I  S  L  A  N  D

  1 9 9 5

O B S A H

Island 1995

 Následující údaje byly okopírovány z Informace pro klienty, vydaného c.k. Adventura

Island není ještě polární zemí v pravém slova smyslu. O necelou jednu úhlovou minutu  zeměpisné šířky nedosahuje jeho nejsevernější pevninský bod, mys Rifstangi, severního polárního kruhu (tj. 66^o33' severní zeměpisné šířky).

Ten přesahuje jen útesový ostrůvek Kolbeinsey  předsunutý tomuto  mysu (67^o10'). Západní  mys Bjargmangar  dosahuje k  24^o32' západní  zeměpisné délky.

Hlavní ostrov má  zhruba oválný půdorys, s  třemi  poloostrovy  na západě a jedním  na  severovýchodě  (Mellakkasléta). Kromě jihovýchodu  je jeho pobřeží hluboce členité širokými i  úzkými fjordy. Nejvíce patrné je to především na západním a  severním pobřeží. Dva  prostorné  zálivy  na  západě Breidafjördhur  a Faxaflói,  rozdělené  úzkým poloostrovem  Snaefellsnesem,  jsou propadlým  okrajem ostrova. Ostrov pod mořem vroubí do  hloubky

200 m široký  šelf,  do něhož  pokračují  brázdy  fjordů. Na jihozápadě vybíhá  od  poloostrova  Reykjanesu stejnojmenný podmořský  hřbet jihozápadního směru, zanikající  v  oceánských hlubinách v půli cesty k New Foundlandu.

Kolem r. 850 byl  na  cestě  z Norska k  Faerským  ostrovům  zahnán  bouří do východních islandských  fjordů norský viking Naddodur, který sem  doplul bez jakýchkoli předchozích informací. O nové zemi přinesl do Norska první a celkem příznivé zprávy. Podobný osud stihl při plavbě z Dánska na Herbidy švédského vikinga Gardara Svavarssona. Obeplul Island a jako první  dokázal, že jde o ostrov. Ostrov byl tehdy pojmenován "Gardarův ostrov". Teprve v roce 865 při cestě norského piráta Flóki Vilgerdarsona z Rogalandu byl tento ostrov pojmenován Íslandem, ledovým ostrovem. Hlavní město Islandu bylo porvé pojmenováno r.874, kdy se z Norska na Island vydal Ingólfu Arnarson. Místo, kde Ingólfu postavil jeden ze svých domů, nazval Reykjavík,  tj. kouřící zátoka, podle horké páry vystupující ze země. V této době následovalo Ingólfu Arnarsona  na Island asi 400 rodin se služebnictvem, otroky, domácími zvířaty, ale i s norskými zvyky a jazykem. Do r. 930 panovala v osidlování  ostrova anarchie, která skončila vypracováním zákoníku podle norského vzoru a dohodou o společném  místě  sněmování. Tento  sněm,  nazývaný  ALTHING, zasedal ve volné přírodě na skále nad jezerem v místě  zvaném  Thingvallavanthe. Jde tedy o samostatný stát s prvním parlamentem na světě. Parlament se zde scházel až do roku 1800.

Kolem roku 1000 přijali Islanďané, za dramatických okolností  pod tlakem tehdejšího norského krále  Olafa Tryggvasona křesťanství. Napětí mezi Norskem a Islandem se však stále zvyšovalo. Vyvrcholilo přípravami Norska k válečné výpravě na Island. V první polovině 13.století největší islandský básník, historik a politik Snorri Sturluson ve snaze zachránit Islanďany před válečnou  pohromou, slíbil norskému králi, že se Island podřídí. Vysloužil si tak nenávist krajanů a v roce 1241 byl zavražděn. Roku 1262 se ostrovní říše připojila k Norsku a r. 1397 se dostala, po sjednocení Norska s Dánskem, pod dánskou  vládu. Součástí  norského království byl Island po více než pět a  půl  století. Od poloviny 19. století sílily hlasy Islanďanů požadující nezávislost. Dánsko nakonec roku 1874 povolilo ostrovu  omezenou samosprávu, která vyvrcholila  roku 1918, kdy  se  stal  Island  nezávislým královstvím, které bylo s Dánskem spojeno  pouze v personální unii.

V roce 1944 obsadila ostrov britská vojska a  následujícího roku  vojska Spojených států. Roku 1944 vyhlásili islandští  vlastenci republiku. Roku 1946 se stal Island členem OSN a roku 1949 i členem NATO.

V roce 1958 došlo ke sporu s Velkou Británií, protože  Island, který  je  značně  závislý na rybolovu,  rozšířil  pásmo  svých výsostných vod ze 3 na 12 mil. Tento spor byl ukončen  v  roce 1961, kdy Island spolu s Velkou Británií uzavřely dohodu, ve které  Velká Británie uznala 12mílovou zónu. V roce  1972 však  došlo  k  dalšímu sporu, poté,  co  Island  opět  posunul hranici svých výsostných vod až na 50ti mílovou hranici. Velká Británie  a další země, mezi nimi i dnešní SRN, se obrátily  na Mezinárodní soudní dvůr, který vydal dočasné rozhodnutí. Island ho však neuznal. Roku 1975 vypukly konflikty znovu. Island tentokrát rozšířil svou rybářskou zónu až na 200 mořských mil. Jednání  s  Velkou Británií nevedla k úspěchu a v únoru 1976 obě země přerušily diplomatické styky. Tresčí válka skončila v červnu téhož roku dočasnou dohodou.

Od  roku  1986  vládne  na  Islandu  koalice  levého  středu (Pokroková  strana, Sociálně demokratická strana Islandu a Lidový svaz). Althing, islandské  lidové  shromáždění, je nejstarším  parlamentem světa. Skládá se z horní (20 křesel) a dolní  (40  křesel) sněmovny, jejichž členové se volí každé 4 roky. Výkonnou moc vykonává prezident společně s vládou.

Islanďané jsou tedy potomci starých Vikingů, Normanů a jiných přistěhovalců z Norska, Dánska a ostatních severoevropských zemí. Žijí většinou ve městech, ale i na vesnicích roztroušených  takřka po celém pobřeží. Živí se především rybolovem a zpracováním mořských úlovků. Jejich  kulturní a materiální úroveň tím nijak netrpí. Vyjímku v osídlení ostrova tvoří osamělá  sídla,  která mnohdy najdeme i ve vnitrozemí. Jsou to většinou ovčácké  farmy. Téměř dvě třetiny obyvatel ostrova žije v hlavním městě a přístavu Reykjavík. Většina území Islandu je neobydlená. Jde o celé vnitrozemí a jihovýchodní okraj ostrova. Osídlena je pouze asi 1/5 celkové rozlohy Islandu. Průměrná hustota obyvatel zde činí pouze necelé dva obyvatele na km 2.

Základem národního hospodářství na Islandu je především rybolov. Spolu se závody na konzervování ryb, zpracování rybího tuku, výrobu rybí moučky a mrazírnami zaměstnává téměř polovinu hospodářsky činného obyvatelstva ostrova. Hlavními užitkovými rybami islandských  vod  jsou treska obecná, sleď a okoun severní. Tresky se loví kolem celého Islandu, ale nejdůležitější je zimní lov v období leden-duben před jižním a jihozápadním pobřežím. Hlavní úlovky sleďů pocházejí naopak z mělčin na severu a severovýchodě z období od poloviny června do půlky září. Vývoz ryb a výrobků z nich je také hlavní součástí zahraničního obchodu Islandu. Ostatní průmyslová odvětví jsou zastoupena především velkou hliníkárnou. Vzhledem k tomu, že  podnebí  nedovoluje pěstovat obilniny, najdeme zde především pasoucí se koně a ovce. Na Islandu zcela chybějí  lesy, a to  nejen  vlivem  nepříznivého  podnebí, ale především díky  neustálé sopečné činnosti. Pro  zemědělské účely je vhodných pouze 23% celkové rozlohy Islandského území, přičemž většina území slouží stejně jako louky a pastviny. Obdělává se pouze 10% půdy a pěstují se zde hlavně pícniny, ječmen, oves a brambory. Kromě toho se parou vznikající z množství horkých pramenů vytápějí skleníky, v nichž se dobře daří zelenině, melounům a dokonce i banánům. Dokonce i velká část Reykjavíku je vytápěna vodou z horkých pramenů. Celý Island je jedinou zásobárnou vodní energie. Odhaduje se, že teoretický výkon islandských řek je 7 mil.KW/hod.

