Kanada

27. 8. - 17. 9. 2003

Středa 27. 8. 2003 - Přílet

Po menší rodinné diskusi odcházíme na autobusu 191 odjíždějící až v 8:06. Chtěla jsem jet o jeden autobus  dříve, abychom cca v 8:30 byli na letišti. Tomáš však remcal, že je to moc brzo. Samozřejmě pak čekáme na Větrníku téměř půl hodiny na přípoj - autobus 179. To jsme tedy mohli jet ještě o jednu stojedenadevadesátku později a bylo by to stejné! Na letišti jsme proto dost na knop, až po deváté hodině. Necháváme si zabalit bágly do igelitů (což už v Čechách pár let bez problémů funguje) a jdeme k okénku Lufthansy na odbavení.  Je před námi asi stěží 8 lidí, ale jde to neuvěřitelně pomalu! Za nás se už ani nikdo nezařazuje! Splašené přepravní úřednici se nelíbí, že platnost našeho pasu končí v únoru 2004, což bez několika dnů skutečně není většinou požadovaných 6 měsíců po našem plánovaném návratu. Ptá se, zda nemáme další pasy a když zjistí, že nikoli, někam složitě telefonuje, zda prý nás má vůbec pustit do letadla !! Nervy rezonují (tedy ty naše). Jen tak mimochodem,  jedna z podmínek pro získání kanadského víza, hovořila o pasu platném JEDEN měsíc po plánovaném návratu, schválně jsme si to po návratu znova ověřili. Doufáme, že ani Kanaďani nebudou při odletu z Frankfurtu mnoho namítat (nenamítali, s těmi 6 měsíci po návratu je to jen prachsprostá buzerace, zejména když naše pasy nesplňovaly toho půl roku skutečně jen o nějakých 8-14 dní ...).

Před pasovou kontrolou je fronta a stejně tak před rentgenem. Do letadla tudíž nastupujeme mezi posledními, kapitán už asi túruje plynový pedál, pokud eroplán něco takového má. Letíme Airbusem 321 (usnesli jsme se, že asi nebudeme reklamovat v letence chybně uvedenou třistadvacítku). 

Odlétáme jen s malým zpožděním asi v 10:45, ve Frankfurtu přistáváme asi za hodinu. Přejíždíme vláčkem na terminál 1, kde se nacházejí brány B a C, protože do Kanady pokračujeme z brány B46. I tady je dlouhá fronta, i tady jsme konsekventně téměř poslední, nějak se z toho stává pravidlo! Kontrolují se jen pasy a letenky, žádný rentgen tu už (kupodivu) nevedou. Startovat máme odlétat ve 13:30 ale realita je taková, že do letadla nás začínají pouštět až kolem 13:15. Není proto divu, že okamžitě nabíráme půl hodiny zpoždění. 

Místa máme s Tomášem v řadách za sebou, jakkoli Tomáše náš rodinný dodavatel letenek, Honza Hroneš (Kostarika 2001), ujišťoval, že budeme sedět spolu, asi létací stroj po zakoupení letenek nějak renovovali, nebo co! Tomášovi se nicméně ještě před startem podaří vyhandlovat si dvěma postupnými směnami místo vedle mne, nějak se minul povoláním ! 

Cestou dostáváme obvyklá letecká jídla a na televizních obrazovkách se  promítají obvyklé nesmyslné filmy, které asi propadly v normální distribuci. Boeing 747, přidělený nám osudem  pro tento přelet, se vyznačuje minimálním prostorem pro nohy, ale to není nic, co bychom z předchozích cest neznali.  

Ve Vancouveru přistávámev podstatě včas asi jsme jako obvykle něco dohnali cestou. Sedáme kolem půl třetí místního času, časový posun je 9 hodin. V Čechách právě odbíjí půlnoc. 

Po výstupu z letadla se s předvyplněnými vstupními formuláři zařazujeme do fronty na vstup do Kanady. Oceňujeme, že Kanaďani organizují vstupní schumelení podstatně lépe, než vloni Američani: štrůdl se standardně vine se podél regulačních pásů, ale postupuje docela rychle! Před celním prostorem totiž stojí dva úředníci (podle vizáže důchodci) a kontrolují, zda máme ve formulářích vše správně vyplněno a rovnou případně opravují zjevné hovadiny. To Američani nechají každého dojít až k imigration officerovi a ten pak nemehla, co mají něco někde špatně, z té fronty zase vyhodí, aby si to opravili. Jedná se zřejmě o americký survival test. V Kanadě se naopak Vládce Kulatého Státního Razítka nemusí rozčilovat a zabývá se podstatnějšími věcmi, jako třeba porovnáním vizáže žadatele o vstup s policejní databází. Na konci fronty třetí ouřada směruje jednotlivé zájemce do minifront před konkrétní imigrační přepážky. Před námi jsou pochopitelně (jako obvykle) nějaké složitější případy a navíc se zřejmě razítkovači právě střídají, což způsobuje, že polovina přepážek je prázdná, takže to nakonec přece jen trochu déle trvá. Úředník nám pokládá několik všetečných otázek a poté, co zaslechne naši angličtinu, nás ihned pouští dál, aby se s námi zlobili jiní. .

 Jdeme si pro zavazadla. Karusely jsou obklopeny davem lidí, po pásech už zřejmě delší dobu jezdí dokola pořád stejné bágly (jeden nebo dva balíky rozložené na prvočinitele, tu čelovka, tu holící strojek), jen sem tam si někdo něco vybere. Skoro to vypadá, že jsme dorazili bez batohů (loni se v Jů Es Ej na tři dny ztratil "pouze" Tomášův batoh se stanem). Vzhledem k tomu, kolik lidí se tu s námi mačká, bude u  přepážky ztrát pěkná fronta, asi tam strávíme noc, nebo co!  Manžílek začíná vibrovat. Naštěstí asi po další  hodině čekání zavazadla přece jen nějak záhadně přijíždějí. Jdeme na "šatl" do hotelu Sandman, kde máme přes internet rezervovaný pokoj, 1 king's bed za 115 CAD za noc (s daní). Pokoj kupodivu dostáváme, zjevně však patří k těm nejhorším v hotelu, protože se na chodbě vedle vchodu nachází automat s plechovkovanými limonádami, který hlasitě vibruje strachem, že si nikdo nic nekoupí a že ho proto dají do šrotu (k naší velké úlevě ten krám na noc vypnuli, asi vadil více lidem).

Tomáš jde ještě vyměnit dovezené americké dolary za kanadské, abychom se tím zítra nezdržovali. Spát jdeme brzo, ani se nám moc nechce do hotelového bazénu ... škoda, byl v ceně. 

Čtvrtek 28. 8. 2003 - Směr N.P. Jasper

Ráno kolem osmé jdeme na snídani do hotelové restaurace. Dáváme si farmářské omelety. Na mě je to dost  syté. Za 2 omelety, 2 čaje a 1 džus platíme asi 24 CAD, žádná láce! 

Po snídani balíme a opouštíme šutlem busem hotel. Vracíme se zpět na letiště. Už včera jsme si u  východu z letištní haly obhlédli půjčovny aut. Ty jsou strategicky umístěny přímo proti zastávce autobusu. Tomáš se také ve zbytkovém čase snažil rezervovat palubenky pro zpáteční cestu, ale prý tak lze učinit jen telefonicky na jakési číslo. Přes veškeré spelování není úplně jasné, zda je to to správné číslo, opět tedy "language problem" v kombinaci s "polib mi černou prdel, bílá hubo". Asi to necháme osudu. Odcházíme do autopůjčovny Alamo, kde máme z české cestovky America Tours předplacené auto stejně jako vloni po U.S.A. America Tours letos s Hertzem nepeče, ani hoši moc zdražili ! Úředníkovi se bohužel Tomáše podaří přesvědčit, aby si připlatil na lepší auto. To zamluvené je prý tak do města a do hor by měl mít silnější vůz. Hmmm, zrovna před tímhle trikem informační leták America Tours  varoval, jenže jsme si ho nepřečetli pořádně v domnění, že už jsme zkušení borci. No, tak tahle zkušenost nás bude stát necelých 200 CAD navíc ...Inu-pokuta za blbost! 

Dostáváme tedy Buick Century, který má poněkud jiné řazení (pochopitelně zase automat) než  loňský Ford.  Tomáš si raději nechá vysvětlit, jak s tím krámem má zacházet.

Odjíždíme z půjčovny a rychle rovnou pryč z Vancouveru. Trochu se motáme v ulicích, máme totiž jen velmi schematický plánek města. Snažíme se držet dálničních směrovek. Nakonec kupodivu správně najíždíme po dálnici 1, vedoucí z Hope. Z ní posléze zabočíme na dálnici číslo 5. S odbočkou jsme měli trochu problémy, stálo nás to ale jen krátkou zajížďku. 

Dálnice je placená a tak cestou cvakáme mýtné. Chceme nakoupit nějaké zásoby, proto hledáme nějaké nákupní středisko. Nejdříve zajíždíme do obce Merrit, nic vhodného tam ale z jedoucího vozu nevidíme (napadá nás, jak se tu asi stravují !), a tak se vracíme na dálnici. Štěstí znova zkoušíme v Kamloops. První odbočka nás přivede k obchodu, do kterého neopatrně vlezeme. Něco si vybíráme do nákupního vozíku a jen nás udivuje, že se tu dá nakupovat po balíkách a paletách. Při placení to praskne: ocitli jsme se v obdobě českého Makra. Kdybychom chtěli náklaďák jablek, rádi nám poslouží, ale jeden bochník ... spadli jsme snad z višně ? Koupit to sice jde, ale stejně potřebujeme k placení jakousi zákaznickou kartu, kterou pochopitelně nemáme. Nakonec se to vyřeší vysvětlením, že jsme debilové z Evropy a převedením nákupu (velké balení jablek a chleba) na standardní cenu s "value added tax". Pokladní si kvůli tomu musí nechat panem šéfem odemknout zablokovanou pokladnu. Inteligenčně potupeni, odjíždíme hledat další obchod, nicméně dodatečně konstatujeme, že zdejší jablka byla snad nejlepší za celou dovolenou: šťavnatá, dlouho vydržela a bylo jich v pytli hodně. Nakupujte v Makru ve všech jeho podobách !! 

