H A W A I I

Ráno v 8:30 máme sraz s vyslancem CK Adventura, Jirkou na Ruzyni. Přicházíme asi v 8:20 a jdeme si nechat zabalit zavazadla do mikroténové fólie.

Stojí to 45 Kč a je to poměrně moderní forma obrany celistvosti a formátu zavazadla při překládce na letištích. Z batohů totiž visí neuvěřitelné množství přezek a šňůr, za které obsluha na letištích při chvatné manipuklaci z eroplánu do eroplánu s oblibou zvedá nejen váš batoh, ale i 3 jiné, nalézající se v přepravním kontejneru nad ním. Zákonitě pak něco někde povolí a batoh dojde v podobě balíku sena, po kterém přejel několikrát traktor. Urvaná ucha, nebo díry do dna nejsou také ničím neobvyklým.

Bez důležitosti není ani ochrana obsahu zavazadla před nenechavci, protože bágle převlečené úspěšně za nemluvňata, dostanete z povijanu jenom po několikaminutové práci nožem. Letištní straky si tedy raději vyberou snazší kořist. Dříve se za stejným účelem používaly pytle od brambor a jiné vaky, do kterých bylo nutno zavazadlo složitě nasoukat – a že to někdy zejména při nedostatku času -zejména v tropech- nemusí být legrace, o tom jsme se již několikrát přesvědčili.

U "baličova pultu" potkáváme zbylé dva spolucestující – Jančího a jeho přítelkyni Danu. Adventurníka Jirku neznáme, pouze Tomáš ho před čtvrt rokem jednou potkal při stornování zájezdu na Aljašku, což nám při Tomášově všeobecně proklamované schopnosti rozeznat stěží prezidenta Havla od Karla Gotta není moc platné. Tomáš si pamatuje pouze to, že ten pán měl nějaké vousy (už to je na něj výkon!). Zdá se, že nikde nikdo na nás nečeká a to není dobré, protože až od zplnomocněného velvyslance máme dostat letenky a poslední instrukce na cestu – a za necelé dvě hodiny to má letět. Místo setkání bylo v instrukcích určeno jako stolky mezi odletovou a příletovou halou. Nikde nevidíme nikoho, kdo by vypadal, že na někoho čeká. Nervozita mírně stoupá. Nakonec kolem 9-té hodiny Tomáš volá do Adventury a získává na něj mobil. Ukazuje se, sedí u jednoho ze stolků už hodně dlouho a čte si poklidně noviny. Prý už je také mírně nervózní, kde jsme, ale protože prý nás považoval za cestovatelské borce, nijak nepodléhal panice. No dobře.

Dostáváme tedy letenky a zdravotní pojištění a –jak je v posledních letech zvykem- také trička s logem cestovky. K tomu navrch přibývá nějaké šatstvo pro naši průvodkyni, která se už dlouho potuluje mimo Českou republiku a po skončení havajského turné míří ještě přes Austrálii na Nový Zéland. Jirka se s omluvami za počáteční zmatek vzdaluje a my jdeme k odletové přepážce, kde získáváme palubenky až do San Francisca (trasa je Praha – Paříž – San Francisco – Honolulu, přepravu zajišťuje Air France). Zavazadla sice dostávají cílovou nálepku do Honolulu, ale v San Franciscu je prý musíme vyzvednout a přenést osobně přes celnici, no jo – americká zóna má prostě svá ozajstná špecifiká !

Odlétat máme v 10:20, ale to je pouhá iluze, odlepujeme se asi v 10:35. Let zajišťují, jako obvykle, naše aerolinky, protože Air France by přišlo draho vypravovat eroplán kdo Prahy kvůli několika cestujícím. V letadle fasujeme obvyklé občerstvení a než se nadějeme, sedáme v Paříži na letišti pana Charlese de Gaulla na terminálu „2B“. Je asi 12:15.

Pokračovat máme z terminálu „2C“ ve 13:30. Přestože piloti cestou popohnali koně a obvyklý mírný skluz při startu prakticky eliminovali, není mnoho času. Posuzováno střízlivě, existují po celém světě letiště stará a nová, přehledná a složitá, příjemná nebo neutrální a chaotická. De Gaulle patří mezi ta stará, chaotická a nepříjemná. K terminálu „2C“ se například musí jet okružním „vyhlídkovým“ autobusem kolem terminálu „2F“, což v praxi znamená, že se projedeme po celém letištním areálu. Letiště je v permanentní perestrojce, všude jsou výkopy a zahlédneme i několik bagrů a jeřábů, což má po nedávné srážce boeingu s bagrem poněkud nepříjemný podtext (pilot si tehdy díky přeslechnutí vybral ke startu dráhu v rekonstrukci).

Letíme Airbusem A340-300. Odlétáme opět se zpožděním, tentokrát asi s půlhodinovým, ve 13:50. Obrazovky pro znuděné cestující se v tomto modelu letounu vysouvají ze stropu. Brzo po startu dostáváme jídelní lístek, na němž si lze teoreticky vybrat ze dvou hlavních jídel (pak obvykle člověk stejně dostane to, co posádce zůstalo).

Cesta do San Francisca trvá asi 11 hodin. Přistáváme v 16:15 místního času. Časový posun je 9 hodin. Dobře, budeme se snažit spát a většinou se nám to i podaří.

Ve Frisku vyzvedáváme zavazadla a mírně otrávení nad následujícími 3 hodinami, které tu podle plánu máme pročekat na spoj do Honolulu, procházíme bez problémů celnicí směrem k přepážce společnosti Air France. Tam nás ale nasměrují k přepážce Delta Airlines, kde zase berou přednostně cestující do Honolulu. Začíná to být zajímavé ! Úředníci stále více spěchají, a různě nám přehazují a podivně sešívačkami ničí naše letenky s tím, že palubenky nám prý dají až kdesi u brány 41. Tam se teprve dozvídáme po dotazu Dany, která vládne nejlepší (to znamená plynulou) angličtinou, že náš „aircraft is broken“ a že nás posílají přes Los Angeles. Na informačních obrazovkách v letištní hale není pochopitelně o polámaném ptákovi ani popel.

Startujeme asi 18:10. Letíme starým Boingem 727. Každý sedí jinde, mě a Tomášovi nabídnou nějaké laskavé Američanky, že kvůli nim přesednou, aby manželé mohli sedět spolu.

Ve Městě Andělů přistáváme asi v 19:15. Po příletu nás hned navigují k bráně 59. Odlétáme ve 20:10 strojem L-1011. Cesta trvá asi 5 hodin a protože je letadlo poloprázdné, starší letušák nám laskavě nabízí, ať si uděláme pohodlí. Sedáme si proto každý jinam a postupně uléháme, pochopitelně bez bot, přes několik sedaček. Jídlo jsem zaspala. Díky časovým paradoxům přistáváme pět minut před půlnocí ještě devětadvacátého listopadu. Časový posun je další 2 hodiny, jsme tedy 11 hodin za Prahou, kde už se v tuto chvíli blíží jásavě pošmourné poledne 30.listopadu …

Čtvrtek 30. 11. 2000, Honolulu

Naše průvodkyně Markéta (její polsky znějící příjmení se v Americe čas od času stává buďto prostředkem pro zdokonalení spelovacích technik úředníků, nebo důvodem k zamítnutí víza, to podle situace) už na nás čeká a hned nás na uvítanou zdobí náhrdelníkem z místních květů, to je na Havaji a vůbec v této oblasti skoro posvátný zvyk.

Markéta je utahaná jak předchozím zájezdem, tak naším dvouhodinovým zpožděním a marným bojem s letištními zaměstnanci: ti byli sice very sorry, ale důvod, proč jsme se dosud nedostavili do Honolulu jí neřekli, because simply není vyloučeno, že si to nepřejeme. A vůbec – co je Ti do toho, Gringo !

Přesun obrovským místním taxíkem pro 5 pasažérů do hotelu Waikiki Beachside skoro nevnímáme, jsme po přeletu přece jen tak trochu „down“. Zvládneme ještě bleskové seznámení se zbylými dvěma účastníky výpravy, kteří už za sebou mají předchozí zájezd do Tichomoří a padáme do postelí. Tomáš si ovšem nažhaví ještě služební mobil a komunikuje prostřednictvím SMS se svým šéfem, jemuž sděluje, že je dosud živ a v rámci svých schopností i zdráv, hlavně duševně, jsou totiž asi tak 3 hodiny ráno.

Po několika hodinách vstáváme ve zdejších 7 hodin a společně snídáme. Snídaně jsou v ceně zájezdu, zbytek jídla si musíme hradit. Na Havaji je v průměru asi 2-3x dráže než v Česku. V praxi to například znamená 4 USD za malý bochník chleba tak podobně. Kdo se na tento obnos nedívá jako na 4 české koruny, zbytečně si kazí požitek z dovolené, to jsme se naučili už dávno: „Za kolik jsi nakoupil tu pytlíkovou polívku?“ … „Ále člověče, jenom za korunu !“ „To máš kliku! A ve kterým že regálu jsi tu láci našel ?“

Po snídani odjíždíme taxíky na letiště Honolulu – Aloha. Náš taxikář je dost povídavý, takže to máme i s výkladem (namátkou o Waikiki, zdejším podnebí, wonderfull neuspěchaném životním stylu, minimální diferenci mezi zimou a létem (dělí je pouhých 6 ^oC), přepadení Pearl Harboru a současné ubytovací politice americké vlády pro vojenské námořnictvo, zdejší univerzitě a jejím etnickém rozdělení na 25% : 25% : 25% : 25% mezi místní obyvatele, Japonce, Američany a evropský zbytek … z toho, čemu jsme rozuměli a co si z té záplavy informací pamatujeme. Také jsme se dozvěděli „překvapující“ zvěst, že tu kotví americké jaderné ponorky a jaké jsou to obrovské krávy.

Odlétáme asi v 9:25 do Lihue na ostrov Kauai (čti „Kua-í “). Při odbavování jsme upozorněni, že velká zavazadla prochází silným rentgenem a že si máme dát veškerý fotografický materiál do příručních zavazadel. Také dostáváme obvyklé dotazy, týkající se drog a vzdušných banditů. Na Havaji je rozumět angličtině pokud možno ještě hůře než jinde. Užívá se zde totiž její zkomolená verze zvaná slovníkově „broken English“, nebo „penguin English“, což je skoro stejná nadávka jako „CzEnglish“. Pokud letištnímu úředníkovi nerozumíte, je dobré vědět, že se (pokaždé v jiném pořadí) ptá: „Balil sis zavazadla sám?“ a „Neztratil jsi po celou dobu ani na moment svá zavazadla z dohledu?“, občas doplněnou podotázkou: „Nevšiml sis něčeho podezřelého ?“ aby člověk s rizikem 50:50 odpověděl YES a NO ve správném pořadí.

Letíme vyřazeným Boingem 737. Letadlo je téměř prázdné, sedadla nejsou číslovaná, tj. na všech palubenkách v meziostrovní dopravě najdete na pozici čísla sedadla prostý nápis OPEN, neboli česky „Kdo dřív přijde, ten si sedne kam chce“. V praxi se rezervují pouze místa pro první třídu. Letenky jsou (na místní poměry) dost levné: všechny do 60 USD, alespoň se společností Aloha Airlines, jejichž služeb jsme hojně využívali my. Mezi ostrovy neexistuje kromě leteckého snad ani jiné regulerní spojení, všichni lítají. Lodní doprava prý prakticky neexistuje.

Letadla jsou staré vraky s koženkovými sedačkami, které by jinde bezpečákům způsobily nervový šok. Tomáše prý trochu mrzí, že už nejsou v provozu vysloužilá vrtulová letadla z druhé světové války (na gymnáziu psal dost tlustou studentskou práci o válce v Tichomoří).

Na Kauai přilétáme kolem desáté hodiny. Markéta půjčuje auto, se kterým jedeme do hotelu v Kapaa. Správce ale přijímá pouze každou sudou hodinu. Protože se zrovna blíží jedenáctá dopoledne, přesouváme se k majáku na Kilauea Point, který se chlubí tím, že má největší zrcadlo na jižní polokouli. Ptačí rezervace kolem majáku je zajímavější. Jsou tu bouřňáci, fregatky, albatrosi a ještě něco červenonohého, co už jsme zapomněli, nejsouce vášnivými ornitology. Po mysu jsou rozmístěny dalekohledy, do kterých je nutno hodit dolar, aby se jim vrátil zrak, ztracený z obchodních důvodů.

Při návratu zpět zamlouváme nedaleko hotelu kajaky na cestu k vodopádům. Říčním i mořským kajakováním se tady zabývá snad každý druhý americký chalupář, půjčovny jsou doslova všude. Rentální podmínky a ceny se pochopitelně liší, je nutno si vybírat. Někdo vám doveze loď až k vodě, jiný ho přebije tím, že navrch půjčí instruktora, abyste se utopili pod odborným dohledem. Pro nás byla cena stanovena na 45 USD za dvoumístnou lodičku.

My se ještě před utopením ubytováváme v hotýlku. Máme v něm jednu společnou místnost pro cca 16 osob, takže se nás tam sedm v pohodě vejde, palandy si račtež vybrat. Libo spát nahoře, nebo dole ? K pokoji patří ještě terasa a WC, prakticky po celé prudérní Americe cudně označené jako „Restroom“. Sprcha (v permanentní rekonstrukci) je společná v jiné části budovy. Protože jsme skoro v tropech, polezou v ní brzo po ránu velcí brouci, kterým dosud neskončila noc. Nešlapat, aneb „Nech brouka žít …“

Na další terase, přiléhající k našemu pokoji, se nachází kuchyň s jídelním stolem, nádobí je obecní a skládá se převážně z vybavení, které tu buď někdo zapomněl, nebo se mu s ním prostě nechtělo na další cestě tahat. Zajímavý je také rozvod elektřiny: vylágrovaná kovová skříňka s jističem a emergency vypínačem („T u r n l e f t in case of fire“) připomíná začátek století. Hrdý název „Westinghouse“ uvnitř skříňky nás pak utvrzuje v představě, že naše obavy t a d y a t e ď jsou možná mírně opodstatněné, ale ten Temelín že bude zaručeně mimo jakékoli podezření z fušerismu !

Ukládáme cennější předměty, jako například doklady a letenky, u správce a jedeme pro kajaky.