Z toho se v současnosti využívá něco kolem 3 mil. KW/rok.

Co se týká dopravy, nejdůležitější roli na Islandu zaujímá doprava letecká. Železnice ani splavné řeky zde totiž neexistují, pouze štěrkové silnice, které vedou především podél celého pobřeží ostrova. Přes četné řeky nejsou mosty, na mnoha místech najdeme pouze brody. Většinu nákladní dopravy proto obstarává obchodní loďstvo.

V době, kdy se vytvářel euroasijský kontinent, byla v místě dnešního Islandu pustá hladina Atlantiku. V místech, kde dnes na mapě  najdeme ostrovy "Jan  Mazen",  "Island",  "Azory" a "Tristian da Cunha",  probíhá dělící čára mezi euroasijským a americkým pevninským blokem. Tato linie byla v důsledku tenké zemské kůry vždy vulkanicky aktivní, neboť magma mělo k zemskému povrchu blízko. Ve třetihorách tu došlo  k mohutným výlevům lávy, čímž vznikala nová pohoří a tvořily se mořské příkopy. Tak vyrostl podmořský středoatlantský hřbet, jehož některé vrcholky dosáhly  hladiny. Samotný Island vznikl před 60 milióny let. Vlivem rozsáhlé vulkanické činnosti se neustále měnil. Mladší sopečné horniny  se zvláště na jihu nakupily do značných výšek. Střední pruh ostrova od jihozápadu k severovýchodu poklesl a ostatní kry se k tomuto pruhu sklonily. Sopečná činnost tu pokračovala i ve  starších čtvrtohorách, kdy byl ostrov zcela zaledněn. V parách z roztaveného ledu vznikala při erupcích pórovirá, tufovitá, světle rezavá hornina zvaná palagonit, nepravidelně vrstvená, složená ze sklovitých drobtů láv. Tomuto druhu  sopečných uloženin se odborně říká sopečné bahenní proudy. Vznikají tím, že se k vymrštěnému sypkému sopečnému materiálu přidruží velké množství dešťové nebo roztavené ledovcové vody (ledovců je tu něurekom). Tabulové hory, hřbety a hluboce modelované horské a údolní tvary, jsou z této horniny  budovány a prostupovány pozdějšími mladšími výlevy. Ostrov ostatně nemá svoji definitivní podobu dodnes. Vše je zde originální, přechodné a neopakovatelné. Velké množství vulkanických sil se projevuje gejzíry, horkými prameny i sopečnými  výbuchy  (k výbuchu některé ze sopek dochází zhruba jednou za 6 let). Podklad ostrova tvoří pravděpodobně měkká křída. Střed Islandu tvoří náhorní plošina, jež se ve vnitrozemí z větší části zdvihá nad 500 metrů. Čedičové a trychytové kupy na okrajích tuto výšku značně přesahují. Měří většinou 1200-1300 m. Nejvyšší  vrchol ostrova se nazývá Hvannadalshnúkur a zvedá se do výšky 2119 metrů. Leží v zaledněném masívu Örafajökull na jižním okraji ledovce Vatnajökull. Ostrov nemá nížiny, kromě jihozápadní oblasti, kde se vytvořily nížiny v povodí řek Pjórsá a Hvítá.

Na  Islandu najdeme asi 130 sopek s tisícovkou kráterů. Sopky mají všechny tvarové typy, jaké kdy byly vulkanology popsány. Nejmohutnější jsou například výlevy lávy z propastných puklin (eldgjá). Magma se z takové pukliny obyčejně vylévá klidně a vytváří na povrchu tzv. lávový příkrov. Někdy však nastávají na puklině  i explozivní jevy. Tehdy se krátery zformují do nízkých struskovitých kuželů (například LAKI na západním okraji Vatny, dlouhá 30 km. V roce 1783 se z ní vylila láva na rozlohu 565 km2. Na puklině se tehdy vytvořilo 34 velkých a 60 menších sopečných kuželů, z nichž nejvyšší je 150 metrů vysoký). Pokud se při erupci otevře celá řada kráterů vedle sebe, říká se tomu pro změnu lineární erupce. A tak dále a tak dále. Velice zajímavé jsou sopky s kalderou. Jde o sopečné kužele porušené velkou kotlovitou nebo nálevkovitou prohlubinou, která se tvarem podobá kráteru, ale svými rozměry jej značně přesahuje. Řada názorů na genezi kaldery se mezi sebou značně liší. Buď ji zformoval obrovký výbuch, který vrchol sopečného kužele rozmetal. Podle jiné představy se kaldera mohla vytvořit také propadnutím sopečného kužele do lávového rezervoáru, ukrytého pod sopečným kuželem. Konečně třetí názor přisuzuje tvar kráteru dlouhodobé erozi endogenních sil.

Teplé vody Golfského proudu a převažující jihozápadní větry z tropického Atlantiku způsobují, že má Island mírnější zimu než třeba New York nebo Zurich. Méně příjemnou stránkou těchto teplot je, že se spojují s relativně chladným polárním mořem a tím pádem se ve vzduchu kondenzuje velké množství par, které způsobují častý déšť. Reykjavík má např. v lednu v průměru pouze 3 slunné dny, v červenci pak pouze 1. Na Islandu se střídá vítr s deštěm s částečným vyjasněním a s mlhou. Tak se počasí, které je zdánlivě hrozné stane během několika minut ještě horším. Island  je  také pověstný tím, že nad ním neustále "sedí" tlaková  níže. V tlakových nížích nejčastěji  převládá oblačné počasí s trvalejšími srážkami. Výskyt oblačnosti však tlumí obvyklé denní výkyvy teploty vzduchu,  takže jsou zde  poměrně malé rozdíly teplot mezi dnem a nocí. Na severu a východě Islandu šance na hezké počasí stoupá. Nejslunečněji je okolo Akureyri a jezera Mývatn a nejtepleji okolo Egilsstadiru na východě ostrova. Na celém Islandu bývá však velmi častým jevem ostrý vítr, který způsobuje, že i při teplotě 25oC bývá zima. I když tzv. "vnitrozemské pouště" mají větší šanci na jasné počasí než oblasti na pobřeží, hrozí zde na oplátku ostré větry, které mohou začít  foukat kdykoli a zvednout oblaka plná písku a prachu.

Island je prostě severská poušť. Roční srážky tu dosahují od 3 do 4 METRŮ. Když náhodou neprší, tak se práší: jakmile krajina několik minut po dešti oschne, voda se vsákne do vrstev popela a tufu a v autobuse je nutno zavřít okénka, aby se lidi neudusili... Krajina je smutná po častých sopečných explozích. Nejstarší hornina tu dosáhla "věku" 3 000 000 let. Tolik je v České kotlině nejmladšímu šutru. Po ostrově se dá pohybovat pouze v "létě", kdy je tu polární den (to jest ve 2 hodiny v noci se lehce zešeří) a rozmrznou silnice. Cesty je každý rok třeba revidovat, zda jsou ještě průjezdné, to jest nespláchly je přívaly vod a nerozrušilo zemětřesení.

Pátek  9.6. Odjezd

20:00  Odjezd z (ne)obvyklého místa (totiž z Palmovky) přes Německo na pobřeží do Warnemunde, z něhož nás trajekt dopravil do Dánska. Rovnání batohů nebylo moc úspěšné, některá zavazadla zůstávají v uličkách. Hranice jsme překročili před půlnocí. Výprava je nakombinována ze dvou cestovek: Burkemu patří autobus a šéf zájezdu, 14 cestujících a druhý vedoucí jsou vysláni Adventurou. Kooperace bude občas slyšitelně skřípat, ale z hlediska klienta to stále ještě půjde...

