O B S A H

Základní  informace

Geografické údaje

Repúblíca del Perú je třetí největší země Jižní Ameriky (1 285 261 km²). Má pouze 2 procenta orné půdy, zbytek jsou hory a pouště (na západě) nebo pralesy Amazonie na východě. Země se dělí na 3 výrazně odlišné části:

·       Costa

Je úzká stuha horských pouští o délce 2250 km podél pobřeží Tichého ocenánu. Zabírá 11 % země. Žije tu, nikoli překvapivě, 44 % obyvatelstva. Voda kondenzuje na déšť pouze mezi červnem a říjnem. V oblasti lomas přebírají mlžná luka vodu přímo ze vzduchu, což musí stačit k pěstování ovcí a lam.

·       Sierra

Jsou nejvyšší hory (Huascaran má 6786 metrů, ale je tu přes 20 dalších šestitisicovek). Průměrná výška území je zde 3000 m. Toto území zabírá 26 % rozlohy Peru a  žije tu 50 % obyvatelstva. Řeky odtud tečou výhradně na východ, tedy do Amazonie. Jsou tu však i bezodtoké pánve, například jezero Titicaca. V oblasti je  vysoká seismická aktivita, pročež zde domy vyrůstají maximálně do 3.patra. Místy je takové stavební omezení dokonce nařízeno zákonem, platným od časů Inků. Vzhledem k chudobě obyvatelstva a úlevách na daních v době stavby domu, jsou tu skoro všechny domy rozestavěné a bez střechy. Z většiny budov proto permanentně čouhají armovací dráty. Staví se většinou z betonu.

·       Selva

Je džungle ve východní části And. Nejdůležitějšími řekami jsou přítoky Amazonky Ucayali, Urubamba, Apurímac, Maraňon. Území zabírá 62 % rozlohy země a žije tu zbylých 5 % obyvatelstva. Horské silnice, padající do džungle, jsou v období dešťů prakticky neprůjezdné. 80 % zásob ropy, vzácných dřevin a černého uhlí jsou skryty v pralesích a úspěšně svádí k drancování Amazonie.

Demografické údaje

V Peru žije podle posledního sčítání asi 22,3 miliónu lidí. Meziroční přírůstek obyvatelstva je 2,5 %. Náboženství je nejčastěji římskokatolické (zřetelný vliv španělské kolonizace). Úředním jazykem je španělština. 70 % lidí žije ve městech většinou ve velice bídných sociálních podmínkách, tedy bez tekoucí vody a elektřiny (předchozí hodnocení je vystavěno na hledisku současného, civilizací zhýčkaného Evropana, místní lidé to vždycky tak striktně neberou).

13 % lidí je negramotných. 3 milióny obyvatel jsou Indiáni Kečua a Aymara, rozdělení do 40 - 50 etnických skupin. Většinou ani neumí španělsky. Mluví proto kečuánsky, což je původní jazyk Inků. Nejchudší vrstvy obyvatelstva mají hodně dětí, protože setrvačnost je učí, že jich půlka v dětském věku umře. Zbytek se pak už dožívá vysokého věku. Průměrný věk dožití je 80 let.

Z historie

Historie Peru je prakticky neznámá a rozhodně obtížně zkoumatelná. Původní obyvatelstvo nevynalezlo písmo. To, co začali psát španělští kolonizátoři, je pouhá směsice mýtů o inckých dobách, propagandy a folklórního braku. Památky se rozkrádají úděsným tempem (viz dále odkazy na kriminalitu), z vykrádání jakékoli nově objevené památky se stal pomalu národní sport. Častá zemětřesení dokážou zničit celá města. Od rovníku směrem k jihu teče mořský proud El  Niňo, který čas od času způsobuje katastrofální záplavy (naposledy v roce 1983, kdy byly povodně i na jinak zcela suché planině Nazca). 

Dnes se soudí, že první obyvatelé Peru byli potomky lidí, kteří překročili Beringovu úžinu a postupně obsadili celou Ameriku. Nejstarší kosterní pozůstatky jsou datovány do období 7 500 let př. n.l. (Cimrman by to upřesnil na 21.3.7500 odpoledne, plus mínus 1000 let). Nejstarší nalezená vesnice je z období kolem roku 2 500 př. n. l. Do té doby se tu nejspíš kočovalo. Domestikovaly se lamy, psi a ovce. Pravděpodobně klimatické změny po roce 2 000 př.n.l. přinutily Indiány k většímu nástupu aktivního zemědělství. Od roku 900 př. n. l. se vyvíjejí kultury Chavín a Sechín s vyspělou architekturou a řemeslnou výrobou. Největšího rozmachu v předkřesťanské době dosáhla kultura Nazca zhruba 200 let před naším letopočtem. Jejich současníky byla kultura Moche se značnými vojenskými a organizačními ambicemi. V období 600 - 1000 našeho letopočtu vzrůstá význam kultury Tihuanacu blízko jezera Titicaca, která byla rozbita následnickou říší Inků.

Inkové dovedli organizaci říše na vrchol možností. Říše byla spojena silnicemi, přestože Inkové neznali kolo a armádu přesouvali pěšky. Jakákoli zpráva se však dostala kamkoli do říše do 5 dnů, což občas překonává i parametry dnešní České pošty a to i na lince Praha - Brno. Zakladatel říše byl mytický král Manco Capac a jeho sestra Mama Ocllo. Absolutního rozmachu dosáhla říše těsně před příchodem Španělů v 15. stolení n.l. Nejvýznamnějšími inckými vládci jsou Viracocha a jeho syn Pachacuti, kteří se zasloužili o největší územní zisky (územním ziskem je přirozeně míněna vítězná válka proti okolním národům).

V následné občanské válce, vyvolané sporem 2 bratrů Huascara a Atahualpy se říše skoro rozpadla. Do toho vpadl Pizzaro, který Atahualpu zajal, posléze nechal „popravit“ (říkejme tomu raději vražda, to je přesnější). Zbývající náčelníci se stáhli do hor a uchýlili se k partyzánské válce, která většinou Španěly neohrožovala natolik, aby se s ní rozhodli skoncovat velkým a drahým nasazením armády. Až do dnešní doby Indiáni povstali výrazněji proti Španělům 2x. V roce 1780 se postavil do jejich čela Túpac Amaru, údajně potomek vládnoucího rodu. Povstání bylo po počátečních úspěších rozdrceno a vůdcové byli popraveni. V roce 1814 se odehrál druhý pokus, který dopadl ještě hůře a rychleji než ten první. Do toho začala v roce 1810 válka jihoamerických kolonií za nezávislost, vedená Simonem Bolívarem a San Martínem. Roku 1821 byla vyhlášena nezávislost Peru právě San Martínem. Oba vojevůdci se setkali v Limě a rozdělili si sféry mocenského vlivu (Bolívar si "vzal na starost" dnešní Bolívii). Následovala válka mezi Peru a Španělskem v roce 1866 a „ledková“ válka v letech 1879-1883 s Chile, kterou Peru prohrálo a přišlo tím o cenná území na jihu. 

Politické zřízení, měna, vlajka

Perú je republika v čele s prezidentem. Za legislativu odpovídá kongres, skládající se ze senátu (60 míst) a komory zástupců (180 míst). Volební povinnost je mezi 18 a 60 roky, prezident je volen na 5 let a smí být ve funkci maximálně 3 období. Poslední ústava byla schválena v roce 1979.

Vlajka je směrem od žerdi složena z barev „červená-bílá-červená“. První červeň symbolizuje krev, prolitou Peruánci, bílá barva je mír a druhý červený pruh symbolizuje krev, prolitou Španěly. Peru vyhlásilo svoji nezávislost před 177 lety. Každoroční oslavy jsou velkolepé, ale jejich scénář není jednotný. Někde se slaví fiestou, někde žranicí.

Měna je tak zvaný SOL. Do jednoho amerického dolaru se vejdou přibližně 3 soly.

Prezident Fujimori - zvláštní kapitola v dějinách Peru

Prezident Fujimori je Japonec narozený v Peru (mezi jeho odpůrci se mu prý ironicky přezdívá „Číňánek“). Nemá příbuzné a vládne v rozporu s ústavou, v podstatě direktivně, sám. Vzhledem ke své osobní samurajské statečnosti se atentátu nebojí a nelze ho ani zastrašit útoky na jemu nejbližší osoby. Jeho styl vlády by šel snad nazvat „osvícenou diktaturou“. Fujimori je u moci už 3. funkční období a usiluje o změnu ústavy, aby mohl vládnout doživotně. Prostě si nehodlá pustit kohokoli za záda. Nástupce si nevychovává a nikdo neví, co bude po jeho smrti. Není vyloučeno ani zhoupnutí vývoje zpět k terorismu, což by byla bez debat národní katastrofa s důsledky pro celý svět. Paralela s chilským Pinochetem je evidentní, jenže v Chile už Pinocheta od diktátorských nebo k diktatuře vedoucích funkcí skoro odstavili.

Prezident je v celé zemi skutečně populární osobnost, která získala body hlavně dlouholetým vítězně zakončeným bojem s původně intelektuálsky univerzitní, a posléze defakto celonárodní zločineckou teroristickou organizací Sendero Luminoso, smutně proslulou Světlou stezkou (po slovensky „Svetlý chodník“). Potlačení rozbujelého terorismu bylo dosaženo za cenu masivního porušování demokracie. Fujimori, opět podobně jako Pinochet, pustil ze řetězu armádu. Za údajný kontakt části obyvatel s teroristy byly doslava vystříleny celé vesnice, plné nevinných lidí. Soudy byly pouze stanné a nejčastější úmrtí podezřelé osoby bylo „zastřelen na útěku“, tedy zezadu. Běsnění skončilo před 6 lety. Poslední dozvuk, poměrně nedávné obsazení japonského (sic !) velvyslanectví, byl také zakončen nekompromisním vybitím útočníků, ze kterých nepřežil nikdo. Fujimorimu to ani nikdo moc hlasitě nevyčítal. S potlačením terorismu však souvisí přežívající vysoká kriminalita.

Slovníček základních pojmů

Vzhůru do Peru

Středa 8.7.1998. Start

Máme schůzku v 17:15 na Ruzyni s Radimem. Radim jede jako druhý průvodce (první je etnografka Olga, která odletěla se zbytkem skupiny se společností Alitalia). Naše skupina čítá pouze 7 statečných, kteří se odhodlali letět se společností Aeroflot. Začátek vypadá téměř "západně": letíme úplně novým Boeingem 737-400. Letadlo vypadá jako by je někdo zrovna vybalil z krabice, předtím převázané mašlí. Sluchátka s 10 palubními kanály naslouchají a letadlo letí klidně po dobu 2,5 hodiny do hlavního města Ruské říše.

S odletem byly ovšem administrativní potíže: start byl naplánován na 19:15, ale vzhledem k problémům s letenkou jiného pasažéra, údajně Rusa, odlétáme o půl hodiny později. Pilotům se cestou zpoždění podaří téměř dohnat, protože přilétáme skoro podle plánu. Jelikož se pohybujeme proti rotaci planety, ztrácíme 2 hodiny a přistáváme v 0:12 místního času. Další start bude následovat za 3 hodiny.

Čtvrtek 9.7.1998. Přelet

Odlet do Limy přes Havanu je ve 3:35 moskevského času. Na letišti jen těžko hledáme místo k sezení. Napřed jsme společně s opilci vyhozeni z nějaké restaurace, která o půlnoci zavírá, ale nakonec úspěšně nalézáme několik sedadel v tranzitu. Po chvíli přichází několik dalších Čechů, kteří jedou do Peru po vlastní ose. V důsledku tohoto setkání se dozvídáme například další podrobnosti o účinnosti kurare, mohou se nakonec hodit !

Letíme strojem IL 96-300. Nevypadat tak válečně, trochu by tento stroj připomínal starý známý Boeing 747. Je v něm místo na nějakých 300 sedadel, což je zbytečný komfort vzhledem k velikosti kabiny. Vnitřek prostoru pro cestující je hangár, do kterého by se po odstranění sedadel vešly odhadem tak 3 tanky T-72. Video chybí, sluchátka také, ostatně v opěradlech podezřele jednoduchých křesel nejsou ani konektory. Nouzové pomůcky, jako plovací vesta, kyslíkové masky, lampička, to všechno je umístěno v sedadlech. Vše nasvědčuje skutečně tomu, že by četa montérů dokázala letoun proměnit za půl dne práce v dopravní vojenské letadlo (později nás poučení informovali, že je to opravdu jen dojem, tento typ stroje NEMÁ zadní sklápěcí rampu, pročež například ty tanky by se neměly kudy dostat dovniř).

Dojem vojenského původu přesto posilují obrovská křídla, která jsou snad o třetinu větší než u amerických strojů. Takže milý IL 96-300 je buďto z olova, nebo jeho pasažéři tvoří jen směšnou náhradu za původně projektovanou nákladní kapacitu. Motory americké provenience jsou umístěny pod křídly, což odpovídá modernímu trendu (dřív se dávaly k ocasu, ale od toho se ustoupilo). Přestože sedíme nad křídlem, a to sedí vzhledem k jejich rozměrům skoro každý, není motory zdaleka slyšet tolik, jako u amerických modelů letadel.

Ihned po startu dostáváme večeři. Celou cestu se ozývá nepříjemný zvuk gongu a svítí zelená světla v panelu nad hlavami, kde jsou uložena příruční zavazadla. Zřejmě je to technická moucha, protože osádka chodí bez nejmenšího vzrušení světýlka zase zhasínat. Budí to dojem, že jakýkoli pohyb zavazadel nad našimi hlavami vyvolá signál, že se otevírá skříňka a že nám něco tudíž může spadnout na hlavu (celou cestu nespadla ani zavazadla, ani letadlo). Po večeři nás obsluha nechá vyspat.

Asi v 10:40 moskevského času dostáváme snídani. Před ní se můžeme umýt poněkud atypickým způsobem:  místo obvyklého navoněného ubrousku vpustila ruská tradice do kabiny zvyk ze sauny, totiž napařený ubrousek, který letuška podá cestujícímu pinzetou z tácu. Je to docela příjemné, protože standardní voňavé ubrousky bývají vyschlé. Horkým ubrouskem se dají otřít nejen ruce a obličej, ale i krk.

Kolem 15. hodiny moskevského času dostáváme malé občerstvení: buchtu a kafe nebo čaj. Asi v 16:30 moskevského času přistáváme v Havaně na letišti José Martí. Tady je ovšem 8:30 ráno. Odlet má být v 11:05 místního času.

Procházíme se po tranzitu a čekáme. Zatím je letadlo natankováno a vymění se posádka. Do letadla odcházíme včas, ale dlouho čekáme na povolení ke startu, takže nakonec odlétáme asi v 11:30.

Let do Limy má trvat 4 hodiny a 50 minut. Oběd (kuře) začíná pět horkými ubrousky. Letadlo je teď téměř prázdné, všichni ruší poradci evidentně vystoupili v Havaně.  Rozesazujeme se k okénkům. Před koncem letu vyplňujeme vstupní formuláře pro ouřady v Limě. Přistáváme v 15:15 místního, to je v 16:15 havanského času. Seřizujeme hodinky, konečně to má už cenu. Doba vykloubená z pantů přestala šílet.

Procházíme kontrolami, vybíráme zavazadla (kupodivu došla všechna). Už na nás čeká taxík do hotelu, ve kterém už sedí zbytek skupiny. Stroj společnosti Alitalia přiletěl několik hodin před námi a jeho pasažéři šli strávit hluchý čas do Národního muzea. My muzeum uvidíme až na konci zájezdu, protože Italové zase pro změnu odletí dříve a my budeme čekat v Limě do večera na ruskou flotilu, pardon, na Aeroflot.

Před letištěm se nám s odvozem do hotelu nabízejí konkurující si dopravci. Máme tu však soukromý autobus, najatý naším ubytovatelem a tak jsme ušetřeni výběru z nepřeberné nabídky.

Okamžitě po výjezdu na silnici shledáváme, že se tu jezdí vpravo jako v Evropě, zato se značným troubením. Jezdí se na všem, co má kola, i kdyby měla být k nápravám přichycena řetěze. To není vtip, viděli jsme věci, proti kterým by jakýkoli bolševický technický skanzen vypadal jako „vystavka dostiženij sovreměnnoj těchniky“. Zdejší vraky by rozhodně nesnesly naprosto VŮBEC žádnou technickou kontrolu. Zdejší silnice by totiž po ní okamžitě zpustly, protože nic by nesmělo vyjet z garáže. Nad celou Limou se permanentně vznáší hnusný smog.

Jsme varováni, že Lima je velmi nebezpečné město. Postupně však vyjde najevo, že ani ostatní města Peru na tom nebudou lépe. Krade se fest, v dobře organizovaných skupinách. Nezabíjí se. Pokud se oběť dostatečně účinně brání, útočníci se většinou stáhnou. Je tu také dost toulavých psů. Nemáme je hladit, neboť koušou.

V hotelu Las Vegas nikdo není, zbytek skupiny je ještě v muzeu. Na hotelu je nejzajímavější malá, perfektně okachlíkovaná koupelna: záchodová mísa v ní sedí nalepená ke zdi takovým způsobem, že je nutno sedět na WC bokem, protože při normálním posezu by nebylo kam dát nohy. Bezpochyby následek „zkvalitňování“ hotelového standardu, u kterého někdo nemyslel hlavou. Ze sprchy teče pouze studená voda (v Nazce poteče pro změnu pouze vařící). Kohoutky armatur jsou strhané, takže je nelze dotahovat. Tím pádem se plýtvá vodou. Není tomu tak jen v tomhle hotelu, na podobný jev narazíme v celém Peru ještě mnohokrát. Molitanové matrace v pokojích jsou vysoké snad 30 cm. Báječné poležení pro lidi s nalomenou páteří !!  I zcela zdravý člověk má po jediné noci pocit, že v noci prošel lisem.

Jdeme na večeři. Dáváme si národní specialitu, lomo saltado, směs rýže s ručně dělanými, velmi dobrými bramborovými  hranolky s masem. Mezitím se vrací zbytek skupiny z muzea, vedený Olgou. Připojuje se „adventurník“ Libor, který celý zájezd metodicky připravil a povede další skupinu za týden. Libor vypráví veselé příhody z pralesa v národním parku Manu. Dominuje mezi nimi situační fraška, ve které se za ním nečekaně vztyčil hroznýš a chystal se ho škrtit. Jenže chudák zapomněl na provázejícího Indiána, který jej okamžitě přesekl mačetou a Liborovi následně hada naservíroval k večeři. Chudák hroznýš je údajně vítaná pochoutka a OPRAVDU prý nechutná jako nakrájená zahradnická hadice ! 

Cestující s Alitalií si stěžují, že v letadle měli hlad a žízeň. My se pro změnu vytahujeme, jak jsme se s Aeroflotem pěkně přežrali.

