). Pán mluví trochu anglicky, klika, to jsme tedy dva a dvě trošky dají dohromady krásnou dostatečnou z angličtiny ! Dozvídáme se, že místní děti mají prázdniny . To částečně vysvětluje, proč je v přístupnějších horských chatách plno a proč jsme měli takové potíže se sháněním ubytování. Podivujeme se jen tomu, proč sem zrovna v této době Adventura (stejně jako loni!) naplánovala akci, vždyť to musí znamenat problémy i pro ně, pokud si tedy bydlení předem neblokují už z Čech telefonicky (podle interního itineráře, který jsme dostali, to tak ale nevypadá).
Po večeři se jdeme ubytovat. Spí se v prkenných boudách s patrovými palandami. Vyfasovali jsme sekci pro 6 lidí s průchodem do sousední, snad menší. Tam se vesele baví nějaké mladé holky, netroufáme si tam nahlédnout ani pod záminkou, že bychom si přáli půjčit otvírák na konzervy, abychom nebyli oblaženi obviněním z harašení. Hned naproti našemu "stanu" se nacházejí společné záchodky a sprchy. Cena za ubytování včetně večeře pro dva je 47 eur.

5. Úterý 19. 10. - Z Marly do Roche Plate

Vracíme se kolem známého pole do ubytovací boudy, kropící zařízení se zatím naštěstí přesunulo o kus dál a polní cestu už sprška každých 30 vteřin nezasahuje.Druhý odchod na večeři se posléze odehrává za prdelní tropické tmy, dobrý důvod vytáhnout čelovky. Večeře je v podobném stylu jako v Marle. Místo fazolové omáčky je čočková a místo kuřete je vepřové s brambory. Zákusky nahrazuje pomeranč místní provenience (nezralý, kyselý a hnusný). Cena ubytování s večeří pro dva je tentokrát 50 eur.

6. Středa 20. 10. - Z Roche Plate na Plaine aux Sables

Zanedlouho jsme u cíle. Bydlíme zjevně v nouzovce, to se podle "přístupových rozhovorů" v Cialosu ostatně dalo čekat. V místnosti jsou sice 4 postele, ale jinak se kamrlík asi používá spíš jako skladiště rozbitých věcí. Máme vykázánu jednu dvojici postelí, druhá by s námi ostatně po několika minutách spadla ! Druhé lože totiž nemá nohy a je ve vzpřímené poloze drženo pouze přisunutým betonovým kvádrem…

Jsme tu moc brzo, ale na další pochod do La Nouvelle není dost síly, jsme rádi, že máme střechu nad hlavou, takže se do večera sprostě válíme. Po pozemku pobíhá několik psů včetně 2 batolících se štěňat vlčáka. Každé štěně je natolik odlišné barvy, že by snad i pan Johann Gregor Mendel blahé paměti svoji teorii o hrachových luscích přepracoval ! 

Naše útočiště je patrně zcela standardní, plně obsazená Gite. Během jednoho ze svých výpadů z našeho kurníku se srazím s přicházející německou výpravou, která dorazila asi v půl sedmé, zrovna když jsem z madam Graviny pokoušel vytáhnout nějaké informace. Vedoucí výpravy obřadně podává ruku madame Gravině a také mě a celá výprava to po něm opakuje patrně v domnění, že Madam Gravina má nového postaršího proplešatělého šamstra z Evropy, kterému je třeba vzdát čest, aby jim zde bylo povoleno přespat. 
Vracím se do našeho skladiště s poznámkou, že nechápu, jak ti politici mohou vydržet audience bez poškození zápěstí a ramenního kloubu a s cynismem sobě vlastním popisuji ženě uvítací potřásací ceremoniál.
Večeře je jako obvykle v sedm, hlavní chod je rýže s čočkou a kuřetem. Při večeři se od spolustolovníků dozvídáme, že zrovna na Reunionu probíhá nějaký populární přechod ostrova ze severu na jih, kterého se pravidelně zúčastní asi tak 4 000 členů místních turistických klubů. To je už asi třetí důvod, proč jsme nemohli sehnat žádné ubytování. Nahlas proklínám Adventuru, která sem v této době výlet naplánovala. 
Cena ubytování včetně večeře a snídaně je tentokrát jen 35 euro, paní domácí správně nenašla odvahu účtovat nám náš hřad (jinak to byla skutečně velice laskavá žena). 

7. Čtvrtek 21. 10. - Z Plaine aux Sables do Hell Bourgu

Je to vesnička rozesetá po náhorní planině nad řekou, podle našeho názoru docela "bavorsky" pohledná, tj. kytičky v oknech a tak podobně. Procházíme skrze toto hnízdo (spíše po jeho okraji než středem) a stoupáme k Plaine des Tamarins. Cestou bohužel nelze ignorovat hlučné  přelety zásobovacích vrtulníků, které sem jednou nebo možná vícekrát týdně vozí objednané zboží. Jinak idylické horské údolí je tímto způsobem přirovnatelné k oblastnímu letišti s živým provozem, chybí tu už jen tryskáče. Helikoptéra vozí náklady v sítích zavěšených pod trupem na dlouhém laně. Jediné, co je na tom k obdivování, je schopnost pilota se tímto improvizovaným kyvadlem strefit vždycky na plácek, kde je náklad objednatelem očekáván. Náklad má docela rozkyv a nechytit s ním za nějaký strom (pokud rovnou ne za skálu na nějakém kopci) už vyžaduje skutečného vzdušného vlka. I když není nákladních plácků asi mnoho a jsou sdílené, přece jen musí z výšky připomínat miniaturní roztažený kapesník a na takový terč složte pár set kilo nákladu !
Obědváme téměř vestoje, na stezce není kam si sednout. Soukromí k tomu rozhodně nemáme, frekvence chodců kolem připomíná rojení referentů před poradou. 
Po improvizovaném obědě stoupáme po dobře udržované cestě na Col des Beaufs (1950 m n.m.). Skoro v závěru výstupu na požádání fotografuji rodinku s dítětem a jako odměnu za to dostávám kus pomeranče. Zjevně jsme zabrousili na oblíbené výletní místo, místní tamarínové lesy jsou u zdejší populace v kursu - no - nejsou marné.  
Jak zjistíme později, chodí to zde tak, že se lidé vyvezou autem na parkoviště z druhé strany kopce, vyšlápnou tak kilometr do sedla (na vrchol je "autmo" přístup zakázán, jakkoli se dá vyjet až tam, viděli jsme jen 2 nebo 3 vozy, které zákaz porušily), trochu slezou dolů a vracejí se po vlastní stopě zpátky do náruče civilizace. Parkoviště je nevelké, ale narvané je do posledního místečka.
Kolem půl jedné jsme v sedle, ze kterého padá uválcovaná silnička, asfaltový povrch se zjevuje hned za parkovištěm. 

Ve stánku s občerstvením na parkovišti si dáváme drahou (3 eura) chlazenou Fantu. Plechovkou si takticky chladím krk, který mne začal v noci podezřele pobolívat.