Sobota 10.6. Ve Švédsku

Asi v 6:40 přijíždíme do Warnemunde. Chvíli nás tu zdržela "lustrace" účastníků zájezdu přes počítač Evropského společenství ve Stuttgartu. Vybírání a vracení pasů je činnost z celé kontroly relativně nejdelší. V 7:00 s vyplazenými jazyky stíháme trajekt do Gedseru v Dánsku. Plavba trvá asi 2 hodiny. Fasujeme poukázky na případný nákup nezdaněného chlastu a cigaret. Zajímavý suvenýr pro abstinenty ...  Dále pokračujeme přes Dánsko kolem Kodaně do Helsingoru, rodinné toť chalupy Hamletů. Krátkým trajektem pokračujeme do Helsingborgu. Odtud jedeme do Goteborgu. 15:45 se vydáváme asi na 2hodinovou prohlídku města. Obešli jsme "staré" město, které moc staře nevypadalo a část nábřeží. Dále pokračujeme směrem k norským hranicím a hledáme vhodný příkop k přespání. Zastavili jsme někde u silnice 160, zřejmě nedaleko nějakého fjordu (padala tma a začínalo trochu mrholit) a přespali jsme v lesíku u silnice. Pod stanem byla krásná, měkká, hustá, zelená (a mokrá) travička. Moc takových perfektních tábořišť už nebude, jedeme stále více na sever...

Neděle 11.6. Přes Oslo na Hardangerviddu

Ráno opět deštíček, odjíždíme asi v 7:15. Norské hranice projíždíme  (stejně jako v roce 1991), celními orgány ignorováni, kolem 9:30. Asi v 11:30 jsme v Oslo. Už to tu známe z norské expedice 1991. Obcházíme královský palác a fotografujeme stráže (musí na to to být skvěle trénované, já bych minimálně dostal do obličeje tik). V blízkém parku jsme se po vzoru utečenců odkudkoli naobědvali z pytlíku. Pokračovali jsme po pěší zóně až k nádraží. Dobyli jsme (oboustranně beze ztrát) pevnost Arkeshus a odjeli lodičkou na ostrov Bygdoy. Zdejší muzea už ponejvíce také máme v malíčku, myslím tím Vikingy, Fram a Kon-Tiki. Navštívili  jsme námořní muzeum, které nám připadalo podezřele povědomé. Nejspíš jsme je v roce 1991 viděli taky. V 17:30 odjíždíme směrem k národnímu parku Hardangervidda. Táboříme poblíž zbytků sněhového pole u Haugastolu, zřejmě v chatové oblasti ve výšce kolem 1000 metrů nad mořem. Teplota se limitně blíží nule, podklad je promáčený. První dotazy osazenstva, zda už je to ten Island... teplota tomu nasvědčuje.

A to nás čeká ještě několik set kilometrů cesty na sever. Začíná to zajímavě !

Pondělí 12.6. Přes Hardangerviddu

Ráno v 8:00 po zabalení věcí do autobusu odcházíme na zdravotní minitůru po národním parku Hardangervidda. Mělo to být kolem 6-8 hodin pohodlné chůze. Cestou procházíme přes sněhová pole, jen chabě kryjící zpívající potoky. Zdá se, že to oba průvodce nemile překvapilo. Cesta se tím poněkud protahuje. Anička si promptně vymkne kotník, a tak má palubní chirurg a adventurní průvodce v jedné osobě, Michal, příležitost si zaimprovizovat s hrstí sněhu, zabalenou umně kapesníku postižené (to celé je fixováno ponožkou). Doktor cynicky lituje, že si s sebou nevzal kostní pilku. Amputace prý mu jdou nejlépe. Asi v 17 hodin docházíme schváceni do Fagerheimu. Mokro v botech mají všichni, nejvíc pochopitelně já. Nechtěl jsem totiž riskovat sérii skoků přes potok s nejistým dopadem a snažil jsem se proto obejít sněhové pole "ze severu", z jeho horního okraje. Tím pádem se mi podařilo zapadnout po pás do rozměklého sněhu (z toho po kolena do vody). Ještě že zbývá ujít už jen asi kilometr a půl. Čvacht čvacht. Kromě promočení stojí za zmínku spáleniny jarním sluníčkem.

Lékař se pak chlubí svým mučednictvím: prý si celou noc musel dávat mokrý ručník na obličej. Nejsme náhodou na rovníku ?

Kolem 18. hodiny odjíždíme k vodopádu Voringfoss. Zničeně zůstáváme v okolí autobusu, ostatní si jdou ještě prohlédnout vodopád.

Potom jedeme dál směrem na Bergen. V Brinnes přejíždíme krátkým trajektem jakýsi fjord. Je to jen fjorďátko, pouhý skok mezi 2 silnicemi, padajícími do vody. Hledáme místo na spaní na staré silnici do Bergenu. Jak autobus šplhá vzhůru sílí protesty osazenstva při pohledu na okolní stráně, kde přibývá sněhu. Původně jsme měli stanovat u jezera, ale vhodné místo (podle vedení výpravy) je nalezeno ještě dříve. No co, v bažině se dá taky stanovat ! Pokus vejít na "plácek" končí mokrou ponožkou. Přespáváme tedy u kola autobusu na parkovišti. Jistota je jistota. Kupodivu se noc obešla beze ztrát na životech, to jest nikdo se neutopil. Zítra zvoláme se Švejkem: "Na Bergen !, Na Bergen !"

Úterý 13.6. Vyplouváme

Do Bergenu přijíždíme v 11 hodin. Původně jsme chtěli jít do mořského akvária, ale "přístavní organizátoři" nám tvrdí, že musíme být připraveni k nástupu již ve 13:00, tak tento plán pro jistotu vzdáváme. Někteří míří lanovkou na vyhlídku nad městem (značně riskantní vzhledem k nečekané redukci času), my ostatní jdeme pouze na prohlídku města. Jak se ukazuje, příchod ve 14 hodin by bohatě stačil. Přístavní "orgáni" nás tedy připravili o akvárium zcela zbytečně. Autobus nakonec najíždí do lodi až ve 14:30. Z toho plyne poučení: nebrat vážně důležitě vystupující pitomce s vysílačkami, když máte v ruce potvrzený fax, že k nástupu máte být připraveni přesně ve 14:00. Škoda bergenského mořského akvária, prý je moc pěkné ...

Loď se jmenuje Norrona. Jsou to necky na hromadný převoz cestujících bez vysokých nároků na přepravní komfort. Ubytováni jsme ve 'sleeperttes' po 9 lidech. Místa byla vydána všelijak (jinak by moje žena nemohla být umístěna 30 jmen za mnou). Okamžitě proto dochází k přeskupování po ruském způsobu: každý s každým uhraj co umíš. Anička původně vyfasovala kabinu označenou "-851". Svádí mě to k pseudovtipným poznámkám, že pojede ve vlečném člunu za lodí. Tuto ad hoc teorii posiluje zejména skutečnost, že kajuty s čísly lůžek nad 850 skutečně nejsou vůbec uvedeny na orientačním plánu lodi. Patrně je to důsledek nějaké pěrestrojky s cílem nacpat na plavidlo víc cestujících.

Vedle lodní jídelny visí plavební certifikát, vypovídající, že Norrona byla postavena roku 1972.

Má kapacitu 1000 osob včetně personálu a na palubě má být  -ó jaká útěcha!-  1236 plovacích vest a "dostatečný" počet záchranných člunů. To měli na Estonii možná taky, ale zase jim nedovírala vrata nákladového prostoru !  Na Titanicu zase neměli dost záchranných člunů. Co se asi stane tady ?  Nedostatek nafty by bylo asi nejmenší zlo, hlady se dá vydržet poměrně dlouho. Norrona je faerská loď (domácí přístav Tórshávn) s ruskou finanční účastí. To taky není moc dobrá kombinace !

Ještě na břehu začal Michal rozdávat zájemcům, jichž je povážlivě mnoho, antiblicí pilulky jménem Torecan. Nebereme si: jednak máme svoje, které jsem vyžebral od závodní doktorky a jednak chceme zkusit, jak ta mořská nemoc vypadá, tedy pokud ji dostaneme!  Michal zatím vykřikuje cosi o svém největším chemickém pokusu na velké skupině osob od dob studia. Prý mu za to Spofa dobře zaplatila ...