U další dálniční odbočky nacházíme po delším hledání v obchodním středisku normální supermarket a nakupujeme zásoby. Kanadská nákupní centra nás udivují svou rozlehlostí a zdánlivou neexistencí míst, kde se normálně prodávají potraviny: asi se seveřani živí pouhou oxidací, je tu skutečně celkově méně sádlem přetékajících tlouštíků, než v USA (nejen v Kamloops se shopping center skládá hlavně z prodeje hader  brakového vzhledu, udivuje nás, jak se s tím tady mohou v takovém rozměru uživit. Taky tu není problém najít různé pojišťovny, realitky, hračkárny a podobně). Nakonec se naučíme supermarkety rychle identifikovat podle převládající zelené barvy, která symbolizuje jakýsi řetězec s přijatelnými cenami. Mají při nich dokonce i vlastní benzínky, ale těmi pohrdneme (možná jsme udělali chybu). 

Vracíme se na dálnici 5, cestou doplňujeme palivo. Nevíme jistě, jaký do auta patří (nenašli jsme v něm ani manuál pro blbé, jak jsme tomu říkali loni v Americe), tak bereme po čichu ten nejlevnější, totiž Regular 87. Ať se ten náš pojízdnej předraženej krám třeba zadře ! 

Na další cestě nás trochu zdržuje práce na silnici. Napadalo na ni kamení a proto se jezdí jen jedním pruhem, auta ve druhém směru musí vždy čekat. Projíždíme také úsekem, kde zjevně nedávno hořelo. Už před odjezdem jsme četli, že na jihozápadě Kanady zuří požáry, ten zdejší už byl naštěstí uhašen. Čeká nás ještě dost dlouhá cesta do n.p. Jasper, a tak se soumrakem brzdíme před motelem u  obce Avala. Cena je cca 75 CAD za dvojlůžko včetně daně. Zdá se nám to moc, ale nechceme pokračovat v noci dalších více než 150 mil. 

Pátek 29. 8. 2003 - Příjezd do n.p. Jasper

Vstáváme kolem šesté ráno, snídáme z nakoupených zásob. Ráno je už dost chladno, pod stanem to ale bude horší. Vyjíždíme po půl sedmé směr Jasper, zbývá nám ještě asi 250 km. Pro jistotu znova cestou doplňujeme palivo. Po loňských zkušenostech, že v přírodní rezervaci letí cena benzínu závratně nahoru, jsme při pohledu na palivoměr, ukazující půl nádrže, tak trochu alergičtí. 

Odbočujeme po silnici č.16 přes provinciální park Mt. Robson do N.P. Jasper (mají tu na rozdíl od severní Ameriky různé druhy národních a provinciálních parků, někde platí National Park Pass jako slevenka vstupného, někde ne, tady naštěstí platit bude). Koupit si National Park Pass je ale rozumné vždy, pročež si ho v této první destinaci také rovnou pořizujeme. Jako obvykle  platí po celý následující rok, což je nám málo platné. Jeho cena je 89 CAD. 

Jedeme k obci Jasper, ale odbočujeme ještě před vesnicí (městem to tu lze nazvat jen stěží) do kempu Whistlers. Zde získáváme campsite za 22 CAD za noc. Platíme tedy na 3 dny 66 dolarů. 

Postavíme stan a jedeme na obhlídku Jasperu. Tam  doplňujeme zásoby, zejména 2 půlkilové bomby k vařiči. Zastavujeme se v informačním centru, kde nakupujeme pohledy, kalendáře na příští rok a zkoumáme předpověď počasí. Ta vypadá celkem slibně. 

Obědváme paďoursky u  Meka Donalda a vracíme se do kempu. Udělalo se pěkně horko, škoda, že to nevydrží do noci ! 

Jedeme z kempu přes řeku Athabasca k východisku pěších a cyklistických tras. Vydáváme se na cestu kolem několika jezer. Zpočátku jdeme lesem a trochu stoupáme. Trasa podivuhodně kličkuje, obcházíme totiž místní rozlehlé golfové hřiště. Cesta je dost dlouhá, jezdí po ní taky cyklisti, to není pro turisty nikdy příjemná společnost. Obcházíme jezero Edith a Annette a vracíme se k parkovišti. Kousek před ním vidíme v řece Athabacsa 2 elky (něco jako los). Na parkovišti nás pak zastavují nějací turisti s dotazem, zda jsme neviděli elky, tak je posíláme k vodě (ty turisty). 

Procházka byla dost únavná. Jedeme zpět do kempu, abychom večer naplánovali v autě program na zítřek. V noci je dost zima, ale preventivně jsme se pořádně oblékli, takže ji přežíváme bez potíží. 

Sobota 30. 8. 2003 - Jezero Maligne a okolí

Vstáváme asi v půl osmé místního času. Je tu o hodinu více než ve Vancouveru (Mountain Time). Po snídani vyjíždíme k Maligne Lake. Je to asi 50 km po Maligne Road. Silnice je stará, hodně klikatá, prostě řidičský romantický zážitek. 

Chceme jít na Opall Hill. Když konečně nacházíme dlouho hledanou cestu, zjevuje se nám, kde se vzala, tu se vzala, úřední cedule se zákazem vstupu z důvodu rizika (ne)přátelského setkání s grizlyi. Asi jsme se měli včas informovat v návštěvnickém centru, tohle by tam určitě věděli ! Vracíme se tedy k jezeru a jdeme na krátkou okružní vycházku Mary Schäffer Loop, která vede zčásti podél jezera a pak se obloukem vrací zpět na parkoviště, nic moc. 

 Zkoumáme další možnosti, jdeme kousek podél jezera k dalšímu parkovišti. Odtud vede cesta na Bold Hills, u  které není žádný zákaz vstupu. Protože shodně odhadujeme, že bychom to mohli do tmy  stihnout, vydáváme se po ní. Je to celkem asi 10,5 km. Zpočátku jdeme po široké pohodlné cestě, která vytrvale stoupá. Skoro to vypadá, jako bychom zde byli sami, ale postupně nás začínají docházet další turisté. Na rozcestí 2 možných výstupových tras  volíme tu strmější, doufáme totiž, že bude  kratší. I tak funíme nahoru dost dlouho. Teprve po dosažení domnělého vrcholu zjišťujeme, že odtud je teprve vidět ten  skutečný. Někde v této pozici se ke stezce připojuje původní "pohodlnější" cesta. Vyhlídka je odtud pěkná, rozhodně budou i horší.

Vydáváme se tedy do krátkého prudkého kopce. Na vršku odpočíváme a rozhlížíme se po okolí. Prohání se tu nějaká pozemní veverka. Pokoušíme se ji fotit, moc se to ale nepovedlo. Zpět se vracíme  po vlastní stopě. Cesta dolů je samozřejmě podstatně rychlejší. Celkem nám výlet zabral asi 5 hodin. 

Vracíme se zpět do kempu. Bereme to přes Jasper, kde doplňujeme zásoby a kontrolujeme předpověď počasí. Po večeři standardně plánujeme zítřejší "činnost", je to jako na vojně ! 

Neděle 31. 8. 2003 - Kaňon Maligne a Pyramid Lake

Ráno nás budí řev elků, kteří se procházejí po kempu a nadávají na civilizaci. Přesně řečeno, elka jsme viděli jen jednoho, to ostatní jsou elčice. V klidu chodí mezi stany a karavany a ožírají keře. Občas snad olíznou i nějaké slané auto. 

Vstáváme kolem osmé, snídáme a jedeme se podívat k lanovce (Jasper Tramway) na horu Whistlers. Okukujeme začátek pěší trasy tamtéž. Vypadá to, že tady medvědi nejsou nebo se alespoň moc neukazují a cesta je tedy pro turisty volná.  Dokonce se zrovna 2 zeměplazové vydávají nahoru. 

My dnes máme v zaměřovači kaňon Maligne. Jedeme po Maligne Road k pátému mostu kaňonu. Stoupáme mírně kaňonem vzhůru směrem k prvnímu mostu. Jak po cestě, tak u  mostu je dost lidí. Zpět k parkovišti se vracíme méně frekventovanou protože strmější cestou, která vede kaňonem o něco výš. Chvíli odpočíváme a posilňujeme se malými mrkvičkami, tolik loni oblíbenými v USA. Jejich kanadská varianta zdaleka není tak dobrá, obáváme se, že zbytek půjde do odpadků. Jdeme pak ještě kaňonem na opačnou stranu směrem k šestému mostu. Údolí je zde již širší. Cestou fotíme zblízka šišky. 

Po návratu na parkoviště obědváme a pak jedeme do Jasperu, kde v informačním středisku zkoumáme předpověď. Vypadá stále dobře, až na to, že v noci má být pouze jen jeden stupeň nad nulou. Zůstaneme v kempu ještě jednu noc a zítra vyrazíme na Whistlers. Odpoledne jedeme ještě k Pyramid Lake. Přecházíme po můstku na piknikový ostrůvek. Obejít ho rozhodně nedá velkou práci. Pozorujeme jezero a okolní hory. Dost tu fouká. 

Vracíme se do kempu a prodlužujeme náš pobyt o 1 noc, za ty peníze nám rádi vyhoví. Kemp je velký, rozdělený do několika sekcí, dvě sekce jsou už z důvodu obnovení přírodních podmínek preventivně zavřené, ale stále je místa dost. Každá část tábořiště má své záchodky s umývadlem. Dokonce tu teče i teplá voda. Také jsou tu kuchyňské přístřešky, do kterých je možno se za deště uchýlit s vařením. Dle průvodce to je dost často, letos je ale hrozné sucho. Kemp má i jeden blok sprch. Vzhledem k jejich vzdálenosti je lepší dopravit se do nich "autmo". 

Zkoumám plánek, protože se mi zdá, že když to vezmu zkratkou, dá se tam poměrně rychle dojít i pěšky.  Vydávám se proto na průzkum. Cestou se však zamotám, a tak si to spíš prodloužím. Zpět už ale trefím podstatně lépe. K večeru se opět dostavuje známé stádo elků, což se zase neobejde bez řvaní. Potvory se brouzdají po kempu celý večer a hlasitě rozprávějí příběhy dalekého Severu. Jedna elčice provokativně leští  svou kožešinou lak našeho auta.

Pondělí 1. 9. 2003 - Výstup na Whistlers

 Vstáváme kolem půl osmé, snídáme a jedeme k východišti výstupu na Whistlers. Čeká nás stoupák do výšky 2464 metrů nad mořem, tedy výškový rozdíl asi 1200 metrů, jakkoli je to jen nějakých 7 km chůze. 1000 metrů nahoru by se sice dalo ujet lanovkou, ale dáváme přednost sportovnímu výkonu. Na parkovišti jsme zatím sami. Válí se tu igelitka s polorozsypanými odpadky po nějakém nevychovaném hovadu ze včerejška. Zrovna když vyrážíme nahoru, přijíždí rangerka a odpadky nakládá do hlídkového vozu. Škoda, že nezatkla znečišťovatele, pomohli bychom jí ho posadit do vozu na ten igelitový pytel se svinstvem. 

