USA

následující text by nevznikl bez standardně pečlivých poznámek mé ženy. Proto jsou tyto zápisky už asi třetím rokem psány v ich-formě Aničky, doplněné nenápadně o mé postřehy a jedovatosti. Pokládám tento postup za férový, protože, já si žádné poznámky cestou zásadně nedělám. Obyčejně Anička napíše s obvyklou strohostí absolventa MatFyzu exaktní kostru příběhu a já to "olepuji slohem". V případě Velké Americké Cesty se mohu alespoň vymlouvat na to, že jsem řídil a musel jsem se celou noc připravovat nad mapou na další štreku (což ovšem není pravda, spal jsem jako dřevěný samorost a starosti o navigaci jsem nechal rovněž na své ženě ...).

Dovolená byla moc pěkná a těm, kteří by se snad báli něco takového také podniknout v obavě před sérií neskutečných trapasů, lze poradit jediné: chce to jen duševní stabilitu. Potíže se zákonitě dostaví, ať se člověk na cestu připravuje sebe pečlivěji. Ve smyslu Murphyho zákonů SE VŽDYCKY NĚKDE NĚCO ...ehm... NEZDAŘÍ a to i v případech, kdy to není fyzikálně vůbec možné. Cestovatel si problémy jednoduše nesmí připouštět. Výměnou za to shledá, že lidi si skoro vždycky nějak pomůžou, nebo vaši chybu tolerují a to zejména v Americe. Ve chvíli největšího zmatku tam potkáte amerického Čecha, jehož pradědek měl za Kolínem mlejn. Tak s chutí do toho ! Protože pokud si cestovatel maléry připustit chce, měl by se připravit doslova na všechno a to zase stojí zbytečně moc nervů ...

O B S A H

Úterý 3. 9. 2002 – Odlet

První odjezd na dovolenou z našeho nového domova v Břevnově (odjížděli jsme odtud už loni do Kostariky, ale to byl byt ještě v hodně nehotovém stavu a stěží nějak fungovalo topení). Odcházíme z asi ve čtvrt na šest. Dle plánu sice jedeme autobusem 191 na Petřiny, kde chceme přestoupit na autobus 179, ale protože jsme chytře vystoupili na konečné a ostatní autobusy stojí někde jinde, nemůžeme najít zastávku. Musíme se vydat pěšky zpět na předchozí stanici. Ta je ovšem dost daleko a plánovaný přípoj nám samozřejmě ujíždí. Ještě že máme dost času a následující autobus číslo 179 nám stačí !

Na letišti se ocitáme kolem půl sedmé. Nejsou tu žádné volné zavazadlové vozíky, tak musíme batohy, už zabalené do fólie, poměrně nepohodlně tahat v náručí. Britové v této době zrovna provádějí své protiuprchlické kontroly, pročež musíme nejprve vyplnit příslušný papír a nechat se “vizuálně zkontrolovat“, zda nepřipomínáme jistou etnickou skupinu. Teprve poté se můžeme vydat k odbavovací přepážce. Batohy jsou tentokráte těžší než jindy (20,1 a 20,3 kg). Čím více takzvaně lehkého oblečení máme, tím víc se batohy nadouvají, zajímavý paradox ! Možná jsme trochu moc odlehčili svá kabinová zavazadla. Asi tak kilogram navíc mohou mít na svědomí těžší nafukovací karimatky – stárneme a naše záda chtějí pohodlíčko.

Nastupujeme na bráně B8 do Boeingu 737-400. Letenky nám na cestu zařizoval náš loňský “kostarický“ podnikatel v letecké dopravě Honza Hroneš a ten vybral pro celou cestu British Airways (zpáteční letenky do San Francisca s odletem z Los Angeles o měsíc později vyšly na dost neuvěřitelných 21 532 korun i s letištními poplatky, Honzovi budiž provolána čest a sláva).

Odlétáme v 8:30 asi s půlhodinovým zpožděním, v Londýně přistáváme někdy v 10 hodin místního času. Přejíždíme letištním autobusem z terminálu 1 na terminál 4 a čekáme na odlet ve 13:05 do San Francisca. Kolem půl jedné jdeme k další, tentokrát londýnské, bráně číslo 8. Při namátkové kontrole mi zabavují menší klubko provázku. Dohadují se zřejmě, že mám v úmyslu posádku spoutat. U Tomáše zase poutá pozornost budík bez baterek (aby netikal v batůžku a nezpůsobil paniku), ale nakonec mu ho nechají.

Startujeme asi s 45 minutovým zpožděním. Letíme poměrně novým Boeingem 777. V opěradlech sedadel jsou zabudované maličké ploché obrazovky, na kterých lze sledovat 12 programů nebo informace o letu. Letíme přes Island, Grónsko a Kanadu. Získali jsme výměnou místo u okna na žádost pasažérky, která si paradoxně přeje “uličku“. Její rodina prý se veze v Bussines Class (hele, lepší lidi, ale na manželku jim nezbylo !) a nechce nás rušit neustálým vstáváním při pochůzkách za nimi. Na své místo se naše spolucestující vracela skutečně jen na jídlo a pak na přistání.

V San Franciscu přistáváme jen s mírným zpožděním asi v 16:15 (mínus 9 hodin proti našemu času). Čekáme dost nekonečnou frontu před imigračními přepážkami. Samozřejmě jsme si vybrali nejpomalejší frontu, takže když se dostáváme k pásům se zavazadly, je jasné, že jsme téměř poslední. Na pásu se ale točí jen můj batoh, Tomášův nikde není. Na radu nějakého zřízence jdeme k informační přepážce. I u té je značná fronta. Když se konečně dostáváme na řadu, jsou tam jen úředníci z Air France a ti nás posílají někam na pevné pracoviště British Airways, které musíme dost dlouho hledat. Úřednice už na nás čeká a diví se, kde jsme tak dlouho. Zavazadlo se prý zdrželo v Londýně (proboha co na něm bylo podezřelého ?) a přiletí prý zítra prvním letadlem ve 13:10 místního času. Než se k němu dostaneme, bude tak 14 – 15 hodin.

My ale chceme kolem desáté dopoledne odjíždět do poměrně vzdálených Yosemitů. Úřednice suverénně tvrdí, že tam bude možno zavazadlo poslat okamžitě za námi, a zjišťuje možnosti. Podle toho, co stíháme pochopit z její komunikace s jinými dodavateli to ovšem nijak slavné není – chtějí zřejmě za své služby pro škudlivé Brity trochu moc peněz. Po americku se ovšem nejedná o “žádný problém“, jen se (kromě jiného) nějak stále nedaří dovolat se na telefon, který máme na našem rezervačním lístku pro Yosemity. Žádá nás tedy, abychom po příjezdu do kempu zavolali a upřesnili adresu, na které se budeme zdržovat ...

Z hlediska událostí následujících 4 dnů byl náš souhlas s tímto plánem absolutní blbost. Měli jsme na ten batoh samozřejmě počkat a vyrazit do Yosemitů později. To bychom ale zase museli zavolat do kempu, aby nám podrželi rezervaci, protože bychom skoro pětisetkilometrovou vzdálenost nestihli do pěti odpoledne, kdy kemp zavírá, ujet. Úřednici British Airways se večer nikam dovolat nepovedlo (narazila na samé automaty, rangeři si dávno hověli ve svých srubech), ráno to Tomáš po marném souboji s týmiž answeringovými mašinami rovněž vzdal, protože před 9:00 zase nebyl nikdo k zastižení. Hotel je samozřejmě žádoucí opustit do 12:00, raději dříve. Hrozilo nám reálně, že nám předplacená rezervace s Yosemitech propadne, alespoň tištěné poučení na smlouvě cosi takového pravilo. Bilance 105 USD za noc plus 4 dolary za marné telefonování nás přesvědčila, že “chca nechca“ musíme vyrazit. Nebylo ani jasné, jak se zachová půjčovna Hertz, když se pro vůz nedostavíme do dohodnutých 11:00 a.m. Propadne snad i tato rezervace ? To by byl pěkný začátek dovolené !! Padlo tedy rozhodnutí alespoň auto si půjčit, abychom “něco“ měli “v ruce“, či spíše pojízdnou střechu nad hlavou. Tím zase okamžitě vznikla nerudovská otázka, kam s vozítkem v mimořádně komplikovaném sanfranciském pouličním provozu: jakmile jednou podepíšete smlouvu o pronájmu, musí auto z garáže půjčovny ven, to jest někam do systému nadjezdů, podjezdů, sedmiproudých dálnic ... no fuj tajksl ! Říká se, že chybami se člověk učí a nás tahle chyba vyšla “na nervech“ dost draho, jak ještě vyplyne z následujícího vyprávění ...

Duševně ještě dost v pohodě opouštíme kancelář B.A. a jdeme hledat shuttle bus do hotelu Ramada, kde máme zajištěn nocleh. Zastávku nacházíme snadno. Jezdí tu však shuttle busy do různých hotelů. Dokonce jsou tu 2 hotely pojmenované “Ramada“. Ten náš je Ramada South. Autobus přijíždí asi až za půl hodiny. Cesta k hotelu je až legračně krátká, při troše dobré vůle by hotel mohl být z určitého úhlu od letiště vidět, trasa ale vede různými nadjezdy a podjezdy. Pěšák nemá šanci. Ubytováváme se. Na delší dobu je to bude poslední “slušné“ ubytování. Hotelový bazén je sice vypuštěn, ale stejně na koupání nemáme ani pomyšlení. Stačí teplá sprcha v pokoji. Po delším boji se nám dokonce na pokojovém kávovaru daří uvařit kafe.

Středa 4. 9. 2002 – Přejezd do N. P. Yosemite

Ráno Tomáš studuje, jak se telefonuje z hotelového telefonu. Jdeme na snídani do hotelové restaurace. Dáváme si kafe a za 10 USD na osobu si můžeme u pultu vybrat, co chceme. Po snídani se vracíme do pokoje a Tomáš se snaží telefonovat. Vypadá to, že čísla vyťukává špatně nebo jsou neplatná. Jde se tedy poradit do recepce. Recepční mu říká, že postupuje správně a že to fungovat prostě MUSÍ. Nakonec se ukazuje, že číslo, které máme jako kontaktní na rezervačním lístku, je zrušeno. Zkouší tedy druhé. To je ale na nějaké informace, kde odpovídá automat. Přes něj se dostane na nějakého člověka a od něj obdrží nové číslo. Tam to pro změnu nikdo nezvedá. Stejně ale bychom raději počkali na zavazadlo.

Kolem půl desáté odjíždíme shuttle busem na letiště a odtud dalším “půjčovním“ shuttlem k Hertzově parkovišti. Máme tu už z Prahy předplacené auto, je to Ford Escort s kalifornskou značkou 4VEB334, během dovolené budeme mít dost příležitostí naučit se toto číslo zpaměti, protože ho mockrát budeme vepisovat do nejrůznějších přihlášek k pobytu. Tomáš nervózně zkoumá automatické řazení. Raději si to nechá vysvětlit od nějakého filipínského pracovníka garáží, ovšem “angličtiny se jaksi nesetkaly“ a tak z toho není o mnoho moudřejší, než co by zjistil sám od sebe. Přece jen 22 let neřídil (s jedinou výjimkou v roce 2000) a tohle je navíc automat, na který není zvyklý ...

V každém případě jsme instruováni, že půjčené auto musí okamžitě opustit garáž, čert aby to spral ! Tomáš se ještě marně vyptává strážce u výjezdu na cestu zpět na letiště a na cestu do N. P. Yosemite. Dostává sice promptně mapu s komentářem, ale je mu platná jako stepnímu pračlověku podrobný námořní plán Ostrova pokladů. Pojíždíme po okolních ulicích a hledáme, kde by se dalo na několik hodin zaparkovat. Přirozeně nás “malé české škudlily“ odrazuje jakési parkoviště s vysazenou cenou 12 dolarů za hodinu stání, kromě toho nám ani není jasné, jak se odtud bez vozu dostat k letišti a jak z letiště zase “trefit“ zaparkované auto. Na své marné pouti projíždíme sice “mimo jiné“ znovu letištěm, ale bohužel v jiném patře. Příjezdy pro automobilovou dopravu různých kategorií mají 3 úrovně a do každého se musíte dostat nějak jinak, přičemž mezi nimi žádná komunikace pochopitelně není, musí se ven do dopravního guláše, spřežení je nutno “nějak někde“ otočit a znova. Pěšky bychom se o patro níž pro batoh sice snadno dostali, ale kde nechat ještě skoro 3 hodiny vůz, aby z toho nebyla vzápětí pokuta, ne-li odtažení ? Černý americký policista (výraz “černý esenbák“ tady přece jen nemá svůj český význam a tudíž ani půvab, i když se nám za dané situace jeví stejně nesympaticky) nás odmítá nechat stát tam, kam nás vyplivl příboj městského Mäelstromu.

Nakonec se jakýmsi řízením osudu ocitáme dálnici 101 a Tomáš vztekle šlape na plyn: batoh necháváme osudu, jedeme do kempu v Yosemitech. Jsme si samozřejmě vědomi, že je to bez stanu dost riskantní rozhodnutí, ale moje polovička má z dopravních komplikací už poněkud nervy v kbelíku a nechce se dál po S.F. motat. Já osobně bych za řízení nesedla ani náhodou, můj řidičák z gymplu je už poněkud ztrouchnivělý a na rozdíl od manžela nemám za sebou ani těch následných pár tisíc kilometrů, co má v rukách a nohách on z doby, kdy mu rodinný vůz –prý dost neochotně- půjčoval jeho otec.

Celé toto nemilé dobrodružství by přirozeně asi své řešení mělo, kdyby měl člověk čas se nad tím v klidu zamyslet. Od hotelu například jezdí zadarmo shuttle bus na letiště, z letiště jezdí zadarmo Hertzův “šatl“ zase k půjčovně. Po nějakém úsilí bychom se asi i s autem dokázali dostat na poloprázdné hotelové parkoviště, kde by nás jakožto hosty z minulé noci určitě nechali pár hodin stát (v nejhorším bychom cvakli nějaké to parkovné), než bychom se s nešťastným batohem zase vrátili.

Přirozeně se také dalo (při znalosti věci) asi to auto půjčit i později a nechat můj batoh po odhlášení z hotelu v recepci. Po bitvě je ovšem každý vojín generálem, někteří se stávají dokonce i maršály !!

A tak tedy “konečně jedeme“. Jedeme pochopitelně blbě na sever místo na jih, to jest tak, jak jsme se na “stojedničku“ náhodou dostali. Tím si cestu prodlužujeme skoro o hodinu, protože vlastně objíždíme S.F. obloukem. Ze stojedničky odbočujeme po silnici číslo 80 a přejíždíme most přes záliv (nikoliv proslulý Golden Gate, mostů tu mají Američani pochopitelně víc). Za mostem se napojujeme na dálnici 580, z té posléze odbočujeme po silnici 205 na silnici číslo 120. Stodvacítka je první “menší“ silnice (to jest má míň než 3 pruhy v jednom směru). Zastavujeme ve vesnici Oakdale, kde se dle průvodce dá dobře nakoupit. Nejprve omylem zaparkujeme u nějakého malého obchůdku, kde ale mají hlavně lihoviny.

Teprve na druhý pokus trefíme supermarket. Nakupujeme hlavně potraviny (medvědi přece musejí mít taky co žrát) a odjíždíme směrem na Yosemity, kde Tomáš kupuje National Park Pass (ten platí –jak náhodou z literatury zjišťujeme o hodně později- nikoli měsíc, který ranger označil proštípnutím čísla IX, ale od nynějška po celý rok až do konce srpna 2003 !).

Do kempu Cran Flat přijíždíme kolem půl páté a Tomáš se hned snaží dovolat na British Airways. Z budky se to nedaří, protože nemáme telefonní kartu a platba mincemi je na tomto přístroji "out of order". Ranger tedy ze vstupní budky kempu nakonec celkem ochotně telefonuje ze služebního telefonu. Ukazuje se, že slib, že batoh dorazí v několika hodinách za námi, byl holý nesmysl. Prý tedy zítra ráno. Ranger nám radí, abychom jeli do turistického střediska Curry Village. Tam by nám prý mohli půjčit stan nebo nás i ubytovat.

Posloucháme vděčně jeho rady a sjíždíme dlouhých 18 mil z kopce do Yosemite Valley. Cestou začíná pršet. V Curry Village Tomáš vybojuje chatku . “Chatka“ je ovšemže plátěný stan na dřevěné posadě, vybavený 4 postelemi. Nic jiného nebylo k dispozici a stálo to 59 USD. Jídlo musíme uložit do “antimedvědích“ boxů, což jsou v podstatě veřejné (“public shared“) plechové bedny, umístěné u parkoviště. Když tam něco dáte, je ve hvězdách, zda se s tím zase ráno shledáte. V areálu je dokonce i teplá sprcha za 2 dolary na osobu, dá se tu taky najíst v několika bufetech. My volíme večeři z vlastních zdrojů. V místním malém letním kině večer běží nějaké dia show s doprovodnou přednáškou. Jdeme ale raději spát. V noci je dost zima. Vytahuji spacák. Tomášovi, který nemá vůbec nic kromě oblečení, ve kterém přiletěl, půjčuji svou nepromokavou bundu. Ve spacáku pod erární dekou je za těch 60 dolarů člověku docela teplo, hlavně když se připočte vylitý adrenalin.

Čtvrtek 5. 9. 2002 – Čekání na batoh

Ráno balíme a dáváme věci do auta. Ke snídani z našich zásob (které medvědi i případní hladoví spolubydlící nechali naštěstí na pokoji) přidáváme čaj z bufetu, protože náš vařič je také ve ztraceném batohu. Ani bombu jsme ještě pro jistotu nekoupili, dokud nemáme vařič v ruce. Jedeme zpět do kempu Cran Flat. Cesta z údolí je samá serpentina a stoupáme o pěkných pár set metrů. Batoh samozřejmě nikde a v British Airways je automat, který říká, že provozní hodiny jsou až od 12 p.m.

Jdeme tedy na krátkou vycházku a Tomáš kupuje u zdejší pumpy telefonní kartu a zkouší telefonovat. Dozvídá se, že batoh přijede do kempu až zítra odpoledne. Co teď ? Vracíme se do Cran Flat a Tomáš s rangerem (jiným než včera, asi se tu dost střídají) volají British Airways znovu. Tam se nakonec dopátrají, že batoh byl poslán dnes ráno s FEDEXem (Federal Expres je jedna z amerických poštovních organizací) a že tu bude určitě, ale určitě zítra ráno. Dají ho rangerovi u vstupu do kempu. Pokud tu nebude, tak ho nechají ve vstupní bráně do parku (za tím účelem vysvětluje ranger operátorovi B.A., že park má několik vstupních bran a "naše" je ta západní). Další alternativy nejsou, každému to musí být jasné, jasné, jasné. Každému evropskému debilovi to musí být jasné, jen my to nějak pořád vidíme černě.

Vypadá to tedy, že minimálně dnes budeme spát v autě a nebude to zrovna příjemný zážitek, protože vůz za 2 hodiny po zaparkování vychladne a noci ve výšce 1900 metrů jsou v září v horách už pěkně studené. Nechce se nám ale ani platit dalších 60 dolarů v Curry Village ! Abychom zabili čas do večera (na nic většího si odpoledne už netroufáme), jedeme kousek směrem do údolí a zastavujeme na jedné z vyhlídek. Od ní vychází cesta na vršek El Capitan. Kousek po ní stoupáme spáleným lesem. Spáleniště je staršího data. Je zjevné, že tady kromě pokusu o omezení plochy požářiště nechávají věcem volný průběh včetně následného hojení popálenin. Nejdeme moc daleko, až "ke kapitánovi" by to bylo minimálně na celé odpoledne a celou cestu by člověk musel brodit starým popelem.

Při návratu do kempu nám slitovný ranger říká, že někde v informacích u vstupní brány parku by nám půjčili stan, který tam někdo zapomněl. Stan je prý ale pro 10 osob a nikdo neví, v jakém je technickém stavu. Musíme pro něj jet hned, protože za chvíli zavírají. Naskakujeme do auta a řítíme se 8 mil k západní bráně. Zde fasujeme 2 veliké balíky se stanem, plné prachu. Navíc dostává Tomáš nějaké 2 froté ručníky, aby prý měl něco na zahřátí (v balících nacházíme později při stavbě stanu ještě 2 funkční baterky i s bateriemi) a instrukci, že si tu obludu můžeme klidně i nechat !

Po příjezdu do kempu se snažíme darovaný stan postavit. Návod samozřejmě přiložen není, kromě toho chybějí nějaké ty tyčky a upínací špagáty. Brzy je jasné, že stan někdo v parku nezapomněl, jako spíš přenechal rangerům, aby jej sami hodili do popelnice. A není to stan, je to cirkusové šapitó! Plátěné obydlí, které nám chaoticky roste pod rukama (občas musíme i bourat, když se ukazuje, že tudy cesta TAKÉ nevede) je především tak velké, že pro něj nelze na našem “kempsitu“ nalézt dostatečně velké rovné místo. A tak stavíme na šikmé ploše, to dělá v soudobém nezralém kapitalismu víc lidí ! Docházíme rovněž k názoru, že k úspěšnému dokončení díla projektant naplánoval alespoň polovinu uvažovaných obyvatel.

Asi po hodině stan konečně stojí. Stojí ovšemže nakřivo a nejistě a ani některé jeho partie nejsou zrovna dobře vypnuté (ještě, že už padá tma). Ve stěnách nacházíme několik děr, jeden zip musím spravovat. Malé dírky jsou i v podlážce, asi se tu odehrávala nějaká bouřlivější párty, protože dírky vyhlížejí jako od upadlých hořících cigaret. Stavbu dokončujeme přetažením tropika. Doufáme usilovně, že v noci nebude pršet, protože ani u tohoto stavebního dílu nám není úplně jasné, jak se má vlastně správně má umístit a vypnout. Většinu věcí proto raději necháváme v autě (pochopitelně s výjimkou potravin, medvědi na naše potíže ohledy brát nebudou a kdyby se k dosavadním trablům mělo přidat ještě zdemolované auto ...)