Vyplouváme v 15:00. Dokud jedeme mezi fjordy, není to ještě zlé, jenom fouká silný vítr. Běháme po otevřených palubách a fotíme. Asi kolem 17:30 se loď začíná opravdu houpat a my se blbě rozhodujeme pro sprchu. Měli jsme s tím začít dřív, nedá se téměř udržet rovnováha ! Sociální vybavení je mimochodem dosti skromné, asi tak jedna sprcha a jedna mušle na 100 mužů. Anička zatím usuzuje, že by bylo záhodno nasadit antiblicí preparát. Já odolávám a zalézám se vzrůstající nevolností na palandu do 3.patra. Původně jsem sice vyfasoval mazácké spodní lůžko, ale když se mi podařilo vyhandlovat do sleepertte vlastní manželku, musím hrát haura a vzít si horší kutloch. Asi po 20 minutách beznadějného boje urychleně opouštím kajutu bos se slovy: "A já jedu". Doběhl jsem včas. Nejsem na záchodě sám, kdo naplňuje známé úsloví o krmení rybiček. Personál lodi tou dobou pilně roznáší krabičky na zvratky. Nádobky materiálem připomínají klasické měkké bílé krabice na dorty, známé z našich cukráren. Do toho se lze "seberealizovat", složit chlopně a potom s balíčkem, zdařile připomínajícím produkt cukráře, zajít k odpadkovému koši. Chodby sterilně smrdí desinfekcí, na kobercích jsou vidět skvrny po starších událostech typu "bohužel nedoběhl včas". Cestou ze záchoda potkávám postarší, nikterak atraktivní světlovalou Brunhildu. Nese balíček a tváří se vznešeně, jako by nesla manželem odmítnutý moučník.

Zbytek noci, potupně ukolébán Torecanem, trávím na podlaze kabiny na karimatce. Vnímám jen dotaz řidiče naší Karosy, který se po půlnoci vrací z partičky mariáše, co že je támhletomu v rohu. Někdo ze spolucestujících odpovídá ospalým hlasem: "Ten už blil !"

V noci se moře naštěstí trochu uklidnilo.

Středa 14.6. Faerské ostrovy

Ráno snídáme v místní Cafetérii. Jídlo podkládáme pro jistotu Torecanem. Mimochodem: na lodi jsou 2 stravovací "příležitosti", totiž jídelna a kafetérie. Obě nabízejí zhruba tentýž sortiment, ovšem za značně různé ceny. V kafetérii, což jest samoobsluha, je to celkem přijatelné, když člověk zavře obě oči a říká si: "Jsem v cizině, jsem v cizině, jsem v cizině. Nesmím to vidět v korunách, nesmím to vidět v korunách, sakra nesmím to vidět v korunách."  Platit se dá v dánských korunách, případně v měnách států, jimiž projíždíme, to jest norskou, švédskou a islandskou korunou, případně mocnou německou markou (Německo je sice daleko, ale ruka jeho bank dosahuje až sem). Všechny neoriginální peníze se dají měnit za příšerný poplatek. Ke standardnímu bankovnímu poplatku se totiž přidává další lodní přirážka, patrně za sušení namočených bankovek nebo tak něco. Placení neoriginální měnou se dá provádět také přímo v jídelně, ovšem s další velehorskou přirážkou. To už překonává veškeré pesimistické vize postkomunistů o kapitalistické cizině. Teprve na zpáteční cestě přijdeme na to, že nejlépe je vyměnit norské koruny v automatech na "hráčské" chodbě, plné jednorukých banditů. Jsou tam totiž i automatizovaní směnárníci, kteří mění norské bankovky i velké mince na dánské drobné v blahé naději, že je utratíme za pitomé hry. My je míníme je utratit za žrádlo, takže od doby prozření přivádíme pokladní v cafetérii do vytržení pečlivě odpočítanými sloupky korunových mincí za každé jídlo. Chudý východoevropský póvl, jak trapné ! Tato metoda bude bezpochyby už během příští plavby nějak "zprocesována" (to znamená znemožněna).

V 11 hodin mezipřistáváme na Faerských ostrovech. Vyrážíme na prohlídku hlavního a patrně jediného (?) města Tórshavn. Prohlížíme místní kostelík (byla tam 90ti letá anglická jeptiška, která se nám marně snaží dělat přednášku o katolictví na Faerských ostrovech. Rozumím asi tak každé páté slovo. Ona vidí, že se jí pokouším vnímat a mluví hlavně ke mě. Trapas.). Posléze jdeme na vyhlídku nad město. Je to jen umělé vyplňování předem odepsaného času, vyhlídka nic moc. Při zpáteční cestě se snažíme marně najít parlament a radnici. Později zjišťujeme, že jsme šli kolem několikrát, aniž jsme tyto architektonické skvosty identifikovali v obyčejných dřevěnných boudách, připomínajících nádražní skladiště, takto populární Tesko-budovy. Končíme na místním opevnění s kanóny z různých historických epoch. Faerské ostrovy naposledy opevnili Britové za druhé světové války. Oddělili je tím od okupovaného Dánska. Němci se tu ani nepokoušeli vylodit, asi jim tu byla zima.

V 15:00 odplouváme směr Island.

Večeře v cafetérii a následující noc jsou bez problémů. Pro jistotu se znova dopujeme Torecanem, ač je zřejmé, že to už není třeba: organismus si na kolébání po čase zvykne, výjimkou je pouze náš doktor a vedoucí, který podle vlastních slov blije už na břehu při pohledu na příliv.

Čtvrtek 15.6. Konečně Island

Ráno snídáme obligátně v kavárně v 8:00 palubního a v 7:00 islandského času a vzápětí přistáváme v Seydisfjorduru. Po očuchání báglů zdrogovaným protidrogovým psem (chudák!) chvíli čekáme, až se z útrob Norrony vylodí náš autobus.

Pasová prohlídka probíhá tak, že uředník pohlédne bez zájmu na pas, udělá si čárku jiném lejstru a do pasu "prdne" razítko. Přístav opouštíme v 9:30 směrem na Egilsstadir. Tam měníme peníze a děláme první nákupy ve stylu římského hesla "Chléb a hry". My tento výrok pouze pozměňujeme na "Chléb, pohledy a známky". Část pohlednic hned napíšeme a vhazujeme do schránek s nadějí, že se s námi nepoplavou nazpět na stejné lodi, až se budeme vracet.

Zastavujeme u budky, která nese nádherně maďarsky znějící název Stefánsbúd a dopřáváme si první pohledy na islandskou ledovcovou a sopečnou poušť. Mimochodem: Island je tak zvaná severská poušť. Když prší (a tady prší skoro pořád), cáká bahno. Během 20 minut po dešti bahno vyschne na prach, protože voda snadno proteče propustným povrchem ze sopečného popela a kamení do nižších vrstev. Otevřená okénka autobusu změní osádku v dusící se sbor tuberáků. Batohy v zavazadlovém prostoru se snadno pokrývají několikamilimetrovou vrstvou prachu. Silnice jsou tu dílem velmi hrubé asfaltky a dílem prašné uválcované pisty. Když nějaký horotvorný pohyb silnici zničí, opraví se to buldozerem a někdy, až na to je čas a peníze, tak snad i asfaltem.

Jedeme k moři, k zálivu Breiddalsvík, potom na mys Djúpivogur, kde je krátká zastávka. Slibovaná vyhlídka na ostrov Papey (ze břehu viditelnou část Vestmannských ostrovů) se nekoná, je mlha. Ostrov nese jméno podle církevních otců (el Papa), kteří tam pár desítek let přežívali rozmary místní přírody, než je úplně sklátilo regma.

