18. 11. – 10. 12. 2001
aneb dovolená s pádly, pohorkami, hady (a malarickými moskyty)
Zapsala Anička. Poznámky, jedovaté kecy a formální nepřesnosti přidal a správný ženský rod v ICH-formě jen s obtížemi dodržoval Tomáš
O B S A H
Vedoucí expedice: Petr, Adventura
Instruktoři: Čenda
Míša, jeho dcera
Klára, přítelkyně Petra
Účastníci:
· Pavel
· MUDr Milan, urolog a (doslova Tomášův osobní, tedy státem přidělený) lékař, takto obecně samozřejmě lékař expedice
· Petr
· Jaromír
· Radmila
· Dagmar a Lubomír
· Jana
· Petr a Jitka
· Jan
· Petr
· my dva
· Martin
· Martina
· Roman
Ráno ve 4:00 odjíždíme taxíkem na letiště. Poslední noc jsme spali v našem budoucím domově v Břevnově na nátlak škudlila Tomáše, kterému se zdálo 800 Kč za taxík na letiště moc peněz. Přistavení vozu jsme odhadli špatně – byl na Ruzyni už za 15 minut, přičemž sraz je až v 5:00. Zdravíme se proto nenuceně s ochrankou letiště, hlídkující proti blbým nápadům Usámy bin Ládína a spol. s.r.o.
První nadšenci přicházejí krátce před pátou. Balíme zavazadla do fólií (cena 50 Kč za jeden batoh není tak zlá, když si člověk vzpomene, jak pracně se někdy dá zavazadlo vsoukat do pytle od brambor, zejména v tropech) a jdeme jako skupina podat bagáž, aby celková nadváha byla co nejmenší. Máme dost společného materiálu – rafty, pádla, vesty, helmy, vybavení kuchyně. Čendovi a jeho dcerce je zabaven jeden z vařičů, u kterého se nachází téměř prázdná plynová bomba (ty se nesmějí kvůli dekompresi pochopitelně vozit ani v zavazadlovém prostoru). Vařič bude do našeho návratu nečinně ucházet na Ruzyni !
Odlétáme v 7:35 Boingem 737-400 letem OK 3120 do Amsterodamu. Let trvá něco přes hodinu. Po přistání se přesouváme k bráně G8, odkud zanedlouho pokračujeme přes Miami (MP 645) do San José (MP 646). Před odletem do USA máme krátkou informační schůzku s šéfem naší výpravy Petrem. Hlavně nás instruuje, abychom si v San José dali pozor na organizované bandy zlodějů – to už známe z Peru, platí to pro skoro celou Střední a Jižní Ameriku.
Při průchodu kontrolou na bráně G8 dostáváme rovnou palubenku pro použití v Miami, kde máme mezipřistání. Letíme se společností Martinair Boingem 767. Máme odlétat v 10:20. Při pokusu o start se nám zdá divný zvuk motorů. Taky za chvíli kapitán oznamuje technické problémy a vrací se z rozjezdové dráhy zpět – to dodá cestujícím odvahy za všech okolností ! Za chvíli ale asi našli v pilotní kabině správný šroubovák a manuál, jak ho použít, protože ještě před návratem ke stojánce se ozývá hlášení, že závada byla odstraněna a že přece jenom startujeme. Končíme proto vyhlídkovou jízdu za pomoci tryskových motorů a elegantním obloukem se vracíme na start. Do povětří vylétáme bez dalších příhod asi s hodinovým zpožděním.
Na dálkových letech bývá k obědu obligátní výběr: kuře nebo ryba. Chuť oběda někteří z nás vylepšují z putovní flašky, bohužel ji špatně maskují před letuškami, které jim ji promptně zabavují. Pít se sice smí, ale to, co letadlo nabízí (není to zadarmo) a nikoli záhadný až podezřelý drink, který si cestující propašují na palubu neoficiálně. Zabavená flanděra má být vrácena až po přistání v San José. Uvažujeme, zda v ní bude stejná hladina ohnivé vody, jaká se v ní nalézala v okamžiku konfiskace. Také obvyklá sluchátka pro poslech hudby nebo zvuku k promítaným filmům jsou tentokrát za poplatek několika dolarů. Je vidět, že letecké společnosti se po útoku na USA finančně hojí, jak umějí. Všeobecně se zpřísnily předpisy, například v příboru už je z kovu jen vidlička, nůž je plastikový (zajímavé je, že české aerolinky dosud podávají k jídlu kompletní kovovou sadu příborů, asi je ze Střední Evropy do USA daleko i s plnými nádržemi).
Po jídle se nás posádka usilovně snaží zabavit vyplňováním amerických vstupních formulářů, to je věda pokaždé. Do USA pak zvláště, Amíci jsou šílení byrokrati ! Papíry jsou různé pro ty, co musejí mít víza (což jsme třeba my) a ty, co je naopak nepotřebují. Na vstupní formulář pak navazuje odpovídající celní prohlášení. Všechno se musí vyplnit už i pro druhý let z Miami do San José, protože ten už má být dost krátký. Posádka nemá dost anglických verzí lejster a tak fasuju kostarické vstupní formuláře ve španělštině. Při jejich vyplňování asistuje manžel a některé obzvláště zapeklité dotazy v jazyce Cervantesově pro jistotu porovnáváme s ostatními českými spolucestujícími. Formulář pro Američany, který jsem dostala nejdřív v holandštině, se mi naštěstí podařilo vyměnit za anglicky psanou verzi.
V Miami přistáváme kolem třetí hodiny odpoledne místního času (posun mínus 6 hodin). Máme prý do odletu asi 90 minut, což je ovšem vzhledem ke stavu světového terorismu naprostá pohádka ! Kvůli zvýšeným bezpečnostním opatřením a americkému stupidismu musí všichni tranzitníci projít americkou imigrační kontrolou. To znamená, že musí vstoupit do USA a ihned zase USA opustit. Imigračních úředníků je asi 20, ale před každou přepážkou je velká fronta. Někdo údajně zaslechl hlášení, že prý máme jít k přepážce 1, tak se tam přesouváme. Přepážka je ale vyhrazena pro posádky letadel a těch v Miami nepřistává zrovna málo. Raději tedy odcházíme jinam, kde se fronta opticky pohybuje rychleji. Vše je však relativní, jak by řekl Einstein, protože imigrační úředník vrací ty, kteří nemají něco ve formuláři správně vyplněno. Většině naší skupiny tam logicky chybí místo pobytu v USA. V této kolonce má prý být stát nápis „Transit to Costa Rica“. Když se o tom domlouváme, tvoříme zřejmě nevhodný hlouček a letištní organizátorka nás nesmlouvavě žene do úhledné fronty po jednom pokřikem: „One line, please!“ Ošklivé černé letištní "Vanlajn gardedámě" dělá zjevné potěšení buzerovat bělochy ! Raději mumláme jedovaté poznámky pod fousy, jakékoli konflikty s veřejnými činiteli by mohly mít dohru kdykoli, natož v USA a k tomu v současné vypjaté atmosféře mezinárodního terorismu navrch !!
Průchodem přes imigrační kontrolu ovšem anabáze nekončí. Z letadla se totiž vyndávají i všechna zavazadla, která si musíme odchytit a přenést přes další kontrolu, aby se mohla znovu naložit do téhož stroje. Nad tím už zůstává rozum stát. Pokud toto má být opatření proti výbušninami vybaveným sebevrahům, pak to může fungovat jedině jako vyvolávání zmatku, na kterém selžou časové plány teroristů: díky permanentním průtahům totiž nelze stihnout žádnou schůzku, žádný odlet, žádný navazující přípoj ! Zavazadla nakonec necháváme ležet před pásem, který je SNAD šoupne zpět do letadla. Zaměstnankyně Martinairu nás dále směrují na konec nejdelší fronty k bráně v sekci "B". Je nám to divné, naše letadlo má totiž být u brány A25, ale jsme už apatičtí. Čas odletu dávno minul a na palubě určitě nechybíme jenom my. Při odchodu z letadla nám rozdali tranzitní karty a ty se vždy při návratu cestujících počítají, takže někomu někde musí být jasné, že odletět nelze – tedy my v to alespoň pevně doufáme. Fronta chvílemi celkem postupuje, ale vzhledem k její délce je to stejně proces na dlouho. Náhle se zástup lidí značně zkrátí, to když z něj organizátoři vyženou desítky pasažérů jakéhosi letu Air France. Pak už utrpení rychle končí. Odlétáme asi v 18 hodin se zpožděním nejméně 90 minut (cestou zpátky uvidíme, že je to ZCELA STANDARDNÍ zpoždění, nad kterým se už vůbec nikdo ani nepozastavuje).
Další část letu už trvá jen 2 hodiny 40 minut. V San José běží celní formality hladce. Pracně vyplněné celní prohlášení se ani nevybírá, končí tedy v koši. Posun o další hodinu oproti Evropě nás srovnal na konečných mínus 7 hodin.
Vyzvedáváme zavazadla. Přijela kupodivu všechna, ač jsme byli připravováni na možnost, že dorazí díky zostřeným bezpečnostním zmatkům až za 2 dny po nás. Čekáme na cenově vhodné taxíky a jedeme asi 20 minut do centra San José do hotelu Cocorí.
Večer se scházíme v hospodě vedle hotelu. Jak vidno z přehledu účastníků, naše expedice čítá 21 osob. Z Prahy nás ale přiletělo jen 19. Další dva - Petr s Janou, kteří letěli ze Švýcarska v předstihu, tu už na nás čekají. "Švýcaři" jsou tu vlastně na svatební cestě, přičemž svatbu měli TADY. Zjistili však dotazem na našem konzulátu, že bude problém zařídit, aby takto uzavřený sňatek platil i v Čechách. Možná se tam budou muset vzít znovu.
V hospodě zjišťujeme, že ve výpravě jsou včetně našeho vedoucího ČTYŘI Petrové. To bude zmatek, až se budeme v pralese svolávat !! Kromě hlavního vedoucího s námi jede ještě pomocný vedoucí Radovan (chce, aby se na něj volalo pátým pádem "Čendo!"). Oba vedoucí tu s sebou mají každý pomocnici. Petr přítelkyni Kláru, Čenda dceru Míšu. Míša povede třetí, nejmenší raft. Obě děvčata budou pomáhat s organizací, zejména při společném vaření snídaní a večeří. Petr nám půjčuje 5 000 collonů, abychom měli v hospodě čím zaplatit večeři a její případné tekuté vylepšení (je neděle, banky jsou zavřené). Pivo se španělsky řekne "cervesa", čti "servéza" stylem, jakým Vlasta Burian vyslovoval svoje proslulé "liguére". Petr nás ale poučuje, že v Kostarice se znalec piva pozná podle toho, že si objedná stručně "Agila", což je zdejší dražší, výběrové pivo. Nakonec však stejně mají v hospodě málo drobných, a tak nám útratu zapíší "na sekeru". Každý dostává primitivní účtenku (spíše kousek papíru s cifrou) s tím, že zaplatí zítra. Maňana, zejtra je taky den !
Ráno se po krátké informační schůzce v 8:15 vydáváme do města. Letenky jsme si rovnou uschovali v hotelovém trezoru, kde zůstanou až do odletu. Vycházku začínáme v nedaleké pekárně snídaní, to patří ke zdejšímu stylu. Zákazník vstoupí do pekárny, vezme si tác a na něj naklade, nač má chuť. Se zbožím se přesune k pokladně, kde rovněž může dostat horkou kávu, nebo mléko. Obvyklá cena se snídani se pohybuje podle žravosti klienta až do 2000 collonů, což je přibližně 6 USD. Po jídle se tác buďto nechá bordelářsky na stole, nebo se odevzdá pekárenské pomocnici, která jej utře hadrem na podlahu, tedy vzhledu nevábného a vrátí ho na hromadu čistých táců k novému použití (žaludek se přitom zvedne jen srabům, jsme přece ve Střední Americe!). Během snídaně se rovnou dopéká další dávka pečiva, to jest personál před zákazníky výrobky cukruje, solí, nebo sýruje a pak je na vozících zaváží do pecí. Je to poměrně zajímavá zkušenost. Pečiva je dost druhů, bohužel hodně sladkých včetně dortů naturalistických barev od housenkově růžové přes modrou po hnilobně tmavě zelenou.
Po snídani pokračujeme po hlavní třídě na náměstí Plaza de la Cultura, kde je situováno informační středisko. Nabíráme si tu hlavně plánky San José, abychom se dokázali vrátit do hotelu Cocorí, až se členové výpravy rozprchnou za svými individuálními zájmy do všech koutů města. Vedle informačního střediska se nachází Muzeum zlata, které je dnes zavřeno. Můžeme ho prý případně navštívit před odletem. Vrchní Petr nám tuhle návštěvu vřele doporučuje, nachází se tu prý ukázky řemeslného zpracování zlata z předkolumbovské éry.