Stoupáme serpentinami vzhůru asi od tři čtvrtě na devět. Moc lidí tu nechodí, většinou paďoursky jezdí lanovkou nad našimi hlavami. Cestou k horní stanici lanovky nás předchází jen 5 lidí. Lanovka je impozantní: kromě okrajových sloupů má pouze jednu podpěru ve středu dráhy. Dle průvodce má být asi ve třetině výstupu, ale řekli bychom, že to je o blíž k půlce. Na montáže lanovek si sem často zvou Němce a Rakušáky se zkušeností s podobnými stavbami v Alpách, alespoň jsme viděli usvědčující nápisy s tímto textem na více místech v Kanadě. Cesta k horní stanici lanovky nám zabere téměř 4 hodiny. Chvíli odpočíváme, tepleji se oblékáme a stoupáme na vrchol. Studeně tu fouká. 

Lidí je tu plno, skoro všichni se pochopitelně nechali vyvézt ! 

Z vršku je pěkný rozhled, tak usilovně fotíme. Pak se vracíme k lanovce a posilňujeme se luncheon meatem a přitom fotíme drzé pozemní veverky. Ty neomylně láká pach potravin k usilovnému žebrání. Nedáváme jim nic. Zvykly by si na to a v zimě by bez lidí chcíply hladem, až to tu bude zavřené ! 

Původně jsme plánovali, že dolů sjedeme lanovkou, ale času je dost, a tak se rozhodujeme pro sestup po vlastních. Cesta dolů je dost nepříjemná, klesání je prudké. Jde to ovšemže rychleji než nahoru. Cestou se nás 2 stoupající turisté anglicky ptají, jak je daleko na vrchol. Naše angličtina je okamžitě přivede k českému dotazu, zda nejsme z Čech. Ta potupa ! Pokračujeme tedy raději v mateřštině. Ti dva jsou z české kolonie Brno, ale angličtina jim jde podstatně lépe než nám. Diplomaticky rozptylují naše omluvy za jazykové blábolení milosrdnou lží, že Čech je poznat už podle toho, že nejede lanovkou, ale jde pěšky. No - možná. 

Cesta dolů nám trvá asi 2,5 hodiny. Z parkoviště odjíždíme jako poslední. 

Cestou do kempu odbočujeme do Jasperu, kde doplňujeme zásoby a házíme do schránky včera napsané pohledy. 

Úterý 2. 9. 2003 - Cesta do Lake Louise

Ráno balíme a po osmé hodině odjíždíme směr n.p. Banff. Po dálnici 93 směřujeme do Lake Louise. Cestou zastavujeme u Athabasca Falls, obcházíme vodopády a fotíme. O kousek dál zastavujeme u dalších vodopádů Sunwapta Falls. I ty obcházíme s foťáky. Stavíme ještě na několika vyhlídkových bodech. Přejíždíme sedlo a vstupujeme do n.p. Banff. Na křižovatce Saskatchewan bereme u  "full service" pumpy zbytečně drahý benzín asi za 44 CAD. Teprve na základě pozdějších návštěv tankovacích zařízení si uvědomujeme, že nad stojanem bývá většinou (často ne moc zřetelně, nejraději rukou na víku krabice od bot) napsáno "full service" nebo naopak "self service" a že rozdíl v ceně z toho vyplývající může, ale nutně nemusí, být značný, což závisí na chamtivosti majitele. Zatím jsme většinou řízením osudu trefili většinou "self", teď se nám neopatrnost konečně nevyplatila. Křižovatka Saskatchewan je jediné místo na trase dlouhé snad 150 mil, kde lze brát palivo, tak si tam pořádně mastí kapsu ! Kdybychom počkali až do Lake Louise, nádrž by to sice pořádně vyprázdnilo, ale asi bychom taky dojeli.  Mohli jsme to mít levnější ! 

Kolem jedné přijíždíme do svého dnešního cíle Lake Louise. Jedeme rovnou do místního kempu. Místo získáváme bez problémů. Cena je opět 22 CAD za noc. Kemp je rozdělen na stanový a karavanový, stanová část je obehnána elektrickým plotem proti grizzlyům. Prý se jich tu potuluje několik takových, kteří (právem)  nechtějí akceptovat lidská obydlí ve svých migračních cestách. Na kempovém letáčku nás varují, abychom za tmy rozhodně nechodili do neohražené části kempu a pokud už by to bylo nezbytné, máme se alespoň vyhnout houštinám. Dobrá rada. 

Stavíme si stan a vracíme se k informačnímu středisku. Z vystavených panelů zjišťujeme, že se v okolních parcích vyskytly požáry a někde nejsou ještě zcela uhašeny. Zejména je postižen n.p. Kotenay, kam jsme měli také namířeno. (Po návratu domů pak Tomáš hledá na internetu družicové snímky hořících lesů, vystavené v rangerských střediscích jako tištěné papíry formátu A4 nebo dokonce A3 a protože nachází jen samé chudinky, které se buďto nedají stáhnout, nebo se s nimi nedá jakkoli manipulovat, píše drze přímo do NASA - asi po 40 dnech manželova kádrování v databázích teroristů a složitých překladech jeho angličtiny do skutečné angličtiny mu odpověděli, že doporučují Natural Hazards (http://naturalhazards.nasa.gov/) a Visible Earth Administrator (http://visibleearth.nasa.gov/), podpis neuveden. Patrně mu odpověděl sci-fi počítač HAL 9000 nebo tak něco a styděl se za to, že je jen stroj a pije volej. Díky, Hale!). Kotenay proto raději vynecháme. I v následujícím národním parku Yoho jsou nějaká omezení. Trochu pozměníme plán:  pojedeme odtud napřed dál k městečku Banff a pak se vrátíme zpět a pojedeme do Yoho, snad mezi tím oheň trochu pohasne !

Kromě požárů zde -jak už bylo řečeno- řádí medvědi. Vstup na některé trasy je povolen pouze skupinám o nejméně 6 lidech. Oficiálně proto, že větší skupiny lidí se grizzly spíše lekne. Všichni jsou instruováni, že mají dělat kravál a rušit jím divou i hodnou zvěř. V obchodech se za tučný poplatek prodávají vyběhaná ložisková kulička v kovovém pouzdru, při chůzi to spíš chrastí než cinká. Z 10 metrů už není ve větru slyšet nic. My dva singlové si proto budeme muset vybrat z těch bezpečnějších cest, těžko bychom sháněli společníky do skupiny (možná by nás nějak spárovali rangeři ve středisku, ale neriskovali jsme jazykové nedorozumění, ostatně by to bylo nepohodlné). 

Zkoumáme také předpověď počasí. V noci má být celých 6 stupňů nad nulou, takže na zdejší poměry a roční dobu skoro teplá noc (nacházíme se totiž skoro o 300 metrů výš než v Jasperu). Jinak má být stále slunečno. 

Obhlížíme zdejší nákupní možnosti a následně odjíždíme k jezeru Louise, které leží asi 4 km nad obcí Lake Louise o dalších 200 m výše. U jezera se vydáváme na krátký okruh přes Fairview Lookout, asi 3 km dlouhý. Vyrazili jsme si jen v sandálech, ale ukazuje se, že to chtělo spíš pevné boty, zejména při sestupu z vyhlídky. Cestou zpět do kempu posíláme Tomášovy pohledy. Večer plánujeme zítřejší program. Volíme trasu na "Plain of Six Glaciers", která má být dle průvodce dost užívaná. Snad tam proto medvědi moc nechodí. 

Kemp je umístěn poblíž železniční trati a vlaky jezdí i v noci. Dost to ruší. Medvědy možná taky.

Středa 3. 9. 2003 - Plain of Six Glaciers

Ráno je značná zima. Vstáváme asi v 8 hodin a po snídani jedeme k jezeru Louise, kde fotíme odraz okolních hor v jezeře. Cesta vede zpočátku kolem jezera na jeho opačný konec. Tam teprve začíná stoupat.  Teplota, jako by ji chtěla následovat - roste taky. Cesta je opravdu frekventovaná. Chodí tu i lidé z hotelu, kteří stoupají do kopce pomaleji než já, to už je co říct ! Dole u  jezera postavili někdy na začátku minulého století přepychový hotel jako milionářskou odpočívárnu. Styl stavby je něco mezi pseudo rokokem a současným českým podnikatelským barokem. Protože kapacita stavby už dávno nestačí, přistavují k ní právě v těchto dnech stejně velikou, ne-li větší extenzi v podobném architektonickém stylu. Celkově to působí dojmem Drakulova, rumunský hrabě by se tady skutečně vyžil. Mohl by hlavou dolů slézat po stěně přímo do jezera, aby odstranil noční krvácení z nosu ! Dá dost práce vyřadit tuto příšeru (tu zděnou, Dracula není vidět ani v zrcadle, natož v klidné vodě jezera) ze snímků. Stavba se naopak vyskytuje na VŠECH zdejších pohlednicích. Mimochodem - na jezeře se dá jezdit taky po různých člunech včetně v Česku dost populárních "šlapadel". Cena se počítá za načatou půlhodinu a je nemalá, přes 30 CAD. 

Přicházíme k "tea housu" na pláni ledovců. Odpočíváme, pozorujeme ledovec na okolních kopcích a skotačící veverky. Z ledovců každou chvíli padá menší nebo větší lavina. Led je očividně na ústupu a nejen v letech, kdy se lidstvo začalo pomalu smiřovat s existencí globálního oteplení: cestou nahoru je vidět, kam až led dosahoval před 100 lety: splaz končil prakticky v jezeře, dnes už je tam jen moréna, připomínající výsypku nějakého dolu. 

Pokoušíme se dostat k ledovci co nejblíž, Tomáš jde až na konec vyšlapané pěšiny. Mě se zdá příliš strmá, a tak na něj čekám na vyhlídkovém plácku, kde se hromadí i většina ostatních turistů. Zase tu pobíhá několik zemních veverek a loudí svačiny výletníků. Laviny jsou dobře vidět i odsud. Pád ledu a sněhu většinou avizuje slabé praskání, které rychle přechází v dunivé hřmění. V tom okamžiku teprve letí foťáky a videokamery do výše očí. 

Vracíme se k tea housu a obědváme z vlastních zásob, v restauraci bychom se asi nedoplatili. Poté sestupujeme zpět k jezeru. Je opravdu horko a jsme rádi, že už nemusíme stoupat. Ti, co si dali v hotelu opožděnou snídani a jdou teprve proti nám, jsou na tom hůře, většinou také pěkně funí ! Na skále u  jezera pozorujeme šplhající horolezce. 