Pak pokračujeme směrem na město Hofn. Cestou zastavujeme několikrát na focení, jednou na mysu Stokksnes, kde je velké sídlo mořských vlaštovek, které jsou velmi nepřívětivé. Na vetřelce nalétávají tak, že je skoro bijí křídly do hlav. Mr Hitchckok hadr. Chráníme si oči. Nocujeme pod ledovcem Vatnajokull u řeky s kusy odlamujícího se ledovce (viz výraz "telící se ledovec"). Voda v řece je dvakrát denně slaná, protože ji zaplavuje příliv. To ovšem nevíme a děláme si slaný čaj, který vzápětí vyléváme. Nejméně 5 deka plynu na vaření je tímto v tahu. Trochu nám spravují náladu tuleni, kteří si roztomile hrají ve vodě. Noc je klidná a studená. Neprší, ale to se hned od zítřka změní...

Pátek 16.6. Národní park Skaftafell

Odjíždíme po 8:00 svěžím ranním deštíkem do národního parku Skaftafell do kempu. Kemp je pěkně mizerný. Ne nadarmo Václav Klaus říká, že jak má někdo na něco monopol, stojí to za bull shit. Noc stojí neuvěřitelných 600 IK za osobu. Přitom se tu nachází jenom obchůdek s blbostmi, předimenzovaná umývárna, postavená snad pro armádu dobyvatelů, zato tu neexistuje tu žádná sušárna promáčených svršků, jinak na Islandu v kempech dosti obvyklá. Projektant patrně usoudil, že tu prší pořád, tak na co třeba sušit boty !  Škrpály strkáme ilegálně do jakési technické komůrky se spoustou uzávěrů teplé vody. Je tu alespoň vlažný vzduch. Od začátku je jasné, že věci tu před dalším přírodním propráním neuschnou ...

V 10:00 následujícího dne vyrážíme na tůru. Permanentně drobně prší. Máme se údajně dočkat vyhlídek na ledovec Vatnajokull. Cesta vede přes vodopád Svartifoss  (čedičové "varhany", čili sloupcová odlučnost vyvřelin... další blahá vzpomínka na gymnaziální hodiny geologie pana profesora Petříka), dále na Sjonarnipu (vyhlídka na ledovec, bohužel permanentně zamlženo), Glamu (stavíme tu na paměť průchodu mužíka, expediční lékař nás u toho fotografuje) a směřujeme na Nidrihnaukur (pohled na jezero v údolí). Viditelnost je příšerná, fotografování na diáky nemá smysl. Kam dosud nedosáhl déšť, tam jsme zbrocení vlastním potem z blbých pláštěnek, které nepropouštějí vodu dovnitř, ale bohužel ani ven. Priesnitzův obklad v moderním podání. Homo turisticus stupidis !

Vracíme se přes Sjonarsker zpět do kempu. Cesta vede přes hotová blata, ale nohám je to už jedno. Stále prší, v kempu nechal nějaký blbec chvíli otevřené kapoty od autobusových zavazadlových prostor. Několik postižených (my pochopitelně mezi nimi) má mokré spacáky. Dobrá vyhlídka na následující noc !

Večer vyráží skupina nadšenců na sopku Hvannadalshnukur. Jsou téměř sfouknuti z úbočí zuřivým větrem.

Sobota 17.6. Příjezd do lomu pod Heklou

Ráno začíná vítr prudce foukat i v údolí. Skládáme v tom stany. Většina kolegů vyráží směrem k jezeru, které jsme den předtím prohlíželi z ptačí perspektivy. My se procházíme pouze v okolí tábora a fotíme. Po 12:00 odjíždíme na mys Dyrholay, kde jsme měli jít na útesy. Cesta je však přehrazena ostnatým drátem, doplněným cedulí, zakazující pohyb většího množství neautorizovaných osob kolem hnízdišť ptáků (snad mořských vlaštovek?) v tomto období. Podřizujeme se už proto, o případnou  mastnou pokutu v islandských korunách nikdo nestojí. Jedeme dál na vodopád Skogafoss (přes 60 metrů výšky). Zastavujeme v městě Hella, jednom z 15 největších islandských měst. Cynik by ho charakterizoval jako "tu naši vesničku střediskovou". Stále prší (mění se pouze intenzita slejváku), fouká nárazový vítr. Po několika zastávkách na focení se uhnizďujeme v lomu s opuštěným bagrem, kde přenocujeme. Stany stavíme za obrovského větru. Snažíme se ukrýt stany do různých "výhodných" pozic, ale marně. Jeden z účastníků výpravy nakonec usoudil, že jeho přístřešek nemá šanci tohle vydržet a usídlil se pouze se spacákem do lžíce bagru. Máme to někde na fotce, kompozici bych pracovně nazval "Český tramp na lžíci".

Někdy v noci fujavice utichá.

Neděle 18.6. Hekla

Ráno duje vichřice opět. Stany necháváme stát a chystáme se na Heklu (pro neznalé: to je sopka, naposledy aktivní v roce 1991, fotografie z jejího nemalého výbuchu tehdy obletěly celý svět). Popel se tehdy vznesl do výšky až 30 km a doletěl až nad Velkou  Británii a Skandinávii (jednou v tomto století už prý spadl i v Maroku!).

Vyrážíme asi v 8:00 a jdeme dlouho po silnici, která je nicméně nesjízdná pro Karosu (náhon na 4 kola a vysoký podvozek jsou skutečně podmínkou). Aničku dře bota, tak se asi po 10. hodině dopoledne obracíme zpět. Ostatní pokračují dál. Jen pod Heklu k tomu "vycházkovému výstupu a sestupu" je to asi 15 km, pak se musí 1000 metrů nahoru ke kráteru. Těch 1000 metrů se pak zase musí slézt dolů a 15 kilometrů zpátky za Vás taky nikdo neujde. Pokoušíme se s Aničkou najít alespoň průvodci avizované jezero s dokonale oválným tvarem. Museli bychom však zřejmě vysoko do skal a tam bychom museli prolézt soutěskou, kudy normální cesta nevede. Vzdáváme i to. Vracíme se zpět do štěrkovny, kam docházíme asi ve 14 hodin. Za chvíli začíná opět pršet, což poktračuje hluboko do noci. Postupně se vracejí další odpadlíci, promočení až na kůži. Prší zřejmě hlavně dole, na sopce je možná o něco lépe. Řidiči promítají na pulubním videu 2.díl Švejka (moje žena tedy nepatří mezi favoritky tohoto opusu, který chlapi naopak snášejí dost dobře ve vzpomínce na svoji vojnu, ale nějak to přetrpěla). Tvrdé jádro výpravy se vrací po 22.hodině (což reprezentuje bratru 14-15 hodin nepřetržitého pochodu). Cestou se dostali k říčce, příliš rozvodněné na přechod suchou nohou. Asi po 2 kilometrech se vzbouřili proti zbytečné cestě proti proudu a přešli řeku, "teplou" 4 stupně Celsia, bosi.

Pondělí 19.6. Gullfoss

Ráno (podle našeho pesimistického očekávání) nás budí před 6.hodinou příjezd náklaďáků do lomu. Na Islandu sice naposledy vyhrála levice, ale pracovní dobu tu minimálně v průmyslu kamene dodržují. Řidiči nevypadají příliš konsternováni urychleným skládáním stanů, které svým příjezdem zapříčinili. Zřejmě si mohou toto neplánované zdržení zanést do výkazů jako "objektivní potíže" a ohromě se baví při pohledu na české táborníky (bagrista přijel až jako poslední osobním vozem, ale nutno mu přiznat, že práci zahájil okamžitě, jakmile mu ze lžíce zmizel český turista).

Odjíždíme kolem 7:30. Zastavujeme u vykopávek statku Stong (byl zasypán někdy ve 12. nebo 13. století výbuchem Hekly a zachoval se tudíž v dosti přijatelném stavu). Silničky v okolí sopky jsou zajímavě neprůjezdné, obrátit na nich Karosu je téměř nad lidské síly. Potkáváme výpravu Aqua Clubu Český Krumlov, kteří jedou kolem Islandu obráceným směrem než my, to jest proti směru hodinových ručiček. Autobus je upraven jako lůžkový, tím odpadají stany. Vejde se do něj asi 18 lidí. Bereme si adresu, nemusí to být až tak nezajímavý typ dovolené... jednou až nám bude 50 let a více.