Nedaleko od kulturního náměstí pokračujeme prohlídkou serpentária, abychom se prý zblízka podívali na hady, se kterými se tu v přírodě můžeme potkat. Expozice má slušnou sbírku místních, ale i cizích plazů. Věnujeme samozřejmě pozornost zejména místním jedovatým potvorám, jako je korálovec (neplést s nejedovatou korálovkou, která vypadá až na šířku pruhů skoro stejně !), různí křovináři a další havěť. Během prohlídky odsune Tomáše jeden ze zřízenců stranou a s decentním omluvným špitnutím "Excuse me" zašlápne vedle manželovy boty švába, který při krmení hadů zřejmě unikl konzumaci. Suše to praskne, načež zřízenec nenápadně odkopne popravený hmyz někam pod pult s hady.
Po prohlídce nás Petr vede ještě do parku nad zdejším justičním palácem, čímž společná část programu pro dnešek končí.
Mezi tím už stihly otevřít banky, pročež si jdeme vyměnit peníze. Jsme varováni před neskutečně pomalými frontami, ale dnes mají zdejší úředníci zřejmě nějaký lepší den, přibližně 15 lidí před námi ve frontě je vyřízeno do půl hodiny, to i v Čechách v Komerční bance (a nejen tam) může být horší !!.
Hledáme s Tomášem poštu, abychom si koupili známky (pohlednice se nejen v Kostarice prodávají ledaskde, ale státní ceniny prodává výhradně jen a pouze poštovní úřad). Také tu nejsou žádné poštovní schránky na rohu ulice, ani nikde jinde. Žádaný úřad nacházíme po menších orientačních problémech, když ho předtím zbytečně celý obejdeme !! Cestou okukujeme obchody a kupujeme ještě nějaké pohledy na památku (dělíme je na ty, které ještě pošleme a které si určitě chceme nechat).
Na oběd se stavujeme v pizzerii. Tomáš si přes mé varování dává velkou pizzu, já střední. Oba jsme to poněkud přehnali, každému z nás by bohatě stačila půlka.
Zastavujeme se také v internetové kavárně, odesíláme několik mailů spolupracovníkům a prohlížíme si zprávy z Čech. Za hodinové sezení u počítače tu chtějí pouze 300 collonů, tedy necelý americký dolar.
Pak už se vracíme do hotelu. V šest večer je naplánován briefing o programu na další den. Vyrovnáváme své včerejší dluhy – Petrovi a ve vedlejší hospodě. Na večeři nejdeme, polední pizza nám dosud spolehlivě leží v žaludcích.
Ráno je sraz v 6:45 v recepci. Shromažďujeme zavazadla. Za chvíli přijíždí náš pronajatý autobus. Velká zavazadla se nakládají na střechu a překrývají plachtou. Pádla a několik batohů je třeba umístit do autobusu. Během nakládky je nutno dávat opravdu pozor na místní zloděje a jejich odrůdu – ochotné pomocníky, kteří si pak za odnos jednoho batohu, který Vám vyrvou z rukou, "účtují" spropitné. Autobus je zánovní a jeho majitel a řidič v jedné osobě ho zřejmě chce rovnou odepsat, protože ho před nakládkou těžkých kusů na střechu postavil na kopec tak, že s úzkostí odhadujeme, kdy náklad vozítko převrhne. V kritické chvíli se svým vehiklem popojede, protože zřejmě usoudil, že do nakloněného kostitřasu nikdo dobrovolně nevleze, to už by převržení automobilu nebránila ani Panenka Maria Guadelupská, zdejší oblíbená patronka.
Vyjíždíme přes městečko Cartago na vulkán Irazú (3432 m). Dostáváme se tam v 9 hodin. Máme štěstí, svítí slunce (včera internet prorokoval pro tuto oblast hustý déšť). Podle náčelníka Petra tu skutečně většinou prší.
Máme rozchod na hodinu a čtvrt. Obcházíme kráter a pozorujeme a fotíme houby (rostou tady obrovské, bezpochyby jedlé kozákovité houby, viz diáky), kráter, jezírka a kytky. Jezírka mají temně zelenou barvu. Z výšky není vidět, zda barvu způsobují kolonie řas, nebo zda je ve vodě rozpuštěna nějaká chemická látka, dodaná sopkou.
Na parkovišti je k dispozici i kavárna a obchůdek. Ceny jsou pochopitelně s vysokohorskou přirážkou, ale džus tu mají dobrý a možná i zdejší trička by stála za kup, ale kdo by to s sebou všechno od začátku tahal ?!.
Odjíždíme zpět do Cartága. Tam si prohlížíme baziliku a zbytky kostela, zničeného kdysi při zemětřesení. Trosky se nápaditě jmenují Las Ruinas a jedná se o zbytky obvodových zdí chrámu, mezi nimiž tropické podnebí vykouzlilo jen nepatrně zahradníkem podporovaný park. Je to docela hezké, akorát se dovnitř nesmí, trosky jsou zataraseny mřížemi, aby si je návštěvníci nerozebrali na památku.
Odjíždíme ve 12:15. Cestou začíná pršet. Na oběd zastavujeme v samoobslužné restauraci ve výšce 3100 m. Během oběda déšť sílí, až se v San Isidru promění v hotovou tropickou průtrž mračen. Podle řidiče jsou tyto deště sice obvyklé, ale touto dobou by se v podobném rozsahu neměly už vyskytovat. No jo – El Niňo.
Řidič zastavuje u rezervovaného hotelu Astoria, ale zjevně se mu ve slejváku nechce na střechu sundávat plachtu a podávat nám bagáž. Jenže ani déšť nebere konce ! Nakonec objíždíme blok a přiblížíme se k hotelu zezadu co nejblíže krytému prostoru. Nejprve Čenda a pak i někteří další odvážlivci včetně Tomáše vylézají ven oděni do plavek nebo kraťasů a zavazadla vykládají v dešti. Několik věcí v mém batohu poněkud navlhlo, spacák naštěstí ne. Přebalujeme svoji výbavu tak, aby jí co největší část mohla zůstat v úschově v hotelu. S sebou na Chirripo vezmeme jen to, co budeme nezbytně potřebovat v příštích 4 dnech pro výstup do hor. Večer si kupujeme v pekárně pečivo a sýr. Stále prší. Voda bubnuje na plechovou střechu hotelu. Na záchodě se nám odněkud dělá louže vody. Tedy "hotel" nic moc, pokoje jsou temné kobky s mizerným osvětlením.
Dopoledne je volný program sestávající se zejména z přípravy na odjezd do n.p. Chirripo. Snídáme v malé restauraci na náměstí nějaké trochu příliš sladké pečivo a kafe s mlékem. Cena za snídani pro dva lidi činí 1001 collones, účtenku jako vzpomínku na neskutečnou cenu Tomáš zachoval. Když se snažil dodat stovku, číšnice nonšalantně mávne rukou mezinárodně platným gestem: "To nechte bejt." Kostarika je snad první zemí, kde tuzéry rozdávají vrchní číšníci místo hostů. Spíše je to ale tak, že menší mince než 10 collones ani neexistuje. Nicméně se v neexistujících platidlech vesele účtuje. To jsou paradoxy !
Po snídani hledáme poštu, má ale ještě zavřeno, tak jdeme napřed nakoupit do supermarketu. Nakupujeme obědy na příští 3 dny – sušenky a jablka. Na poště pak odkládáme do schránky, nebezpečně připomínající koš na odpadky, pracně napsané lístky (dojdou v pořádku!) a vracíme se s nákupem do hotelu, kde dobalujeme zavazadla. Bereme hlavně spacáky a teplé věci, protože nahoře bude zima. Stan a karimatky naštěstí nepotřebujeme. Voda prý problém bude, ale v opačném smyslu: tu z oblohy asi nikdo nezastaví. Na pití proto bohatě každému stačí jediná láhev. Ještě se stavujeme vedle hotelu v internetové kavárně. Zdržujeme se tam zbytečně dlouho, neboť jsme si nevšimli, že se zde sice taky platí 300 collonů, ale za pouhých 20 minut.
Ve zbytku času obcházíme město a posedáváme v parku. Pozorujeme, jak přímo před kostelem stavějí lunaparkovou autodráhu. Asi tu bude nějaká pouť, aby měl pan farář při svaté mši radost. Protože je docela horko, vracíme se raději do hotelu. Přebytečné věci odkládáme do místnosti, pronajaté po dobu naší nepřítomnosti jako depozit. V půl jedné konečně odcházíme na autobusové nádraží.
"Náš" autobus, který má odjet ve 14:00, přijel už před jednou hodinou odpolední. Je to vehikl, známý z většiny amerických filmů, technickým stavem připomíná ten, co jezdil do boje s opicemi v Planetě opic číslo 2 a 3, akorát na něm chybí nápis "SCHOOL BUS". Na čelním štítu je napsáno jméno jedné zdejší vesnice – LOS ANGELES. Autobus je bezpochyby mezinárodním darem, který by už technicky přecitlivělí Američané nepustili na silnici.
Petr domluvil se šoférem, že zavazadla můžeme naložit ihned. Prý máme přijít nejpozději ve tři čtvrtě na dvě. Ještě než se rozejdeme přichází nějaká anglicky hovořící dáma a vyptává se na podrobnosti naší plánované akce. Zjevně se chystá do stejné oblasti a hodlá se inspirovat našimi znalostmi, jak se na akci vlastně vybavit. Posílám ji raději za Petrem.
Dávno před stanoveným časem 13:45 je autobus prakticky plně obsazen. Několik z nás si ještě sedne po zásahu řidiče, který požádá místní cestující, aby se kvůli nám trochu uskrovnili. Vlevo jsou sedadla po třech a vpravo po dvou, ale je to pro menší a hubenější lidi. Zbytek nás musí stát. Nebude to příjemné: venku opět prší (pardon, chčije), v kabině je doslova k zalknutí a značně se mačkáme. Cesta, dlouhá pouhých 22 km, má trvat 2 hodiny ! Brzo pochopíme proč: autobus totiž zastavuje každých pár desítek nebo stovek metrů na zamávání kohokoli, přičemž není jasné, jak se na palubu další pasažéři vůbec vejdou. Nicméně to je jev, který je platný pro celou Ameriku od jižních hranic USA dolů, to jsme ostatně zjistili už o pár let dříve v Peru.
Pozoruhodné je, že se na této lince neplatí při nástupu, ale při výstupu. Pokud chce někdo vystoupit, zatahá za šňůru nataženou podél oken. Tím se sepne obvod k řidiči a u volantu ostře zadrnčí elektrický signální zvonek. Žádné pořvávání na vozku ! Od poloviny cesty, kdy lidí ve voze začne přece jen pozvolna ubývat, dává k našemu gaudiu signál k zastavení asi tříleté pachole, kupodivu však se znalostí věci: opravdu vždy někdo vystoupí. Jakým druhem telepatického kontaktu jsou s pacholetem spojeni, nám není jasné.
Zpočátku jedeme po asfaltové silnici, pak ale pokračujeme po štěrkové cestě, které místy dost prudce stoupá a mění se na hliněnou v přibližném schematu "vlevo stráň, vpravo propast". Začínáme chápat důvod obráceného placení: nikdy není jasné, zda autobus projede příští zatáčku ! Zejména na kluzkém hliněném povrchu řidič provádí s vymláceným motorem hotové divy, aby zvládl další úsek stoupání. Autobus jednohlasně přezdíváme na "brus" a v tom hanlivém označení je nechtěný obdiv k jeho technickým kvalitám a k řidičově schopnosti jezdit po kluzkém povrchu relativně velice bezpečně.
Do San Gerarda přijíždíme téměř sami s několika dalšími turisty, kteří jedou ještě o pár set metrů dál. V místním stylu se samozřejmě necháváme vyložit přímo před "naším" hotýlkem jménem "Cabinas", jehož majitelem je jistý Francesco. Majitel prý je velký sportovec co běhá na Chirripo. Prý to stihne asi za 4 hodiny (fajn, my dva s Tomášem to zítra pofuníme 12 hodin!). Francesco prý svoji trasu na vrchol hory běhává i z nižších partií národního parku, přitom převýšení od hotelu bude minimálně 2200.
Jakožto zapřisáhlý sportovec Francesco neprodává ve svém zařízení pivo, alkoholici mezi námi se musí jít nadopovat jinam.
Hotel máme pohodově rezervovaný jen pro naši skupinu. My dva s Tomášem máme pokoj vedle pánského záchodu, z naší kabinky dokonce vedou zarýglované dveře přímo na WC. To bude noc !!
Večer fasujeme balíčky se zásobami, které poneseme na Base Crestones, kde strávíme 2 noci. Balíčky jsou rozděleny na "pánské" a "dámské". Pánské jsou těžší, dámské zase rozměrnější. Večeříme casado doplněné dle výběru kuřetem, rybou, steakem nebo zeleninou. Casado je prakticky zdejší národní jídlo. Základem je vždy rýže a k tomu se přidají přílohy ve stylu "co dům dal". V každém pohostinském zařízení se následkem tohoto kuchařského principu dá očekávat, zcela individuální casado.