Po návratu na parkoviště nasedáme do auta a vracíme se k Lake Moraine. Jdeme na krátkou vycházku kolem jezera. U odbočky na Sentinel Pass je varování, že vstup je povolen jen skupinám od šesti lidí výše. Opět jsou tam medvědi. 

Po procházce kolem jezera se vracíme do kempu. Cestou doplňujeme zásoby v supermarketu.

Čtvrtek 4. 9. 2003 - Banff - Sulphur

 Ráno se zase balíme. Jedeme dál do obce Banff, což je hlavní centrum národního parku. Prý ho mají v oblibě Japonci, protože u  nich běžel nějaký seriál typu soap opera, který se odehrával v místním hotelu (je to rovněž pěkný Drakulov, akorát v méně barokním stylu, tohle bude spíš gotika). 

Cestou po dálnici 1 pozorujeme přechody pro zvěř. Betonové jádro (jak jinak!) je umě olepené shnilými kmeny stromů, dovedně zasazeným kamením, chybí už jen pár starých pneumatik, odložený dětský kočárek a děravý prádelní hrnec, aby byl dojem moderního lesa úplný ! Dálnice je obklopena hustým, vysokým plotem, který je přerušen pouze na těchto přechodech, napočítali jsme jen dva na asi 35 kilometrech.Asi opravdu jen dva budou, na instruktážním filmu v rangerském středisku je celý tento úsek krajiny nahlížen z vrtulníku nebo letadla a je jasně naznačeno, kudy migrační stezky procházely, než se do oblasti nakýblovali lidi. I přes pečlivě udržovaný plot se tu má jezdit pomalu, v informačních centrech vyhrožují radarem a vysokými pokutami, ale moc to nezabírá, lidi jezdí jako blázni. Při dodržování předepsané rychlosti nás předjíždí, co kola má. A to Tomáš taky chvílemi o 10-20 mil překračuje maximální povolenou rychlost ! 

Někde kolem odbočky do n.p. Kotenay vjíždíme do zakouřené oblasti. Kouř se sem stahuje asi především ze  sousedního národního parku, ale v samotném Banffu je cítit také. Ubytováváme se v (patrně z důvodu požáru, kombinovaného s přicházející zimou) poloprázdném kempu Village I. Cena je obvyklých 22 CAD za noc. Stavíme stan a jedeme do města. Začínáme informačním střediskem. Po předchozích zkušenostech se zajímáme hlavně o uzavřené oblasti. Úředník (mají zde "v provozu" hned 4 ouřady, zřejmě specializované na určitý typ outdoorových dobrodružství, i když zeptat se zřejmě lze kohokoli na cokoli) nám tvrdí, že je vše otevřeno, pouze v okolí Lake Louise maluje na mapce oblast, kam smí jen skupiny o minimálně šesti lidech. To už víme i bez něho. Stahujeme se tedy do místního supermarketu doplnit zásoby. 

Po nákupech se přemísťujeme na parkoviště u lanovky na Sulphur Mountain. Parkoviště tu jsou dvě, my parkujeme na horním, protože časově neomezeném. Je to ostatně také blíž k začátku výstupu na vrch Sulphur.  Obědváme za zásob, nakoupených v supermarketu a vydáváme se na cestu vzhůru. Čeká nás asi 5,5 km a 700 metrů převýšení. Podle značek to má trvat asi 2 hodiny, kousek dál je ale varování, že cesta může trvat od 2 do 5 hodin dle kondice turisty.  Stoupáme po pohodlných serpentinách. Trasa občas protíná dráhu lanovky. Cesta nám i s krátkou zacházkou k vyschlému vodopádu trvá asi 2 hodiny a 15 minut. To nám připadá jako dost dobrý čas ... na nás. 

Od hořejší stanice lanovky jdeme po důkladně vybudované cestě (většinou jsou to dřevěnné můstky a schody, zabraňující poničení křehké kleče), na vršek k observatoři. Nachází se tu spousta informačních materiálů o výzkumu tajemství vesmíru z pohybu neutrin a dalších částic, prolétajících Zemí jako máslem bez podstatné ztráty rychlosti. Částicím se do cesty postaví nádrž s nějakým svinstvem, prý se docela osvědčily prostředky, dříve používané pro odstraňování skvrn ze šatů, snad perchlor, nebo co. Do takových nádrží současně nakukuje superrychlý počítač a dělá na prolétající částice: "Baf!". Ony se leknou, na chvíli se zarazí a pak už zase pádí někam mimo sluneční soustavu, aniž by se zdržovaly polemikou, že to byl ale hodně blbej vtip a že mají moc práce v nekonečnu ! 

Pro cestu dolů pak volíme lanovku. Chceme si ušetřit sestup. Zejména Tomáš má otlačené prsty na nohou a ozývá se mu koleno s přetrhanými šlachami, památka na základní pseudo vojenskou službu. Cesta lanovkou dolů je zdarma! Psali to sice v průvodci, ale Tomáš se pro jistotu ptá chlapíka u  lanovky, kolik že stojí cesta dolů. Dozvídá se, že "Big zero dollars!", tak konec váhání (jinak zpáteční jízdenka zdola stojí s daní asi 22 CAD, tedy dost). Dole jsme za několik minut, dle informačního letáku asi za 8, neměřili jsme to. 

Poblíž spodní stanice lanovky jsou "Upper Hot Springs", což má být bazén s horkou sirnatou vodou. Jdeme to  vyzkoušet. Vstup pro jednu osobu je 7,5 CAD plus dolar za úschovní skříňku. Necelou hodinku se cachtáme ve vodě teplé 39°C, déle se to stejně nedá vydržet. Teplota vody je (nejen na můj vkus) příliš vysoká. Všude jsou rozmístěna varování, že nemáme pobývat v horké vodě déle než 20 minut. Asi to neplatí en pro srdcaře... Lístek sem se dá koupit i na celý den a pro celou rodinu, ale na to je cachtátko moc malé a voda moc horká. Ani s kolem postavenými lehátky, na kterých se lidé demokraticky střídají, se tu nedá rozumě utlouct celý den, ani kdyby pršelo ne, protože po nějaké době člověk musí vylézt, jinak by skutečně mohl zkolabovat. Na vše dozírá pro jistotu plavčík. 

Vracíme se do kempu. Opět bydlíme poblíž železniční trati, takže vlaků se nezbavíme. 

Pátek 5. 9. 2003 - Cascade Amphitheatre

V noci bylo poměrně teplo. Vstáváme kolem osmé. Po ránu je zase cítit kouř. Včera odpoledne zmizel nebo jsme si na jeho permanentní přítomnost zvykli ... 

Po snídani jedeme na parkoviště, z kterého vede stezka ke Cascade Amphitheatru. Cestou se zastavujeme v informačním středisku a díváme se na předpověď počasí. Dnes má být  slunečno a až do neděle nemá pršet. Na pondělí jsou avizovány možné přeháňky.

Z parkoviště vycházíme na cestu kolem desáté hodiny. Jdeme přes nyní opuštěný ski areál. Za měsíc už tu možná bude plno sněhu, i když to v tom horku momentálně vypadá neuvěřitelně. Cesta nejprve klesá k potoku a teprve za mostem začínáme stoupat. Převýšení má být nějakých 610 m. Po asi 2,5 hodinách stoupání serpentinami přicházíme do kaskádového amfiteátru, kde chvíli odpočíváme. Moc turistů sem evidentně nechodí, což je pro zdejší křehký ekosystém jen dobře. Jen 2 lidé nás předešli a teprve nahoře jsme potkali další tři, kteří se již vracejí. Cesta zřejmě vede dál po moréně, není ale už tak zřetelná. Zastavujeme se před suťovým polem. Ti dva, co nás předešli, se právě vrací a říkají, že se nám vyplatí vyšplhat se kus dál po suti, že to tam je pěkné. Nám se dál moc nechce a zastavujeme se na oběd. Tomáš se rozvaluje na balvanech a nechce se mu odtud. Je zde skutečně fantastický klid, i když zvířata, kterým tady určitě překážíme a která si nás jistě prohlížejí z různých úkrytů, si to určitě nemyslí a proklínají nás i celou blbou lidskou civilizací. 

Před druhou hodinou se zvedáme a vracíme se zpět. Cestou Tomáš fotí místní květenu. Sestup je poměrně rychlý, až místy nepříjemný. Nahoru ještě stoupá několik dalších turistů. 

My jsme rádi, že už výstup máme za sebou a vracíme se k autu. Ráno jsme ho zaparkovali hned na kraji obrovského prázdného parkoviště, dimenzovaného patrně na invazi Světové Federace Lyžařů, a tak k němu musíme dojít na otlačených šlapkách přes nekonečnou asfaltovou pláň ! 

Jedeme zpět do Banffu. V noci je opět poměrně teplo.

Sobota 6. 9. 2003 - Kratší vycházky v Banffu

Dnes jsme se rozhodli udělat odpočinkový den. Kouř už v podstatě zmizel. Prodlužujeme si pobyt v kempu, původně předplacený jen na 2 noci. Tomáš si léčí nohy otlačené z předchozích sestupů, výstupy mu zdaleka tolik nevadí. 

Po snídani jedeme k jezeru Minnewanka a odtud do Stewardova kaňonu. Je to jen asi 2,5 km, dál vede jen nezřetelná cesta, k jejímuž absolvování je třeba mít permit a hlavně stan a "antimedvědí" bednu na jídlo. Pro všechny případy by asi neškodila ani flinta. Za den se trasa rozhodně ujít nedá. Cestou zpět nás (na rozcestí se stezkou vedoucí kolem jezera) pozoruje místní srnka. 

Vracíme se k odstavenému autu na parkoviště na okraji jezera. Jedeme se kouknout na Cascade Ponds. Je to odpočinková oblast u  dvou rybníků. Nacházíme tam hlavně spoustu kempingových stolů, aneb tak zvaná "romantika za městem". Přivezete si jenom dřevěnné uhlí, vybatolíte se z auta, nacpete si břicho a jedete autem zpět do bytu k televizi. Nic moc. Kromě toho letos, jako všude v Kanadě, nápisy zakazují jakýkoli otevřený oheň, riziko požáru na červené značce "EXTREME HAZARDOUS". Takže ani to maso v kufru by nám nebylo nic platné, i kdybychom klesli tak hluboko !