Pátek 6. 9. 2002 – Shledání se stanem

Bůh nás nevyslyšel. Kolem čtvrté ráno začíná pršet a k tomu se přidává hromobití. Do špatně postaveného stanu začíná na některých místech kapat voda. Ze začátku se snažíme přesunout do sušších koutů, místa je tu zdánlivě dost, ale brzy je vlhko všude. Balíme rezignovaně svých pár věcí a v přestávce mezi dvěma prudkými přeprškami se přesunujeme do auta a stan necháváme svému osudu.

V autě moc teplo není. venkovní teplota se úspěšně blíží k nule. Čekáme na svítání, které se dostavuje někdy před sedmou. Stále prší, chvílemi více, chvílemi méně. Dvakrát padají dokonce menší kroupy.

Asi v deset dopoledne jedeme znovu do údolí do vesničky Yosemite Village. Cestou si topíme, abychom se trochu zahřáli.

Parkujeme na hlavním parkovišti v Yosemite Village. Vzhledem k počasí a asi i ročnímu období je tu poloprázdno. Jdeme na obchůzku po místních obchodech a informačních střediscích. V bufetu si dáváme nějaký cheesburger s hranolky a čajem. Mají ale stolky jen venku, a tak musíme zase prchat před deštěm. Na poště kupujeme známky, pohledy už nějaké máme (nebyl čas je dosud napsat).

V informačním středisku shlížíme pěkné video Spirit of Yosemite. Tomáš ho pak chce koupit, ale mají jen v americkou normu a my nevíme, zda ji naše video umí. Tak nakonec kupujeme jinou kazetu (pro zájemce se dopustím nekalé reklamy: kazeta je kvalitní a přes internet by verze PAL měla jít koupit prý někdy v listopadu 2002. A naprostá většina českých videí americkou normu zvládne, někdy ovšem s částečnou ztrátou kvality včetně barvy).

Vracíme se k autu a cestou nakupujeme nějaké zásoby. Jedeme zpět do našeho kempu. Batoh pochopitelně stále nikde, začíná to být únavné. Pomáhá nám teď velice sympatická, slitovná rangerka, která dnes drží službu na bráně (počítáme, že naši historii zná už celá zdejší parta strážců). Po dlouhém telefonování se záznamníky a nakonec i s lidmi se dozvíme, že batoh už byl dodán, ale do Yosemite Village, odkud jsme právě přijeli. Převzala ho nějaká May, která pochopitelně nevěděla, oč jde a už před půl hodinou odešla domů. K báglu se dnes nikdo nepovolaný nedostane. No to už je vrchol ! Nakonec to dopadne tak, že nějaký místní šéf rangerů nám batoh doveze cestou domů do nedalekého Yosemite Institutu. Máme tam prý čekat po 18 p.m.

Pokud se od nás smůla skutečně odlepila, máme tedy ještě čas, a tak balíme po dohodě s rangerkou poničený stan a házíme ho do odpadu. Nějaká Američanka dotírá na Tomáše, proč vyhazuje tak pěkný stan, že by se jí líbil. Stahuje se až po manželově barvitém popisu minulé noci, i když kolik mu rozuměla, Bůh suď.

Jedeme k pumpě a doplňujeme benzín. Není to moc dobré řešení, uvnitř národních parků je benzín výrazně dražší, zde skoro 2.3 USD za galon, ale nádrž už je skoro suchá. Tankujeme vlastně poprvé od odjezdu ze San Francisca a díky trablům s ubytováním jsme najezdili po Yosemitech dost mil v kopcovitém terénu navíc. Po doplnění paliva pokračujeme na parkoviště pod Institutem a těsně před šestou odpoledne se Tomáš se jde podívat, zda tam batoh není. Potkává nějakého místního hlídače, který napřed tvrdí, že tady to nemůže být. Tomáš je blízek šílenství. Pak si ale všimne, že batoh stojí ukrytý pod schody, kam jej neznámý ranger umístil, aby ho nebylo vidět od silnice.

Bohužel o tom nic neřekl správci zdejšího postu, aby bylo bezpečnostní utajení dokonalejší ! Manžel na setkání vydělá zapečený chléb, protože zdejší hlídač si zrovna dělal večeři a je z vyřešení našeho problému skoro stejně šťastný jako my (!). Proto se touží podělit v biblickém slova smyslu o chléb svůj vezdejší.

Vracíme se do kempu. Cestou “znalecky“ radíme nějakému člověku, jak má jet do Yosemite Village. Stavíme tedy konečně svůj stan. Uvidíme, co vydrží, však také letos dostal generálku v podobě nové podlážky !

Sobota 7. 9. 2002 – Yosemitské vodopády

Vstáváme ještě za tmy před šestou hodinou bez snídaně odjíždíme do Yosemite Village. Jednak chceme mít jisté místo na parkovišti a jednak je nám sprostá zima. Po vesnici se dá od časného rána do pozdního odpoledne pohybovat shuttle busy, které v poměrně malých intervalech jezdí po všech přístupných bodech, odkud se dá vyrazit na (ponejvíce krátké) pěší túry – docela dobré demokratické zařízení. V autě se díky topení zase jednou alespoň trochu zahřejeme.

Na snídani jdeme do místního bufetu, pak se vydáváme na výlet kolem Yosemitského dolního vodopádu. Dočkáváme se tu však nepříjemného překvapení: vodopád je zcela suchý ! Potom pokračujeme dál k Mirror Lakes, ale ani v těch není voda. Zdá se, že malebné obrázky vod, řítících se zdejším pohořím, buďto sežral El Niňo, nebo jednoduše na podzim neplatí.

Dostáváme se až k rozcestí, u kterého nalézáme nápis, že dále je možno jít pouze s permitem. Vracíme se tedy zpět po druhé straně potoka, obsahujícího zbytky stojaté vody. Cestou potkáváme nějaké jezdce na koních. Tomáš je velitelkou kavalkády požádán, aby jim uklidil z cesty kýmsi odhozený úděsně špinavý červený hadr. V Americe patrně nejen bejky dráždí rudá barva (asi tím více, že komoňům na hřbetech nejistě balancují rádoby kovbojové(ky) prvně v životě). Koním kupodivu nevadily naše červené šátky kolem krku ...

Přicházíme do Curry Village, kde píšeme pohledy a dáváme si pizzu. Objednávkový systém tu mají zajímavý: platí se předem a člověk dostane do ruky rozměrné zařízení velikosti přerostlé mořské hvězdice. Toto monstrum se v okamžiku, kdy je produkt vytažen z trouby, na pokyn z kuchyně zuřivě rozbliká. Se svítící příšerou se okamžitě vydáte k pultu podruhé, abyste ji vyměnili za jídlo Technické fantazii se meze nekladou !

Obsluhuje nás mladý Čech, který tu dělá kuchaře a příležitostně horolezá s dalším krajanem po zdejším národním parku. Krajana jsme identifikovali snadno, neboť se bavil Jungmannovým dialektem přes pult s dalším Čechem uvnitř "pizzahutu" o tom, kam se vydají s lanem další noc. Jednak nemají jindy čas a pak - není nad to, viset na skále v měsíčním svitu ! Také s permitem si netřeba dělat starosti ... teda pokud se nic nestane. Dobrodruh nám radí, kde jsou tu vodopády, ve kterých je něco teče i teď na podzim – prý se jedná oVernal Fall a Nevada Fall. Na via ferraty nás naštěstí neláká, neboť dobře odhadl naše postavy !

Po obědě se tedy vydáváme alespoň k Vernal Fall, na "Nevadu" by se to nedalo za zbývajících pár hodin stihnout. Cesta je sice krátká, ale dost stoupavá, ke konci je na ní velké množství schodů, místy úzkých a příkrých. Protože nejsme jediní, kdo chtějí vodopád v akci vidět, vyhýbáme se jen s potížemi valícím se davům lidí. Některé Američanky stěží popadají dech a Tomáš slyší jednu dámu teatrálně syčet do ucha kolegyni něco ve smyslu “40 pounds ago“, což ho pobaví k opatrně skrytému úsměvu, aby snad nevyvolal skandál. V nejužším místě pomáhám nějaké Japonce slézt. Pokud jí rozumím, říká něco o zvrtnutém kotníku ...

Nahoře pozorujeme tu trošku vody, které se zde eufemicky říká “vodopád“. Na jaře je tu opravdu asi trochu vlhčeji. Voda, živící vodopád, vytéká z větší louže, kterou by snad v nouzi šlo nazvat jezírkem.

Dalo by se sice pokračovat až k Nevada Fall, ale asi bychom se vrátili za tmy, protože jsme se ráno moc zdrželi vyschlými vodopády a jezírky (však také řidička šatlu žertovala o “Sandy Lakes“, což vzápětí opatrně vysvětlovala jako “Mirror Lakes“, kdyby to snad někomu nedošlo). Po návratu vhazujeme již napsané lístky do poštovní schránky, zatím nejsou zdaleka všechny.

Schránky pak na další cestě nalézáme ke svému nemalému podivu hlavně na čerpacích stanicích, případně před úředními budovami, jako je šerifova kancelář, nebo okresní vězení ... a pochopitelně před poštami – jinde Post Box v Americe skoro nevidět, kdo tady vlastně někomu píše ? Ale třeba jsme se špatně dívali, schránky na dopisy tu přece jen mají trochu jiný vzhled, úspěšně totiž připomínají popelnice.

Tomáš šťastně kupuje bombu k vařiči. Kupodivu se nám podařilo najít náplň se závitem, totožným s evropskou normou. Konečně můžeme i vařit !

Jedeme zpět do kempu. K večeři ohříváme nudlovou polévku. Po večeři plánujeme další cesty. Rozhodujeme se, že si zkusíme zdejší pobyt prodloužit a získat místo v tak zvaném “Camp_u 4“ v Yosemite Village ...

Neděle 8. 9. 2002 – Glacier Point

Ráno balíme a kolem sedmé vyjíždíme do Yosemite Village, kde se (skoro už standardně, protože potřetí) zastavujeme na snídani. Pokoušíme se “chytit“ v tak zvaném Campu 4 na jedinou noc. Čekáme přes půl hodiny ve frontě u okénka než přijde ranger. Ani potom bohužel fronta nepostupuje nijak rychle. Místo pro nás však je. V tomto táboře se platí 5 USD za osobu na 24 hodin. Campsity (místa k táboření) jsou tady sdílené, na každém může být až 6 lidí, pro auta je tu společné parkoviště. Stavíme stan a kolem desáté se vydáváme na Four Mile Trail směrem na Glacier Point. Čeká nás převýšení cca 980 m během asi 5 mil.

Napřed chvíli hledáme přístupovou cestu k trailu. Musíme překonat řeku po jednom z mála zdejších mostů a ten je Bůh ví kde. Tomáš se zkouší ptát nějakého Frantíka s kufrem, který tady evidentně bydlel v úhledné turistické chaloupce s výhledem na hory a právě se pakuje do nějakého velkého autobusu, ale zdá se, že ten pán tady strávil týden na verandě s novinami, protože mu výraz "Four Mile Trail" vůbec nic neříká. Každý sem holt jezdí za něčím jiným, máme demokracii !

No-trochu jsme si zašli ale nakonec jsme úspěšní. Stoupáme po mnoha serpentinách. Naštěstí většina cesty vede ve stínu lesa nebo skal. Vzhledem k pokročilé denní době jsme čekali větší potíže s horkem !

Nahoru se dostáváme kolem druhé hodiny. Tenhle trail není zdaleka tak frekventovaný, jako včerejší vodopády. Hodně se na tom asi podepisuje skutečnost, že na Point se dá přijet z druhé strany autem !

Nahoře se rozhlížíme a fotíme. Před třetí odcházíme (bohužel po vlastní stopě) zpět. Dolů to trochu klouže, zejména úseky, které jsou pokryté zbytky asfaltu. Dřív se tady museli snažit o turistický ráj ve smyslu asfaltovaných cestiček, ale naštěstí už toho nechali. Asfalt však -poslušen gravitačního puzení- stéká do zatáček serpentin a tam se hromadí v úctyhodných vrstvách. Na to padá suché listí a drobné kamínky. Ze všech dohromady vzniká nechutná, kluzká směska, do které neradno šlápnout. Dole se ocitáme někdy po páté hodině.

Na závěr dne jdeme do Village na večeři. Zpět do tábora se vracíme shuttle busem. V noci je přece jen o něco tepleji než o pár stovek metrů výš nahoře v táboře Cran Flat.

Pondělí 9. 9. 2002 – Příjezd do N. P. Sequoia

Ráno jedeme shuttle busem na snídani do Village, po návratu pak balíme stan. Zjišťuji, že nemám záložní klíč od auta, který mi Tomáš svěřil, aby se pojistil proti ztrátě obou kopií naráz. Dlouho jsem ho tedy střežit nevydržela ! Vzpomínám si, že jsem ho dala na chvíli do kapsy místo do ledvinky a už jsem ho tam asi nechala. Pak mi zjevně někde vypadl, nejspíš večer v umývárně nebo už na cestě na Glacier Point. Máme teď tedy jen jeden a možná z toho bude při vracení auta pokuta ...

Kolem desáté odjíždíme směrem na Sequoia park. Yosemity opouštíme přes Wawonu jižní branou parku silnicí 41 do Fresna. Tam odbočujeme po silnici 180 na Kings Canyon a Sequoia park. Ve Fresnu se bohužel trochu motáme, nevšimli jsme si totiž včas odbočky a musíme se vracet. Před vstupem do Kings Canyonu se opravuje silnice, a tak musíme čekat, než projedou auta v opačném směru. Je pěkné vedro. K naší pramalé radosti trávíme čekání v delší koloně na slunci.

Ve vstupní bráně parku k našemu značnému překvapení vůbec nikoho nezajímá náš National Park Pass, asi to bude blízkostí silničních prací. Zřetelně zde nechtějí dostávat permanentně vynadáno za další zdržování. Odbočujeme po silnici 198, která se ovšem také opravuje, a tak znovu čekáme. Není to už ale tak dlouhé jako prve, máme kliku. Po úseku špatné silnice najíždíme na jakž takž slušnou cestu. Ještě nás zmate ukazatel, že tu je někde benzínka. Asi bychom opravdu měli zase doplnit palivo. Je to ale asi dost daleko, a tak Tomáš po chvíli otáčí vůz a jedeme zase dál po původní trase.

Do našeho plánovaného cíle Lodgepole přijíždíme kolem třetí hodiny. Ve Visitors centru nám říkají, že ve zdejším kempu jistě místa mají. Jedeme tedy ke vstupní bráně kempu. Tam bez problémů dostáváme místo (campsite 134) a navrch školení o medvědech. Rangerka nám slovensky říká, že prý nějakou dobu pobývala v Bratislavě. Co tam dělala, jsme asi nezachytili, protože po dvou větách Štúrova jazyka přešla raději zase do Shakespeara, který jí zjevně dělal menší problémy. Dohadujeme se, že obligátně učila Slovákou angličtinu, naozaj !

Stavíme stan, uklízíme jídlo a ostatní “voňavé“ věci do medvědího boxu. Bedna představuje zase jiný zamykací patent než minule. Začínáme si zvykat, že zdejší benzínová čerpadla, popelnice a medvědí bedny nás budou svými konstrukčními novotami překvapovat asi celou cestu.

Později jdeme prozkoumat podrobněji Visitors centrum a okolí. Na nějaký výlet je už dost pozdě. Mají zde obchod s nějakým občerstvením a poštu. Za 2 USD je možno "vzít public shower". Ve většině státních kempů totiž sprchy nejsou a jednou za čas se člověk v civilizaci trochu zhygieničtit musí, pokud si nemá připadat jako prase.

Vracíme se na své tábořiště, kde večeříme nudlovou polévku. Do deseti pak sedíme v autě a plánujeme činnost na zítra. Auto je zahřáté a zřejmě dost dobře izolované, protože teplo motoru z poslední jízdy ještě nějakou dobu vydrží, zatímco venku teplota silně poklesla. Jsme ve výšce kolem 2200 m, noc ve stanu nebude nic moc !!

Úterý 10. 9. 2002 – Sekvoje, jeskyně, medvíďata

Vstáváme kolem sedmé. Snídáme ze svých zásob a jedeme k sekvoji General Sherman. Procházíme směšně krátký Congress Trail (asi 2 míle) kolem různých obřích sekvojí. Některé jsou pojmenované, například jedna skupina stromů se jmenuje The Senat, jiný osamělý velikán se zove "The President", asi mu každé 4 roky přijde delegace říct, který že to vlastně je !

Na okruhu jsme téměř sami, i parkoviště je prázdné. O sekvoje není moc zájem, alespoň ne touto roční dobou. Z naší stezky se dá odbočit i na další traily, ale nám se zdá, jsme již sekvojí viděli dost. Fotit tu moc nejde, je tma a stromy jsou obrovské, takže se nevejdou ani do širokoúhlých objektivů. Na zemi jsou vidět stopy po ohni. Podle informačních cedulí se tu zapalují i řízené ohně, dokonce jeden čoudící pahýl vidíme. Takovéto “požáry“ prý se nemají hlásit rangerům.

Člověk zde konečně dospěl od usilovné ochrany před jakýmkoli ohněm k organizovanému žhářství, bez kterého se neotevřou spadané šišky a nevyklíčí z nich semena nových sekvojí, to jsme se naučili už v Austrálii v roce 1999, tam o řízených ohních rozdávali strážci přírody celé publikace.

Pan Docent Fiala, který se na Tomášovi skoro celé jaro v Olomouci odborně vyžíval skalpelem, cystoskopem, uretrotomem a dalšími (většinou odporně ostrými) nástroji, tu prý byl přede 2 lety také a předem ho varoval, aby "sekvoje" vynechal, že to není nic moc oproti ostatním parkům. Těžko říct, až na to ztížené focení v tmavém porostu se nám to zdálo docela zajímavé ...

Po skončení prohlídky obřích stromů odjíždíme zpět do Lodgepole. Cestou nás opět zdržují známé práce na silnici. Ráno jsme jim unikli, protože dělníci v před 8:00 a.m. ještě nemakali. Ve Visitors centru si kupujeme lístky na prohlídku nedaleké jeskyně Crystal Cave. No ... nedaleké: je to odsud asi 45 minut jízdy a následných 15 minut chůze. Lístky jsou až na 2 p.m., a tak máme dost času. Vydáváme se proto k místním nedalekým vodopádům Tokopah Falls. Cesta vede přímo z kempu, stačí jen překonat téměř vyschlý potok. Je to jen asi půl hodiny daleko. Vodopády jsou pochopitelně prakticky suché. Tomáš samozřejmě leze za ceduli, která varuje, že dále je pohyb už riskantní a balancuje na obrovských šutrech ve snaze udělat nějaký zajímavý diák.

Cestou zpět vidíme sysla. V kempu pak obědváme a pozorujeme pasoucí se jeleny, kteří se potulují defakto uvnitř tábora.

Asi v půl jedné odjíždíme do jeskyní. Cesta (slovo "silnice" je skoro eufemismus) je dost úzká. Náhle před sebou vidíme stojící auto. Objíždíme ho, protože nerozumíme řidičovým znamením z okénka, na žádost o pomoc to nevypadá !! Teprve v posledním okamžiku zahlédneme pod stromem u silničky dvě hrající si černá medvíďata. Zastavujeme okamžitě také, ale medvědi se leknou a mizí v houštině. Ani jsme nestačili vyndat foťáky !! Asi jsme tomu chlapíkovi překazili záběr, dost nás to mrzí, ale jeho zuřivou gestikulaci jsme bohužel opravdu nepochopili.

Přijíždíme na parkoviště před sestupem k jeskyni. Na kraji pěší části cesty se kontrolují vstupenky, získané v Lodgepole. Cesta dost prudce klesá, nahoru to bude v horku asi velmi zábavný výstup! U vchodu chvíli čekáme na nějaké opozdilce, které má průvodce zřejmě nahlášeny shora od rangera, kontrolujícího vstupenky.

Oblékáme se přiměřeně teple na krasovou oblast a kovovou tepanou brankou se symbolem obrovského pavouka vcházíme do jeskyně. Průvodce s oblibou vtipkuje, čemuž většinou nerozumíme. Také se po každé části výkladu pedagogicky správně ptá, zda má někdo nějaký dotaz, čemuž rozumíme, ale nechceme ze sebe zbytečně dělat blbce.

Po prohlídce se drápeme do příšerného kopce k parkovišti a rozbitou silničkou jedeme zpět do Lodgepole. Na opravovaném úseku silnice se zrovna rozhodli posouvat cedule "Stůj, práce na silnici", takže zdržení je lehce větší. Začínáme mít pocit, že nás zdejší cestáři začnou brzy identifikovat podle značky, za trest nás vyválí v balené drti a potom v peří, jedeme tudy od rána už počtvrté !!

V Lodgepole ještě nakupujeme nějaké zásoby a dopřáváme si veřejnou sprchu za 2 dolary, načež se vracíme na naše kempoviště číslo 134.

K večeři vaříme rýži s lunch meatem. Večer opět zalézáme do auta a kolem deváté do stanu. V noci je opět zima, jak jinak !

Středa 11. 9. 2002 – Vzhůru do Las Vegas !