Jako obvykle se kolem poledne zase zatáhlo. Vzhledem k nadmořské výšce je i dost chladno. Autobusy sem nejezdí, jen osobní vozy, zkoušet stop nemá asi moc význam. Scházíme rychle po silnici do nižších poloh. Terénem by asi trasa byla podstatně zajímavější, ale také podstatně delší a turistická stezka ani nevede námi zvoleným směrem. Zašli bychom si Bůh ví kam a na dnešní noc nemáme především zajištěné žádné ubytování! Asfaltový povrch ovšem snadno unaví, v pohorkách začnou plosky brzo nepříjemně pálit, ale není vyhnutí. 
Míříme do Le Beliér, odkud se chceme dostat do Salazie. Tam ale podle papírového průvodce žádné ubytovací možnosti nejsou. Z Le Belier se dá pokračovat buď do Hell Bourgu nebo pryč z hor do Saint André. 
Poměrně hladce nacházíme autobusovou zastávku, dokonce i jízdní řád je fyzicky přítomen ! Protože další autobus má jet za více než 60 minut a ke konečné stanici je to podle rozpisu na jízdním neřádu jen asi 2 minuty jízdy, odvažujeme se až tam. Je asi půl třetí, další autobus má jet v 15:47. Jakkoli je naše francouzština spíše neexistující, rozumíme (asi správně) upozornění, že časy odjezdů jsou pouze orientační. Na zastávce nás otravují nějací místní chuligáni, pro které představujeme příjemné vytržení z nudy poklidně zahnívajícího (podle odéru z nedalekých domestikačních zvěřinců doslova) francouzského venkova. Mají legraci z nás jako z celku, stejně jako z toho, že jim nerozumíme, ale za chvíli je přestává bavit dělat na nás "Taka taka taka taka!", vyloženě agresivní ale nejsou, jen otravní. Mizí při příjezdu mrňavého žlutého minibusu, který se dostavil na čas. Jízdenka do Salazie stojí 2,7 euro, po naložení batohů i nás je třetina sedadlové kapacity vyčerpána.
Stanice jsou zde hodně husté, pravděpodobně se staví i podle uvážení řidiče, na zamávání pak v každém případě. Kdybychom šli po silničce opačným směrem, mohli jsme za tu hodinu určitě ujít 5 i více stanic jen za cenu přihořívajících nohou. To se ovšem lépe řekne, než realizuje, pokud nevíte, že příští stopka je za támhletou zatáčkou a před příjezdem autobusu se k ní včas dostanete. Hlavně jsme už ale měli toho asfaltu plné zuby !
V Salazie chytáme okamžitě podobný minibus do Hell Bourgu. Tady se má nacházet jakési ubytovací zařízení jménem SALAOZY, pokud správně čteme škrabopis laskavé turistické operátorky z Cilaosu. Podle našich představ to má být něco jako turistická ubytovna (spíš než hotýlek). Na zastávce s námi vystupuje ještě jeden turista jasně evropského vzezření, který se pokusil vystoupit před několika sty metry na začátku vesnice (pokud se to tak dá nazvat, tady jsou baráčky všude, kde není propast, čímž se z uzavřené obce stává obec nekonečná) a byl šoférem vtažen zpět do autobusu . Náš spolutrpitel a kolega pravděpodobně zahlédl oknem autobusu stejnou ceduli jako já - poutač na ubytovnu Salaozy, kde máme teoreticky zamluvené ubytování, pravda - až na zítřejší noc. 
Po výstupu z dopravního prostředku se bezvýsledně rozhlížíme po místních hotýlcích, asi dvakrát se marně ptáme na ubytování. Všude je beznadějně plno, jednou nám doporučují …jak jinak… Salaozy. Salaozy,TO JE ONO ! Nerozuměl jsem ale přesně, kam že to máme jít. Proto se vracíme k poutači, který jsme zahlédli při příjezdu, ale tam není nic než nápis, adresa schází, musíme se znova ptát. Samozřejmě že jdeme opačným směrem ! Hell Bourgští" občané už nás většinou musejí na ulici poznávat od vidění ! 
Nicméně po dvou dalších dotazech ubytovnu přece jen nalézáme. Nejdřív to vypadá beznadějně, recepční je mladý kluk a vůbec nám nerozumí, ale po zamávání papírem z Cilaosu se ukazuje, že místo mají, jakkoli jsme vůbec (ani na ten zítřek) nebyli objednáni ! Salaozy zde totiž zřejmě funguje jako svého druhu sběrný tábor pro zbloudilé turisty. Asi to bude tím, že v podstatě státní systém turistických zařízení si může rezervovat místo jen ve státních a "schválených" soukromých chatách, nebo to dokonce funguje na bázi nějakých nepsaných dohod. No a na Salaozy asi neměla cialoská úřednice "nárok". V každém případě se tu s námi skutečně nepočítalo ani na tu příští noc ! Některé věci je lépe nevědět.  Po příchodu do společné ložnice se dokonce ukazuje, že jsme tam s naším známým z autobusu úplně sami a okolní lůžka jsou volná. Možná se někdo nedostavil, v každém případě jsme se ve velké místnosti s 15 nebo 20 postelemi i druhý den ráno probudili ve čtyřech, kromě našeho známého z autobusu je tu jen jeden další člověk. Někde v domě je prý ještě ubytována rodina se třemi dětmi. 
Rezervovali jsme předběžně 2 noci. Večeři prý dnes nedostaneme, až zítra snídani, v kuchyni s námi nepočítali. To se nám zdá logické.
Dávám se do řeči s tím člověkem z autobusu. Je to Švýcar a v duchu své trojjazyčné země hovoří anglicky, francouzsky a německy. Zítra se prý chystá na Caverne Dufour a další den se sem zase vrátí, to je tedy úctyhodný výkon ! Kolega nám pomáhá domluvit uložení našich zavazadel v recepci zítra přes den. Nejen ložnice, ale celý dům je totiž doslova průchozí, za věci nocležníků u postelí se neručí. Také vychází najevo, že tu večeři dnes klidně můžeme ještě mít ! Objevila se totiž majitelka ubytovny, se kterou se komunikuje podstatně lépe, než s jejím bratrem (sic!), který ji v recepci jen zastupoval a navíc prý poprvé. 
Majitelka mluví i trochu anglicky. Večeři samozřejmě bereme, nechce se nám už do města hledat nějaké jiné stravovací příležitosti.
Jídlo začíná standardně aperitivem,  tentokrát růžové barvy (zatím byl spíš žlutý). Chuťově je to ale podobné. Místo salátu jsou tentokrát nějaké smažené kousky zeleninového původu a něco zapečeného se sýrem (asi chou chou, správně se to prý má číst "ču ču" ?). Hlavní chod je rýže, čočka, vepřové s bramborem a nějaká rybí směs. Jako dezert je ananasová pěna. Nálada u stolu, kde tentokrát nesedí několik desítek lidí, ale s připomínanou rodinou s dětmi stěží deset, je velice nenucená, občas se i někdo slituje nad naší izolací a obrátí se na nás s nějakým dotazem. Švýcar z autobusu nám v takovém případě slouží jako záchranný nárazník. Jídlo je velice domácké, mluví se o nějakých jeho mutacích, nejoblíbenější stravě na ostrově a tak všelijak. 

8. Pátek 22. 10. - Z Hell Bourgu k chatě Belouve

Nejprve kupujeme nějaké zásoby, načež asi v půl desáté začínáme stoupat k chatě Belouve. Naše putování začíná symbolicky u malého prasečáku, zmíněného i v materiálech Adventury, aroma je vskutku nezaměnitelné. 
Nehoníme se, díky právě uskutečněnému organizačnímu manévru se zítřejší zabijácký pochod (vyzáblý Švýcar ho bezpochyby zvládne s podstatně menším skučením, než jaké bychom při něm vydávali my) proměnil ve standardní, byť i tak slušný horský přesun (část ho má vést tropickým lesem, to jest v podstatě bažinou). 

Cesta stoupá někdy mírně, někdy prudce. Anička se trápila utkvělou myšlenkou, že na cestě nás čekají nějaké žebříky, potkáváme však jen betonové nebo dřevěné schody, podivné ! Trasa stoupá v serpentinách příkrou skalní stěnou, jen místy se zužuje tak, že by se z ní dalo při troše fantazie zřítit po hlavě dolů do městečka. Po dešti to tu trochu víc klouže a pochopitelně nejvíc v místě, kde chybí nebo je silně prověšené kovové záchytné lano.
Většinou je nám dáno jít pohodlně ve stínu, stoupá se tedy dobře. Kolem poledne se navíc objevují mraky dříve než jindy, obloha dokonce začíná vyhrožovat deštěm ! Jsme však už skoro u chaty. Budov se zde nachází více, ale Gite Belouve nacházíme celkem snadno. Ptám se, zda naše telefonická rezervace platí. Vědí o tom, ale máme přijít až ve tři odpoledne, pokoje nejsou dosud uklizené a nelze je přidělit. To se nám zdá vcelku standardní, otázka je, co s načatým odpolednem, protože je teprve půl jedné. Pršet naštěstí přestalo, je jen zataženo (občas spadne pár symbolických kapek), pro mlhu není vidět do údolí, ze kterého jsme pracně vyfuněli. 
Jdeme si sednout ke stolku pod stromy a obědváme tuňákovou konzervu a chleba, což rozhodně není zábava na dvě a půl hodiny, dokonce ani bez lžičky, kterou by se konzerva vydlabávala podstatně lépe (někde v batohu asi je, ale rozházej všechno po trávníku kolem!). 

No co, vystačíme si s nožem. Celou dobu máme příležitost bavit se pozorováním smečky nejméně 4 zdivočelých koček, které neúnavně prohledávají odpadkové koše. Zejména je láká ten, kam jsme odhodili konzervu od tuňáka, no jo rybičky, to je něco pro kočičky! Kočka klidně skočí do koše a po chvíli se zase ladně vyhoupne ven. Anička zkouší za pomoci fotoaparátu nahlédnout, jak se kočka dokáže pohybovat mezi odpadky a zejména jak se z nestabilní hromady sajrajtu dokáže vyšvihnout ven, ale daleko se nedostane: chlupatá koule se při zvuku opatrných kroků vymrští kolmo vzhůru z úzkého otvoru, ještě za letu změní patrně pomocí ocasu směr letu a mizí z domněle nebezpečné zóny. 
Po odchodu většiny lidí, kteří tu byli na pikniku nebo na výletě, se objeví různobarevní ptáci a hledají drobečky u piknikových stolů. Před třetí se vracíme k chatě. Je tam už pár Němců, kteří také čekají na ubytování. Anička z nudy nakukuje do muzea tamarinů. Je tu malá výstavka o zpracování jejich dřeva.
Po třetí hodině nastává nečekaná krize: v recepci sedí někdo jiný než před dvěma hodinami a ten o nás nic neví. Je z toho trochu zmatek, který se snažím vysvětlit za pomoci Němce, který na střídačku mluví anglicky i francouzsky. Pak se naštěstí objeví madam, která tu byla prvně a říká, že je vše OK. Uff !! Hochtreutenere, Hochtreutenere, Ty za to ovšem nemůžeš !!
Po vyřešení zmatků nás po skupinkách rozvádějí do malých chatek v okolí. V každé boudě se nachází několik ubytovacích místností. Dostáváme přiděleny 2 postele v šestilůžkové místnosti. V chatce jsou záchody, sprchy a dokonce i jakási společenská místnost. Objekt je evidentně stavěn i pro zimní provoz, pamatuje se zejména na místo pro zimní obuv a lyže. Že by tady na jižní polokouli opravdu padal "v létě" sníh ? Nechce se to moc věřit. 
Po ubytovacím vzrušení odpočíváme a čekáme na večeři.

Anička reviduje (papírového) průvodce, jak je to s těmi žebříky. Nějak to asi popletla, čekají nás až zítra ! 
U večeře je nás hodně, obsluha díky tomu trochu vázne. Sedíme namačkaní na prohýbajících se lavicích, bolí od toho záda. Tentokrát se podává místo předkrmu polévka, hlavní chod je rýže, čočka a rybí směs, jako zákusek je nějaká buchta. 

9. Sobota 23. 10. - Z Gite Belouve k Caverne Dufour

Celkem jsme potkali jen asi 10 lidí. Asi se Piton "chodí" většinou z druhé kratší, ale podstatně příkřejší strany z Cilaosu. 
"Náš" Švýcar to vzal dolů do Hell Bourgu asi přímější cestou, u odbočky byl jistě dřív než my, čímž si vysvětlujeme to, že jsme ho nepotkali. 