Asi v 11:30 zastavujeme u termálního koupaliště v Brautarholtu. Zůstáváme v teplé vodě asi do třetí hodiny odpolední. Cena koupání se dá (prakticky kdekoli) usmlouvat pro skupinu na 100 až 150 islandských korun za osobu, délka pobytu ve vodě není omezena.

Dále pokračujeme k vodopádu Gullfoss. Cestou se stavujeme u horkých pramenů, které jsme neplánovaně zahlédli z autobusu (zaznamenán Ivanův výkřik: "Silné páření vlevo!"). Nemůžeme vynechat ani zastávku ve Skalholtu, panna ni biskup nejsou zaznamenáni (doma jsme alespoň měli knihu "Panna ze Skalholtu", kterou jsem se rovněž neobtěžoval přečíst, nějaký biskup se v ní také vyskytoval. Škoda!). Dřevěnný kostelík není původní a ani do této stavby nás nechtějí pustit na zvonici (ani po čtveřicích, prý by mohly spadnout červotočem prožrané schody). To už je skandál !  Prohlížíme si alespoň kryptu se sbírkou náhrobních kamenů z různých vývojových období pohřbívání na Islandu. Kameny jsou zdobeny četnými nápisy v runách.

Po kratší jízdě dospíváme k dnešnímu cíli cesty, k obrovským vodopádům Gullfoss. Přespáváme (pochopitelně načerno) pod informačním střediskem s perfektně vybavenými toaletami a teplou vodou... tyto pak nezavírají ani v noci.

Úterý 20.6. Strokkur a Thingvellir

Ráno po 8.hodině vyrážíme na krátkou procházku podél kaňonu řeky Hvitá pod Gullfossem. Potom jedeme ke gejzíru Strokkur. Není to jediný gejzír, spíše gejzířiště, kde je děr do země jako máku. Některé jsou stoicky klidné a ve hladině vody uvnitř se pouze pokojně zrcadlí obloha, jiné neobsahují vodu vůbec, ale zato jsou obarvené na svazích kráteru žlutou sírou, případně ještě exotičtějšími barvami. Další bublají, ze zbylých stříká horká voda nebo v nich vaří odporné šedivé, nebo namodralé bahno.

Okolí gejzířiště je protkáno cestičkami, které jsou údajně bezpečné. Jinde není vyloučeno propadnutí se do horké vody nebo do bahna. Není to legrace: za dva dny u Krísuvíku, kde není tak velká frekvence návštěv a tudíž ani bezpečnostní závory, jsme lezli až ke kráterům a sám jsem viděl, že stojím na tenké kůře, prohlodané zespoda vařícím bahnem chmurně šedivého vzhledu. Spadnout tam by bylo asi to poslední, co by člověka v tomto slzavém údolí potkalo. Dost jsem odtamtud upaloval.

Po prohlídce odjíždíme k jezeru Langarvatn ("vatn" je islandsky "voda"). Do jezera přitékají horké prameny, takže místy je horké a místy studené. Našli jsme jen jedno horké místo podle 6-8letých malých Islanďanek, které se tam koupaly. Pohled na Čechy v kabátech a děti v plavkách byl poměrně komický. Několik účastníků symbolicky vstoupilo naboso do vody, čímž obraz teprve získal správnou kompozici.

Po poledni pokračujeme k Thingvelliru a jezeru Thingvallatn. V místě zvaném Thingvellir (Shromažďovací místo) se od roku 930 do roku 1798 scházel nejstarší evropský parlament a to v nejdelších 14 dnech v roce (v červnu), aby probral, co je za minulý rok nového. Soudilo se tam, probíhal obchod a pořádaly se hry (včetně poprav když bylo nutné i to). Okolí je důstojně krásné, pro parlament v přírodě jako dělané. Skály vypadají jako by se někdo sesadil ručně (v případě některých kamenů to snad je i pravda). Vodopád, kaňony, amfiteátr a la starověké Řecko s řečništěm, ze kterého je skutečně slyšet hlas až do horních lavic. Jak to ti staří akustici asi dělali ?

Odjíždíme asi v 16 hodin. Po 17.hodině zastavujeme v městečku Hveragerdi, kde je plno skleníků (jsou tu k viděí i palmy a tropické ovoce). Horká voda je horká voda a tady teče ze země zadarmo na každé zahrádce, stačí zatnout krumpáč. Pak už teče buďto vařící voda, nebo přímo láva.

Zdržujeme se to do 18:50. Anička mi při těchto zápiscích zlomyslně připoměla, že jsem tady zakoupil svoji první zmrzlinu. Už nedodává, že taky zmrzlinu poslední.

V 19:30 přijíždíme ke dlouho slibované podzemní jeskyni. Je to místy propadlý lávový tunel. Propadliny do tunelu jsou podobné kráterům. Oficiální turistické průvodce informaci o tomto geologickém útvaru neuvádějí, je možno se pouze doptat. Důvodem je asi bezpečnost: kůra povrchu jeskyní je totiž zatraceně tenká. Uvnitř se permanentně drží sníh, navršení místy ve velkých hromadách až těsně pod díru do lávy. Jednou dírou jsme proto i my sklouzli dovnitř. Prolezli jsme soustavu skoro celou, na konci je ve tmě ukryté zamrzlé jezírko a ledové krápníky. Systém asi pokračuje ještě mnohem dál, ale to už by chtělo speleologické vybavení a větší dávku sebevražedných myšlenek. I tak se nám tam ale líbilo. Fotografické záběry zespoda do světla, přicházejícího ze vstupního "kráteru" jsou velice působivé.

Odjíždíme po 20.hodině a nocujeme u moře směrem na Reykjavík.

Středa 21.6. Modrá laguna a Reykjavík

Odjíždíme v 9 hodin ráno. V noci bylo nezvykle teplo. To nevěstí na Islandu nic dobrého. Zastavujeme u solfatár a fumarol nedaleko  jezera Klaifarvatn u města Krísuvík. Místo je z dálky vidět podle stoupající páry. Některé vývěry jsou tu pod mnohem větším podzemním tlakem, než chudák Strokkur. Má tu být také liščí farma, ale majitel nám sděluje, že informace je stará a že se této činnosti vzdal, protože mu bylo líto zabíjet krásná malá zvířátka kvůli kožíškům. V oblasti pobíhají ve velkých ohradách houževnatí islandští koníci. České fotografy mezi sebou trpí. Spíše se zdá, že je vítají jako vytržení ze severské nudy.

Pole fumarol je velice pěkně zbarveno do žluta a výrazně tam smrdí nějaká zkažená podzemní vejce. Návštěvu jsme stihli čas, do deště se dává v okamžiku našeho odjezdu a příjezdu německého autobusu.

Dále pokračujeme na proslulou Modrou lagunu u Grindavíku. Stále prší. Dostáváme 3 hodiny na léčivé koupání. Zdá se nám to vzhledem k dešti moc, proto jedeme s průvodci do Grindavíku, kde měníme v bance další marky a kupujeme potraviny. Potom končíme na 2 hodiny v Modré laguně. Vstupné je drahé, na osobu 300 islandských korun. Co bychom taky nechtěli za potenciální vyléčení lupénky ! Doufám, že ji tu hlavně nechytneme. Prostředí koupaliště je příšerné: je to prostě termální hydroelektrárna s ekologickým přírodním kotlem pod zemí. Voda smrdí po síře, stříbro a zlato v ní černá. Jan Zlatoústý by se tu zřejmě zadarmo mohl proměnit na Honzu Černohubého. Povrch dna je nerovný, v temně modré vodě si lze snadno ukopnout palec. Voda je horká podle toho, kde končí roury z elektrárny. Když jsme přibližně uprostřed, rozeřve se v továrně siréna a voda začne povážlivě teplat. Usilovně o celé věci žertujeme a nenápadně si indigovou vodou prošlapáváme cestu k východu. Do toho usilovně studeně prší. Za 2 hodiny toho má kdekdo plné zuby, ale je vyléčen na dlouhou dobu dopředu, zejména pak z krás Modré laguny.