Ráno balíme a snídáme příšerně sladký chleba se sýrem. Není to ideální kombinace ! Téměř každý chleba je v Americe nasládlý, tentokrát to ale Indiáni opravdu přehnali, kobliha s medem hadr !! Odjíždíme před osmou směrem na Visalia po silnici 198. Cestáři právě začínají, ale ještě se v podstatě nečeká. Máme málo paliva a pumpa je podle "slovenské" rangerky z prvního dne pobytu umístěna až za hranicí parku v městečku Three Rivers, nějakých 60 mil odsud. V parcích čerpací stanice z ekologických důvodů nejsou, nebo -pokud vůbec existují- jsou přibližně o polovinu (a více) dražší než mimo rezervace. Ze stejných důvodů Vám nouzově prodá palivo i ranger ... za 5 dolarů za galon, tedy skoro 3x dráže než standardní benzínka. Včerejší více než dvacetimílová cesta ke Crystal Cave byla jaksi nad plán (i zpátky do kempu to bylo kupodivu 20 mil), vedla motoristicky obtížným horským terénem a naší vysýchající nádrži dala zřejmě taky dost zabrat.

Silnice je úzká a klikatá. Většinou klesáme, takže při "jízdě na gravitaci" asi moc benzínu nespotřebováváme. Tomáš nicméně pořád čeká, kdy mu začne na palubní desce blikat nouzová zásoba paliva, ale ono pořád nic !

U první pumpy nakonec se značným ulehčením bereme benzín. Tankovací mechanismus je opět odlišný od toho minulého, po vložení platební karty po nás pumpa chce nějaký kód a PIN to rozhodně není, protože kód má na displeji 5 míst. Tomáš to zbaběle vzdává a raději platí útratu hotově v obchodě, sdíleném benzínkou, tam má pumpař skoro vždycky svůj hlavní stan. Umývám zatím přední a zadní skla, pardon, podle manžela rozmazávám po skle špínu !

Potom pokračujeme v cestě do Visalie, kde odbočujeme po dálnici 99 do Bakersfieldu. Odtud se napojuje dálnice 58 do Barstow. Z Barstow se už lze dostat po dálnici 15 do hříšného města Las Vegas.Brzy jsme přišli na to, že sjezdy z rychlostních tahů do přilehlých městeček se supermarketem mohou být pro nezkušené automobilisty taky leckdy dost náročné. Než se člověk ve stodvacetikilometrovém opojení rozhodne, že je čas odbočit, nájezdová rampa je v tahu a s ní příležitost zastavit na nejbližších 50-60 kilometrech, zejména v řídce obývaných pouštních oblastech, neboť na dálnici není jak se otočit ! Některá městečka nejsou pro svoji pidivelikost na mapě, jiná tam jsou, ale dlouho se ne a ne objevit ! Pokud už "svítí benzín", může to být docela zábavné. Přestože ještě máme půl nádrže, raději znovu tankujeme. Už nás vůbec nepřekvapuje, že čerpací zařízení má opět jiný systém obsluhy, Tomáš si po několika pokusech znovu nechává radit. Pumpařka se neobtěžuje, "má na to lidi", konkrétně nějakého Rusáka, který se s námi pokouší komunikovat mluvenými bukvicemi. To tak ! V Americe !

Teprve po několika trapasech jsme přišli na to, že systémů je jen pár, ale konkrétní technická provedení se mohou lišit. Předchozí pečlivé školení těmi motoristy, kteří už v Americe byli, nemělo v praxi valný význam pro člověka, který po 22 letech chození pěšky stěží dovede natankovat v Česku, chyběla jednoduše nezbytná technická představivost.

v Jednak může u některých superpump téci z hadice více druhů benzínů a kódem (většinou oktanovým číslem) je nutno objednat si ten, kterým nezadřete motor.

v Pokud se neplatí "na dřevo", funguje stojan na platební kartu, ale vtip je v tom, že se nejdřív musí vynulovat transakce předchozího motoristy, jinak z hadice logicky nic nepoteče. Vynulování se provádí zpravidla zvednutím "sosáku", na kterém visí hadice, přičemž se za kovové rameno nesmí jen nějak ledabyle trhnout, ale je nutno ho v horní poloze cca 10 vteřin podržet, než se spojí počítače a domluví se na vynulování.

V každém případě ale platí, že jasné i nejasné instrukce (a že někde nejsou pokyny na stojanu vůbec, nebo jsou mírně pythické, protože každý přece musí TOMUHLE rozumět, pokud není debil) se dají konzultovat, neboť v rámci kšeftu zákazník vlastně smí být i ten debil, aniž mu to prodávající dává moc najevo, nejsme v Čechách !

V rámci výuky sjezdu z dálnice proto zastavujeme na nákup v městečku Baker, i když zásob ještě máme dost.

Po čtvrté hodině už se blížíme k Las Vegas. Už dlouho před cílem míjíme nějaká kasína. Jsou to až pozoruhodně nevkusné stavby, olepené poutači všeho druhu včetně balónů. Zdá se, že nejdůležitějšími poutacími prvky jsou však permanentně svítící neóny, asi tu mají přebytek elektrické energie.

V Las Vegas máme předem vyhlédnutý kemp řetězce KOA, doporučený cestovkou America Tours v Čechách (platili jsme přes ně v korunách i půjčení auta), ale ouha: někde pod čarou asi bylo napsáno, že tu "berou" jen automobilisty, vybavené vozem s obytným přívěsem (americky řečeným "motorhomem"). Šlechta jedna zpupná ! Plebejské plátěné stany tu prostě nevedou. Radí nám nějaký jiný KOA kemp pro chudinu poblíž (asi nějak ve stylu: "...teď 3x doleva a pak jižní magistrálou k severní spojce na západní hajwej...", a přikládají dokonce mapku), což se nám v komplikovaném LasVegaském provozu nechce hledat. Tomáš má za sebou přes 600 km jízdy a pobolívá ho hlava, to je ideální příležitost k menší bouračce ! Ptáme se proto na motel a po tomto dotazu jsme posláni doslova přes ulici do kasína-hotelu Silverton.

Při prvním náhledu barák vypadá jen jako herna a první pokus o nalezení (na dveřích avízované) recepce způsobí, že se šokovaně vypotácíme zase ven a obcházíme hotelovou budovu ve snaze najít "lobby" někde jinde. Tento pokus je ale neúspěšný a tak znova vlézáme do herny a ejhle ! Když se projde kolem několika desítek hracích automatů (v celé velké hale jich musejí být stovky a nejméně 40 procent z nich je i odpoledne v tvrdé permanenci!), narazí cestovatel skutečně na recepci. Tam nás bez problémů ubytují za pouhých 33 USD i s federální daní a poukázkou na zítřejší snídani ! Současně jsme nafasovali nějaký kupon, platný do ledna 2003, na který lze za 20 USD získat vstup na Dinner Buffet a Magic Show. Tím se leccos vysvětluje: ceny jsou tu tak podezřele nízké proto, že jsou dotované kasínem. Tam pro změnu doufají, že si kdykoli během pobytu (nejlépe večer, kdy nejsou vidět díry v české peněžence), zajdeme zahrát a pustíme konečně chlup ! Myslím, že jsme LasVegasany v tomto ohledu krutě zklamali ...

Hotelokasíno Silverton je situováno nedaleko letiště a přímo přes něj přistávají letadla. Jedná se tedy o typické laciné bydlení pro hráče. Na pokoji nalézáme kromě standardní hotelové televize také 3 láhve s minerálkou a upozorněním, že otevření jedné každé nás bude stát 3 doláče. Je to obdoba hotelového minibaru, známého zkušenějším cestovatelům nejen z Ameriky.

Nedávno na toto téma dokonce vyšel (pro nás osobně ne vždy pochopitelný) minikomiks v seriálu o blbci Dilbertovi: noc v hotelovém pokoji za pouhých 5 dolarů je rovněž poněkud komplikována existencí minibaru. Pokud se k němu totiž nebohý host přiblíží na méně než 3 metry, je mu účtována přirážka v ceně dalších 200 dolarů. Na posledním obrázku se Dilbert krčí za postelí, aby ho snad nezachytila kamera strategicky umístěná na minibaru a rezignovaně říká: "To bude teda dlouhá noc !"

No ... tak daleko naštěstí v Silvertonu nešli, nám nebylo nutno se krčit za postelí, spali jsme normálně. Stačilo jen potlačit chuť na (pravděpodobně léčivou a tudíž určitě nedobrou) minerálku.

Tomáš jde ven přeparkovat auto, které jsme nechali při příjezdu moc daleko od hotelu. Doufáme, že parkoviště před Silvertonem bude hlídané (dodatečně se ukázalo, že tomu tak skoro určitě nebylo ale co člověk neudělá pro pocit většího bezpečí, že ?). Po návratu mi vykládá historku, že vlezl do výtahu s nějakými Američany, kteří si u něj objednali "fourforas" a zlobí se na sebe, že mu trvalo celé několik dlouhých vteřin, než pochopil, že chtěli, aby zmáčkl také označení jejich čtvrtého patra ... počítám, že bych reagovala stejně, ne-li hůř.

Dnes je 11.září 2002 a tak všechny televizní kanály přetékají vzpomínkami na loňský teroristický útok na newyorská Dvojčata. Dodatečně nám dochází, proč nás dnes míjelo tolik aut s vlajícími velkými americkými vlajkami na kapotách.

Večeříme sladký chleba s ostružinovou marmeládou. To docela jde. Do kasina nás rozhodně hráčská vášeň neláká.

Čtvrtek 12. 9. 2002 – Příjezd do N. P. Zion

Vstáváme po sedmé hodině. Po půl osmé jdeme do bufetu na snídani, kterou dostaneme za kupóny, obdržené při registraci v recepci hotelu. Můžeme si vybrat 1 nápoj a cokoli z nabízených pochoutek v bufetu. Volíme míchaná vajíčka, smaženou slaninu a Tomáš navrch i párky. Dokonce tu mají i slané pečivo, světe div se !!

Opouštíme hotel. Najíždíme na dálnici 15, ale bohužel jsem manžela donutila kategorickým příkazem: “Teď doprava!“ zahnout na špatnou nájezdovou rampu. Přišel na to sice skoro hned, ale kola se už točila po vedlejším pruhu a za námi jel jiný vůz. Drsný Harry Clint Eastwood by se z toho dostal za cenu spálených pneumatik a zborceného plechu karoserie, ale tak daleko si netroufáme zajít. Chvíli se proto musíme vracet tam, odkud jsme včera přijeli. Hledáme nejbližší odbočku, na které můžeme moji chybu napravit. Ujedeme však přes 15 kilometrů, než se vpravo objeví další nájezdová rampa. Tentokrát se už bez potíží dostáváme do správného směru a pokračujeme v jízdě do n. p. Zion. Jinudy, než přes Las Vegas to bohužel nejde. Provoz je dost hustý, za městem však naštěstí zase řídne. Ono pohybovat se v Americe po městech je docela jiné kafe, než po dálnicích ...

Odbočujeme po silnici 9 do Zionu. U Visitors centra je přeplněné parkoviště, stěží nacházíme místo (museli jsme parkoviště několikrát objet, než jsme spatřili couvající vůz někoho, kdo právě odjížděl). Zajímáme se o místa v kempu. Dozvídáme se, že South Camp ještě přijímá a že se zde platí do obálek, které jsou k dispozici u vchodu do kempu.

Skoro ve všech parcích se to praktikuje následovně: člověk si u vchodu vyzvedne prázdnou obálku. Pak najde volné tábořiště (campsite) metodou "Kdo dřív přijde, ten dřív staví stan", vyplní shodné údaje na obálce i ústřižku volně s obálkou spojeném. Ústřižek utrhne, připne jej k tyčce, označující tábořiště a do obálky dá peníze. Zalepenou obálku obratem vhodí do kovové bedny u vchodu (ve zvláště turisticky ceněných místech se to musí udělat maximálně do hodiny, někde i do 20 minut, to záleží na místních podmínkách, jako je vzdálenost vchodu od tábořiště a podobně). Ranger jednou, nebo i vícekrát denně obejde tábor s tlustým černým fixem a Váš pečlivě vyplněný ústřižek na tábořišti znehodnotí verzálkami napsaným předpokládaným datem Vašeho odjezdu. Pokud si člověk touží rezervaci prodloužit, buď se musí se strážcem domluvit individuálně, nebo musí prodělat znovu obálkovou proceduru.

Podle turistického vytížení lokality a zřejmě i roční doby, platí různá omezení. Například nelze rezervovat místo na déle než 14 dní, případně i týden.

Stavíme stan. Při rozbalování stanu však “na place“ zaznamenáme tolik mravenců, že raději přemísťujeme plátěnou stavbu o kus dál, aby nás ty potvory musely alespoň chvíli hledat ! Jakmile stan stojí, jdeme do Visitors centra, nakoupit mapy, pohledy a videokazetu o Zionu. Dále doplňujeme zásoby jídla v místním obchodě.

Jezdí tu zdarma dva shuttle busy. Jeden spojuje park s motely za hranicí rezervace v blízkém městečku Springdale, druhý objíždí uvnitř parku různé zajímavé body a východiska trailů. Bus, který jsme našli, končí na začátku Riverside Trailu.

Protože nás motely ve Springdale nezajímají (uvažujeme jenom, že by tam mohli mít po obchodech levnější potraviny, ale sleva by zřejmě nebyla významná) necháme se druhou z linek vyvézt až k Riverside. Autobus s přívěsem se sune do mírného kopce dost pomalu. Část trasy mohou jezdit jen tyto shuttle busy s motory na ekologicky čistý propan, auta jsou v parku správně zapovězena. Na konečné vystupujeme a couráme kousek po Riverside Trailu.

Po návratu zkoumáme předpověď počasí u Visitors centra. V noci mají být přeháňky, případně i bouřky, zítra by ale mělo být hezky.

Večeříme polévku. Tomáš dojídá sladký chleba s ostružinovou marmeládou. Večer hrozí bouřka. Je z toho ale jen pár blesků, následovaných vzdáleným brumláním hromu.

Pátek 13. 9. 2002 – Angel´s Landing

Vstáváme kolem sedmé, snídáme a jedeme shuttle busem do stanice Zion Lodge. Odtud vyrážíme ke Smaragdovým jezírkům. Jezírka se dělí na dolní, střední a horní. Trasa je dost frekventovaná, to moc nemilujeme.

Od jezírek pokračujeme v cestě do stanice Grotte, odkud stoupáme ke Scottově vyhlídce a pak dál na skálu Angel´s Landing. Cesta je (pomineme-li stoupání) mastňácky pohodlná, v podstatě je to uválcovaný, místy i asfaltovaný chodník. V bodě, který zpočátku mylně Tomáš považuje za vrchol, to ale vzdáváme. Další cesta je už totiž jištěná pouze řetězy a vede po úzkém hřebeni, od něhož na obě strany padají propasti. To není nic pro nás, zejména ne pro mne. Nahoru by to ještě šlo, šplhat do výšky je vždycky o něco jednodušší, ale ta cesta dolů podél řetězu, který se táhne prakticky po zemi ... to bych lezla k pobavení (a zdržení) ostatních výletníků celé po zadku !

Pokračujeme proto ještě vzhůru po West Rim Trail. Vylézáme do přibližně stejné výšky, jako Angel´s Landing. Rozhled je tu pěkný. Cesta už není zdaleka tak frekventovaná, všichni se ženou tam, co kdysi přistáli andělé se svým raketoplánem (pokud by to popisoval Dänniken, tak určitě!). West Rim Trail by byla pěkná cesta ... podle mapy tak na 3 dny a se speciálním permitem.

Dost značné procento trailů na naší Velké Americké Cestě se nese v podobném duchu: člověk, který nechce podstoupit výlet se stanem na několik dní, musí chodit kratší cesty maximálně na jeden den a podstupovat martýrium návratu po vlastní stopě. Tomáš by to raději šel s batohem, což by ovšem zase zničilo mě. Několikadenní trek také zatíží kapsu cestovatelovu poplatky za ne vždy laciný speciální permit pro divokou přírodu. Odstavení vozu také může něco stát. V horách je pak nutno tahat se s přenosnou "antimedvědí" bednou na jídlo a voňavé chemikálie typu zubní pasty) ..

Asi po hodině sestupujeme zpět ke stanici Grotte. Tomášovi se po výměně filmu zasekává foťák. Necháváme řešení nemilé situace do kempu a vracíme se shuttle busem zpět. V místním obchodě nakupujeme ještě nějaké zásoby, sladkou limonádu (normálně bychom takový sirup nepili, ale huba se po jednotvárné stravě kroutí po něčem sladkém). Z obchodu se vracíme do kempu a odpočíváme. Tomášův foťák nefunguje ani po výměně baterek. Nakonec, když už manžel dost zuří, pomůže náhodné lehké zmáčknutí lamel, které se asi nějak zasekly.

Sobota 14. 9. 2002 – Observation Point a Narrows

Ráno jsme původně chtěli jít do soutěsek Narrows. Tenhle trip je mezi znalejšími výletníky slavný, protože cesta vede prakticky pořád vodou. Je nutno se připravit na celodenní brodění, přičemž si člověk nesmí přestavovat, že vody je po kotníky a ohřívala se v karmě. Řeka teče skalami a co není ze žuly, to okamžitě spláchne s sebou. Voda je proto úplně kalná a občas se dobrodružství chtivému výletníkovi ke gaudiu spolutrpitelů podaří zapadnout pod hladinu až po pleš, foťák si chraň, jak umíš. Vzhledem k větru, který od noci nepřestal foukat, ale měníme plány. Jedeme shuttlem v 7:15 k Weeping Rock. Plačící skála tone ve smutku tak usilovně, že z toho vlhne i vzduch. Ze skalního převisu padají tisíce nepatrných kapiček. Voda s sebou i tady bere dost minerálů, což barví skálu do zajímavých odstínů.

Následně se vydáváme na výstup k Observation Pointu (1983 m). Znamená to cca 670 m převýšení a vzdálenost nějaké 4 míle. Včera jsme zdolali převýšení cca 450 m a stačilo nám to. Cesta naštěstí vede zpočátku stínem, ale přibližně od poloviny už jdeme většinou na slunci a tak je slušné vedro. Závěr cesty vede už téměř po rovině s pěknými výhledy, kde slunce až zas tak nevadí, pokud si člověk nezapomene dát něco na hlavu.

Do cíle dorážíme někdy kolem tři čtvrtě na jedenáct. Včera touto dobou jsme byli někde na začátku výstupu. Tomáš se snaží fotit sysla, ale moc mu to nejde, potvora ho k sobě nechce pustit, ale současně se nechce zdekovat definitivně do křoví, takže se z toho stává hra na vyplácaný film.

Na Observation Pointu svačíme. Zatímco cestou nahoru jsme potkali jen několik turistů, na zpáteční cestě už provoz houstne, asi tu vycházejí na túry později. Nedělají to ovšem tak chytře jako my, stoupání za vedra jim rozhodně není co závidět, protože stínu ubylo i dole, kde jsme my šlapali úplně v pohodě.

Cestou zpět odbočujeme k Hidden Canyonu. Cesta je částečně jištěna řetězy. Tomáš, který je jako vždy vepředu, už na kraji Canyonu hlásí, že upravená cesta končí. Dále se mají podle informačních cedulí použít "vlastní jistící prostředky". Kousek by to snad šlo i bez nich, ale mě se obligátně nechce, a tak se vracíme. Americká rodinka, se kterou jsme se na řetězech cestou nahoru nepatrně přetlačovali, vzdává své úsilí ve stejném bodě také, ale cestou dolů ji dost zdržuje synáček, který zahlédl tarantuli a je z pavouka poněkud per plex. Avizuje nebezpečný hmyz hlasitými výkřiky "Ou šit !" Pavouk, to je toho, vole ! Nech ho bejt, má strach, že ho zašlápne to velký hovado, pod kterým se třese okolní terén !

V klidu a nikým dalším nezdržováni, proto sestupujeme ke stanici Weeping Rock. Je tu teď plno lidí, autobus je taky nacpaný. Po příchodu do kempu obědváme.

Kolem třetí jedeme zase na konečnou busu. Tomáš si chce přece jen zkusit brodit kousek soutěskou Narrows, tedy na rozdíl ode mě.

Od konečné autobusu jdeme asi míli suchou cestou upravenou i pro vozíčkáře. Stezka je i v nadcházejícím podvečeru plná výletníků. Skoro každý drží v ruce klacek na prohmatávání dna v kalné vodě a většina lidí se tváří velice odhodlaně. Z dost podstatného procenta z nich nadšení vyprchá, když zjistí, že voda je ve skalách ledová, slunce do soutěsky se nedostane, takže člověku je logicky během většiny výletu sprostá zima (není dobře zapomínat ani na to, že je podzim a horko je jen na slunci kolem poledne).

Tomáš si nazouvá brodící boty a nechává mi nepotřebné věci. Slibuje, že se bude courat vodou maximálně hodinu, déle už ostatně ani nebude světlo a bez pořádného vybavení by takový výlet mohl skončit i neslavně. Vynucená noc v ledové vodě někde ve skalách by asi byla to nejmenší ...

Až po jeho odchodu si všímám, že se u startu válí hromada odhozených klacků, které jsou při brodění dobrou pomůckou. S holí (nebo raději se dvěma) bych si na řeku taky troufla ... V obchodech chytře prodávají jeden brodící klacek za 5 dolarů, vyřezávanou bajdu dokonce za deset. Zní to jako sranda, ale ve skalách nic neroste a stejně je tu zakázáno cokoli useknout, i kdyby to návštěvník-kvalifikovaný botanik oklasifikoval jako náletový plevel.

I Tomášovi by se klacek hodil, jak se později přiznal. Se zkušenostmi, které jsme získali, je ideální čas startu těsně před polednem, za největšího vedra.

Pobaveně pozoruji davy lidí, kteří přicházejí z Narrows nebo se do nich ještě teď vydávají. Někteří se ve vodě jen fotí a pak z ní urychleně mizí. Jiní jdou po nejbližší říční zákrut a brzy se vrací. Jen ti, co vypadají prokřehle, mohli být kousek dál ...

Tomáš se dle dohody vrací asi za hodinu. Viděl prý na cestě vodou horolezce, slaňující z nějakého bočního kaňonu.