Po večeři jdeme ještě s Aničkou koupit balenou vodu, abychom se co nejdéle vyhnuli tabletám pro její úpravu. Tablety se nemají používat déle než 60 dnů, což by sice nebyl náš případ, ale kdo by to svinstvo do sebe ládoval, když nemusí ... Pokoušíme se domluvit snídani na 8 hodin na ráno, ale to je na zdejší obyvatele naprosto nekřesťanská doba. Přes poledne v době největšího slunečního žáru, je zase pro změnu siesta. Město doopravdy ožívá až kolem 16. hodiny a je vzhůru dlouho do noci. Ráno se pak logicky vyspává.

Pátek 10.7.1998. Jedeme na plošinu Nazca

Ráno si dosti bleskově prohlížíme Limu. Bohové prý ji za španělské řádění potrestali věčným smogem. Prý tu skoro nikdy nesvítí slunce, pořád je mlha nebo opar nebo smog. Podporuje to i poloha místa a v každém případě spousty aut, které se už dávno měly vyřadit z provozu. Je tu hrozná bída, do města se stahují všichni za (pouze chtěným) štěstím. Podle posledního sčítání lidu tu žije kolem 8 000 000 obyvatel, ale jen málokdo tady dobře naladěnou bohyni Fortunu skutečně potká. Sociální záchranná síť, jak se u nás doma v kapitalismu říká, tady vůbec neexistuje. Žij a chcípni jak umíš. Neexistují podpory, důchody, prostě nic. Lze si platit (velice drahé) státní pojištění, ale to utáhnou jen bohatí. A to je situace údajně mnohem lepší než před několika lety, kdy se po ulicích válely hromady páchnoucích odpadků (a občas se našla i nějaká ta lidská mrtvola).

Po skončení hlavní fáze boje s terorismem Fujimori vyhlásil volební heslo „Čistota a bezpečí“. Olina říká, že proti stavu, který tady pamatuje na začátku očistné kampaně, je to heslo vlastně pravdivé. Například do slumů se už vozí i pitná voda. Podle evropských měřítek tu ovšem nelze posuzovat skoro nic.

Během cesty na náměstí Plaza de Armas („Náměstí zbraní“ je zdejší obvyklé označení hlavního náměstí nejen v Limě) nás staví samopaly vyzbrojení  policisté, odění v neprůstřelných vestách. Sotva však shledají, že jsme turisté, pouštějí nás dál. Jde jim o to, aby se na Plaza nedostalo hned po ránu víc zlodějů, než zahraničních návštěvníků ! Jak půvabné !  No náměstí nic moc !

Potom se přesouváme na náměstí San Martí, pojmenované po jednom ze dvou zdejších nejslavnějších osvobozeneckých generálů (ten druhý byl Simon Bolívar). Oba pánové bili Španěly hlava nehlava a pak se sešli na jakési improvizované mírové konferenci, kde si rozdělili osvobozované teritorium tak, aby se náhodou nepustili sami do sebe. Pan Martí pak brzy nato odjel do Francie, kde za záhadných okolností zmizel. Dodnes je tu ale vysochán vsedě na koni. Fotit to skoro nejde, je standardně zasmogováno a socha je na vysokém podstavci. Záběry zespoda většinou nebývají bez speciálního objektivu koukatelné.

Později dopoledne odjíždíme na planinu Nazca s relativně asi nejlepší autobusovou společností v Peru jménem ORMEŇO. Teoreticky nemají její řidiči přibírat po cestě do autobusu za úplatek černé pasažéry, ale evidentně se to masivně děje. Noví cestující jsou usazováni na nouzové sedačky mezi normálními sedadly. Odjeli jsme jiným než plánovaným spojem v 10:30 místo v 10:00, protože naše den předem zabukované jízdenky se „ztratily“. Takových zážitků má každý cestovatel po Latinské Americe po několika dnech nepřebernou hromadu. 

Naše cesta má trvat do 15:00, ale trvá pochopitelně do 18:30. Maňana.

Ubytováváme se v hotelu s případným jménem LIMA. V 19:00 odcházíme na videopromítání o historii Peru do nedalekého hotelu Allegria. Tam také platíme každý 40 USD za zítřejší let nad tajemnými nazcánskými kresbami a jdeme na večeři (zdraví zajisté neprospěšné pečené kuře s hranolky).

Sobota 11.7.1998. Nazca a okolí

Ráno snídáme housky s čajem nedaleko hotelu. Prakticky každý stánek nabízí jídlo. Dopadli jsme poměrně dobře, protože kolegům ze zájezdu, kteří si objednali jako první polévku, donášejí misku, ze které čouhá nestažená noha kuřete i s pařáty. Dobrou chuť. No ... Anička by při své lásce k drůbeži asi snědla i to. Také někdo dává k lepšímu historku, že jsou zde kuchaři ochotní při objednávce čaje s mlékem roztrhnout sáček s čajem a nasypat ho do mléka, náš host náš pán (nám se to naštěstí nestalo).

Kolem 9. hodiny odjíždíme znovu k hotelu Allegrio a tam necháváme v depozitu batohy. „Náš“ hotel bylo nutno uvolnit, protože v něm už dnes nebudeme spát. Potom pokračujeme dál na planinu k hrobům s mumiemi. Nachází se zde asi 3 000 hrobů, většinou samozřejmě vykradených. Těch několik posledních bylo objeveno před necelým rokem a musí být hlídáno před huasceros - vykradači hrobů. Při prohlídce hojně fotografujeme, protože mumie jsou neobyčejně fotogenické. Během exkurze žertujeme, že těmito snímky bude třeba proložit celou promítací kolekci, protože to pospávající příbuzné bude během rodinných návštěv spolehlivě udržovat vzhůru.

Od mumií se vracíme kolem současného „divokého“ hřbitova, kam zdejší obyvatelé ukládají své zemřelé, neboť oficiální pohřebiště je za nějakých 300 USD za nebožtíka  a dalších 300 USD za pozemek příliš drahé.

Jedeme k akvaduktu, vybudovaného lidem kultury Nazca (mimochodem - kultura se tak nejmenovala, většina zdejších kultur je pojmenována archeology podle blízkých řek). Voda se na planině Nazca nachází v hloubce zhruba 12 metrů pod povrchem.

Akvadukt sbírá vodu z hor a přivádí ji na planinu. Jednou ročně, v době nejmenšího průtoku se musí před obdobím dešťů čistit. Technologie pucování je stejná už od časů Inků: každých 200 metrů jsou spirálovité kolmé šachty, kterými čistič vleze dovnitř a pak se plazí tunelem a sbírá řasy a písek. Tunel je samozřejmě stavěn pouze pro hubené a klaustrofobií by čistič taky asi neměl trpět ! V udržování čistoty kanálu si už Inkové vtipně pomáhali biologickými zbraněmi, totiž malými rybičkami, kterým chutnají plevelné řasy, ucpávající kanály. Metoda dosahuje takové účinnosti, že se voda dá údajně přímo z kanálu pít (raději jsme to ale nezkoušeli).

Kolem akvaduktu se pěstuje bavlna a roste zde též rostlina, zvaná lidově ďáblovo vejce. Tu lze údajně použít místo mýdla.

Koušou tu muchničky, povzbuzené blízkostí tekoucí vody. Nutno konstatovat, že na to, co je to za (téměř) neviditelný hmyzí potěr, koušou fest.

Dál nás odváží autobus na tu část planiny, zobrazující krejčovské nářadí. Moc jsme z toho nářadí neviděli, stoje přímo u paty údajné krejčovské jehly, dlouhé mnoho kilometrů a ukazující k horám.

Planina s čarami je současnými blouznivci považována za energetické místo, na kterém se pak za slunečných, bezměsíčních i úplňkových nocí scházejí nadšenci, aby se zde nacucli kosmickou energií.

Ohromeni planinou s čarami, přesouváme se do keramické dílny, kde se nám dostává ukázek výroby napodobenin zdejší staré keramiky. Místní umělci prý dlouho studovali archeologické nálezy (patrně ve vykrádaných hrobech - komentář Olgy, které se s tím jednou po straně přiznali), než si troufli bez znalosti postupů něco sami vyrábět. Inkové totiž neměli písmo, používali jen proslulé uzlové záznamy, které symbolizovaly asi mate matické operace. Kromě toho vítězní Španělé, vybavení střelným prachem a dalšími výdobytky moderní civilizace, zničili ve jménu křesťanství, co se dalo.

Lidé kultury Nazca neznali hrnčířský kruh, své výrobky modelovali holýma rukama. Zdobili je motivy válečnými, astronomickými a astrologickými. Nejautentičtější jsou nádobky se dvěma hubičkami: jednou se pilo, druhá dovnitř pouštěla vzduch, aby se vyrovnával tlak a tekutina z nádoby vůbec tekla.

Po předvedení výroby je čas na nákup keramiky. Nejlacinější kousky stojí kolem 20 solů, nejdražší kousky lze dostat i za 200 solů. Na vypálení 18 průměrně velkých nádobek padne cca 70 kg uhlí, pročež ať žije ekologie !

Následuje zlatokopecko zlatnická dílna. Zdejší zaměstnanci (zpravidla se jedná o rodinný manufakturní podnik) si dělají všechno sami: v horách si nakopou rudu, mechanicky ji rozdrtí těžkými kameny, po nichž skáčou. Přidají rtuť, která se naváže se zlatem a po jejím odpaření se získá 22karátové zlato. Peruánci už sice dospěli k vynálezu gumových rukavic, ale i tak je kontaminace povrchu lidského těla značná. Věk zaměstnanců, obsluhujících louhovací sekci manufaktury je výrazně nižší než průměr. Gram zlata stojí v Nazce 10 USD. To jsou tedy poměrně draze získané peníze !! 

Pokračujeme v cestě na letiště. První skupina nasedá do eroplánu. Máme jen jeden stroj, připomínající tak zvanou Ulbrichtovu pomstu za Sudety (pro neznalé" to bylo vozidlo značky trabant z NDR). Vejde se do něj jeden pilot a 3 cestující. Ti, co se do létacího stroje nevešli, se musí zabavit jak se dá. Původně jsme měli strávit odpoledne v bazénu jednoho ze zdejších lepších hotelů a vysílat jednotlivé, dosud nezvracené kolegy, do letadla. V bazénu však není voda a ani jinak nás kolem něj místní provozovatelé nechtějí, patrně pro zjevnou nízkou mohovitost. Vracíme se tedy do Allegrie a z něj pendlujeme na letiště osobním autem provozovatele letecké vyhlídkové atrakce. Na nás s Aničkou vyšel los až v půl páté. Jak se postupně vracejí první mírně nazelenalí cestující, ztrácíme odvahu a podpíráme ji Torecanem, který už prokázal svoji schopnost uklidnit rozbouřené sluchově rovnovážné ústrojí při bouřlivé plavbě na Island. Některé kolegy svedeme k tomu, že si o preparát také řeknou.

Když s Aničkou přijíždíme na letiště, předchozí skupina ještě čeká na startu. Jdeme si tedy prohlédnout do nedalekého obchodu trička. Nic moc. Olga něco málo nakupuje. Jinak se tu naše průvodkyně vyskytuje jen jako kibic, prý jí z letu bylo špatně už minulou výpravu. Pěkná vyhlídka !!

Nakonec odlétáme v 17:15, kdy slunce začíná pomalu zapadat. Linie a obrazce jsou ale vidět poměrně dobře, jenže z fotek v tomhle světle už nic moc nebude.

Na zpáteční cestě půjčuje šoumen pilot řízení vedle sedícímu Radimovi. Kupodivu přistáváme celí, ostatně manévr dosednutí na dráhu si pilot přece jen vyhradil pro sebe. Slunce už v okamžiku dosednutí zpět na dráhu není vidět, tropicky rychle se stmívá. Jedeme zpátky do města.

V 19 hodin jdeme na večeři. Cestou krátce zastavujeme na zdejší JUGO DE PIŇOS („jugo“ čti „chugo“). Džus „přes ulici“ se nedělá pochopitelně jen z ananasů. Šťáva se lisuje před zákazníkem těsně před konzumací. Při pohledu na zamarastěné sklenice ovšem zpravidla přechází evropské zákazníky jakákoli žízeň.

Pak si objednáváme jakousi masovou směs. Byli jsme varováni před nezvladatelným množstvím jídla, proto si dáváme s Aničkou dohromady jedinou porci a opravdu to bohatě stačí. Asi ve 20:30 se vracíme do hotelu, kde se čeká do 23:30 na noční autobus do Arequipy.

Neděle 12.7.1998. Arequipa

Do města přijíždíme kolem 9. hodiny. V noci jsme pomalu drkotali pustinou. Ti, co se za jízdy  probudili, shledali, že se pohybujeme po kraji úděsného srázu a tak raději zase usnuli.

Arequipa se nachází v nadmořské výšce cca 2 320 metrů. Po příjezdu na autobusové nádraží (původně jsme měli být dopraveni až k hotelu, ale prý vyšlo nové nařízení, které zakazuje pohyb dálkových autobusů městem), jdeme na snídani. V celkem hezké restauraci a na nádraží pojídáme housky s máslem a marmeládou, a popíjíme čaj. Potom se taxíky přesouváme do hotelu. Zde je možno vyprat si prádlo a usušit je na střeše.

V poledne jdeme na společnou procházku na obligátní Plaza de Armas. Opakuje se varování před zloději a tak se úzkostlivě držíme pohromadě. Později se skupina bez ohledu na obavy rozpadá a malé hloučky míří většinou na tržiště. Nachází se zde nepřeberné množství potravin, převážně ovoce. Komu se nelíbí jeden stánek, vybere si jiný. Při placení je patrně velice vhodné provozovat tento úkon nejméně ve 3 lidech, přičemž 2 kolegové Vás chrání zezadu před nájezdem nenechavců. My nakupujeme ovoce a pečivo.

Po návratu na Plaza de Armas marně hledáme avizovaný obchod s potravinami. Asi je přes siestu zavřený a stažené rolety jsou zcela uniformní. Odpoledne se zkoušíme dostat k místnímu klášteru, ale odrazuje nás cena za vstup 12 solů, asi to nestojí za to.

V sedm večer jdeme společně na večeři zase na Plaza de Armas. Necháme se odchytit naháněčem první restaurace. Ten nabízel jakékoli jídlo a pisco v ceně do 10 solů (ukazuje bezostyšně jídelní lístek s průměrnými  cenami za 20 solů). Slibuje také hudbu. Vybíráme si co nejrůznější jídla, aby to obsluha neměla lehké.

Dnes nebyl nikdo okraden až na systémového inženýra České burzy Petra, který podlehl touze vyměnit USD za soly efektivněji a spolehl se na pouličního veksláka. Výsledek: jedna ze stovek, které obdržel, byla falešná. Ztráta cca za 30 USD. Takže směny na ulicích celkem vzato asi až tak ekonomicky výhodné nebudou ...

Pondělí 13.7.1998. Přejezd ke kaňonu Colca

Dnes jsme se měli přesouvat do vesnice Cabanaconde nad kaňonem Colca. Chyba lávky. Autobus, potvrzený faxem do Prahy na 6:00 na ráno, jaksi nedorazil. Po hodině nervózního čekání odchází Olga s Radimem na křižovatku chytat náhradní dopravu. Dva řidiči s minibusy jakž takž schopnými pojmout naši skupinu, slíbí, že přijedou, třetí, že prý se rozmyslí. Nepřijede nikdo. Majitel hotelu je zlomyslný skřet. Směje se blbým gringos, že jsou netrpěliví: nakonec prý v 8:30 odjedou. Proč zbytečně vstávali tak brzo ? 

Dědkův odhad se od skutečnosti liší o pouhé 3 minuty. Před půl devátou se dostáváme do náhradního minibusu, jehož řidiči se uvolili jet na 3denní cestu ke kaňonu. Jen si skočili domů pro batoh a vyrazili. Jejich ochota bohužel nevyvažuje technické nedostatky jejich vozidla. Musíme překonat převýšení cca 800 metrů (ze 3 300 na 4 100). Pro rozhrkaný autobus je to skoro nepřekonatelný problém. Z proponované 5 hodinové cesty je 8 hodin, jen to fikne. Cestou několikrát vystupujeme z vozu a fotíme, ale to se na celkovém zdržení zas tolik nepodepsalo. Olina nám také v rámci programu „Severova výchova k drogám“ (míněn samozřejmě onen český poslanec) zkušebně  podává koku.

Postupem cesty začíná být jasné, že se do Cabanaconde nad kaňonem Colca dostaneme nejdříve v 16:00. Z toho konsekventně vyplývá, že na sestup do 800 metrů, možná i do 1 000 metrů hluboké díry nebudeme mít ani 2 hodiny a že poslední část sestupu absolvujeme po horské pěšině po hmatu. Měsíc vyjde ve 22 hodin, až se vyšplhá nad okolní hory. Z této informace může běhat po zádech mráz i zkušeným turistům. Navíc dole prý není pitná voda, takže 3-4 litry na osobu je nutno táhnout s sebou. Se stanem to pro sestup reprezentuje nějakých 12, spíš 15 kg. Kdo to někdy nesl na zádech a spěchal v neznámém, potenciálně nebezpečném terénu, ví, o čem je řeč. Ten, kdo si tu nikdy nezkusil, to stejně neprožije naplno.  Aničce se cestou dolů podařilo upadnout tak hezky, že má odřené nohy, v ranách prach a kamínky a je trochu šokovaná, protože cestička se vine nad propastí. Sprejuju manželku Septonexem a oba klejeme. Do cíle dorážíme opravdu po hmatu a s několika zacházkami do pichlavého křoví, když se nám nedaří překročit termální potok.

Nakonec potmě stavíme stany na setmělé loučce. Jsme instruováni, že si máme všechny věci uklidit dovniř, protože tady bydlí 2 sousedé. Ti se navzájem sice mají velmi srdečně neradi, ale kradou oba. Jeden z nich je pašerák drog. Jmenuje se Tomas (e?).  Paolíno je prej ten slušnější.

 Noc je studená, ale klidná. Nikdo kupodivu nebyl ani okraden.

Úterý 14.7.1998. Ráchání v kanálu. Opětovný výstup z Colcy

Dopoledne se koupeme v bývalém inckém kanálu pro rozvod minerální vody. Do „bahňáku“, ze kterého jsme předem raději vyhnali ropuchy, se vejde naráz maximálně 5 lidí, než se voda začne vylévat na stezku. Voda je nasycená solemi a má teplotu kolem 35 stupňů Celsia. V parnu je koupání docela příjemné.

Předtím vstupem do vody jsme se trochu courali po okolí. Přešli jsme například prohnilých prknech visutý most, visící na rezavých lanech. Z obav kolegů, že zahučíme do díry, máme s Aničkou legraci: loni v Nepálu vypadaly některé přechody mnohem hůř a to přes ně courala stáda jaků. Tenhle výtvor inženýrského důmyslu je nejméně 2x tak široký a po stranách dokonce opatřený primitivním zábradlím.