V půjčovně nás krátce poučují, jak připevnit sedačky ke kajakům, jak sbalit nepromokavé pytle a jak správně připevnit kajaky na střechu auta, což názorně předvedou. Zpět to budeme muset zvládnout sami. Ještě se vnucují s ukázkou pádlování, ale Markéta je odbývá s tím, že v případě potřeby nám to vysvětlí sama. Jde hlavně o čas, jsou skoro dvě odpoledne a k řece pojedeme dopravním džemem bezmála hodinu.

Přesouvám se autmo k ústí řeky Wailua do moře. Nechceme pokoušet osud rovnou výjezdem na moře, raději se zkusíme plavit na sladké vodě. Ostatně máme podezření, že nás Markéta testuje, jak se budeme chovat na klidné vodě, kde celkem nic moc nehrozí.

S lehkými potížemi nasedáme na kajaky a pádlujeme proti proudu. My s Tomášem jedeme dost cik cak, neboť manžel tvrdí, že se má pádlovat tak, že nejdřív zabere háček a potom teprve zadák ! Loď sleduje kurs, o kterém Tomášův otec vtipně kdysi pravil, že by si v ní i had zlomil hřbet (k žádoucí synchronizaci dojde až na zpáteční cestě, pověry některých kormidelníků jsou strašně trvanlivé. On se totiž Tomáš před dávnými lety zúčastnil vodáckého kursu CKM SSM ).

Po setkání s několika kolesovými parníky (ne každý turista je ochoten pádlovat a raději se proto veze, zejména Amíci jsou fyzicky v průměru hrozně líná cháska) odbočujeme po přítoku, který vede k vodopádům Opeakaa. Říčka se zužuje a je mělká, musí se místy opatrně, abychom nenajeli na mělčinu. Po chvíli už se není po čem plavit. Proto přistáváme a pokračujeme pěšky k vodopádům, kde se na nás vrhnou mušky. Po celém lese se také potloukají potulné slepice a kohouti. Jančí se koupe v jezírku pod vodopádem, Markéta nás krmí papájou, což je dužnatá poživatina (pro mě osobně) mdlé chuti.

S padajícím soumrakem se vracíme zpět k lodím. Jak už bylo řečeno, tentokrát to díky zlepšenému stylu pádlování nebereme od břehu ke břehu. Ostatně parníky už skončily provoz, takže se ani není s čím srazit.

Cestou konstatujeme podle jasných stop na vegetaci, že tudy nedávno musela projít velká voda, přesahující současnou hladinu výškově o několik metrů.

Než se udělá úplná tma, dokážeme vytáhnout lodě na břeh a dokonce je nějakým zázrakem naložíme na auto. Improvizaci se přitom meze nekladou, místo speciální střešní „zahrádky“ se používají kusy molitanu, chránící lak, špagáty se zavážou o střechu (okénka pak nelze zavřít, což v subtropech nevadí). Žádný policajt naši stropní vazbu ani při jedné jízdě naštěstí nekontroloval, a naše kocábky kupodivu za jízdy nespadly a nezdemolovaly auta za námi.

V půjčovně už nikdo není, co by tam po setmění dělal ? Vracíme lodě a všechny ostatní věci na domluvené místo, placeno bylo předem.

Večer pak jedeme do místního supermarketu nakoupit zásoby pro pobyt na tomto ostrově. Přítomnost nadcházejících Vánoc je zde nepřehlédnutelná.

Vlastně je nutno říct, že od tohoto okamžiku až po konec zájezdu budeme kdekoli v civilizaci pozorovat se vzrůstající nechutí americké oslavy kvapem se blížících Vánoc: na všech možných i nemožných místech, tj. na zdech, kandelábrech, dokonce i na palmách odshora až dolů, visí girlandy žárovek. Ve všech zahrádkách troubí do útoku světelní jeleni, ulicemi se potulují davy zcela zdivočelých Svatých Klausů. Miniaturní figurka dědka Santy (ve zvláště nevkusných případech oděná do dámských plavek), poskakuje –poháněna patrně nezničitelnou baterií Energizer- z nohy na nohu za výlohou.

V noci prší. Kdo si pověsil prádlo na terasu, zdokonalil alespoň máchací proces a musí si ráno vzít na sebe něco jiného, pokud nemá za sebou nechávat loužičky (viz též slovníkové heslo „Priessnitzův obklad“).

Tomáš zjistil, že jeho služební mobil je tu bez signálu, takže je naštěstí bez spojení. Bez spojení není velení, pročež dovolená může konečně začít, neboť je naděje, že stejně tak tomu bude po celém ostrově, jakož i na ostrovech dalších.

Pátek 1. 12. 2000, Kauai

Ráno snídáme v 8 hodin. Markéta se dohaduje se správcem hotelu o platbě za naše ubytování. Majitel mu prý volal, že platba zatím nedošla. Asi se to bude muset cvaknout hotově. K tomu vysvětlení: dům na pobřeží patří (stejně jako asi deset dalších) místnímu lékaři, prý známému a slavnému. Správce domu je pouhý žoldnéř, který musí zpívat toho píseň, koho chleba pojídá. Pokud má majitel pitomé názory, musí je loajální zaměstnanec papouškovat. V daném případě se klasická americká přitroublost násobí přímou úměrou a tak je nutno správci (jak můžou mít někteří Thomasové tak prostoduché jmenovce!) několikrát denně vysvětlovat, že jsme mu už dřív říkali, že platba šekem nemusí být vždy ta nejlepší metoda dopředného vyrovnání účtů (o kterém máme –ovšemže v Čechách- doklad o převodu prostředků). Vždy po několika hodinách přijde s dotazem, kdy už teda do JEHO banky přijde ten NÁŠ šek !? „Dej sem ten šek ! … jak ‘sem řek’ Nebo budou 4 vraždy, drahoušku ! “. Situaci zkomplikovalo, že v místní bance údajně seděla (lidská) straka, vyzobávající příchozí účty. Už ji sice chytili a vsadili do klece, ale dosud se vyšetřuje, co všechno vlastně ptáček nastřádal na své osobní konto. Nakonec to neuhrajeme a musíme opravdu platit „cash“ a pokusit se nedotaženou platbu dodatečně stornovat z Čech.

V 9 hodin odjíždíme. Kolem desáté vyrážíme na část Kalalau trailu. Trasa vede podél pobřeží. Touto cestou se dá jít poměrně náročný dvou a půldenní trek se spaním na pláži (v příštím zájezdu na Havaj je zařazen, pokud by někdo měl zájem !). My volíme kratší, o něco delší než půldenní variantu s nepříliš populárním návratem po vlastní stopě.

Asi po hodině a půl přicházíme na pláž. Všude jsou varování, aby se tu nikdo nekoupal (Amerika je zemí varovných nápisů typu:

Chtělo by to dodat ještě ceduli: POKUD UMÍŠ ČÍST, NEČTI NESMYSLY ! Koncem zájezdu na J E D I N É pláži nalezneme tři hustě popsané cedule se sedmi různými varováními.

Nedá nám to a po diskusi s Markétou shromažďujeme nejpozoruhodnější nápisy, které jsme v Americe viděli. Celosvětově vede varovný nápis, že z kávovaru vytéká horká tekutina, která Vás může opařit. Nápis vznikl před nedávnem tak, že si nějaká hodně blbá Američanka s dobrým advokátem opařila u Maca Donaldů ruku a díky neexistenci příslušného varovného nápisu vysoudila prý velmi slušné bolestné. Tomášovi se zase nejvíc líbil nápis, pouze referovaný Markétou (který jsme bohužel neviděli v reálu): na čelní sklo automobilu si lze v Americe koupit něco jako slunečník, zabraňující nežádoucímu rozpálení palubní desky na přímém slunci (mnoho řidičů v Čechách si za čelní sklo dává kus papundeklu, aniž cítí potřebu něco takového KUPOVAT za drahé peníze). No dobře – v USA se na firemním výrobku skvěje instrukce „Před jízdou odstraň – neprůhledné!“ No comment. Ve zpětných zrcátkách automobilů je zase kyselinou dusičnou umně vyleptán nápis, že „Předměty v zrcadle mohou být mnohem blíž, než by se Vám zdálo!“. Na žehličce se nachází duchaplná instrukce, že k žehlení šatů slouží prkno, na holém těle že se to provádět nemá!

O Tempora, o Mores ! Žehličková instruktáž je tak otřásající svou stupiditou, že ji Tomáš chvíli považoval za docela slušný reklamní slogan, než mu došlo, že výrobci nejde o potlačení schopnosti některých chlapů v oblasti oblekářství, jako spíš o objevnou myšlenku, že rozpálená žehlička hřeje a tudíž by se s ní OPRAVDU nemělo manipulovat jak výše varováno.

Zdejší varovná instruktáž je dosti názorně doplněna výčtem jmen utopenců za posledních 5 let. Seznam je úctyhodně dlouhý a možná že z taktických důvodů je na něm ještě trochu místa pro případ nezbytné aktualizace. O pobřeží se totiž rozbíjejí obrovské vlny a pobřeží ohlodávají různé nebezpečné proudy. Sopečné skály jsou současně plné ostrých hran a výčnělků. Pokud s vámi velká vlna smejkne o balvan naježený jako vzteklá žiletka, není druhé rány zpravidla již třeba. Mekka surfařů se tak už pro mnoho lidí stala jejich konečnou stanicí.

Někteří z nás přesto lezou na kraj do moře, i když jen na kraj, protože seznam mrtvol je rozhodně instruktivnější než „POZORové“ nápisy pobřežní stráže.

K obědu se obloha zatahuje a vypadá to na déšť. My se přesto vydáváme podél říčky k vodopádům Hanakapiai. Markéta hovoří něco o pár stech metrech. Po hodině přeskakování potoků je jasné, že těch několik stovek metrů je nutno vynásobit Bláhovou konstantou (viz povídání o Nepálu). Protijdoucí Američané soustavně sdělují na Tomášův dotaz, jak daleko ještě vodopády jsou, že 15 až 20 minut chůze. Vodopád vidíme nakonec z dálky a ani se nám k němu moc nechce. U dalšího z mnoha potoků to s Tomášem otáčíme (tedy mě se nechce dál) a vracíme se pomalu zpět.

Na parkoviště přicházíme asi kolem páté, za chvíli bude tma. Dana s Jančím, kteří nás cestou předběhli, se už koupou v moři. Není odtud vidět, jak zvládli nástup do vody, protože po pobřeží –jak jinak než lávovém- chodí bos pouze masochista. Tomáš podle vlastních slov lezl do moře po čtyřech a když pak spatřil zapadající slunce nad oceánem, zmizelo mu dřív, než se dobelhal pro foťák.

Ostatní přicházejí asi v 5:45. Po šesté odjíždíme. Cestou zastavujeme na nákup. Do hotelu se dostáváme kolem půl osmé.

Sobota 2. 12. 2000, Kokee Lodge

Snídáme v sedm. Kolem 7:45 odjíždíme do Waimea, odkud pokračujeme serpentinami ke Kokee Lodge. Odtud se vydáváme kolem 9:45 na trek. Vycházíme po Nualolo trailu, to je 3,8 míle, pak se další 5,5 míle vracíme po Awaawapuki Trailu.

Cesta vede na začátku přes lovecký revír, kde se prý loví hlavně divočáci. Nějaké lovce potkáváme. Snad nemají nabito, protože kličkovat v tomhle horku … Lovci mají s sebou psy - středně velká zvířata, určitě schopná pokousat lufťáky z Evropy. Zvířata se ale zdají být přátelská, až mírně zvědavá: jeden pes nás kus cesty vytrvale sleduje. Asi mu připadáme zábavnější než nějaké bachyně.

Než se cesta zlomí na delší zpáteční pochod, máme příležitost pozorovat a hojně fotografovat nádherné havajské pobřeží. Přímo u nohou nám leží obrovské rozeklané údolí se skalami, porostlými lišejníky, nebo snad mechem. Díky drobounkému porostu hrají skály (dokonce i na některých snímcích) trochu do zelena. Do údolí permanentně létají z nějaké nedaleké turistické základny vrtulníky s pohodlnými turisty.

Na zpátečním pochodu se trochu roztrháme, různě se doháníme a přeskupujeme. Na jedné odpočinkové zastávce drbeme s Markétou MUDr Honzu, dalšího průvodce, se kterým jsme v roce 1997 přežili výpravu do Nepálu.

Pan doktor je „tvrďák“, i když k nám se v Nepálu choval úplně téměř otcovsky, jakkoli je mladší než my dva. Markéta vykládá, jak Honza, mimochodem špičkový pražský anesteziolog, dával průvodcům v Adventuře kurs první pomoci zkolabovaným klientům. Učil je píchat adrenalin, což prý je tak asi jediná injekce, kterou si může dovolit aplikovat laik, když mu hrozí, že se totálně zhroucený pacient příchodu opravdového lékaře zaživa nedočká. Také je poučoval, co je to správný pitný režim v horkých oblastech. Přednáška byla tak působivá, že po několik následujících měsíců, kdykoli kohokoli bolelo cokoli, zazněla vždy kolegiální otázka „Poslouchej a piješ Ty vůbec dost ?“, provázená očekávatelně šťavnatou odpovědí postiženého.

Do cíle přicházíme kolem 15. hodiny. Byli jsme (jako ostatně obvykle) nejpomalejší, ostatní už na nás čekají. Markéta dokonce zatím stihla doběhnout několik kilometrů po silnici pro auto.

Objíždíme několik vyhlídek na Waimea Canyon. Na některých místech je pozoruhodně hustá mlha (kde se tu vzala ?!), jinde je rozhled dobrý. Serpentinami pak sjíždíme k moři, kde se koupeme a pozorujeme západ slunce. Potom se vracíme zpět do hotelu.

Neděle 3. 12. 2000, Waimea Canyon

Dnešní dopoledne máme individuální program. Snídaně byla „organizována“ až v půl deváté. Jdeme se s Tomášem projít do města. Cestou kupujeme nějakou literaturu, obsahující -jako obvykle- hojně vyobrazení a co nejméně angličtiny (místní rostlinstvo a živočichy z korálových útesů). Udělali jsme totiž často v minulosti smutnou zkušenost, že drahé mnohasetstránkové bichle dokážou ležet v knihovně a pomalu podléhat náporu prachu, který u nás doma skoro nikdo neutírá, Tomáš teda rozhodně ne, ten raději myje okna a ty taky nemeje rád !