Už během adventurního zájezdu do Austrálie nám průvodce Ráca (Radovan Vlček) vykládal, že "opravdoví" soutěskáři dnes kašlou na klasické Narrows a chodí po nezmapovaných trasách buďto sami, nebo se zkušenými průvodci. Přidal trochu drastickou historku, jak jeho osobně i s přítelkyní nahecoval na takovou cestu jeden mormon. Byla to prý ohromná sranda do momentu, než zjistili, že je pozdě odpoledne a oni mají skoro stejně daleko ke startu, jako k přepokládanému cíli, přičemž nebylo jasné, kde že ten cíl vlastně je. Pokud to stále někomu není jasné, tak Narrows se skutečně jdou skoro pořád vodou. Měli tedy před sebou vyhlídku na noc, strávenou nepohodlně někde na balvanu, pochopitelně bez jídla a teplého oblečení. V soutěskách v této oblasti se navíc mohou objevit tak zvané "Flash Floods", bleskové záplavy. Ty vznikají tak, že někde v horách zaprší a stékající voda se žene soutěskami, v nichž může dosáhnout v extrémně úzkých místech až výšky 15 stop a rychlosti jedoucího automobilu, přičemž utéci nemusí být kam. Ve Visitors centrech je proto na předpovědi počasí i odstavec "Flash Floods probability", odstupňovaný od "low" do "high". Meteorologové stejně mohou uhodnout houby, protože stačí i hodně vzdálený déšť a "velká voda z modrého nebe" je tu. Jedná se prostě o zakalkulované riziko, o něco menší, než chůze po pražských ulicích mezi bezohlednými řidiči.

Po Tomášově návratu se autobusem stahujeme zpět k Visitors centru. V krámě si výletem rozkurážený manžel kupuje zmrzlinu a já (jakožto spokojený divák jeho ledového dobrodružství) alespoň ledové capucino. Opět doplňujeme kalorie sladkou limonádou. Večeři pak vynecháváme, jen Tomáš "testuje" sušenky. Odsuzuje je jakožto "navoněné".

Neděle 15. 9. 2002 – Příjezd do Bryce Canyonu

Vítr přetrvává i ráno. Balení stanu je proto poněkud obtížnější. Snídáme asi v sedm a kolem osmé odjíždíme do Bryce Canyonu.

Jedeme po silnici 9, v cestě nám stojí asi kilometrový tunel z roku 1930 s dost nízkým profilem. Pokud někdo jede s velikým motorhoumem (pardon, spisovně se tomu říká "vlečný obytný přívěs"), musí se kvůli němu zastavit provoz na obou stranách tunelu, aby mohl jet prostředkem silnice, kde je tunel trochu vyšší. Naštěstí nás žádný takový pazneht nepotkal ! Brzy odbočujeme na silnici 89, cestou tankujeme. Dále pokračujeme po silnici 12 k národnímu parku a pak silnicí 63 přímo Bryce Canyonu.

Projíždíme branou, fasujeme u strážce obvyklou mapku a jedeme do North Campu. Má opět samoobslužnou rezervaci. Na obálce se dočítáme, že zde rezervace platí jen 24 hodin, každý den se tedy musí povolení obnovovat. Nejdřív brbláme, ale pak si říkáme, že to je možná dobře. Jsme totiž ve výšce přes 2400 m a v noci tu bude asi docela zima. Uvidíme, jak dlouho tu vydržíme. Původně jsme v této oblasti chtěli zůstat 3 noci, ale když se na informační tabuli nalezneme informaci, že v noci na dnešek byly jen 2,2 °C, budeme asi rádi, když tu vydržíme spát dvakrát. Taky jsme dorazili dost brzo, takže kratší vycházku určitě stihneme ještě dnes.

Hledáme obchod a sprchy, které by tu měly někdy být. Nenacházíme je a tak končíme u Bryce Canyon Lodge. Vracíme se do Visitors centra, kde nakupujeme pohlednice, mapku a videokazetu. Ptáme se na obchod, který by tu podle průvodce měl někde být. Dozvídáme se, že tu někde skutečně je (vysvětlení je na nás moc rychlé a složité) a že tam vede jednosměrka (One Way). Opravdu pak krám při pozornější jízdě nalézáme. Doplňujeme zásoby a dáváme si k obědu pizzu.

Mimochodem: ta videokazeta byl pěkný “shit“, Tomáš se dal zlákat cenou kolem 10 dolarů, za kterou se tady prodávají různé “Readers Digesty“ a to bylo zjevně příliš málo na to, aby produkt byl alespoň trochu kvalitní. Doma jsme dospěli k názoru, že to museli točit nějací študáci dědečkovou Camerou Obscurou. Obraz se klepal, barvy ujížděly jedna radost, snímek se skládal z nic neříkajících záběrů na skupiny pochodujících turistů, to vše v rozmazané barvě růžových plenek, naštěstí nepoužitých. Pozor, cena slušné videokazety se pohybuje nad 17 USD, nižší je už podezřelá.

Bohužel přehrát kazetu před nákupem nebývá v mnoha případech možné: jednak to bývají půlhodinové filmy a pokud vůbec jsou k dispozici samply, stejně jsou to jen několikaminutové útržky, většinou na DVD. Občas bývá přehrávací zařízení “out of order“. Je to jen risk, že člověk koupí něco, co doma poletí do odpadkového koše i s přiloženým letáčkem “Quality Check“.

Vracíme se do kempu a vycházíme přímo od našeho campsitu kolem Sunrise Pointu směrem ke Queens Garden. Od nich pokračujeme po Navajo Trail Loop k Sunset Pointu. Na obou stezkách je značný provoz. Pak se vracíme ke stanu a odpočíváme. Tomáše bolí kotník, asi mu neprospěla včerejší studená voda v Narrows nebo sestup z Observation Pointu. Kotník prý ale bolel už předtím. Na sluníčku je ještě teplo, ale ve stínu už začíná být chladno, navíc fouká vítr. Vaříme k večeři rýži s nějakou kuřecí konzervou.

Pondělí 16. 9. 2002 – Fairyland Trail

Ráno se chci podívat na východ slunce. Včera jsem si přečetla, že má vyjít v 7:11. Je teprve před šestou a je už dost světlo. Dodatečně si uvědomuji, že jsme patrně přejeli do jiného časového pásma, a to zřejmě už před příjezdem do Zionu, takže všechny předchozí časové informace jsou v tomto textu posunuty o hodinu dopředu. Také se tím zpětně vysvětluje, proč jsme v Zionu viděli jezdit shuttle bus už před sedmou, když měl jezdit až od 7 a.m a proč tam Zionu tak brzo živo.

Beru foťák a jdu kousek nad náš stan po okraji kaňonu směrem k Sunrise Pointu. Slunce kupodivu nezklamalo. Vyšlo opravdu v 7:11, tentokrát asi máme správný čas, hurá. Vracím se ke stanu, kde snídáme. Vyplňujeme také registrační lístek na další den. Nesu ke vchodu obálku s patřičným obnosem. Jeden útržek jsem upevnila na sloupek na kempovišti, druhý dávám na informační desku u vchodu do kempu. Teprve teď registruji včera přehlédnutou informaci o časových rozdílech mezi Utahem a nedávno opuštěnou Californií.

Kolem deváté vycházíme na okružní Fairland Loop Trail. Procházíme mezi skalními útvary k Fairland Pointu. Zpočátku celkem nikoho nepotkáváme, postupem času lidí přibývá. Proti včerejšku to ale nic není. Na Fairland Pointu svačíme. Obloha se ale zatahuje, tak se dlouho nezdržujeme a mažeme zbylé 2,5 míle do kempu. Všude tu varují před bouřkou. Podle informačních cedulí se má utéct ze skal i od jejich okrajů, nejlépe do auta, tak řečené Faradayovy klícky. Blesky tady bijú, až občas i turistu zabijú.

Celkem byla cesta dlouhá asi 8 mil. Některé lidi, kteří jdou opačným směrem, potkáváme dnes už podruhé. Chlapík, o kterém už prvně Tomáš říkal, že jsme ho někde viděli, se nás ptá, zda-li jsme v Zionu nelezli na Angel´s Landing. Přiznáváme to. Říká nám, že má Bryce Canyon nejraději za měsíčního svitu. Tomáš mu odpovídá, že on by se tam v noci bál, což z neznámých důvodů toho člověka rozesměje. Asi rozuměl něco jiného, jen bychom rádi věděli, co to mohlo být, mohli jsme se zasmát společně ! Do kempu na oběd se vracíme kolem půl druhé.

Odpoledne jdeme vyzkoušet sprchy. Tomáš mě včera úspěšně přesvědčil, že fungují na čtvrťáky, což nám zdánlivě (ach ta angličtina !) potvrdila i prodavačka ve vedlejším obchodě. V obchodě je naopak třeba zakoupit žeton (“token“) za 2 USD. Napřed ale rvu "do stroje" čtvrťák, čímž se mi podařilo jednu sprchu zneprovoznit. Protože další dvě sprchy jsou out of order, soudím, že nejsem sama, kdo naletěl na nedostatečný popis. Sprchy jsou totiž evidentně předělané na žetony skutečně ze čtvrťáků, šuplíky na mince totiž zůstaly stejné, ale prostřední drážka je určena na jediný žeton. Asi jim tahle transformace přichází dost draho !

Čtvrťáky se v USA vyplatí schovávat děj se co děj. Existují tu jednak veřejné sprchy a prádelny, které na tyto mince často “jedou“. 8 čtvrťáků sice téměř protrhne peněženku (kolem roličky čtvrťáků sevřel Phil Marlowe pěst vždycky, když chtěl někomu rozbít hubu, ať ji měl dotyčný padouch jak chtěl tvrdou), ale nehnete se bez nich. Někde sice mají automaty na směnu mincí, ale všude ne. 8 čtvrťáků je prostě nutno narovnat do jakéhosi šuplíku s drážkami a mincovník následně rázně zasunout do kasičky. Tím se sepne obvod za začnou se "dít věci“, například se spustí sprcha. Voda ovšem teče pořád, není ji jak zastavit, nebo (pokud zastavit jde) dost často ztrácíte nárok na zbytek tekutiny. Pokud je zrovna člověk namydlený, může být následující dezaktivace očistné pěny zábavnou kratochvílí. Ekologické to rozhodně není, zato demokratické: všichni dostanou stejně. Tomáš říkal, že by to celé předělal alespoň na čas, ale to by s sebou podle zákona o zachování potíží neslo zase náklady na nějaké inteligentní hodiny. Lehko radit, těžko konat.

Jdeme si tedy pro žetony. Voda teče tak dlouho, že už nevím co s ní, nechávám ji proto nedočerpanou. Tomáš ve zbytku přepírá moirové svršky.

Po sprše hledáme kolem Bryce Canyon Lodge poštu. Nakonec se ukazuje, že je přímo v lodgi. Kupujeme tam 2 známky a vracíme se do kempu. Mraky jsou stále tmavší a vypadá to, že snad bude pršet ! V půl páté se déšť spouští. Zalézáme do auta. Chvílemi prší dost, občas i hřímá. Ačkoli to vypadá na deštivou noc, k večeru se vyjasňuje, takže v klidu vaříme venku před stanem večeři, rýži a luncheonmeat. Také děláme vajíčka natvrdo k snídani.

Objevili jsme, že v permanentně “on diet“ Americe jsou vajíčka podezřele levná. Vajíčko stojí kolem 10 centů, to není v porovnání s jinými potravinami tak zlé a člověk se může “zlým cholesterolem“ nacpat k prasknutí. Před dlouhou túrou to není k zahození a uvařené vajíčko také den-dva vydrží v batohu i v horku, aniž je třeba hysterčit v obavách z otravy jídlem.

Po večeři zase zalézáme do vyhřátého auta a po osmé jdeme spát, zase nás čeká jedna studená noc.

Úterý 17. 9. 2002 – N. P. Capitol Reef

Ráno jde fotit východ slunce pro změnu Tomáš, ale zase ho zlobí foťák. Myslí si, že to je opět stejná závada, a tak vymotá film a zkouší mačkat lamelu. Tentokrát to jsou opravdu slábnoucí baterky, na ty je Pentax dost háklivý. Držgrešle Tomáš si vždycky nechá před odjezdem baterky změřit mikroampérmetrem. Otravuje kvůli tomu pravidelně kolegu v kanceláři a většinou mu vyjde, že jsou na 80% "plné". Jenže 20 a více filmů pak většinou nevydrží, zejména pokud se fotí ráno za chladu. Dávám manželovi nové baterky, ale slunce je již dávno nad obzorem, takže z focení nic nebude. Navíc vymotaný film při zápase s kamerou zajel do kazety. Kazeta je z fabriky zavřená tak, že bez fotografického rukávu a nože nepůjde otevřít a i kdyby se to povedlo, nepůjde zase zavřít a film zničí světlo. Trochu to připomíná známý cimrmanovský zápis v třídní knize:

Tomáš tedy přišel o půl filmu. No ale aspoň, že foťák zase funguje. Začíná trochu moc často stávkovat, blíží se čas upgrade hardwaru...

Po přestálém vzrušení snídáme včerejší vajíčka natvrdo s nasládle slanými sýrovými plátky, není to marná kombinace. Kolem půl deváté pak opouštíme kemp a jedeme po silnici 12 přes Boulder do n. p. Capitol Reef. Cestou zastavujeme na menší nákup. Tomáš chtěl také doplnit benzín, ale nemají tu ten, co je předepsán pro našeho Forda (oktanové či jaké číslo 87). Máme ještě skoro půl nádrže, tak to necháváme plavat.

Do kempu Fruita přijíždíme kolem půl druhé. Zabíráme volné místo. Opět je to tady obálkový systém (10 USD za den a campsite). Po troše váhání obsazujeme campsite 7, kde vypadá, že bude sluníčko. K večeru se to může hodit. Jsme ve výšce kolem 1600 m, takže by mohlo být v noci o něco tepleji než v Bryce Canyonu. Raději ještě odsouváme pohozenou hadici s rozprašovačem vody kousek dál od našeho budoucího dočasného bydliště, neradi bychom k normální přeháňce dostali ještě umělou sprchu.

Stavíme stan a jedeme do místního Visitors centra. Zrovna promítají nějaké diáky s komentářem, takže se na ně jdeme kouknout. Kupujeme také nějaké pohledy a kazetu. Místo mapky si bereme jen schematický plánek. Zítra stejně jedeme dál, plánujeme tady jen kratší odpolední výlet.

Jdeme přímo od kempu do Cohab Canyonu a odbočujeme kousek po Frying Pan Trailu. Když jsme přijížděli do parku, ohodnotil ho Tomáš stručně a nelichotivě jako výsypku kladenských uhelných dolů. No – to uhlí by teda muselo být trochu do červena, ale jinak jeho přirovnání dost sedí. Když ale vejdeme do kaňonu, měníme svůj názor oba. Za krátkou dobu tu každý vyplácáme jeden film. Capitol Reef by asi stál za mnohem delší pobyt !

Asi v pět se vracíme do kempu. K večeři vaříme nudlovou polévku. V noci je opravdu poněkud tepleji než v Bryce Canyonu, jen trochu prší.

Středa 18. 9. 2002 – Cesta do Arches

Ráno balíme, snídáme a po osmé hodině vyjíždíme. Protože je zataženo, vynecháváme včera naplánovanou vycházku do místního skanzenu a jedeme po silnici 24 směrem do n. p. Arches. Provoz na silnici je minimální, cesta vede pouští. Odbočujeme na dálnici 70, kde aut přece jen trochu přibylo. Ze sedmdesátky pak odbočujeme na silnici 191.

Předpokládáme, že dnešní noc strávíme v nějakém kempu nebo motelu v městečku Moab, které je nedaleko národního parku Arches. Jediný kemp přímo v Arches, s poetickým jménem Devils Garden je totiž dle informace z několika cestovatelských příruček většinou plný hned ráno. Zájemce tu prý má stát v půl osmé už ve frontě, aby měl alespoň šanci na ubytování. Nicméně zastavujeme na bráně parku, abychom zjistili aktuální situaci. Z brány nás posílají co Visitors centra, odkud nás znovu posílají zpět ke vstupní bráně. Hmmmm ... ještě že je to jen pár metrů !!

Nakonec tam kupodivu dostáváme obálky na obsazení místa v kempu (a na zaplacení příslušného poplatku – standardních 10 USD za noc) s tím, že do hodiny musíme místo v kempu obsadit.

Přestože je už poledne, ubytovací místa ještě dnes jsou ! Pravděpodobně se na tom podepsal nic moc počasí, asi bude pršet. Nejsme si ale úplně jisti, že obálek dávají jen tolik, kolik je míst v kempu, a tak jedeme trapem zbývajících 18 mil bez zastávek na vyhlídkových bodech. Hned z kraje kempu Devils Garden vidíme asi 4 volná místa. Po chvíli váhání, zda se nám to nezdá, obsazujeme číslo 5. Vyplňujeme obálku, vkládáme 20 USD za plánované 2 noci. Útržek dáváme do krabičky u campsitu.

Normálně se ústřižek obálky připevňuje jakýmsi prádelním maxikolíkem k tyči s číslem tábořiště, ale tady je buď deštivo, nebo větrno, tak tu mají k tyčkám připevněnou prosklenou krabičku, která má zadní stěnu pomalovanou žlutým usměvavým sluníčkem. Zdánlivě to vypadá jako tábořiště pro budoucí pionýry, ale sluníčko už z dálky rangera avizuje, že je pozice neobsazená. Papírek uvnitř naopak strážce provokuje, aby se šel podívat, jak dlouho tu ten poslední otrapa, co dal papírek dovnitř, bude ještě otravovat ovzduší.

Obálku s penězi odnáším do příslušné bedny u vstupu do kempu. Nějací dva zájemci o místo se mě ptají, kde dostanou obálku. Na moje vysvětlení, že 18 mil odtud ve vstupu do parku, se tváří dost zmateně, nejdřív si logicky chtějí najít místo. Hm ... to bude zajímavý zmatek, nemají ho jak zablokovat !

Stavíme stan a pro jistotu necháváme na tábořišti na stole u ohniště ještě moje staré, rozdrbané boty v igelitové tašce jako signál, že to myslíme se zdejším pobytem vážně. Potom jedeme zpět ven z parku do Moabu. Nutně totiž potřebujeme doplnit palivo a zásoby. Obloha ještě více ztmavla, párkrát dokonce zahřmělo. Dle předpovědi ve Visitors centru by ale zítra mělo být hezky. Dodatečně se ukazuje, že jsme měli za benzínem a jídlem trochu méně pospíchat. Fotky skalních bran a pozoruhodně tvarovaných útesů s modrou oblohou v pozadí jsou sice také hezké, ale těch s dramatickými bouřkovými mraky jsme mohli ulovit rozhodně víc !

V Moabu tankujeme. Opět je tu jiný typ pumpy, tady z jedné hadice tečou 4 druhy benzínu. Docela nás technicky zajímá, jak je zařízeno, že následující uživatel nedostane z hadice zbytek jiného benzínu, než který si objednal, asi se palivo po skončení transakce nějak odsává, nebo co ... Pak zajíždíme k místnímu nákupnímu středisku a doplňujeme zásoby jídla. Supermarket je velmi rozsáhlý. U místní ochotné prodavačky sondujeme, ve kterém regálu by se asi tak dal najít neoslazený chleba a jsme kupodivu úspěšní.

Vracíme se do parku. Ve Visitors centru kupujeme nějaké pohledy a zase jednou videokazetu. Potom se stahujeme zpět do kempu. Cestu si zpestřujeme několika vyhlídkami. Protože ale začíná pršet, další příležitosti pro "lookout" vynecháváme.

V kempu čekáme v autě na konec přeháňky. Po obloze se pak ještě honí mraky, ale ty už nám tak nevadí. Vaříme večeři – rýži se sýrem- a k tomu přikusujeme vynikající maličká minirajčata (v Česku se dostanou také, ale asi ještě dráže, než v Americe).

Po večeři zalézáme jako obvykle do auta, které je po jízdě ještě krásně zahřáté. Snažíme se naladit nějakou stanici na autorádiu. Na každém místě jsme až dosud museli přelaďovat, autorádio je buď poškozené, nebo hodně mizerné. Při vjezdu do parku bývá na billboardech inzerována vlna, na které se vysílají informace pro návštěvníky, zpravidla je to 1610 metrů. Na autorádiu se mi ji ale skoro nikde nepodařilo naladit tak, aby takto získaná informace byla prakticky použitelná. Příjem byl skoro vždy silně rušený, nebo asi v jednom nebo dvou případech nad naše jazykové možnosti.

Čtvrtek 19. 9. 2002 – Devils Garden Trail

Ráno je v souladu s předpovědí vpodstatě jasno. Kolem sedmé vstáváme a snídáme. Asi v půl deváté vycházíme na trail do Devils Garden. Odbočujeme k vyhlídkám Tunnel Arch a Pine Tree Arch. U Landscape Arch odbočujeme cestou označenou jako “Primitive Trail“, na jejímž začátku je varování, že cesta je nebezpečná. Zpočátku to tak nevypadá. Pak ale přicházíme k místu, kde je třeba překonat hlubokou špinavou louži, do níž padá vysoký skalní stup. V louži jsou sice naházeny nějaké shnilé větve, na hladině se dokonce otáčí celý kmen, ale když do toho svinstva se člověk nechce spadnout po pás, je překonání překážky zejména pro mne dost problematické. Nakonec mě Tomáš, nervózní z představy potupného návratu po vlastní stopě, na skálu nějakým zázrakem vytáhne a můžeme pokračovat. Tím ovšem trable zdaleka nekončí! Následuje ještě několik pěkných lezení po skalách. Přes všechny překážky se ale vítězně dostáváme. Nejméně se mi líbila několikametrová, úplně vyleštěná skalní skluzavka, kterou bohužel musíme překonat směrem nahoru. Nějaká americká dvojice po ní s výskáním sjíždí po zadku dolů. Opačným směrem je to buhužel poněkud problém. Jinudy to ale nejde, všude kolem je kolmá skála.