Kaňon Colca je podle průvodců dost slušný rekordman co do naměřených hloubek. Absolutním převýšením překonává údajně i Grand Canyon v Coloradu, i když pochopitelně nikoli rozměrem. Jeho stěny, porostlé kaktusy (teď v zimě nekvetou), jsou vyprahlé, strmé a na to, aby se člověk dostal až na dno prolákliny, by potřeboval horolezecké vybavení.

Obědváme na tábořišti. Radimovi je od časného dopoledne špatně. Blije a má sračku. Později se přizná, že si dal na trhu „jugo“ (čti „chugo“) s mlékem, které aj i vypadalo, že pochází přímo od krávy. Vtip je v tom, že tady by pro evropský žaludek raději VŠECHNO mělo pocházet raději ze sterilní plechovky. Kráva patrně  sterilizovaná nebyla.

Postupně se vydáváme zpět do Cabanaconde. My se ženou vycházíme asi v půl druhé a to není dobře. Je vedro a nahoru musíme překonat přesně tu samou výšku, kterou jsme se včera pokoušeli tak bujaře seběhnout za hodinu a půl. Docházíme proto za prdelní tmy. Měsíc je opět za horami, vyjde standardně až v deset večer. Radimovi je stále špatně, ale ne natolik, aby nás na chvilku dokonce nepředběhl. Jakub, který se už dostal nahoru se vrátil na pomoc trpícímu a nese mu batoh. 

Když se setmělo, znervózněl jsem a naložil si ke svému batohu na záda ještě Aniččin. Pak se naše tempo zhruba vyrovnalo, respektive Anička na mě občas někde musela čekat. Pak mi svítila na cestu miniaturní baterkou. Druhou baterku nechceme z taktických důvodů používat, nevíme, kdy dojdou baterie v té první. Vrchol kopce je stále v nedohlednu (to ještě nemusí být nutně katastrofa, protože vidět je tak asi na 3 metry). Když se dostaneme nahoru, je už zdecimovaný Radim značně pozadu, nevidíme ani světlo jeho baterky. Nejsme si jisti, zda jdeme dobře. O to více je k vzteku, že proti obloze vidíme světla vesnice, ve které právě začala fiesta a vystřelují se tam do vzduchu barevné rachejtle. Mezi námi a lidskými obydlími ale leží zvlněná pláň plná dolíků a kopečků. Jdeme téměř po hmatu směrem ke světlům. Při cestě dolů jsme šli přes nějaké brambořiště kombinované se skládkou odpadků, ale úzkou stezku, ze které jsme zahnuli do kaňonu, nemáme ve slabém světle baterek šanci najít.

Navíc se nám zdá, že končí i hlavní stezka, směřující kamsi stranou od Cabanaconde. Zdá se nám, že vede na příjezdovou silnici. Uvažujeme o nouzovém postavení stanu. Světla jsou ale příliš blízko, tak to ještě zkoušíme. Kupodivu docházíme cestou přes smetiště přímo k našemu „hotelu“. Dík budiž vzdán Aniččině orientačnímu smyslu, já bych byl postavil ten stan a Adventura by v noci musela volat policii, aby nás hledala po okolí. 

Nakukuji do dveří, ale nezdá se mi, že by místnost plná Peruánců mohla být náš „hotel“. Jdeme tedy na Plaza de Armas, kde se ujišťujeme, že to musí být ono. Hotel má pochopitelně ještě postranní vchod a teprve pak se při pohledu na naše rychlejší kolegy dá uvěřit, že jsme zachráněni. Radim a spol stále ještě nedorazili. Přicházejí však  přibližně 20 minut po nás. Hurá, nebyli jsme poslední !

Společně také jíme jedno menu: kroupová polévka, morče s bramborem (údajná místní lahůdka, kterou jsme museli objednat ještě před sestupem do kaňonu, aby vesničané měli čas nalovit dost krys) a sladký čaj. Morče opravdu nebezpečně připomínalo pubertálního potkana. Na talířích skončilo i s tlamičkou s ostrými zoubky a s pacičkami. Hodně lidí toto menu přes počáteční nadšení nad místní stravou obešlo obloukem. Místní psi se asi potom poměli.

Konečně je možno vysvětlit, proč je v zápise „hotel“ neustále v uvozovkách. Náš hostitel je patrně pěkný šejdíř. Evidentně nás ubytoval v bývalých stájích s neomítnutými kamennými zdmi a rezavou plechovou střechou. Na jednu postel se zpravidla musejí vejít dva. S Aničkou fasujeme jednu trochu širší postel s několika dekami a opět s molitanem, tlustým alespoň 25 cm, spíš více. Noc tedy moc pohodlná nebyla ...

Středa 15.7.1998. Zpět do Arequipy

Vstáváme v 6:00. Snídaně se trochu protahuje. Dostáváme čaj, ke kterému dojídáme zbylé crackery a housky, které se mi podařilo koupit v obchodě proti naší ubytovně. V 7:00 ráno se nechává šofér kupodivu ptát, kde jsme, když jsme chtěli právě odjet. V Peru je to jev z říše pohádek !! 

Nakládáme batohy a trochu se couráme po náměstí, kde stále ještě zuří fiesta. Celou noc byl kravál, pořádaný těmi, kdo ještě neodpadli, nebo se právě probudili. Řidič, který nás vezl sem, zpět nepojede. Bude řídit jeho pomocník. Když Bůh dá, tak to snad přežijeme.

Vyjíždíme asi v 8:00, ale není benzín Hlavně, že jsme měli vyrazit podle šoféra v 7:00 !!  Palivo se od zdroje přenáší a do nádrže autobusu nalévá pomocí kýblu. Zastavujeme na Cruz del Condor. Kondory ale přes slibovaná hejna dravého ptactva nevidíme. Mají tu jen jakéhosi ubohého sokola, uvázaného na provaze. Zato nás zastavuje a buzeruje policie, nabuzená tím, že jsme jí při cestě sem unikli a tudíž nám v papírech chybí jakési razítko. Zabavují nám za trest techničák, neboť když se chce psa bíti, hůl se vždycky najde. Prý nám ho vrátí v Chivai  (čti „Čivaj“) hodinu jízdy odsud. Zuříme, protože na 17:00 máme naplánovaný odjezd z Arequipy do Puno. Policajt (v jedné detektivce definováný jako "větší shluk monocajtů"), si však ale nedá říct, ani když Olina protestuje a hrozí stížnostmi za zbytečné zdržování cizinců. Navíc policejní orgán hodlá zabavený techničák dopravit na policejní stanici, až mu skončí jeho „turnus“ a k tomu mu schází odškrtnout ještě 2 autobusy (už jich zbuzeroval 23). Teprve až bude mít seznam úplný, pojede prý za svým velitelem. Tato logika překonává i výkony českých esenbáků !!  No jo, policajti jsou panplanetární hovada.

Jedeme kupředu s vizí ztraceného spoje do Puno. Na náměstí v Chivai jsme sice upozorněni, že se máme chodit každých 15 minut hlásit k autobusu, abychom mohli naskákat a odjet, ale nebereme to vážně v přsvědčení, že tady kvůli debilním „orgánům“ budeme spát. Je to chybný odhad, protože vzápětí po našem rozhrkaném autobusu přijíždí policista, jehož nadřízený ho postaví do pozoru a nám okamžitě vrátí zabavenou technickou dokumentaci v okamžiku, kdy nám v hospodě nosí na stůl. Ostatní, kterým se podařilo splnit časový limit, nás právem proklínají. Opět se nám s manželkou podaří NEdoběhnout jako poslední, ještě že to !

Řidič štve autobus do kopce, co mu plyn stačí. Kolem 16:00 se dostáváme do Arequipy přes několik dalších policejních kontrol. Olina je všechny ukecala, s tím, že prý už jsme byli kontrolováni.

Musíme ještě přebalit a několik hazardérů ještě stíhá před noční jízdou sprchu za 3 soly. Ukazuje se, že přebalovat budeme z časových důvodů až na nádraží. Házíme pytle do autobusu, zdevastovaného předchozí jízdou z Colcy. Ten nyní technicky zkolabuje a už nejde nastartovat. Když se něco sere, ...

Olina pohotově naskakuje do kolem jedoucího taxíku chytit náš dálkový autobus, aby na nás chvíli počkal.  Nakonec bude zdržení dělat 30 minut, ale v Peru se to tak nebere. Nastartovat bus se podaří až couváním z kopce pozpátku, protože startér se řidiči nepodařilo zkratovat drátem z nějbližší bouračky, pardon "staveniště".

Většina lidí si při pokusech „nahodit stroje“ vystoupila, protože to bylo skutečně nebezpečné. Autobus stál na kopci, doprava byla hodně hustá a brzdy už dost utýrané. Po nastartování rychle nasedáme (systémák Petr nastupuje okénkem) a plazíme se dopravní zácpou na nádraží. Podaří se nám bohužel vystoupit na blbém místě. Musíme pěšky s napůl vybalenou bagáží, naházenou do odkládacích pytlů a tašek, utíkat k přepážce pro odbavení zavazadel a bleskově je na místě přebalit. Přitom je třeba nezapomínat na zloděje. Uříceně si sedáme do dálkového autobusu. Opět jedeme se společností ORMEŇO bytelným strojem značky Volvo. Zavazadla se povezou na střeše. Sledujeme s hrůzou z okének, komu nechají věci v Arequipě. Zdá se však, že je všechno v pořádku, obsluha vytahuje na střechu zřejmě kompletní várku. Odjíždíme, jak už bylo řečeno, s půlhodinovým zpožděním v 17:30. Stmívá se.

Skoro vzápětí, hned za městem, jsme zastaveni policií. Všichni musí ven zapsat své nacionále na policejní stanici. Prý je to tu obvyklé, země se teprve vzpamatovává z války se Světlou stezkou. Dříve museli ven buďto cizinci, nebo naopak místní, přičemž sem tam někoho už nepustili do dopravního prostředku zpátky.  

Policie je silně ozbrojená a bere svoji roli velmi vážně. Při zapisování se ocitáme v mírném podezření, protože Olina, která španělsky pomáhá při zápisu nacionálií, neustále říká o každém z nás, že je docteur nebo ingenieur a policajtům je taková záplava inteligentů (některých dokonce bez brejlí) podezřelá. Olina drze tvrdí, že v naší vlasti jsme samí význační lidé. Cha cha cha. 

Očůráváme strážcům zákona za odměnu stanici a posilujeme se horkou, zeleninou plněnou bramborou, kterou nabízí autobusem procházející Indiánka. Po náplni vydlabané brambory se neptáme, aby se nám snad neudělalo špatně dodatečně.

Autobus jede necelých 400 km celou noc, to je 12 hodin, většinou po prašných cestách, tedy pomalu. Řidič se nestřídá, tachografy tady nevedou. Povolání řidiče dálkové dopravy je prý v Peru vysoce vážené ...

Ze začátku také hrálo palubní video jakési 2 krváky bez obsahu, zato plné vybuchujících aut, střílejících zločinců a obnažených krásek. Hlavní hrdinku nakonec připoutali ke kulečníkovému stolu a chystali se ji mučit zapáleným doutníkem. Za tím cílem jí nemožně dlouho sundávali podprsenku. Asi nevěděli, jak se ten její patent rozepíná. Nakonec ale hlavní antipadouch přiběhl včas a po delším nerozhodném boji prošpikoval hlavního padoucha (původu jevně kubánského) kulečníhovým tágem. Pak řidič ten intelektuální průjem vypnul nebo mu došly kazety, těžko říct.

Poslední 2 hodiny jízdy už vedly po asfaltu. Na „lepší“ silnici jsme ale zase pro změnu píchli gumu a řidič asi půl hodiny vyměňoval pneumatiku. V noci byly 2 „technické“ přestávky, kdy zmoření cestující vystupovali po pomočených a pozvracených schůdcích mezi opuštěnými zdmi vesnic a vykonávali malou i velkou potřebu přímo ve světle reflektorů autobusu. Každému to bylo šuma fuk, fajnovky se stáhly za zeď a úzkostlivě dávaly pozor, zda už řidič nepřidává plyn, protože zůstat v tomto terénu jen s pasem a peněženkou by taky asi nebyla žádná legrace.

Čtvrtek 16.7.1998. Puno

Do Puno (nadmořská výška 3 830 metrů) jsme dorazili asi v 5:30, v podstatě před termínem (řidič přes veškerá zpoždění něco v noci nahnal). Spoj tady naštěstí končí, takže čekáme v autobuse, až se rozední a nám sundají ze střechy batohy. Olga mezitím shání ubytování v hotelu (jejich obsluha většinou ještě spí, natož aby byly připravené nějaké pokoje) a přivádí svoji zdejší kamarádku Marii. Nakonec se ubytováváme v hotelu Bahia. Většinu zavazadel se podařilo přehodit přímo ze střechy dálkového autobusu na střechu nižšího místního povozu. Postupně se ubytováváme a sprchujeme. Voda je pochopitelně studená. Pak jdeme dospat mizernou noc. Předtím jsme stihli omeletu se sýrem a nákup rohlíků.

Asi ve 13 hodin jdeme s Aničkou na oběd. Dáváme si ho v místní kávárničce, jichž jsou tu plné ulice. Do každé se vejde od 8 do 20 lidí, to znamená 2-4 stoly. Dáváme si špagety a protože nemají ananasy, přemluví nás majitel na banánový džus. Když ho pak vidíme shánet ingredience, tedy jak mléko, tak banány, modlíme se, abychom nedopadli jako Radim, který dosud tráví veškerý svůj disponibilní čas na hajzlu.Tentokrát to naštěstí dopadlo dobře.

Ve 14:30 odjíždíme společně mikrobusem s Marií do Sillustani u jezera Umayo, kde se nachází aymarské pohřebiště. Protože Aymary převálcovali brzy nato Inkové, jsou hrobky dvojího typu: kopulovité aymarské a věžovité.

Cestou jedeme kolem věznice, ve které prý byli internováni hlavní vůdci Světlé stezky. Stavby vypadají, že by z nich zdrhl kdo by jen trochu chtěl. Stylem by the way se od Marie dozvídáme spoustu zajímavostí. Například to, že jezero Titicaca, neustále vysychá. Indiány to většinou těší, protože na jeho dně je úrodná půda, za kterou se sem stěhují. Ekology to těší podstatně míň. V okolí je prý také vysoký věkový průměr, i když už to zdaleka není to, co to bývalo. Zdejší obyvatelé se prý vždy dožívali běžně i 100 let. Teď, s příchodem civilizace, prý už je to ale stěží kolem 80 ...   Mária na četné dotazy z turistického pléna vykládá i jiné zajímavosti, například o zdejších poměrech. Jen ve zkratce, co se nám podařilo zachytit:

Prohlédli jsme si hrobky. Původní obyvatelstvo je stavělo kruhovité do tvaru kopule. Inkové je dělali věžovité a kameny zvenku dokanale ohlazovali a sesazovali pečlivě k sobě. Mrtví se dovnitř ládovali na etapy: hrobka se vždy otevřela a přidal se do ní další přírůstek. Většina místních hrobů byla ovšem dávno vykradena. To, co se z pohřební výbavy podařilo zachránit, je v místním muzeu. Není toho mnoho, skoro to nestojí za požadované vstupné.

Na pohřebišti nalézáme extrémní množství dětí na exkurzi. Vyhnala je na ni stávka učitelů. Výuka tady normálně trvá od 8:00 do 18:00. V horké polední době je dlouhá pauza. Konec vyučování ohlašuje siréna, školník asi nemá zvonek.

Během exkurze jsme zkoušeli vyrábět fotky do soutěže „S Respektem i na (s)poušti“. Později jsem zjistil, že se moje fotka indiánského kormidelníka, který si "zaujatě" čte časopis Respekt dostala na 40.místo. Tričko dosud mám, jen už je poněkud "jeté".

Někdo nakoupil od místních obchodníků se suvenýry čepice a rukavice z lamí vlny. Vidíme rovněž stádo živých lam, ale za focení chce jejich pasačka peníze. S křikem žene zvířata do ohrady a kouká se na nás zle, protože máme teleobjektivy a ona patrně ví, co to je.

Se setměním se vracíme do Puno. Je dost zima, ale prý to bude ještě horší. Anička má rýmu a mě bolí (už jednou za časů konce bolševika píchané) střední ucho. Jdeme spát.

Pátek 17.7.1998. Titicaca. Ostrov Taquilé

Ráno snídáme ještě v hotelu. Po 7. hodině vyjíždíme minibusem do přístavu, kde nakupujeme pečivo, vodu a hlavně bonbóny pro děti na ostrůvcích Los Uros. Vyplouváme po 8. hodině najatou bárkou na jezero Titicaca.

Cestou zastavujeme na Los Uros.

Většina účastníků se na 2 soly projede kolem ostrůvku na rákosovém člunu. Člun má dračí hlavy, což je jistě turistický trhák: po výpravách Thora Heyerdala najdete  dračí hlavy snad i na záchodě. Po krátkém "bidlování" kolem ostrova nakupujeme suvenýry, většinou modely loděk. Vybíráme s Aničkou verze bez dračích hlav. Bonbóny nám většinou zůstaly, protože překrmené indiánské děti o ně nejevily zájem.

Asi v 11:30 přistáváme na Taquilé a stoupáme 200 metrů po zhruba 500 schodech. Cestou nahoru jsou nám místními holčičkami vnuceny tkané náramky pro štěstí. Stálo to jeden sol. Slunce praží, výstup s batohy není moc příjemný. Nahoře procházíme 3 rituálními kamennými branami a ubytováváme se kolem restaurace Pacha Mama (Matka Země). Na nás s Aničkou vyšlo nejvzdálenější ubytování, ke kterému se musí jít polní cestou přes několik zídek a kolem přešlapující uvázané krávy. Zejména v noci při baterce je to velmi zábavná cesta !  Bydlíme v místnosti bez oken, jen ve dveřích je jedna díra zasklená, druhou se patrně větrá, aby se host v noci neudusil. Na dvorku se suší obilí a brambory čuňos (o těch viz dále). V naší ložnici je jen jedna dvoumístná postel, jinak nic. Kamenné WC je 50 metrů za domem. Nebýt hajzl hranatý, připomněl by ze všeho nejspíš předinckou hrobku. Zepředu je toaleta otevřená. Na zadek tak sice člověku vidět není, zato mu něj táhne. Rovněž si lze při vstávání snadno rozbít hlavu o nízký kamenný strop.