Na odpoledne je plánován sestup do Waimea Canyon_u. Jedeme však s Markétou jen my dva s Tomášem. Ostatní hodlají trávit den na plážích. Prý kaňon už včera viděli z vyhlídek, a tak si ho už odškrtli. Jejich škoda ! Odjíždíme kolem půl dvanácté. Třem až šesti lidem se v autě jede mnohem pohodlněji než sedmi, z tohoto hlediska není Ford z půjčovny pro naši skupinku zrovna ideální přibližovadlo. Cestou ještě zastavujeme u dvou vyhlídek.

Asi ve 13:15 nastupujeme na Kukui Trail, který vede dolů do kaňonu. Sestup na dno je dlouhý asi 2,5 míle, tedy necelé 4 km a trvá nám něco přes hodinu. Kaňon je skutečně nádherný. Jeho stěny mění barvu podle toho, jaké je počasí a jak se mění poloha slunce na obloze, nejkrásnější to bude k večeru. Právem je nazýván místním Grand Canyon_em (až na jeho podstatně skromnější rozměr, pochopitelně).

Dole se na nás vrhají komáři. Krátce okukujeme napůl vyschlou říčku, tekoucí kaňonem, a rychle se natíráme repelentem. K mazacímu procesu bohužel svačíme. K tomu lze říci jediné: ruce upatlané od Autan_u v kombinaci s chlebem nelze doporučit ! To už snad i petrolej chutná lépe !

Kolem 14:45 vycházíme po vlastní stopě na zpáteční cestu. Proti komárům nejlépe pomáhá pohyb. Jakmile opustíme zalesněnou spodní část kaňonu, bodající potvory beze stopy mizí.

Cestou hojně fotíme a pozorujeme kaňon. Je poněkud zamračeno, ale žádný déšť nepřichází. Nahoře jsme asi po dvou hodinách. Cestou do hotelu nás odvážně přejíždí nějaký vůz a nutí nás k zastavení: jeho šofér si totiž všiml, že Markéta si zapomněla na vnějším zrcátku automobilu zavěšený foťák ! Další Amík má pro dnešek splněného bobříka dobrých činů.

Po návratu do hotelu zjišťujeme, že peníze za náš pobyt stále ještě nedorazily a že Markéta musí zaplatit znovu hotově. Pokud peníze dorazí, má slíbeno, že budou vráceny. Jinak po jejich osudu bude muset Adventura pátrat. Hm.

Pondělí 4. 12. 2000, Vzhůru na Big Island

V noci si nějací spolubydlící připravují pozdní večeři nebo brzkou snídani a dělají při tom dost rámus. Vstáváme před šestou, snídáme, a v sedm odjíždíme na letiště. Cestou tankujeme, protože vůz, nafasovaný s plnou nádrží, je třeba ve stejném stavu vrátit (že předtím parkoval pod stromem plným ptačích hnízd naštěstí nehraje roli). Markéta pak zkouší zkratku k letišti, aby nám ukázala styl zdejšího bydlení, ale musí se vrátit na normální cestu, neboť narazila zákaz vjezdu do slepé ulice. Vracíme drahé auto (cena za půjčení byla asi 530 $, což je šíleně moc).

Jdeme pro palubenky. Při průchodu detektory Tomášův batoh vzbuzuje podezření, je potřen záhadným (protidrogovým?) tamponem a podroben nějakému vyhodnocovacímu testu. No … hlavně že se na nic nepřišlo !

V 8:25 odlétáme do Honolulu opět Boingem 737. Za letu fasujeme zde obvyklý džus nebo kafe, na nic jiného nemají letušky za 30 minut čas. Ani jedno se nedá pít: kafe se asi ohřívalo přímo u výfuku (pardon, u letadel se tomu říká „tryska“) a džus se chladil na křídle, protože v něm ještě plavou kusy ledu.

Letíme s velkou skupinou Japonců, kteří okupují větší část letadla. Vzhledem k datu v kalendáři si asi jedou zopakovat útok na Pearl Harbor (teda nevím, ale já bych na výročí pražské defenestrace ke Slavatovům nebo Martinicům na oběd raději nešla !). V Honolulu čekáme na přípoj na Big Island do města (a stejnojmenného letiště) Hilo. Návazný spoj startuje v 10:10. Japonci nás opět provázejí, akorát se nedovedeme dohodnout, jestli jsou to ti samí. Startujeme asi s pětiminutovým zpožděním a po půlhodině přistáváme v Hilo.

Markéta znovu půjčuje auto a jedeme se ubytovat. Za 13. mílí odbočujeme podle plánku z půjčovny na „okresku“ a směřujeme do Pinappel Park_u. Správce už na nás čeká. Máme tu parádní pokoje po dvojicích. Markéta spí sama v místnosti pro více lidí. Každý pokoj má příslušenství a předsíňku s ledničkou.V ceně ubytování (55$, pokud tu spíte alespoň 2 noci) je snídaně. Bungalow je velmi pohodlný. Mimo jiné je zde k dispozici vybavená kuchyň, prádelna a velká společenská místnost s televizí a videem. V kuchyni lze nakoupit od správce potraviny o něco laciněji, než v supermarketu, na to ale bohužel přijdeme příliš pozdě.

Kolem 13:45 odjíždíme na prohlídku lávy. Exkurze je Markétou dobře vypočítána na efekt: silnice nečekaně končí lávovým polem, které přes cestu přeteklo. Sopka vyvrhla před několika lety velké množství materiálu, kterým silnici zadusila. Prostřílet se skrze lávu dynamitem by přišlo dráž, než natáhnout trasu jinudy. Ostatně většina zdejších silnic „druhé třídy“, tedy nikoli hlavních tahů, vede „přes lávu“ stylem, který osádce při rychlosti 80 km v hodině může vyrazit nečekaně zuby ! Na lokálních silnicích jsou obří skoky, jak cestáři "natáhli asfalt přímo přes lávu", nebo (možná) jak zatížený terén pod vozovkou později čile pracoval.

Vycházka po lávovém poli je velice inspirující: od obzoru k obzoru nic než láva !! Po zvlněném příkrovu doklopýtáme až ke břehu moře. Ničíme přitom pochopitelně spoustu filmu. Dozvídáme se, že láva se dělí v zásadě na 2 typy podle charakteru obrazců, které vytváří: jedné se říká „Pa Hoe Hoe“ (čti „pa hoj hoj “) po marnivé princezně s bujným copem. Řídká láva dokáže téct taky rychlostí 60 km v hodině a pak jí ani kůň neuteče (asi nejen podle verneovek). Línější (chladnější a hustší) láva teče asi tak, jako by v mrazu tekl mazut a její různě teplé vrstvy vytvářejí umné princezniny copánky.

Druhý typ lávy se zove „AA“ (čti krátce „aa“). Ta občas vyšplíchne, ještě ve vzduchu ztuhne a vytvoří miniaturní kamenné „vřídlo“. Oba druhy lávy jsou křehké a lámavé, na obojí se vyplatí neupadnout, pokud se člověk netouží pořádně odřít.

Když se lávy nabažíme, jedeme ke koupališti s horkými prameny. Prý to tu vybudoval nějaký milionář, ale pak komplex bazénů daroval státu, aby za ně nemusel platit příliš velké daně. Ve vodě se naše miniskupina drobí na diskusní kroužky, které se courají bazénkem a kecají. Just relax. Tak zvaně na cizí účet drbeme nedávno emigrovavšího Romana Ž., kterého zná přes 70% účastníků naší minivýpravy: Jančí se svou přítelkyní (Roman dělal Janovi nadřízeného a později mu pronajal svůj dům), my dva s Tomášem a Markéta (Roman se stal nakrátko před odchodem do Států externím průvodcem Adventury). Během diskuse na nás v teplé vodě narážejí malé rybičky. Žertujeme na téma amerických „srajlerů“, hlavně proto, že tyhle rybičky by z piraninismu nepodezíral snad nikdo. Spíš nás lechtají, než by se snažily o nějaký masový ožer.

Krátce po setmění plavčík hlasitě vykřikuje, že mu končí služba a upozorňuje, že za tmy se tu dost krade. Skrze zástupy Mikulášů proto odjíždíme zpět do hotelu. Cestou nakupujeme zásoby. Mimo jiné jsme si všichni na Havaji oblíbili zde prodávanou drobnoplodou, šťavnatou mrkvičku. Stává se nepostradatelnou součástí naší zdejší stravy. Po čase ji cynicky důvěrně nazýváme „otrava karotenem“. Pokud v ní byly dusičnany, pak tato zelenina vypadala rozhodně přijatelněji, než v Česku prodávané raťafáky, ze kterých na první pohled čiší intenzivní chemické hnojení. Večer mám problémy s nalezením mechanismu, kterým se tady spouští sprcha (co výrobce, to originální perpetuum debile), a protože si ani Tomáš nevěděl rady (to jest nešlo to zlomit silou), musel se jít poradit s technicky zdatnějšími jedinci.

Úterý 5. 12. 2000, Sopky a hvězdárny

Snídáme v 8 hodin na louce. K snídani je kafe, mléko a nějaká VELMI CHEMICKY vyhlížející šťáva (soutěž o nejlepší název vyhrál "Sweet Light Red PolyButanPropylen“). K tomu jsou banány, papaya, slanosladké pečivo, máslo, zavařenina, sýr připomínající českou Lučinu, mimochodem snad nejlepší v celé „NO FAT“, „REDUCED FAT“ a „FAT FREE“ sladké Americe, název jsme bohužel zapomněli a pak znovu připoměli: PHILADELPHIA. S přimhouřením obou očí je přijatelný i cenově, což je co říct !

Po deváté hodině odjíždíme. Markéta se po několika kilometrech pro jistotu ptá, zda mají všichni teplé oblečení. Dvěma hazardérům chybí přes včerejší zřetelnou instruktáž dlouhé kalhoty, tak se kvůli nim ještě jednou vracíme.

Momentálně jedeme do národního parku Volcanoes. Nejprve zastavujeme u Kilauea Visitor Center, kde sledujeme dvě video projekce o místní sopečné činnosti. Vzápětí nato se vydáváme přes několik vyhlídkových míst na krátery k Thurston Lava Tube – lávovému tunelu.

Tenhle tunel hrál ve všech možných katastrofických filmech typu „Když peklo procitne“ a jim podobných holywoodských škvárech. Do tunelu většinou hlavní hrdina, mladý, neohrožený vizionářský geolog nebo ještě lépe vulkanolog, dokope skupinu zbědovaných milionářů z přepychového hotelu na druhé straně ostrova. Záchrannou akci úspěšně brzdí majitel hotelu, který nechce dělat paniku, aby mu neklesly akcie hotelového pozemku s atraktivním výhledem na sopku. Prostoduchý šerif (který vlastní tak 2% akcií) mu to jménem zákona a lidu Spojených států věří. Šerif se v půlce filmu utopí v lávě, majitele hotelu trefí přímo do kebule balvan zvící trabanta, vystřelený z běsnícího kráteru. Něco málo méně významných hrdinů cestou pomře na infarkt, pokusí se zachránit hořícího šerifa a bídně s ním zhyne spolu s ním a tak podobně. Pak přiletí vrtulník a pohádky je konec. V zimě na děj zapomenete ještě cestou z kina a ani se Vám o něm v noci nezdá, v horkém červenci Vám zážitek vydrží do rána.

No ale teď bez legrace: lávový tunel vzniká tak, že horká řidší láva na povrchu rychle tuhne, zatímco spodní hustší vrstva se ještě trochu pohybuje. Někdy tak vznikne koridor, kterým se dá v lepším případě chodit vzpřímeně. Později může tunel dotvořit proudící voda.

My dva s Tomášem prolezeme Thurston Lava Tube, aniž se přitom chvěje země a pak hned nabíháme na asi dvouhodinový čtyřmílový trek Kilauea Iki Trail. Cesta vede skrze rozvalený kráter Kilauea Iki z roku 1959 a následně se lomí zpět kolem kráteru k lávovému tunelu.

Trasa dnešního výletu pak pokračuje k observatořím na Mauna Kea (nejvyšší hora Havaje, 4205 m, hned vedle leží o sto metrů nižší Mauna Loa).

Cestou zastavujeme v Astronomickém centru, kde si dáváme horkou čokoládu. Předstíráme tím pokus o aklimatizaci (je to nesmysl, ale jakýsi odpočinek mezi výškou nula a čtyř tisíce dvě stě to je). Za centrem je na části silnice přerušen asfaltový povrch, patrně aby to odradilo méně otrlé turisty. Pak zase paradoxně pokračuje asfalt.

Nahoře oblékáme teplé věci a pěšky zdoláváme posledních 30 metrů výškového rozdílu k vrcholu. Mauna Kea je posvátná hora, na jejímž vrcholku se nachází obětiště. Co se tu obětovalo, raději nezjišťujeme, ale jen zvířata to asi nebyla. Po vyplácání spousty filmu se vracíme ke komplexu observatoří a čekáme na západ slunce. Ve výšce 4 km se skutečně s padajícím večerem dělá značná zima a ke slovu konečně přicházejí dlouhé kalhoty.

Na vrcholu hory se kromě obětiště nachází komplex hvězdáren, patřících různým bohatším národům, které si tu mohou jednak postavit drahé zařízení a jednak udržovat stálou posádku vědců. Letmým pohledem lze identifikovat alespoň 8 výzkumných astronomických pracovišť. Údajně se do nich lze dostat i na exkurzi, ale to by sem člověk musel přijet dřív než po čtvrté odpoledne.

Hvězdárny (největší se zrcadlem o průměru 8.6 metru (!) financovala japonská firma Subaru, o které jsem si dosud myslela, že vyrábí pouze automobily) se na Havaji staví z mnoha důvodů. Poučíme se o nich v planetáriu na konci dovolené. Jsou to (při letmém výčtu):

· Ideální poloha poblíž rovníku (lze odsud pozorovat severní i jižní oblohu a skoro žádná důležitá hvězda nezapadne po většinu noci),

· Daleko od civilizace astronomy neruší světelná „vyrážka“ měst, tedy nežádoucí světla při obzoru, rozlévající se nad aglomeracemi.

· Vysoká nadmořská výška a z toho plynoucí eliminace většiny prachových částic v zamořené části troposféry.

· Relativně stálé počasí bez mraků a poměrně málo podnebných poruch typu cyklonů, které by se asi drahému vybavení observatoří moc nelíbily.

Fotky a diáky zapadajícího slunce z Mauna Kea moc nevyšly, všude samá hvězdárna a na záběrech prokreslené závěrky z příliš ostrého protisvětla.