Na rozcestí ve výšce 2157 m jsme kolem jedné. Zde končí deštný prales a s ním bahnitá cesta a začíná cesta kamenitá. Kousek nad rozcestím obědváme a trochu odpočíváme. Nacházíme se už v mracích, není nic vidět. Jen stále jdeme lesem, který se postupně mění v kleč. Konečně někdy kolem třetí poprvé zahlédneme chatu Caverne Dufour, která na chvíli vykoukla z mlhy. Cesta k ní nám stejně potrvá ještě asi hodinu. Ráno jsem se ptal Němce, který nám včera pomáhal srovnat ubytovací malér, jak dlouho nám cesta na Caverne Dufour může trvat. Ten se na nás zkoumavě zahleděl, přebytečný tělesný tuk na hodiny v duchu přepočítal, a odhadl nás povzbudivě na 6 hodin. Pravda je, že se ještě o 2 hodiny sekl. Možná měl taky na mysli usilovný pochod a ne flákání, které jsme na stezce předváděli my. Občas jsem taky gentlemansky pomáhal ženě vytáhnout její batoh po žebříku, v důsledku čehož jsem některé "ladders" ztekl dvakrát. 
Ubytování na Caverne Dufour máme rezervované v osmilůžkovém stanu za chatou. Po příchodu k chatě si dáváme čaj (Anička) a kolu (pochopitelně já, Aničce "Coca Cola to je ono" to moc připomíná nafoukané a jinak protivné Američany !). 
Jsme ve výšce 2479 m a tak se v noci dá očekávat dost zima. Připravujeme se tedy na studenou noc. Vytahujeme teplé věci, které jen kvůli této jediné příležitosti hrdinně vláčíme po celou výpravu s sebou. Připravujeme také oblečení na noční výstup na Piton des Neiges. Pokus o použití sprchy skončil neúspěchem. Není natlakováno, a tak jsme rádi, že voda teče alespoň z kohoutku u umyvadla.
Na večeři jdeme v sedm. S překvapením zjišťujeme, že začala dříve, asi jsme přišli o předkrm, mezi vyhladovělými horaly to tu funguje jako v psí smečce: co si neurvete, to vám ostatní sežerou! Prvně jsme se nezeptali, kdy začíná večeře, a ona zrovna byla dřív ! 
Aperitiv na rozehnání omrzlin je dost silný, skoro bych ho označil za tak zvaný jemný dámský likér na tři. Hlavní chod je rýže s fazolovou omáčkou a nějakou klobásovou směsí, na závěr se podává směs ovocná.
Po jídle jdeme raději hned spát. Zima v noci asi nebude tak hrozná, jak jsme se obávali … 

10. Neděle 24. 10. - Výstup na Piton des Neiges

Slunce definitivně vyšlo asi v 5:45. Střílím kolem sebe fotky jako Jesse James olovo a hned poté začínám sestupovat, protože nahoře nepříjemně fouká. Aničku potkávám kousek pod vrcholem. Usuzuje, že jí to jako sportovní výkon stačí. Posilňujeme se tatrankami dovezenými omylem z Čech. Pravděpodobně zůstaly v batohu od naší květnové dovolené, balili jsme vskutku pozorně ! Teď se však energie sbalená na cesty hodila.

Sestup není o moc příjemnější než výstup, ale je už aspoň vidět pod nohy. Dorážím do chaty, shazuji oblečení a balím manželka přichází po osmé hodině. Převléká se do sestupového oblečení, načež jdeme do chaty na snídani. Za večeři pro jednoho se tu platí 13 eur a za snídani 4,5, to na místní poměry docela jde. 
Po dobalení batohů vyrážíme dolů do Cilaosu. Má to být podle značek 3 hodiny k jakémusi parkovišti Le Bloc. Pak se údajně dá jet autobusem nebo jít asi hodinu pěšky po silnici. Sestup začíná bezvýznamným mírným výstupem do sedla, za kterým už cesta jenom prudce klesá, chvílemi máme pocit, že vzápětí přejde v kolmici. Cilaos pod námi je většinou jasně vidět, musíme sešplhat nějaké dva tisíce metrů. 

Stále klesáme a nemá to konce. Ta poslední hodina už nám trvá asi hodinu a tři čtvrtě. Zase jsme tedy udávaný čas překročili, konstatujeme bez zloby ... 
Na parkovišti Le Bloc pochopitelně není žádné označení zastávky autobusu. Zato je zde autobus plný dětí na školním výletě. Za volantem odstaveného vozu se ostentativně nudí černý řidič v nažehlené uniformě, spratci dělají těžko akceptovatelný brajgl, to jest lítají v přilehlém lese,  rozhazují odpadky,a řvou stejně jako čeští prepuberťáci: "Madame, von mě tahá za vlasýýýýýý!". 
Sedáme si k jednomu prázdnému (protože odlehlejšímu) piknikovému stolku a likvidujeme poslední masovou konzervu s odporným nasládlým pečivem. Potraviny tedy vyšly líp než v Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem (Cimrmani). 

Už to skoro vypadá, že do Cilaosu půjdeme pěšky po silnici, aneb nelichotivá představa několika kilometrů po hojně frekventovaném asfaltu.  Zrovna když se rezignovaně zvedáme od stolku, přijíždí nějaká neznačená světlá dodávka a dva shora právě přišedší turisté do ní cpou. Rychle je napodobujeme a on je to skutečně ten avizovaný autobus do Cilaosu !! S nějakým označováním zastávek se tu evidentně nenamáhají. To na druhé straně hor měli přece jen lepší systém. Tady se to ovšem dalo předem čekat, označení autobusové zastávky totiž neexistuje ani v samotném Cilaosu, tak co by dělalo na východišti z turistické trasy v lese !
Cesta do městečka trvala jen pár minut a stála pouhé euro, které vzhledem ke stavu vyčerpání a rozvíjející se krční virózy velice vítám, oba se také  těšíme na hotelovou sprchu. 

Městečko máme dobře prochozené a tak bez zaváhání míříme rovnou do hotelu Aloe. Náš pan domácí zrovna kráčí po terase z garáže, když nás spatří. Oba jsme spálení do černa, já mám týdenní strniště vousů. Pan domácí nepříčetně řve "Česýýý, Česýýýýý". Podobně asi před prvním bojovým stykem řvali křižáci, když uviděli husity ozbrojené vidlemi a cepy: s trochou pohrdání a přesto s mimovolnou úctou, že něco takového dalo dohromady armádu. Pak dostali na držku a začali řvát podstatně nenávistněji. V této fázi se nachází i spolumajitel Aloe: už se těšil, že jsme v horách zhynuli bídnou smrtí a on prodá naši pozůstalost, zejména potápěčské brýle by mu tady vynesly majlant ! 

Než k tomu dojde, dáváme se podruhé oškubat a za zvýšenou cenu 69 euro fasujeme pokoj přímo v hotelu (za šedesát to bylo na okraji vesnice v soukromém domku majitele). V kvalitě ubytování se však zvýšená cena neprojevuje, spíše naopak: předtím to byl domek s terasou, teď je to bývalá kůlna na dříví s plechovou střechou, jejímuž obyvateli musí jakýkoli déšť nutně vyvolávat pocity praotce Noa těsně před tím, než jeho archa vyrazila na čtyřicetidenní plavbu k hoře Ararat. 
Vyzvedáváme odložené věci které pan domácí nestihl prodat, přebalujeme zavazadla a po nutné hygieně vyrážíme do města. Z místního bankomatu vybíráme dalších 220 eur, peníze díky finančně náročné výpravě viditelně ubývají. 
Chceme také oslavit přežitý výlet něčím na zub. Brzy ale zjišťujeme, že v restauracích se večeře podává až od sedmi, což se nám zdá pozdě. Než objednáme, než to uvaří, bude osm. Do té doby chcípneme hladem a i když to přežijeme, půjdeme vzáopětí do postele s těžkým břichem. 

Končíme proto v místní pizzerii (nebo co to je), kde si dávám šunkový sendvič a Anička grilované kuře s hranolky. K pití bereme spritu. Ohromně typická lokální strava za 11 euro !! Ať zhyne potravinová globalizace … a zaplať Pán Bůh za ni !!
Vracíme se do pokoje a s pocity úlevy spočíváme v peleších v bývalé boudě na palivo. 

11. Pondělí 25. 10. - Do Burg Muratu

Na podezřelém zažluceném fleku zastavují postupně hned 3 autobusy. Ten třetí by podle malůvek na korbě měl být ten správný (ze zápisků průvodce Adventury čerpáme informaci, že má mít na sobě nápis Fleuri a na kapotě namalované kytičky), ale úspěšně se maskuje před nedočkavými pasažéry tím, že ještě někam jede, možná pro naftu. Nakonec se shodneme na tom, že na vedlejšák většina zdejších veřejných hromadných prostředků sváží děti do škol(y) a teprve poté se věnují naplánovaným linkám. 
Protože se naše bágly nevejdou do zavazadlového prostoru, vykazuje nám na ně řidič místo vevnitř. Neprozřetelně si sedáme na dosud prázdné zvýšené zadní sedačky. Dvojice turistů sedící před námi se po chvíli zvedá a jde si sednout jinam. Dřív než my totiž přišli na to, že sedačka není vůbec přišroubovaná a nechce se jim při krkolomné jízdě dolů k moři plachtit po autobuse. Navíc koukat do propasti z ještě vyšší pozice než ostatní cestující taky nemusíme, to si netroufne ani šofér, který sedí oproti nám skoro na vozovce. 