Ráno vstáváme už v 5 hodin, tedy ještě za tmy. Času na výstup není při jeho náročnosti nazbyt. Snídáme ovocnou "proháněcí" směs (melouny, banány, avocado, pomeranče, prostě opět co dům dal), vše z jedné společné mísy, nositelé infekčních chorob jsou vřele vítáni. Ostatně nádobí je umyté vodou z potoka, do kterého chodí na WC celá vesnice.
Kolem půl šesté už vycházíme směrem na Base Crestones. Čeká nás výstup do výšky nějakých 3400 metrů nad mořem, teď jsme ve 1300 metrech. Na vzdálenost to sice není tak moc, jen asi 16 km, ale o to to bude strmější krpál. Čenda, který o sobě od odletu z Ruzyně prohlašuje, že má zraněné koleno, vyrazil bez snídaně po budíčku. Už na přípravné schůzce měsíc před odletem se snažil získat skupinku lidí, kterým se nebude chtít stoupat, pro program v nižších partiích. Zároveň nás lákal na pozorování a vědecký výzkum květin, hadů a jiné havěti. Je otázka, nakolik to byl psychologický trik, který měl umožnit méně otrlým turistům se čestně předem vzdát dobrodružství a nakolik to Čenda myslel upřímně. Nakonec jdou všichni hrdinové nahoru včetně Čendy.
Velitel Petr nám včera rozdal popis cesty s tím, že ne všechno musí nutně souhlasit. Je to ale zbytečná obava: neznačená cesta je jen jedna a pozná se snadno: vede stále do kopce. Občas jsou na ní nějaké ukazatele a hlavně informační tabule, upozorňující na nějaký botanický skvost.
Ráno je docela hezky, ale postupem doby se zatahuje a začíná pršet. Zpočátku za pěkného počasí dost fotíme, Roman s Milanem zkoumají různou hmyzí havěť, přičemž vrtají do trouchnivých kusů dřeva na cestě a jásají nebo klejí, když nějaký obzvlášť odporně krásný brouk vyleze nebo zaleze v oprávněné obavě o život mimo dosah objektivu. Jako s nejpomalejšími se s nimi střídáme na konci skupiny.
Asi v půl dvanácté přicházíme k Llano Bonito, kde je odpadky úplně zanesený nouzový přístřešek a údajně pitná voda, která na první i druhý pohled vypadá evidentně nepitně. Jsme výšce asi 2400 metrů, výškově tedy lehce za polovinou. Prší a Petr, který v polorozpadlé boudě čeká na poslední opozdilce říká, že odtud už mu v minulých letech pršelo vždycky. To jsou vyhlídky ! Ptá se nás na Romana s Milanem. Říkáme, že je zajímají hlavně všechna myslitelná vývojová stádia hmyzu a že jsou pravděpodobně kousek za námi. Petr na to odvětí, že v tom případě pravděpodobně dorazí za tmy a že je to jejich věc. Z toho nutně vyplývá, že my dva s Tomášem dorazíme taky s baterkami, jakkoli nás hmyz spíše odpuzuje. Poslední místo, odkud se dá ještě vrátit, je právě Llano Bonito. Pak už je lepší dojít nahoru hlava nehlava.
Milan s Romanem skutečně za chvíli přicházejí. My se posilňujeme sušenkami a jablkem a vycházíme už definitivně jako poslední. Stoupáme prudkým svahem, který se časem trochu zmírňuje. Jdeme teď v dešti nádherným mlžným pralesem, který zvolna přechází do vyhořelého mahagonového lesa. Tam se stoupání mění na lehce sestupný travers. Dokonce chvílemi přestává pršet ! Dlouho hledáme "bivakovací" kámen, od kterého nám má zbývat už jen hodina chůze. Nám to bude jistě trvat déle, protože za kamenem má terén zase začít stoupat. Kolem hledaného kamene procházíme po 16 hodině. Tma je na spadnutí a začíná zase pro změnu (jak jinak!) pršet.
K chatám na Base Crestones docházíme podle očekávání jako poslední krátce po půl šesté už jen za posledních zbytků světla. Tomáš už nasadil raději čelovku. Když jsem mu říkala, že k chatám zbývá maximálně 200 metrů a že už vidím jejich obrysy, malodušně mi nevěřil. Ostatní nás radostně vítají (radostně proto, že nás nebudou muset potmě hledat).
Převlékáme se do teplého a jdeme na právě uvařenou večeři. Je jí houbová polévka z hub nalezených cestou a bramborová kaše s masovou konzervou propašovanou přes USA z Čech (jídlo se pochopitelně nesmí přes USA vůbec vozit). Tím ovšem bezděky vzal za své další mýtus o účinnosti kontrol v letecké přepravě v USA po 11.9.2001.
Po večeři jdou všichni hned spát. V chatě je zatuchlá zima. "Ekologické" světlo ze slunečních baterií svítí jen v dolní části budovy, baterie málo živené věčně schovaným sluncem umírají i tak. Protože se bydlí většinou v patře, jsou čelovky pro cestu do postele na zdejší základně holou nezbytností. Komu je velká zima (protože se mu například nechtělo tahat zezdola s dostatečným oblečením), může si za poplatek půjčit deku, což někteří z nás docela rádi činí.
Ráno jsme měli zase vstávat za tmy, abychom prý měli šanci na výhled z Chirripa. Za pěkného počasí je prý z vrcholku hory vidět na oba oceány. Nemělo to ale žádnou cenu, ve špatném počasí nebylo kam spěchat. Vedení nás proto vzbudilo o něco později na snídani. S odchodem čekáme do sedmi. Vycházíme po krátkém váhání, zda vůbec vyrazit, do drobného deště. Směr: nejvyšší hora Kostariky Chirripo, 3820 m.n.m.
Jde nás o 4 méně: Magda s Lubošem a Jana s Petrem se rozhodli pro návrat do San Gerarda. Z každé dvojice je jeden nastydlý a mají obavy z další studené noci v chatě. Zítra se chtějí rekreovat u teplých pramenů, nacházejících se údajně asi 2 km od našeho hotýlku v San Gerardu.
Posledních 400 výškových metrů k vrcholu stoupáme asi 3-4 hodiny. Cestou chvílemi přestává pršet a občas je i něco vidět.
Jdeme opět poslední s Jarkem a Radkou, které včera po výstupu bylo špatně a zřejmě to ještě trochu pokračuje. Na vrchol ale chce statečně vylézt za každou cenu, i když vypadá, že tu nechá duši. Poslední kopec je prudký, musí se trochu šplhat po kamenech. V protisměru potkáváme rychlejší spolulezce, kteří nás povzbuzují, že je to už jen kousek. Jo, to známe i odjinud, jen pár set metrů ... kolmo nahoru.
Na vrcholu je samozřejmě zcela zataženo a začíná zase krápat. Není vidět ani jeden oceán, natož dva ! Vracíme se tedy raději zpět. Na chatu přicházíme krátce před jednou hodinou.
Obědváme standardně sušenky a jablko a zalézáme do spacáků. Moc teplo tu rozhodně není, tepleji je před chatou, dokonce tam přestalo pršet !
Někteří z nás se vraceli z vrcholu kolem skal Crestones, jiní se vydali do okolí sledovat kolibříky a jinou havěť. Kolem půl páté začíná být velitel Petr nervozní, protože Pavel, který zůstal pod skalami, se nevrací. Po páté hodině se ho vydává s dalšími dvěma dobrovolníky hledat. Chvíli po jejich odchodu Pavel přichází. Vypravil se po cestě do Valle des Leones a poněkud podcenil vzdálenost. Když začal zapadat do bahna, vrátil se. Silnými hlasy vybavení jedinci začínají hulákat do mlhy a přivolávat záchranáře, kteří naštěstí nebyli ještě daleko. Záchranná výprava se s ulehčením vrací. Následuje společná večeře – rýže s fazolemi a tuňákem.
Ráno vstáváme opět po páté hodině a snídáme. Pánové ještě dostávají balíčky s nespotřebovanými potravinami a odpadky, které je třeba odnést dolů. Tomáš brblá, že dolů ponese stejnou obrovskou cibuli, se kterou se vláčel nahoru.
Balíme a postupně se vydáváme na sestup do San Gerarda. Dolů by to teoreticky i prakticky mělo jít rychleji, ale klouzat to po deštích bude určitě.
Vycházíme asi v půl sedmé za drobného deště. Ten se postupně zmírňuje až zcela ustává. Jsme tomu rádi, protože jít kluzkým terénem z kopce v dešti je zážitek pro bohy. Cestou fotíme hlavně mlžný prales, Tomáš leze pořád do křoví a cpe se něčím, co vypadá dosti věrohodně jako ostružiny ... no asi to ostružiny jsou.
U Llano Bonito jsme asi v deset hodin. Jestliže to cestou sem občas klouzalo, dále je to mnohem horší. Dalo by se říci, že čím jsme níž, tím víc to klouže !!
Asi v půl třetí dorážíme k hospodě nedaleko hřiště v San Gerardu, která nám byla doporučena. K našemu hotýlku už je to jen pár desítek metrů. Většina naší skupiny už se pilně krmí, někdo už dokonce stihl dojíst a stáhl se k nedalekým termálním pramenům.
Dáváme si po příkladu ostatních casado s rybou, asi to je tuňák, a pivo. Po mohutném jídle odcházíme do našeho hotýlku. Jarek si stěžuje, že má problémy s kolenem, Radka prý musela nést kus cesty 2 batohy. Z hospody odcházejí až za námi. Většina výpravy se odchází naložit do termálních pramenů.
My s Tomášem a někteří další odpadlíci se válíme v Cabinas. Nechce se nám drápat se dva kilometry do kopce a hlavně po koupeli klouzat zase stejnou cestou po bahně zpátky. Sušíme mokré věci a relaxujeme na pokoji. V 18 hodin jdeme na avizovanou informační schůzku do restaurační místnosti. Dáváme si jen pití, protože nedávný oběd byl víc než sytý. Schůzka se nekoná, neboť se Petr zakecal v jiné hospodě na pivu. Čenda, aby napravil lapsus vrchního velitele, alespoň oznamuje, na kdy že je naplánován zítřejší budíček a odjezd. Navrch přidává (h)různé historky z raftingu. Alespoň víme, co nás čeká !!
Vstáváme v půl šesté. Opět máme společnou snídani – likvidujeme tím zároveň zbytky z Chirripa. Balíme a v sedm odjíždíme známým autobusem-brusem zpět do San Isidra. Cesta z kopce je pochopitelně rychlejší, jedeme těch 22 kilometrů "jen" asi hodinu a půl. Autobus se zase plní s blížícím se San Isidrem. Tentokrát se platí při nástupu - no vlastně je to logické !
Ubytováváme se opět v hotelu Astoria: není to sice žádná výhra, ale podle Petra je to jediný hotel, ochotný rezervovat pokoje s pomocí faxu a za rozumné ceny.
V Kostarice nás čekají celkem 4 raftingové akce. Dvě mají být klidnější a spíše pozorovací, dvě sportovnější (to jest dá se na nich vypadnout z lodi do vody).
Horní General patří k těm sportovnějším, obtížnost prý kolem WW3, takže některé peřeje mohou být teoreticky až WW4, nebo –abychom to nepřeháněli- jenom WW3+. Při hodnocení záleží hodně na aktuálním stavu vody.
Nakupujeme na následující 2 dny. Bereme si věci jen na rafting a v půl jedenácté jedeme taxíky k řece General (čti "Cheneral") někam na její horní tok. Nafukujeme rafty, převlékáme se, fasujeme helmy, vesty a pádla. Začíná se instruktáží pro nováčky, jak si počínat v nebezpečných situacích (vypadnutí z raftu, převrácení lodě) a co znamenají povely kormidelníka.
Rafty máme tři: dva velké Pulsary, kterým se trochu posměšně přezdívá "autobus" pro jejich neotřesitelnou bytelnost a stabilitu a menší typ Colorado pro 5 lidí. Petr s Čendou řídí autobusy, Míša si bere Colorado. My s Tomášem jedeme na Petrově voru, kde očekáváme menší riziko díky uvážlivému a starostlivému kormidelníkovi.
Stahujeme rafty k vodě po prudké stráni a těsně za mostem nasedáme. Most je plný kostarických čumilů, kteří se těší, že se uděláme hned při startu a že budou doma při večeři moci barvitě popisovat hromadu utopenců z Evropy. U dalšího podobného mostu máme svoji jízdu končit, mosty nám tu slouží jako orientační body, nedají se totiž přehlédnout.
Voda je rychlá, téměř bez klidných úseků, takže se nedá moc odpočívat. Občas proto raději zastavujeme. Kormidelníci si namáhají hlasivky při povelech.