Pozorování západu slunce z vrcholu Mauna Kea je na Havaji populární atrakce. Pořádají se sem celé výpravy jednotně oblečených turistů. Cena za akci je až 150 USD a zahrnuje jednotné oblečení v termooblecích a řidiče (možná vzdělaného v kursu první pomoci lidem, kolabujícím z prudké změny nadmořské výšky). Trochu drahé, isn’t it ? Mimochodem – podle pozdějšího Markétina vypravování je dnes zejména v Americe průvodcovství rozděleno ostře do dvou kategorií:

První skupinu tvoří dobrovolní ochránci přírody, rangeři a další specialisté, kteří fungují prakticky za ubytování a stravu (případně si doplácejí i na ni). V této službě veřejnosti tráví třeba všechny své dovolené, pokud rovnou na území parku nežijí po celý rok. Stát jednoduše na „charitu“ nepřispívá. Na druhou stranu by bez těchto nadšenců byl asi ztracen.

Druhá skupina, jsou profesionálové převážně orientovaní na turisty a ti si nechají dobře až hodně za svou práci zaplatit. Není to tedy jako v Evropě (zejména východní), kde vás profese živí tak tak, tedy ani k životu, ani k smrti hladem.

Po západu slunce jedeme zpět. Cestou zpět zastavujeme na krátký nákup. „Domů“ se vracíme asi ve 20 hodin. Večer Markéta s Jindrou dělají Mikuláše s andělem, no jo, ono je zítra 6.prosince ! Nájezdníci nekompromisně vyžadují básničku. Napadají mne samé blbosti, většinou nějaké zbytky z ruštiny. Nakonec v nouzi použiju Uhlířovo “Ententýky, dvě hmoždinky, mladý člověk šel z metra. Byl obutý a v čepici a nic se mu nestalo ... “, za což dostáváme malé balíčky s kusy lávy, oříšky Maccadamia (zdejší specialitou, která se pěstuje jen na Havaji) a … mrkví (brikety se tu nevedou).

Hotel inzeruje, že je v něm možno zdarma použít internet (v celé Americe je to prý v hotelech i hostelech normální jev). Markéta s Tomášem se snaží mailovat, ale ukazuje se, že pan domácí má silně zavirovaný počítač (nultá generace Pentia, 40 MB paměti, nějaký srandovně malý a navíc úplně zapráskaný disk … a na tom všem Windows 98 ! Odezva je od 10 sekund nahoru, zejména díky Stoneovi a dalším jeho kolegům). Správce má slíbeno, že mu zítra nějaký soused viry odstraní. Takže snad zítra večer …

Středa 6. 12. 2000, Smolný Mikuláš

Ráno opět snídaně v 8 hodin na louce před hotelem. Odjíždíme kolem deváté. Někteří by raději jeli na nejbližší pláž a zase se koupali. Některým lidem zavidím jejich zájmy …

Markéta se snaží dodržovat proponovaný poznávací program a přesvědčuje nás, že koupání bude cestou. Jedeme tedy směrem k Pololu Valley což je nedaleko rodiště Kamehamehy I.

Kamehameha toho jména První, byl král, narozený zhruba v době, kdy na Havaj doplaval kapitán Cook. Králi prý bylo věštěno, že sjednotí všechny ostrovy a asi nad ním sudičky fest držely mozolnaté ruce, protože se mu to za pomoci cukru i biče během jediné generace opravdu povedlo. Kamehameha založil rod, který vydržel u vesla celých 100 let. Počáteční spolupráce s Angličany přerostla v kooperaci se zeměpisně bližšími USA. Domorodec, který si při pohledu na neohrabanou kocábku jménem Endeavour uvědomil, že návštěvníky z kdovíjak vzdálené Evropy není schopen sežrat všechny, že jich asi bude víc a že mají neznámé a mocné technologie, nemohl být co do schopností žádné ořezávátko. Dva Angličany udělal svými poradci, vycvičil vlastní dělostřelectvo a nechal své poddané postavit pevnost stylově ne zcela nepodobnou jihoamerickým výtvorům. Jeho královská rezidence měla 2 patra (!) a zasklená (!) okna. Během svého života zrušil spoustu rodových tabu, která sice asi dobře držela pohromadě primitivní kmeny, ale stala by se zákonitě terčem ničivé snahy misionářů. Tím bezděčně (nebo plánovitě?) posunul svou zemi co nejblíže nekrvavé integraci, která by nastala tak jako tak a pravděpodobně s horšími průvodními jevy. Uvážíme-li místní podmínky, zejména předpokládaný odpor starší generace a kněží, stihl toho za život docela dost.

Jako příklad osvícených činů může být třeba zrušení zákazu, že se král nesmí nikdy dotknout rukama potravy (ergo kladívko musí být krmen), že nesmí večeřet s vlastní matkou, že jeho stín nesmí padnout na nikoho ze služebnictva (jinak se popravuje). Moderního turistu pak maně napadá, že na prosluněné Havaji musela být královská vycházka po otevřeném prostranství pro jeho podřízená docela dobrodružná bojovka ! Bacha, jde kolem Stín !

Cestou konečně kupujeme známky na pohledy. Už jsme se skoro obávali, že budeme pozdravy domů posílat z Honolulu při odletu a pocestují naším letadlem.

Po další nekonečné jízdě se dostáváme k Pololu Valley. Sestupujeme na pláž s černým pískem (bílý písek je na Waikiki, tady je pláž celá černá ze sopečných vyvřelin a ještě máme slíben zelený a červený). Někteří z nás se koupou, ale začíná do toho drobně pršet, a tak se vracíme k autu. Dost účastníků brblá na dlouhou, skoro tříhodinovou cestu sem, koupat prý jsme se mohli i jinde. Markétu to asi dost naštvalo, protože se nám obětavě snaží připravit různorodý program, v jehož jménu se trocha nepohodlí prostě musí snášet. Za trest nás vyhazuje na docela pěkné pláži Spencer Beach, kde se válíme po zbytek odpoledne. Kolem páté jdeme (kromě Jindry a Jarušky) pozorovat západ slunce od vykopávek Kamehamehovy pevnosti Puukohola Heiau. Na samotné opevnění není vstup cizincům dovolen, je to posvátné místo. Západ slunce pak proběhne k plné spokojenosti fotografů, tedy prakticky všech účastníků.

Při návratu máme lehkou bouračku. Na úzkém můstku se bočně střetneme s protijedoucím autem, které jede lehce v protisměru. Odnáší to zrcátko a bok auta, pachatel zvýšenou rychlostí zmizel ve tmě. Pokus o jeho stíhání je neúspěšný, policie se později bude dohadovat, že to byl buď mladík bez řidičáku, nebo opilec, který dobře věděl, že nehodu zavinil. Co teď ? Na každou stranu je to k civilizaci alespoň 50 km, jsme cizinci, je noc. Stopy po střetu a pneumatikách za chvíli zmizí, i kdybychom hustě frekventovanou silnici uzavřeli, k čemuž nejsme oprávnění.

Tenhle den tedy není moc šťastný. Dáváme hlavy dohromady, zda nehodu kryje pojistka. Vychází nám, že záleží na postoji půjčovny, i psaná pravidla se totiž dají vykládat různě, zejména vůči cizozemcům. V tom si člověk nesmí dělat iluze ani v demokracii. Oprava čehokoli je v Americe drahá záležitost a půjčovatel vozu za něj spoluručí. Pokud budou chtít osolit Markétu, kterou jedinou mají při ruce, bude, chudák holka, dluh splácet několik let.

Nakonec to dopadlo víc než dobře. Markéta se po příjezdu domů poradila s majitelem bungalovu, který zná místní poměry a s nedobrými pocity kolem žaludku zavolala do půjčovny. Následovalo milé překvapení: první dotazy operátorky prý zněly: „A jseš vpořádku ? A co ostatní ?“ Teprve třetí dotaz se prý týkal vozidla. Pojistka je pro tento typ odřenin platná, nehodu pouze musí přijet vyšetřit policie. Zítra dostaneme jiné, větší auto, protože to, které jsme rozflákali, už nemají. Hlídkový vůz přijel obratem a policisté byli také velmi zdvořilí a chápaví. Prý se to na popsaném místě silnice stává často a ani to vždycky nedopadne tak dobře.

Den nakonec dopadl při počáteční smůle a malých průserech docela dobře. Dokonce i panu domácímu začal fungovat internet, vlčáci se okamžitě vrhli na mailovou kost. Komunikace je ale pomalá, počítač by potřeboval upgrade jako sůl.

Čtvrtek 7. 12. 2000, Puu Huluhulu

Ráno snídáme opět v 8 hodin na louce, začíná se tady z toho vyvíjet tradice. Ve čtvrt na deset odjíždíme na pláž v Hilo. Spíš než pláž je to takové cachtátko, chráněné před vlnami kamennou bariérou. Markéta zatím jede vyměnit auto. Po jejím návratu žasneme: z nedostatku jiných modelů jsme dostali 15 místný minibus, takže každý máme na výběr několik sedadel. No – alespoň se pro jednou nebudeme mačkat. Také ale teď chápu, proč k takovým autům přistavují pro nástup a výstup mrňavým Japoncům stoličku.

Po poledni jedeme opět do národního parku Volcanoes. Začínáme zase informačním centrem, kde nakupujeme nějaké upomínkové materiály, Tomáš video havajské university o původu sopečné činnosti s dokumentárními záběry posledních explozí včetně podmořských záběrů. Dalo by se asi koupit něco dramatičtějšího, ale v tom případě by se jednalo o hodinový dokument, ve kterém by kromě tekoucí lávy vystupoval náčelník hasičů, lékař, šerif, vulkanolog, a několik místních pamětníků, kteří by tvrdili, že větší katastrofu tady v okolí nepamatují.

Informační středisko na to totiž jde chytře: z hodinových dokumentů rozhovory s otřesenými pamětníky vyhází a ve videosále pouští dvacetiminutový sestřih, skládající se pouze z té tekoucí lávy. Ukázkové kazety pochopitelně nejsou prodejné, protože by tím byla porušena autorská práva původního tvůrce dokumentu. Je to zkrátka jenom demo.

Po krátkém nákupu vulkanických upomínek pokračujeme přes jedno vyhlídkové místo na kratší trek na Puu Huluhulu (1,5 míle jedním směrem a pak po vlastní stopě zpátky). Na rozsáhlém lávovém poli míjíme zbytky zkamenělých stromů, které oblila láva dříve, než stihly zuhelnatět. Lávové kameny teď mají tvar zurážených pahýlů a pařezů a to do nejmenších detailů, jako jsou letorosty a suky. Před cestou zpět odbočujeme po neznačené (spíše zakázané) cestě. Nástup na ni možná není tak úplně protizákonný, ale mělo by se to asi ohlásit v informačním středisku, aby tam věděli, kde mají hledat nové lávové balvany ve tvaru českých turistů. Cesta končí u okraje menšího kráteru, na jehož okraji je umístěno nějaké měřicí zařízení.

Z lávy se ještě místy lehce čmoudí. Jindra a Tomáš provokují a chtějí si všechno vyfotit. Nakonec je nervózní Markéta musí vyhnat, nad lávovým polem občas prolétá vrtulník a je otázka, zda je vyhlídkový, nebo zda u nás přistanou rangeři, aby od pitomců vybrali další pokutu za vstup do zakázané zóny. Raději se tedy vracíme.

Další cesta vede směrem k moři. Na svačinu zastavujeme na vyhlídce s přístřeškem, kde ale hrozně fouká. Později zastavujeme ještě u vyhlídky na tunel (spíš řečiště) v lávě na břehu moře.

Po pár kilometrech silnice končí. Dále je nutno pokračovat pěšky. Chceme zde za tmy pozorovat v programu zájezdu avizovanou lávu vytékající do moře. Jev má být dramatický zejména v noci, ale někdy prý láva neteče. Po celou dobu jsme na tuto atrakci byli připravováni s odkazem na amerického turistu, který prý tu nedávno stoupl na tekoucí proud lávy a ke gaudiu přihlížejících během 2 vteřin shořel. Rychlá smrt. Nakonec z atrakce skoro nic nebylo. Došli jsme až po zábrany s obvyklými americkými nápisy, co všechno nám hrozí, pokud půjdeme dál. Není toho málo, protože padá tma, někde tady teče láva a nerovný zkrabatělý povrch je ve tmě naprosto nepřehledný – snad s kvalitní čelovkou a v pořádném oblečení, protože se zase dělá zima.

Těsně před setměním přichází pracovnice parku a instaluje dalekohled, který zaměřuje směrem, kde má vytékat láva do moře. Vysvětluje také zájemcům zdejší vulkanické pochody. Musí to být ohromě zábavná služba veřejnosti, do omrzení každý večer vykládat, jaký je rozdíl mezi magmatem a lávou, prokládaný dotazy malých dětí, co že to svítí támhle na obloze ! Po setmění pak skutečně zahlédneme záblesky žhavé lávy, ale rozhodně nevidíme žádný proud, vytékající za bouřlivých průvodních efektů do moře, nebo prskající nebezpečně blízko našich hrůzou kmitajících nohou.

Dost otráveně se vracíme po hmatu k autu a jedeme zpět do hotelu. V noci prší.

Pátek 8. 12. 2000, South point, Green Sand Beach a továrna na kávu

Pršelo celou noc a vydrželo to do rána. Snídáme v půl osmé, tentokrát raději pod stříškou, protože na podmáčenou louku se nám moc nechce. Odjíždíme v 8:15 za mírného deště. Směřujeme k nejjižnějšímu zeměpisnému bodu Havaje, a tím i USA, k South Point_u. Cestou naštěstí pršet přestalo. Rozhlížíme se na South Pointu, pak se vracíme kousek zpět k parkovišti, od kterého je možno se vydat na Green Sand Beach, neboli do zátoky se zeleným pískem. Cesta po pobřeží nám trvá asi hodinu. Písek na pláži je opravdu zbarven lehce do zelena, jakkoli na našich fotkách vypadá spíše do žlutošeda. Obsahuje nějakou zelenou drť, prý se jí odborně říká olivín a případný nález většího kousku máme považovat za malou vzácnost téměř polodrakokam. No …nenašli jsme nic !