V Saint Louis se ocitáme ve stavu živém v 9:40, šofér se opět osvědčil. Kupujeme lístky do Saint Denis a v 9:45 odjíždíme. Cestou je dost silný provoz a autobus je také courák, který zajíždí do vesniček přilehlých k silnici. Nicméně na centrálním nádraží v Saint Denis jsme podle jízdního řádu. Chytá nás okamžitě nějaký taxikář, že nás odveze na letiště za 4 eura na osobu. Chtěli jsme zkusit levnější autobus linky G, jehož zastávku jsme nenašli při příletu a cestě do Saint Dennis ale museli bychom si koupit lístek v kanceláři a hlavně při zdejším systému značení linek vědět, která z permanentně najíždějících a odjíždějících linek je ta naše. Nakonec volíme drahý letištní autobus, do kterého jsme byli usilovně a nakonec s úspěchem už podruhé vtlačeni.
Na letišti jdeme do autopůjčoven. 

Jak víme od příletu, je jich tu nejméně pět v jedné budově, vyberte si, Šmudlové. První katastrofa je jako obvykle komunikace, ačkoliv jsme před mezinárodním letištěm a nějaká infekce angličtinou by se tu snad dala očekávat, zejména u dražších pronajímatelů typu Hertze. Druhá katastrofa je, že automobily s automatikou se tu dají sehnat právě jen u (nejdražšího) Hertze a ještě se musejí objednávat několik dní dopředu, momentálně není žádný takový vůz k dispozici, litujeme, trhněte si. Personál nakonec zvoleného RentCaru navíc neumí zacházet s kreditní kartou. Podle pozdějších vysvětlení nejprve chce strhnout 100 euro vratné zálohy na kód, na který platí limit asi 3000 Kč. Pak se navíc o řád spletou a dvakrát zkoušejí stáhnout 1100 euro, což je zase víc než týdenní limit 30 000 Kč, zvlášť když už jsme tento týden na kartu něco brali. Nakonec dostáváme za 100 euro z naší staré věrné debetní karty KB vůz s tím, že musíme podepsat plnou odpovědnost za samohyb bez zálohy. Teprve později jsme si uvědomili, jaké bylo štěstí, že jsme to auto někde nezrušili: u každého druhu pojištění, počínaje odpovědností za škody a konče odpovědností za poškození třetích osob, je totiž napsáno DECLINE. To je také jediné slovo, přeložené do angličtiny jako REFUSED. Smlouvy v neznámém jazyce s dvěma batohy u dveří a nervózní manželkou za zády, se skutečně dobře uzavírají. 
Dostáváme tedy auto s manuálním ovládáním. Ne, že bych s tím neuměl jezdit, jen jsem si trochu odvykl na předchozích dovolených v Americe a Kanadě, kde se zase místní zpovykaní řidiči nehnou bez automatů (složit zkoušky v Evropě prý často skládat nechtějí s argumentem, že nemají na tři pedály dost nohou). Fasujeme malého třídveřového Peugeota A NEBUDE TO DOBRÁ VOLBA. 
První, ještě celkem úsměvný problém nastal při otvírání kufru, jehož záhadný zámek se nám s naší nedostatečnou kombinační logikou nedařilo zvládnout, klíč od zapalování do něj jaksi nepasoval. Přivlečený technik nám předvedl, že pronikavá technická inovace spočívá v odemykání kufru páčkou pod sedadlem řidiče, zvenčí to klíčem vůbec nejde ! Patrně je to superinteligentní opatření proti zlodějům, no dobře. Kufr malého auta je logicky také malý, oba batohy se nám tam nevejdou. Aniččin bágl dáváme tedy přes zadní sedadla. 
Po vítězném naložení zavazadel se snažíme vyjet. Nějak mi ale blbě zabírá spojka. Myslím si, že jen musím chytit správný grif, a tak se téměř vojenskými přískoky rozjíždíme. U výjezdu z parkoviště je pochopitelně závora, po vzoru auta před námi mačkáme knoflík, ze štěrbiny na závoře dostáváme nějaký lístek a závora se zvedá. Uff, podařilo se nám rozjet náš pekelný stroj dřív, než závora zase spadla, její zavírání přirozeně neřídí fotobuňka, ale časový spínač. Prostě se předpokládá, že to i nejmizernější řidič musí stihnout. Sice to stíhám, ale na nejbližším kruhovém objezdu způsobuji komplikovanou skrumáž, do které byl zapleten dvoupatrový autobus, náklaďák a řada osobních aut. Nicméně mám stále ještě dojem, že si na řízení zvyknu a chyba je v mé "odrodilosti" manuálu, kterou jednou musím zlomit a v těžkých pohorkách, ve kterých necítím pedál. Dojem posiluje skutečnost, že dokud je motor v obrátkách a auto jede, zdánlivě je vše v pořádku, jen rozjezdy jsou problematické. Také se nám zdá, že auto má dost velkou spotřebu, ale utěšujeme se vírou, že nádrž třeba nebyla úplně plná. 

Míříme přes Saint Benoit na Le Tampon a zatáčkami stoupáme do kopců, kde by měl být cíl naší cesty. Počasí se rychle horší. Je mlha a místy prší. Nejsme si jisti, zda vůbec svítíme, tak raději zastavujeme na odpočívadle u silnice. Samozřejmě jsme jeli bez světel, která se zapínají vlevo na palubní desce, nikoli vpravo, jak jsem si mylně myslel. Také nám konečně dochází systém správného ovládání stěračů. 
Po obvyklé sérii skoků při startu jedeme dál až do Bourg Murat. Tam u vulkanologického muzea odbočujeme. Ubytování nemáme, doufali jsme, že v této části ostrova to nebude tak horké. Další omyl ! Zastavujeme u informačního střediska, kde zrovna nějaká skupina lidí shání ubytování na trek, musíme dost dlouho čekat. Teprve po nějakých 15 minutách se nám velice ochotná černoška za pultem může věnovat. Tady jsme naštěstí s angličtinou trochu uspěli. Ubytování získáváme v rodinném hotýlku Piton de l´Eau u madame Dallau. Současně s dobrou zprávou se dozvídáme Jobovu zvěst, že silnička, po které jsme druhý den chtěli jet k Piton de la Fournaise, je na potvoru zítra a pozítří zavřená. Říci, že nám to poněkud zbouralo naše plány je VELICE diplomatické. 
Chceme tedy ještě koupit něco k jídlu, a tak se vracíme zpět k vulkanologickému muzeu. Proti němu jsou 2 supermarkety. Jeden je zavřený, snažíme se tedy vjet k tomu otevřenému. Spojka opět stávkuje. Rozjet se proti mírnému kopečku je prakticky nemožné, motor buďto řve, nebo v příliš nervózně sundaných otáčkách chcípá. 
Náš zoufalý boj s technikou pozoruje skupinka místních pivařů, pro které představujeme nečekané odpolední představení, zábavnější než film. Rudý vzteky a potupou svých schopností jednoho z nich pouštím k volantu. Pivař sice k obchodu zajede, ale i jemu to na 3 metrech jednou chcípne.  Přivádí si proto technického asistenta a verglují se spojkou, která se volně bez odporu pronáší na většině své dráhy, takže "chytit" ten jeden  centimetr, na kterém rychlost "zabere", vyžaduje skutečného znalce. Pivaři se nás snaží přesvědčit, že máme jet do Saint Pierre. Snad je tam nějaká opravna, nebo co. Je dost problém se jich zbavit. Nakonec jdu rezolutně nakoupit a na Aniččiny námitky, že se odtud máme zdejchnout, na svou nevinnou manželku hystericky řvu, protože už mi definitivně vytekly nervy. 
Od supermarketu se nám nějak podaří vyskákat (tirák na silnici naštěstí neměl chuť nás rovnou převálcovat a pivaři za námi něco křičeli) a jedeme podle plánku úřednice z informačního centra hledat náš hotel. Trochu přitom bloudíme a každý rozjezd je problém, zdá se nám, že čím dál větší, asi už za to můžou víc nervy než spojka (při otáčení zjišťujeme, že pozpátku se auto rozjíží docela dobře!). 
Jsme už nicméně asi dost blízko naší dohodnuté ubytovny. Odstavujeme auto u jakéhosi požárního hydrantu a ptáme se znovu na cestu nějaké paní s dítětem. Paní se nám to snaží vysvětlit, ovšem francouzsky a jazyka Galů máme právě plný chrup. Zejména dostáváme alergickou vyrážku při zaslechnutí slova "Peugeot". Lámaně vysvětluji své problémy. Do toho se objevuje další paní, která ze svého mobilu obětavě kontaktuje naši půjčovnu na letišti a dosti rezolutně jim sděluje (to se pochopit dá i při neznalosti jazyka) že vrak, který nám dali, stojí tam a tam, je nepojízdný, klient bydlí tam a tam a oni ať laskavě zařídí zbytek. Nahlásila jim podle našich papírů i telefon do hotelu kde máme bydlet, prostě dokonalý servis. Půjčovna slibuje, že se nám ozvou. 
Ta první paní s dítětem nám souběžně nabídla odvoz do hotelu a bere nás i s věcmi do auta. Je to opravdu necelý kilometr, ale hotýlek se nachází v tak zapadlé uličce, že bychom asi ještě hodně dlouho bloudili a s naším rozpadajícím se samohybem. A pak že už neexistují hodní lidé, dokonce i ve Francii !!
Třikrát mi pak volají z půjčovny, napřed jen pro informace co se vlastně stalo (slečna z půjčovny umí anglicky skutečně jen pár slov, domluva je chvílemi zajímavá), pak říkají, že pošlou taxíka, který nás ještě dnes doveze zpět pro nové auto, nakonec však usuzují, že už je pozdě. Z kostrbaté konverzace se dá vyvodit zhruba tolik, že za prvé smluvní půjčovna v Saint Pierre je už zavřená a za druhé naproti tomu že je třeba poruchu zaevidovat ještě dnes, jinak výjezd havárky mastně zacvakáme sami, protože jsme na poruchu nepřišli jako při předávce a tudíž není jisté, že jsme ji vlastně nezpůsobili neobratnou manipulací s vozem sami. 
Poslední verze je, že zítra v sedm ráno přijede jakýsi Eric s odtahovkou, odveze auto i mne do Saint Pierre. Tam dostanu nové auto. Jak se s ním podle mapy a bez navigátora (tj. Aničky) dostanu zpět je moje věc, v odtahovém voze je místo jen pro řidiče a spolujezdce. Jdeme rezignovaně spát, neboť i zítra bude zábavný den.