Dalším cílem jsou Vermilion Lakes. Jedeme kousek po úzké silničce, na jejímž konci vyrážíme na krátkou procházku. Podle průvodce je sem situováno východiště trailu Spray River Loop. Trochu se motáme kolem dříve již vzpomenutého Drakulova (velkého hotelu Banff Springs Hotel). Musí se prokličkovat kolem jeho (placených) parkovišť. Okruh je asi 11-12 km dlouhý. Je to široká prašná cesta, koncipovaná zároveň jako cyklistická stezka a dlužno poznamenat, že tak je také hojně využívaná. Chodců poskrovnu, zato každou chvíli projede kolem nás bicykl, zvíří dobře propečenou masokostní krmnou moučku pro šílené krávy (pardon vápenný prach či jaký sajrajt) a nechá nás ho polykat.  Asi po půl hodině máme výletu plné zuby a to doslova. Řeka není téměř vidět a nás ani nebaví vyhýbat se pořád cyklistům a brodit se kostní moučkou.Vracíme se tradičně po vlastní stopě zpět k autu. Přes cestu nám přechází stádo nějakých laní, asi elčic (zřejmě je těch utroubených potvor v různých oblastech několik typů, tyhle jsou menšího vzrůstu). Na rozdíl od kempových drben se nás přece jen trochu bojí, některé raději ustupují ze stráně dolů, než by se nechaly fotografovat. Kompletně všechny jsou značkované visačkami s čísly, asi aby si mohli v restauracích naplánovat zvěřinové hody, až přijde čas. Je škoda nechat tolik divočiny místním vlkům ! Jestli jsou ale evidovány prostřednictvím Windows, možná některé uniknou svému předplánovanému osudu ! 

Cestou zpět zastavujeme ve městě (učíme se nacházet malá neplacená parkoviště před supermarkety, dokonce i do jedné podzemní garáže by se dalo zadarmo zajet. Na několik hodin se zde dá zastavit pod záminkou nákupu, všude jinde se platí). Obcházíme zdejší krámy. Cestou do kempu se ještě zastavujeme na vyhlídce na Hoodoos. To jsou rozmanité pískovcové útvary, vzniklé působením větru. Indiáni je celkem logicky pokládali za svaté, protože je eroze vytvarovala do skutečně pozoruhodných kamenných záclon i s krajkami. Fotit to moc nejde, ke skalám se nesmí z bezpečnostních i náboženských důvodů, útvary jsou níž než vyhlídka a světlo je velice ostré. Možná kdyby tu člověk strávil den, nebo i víc a hrál si s různými úhly, stavěl stativ a tak vůbec, něco by možná pořídil ... 

V noci je trochu chladněji než předchozí dny.

Neděle 7. 9. 2003 - Přejezd do n.p. Yoho

Odbočujeme do kempu Kicking Horse. Funguje zde systém samoobslužné registrace, stejně lze zaplatit i poplatek za vstup do národního parku (ten s naším National Park Pass_em platit už nemusíme). Vybíráme si stanoviště pro stan (campsite), stavíme své umělohmotné obydlí a vyplňujeme údaje na obálku, stejně jako loni v USA. Cestou zpět do Fieldu vhazujeme obálku s poplatkem do příslušného boxu u vstupní brány kempu. Platíme zatím jen jednu noc, prodloužit pobyt totiž můžeme vždycky. 

Ve Fieldu zastavujeme v informačním středisku. Trochu prší, ale déšť brzy ustává. Je to první přeprška během našeho pobytu ! 

Po návštěvě Visitors centra jedeme k Emerald Lake. Vyrážíme na pětikilometrovou obchůzku jezera. V průvodci se píše, že máte-li v národním parku Yoho čas jen na jednu krátkou vycházku, je vhodné zvolit právě tento okruh. Cestou se líně vyhříváme na sluníčku na lavičce u jezera, dopoledne bylo dost chladné a slabé paprsky slunce přijdou vhod. 

Cestou zpět se zastavujeme u  přírodního mostu přes Kicking Horse River. Řeka si zase jednou vymlela cestu přímo skrze skálu. Do kempu se vracíme dost brzo. Plánujeme program na zbytek dovolené. Zvedá se vítr. Podle předpovědi má v noci a zítra pršet. Mohou prý být i bouřky ! Tak uvidíme, jak se nám zítřejší plány vydaří... 

Večeři připravujeme pro jistotu v přístřešku. Voda se tu má převařovat a skutečně je kalná a nelibě páchne. Pročež tu, kterou jsme nabrali ráno, šetříme na pití a vaříme z místní. 

Pondělí 8. 9. 2003 - Takakkaw Falls

 K ránu začalo pršet. Zdá se, že předpověď vychází. Po snídani v přístřešku uvažujeme, zda tu máme v dešti zůstat. Rozhodujeme se, že ano. Jedeme na parkoviště u  Takakkaw Falls. Je tu plno lidí. Prší jen nepatrně, tak se po obhlídce vodopádů vydáváme na cestu k Twin Falls. Jdeme po poměrně pohodlné cestě, odbočujeme na vyhlídku k Angel´s Staircase a k Point Lace Falls. Déšť však postupně houstne a tak oblékáme pláštěnky. Cesta na potvoru zrovna začíná stoupat, takže se dost potíme. Naštěstí není stoupání dlouhé. 

Kousek za odbočkou k jezeru Duchesnay u  menšího vodopádku se ale obracíme zpět: déšť stále sílí a naděje na jeho konec není velká. Vracíme se k autu. Jedeme zpět do Fieldu, kde zastavujeme v informačním centru. Podle předpovědi počasí má dnes pršet, v noci mají být slábnoucí přepršky a zítra pravděpodobně taky. Pozítří snad bude lépe. Kanadský extrémně suchý podzim pro nás asi skončil ... 

Projíždíme Fieldem a hledáme nějaký obchod a případně i vhodnou restauraci. Je tu pouze malý obchůdek s bufetem. Proti němu je sice restaurace, která má vystavenou tabuli menu za pouhých 6 CAD, ale zrovna z ní vychází jiná zájemkyně o jídlo, která říká, že restaurace má zavřeno. Jedeme k místní pumpě a bereme benzín. Mají tu také obchůdek a malý bufet, který na nás ale neudělal moc dobrý dojem. Celkově je Field prostě díra. 

Co s načatým mokrým dnem ? Rozhodujeme se jet zpátky do Lake Louise, je to ostatně jen 27 km.  Doplňujeme alespoň děravé zásoby potravin. V bufetu si dáváme čaj a k tomu Tomáš nějaký sladký koláč a já  slaný kousek. Ten se ukáže jako dost pálivý a Tomáš mi s ním musí pomoct. Zajídáme to pak lepivými bonbony ze supermarketu. Zdravá strava, naozaj ... 

Vracíme se zpět do kempu. Po lehké večeři v přístřešku jedeme ještě kousek po silnici k vyhlídce na Spiral Tunnels zahřát auto, abychom nemuseli hned zalézt do spacáku. Tomáš schválně jede na nízký převodový stupeň, aby se motor "zapotil". 

Úterý 9. 9. 2003 - Cesta do n.p. Garibaldi

Ráno stále prší, i když trochu méně. Snídáme, balíme mokrý stan a odjíždíme pryč. Míříme po silnici číslo 1 přes n.p.Glacier. Zastavujeme tam v informačním středisku na Rogers Pass_u. Stále prší, chvílemi však déšť téměř přestává. Dle předpovědi tu má být zítra hezky, ale jedeme raději dál. Jakmile opustíme hory, déšť ustává a dokonce svítí sluníčko.

Je možné, že na svém útěku dojedeme do oblasti, kde bude pršet zítra, ale riskujeme to. Snažíme se dostat až  do provinciálního parku Garibaldi. Cestou vidím z auta medvěda, který se potuluje podél dálnice. Tomáš ho neviděl, věnoval se přednostně řízení (asi je to dobře). Zastavujeme cestou na menší nákup. Projíždíme začouzenou oblastí, nedaleko asi zuří nějaký požár. Hledáme současně odpočívadlo na oběd, pokud možno s podmínkou, že k jídlu  nebudeme muset čuchat kouř, ale nedaří se nám to. Buď není odpočívadlo, nebo se ve vzduchu vznáší odporný odér spáleniště. Po dlouhé cestě konečně zastavujeme na odpočívadle a obědváme. Je odsud pěkný výhled na jezero. Postupně se k nám přidávají další řidiči včetně osádky jednoho tiráku. 

Ze silnice 1 odbočujeme po spojnici 97 a pak po 99. Ta vede nahoru a dolů horskými údolími a sedly. Za námi se snad 100 kilometrů drží nějaké místní auto, které by nás rádo předjelo, ale to bychom museli zastavit a to Tomáš natruc nechce udělat. Předvádí tedy celou škálu triků jízdy po serpentinách, včetně co nejostřejší (snad ještě bezpečné - nevím) plynulé jízdy do zatáček v kopci, ale klíště za námi se nás stále drží, až nás po dobré hodině někde dokáže střihnout. Je to úleva nepochybně pro oba, protože ten druhý za námi byl nepochybně v místním terénu asi opravdu zkušenější řidič. Na cestě jsme napočítali 9 úzkých mostů pro jedno auto ve stylu "páni řidiči, račte se dohodnout, kdo je větší a pojede první". Cesta dolů byla dost rozbitá a rozhodně jsme na ní nedodržovali předepsaný rychlostní limit. 

Zastavujeme po šesté večer v Pembertonu ve stejnojmenném hotelu. Dvoulůžkový pokoj tady stojí asi 95 dolarů. 

Středa 10. 9. 2003 - Přejezd na Vancouver Island

Ráno zase prší. Jdeme do hotelové restaurace na snídani. Za 2 snídaně (vejce, slanina, strouhané opečené brambory, 4 toasty, 2 marmelády a čaj) jsme platili jen asi 16 CAD. Servírka se nás zvědavě ptala odkud jsme, prý slyší "another accent". No bodejť ne, když jsme se bavili česky a do toho občas vložili anglický název nějakého zdejšího místa ! 

Na pokoji koukáme ještě v televizi na předpověď počasí. Dnes tu má pršet celý den, zítra občas.

Balíme a jedeme dalších asi 35 km do Whistleru, zdejšího lyžařského centra. Tam samozřejmě rovněž prší, i když jen málo. V místním informačním středisku se díváme znovu na předpověď počasí. Nic se nezměnilo. Uvažujeme, že se někde ubytujeme a počkáme, zda zítra bude lépe. Nakonec se rozhodujeme, že využijeme deštivého dne a přepravíme se na ostrov Vancouver do Victorie. Tam případně strávíme další den v muzeích.