Pláž je u chráněné zátoky, takže ze zde dá bez většího rizika koupat, což také většina z nás činí. Někteří dokonce lezou na skalní vyvýšeninu na druhé straně pláže. Jindřich na pláži nachází odhozený kus rybářské sítě a blbne s ní. Nechává se fotit, kterak vystupuje z vody oblečen jako římský retiarius (plavky si naštěstí nechal). Pak ho to přestane bavit, protože síť je určitě starší než internet a stejně tak špinavá a potrhaná. Markéta nabírá vzorky písku, prý pro nějakého přítele (po návratu dostaneme od několika lidí vynadáno, že jsme to neudělali taky).

Pozorujeme další zajímavý jev: když jsme sem přišli, byla zde pouze jedna dvojice, takže by se dalo uvažovat skoro o koupání na nuda (bacha na to, Amerika je poměrně prudérní země a její těžce přemnožení právníci jen hoří touhou kohokoli kdekoli žalovat, zejména pak za harašení). Postupně však přichází skupinky lidí. Z tohoto důvodu skoro předčasně odcházíme, přestože se nám na místě docela líbí. Cestou zpět k autu potkáváme další davy, toužící po zeleném písku.

Vozmo pokračujeme v cestě směrem k památníku kapitána Cooka. Je to v zátoce, kde dvakrát přistál. Poprvé byl přivítán jako bůh a jeho námořníci toho patřičně využili: jedli, pili a znásilňovali, co se dalo. Domorodci usoudili, že se jedná o boha a ten jak známo smí dělat, co ho napadne. Při druhém neplánovaném výsadku (prý poškozená loď, kterou bylo nutno zalátat) domorodci promptně usoudili, že bůh se nikdy nevrací na totéž místo a vyvolali konflikt. Cook byl zabit,a pravděpodobně posloužil domorodcům coby exotické cizokrajné krmivo, respektive nevrátil se z vypuknuvší šarvátky, kterou se do posledního okamžiku jakožto mírumilovný inteligent pokoušel odvrátit. Cynici říkají, že hlavně neuměl, jako většina námořníků té doby, plavat, tak se nechal raději sežrat.

Cestou zastavujeme na svačinku u mexické restaurace, Daně s Jančím došly zásoby jídla.

Ještě před dosažením pomníku na počest neohroženého Cooka zastavujeme u továrničky na zpracování havajské kávy. Když Markéta nečekaně zabrzdila před vchodem s nápisem, že dovnitř je volný přístup, považovali jsme to za pokus o oživení tradičního sepětí inteligence s pracujícími rolníky a dělníky, ale nakonec se to ukázalo jako velice zajímavá exkurze. Markéta chvíli hledala někoho, kdo by nás zde provedl. Nakonec úspěšně nalezla managera podniku jménem Sotero Agoot (Sotero byl Calverův pobočník v Sedmi statečných, ale není mu moc podobný, tak to bude asi shoda jmen)

Pan Sotero je naší návštěvou příjemně překvapen, nebo to alespoň dobře hraje. Hned se zajímá, odkud jsme, musíme mu ukázat na mapě Prahu. Provází nás po zdejších provozech a kvalifikovaně vykládá, jak se káva zpracovává.

Káva je co do prodaného objemu druhá světová komodita tedy hned po ropě. Produkci pochopitelně vévodí Brazílie, ale ani Havaj není při uvážení plochy ostrovů zas tak zanedbatelná oblast. Sezóna kávy zabírá maximálně 5 měsíců v roce. Zbytek času zpracovává továrna zdejší specialitu, oříšky Maccadamia, aby dělníky nebylo nutno propouštět a zůstali jako zaučení specialisté věrní firmě.

Jen tato minitovárnička ročně vyprodukuje 750 tun kávových zrnek. Pod tím je třeba si představit mnohem větší objem nevysušeného vstupního materiálu barvy červené (neboť kávová zrna jsou tmavě červená). Provoz zaměstnává celkem 9 dělníků včetně pomocných sil, hlavní třídící linku obsluhují tři ženské. Pan Sotero je tu generálním manažerem, což je asi vznešenější název pro provozního vedoucího, rozhodně ho tu ale poslouchají na slovo. Provoz je plně automatizován, jakkoli stroje vypadají opotřebovaně. Ostatně –jak nás náš (na šéfa vysoce odborný) průvodce ujišťuje- na technologii zpracování kávy se toho za posledních 90 let zas tolik nezměnilo. Zrnka se musí vyloupat z několika obalů, usušit a roztřídit. K tomu se využívají šikovně aplikované fyzikální zákony, známé ze základní školy. Například „rozhazovačka“ zrnek podle velikosti, váhy a kvality do 6 přistavených pytlů, nejen vypadá jako by byla vyrobena na začátku století. Když náš průvodce stroj osobně spustí, vidíme, že opravdu funguje ! Provoz sušících pecí je takzvaně ekologický, to znamená, že pod kotli se topí nastřádanými skořápkami maccadamiových oříšků.

Na závěr se musíme všichni zapsat do návštěvní knihy. Jaruška vyškemrá razítko do svého pivního pasu, do kterého sbírá štemply zdejších hospod, takže k razítkům pivním přibude nečekaně i razítko kávové. Tento počin vyvolá lavinu, takže nakonec dostáváme razítka s podpisem pana generálního všichni. Razítko je vytlačeno na speciální nepřetrhnutelnou etiketu z umělé hmoty, která jen vypadá jako papír (dá se po ní ovšem normálně psát propisovačkou) a která se normálně přišívá na pytle s kávou jako průvodka. Protože pytle s kávou podléhají nešetrné manuální manipulaci v přístavech, nesmí se identifikační štítek, představující certifikát výrobce o váze a kvalitě zrn, pokud možno nikdy přetrhnout (alespoň nikomu z nás se to nepodařilo). Podobně se v Anglické národní bance nikomu nepodaří zvednout jednou rukou hranol zlata se stěnami, zkosenými do lichoběžníku, který zde nabízejí jako odměnu tomu, kdo bude schopen tak učinit. Jindřich panu Soterovi na oplátku věnuje plně přetrhnutelnou českou papírovou dvacetikorunu se svým podpisem. Nakonec nakupujeme v propagační prodejně závodu balíčky kávy. Jako prémii dostáváme malý balíček kávy zdarma. Slibujeme panu Soterovi na oplátku, že mu sem budeme posílat své známé, kteří pojedou na Havaj.

Na závěr dostáváme přesně podle rituálu vizitku s ujištěním, že kdykoli kdokoli z našich známých, nebo snad znova my přijedeme na Havaj, jsme jeho hosty, E-mail připojen, možno se též předem objednat !

Pokračujeme v cestě k nedalekému Cook Pointu. Pomník statečnému objeviteli je na druhé straně zátoky a dá se k němu dojít jen za odlivu, škoda. Jiná cesta vede po skalním hřebenu nad zátokou. Asi to není horolezecký výkon, ale bylo by na něj potřeba víc času. Je tu možnost se vykoupat, což využívá „mládež“, tj. Jančí a Danou. Pláž je zde opět černá sopečným popelem skutečně ze všeho nejvíc připomíná nedostatečně naleštěnou vojenskou "kanadu". Čekáme na západ slunce a pak se vracíme zpět do hotelu. „Domů“ se vracíme kolem 20. hodiny večer.

Sobota 9. 12. 2000, Odlet na Maui

Ráno v 6:15 balíme a nakládáme zavazadla. V půl sedmé snídáme zbytky, škoda je tu nechat. K dispozici je ovšem pouze odporně přeslazené pečivo, zvané „muffins“. Pan domácí se omlouvá, že tentokrát není žádné ovoce, protože čerstvé ze zahrady není a v obchodě ho nestihl koupit. Nabízí nám ještě další dávku muffins zase trochu jiného typu, ale s díky odmítáme. Stačila nám první ukázka.

Po sedmé odjíždíme na letiště. Cestou klasicky tankujeme. Po obvyklé nástupní proceduře odlétáme v 8:45 na ostrov Maui do města Kahului. Na palubě je opět spousta Japonců. Po několika minutách už přistáváme na Maui. Při vyzvedávání zavazadel chce nějaký kontrolor vidět naše zavazadlové lístky. Ty má ale Markéta, která prvně ze všeho běžela pro auto.

Chlap je neodbytný a tváří se, že nás nepustí z „claim baggage area“. Je otázka, zda by při našem demonstrativním odchodu přivolal policajta, možné to je. Máme ho plné zuby, protože se objevuje jako špatné svědomí asi 3x. Nakonec se stejně po příchodu Markéty vypaříme bez kontroly, ouřada už má naštěstí starosti s cestujícími z dalšího letadla.

Jedeme se ubytovat do nedalekého Wailuku. Bydlíme v hostelu „Banana Bungalow“. Není to nic moc, ze všech dosavadních ubytovacích příležitostí je nejhorší. Díry v houpající se podlaze, dávající nahlédnout do přízemí, pod postelí fantastický svinec (Tomáš zahlédl i jehlu od injekční stříkačky). Ložní prádlo vypadá kupodivu snesitelně. Při čekání na klíče (jsme tu před druhou a to je moc brzo) nás oslovuje nějaký Čech, který na Havaji surfuje a přitom se živí příležitostnou prací. Markéta ho překvapuje dotazem: „Ty jsi Martin ?“ Viděla ho totiž zapsaného v knize hostů. Hostel je větší než naše minulá zdejší bydliště, je tu ubytováno víc lidí. Ve společných prostorách je dost nacpáno, což platí zejména o sprchách a WC. Tam se v době „špiček“ ráno a večer stojí ve frontách. Nepříjemné. Ani společná velká kuchyň nezeje zrovna prázdnotou. Na lednicích jsou nápisy, že se tam má dávat jen to nejnutnější a že všechno musí být označeno jménem majitele, číslem pokoje a datumem. Čas od času má ovšem nějaký spolubydlící příliš velký hlad a váš nákup vám prostě sežere, ale to už se musí riskovat.

Je tu též možno používat zdarma internet. K dispozici jsou ovšem jen dvě pécéčka a ta jsou permanentně obsazená. „Nástup na počítač“ funguje tak, že se člověk volně zapíše do pořadníku včetně hodiny předpokládaného příchodu a pak vyhání zoufalce, který včas nestihl to, co si usmyslel. Úřední vyhláška na zdi praví, že každý má v případě tlačenice (to znamená záznamu na hot listu) na svou seanci maximálně 15 minut, aby se dostalo jakž takž na všechny.

Hledáme nějakou restauraci, kde bychom se mohli najíst. Jaruška rezolutně odmítá jakoukoliv hamburgrárnu, skoro s tím začíná být otravná. Nakonec jdeme do restaurace proti hotelu. Dlouho vybíráme, číšník dobromyslně žertuje, že se nám podařilo vybrat si jídla ze všech končin světa. Kvalitu jídla si ale pochvalovali všichni.

Po obědě jedeme do botanické zahrady ve Waikapu. Po třičtvrtěhodinové prohlídce (čas byl dost podceněn) jedeme na pláž do Wailea Beach Parku, kde poblíž zdejších milionářských hotelů trávíme zbytek dne. Tomáš zkouší šnorchl. Jančí se schovává ve stínu, protože se mu projevila alergická vyrážka na slunce. Odjíždíme z pláže asi v 17 hodin. Cestou nakupujeme zásoby a vracíme se do hostelu. Potraviny podléhající zkáze vkládáme v označených balíčcích do společných lednic, snad do rána vydrží !

Neděle 10. 12. 2000, Kajaky

Ráno snídáme v 6 hodin u auta připravené sendviče a šťávu. Kuchyň je totiž až do 8 hodin zavřena. Odjíždíme už v 6:15, abychom stihli výlet na mořských kajacích. Ty nám půjčí Markétina kamarádka Míša.

Míša je zajímavý typ. Účastnila se ve dvojici s mužským partnerem před 7 lety přeplavby Tichého oceánu na plachetnici. Po přistání na Havaji, které se patrně ze všeho nejvíc podobalo ztroskotání, z lodi zběhla s tím, že menší palubu, než měl Titanic nechce mít víckrát pod nohama a od té doby žije tady. Vdala se tu, založila si školu mořského kajakování a teď se bojí jet do Čech třebas i jen na krátkou návštěvu, protože by ji Amíci skoro určitě nepustili zpátky. Naturalizační proces se tu táhne po léta a nemusí pro žadatele dopadnout pozitivně.

Jako krajani u ní máme protekci, půjčí dvojici loď za režijní cenu 50 USD (normální cena je kolem až 80 USD na osobu) a naši kajakovou výpravu povede.

Jaruška rezolutně odmítla se této akce zúčastnit, vysazujeme ji proto na její oblíbené pláži u milionářských hotelů, asi líčí na nějakého zbohatlíka. Jančí zůstal v hostelu, protože u něj doznívá včerejší sluneční alergie.

Setkáváme se s Míšou a dostáváme od ní obvyklé vybavení, tj. boty, trička, ploutve, sáčky na věci, které se mohou namočit a vodotěsné pytle na foťáky, doklady a podobně. Tyto citlivé věci vezou pro jistotu Markéta s Míšou na svém plavidle. Pro mě jsou tu navíc potápěčské brýle a šnorchl, Tomáš si svoji výbavu koupil už v Čechách. Pak si k nám Míša přisedá do auta a jede s námi ke startu naší trasy. Její americký manžel tam už zavezl tahač s loděmi. Fasujeme ještě vesty, přivazujeme sáčky s věcmi ke kajakům, a dáváme foťáky a doklady do nepromokavých pytlů. Start !

Pádlujeme zkušebně doprostřed zátoky. Pádla jsou chytře připoutána k lodím, takže nehrozí jejich případná ztráta. Pádlovat jsme se naštěstí „naučili“ už na začátku dovolené.

Čekáme, zda se objeví avizovaní delfíni. Ti na nás zatím kašlou, takže zatím odjíždíme do sousední zátoky šnorchlovat. Protože to neumím, dostávám krátké školení, jak na to. Pozorujeme různobarevné rybičky. Tomáš zkouší podvodní foťák, je to v plexiskle zalitá kamera se srandovním objektivem a s osmistovkou filmem uvnitř.

Náhle dostává Míša mobilním telefonem od konkurence informaci, že se objevili delfíni. Plujeme tedy zpět.

Tomášovi se dělá špatně, moc se houpeme (pak bude na veřejnosti (!) tvrdit, že vlny byly metrové: cha cha). Naštěstí po příjezdu do delfíní zátoky se vlny zmenší a Tomášovi je zase lépe. Míša mu dává nějaké prášky proti mořské nemoci, které moje drahá polovička cynicky pojmenovává „placebo“, ale rezignovaně si je bere. Delfíni tu opravdu jsou, to je po různých Nových Zélandech a Austráliích překvapení. Někdo jde do vody a zkouší se k nim přiblížit. Jsou tu i další kajakáři a šnorchlaři. Delfíni kolem nás několikrát obkrouží a pak raději plavou pryč, chtějí se taky jednou, jako všichni normální lidi, v klidu vyspat.