Po ubytování vyrážíme volně na oběd. Bereme si věci na odpolední procházku a pozorování západu slunce nad jezerem Titicaca. Bude chladno, jakkoli jsme v tropech. Nejvyšší bod ostrova má nadmořskou výšku 4200 metrů. V blízké restauraci si dáváme tortillu na taquilský způsob. Jídlo je to původně mexické, četl jsem o něm naposledy v dětské knize „Puma ze Sierry“ o proslulém zbojníkovi Pancho Villovi, takže se musím přiznat, že objednávku mám na svědomí já. Zdejší zbojnická placka je vyrobena z brambor, vajec a rajčat s cibulí. Jednoduše řečeno, je to omeleta ve stylu „co dům dal“, místy nedostatečně usmažená, aneb pozdrav Tě salmonelózo.  Ne, že by to nebylo vůbec k jídlu, ale aspoň už chápu, proč Pancho Villa nevyhrál to svoje povstání.

Potom vyrážíme na vycházku po ostrově. Ve 14 hodin je sraz na místním Plaza de Armas. Odtud se jde na prohlídku ruin z předincké doby. Cestou někde děti loudí bonbóny a různé holčičky zase nabízejí nám už známé ručně tkané náramky po jednom solu. Olina vykládá spoustu zajímavých věcí.

Po návratu k restauraci Pacha Mama se tepleji oblékáme a klušeme na vrchol ostrova na místní božiště. Náboženství se tu už moc vážně nebere, pročež nám místní věřící bez problémů dovolují pozorovat západ slunce. Vyrazili jsme ale na kopec pozdě, mě se hned nezdálo, že odchod je stanoven až na 17:45. Západ slunce jsme proto museli exponovat ve zbytcích světla ze 2/3 kopce a posvátné místo jsme ani nezahlédli. Vzápětí se pokoušíme vrátit do restaurace bez zlomení kostí, stezka je kamenitá a tma je po západu slunce v tropech skutečně tekutá.

Připravíme svůj kutloch na noc a odcházíme do Pacha Mama na slavnostní večeři. Doslova mi třeští hlava, protože jsem přes den málo pil a extrémní nadmořská výška se už projevuje. Spraví to Ibuprofen, trocha vody a večerní polévka, hustá krev chtěla jenom zředit !

K večeři byla bramborová polévka s bramborami čuňos, ryba s čuňos a dalším druhem brambor oca, takto křížencem mezi bramborem a ředkví. K tomu je malá rybička s hlavou a očičkama. Peru je pravlast brambor, znají jich tu 200 druhů a stále je spolu kříží. Český agronom by užasl na tou složitostí.

Po večeři nastupují místní folklórní zvyky. Muži nám předvádějí, jak pletou čepice (to není vtip, muži tady pletou již od 7 let !) a ženy jak tkají pruhy látky, které pak muži nosí kolem boků. Potom se stejná skupina lidí převleče a začne hrát a zpívat. Tanečníci jsou částí zdejší folklórní skupiny Cruz del Sur (Jižní kříž). Postupně vtahují všechny hosty do kola a nutí je tancovat. Písně jsou monotónní, dost na jedno brdo. Déšť buďto přivolávají, nebo ho zažehnávají, podle situace. Vyslechli jsme oba songy. Venku nezačalo pršet patrně jen díky tomu, že nebyly přítomny všechny kouzelnické rekvizity. K přivolání deště se například musí ulovit 12 živých žab a ty se během usilovného 3denního zpěvu musejí držet na posvátném místě bez vody. Žalostným kuňkáním pak naznačí božstvům, že lidstvo strádá žízní.

Zpívat se přirozeně dá taky „jen tak“ pro radost. I „jen tak“ song jsme slyšeli, podobal se jako vejce vejci „žabím“ nářkům. Tanec se skládá z drobných krůčků (možná podmíněných malou plochou hospodské místnosti) a vzájemného uklánění tanečníků. Lidé se také chytají za ruce a hlavně se na sebe přátesky usmívají, čímž navozují pohodu. Na závěr se vybírá dobrovolný příspěvek souboru. 

Při placení jídla nastává problém s drobnými. Zde je s nimi potíž zdaleka největší v celém Peru: drobnými se tu platí skoro všechno a přece nejsou skoro nikde k sehnání. Vesničané je při placení vždycky usilovně shánějí. Co s nimi potom dělají, není známo. Asi si je někde sosují na horší časy. Když nás to přestane bavit, platíme nekompromisně bankovkami, protože nám žádný kov nezbyl. Kupodivu se pak vždycky nějaké mince zázrakem objeví ...

Po večeři odcházíme s Aničkou do své odloučené ložnice. Cestu kolem krávy nacházíme s jedním drobným blouděním, nebohé zvíře je naštěstí úplně apatické. Noc je klidná a v domku je tepla až až.

Sobota 18.7.1998. Dopoledne na Taquilé

Ráno vstáváme asi v 8 hodin a jdeme posnídat lívanec s marmeládou. Pak se vracíme do našeho ubytovacího prostoru, kde se opékáme na slunci na židlích, které jsem vybral z jiného volného pokoje. Ostatní otužilci se pokoušejí koupat v jezeře Titicaca v těch dříve proponovaných jedenácti stupních.

Do poledne se válíme, pak jdeme na oběd. Jíme smaženého pechereje s hranolky. Mimochodem všechny hranolky se v Peru dělají z místních brambor a ručně. Zdejší manuální výtvory jsou velice dobré. Pecherej je dravec, něco na způsob pstruha, ale kupodivu takřka bez kostí. Žije v jezeře Titicaca i v některých čistších potocích v Peru. Dáváme si ho později dost často, je skutečně dobrý, i když je nutno konstatovat, že na Taquilé ho vesničané uměli osmažit nejlépe.

Po obědě balíme a jdeme k přístavu. Kolem půl třetí vyplouváme zpět do Puno. Cesta trvá obligátně 3 hodiny. Ještě jednou se krátce stavujeme na Los Uros, někdo tady asi nemá dost suvenýrů. Do přístavu se musíme dostat do 18:00. Jednak padá tma a jednak se přístav na noc zavírá. Ke konci je vidět několik lodí, které soupeří o včasný vjezd do kotviště.

V přístavu nás nečeká domluvený autobus, pročež musíme jít zpět pěšky. Není to daleko, tak 2 km, ale je problém vyznat se v křivolakých uličkách ve tmě, plné lidí. Někteří dobrodruzi si najímají rikši, Petr dokonce sehnal i šlapadlo bez řidiče, jak ho majitel potom najde, je pro nás záhadou. Do prostoru pro cestujcí přibírá dva kolegy a srdnatě se začíná probíjet k hotelu Bahía. Vzápětí musí uznat, že rikšaři nemají lehký život. Na křižovatce neví, jak se ten krám brzdí a málem se srazí s nějakým autem (alespoň podle pozdějšího humorného líčení). Do mírného kopečka také musel několikrát seskočit a tlačit, protože dva standardně vypasení Evropané přece jen něco váží ...

Po ubytování jdeme s Aničkou konečně na poštu poslat pohlednice.

Zítra jsme měli jet do Bolívie podívat se na památky kultury Tihuanaco. Vzápětí přichází studená sprcha: právě povstali campesinos´, vesničané.  Je to nejchudší vrstva zdejšího obyvatelstva, ponejvíce potomci indiánského kmene Aymarů.  Není to většinou krvavá záležitost, vesničasné jen zabarikádují silnice, aby upozornili úřady na svoji neúnosnou situaci a požadují další sociální opatření. Okolní obyvatelstvo se k nim obyčejně nepřidává, protože mu to přináší spíše potíže. Po silnicích se nicméně nedá projet a kdo to zkusí, tomu vzbouřenci převrhnou auto nebo autobus i s osádkou. Letos prý je to ostřejší než jindy, prý už jsou dva mrtví z převržených autobusů, které se pokusily přece jen projet (není známo, zda jsou to běloši). Policistům prý při pokusu rozebrat jednu z barikád „náhodou“ shořel hlídkový vůz. Hranice do Bolívie jsou defakto zavřené. Hranice sice vede také po jezeře a bylo by možno najmout na cestu člun, ale na straně Bolívie není žádný přístav, kde by byla celnice a riskovat, že nás na 3 dny zavřou bolívijští vojáci do nějakého vězení za defakto ilegální přechod čáry, by se v této jihoamerické zemi nemuselo vyplatit.

Klidně to rozebíráme na večerní schůzi a docházíme k názoru, že bolívijské vízum, získané ještě v Čechách, je nutno obětovat, případná rizika by asi nevyvážila výnos. Přesuneme se tedy jinam železnicí, protože na tu vzbouřenci neútočí (přesně řečeno do dneška nikdy neútočili). Problém je, že jsme v Bolívii měli strávit nějaký čas a lístky na vlak máme až na středu, zatímco zítra je teprve neděle. Nakonec se průvodci slíbili pokusit zlomit úřady k výměně, i když je to nejisté, protože cizinci prchají z oblasti všemi směry a spoje budou přetížené. Hrozí nám, že budeme muset jet zdejší druhou vozovou třídou a to prý je v Peru zážitek nad jiné silný. Ona i ta první třída stojí za to !!  Největší obavy máme z toho, že jsme bez spojení s domovem. Volná je jen silnice na místní malé letiště, kterou hlídá policie. My ale nejsme dost movití na to, abychom si najali letadlo. Jediný vlak tu jezdí 4x do týdne (dříve prý to bylo 3x) a v neděli pochopitelně nejede. Musíme tedy ještě minimálně jeden den strávit tady. Odjet se pokusíme v pondělí místo ve středu. Doufáme jen, že zdejší konflikt je tak malý, že nestojí CNN za zpravodajství, na jehož základě by doma televize NOVA vyrobila senzaci, ve které dominují mrtví turisté a plápolající policejní vůz.To by asi naše příbuzenstvo v Čechách moc nerozradostnilo.

Jdeme spát, ráno moudřejší večera a teď už stejně nic nevymyslíme. Jakub povykuje cosi v tom smyslu, že když tohle přežije a dostane se do mateřské hospody, bude všude vykládat, jak fasoval v recepci hotelu samopal se dvěma zásobníky střeliva na den. Z jeho obvyklých průpovídek o vegetariánech, pohřbených za trest v masových hrobech tato ještě dost ujde ...

Na závěr dne přidává Olina dětskou pohádku o tom, jak Inkové vystoupili z jezera Titicaca. Od tohoto okamžiku budou na dobrou noc, byť nepravidelně, vyprávěny místní pohádky, abychom se prý lépe adaptovali na prostředí. Přemlouváme naši milou průvodkyni, aby si k vyprávění vzala lidový kroj (víme dobře, že ho má s sebou). Nadšeně souhlasí, přestože ji bude převlékání kvůli pětiminutové pohádce stát nemalé úsilí. Přehodit přes hlavu pončo a uvázat si šátek sice není náročný úkon pro naše pobavení, ale tahat to s sebou při pochoďáku na Machu Pichu je opravdová obětavost !

Neděle 19.7.1998. Courání kolem Puno

Tento den je sestaven výhradně ze zápisů Aničky, protože já jsem zůstal v hotelu a léčil si neustále bublající zánět středního ucha. Za tím účelem jsem průvodcům zabavil v palubní lékárně expedice AMPICILIN 250. Na výběr jsem měl OXACYLIN (60 hnusných tablet), AMPICILIN nebo OXYMYKOIN. Jakéhokoli lékaře by patrně z mého postupu klepla Pepka Mrtvice, ale s prkotinama se mi k místním šamanům nechtělo a o tahanice se zdravotní pojišťovnou dodatečně doma jsem také nestál.

Se mnou zůstali v hotelu podobně nachípaní Pavel a Markéta ze společnosti Artur Andersen.

Ostatní jdou do přístavu a asi v 9:00 odjeli na projížďku do Chucuity (čti „Čukujty“). Vzali s sebou nádavkem ještě nějakou Indiánku, která se chce dostat ještě dál. Do cíle dorazili někdy do desáté. Krátkou vycházkou se vydali po silnici, po které se mělo jet do Bolívie. Silnice byla posynaná odpadky, střepy a balvany. Pochodující turisté však  vzbouřené vesničany nezajímají.

Vedle kostela se nacházejí incké ruiny, údajně Síň plodnosti panen Slunce, takto internát dívek, které sloužily vládci. Nešlo přitom jenom o sex, mimo jiné jedly všechno, co po sobě Pánbíček zanechal (a to doslova, takže to muselo být učiněné žúžo!). Na náměstí jsou sluneční hodiny. Cestou zpět (šlo se jinudy) našli cestovatelé po stranách silnice vytesané hlavy Inků. To už ovšem byl výtvor ryze současný, neboli pustý peruánský folklór.

Potom se cestovatelé vrátili zpět do Puno. Indiánská stopařka (dá-li se tento termín v případě plavby po jezeře použít) se vrátila s nimi, protože nesehnala v městečku nikoho, kdo by ji odvezl dál. Cestou se stavili opět na Los Uros, protože si jedna manželská dvojice koupila včera keramiku, kterou vzápětí úspěšně rozmlátila.

Marie, naše peruánská průvodkyně, pozvala všechny účastníky expedice na oslavy 20. narozenin svého bratra. Koupil se nějaký alkohol a většina Čechů tam vyrazila. My jsme zůstali v hotelu a šli na večeři do restaurace na pechereje s hranolky. Byl 2x tak drahý a zdaleka ne tak skvělý jako na Taquilé.

Pondělí 20.7.1998. Cesta vlakem do Cuzco

Ráno v 7:00 odcházíme s Radimem na nádraží. Olga s námi nejede,  protože kromě jiného nastal zádrhel s našimi letenkami z Cuzca do Limy při cestě zpět. Letenky byly zaplaceny, ale kanceláře si je mezi sebou nepředaly a tudíž se vracely peníze s tím, že je možno lístky vyzvednout v Juliace (čti „Chulijace“). Tam se Olga také pokusí přisednout k nám do přeplněného vlaku.

Vlak odjížděl v 8:00. Po menších zmatcích se nám podařilo nasednout na správná místa ve vagonu 1.třídy. Prvních tříd bylo totiž několik, tahle byla „economy“. Skutečná první třída je pro nás zapovězena. Pouze oknem v ní vidíme mnohem širší a pohodlnější sedadla. Batohy není skoro kam narvat. Mezi sedadly je sklopný stolek. Jde sice vyháknout, ale není zase kam dát desku, která by po něm zbyla. Přes skřípání zubů našich dlouhonohých společnic, Anety a Markéty, necháváme stolek stát. Batohy částečně narveme pod sedadla. Samozřejmě zpod něj čouhají, což pohodlí  taky nepřidá.

Do Juliacy přijíždíme před desátou. Cestou prošel soupravou indiánský folklórní soubor spíš písní než tanců. V každém vagonu zahrál tak 3 kousky a vybíral peníze. Nedali jsme jim s Aničkou nic, protože nám začali hrát u ucha a dávku nechtěných decibelů jsme dostali z první ruky. Při odchodu zachytíme ironický Milanův hlas: „... a v tomto vlaku operuje dalších 5 podobných hudebních těles !“  Nebyla to naštěstí pravda: víc jak 2 další skupiny bychom morálně nevydrželi.

V Juliace opravdu přistupuje Olga, takže jsme zase kompletní. Z nádraží se hneme s půlhodinovým zpožděním, asi v 10:30.

Vlak jede strašně pomalu a hrůzostrašně se přitom houpe na vymlácených kolejnicích (následující adventurní skupině prý praskla pod vlakem kolej a zdrželi se 6 hodin, než přijela drezína a vlaková četa zase trať zacelila). Soupravou občas procházejí indiáni s různým zbožím. Průvodčí při jejich spatření dostávají (na Peru jinak neobvyklé) záchvaty úřední horlivosti a vyhazují je z vlaku, protože jim kazí kšefty v jídelním voze. U průvodčích je také možno objednat čaj, kafe, případně kompletní oběd. Housky a různé pochutiny se kupují z oken vozu. Všemi vozy také často prochází evidentně operetní ozbrojenec s pendrekem a pistolí.

Za 12 hodin jízdy se posuneme o nějakých 400 km, ale přejedeme tak hory (z 3830 metrů na 4200 v nejvyšším průsmyku a pak zase zpět dolů na 3 300 metrů do Cuzco).  Anička si to poctivě odseděla stylem: „Na Alcatrazu, tam to opravdu bylo tvrdý, tohle je prd !“, já občas chodil po vagonu, když už mě moc bolel zadek. Také se mi podařilo udělat několik snímků otevřenými dveřmi a z plošiny za jízdy. Bylo přitom třeba se držet jednou rukou madla a jednou rukou zaostřovat a fotografovat. Stáli jsme sice na každé mezi, ale vcelku se dá říci, že jsme se kodrcavě pohybovali přece jen vpřed. Hned bylo proto jasné, že v Cuzco v 18:00 nebudeme. Cesta dolů sice byla pronikavě rychlejší, ale už se to stávalo dost únavné.

Hodinu před cílem začala zpívat skupina Španělů a Argentinců. Spíš než zpěv to byl prostě rámus a tak jsme se je dost neúspěšně snažili přeřvat českým folklórem. Do toho se přidala další parta, snad Američani. Zbytek cesty proto byla jedna obrovská kakofonie.

Do Cuzco se dostáváme kolem 20. hodiny. Jsme očekáváni minibusem, označeným nápisem „Grupo OLGA“. Veze nás do hotelu AMBASSADOR. Je to sice jiný hotel, než bylo předem domluveno, ale máme být rádi, že jsme rádi: Cuzco je úplně narvané, protože se blíží oslavy Dne nezávislosti a sjíždějí se sem lidé z celého okolí o cizincích nemluvě. Milý AMBASSADOR je dost hrozný. Některé vyfasované pokoje jsou bez oken, zato s pozoruhodným zaskleným výhledem do koupelny a na záchod. Jiné sluje (jednu jsme s Aničkou vyfasovali) jsou pouze překližkou odděleny od chodby. Navíc nám tam strašně smrděla nějaká barva, kterou byly zřejmě čerstvě natřeny papundeklové stěny. V hotelu je kravál, protože stojí u frekventované silnice. Musíme tu vydržet 2 noci, po návratu z Machu Pichu se ubytujeme jinde. Jdeme spát. Smrad z barvy se naštěstí podařilo vyvětrat.

Úterý 21.7.1998. Pevnost Sacsayhuaman

Ráno plujeme na snídani do restaurantu Titanic. Utopíme v sobě housku se sýrem a čaj, dohromady za 4 soly za dvě osoby. Pak jdeme na samostatnou vycházku po městě. Kupujeme publikaci o Machu Pichu. Sraz je v 11:00. Po informaci o dalším programu následuje společná vycházka. Olga nás bere hlavně do Chrámu slunce. Původně byl prý celý chrám pozlacen a v zahradě Coricancha se měly údajně nacházet zlaté sochy (v životní velikosti) všech zvířat žijících v Peru. Španělští hrdlořezové to ovšem všechno rozkradli. Potom postavili na základech inckého chrámu  katolický kostel (jak jinak), který jim každých 100 let při zemětřesení pravidelně spadne. Základy inckého chrámu odolávají pohybům zdivočelé zemské kůry dodnes.