Před jednou náročnější peřejí raději zastavujeme a kormidelníci zkoumají, kudy plout a neudělat se. Také se trochu prohazuje osádka Míšina raftu s Čendovou, aby Colorado obsazené většími borci mělo šanci na průjezd peřejemi bez ztráty květinky. Dobře připravená akce nese ovoce: kritické místo úspěšně projíždíme všichni.
Na chvíli zastavujeme u břehu a svačíme. V dalším úseku ovšem vypadává Martin z Colorada. Colorádo na chvíli dokonce ztrácí i kormidelnici a pak se definitivně převrací. Martin, vyškolený předchozím minikursem, splouvá v záchranné vestě řeku nohama po proudu tak pohodovým způsobem, že na něho musíme hulákat, aby se přestal flákat a pokusil se chytit nabízeného pádla, jinak že ho necháme odplout až do moře. Skutečně vypadá na trosečníka velmi spokojeně. Zbytek osádky Colorada zatím dohnal svůj vrak, otočil ho do správné polohy a znovu ho obsadil. My s Martinem jedeme chvíli v devítce. Na vhodném místě zastavujeme a posádky se zase zkompletují.
V dalším úseku ještě jedna z lodí ztrácí pádlo, které my chytáme. Končíme u mostu asi po 20 km vcelku dobrodružné jízdy.
Vytahujeme rafty a balíme je. Zjišťuju, že je to docela věda, vyhnat z bočnic všechen vzduch, sbalit tak, aby zavazadlo nepřipomínalo hromadu čerstvého kompostu, ze které čouhají větve a vypadává kamení.
Petr s Míšou čekají na objednané nákladní taxi. My ostatní jsme posláni na nedalekou zastávku autobusu a vyhlížíme libovolný spoj do San Isidra. Pokud se prý žádného nedočkáme do 18:00, máme povoleno použít taxíky. Rychlejší by to snad bylo pěšky, podle ukazatelů je to jen 14 km, ale zkuste si tuto vzdálenost ujít po asfaltu v mokrých botaskách a přejde vás humor !
Při čekání Milan experimentálně žvýká listy nějakého stromku u zastávky, patrně v touze objevit i tady jihoamerickou cocu. Dříve než linkový autobus, projíždí kolem nákladní taxi s našimi rafty. Za chvíli se dáváme do pohybu i my. Autobus je ovšem plný a tak si nás může sednout jen málo. Spoj také každou chvíli zastavuje. Následkem toho několikakilometrová cesta trvá skoro 40 minut.
Vracíme se do hotelu. Fasujeme zde vodácké pytle, jeden na dvojici. Lichý Milan to vyhrál: má pytel sám pro sebe ! Další akcí je totiž expediční rafting na dolním Generalu a Terabě. Bude to prý klidnější než dnes, i když zejména zpočátku tam prý slušné peřeje taky budou !
My s Tomášem ještě zkoušíme, zda by se nedal koupit podvodní foťák, ale je neděle odpoledne a krámy mají zavřeno. Zapomněli jsme si deštník a samozřejmě začíná pršet. Chvíli se schováváme na autobusovém nádraží, ale déšť neustává a mění se rychle ve stejný slejvák, jaká nás doprovodil při prvním vjezdu do San Isidra. Vracíme se do hotelu kličkováním pod stříškami obchodů a ulice rychle přecházíme. Během několika metrů jsme tak jako tak mokří na kůži. Všude přibývá louží, kanály nestačí odvádět přívaly vody. Už chápeme, proč jsou zde obrubníky chodníků tak vysoko: stejně to není dost. Po některých ulicích, vedoucích do kopce, teče tolik vody, že by se v tom snad dalo i plavat, pokud by prudký proud člověka dříve neumlátil o obrubníky. Těsně před hotelem musíme projít jednou takovou strouhou a hladce zapadáme do špinavé, rychle tekoucí vody až po kolena.
V hotelu pak balíme věci na dvoudenní rafting do vodáckého pytle. Zbytek dáváme do batohů. Zjišťujeme, že napakovat správně vodácký pytel je taky docela věda, i když redukujeme a redukujeme a redukujeme ... a redukujeme. Pytel musí být plný maximálně do 2/3: jeho vršek se totiž musí dát srolovat, přehnout a zapnout spony, které zajistí, že budou při převržení raftu, nebo jiném vodním dobrodružství spolehlivě plavat po hladině.
Nakonec bereme jen Tomášův foťák. Stejně je pytel přeplněný: jen karimatky a stan ho zaplní téměř do tří čtvrtin. Zbytek věcí cpu pokud možno kolem nich.
Ráno v 5 hodin Petr vybírá zavazadla pro deposit v cílovém městečku Palmar Norte, kam se po téměř dvoudenní plavbě (možná) dostaneme. S Čendou nakládají také rafty, které vyhodí i s "hlídacím" Čendou u startu naší cesty. Petr zatím uloží naše věci v Palmar Norte (po silnici je tam cesta podstatně kratší, než po klikatící se řece) a vrátí se k Čendovi. Tou dobou bychom zase měli být pohromadě a připraveni k nalodění.
Po šesté hodině jdeme na snídani do známé restaurace. Pak ještě dobalujeme náš pytel s věcmi na vodu.
Scházíme se v 7 hodin s ostatními na hotelové chodbě. Se zlomyslným potěšením shledáváme, že náš několikrát vyházený a pracně sbalený pytel je skoro nejvzorovější ze všech ostatních. Ostatní nadávají, že instrukce o balení nebyly –slušně řečeno- příliš reálné (Milan je se svým singlem pochopitelně potichu).
Odcházíme na autobusové nádraží – na jiné než bylo to, ze kterého jsme odjížděli do San Gerarda. Tentokrát máme dokonce místenky !
Vyjíždíme v půl osmé. Jedeme asi 2 hodiny. Dost často zastavujeme, je to opět místní linka. Cestou samozřejmě prší. Vysedáme u mostu přes řeku General asi o 70 km níže, než jsme včera přistáli. Dobrák Čenda už má nafouklé rafty, což je při počtu rázů, které do toho musel ve čtyřicetistupňovém vedru investovat, obdivuhodný výkon. Varuje nás před řídce poletujícími moskyty, zvanými "furioso", což nám připomíná, že máme dnes večer pozřít anti malarický přípravek jménem "Delagil" (užívá se jednou týdně). Začalo se s tím ještě v Čechách a budeme ho naposledy jíst k silvestrovským chlebíčkům a blbému televiznímu programu, ale má prý méně vedlejších účinků, než Lariam, který se musí užívat v Peru proti nebezpečnějšímu typu komárů).
Petr prý vzkazuje, že se na vodu vyjede tak v půl dvanácté, protože dřív nemá šanci se sem po silnici z Palmar Norte dostat zpět k nám. Zatím si proto můžeme vyrazit kousek zpět do hospody. Objednáváme si tam pivo, jakožto nejrozumnější zdejší nápoj (jako do jediného zde například nenabízejí led z místní vody, což je pro Evropana v tropech často jízdenka na infekční oddělení nejbližší nemocnice).
Petr nakonec přijíždí o něco dříve a v hospodě si dává oběd.
Vracíme se k raftům a hledáme, kde by se na ně dalo nejlépe nasednout. Protože v okolí vznikla od loňska řada staveb, je terén pronikavě změněn a přístup k vodě se značně ztížil.
Nakonec nasedáme na maličkém přítoku Generalu, spíš potoku, ten je ovšem špatně splavný. Řeka je zde klidnější než na horním toku, ale peřejí je dost. Jsou tu však i slibované klidné úseky.
Pozorujeme břehy, kde jsou vidět ptáci, bazilišci a leguáni. Níže po proudu jsou nám slibováni i krokodýli. Řeka postupně mohutní. Po soutoku s větší řekou Taraba se Rio General mění v Rio Taraba.
Za námi se nebezpečně stahují mraky, proto usilovně hledáme místo, vhodné k přespání. Zamítáme však jednu možnost za druhou. Jde totiž o to, najít plácek s jakž takž slušnou trávou (to jest bez bodláků a trnitých křovin), kam se vejde 14 stanů, lodě a současně musí být terén trochu zvednutý nad hladinou řeky, protože černá obloha za námi varuje, že by řeka v noci mohla podstatně stoupnout! V tropech tohle není legrace: stačí aby 100 km za Vámi zapršelo a hladina se během několika minut zvedne o 30 cm !
Nakonec zastavujeme na místě, které navenek vypadá slibně. Nakonec to ale nebude nic moc, vše je rovněž zarostlé pichlavými keři.
Společně večeříme z dovezených zásob. Je málo vody. Máme sice dvacetilitrový kanystr upravené vody, ale to stačí tak na vaření společného jídla. Čenda s Míšou a Martinem jdou proto podél řeky hledat nějaký čistší přítok, ale nemají úspěch. Ještě že máme přes ujišťování našeho vedení, že vody bude dost, dvě soukromé lahve vody.
Tak zvaní moravští brblalové Petr s Jitkou, kteří mají stan nedaleko našeho, a vaří si nějaké vlastní jídlo (společné jim asi nestačí) a nedostatek vody mezi sebou kritizují. Je nutno uznat, že tohle je jediné místo, kde s nimi lze jakž takž souhlasit, jinak je další soužití s nimi prakticky nemožné, protože jsou ve stálé otevřené opozici. Postupně si z nich děláme legraci, ignorujeme je, až se nakonec jejich přítomnost ve výpravě stává vyslovenou přítěží. Do zítřka to bude nouzově stačit, i když stěží s ohledem na antimalarika, která se mají podle návodu hojně zapíjet.
Večer sedíme u ohně. S obavami sledujeme, že už teď poněkud stoupla voda. Několik nás jde spát dřív. Najednou slyšíme Čendu, který volá, že se máme OKAMŽITĚ stěhovat na vyšší místo, že voda je už u ohniště. Navíc prší, takže by mohla stoupat ještě rychleji.
Obavy se zdají oprávněné. Většina ostatních je už přestěhovaná. Přesouváme postavené stany za pomoci ostatních po trnitém břehu o několik metrů výš. Ruce máme plné trnů, na nějaký výskyt hadů při akci ani moc nemyslíme. Po takovém nočním cvičení se ale spí dobře ...
Ráno zjišťujeme, že voda nezaplavila ani ohniště a že noční bojové cvičení patřilo spíše do Kutuzovova plánu "Těžko na cvičišti, lehko v boji!". Alespoň už neprší. Všichni se stěhujeme zase dolů. Společně snídáme ovocný salát a pečivo se sýrem, potom balíme a nasedáme na rafty. Včera jsme ujeli prý asi 25 km. Dnes nás čeká asi 40 km, ale řeka má být údajně "rychlejší".
Pozorujeme břehy, hledáme na nich slíbené krokodýly. Avizovaní plazi se skutečně objevují, jen z našeho raftu jsme jich viděli celkem 6. Stejně jako včera je občas vidět bazilišek nebo leguán a spousta ptáků. Zastavujeme u jednoho přítoku, kde by se případně dala nabrat voda, kupodivu ji však nikdo nechce !! Po tom včerejším remcání na žízeň by Petr mohl být celkem právem otrávený ...
Projíždíme také pod jedním vodopádem, který na nás trochu cáká. Našim dvěma moravským nespokojencům se to ale nelíbí, a tak se stahujeme pryč. Chvílemi trochu prší.
Tomášovi je špatně, asi z houpání na vlnách možná v kombinaci s antimalariky, které jsme včera brali. Na chvíli musíme zastavit. Moc větších peřejí už nás nečeká, řeka je v těchto místech již poměrně klidná. Požitkářsky tedy spojujeme rafty a necháme se unášet proudem jako sváteční mastňáci na výletě. Občas se ovšem musíme kvůli ojedinělým peřejím rozpojit, ale to je jen technický detail.
Asi v jednu hodinu odpoledne připlouváme k dnešnímu cíli naší cesty, městečku Palmar Norte. Jsme kousek od moře. Břeh je dost bahnitý, protože řeka se zde rozlévá do šířky. Odnášíme věci a rafty do nedalekého hotelu.
Pokoje jsou tu většinou po třech. My bydlíme s Milanem, lékařem výpravy (a jak občas někdo v žertu prohodí i Tomášovým osobním lékařem, protože jeho specializací je urologie a Tomáš mu loni doslova ležel pod nožem v nemocnici Na Františku) .
Rozkládáme na sluníčko stany a ostatní mokré věci. Bereme si věci z depozitu, kam je včera za úsvitu uložil Petr. Stany a rafty schnou rychle, ostatní věci sušíme raději pod stříškou, kdyby se snad počasí nečekaně zkazilo.
Vycházíme do městečka, kde kupujeme zásoby na příští 4 dny. Píšeme ještě jeden pohled a podáváme ho na místní poště. Pak ještě hledáme internet. Ten sice nacházíme, ale jediné existující internetové připojení je obsazeno našimi spolucestujícími. Chvíli čekáme, ale když naši kolegové odcházejí, obsluha nás odhání, že se už zavírá. Paďouři jedni, ať si ho nechaj' !