12. Úterý 26. 10. - Maison de la Vulcan

Eric Depanage mi ani nemusel vysvětlovat, jak se dostat zpět, celou cestu jsme jeli z kopce k moři, takže stačilo najít nejbližší jednosměrku, vedoucí  nahoru do kopce a napojit se ve vhodném místě na hlavnější silnici, tvořící jakousi tětivu pomyslného luku východního pobřeží, ono těch silnic na Reunionu zase až tak moc není: jedna okružní obíhá ostrov a jedna příčná jej mezi několika sopkami přetíná napříč zhruba z jihovýchodu na severozápad. Zbytek jsou bezvýznamné místní komunikace, trochu bloudit se asi dá ve větších městech. "Doma" se mi ještě podařilo nacpat do sebe opožděnou snídani, těch necelých 60 km jsem ujel ani ne za hodinu. 

Vzhledem k neschopnosti dostat se na Piton de la Fournaise (znamenalo by to jít 4hodiny tam po uzavřené silnici, tam a zpět přes rozlehlý kráter a stejné 4 hodiny po asfaltu zpátky ) a k celkové rozechvělosti z produktu francouzského automobilového průmyslu, se raději rozhodujeme jít pěšky k Maison de la Vulcan. Jdeme po silnici, po které jsme včera přikodrcali. Za 6,5 euro vstupného si prohlížíme expozici o sopkách a to nejen reunionských, i když na ně je patriotisticky kladen důraz, ale o všech světových vulkánech, slavných výbuších (sláva se v tomto případě měří dosaženým počtem mrtvol, případně zajímavě vysokými materiálními škodami). Většina výkladu je francouzsky a i když nikdo z ostatních návštěvníků neprotestuje, anglickou verzi výkladu si pouštíme asi jako jediní. 
Po prohlídce jdeme do 2 obchodů se suvenýry. Kupujeme nějaké pohledy, ostatní suvenýry jsou buďto příšerně drahé nebo nevkusné. Pěšky se po vlastní stopě vracíme zpět do hotýlku. Zbytek dne, původně plánovaného na výlet k Piton de la Fournaise, trávíme flákáním na terase a poté, co začne foukat protivně studený vítr, na pokoji. 
Odpoledne skutečně dorazilo několik dalších hostů, auta příchozích se mi podařilo zorganizovat tak, aby náš vůz, který zítra brzy ráno vystartuje jako první, měl volnou cestu. Dokonce jsem se snížil k tomu, že jsem se označil za nezkušeného řidiče, abych si vymohl stání u vrat, i tak je výjezd do úzké uličky poněkud do pravého úhlu.
V půl osmé je společná večeře. Opět je jídla víc než dost. Večer balíme zavazadla na přelet na Mauricius. 

13. Středa 27. 10. - Přelet na Mauricius

Mám samozřejmě pravdu, ale Anička se zase pro změnu bojí vracení auta (máme papíry od havarovaného vozu i od náhradní kraksny, to se při naší francouzštině skládající se výhradně ze slova "merde" bude dobře vysvětlovat!). Autovýlet po zbytku Reunionu se nám vskutku "vydařil", ať už to bereme z hlediska vylitých nervů nebo vysokých cen za půjčení auta a nepoužitelné kreditky. Raději jsme měli zůstat o 1 až 2 dny déle v horách ! 
Cestou z kopců zase prší, dole u moře se ale vyčasí, což je tu zřejmě obvyklé. Na letišti jsme už po deváté, ani dotankování nádrže na plný stav kousek před letištěm nás moc nezdrželo, pokud zapomeneme na to, že jsme při placení nebyli schopni výhradně francouzsky komunikujícímu pokladníkovi označit stojan, u kterého jsme doplňovali palivo. Také letištní parkoviště konglomerátu půjčoven, je na svoji velikost dobře zamaskované, poprvé se nám podařilo omylem vjet na veřejné parkoviště, které je naštěstí při půlhodině stání zdarma. Na omyl jsme přišli rychle, takže se na vstupní kartičku z automatu zase snadno dostáváme ven a na podruhé napasujeme vůz už do správného pruhu, který vede k půjčovnám. Tam vznikne další malér, když zjistím, že jsem v prvním voze (patrně) nechal lístek z první závory, který nás opravňuje k vjezdu zpět k půjčovnám. Za námi zabrzdí jiné auto a zřetelně nervózní mladá černoška (tipujeme ji na letušku která už měla být na palubě), po chvíli podupávání zazvoní na "emergency" zvonek, po kterém se závora poslušně zvedne i bez vstupní karty. 
Vracíme náhradní auto stejnému chlapovi, který nám půjčoval to první. Předávací prohlídka je skutečně bleskurychlá: úředník obejde vůz, zda mu  opticky nechybí kus karoserie, nastartuje ho, zahoupá s ním na brzdě a podepíše příjem. Jestli podobným způsobem přejímají všechny vozy, nelze se divit technickému stavu toho prvního !
V kanceláři se mi dokonce podaří vyhandlovat zpátky druhou stoeurovku, a jdeme do haly čekat na odlet. Máme času víc než dost. Na Mauricius zrovna odlétá letadlo v deset, dohodneme se, že nemá cenu pokoušet se podat zavazadla už teď, aby náhodou nezabloudila do nesprávného letounu, máme s tím už své zkušenosti. Batoh jako batoh a zvlášť když putuje do stejné destinace, končí jakékoli úvahy letištního personálu, zda ho má poslat teď nebo až za 4 hodiny. To se děje i na lepších letištích, než kterými vládne nějaká francouzská kolonie a odtud také pochází známé rčení "Snídaně v Londýně, oběd ve vzduchu, časná večeře v New Yorku, zavazadla v Bejrútu." Úmyslně zdlouhavě svačíme zbylou bagetu s plátkovým sýrem, pak píšeme pohledy a podáváme je na letištní poště. Jednoduše plýtváme nezužitkovatelným časem. 
Kolem jedenácté otvírají odbavovací přepážky Air Mauricius. Ve frontě nám nějaká paní strká dotazníky, prý je to statistika. Úřednice aerolinek nám pro změnu dává další papír k vyplnění a zase kontroluje naše letenky domů, stejně jako v Paříži. Patrně se domnívá, že nás zdejší pobyt natolik uchvátil, že se tu ubytujeme na účet vlády v Paříži natrvalo. 
Teprve po odbavení si uvědomujeme, že jsme si oba nechali nože v ledvinkách. Batohy už nemáme, právě zmizely na pásu. Samozřejmě jsme při kontrole odhaleni a musíme podepsat protokol, že nože budou protokolárně zničeny. Alespoň že obě kudly napsali na manželku, ona stejně nechce do USA minimálně do doby, než se Amíci umoudřejí a zruší nám víza, nebo je my na oplátku zavedeme jim !  No to se načeká ! A teď má navíc  ještě záznam, že pašuje zbraně do letadla. Po zbytek dovolené budeme bez nožů, to nám ta druhá část dovolené pěkně začíná, konzervy budeme asi rozbíjet kamenem ! Anička trochu fňuká za svůj oblíbený nožík, měla ho prý 30 let !! 

Při čekání na odlet nás opětně obchází paní, která nám předtím strčila dotazník, a vyplněné statistiky si zase bere, je v tom docela úspěšná soudě podle štosu lejster v její ruce. "Vyplňte formulář, v patnácti kopiích, on už Vás přejde smích … !" 