Vydáváme se na plánovanou cestu. Tomášovi je za chvíli opět špatně a několikrát mírně zvrací. Pak ale tvrdí, že je mu lépe, a přes výslovnou nabídku Míši, aby se vrátil na břeh, než bude pozdě a vrátit se nepůjde, (prý) hrdinně pádlujeme dál. Zanedlouho je mu zase špatně. Několikrát zvrací, při poslední šavli otáčíme loď dnem vzhůru. Za pomoci Míši a Markéty se nasoukáváme zpět do kajaku a plujeme do další zátoky. Jsme utěšováni, že Japonci na tomhle místě zvrací vždycky a kromě toho jejich ženy hystericky pláčí. To je útěcha !

Na břehu dostáváme nějaké občerstvení – nějaké sladké tyčinky, kousky ananasu, pití. V zátoce se dá také šnorchlovat, Tomáš nemá chuť ani na jídlo, ani na plavání a vyhřívá se v písku. Jindřich tvrdí, že viděl puntíkovavého rejnoka. Jdeme se také kousek po lávě podívat na vyhlídku. Na nedalekém lávovém kráteru prý americká armáda zkoušela za druhé světové války nové typy bomb. Teď se to tu pracně čistí, pyrotechnici dodnes nacházejí nějaké staré „dary z nebes“.

Po krátkém odpočinku plujeme dál. Tomášovi už je lépe. Poblíž našeho cíle zastavujeme. Míša hází kotvu a svazujeme lodě. Slézáme do vody a pozorujeme želvy. Nejsme tu sami. Dno je hluboko, želvy se drží dole a dostat se bez zkušeností pod 8 metrů hloubky prakticky nejde, ostatně to pro nezkušené amatérské potápěče není ani bezpečné.

Asi v půl jedné přistáváme na břehu. Míša s Markétou jedou zpět pro naše auto. Pomáháme nakládat kajaky a ostatní věci na Míšin přívěs, platíme, loučíme se a odjíždíme. Jindřicha vysazujeme u milionářských hotelů, my ostatní jedeme dále do města. Hledáme s Tomášem stinné místo na veřejných plážích. Nejprve zůstáváme v Kamaole Beach Park 1, pak se přesouváme do nedalekého Kamaole Beach Park 2. Protože stín je k dispozici jen nedaleko silnice, zůstáváme na trávníku u vozovky. Působí to sice divně, ale kupodivu nikoli exoticky. Stahuje se sem i spousta místních nemajetných Havajanů bez vlastní pláže. Na slunce vylézáme jen uschnout po koupání. Kolem 17:15 odjíždíme do hotelu.

Pondělí 11. 12. 2000, Haleakala

Snídáme ve čtvrt na devět. V 9:00 odjíždíme na sopku Haleakala. Zastavujeme u Visitor Centra. Kupujeme tu velmi pěkné panoramatické obrazy kráteru a dostáváme mapky s plánkem treku, který nás čeká. Od návštěvnického centra vede ještě kus silnice na vršek (3055 m.n.m.) k observatořím, kde chvíli fotografujeme. Ostrov Maui je odtud vidět jako na dlani.

Pak sjíždíme k východišti Sliding Sands Trailu (2969 m.n.m.) a vydáváme se rozvážně na šestihodinový pochod. Je přibližně půl dvanácté. Pomalu se pohybujeme hlavně proto, že chceme dát šanci k přežití Markétě. Ta zatím sváží náš Ford dolů po silnici tam, kde večer z kráteru vylezeme. Pak si hodlá podle návodu rangerů v návštěvnickém centru něco stopnout zpátky nahoru a doklouzat za námi po pohyblivých píscích (název východiště treku skutečně nelže, boty máme rychle plné písku).

Komplex Haleakala představuje nejrozlehlejší kráter na světě, má se prý do něj vejít celé město New York City (60 km²). Sopka podle letopisů bouchá pravidelně každých 200 let, akorát teď má zpoždění: už uteklo 210 let a pořád nic !

Markéta nás dohání ještě před rozcestím, na kterém jsme na ní měli případně počkat (není to poprvé, co prokázala, že by nás se svojí fyzičkou strčila do kapsy).

Během oběda diskutujeme o aktuálních domácích událostech: byl chycen vrah Kájínek (Markéta se moc toulá v cizině, musíme jí vysvětlovat, kdo to je).

Pak pokračujeme do mírného kopce a za ním odbočujeme k „Bottomless pit “, což je díra v zemí, která má podle popisky asi 20 metrů. Je oplocená tak chytře, že zpoza plotu není vidět dno. Správa parku tedy může klidně tvrdit, že je bezedná.

Další cesta vede lokálním kráterem (tj. „malým“ kráterkem, který se udělal uprostřed velkého kráteru) a po jeho projití odbočuje na Silversword loop.

Krátký odpočinek a jídlo máme naplánován u chaty Holua (2115 m m.m., dost jsme tedy spadli a protože není nic zadarmo, budeme podstatnou část převýšení zase zdolat po stěně kráteru mateřské sopky, abychom se dostali na silnici k našemu autíčku).

V chatě se dá přespat, pokud si trekeři v návštěvnickém centru vyzvednou klíče. Kolem stavení se potlouká dvojice místních kachen zvaných podle jejich kejhavého slovníku „Nene“. Kachny zjevně loudí nějaké jídlo. Markéta nás důrazně žádá, abychom je nerozmazlovali, protože to nutně povede k tomu, že si odvyknou shánět potravu samy a chcípnou hlady.

Od chaty pak ještě kus sestupujeme. Potkáváme několik trekerů, kteří mají asi v plánu přespat v chatě, protože cestu, kterou jsme my urazili od Sliding Sands nemohou za světla v žádném případě stihnout. Američanům zjevně "haraší", protože dělají Markétě nemravné návrhy, aby s nimi strávila v chatě noc, což naše průvodkyně s díky odmítá.

Přichází část výstupu. Stoupáme serpentinami do strmého kopce k parkovišti (2436 m.n.m.). Na parkoviště, kam Markéta odstavila auto, přicházíme asi v půl šesté. Cesta byla dlouhá celkem asi 12 mil. Měli jsme prý štěstí na počasí. Kráter je údajně 364 dní v roce v mracích. No - my jsme měli v každém případě úplně jasno.

Úterý 12. 12. 2000, Road to Hana

Snídaně je opět ve čtvrt na devět. Jako lahůdku máme malé houstičky upečené z polotovaru. Jsou lepší než normálně kupované pečivo, které je většinou nasládlé. V kuchyňce také pobaveně pozorujeme kuchaře. Je to jeden z hostů, který si zde na pobyt vydělává prací a vaří snídani pro ty zájemce, které to maminka nenaučila. Kuchtík neudělá žádný zbytečný nebo rychlejší pohyb. Uvažujeme (při jeho předpokládané neznalosti češtiny nahlas), jak se asi živí v praxi, protože máme pocit, že jsme nedopatřením ocitli na promítání zpomaleného filmu.

Pravděpodobně nejen v tomto hostelu panuje následující praxe: host, ochotný obětovat se ke troše domácích prací, si tady může podle vyhlášky v recepci na svoje bydlení vydělávat minimálně 1 a maximálně 4 měsíce. Domácími pracemi se míní jednak výše zmíněné vaření, dále noční služba v recepci, nebo úklid pokojů. Nic z toho není náročné, například chlapec, který nám při přejímání pokoje přišel na začátku pobytu vyluxovat, strávil víc času marnou snahou se dorozumět s Tomášem (nakonec na něj udělal „Vzzzzm, vzzzzm“ a naznačil práci hadicí vysavače), než vlastní hygienickou očistou našeho ubytovacího prostoru.

V 9 odjíždíme po silnici do městečka Hany. „Road to Hana“ vede podél pobřeží. Je to stará, úzká dopravní tepna, po které se dnes jezdí pro zábavu ze vzrušujícího vyhýbání aut v úzkých místech, například před nájezdem na jednoproudé mosty a podobně. Má mít přes 600 zatáček a 54 mostů. Vybudována byla roku 1927. Podél cesty je plno vodopádů.

Porost podél cesty je v podstatě deštný prales, na této straně ostrova je hodně vysoké srážkový průměr. Vzhledem k úrodnosti lávové půdy je to zde samá zahrada nebo plantáž. Zastavujeme u Waikamali Ridge Trail_u. Markéta tvrdí něco o vodopádech, ale k žádnému nepřicházíme. Cesta končí nějakým místem pro pikniky, dále je vstup zakázán. Vracíme se k autu. Později zastavujeme u několika vodopádů, některé dokonce vynecháváme.

Kolem poledne přijíždíme do Waianapanapa State Parku. Procházíme se po pobřeží a pozorujeme vlny, rozbíjející se o ostré lávové pobřeží. Je tu zase jednou pláž s černým pískem a nadprůměrným počtem varovných a zákazových cedulí, týkajících se většinou rizik koupání. Nikdo z nás se nekoupe, na prohlídku máme stěží hodinu !

Procházíme také kolem lávových jeskyň s jezírky, kde je údajně dovoleno koupání. Váže se k nim legenda o princezně, která se tu potají scházela se svým milencem. Načapal je však manžel a jak byl v ráži, zabil je rovnou oba. Voda se prý někdy od té doby zbarvuje dočervena. Za zbarvení mohou přirozeně řasy, kterých je na hladině hojně a které v určitém vegetačním období vypouštějí cosi, co působí jako barvivo, ale tak se dá zkazit každá poezie.

Ve 13:00 přesně odjíždíme do Hany. Jedeme k „Red Sand Beach“, neboli ke slibované poslední barevné pláži, tentokrát s červeným pískem. Cesta k pláži je dlouhá asi 10 minut. Na moje sandály to moc není, chtělo by to pevnější boty. Na pláži se vyvaluje tuleň. Vypadá skoro chcíple, ale občas se ještě pohne. Všichni ho samozřejmě fotí v domnění, že se už dostali do přírody ! Začíná trochu pršet, a tak se vracíme zpět k autu.

Do místa, zvaného Oheo Gulch se dostáváme asi v půl třetí, sraz má být v 16:00. Jdeme k vodopádům Waimoku. My s Tomášem se na začátku trochu ztratíme ostatním, ale pak si řekneme „tak ať“. Zabloudit se tu nedá, cesta je dobře značená. Nejprve směřujeme k „Lower Pools“, které ostatní velkoryse vynechali. Napočítáme 7 kaskádových jezírek na říčce, tekoucí k moři. Má jich tu být údajně 24 a je jim přisuzován mytologický význam: místní obyvatelé prý sem spontánně chodili trávit líbánky. To je rozhodně sympatičtější, než „Vstup povolen pouze kouzelníkovi, jinak smrt ! “.

Teprve cestou zjišťujeme, že vodopády jsou vzdálené asi 2 míle a že to asi do doby domluveného návratu nestihneme. Jdeme ale dál, poněvadž jsme zatím nepotkali nikoho z našich se vracet a jsme přesvědčeni, že jiná cesta zpět snad ani nemůže existovat. Přicházíme do vysokého bambusového lesa. Je temný a zvuky, vydávající klátící se vysoké stonky působí téměř strašidelně. Z fotek by nebylo nic, je tu moc tma a blesk nepěstujeme. Ve chvíli, kdy se téměř rozhodujeme pro zbabělý návrat, potkáváme v protisměru Markétu. Ta nás instruuje, ať jdeme dál, není to prý už daleko, asi půl míle. Ostatní se ještě flákají u vodopádů, takže návrat je odložen. Skoro vzápětí potkáváme Danu s Jančím a těsně před vodopádem též Jarušku s Jindřichem. Vodopád má fantastických 400 stop výšky, tedy asi 120 metrů. Fotíme ho a mažeme zpět, ve vysokém „lese“ bude tma dřív než jinde.

Odjíždíme asi v 16:45. Markéta se dozvěděla od rangera, že můžeme jet zpět jinou cestou, o které si myslela, že je neprůjezdná, nemusíme se tedy vracet po vlastní stopě ! Cesta je místy štěrková, ale úspěšně ji zvládáme. Ostatně na Markétině teorii, že každé auto z půjčovny se po čase stává terenním vozidlem, něco rozhodně je: za vysoké půjčovné … proč ne ! Občas jedeme ve skupině 3-4 vozů, občas sami. Silnice se na několik stovek metrů stává dokonce téměř dálnicí, ale to se zase rychle mění na původní rozmlácenou vozovou cestu. Nečekaně tak máme příležitost, pozorovat v padajícím soumraku Haleakalu z druhé strany, odkud není na oficiálních fotografiích moc k vidění.

Ve městě opět zastavujeme na nákupy, ačkoli to nebylo v plánu. Jančí s Danou ještě rostou a tak mají pořád mají hlad. Uvěřili Markétě, že se zastavíme někde na jídlo a nevzali si s sebou zásoby. Nikde jsme ale nezastavili. Naše mládež naštěstí od toho bídně nezhynula ...

Středa 13. 12. 2000, Makena a Lahaina

Snídáme tradičně v 8:15, ostatní hosté si začínají zvykat, že je v tuhle dobu nepustíme ke sporáku ! Tentokrát máme k snídani opravdu specialitu: fialové housky. Markéta o nich říká, že byly vyrobeny z rostliny jménem taro. No - když člověk zavře oči, jíst to jde. Odjíždíme kolem deváté. Cestou si Jančí s Jindrou půjčují boogyboard_y. To se má totiž tak: na Havaji se buď jezdí na „opravdových“ prknech, čili na surfu, nebo na jejich odvaru, totiž na plastikové nebo molitanové desce zvané boogyboard, se kterou si člověk lehne na vodu a čeká, kde s ním vlna flákne o břeh.