Vracíme se zpět do hotýlku. V půl šesté se koná obvyklá informační schůzka o dalším programu. Petr mezitím zjistil, že musíme poněkud pozměnit plány. Měli jsme jít přechod poloostrova Osa, začínající broděním řeky Rincón. Ta je ovšem tak rozvodněná, že strážci rezervace tuto cestu z bezpečnostních důvodů raději uzavřeli. I za normálního stavu se tam občas brodí voda po pás, nebo i po prsa. Teď prý bychom plavali celou cestu, což je s batohy na zádech poměrně obtížná sportovní disciplína.
Nový plán tedy vypadá tak, že pojedeme najatým autobusem a taxíky k původně plánovanému cíli naší cesty, odkud podnikneme cestu po pobřeží k výzkumné stanici Siréna. Na Siréně strávíme jeden den vycházkami v džungli a vrátíme se zpět. Bude nás to ovšem stát každého 10 amerických dolarů navíc za ty taxíky. Fasujeme obvyklé balíčky se společnými zásobami, pochopitelně opět podle pánského a dámského principu.
Večer jdeme společně do hospody, kterou má Petr vyhlídnutou z předchozích návštěv. Dělají tam kromě normálního jídla též jakési „jednohubky“. Jsou jimi mističky s trochou zeleniny a nějakým masem dle výběru. Nic se za to neplatí, protože předkrm je započten v ceně ostatního jídla.
Většina z nás snídá v hotelové restauraci předem domluvené jídlo (nejsou tu stavěni na velký provoz a proto jsme předem museli nahlásit, o co máme zájem). My máme ovocný talíř, dá se říci, že ne zrovna malý.
V 8 hodin odjíždíme najatým autobusem (prý půjčeným školním) do Puerto Jimenez v národním parku Corcovado. Přebytečné věci necháváme v depozitu v hotelu. Cesta je zpočátku asfaltová, pak asfaltová s dírami a nakonec štěrková (tak zvaná vyklepávací). Cestou zastavujeme na foto zálivu Gulfo Dulce a stromu seibo.
Do cíle přijíždíme ve čtvrt na dvanáct. Protože jsme dorazili s mírným předstihem, musíme zde necelou hodinu počkat na taxíky, které nás dopraví dál. V mezičase si proto prohlížíme plánky v místním informačním středisku a zasedáme k internetu. Potom se procházíme se po městečku a občerstvujeme v různých restauracích.
Ve 13:00 odjíždíme taxíky do Carate, východiště naší cesty. Jedeme jedním terénním vozem pro 9 osob. Jeden člověk si sedne k řidiči, zbylých 8 pasažérů se nacpe na korbu s několika batohy a můžeme vyrazit. Další vůz naloží většinu naší bagáže, zbylí členové expedice sedí v malém autobusu.
Cesta je podle očekávání náročná: jedeme pralesem přes několik brodů. V jednom autobus uvízne. Snaha o vytažení pomocí terénního taxíku je marná, i když někteří z nás pomáhají tlačit. Čekáme proto asi 10 minut na příjezd traktoru asi z nedaleké usedlosti. Traktor, řízený indiánem v trenýrkách (pohled pro bohy!) má obrovská kola pro pohyb obtížným terénem. Autobus je bez nejmenších problémů silným strojem vytažen.
Pak už cesta netrvá dlouho (jízda do Carate nám sebrala skoro 3 hodiny). Dnes máme před sebou ještě asi 3,5 km cesty po pláži, zpestřené broděním několika potoků (až říček). Největší z nich se nachází hned u Carate.
Nejvetší atrakcí jsou cestou supové, trhající tělo nějaké malé mršiny, patrně nosála .
Po skoro dvouhodinové pohodové procházce se dostáváme k rangerské stanici La Leone, kde máme dnes tábořit.
Večeře je společná: brambory, zelenina a maso z konzervy. Večer chvíli zpíváme u kytary, ale hřmot moře se těžko překřičí, necháváme toho brzo a jdeme spát. Za stany se motá nějaké tmavé zvíře s dlouhým ocasem, prý asi nosál. Tedy ... doufejme, že je to JENOM nosál ...
Snídáme asi v 6 hodin, vycházíme kolem sedmé. Dnes jdeme podél pobřeží do Sirény k další rangerské stanici. Cesta je dlouhá asi 16 km (i když Petr tvrdil 14). Většinou se jde po pláži, někdy se zalézá do pralesa, případně je možné si vybrat z obou alternativ. Hlavně se prý musíme před odpoledním přílivem dostat přes skalisko, které by pak nešlo nikudy překonat. Také v závěru cesty nás čeká brodění řeky, která se prý nedá při přílivu překonat. Vrchol přílivu je dnes stanoven na 13:45. Z toho plyne, že před posledním brodem budeme muset čekat. Je velké horko. Na pláži, kde svítí slunce, je dost nesnesitelně.
Cestou zastavujeme na odpočinek a případné koupaní. Pak ale máme problém překonat ještě další menší skalisko, o němž jsme si mysleli, že se ho hrozba přílivu netýká a proto jsme přestali pospíchat. Čenda s Míšou to vzali lesem, kudy cesta oficiálně nevede. Petr nám proto doporučuje jít raději vodou. Trochu se v postupujícím oceánu nasolíme, ale projít se naštěstí ještě dá. Po kratší cestě pralesem se vracíme zpět na pláž. Pak musíme pokračovat po pláži těsně pod lesem, kde je písek dost sypký a proto se po něm pohybujeme jen s obtížemi. Poslední část cesty urazíme po pěšině, která vede pralesem nad pláží.
Ke kritickému brodu přicházíme asi v půl třetí. Odliv už sice začal, ale na pokles vody bychom museli čekat nejméně do setmění a pak bychom zbývající skoro 2 km museli ujít pralesem potmě. Naštěstí objevujeme Petrovi dosud neznámý brod, který se dá celkem snadno použít i při přílivu, voda nesahá ani po pás (teda jak komu). Konec cesty se vyznačuje hlavně bahnitou stezkou, zatopenou místy vodou. Cestou máme příležitost pozorovat stromového mravenečníka a tukana. Magda s Lubošem a Čendou prý cestou viděli 7 prasat pekari.
U rangerské stanice v Siréně stavíme stany na okraji travnatého letiště. Někteří z nás se ještě vejdou se stany na prostorné verandy pod střechu. To je výhra, protože my ostatní musíme bydlet na vysoké trávě, neustále mokré od deště a plné života.
Po tábořišti se motají další tukani (krmení přísně zakázáno), objevuje se aguti a pozorujeme na stromě lenochoda, který si nás nádherně nevšímá. Večeře je společná – škubánky s masem.
Snídáme v šest ráno a kolem půl sedmé jdeme na okružní vycházku do pralesa. Musí se vyrazit brzo, dokud "doznívá noc" a noční zvířata dosud nezalezla ke spánku. Vytvořily se celkem 2 skupiny, které vyrážejí každá jiným směrem s tím, že se někde v polovině trasy potkají. Teoreticky by to mělo zajistit, že by menší party lidí, dělající úměrně menší randál, měly vidět zhruba ten samý obrázek probouzejícího se pralesa. My s Tomášem jdeme v Čendově skupině, kde je jen 6 lidí. Část ostatních jde s Petrem, zbytek volí vlastní program, sestávající se z lenošení po náročném přechodu.
Cestou vidíme opice, různé ptáky, nosála, agutiho, nějaké ještěrky a opice. Stoupáme do kopce. Je šílené, dusné vedro, přestože den teprve začal. V takovýchto podmínkách je výstup do výšky ani ne 300 metrů nad mořem docela hrdinský výkon. Pot z nás jen leje. Míša si na jedné zastávce omylem stoupne do cesty pralesním mravencům a musí si pak sundat a vytřepat ponožku, aby se jich zbavila. Nadává nad poštípanou a kyselinou popálenou nohou.
Na kopci potkáváme Petrovu skupinu. Petr říká, že se vrátí už přímo do Sirény z rozcestí, které jsme právě minuli. Přidáváme se s Tomášem k Petrově partě, máme toho dost. Čenda s ostatními pokračuje dále po okruhu.
Naše cesta vede prudce dolů, obcházíme padlý strom a těžko hledáme cestu. Pesimista by řekl, že jsme se ztratili v pralese. Také cedule s nápisy, oznamujícími, že každý, kdo tudy půjde, si za případnou smrt může sám, nejsou zrovna povzbudivé. Má to výhodu v tom, že zblízka vidíme plno opic.
Asi jsme se někde utrhli od skupiny a vešli jsme na zrušenou část okružní trasy, ohroženou sesuvy a padáním kmenů. Pralesní stromy se nemohou udržet v jílovité, trhající se půdě. Nedá se ale nic dělat, musíme dopředu, protože si netroufáme jít zpátky a zamotat se ještě víc. Cesta se zdá být i přes ztrátu orientace poměrně jasná, chvílemi si myslíme, že dokonce slyšíme oceán a dokonce jednou slyšíme přistávat na Siréně letadlo, nemůžeme tedy být daleko od tábora. Po chvíli se začínají objevovat pozůstatky rozbořených staveb, pak zbytky potrubí na pitnou vedu. Hlavně, že jsme sklouzli z nebezpečného svahu. Postupně se všichni vrací na tábořiště.
Stanice Siréna je prý bývalá hospodářská farma, kterou vláda před léty vykoupila a proměnila na biologickou pozorovací a výzkumnou stanici. Z tohoto důvodu se zde nachází ještě řada rychle zanikajících staveb, jsou vidět i zbytky nepůvodního rostlinstva, například kokosovníků a banánovníků. Všechno ale rychle pohlcuje zpět tak zvaný sekundární prales (primární se vrátí až tak za 100 let). Pro neodborníka je to šuma fuk, protože zaručeně nepozná primární prales od sekundárního.
Odpoledne začíná pro změnu zase jednou pršet, zrovna když se vracejí "biologové" Martin s Romanem od moře. Další výzkumník, Milan, prý zůstal v dešti na pláži, nemoha se údajně odtrhnout od kokosu (?).
Sedíme na verandě, odháníme mouchy a pozorujeme tukany. Jakmile přestane pršet, jdou někteří na pláž. Tomáš přenáší náš stan pod stříšku, kde se zatím po ranních odchodech uvolnilo místo. Bude tam tvrdší podklad, ale na oplátku zase sucho.
Před chvílí dorazila skupina pubertálních, anglicky hovořících lidí, prý Irů. Usídlili se taky v suchu pod stříškou. Jsou tu prý na nějakém přírodovědném pobytu. Postupem času prosakují informace, že se má jednat o "kurs přežití", jakousi školu v drsné přírodě. Děláme si z nich legraci. Jsou skvěle vybaveni moskytiérami, mačetami a dokonce i ZÁCHRANNÝMI VESTAMI, které vypadají, jako kradené v posledním leteckém přípoji. Omladina vypadá sice kurážně, ale o to "civilizovaněji" (mastňákovitěji). Škoda, že tu nemůžeme být déle, rádi bychom viděli, co s nimi udělá první vycházka ! Někdo z nás potom večer vypravuje historku o podobné skupině Američanek ve věku kolem 14-16 let, při jejichž akci měl údajně asistovat. Protože "děvčátka" zlobila, napadlo jejich učitelku, že by nebyl špatný nápad nahecovat Češky, aby se převlékly za upíry a v tomto smyslu rozhodila i nějaké informace o Draculovi a spol. Strašení prý skončilo příšerným šokem účastnic, které to vzaly doslova, chtěly okamžitě odjet a na učitelku asi 3 dny nemluvily za její "podraz". Tedy jestli tihle "dobrodruzi" mají podobné představy o nebezpečenstvích zde číhajících ...
Večer se vrací Martina s tím, že na pobřeží viděla tapíra. Napřed prý se lekla, že to je hroch. Pak si ale uvědomila, v které je zemi, a usoudila, že to je tapír. Dle popisu to asi tapír opravdu byl. Na stanici se kromě jiného nachází sbírka lebek zde žijících zvířat, ale podle Toho Martina dost dobře nebyla schopna živočicha, kterého vyplašila, nějak průkazně identifikovat. Škoda.
Vstáváme v 5 hodin, snídáme a asi v 6 hodin a vyrážíme na zpáteční cestu do Carate. Zpátky se bohužel musíme vzhledem k vysokým stavům vody dostat po vlastní stopě, protože jiné stezky jsou uzavřeny (na Sirénu jsme původně měli dorazit "broděním").
Znovu tedy brodíme přes řeku. Cestou zpět sbíráme suvenýry, zejména srdíčka, což jsou velmi elegantní plody nám neznámého původu. Skoro všechny jsou pravidelně vyrostlé do tvaru stylizovaného srdce.