Odjíždíme za stálého deště kolem americké vojenské letecké základny u Keflavíku a směřujeme definitivně do Reykjavíku. Cestou se stavujeme u sídla prezidentky, ale do deště se chce jen několika dobrodruhům. Sídlo je předělaný rodinný statek, který hlavně za clonou lijáku není skoro vůbec vidět. Zrovna přijíždí autokolona s nějakou cizí vládní delegací, takže se vzdáváme plánu pozdravovat paní prezidentku od pana Havla. Přítomná ochranka nás pozoruje, ale nezdá se, že by si z nás dělala moc těžkou hlavu.

Ubytováváme se v kempu uvnitř města. Při stavění stanů leje. Návrhy na youth hostel padají, noc tam stojí 1250 islandských korun. Ekvivalent šesti českých stokorun za noc na palandě  se nám zdá nepřiměřený. Mokrý stan je prostě mokrý stan. Vzápětí odjíždíme na prohlídku města. Reykjavík se skládá z budov ze dřeva nebo z betonu (Islanďané patrně v posledních 20 letech objevili beton. Byla kolem toho spousta ruchu, hlavně studenti byli proti a pomalovávali v noci modernistické stavby posměšnými nápisy a malůvkami. Je otázka, co z toho bude dál, ale gabčíkomilové se prý přece jen trochu stáhli a v poslední době prý neprosazují zbourání zbytku dřevěnných staveb ve městě). Nejzajímavější je tu modernisticky pojatá katedrála. Zpátky se vracíme obchodní čtvrtí.

V 19:30 vyrážíme téměř všichni na videoprogram Vulcano show. Jako skupina získáváme významnou slevu (400 místo 750 ik). Sleva byla avizována už výpravou Aqua Clubu s upozorněním, že (jediný) přednášející a majitel show, vulkanolog Oswaldur Knudsen, byl na národní svátek Islandu tak sťatý že některé filmy zapoměl promítnout. Uhádali tehdy návrat části vstupného.

Pověst nelhala: ten člověk je zřejmě neustále mírně pod parou, ať je národní svátek nebo všední den. Je to však zajímavá osobnost: již jako malý kluk jezdil se svým otcem Wilhjamurem po různých místech Islandu, kde se očekávala nějaká zajímavá sopečná aktivita a točil všechno nejprve na klasický film, později na video. Dozvídáme se, že příští velké výbuchy očekává na našem příštím cíli cesty, kolem jezera Mývatn. Mohlo by to tam teda ještě chvíli počkat než tamtudy projedeme !

Sama produkce je šokující množstvím ohně a lávy, ale po půl hodině už to začíná být poněkud monotónní. Po dvou hodinách pak vidíme všude lávu a nepamatujeme si, co vybuchlo na začátku. Doktor J. tomu na přípravné schůzce před odjezdem říkal "vulkanická premedikace". Pan Knudsen prodává zájemcům nekódovanou (jak zdůrazňuje) videokazetu vlastní produkce. Je mu asi jasné, že se bude v Čechách kopírovat dál. Ale Čechy jsou z jeho hlediska daleko. Kromě toho tam stejně nejsou sopky !

Čtvrtek 22.6. Z Reykjavíku pod Snaefells

V 9:00 vyrážíme znovu do města. Zastavujeme na parkovišti u kostry vikingské lodi a jdeme do ulic. Šoféři zatím dělají technickou údržbu a pak povinně odpočívají. Teda Reykjavík skutečně nic moc. Dá se to tu projít za 3 hodiny a my jich máme 8. Muzea otevírají od 11:00. Nakukujeme do otevřené, plně automatizované národní knihovny. Jsou tu terminály volně k dispozici a lidé je zcela nenuceně používají. Neptám se po použitém software, bojím se, že bych  asi bych nezvládl angličtinu na dostatečné úrovni a islandsky to zkoušet raději nechci. Ostatně už ani nejsem knihovník. Bejvávalo...

Národní muzeum mělo zrovna v přízemí výstavu z dob počátku fotografie, objevenou náhodně v něčím podkroví. Papírové kopie původních skleněných negativů obsahují většinou rodinné záběry, kterými se autor živil, aby neumřel hlady. Když zrovna neměl hlad, zkoušel to občas i s uměleckými záběry stodol, rozpraskaných dveří a krajinek. Je to podle mého odhadu docela na evropské úrovni.

Na první patro si nepamatujeme, druhé patro obsahovalo etnografické sbírky. Dojem z toho všeho spíše nijaký.

Z muzea to bereme přes obchody. Aničce docházejí filmy, kupuje si tedy předražený Kodak se slevou za nákup dvou filmů v jednom balíčku. Končíme v přírodovědném muzeu. Muzeum je maličké, skládá se z části geologické (pěkné šutráky, například metr dlouhý ametyst!) a zoologické (hlavně ptáci a  -jak jinak-  ryby).

V 15:30 odjíždíme. Na přání některých účastníků zajíždíme k modernímu kostelíku jakéhosi  náboženského křesťanského proudu, ale objekt je uzavřen. Potom vyrážíme směrem na sopku Snaefells, objekt toť Podivuhodných cest Julese Verna. Sestoupíme snad odtud do středu země?  Bereme to oklikou přes vesnici Olafsvík, kde má končit zítřejší tůra. Je to nutné, abychom věděli, kde zítra po přechodu sopky (možná živi) skončíme. Objíždíme poloostrov Reykjanés. Cestou máme v úmyslu zastavit na nějakém mysu. Šoféři nás vysazují a při neopatrném otáčení autobusu Karosa uvázne  -jak by Cimrman řekl-  "tak, že se už nehne ani tam ani zpátky". Vyprošťovací pokusy s podkládáním kol kusy lávy abojem s hevery spolknou přes 2 hodiny. Vše je marné, průvodci klusem vybíhají k nedalekému lodnímu radiomajáku pro pomoc. Stany stavíme v okolí, kdo ví, kdy se vrátí. Vrátili se už za hodinu s greydrem a vytáhli autobus hned napoprvé. Celá záchranná operace stála 5000 islandských korun, zadarmo ani kuře nehrabe a na Islandu už vůbec ne. Islanďané byli ale jinak moc ochotní. Pohostili oba naše průvodce sladkostmi a vyprávěli jim, jak zdejší navigační stanice (dříve potřebovala asi 60 lidí obsluhy) odumírá, protože veškerá lodní navigace jde už přes družici. Oni prý to tu jenom udržují v chátrání.

Pátek 23.6. Kolem Snaefellsu

Pátek nešťastný je den, nechoď dceruško na Snaefells slejvákem !

Ráno se vracíme se zpátky před mys a vyrážíme směrem nahoru na sopku. Akce je prezentována jako nenáročná procházka, ovšem dlužno dodat, že asi jako pro Vernovy hrdiny. Velkému spisovateli je nutno přičíst k mínusu, že tu nejsou žádné 3 krátery, aby se měl čeho "dotknout sluneční paprsek v pravé poledne", aby ukázal hrdinům, kde cesta do středu Země začíná. Vrchol je jediný a je sprostě pokryt malým ledovcem.

Východiště tůry je za městečkem Arnarstapi na břehu moře, sedlo je ve ve výšce pouhých 640 metrů. Skupina "A" (tak zvané "horské motorové myši") má ještě před dosažením sedla odbočit na vrchol Snaefellsjokull. Čím výše vystupujeme, tím mizernější je počasí. Prší, fouká studený vítr a padá mlha. Předjíždí nás skupina německých turistů v autobuse. Když jsme je došli, nevěříme vlastním očím: na zbohatlíky tu čekají sněžné skútry (pro každého turistu jeden s vlastním řidičem a něco jako rolba pro ty, kdo se bojí skútru. Zaolejovaná technika odjíždí po houstnoucích sněžných polích někam do mlhy (blaží nás, že ani oni nic neuvidí). Sníh brzy překrývá silničku, která se nám tím ztrácí a my spolu s tím ztrácíme definitivně orientaci. Vrcholová skupina to vzdává. Pokračujeme společně podle kompasu a pořád kontrolujeme, zda se někdo neutrhl, ztratit se tu by nebyl moc velký problém !