Do Vancouveru je to asi 150 km. Cesta nám trvá dost dlouho, zdržují nás práce na silnici a před Vancouverem menší dopravní zácpa. Pak se ještě "poněkud" motáme po Vancouveru. Máme totiž stále tentýž hrubý plánek města jako na začátku, tak "trochu" kufrujeme. "Trochu" znamená hodinu beznadějného motání se hustým městským provozem, složeným ze samých podjezdů, nadjezdů, zkratek spojek a podobně, než narazíme na něco, co je zase vidět na naší prokleté mapičce. Kvůli tomu jsme přejeli záliv a zamotali se do centra města. Celé je to důsledek jediného chybného odbočení z trasy, když se Tomáš na můj blbý pokyn omylem zařadil do jízdního pruhu, ze kterého pak už nebylo úniku, pokud nechtěl udělat parádní myšku. Na začátku, ihned poté, co jsme zjistili chybu a věděli jsme kde jsme a jak se vrátit, se to sice dalo ještě otočit, ale museli bychom přitom vjet na "private property", soukromý pozemek a toho jsme se v rychlosti 50 km v hodině oba zalekli. No a pak jsme se ztratili a nebylo úniku, než jet pořád dopředu a řešit aktuální situace ... 

U trajektu v Tsawassenu jsme asi v půl druhé. Musíme čekat, další spoj jede až za 90 minut. Prší ... 

Asi ve tři čtvrtě na tři se začíná naloďovat, kupodivu jsme přitom neudělali žádnou ostudu, do ničeho nenarazili a podobně. Nájezd na rampu je ostatně organizován pro blbce. 

Krátce po 15.hodině loď vyplouvá. Jdeme na horní paluby, držíme se ale vnitřních prostor lodi, stále totiž prší. Plavba trvá 1 hodinu 35 minut, jízdenka stojí něco přes 48 CAD za auto a 2 osoby. Na lodi mají pár prospektů o ostrově Vancouver, tak si nějaké cestou vybíráme. Po přistání ve Schwartz Bay se z lodi vyhrne několik stovek aut, která kompletně ucpou příjezdovou silnici do Victorie. 

Dle průvodce mají být ve Victorii nejlevnější hotely a motely na ulici George Road. Poměrně snadno ji kupodivu nacházíme a ubytováváme se v motelu Fountain Inn, který inzeruje ceny od 49,9 CAD. Na parkovišti rostou obrovské ostružiny, po kterých můj mlsný manžel permanentně pokukuje (a při jedné ze svých cest do auta pro věci je pochopitelně ochutnává, jak jinak!). Pro dva lidi stojí pokoj s jednou dvojpostelí pouze 55 CAD, s daní je to ovšem asi 65 CAD. Pokoj má i kuchyňku, takže při vaření večeře ušetříme naši lehce dohasínající plynovou bombu. Vaříme těstoviny s krůtí konzervou. Tomáš suší v koupelně nad vanou úplně promáčený stan, ze kterého v procesu vysychání odpadává neuvěřitelné množství bahna a jehličí, dá to ráno dost práce přijatelně uklidit (přijatelně znamená tak, že se asi uklízečka stejně nahlas v opuštěném pokoji zeptá, které prase tady dnes v noci spalo ?)

Nocleh jsme vzali jen na jednu noc. Uvidíme, jaké bude zítra počasí a jaká bude předpověď. Ráno případně pobyt prodloužíme. Ve zprávách říkají, že zítra už tu má být jen polojasno, raději tedy pojedeme dál. V televizi je plno kanálů, na většině jsou jenle pitomé reklamy. Vypadá to, že běží tak 5 minut filmu na 10 minut reklam !  Chytli jsme kus místních vydání soutěží Kolotoč, Riskuj a Milionář. 

Čtvrtek 11. 9. 2003 - Cesta do provincionálního parku Strathcona

Ráno se po opětovném shlédnutí zpráv o počasí se rozhodujeme pro odjezd. Možná dnes ještě bude trochu pršet, ale na cestě nám to vadit nebude. Než surově utloukat další den ve městě po muzeích ... 

Po snídani proto balíme a jedeme dál po silnici 1 do Nanaima. Odtud pokračujeme po dálnici 19 do Campbell River, kde zastavujeme u obchodního centra. Mají zde i informační středisko, i když ne Bůh ví jak vybavené.  V supermarketu doplňujeme zásoby. Posilňujeme se kakaovým mlékem a nějakými koláči. 

Kolem půl třetí jedeme dál po silnici 28 do provinciálního parku Strathcona. Míříme do kempu Buttle Lake. Kemp není příliš dobře vybaven ! Mají tu jen zapáchající suché záchody a pumpy s vodou. Kempoviště se obsazují samoobslužně. Vybíráme si strategické místo poblíž a současně v bezpečné vzdálenosti od jedněch záchodků a v dosahu pumpy. Na kempovištích jsou jako obvykle piknikové stoly a ohniště. Dělat ohně je ale z důvodu nebezpečí požáru stále ještě zakázáno, přes sílící oblačnost země evidentně ještě nevsákla dost vody. 

Pobyt se platí hlídce, která občas projde kempem. Jedna noc stojí 14 CAD, to je při daném skoro nulovém  vybavení dost drzost! Platíme rovnou 2 noci, stavíme stan a večeříme. 

Po večeři jedeme autem na krátkou obhlídku okolí. Vhodně tím zahříváme motor, aby se v autě, kde před nástupem do spacáků chceme ještě chvíli sedět, dalo vegetovat, než zcela vychladne. 

Pátek 12. 9. 2003 - Elk River Trail

Vstáváme kolem sedmé. V noci bylo chladno, ani ráno není o mnoho tepleji. Jedeme k východišti Elk River Trailu. Je to asi 30 km po úzké silnici. Trail má být dlouhý asi 11 km v jednom směru. Návrat se předpokládá po vlastní stopě. Čeká nás asi 600 m stoupání. Předpokládaný čas jedním směrem je 5 hodin. Na ceduli na začátku cesty se uvádí předpokládaný čas dokonce 6-7 hodin. No - uvidíme, kam až dojdeme. Na cestě narazíme na 2 jednoduché kempy pro ty, kteří si chtějí cestu divočinou vychutnat. Zájemci o přespání v lese musí zaplatit poplatek do kasičky na začátku trailu. Podmínky nestudujeme, netýká se nás to. Nacházíme také vývěsku se jménem nějakého mladého kluka, který se tu už před několika týdny ztratil. Informační leták naznačuje, že ho buďto roztrhali medvědi, nebo někam spadl, případně že potkal "nesprávného" člověka. Ani jedno není moc příjemná představa. 

Cesta napřed chvíli stoupá, ale brzy naopak klesne k řece, kolem které pokračujeme dál do divočiny. Stezka je dokonce trochu značená, což je na zdejší poměry až nezvyklé !  Trasa většinou mírně stoupá, někdy ale pro změnu trochu klesne, na cestu zpět proto budeme muset počítat téměř stejný čas jako na cestu tam. Řeku ani moc nevidíme, spíš ji jen slyšíme, k zahlédnutí je dost vzdálený odraz vodní hladiny jen občas.  Ani průhledy na okolní hory nejsou nic moc, cesta vede výhradně lesem. 

Cestou fotíme různé houby. Kromě běžných holubinek, chorošů a muchomůrek vidíme i skutečně obrovské pravé hřiby přímo u  cesty. Jeden z nich právě ožírají 2 velcí slimáci, jeden bílý a jeden nevídaně fialový. 

Asi po 2,5 hodinách přicházíme k prvnímu kempu. Je tu pár plácků pro stany, záchodek a varování, že jídlo se má umístit na stromy, aby ho nesežrali medvědi případně i s nocležníky. Na stromě je zavěšeno drátěné lanko, na který se karabinkou dá přichytit potravinový pytel, asi to tu myslí s těmi medvědy opravdu vážně! 

Stoupáme dále, místy prudčeji, občas se nám naskytne nějaký ten výhled ve stylu "nic moc". Na jednom místě přecházíme po spadlém kmeni, Tomáš mne musí HODNĚ přesvědčovat, abych si na něj s jeho pomocí stoupla a šla po něm. Na zpáteční cestě pak zjišťujeme, že to místo se dalo pohodlněji obejít po (vlhké a tudíž kluzké) skále. 

Druhé tábořiště je podobné jako první. Pokračujeme v cestě kousek za něj, je už ale jedna hodina pryč, a tak se bez valné radosti rozhodujeme pro návrat. K jezeru na konci cesty se má navíc šplhat po skále, to by se mnou mohlo být dost náročné. Cesta zpátky je podle očekávání nechutně dlouhá. V protisměru potkáváme  postupně několik dvojic hikerů s výbavou na kempování. Šťastný pobyt v Medvědíně, přátelé ! 

U prvního tábořiště obědváme. Návrat k parkovišti je nudný. V závěru si Tomáš dokonce myslí, že jsme snad někde uhnuli z cesty a jdeme špatně, není to ale pravda, to se jen cesta tak svíjí nahoru a dolů. 

Cestou tam mne kousla nějaká vosa. Kousnutí několik hodin dost pálilo, ale pak to přešlo, nesvěřovala jsem se (ženský víc vydrží). Tomáše zřejmě ve stejném místě kousla ta samá bestie na zpáteční cestě a slušně mu natekla ruka! Nadává, že to bolí. 

Na parkoviště dorážíme pořádně unavení po páté hodině a stahujeme se zpět do kempu. 

Sobota 13. 9. 2003 - Flower Ridge Trail

Vstáváme opět kolem sedmé, je o něco tepleji než včera. Balíme a vyrážíme s celým vybavením na východiště Flower Ridge Trailu. Má to být 6 km jedním směrem. Úmyslně jsme zvolili trasu s větším převýšením než včera, a to 1040 m. Myslíme si naivně, že by mohl být lepší rozhled. Chyba lávky ... 

Cesta stoupá dost prudce s občasnými krátkými poklesy. Trasa vede opět lesem, takže zase není nic moc vidět. Houby tu sice nějaké jsou, ale jen prašivky. Stoupáme asi 3,5 hodiny, až se dostáváme na ploché místo více méně na vršku. Vypadá to sice, že by se dalo stoupat ještě o kousek dál, ale stezka se nám ztrácí v houštinách a je otázka, zda se tam vůbec smí chodit. Okolní hory jsou částečně zamžené, prostě nic moc. Obědváme, což je skvělá příležitost pro drzé ptáky  (Clark´s Nutcracker), kteří se na vteřinu občas zjevovali už při cestě nahoru a odhadovali, kdy se asi pustíme do jídla. Pořád nás obletují a jeden se mi v letu snaží sebrat kus masa přímo z chleba. Leknu se a část nakrájeného obsahu šunkové konzervy mi padá na zem. Tak jim to teda hážu, ať se tím třeba udáví, potvory ! Chvíli dají pokoj, rozdělují si totiž kořist. Další dávku šunkové konzervy už chráním lépe. Drzí ptáci pokračují v hlídkových náletech. Hážeme po nich v zoufalství kamení (bezpochyby se jedná o chráněné druhy a nesmí se to), ale moc ji to nevadí, pokládají projektily za další dávku výživy a vrhají se za šutry do křoví. Vydělali jsme na tom pouze spoustu kvalitních záběrů opeřenců a já možná navrch ptačí chřipku. 