Tentokrát je zataženo, chvílemi trochu prší. Na cestu je to ale příjemnější, než kdyby zase pražilo slunce jako minule. Při chůzi náhodně pozorujeme opice, nosála a různé ptactvo. Maximální odliv je dnes kolem deváté, čehož se dá využít (většinou) pohodlnější cestou po pláži, tedy pokud není nutno brodit se sypkým pískem. Kousek sice zkoušíme urazit pralesem nad pláží, ale je tam mokro a bažiny, tak se raději vracíme k moři. Skaliska jsou také dobře schůdná, nejsou dosud zatopená vodou.
Měli jsme orientační sraz na místě, na kterém jsme se minule koupali. Nikdo ale na koupačku nemá chuť, při odlivu to tady ani není dost dobře možné, po neschůdných korálech by se muselo brodit daleko do oceánu, kde jsou navíc nebezpečné proudy. Někteří se celou cestu sem snažili jít po pobřeží a díky tomu museli překonávat náročný útes. Honza se například vrátil na pralesní stezku poté, co jeho batoh s veškerou výbavou skončil v moři. Snažil se totiž přehodit nějakou díru mezi útesy, kterou si netroufal skočit s nákladem na zádech. Na místě dopadu totiž byla louže, kterou předtím neviděl. My ostatní jsme nepříjemný úsek obešli pohodlně lesem.
Po krátkém odpočinku pokračujeme dále, Čenda čeká na Petra. V La Leoně jsme v poledne. Někteří se sprchují nebo i koupou v moři, není kam spěchat, protože do Carate to není už ani 4 kilometry. Rozebíráme si věci z depozitu, který jsme tu nechali, většinou se jedná o zásoby na dnešní večeři a zítřejší snídani. Pak pokračujeme v cestě do Carate. Místy už se jde trochu hůř, protože příliv sílí.
Do Carate přicházíme kolem půl druhé. Jdeme ke zdejší hospodě a dáváme si pivo. Brzy po našem příchodu začíná pršet a déšť postupně sílí do známé "řítící se oblohy". Usídlili jsme se proto na kryté verandě hospody. Po příchodu posledních opozdilců začínáme vařit. Ukazuje se, že některé potřeby na vaření se cestou ztratily. Momentálně nám nejvíc chybí sůl a mléko, ale zmizela i marmeláda, z čehož máme velkou legraci. Obviňujeme se navzájem v žertu, kdo ji kde zapomněl nebo zašmelil. Je možné, že chybějící potraviny zůstaly na Siréně nebo to někdo vyhodil s odpadky, které se také správně měly odnést zpátky. Mléko a sůl nakonec dokupujeme v hospodě, která je současně místním obchodem. Přikupujeme i nějaké dochucovací přísady. Kaše s masem je tentokrát dost ostrá, zato polévka se díky dochucovadlům opravdu vydařila.
Večer na chvíli přestává pršet, rychle postavit stany na mokré trávě ! V noci opět prší jen s chvilkovými přestávkami.
Ráno balíme, snídáme nevelké zbytky zásob. Kupodivu přestává pršet. Petr radí nechat stát stany až do příjezdu taxíků stát. Zjevně má obavy, že taxíky neprojedou, my tu budeme muset zůstat a budeme je večer stavět znovu. Někteří (včetně nás dvou) ale využívají toho, že přestalo pršet, a stany přesto balí. Netrpělivě vyhlížíme objednané taxíky, protože se nám na tomto primitivním "tábořišti u hospody" nelíbí, nedá se tu vůbec nic podnikat. Už včerejší večer nebyl vzhledem k vynucenému pobytu na maličké verandě pod stříškou nic moc.
Nejprve přijíždí auto se dvěma vzorně turisticky oblečenými Francouzi, kterých se vyptáváme na stav cesty do Puerto Jimenez. Prý pouze jeden brod je trochu problematický. Francouzi se zase ptají na cestu do Sirény. Sice oba vycházejí tím směrem, ale podle našeho očekávání se zanedlouho oba vracejí, aniž by bylo vidět zmáčené bělostné ponožky. Zjevně je odradila první říčka, kterou je nutno přebrodit. Se slzou v oku vzpomínáme na účastníky "kursu přežití" na Siréně, kolik už má asi nervově zhroucených účastníků. Starší Francouz odjíždí terenním autem pryč, druhý někam zmizel. Pokud se neutopil, vydal se asi přece jen na cestu.
Mezitím přijíždějí naše taxíky. Přivážejí nějakou mládež, která se vydává k La Leoně. I tihle sváteční dobrodruzi jsou oblečeni tak, jak by Jiří Brdečka prezentoval hrdiny tropů, kdyby o tom hodlal natočit komedii. Chybí jim snad jen přenosné žehličky. Někteří z nich se znechuceně několikrát vracejí po zjištění, že si cestou budou muset opravdu namočit nohy, ale nakonec všichni mizí směrem k pláži. Tipujeme, že skončí po 4 kilometrech děsně unaveni v luxusním kempu před rangerskou stanicí v La Leoně, dál se asi nedostanou.
My nakládáme zavazadla do taxíků. Po naložení batohů ale zjišťujeme, že jeden ze tří přišedších vozů není určen pro nás. Musíme se vejít do jednoho nákladního taxíku a malého autobusu, evidentně jsme málo zaplatili cestou sem. Kšeft je kšeft. S tlumenými nadávkami dělíme zavazadla na ta, která budeme muset držet na klíně a na ta, která se už musí vejít do autobusu: to nás nemohli upozornit dřív ? Vždyť nás celou dobu z hospody viděli, jak se snažíme !
V taxíku nás tentokrát na korbě jede devět, vecpal se k nám navíc ještě Čenda, který při minulé cestě obsadil sám jeden stroj, naložený batohy. Autobus kritický brod tentokrát projíždí dobře, ale uvízne na jednom z dalších brodů. Na jeho vytažení stačí tentokrát náš taxík, traktor s indiánem volat netřeba. "Závoznice" autobusu, statná, svátečně oblečená indiánka (minule si při potížích na brodu ani nezamáčela boty, protože neopustila své sedadlo) vylézá do proudu a připevňuje na autobus tažné lano. Za tím účelem se neváhá potopit po krk do rychle proudící bahnité řeky. Ironicky tuto dámu, přezdívanou tajně na "Nuestru Seňoru de la Concepción" hojně fotografujeme (právě uvedené španělsky zdlouhavé jméno patří údajně nějaké slavné objevitelské lodi středověkého kohosi, dosud jsme si nevzpomněli, kdo to byl).
Potom už celkem bez problémů přijíždíme do Puerto Jimenez. Čekáme na příjezd autobusu, který nás bude vozit po zbytek dovolené. Čas do přistavení autobusu si krátíme obědem. Kupujeme nějaké ovoce, pozorujeme leguány na kokosové palmě.
Po dvanácté náš autobus přijíždí. Řídí ho snědý mladý chlapík, který si přeje, abychom ho nazývali Carlos (snad to není potomek neblaze proslulého teroristy).
Nakládáme zavazadla a jedeme do Palmar Norte, kde vyzvedáváme věci z depozitu, přebalujeme a nakládáme vše na autobus. Potom pokračujeme v cestě do San Isidra, kam dorážíme už za tmy, kolem sedmé hodiny večer. Ubytováváme se ve známém hotelu Astoria. Tentokrát máme s Tomášem jiný pokoj než při minulých návštěvách.
Rozvěšujeme mokré věci po pokoji a ve čtvrt na devět odcházíme společně na večeři do jedné ze zdejších rybáren. Po večeři ještě jdeme do baru na piňakoládu (lehce alkoholický koktejl s kokosovým mlékem ozdobený plátkem ananasu), na kterou nás zlákali kolegové. Je to docela dobré pití v ceně 1 000 collonů za sklenici. Pohledem na nápojový lístek zjišťujeme, že VŠECHNY ostatní druhy nápojů mají shodné ceny, ať se jmenují jak chtějí. Nejexotičtěji z toho zní "Sex on la Playa", Sex na pláži. Nezkusili jsme ho.
Vstáváme zase v pět ráno (sakra, to jsme na dovolené ?), balíme a jdeme si pro něco k snídani do jedné z místních pekáren. V půl sedmé začínáme nakládat zavazadla. Trvá to dost dlouho, věcí záhadně přibývá úměrně s tím, jak dovolená pokračuje a každý si schovává různé exotické suvenýry (ostatně i stále mokřejší a tudíž těžší oblečení na tom bude mít svůj podíl). Pak Petr dlouho shání vyspávající recepční, aby mohl zaplatit náš pobyt.
Oproti původnímu plánu (na návrh Carlose) jedeme jinudy – podél pacifického pobřeží místo přes San José. Kus cesty se sice musí jet po neasfaltové cestě, ale i tak je to asi lepší. Dáváme na radu místního znalce a podvolujeme se. Ukazuje se, že Carlos měl nejspíš pravdu: cesta je celkově asi o něco kratší a rozhodně zajímavější, přestože její podstatná část je prašná a vytřásací.
Před vjezdem na prašnou cestu nás zběžně kontroluje policie, zrovna tak při opětovném návratu "na asfalt". Hned po nájezdu na slušnou cestu máme nucenou přestávku: čekáme až náklaďák v protisměru uvolní most. Něco tam svařuje. Mysleli jsme původně, že má nějakou poruchu ten vůz, ale ukázalo se, že závadu měl naopak most ! No – snad to svařili dobře, alespoň s námi pak most nespadl ! Zdržení dosáhlo naštěstí jen 40 minut.
Přibližně na hodinu zastavujeme v městečku Quepos, protože Luboš s Magdou jsou zcela bez peněz a musejí nutně navštívit banku. Nedopadne to však dobře: kolegové mají dvě platební karty, bohužel jednu z nich zahrabanou na střeše mezi zavazadly. Ta, kterou použili, není úředníkům a přijímajícímu terminálu dost dobrá.
My ostatní se procházíme po městě a pozorujeme pobřeží moře. Čekali jsme pak s odjezdem dost dlouho na Honzu, který se někde zapomněl. Pokračujeme v cestě a zastavujeme dále u pláže. Někteří se koupou, někteří se rozprchávají na jídlo do místních restaurací (největší rychlíci stíhají obojí). My s Tomášem si v jedné rybí restauraci dáváme kuře. Ne, že by to jídlo bylo špatné, ale je evidentně dost předražené. Čenda s dcerou si inteligentněji vybrali podnik s méně honosným štítem, evidentně navštěvovaný místními "pracujícími". Nacpali se za 1000 collonů na osobu údajně k prasknutí.
Před odjezdem tentokrát pro změnu zdržuje Petr, který nechává Klárku vybírat těch 10 dolarů za dopravu na poloostrov Osa, která byla vzhledem k okolnostem dražší než bylo plánováno.
Pokračujeme dál k řece Tarcoles, kde je z mostu dobrá vyhlídka na spoustu dobře udělaných (tedy vzrostlých, odhadem pětimetrových) krokodýlů. Je to zjevně místní atrakce. Na vyhlídce na nebezpečně plazy se přiživují lokální prodavači suvenýrů nejrůznější kvality a ceny. Zítra při raftingu prý uvidíme nejvýše nějaké menší kousky, které nejsou schopni na jedno klapnutí čelistmi sežrat půl menšího raftu i s posádkou.
Dál nás čekají ještě asi 2 hodiny jízdy do Caňas, kde se ubytováváme v hotýlku Cabinas Corobicí. Večer se jdeme projít a nakoupit nějaké zásoby na zítra. V pokoji je tentokrát dokonce větrák, který je možno pustit a dá se při tom spát (v Palmar Norte byl rovněž výkonný větrák, bohužel se při jeho spuštění málem rozpadl hotel ... i když pojistky by možná vyletěly dřív, než by se začala řítit střecha !).
V šest ráno balíme a naskládáme všechno na autobus. Jedeme kousek za Caňas k řece Corobicí, kde vykládáme rafty. Petr odjíždí řidiči ukázat, kde hodláme přistát. Asi po půl hodině se vracejí. My zatím nafukujeme rafty a scházíme s nimi k řece. Jsme upozorněni, že se na horním toku řeky čistí přehrada a tak bude víc vody.
Řeka skutečně rychleji teče. Corobicí je tak zvaná "vyhlídková" řeka. Peřejí tu moc není, proto ani nenasazujeme helmy a záchranné vesty oblékáme jen pro forma rozepnuté. Díváme se po leguánech a jiné zvěři, ale zpočátku celkem nic nevidíme – jen pár opic, pár leguánů a nějaké ptáky. Nad vyhlídkovou jízdou se zdají stahovat mračna. Na soutoku s řekou Tenorio proto pádlujeme kus proti proudu. Tam je leguánů a ptactva skutečně plno. Za neúspěch na předchozím úseku zjevně mohl vysoký stav vypouštěné vody, která živočichy vyhnala z jejich obvyklých pozic.