Na tapetě se okamžitě ocitá známý americký film „Bod zlomu“, kde se agent FBI jménem Utah vetře do skupiny zločinných surfařů. Zlatá americká mládež se totiž permanentně fláká po plážích a kdykoli jí dojdou peníze, převlékne se za skupinu minulých amerických prezidentů (Carter, Reagan, Johnson, Bush) a jde vykrást předem vybranou banku. Hoši jsou dobře trénovaní a provozují dramatické sporty, jako například hecířský skok padákem, který si otevírají po tříkilometrovém pádu luftem 100 metrů nad zemí a podobně. Na konci právo zvítězí a hlavního negativního hrdinu sežere obrovská vlna, na kterou prý čekal celý svůj mladý kriminální život. Pokud by se ukázalo, že film je dobře prodejný (znali jsme ho skoro všichni), lze k němu natočit pokračování, v horším případě z něj udělat seriál. Stejný trik ostatně použil klasik Arthur Connan Doyle, jemuž taky Sherlock Holmes spadl do vodopádu, když už ho měl plné zuby. Jenže stížnosti plačících čtenářů dorazily až do dolní komory parlamentu, a údajně se měla přimluvit sama královna. A ejhle: ukázalo se, že se pan S.H. v pádu zachytil kalhotama o větev a …ale to už je jiná pohádka, teď sháníme boogyboardy.

Z jedné půjčovny odcházejí Jančí s Danou po ostřejší výměně názorů s prodavačem, kterému (rozbitý?) terminál odmítl identifikovat VISU, vydanou jakousi Komerční bankou – to prý je náš problém a jestli prý nemáme lepší kartu (míněno „z lepší banky“ ?). Nemáme, ostatně všichni její vlastníci tu s ní dosud platili bez problémů. Teprve ve druhé půjčovně nás uznají za dostatečně seriózní, aby nám půjčili kus umělé hmoty v ceně kolem 90 USD. Jedeme na pláž v Makeně. Jaruška zase brblá, že tu nejsou sprchy a že ona se tedy nemůže koupat, protože prý na sobě nesnese uschlou mořskou sůl. Také je tu zataženo a ona se chce opalovat. A vůbec: na milionářské pláži by určitě bylo lepší počasí ! (To tak, mrak určitě vynechá ten její kousek !) Nám se tu naopak líbí: pláž je velká, není tu žádná silnice, písek je nádherně bílý a lidí zatím pomálu.

Napřed s Tomášem zůstáváme ve stínu stromu. Obtěžují nás tu ale mušky. Protože je stejně oblačno a slunce je často pod mrakem, opouštíme raději porost a jdeme hlouběji na pláž. Mušky opravdu zmizí, drží se asi někde v rostlinstvu. Kolem poledne se ostatní zvedají a jedou k oblíbené pláži u milionářských hotelů. Markéta se snaží sehnat pro Danu s Jančím a mne lístky na maorský večer, nikdo další se akce nechce zúčastnit, protože jeden lupen má stát 60 USD. My s Tomášem zůstáváme na pláži do odpoledne s tím, že nás zde zbytek výpravy vyzvedne. Tomáš se snaží fotit podvodním foťákem rybičky (na rozdíl od kajakářské výpravy do klidné, prosluněné zátoky, to dopadne katastrofálně. Voda je příbojem zkalená a na filmu nebude vůbec nic). V půl páté se pro nás stavuje Markéta a skupina se sbírá dohromady. Tomáš se rychle sprchuje, aby smyl sůl. Já na to kašlu. Stejně se spěchá, aby se do 17:00 stihly vrátit boogyboardy. Před půjčovnou nastává menší šok: zavřeno, prodavač odešel o hodinu dřív, než si napsal na dveře, prkna není komu vrátit. Přitom si podle platného úzu může majitel, který se cítí být okraden, strhnout peníze z účtu, číslo platební karty je na jednodenní smlouvě o zápůjčce uvedeno ! Nakonec prkna necháváme ve vedlejší prodejně a doufáme, že se to vysvětlí. Už jsme o tom neslyšeli, tak to snad dopadlo dobře …

Pak přichází další nepříjemné překvapení: maorský večer je odvolán. Museli bychom prý tam být už v půl čtvrté. Mají tu asi pěkný chaos, protože od začátku jsou informace o konání atrakce podivně zmatené a to včetně údajů o cenách, která se od různých zdrojů liší až o 20 USD. Rozhodujeme se, že se zkusíme podívat na koncert na černo od pláže. Možná něco uvidíme. Jedeme do městečka Lahainy, kde se má maorská produkce konat. Markéta nás zadem vede k patřičnému hotelu, kde by se maorští hudebníci měli předvádět, ale nic se tam neděje: tento týden prý maorské večery nejsou. V agentuře, kde se snažila před tím koupit lístky to asi vůbec nevěděli. Havajský bordel konečně slavně vyvrcholil.

Všichni se proto rozcházíme do městečka, kde couráme a nakupujeme památky. Městečko Lahaina je staré, dřevěnné a je záměrně ponechávané ve stavu jako před 100 lety. Historickému významu sídla odpovídá turistický ruch: město je úplně ucpané, skoro 20 minut hledáme místo k parkování. Nakonec nacházíme plácek před místní lidovou knihovnou, kde cedule dovoluje zrovna dnes a zrovna od 19:00 parkování (pokuty v případě ignorování nebo neporozumění informačním cedulím tu prý mohou vyšplhat hodně vysoko). Lahaina je proslulá tím, že je plná galerií. Někde jsou i dvě konkurenční obrazárny vedle sebe a minimálně jednu je vidět na každém rohu. Markétě někde nabízeli obraz za 50 000 USD. Když se vyjádřila, že je to trochu mimo její platební možnosti, udiveně se zeptali: „Ale nějaký peníze přece musíš mít, když jezdíš na Havaj, ne !?“ Kromě obrazáren, otevřených běžně až do jedenácti v noci tu snad každá samoobsluha prodává trička, většinou bohužel s naprosto podúrovňovým designem (zato po 5 dolarech, zejména když si koupíte 4 kusy naráz). Na koupi trička na Havaji jsme nakonec rezignovali. Dokonce ani na letišti se nedalo nic rozumného sehnat. Jindřich s Jaruškou koupili nějaká trička po dvaceti dolarech. Nejlepší kousky jsme nakonec spatřili v „crazy“ prodejně vtipných i méně vtipných dárků. Za tomu odpovídající cenu (až 40 USD za kus !) se dal skutečně sehnat kvalitní T-shirt. Tady jsme ale skutečně přepočítávali dolary na koruny, protože 1600 Kč za kus bavlny … Tomáš celý zájezd provokoval, že chce pravou havajskou květovanou košili (ta stojí dokonce 50 $). Kam by ji ale nosil ? Z provokace na poradu do práce ?

Jinak byly obchody a ulice standardně plné Santa Klausů. Návrat do hotelu po deváté večer jsme skoro uvítali.

Čtvrtek 14. 12. 2000, Oahu Island

Ráno balíme. Snídáme ve čtvrt na devět. V 9 odjíždíme na letiště Kahului. Markéta vrací naše vozítko klasicky s plnou nádrží. Odlétáme od brány 15. Tentokrát je podezřelá moje fotobrašna.

Naše letadlo má letět v 10:20, ale je o 10 minut zpožděno, protože následující let byl zrušen a cestující je třeba nacpat do jednoho eroplánu. Tentokrát si všichni sedáme na levou stranu, bude tam prý vidět slavný přístav Pearl Harbor. Povedlo se, nějaké fotky snad vyjdou !

Přistáváme asi po 20 minutách v Honolulu na ostrově Oahu. Dovolená se úděsně zkrátila na poslední 3 dny.

Markéta jde půjčit vůz. Je to tentokráte Plymouth. Je v něm trochu víc místa než ve Fordu, který jsme měli na předcházejících ostrovech. Jedeme se ubytovat do hotelu Waikiki Beachside, ve kterém jsme bydleli už po příletu.

Po krátké pauze na vybalení jedeme bez Jarušky s Jindřichem. Ti už jsou prý v Honolulu jako doma, protože zde byli během předchozího navazujícího zájezdu do Tichomoří. My ostatní jedeme na Hanauma Beach, do rybí rezervace, kde zase šnorchlujeme. Je tu písečná pláž. Dno samotné zátoky je místy písčité, místy porostlé korály. Zátoka je hodně mělká, nad korály se plave dost těžko. Tomáš s sebou na korálu pěkně majzne a Markéta mu Septonexem musí ošetřit ošklivou odřeninu na boku. Prorokuje přitom, že se mu to bude hojit měsíc, korál je „živý“ spoustou mikrobů a rány mají ve zvyku se ošklivě zanítit, ale prý je to k přežití.

Pláž je plná lidí, kteří pozorují barevné rybky . Pro ty nejlínější z nich dokonce jezdí od parkoviště kyvadlová doprava k pláži, přitom se jedná o cca 300 metrů do kopce s převýšením stěží 30 metrů ! No nedejte dolar za takové pohodlíčko !

Zatahuje se a začíná trochu pršet. Odcházíme k autu. Tomáš nemůže najít hodinky a snubní prstýnek. Myslí si, že je ztratil na pláži cestou ze sprch, kde se převlékal. Necháváme sice záznam ve zdejší kanceláři, ale asi to bude k ničemu. Tohle byl teda drahý výlet ! Copak hodinky, těm je přes 20 let, ale ten prstýnek …

Kolem páté se s blbou náladou vracíme do hotelu. Vzhledem k zatažené obloze vynecháváme plánovanou vyhlídku z Diamond Head. Večer jdeme do ulic Waikiki. Procházíme různé místní obchůdky, ale trička se nám zase nikde nelíbí a do dražších nákupů se nám nechce. Zaznamenáváme, že pseudoprostorová promítací technologie EMACS, kterou Tomáš krátce před odjezdem na dovolenou shlédl na služební cestě v Berlíně, už dorazila i do Honolulu

EMACS je výraz pro zakřivenou projekční plochu od stropu po podlahu a kousek přes, takže obraz je všude, kam otočíte hlavu. Film pro EMACS se snímá speciálními kamerami se 4 objektivy do 360 ^o. Pochopitelně se to používá k efektním závěrům, ve kterých se na troskotající loď zřítí 20 tun vody z překlápějící se vlny, kde spadnete spolu s kamerou do Niagarských vodopádů, kde v kosmu létáte s kapitánem Kirkem nadsvětelnými tunely (obzvláště působivé!), nebo kde na Vás nabíhá smečka splašených nosorožců. K filmu pochopitelně patří příslušně kvalitní zvuk. Produkcí typu EMACS není dosud mnoho, ale stojí za shlédnutí i přes svou cenu (v Berlíně to bylo 13 DM za 45 minut projekce). Pokud si inteligent nechce zadat nějakou bezduchou kosmickou střílečkou, klidně může jít na historickou rekonstrukci stavby egyptské pyramidy. Většinu kvalitních titulů zatím produkují asi pouze v National Geographics …

Pátek 15. 12. 2000, Pearl Harbor

Ráno odjíždíme po snídani krátce před půl desátou. Jedeme s Markétou pouze my dva s Tomášem. Jindřich s Jaruškou už program absolvovali na závěr své předcházející dovolené a dnes se chystají na pláž. Dana s Jančím míří rovněž na pláž a dnešní program se rozhodli vynechat.

Jedeme napřed do Bishopova muzea, kde je sbírka, ukazující kulturu původních obyvatel Havaje a Tichomoří vůbec. Získáváme nějakou slevu, protože s půjčeným autem na Havaji dávají poukázkové kupony na různé akce, asi je to dobrý kšeft pro pronajímatele vozů. Markéta má sice kuponů několik z předcházejících výpůjček aut, ale je potřeba předložit též klíčky od auta, takže se dá fikaně použít pouze jeden. Markéta sama do muzea jít nechce, byla tam s předchozími výpravami už asi 5x.

Dostáváme jakési identifikační samolepky, které připlácneme na trička. To je docela vtipné opatření, každý pracovník muzea okamžitě vidí, že jsme platící návštěvníci.

Chceme začít půlhodinovou prohlídkou s průvodcem. Po chvíli to ale vzdáváme, protože ve skupině převažují malé děti a průvodce přizpůsobuje výklad jejich znalostem a otázkám. Tím se výklad zvrhne k povídání o madam Bishopové, domorodé manželce pana místodržícího a o tom, jak se v její době (ne)chodilo do školy. Jdeme tedy na prohlídku sami. Představení havajských zpěvů a tanců je poněkud vlezle zahájeno evropskou koledou, což nás dost rozladí a tak oba odcházíme na galerii. Většina expozic včetně naučného programu o rostlinných a zvířecích společenstvem, zavlečených kolonisty v různých stoletích na Havaj, by si žádala nejméně několikahodinovou návštěvu, tolik času nemáme. Úplně nakonec sledujeme show v planetáriu, jak se orientovat dle hvězd, proč jsou velké teleskopy zrovna na Mauna Kea a podobně. Planetárium je zmenšeným modelem toho v Královské oboře v Praze. Dokonce si chvílemi myslíme, že rozumíme výkladu, ale asi ne zase až tak moc podle toho, že malé děti, rozesazené porůznu v sále mezi námi, jsou podle astronomova povídání odhalit na simulaci otáčející se noční oblohy Polárku, která se přesunula skoro o 180 stupňů (my jsme si s Tomášem ani neškrtli). Mimochodem – ta dokonalá osmimetrová zrcadla na Mauna Kea slouží k tomu, že na ně nejvýkonnější počítače soustřeďují slaboučké světlo vzdálených galaxií a různě je zesilují. Každý návštěvník projekce dostal malé zrcátko a během výkladu byl instruován, aby se společně s ostatními lidmi v sále pokusil soustředit světlo do jediného bodu kupole. Když se to všem konečně jakž takž podařilo, byl výsledný světelný paprsek skutečně silnější než jednotlivá prasátka.

Po prohlídce odjíždíme do Pearl Harboru k národnímu památníku Arizona. To je stará bitevní loď z roku 1916, která byla několikrát modernizována a která dostala 7.12.1941 přímý zásah japonskou pumou do skladiště střeliva. Ke dnu šla během 2 minut a vzala s sebou 1700 námořníků, víc než polovinu všech obětí japonského útoku. Loď zůstala na místě a dodnes slouží jako pohřebiště všech námořníků, kteří Pearl Harbor tehdy přežili a projeví zájem „vrátit se“ ke svým kamarádům (popel z mrtvých se vsypává do lodi vždy na výročí útoku a je to pokaždé velká událost – rozhodně je lepší v tu dobu v Pearlu chybět). Spolu s Arizonou se potopilo dalších 6 nebo 7 válečných lodí. Chlouba amerického námořnictva, letadlové lodě, nezbytné k vedení moderní války na rozlehlých plochách Pacifiku bez letišť, byly náhodou právě v tu dobu na širém moři. Jejich záchrana, nečekaná pro obě strany, se stala jazýčkem na misce vah po počátečním překvapení v prosinci 1941.