Po obědě Tomáš znovu okukuje, kudy by se dalo pokračovatt dál nahoru, cestu ale nenachází. Mě se dál stejně nechce, je zataženo a rozhled tak jako tak nebude stát za moc. Vršky kopců byly po celou dobu oběda v mracích. 

Vracíme se tedy zpět. Cesta dolů je dost nepříjemná, protože sestup je extrémně prudký. Podivuji se, jak jsem mohla tak rychle vyšplhat nahoru ! Tomáš v nestřežených okamžicích mlsá nějaké lesní plody, doufám, že mu bude blbě, až se jednou splete a sežere něco nejedlého ! On však drze tvrdí, že když něco jednou vypadá jako malina nebo ostružina, tak to malina nebo ostružina taky bude a cpe se tím dál. Cestou zastavujeme na jedné vyhlídce. Když ji opouštíme, zrovna přicházejí zdola dvě turistky. Víc lidí jsme na této stezce nepotkali. K autu se dostáváme kolem půl čtvrté. Obloha je stále zamračenější. 

Cestou do Campbell River zastavujeme u  Lupin Falls. Jsou docela pěkné, je tu ale tma, takže se nedá fotit. Ve městě bereme benzín. U první pumpy Tomáš neuspěje, nedaří se mu použít platební kartu přestože (nebo právě proto že) mu obsluha na dálku radí z amplionu nad stojanem, když vidí jeho souboj s technikou, co že má kde zmáčkout. Vztekle jede jinam, pump je tu naštěstí nepřeberně. 

Ubytováváme se v motelu Super 8 (92 CAD za dvoulůžkový pokoj s "volným" kafem nebo čajem a sušenkami k snídani). Předtím jsme se zkusili zastavit v nějakém šikmookém podniku, byla to však evidentně červotočivá bouda s výhledem na moře za 80 babek bez daně. To je jednoznačně moc, zlatá Victoria a její motel za 65 včetně federální taxy ! 
V televizi sledujeme večer hlavně předpověď počasí. Na východě -někde kolem Kuby a Floridy- prý řádí hurikán Isabela. 

Neděle 14. 9. 2003 - Cestou do Nanaima

Vstáváme kolem půl osmé, snídáme a pak se koupeme v motelovém bazénku a vedle umístěné teplé lázni. Jsme tam sami až na utopeného obrovského brouka, který zřejmě pronikl dovnitř líně se otáčejícím ventilátorem a pak bídně zhynul v lidském chlorovaném bazénu, skutečně hrozná smrt ! 

Odjíždíme po deváté hodině směrem na Nanaimo. Zvolili jsme si silnici 19A, která vede podél pobřeží (sem jsme se dostali po nudné rychlostní dálnici). Cesta zpět vypadá na velké klikacení, ale snad na ní výměnou za usilovné kroucení volantem uvidíme něco víc, než jen asfalt. 

Zastavujeme v Courtenay, kde kupujeme nějaké pečivo, načež pokračujeme v cestě. U Quelicum Beach odbočujeme po 4A a pak po 4 k Little Qualicum Falls. Je to provinční park a platí se tu 1 CAD za 1 hodinu parkování nebo 3 CAD  za celý den. Peníze nikdo nevybírá, mají zde automat, který schlamstne Vaše peníze a výměnou za to Vám vytiskne hezký lístek. Lístek musíte umístit za čelní sklo auta, kterému v opačném případě hrozí odtah. Známe sice spoustu spoluobčanů, kteří by to riskli a nekoupili by nic, ale my jsme srabové daně platící, tak se podřizujeme. Přicházíme tím o jeden dolar, dohadujeme se, že to za hodinu musíme stihnout a kvůli několika případným  minutám navíc nás snad pronásledovat nebudou ...

Jdeme na vycházkový okruh kolem Lower Falls a pak kolem Upper Falls. Vodopády jsou celkem pěkné, zejména ten horní. Na padající vody tady s námi kouká plno lidí. Před odjezdem Tomáš rozměňuje nějakému francouzsky hovořícímu turistovi drobné. Ten je tak zblblý pedanticky přesným vracením, že nakonec Tomášovi nechává 1 dolar navíc, protože zase pro změnu on jemu nedokáže vrátit. Následkem toho máme parkování zadarmo, Jan Werich by asi zopakoval jeden ze svých slavných výroků: "Mě se to krylo". 

Další naší zastávkou je park MacMillan. Jsou tu dva vycházkové okruhy lesem velkých Douglasových jedlí a červených cedrů. Toto místo každému směle doporučujeme, naučná stezka je udělaná moc pěkně. Fotíme jako vzteklí, dovolená se pomalu rozplývá a tohle jsou poslední příležitosti něco si uchovat na památku. Zůstanou nám různé odrazy ve vodě, jedovaté rostliny, odumírající padlé kmeny, jedním slovem klasika. 

Dále zastavujeme u  Englishman River Falls. Platíme zase dolar za parkování a obcházíme horní a dolní vodopád. U spodního je cedule, že skoky z (vysokého) mostu do vody jsou zakázány. Říkáme si, že by do té louže dole skákal snad jen blázen, když se kolem nás během návratu na parkoviště přežene parta řvoucích lidí. Pak slyšíme nejméně dvě silná plesknutí do vody. Vypadá to, že skoky z toho mostu jsou pro místní oblíbenou zábavou, snad se těm blbům nic nestalo a pokud ano, tak jich stejně na světě v průměru neubude ! 

Odjíždíme už bez zastávky do Nanaima. Při sjíždění z dálnice se poněkud motáme, ale nakonec se nám cestu do města podaří najít. Ubytováváme se v motelu BlueBird s cenou cca 66 CAD (s daní) za dvoulůžkový pokoj. Už mají sice jen dražší čtyřmístné pokoje se dvěma dvojlůžky, ale starší paní recepční a asi majitelka v jedné osobě, nám ho za slib, že použijeme jen jednu postel, nechává za rozumnou cenu. Hodná Kanaďanka, děkujeme ! 

Pondělí 15. 9. 2003 - Příjezd do Vancouveru

Ráno odjíždíme na trajekt z Departure Bay. Lístek zpět stojí něco přes 48 CAD, cena se řídí dnem v týdnu.  Pátek a pondělí jsou pak jakožto cestovatelsky exponované oceněny výše . Čekáme do 10:30 na další trajekt. Přijeli jsme sem kolem deváté a jsme proto mezi prvními čekajícími. Stojíme dokonce jako první auto ve frontě  číslo šest. Budeme na loď najíždět ve druhém štrůdlu, ten první je navíc kratší než ostatní a jeho čumák je  někde dost daleko za námi, je to prostě podivné. Po desáté hodině připlouvá trajekt z pevniny a vypouští dávku zájemců o Vancouver Island. 

Kolem 10:15 začínáme s mírným zpožděním několika minut vjíždět na trajekt. Podle pokynů černošky s plácačkou musíme zatočit kolem nevhodně zaparkovaného náklaďáku o 180 stupňů do protisměru, abychom se tak dostali na nájezdovou rampu, je to tentokrát dost komplikované. Ostatní za námi to mají snazší, vidí, kudy jedeme my. Vyfasovali jsme trochu menší loď než byla ta, kterou jsme připluli do Victorie. 

Na horní palubě pozorujeme opatrný manévr vyplutí z přístavu a připomínáme si scénu vyvedení hvězdoletu z kotviště v space cajdáku Hvězdná pěchota: "Do srážky 15 metrů, 13, 10, 8, 6 ... srážka odvrácena!". Sestupujeme pak do krytých prostor lodi. Kupuji v obchůdku podrobný plán Vancouveru, nechci riskovat nové bloudění městem. Plánek stojí jen něco přes 4 dolary, při minulé cestě jsme ho na trajektu neviděli. V bufetu si dáváme kus pizzy s limonádou. 

Přistáváme v Horseshoe Bay. Po přistání vyjíždíme z lodi mezi prvními a vrháme se směle na dálnici 1 a 99 současně. Vlastně jsme z ní neuhnuli, na mapě je trasa trajektu drze očíslována právě jako "jednička" ! Že vede po vodě ... no kdo by na takovou drobnost bral zřetel !! 

Odbočujeme po silnici 99 a pak po 99A na Main Street a Kingsway. Dle průvodce tu mají být cenově přijatelné hotely a motely. Zastavujeme u  hotelu Ramada, tenhle řetězec už známe z loňska. V ceně ubytování je i kontinentální snídaně. Mají tu venkovní bazén, ale na koupání je už dost chladno, jakkoli voda vypadá čistá a utopených brouků ze Super Osmičky prostá. Bydlíme ve třetím patře, pokoj 319. Všechny věci nataháme do pokoje, musíme zapakovat na zpáteční cestu. 

Opuštíme totálně zbordelený pokoj plný špinavých hadrů a jedeme do města směrem do proslulého Stanley Parku (Tomáš pak dost dlouho po návratu s údivem náhodou zaznamená, že za světovou soutěž Stanley Cup a za výstavbu Stanley parku "může" jeden a tentýž pán). V hustém městském provozu bohužel omylem mineme obě odbočky vedoucí k parku, a tak nám nezbývá, než pokračovat po Capilano Road ke Capilano Suspension Bridge. Tam zastavujeme. Parkoviště jsou tu placená (za 3 CAD na hodinu!), Tomáš proto parkuje auto před nějakou restaurací, které vypadá, že je "fee free" (nebylo, ve Vancouveru není NIC zadarmo). Nicméně jdeme přes ulici k Capilano parku. Vstupné do něj stojí i s daní přes 18 CAD. To se nám zdá za chvíli prohlídky trochu moc, a tak tam jdu jen já. S Tomášem si dáváme sraz za hodinu a když mi to bude trvat déle, tak další o 30 minut později. 