Žádné nástupní rukávy tu pro krátké přelety nepěstují, po ploše jezdí s cestujícími autobus. Letadlo je vrtulové ATR. Anička se snaží fotit, ale obává se nějakého incidentu kvůli pobíhání po ploše a tak nemá dostatečný odstup, ostatně máme zpoždění jako obvykle a posádka pospíchá, aby už byla ve vzduchu. 
Po startu fasujeme minibagetku a nápoj dle výběru,přesně řečeno si smíme vybrat ze tří druhů džusu. Let trvá asi 40 minut. Ještě ve vzduchu vyplňujeme další 3 formuláře. Všude chtějí adresu pobytu na Mauriciu. Vyplňujeme -nic zlého netuše- Peyerbere, pension Allamanda, který jsme našli v pokynech Adventury. Tam sice stojí věta: "Seznámení klientů se správným postupem při vyplňování Immigration Card", ale ta pro nás bohužel nebyla dost instruktivní. Imigračnímu úředníkovi naše údaje nestačí !! Chce přesnou adresu pobytu a telefon do hotelu, aby tam patrně z domů po večeři mohl soukromě zavolat, jestli jsme se tam opravdu ubytovali. Vykáže Aničku zpátky do příletové haly a jde se mnou k přepážkám zajišťujícím ubytování. Tam námi zvolený penzion neznají, respektive listují bezvýsledně ve Žlutých stránkách. Později se dohadujeme, že s ním neměli smlouvu, protože je pro ně příliš levný. Vracíme se tedy bez úspěchu, začíná to vypadat hrozivě. Patrně pašujeme drogy, nebo jsme sem přiletěli organizovat zločin ! Už se vidíme někde na policejní cele, nebo vrácení zpátky na Reunion, kde by nás asi také nepolíbili. Anička vytahuje Lonely Planet, kde je uveden i požadovaný telefon. To buzerantskému úředníkovi nakonec stačí, tištěný papír je prostě tištěný papír a brožuru s barevnou obálkou jsme si patrně nevyrobili doma ve sklepě společně s maskováním samopalu do podpatků pohorek ! Dostáváme tak první razítko do letošních nových cestovních pasů. Pak postupujeme dále k čistě formální zdravotní kontrole a následně pro zavazadla. Batohy už se osamoceně válí na dávno zastavených pásech, ostatní lépe informovaní cestující jsou už v prachu. Celníci nás okázale ignorují, papír vyhrazený pro ně nám zůstává na památku. Raději ho pečlivě zakládáme, kdyby ho ti blbci chtěli při odletu, jeden nikdy neví ! 
U východu nás lapne úředník nějakého exchange office a tváří se, že směna je tu povinná. Protože jsme stejně s financemi na dně, měníme bez odporu 200 euro za místní mauricijskou rupii (v Evropě samozřejmě nesměnitelnou). Kurs je asi 38 rupií za euro, takže je to taková trochu levnější česká koruna. 
Hledáme půjčovny aut. Po několika dotazech se vracíme do letištní haly, půjčovny jsou zde lokalizovány naproti ubytovacím přepážkám ještě před exchange office. Musíme vypadat jako blbci, jak tu lítáme. Zdá se, že v papírech z Adventury chyběla hlavní informace, totiž že Mauricius je tak trochu policejní stát, zvyklý kontrolovat první poslední jak o svých občanech tak o hostech. Vše je (alespoň teoreticky) tak centralizováno, že se pak nic stejně nenajde, když je to potřeba. 
Auto si nakonec půjčujeme, přemoženi agilním nabízečem, od Budgetu. Vnutil nám "trochu větší" Hyundai Athos, jak jinak ! Tím pádem je to trochu dražší, že ano ?! S DPH dělá půjčovné za auto 1840 rupií na den !! Jako obchodníci bychom patrně chcípli hlady. Rozhodně se to dalo sehnat levněji, jen být trochu připraveni. Bohužel jsme Mauricius brali trochu ležérně a dali se splést tím, že se tam mluví anglicky a tudíž tam nebudeme mít významnější potíže. Ha ha. 
Ráno jsme ještě jezdili na Reunionu vpravo, Mauricius jako bývalá britská kolonie dodržuje s bývalými kolonialisty basu a zachoval si proto řízení levostranné. Měl jsem z toho trochu obavy, ale protože beru naše zdejší dobrodružství tak trochu jako test našeho budoucího návratu na rovněž "levostranný" Nový Zéland (chceme se tam podívat ještě jednou, tentokrát bez Adventury), byl jsem od začátku ochoten zkusit si zde řízení vlevo jako svého druhu test schopností.
Při výjezdu z letiště trochu bloudíme po parkovišti, je tu nějak moc pruhů. U výjezdu platíme avizovaný poplatek 25 rupií (stejná částka se bude platit při návratu) a "jsme v tom", tj. pohlcuje nás opačný dopravní systém. Na něm je blbý ani ne tak styl jízdy po nezvyklé straně, na to si člověk rychle zvykne zejména v proudu ostatních vozidel, chovajících se shodným způsobem, jako to, že v autě jsou různé řídící prvky zrcadlově opačně.  Cynicky se dá konstatovat, že na původním místě zůstal snad jen volant! Markantní je to u směrovek. V pravostranné Evropě je totiž příslušná páčka umístěna vlevo od volantu a v souladu s tím je odbočování vlevo signalizováno posunem ovladače dolů a vpravo nahoru. Protože tady se ale předjíždí zleva doprava, příslušná páčka se nachází vpravo od volantu a aby toho nebylo dost, její naklopení NAHORU pedanticky zrcadlově  symbolizuje úmysl odbočit DOLEVA, zatímco dolů znamená že chci jet doprava. Následkem toho pořád pouštím stěrače místo blinkrů a když už vůbec blikám, tak opačně ! Asi jsou tu však na cizince zvyklí, policajtů je sice všude podél silnic dost, ale chovají se lhostejně, což je po srážce s celníky ještě docela povzbudivé. 
Jedeme na sever po dálnici přes hlavní město Port Louis, kde je dost hustý provoz. Někde jsme ale asi odbočili špatně, následkem čehož do Peyerbere přijíždíme od severu, tj. od moře, místo z jihu. Zas tak velká zajížďka to ale nebyla. 
Zjišťujeme, že námi vybraný penzion Allamanda by ubytování měl jen na jednu noc. Pak prý přijede nějaká skupina s ezervací, museli bychom se zase odstěhovat. Tipujeme, že by to mohla být i Adventura, které se na rozdíl od Reunionu podařilo zájezd na Mauricius naplnit a Allamanda je v jejich seznamu uvedena jako obvyklé ubytovací místo se slušnými cenami. Tolik nás to ale nezajímá, abychom se tu s nimi museli nutně setkat a ještě se kvůli nim stěhovat. Recepční nám proto radí nějaký další hotýlek, a tak jedeme dál, není to ostatně ani půl kilometru. Hotýlky jsou tu na severním pobřeží namačkané jeden na druhém. Skoro to dělá dojem, že tu jiný druh staveb ani není. Skoro každé ubytovací zařízení, ať se jmenuje penzion, bungalov, nebo hotel, má bazén se sladkou, do modra chemizovanou vodou, ve kterém se -jak zjistíme později- téměř nikdo z hostů nekoupe. 
Zastavujeme u hotelu Sea Blue, na který máme také reference od Adventury. Z pokojů mají volné tak zvané studio za 475 rupií. Dražší bungalov (600 rupií) s vlastní kuchyňkou nemají zrovna volný. Bereme tedy studio na 6 nocí, ostatně společná kuchyňka je hned vedle našeho pokoje. Naše auto stojící venku na ulici přeparkujeme do areálu hotelu a jdeme nakoupit do nedalekého "supermarketu", který vypadá spíše jako špinavý konzum na Ukrajině. Například krabička s označením "máslo" pamatuje pravděpodobně ještě odchod britské koloniální správy a rozhodně by nevzbudila velkou důvěru hygienikovu, ostatně je v přihrádce samojediná, chudinka jedna nedotčená. 
V našem "studiu" je k dispozici i televize, večer ji testujeme. Kromě jednoho kanálu, kde vysílají záběry z přírody celého světa, se na to nedá koukat, většina z pětadvaceti kanálů je beznadějně rozhašená a nenaladitelná. Skoro na 2 hodiny se ztrácím do bungalovu nějakých Čechů, které nám avizoval recepční už při příjezdu. Tam teprve vidím, jak se má žít na Mauriciu, když je na to člověk připraven: polorozpadlý džíp se shrnovací střechou se tu dá načerno (tj. bez pojistek) půjčit za 600 rupií na den, za 1500 rupií denně se tu dá najmout průvodce a řidič v jedné osobě. Místní lidé jsou prý šťastni, že si mohou bokem přivydělat a vozí vás po celém ostrově po nejzajímavějších místech. Tím pádem jsme sem z letiště mohli dojet najatým autem nebo veřejným autobusem a ještě by nás to přišlo levněji. Ani jídlo v hotelu našim krajanům nevyhovuje, prý je moc drahé. Krajani nám doporučují nakupovat na trhu. Tam prý si máme vybrat jednoho obchodníka a když si od něj jednou něco koupíme, příště už nás očekává a nabízí nám zboží rovnou se slevou, aby si kšeft udržel. Stejně se tu dá zacházet s prodejci oficiálně organizovaných výletů: na druhou a další akci se dá snadno uhádat sleva. Veřejné pláže jsou frekventované a hnusné, nejlíp je se nabourat na soukromou pláž, majitel je ostatně většinou nepřítomen, nechá se zastupovat pouze bezvýznamnou cedulí o privátním majetku a na kterou netřeba brát zřetel. Nemůžeme říci, že by se nám tenhle druh životní filosofie za všech okolností zamlouval, i když trochu větší drzosti by nám taky občas prospělo ! Našimi kamarády by ale tito krajané být asi nemohli … jsme na tento životní styl moc útlocitní.

14. Čtvrtek 28. 10. - Průzkum Grand Baie

15. Pátek 29. 10. - Ile de Cerfs

Vystupujeme u přístaviště, kam vzápětí přijíždějí další zájemci o výlet. Nasedáme do loděk a jedeme na ostrůvek Ile de Cerfs, kde si nacházíme  vhodné místo na pláži, koupeme se a sluníme. Oproti veřejné pláži je to tu skutečně příjemnější až na permanentně obcházející nahaněče na různé turistické atrakce. Nejpopulárnější je zde evidentně plachtění s padákem. To vypadá tak, že dostanete na nohy vodní lyže, na záda padák, do rukou hrazdu na laně, načež Vás motorový člun roztáhne takovou rychlostí, že se padák naduje a zvedne Vás vysoko nad hladinu. Člun jede několik set metrů na moře, tam se na chvíli zastaví (díky tomu začnete klesat a vy skoro spadnete do vody), otočí a zase vás táhne zpátky. To celé stojí asi 100 rupek. Okázale to ignorujeme s českými (leč i nahaněčům srozumitelnými) odpověďmi typu: "Děkujeme, už jsme dnes zvraceli!" 
V poledne je sraz u mola. Odjíždíme rychlým člunem k vodopádům. Tuto část výletu nemají objednanou všichni, ti proto jedou rovnou na "piknikový ostrůvek", kde je připraven oběd. My se k nim po shlédnutí vodopádů přidáváme. K obědu je opečený chleba (nazývat to topinkou je příliš odvážné), kuře, ryba, párek z konzervy a salát, aneb podivná míchanice. K jídlu je pití dle výběru, volíme džus raději bez rumu. Na závěr dostáváme opečený banán (známý z Kostariky), lehce posypaný cukrem a skořicí, tak zvanou kalorickou bombu. 
Po obědě se vracíme zpět na původní koupací místo. Je už ale zase pod mrakem a ochladilo se. Ve čtyři odpoledne nasedáme do loděk a vracíme se do Trou d´Eau Douce, odkud nás převezou mikrobusem zpět k našemu hotelu. No - taky se tak dá strávit den ! 
Po návratu jdu dokoupit vodu a pečivo a v sedm jdeme obligátně na večeři. Její závěr tvoří tentokrát specialita - ananas sypaný pálivou paprikou, asi se jedná o náhradu za modré bonbónové limonády. 