Skoro to vypadá, jako by se nejvyšší vedení nechalo chytit se spuštěnými kalhotami úmyslně, protože těžké ztráty v Pearlu způsobily národní šok, po němž prezident Roosewelt přestal mít potíže s domácím izolacionistickým hnutím. To mu svazovalo ruce například při pomoci těžce zkoušené Velké Británii …

Prohlídka národního památníku je zadarmo. Patří k ní čtvrthodinový film o japonském útoku. Pak nás zavezou k Arizoně. Z lodi samotné je vidět jen 3.střelecká věž, zbytek trupu leží pod vodou. Památník je postaven napříč vraku. Obsahuje mimo jiné pamětní desky se seznamem jmen námořníků, kteří na lodi zahynuli při útoku.

Dál nás Markéta bere k vyhlídce na Kolekole Pass, kudy k Pearlu přiletěly útočící japonské bombardéry. Je to ale vojenský prostor. Ve druhé bráně nás zastaví samopalný americký seržant v maskovací uniformě a nekompromisně chce po nás doklad, že patříme k armádě USA. Jezinka Markéta se ho snaží ukecat, že se jenom koukneme, jenom prstíčky ohřejeme a hned zase půjdeme. Strážný ve flekaté uniformě se sice zdvořile usmívá, ale je neoblomný. Musíme se vrátit. Markéta říká, že už ji sem čtyřikrát pustili. Buď jsme tedy narazili na opravdový zelený mozek, nebo zostřili dohled. Zajímavé je, že až do předložení průkazu jsme vůbec nebyli podezřelí, protože vojáci jezdí do zóny cvičit v civilu a mundůr si navlékají až za ohradou. Potkali jsme několik civilních aut a všechna řídili „normálně“ vypadající ostří hoši.

Vracíme se tedy z neúspěšného nájezdu a zastavujeme nedaleko brány na malém parkovišti. Vede odtud krátká cesta do strmého kopce na jiné vyhlídkové místo, abychom přístupové údolí k Pearlu alespoň trochu viděli. Při plánovitém ústupu z vojenského prostoru se nám omylem podaří vjet do kasáren americké armády. To je legrace ! Pokud člověk nechce střihnout nějakou jednosměrku, vypadá to, jako by ze zdejšího bludiště nevedla žádná cesta ven ! Že by zrovna probíhal nábor holubů ? Úplně vidím, jak nás odtud nějaký český politik zkouší vyreklamovat ! Poté, co asi 3x marně objedeme buzerplac, se nám podaří s odřenýma ušima nějak vykličkovat.

Cestou zastavujeme u Burgera na občerstvení ještě ve vojenském okrsku, abychom pak pokračovali směrem k ananasovým plantáže firmy Dole.

Až do zaparkování před plantážemi se nás těsně drží hlídkový vůz policie, asi se naše pojíždění po kasárnách někomu nezdálo a sledují nás. Čekáme s napětím, kdy zapnou maják a přitlačí nás ke krajnici, Markéta začíná být nervózní. Po několika minutách ale o nás ztrácejí zájem, asi si ověřili v půjčovně podle našeho čísla, že jsme pouze vedrem zblblí turisté z Evropy.

Na plantáži pana Dolea prohlížíme různé druhy ananasů. Je jich asi desítka druhů, ale k jídlu se hodí opravdu jen jeden, z ostatních se dělá krmivo pro dobytek, nebo hnojiva. To je pro nás neznámá informace. U plantáží je „podniková“ prodejna, ve které se dá koupit plno blbostí, u kterých lze občas jen s velkou dávkou fantazie odhadnout, co mají společného s ananasy. Dokonce i sama plantáž má prý při pohledu z letadla tvar ananasu. Dokonalost sama až do detailu ! Vracíme se zpět do hotelu.

Večer při západu slunce je sraz na pláži. Markéta připravila pohoštění – zmrzlinu, lupínky, ananas a jahodovou limonádu. Zmrzliny je koňská dávka. Nemůžeme to dojíst, Markéta nás trochu přecenila. Něco vyhazujeme, něco vrazíme do lednice v pokoji, on to nějaký hladovec po nás rád dojede. Večer končíme opět procházkou po Waikiki.

Sobota 16. 12. 2000, Domů, do Evropy, do Prahy, do …

Ráno v 7 hodin odjíždíme na letiště. Jindřich s Jaruškou odlétli už dříve s Air New Zealand přes Londýn. Budou v Praze 2-3 hodiny před námi, vstávali kvůli tomu ve čtyři ráno. Markéta vrací auto. Sama letí později na Maui za Míšou. Pokud se jí podaří sehnat australské vízum, pojede po vánocích na Havaji na dávno naplánovanou dovolenou na nejmenší kontinent. Nechce se jí prostě letět do Evropy a v lednu zase zpátky kolem celého světa. S australským vízem jsou však problémy, ve Vídni chtěli žadatelku vidět osobně, protože je v „nebezpečném věku“, ale nakonec se to snad nějak ukecalo. Akorát kvůli tomu musela poslat asi stovku SMS, nějaké faxy a absolvovat několik telefonních hovorů, vypočítaných tak, aby byl zrovna den tam, co volá.

Jdeme k přepážkám Delty. Napřed musí projít zavazadla přes testovací box a dostanou bezpečnostní certifikát. S našimi palubenkami jsou ale problémy, klekl zdejší letenkový systém (!)

Nakonec dostáváme palubenky jen na let do Los Angeles. Další prý dostaneme tam. Dana s Jančím, kteří byli ve frontě před námi a dostali se na řadu těsně před tím, než se programy definitivně odporoučely (byl jen pomalý response time), mají palubenky až do Prahy. Smůla. To bude cesta !

Jdeme k bráně 22, odlétat máme v 9:45. Letadlo je přeplněné, dokonce jsme zaznamenali, že dva pasažéři měli palubenky na totéž místo, asi následek poruchy, ale „nějak“ se to vyřešilo. Letíme Boingem 767-400ER. Máme asi čtvrt hodiny zpoždění. Za sluchátka se tu platí 5$, asi to berou jako kino. Do „eLeJ“ přilétáme včas (17:15, tj. 15:15 času Honolulu). Od Markéty jsme dostali na rozloučenou místo květinových věnců mušličkové náhrdelníky, podle kterých jsme snadno identifikováni jako příchozí z Havaje. Obsluha bezpečnostního detekčního rámu roztáhla v Los Angeles okamžitě ústa k úsměvnému pozdravu“ „ALOHA“ !

Po příletu hledáme přepážky Air France, abychom dostali další palubenky. Je to dost velké dobrodružství, žádné nemůžeme nalézt. Nakonec se doptáním dozvíme, že je nutno opustit tuto budovu a přeběhnout pěšky do té vedlejší, která odbavuje mezinárodní lety.

Air France sice nacházíme, ale přepážky jsou úplně opuštěné. Stojí tam však dva lidé ve frontě a tvrdí, že asi za půl hodiny otevřou, tak čekáme, na paniku je ještě dost času. Ve stanovenou dobu skutečně přichází osádka přepážek. Prakticky všichni jsou Singapurci nebo Číňani, no jo, podřadná práce u pultu !

Náš případ se zdá komplikovaný, vyřízení trvá dost dlouho. Nakonec dostáváme palubenky až do Prahy. Ptáme se na zavazadla v Paříži. Odpověď úředníka pochopíme ale každý jinak. Moc času na případné vyzvednutí tam rozhodně nebude. Jdeme k odletové bráně 105, procházíme pak ještě různými částmi letiště. Času je dost. Odlétat máme ve 21:25. Čekáme na boarding time ve 20:40, ale čas nástupu je stále oddalován. Nakonec se asi v půl desáté otevře vstup do letadla, které odněkud přiletělo zpožděně. Nastupuje nás jen málo a na nástup se spěchá. Letadlo (Boeing 747-400) je už dost hustě obsazeno. Máme místa za dělící přepážkou. Sotva dosedneme a uplacírujeme nad hlavu zavazadla, prosí nás letuška, abychom se přemístili a pustili na svá místa rodinu s malým dítětem. Na přepážku se totiž dá uchytit nějaký stolek, na kterém může kojenec celou cestou ležet, aby ho máma nemusela držet 11 hodin na klíně. Místa si samozřejmě vyměňujeme. Skoro nám nová lokace vyhovuje lépe, i když je pravda, že přepážka před vámi se na člověka nemůže nečekaně sklopit jako sedačka před vámi a je tu i víc místa na nohy.

Letuška, rozradostněná tím, že jsme nedělali potíže a dokonce jí snad i rozuměli, nám po startu přináší odměnou 2 balíčky kanastových karet s logem Air France.

Po startu nám rozdají jídelní lístky a pak roznášejí jídlo. Potom nás naštěstí nechávají spát. Standardně se promítá „cosi“ na obrazovky, na co taktéž standardně nelze koukat.

Mezi filmy jsou vkládány návody na cvičení ve stísněném prostoru turistické třídy. Asi je to reakce na „syndrom economy class“, tedy nečekaná úmrtí zdánlivě zdravých lidí při dlouhých přeletech. Naposledy podle novin zemřela nějaká osmadvacetiletá Angličanka při přeletu z Austrálie do Evropy. Jde o to, že se krev při dlouhých hodinách nečinnosti v žilách skoro zastaví a při určitých zdravotních dispozicích se v ní mohou vytvořit tromby, které Vás zabijí, až se dostanou do srdce. Cvičení jsou jednoduchá, skládají se z protahování různých částí těla tak, abyste pokud možno nevyrazili zuby spolucestujícímu. Různě se přitom propínají končetiny a člověk se zhluboka nadechuje. Předcvičuje pochopitelně kráska, se kterou by každý chlap rád strávil několik chvilek v chambre separee. Ona však zůstává na plátně a člověku je navozována představa, že se s ní veze na přídi soukromé jachty a ne v útrobách řvoucího maxiletadla. Ke cvičení je instrukční letáček, kdyby měl snad někdo zájem ! Předesílám, že soukromé telefonní číslo krásné cvičitelky tam určitě není.

Neděle 17. 12. 2000, Zase doma

Před přistáním v Paříži dostáváme ještě jedno menší jídlo. Přistáváme asi v 17 hodin středoevropského času (8 hodin času LA) v Paříži opět na letišti Charlese de Gaulla u haly „C“. Zde se opět zajímáme o naše zavazadla. Na našich zavazadlových lístkách není totiž uvedena cílová destinace Praha. Může to klidně být i tím, že průvodky někdo chvatně urval z tiskárny. Úřednice se dívá do počítače a říká, že se máme starat až v Praze (v L.A. podle mě tvrdili pravý opak, takže Tomáš zřejmě rozuměl lépe).

Přejíždíme autobusem k hale „B“. Odletět bychom měli v 19:10 z brány B30. Bloumáme tedy po hale. Nakonec přicházíme k bráně B30, kde se dozvídáme, že letíme z brány B23, i když na tabulích i odletových obrazovkách je něco jiného. Jdeme tedy k bráně B23, kde je ještě uveden Istanbul. Zrovna někoho letícího do Istanbulu posílají zase někam jinam. Inu, turecké hospodářství: políčka čistě obdělaná …

Čekáme až téměř do doby odletu. Teprve pak nás začínají pouštět do znovu opožděného letadla. Na odletové dráze je šílená tlačenice, jen z místa, které vidíme z okének, je vidět 6 nebo 7 nastartovaných strojů před námi, které se řadí před prahem dráhy, aby v minutových intervalech šly do vzduchu. Tenhle brajgl může řídit jen počítač, člověk by to nezvládl. No a když klekne … Z ostatních stojánek se tlačí další nešťastníci, je tu sbírka letadel nejrůznějších typů a velikostí. Žádnému se už nelíbí Paříž. Kapitán hlásí, že byly zaměněny příletové a odletové dráhy. Proč, to neříká, nebo jsme nerozuměli. Možná se otočil vítr. Nakonec odlétáme asi ve 20 hodin.

V Praze přistáváme asi ve 21:15. Neúměrně dlouho čekáme na zavazadla, a procházíme celnicí. Vyhlížíme "adventurníka" Jiřího , který si má přijet pro vyúčtování od Markéty. Po chvíli se odněkud vynořil a divil se, kde se tu bereme, že nás přehlédl. Vzal si vyúčtování a odvezl nás na metro na Hlavním nádraží. Vzkazy od Markéty prý převzal až dnes kolem páté hodiny, kdy už měla přilétat Jaruška s Jindřichem. Ti vezli bednu s nádobím a jeden z Markétiných batohů, protože Air New Zealand má vyšší limit pro nadváhu zavazadel. Protože i tady bylo nějaké zpoždění, málem se s nimi minul. Vezl jim také zavazadlo, které odeslali na konci první části dovolené. Vykládá horké novinky z naší nelichotivé politické situace, většinou je známe z internetu.

Doma našel Tomáš při vybalování ztracené hodinky a snubní prstýnek, byly zastrčené v boční kapsičce jeho ledvinky. Celkové ztráty se tedy smrskly na 1 kávovou lžičku, ztracenou na pláži ve Waikiki. Byla to krátká, ale výživná dovolená.

H A W A I I

O B S A H

Hawaii

Středa 29. 11. 2000, Adiée Europe !

Čtvrtek 30. 11. 2000, Honolulu

Pátek 1. 12. 2000, Kauai

Sobota 2. 12. 2000, Kokee Lodge

Neděle 3. 12. 2000, Waimea Canyon

Pondělí 4. 12. 2000, Vzhůru na Big Island

Úterý 5. 12. 2000, Sopky a hvězdárny

Středa 6. 12. 2000, Smolný Mikuláš

Čtvrtek 7. 12. 2000, Puu Huluhulu

Pátek 8. 12. 2000, South point, Green Sand Beach a továrna na kávu

Sobota 9. 12. 2000, Odlet na Maui

Neděle 10. 12. 2000, Kajaky

Pondělí 11. 12. 2000, Haleakala

Úterý 12. 12. 2000, Road to Hana

Středa 13. 12. 2000, Makena a Lahaina

Čtvrtek 14. 12. 2000, Oahu Island

Pátek 15. 12. 2000, Pearl Harbor

Sobota 16. 12. 2000, Domů, do Evropy, do Prahy, do …

Neděle 17. 12. 2000, Zase doma