Capilano Suspension Bridge je zavěšený most, je to známá turistická atrakce. Všude je plno lidí, kteří chodí  sem a tam a vzájemně se fotí. Most se přitom výrazně kývá ze strany na stranu. Vstupuji na něj, ale houpání mi nedělá ani trochu dobře, raději se vracím na pevnou zem (později zjistím, že jsem peníze za vstupné vyhodila zbytečně, snímky byly rozmazané). Procházím obchod a několik vyhlídkových míst a vracím se raději ještě před uplynutím prvního termínu před bránu. Tomáše mezitím někdo upozornil, že místo, na kterém stojí, je samozřejmě také placené a rovnou mu dal nevyčerpaný parkovací lístek, manžel utrousil, že si přitom připadal dost jako bezdomovec (po přeparkování se dokonce odvážil konverzace s nějakými dvěma studentkami, které potkal na procházce. Ty mu prý říkaly, že poplatek za Capilano je skutečně nehorázný - taky tam prý nešly). 

Po cestě zpět přes záliv konečně vjíždíme do Stanley Parku. Zastavujeme na vyhlídce. I tady se za parkování pochopitelně platí - 1 CAD za 45 minut, případně 4 CAD za celý den. Platíme 4 CAD a jdeme na procházku parkem. Couráíme kolem otevřené zelené plochy, která vypadá jako hřiště (Tomáše pochopitelně zajímá hlavně to, že všude kolem rostou mraky černě zralých ostružin a zase se jimi láduje). Přecházíme most přes dálnici protínající park a obcházíme jezero Beveare. Jezero je skoro úplně pokryté lekníny a plavou po něm divoké kachny. Kolem  běhají houfy zcela krotkých veverek. Od jezera se už za tmy vracíme zpět k autu a jedeme zpět do hotelu, kde během večera zabalíme zavazadla.

Úterý 16. 9. 2003 - Odlet z Vancouveru

Ráno jdeme na předplacenou hotelovou snídani. Je možno si dát kafe nebo čaj, džus, nějaké zrní s mlékem, sladké koláčky, toasty s máslem, džemem, případně medem. Cosi jako napodobenina standardního Continental Breakfastu. 

Po snídani dobalujeme a stěhujeme věci do auta. Bez velké lítosti vyhazujeme do odpadků stan, který jsme posoudili jako použitelný pouze za sucha. Rovněž moje kdysi nepromokavá bunda již dosloužila a následuje stan  na jeho poslední cestě. Následkem toho máme náhle v batozích víc místa a můžeme si dovolit umístit v nich i pohorky a jet jen v lehkých botách. Tím mimoděk vzniká šance, že nás na letišti nebudou přezouvat, turistická obuv s kovovými úchytkami pro tkaničky na detektoru kovu odporně píská a od té doby, co do letadla nasedl blbec s trhavinou v podrážkách ... 

Jedeme naloženým autem do Stanley Parku k akváriu. Jestli nám tam vůz někdo ukradne, přijdeme kromě letenek a dokladů (ty nosíme pro jistotu všude s sebou) o všechno včetně památek, nasbíraných za celou cestu. To by byl hodně blbý fór ! 

Platíme parkovné na celý den a jdeme do akvária, zrovna začíná krmení běluh. Rychle zjišťujeme, že je krmení koncipováno hlavně jako show pro děti. Procházíme proto rychle kolem venkovních prostor pro vydry, lachtany, želvy a delfíny a sestupujeme do podzemí, kde je možno zvířata pozorovat z boku a zespoda  prosklenými stěnami. V prohlídce pak pokračujeme do prostor, kde jsou menší akvárka s příbřežní kanadskou faunou. Kromě rybiček a jiných mořských potvor jsou tu také žáby (místní i exotické včetně jedovatých), hadi a krokodýli. V další expozici jsou rybky a korály z tropických moří. Mají tu i úsek tropického lesa s ptáky, želvami a motýly. 

Po prohlídce akvária jdeme pěšky k totemovému poli. Očekávali jsme víc, Vinnetou předváděl v Jugoslávii při natáčení svých příběhů hezčí špalky! 

Podél pobřeží se pak couráme do zahradnicky upravené části parku, mají tu dokonce i růžovou zahradu (na podzim už bohužel dost odkvetlou). Vracíme ze zpět k autu a jedeme do downtownu k Canada Plaza, Tomáš celou dovolenou otravuje, že chce vidět něco z programů místního IMAXu. Nedaří se nám ale vůbec zaparkovat, je tu zřejmě jen několik placených podzemních parkovišť za 7-9 dolarů. Ne, že bychom je neměli, ale stejně nevíme, jak daleko pak poběžíme za tím IMAXem, nemáme už moc času. Nabíráme tedy kurs směr letiště. Cestu nacházíme poměrně snadno, směrovky s nápisem Airport jsou nepřehlédnutelné.  

Půjčovně Alamo vracíme její předražené auto a nakládáme zavazadla na letištní vozík. Vozík však musíme k naší nemalé lítosti brzo opustit, protože do odletové haly v patře vedou pouze pojízdné schody. Dalo by se asi projet nějakým výtahem, ale po chvíli hledání to vzdáváme. Stavíme se do fronty k přepážce Air Canada. Zpočátku fronta vůbec nepostupuje, "economy" pasažéry odbavuje jediná úřednice. Navíc před námi vzniká podle zákona schválnosti skrumáž díky rodině s příliš těžkým zavazadlem - celá famílie přeskupuje své věci  tak, aby nemusela platit nadváhu. Připadá nám to jako šaškárna, protože letadlo poveze tak jako tak stejný náklad, pouze jinak rozepsaný. Navíc ti hluční pacholci vyhlížejí na kanadské Romy (že si dovolujeme na tomto místě trochu rasismu). Celou skupinu komanduje dosti nahlas madam o rozměrech a váze malé dodávky. Naštěstí začínají úřadovat i další přepážky a úředníci první třídy berou i "podřadné" economy pasažéry, aby se hala vyčistila. Úředník, který vyfasuje nás, nám dokonce balí naše zavazadla do pytle, když si Tomáš stěžuje, že na nich máme moc šňůrek a spon, které by se při přepravě mohly zamotat do jiných zavazadel  ("prezervativové" balící celofány ve Vancouveru bohužel zatím asi nemají).

Zavazadla se nám naštěstí podaří podat až do Prahy, abychom se o ně v Londýně nemuseli starat, pouze  palubenky si při přestupu budeme muset vyzvednout, to je ale dost obvyklá procedura. 

Protože máme ještě dost času, couráme po letištních obchodech a teprve potom zamíříme ke vstupu na terminál D, ze kterého odlétáme. Tam zjišťujeme, že musíme zaplatit nový speciální security poplatek 15 CAD na osobu ! Bez něho prý nás do letadla nepustí ! Platíme si tím pouze důkladnější vstupní prohlídku, neboli šijeme sami na sebe bič. Naše zavazadla jsou podezřelá (hlavně asi proto, že jsme tu jako jedni z prvních a obsluha nemá do čeho píchnout), tak jdeme na osobní prohlídku. Tomášův batůžek je podezřelý, ale poté, co manžel vytáhne fotoapatát, ochranka se upokojí a Tomáš je milostivě propuštěn. Největším problémem se stane vzápětí  můj batůžek, který chci s sebou na palubu. Několikrát ho protáhnou sem a tam rentgenem, v duchu se pokorně  modlím za filmy, schované uvnitř. Nakonec se ukáže, že podezřelá věc je čelovka. Úplně jsem zapomněla, že ji tam mám. Teprve, když jsem ji nahmatala a vytáhla, byl úředník spokojen. Na rentgenu to skutečně vypadalo jako bomba: dva hranaté stíny, propojené evidentně plochým kabelem ! Zajímavé je, že Tomášovu čelovku ti povedení máci nenašli, zřejmě byla maskována stejně podezřelým foťákem. Skoro bychom tento návod neměli ukazovat Al Kejdě: do batohu dáme 5 podezřelých věcí a když si něčeho ochranka vůbec  všimne, jednu nevinnou věc vyndáme, bomba je samozřejmě až vespod. Obáváme se ale, že v návodech pro teroristy-začátečníky tohle už tak jako tak nechybí ! Je ale škoda za takovou parodii platit navíc 15 dolarů a doufat, že let bude bezpečnější, je to něco podobného, jako v roce 2001, kdy 2 měsíce po útoku na Věže, při přestupu v Miami, propustila ochranka náš raft, ve kterém byly fikaně zabalené masové konzervy. Balík se složebým gumovým prámem člunem vážil kolem 35 kilo a nikomu se ho asi nechtělo rozbalovat, i když ten plech musel být na rentgenu jasně vidět ... pokud vůbec zavazadlo přes rentgen šlo! Kromě jiného jsme tím vlastně přes USA propašovali jídlo a to se samozřejmě taky nesmí ! Mrzí nás to takhle říkat, ale současná bezpečnostní opatření, otisky prstů a chystaná oční pozadí v pasech jsou tak akorát buzerace slušných lidí, zločinci se jim stejně vysmějí !  

Po přežití prohlídky čekáme na odlet, nástup začíná v 19:30. Letíme Boeingem 767. Startujeme s mírným zpožděním, nic mimořádného. Odlet měl být ve 20:05, ale dost dlouho nakládají zavazadla a neobvykle dlouho pojíždíme ke startovací dráze. 

Po cestě dostáváme běžné letecké jídlo, i když mi připadá trochu chutnější než je běžný průměr. V noci prý promítali slušný film (Šťastný Luke), zaspala jsem ho. Další projekce byly už obvyklé nekoukatelné blbosti. 

 Středa 17. 9. 2003 - Návrat domů

Ráno dostáváme lehkou snídani. Přistáváme ve 13 hodin místního času v Londýně, na starém dobrém  Heathrow. Musíme bohužel asi 10 minut čekat na volnou stojánku. I tak jsme si sedli o něco dříve. Letadlo nakonec opuštíme na terminálu číslo 3 a autobusem se stěhujeme na terminál 1. Jdeme si k přepážce British Airways pro palubenky na let do Prahy. Na letenkách sice není vytištěna odletová brána (asi ještě nevěděli, kam éro do Prahy zaparkují), ale dostáváme informaci, že to nejspíš bude brána 27. Ty jsou prý ale dvě - "A"  a "B", tak si máme dát pozor, která to bude ! No dobře. 

Na bráně 27 jsme zbytečně brzo, protože letiště je prorostlé pojízdnými chodníky a jakákoli běžná vzdálenost se tu dá rychle překonat, pokud člověk zrovna moc nekufruje. Náš let ještě není na tabulích uveden. Asi až půl hodiny před odletem se teprve objevuje informace o bráně a začínají se courat cestující, dohadujeme se, že ty zase poslali předběžně na špatnou adresu, protože jsme pouhou hodinu před odletem byli na bráně s manželem sami dva ! 

Nastupujeme do Airbusu 319. 

V Praze po přistání odstojíme dlouhou frontu před pasovou kontrolou. Zavazadla dorazila tentokrát v pořádku