Prohlížíme si základy Chrámu slunce. Jedná se skutečně o neuvěřitelně přesně opracované kameny. Stejně jako jiní hádáme, jak to Inkové vlastně dokázali. Dospíváme i k posledním vědeckému nápadu s diamantovou pilou, totiž pruhem kůže, osazeným diamantovým prachem a střípky. Což o to, teorie je to hezká. Diamanty v Peru opravdu jsou a kožené řemeny, (které shnily), by vysvětlovaly i to, proč se po záhadných nástrojích nenašla žádná stopa. Písemné záznamy -jak dobře známo- chybí, písmem se Inkové nezatěžovali, nebo jsme ho, přesně řečeno, dosud nenašli. Pan inženýr Pavel asi bude muset sehnat dalšího bohatého sponzora a naučit se řezat kameny přírodními diamanty, aby teorii potvrdil.

Pokračujeme v procházce na místním Plaza de Armas. To se zde naprosto vyjímečně jako na jediném místě Peru jmenuje z historických důvodů nějak jinak, jenže jsme nezachytili jak. Pak pokračujeme o 100 metrů výš na kopec nad městem, kde se rozkládá pevnost Sacsayhuaman. Podle dobového podání připomíná Cuzco svým tvarem pumu, přičemž pevnost na kopci má tvořit její hlavu. My jsme v tom sice žádnou zvířecí symboliku neviděli, ale pevnost je skutečně uchvacující. To, co člověka ohromí v Chrámu slunce, se jen umocňuje v pevnosti, kde jsme našli největší přesně opracovaný a usazený balvan, vysoký snad 9 metrů, tedy jako třípodlažní dům. Může vážit klidně i 300 tun. Jak ten přemísťovali, ví Bůh. Technici mezi námi spočítali, že by k tomu i při podlévání vodou nebo podmazávání (údajně máslem) bylo třeba kolem 2 000 lidí a to nikoli nějakých podvyživených, bičem poháněných nevolníků. I kdyby byla 4 tažná lana, u každého by se tísnilo 500 lidí jak potom synchronizovat pohyb svalů při nějakém peruánském „Hej rup" ?  Ke slovu pak logicky přišly i parapsychologické a jiné manipulace. Diskusi jsme ukončili samozřejmě prohlášením, že to stejně nebudeme vědět, dokud nepůjde cestovat časem a pak že se asi zasmějeme, jak jsme byli blbí ...

Španělé ve svém ničení nežádoucí místní kultury pochopitelně použili kámen z pevnosti na stavbu vlastních domů. Zbytek později dokončilo místní kulturně zdegenerované obyvatelstvo samo ... a nikoli pouze tady. V Řecku lze taky spatřit v podezdívkách domů a zahrádek nejeden antický střep !  Odhaduje se, že to, co dnes obdivuje celý svět, je desetina, nebo maximálně pětina původních staveb.

Po prohlídce se s tmou vracíme do města a nakupujeme jídlo na trek. Skončili jsme v restauraci Angelo na večeři. Výběr restaurace představoval svého druhu zajímavý proces: držgrešli Květě se všechno zdálo drahé a pořád nás honila z místa na místo. Ale vybrali jsme kupodivu dobře. Usoudili jsme, že tam, kde hospoda vypadá jakž takž čistě a uvnitř se nacházejí i domorodci, se asi dobře vaří a odhad to byl správný. Z jedné hospody, kde bylo prázdno, šílené ceny a jídelní lístky vázané v kůži jsme proto odešli určitě správně.

Středa 22.7.1998. Příprava na trek

Ráno vyjíždíme s věcmi, zabalenými na trekking na Machu Pichu. Zbytek věcí odpočívá v depozitu hotelu v pytlích a náhradních taškách. Jedeme přes Chinchero (čti „Činčero“), kde zastavujeme na krátkou prohlídku. Potom pokračujeme prašnou silnicí k incké šlechtitelské stanici Moray.

Většina výpravy se proto okamžitě seběhla dolů nabít kosmickou energií. Místo bylo patrně skutečně magické, protože se tam hned několika lidem současně zhasly články ve videokamerách.  

Po prohlídce Moray pokračujeme neočekávaně pěšky na Salinas. Původně nás tam měl dovézt autobus, ale cesta byla ve vedru tak úmorná a prašná, že jsme raději souhlasili s osmikilometrovou pěší tůrou. Bylo to jistě o dva kiláky víc a nebyli jsme na pochod vybaveni. Skoro každý měl dlouhé kalhoty do autobusu, boty byly naskládané na střeše autobusu (přebalit by trvalo nejméně půl hodiny) a neměli jsme s sebou ani vodu. Ale pořád to bylo lepší než původní plán trmácení se rozviklaným busem. Na Salinas jsme rychlým pochodem dorazili asi za 2 hodiny a něco.

Z údolí Salinas odcházíme pěšky přes řeku Urubambu, za níž nás už čeká náš autobus. Odjíždíme do blízké vesnice Ollantaytambo, kde dostáváme hodinu čas na zrekreování a oběd. Nevybrali jsme si dobře ani hospodu, ani jídlo. Obsluha je krutě pomalá a maso namíchané v lomo saltado je tuhé. Sním to všechno a jsem považován za rekordmana, Anička i Květa nechaly své talíře skoro netknuté. Navíc bylo jídlo nekřesťansky drahé, platím asi 8 solů za jedinou porci.

Pevnosti dominují 3 obrovské kvádry a la Sacsayhuaman. Kameny jsou perfektně ohlazené. Neodhadovali jsme, kolik mají tun ale určitě dost. Kameny jsou umístěné na srázu, 50 metrů nad údolím řeky Urubamby. Složení kamene neodpovídá charakteru okolních skal, takže sem prostě musely být dopraveny zvenku.

Olga na dobrou noc vykládá další pohádku, tentokrát o vojevůdci Ollantayovi, podle kterého se místo jmenuje. Je to tak zvaná světová klasika: von ji chtěl (totiž dceru Inky), vona ho chtěla, ale Inka to nechtěl. I poslal vojevůdce sloužit do vzdálených krajů, aniž tušil, že k nejhoršímu už došlo a dceruška brzo povije děťátko. V nejlepším okamžiku, kdy už to vypadalo na sebevraždu provinilé dcery, nemocný Inka dodýchal a nový vládce na trůně dal mladým milost. To ovšem ovšem už nebyli mladí, protože to celé zabralo asi 9 let. Tolik totiž bylo děcku, když se zapuzený vojevůdce dostavil zpět, pravděpodobně takticky i se svou armádou.

Po prohlídce se vytřásáme znovu v autobuse po stále horší silnici. Cesta prakticky končí na 82. kilometru železniční tratě do Cuzco. Ubytováváme se na dohodnutém místě, totiž na místním fotbalovém hřišti. Znovu útočím na expediční lékárnu a beru si odtamtud Deoxymykoin pro Aničku, která docela slušně kašle. Čeká nás obtížný pochod na Machu Pichu a navrch k tomu několik studených nocí v horách, raději tedy sypu na svoji manželku preventivně antibiotika ... Ráno se musí brzo vstávat. Noc je ale docela teplá na to, že spíme ve výšce kolem 2 700 metrů.

Čtvrtek 23.7.1998. První den útoku na Machu Pichu

Vyrážíme asi v 7 hodin na první část treku. Protože na výpravách s Adventurou dojdeme pravidelně jako poslední, vyrážíme s Aničkou s předstihem bez Oliny. Ta se taky těžce probírá, protože na ni zbylo těch 60 tablet Oxacylinu. Chudák Olga skoro nemluví, i pohádku včera vykládala strhaným hlasem. Taky mi říkala, že to není nic proti výpravě před 3 lety, kdy jí byla nahoře před Machu Pichu taková zima, že jí jeden účastník zájezdu, takto bodrý saniťák z Brna, daroval lehoučký tenký plastikový pytel na mrtvoly, ve kterém bylo báječné teplo, když se zatáhl zip ...  

I bez průvodkyně správně přecházíme řeku a vydáváme se podle trati k východišti treku. Docela náročný trek na Machu Pichu se normálně chodí z kilometru 88. Na východišti se ale nedá spát a tak si dobrovolně přidáváme dalších 5 km stoupajícím a klesajícím terénem. V okamžiku, kdy nás pomalu docházejí nejlepší chodci naší výpravy, dojde k mírným zmatkům, protože si kolektivně myslíme, že jsme na správné levotočivé odbočce do hor. Je tomu tak proto, že jsme pracně nastoupali prvních 150 metrů a cesta vede dolů do hrozné díry. Je nám líto pracně vyšlapanou výšku zase ztratit a Milan se rozhodne jít doleva do hor. Místní Indiáni ve vesničce, kde k tomu došlo, nám ochotně potvrzují, že je to opravdu „Inca Trail“ a Milan se skoro vydává na cestu. Ale díky obavám jeho ženy Jitky se dočkáme ve vzrušené interní diskusi Oliny, která nás rezolutně nažene do díry. Kdepak, tohle ještě není kilometr 88 !!

Pokračujeme tedy do dalšího údolí, kde se teprve zahýbá (skutečně doleva) a kterým vede sice mírný, zato docela vytrvalý stoupák vzhůru. O kousek dál zase stojíme, protože jsme potkali výběrčí mýtného. Nerozumíme si a tak je třeba počkat na Olinu, která vzadu sbírá opozdilce. Letos stojí průchod na Machu Pichu 17 USD. Před 2 lety to prý bylo 13, inu ceny rostou ! 

Před můstkem přes studený horský potok obědváme, někdo se koupe. Prý jsme asi v polovině cesty ve skvělém čase. No jo, aby Olga zase nešířila povinný optimismus !  Na vzdálenost je to snad pravda, ale hlavní výstup do dnešního nocležiště nás bohužel teprve čeká.

Ve vesnici Wayllabamba se údolí se ostře láme doprava a začíná tvrdě stoupat. Funíme pod těžkými batohy. Nosiče nechceme: na 3 dny to stojí 30 USD. Cestou nás pěkně poštípal nějaký odporný útočný hmyz. Nakonec to ale Anička vzdává a odkládá mi svůj batoh. Já svůj těžší předávám příležitostnému nosiči, který chce za dnešek a cestu na tábořiště 30 solů, to je ekvivalent asi 10 dolarů. Neponese to od stanice na kilometru 88, tak mu „dobrotivě“ přidávám ještě Aniččin spacák a dávám si na záda bágl své ženy. Mohl jsem mu dát batohy oba, cena vlastně odpovídá dennímu výkonu normálního nosiče.

Až dodatečně jsem si uvědomil, že pokud nám domorodec s majetkem uteče, tak ve výšce více než 3 kilometry nad mořem patrně v noci a bez pytle na mrtvoly chcípneme zimou, protože nebudeme mít stan ani oba spacáky. Musím jen doufat, že tady v horách jsou jiné mravy než ve městech. Peruánec skutečně trpělivě krouží kolem nás, pořád je ho vidět. Musí se asi chudák nudit, aby našemu „tempu“ stačil, protože normálně zřejmě táhne na zádech i 40 kg a asi mnohem větší rychlostí. Dnes má teda ulejvku !!  A to jde pravděpodobně trasu dnes už podruhé, protože jsme ho potkali, když šel dolů ...

Postupně vcházíme do tropického deštného lesa. Ze stromů visí girlady mechů jako na Novém Zélandu. Místní národopisný ústav přišel na pěkně pitomý nápad. Protože incké stezky byly perfektně dlážděné, restauroval stezku do hor v podobě nepravidelných kamenných schodů. Po těch se s batohy skvěle šplhá !!  Na tábořiště se dostáváme díky nosiči ve skvělém čase kolem půl páté. Spát budeme v údolí Llullucha Pampa,  ve výšce 3 600 metrů. Horská louka je podmáčená, ale místy se stany dají postavit. Turistů je tu snad víc než v celém jihoamerickém pralese komárů. Vaříme na nouzovém vařiči na tuhém lihu od Olgy, protože nikdo z účastníků si dole nekoupil benzín do vařičů.

Toto je bohužel mírně zbodaná část expedice: organizující Adventurníci nás na přípravné schůzce upozornili, že v Peru se nedají sehnat bomby s plynem do vaříčů, je tedy nutno vzít benzíňáky. Jakékoli náplně vařičů, ať už plynových nebo benzínových se pochopitelně nesmějí přepravovat letadly, a je proto nutno je koupit v cíli určení. Dohodlo se tedy, že mezi účastníky budou putovat 4 výkonné benzínové vařiče cestovky, na kterých se všichni večer vystřídáme. Chyba lávky je v tom, že jejich dočasní provozovatelé zapomněli dole koupit benzín protože cestovka je na takovou maličkost neupozornila. Malé příčiny, veliké následky: vyvstává před námi vidina studených večeří a syrových konzerv po následující 3 dny.

Lihový vařič od Olgy je chcípák, který se nehodí do hor, kde fouká. Než se naučím lihové kostky zapalovat, spotřebuju půl krabičky sirek. Ale zaplať Bůh za to, co máme.

Noc je studená, ale jsme dost nabalení, tak ji přežíváme pod antibiotiky takřka „v plném zdraví“.

Pátek 24.7.1998. Druhý den útoku na Machu Pichu

Snídani vaříme opět na tuhém lihu. Drápeme se do sedla Warmiwaňuska, do tak zvaného sedla Mrtvé ženy (nejspíš ji sem vyštval manžel-takynosič a ona zde vydechla naposledy, nebo tak něco) v nadmořské výšce 4 200 m. Výstup je příšerný stoupák, který nějak ne a nebere konce. Přitom jde jen o nějakých 600 metrů převýšení, zakončených zase místními národopisně památkářskými schody (pardon balvany), které všichni svorně proklínáme. Anička dolézá do sedla asi v 11:30, když už na ni čekám jen já a Květa. Olgu nacházíme kousek pod sedlem, protože nahoře jí byla při čekání na nejpomalejší dvojici zima.

Ze sedla se sestupuje prudce dolů k potoku u vesnice Paca Mayo ve výšce našeho původního tábořiště, to je asi 3 600 metrů. Tam obědváme. Místo není vybráno nejšťastněji, protože tu páchnou exkrementy a země je pokrytá šedivým hnusným prachem. Ale jediné jiné možné místo zabrali nějací Amíci, vybavení stolečky, židličkami (aby se nedej Bůh neuprášili), stříškou proti slunci (aby se nespálili) a podobnými vymoženostmi, typickými pro „moderní“ takyturistiku.

Opět najímáme nosiče (tentokrát jen za 10 solů), aby Anička mohla jít bez batohu. Později zjišťujeme, že to bylo skoro zbytečné: tábořiště je od místa polední pauzy vidět a krpál k němu není zase až tak nepřekonatelný. Však taky chlapík nebyl drahý. Jen se nevěřícně podíval na sráz, potom za nás, co si to vymýšlíme za blbosti a s nadějí v hlase vyslovil částku, o které se asi domníval, že o ní budeme tvrdě smlouvat. Nedočkal se, chudák malej !  Opět mu muselo dát dost práce držet s námi naše "pochodové" tempo.

Tábořiště Runkuracay (někde se to taky píše Runkuraqay), leží ve výšce 3 800 metrů, tedy o 200 metrů výš než předchozí tábor. Plácek na stanování je stísněný, noc tu s námi sdílejí asi dvě americké dvojice ve stanech. Skrz tábor, respektive kousek nad ním a pod ním teče tenoučká stružka vody. Tabletu Sterilagu je ovšem záhodno do ní hodit i kdyby se z houští se nevrátili otřesení kolegové se situační zprávou, kolik že je v trávě nášlapných nástrah a to přímo kolem potůčku. Have a nice meal !! 

Po večeři vykládá Olga další pohádku o tom, jak se sluneční panna zamilovala do ztepilého mládence tak, že se z toho panenskou touhou roznemohla. Síly země a vod (respektive 4 posvátné podzemní prameny) se smilovaly a poradily jí, jak si má hocha propašovat na ubytovnu. Podařilo se jí to v podobě sukovice v životní velikosti, do níž mládence na chvíli začarovala jeho matka. Strážci u vchodu sice bylo divné, nač panna potřebuje tak veliký klacek, ale pustil ji dovnitř i se dřevem. Pak to nějak prasklo, dvojice prchala, dobré síly se činily, ale strážce měl vlastně taky pravdu, a tak je nakonec chytil. Když téměř polapená kráska seznala, že je vše v troubě, proměnila se žalem i s milým v šutr (že by analogie s Lotovou ženou ?). Tím strážce přelstila, protože takhle budou spolu až do doby, než je někde ve šterkovnách rozemelou a zazdí do Gabčíkova. The happy bad end.

Noc byla navzdory větší výšce trochu teplejší než ta předchozí.

Sobota 25.7.1998. Třetí den útoku na Machu Pichu

Ráno už vaříme pouze čaj. K tomu si dáváme tuňáka z konzervy. Vše zajídáme chlebovými drobky. To bylo tak: v Cuzco jsem si prosadil tak zvaný zdravotní, v igelitu balený tmavý chléb, maje plné zuby dosavadních papírových bílých housek. Chyba lávky. Chleba, či spíše kříženec mezi chlebem a vekou, je nasládlý a v batohu se mezi ostatními věcmi bleskově se rozpadl na nevzhledné trosky. Na dnešek proto zbylo už jen odporně sladké drobení.

Anička vychází jako první v 7:00, já dobaluji stan. V kopci mou ženu brzo dohánějí rychlejší lezci. V sedle ve výšce 3990 metrů jsme všichni už v 8:30. Olga nám na dnešek slibuje snadný pochod po vrstevnici, jen sem tam mírně do kopce. Kupodivu je to pravda, nejhorší máme asi za sebou.

Po odpočinku scházíme znovu příkře dolů k pevnosti Sayacmarca. K pevnosti se musí vystoupat po značném počtu schodů, vytesaných ve skále nad propastí. Po stezce proti sobě neprojdou bezpečně ani 2 lidé. Je vždy třeba počkat, až nahoru nebo dolů projde skupina lidí. Je tu značný provoz a velice fotogenické zříceniny, obětuji na to skoro celý film.

Pokračujeme do mírného kopce deštným lesem do sedla ve výšce 3640 metrů. Tam na sebe čekáme do 12 hodin.

Kousek pod sedlem je zřícenina Phuyupatamarca. Odtud stezka sestupuje po mnoha nepravidelných schodech. V turistické literatuře se píše, že jich je 1200, takže mnou odhadovaných 1 000 schodů asi nebude až tak přehnaný úlet. Závěr cesty je hnusná prašná stezka, vedoucí prudce dolů do Winayvayna, (čti „Viňajvajna“), takto místo našeho dnešního noclehu. Není tu terén vhodný pro stavbu stanů, spát musíme v restauraci na zemi. Místa na spaní je třeba hájit. Proto se v zabrané místnosti střídají hlídky. Největší zájem je o sprchu za 3 soly ke které se vine dlouhá fronta. Kromě toho je tu jen jeden kohoutek se studenou vodou venku a jedno umývadlo na každém záchodě, tak co ? 