16. Sobota 30. 10. - Botanická zahrada

Nejdřív čekáme v autě na otevření kanceláře někdy kolem 8:15. Kartou platíme zbytek částky za ponorku, za dva je to skoro 4000 rupií. Přijíždějí také další zájemci. Zapisujeme svá jména, aby nám mohli správně vystavit certifikát o ponoru (nebo úmrtní list, pokud ponorka povolí). V 8:45 nás organizátorka vítá celkem slušnou angličtinou. Po dotazu na filmy se ukazuje, že ta angličtina byla spíše foneticky naučený blábol, protože snaha po komunikaci končí nechápavými reakcemi, třeba za to může naše TchEnglish. Fasujeme deštníky, protože to vypadá na déšť, a vyrážíme na pláž k přístavnímu molu. K tomu je nutno projít skrze zahradu hotelu Coralia.
Nastupujeme do člunu a jedeme k "ponorkové základně", prostě k prámu, kotvícímu dále od břehu. Ta je vybavena příslušnými jeřáby a dokem na zakotvení ponorky.
Vítr sílí tím víc, čím dále jsme na otevřeném moři a naše loďka se ve vlnách nepříjemně houpe. Před vodou, cákající dovnitř, se snažíme chránit roztaženými deštníky, ale ty nám vítr úspěšně rve z rukou. Můj deštník vytrčený proti větru se skoro zlomil, respektive zohýbala se na něm drátěná výztuha tak, že nepůjde pořádně složit. Téměř u cíle organizátorka výpravy oznamuje, že vlny jsou příliš velké a výprava se ruší. Má pravdu, rozkyv mezi palubami je až 70 centimetrů a pro přestup by se musel vystihnout moment, kdy jsou obě plavidla na vrcholu vlny. To nezkoordinuje každý a kdyby ten někdo spadl mezi lodi, už by ho ani nemuseli hledat ! Otáčíme proto zpět k přístavu, kde se přeobjednáváme na pondělní ráno. Snad bude pozítří lepší počasí ...


Od hotelu Coralia pokračujeme naším předraženým autem do botanické zahrady Sira Seewoosagara Ramgoolama. To byl první předseda vlády po vyhlášení nezávislosti Mauricia. V zahradě se nachází pietní místo, kde byl zpopelněn (jeho popel prý byl následně vhozen do Gangy v Indii), tady se nachází jen mohyla.
Botanická zahrada byla založena už v roce 1735 guvernérem Mahé de la Bourdonanis, původně ovšem jako "užitková" zeleninová zahrada (!), kdepak v 18.století nějaká osvěta poddaných, nevolníků a otroků ! 
Vstup do zahrady je "free" a materiálu na prohlížení je tu skutečně dost. Za poplatek je možno si najmout průvodce, ty si ale nechají vnutit pouze nezkušení. Nejsme rozhodně sami, kdo si chce zahradu projít ve vlastní režii. Příručku s popisem exponátů ovšem hledáme marně, stánky, které by ji měly prodávat, jsou všechny zavřené, nebo se v nich prodávají blbosti. 
Zahrada soustředila plno tropické vegetace. Na několika vodních plochách jsou tu soustředěny různé vodní rostliny včetně největšího "taháku", známého obřího leknínu Victoria Regia, jehož květ má údajně unést ač 40 kg. No - já bych do něj malé dítě (jak se traduje) raději nepokládal.  Kromě rostlin tu mají i několik velkých smutných želv a nějakou parohatou zvěř, patrně aby získali titul "všestranná botanická zahrada taktéž zoologická". To by si z našeho hlediska mohli skoro odpustit a věnovat se výhradně rostlinstvu. 
Kolem jedné hodiny odpolední odjíždíme zpět do Peyerbere. Prosazuji průzkum jiné veřejné pláže, ale Aničce se nelíbí z důvodu obtížného přístupu k vodě (nicméně to asi byla chyba, nebylo tu moc lidí). Proto jedeme na tu včerejší fujtajblovou veřejnou koupačku v centru města. 
Kolem čtvrté se, dostatečně nasoleni, vracíme do hotelu. Trochu se ještě louhujeme v hotelovém bazénku. Vadí nám ale stín palem, od kterého táhne zima a tak moc dlouho na umělohmotných lehátkách nevydržíme. 
V sedm večeříme opět v hotelu. Vyžádaná "dietní" večeře má sice do diety daleko, ale jídlo je docela dobré. I následující večeře se nám budou pokoušet dělat místo hranolků různá národní jídla s převahou zeleniny a v Evropě neznámých hub (muchomůrku zelenou tu snad nemají).

17. Neděle 31. 10. - Pojíždění po ostrově

Poměr k filatelii a zvláštnosti zdejšího "jízdního stylu" plus dost hustá doprava, mě odradily od návštěvy. Naznačuji ženě, že bych nemusel umět ve městě správně zaparkovat a kdyby nás odtáhli policajti, mohlo by naše dobrodružství nabýt nežádoucích rozměrů. Tím ovšem padá i návštěva "Palce", známého vyhlídkového vrcholku ostrova (811 metrů n.m.), přístupného pouze z města. Popis jak se na něj dostat sice vlastníme, ale otázka je, kde nechat po celou dobu výstupu bezpečně zaparkované auto. 
Z dálnice odbočujeme do Curepipe. Tam po troše bloudění více méně náhodou trefíme ke kráteru Trou aux Cerfs. Zastavujeme na parkovišti, které hlídají dva psi, vyhřívající se líně na asfaltu a obcházíme zarostlý kráter. Na dně kráteru je mělké jezírko plné vegetace, zblízka by to asi smrdělo jako hnijící chaluhy, ale protože stěny jsou příkré a kráter je z bezpečnostních důvodů obklopen plotem, zelený koberec na hladině vypadá ještě docela esteticky. Z vrcholu sopky je také dobrý rozhled do okolí. Několikrát cestou potkáváme staršího chlapíka, který neúnavně utíká před infarktem  kolem kráteru. Po asfaltu možná uteče mrtvici, ale ne bolavé páteři, o tom už taky vím své. 
Vracíme se do města a zázračně brzo nacházíme i další hledanou odbočku na Grand Bassin. Ukazateli směru se tu moc neplýtvá, pročež se instinktivně řídíme zásadou, že pokud šipka není, jedeme rovně (pokud tedy povrch, po kterém se pohybujeme, ještě připomíná sjízdnou silnici !). Grand Bassin nacházíme, přestože nás nejdřív zmate název Ganga Talao (za to může nedostatečné pochopení anglického průvodce) a napoprvé svůj cíl míjíme. Zastavujeme se až kus za ním, u čajových plantáží a musíme se vrátit kolem Grand Bassin zpět. Jsou tu hinduistické stavby kolem jezera. Šiva prý tu upustil pár kapek vody z Gangy, kterou nesl na hlavě, aby zabránil záplavám. Tady přistál a pár kapek mu vyšplíchlo.
Váháme, zda kvůli tomuto historickému zázraku máme zastavit, ale nakonec jedeme dál, vesnice je plná policajtů řídících dopravu, což asi rozhodlo. 

Odbočujeme v cestě směrem na Chamarel, kde má být barevná země. Silnička je zpočátku hodně úzká, náklaďák v protisměru by rozhodně znamenal problém, je potíž vyhýbat se i osobním vozům. Později se cesta trochu rozšíří. Odbočku na "Color Valley" jsme samozřejmě minuli, zaregistrovali jsme ji se zpožděním několika metrů (lidově se tomu říká, že Vám někdo stojí na drátech, nebo jak my "ajťáci" přezdíváme spojení channel-to-channel). Otočit se nešlo hned, nehledě k tomu že jsme se chvíli dohadovali, jestli ta mihnuvší se špinavá cedule ve francouzštině znamenala to, co znamenat asi mohla ("CHEMIN TO COLOR VALÉE" je podivná francouzsko-anglická míchanice, asi něco jako "Kurica zobajet zrno"). Nakonec se na polní cestě otáčíme a vracíme se zpět. Odbočka je úzká, vpodstatě je to rozmlácená polní cesta, protahovaná zřejmě příležitostně traktorem s valníkem plným hnoje (majitelé barevného pozemku si skutečně přivydělávají chovem dobytka a s výjimkou samotné atrakce se tu všude potulují krávy), ale naštěstí je jízda jen tak krátká, abychom nesthli zůstat někde viset na podvozku. Vstup na vyhlídkový okruh stojí 150 rupií. Zdá se nám to sice trochu dost, ale když už jsme s takovými potížemi tady, tak to bereme. Na části pozemku je skryta hlína, aby se umožnil výhled na spodní vrstvy, hrající škálou červených a žlutých barev. Prý tu v dávné geologické minulosti byly horké gejzíry. Kdyby se kopalo i jinde v okolí, ukázaly by se roztodivné fleky pravděpodobně i tam. Kromě barevné hlíny tu mají pěkný vodopádek a slušný rozhled po krajině, ale za 150 rupek to zase nestojí ! 
Po prohlídce obědváme v přístřešku na parkovišti. Zatím přijeli další turisté a jdou se taky za sto padesát projít kolem fleků v zemi. My sjíždíme k moři a jedeme podél pobřeží na sever. Cesta místy vede těsně podél vody. Není moc dobře značená, na jednom místě s křižovatkou ve tvaru "Y" trochu zmatkuju: zapomenu, že se mám držet vlevo a vezmu to na odbočku protisměrem. Můj řidičský styl by v každém policajtovi na světě nutně vyvolal slastné chvění při pomyšlení na mastnou pokutu. A samozřejmě že se do toho musely zamíchat 2 autobusy, které se tu jinak potkávají asi jen při zatmění slunce ! 