Odbočujeme k Private Arch. U Double O Arch (to jsou dvě brány nad sebou, menší a větší, jejichž snímek je poměrně známý z mnoha turistických průvodců) odbočujeme ještě ke skalní věži Dark Angel. U Double O Arch přibývá turistů. Na Primitive Trailu jsme potkali jen asi 5 lidí. Tady je už mnohem větší provoz. Evidentně směřujeme z druhé strany ke slavné bráně Landscape Arch, kde většina výletníků svoji pouť začíná.

Potkáváme ještě několik (zejména pro mě) obtížnějších míst. Cestou děláme odbočky k Navajo Arch a Partition Arch, kde musíme s focením čekat až si to tam užije nějaká skupinka -jako obvykle hlučných- Němců.

Od Landscape Arch už cestu známe, je to téměř dálnice. Cestou jsme potkali několik různých skupinek českých turistů. Arches jsou zjevně oblíbený cíl velkého počtu hromadných i individuálních výprav.

Do kempu se vracíme asi v půl třetí a obědváme. Asi ve tři odpoledne vycházíme na kratší trail kolem Tapestry Arch k Broken Arch a Sand Dune Arch.

Zpět na tábořiště se vracíme kolem páté. Vaříme k večeři těstoviny se sýrem a masovou konzervou.

Pátek 20. 9. 2002 – Canyonlands N. P., District Needles

Ráno balíme. Stan je mokrý, čemuž jsme v předchozích parcích odvykli. Po snídani kolem osmé vyrážíme na cestu. Vypadá to, že už přijíždějí první zájemci o místa v kempu ! Dnes už asi do dvanácti volná místa nebudou, měli jsme nehoráznou kliku ! Jedeme do Moabu, kde kupujeme další plynovou bombu. Ta, kterou používáme od pobytu v Yosemitech se nám zdá na potěžkání téměř prázdná. V posledních letech jsme jezdili s Adventurou více méně povinně bez vařiče, neboť se o naše stravování starala cestovka. Zpohodlněli jsme a zapomněli na to, jak rychle shoří propanová “šedá“ bomba, byť je v ní tři čtvrtě kila plynu. Kupujeme taky otvírák na konzervy, můj milovaný univerzální "švýcarský" nůž se už nebezpečně "sype". Dále kupujeme "žínkohoubičku" na mytí umatlaného nádobí (je nehorázně drahá, stojí skoro 3 dolary) a zápisník – dochází mi už i papír na poznámky.

Potom pokračujeme v jízdě po silnici 191, z které odbočujeme na "dvěstějedenáctku". Míříme do parku Canyonlands v oblasti Needles. Nachází se tam jen jeden kemp s málo místy. Projíždíme vstupní branou do parku. Zanedlouho narážíme na objížďku. Jedna ze dvou zdejších silnic se opravuje. Kemp se jmenuje Squaw Flat. Je rozdělen na 2 sekce, označené prostě "A" a "B".

Projíždíme sekci "A" a bereme si registrační obálky. Nenacházíme tu ke svému notnému zklamání ani jedno volné místo. Že by nás štěstí opustilo ? Jedeme tedy do sekce "B", kde nacházíme jedno místo hned na začátku této části, má číslo 17. Honem vyplňujeme obálku a Tomáš ji s poplatkem jede hodit do sekce "A". Musí si na to vzít vůz, protože obě sekce jsou prostě velké úseky silnic, dlouhé skoro 2 kilometry (zejména tedy "Áčko"), lemované jednotlivými stanovišti pro táborníky. Samozřejmě jsme měli své peníze dát do sekce "B", kde zanedlouho nalézáme podobnou bednu na obálky. Usoudili jsme nakonec, že si to rangeři přeberou a nejvýš si řeknou něco o blbcích, ostatně už to stejně nejde vzít zpět, zaplaceno máme.

Zanecháváme na místě stan a jedeme do Visitors centra. Potkáváme tam 3 Čechy, kteří prý jezdí po Americe asi 3 měsíce. Jsou to skuteční dobrodruzi s dostatkem peněz, protože mají v úmyslu najmout si rangera (za patrně nemalý peníz i to pravděpodobně lze, neověřovali jsme to) a nechat se dovést až ke zdejším nejzajímavějším skalním útvarům. Tak na to bychom sice v nejzajímavějších případech asi taky měli, ale nenapadlo nás, že je něco takového možné. Tak snad příště ...

Vracíme se do kempu. Po chvíli váhání se autem vydáváme po nezpevněné úzké silnici k Elephant Hill. U vjezdu na tento úsek se nalézá varování, že cesta je obtížně sjízdná. Nemáme z toho moc dobrý pocit, pojistka vozu asi pro tyto úseky neplatí a pokud naše havarované auto odtud bude muset tahat nějaký náklaďák ...

Z parkoviště, kam jsme se posléze vítězně a bez poruchy dokodrcali, se dá pokračovat dále buď pouze 4WD autem (tedy s náhonem na 4 kola, zvaným též "čtyřkolka") nebo pěšky. Dál hnát našeho Forda by už opravdu byla pitomost, silnička pokračuje úvozovou cestou, kterou by džíp zvládl jen s potížemi. Pokračujeme proto pěšky. Jdeme směrem k Elephant Canyonu. Ve skalách, které se podobají početnému hejnu zkamenělých létajících talířů (UFO), je jen málo stínu, ačkoli je už pokročité odpoledne ! Pozorujeme a hojně fotíme okolní rozžhavené skály.

Na zpáteční cestě se Tomášovi přeplazí přes cestu chřestýš. Jsem standardně pozadu, a tak zahlédnu už jen jeho ocas s pověstným chřestidlem. Had je potichu, asi se necítí ohrožen, což je pro nás jen dobře.

Vracíme zpět do kempu. K večeři máme rýži s masovou konzervou. Rozhodnutí koupit v Moabu novou plynovou bombu bylo správné, ta původní během vaření dodýchala.

Sobota 21. 9. 2002 – Kaňony Big Spring a Squaw

Vstáváme kolem sedmé. Po snídani vycházíme na okružní cestu přes Big Spring Canyon a Squaw Canyon, celkem to je asi 8 mil. Cesta vede po skalách nebo travou, občas je třeba přelézt nějakou překážku. Nejhorší je přechod mezi kaňony, ale za hojné pomoci Tomáše na exponovaných místech přechod nějak zvládnu. Cestou potkáváme jen pár lidí. Cesta je méně frekventovaná než včerejší výlet z Elephant Hillu. Tomáš by ještě rád odbočil do Lost Canyonu, ale tam já nechci. V Lost Canyonu se totiž mají nacházet ještě nebezpečnější úseky, na některých jsou snad dokonce i žebříky ! Předpokládám, že to tam bude vypadat ještě hůř, než ve Slovenském ráji, kde třetina příčlí chybí, nebo se alespoň viklá ! Taky je zase pořádné horko, odhadujeme to na nějakých 40 ^o C na slunci, možná i o něco víc.

Do kempu se vracíme kolem půl druhé. Jdu mezi sekcemi kempů po silnici, Tomáš to bere po stejné cestě, po které jsme šli ráno "terénem", to jest po skále, asi ještě nemá dost. Je na našem kempovišti přirozeně mnohem dříve. Po mém příchodu už dávno suší propocené oblečení. Obědváme. Původně jsme se chtěli jet osprchovat do kempu Needles Outpost, ale rozmysleli jsme si to. Sprcha totiž dle informací z průvodce stojí 4 USD na osobu, a to se nám zdá trochu moc, raději budeme smrdět. Odpoledne proto jen relaxujeme, Tomáš se opaluje. Já se pokud možno naopak schovávám do stínu.

Nakonec vaříme večeři. Rangerka obchází kemp a zve na nějakou večerní přednášku do amfiteátru v kempu "A" od 7 p.m. Nejdeme tam, výkladu o jedovatých hadech bychom asi moc nerozuměli. Noc je mnohem teplejší než včera.

V noci slyšíme od amfiteátru odjíždět několik aut, na večerní akci se zřejmě opravdu podařilo sehnat diváky.

Neděle 22. 9. 2002 – Monument Valley

Ráno opět balíme. Odjíždíme obligátně kolem osmé. Vracíme se na silnici 191. Cestou konečně vhazujeme poslední 3 pohledy do poštovní schránky v Montichelly a v dalším městečku tankujeme, tentokrát je to už nutné. Odhodláváme se vzít benzín číslo 88, protože "naše" osmasedmdesátka ani tady není a zdá se, že tomu tak bude v celé oblasti. Snad to nebude vadit, příručka k Fordovi píše, že motor bumbá všechny bezolovnaté benzíny od čísla 87 výš.

Po uspokojení našeho motorového miláčka odbočujeme na silnici 163. Kolem poledne přijíždíme do Monument Valley. Cestou samozřejmě fotíme skály a la John Wayne. Naše první cesta vede jako vždy do Visitors centra. Jsme na území indiánské rezervace, náš National Pass tu neplatí. Vstupné do rezervace činí 5 USD na osobu. Ve Visitors centru cvakáme znovu, tentokrát za místo ve zdejším kempu, opět obvyklých 10 dolarů za noc a místo. Kemp, situovaný hned vedle Visitors centra je velmi kamenitý. Jsme tu v poušti, kde je asi poněkud obtížné vykouzli travnatý plácek a pak: i kdyby něco lepšího k sehnání bylo, Indiáni by jistě s chutí vrátili bělochům trochu z pokoření, která nutně zažili při jejich vítězném tažení svou zemí. Nakupujeme nějaké upomínkové předměty pro známé a pro příbuzenstvo a jdeme vyzkoušet místní národní restauraci, zda nám dá něco k obědu.

Moc toho na výběr nemají. Z toho, co se nabízí, nemáme chuť riskovat domorodá jídla v obavě, že by mohla být upečena z nějaké podezřelé lezoucí žoužele, názvy pokrmů totiž znějí velice exoticky (měli jsme si je opsat). V nouzi proto volíme jakési sendviče s hranolky a pití. Obsluha je bohužel dost laxní. Vzápětí přichází početná japonská výprava, která si asi dopředu objednala jídlo, zatímco my jsme přišli zrovna v okamžiku, kdy jim je připravovali. Tím by se snad dala délka naší obsluhy docela vysvětlit. Jídlo bohužel nebylo za ty peníze nic moc...

Po obědě zkoumáme možnosti průjezdu údolím po nezpevněné silničce. Buď je možno si za 20 USD na osobu zaplatit vyjížďku terénním otevřeným mikrobusem s výkladem a několika plánovanými zastávkami, nebo se dá údolím projet vlastním vozem. Po výletu autobusem je zajisté nejrozumější vlézt rovnou do sprchy, nehledě ke značné ceně. Náš vůz na druhou stranu není tak úplně náš vlastní. Opět se ocitáme v dilematu, co se stane, jestli auto někde poškodíme, ale nakonec vítězí česká spořivost, protože 40 dolarů za 2 hodiny v otevřeném zaprášeném autobuse nám připadá moc. Za stejnou sumu jsme si před několika lety (teď už to asi taky nebude pravda) najali malé letadlo pro 4 osoby k výletu nad planinou Nazca. Míjíme proto odhodlaně ceduli varující před vjezdem vozů s nízkými podvozky (většina komerčních "vehicles" prý ale jízdu zvládne) a hrdě se vrháme do rozžhavené pouště. Aut s podvozky, podobnými tomu našemu, kolem nás a proti nám jede docela dost. Pohybujeme se rychlostí maximálně 20 mil za hodinu po prašné a hrbolaté cestě, náš Ford rychle mění barvu ze stříbrné metalízy na prachový maskovací kožich pouštního kojota. Často zastavujeme na vyhlídkách a fotíme. Dá se říct, že lidi v autobusech viděli to samé co my, pouze s trochu odborným indiánským komentářem a pravděpodobně s více zastávkami, kam je individualistům ve vlastních vozech vstup zapovězen. Cestou se často potkáváme s indiánskými autobusy "za dvacet na osobu", které míří do různých míst, nepopsaných směrovkami. Tato místa jsou v tištěných průvodcích označena jako "sacral", pochopitelně s příslušným zákazem focení. Indiáni chtiví výdělku na ta místa ovšem turisty berou, kšeft je kšeft, bledá tváři !

Celkově se ale snad dá říct, že jsme odmítnutím autobusu asi ani nevydělali, ale ani neprodělali. Něco ovšem mohlo být zajímavější a víc zblízka viděné. Taky jsme měli kliku, že se tu nenatáčela nějaká kovbojka, to bychom si na vyjížďku totiž museli nechat zajít chuť my i Indiáni, kšeft je kšeft (zvlášť ten mediální).

Po opuštění historického okruhu mezi skalami Monument Valey se vracíme do kempu. Chvíli hledáme přidělený campsite číslo 56. Po menší zajížďce ho nacházíme v dost nelogickém místě na zlomu mezi dvěma cestami mimo číselnou řadu.

V kempu se nacházejí sprchy, placené opět nám už známými “tokeny“. Není tu uvedeno, kde se žetony seženou, ale je jen logické, že to bude ve Visitors centru. Naštěstí se tam dá dojít pěšky, aniž je nutno sedat za volant. Stejně je příliš horko a v návštěvnickém centru je minimálně instalována výkonná klimatizace. Místo prodeje sprchovacích žetonů jsme odhadli správně, dají se koupit u stejného pultu, jako "tábořenky", tj. stanovací místa v kempu. Sprchy jsou zde dokonce po jednom jediném americkém dolaru, to tedy asi nepoteče voda !

Dáváme se ještě zlákat ke koupi keramické vázičky, když Tomáš obětavě (furiantsky) slíbí, že se postará o její fyzickou integritu při dopravě do Čech.

Vracíme se pak do kempu a sprchujeme se. K večeři si vaříme jen polévku, dnešek nebyl pochodově ani trochu náročný, jen horký a prašný. Na autě je tam, co ho neodfoukal vítr, na dva prsty arizonského prachu. Prach z nás bude opadávat ještě v Grand Canyonu.

Pozorujeme a fotíme západ slunce, vyjdou z toho obecně profláknuté dojáky černajících skal s rudým pozadím.

Večer se nám celkem daří i naladit nějaké stanice na autorádiu. Noc je tu po dlouhé době opravdu teplá ...

Pondělí 23. 9. 2002 – Cesta do Grand Canyonu

Balíme stan a odjíždíme kolem osmé. Vracíme se na silnici 163, z Kayenty pak pokračujeme po silnici 160. V Tuba City zastavujeme na nákupy, protože naše zásoby se

-slovy klasika- limitně blíží nule. Tomáš si v okamžiku, který jsem nepostřehla, bere od prodavačky reklamní zapalovač. Na co mu bude, to mi není jkasné, vařič se líp zapaluje sirkami.

Po nákupu pokračujeme po silnici 89, tankujeme v Cameronu. V průvodci jsme se dočetli, že v Cameronu je nejlevnější benzín v oblasti. Podle cen, vysazených na světelných tabulích se nám zdá, že informace je mírně expirovaná, ale možná je to jinde ještě horší. V každém případě zde zrovna tankuje tankuje banda motorkářů klasického, to jest krajně nebezpečného zjevu. Poprvé (a dlužno konstatovat, že taky naposled) v USA musíme čekat ve frontě před pumpou. Není to ale dlouho, za ropné krize v sedmdesátých letech to asi bylo horší.

Za Cameronem odbočujeme po silnici 64 na jižní okraj Grand Canyonu. Cestou vidíme v dálce kouř z (nejspíše lesního) požáru. Časem sice zůstává někde stranou, ale i tak doufáme, že to hasiči brzo zvládnou už jen proto, že do našeho dnešního cíle už je to jen kousek a o evakuaci v žádném případě nestojíme. Vjíždíme do národního parku a jedeme do Mather Campu, kde máme přes internet zajištěnu rezervaci na 6 nocí.

Od strážce u brány fasujeme místo číslo 104 a obvyklý plánek, jak se k "placu" dostat. Prakticky všechna větší tábořiště rozdávají tyto mapky. V případě Mather Campu je pro táborníky zabrán dosti značný úsek lesa, v němž jsou prosekány elipsovité cesty, anglicky loopy. Jednotlivé okruhy jsou označeny jmény rostlin, na každém okruhu se nalézá maximálně 50 tábořišť (číslování je v rámci kempu kontinuální). Jedna z elips je určena pouze pro skupiny, plácky jsou tam asi úměrně větší. Vjezd a výjezd z okruhu je dost blízko sebe, u výjezdu vždy stojí "kadibudka", pardon sociální zařízení pro dámy a pány. Standardně jako ve všech státních kempech je tu pouze WC a pár umyvadel, sprchy se nacházejí vně tábora a jsou pochopitelně placené paušálními 2 dolary za dávku horké vody. Tentokrát jsou sprchy "za peníze", žetony tu nezavedli.

Vjíždíme na tábořiště a stavíme stan. Na obhlídku jdeme raději pěšky, zdejší dopravní situace připomíná ze všeho nejvíce organizovaný chaos. Před hodinou jsme byli rádi, že jsme Mather Camp vůbec našli ve spleti silniček. Jako ve všech dosud shlédnutých významných destinacích, i tady jezdí zdarma shuttle busy – modrá linka po Grand Canyon Village, zelená na Yaki Point a červená na Hermit Point. Logicky jedeme modrým autobusem nejprve k Visitors centru, u kterého je obchod s knihami a jinými upomínkovými předměty. Kupuji turistickou mapu.

Pak pokračujeme dalším modrým busem k Backcountry Office. Posloucháme tím rady rangera ve Visitors centru, že je touto cestou možno zajistit si povolení k sestupu do Grand Canyonu. Udělali jsme totiž při svých pečlivých domácích přípravách logicky těžko odůvodnitelnou chybu: zajistili jsme si 6 dnů v Mather Campu, ale nepostřehli jsme, že pro cestu dolů "do díry" potřebujeme zvláštní povolení. Pokud se dostaneme vůbec dolů, platíme zbytečně 2 dny "base campu", po které zde vlastně nebudeme. Ne, že by nás těch 20 dolarů zabilo, ale auto by se dalo i s přebytečnými věcmi klidně odstavit na některém veřejném parkovišti. Měli jsme prostě objednat Mather Camp "trhaný" na 2 pobyty a zajistit si současně povolení pro cestu dolů k řece Colorado. Podle průvodce je nežádoucí pokoušet se jít dolů načerno, kontroly jsou tu prý velmi pečlivé. Konec konců není divu, dolů se permanentně vrhá spousta hazardérů. Podle informačních tabulí tu denně zasahují průměrně v 60 případech nějakých zdravotních potíží (ponejvíce z přehřátí nebo vyčerpání) a ročně se tu podaří zhruba 3-4 lidem vždycky zařvat. To asi láká pitomce ze všeho nejvíce, mají z toho po zádech příjemný pocit rozlité studené (a patřičně lepkavé) Coca Coly.

Nakonec jsme docela úspěšní, blížící se konec sezóny je už znát. Hladce se dostáváme na zítřejší waiting list s nízkým pořadovým číslem 5. Musíme se sem dostavit znovu v 8 hodin ráno. Pokud nebudeme na vyvolání rangerem reagovat, dostane naše místo další zájemce ve frontě. Pokud se ale dostavíme a vyvolat se necháme (sakra to už je jako ve škole!), máme prý skoro jisté, že nám povolí cestu ve středu a čtvrtek. Pokud ne, dostaneme se na waiting list na následující den, budeme-li mít zájem ...

Toto vše bylo vysvětleno mladou, sympatickou rangerkou, která na nás ovšem v rychlosti naučené vysvětlovací litanie nebrala moc ohled. Většinu pokynů jsme ale

Vracíme se pak modrým busem na Market Place a obhlížíme, co se tu dá nakoupit.

Kupujeme nějaké pohledy a já 2 filmy. Už mi docházejí (hm - měla jsem jich původně 18 a říkala jsem, že TO MUSÍ STAČIT). V Americe většinou jedou na filmy s 24 obrázky, které tu stojí podstatně víc, než v Čechách 36políčkové filmy. V některých místech však prostě jiné balení neseženete. Tady jsem ještě měla štěstí a své oblíbené filmy se mi podařilo najít. Už teď je mi ale jasné, že budu potřebovat nějaké další ...

Po nákupu střeliva do fotoaparátu narážíme s Tomášem na poněkud nesympatického muže, naštěstí se nás to netýká, ale scéna, kterou zahrál, je -řekněme- poučně odpudivá. Jedná se nařvaného tlusťocha (se skutečně obrovským pivním pupkem), který nakupuje jakési blbé suvenýry. Podepisuje prodavači paragon pro bezhotovostní nákup takovým způsobem, že do něj tužkou udělá díru, patrně se jmenuje "John Holeman", nebo tak nějak a předává perforovaný paragon prodavači. Mladík je z formy podpisu poněkud nesvůj, zdá se mu patrně, že za něj dostane od šéfa vynadáno, protože banka asi odmítne něco takového proplatit. Tlusťoch na něj zavrčí něco nesrozumitelného, zní to jako výhružka a vytahuje na něj náprsní tašku s něčím, co jsme zahlédli jen letmo a tipujeme to na šerifskou hvězdu. Mladík silně bledne a odchází s potrhanou účtenkou, aby snad nebyl zatčen. Tlusťocha pak nějaký jeho známý rychle rozptyluje a odvádí stranou, jinak by zřejmě krám explodoval od napětí, které visí ve vzduchu z toho, že si milostpán bachař vyjel nakoupit cetky do Grandkaňónu. Strach, který čišel z mladého prodavače by mohl vystupovat v němém filmu, titulků netřeba. Otázka je, proč. Třeba byl v podmínce a tlusťoch to na něj věděl. Nebo prostě podobné "silné typy" automaticky šestým smyslem vycítí nejisté jedince a sadisticky se po nich vozí ... no fuj !