Trochu začíná pršet. Otáčíme a jedeme zpět k soutoku, odkud pokračujeme dále po proudu. Řeka se od soutoku jmenuje Tenorio. Cestou pozorujeme další leguány (s těmi se doslova roztrhl pytel, jsou to výstavní kousky), ptáky, opice, bazilišky a vydru, krokodýla jen jednoho a ten velmi rychle zmizel ve vodě ... směrem k našemu raftu. Už se neukázal. Bavíme se nahlas představou, že plave pod vorem a přemýšlí, odkud ho má začít konzumovat. Jsou to pochopitelně pouze silácké řeči.
Vyptáváme se, proč vlastně leguán "straší", to jest v okamžiku vyrušení strne v poloze naježeného pravěkého ještěra. Dozvídáme se, že se jedná o velice bázlivého tvora, který k tomu má víc než dobrý důvod: loví jej opice, krokodýli i lidi, údajně pro velmi jemné a chutné maso. Protože je to býložravec, jiná obrana, než vylekat útočníka, mu bohužel nezbývá.
V cíli plavby už na nás čeká Carlos s autobusem. Řidič dokonce iniciativně přebalil náklad na střeše. Přidáváme nahoru těžké rafty, pádla, vesty a přilby.
Před odjezdem přijíždí auto, které čeká na nějaké další raftaře. S nimi přišel nějaký člověk, který chce od nás 1 dolar na osobu. Prý je to soukromý pozemek a toto je poplatek za vstup na něj. Petr volá do kanceláře, kde tuto plavbu dohodl, zda je to v pořádku a dozvídá se že ano, že to v pořádku je (proč mu o tom ale předtím neřekli, je záhadou, zřejmě doufali, že nás majitel propásne. Pro toho jsou však raftaři zdrojem příjmů a byl by sám proti sobě, kdyby své panství nehlídal).
Nakonec Petr se skřípajícími zuby platí asi 20 dolarů navíc. Jedeme zpět přes Caňas, kde Magda s Lubošem opět zkouší štěstí v místní bance, neboť by rádi splatili své dluhy, dokud vědí, u koho je udělali ! Opět však utrží neúspěch.
Jedeme pak dál k Laguně de Arenal, což je velká přehradní nádrž pod aktivním vulkánem Arenal. Při cestě jsme "přepadeni nosály". Stalo se, že někdo uviděl u silnice nosála. Pak ještě jednoho. Autobus na volání zoufalých fotografů přibrzdil a z křoví se postupně vybatolilo skoro dvacet zvířat, která nestydatě žebrají nějakou dobrotu. Rovněž se pokoušejí po schůzkách dobýt autobus. Odháníme je usilovně, dívky hlavně ječením. Nosálové jsou zpovykaní, zjevně zvyklí na krmení projíždějícími turisty. Poté, co každý vymlátí na nosály půl a více filmu, odjíždíme raději pryč, než nás ty potvory sežerou. Na chvíli porušujeme dopravní předpisy a zastavujeme na sypané hrázi, odkud fotíme vulkán a jezero. Špička Arenalu je ale v mracích, to je tu prý obvyklé.
Jedeme dále k řece Sarapiquí, kde máme raftovat –už naposledy- zítra.
Cestou zastavujeme na jídlo u náhodně zvolené restaurace. Ukazuje se, že to byla skvělá volba, podobná Čendovy výběru za městečkem Quepos: za 1000 collonů se nacpeme k prasknutí skvělým casadem.
Po občerstvení (spíš "obtěžkání") dobrým jídlem pokračujeme v cestě. Přijíždíme do La Virgen, kde se ubytováváme v Cabinas Claribel. Je to na zdejší poměry dost luxusní hotýlek. Mimo jiné se tu opět dá použít větrák.
V noci začalo pršet a vydrželo to bohužel do rána. Balíme. Vzhledem k počasí sahá Petr k výjimečnému opatření a dává hlasovat, zda máme jet raftovat nebo zda raději budeme pokračovat programem na atlantickém pobřeží a rafting necháme případně na zpáteční cestu. Jednoznačně vyhrává druhá varianta, to jest na dotaz, kdo chce na vodu dnes, se nezvedne ani ruka. Na základě demokratické volby proto nakládáme autobus a jedeme do Cahuity.
Cestou musí Carlos několikrát opravovat upevnění zavazadel na střeše autobusu. Ráno v dešti to evidentně poněkud odflákl. Nemáme mu to za zlé: pracoval ve slejváku nahoře v tričku a víc jak dvě zásobní s sebou nemá.
Na nákupy zastavujeme v nezajímavém městečku Siquirres. Pokračujeme dál do Puerto Limon, kde zastavujeme ještě na hodinku na prohlídku a další doplnění zásob. Puerto Limón je větší město. Zjevně se odsud vyváží různé tropické plodiny. Další cesta vede do národního parku Cahuita. Zastavujeme před branou národního parku. Při vstupu se musí ohlásit, kolik je mužů a kolik je žen (Že by specifikum místní úřednické svévole ?). Vynucenou zastávku před branou využíváme ke zkoumání kakaových bobů. Konstatujeme, že po kakau v zeleném stavu nechutnají. Vycházející Petr si před kanceláří potají utírá pot: podle něj jsou úředníci, střežící park buď nadopovaní, nebo je včera pustili z pomocné školy.
Konečně projíždíme branou. K rangerské stanici je to jen asi 1500 metrů. Tam na vykázaném místě na vrcholu pláže stavíme v písku stany. Někteří se nedočkavě vrhají do vln. Carlos odjíždí na noc někam pryč, prý je to tu nepohodlné. Soudíme, že v tom bude ženská a přejeme mu dobrou zábavu.
U rangerské stanice jsou dvě WC a dvě venkovní studené sprchy, ze kterých líně vytéká trocha sladké vody ... pokud se pustí maximálně jedna. To znamená, že pokud se někdo sprchuje, druhý, který právě opustil WC, si neumyje ruce. Večer se však pro změnu na stanici díky generátoru i svítí. Pak v deset večer motorek zmlkne a všude se udělá tropická prdelní tma. Hady prý se to tu jen hemží, na WC máme v noci chodit jen opatrně a s baterkami. Rozhodujeme se chodit raději "konat" do oceánu, je to bezpečnější.
Večeříme ze společných zásob – párky, brambory a zeleninu. Na tábořišti se nacházejí přístřešky s lavicemi pro společné vaření a stravování. Ke každému plácku je přistavěno malé ohniště s primitivní mřížkou, na kterou se dá položit hrnec.
Sestěhováváme těžké lavice (jsou opravdu snad ze železného dřeva, nebo že by nouzově byl použit mahagon ?) ze dvou takových přístřešků, abychom se vešli všichni. Při svíčkách se pak bavíme, dokud nás různá havěť nezažene do stanů. Kromě komárů se tu potuluje strašilka, různí brouci a hlavně mýval, který je dost drzý. Číhá tu evidentně na odpadky. V noci několikrát prší.
Snídáme poněkud později, někdy kolem sedmé hodiny. Čekáme na Carlose, až se vrátí s autobusem. Do národního parku je možný vjezd pouze mezi 8 a 16 hodinou, pak se brána zamyká. Carlos přijíždí kolem půl deváté. V devět většina z nás jede do městečka Cahuita, kde dokupujeme zásoby a nějaké pohlednice. Někteří si na zítřek domlouvají výlet lodí na potápění a rybaření. Organizátor této atrakce slibuje pochopitelně závratné úlovky. Co by ne, když od každého vyfasuje 40 dolarů ? (Stejná částka za osobu se platí v Austrálii na Velké korálové bariéře za celý den a asi za podstatně atraktivnější výhledy do hlubin. Kdo si připlatí dalších 40 USD, může k tomu mít i 2 sestupy s kyslíkem).
Část výpravy se vrací na tábořiště autobusem, většinou ale jdeme zpět pěšky, cestou podél pobřeží. U vstupní branky Míša ukazuje, že máme zaplaceny vstupenky. Úředník se z nás snaží vytáhnout nějaký další peníz, to ale bohužel narazil na ostřílené borce. Postupně vycouvá na to, že se vlastně jedná o dobrovolný příspěvek správě parku. Nakonec úředníci rezignují a pouštějí nás do parku zpět.
Cesta je zpočátku pohodlná a dobře upravená. Petr nás ale těsně před odjezdem upozorňoval, že nás nějaké to bahno a brodění nemine. Začíná to brodem přes mělkou klidnou říčku. Pak ovšem začíná pršet a zároveň vcházíme na rozbahněnou stezku. Nebo to od začátku byla jen čistá bažina ? V sandálech je chůze blátem dost protivná. Bažinatý úsek není naštěstí příliš dlouhý, končí dalším brodem, asi abychom si mohli umýt zanesené boty. Zároveň symptomaticky přestává pršet.
Zbytek cesty už je dost pohodlný. Chvílemi jdeme pralesem, chvílemi po pobřeží. Přicházíme na mys, kde je plno drzých opic. Zároveň tam korálové útesy sahají až k pobřeží. Někdo zkouší šnorchl, ale je tu mělko, voda je po dešti zkalená a tak prý nebylo celkem nic vidět. My se s Tomášem vracíme zpět na tábořiště. Postupně přicházejí i ostatní. Odpoledne trávíme poleháváním ve stanu nebo na pláži a většinou i koupáním ve vlnách.
Ti, kteří ráno zůstali v táboře, nebo se vrátili z Cahuity autobusem, odjeli ještě před naším příchodem do Puerto Viejo de la Talamanca (čti Viejo "Vjecho"). Odjela i Magda, která původně tvrdila, že se nehne z pláže a bude dohánět opálení. V táboře zůstal jen Čenda, otrávený, že musí hlídat. Kolem půl čtvrté se všichni vracejí. Carlos zase s autobusem na noc odjíždí.
Čenda dnes připravuje na podpal třísky z balzového dřeva, aby nemusel jako včera potupně podpalovat oheň benzínem. Večeříme opět společně – těstoviny s tuňákem. Večer po nás zase leze různá havěť, hlavně komáři a kobylky. Mýval se dnes v noci nedostavil. Večer pro změnu chvíli prší.
Ráno přednostně snídá pětičlenná rybářsko-potápěčská výprava. Po šesté hodině s mírným zpožděním (už se obávali, že sponzorovali místní podvodníky 200 dolary), odplouvají. Odjezd je zvolen dost podivně daleko od tábora ... a evidentně z dohledu rangerské stanice. Začíná být jasno: akce je nelegální, protože jsme v národním parku a lovit se tu zřejmě nesmí. No – snad to nepraskne.
My ostatní, kteří jsme kvůli rybářům solidárně posnídali s nimi, se buďto koupeme, nebo chodíme opatrně na vycházky do hady prolezlého pralesa za fotografiemi. Tomáš se povaluje na pláži, já jdu s foťákem kousek směrem na Cahuitu. Fotím kytky, opice a kraby.
V poledne máme plánovaný výlet do Puerto Viejo de la Talamanca. Čekáme, až se vrátí naši rybáři a potápěči. Přibíhá Čenda s několika dalšími, že prý se jim podařilo objevit a nafilmovat a bez úhony nafotit zlou jedovatou žlutou zmiji. Našel ji Čenda. Potvora ležela schovaná půl metru od cesty, po které se běžně pohybujeme a nejevila žádné známky aktivity. Roman se jí klackem snažil donutit k nějaké činnosti, což se mu prý podařilo.
Rybáři se vracejí se slušným úlovkem. Většinou nalovili nějaký malý potěr včetně nedorostlého žraloka, kterého vytáhla Martina. Několik dívek projevilo zájem se s mrtvým dravcem nechat zvěčnit. Většina rybek je už vykuchaných, na zbytek se ihned vrhá Čenda, který se tu nudí (proto hledá hady). Vykuchané a omyté ryby dáváme do kotlíku a ten do dalšího kotlíku se studenou vodou. Pár hodin to snad ve stínu vydrží, aniž bychom chytli botulinovou otravu, to prý také není hezká smrt.
Jeden z rangerů nachází další žlutou zmiji hned vedle cesty kousek za naším tábořištěm. Vysvětluje nám, že je zmije pravděpodobně nažraná a v tomto rozpoložení by zřejmě nikoho nekousla, pokud nepřekročí kritickou vzdálenost, což jsou asi 2/3 délky hada. Potom nasraný plaz určitě zaútočí i s plným žaludkem. Žlutá zmije loví normálně jen ptáky, ale pokud už kousne člověka, znamená to bez odpovídajícího séra smrt do 4 hodin od uštknutí a to ve 100 % případů.
Všichni zmiji fotíme, ale ne každému se to povede, tahle akce chce pořádnou výbavu, to jest kvalitní světelný objektiv (v pralese je vždycky tma a použít blesk se (nejen) v tomto případě nedoporučuje).
Díky hadím událostem vyjíždíme o něco později. Petr zůstává v táboře a hlídá rybí úlovek, aby nám ho nikdo nesežral.
Procházíme městečko, dokupujeme zásoby, zejména další ryby na večer, protože to, co za 200 dolarů nalovili naši kolegové, by asi uživilo tak 3-4 lidi. Večeře v hotelu Ritz hadr !