Cesta opravdu není skoro vůbec značena , ručička palivoměru se přibližuje k červené rysce a jen nepatrné rozměry ostrova spolu s vědomím, že moře se správně drží vlevo od nás, nám dává pocit, že stále ještě jedeme dobře, tj. na východ po směru obvyklé dráhy hodinových ručiček.  V jednom z nejužších míst to bylo skoro ostré, když jsme jeli za vrcholícího přílivu po silničce, obklopené z obou stran mořem a předjížděli přitom odstavený tirák, málem nám zvlhly pneumatiky. Pak už silnice zahnula trochu více do vnitrozemí a objevily se i nějaké ty ukazatele směru. Musím konstatovat, že jme to docela uvítali. 
Zastavujeme se v Casela Bird parku. Je to ptačí zoo. Prohlížíme a fotíme pestrobarevné ptáky a kolem třetí hodiny odjíždíme na závěrečnou cestu přes Port Louis a Grand Baie do hotelu. 
V sedm hodin jdeme standardně na večeři. Tentokrát vzali vážně můj požadavek na dietnější večeři a je tam více zeleniny a místo zákusku je jablko. Naštěstí je nenapadlo posypat je pepřem. 

18. Pondělí 1. 11. - Blue Safari

V ponorce má každý vyhrazeno jedno okénko. Ponorný člun tu prý zanechalo UNESCO po nějakém projektu výzkumu korálů a někomu se vtipně zazdálo, že je ještě schopna bezpečné plavby. Loď je v souladu se svým původním posláním hodně prosklená, aby se vědci mohli kochat okolní scenérií. Přichází jakýsi Vincent, který -mít vernovskou bradku- jako by vypadl z oka kapitánu Nemo. Vincent Nemo nás informuje o ventilaci v ponorce, záchranné vestě, přívodu kyslíku a pytlíkách pro případ mořské nemoci. V případě nežádoucího vývoje situace nám prý automaticky spadnou do klína známé dýchací masky jako v letadle a kyslíku máme tolik, že nás v případě potopení záchranná četa stihne většinou vytáhnout živé.
Ponořujeme se po etapách postupně do hloubky kolem 30-40 metrů. Pozorujeme rybičky na útesu, přesněji řečeno jedna strana ponorky pozoruje, protože druhá koupá do písku. Pak se otočíme o 180 stupňů, aby si výhled na písek užili i fotografové prvního sledu. Posléze Vincent Nemo zamíří  k vraku nákladní lodi, která se zde potopila snad roku 1998. V písku se rozvaluje utržená kotva, jakož i jiné haraburdí, prostě podmořská idyla. Nemo říká něco o cyklonu, ale moc tomu nerozumíme, asi se při něm potopila ta loď. Vrak je zde prý ponechán v roli umělého útesu pro rybičky, které zde snáze naleznou úkryt před predátory. Až obroste korálem, má zcela splynout s mořským dnem. Tento okamžik je však ještě daleko, patrně se v neklidné vodě loď dřív rozpadne, protože jediná větvička korálu se nesměle vine okna velitelského můstku. 

Plavba trvá jen asi 40 minut včetně bezpečnostní instruktáže. Vyplouváme na hladinu a jedeme k mateřské lodi. Po jednom zase vystupujeme z ponorky, a vylézáme na palubu technické lodi. Můžeme si tu koupit některý z nabízených suvenýrů, většinou to nestojí za řeč a fotky z nástupu jsme si udělali vlastní, netřeba vyhazovat další stovky rupií, budou nám stačit certifikáty o ponoru. 
Pak připlouvá loďka z dalšími zájemci o ponorku a ti se soukají dovnitř. My si zatím můžeme vybrat, zda chceme fotku a v jakém formátu. Dá se objednat jedna větší nebo 2 pohlednice nebo kalendář na rok 2005 s tou fotkou. Loď se kývá a my stále neodplouváme do přístavu, patrně nastaly nějaké nezveřejněné potíže, protože náš člun je zaměstnán přetahováním ponorky do jiné pozice. Jako útěchu dostáváme Coca Colu. 

Aničku už to nebaví, houpání jí začíná být nepříjemné a ta blbá Coca Cola má zřejmě ve zvyku tančit v žaludku i s lodí. Konečně člun připlouvá a my se vracíme zpět na břeh. Přitom se rozdávají certifikáty - podle nich jsme byli v hloubce 34 metrů. No - to na míchání hélia do kyslíku rozhodně není a nějaké potíže s dekompresí snad nemohou hrozit ani labilním osobám. Cena výletu v přepočtu kolem 2100 Kč (v rupiích to bylo po vyhádané slevě 2350 MUR) odpovídala naopak konzumaci hélia v čistém stavu bez přídavku kyslíku … 
Po návratu sedáme do auta a jedeme se podívat k akváriu, které má být nedaleko. Ještě v autě se dohadujeme, do jaké výše vstupného tam půjdeme a stanovujeme si limit 150 rupií na osobu. Vstupné je ovšem 195 rupií, pročež dospíváme k názoru, že ryb jsme dnes už viděli dost a pohled na dva zajaté smutné žraloky si můžeme odpustit. Raději se půjdeme zadarmo koupat. 
Vracíme se proto do Grand Baie. Napřed ovšem musíme jít do místního supermarketu s názvem "SuperU". V nákupním centru také hledáme knihkupectví Papyrus, o kterém je zmínka v průvodci. V místě uvedeném v průvodci jsme nic podobného knihkupectví nenašli, ale jinde jsme cestou viděli šipku. Papyrus byl zřejmě přesunut k SuperU. Doufáme, že tam bude i pošta. Nějakou jsme sice v Grand Baie našli, ale známky tam neměli a pokud jsme personálu rozuměli, toto není pošta pro klienty, ale pro vypravování zásilek, pošta se to jenom jmenuje, ale my v ní obslouženi nebudeme. Napadlo nás v této souvislosti, zda někdo z mauricijských ředitelů nebyl služebně v Česku, podobné zhovadilosti provádí ČP pořád a ještě k tomu navrch neustále zvyšuje ceny, kdyby nám to snad přišlo líto !  
Kolem SuperU je plno dalších obchůdků. Je tam opravdu i Papyrus i pošta. Papyrus nás trochu zklamal, výběr nic moc. Přesto v něm kupujeme 2 knížky. Pošta má zrovna polední pauzu, a tak jdeme zabít čas do supermarketu. Tam kupujeme pohledy, malý kalendář a nějaká trička (dosud jsme je neprali dost často na to, aby bylo jasné, kdy se rozpadnou nebo roztáhnou na hadr do nádobí). Zatím pošta otevřela, kupujeme tam známky a posíláme rovnou jednu pohlednici, stejně dorazí domů později než my. 

Pošty jsou zřejmě na Mauriciu taky kapitola sama pro sebe, úředníci jsou zde dva a okének je dvojnásobně tolik, přičemž u každého se provádí jiný úřední úkon. Nedostatek personálu se proto řeší tak, že úředník dělá každou chvíli u jiného okénka, klient se jen musí postavit do správné fronty a počkat nejen na to, až na něj dojde řada, ale taky na to, až se vůbec začne úřadovat. Podezření, že nějaké výše postavené poštovní hovado  muselo navštívit naši vlast, se tím přiblížilo jistotě, a byla to patrně dlouhá služební cesta spojená s cestováním s Českými drahami. Ty také vynikají Hlavním nádražím v Praze, kde je už od časů Otce Bolševika asi 20 pokladen, z nichž v ideálním případě funguje tak 5 (někdy dvě), zbytek má spolehlivě zavřeno. Ještě bychom se mohli u nás zpětně od Mauricijců poučit, že se dá občas uprostřed jednoho pracovního úkonu jedno okénko zavřít a přeběhnout k jinému. Lidi ve frontě pak mohou uspořádat kvíz o první pořadí (něco jako pořad 1:100) , které z nich to bude …
Po nákupech míříme na pláž, kterou jsme viděli cestou a která nám připadá lepší než ta v Peyerbere. Trávíme poslední odpoledne koupáním a opalováním. Pozorujeme motorové čluny tahající za sebou lidi na vodních lyžích nebo na gumových matracích. Podstata "matracování" spočívá v tom, že se člun rychle rozjede, přičemž prudce trhne matrací. Ta poskočí na vodě jako splašený kůň a minimálně jeden, ale někdy i více členů jeho osazenstva za veselého řevu těch, co se dokázali udržet, vypadne obloukem do vody. No - pokud se tím někdo chce bavit …
I nezkušení vodní lyžaři ztrácejí rovnováhu a padají do vody, nejčastěji v zatáčkách při poklesu tažné síly.
Kolem půl páté jedem zpět do hotelu a po večeři balíme.

19. Úterý 2. 11. - Návrat