Po didaktické scéně na Market Plaza se vracíme znovu k Visitors centru a Tomáš se informuje na přelety nad kaňonem. Dostává nějaký papír s informacemi. Jedeme zpět do kempu a vaříme večeři (nudlová polévka s přidanými vejci) a navrch další vejce natvrdo k snídani.

Úterý 24. 9. 2002 – Grand Canyon South Rim

Ráno vstáváme brzo, potřebujeme totiž dojet shutlem k Backpacking Office. Z jízdních řádů jsme si zjistili, že autobusy jezdí ráno asi po půlhodinách. Za žádnou cenu nechceme přijít pozdě, aby nám nepropadl waiting list. Rovnou se balíme na nějakou vycházku, abychom se pak už nezdržovali. Trochu jsme to přehnali, jsme tu ve čtvrt na osm jako první. Učíme se kupovat si z automatu nějaké noviny a děláme, že je čteme, respektive že rozumíme, o čem se tam píše. Pochopili jsme například, že na Irák se ještě nezaútočilo. Zkoumáme také oddíl vtipů, některé z nich se domníváme i chápat.

V osm ráno se naráz otvírají obě okénka a rangerky začínají vyřizovat požadavky dle pořadí waiting listů. Máme štěstí a proto získáváme permit pro plánovaný sestup do kaňonu a na ubytování v kempu Bright Angel ze středy na čtvrtek. Odlehčeni o další dvacítku dolarů spokojeně odcházíme. Pět dolarů se muselo platit na osobu, deset stál samotný permit.

Jdeme na zastávku červeného autobusu a jedeme na jeho konečnou Hermit Point. Začíná tam jedna ze sestupových tras do kaňonu pojmenovaná Hermit Trail a současně pak také cesta podél okraje kaňonu Rim Trail. Poprvé si tu také vyzkoušíme zdejší chemické záchodky. V notoricky známé plastové kadibudce, se splachuje temně modrým roztokem. Celkově se jedná o zážitek, která má s normální toaletou jen málo společného, alespoň pokud se týká pohodlí a přibližného zdání intimity.

Vzhledem k pokročilému času, se rozhodujeme pro Rim Trail. Cesta podél okraje kaňonu spojuje jednotlivé vyhlídkové body, na kterých autobus cestou zastavuje. Většina línějších návštěvníků vždy popojede kus autobusem, vystoupí na vyhlídce, udělá pár fotek, načež počká na další autobus a jede k dalšímu pointu. Pouze mezi některými vyhlídkovými body poblíž Grand Canyon Village je pěší provoz hustší.

Frekventovanější vyhlídková místa jsou také poměrně blízko sebe, i stezka mezi nimi je o něco pohodlnější. My to ovšem jdeme ještě s několika jinými hrdiny v tom vedru pěšky celé. Pozorujeme přitom Bright Angel Trail, po kterém budeme pozítří stoupat nahoru. Nutno konstatovat, že mravenci tam dole jsou odsud docela zábavní. Za dva dny přesně od této chvíle dostaneme příležitost zkusit si to taky !

Vracíme se do kempu a kolem čtvrté se vydáváme na nákupy. Kupuji pro jistotu další 4 filmy a desinfekci do vody, naše dovezená nám už dochází. Doplňujeme zásoby. Po návratu připravujeme zavazadla na zítřek. Definitivně balit stejně musíme po hmatu až ráno po složení stanu, který bereme s sebou spolu s nafukovacími karimatkami. Potřebu spacáku nepředpokládáme, nejvýš bavlněnou vložku do spacáku.

Středa 25. 9. 2002 – Dolů do kaňonu - South Kaibab Trail

Vstáváme asi ve čtvrt na pět, snídáme a balíme. Nezkusili jsme si to bohužel nanečisto a Tomáš mě včera přesvědčil, že si mám vzít jen malý batoh. Je však strašně narvaný a Tomáš by toho asi musel nést víc než měl v úmyslu. Od začátku dovolené ho hlavně po ránu občas pobolívá levý kotník, prý se mu v Americe probudila ve šlapce ostruha, zahnaná už jednou do patřičných mezí ozařováním. Asi podvědomě křivě našlapuje a od toho ho bolí i kotník. Raději si tedy beru velký bágl, což ovšem znamená, že musím přebalit. Tím berou za své původní plány, že chytneme první shuttle bus ve 4:45 a.m. Na zastávku odcházíme bohužel až kolem půl šesté.

Je ještě tma a docela zima. Modrý bus nám jede hned. Zelený autobus od Visitors centra nám ovšem podle zákona schválnosti ujíždí před nosem. Skvělá návaznost, zdejších linek se organizátorům skutečně povedla ! Na další spoj čekáme asi 20 minut. Osud bezmocného trpitele s námi sdílí osud další osamělý postarší výletník s holí, který rezignovaně konstatuje, že máme smůlu (tzv. americký optimismus, Čech na tomto místě hudrá, nebo rovnou nahlas nadává na všechno, na co si jen vzpomene).

Na sestupovou cestu se tedy vlivem různých zdržení dostáváme až v podstatě s východem slunce. Traverzujeme po South Kaibab Trailu. Sestup je poměrně prudký. Čeká nás výškový (dnes spíš "hloubkový") rozdíl přibližně 1500 metrů. Provoz zatím není příliš hustý, ale sami tu taky nejsme. Někteří jdou nalehko až dolů nebo jen část cesty, jiní se tahají jako my, s velkými bágly až dolů. Vzhledem k tomu, že Tomáše bolí noha, ani mě moc nehoní ...

Poměrně brzy potkáváme turisty, kteří jdou opačným směrem, to jest vystupují ze dna kaňonu. Nutně museli vycházet v noci, asi se chtěli vyhnout žáru dne, zřejmě se budeme řídit jejich příkladem.

Na křižovatce s trasou zvanou "Tonto Trail", potkáváme výpravu na mulách, vystupující rovněž zespoda. Zrovna mají zastávku, takže se jim nemusíme vyhýbat (karavany mají na stezce nekompromisní přednost, chodci musejí uctivě uskakovat).

Zbývá nám už jen necelých 500m "hloubky". Teplota podle očekávání dost prudce stoupá. Naštěstí se po obloze honí mraky, a tak se slunce občas schová. Jinak by to už v těchto místech mohlo vypadat jako na výhružných ilustračních záběrech ve Visitors centru, kde jsou dílem na fotografiích, dílem na malůvkách, zobrazeni lidé, blijící a omdlévající z vyčerpání. Ideový dopad výhrůžných malůvek moc nefunguje, kolem nás každou chvíli probíhají různí jedinci, evidentně nezatížení jakoukoli vodou.

Potkáváme další muly s turisty a posléze i nákladní zvířata s materiálem pro opravu cesty. Na stezce se zrovna činí několik cestářů, kteří zjevně využívají slábnoucí frekvence provozu.

Sestup končí těsným tunelem ve skále, za kterým už následuje most přes řeku. Uf, jsme dole. Přecházíme visutý kovový most a pokračujeme po druhé straně řeky ke kempu Bright Angel. Cesta jde sice téměř po rovině, ale je hrozné dusno a vedro. Není to sice už daleko, ale stejně se mi zbytek cesty zdá doslova nekonečný.

Do kempu vcházíme kolem jedenácté, zabíráme volné stanoviště a stavíme své plátěné obydlí. Na tropiko připevňujeme permit, to vyžadují pravidla. Zřejmě se občas někdo pokusí sejít dolů bez poplatku (tolik Čechů sem asi zase nejezdí, abychom usoudili, že přísné pravidlo o vyvěšování permitu na stan tady vymysleli kvůli nám).

Obědváme a mátožně se poflakujeme, protože je takové vedro, že se nic rozumného dělat nedá. Protože nám na stan začíná brzo svítit slunce, stěhujeme se k potoku, protékajícímu kempem a máčíme si v něm alespoň nohy. Nejsme jediní, koho to napadlo, přesně řečeno my jsme byli ti, kdo se přidali k těm, co už do vody vlezli. Někteří odvážlivci se koupou celí, ale na to je zase voda v kaňonu trochu moc studená. Zajímavý extrém: vedro k padnutí a ledová voda.

Zanedlouho se rozhodujeme jít k nedalekému Phantom Ranchi. Je to současně lodge a kantýna. V kantýně, kde ve společenské místnosti neustále běží výkonný stropní ventilátor, se občerstvujeme citronádou a ledovým čajem, oba nápoje jsou dost sladké. Nalévat se musíme s mírou, tady, v obtížných klimatických podmínkách, obvyklý "free refill" (jednou kup a pak si dolévej, co ledviny vydrží), samozřejmě neplatí. Za každou další dávku tekutiny se platí, byť i snížená sazba jediného dolaru.

V kantýně, kde je přijatelná teplota, sedíme co nejdéle. Kupujeme si i nějaký energetický nápoj v prášku, který chceme dát do chemicky upravené vody. Snad bude trochu chutnější. Chemické svinstvo, které jsme koupili nahoře na Market Plaza, činí totiž vodu tak ohavnou, že máme chuť riskovat její konzumaci bez úpravy, jakkoli to zde není doporučeno. Skoro se obáváme, že jsme nepochopili návod a že se snad mělo koupit ještě něco, co vodě zase dodá snesitelnou chuť. Se slzou v oku vzpomínáme na jodový čistič, který jsme si z Čech vzali jen pro příležitostné použití a který na potvoru včera došel: jím upravená voda nebyla skoro vůbec ničím cítit. Otázka je, zda byla skutečně desinfikovaná. Roztok nám ZADARMO téměř vnutili na hygienické stanici v roce 1998, když uslyšeli, že jedeme do Peru, kde se budume pohybovat na přítoku Amazonky. Preparát je prý v testování. Kupodivu nás tenkrát nezavázali, že se máme na stanici hlásit, když dovolenou přežijeme !

Pramálo osvěženi se vracíme do kempu: jakmile člověk opustí klimatizaci, okamžitě na něm stojí pot, a to hospoda ještě není z dohledu !

Zatáhlo se, takže je "jen" 38 stupňů Celsia, asi to tu bývá i horší. Večeři máme studenou, s bombou a vařičem jsme se tahat nechtěli. Jídlo a všechny igelitové sáčky se tu musí ukládat do připravených beden, zvláště se zdůrazňují lehké mikrotenové pytlíky.

Večer přichází zdejší strážce na kontrolu permitu a říká nám, jak se tu máme chovat. Znova zdůrazňuje pytlíky, těch odstřelených jelenů prý jen loni muselo být 20 !

V půl osmé bude prý přednáška o zvířatech v noci. Počasí prý bude zítra podobné jako dnes, jen trochu více zataženo. Po západu slunce teplota lehce klesla na 34 stupňů. Máme prý vlastně kliku. Ranger říkal, že jsou tu běžně teploty kolem 45 stupňů, zdejší rekord prý je 51 ^oCelsia !

V noci ale teplota moc neklesá, je hrozné vedro. Ležíme ve stanu nazí na karimatkách a úspěšně se dusíme. Neodvažujeme se ale nechat otevřený stan, v oblasti se běžně plazí chřestýši a lezou tady i štíři. Od lidských obydlí se asi drží co nejdál, ale na to rozhodně nelze spoléhat.

Čtvrtek 26. 9. 2002 – Bright Angel Trail – výstup z kaňonu

Vstáváme před čtvrtou hodinou ráno, snídáme a balíme. Vše pochopitelně potmě už jen proto, abychom nerušili ostatní. Chceme vyjít co nejdříve, abychom si ušetřili alespoň část výstupu ve vedru. Nejsme první, koho to napadlo. Pár lidí už odešlo, část dalších je už taky na nohou, protože spát se vedrem tak jako tak nedá.

Vycházíme asi ve tři čtvrtě na pět. Cestou se nevěřícně díváme na teploměr u vchodu do kempu: je na něm zachycena aktuální teplota 28 ^oCelsia.

Za světla čelovek se moc rychle postupovat vpřed nedá. Chce to trochu opatrnosti. Vracíme se kousek po přístupové cestě ke kempu a odbočujeme po Bright Angel Trailu, který nás dovede k Bright Angel Lodgi. Přecházíme Colorado po jiném mostě než včera.

Zpočátku vede cesta podél řeky nahoru a dolů. Připadá nám to nekonečné. Ve tmě není skoro nic vidět, stezka je místy pokrytá hlubokou vrstvou písku, do kterého se boří ztěžklé nohy. Také máme obavy, abychom snad nepřehlédli nějakou bídně značenou odbočku. Konečně začínáme stoupat, párkrát přecházíme po kamenech nějaký potok, snad je to Garden Creek.

Na cestě objevuje Tomáš, který jde jako obyčejně přede mnou, nejprve ropuchu a chvíli na to škorpióna. Pomalu začíná svítat. Potkáváme první turisty, kteří jdou shora. Museli ostatně vyjít dost brzo, i když dolů jim to musí i s nákladem šlapat o dost rychleji. Tomáš prvnímu z nich říká, že jsme viděli škorpióna. Turista na to odpovídá, že oni jdou z Indian Gardens. Je to bohužel dobrý příklad toho, jak si s Američany (někdy?) rozumíme.

Střetáváme se opět s Tonto Trailem, který se v této oblasti táhne podélně coloradským kaňonem ve výšce asi 400 – 500 metrů nad řekou. Kdybychom byli tvrdší povahy (to říká Tomáš, mě by to teda ani nenapadlo), šli bychom prý příště Grand Canyon po Tonto Trailu, je to výlet na několik dní: nejdřív se sleze kilometr sešupu a pak se jde nahoru a dolů kolem řeky. Spí se na oficiálně povolených tábořištích s chemickými toaletami, místy snad i s pitnou vodou. Cesta trvá od 3 dnů déle. Rozhodně se tak dá z kaňonu vidět víc, než při obligátním sestupu a výstupu !

Zanedlouho, někdy kolem půl osmé, přicházíme ke kempu v Indian Gardens. Odpočíváme na lavičce a chroupeme jablko. Doplňujeme také zásobu vody, které cestou zdola poněkud ubylo. Asi by stačila až nahoru ta, co máme, ale to by nebyl žádný sport, jít s poloprázdnými flaškami !

I tady je teploměr. Ukazuje "jen" 19 stupňů. Teplota je opravdu přijatelnější, než na dně kaňonu. Tomáš zkoumá místní nástěnku a čte mi, jak se který odpad dlouho rozkládá.

Suverénně ovšem vítězí umělé hmoty: prakticky nikdy, respektive počítá se ve stovkách let. I obyčejné tenisky vydrží zdejší vražedné vedro 30 let. Protože mi manžel čte své odpadové poznatky česky, bezděky se tím identifikujeme Češce, která sestupuje dolů k řece se svým přítelem. Oba se chtějí nejen podívat na řeku, ale ještě cestou zpět stihnout podívat odbočku na Plateau Point. Přejeme jim, ať si to užijou, jsou to další 4 míle pochodu navíc, byť ne v tom nejhorším vedru. Člověk se tak dostane na skálu nad řekou, užasne nad geologickými podivnostmi a musí se po vlastní stopě vrátit zpět. Celý kaňon je ostatně vznosně nazýván "oknem ho historie planety", jeho vrstvy, prohlodané řekou, zachycují neuvěřitelné 2 miliardy let vývoje Země.

Pomalu se posouváme dál. Měřeno na kilometry, jsme asi v optimistické polovině cesty. Na výšku je to bohužel stěží první třetina. Chybí nám tedy ještě asi 1000 metrů stoupání. Přede 2 dny jsme také z "Rimu" (okraje útesu) pozorovali mravence, vylézající z Indian Gardens a plazící se pozvolna nahoru kaňonem. Na tu výšku se ani nedalo poznat, zda mají batohy, bylo vidět jen pohybující se body. Tehdy nám bylo při pohledu na ně do smíchu !

Kousek nad Indian Gardens nás dohání ranger a chce vidět permit. Evidentně zde spal a teď jde nahoru. Permit máme mít správně připevněný na některý z batohů (v kempu jsme ho museli mít na stanu), ale Tomáš se bál, že se kousek papíru při závanu větru nebo nějakým pohybem oderve a my nebudeme mít nic. Tak tedy zastavit, batohy dolů (ouvej, moje ramena!) a kontrola. Nedá se nic dělat, předpis je předpis. Ranger si nechá vysvětlit, odkud jdeme, porovná to s povolením a pak nás pochválí stručně "Good work". Pokračuje pak rychlým krokem v cestě s přáním pěkného treku. Během několika minut je víc než 100 metrů před námi. Nevěřícně na to zíráme, protože s vodou, první pomocí a vysílačkou nenese o moc těžší náklad, než my !

Postupujeme teď o dost pomaleji, stoupání je prudší. Dohání nás další strážce a dává se do řeči s Tomášem. Když slyší, že jsme Češi, říká, že jeho otec byl původem z Brna.. Utěšuje nás, že nám chybí už asi jen 3 míle (!). Skutečně za chvíli přicházíme k Resthouse, která mý být 3 míle odshora, má to chlapec dobře odhadnuté ! Počítáme, že tu chodí několikrát za den. Strážci v těchto místech pendlují permanentně, kdyby se snad někomu udělalo špatně. V případě nutnosti dovedou výletníka, který špatně odhadl své možnosti, do stínu. Vrtulník se volá ke kritickým případům, ty musejí strážci šestým smyslem nějak poznat.

Je asi půl desáté. Teplota trochu stoupá, ale většinou jdeme ve stínu, kaňon je v těchto místech ještě sevřený a slunce do něj nemůže. Pomalu stoupáme k dalšímu Resthousu. Odtud to je už jen 1,5 míle, ale stále ještě pěkný stoupák. Cestou uhýbáme několika výpravám na mulách, také pěšáků přibývá. Často jdou jen nalehko. Vzhledem k postupujícímu času to vypadá, míří jen k Indian Gardens, ale i tak je bude čekat pěkná štreka zpátky !

Pohybujeme se snad stále pomaleji, vždy vyjdeme několik zákrutů cesty, což reprezentuje několik desítek metrů výškového rozdílu podél sytě různobarevných stěn, sležených snad z břidlic a slepenců.

U Resthouse na 1,5. míli shora odpočíváme. Jsme tam kolem jedenácté hodiny. Pokračujeme pomalu dále. Tomáš si opět stěžuje na bolavou nohu. Odpočíváme pak ještě kousek nad první skalní branou. Už to není moc daleko ani vysoko. Posilňujeme se jablkem s extrémně slanými crackery, oběd necháváme až do kempu. Sůl je na těchto akcích naprostou nezbytností, pít rozhodně nestačí, protože tělo ztratí spoustu minerálů a člověku by mohla přestat fungovat osmóza (na gymplu jsme se učili, že to je hodně blbé, pokud to člověk nepřiměřenou dobu z nevedomosti ignoruje).

Vydáváme se na zbytek cesty. Druhou (vrcholovou) branou vítězů prolézáme před jednou hodinou a ocitáme se přímo u zastávky modrého autobusu. Ten nás odváží ke kempu. Náš Fordíček se zdá v pořádku, jen se nám zdá, že na našem kempovišti nějak podezřele přibylo odpadků. Něco sem ovšem mohl přivát vítr. Nahlas uvažujeme, zda tu někdo načerno nestanoval. Ale co, stejně nic nezjistíme !

Nejprve pochopitelně zouváme boty, oběd počká. Trochu nás straší déšť. Raději proto rychle stavíme stan a v něm odpočíváme.

Později odpoledne jdeme na Market Plaza, dáváme si slavnostní pizzu vítězů nad sebou samými a doplňujeme zásoby potravin. Po návratu do kempu pozorujeme neuvěřitelně načervenalé mraky. Chtělo by to fotku, ale zrovna jsme si na potvoru nevzali foťáky. Než se dostaneme ke kamerám, je už příliš šero a nádherná barva je zemdlí. Uvažujeme, co to znamená pro počasí v následujících dnech, hádáme, že by mohlo být větrno.

Pátek 27. 9. 2002 – Přelet nad kaňonem

Vstáváme asi v půl osmé. Při vaření snídaně blbne vařič. Plamen jde na jednu stranu a prakticky nehřeje. Tomášovi se ho ale podaří rozebrat a prošťouchnout přiloženým drátkem. Po této proceduře vařič zase hoří normálně, v náplni asi bylo nějaké svinstvo.

Odjíždíme do blízkého městečka Tusayan, kde hledáme letiště. Měly by se odtud pořádat vyhlídkové lety nad kaňonem. Už před dovolenou jsme se shodli, že by sestup do kaňonu bylo vhodné zakončit přeletem nad ním, aby člověk získal správnou prostorovou představu. Není nic snazšího, než letiště nalézt: podél silnice stojí na velkých billboardech varování před nízko přelétajícími letadly a jeden stroj skutečně téměř líže při přistání asfaltku.

Shodujeme se, že chceme raději letadlo než vrtulník. Vcházíme (možná ne moc šťastně) do první společnosti, která vyhlídkové lety nabízí a objednáváme si 45 minutový výlet strojem Twin Otter. Letenka stojí 75 USD za osobu, odlet je v 10 dopoledne. Před nástupem do letadla nás postupně fotí profesionální fotografka, snímky za extra (přepísknutou) cenu asi 15 dolarů za kus budou k dispozici po skončení letu. Pak přichází pilot, který nás směruje do sousedního letadla, než před kterým jsme pořizovali hrdinné snímky nezúčastněných dobyvatelů Grand Canyonu ze vzduchu. Je to sice stejný typ, ale i tak je to parodie !