Dáváme si další opulentní oběd – casado s rybou a vracíme se zpět. S Tomášem se necháváme vysadit hned za branou do národního parku, chceme trochu odčinit bohatý oběd. S námi vystupují klasičtí biologové Roman a Milan. Jdeme pěšky k tábořišti a cestou fotíme, mimo jiné (neúspěšně) mravence Atta, přenášející kusy listů. Takováto práce chce opět světelné objektivy a velké zkušenosti. Dalo se předvídat, že pokud na snímek něco zachytíme, bude to kousek okousaného listu a my budeme pracně vysvětlovat divákům, že pod ním se skrývá mravenec, který ten ožvejkaný list nesl. Nuže – nepovedlo se ani to. Nepochopitelné záběry země, na níž se povaluj větvičky a kousky přenášených listů, které v šeru nevyšly ani do zelena: to už se líp fotí obyčejný český kompost. Raději jsme tyhle kusy filmů vyhodili. Budeme to muset zkusit někdy jindy a s lepší výbavou ...
Do tábora přicházíme právě včas na první grilované ryby. Jsou to ty ráno "vlastnoručně" chycené. Vzhledem k množství masa, které nám za cenu svých životů poskytly, se jedná o velmi chabý předkrm. Dále se vaří rybí polévka, rýže, fazole a koupené ryby. Také máme puding, prostě koná se závěrečná žranice. Pravděpodobně díky hodokvasu s námi zůstává i Carlos se svým autobusem. Ráno totiž chceme odjet brzo.
Večer opět sedíme na lavicích u ohniště. Naši lovci potvor našli někde v houští dalšího hada – bičovku. Včera prý na jednoho z rangerů neúspěšně zaútočil nějaký křovinář. Ještě nás tu mezi hady čeká jedna noc. Před spaním ještě slyšíme Petra, že je tu je opossum. Toho sice známe jen z výtvorů Karla Maye (také z Limonádového Joa), ale nechce se nám lézt ze stanu mezi havěť. V noci opět prší.
Ráno je budíček kolem páté, snídaně je již připravena. Rychle jíme (moc toho potřeba po včerejšku není), balíme a odjíždíme kolem půl osmé. Jedeme zpět do La Virgen k řece Sarapique. Cestou Carlos zjišťuje, zda je možno do San José jet původně plánovanou cestou. Slyšeli jsme něco o tom, že cesta je po deštích neprůjezdná. Skutečně budeme muset zvolit jinou trasu, vezmeme to prý nějakou horskou cestou.
Když přijíždíme k začátku našeho posledního raftingu u mostu, začíná zase pršet. Bereme s sebou jen nejnutnější věci, což jsou v takovýchto případech hlavně plavky a ručník. Řeka bude díky vydatným srážkám dost divoká, je nám slibována místy obtížnost až WW4, nebo rozhodně WW3+. V cíli nás bude čekat autobus. V dešti nafukujeme rafty. Společně s námi se podobně snaží několik cizích posádek.
Hned na začátku nás vítá slušná peřej. Málem jsem si vyrazila zuby pádlem. Zuby to sice vydržely, ale bolí. Míšin raft se v jedné peřeji převrací. Lovíme posádku a chytáme prchající raft. Další peřej proto projíždíme přetížení, s trosečníky na palubě. Teprve poté, co se dá bezpečně zastavit, vykládáme ztroskotance, aby si přelezli zpět do Míšina vratkého Colorada.
Chvíli odpočíváme. Na jedné z dalších peřejí málem vypadl Tomáš. Stalo se to tak, že Petr mu sice dal správný povel, ale už ho neodvolal a nezkušený Tomáš tak dlouho kontroval, až se plavidlo nedalo řídit a málem jsme se v důsledku toho namotali na břeh, kde rostla skupinka stromů. Už to vypadalo ošklivě, ono narazit v plné rychlosti ramenem do stromu nemusí skončit "jenom" zlomeninami. Čendův raft měl zřejmě největší potíže, čekáme na něj skoro 20 minut. Kolegové se sice nepřevrhli, ale museli vor přenášet ve "vařící" mělké vodě po kamenech, což není při jeho váze a obavě o každý krok mezi šutry nijak jednoduchý úkol. O kus vtahujeme zpět do lodi Radku, která téměř vypadla. Naštěstí měla nohu předpisově vsunutou do bezpečnostního úchytu (taky za to byla pochválena).
Končíme u dalšího mostu. Carlos už na nás mává. Vytahujeme rafty na břeh a necháváme je trochu oschnout, výjimečně totiž neprší (!). Po chvíli vše balíme přes usilovné protesty většiny členů expedice, kteří žebrají, aby se ten nádherný úsek jel ještě jednou ... co na tom slalomu vidí mi není jasné.
Nakládáme už zase v dešti. Nasedáme do autobusu a pokračujeme v cestě do San José. Cestou zpočátku prší, pak přestává. Při příjezdu do San José je už zase deštivo. Sundáváme zavazadla a jdeme do starého známého hotelu Cocorí na pokoje, které obsazujeme mokrými (většinou už mírně plesnivějícími a rozhodně málo voňavými) proprietami. Ze stanu a karimatek se vysype možná 10 dkg písku. Večeři si jdeme koupit do pekárny.
Dnes je volno do tří hodin odpoledne. Vstáváme "pohodově" kolem půl osmé. Balím si velký batoh, Tomáš to nechává na odpoledne. Kolem 8:15 odcházíme do města.
Snídáme ve staré známé pekárně, potom vyrážíme za nákupy suvenýrů. Většina obchodů je ještě zavřena. Některé otvírají v devět, jiné až v deset hodin dopoledne. No jo, je neděle.
Před polednem navštěvujeme avizované muzeum zlata. Vystavují tam mince, keramiku, předvádějí výrobu kávy a díla nějakého téměř současného sochaře. Chtěli jsme navštívit přidružený obchod, ale ten má zavřeno.
Nákupy z tohoto dne představují trička, videopáska s komponovaným pořadem o krásách zdejších národních parků v angličtině, alkohol "CafeRica" (pije se s mlékem nebo smetanou, případně dle vlastní chuti a fantazie), kostarický rum pro Tomášovy kolegy v práci a obrazová kniha rovněž ze zdejších národních parků.
Kupujeme si něco k obědu a vracíme se do pokoje, kde dobalujeme zavazadla. V 15 hodin je sraz v hotelové minihale s tím, že v půl čtvrté musíme taxíky odjet na letiště. Naši vůdci, Petr, Čenda a Míša, nás jedou jen vyprovodit. Chtějí tu zůstat ještě týden a sjet si další místní řeky, aby mohli program zájezdu pro příští léta trochu osvěžit novými divokými zážitky. Posílají s námi většinu zavazadel, která svěřují do administrativní péče Klárce.
Na letišti je nutno zaplatit dosti standardní letištní taxu, kterou v některých zemích nelze zařadit do standardní ceny zájezdu, například do ceny letenky. Většinou je tomu tak v exotičtějších zemích typu Nepálu, nebo právě většiny zemí Jižní a Střední Ameriky. Taxa se dá zaplatit jen pro cestu tam, zpět se musí hradit v hotovosti až na letišti.
Před podáním zavazadel probíhá jejich namátková kontrola. Kolují různé zvěsti, co všechno v batohu zaručeně nesmí díky zostřeným bezpečnostním opatřením být. Většinou to ignorujeme, protože bychom tu museli nechat většinu draze zakoupených věcí, například kávu a alkohol, což jsou de facto potraviny (a ty jak známo nesmějí přejít přes USA). Procházíme do tranzitu. Tomášův batůžek (cabin luggage) vzbuzuje na rentgenu podezření a úředník se ptá, zda tam má deštník. Když ho Tomáš přizná, zabavuje mu ho a vyhazuje do koše: prý by musel být v batohu v zavazadlovém prostoru. Na palubu letadla prý nesmí ! Drahá legrace. Naštěstí se jedná o nekvalitní dar firmy, dodávající softwér do KB, takže Tomáš úměrně tomu zuří jen symbolicky.
V tranzitu ještě utrácíme poslední peníze a čekáme na odlet. Tomáše odchytil nějaký člověk, který dělá anonymní průzkum, jak se nám líbilo a co se nám nelíbilo v Kostarice. Mají dlouhý pohovor v angličtině, oběma jde (podle Tomáše-já u toho nebyla) komunikace jako psovi pastva. Jsem ráda, že neodchytili mě !
Nastupovat máme v 19:15 na stroj, který má přiletět z Miami. To jsme si mohli myslet, že bude zpoždění, zvláště když víme, co se v tom Miami děje za šaškárnu s překládkami zavazadel a s několikavteřinovým "vstupem" na americkou půdu !
Naloďujeme se proto až kolem půl deváté, odlétáme asi ve 21 hodin. Dostáváme obvyklé občerstvení, pouštějí nějaké blbosti v televizi a nabízejí za poplatek sluchátka. No to určitě !!
V Miami přistáváme asi ve čtvrt na jednu místního času (+ 1 hodina, do Evropy už jen –6 hodin). Tentokrát je u přepážek volno, takhle pozdě v noci odbavují zřejmě jen náš let. Přistavili nás k bráně E23. K imigrační kontrole jedeme letištním nadzemním vláčkem – inu pokrok.
Po kontrole nás vlak veze zase zpět. Při vstupní kontrole do letadla Magda dobrovolně přiznává pilník na nehty a ten je rovněž vyhozen do koše jako nebezpečný předmět.
Odlétáme po druhé hodině místního času. Let do Amsterodamu trvá 8 hodin 10 minut. Po startu dostáváme večeři, pak zhasínají a nechávají nás spát. Tomáš už ovšem zase pracuje na nějakém konvertoru dat z EOSu, letušky od jeho místa odnášejí zmačkané papíry s vyšumělými poznámkami, jak je co třeba udělat, aby to běželo dostatečně rychle ... no jo, známe Tomáše.
Asi 2,5 hodiny před přistáním dostáváme snídani. Sedáme asi ve 16:45 odpoledne místního času. Je už tma. Jdeme tranzitem k odbavovacím okénkům, dostáváme palubenky do Prahy a čekáme na odlet. Nástup má být v 19:20, je však zpožděn.
Při čekání pozorujeme vykládku zavazadel z předchozího letu. Dost s nimi házejí, což oprávněně popuzuje majitele postižených zavazadel. Nějaký starší Čech si na místě rozčileně stěžuje. Jeho stížnost pravděpodobně skončí na lampárně, takhle to prostě letištní dělníci dělají nejen v Praze. Tomáš říká, že v roce 1995 viděl svůj kufr s manuály z New Yorku letět vzduchem asi 3 metry, než dopadl na přepravní pás, kde se viditelně rozjely jeho stěny. Od té doby taky ten kufr nebyl zdravý (asi po 2 letech jsme ho museli definitivně vyhodit).
Startujeme asi se čtyřicetiminutovým zpožděním. Fasujeme lehkou večeři. Čteme po dlouhé době zase české noviny. Před přistáním pak kroužíme skoro hodinu nad Neratovicemi, jak prozradil pan kapitán. Letiště nepřijímá, neboť je zasněžená přistávací plocha. Nakonec asi kapitánovi dochází jak palivo, tak trpělivost a tak dostaneme povoleno přistát. Sedáme se zatajeným dechem, protože je mlha a dále sněží, ale kapitán je profík. Na dráhách je stále trochu sněhu, ale provoz je snad už obnoven.
Dlouho čekáme na zavazadla. Část z nich, včetně mého batohu, dlouho nepřijíždí. Jdeme je tedy reklamovat. Napřed nás přesvědčují, že máme ještě počkat, že jeli znova k letadlu. Stále nic nepřijíždí, a tak sepisujeme reklamační protokol. Už se chystáme odejít, když se zavazadlový pás opět rozjíždí a všechna chybějící bagáž se objevuje. Znovu tedy k pultu reklamací zrušit stížnost.
Celník má všetečné otázky, odkud to s tím nákladem letíme, co jsme tam dělali a zda nemáme něco k proclení, prostě jsme podezřele opálení nebo špinaví jako narkomafiáni. Na Klárku, která má na starosti společný materiál, měl čekat někdo z Adventury, ale je tam jen její maminka, ta by raft neunesla ani s Klárčinou pomocí. Klárka nemá telefon do Adventury, dáváme jí tedy své kontakty na některé pracovníky cestovky. Snad se jich dovolá, my už musíme z letiště vypadnout, pokud zase nechceme do Břevnova a pak ráno tramvají s bágly domů, nebo za tisícovku taxíkem domů. Pavel s Honzou solidárně čekají s Klárkou, jak to dopadne. Domů se dostáváme předposledním metrem. Doma neteče voda, to je žúžo překvápko !! Mrzne, a nejen naše silničáře počasí zase jednou překvapilo. Dodávka vody je obnovena až ráno. Zůstáváme ještě den doma, abychom se z té dovolené trochu zrekreovali.