Jsme informováni že do půl hodiny (později opraveno na 1 hodinu) bude možno si objednat večeři. Asi po 2 hodinách se šli první hladovci zeptat, jak že to bude s menáží. Bylo jim řečeno, že stačí objednat a do 10 minut bude jídlo hotovo. Začali jsme si tedy objednávat. Okamžitě se ukázalo, že slibované špagety nejsou vůbec a po několika prvních objednávkách zbylo na skladě pouze kuře nebo nějaké jiné (snad hovězí) maso. Jako jediná příloha se podávala rýže. 10 minut čekání platilo pouze pro prvního objednávajícího, protože v kuchyni měli jen jednu pánev. Kdo měl ale dost trpělivosti, ten se najedl. Večeři jsme završili první tabletou Lariamu.  Antimalarika se bohužel vesměs musí užívat už týden před nástupem do džungle a pak 4 týdny po návratu. Mírnější Delagil prý není pro zdejší komáry dost dobrý.

Na místo, kde jsme spali, si zřejmě dělala zálusk jiná skupina turistů. Ze zoufalství, že musí spát v chodbě, se rozhodli, že nám předvedou noční představení muzických tanců z celé Evropy. Ve 22:00 byli sice personálem celkem dost nekompromisně vyhozeni, ale přestěhovali se na nedalekou terasu, oddělenou od nás pouze tenkým sklem a navíc si otevřeli dveře, aby nám produkci umožnili vyslechnout celou. Kdyby je z terasy nevyhnal slejvák, asi by to skončilo konfliktem. Takhle se asi kolem půlnoci dalo chvílemi i usnout. Partu vedlo jádro asi 4 nebo 5 silně opilých mládenců, trsajících do kytary. Nepodařilo se nám zjistit, zda jim ji sem donesli nosiči, nebo zda ji měli na hřbetech oni sami.

Neděle 26.7.1998. Dobytí kóty Machu Pichu

Už kolem 4. hodiny ráno se už zase nedá nedá spát, protože restaurace se dává do pohybu. Připravuje se jídlo pro nějakou skupinu turistů a jsou vyhazováni spáči, kteří se váleli po zemi v jídelně. Část naší výpravy, která chtěla původně vyrazit v 6:00, se proto rozhoduje vyjít okamžitě bez jídla, jakmile se jí podaří zabalit. My ostatní se držíme původně stanoveného odchodu v 6:00, ačkoli úplně původně jsme chtěli jít až za světla v 6:30. Stezka je prý úzká a mohlo by dojít k maléru. Předběžci usilovně shánějí dosud svítící baterky. Venku není ani tak noc, jako spíše mlha.

Krátce před 6:00 vyráží konečně skupina, kvůli které už 2 hodiny nemůžeme hnípat. Cesta vede chvílemi nahoru, chvíli dolů. Na závěr stoupáme (pochopitelně po kamenných zámeckých schodech) k Bráně slunce, za kterou by měl být pohled na Machu Pichu. Vidíme však jen mlhu. Ještě dost dlouho před cílem řve nějaký Germán v mlze: „Pííííííčůůůůůůůůůůů“. Kokot jeden blbej teutonskej  !!  Takhle znesvěcovat posvátné místo !!  Mlha spíš houstne, než by se rozplývala. Olga nás uklidňuje, že je to tu normální a že stačí tak půl hodiny až hodinu počkat, aby se mokrá duchna zvedla. Po 2 hodinách čekání to většina výpravy vzdává s tím, že se k této vyhlídce vrátí, jde konec konců „jen“ o 80 metrů převýšení. Nikdo se sem už pochopitelně nevrátil. Anička, já a Květa ještě další chvíli čekáme. Chvílemi se zdá, že mlha opravdu mizí, načež se přivalí další dávka. Manželka to vzdává a pokračuje směrem k ruinám, já s Květou zůstáváme a kecáme ještě další hodinu. Anička na mě zatím nervózně čeká u ruin. Pak se tam ale přihrne parta, která nás včera rušila v hospodě a tak jde manželka raději dál. Nachází místo, odkud je Machu Pichu skutečně vidět, když se mlha chvílemi protrhne. Tam čeká na  správnou chvíli k fotografování. Mlha se rozplývá až kolem půl desáté a já s Květou usilovně kecáme nahoře. Žena dost naštvaně odchází  za jasného slunečního svitu. Někdy v té době svou životní družku doháním, je už na mě dost nahněvaná za zdržování. Obávám se, že právem, nějak jsme se s Květou nedívali na hodinky ...

Přicházíme k Machu Pichu shora. Vidíme už sice ostatní, ale strážce nás žene uložit batohy do depozitu, nesmí se tu s nimi chodit. Razítkují nám vstupenky, které platí jeden den, ať člověk z areálu památky vyleze do hospody nebo ne. Razítka se však při vstupu a výstupu dávají poctivě, načerno neproklouzne ani myš. Vracíme se zpět do areálu a hledáme ostatní. Je asi půl jedenácté, sraz byl v 10:00. Po chvíli však své kolegy nacházíme a nenápadně se připojujeme doprostřed Olžina výkladu o zdejších zajímavostech. Olga přidává další pohádku. Je horko, koušou mušky. Oč méně jsou vidět žraví hmyzové, o to více jsou vidět výsledky jejich vpravdě destruktivní činnosti. Jsme flekatí na všech odkrytých místech těla.

Původně se mělo jít buďto na Wayna Pichu, což je kopec nad M.P., ze kterého jsou prý senzační neobehrané pohledy na areál, nebo do chrámu Templo de la Luna. Obojí atrakce jsou však zavřené, respektive shodný začátek cesty k chrámu je zatarasen kládou. Na horské stezce prý došlo k sesuvu. Alespoň tak se dohadujeme se, neboť vysvětlením důvodů uzávěry se místní organizátoři vůbec nenamáhali. Proto je vyhlášen rozchod do 16:00. Jelikož je celodenní chození po památníku značně únavné, nacházíme si stín pod stromem (už se tam povaluje velká skupina lidí) a pozorujeme vřící turismus. Olga odchází dřív, protože 3 účastníci výpravy, kteří si nezaplatili džungli, musí do Cuzco předčasně, aby stihli letadlo a Olga jim chce ukázat ještě Pissac. My zbylí pojedeme s Radimem do Cuzco až zítra večer, přes den se máme koupat v léčivých termálních pramenech v Aqua Caliente.

Odjíždíme místním kyvadlovým autobusem v 16:00. Cesta je klikatá a padá skoro o 600 metrů. Celou cestu provází autobus pěšky indiánský kluk a předbíhá ho po starých inckých schodech. Vždy, než autobus udělá 2 zatáčky, kluk je před námi a řve na pozdrav „Gooooood byyyyeeeee !!!!!!!!!“

Přijíždíme do Aqua Caliente ještě před odjezdem vlaku do Cuzco. Tím máme příležitost shlédnout, co nás tu zítra čeká při nastupování. Radim si začíná dělat starosti, jak to sám zvládne, protože nezná terén a scény při nástupu do peruánského vlaku opravňují k téměř vojenským přípravám. Olga tu teprve teď kupuje lístky. Do tohoto okamžiku trávila čas u výslechu na policii, protože ji někdo práskl, že nahoře prováděla bez povolení naši skupinu. Zřejmě to tu mají místní průvodci dobře profízlované. Není divu, uvážíme-li, že sem Olga jezdí každý rok a někdy ne jen s jednou skupinou, musí tu být známá jako falešný pětník. Není nám známo, zda chudák platila pokutu ...

Bez průvodkyně jdeme do pizzerie na náměstí. Původně jsme měli čekat, než pro nás Radim najde vhodný hotýlek, ale okamžitě se na nás zavěsili dva malí kluci, kteří předstírají rvačku a sahají nám po opascích. Vyháníme je a raději se uklízíme do místnosti zády ke stěnám. Dáváme si pizzu. Byla dobrá, ale zlodějsky tenká stejně jako loni v Nepálu. Se slzami v očích vzpomínáme na nesrovnatelný kulinářský zážitek v italských Dolomitech přede 2 roky. Tam se zase pizza pro změnu nedala sníst, kolik jí bylo. Po večeři tedy máme hlad ... 

Radim zajistil hotel "srostlý" s nádražím. To je tak: půl budovy je nástupiště, půl je hotel. Nastupovat lze s výhodou patrně rovnou oknem do vlaku, neboli je to strategická stavba. Protože mašinka jezdí maximálně 2x denně -teda když Bůh dá- hluk potíže nečiní. Pokoje v hotelu jsou veliké, tak po 4-5 lidech. Vyrážím hladový do ulic a přináším několik mandarinek. Ukazuje se, že některé jsou  červavé, což je jev, který jsme dosud nikde neviděli. A to se do porevolučních českých supermarketů doveze snad každá položka v seznamu neprodejných šmejdů.

Pondělí 27.7.1998. Aqua Caliente, cesta do Cuzco

 

Ráno vaříme nudlovou polévku z pytlíku. Balíme zavazadla, která necháme v depozitu a asi v 10 hodin se jdeme podívat k místním termálním pramenům. Není to nic moc: špinavá teplá voda v betonovém cachtadle. Netoliko my se ženou se nekoupeme v obavě, že je snadné tady něco kožního chytnout. Po poledni se stahujeme z koupaliště a jdeme si sednout k řece. Koušou mušky a tak se natíráme repelentem. K obědu pojídáme ananas, který jsme ráno s Květou koupili na trhu od Indiánky, vyrábějící mošty. Podle Květy jen správně nahnilé ananany na šťávu jsou k jídlu ty pravé !!  No ...

Skupina 5 dobrovolníků jde s Radimem v půl druhé porvat o lístky na vlak. Této cti jsem se vzdal, už od narození nevypadám jako nebezpečný Hombre. Se ženou odcházíme od řeky po druhé hodině a hledáme vhodnou hospodu k obědu. Květa zase tak dlouho vybírá, až skončíme v nějaké skutečné lidovce, kde si vybíráme „menu“. Problém může být v tom, že to není „tourist“ menu, ale jakési jednotné menu pro místní pracující. Je to hustá polévka ze všeho možného, ryba s rýží (docela dobrá), nějaký rosol místo moučníku a příšerně sladká šťáva.

Po jídle jdeme do hotelu vyzvednout věci z depozitu a přesouváme se na nástupiště. Radim rozvíjí bojový plán, jehož cílem je dobytí našich rezervovaných míst ve vlaku. Ženy a několik mírumilovnějších mužů má hlídat batohy, zatímco ostatní se rozmístí po nástupišti tak, aby se mohli po příjezdu vlaku vrhnout k prvním vagonům, z nichž jeden má být ten náš s číslem 1648. Dále Radim upozorňuje, že jako první může přijet v 16:00 nějaký expresní vlak s několika vagony první třídy. My sice máme první třídu, ale „economy“ a ta je až ve vlaku, který má odjíždět až v 16:30. Potíž je v tom, že nikdo neví, jestli ten první „falešný“ vlak vůbec přijede nebo ne, případně s jakým zpožděním (díky kterému si ho lze snadno splést s vlakem číslo 2). Patrně je tomu tady každý den jinak. Dále je problém v tom, že nástupiště je tak narvané, že o nějakém strategickém rozmístění nelze mluvit, pokud zřejmě člověk nechce dostat přes hubu. Potkáváme další skupinu bodrých Moraváků, které sem z Brna dopravila známá cestovka „Kudrna“. 

Krátce po 16. hodině přijíždí vlak, který vypadá velmi podezřele. Radimův plán je okamžitě v troskách, protože každý v panice sebere svůj vlastní batoh na záda a dere se do vlaku. NA nástupišti se přetlačují různé skupiny, kousek od něj je dokonce s nákladem možno i klusat a skákat přitom přes různé pohozené překážky, jako jsou odmontované kolejnice, rezavé traverzy a podobně, jedním slovem závod o zlámané údy a žebra.

Ačkoli mají vagony velice podobná čísla, dokonce jeden vagon nese číslo 1647, opravdu to není náš vlak a tak se se spoustou ostatních cestujících zase stahujeme. Vlak zabírá nástupiště déle, než je zdrávo, čímž blokuje jedinou zdejší průběžnou kolej (druhá je slepá a končí, jak jsme dodatečně zjistili, přímo v našem hotelu). Davem se stále prodírají lidé a pokoušejí se najít svůj vagon. Na to, jaký je to bordel, to probíhá ještě docela v klidu, tady se to prostě při nastupování do veřejného dopravního prostředku jinak nedělá.

V 16:30 stále ještě stále stojí na nástupišti ten první vlak. Za chvíli přijíždí náš vlak a zastavuje pochopitelně vzadu za nádražím. Nastává šílenství. Ženeme se k němu, nacházíme (kupodivu!) náš vagon a nastupujeme. Že jsou naše místa už dávno obsazena, je nabíledni. Většina Peruánců ale po předložení místenky celkem ochotně uvolňuje místo. Výjimkou je jedna dáma cizokrajného (tedy nikoli peruánského) vzezření, která svůj lístek ukázat nechce, španělsky tvrdí, že tam čeká na sestru a hnout se taky nechce. Vypuká velmi ostrá hádka mezi Radimem a touto osobou. Vzduchem létá „You stupido“, a „Ty sama seš stupído ty krávo, ukaž mi ticket“. Nebýt těch decibelů, připomínalo by to "číngliš" poradu skupiny pro technickou podporu jedné nejmenované české bankovní instituce s americkým poradcem Jerrym M., na které zpravidla přebíháme do mateřštiny kdykoli nabudeme dojmu, že přítomní Češi by měli v zájmu věci raději rozumět tomu, o čem jsme si mysleli, že jsem to předtím vyjádřili anglicky.

Nakonec Radim babu fyzicky odtáhne, což vyvolá další vlnu stupídování a poukazování na její zafačované koleno. Wounded knee byla skoro určitě kamufláž, protože dáma se pohybovala velmi křepce. Tato roztomilá osoba nějakou jízdenku skutečně měla. Problém byl v tom, že na ní nebyl vyznačen žádný vagon, třeba to teda byla "týdenka" do Cuzca jak jsme ji znali za Komančů.

Svoje místa jsme sice postupně obsadili, ale bágle už nebylo kam dát. Měli jsme je proto pod sebou nebo na klíně, protože doslova všude ve vagonu se tísnili lidé. Teprve když stupído lejdy v Ollantaytambo vystoupila a vyházela někomu venku okénkem našeho kupé asi 10 balíků, bylo zavazadla najednou kam dát.

Vlak je tak narvaný, že někteří cestující (včetně tlustého průvodčího) visí za jízdy zvenku na stupátkách. Po několika kilometrech se úřední orgán konečně propracuje dovnitř a nevzrušeně začne kontrolovat. Vyhazuje přitom nepatřičné lidi, čímž tlačenice nepatrně zřídne. Vlak se rozjel a supí s půlhodinouvým zpožděním pomalu do kopce (Machu Pichu je o několik set metrů níž než Cuzco). V Ollantaytambo vystoupilo nejvíc lidí (tedy netoliko hádavá madam) a tak je najednou ve vagonu jen asi o 100 lidí více, než je jeho maximální povolená kapacita. Občas se touto skrumáží dokáže provléci i nějaký ten prodavač se zbožím.

Cesta, dlouhá cca 120 km, trvá 5,5 hodiny. Vyjeli jsme před půl šestou, takže do Cuzco se dostáváme před jedenáctou hodinou v noci. Poslední úsek do města je zajímavý stylem jízdy: protože Cuzco leží v kráteru se strmými stěnami a vlak se k němu dostává po nekonečném stoupání paradoxně shora, vymysleli konstruktéři „cik cak trať“ asi takovéhoto tvaru:

 

 

Vlak s lokomotivami na obou stranách proto jede chvílemi pozpátku.

Technicky je to vtipné řešení, protože klopené zatáčky by zabraly místo, které při dané konfiguraci terénu prostě není k dispozici, nebo by bylo moc drahé je do skal vystřílet českým semtexem, zbaveným Světlé stezce.

Na nádraží nás čeká Bergman s autobusem a veze nás do hotelu Pacha Real, kde se ubytováváme.  I velké batohy vezeme uvnitř autobusu, protože se prý tady v okolí nádraží kradou zavazadla i ze střechy a za jízdy (v křivolakých uličkách skutečně není problém pomalu jedoucí autobus dohnat, chytit se žebříku na jeho zádi, vyšplhat nahoru začít dolů házet zbytku bandy, co přijde nájezdníkovi pod ruku).

Ubytování má trochu závadu v tom, že jsou pouze 2 sprchy na celý hotel. Voda v celém městě večer pochopitelně neteče. Za tím účelem jsou na záchodě sudy s nasbíranou vodou na zalévání toalet. S touto vodní nouzí podivně kontrastují kapacící až stříkající kohoutky, které jsme viděli ve většině ubytovacích zařízení, aniž to tam kohokoli vzrušovalo.

 

 

Úterý 28.7.1998. Vepřové hody

 

Ráno jdeme na snídani do města na hlavní náměstí. Pak se vracíme k hotelu. Dávám něco vyprat k našim hoteliérům za 2 soly a zjišťuji, že v kuchyňce hotelu se dá i svépomocí uvařit (hlavně čaj). V půl desáté vyjíždíme s Bergmanem po památkách. Jede s námi jeho žena, vzdělaná architektka jménem Villane.

Cestou domlouváme v jedné vesnici na zpáteční cestu vepřové hody. Je den před státním svátkem, výročím nezávislosti, a tak se kromě pompézních armádních oslav hodně jí a pije. Na cestu dostáváme poživatinové lákadlo v podobě smažené prasečí kůže. Lákavě nejen vypadá, dobré skutečně je. Technologie výroby je dost prostá: kůže se údajně pouze nasolí a usuší na slunci. Nasolení je tak důkladné, že případné salmonely a jim podobné potvory musí chcípnout dřív, než se do toho někdo zakousne. Chutí připomíná prasečí kůže kroketu.

Napřed jedeme na Tipon, což jsou terasy, kde se pěstovaly různé léčivé rostliny. Umnými kanály se k nim rozváděla voda. Voda má být podzemní, čistá a má léčit vrásky, tož se všichni se omýváme.