Letadlo má panoramatická okna, usnadňující focení. Uvnitř se nacházejí 3 řady sedadel. Sedím u okna, Tomáš bohužel "vyfasoval" místo uprostřed. Dle letáku, má být ze všech sedadel možno fotit. Víceméně to je pravda, i když z prostřední řady se jedná o úkol znatelně obtížnější. Ale zase je z ní dost dobře vidět na obě strany. Sedadla jsou pro prdelaté Čechy dost úzká a uličkou téměř nejde projít. Kapitán se jmenuje P. Branch, druhý pilot –žena- se jmenuje M.Blandin. Dle informačního letáku mají být oba piloti velmi zkušení, jak jinak ! Doufáme, že je to pravda, protože je dost větrno.

Protože jsme do letadla vstoupili první, sedíme hned za otevřenou pilotní kabinou a Tomáš veprostřed má ze všech cestujících nejlepší přehled, co piloti dělají. Potom říkal, že nejzábavnější byl hned při startu blikající nápis "AMERICAS EXPIRED 101002", který asi po dvou minutách pilot zhasnul nedbalým pohybem ruky. Nevíme, co to mělo znamenat, dohadujeme se, že stroji měla do 14 dnů propadnout nějaká licence.

Už start je díky poryvům větru dost houpavý. Nad kaňonem samotným to hází velice silně. Vždy, když se letadlo s námi o kus propadne, některý z pilotů vztáhne ruku rychle nahoru ke stropu a něco dělá s klapkami (nebo s čím). Pánovi vedle Tomáše přes uličku je brzy evidentně blbě a připravuje si váhavě blicí pytlík (ostatně Tomáš dodatečně přiznává, že se mu ke konci letu taky trochu houpal žaludek).

Pohled na kaňon z výšky je poněkud jiný než z vyhlídkových bodů. Zejména udivují jeho impozantní rozměry, podrobností moc vidět není. Nad celým územím Grand Canyonu se po celou dobu našeho pobytu vznášel lehký opar, který zkazil spoustu snímků k nepoužitelnosti.

Letecký výlet zase odnáší jeden vyplácaný film ! Napřed jsem nasadila teleobjektiv, ale musela jsem vycouvat zpět na širokoúhlý objektiv. Letíme dost nízko. Pán vedle Tomáše sice vydržel nezvracet, ale po vystoupení z letadla si okamžitě lehá na nejbližší lavičku. Jeho partnerka mu podkládá hlavu batůžkem. Postupně se stěhuje na lavičky pokud možno co nejdále od letištní plochy. Pak pro něj přijíždí nějaké auto a ztrácí se nám z dohledu. Tomáš je na tom podstatně lépe, říká, že už mu prý nic není. Procházíme dodatečně kolem kanceláří dalších leteckých společností, odhadem jsou tu nejméně 3, nepočítaje vrtulníkové ansámbly, které jsou lokalizovány poněkud stranou, aby se odlišné stroje mezi sebou při startu a přistání nepokousaly. Kupujeme si ledový čaj a po chvíli odjíždíme do centra městečka.

Jdeme na další zdejší atrakci, kterou je IMEXové kino. Promítají tady asi půlhodinový film o skrytých tajemstvích kaňonu. Dílko je pojatu v americkém stylu, to jest tak trochu jako kovbojka, kde si holywoodští profíci hrají na různé historické události (ponejvíce krvavé, jak už má lidstvo ve zvyku). Za tím účelem se převlékají tu za cromagnonce, jindy za Španěly dobrotivého krále Filipa a naposledy za majora občanské války Powella (jemuž patří palma vítězství za prvosjezd Colorada Grand Canyonem na člunu). Při tvorbě dějin se ztratila tu hračka indiánskému dítěti, tu nějakému Španělovi přerazila nohu jeho vlastní past a on sám zahynul hlady. Hračka, stejně jako hispánské kosti, jsou dnes nacházeny a datovány archology a přitom je melodramaticky s patřičným patosem odkazováno na relativitu plynutí času a na to, že nic se neztratí, pokud je to tedy za pár tisíc nebo set let znovu nalezeno a správně interpretováno (interpretujeme-li to my, je ovšem zaručena zaručeně správná interpretace). Cukr, káva, limonáda. Celé je to proloženo efektními záběry kamery, letící volným pádem více než kilometr do hloubky bludiště skal, sem tam vyleze odněkud černá vdova a chrastí pěkně nožičkama na skále, prostě jak už to IMAX dovede. Tomáš má už s tímto novým druhem multimediálního zázraku své zkušenosti. Na představení mě vylákal a nutno uznat, že pokud se odhlédne od nabubřelé dramaturgie, IMAX rozhodně stojí za to (do půl roku prý bude taky v Praze na Floře). Představení stojí 10 USD na osobu.

IMAX je nový typ kina s plátnem o výšce nejméně 25 metrů, zahnutým do oblouku kolem diváků. Samozřejmostí je kvadrofonní zvuk. Záběr se snímá kamerou s objektivy do všech 4 stran. Za účelem zvýšení iluze si lze u některých filmů nasadit virtuální brýle, které Vaše vtažení do děje úspěšně dokončí. Ale i bez nich se spousta lidí ustrašeně krčí, pokud na ně útočí stádo rozzuřených buvolů, nebo padá příbojová vlna a do imaginární lodičky, na níž stojí, například bouchne pěkně z výšky nějakých 20 tun vody. Nejlepší místa jsou přirozeně uprostřed sálu, dole musí člověk moc vyvracet hlavu, když na něj padá ta vlna. Pády do kilometrových propastí jsou dost věrohodné, aby se divákovi se slabšími nervy udělalo šoufl podobně jako tomu pánovi v letadle. Umění s velkým “U“ se takhle asi ještě dlouho točit nebude, nebo možná jen vybrané typy filmů. Na formát IMEX prý byla nedávno převedena odysea Apolla 13 a Tom Hanks, jeden z herců původního provedení, se prý o pokusu vyjádřil velice pochvalně. Zatím se však natáčejí převážně přírodopisné filmy nebo kosmické střílečky, případně pitomosti typu MATRIXe, kde polovinu a více záběrů tak jako tak dotváří počítač. Zdá se, že National Geographic na IMEX vynaložila dost peněz, nejméně ¾ titulů je zatím jejich ...

Po shlédnutí filmu kupujeme trička, která nám tu padla do oka. Už na Havaji jsme konstatovali, že T-shirty nejsou v USA nic moc: ta lepší stojí rozhodně přes 20 dolarů a tolik dát nechceme. Hadry, balené po třech kusech za 6 dolarů se zase nehodí ani k umývání nádobí. Nakonec nečekaně nalézáme opravdu nápadité variace triček s malůvkami pohorek a nápisy "Grand Canyon Tested".

Na oběd jdeme k Mekovi Donaldů. Sice tu jsou i jiné restaurace, než rychlé občerstvení, ale neodvažujeme se hádat, kolik by v nich stálo "normální" menu a nemáme chuť se ztrapnit ústupem po otevření jídelního lístku. Po obědě se vracíme se do kempu a jedeme busem opět k Visitors centru, kde kupujeme ještě nějaké upomínkové předměty. Na zpáteční cestě se rozdělujeme: Tomáš jede nakoupit potraviny a já se vezu shuttlem na Yavapai Observation Point, kde zase vyplácám pár snímků na západ slunce.

Večeříme nudlovou polévku. Večer posloucháme jednu ze zakoupených kazet. V noci je chladněji než včera, ale podle večerní teploty jsme čekali, že to bude horší.

Sobota 28. 9. 2002 – Hermit Trail

Ráno vstáváme po šesté. Dle včerejší předpovědi má být slunečno, ale honí se mraky. Jedeme modrým a pak červeným shuttlem na stanici Hermit´s rest. Odtud jsme už jednou vyráželi pěšky zpátky do kempu po "Rimu". Dnes odtud míříme kousek po Hermit Trailu dolů do kaňonu. Naším dnešním cílem je pouze vyhlídkový bod Santa Maria Spring. Trail vede přirozeně až na dno kaňonu, ale to si nemůžeme už dovolit: jednak nemáme permit a už ani čas, pořádný výlet by nás stál zase nejméně 2 dny.

Hermit Trail je méně frekventovaná cesta než ta, po které jsme k Coloradu před časem sestupovali my. Taky je méně udržovaná a fyzicky poněkud náročnější. Projevovat se to musí zejména při chůzi s batohem na zádech směrem dolů. A to ani nevíme, jak vypadá trasa za bodem, před který jsme ani nechtěli přejít. V průvodci se tato túra nedoporučuje pro turisty, kteří jsou v Grand Canyonu poprvé ... Náš vyhlédnutý úsek má dle příručky trvat tam a zpět 5-8 hodin, dlouhý je jen asi 5 mil. Vyrážíme ve čtvrt na devět.

Cesta vede dolů opravdu dost prudce, občas se musí trochu skákat po kamenech. Předchází nás trojice hikerů s vybavením na vícedenní pochod. Míjíme odbočku na Waldron Trail a po chvíli další na Dripping Springs. Před desátou hodinou jsme u primitivního Resthouse v bodě Santa Maria Spring. Je to jen jednoduchý přístřešek s lavicí. Venku před stavbou stojí zinková vana, plná vody, vytékající tenkým čúrkem z trubky ve svahu. Polovinu objemu vany tvoří bahno. Obsah vany by asi nebylo radno pít bez předchozí chemické úpravy. Právě odtud odchází trojice, která nás předešla.

Svačíme jablko. Mezitím doráží postupně zdola čtveřice hikerů. Mají asi za sebou náročný výstup, chlubí se jeden druhému slušně velkými puchýři. Po chvíli se vydáváme na zpáteční cestu. Možná by se dalo jít ještě kousek dolů, ale jednak se nám nechce a jednak houstnou mraky. Během výstupu dokonce začíná pršet a hrozí bouřka. Rychle vytahujeme "prostředky protidešťové ochrany". Podle zákona schválnosti přeprška z úplně černé oblohy končí v momentu, kdy pláštěnky konečně halí nás i batohy. Raději necháváme pláště v pohotovostní poloze, to jest navlečené a rozepnuté.

Cesta nahoru je i přes výškový rozdíl dokonce příjemnější než dolů. Kdyby ovšem bylo tepleji, bylo by to jasně horší. Potkáváme další hikery, většinou s výbavou na vícedenní cestu, tuhle trasu rozhodně nechodí sváteční výletníci. Mraky se stále honí a Tomáš toho využívá a fotí kaňon s pozadím černých mraků, docela mu to vyšlo.

Nahoře jsme v pravé poledne, takže nám výlet netrval ani 4 hodiny. čas tady mají dost přešvihnutý. Pravda ovšem je, že není vedro, takže se líp stoupá. Také ten krátký déšť nestačil namočit trasu tak, aby to opravdu klouzalo.

Odjíždíme shuttlem na naše tábořiště, kde obědváme. Pak začíná skutečně pršet. Také se citelně ochlazuje. Zalézáme proto do auta a plánujeme zítřejší cestu do další destinace. Prší s přestávkami, občas padají i krupky.

K večeru jedeme nakoupit. Vzhledem ke slejváku jedeme raději autem, i když ve zdejší oblasti je rozhodně jednodušší chodit po nákupech pěšky. Na parkovišti před obchodem čekáme, než se zmírní déšť. Za tu chvíli z našeho vozu opadalo dost bahna, které zřejmě vezeme ještě z Monument Valey, případně z Canyonlandu.

Přebíháme do obchodu. Obhlížíme také místní samoobslužnou restauraci, ale sortiment se nám nějak nezamlouvá. Vracíme se raději do kempu a večeříme z vlastních zdrojů v autě. Posloucháme při tom další zakoupenou kazetu. Přeháňky ne a ne přestat. Doufáme, že nám nenateče do stanu. Noc bude asi studená a nemusela by být navrch ještě mokrá ...

Neděle 29. 9. 2002 – Wupatki N. M., Sunset Crater

V noci je opravdu zima, ale aspoň ještě nemrzne. Zřejmě díky zimě přestalo pršet a stan dokonce stačil za noc ve větru proschnout. Ranní obloha je téměř jasná, ale je sprostá zima. Snídáme a balíme a kolem sedmé odjíždíme zpět po silnici 64. Cestou zastavujeme na vyhlídkách Grandview, Lipan a Desert View, kde se loučíme s kaňonem. Slunce sice stále svítí, ale pořád je zima a větrno.

Odbočujeme po silnici 89 jižním směrem. Z "osmdesátdevítky" zahýbáme k Wupatki National Monumentu, kde jsou k vidění ruiny indiánských puebel. Po prohlídce jedeme dál k Sunset kráteru. Samotný kráter je nepřístupný, po hoře sypkého popela by to nahoru ostatně byla pěkná, mnohahodinová klouzačka. Pod sopkou vede krátký naučný trail v délce asi 1 míle po lávovém poli. Tedy ne, že bychom nějakou tu lávu už neviděli, ať na Islandu, nebo nedávno na Havaji. Nic nového pod sluncem.

Vracíme se pak na silnici 89 a u Flagstaffu odbočujeme po silnici 40/180 do Holbrooku. Cestou zastavujeme na jídlo v jednom Subway. Je to pro nás nová zkušenost, v tomto typu restaurací zřejmě taky vyrábějí hamburgery, ale člověk si může (pardon, musí) objednat, co v nich má být a kolik toho má být. Například ten, kdo nenávidí rajčata, si naporoučí třeba okurky. Málem se zaplétáme, ale nakonec komunikaci nějak zvládneme.

Vítr stále sílí. V Holbrooku jsme kolem půl třetí a hledáme nějaké ubytování. Je tu plno motelů a taky by tu někde měl být kemp našeho "oblíbeného" řetězce KOA, kde jsme dosud ani jednou nespali. Kvůli prudkému větru ale o kempu ani moc neuvažujeme. Raději volíme levný motel Star Inn. Pokoj tu stojí pouhých 23 USD. Hotýlek je ovšem situován u železniční trati, takže se při průjezdu vlaku celý klepe. Vlak má obyčejně 3 lokomotivy vepředu, 2 vzadu a občas nějakou uprostřed. Snahy počítat při cestě sem vagóny z jedoucího auta jsme se vzdali, souprava se asi táhne přes půl kontinentu. Jak se vejde do nádraží, to je nám záhadou, asi vykládají a nakládají tu stovku vagónů, která zrovna projíždí stanicí, nebo co !

Hluk nám ani moc nevadí, provoz zase není tak velký. K pokoji patří zašle vyhlížející, nicméně funkční sprcha a je tu samozřejmě i televize. Pro případ potřeby tu mají i ledničku a mikrovlnku, povlečení je sice zašlé, ale čisté.

Zbytek dne trávíme povalováním a plánováním dalších aktivit, potom vaříme večeři.

Pondělí 30. 9. 2002 – Petrified Forest

Vstáváme kolem půl sedmé, snídáme a za půl hodiny už odjíždíme po silnici 40 do n. p. Painted Desert a Petrified Forest.. Zdejší park, kvůli kterému jsme sem vážili mnoho kilometrů jízdy je rozměrem sice malý, ale je to skutečný světový unikát.

Kdysi tu bývávalo mělké moře (no ... spíš hodně ambiciózní jezero), do kterého potoky a říčky odnášely vyvrácené kmeny stromů ze svých horních toků. Dřevo postupně kleslo pod hladinu a díky unikátnímu složení dna bylo postupně inkrustováno kysličníky křemene (ponejvíce ametysty a opály) tak, že se zachovala struktura letokruhů, ale výsledkem byl odolný kámen. Cynik by řekl stromošutr. Domorodce barevné kamení nechávalo klidnými, nikoli však bílé dobyvatele, kteří s vrčením: “No když už tu teda není to zlato ...“ roztahali mnoho desítek tun vzácných kamenů do obýváků po celé Americe a asi nejen tam, pokud se vraceli do Evropy ! Skutečná katastrofa nastala prý po dostavění dálnice 66 z Las Vegas někdy po válce, to se odtud kamení odváželo pomalu v náklaďácích. Ono obložit takový krb polodrahokamem taky není k zahození a ta výdrž, “lidi, vono se to musí sekat majzlíkem !“ První pokus o přítrž začátkem 20. století, totiž prohlášení národní památkou, byl bezzubý, kradlo se dál. Jak se zdokonalovala technika, kámen se dal krájet stále dokonalejšími pilami, posléze pak vodním paprskem. Nakonec někdy v osmdesátých letech bylo rozhodnuto, že takhle už to dál nejde, protože v parku za chvíli žádné vzácné kameny nezůstanou a to je skutečná ostuda. Jediná naděje byla, že pod zemí ještě něco zbylo, protože po deštích se vždycky nějaké to zkamenělé dřevo zase objevilo. Byly vyhlášeny přísné zákony na federální úrovni a začalo se zatýkat “za kamení“. Dnes je pro změnu neradno mít v kapse jakýkoli kámen, pokud člověk vyjíždí z rezervace ven.

V parku jsme tam před osmou hodinou. Standardně prohlížíme Visitors centrum na okraji Painted Desert, kde kromě jiného sledujeme informační film o tomto národním monumentu. Jeho ústředním motivem je -jak jinak- varování před krádežemi zdejších nerostů: odnášet petrifikované dřevo z parku je nezákonné a když někoho chytí, čeká ho pokuta a vězení natvrdo. Názornou součástí videa tvoří záběry na chlapíka, kterému ranger objeví ve vyboulené kapse nikoli šestiraňák, ale zdejší šutr. Obratem mu nasadí klepeta a nekompromisně odveze uraženě se tvářící neviňátko do basy. Za takovou blbost, že jo ... ? Tou dobou pojíždí před návštěvnickým centrem přívěs, tvořený klecí ze silných prutů, že by demonstrace síly ? Na druhou stranu není moc divu, prý se jim tu před aplikací této politiky ročně ztratila víc než tuna nerostů. Jen tak, po kapsách ...

Jinak je pro cyniky zajímavé, že kolem parku je plno prodejen petrifikovaného dřeva, zkameněliny se prodávají i v parku samotném. S každou krabičkou kamení Vám ovšem dají i lístek s vysvětlením, že materiál nebyl sebrán v národním parku a dále s upozorněním, že před opuštěním kontrolované zóny nemáte vyndávat kamení z originální krabičky, "aby to nebylo na Vás". Při opuštění parku se skutečně provádějí namátkové kontroly.

V devět pokračujeme v cestě. Vstupujeme do národního parku po silnici, která ho celý protíná, jedná se jen asi o 20 mil. Zastavujeme na některých vyhlídkových bodech, ze kterých vedou krátké okružní cesty “Blue Mesa“ a “Crystal Forest“. Obdivujeme barevné, měkké vrstvy nerostů, hrajících všemi barvy od červené a nazelenalé až do fialova.

Na naučných stezkách, na kterých jsme začali, to co do výskytu zkamenělého dřeva ale vypadá dost nevábně, prostě jako u snědeného krámu. Sem tam se válí kuláč kmene, zřetelně pozůstatek z doby divoké těžby památek výkonnými pilami. Ke zkamenělinám se nesmí, dokonce se tu vyskytují cedule s telefonními čísly, kam lze “bonznout“ neukázněného návštěvníka, pro kterého si strážci prý rádi přijedou, neboť vězení ještě nemá splněnou obsazenost pryčen. Je tedy třeba pracovat s teleobjektivem. Tomáš skoro lituje, že jsme se sem tolik kilometrů vláčeli. V místech, kudy do níže položených částí údolí stéká občas dešťová voda (pokud tady prší, tak asi dost, ale asi jen málo kdy) je vidět “nové“ kmeny zkamenělého dřeva, rozlámané na kusy. Tomáš vtipkuje, že tentokrát to strážci opravdu přehnali, když sebrali pár shnilých špalků na pile a hodili je ze stráně dolů. Odvážná malverzační teorie se nedá ověřit, poznej na tu dálku strukturu dřeva od kamene ! Postupně ale kamenů přibývá a ocitají se i blíže naučné stezce, takže nakonec si fotoaparáty přijdou na své a snímky pořízené předtím teleobjektivem mizí na smetišti dějin jako nedokonalé.

Po prohlídce barevného světa vyjíždíme z parku a se vracíme po silnici 180 zpět do Holbrooku, kde zastavujeme na nákup. Po opadnutí nákupní horečky jedeme po silnici 40 zase na západ. Naším posledním cílem této dovolené je národní park Joshua Tree. Náš cíl je velmi vzdálený, dnes tam nemáme šanci dojet ...

Ze čtyřicítky odbočujeme v Ash Forku po silnici 89. Někdy po páté odpolední přijíždíme do Prescottu, kde se ubytováváme v hotelu Sierra Inn. Je to tu už dražší, platíme 44 USD za pokoj i s federální daní. Sdílíme tu jednu postel Queen Size (tj. pro dva, neboli oblíbená hra na přetahovanou o pokrývku během noci). Včera jsme sice měli každý svoje lože, ale jinak je tenhle hotýlek mnohem udržovanější. Asi by se dalo sehnat lacinější ubytování, ale člověk by musel opustit hlavní silnici a ponořit se trochu hlouběji do města.

Vaříme si večeři. Tomáš se pak jde do recepce poradit, zda má oznámit Hertzům ten ztracený klíč od auta. Recepční a majitel v jedné osobě (do telefonu se několikrát během diskuse s manželem představuje jako manažer hotelu) Tomáše přesvědčuje, že si tam má zavolat, když je to linka 800 a asistuje mu při telefonátu. Podle výsledků rozhovoru se zdá, že to nebude velký problém a že jsme měli velké oči, co se týká pokuty. Podle uzavřené pojistky zřejmě můžeme auto v extrémním případě i "zrušit", za což dáme jen 100 USD za odtažení vraku, pokud v něm ovšem sami nezahyneme. Hertzové snad oceňují, že hlásíme ztrátu předem. V příručce k autu jsme se totiž dočetli, že klíč k zapalování může dodat jen výrobce a to je určitě spojeno se spoustou papírování (jen vyplnění obyčejného víza nebo vstupní karty do země v letadle nás už několikrát přesvědčilo, že Američani jsou VELICE vyspělí úředníci !). No a pokud se má auto během několika hodin ošetřit a být tak připraveno pro nového zájemce, aby půjčovně vydělávalo, domníváme se, že jsme pronajímateli ušetřili dost času, kdy by vůz musel neproduktivně stát v garáži a čekat na výrobu klíče.