Tvůrci tohoto území vyrobili dokonce malé umělé vodopády se zátišími, kde si vládce nebo příslušník šlechty unavený menežováním lidu, mohl sednout a několik hodin jen  poslouchat vodu místo vlezdoprdelistů. Má to něco do sebe, jen nemáme čas ověřit, jestli to skutečně něco dělá s psychikou, ale soudíme, že by na tom něco mohlo být. Villane nám u jednoho místa uspořádá meditační pětiminutovku, kdy si máme uvolněně sednout, zavřít oči a poslouchat její rádoby hypnotizující hlas. Část hypnotického působení (pokud jaké vůbec bylo) se určitě ztrácí Olininým překladem, ale zajímavé je to v každém případě.

Potom pokračujeme do Andahuaylillas, kde je katedrála svatého Petra. Ta je nápadná množstvím uměleckých výtvorů, kterými se Španěly pokoření Inkové pokoušeli podsunout do křesťanských motivů svoje náboženství. Panna Maria má například na opasku sponu ve tvaru slunce, nápadnější než je ona sama a podobně. Pod kříž prý v době sklizně kladou rolníci zcela samozřejmě „pohanské" oběti.

Následuje cesta do  Pikillacty, kde se nacházejí vykopávky z doby kultury Wari (800 n. l). Olga vykládá spoustu zajímavých podrobností, které si v běhu mezi zříceninami nikdo nestačil zapsat. Wari byla kultura předincká, Inky standardně převálcovaná. Civilizace byla v době svého pohlcení už poměrně vysoko, protože domy měly nejméně 1 patro (na zbytcích zdí jsou vidět vyčnívající kamenné opěrky pro podlažní trámy), některé zachovalé místnosti jsou dokonce omítnuté a vybílené. Ke stavebním pracem se používal materiál z okolí, nedaleký lom je z města dodnes vidět. Obyvatelé tohoto území uměli (a své dobyvatele Inky tudíž naučili) vyrábět primitivní beton. Tedy spíš to byla sádra ze směsi jílu a sádrovce.

Za památkou je brána do správní oblasti Cuzco (jen ji Inkové asi nenazývali „vyšším územně správním celkem“, nemajíc českého parlamentu). Brána je impozantní. Je postavena z velkých, dobře opracovaných kamenů, jak je tady rozšířeným zvykem. Některé kameny mají výstupky, o nichž Villane tvrdí, že sloužily při svém usazování jako úchyty pro lana a technické opěrky. Milan klade protivnou otázku, proč jsou teda výstupky na malých kamenech, které by při troše vypětí unesl osobně když na velikých, se kterými by nikdo nehnul, žádné nejsou vidět. Villane s klidem tvrdí, že byly odsekány, když posloužily svému účelu, nebo že odpadly samy. Milan proto kontruje následujícínm příběhem:

Když v západní Evropě kopali archeologové, našli v zemi kus drátu. Z toho usoudili, že západoevropské národy musely dávno před narozením pana Bella znát telefon, na který se potom nějak zapomnělo. Z toho, že na Východě nebylo nalezeno nic drátu podobného, pak sovětští archeologové Lysenkovy školy vyvodili, že v Rusku konsekvetně museli mužici znát rovnou bezdrátový telegraf.

Nikdo se to Villane neodvažuje přeložit, aby nevznikl politický skandál. Ale teorie je to hezká, skoro připomíná pozdně federální, v tisku publikovanou slovenskou báji o tom, že život na planetě Zemi vznikl v jeskyni pod Myjavou.

Končíme na vepřových hodech, které už od druhé památky někteří nenažranci toužebně nahlas očekávají a vzývají. Každý dostane kus masa s velkozrnnou kukuřicí, pečeným bramborem a cibulí. Asi v 17 hodin odjíždíme zpět do Cuzco.

 

 

 

Středa 29.7.1998. Volný den v Cuzco

Čtvrtek 30.7.1998. Vzhůru do džungle !

 

Ráno jsme měli vyjíždět v 6:00 (s tím, že na nikoho se nečeká), ale vyjeli jsme pochopitelně až v půl deváté. Bergman se totiž vrátil s autobusem domů pozdě po půlnoci, protože měl nějaké potíže při dopravě naší druhé skupiny, která nejede do džungle, na Inka Trail. Snídáme tedy ještě v hotelu.

Autobus, kterým nás tady Bergman vozí po památkách, s námi pojede do džungle v národním parku Manú. Autobus je mírně rozhrkané vozítko pro cca 25 lidí, pomalované nápisy „Rosa Manú Expeditiones“. Na pralesní výlet bude plně naložené zásobami, našimi bágly a ... dětmi. Podle původních představ cestovky jsme měli jít na pralesní expedici s indiánskými průvodci. To jsme ovšem nevěděli, že Bergman musí být taky z něčeho živ a že průvodcem bude on a jeho 2 nezletilí synové plus syn jeho zaměstnance, řidiče autobusu. „Indiánská“ děcka byla nadšená z toho, že jim tatínek koupil na to dobrodružství mačetu a velmi se těšila, až budou moci simulovat prosekávání nebezpečných stezek cizincům. Po prvním výletu, kdy hoši mlátili touto vskutku nebezpečnou zbraní kolem sebe, jim Bergman z bezpečnostních důvodů raději vražedná pižlátka odňal.

Cestou se zastavujeme v Tambo Machai na dalších vykopávkách. Pak pokračujeme do Pissac_u, kde si prohlížíme další incké relikty. Je to veliký areál, na který potřebujeme skoro 2 hodiny (30 minut z toho zabrala cesta z kopce dolů do vesnice). Tam máme k obědu předem objednaného pstruha.

Pokračujeme přes sedlo 4 200 metrů n.m. a odtud sjíždíme do městečka Paucartambo ve výšce nějakých 3 000 metrů. Dojíždíme tam skoro za tmy. Cestou bereme indiánského stopaře a po něm i mladou indiánku s nemluvnětem. Olina trochu překládá. Dívce je asi 25 let, tohle je její první dítě a zrovna nedávno se vdala (tady se vlastně nevdává, lidé spolu prostě začnou žít, ale evropskému chápání svatby tento svazek v podstatě odpovídá). Mladá žena říká, že sice chodila 4 roky do školy, kterou už zorganizoval Fujimori, ale že ji rodiče v té době spíš posílali na pastvu, takže co ze školy uměla, to už zapomněla. Neumí se prý ani podepsat. Ale základy dostala dobré a pro svou dceru už chce školu rozhodně zajistit tak, aby se měla v životě lépe. Sympatické. Na závěr se dokonce nechá vyfotografovat. Dáváme jí nějaké drobné, snad to pro ni nebyla urážka.

V městečku je pro nás k našemu překvapení připravena večeře. Původně jsme měli stanovat ve výšce 3 600 metrů. Kvůli této jediné noci z celé fáze této výpravy jsme byli donuceni vzít si s sebou všechno teplé oblečení, které v džungli jaksi nebudeme potřebovat. Dopadlo to tak, že jsme nakonec s velkou úlevou (minulé výpravy prý ohavně klepaly v horském sedle kosu) spali v momentálně neobsazeném prasečím chlívku u Bergmanova bratra. Šlo nám totiž o spatření zítřejšího pověstného východu slunce nad Amazonií a to se nedá stihnout jinak, než ze sedla, nebo odtud z městečka, pokud ovšem budeme ochotní vstát ve 2:30 ráno a do půl hodiny vyrazit. Čeká nás stoupání přes poslední hřeben, než začneme padat do džungle. Díky lomům v atmosféře má být občas vycházející slunce zachytitelné na fotku ve trojím vyhotovení ... za to už stojí i problémy a nepohodlí.

Bergman pro nás večer před spaním pořádá procházku po městečku. Popisuje při ní zdejší taneční slavnosti. Vede nás k zajímavému bronzovému sousoší. Sochy jsme tady kromě Limy nikde jinde neviděli a v tomto chudém hnízdě nás tudíž značně překvapily. Skupina postav tanečníků symbolizuje zdejší životní styl a mytologii, nechybí ani ďábel, ani satyr. Prakticky ke každé soše dovedl Bergman dost dlouho něco vykládat. 

V rámci večerní vycházky jsme také navštívili místní kostel. Zrovna se konala mše. Místo faráře, nebo snad po jeho hlavním vystoupení, se rozhovořil místní občan, možná obrácený hříšník, kdo ví. Ten svůj projev zakončil kytarovou melodií. K vysoce pravděpodobnému zděšení věřících účastníků výpravy spustil ke zbožnému publiku celosvětově oblíbený song z muzikálu „Jesus Christ Superstar“. Kupodivu se Bůh nerozhněval a na kostel neposlal v ten moment morovou ránu. Radim mě pak ubezpečil, že kytara v kostele je v Latinské Americe naprosto normální jev. Ani ta muzikálová odrhovačka s nikým nepohnula, ostatně religiózní melodii to má, tak co !!

 

 

 

Pátek 31.7.1998. Teplota stoupá ...

 

Ráno skutečně vstáváme ve 2:30 a s mírným zpožděním odjíždíme někdy po třetí hodině do sedla pod Tres Cruces (takto obligátní „Tři kříže“) podívat se na východ slunce. Přes usilovné strašení, že to nestihneme, jsme tam nejméně půl hodiny předem. Je zima. Skoro všichni vylezou na skálu a žhaví zastydlé fotoaparáty a ještě zmrzlejší videa. Ještě asi se 2 lidmi čekám uvnitř autobusu, protože je jasné, že je zbytečné třást se ve tmě před vozidlem. Anička také vylezla se zpožděním a ani ona o nic nepřišla. 

Východ slunce nad mořem mlh, válejícím se nad Amazonií je samozřejmě nádherný. Dostatečně promrzlí se vracíme na hranice parku Manu do domku strážce, kde máme připravenou snídani.

Potom  vycházíme na asi 6 km, tříhodinovou vycházku do deštného pralesa. Původně to měla být procházka buďto hodinová pro slabší nátury po silnici nebo velice náročný sestup s lezením po skalách, broděním se bahnem a lovem anakond pro drsňáky. V turistickém centru v Cuzco o její existenci nikdo nic netušil a místní úředník prý našim průvodcům vřele   n e d o p o r u č o v a l   cokoli v tomto duchu podnikat. Nakonec jdeme asi tu tříhodinovou procházku všichni. Realizovanou variantu neznali ani naši čeští průvodci ještě hodinu před jejím zahájením. Prý je úplně nová. Inu Peru.

Cesta prochází směrem dolů několik vegetačních pásem. Zpočátku je přesně každých 25 metrů optimisticky značena červenými pentlemi s naměřenou, již ušlou vzdáleností. Pak začaly strážcům docházet pentle nebo inkoust nebo elán. Ze 25 metrů se stalo 50 a pak náhle pentle skončily úplně. Až do setkání se s horskou silnicí jsme šli v malých skupinkách jen po slabě vyšlapané stezce. Našli jsme jen 2 nebo 3 další vlaječky, upozorňující nás na takové evidentní skutečnosti, jako že jsme pod obrovskou orchideou a podobně. Oddáváme se úvahám, zda jsme někde nezbloudili, protože u silnice čekáme dost dlouho a Bergman nikde !!  Ale nakonec nás v džungli nenechali a my jsme zase nasedli do našeho kostitřasu. 

Jedeme stále se horšící cestou. Asi hodinu pak putujeme po silnici pěšky se zákazem mluvení, noboť jen tak prý uvidíme spoustu opic. Neviděli jsme ani jednu, asi byly zalezlé před blížícím se deštěm. Občas krápe, ale dá se v tom pohodlně jít, ostatně pláštěnky jsou v autobuse, kdyby byl někdo moc měkkej. Vůz nás dohání a Bergman  podává svačinu, kterou zatím se svými syny připravoval.

Původně jsme měli touto dobou vyrazit na další tříhodinový pochoďák do džungle s několikerým broděním potoka, ale protože je silnice horší a horší, je jasné, že by to se z denního stal noční pochoďák džunglí a to si netroufnou ani šílenci z Adventury, to by totiž opravdu nemuselo skončit dobře. Naše české průvodce v tomto docela lituji, protože na jakékoli dotazy ohledně časových odhadů odpovídá zdrcující většina Peruánců: „Brzo“, „Za 20 minut“, nebo rovnou zdejší proslulé „maňana“. Maňana je večer, zítra večer, nebo za rok. Prostě času je dost. Jen výjimečně se dozvíte, že Váš partner v rozhovoru neví, kdy se něco stane. Zato brzy podle hodinek zjistíte, že 20 minut může být ekvivalent pro 3 hodiny, jen to fikne. Za takových podmínek cokoli plánovat je zcela iluzorní.

Po 17. hodině se dokodrcáme do nějaké vesnice, kde prý nám nějaký Celestýn měl přichystat večeři.

Na tento večer nerad vzpomínám, protože tam mi opravdu vytekly nervy. Celestýn, bydlící stranou od vesnice prý potvrdil Bergmanovi jeho fax, že večeře pro nás je připravena a copak je to půlhodinová zacházka pro turisty ?  Půl hodiny tam, půl hodiny zpátky, alespoň nám před spaním zdravě vytráví. Nejdřív jsme šli přes ranvej místního letiště. Valem se už přitom smrákalo. Plocha byla obrovská, velmi dobře udržovaná, a Radim k tomu měl nebezpečně znějící poznámku, že letiště určitě musí sloužit místnímu drogovému kartelu. Na hranice s Kolumbií totiž není odtud daleko. Čímpak se asi živí pan Celestýn, že by večeřema pro příležitostné turisty ?  Až by se jeden začal ohlížet, zda na přistání nenasazuje letadlo, které nás z dráhy smete, načež ty, co to přežili, postřílí chladnokrevně narkobaroni.

Po ranveji ovšem přišla bahnitá cesta, po které proti nám jezdily náklaďáky a traktory, svážející dělníky z džungle. To už jsme šli nějakých 40 minut. Někdo ukázal na hodně vzdálený domek, že prý tam jdeme. Byla to pochopitelně fáma, vycházející z informace, že „právě v takovém domku bydlí virtuální Celestýn“. Po příchodu k říčce dostalo pár lidí nápad, že se vykoupou na nahato. Byli jsme už dost nízko v džungli. Z každého lilo, do toho krápaly teplé dešťové kapky, lítali komáři a jiná havěť a do řeky se muselo potmě sešplhat po téměř kolmém břehu, cca 4 metry případného volného pádu po bahně. Nadto si jakýkoli myslící člověk jistě dovedl vypočítat, že účinky koupele musí být obráceny vniveč během 5 minut po odchodu z lázně. Na koupání jsme nebyli připraveni a nikdo s sebou neměl plavky, natož ručník. Nic proti nudismu, je to přece věc jednoho každého, ale za těchto podmínek stát na břehu, ze kterého se vám potmě nechce, s vidinou, že vzápětí půjdu kdo ví jak dlouho dál po bahnité stezce, po které zase budu tápat v prdelní tmě zpět ... Do toho se mi Olina mezi řečí přiznala, že jsme zcela v Bergmanových rukách, že Adventura zaplatila výpravu jako celek a co s nám budou místní šamani dělat, je zcela ve hvězdách.

Nakonec jsme po dalších 100 metrech přišli k mělké řece, široké snad 30 metrů, přes kterou jsme se měli potmě brodit. To už jsem se nahlas vzbouřil a rezolutně jsem se vydal s Aničkou zpět k autobusu s tím, že budu raději hladem. Nějak jsme tu zpáteční cestu po bahně a přes obrovské letiště potmě doklopýtali a dokonce jsme po menším bloudění našli jak vesnici, tak i autobus. Tam jsme si sedli, ale ani ne do půl hodiny po našem příchodu byli zpátky i všichni ostatní. Dozvěděli jsme se, že více lidí odmítlo brodit se v džungli potmě přes řeku plnou piraní a kromě toho Celestýn stejně nebyl doma, natož aby měl nějakou večeři. Že Bergmanovi vypadla z jeho faxu konfirmace příjmu objednávky nám mohlo být v tu chvíli ukradené.

Udělali jsme tedy to, co jsme měli udělat už dávno: ve vesnici byla hospoda (a asi ne jedna), kde nám docela ochotně dali večeři. Je pravda, že hospodský asi nebyl Bergmanův kámoš !!

Pak jsme jeli ještě asi 10 km po trochu lepší cestě (to jest nejelo se krokem z díry do díry) do vesnice Pilcopata. Měli jsme tu mít rezervovaný hotel, ale tam měli v rozporu s Bergmanovými informacemi dovolenou. Vyklopili nás tedy na hřišti, ale zase jsme rychle nasedli, protože průvodcům připadalo blbé, nutit nás stavět stany, když objednán byl hotel. Hledali jsme dlouho náhradní ubytovnu, ale žádná neměla dostatečnou kapacitu. Nakonec asi 10 z nás zůstává v hotýlku, ostatní se vracejí na hřiště. Jules Verne kdysi napsal svěží dílko „Zmatek nad zmatek“. Asi byl předtím na návštěvě v Peru.

Hotýlek v jihoamerickém vydání je třeba si představit jako napůl zbořenou kolnu s plechovou střechou a dřevěnými stěnami, oddělujícími jednotlivé kóje od sebe. Nazvat tyto prostory pokojem by se snad nepokusil ani český majitel penziónu pro cizince !!  Kupodivu zde existuje (na celý hotel jedna) studená sprcha. Naše kobky se přirozeně nedají zamknout, je třeba postavit za dveře batoh a doufat, že se vzbudíte hlukem odsouvaných věcí včas, než k vám vleze nezvaný návštěvník. Na stropě se prochází obrovský pavouk, zvící tak 15 cm, který chvílemi mizí za trámem. Uvažuji, kdy se půjde podívat na nás dolů. Je šílené vedro, které s nastupující nocí nijak nepolevuje. Někdy kolem 2. hodiny se budím z děsného snu, plného pavouků a mamb a klopýtám si do koupelny alespoň umýt obličej. Je mi blbě, měl jsem noční můru a dusím se vedrem. Pak se mi daří nějak usnout dokonce až do rána, kterého se dočkám bez smrtícího polibku stropní černé vdovy (byl to nejvýš sklípkan pokud ne něco ještě mírumilovnějšího a asi se bál on nás stejně, jako my jeho).

 

 

 

 

 

 

Sobota 1.8.1998. Na řece Madre de Dios

 

Ráno se sprchujeme. V 7 hodin dostáváme snídani, totiž housku, čaj a pečený banán. Banánů mají v Peru taky hodně a ne každý z nich je nutno konzumovat na sladko. Jsou banány oranžové až červené, nejen žluté. V Čechách jsem nikdy neviděl jiný než žlutý banán, ale třeba by jiné odrůdy nepřežily přepravu do Evropy, co já vím ?

Po velkém zdržování odjíždíme k přístavu. Hledá se totiž kormidelník Estéban, který nás má vézt po řece. Chlapec využil možnosti, že se dostal do civilizace  a užívá si prý u nějaké ženské. Neví se jen, která byla tu noc zrovna k mání. Objíždíme autobusem pravděpodobná místa včetně vysílačky a policejní stanice, ale kormidelník nikde. Asi si budeme muset řídit TEN člun po řece sami. Nakonec se ukáže, že většinu doby, kdy my hledali jeho, on na nás VELMI spořádaně čekal u mostu.

Cesta je zpočátku poměrně slušná, ale později si to vynahradí. Zastavujeme u nějakého domku, kde jeho obyvatelé načerno pěstují koku (prý jich to tady dělá většina). Zahradní exkurze představuje nouzovou náhradu za včera zrušený pralesní pochoďák. Fotíme místní rostliny (nejen koku) a obrovskou, chlupatou, krásně barevnou, (leč chcíplou), housenku. Okamžitě se rozšíří zvěst, že housenka je masožravá a specializuje se na lidské mrtvoly. Někdo pak pokládá vedle jejího těla kapesní nůž jako měřítko. Housenka je trochu delší tlustší a delší než ta kudla. 

Cesta se zhoršuje. Poslední úsek cesty musíme občas vystoupit a tlačit, nebo podkládat kola velkými kameny. Podle Bergmana to prý loni bylo ještě horší, tehdy musel autobus vyšťouchat z bahna náklaďák. Než se dostavil, museli turisté smutně pozorovat, jak se jim dopravní prostředek pomalu propadá do bahna.

V přístavu dostáváme 2 lodě, naše malá skupina úplně novou kocábku, prý to bude její první plavba. Loď je rozměrná, máme s v ní jako na zámku, ale je dost nestabilní. Větší část lidí se nacpe do mnohem hůře vyhlížející lodi s tak nízkým bortem, že při pohledu z větší vzdálenosti to vypadá, jako by její pasažéři zázrakem jeli vsedě po vodě. Loďě je nejprve nutno natankovat. Protože naše plavidlo je hotové jako první, vyjíždíme si na chvíli proti proudu. Kormidelník nám ukazuje místní pamětihodnosti, například vodopád, padající do řeky uvniř jeskyně a podobně. Fotit se to většinou pro samou tmu nedalo.

Lodě jsou vybaveny motory Johnson a jezdí dost rychle. Mezitím i druhá kocábka dotankuje a asi ve 12 hodin vyplouváme společně po proudu.  

Jedeme asi 2 hodiny, cestou pozorujeme různé ptáky. Přistáváme na ostrůvku, kde fasujeme sendvič. Šeredně tu koušou mušky. Bergman navrhuje jít do blízké vesnice. Brzy se ale ukazuje, že na rozdíl od loňska je lidské sídlo od našeho ostrova odděleno neustále meandrující řekou a že bychom museli brodit, pokud ne přímo plavat.  Návštěva je proto zrušena. Nasedáme do člunu a jedeme dál.

Za další 2 hodiny, okolo páté, přistáváme na dalším ostrůvku. Stavíme stany, zatímco Bergman se svými syny vaří večeři (lomo saltado a polévku).

Trochu se obáváme noci na ostrůvku, kam určitě chodí pít různá zvířata, ale průvodci nás uklidňují: puma je špatný plavec a v džungli má potravy dost. Za NÁMI sem teda rozhodně nepoleze ! Menší zvířata také zůstanou v rodném lesíku. Jedině snad kapibara, jakýsi kříženec čehosi s divokým prasetem, by mohla rýt okolo a hledat různé zbytky. Doporučuje se nenechávat mimo stan žádné volně ležící předměty, to by prý mělo stačit. Je horko, postavili jsme proto stan bez tropika. K ránu začne nevinně krápat. Teplota už trochu poklesla a tak skoro všichni natahujeme poslepu celty přes stany. Je to ale zbytečné, bylo to skutečně jen pár kapek.

 

 

 

 

 

 

Neděle 2.8.1998. Dolů řekou

 

 

Ráno čekáme na snídani a pozorujeme papoušky, řvoucí z pralesa, někdo se koupe. Na dotaz, zda jsou tu pirani se dozvídáme, že určitě ano, ale že opět že mají v řece potravy dost. Průvodci jsou vůbec v tomto ohledu vůči filmům, líčícím tyto dravé ryby jakožto absolutní zabíjecí stroje, velmi kritičtí.  Mnohem nebezpečnější jsou prý jakési jiné, menší rybičky, které jdou skutečně po krvi z oděrek. Obzvláště jsou prý vysazené na menstruující ženy. Rybičky s oblibou zalézají pod plavky, kde koušou jako divé. Pak se ovšem dostaví i podrážděné pirani. Po tomto oznámení se několik mužatek vrhne do vody a láká rybičky. Nestane se však nic vzrušujícího, co by se dalo nafilmovat, dokonce žádné ženě ani nespadly plavky ! 

K snídani je následně nějaký kompot z banánů a řídká kaše záhadné provenience s houskou. Kaše je tak sladká, že ji nenápadně vylévám do řeky.

Vyplouváme na další cestu. Krátce zastavujeme u domku rodičů našeho kormidelníka Estébana a fotíme ochočené papoušky, želvu a džunglovní domácnost vůbec. Estébanova matka prý se seznámila se svým mužem tak, že jela s rodiči kolem na lodi, on na ni zamával a byla z toho láska na první pohled. Loď přirazila ke břehu, rodiče se s ní rozloučili a ona už tu zůstala. Její rodina byla šťastná, že má jednu dceru z krku spokojeně provdanou. To bylo před 40 lety. Od té doby se prakticky nehnula z domu svého muže. Několikrát za tu dobu navštívila blízké vesnice, ale nelíbilo se jí tam. Její muž je podnikavější a trochu jí vyčítá, že tak ráda sedí doma, ale vcelku oba stárnou vyrovnaně.

Zastavujeme pak ještě jednou u dalších baráčků v pralese s deklarovaným cílem nakoupit ovoce, vesničané ale žádné neměli natrhané. Protože vyjednávání trvá dlouho, postupně vyleze z lodí většina účastníků výpravy a obligátně fotí. Dva malí Indiáni nám  předvádějí balsovém minivoru své pojetí rvačky s padáním do vody, a opětným vytahováním z ní. 

Po dalším kratším úseku cesty zastavujeme ve vesnici Diamante. Zde je pro nás zorganizován krátký výlet do džungle. Ne, že by to byla velká romantika, cesta je zřetelně prošlapaná. Vpředu jde místní průvodce, protože na čele výpravy hadi koušou nejvíc. Jsme nabádáni, abychom se snažili pohybovat potichu. No - podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí jsme se snažili, ale pralesní obyvatelé na to asi měli jiný názor. Moc jich vidět nebylo. Fotografovali jsme hlavně rostliny, pokud na ně v zeleném šeru vůbec dopadalo nějaké světlo. 

Na tomto místě se nejlépe prokázalo, jak blbě se ve skutečné džungli fotografuje, je tu prostě tma. A pokud člověk pluje po řece, docela dost toho slyší, ale zase nic nevidí.

Na závěr návštěvy kupujeme od Indiánů nějakou keramiku, šípy z rákosí, luky a korále. Je to docela zajímavý pohled, když pro změnu Evropané kupují korále od domorodců !! 

Pokračujeme po řece do vesnice Boka Manu a prohlížíme si vesnici. Ještě loni prý tu byl jeden krámek, 1 hospoda a vysílačka, kvůli které je toto místo v podstatě na mapě. Teď je tu hotová aglomerace. V jedné z hospod dostáváme salát z cibule a rybiček, tak zvanou míchaninu a k tomu yuku. Fotografujeme děti vesničanů, jak se po holém zadku vozí dolů po prkně. Je to sice hoblované prkno, ale nepochybuju o tom, že se atrakce bez zadřené třísky občas neobejde.

Po dalších 2 hodinách na řece připlouváme za tmy do Blanquillo Lodge. Ubytováni jsme hodně draho, za 28 USD za noc a osobu v „hotelu“, to jest na prostorné verandě bez stěn, zato s lůžky, zahalenými do velkých moskytiér. Zdejší místo je prý vyhlášené rejdiště malarických komárů. Mezi budovami čoudí každé 3-4 metry lampičky, pálící éterický olej. Ten má údajně odpuzovat hmyz. Noční scenérie úspěšně připomíná krematorium a to včetně odéru.

Po menších zmatcích (chybí 2 postele, které zabrali jacísi neplánovaní botanici) se všichni ubytováváme a čekáme na večeři. Při její přípravě málem shoří společenská budova, protože se Bergmanovým dětem podařilo převrhnout petrolejovou lampu. Přicházíme s Aničkou zrovna v momentu, kdy 2 metry vysoké plameny už už olizují střechu. Naštěstí někdo někde našel minimax, jinak by asi chytl celý komplex budov, uplácaný ze suchého rákosí.

Večeře se incidentem značně zdržela, protože bylo nutno začít vařit znova. Při výdeji jídla, pro které si každý chodil přímo do postižené kuchyně s ešusem, jsme konstatovali, že minimaxem postříkaná kuchyň smrdí jako závod na výrobu bojových otravných plynů. Obyvatel sídliště, který už někdy vyhořel (nebo se v lepším případě nachomýtl k požáru u sousedů) ví, o čem je řeč. Nejlepší smrady vznikají, když hoří panelákové umakartové jádro. Fosgen hadr.

Po večeři se po etapách šlo potmě na pozorování kajmanů. Těm totiž ve vodě v noci zajímavě svítí oči, když je dostanete do světla baterky. Mělo se to (což jsme se dozvěděli až na místě) odehrávat z pontonových lodí. Nejprve nás průvodci vedli rychlým krokem černou tmou po hmatu lesní stezkou. Protože Radim byl na vodě s první varkou účastníků (loď byla malá, aby kajmani měli to požírání turistů snazší) a druhou várku lidí vedla nedobře informovaná Olga, došli jsme ke kajmanímu rybníku na špatné místo a marně jsme se snažili spojit se svými druhy na vodě. Ať jsme svítili baterkami jak jsme chtěli, prám nepřijížděl. Skoro jsme se začali obávat sežrání části kolegů aligátory.

Nakonec se objevil Radimův syn Honza se vzkazem, že jsme na blbém místě, protože tady se nedá přistát a převedl nás jinam. No - ono to na tom druhém místě nevypadalo o moc lépe. Chuť vlézt na plechový vrak, zmazaný kluzkým bahnem, jsem ztratil v okamžiku, kdy mi noha ve tmě zapadla do půl lýtka do mazlavé pralesní hmoty. Po tomto materiálu bylo nutno přeskákat asi 6 kroků a následně vylézt na rezavé necky. Otočil jsem se raději a šel jsem tmou se skupinou, která se právě vrátila, zpět do tábora.

Podle pozdějších zpráv byla nejúspěšnější  3.skupina nastupující na prám někdy kolem 23.hodiny v noci. To už průvodci věděli, kam jet a kde svítit, aby se kajmani začali slézat v předtuše doplňkové večeře z složené Čechů. Bergman se prý tak rozvášnil, že si na na kluzkém prámu lehal na břicho a chytal mláďata kajmanů ze hřbet a ukazoval  je ostatním. Jeden z nich ho za odměnu kousl do pupku (naštěstí ještě neměl moc velkou hubu a sílu v čelistech, jinak by druhý den kus Bergmana chybělo).

Noc byla klidná hlavně díky moskytiérám.

 

 

 

Pondělí 3.8.1998. Jílová papouščí hostina. Odjezd z džungle

 

Ráno asi v 6:00 jedeme lodí na rákosím maskovaný katamaran, ze kterého se dají pozorovat pralesní papouchové. Někteří z nás, kteří se vrátili ve 3 hodiny ráno z aligátoří atrakce (a do 4:00 ze sebe smývali bahno) tvrdě spí. No, oni obětovali ptáky, my zase kajmany.

Papoušci si do těchto míst přilétají den co den zobat jíl. Bůh ví, proč to dělají, snad jim to pomáhá při trávení, možná je v zemině nějaký minerál, obsahující stopový prvek, který jim chybí ke spokojenosti. Na vysokém břehu nad řekou je vyklována dlouhá terasa, na které ptáci sedí. Nejprve přilétnou zelení papoušci loros, potom jsou vystřídání krásně zbarvenými modročervenými huacamayo (to jsou ti papoušci ara z křížovek). Obojích jsou stovky. Na maskovaném katamaranu je zakázáno mluvit, dupat a vůbec dělat hluk. Loď je přivázána na laně, jehož délku může ovlivňovat domorodý kormidelník. Ten ve vhodném okamžiku pouští plavidlo asi na 50 metrů k papouškům, blíž to nejde.

Bohužel, bez pořádného teleobjektivu, nejméně pětistovky, budou na výsledných fotografiích zelené mšice (loros jsou malí) a sem tam nějaký hodně vzdálený pěkně barevný pták. Loros přilétli asi v 7 hodin, aras někdy před devátou. Všichni začnou nejdřív ve vysokých větvích stromů a postupně se s křikem snášejí níž a niž, až se dostanou k terase na břehu, kde do sebe začnou ládovat jíl. 

Na lodi fasujeme sendvič a čaj nebo kávu. Je tu i maskované WC. Po návratu bude ještě zpožděná snídaně, ale to bude prakticky před polednem.

Po snídani jdeme znovu na vycházku ke kajmaní laguně a fotíme alespoň pralesní květiny. Potom balíme a odjíždíme na lodích zpátky proti proudu směrem k pralesnímu letišti pod Boca Manu, odkud se máme vracet do Cuzco. Cestou ještě stavíme na svačinku, ale strašně tu koušou mušky a tak se stahujeme na lodě a plujeme raději dál. Asi v 16 hodin přistáváme na břehu, kde budeme spát. Mušky stále ještě koušou jako zběsilé a je příšerné, vpravdě pralesní vedro, které jsem cvičně odhadl na nějakých 40^o Celsia a 80 % relativní vlhkosti. Přes nepříznivou teplotu se zalézáme dusit do stanu, protože repelent proti těm mrchám nepomáhá ani 15 minut a roje blanokřídlých útočníků jsou tu znovu.

Večeříme asi v půl sedmé smaženou yuku.

 

 

 

 

 

Úterý 4.8.1998. Sbohem, džungle

 

Ráno vstáváme v půl sedmé, balíme stany a snídáme popcorn, housku, vejce a horkou čokoládu. Pijeme pochopitelně vodu z řeky, zřejmě chemicky neupravovanou, ale snad dostatečně převařenou. Možná až po návratu uvidíme, která bakterie je v Amazonii pánem !!  

Po snídani se naloďujeme a jedeme poslední půl hodinu zpět proti proudu k letišti pod Boca Manu. Stěhujeme věci do „odbavovací haly“ a čekáme na svůj charterový let. Zrovna odlétá jiná skupina turistů, takže můžeme pozorovat start. Letiště je primitivní, rozjezdová dráha jen nahrubo srovnaná. Letoun při rozjezdu dost skáče. Odletová „hala“  je stejně jako v případě předvčerejšího „hotelu“, pouze zastřešená prostora bez stěn. Do vyššího patra vede žebřík, aby měla obsluha v noci kde spát a nebyla ohrožována pralesními zvířaty. Je tu malá vysílačka, kterou zdejší zaměstnanci letecké společnosti uvědomují letiště v Cuzco, že kunčofti už dorazili a tudíž by bylo dobré odstartovat. Po chvíli se dozvídáme, že naše letadlo přiletí asi za 40 minut, což je skvělé: minulá adventurní výprava prý tu uvázla asi na 9 hodin, než ji někdo vyzvedl. Právě proto jedeme zpět o den dřív, protože musíme mít právě pro tento případ rezervu. Pozítřejší standardní spoj do Limy by na nás rozhodně nepočkal a není vyloučeno, že bychom tu mohli i primitivně nocovat. Během čekání na dopravu se Anička baví ničením filmu při pokusech vyfotografovat zdejší neposedné barevné motýly.

Po 10. hodině letadlo skutečně přilétá. Je to jiný stroj, než bylo domluveno, náš prý měl nějakou poruchu. Mašina je podle pilota typu TWIN OTTER, vyráběná je v Torontu. Připomíná normální Cessnu, tyhle stroje od sebe ostatně odliší jen odborník. Stěží nacpeme dovnitř naše zavazadla, která posádka ukládá pod sklopná sedadla. Po naložení stanů je letadlo prakticky plné. Nechápeme tudíž, jak se do něj naskládáme my. Ale všechno jde. Piloti začínají vyvolávat naše jména. Nutno konstatovat, že čeština jim dělá v transliteraci do jejich verze angličtiny roztomilé potíže.

Konečně se zavírají dveře a do toho zní správná Olžina připomínka, že se máme nejen připoutat, ale raději i držet, protože letadlo sebou bude na mizerné dráze při startu hodně házet. Start skutečně připomínal scénu z válečného filmu. Pilot nejprve nechal rozeřvat motory na plné otáčky, takže jsme už při motorové zkoušce měli pocit, že se vrtule utrhnou. Potom najednou brzdy povolily a nám se zase zazdálo, že vzápětí upadne podvozek. Vztlak ale zabral rychle a my jsme najednou byli ve vzduchu. Pilot táhl  mašinu nahoru svíčkou, protože dráha byla krátká a nikdo z nás předem nedeklaroval touhu po místě posledního odpočinku v džungli. Několik lidí mírně zelená, ale vytažený blicí pytlík jsem zahlédl pouze jeden. Kdo se bojí, předstírá usilovně spánek, což je škoda, protože zelené pralesní peklo v nízkém přeletu už asi víckrát tak zblízka neuvidí.

Cesta trvala jen asi 40 minut. Díky tomu jsme pochopili, proč pro nás přiletěli až 40 minut po našem příchodu na letiště: startovali z Cuzco až po upozornění vysílačkou, že kšeft se bude vůbec realizovat. No a kdyby náhodou nebyla zrovna volná mašina, čekali bychom v pralese dlouhé hodiny, třeba až do druhého dne.  

Přistání v Cuzco připomínalo vzdušný útok na pozemní cíl: pilot prostě sklopil čumák letadla a šel s naplno roztočenými motory šikmo dolů, asi ho honili z řídící věže, aby rychle uvolnil prostor jinému letadlu, v Cuzco je opravdu značný letový provoz. Přistáli jsme ale stejně lehce, jako baletky.

Dvěma najatými minibusy jsme se přesunuli k našemu hotelu. Tentokrát jsme se ubytovali v trojáku s Květou, aby si dvojáku užila jiná manželská dvojice (Artuři Pavel s Markétou). 

Odpoledne jdeme do muzea umění ve městě a pak na večeři do pizzerie. Pizzu si dávám pouze já, holky (Anička s Květou) si daly kuře, národní peruánské jídlo, které já nerad. 

 

 

 

 

 

 

 

Středa 5.8.1998. Poslední den v Cuzco

Čtvrtek 6.8.1998. Domů, do Čech, do Prahy, do Podolí, do lékqarny, do...

Pátek 7.8.1998. ... ale přes Moskvu !

Sobota 8.8.1998. U nás