Jdeme brzy spát, ráno chceme pokračovat za úsvitu, abychom se do posledního parku dostali včas.

Úterý 1. 10. 2002 – Cesta do Joshua Tree N. P.

Vstáváme už v pět ráno, snídáme na pokoji a před šestou vyjíždíme. Máme před sebou ještě dlouhou štreku a nechceme mít problémy s místem v kempu. Pokračujeme v cestě po silnici 89. Rozhodnutí vyjet brzo bylo správné. Silnice se totiž opravuje a pozdější odjezd by jistě znamenal nemalé zdržení. Zatím naštěstí nikdo nepracuje. Několik předjíždějících aut na nás nepochopitelně troubilo. Je nám to divné, tak raději zastavujeme. Tomáš zjišťuje, že máme nedovřený kufr. Snad jsme nic neztratili. Je to docela legrace: auto je procpané kontrolními okruhy, které nás permanentně upozorňují na rozepnuté pásy, nedovřené dveře a kufr nic ! Bezpečnostní systém asi zkonstruoval nějaký přeběhlík od Gatese, protože pás se například dá rozepnout za jízdy, aniž se ozve jakékoli varování. S takovou Security Check se jděte klouzat, Fordové !

Odbočujeme postupně po silnicích 71, 60, 72, 95 a 62. Krátce po příjezdu do Kalifornie na nás číhá záludná “Agriculture Inspection“. Úředník se nás ptá, odkud jedeme a zda nevezeme nějaké ovoce nebo rostliny. Jablka ze supermarketu, umístěná v kufru, raději zapřeme, protože si nejsme jisti, zda by jejich deklarace nebyla považována za provokaci. Pouštějí nás tedy bez prohlídky. Silnice 62 je dost houpavá, protože pořád přetíná nějaké terénní vlny. Přestože na mapě to vypadá, že pojedeme přes nějaké obce, ve skutečnosti vůbec nikde nic nevidíme. Také provoz na silnici je minimální.

Teprve Twentynine Palms těsně před vjezdem do Joshua Tree parku je skutečné městečko. Míjíme Visitors centrum. U vstupu do parku se Tomáš ptá na obsazenost kempů. Dostává se mu odpovědi, že místa je spousta. Jedeme do kempu Jumbo Rocks, který je jako většina kempů zde, zadarmo. Brzo pochopíme proč: není tu ani voda, jen chemické toalety v příšerném technickém stavu: polovyvrácené dveře, zapřené zvenku kamenem (při posezení uvnitř se musí přidržovat rukou), prostě zadarmo ráj. Zjevně se zde platí jen v kempech, ve kterých je pitná voda.

Volného místa máme skutečně na výběr. Vybíráme si campsite 15, který vypadá, jako by na něj občas padal stín z nedaleké skály. Je poledne a tudíž vedro. Stavíme stan a vracíme se do Visitors centra, kde kupujeme informační materiály a pohledy. Projíždíme městečkem Twentynine Palms a zkoumáme, jaké jsou tu obchody. Zřejmě nám totiž zase dojde bomba a nebudeme moci vařit. Novou ale na zbývajících pár dní nemá cenu kupovat: do letadla nás s ní rozhodně nepustí a museli bychom ji vyhodit skoro plnou.

Žádný vhodný obchod nenacházíme, a tak se vracíme do kempu. Kolem čtvrté jdeme na krátkou vycházku kolem Skull Rock. Skála se skutečně velice podobá lidské lebce. V místě, kde cesta přechází silnici,trochu bloudíme, ale nakonec stezku nacházíme. Do kempu se vracíme před půl šestou. Dost se ochlazuje a zvedá se vítr. Kolem kempu jednou přeletí s velkým hřmotem roj armádních vrtulníků, proslulá základna Edwards není zas až tak daleko odtud a 90 procent obyvatel Twentynine Palms určitě nosí v pracovní době vojenskou uniformu.

Vaříme večeři, bomba stále funguje. Vedle nás se nastěhovaly 3 trochu bláznivě vyhlížející dívky. Tomáš je označil za čarodějky z Eastwiku, hlavně asi proto, že mají na zdejší tvrdé podmínky dost mizerné vybavení (tedy ještě horší, než je to naše). Ptají se nás, zda si smějí umístit stan blíž k nám, na jejich placu prý příšerně táhne. Obchází tu také nějaký zajíc a zalézá si pod auto našich sousedek.

Středa 2. 10. 2002 – Kolem Joshua Trees

Po snídani se vydáváme na včera naplánovaný okruh po parku. Začínáme výstupem na Ryan Mountain, což reprezentuje převýšení nějakých 300 metrů. Výstup je dlouhý asi 1,5 míle, zpět se musí po vlastní stopě, takže se prošlápneme 3 míle, tedy necelých 5 kilometrů. Celou cestu sprostě fouká studený vítr, který se nahoře mění v ledový dech Sibiře. Vracíme se rychle k autu. Cestou dolů potkáváme skupinu dost otrávené mládeže, která stoupá nahoru. Junioři zjevně bydlí v kempu pro skupiny a na "naši" stezku se připojili přímo z tábora.

Jedeme na vyhlídku Keys View. I tady studeně a velmi silně profukuje. Původně jsme chtěli jít na Lost Hors Mine, kde mají být nějaké pozůstatky po místním horečnatém dolování zlata. Kvůli větru to ale vzdáváme. Museli bychom totiž zase o pár set metrů vystoupat a dnes už nám to jednou stačilo. Fotíme si les Joshua Trees, nazýváme je důvěrně

Místo zlatého dolu zamíříme raději k Barker Dam. Je to přehrada, ve které na jaře bývala voda, teda než přišlo El Niňo. Voda se měla používat při rýžování zlata. Teď už je tam na jaře stěží vlhko, což se ovšem velice zamlouvá migrujícímu ptactvu. Couráme se po okružní cestě, dlouhé údajně 1.1 míle. Zbytek přehradní zdi je ještě vidět, zjevně ji těžaři uplácali z trochy betonu, který zrovna měli po ruce. Rozhodně nebyla projektována na záplavy. Velice nás pobavila cedule se zákazem plavání, protože všude, kam oko dohlédne, se rozkládá pouze písečná plocha s trochou uschlých keřů. Cestou také vidíme pár petroglyfů, spíše však několik barevných čar, vyhotovených snad hlinkou na převislé skále. Dohadujeme se, zda to tam skutečně namalovaly dávní obyvatelé Ameriky, nebo zda se takto náhodou nerealizovali rangeři při návratu z hospody ?

Dalším naším cílem je Hidden Valley. Na parkovišti obědváme a pak jdeme na jednomílovou vycházku. Cestou pozorujeme nějaké 2 mladé lidi, kteří šplhají bez jakéhokoli jištění po skále. Dohadujeme se, kdy ti blbci spadnou, protože zejména slečna je na skále nejistá a nahoru ji táhne evidentně obava, že se shodí před svým partnerem. Jo, láska je velká čarodějka ! Takhle nějak bychom na skále stáli my dva, kdyby nás na ni někdo zahnal namířeným revolverem (z našeho horolezeckého stylu naskakuje zapřisáhlým skálomilům vyrážka. Tomáš je o něco lepší než já, ale i on slézá skálu nejraději po zadku !).

Pokračujeme pak dále v cestě po Park Boulevard ven západní branou parku. I při výjezdu z parku se kupodivu kontrolují National Park Pasy, to se nám tu ještě nestalo. Park, rozkládající se v pouštní oblasti, je ovšem velice rozsáhlý a dá se do něj vjet tolika místy, že se to asi nedá uhlídat.

Po silnici 62 se pak vracíme k Twentynine Palms. Cestou chceme odbočit k vycházce na 49 Palms Oasis. Odbočku ale nějak nemůžeme najít. Místo ní nacházíme nákupní středisko, které jsme marně hledali včera. Doplňujeme proto alespoň zásoby, zejména chleba.

Vracíme se pak zpět a hledáme správnou odbočku. Nakonec ji za cenu otáčení na dálnici nacházíme a jedeme na začátek trailu. Jsou už skoro čtyři a cesta tam a zpět je dlouhá zase 3 míle. Moc času tedy není. Vyrážíme rychle na cestu. Napřed stoupáme do kopce a pak cesta zase padá dolů. Na palmovou oázu jen z dálky koukneme a jdeme zase zpět. Celkem nám to zabralo nějakých 90 minut. Vycházka nebyla nic moc, jsou tu jen zajímavé načervenalé kaktusy.

Vracíme se do parku. Cestou se zastavujeme ve Visitors centru a doplňujeme zásoby vody. Vstupní brána parku je už zabedněná a nikdo se nás nenamáhá kontrolovat.

Do kempu přijíždíme kolem šesté hodiny. Odbýváme se studenou večeří, zbytky plynu šetříme na ráno na čaj. Čarodějky jsou pryč, zato zajíc tu zase pobíhá. Zjevně hledá zbytky jídla, protože čmuchá kolem jídelní lavice, stanu a auta. V noci je trochu tepleji než včera. Vítr se trochu utišil.

Čtvrtek 3. 10. 2002 – Lost Palms Oasis

Ráno po snídani balíme. Vítr dnes téměř nefouká, ale teplo moc není. Odjíždíme na jižní stranu parku Cottonwood. Cestou zastavujeme u Chola Cactus Garden a fotíme si Chola kaktusy. Nápisy na informačních cedulích nás varují, že se není radno rostlin dotýkat. Jinak si prý člověk koleduje o problémy s tisíci chloupky, okamžitě zapíchnutými do kůže rukou (léčit se to údajně nedá, chloupky musejí samy z kůže vyhnisat).

Kolem deváté jsme ve Visitors centru v Cottonwoodu. Kupujeme ještě nějaké pohledy a odjíždíme kousek na parkoviště ke Cottonwood Spring Oasis. Odtud se vydáváme asi v deset na čtyřmílový trail k Lost Palms Oasis. S cestou zpět nás tedy čeká asi 8 mil. Trail se kroutí mezi kaktusy a jinými pouštními rostlinami. Není třeba překonávat žádné velké převýšení. Cestou nikoho nepotkáváme kromě pár ještěrek a ptáků. Teplota je zde podstatně vyšší, než na druhém konci parku. Nejde o to, že jsme zde jižněji, jako o to, že jsme sestoupili o pár stovek metrů níž. Krajina na podzim je sice také zajímavá, ale nemůžeme se zbavit dojmu, že na jaře by tady všechno kvetlo. Zase je ovšem pravda, že valná část stezky, po které jdeme, by byla pod hladinou. Je otázka, zda je tento trek otevřený na jaře, případně kudy se zde dá chodit !?

U Lost Palms Oasis si dáme zastávku na jedno jablko jako závdavek oběda a po chvíli odpočinku se vracíme zpět. Cestou mě Tomáš nutí odbočit na Mastodont Peak. Úplný vršek ale nakonec sám vynechává, protože zde schází jakékoli značení a cesta vzhůru se mění v horolezecký styl “lez si kudy chceš a pokud spadneš, je to Tvoje věc“.

Při zpáteční cestě přece jen potkáváme pár lidí poblíž parkoviště. Cesta nám celkem trvala asi 4 hodiny. Jedeme zpět k Visitors centru a tam na lavičce ve stínu konečně obědváme.

Ven z parku odjíždíme po silnici 10 do města India. Tam trochu bloudíme a hledáme nějaký motel. Končíme v jakémsi ubytovacím zařízení Sands Inn. Cena je tentokrát asi 54 USD. To se nám vzhledem ke zchátralosti stavby moc nelíbí, ale nejsme dost drsné povahy jako jeden chlapík před námi, který po shlédnutí interiéru (a asi i ceny) rezolutně odchází hledat něco jiného.

Mají tu napuštěný pěkný bazének a protože koupání v říjnu je v Čechách atrakce, Tomáš se v něm opravdu koupe, přestože ani na slunci už není nejtepleji. Dá se sice existovat v kraťasech, ale pouze ve stavu suchém.

Motel skutečně není nic moc. Na zbytku plynu se nám ještě nějakým zázrakem podaří uvařit večeři. Snažíme se pak najít v televizi nějaký rozumný pořad, ale nejsme úspěšní. Ve zprávách pozorujeme řádění hurikánu Lili v Louisianě. Už jsme o něm zaslechli cestou v rádiu.

Noc je pro změnu dusná. Větrák u stropu je příšerně hlučný (musí být slyšet i ve vedlejším pokoji), ale bez něj se zase nedá dýchat. Těžko vybírat !

Pátek 4. 10. 2002 – Do Los Angeles a odlet

Poslední den vstáváme kolem sedmé. Čaj se nám už bohužel nepodařilo uvařit. Balíme zavazadla na cestu, vyhazujeme starý ešus (byl už hodně "jetý" a strávil s námi skoro všechny dovolené až do současnosti) a kolem deváté odjíždíme. Chceme si cestu trochu protáhnout, protože do Los Angeles zbývá něco přes 100 mil a máme tam být až pozdě odpoledne.

Vyrážíme tedy po silnici 111, ze které chceme uhnout na silnici 72. Poněkud se ale zamotáváme v systému amerických ulic a vracíme se omylem na dálnici 10. Z té pak konečně úspěšně odbočujeme směrem na Palms Desert a tak se dostaneme zpět na ztracenou silnici číslo 111. Pak už odbočku na silnici 72 nacházíme.

Cesta stoupá někam do hor. Pak zase sjíždíme serpentinami dolů. Odbočujeme po dálnici 215. Zastavujeme se na oběd u Burgerů Kingů, kde doplňujeme palivo.

Provoz na dálnici číslo 60 houstne. Chceme se po ní dostat až do L. A. Prakticky už ve městě odbočujeme po silnici 710 a posléze 105. Provoz je zde velmi hustý, dálnice mají (už zase!) až 7 pruhů v jednom směru, těžko se odbočuje, pokud si jeden usmyslí a jede zrovna v prostředním pruhu !

Jedním ze 3 možných exitů opouštíme dálnici směrem na letiště a pro jistotu ještě dotankováváme "plnou", jak se to Tomáš celou dobu učil. Jde o to, aby benzín při doplňování byl až po okraj hrdla nádrže a ručička palivoměru vydržela co nejdéle ve stavu FULL bez ohledu na to, kolik kilometrů ještě probloudíme k půjčovně Hertz. Nezaplatili jsme totiž dost blbě na začátku tak zvanou taxu FPO, což snad reprezentuje snad 17 dolarů a umožňuje to vrátit vůz bez ohledu na výšku hladiny benzínu v nádrži. Každý galon pod stav FULL se totiž bez FPO počítá za 5 dolarů, což je asi 3x tolik, co normálně.

Dost těžko se bez mapy orientujeme, ze začátku se marně díváme po směrovkách, které by nás měly navést k půjčovně aut, kde musíme svého milého Fordíka vrátit. Tomáš konzultuje naše potíže s postarším zřízencem u pumpy. Ten mu radí vrátit se k výjezdu z dálnice a hledat šipky “Rental Car Returns“, což ovšem víme i bez něho. Nakonec správnou odbočku nalézáme sami. Půjčovny jsou (asi všechny) roztroušeny podél dlouhé silnice. Herz -podle našich informací snad nejprestižnější pronajímatel, nebo rozhodně jeden z těch špičkových- je zde v pořadí až asi desátý. Před ním jsou různé organizace, o kterých jsme předtím snad ani neslyšeli. V jednom případě se nám omylem podaří zahnout vjezdem pro dodavatele (tedy pro černochy a instalatéry) k hotelu Mariott pro horních deset tisíc. Rychle se pakujeme, než nás odsud vynesou v zubech. Značení tu tedy není nic moc.

Po nalezení správného směru je to však už směšně jednoduché: řidič najede na obrovské parkoviště, kde pobíhají zřízenci a několika současně přijíždějícím vozům vykazují "stojánky". Nájemce zajede do vykázané díry v řadách ostatních aut (prostor za ním se okamžitě zaplní dalším vozem). Po vypnutí motoru zaměstnanec půjčovny zkontroluje zběžně vůz, zda mu nechybí volant, kola, střecha, nebo tak něco. Hlavně se zajímá o stav palivoměru a o naši dočasnou licenci. Orientuje se asi podle poznávací značky vozu. V ruce má něco jako kompjútr (podobný mívají ve vlacích celníci, kteří takto mohou rozhodnout, zda vpustí do země nežádoucí osoby) a z něj nám čte levity: protože jsme o několik hodin přetáhli 30 dnů, na které jsme si vůz půjčili (při vrácení dnes do 11 a.m. by všechno bylo asi v pořádku), musíme podepsat, že zaplatíme skoro o 60 dolarů navíc, to zamrzí. O nějakém ztraceném klíči k zapalování ani slovo. Vše jde až neuvěřitelně rychle, mohli jsme klidně přijet o další 2 hodiny později. Při půjčování v San Franciscu nám to úředník sice (jako obvykle rychle) asi říkal, ale na zápůjční kartě to vypadalo, že auto můžeme vrátit dnes až do 19ti hodin. Vyndáváme věci z auta a jedeme shuttlem na letiště.

V autobuse stačí říci, se kterou společností letíme, řidička nám zastaví u správného vchodu. Tahle část cestování nájemním automobilem je velice “promakaná“.

V odletové hale jsme ovšem příliš brzo. Ještě nejsou čtyři odpoledne a nám to má letět v 8:40 večer. Necháváme zabalit můj batoh do igelitu, protože přezky na něm už moc nedrží, Tomáš říká, že má konečně nápad, co mi koupit k Vánocům. Zabalení batohu je sprostě drahé, stojí to 10 USD. Navíc se zdá, že obsluha každému určuje individuální ceny v rozporu s vyvěšeným ceníkem a dolů rozhodně nezaokrouhluje ! Také dvakrát prohlašuje, že je stroj “broken“ a ztrácí se, nejspíš pro technika, aby mu nasadil další kolo plastové balící fólie. Nejdřív několik zájemců nažene k pultu na 5 p.m. a pak termín zprovoznění mašiny protahuje o dalších 20 minut. Pomstíme se baliči tím, že mu platíme pečlivě odpočítanými čtvrťáky, aby se mu protrhla kapsa se snadným výdělkem.

Jakmile je to možné (to jest po odletu spoje na Londýn někdy kolem půl páté), jdeme si k odbavovacím okénkům pro palubenky a podáváme zavazadla. Pak zas čekáme. Čas zabíjíme procházkami po letišti: jeden je vždy na okruhu po hale, druhý hlídá cabin luggage a druhé místo k sezení.

Na letišti nic zajímavého nemají. Při průchodu bezpečnostní zónou musíme zout těžké pohorky, protože jsou na nich kovové háčky, které magnetický rám hlásí pískáním. Ocitáme se asi v podezření, že máme v podrážkách schovaný kontraband, nebo nějakou rafinovanou zbraň (nedávno chtěl nějaký blbec zničit letadlo hořlavinou, ukrytou v podrážkách). No to si celníci čuchnou našich ponožek ! Nic závadného není nalezeno, smíme do kontrolovaného prostoru.

Nastupujeme do "jumba" (Boeing 747-400). Odlétáme s asi hodinovým zpožděním kvůli nějakým problémům se zavazadly (údajně nějaký rozsypaný batoh, nebo co). Letadlo má opět zabudovanou obrazovku do opěradla protějšího křesla. Lze sledovat buď mapu s prodlužující se čarou uskutečněné trasy nebo vybraný film, případně můžeme poslouchat hudbu ze sluchátek. Dostáváme klasickou večeři - kuře nebo hovězí.

Sobota 5. 10. 2002 – Návrat domů

Po večeři zatahujeme okénka a tváříme se, že je noc. Sledujeme televizi nebo spíme. Asi hodinu před svítáním dostáváme lehkou snídani. V cíli je už ale po poledni. Cestou jsou několikrát poměrně silné turbulence, musíme se připoutat a dělat, že se nebojíme.

Krátce před přistáním začíná zrovna v naší řadě kapat ze stropu nějaká kapalina. naštěstí to není přímo nad našimi sedadly. Letuška na to zmateně kouká, ale nic s tím nedělá. Zjevně neví co by v takovém přípasdě dělat měla. Naštěstí přistáváme v Londýně ještě předtím, než se letadlo úplně rozpadne. Je asi 15 hodin místního času, dorazili jsme tedy celkem na čas. Bez obav si můžeme dovolit desetiminutové čekání na přidělení stojánky.

Přemísťujeme se autobusem ze "zámořského" terminálu 4 na "lokální" terminál číslo 1 (to už máme nacvičené z předchozích dovolených se spojením přes Londýn) a čekáme, kam nám přistaví letadlo do Prahy. Kolem čtvrt na šest máme přidělenou bránu, k níž se přesouváme. Je to dost daleko. Čeká tu poměrně málo lidí. Nástup je rychlý, letadla pro Evropu nejsou moc kapacitní stroje. Letíme Airbusem 320. Zpoždění máme jen asi 5 minut. Čekáme chvíli na odlet. Identifikujeme hustý provoz na přistávacích a vzletových drahách. Dostáváme lehkou večeři.

Domů nás dopravili včas, i zavazadla tentokrát dorazila obě. Po průchodu pasovou a celní kontrolou pokračujeme autobusem 179 a pak 191 domů. Domů se dostáváme po 22té hodině.

Při následné debordelizaci a praní konstatuji, že jsem táhla asi třetinu věcí zbytečně, Tomáš na tom není o mnoho lépe. Však také zkušení cestovatelé radí: vezměte si jen několik kvalitních kousků oblečení a perte, perte, perte. Není to moc pohodlné, ale pokud se zavazadlo definitivně ztratí, není škoda alespoň tak veliká. No – něco na tom rozhodně je. Uvidíme, jak se tím budeme řídit příště !