Po kufrování přes několik sedel narážíme na chatku a silnici, po které pokračujeme dál, i když  chvílemi mizí pod sněhem. Rychle sbíháme ze zasněžené stráně. Prší a náš neslavný ústup urychluje vichřice, opírající se do pláštěnek. Bounty v bouři hadr!  Anička ztrácí sluneční clonu objektivu, kterou (neuvěřitelná náhoda!) posléze nachází expediční lékař. Počasí se s klesající výškou zlepšuje, občas drobně zaprší. Po příchodu k autobusu se jdeme podívat do asi 2 kilometry vzdáleného Olafsvíku. Je tu zajímavý kostelík obvyklé betonové konstrukce. Uvnitř je útulně teplo a ze smyčky na pásku zpívají církevní sbory. Docela pěkně se to poslouchá, zvláště pokud venku prší a fouká studený či jinak nesympatický vítr.

V 18:00 odjíždíme na sever. Náš pohyb po Islandu se tím lomí do své kratší části. Jih ostrova je omýván Golfským proudem a je o 2-3 Celsiovy stupně teplejší než sever, omývaný proudy studenými. Víc tady prší. Na severu je na oplátku zase stabilnější počasí.

Zastavujeme ještě ve městě Stikkisholmsbaer u dalšího supermoderního kostela. Je tu pěkný pohled na fjord. Táboříme kousek odsud u moře. Při stavění stanů jako obvykle fouká vítr, který v noci ustává. Během noci několikrát prší, okolí se přitom pěkně rozbahní ...

Sobota 24.6. Skanzen Glaumbauer

Ráno chvílemi prší, při balení stanů se déšť stává trvalejší. Vyjíždíme po půl deváté na sever. Před 11.hodinou zastavujeme u termálního koupaliště v Reykjaskoli. Po dvou  hodinách cachtání v teplé vodě (zkrápěni studeným deštěm), odjíždíme ve 13:15. Po 15.hodině zastavujeme u travnatého kostelíka ve Vidimýri a za chvíli na to ve skanzenu Glaumbaer (kupodivu právě přestalo pršet). Domky jsou původní typu "zemljanka" s travnatou střechou.

Po prohlídce pokračujeme do města Akureyri, druhé největšího města Islandu. Zeměpis o něm praví, že:

Dorážíme tam před 18.hodinou a zůstáváme do deváté večer. Všechno je zavřené, trávíme čas ve veřejné, volně přístupné botanické zahradě. Obdivujeme zde různou, pro (středo)Evropana velmi obvyklou, pro Islanďana však vzácnou "zeleninu", jako je například jetel a podobně. Posléze odjíždíme na Godafoss a noc trávíme, jako obvykle, ve štěrkovně. V noci obligátně prší.

Neděle 25.6. Přes Húsavík do Arbirgi

Ráno vyjíždíme v 9:00 na Godafoss, kam dorážíme před půl desátou. Vodopád má své jméno podle soch bůžků, které sem místní obyvatelstvo demonstrativně naházelo na potvrzení migrace ke křesťanskému ritu.

Pondělí 26.6. K Detifossu

V 8:00 vyrážíme směr Detifoss. Ne ovšem z parkoviště, nejsme tu přece pro srandu místním bohům. Čeká nás 12 hodin pochodu a 44 km. Počasí je dost dobré, cesta vede několika kaňony podél řeky Jokulsá a Fjollum. Cesta tam je údajně dlouhá 18 km. Občas se musí přeskočit potok, nebo naboso přejít ledová říčka. Nakonec jsme k Detifossu nedošli, otočili jsme se 1-2 km před cílem, kdy nás odstrašil další kaňon, za nímž už na dálku bylo vidět vznášející se opar ze řvoucího vodopádu. Stočili jsme se na silnici a učinili ještě jeden nesmělý pokus o přiblížení se k vodopádu. Asi by to bylo i úspěšné, ale na zaplaveném parkovišti to Anička vzdala a i se svojí kolegyní Pavlou. Já jsem zatím revidoval své puchejře.

Zpátky se vracíme po štěrkové silnici, místy dosud překryté sněhem. Podle optimistického vyjádření některých účastníků to má být kratší a pohodlnější, ale trasa má kolem 25 km. Občas se musí mokrým, tajícím sněhem, který buldozer právě rozhrnuje, patrně s cílem urychlit zdejší opožděné jaro. K autobusu dorážíme po 19.hodině. Před 21. hodinou doráží i ti, co došli Detifoss až do cíle včetně 3 km cesty podél řvoucích vod. Mají za sebou 50ti kilometrový pochod. Odjíždíme zpět k mysu Tjornes, kde přespáváme. Předpokládám, že nebudu 3 dny chodit, protože nemám zrovna kvalitní kalhoty (vyrobil jsem si je podle dobového zvyku z lékařských plátěných kalhot, obatrvených na černo) a moje kejty zevnitř připomínají nohy začínajícího rejtara. V noci mě pokud vytočí vytahování pana vedoucího (kterýžto jest absolventem české soutěže zvané "Železný muž"), který tvrdí své společnici ve stanu, že "... by si ten dnešek střihnul bez odpočinku klidně ještě jednou. Teda 3x už asi ne, ale jednou určitě!".

Úterý 27.6. U jezera Mývatn

Ráno odjíždíme po 8.hodině do Húsavíku, kde zastavujeme na poslední nákup potravin (kvůli nám otevřeli samoobsluhu o hodinu dřív, ale dodnes není jasné, zda se jim kšeft s Čechy vyplatil). Odjíždíme v 9:30 a po dvou hodinách přijíždíme k jezeru Mývatn. Tam už na nás čekají šílenci, kteří sem došli přes Detifoss pěšky. Jejich cílem bylo vystoupit na sopku Krafla, ale tu, pro svinské mušky a meteorologickou nepohodu,  nenašli. Autobus nás dováží ke Skutustadiru, kde jsme obešli jezero Stakholstjorn. Potom nás šoféři vyložili na odbočce k Dimmuborgiru. Odtud jsme vyrazili pěšky na vycházku přes Dimuborgir a 2500 let starý, dnes prašný kráter Hverfjall do Reykjahlídu. Tam táboříme v kempu. Cestou se znovu objevují obtížné mouchy. V kempu jsou jich hejna, pokud teda zrovna nefouká vítr.

Středa 28.6. Krafla

Ráno je zase podezřele teplo, svítí slunce a nefouká vítr. Před mouchami se každý chrání jak umí. Většinou to ovšem neumí. Potkal jsem šoféra, který měl kulicha nataženého až k límci košile a který mi na dotaz, zda přes to vidí odpověděl: "Ne, ale mám od nich pokoj. Tobě to nic nedělá?" Šel jsem totiž s houfem věrných mušek kolem hlavy stoicky pomalu, zatímco on poslepu velice spěchal a přitom zakopával.

Odjíždíme v 9 hodina na Námafjall, kde jsou další bahenní fumaroly a solfatary a ovšemže příšerné záplavy much.

Na Kraflu odjíždíme po pouhé hodině za vydatných protestů hrstky geologů na zadních sedadlech. Oni by tu prý zůstali klidně celý den. Docela jim to věřím, okolí je skutečně velice barevné a pro šutromily to musí být hotová pastva.

V 11 hodin dostáváme 4 hodiny času na výstup na Kraflu (převýšení pouze 200 metrů) a na prohlídku okolních sopečných polí. Krafla, na které se uhnízdila odporně vyhlížející geotermální elektrárna ani tak moc zajímavá není, snad jen ekonomickým skandálem: dává totiž kolem 10 % původně předpokládaného výkonu, přičemž náklady na její stavbu byly údajně astronomické. Prý to na jeden rok před časem doslova otřáslo islandským rozpočtem.

Ze setrvačnosti se do ní dodnes cpou peníze v naději, že se konečně podaří napíchnout ty pravé podzemní kanály s horkou párou. Kanál se však vždy po pár měsících od své lokalizace ztratí a podzemní síla unikne mimo nachystané, čerstvě sem dotažené roury. Všude tu proto vedou trubky, u jejichž zaústění do země se ozývá strašlivý rachot unikající páry. Věru nebezpečné sousedství !

Obávám se, co tu po výstupu budeme dělat se 3 zbývajícími hodinami, ale nakonec mi to málem ani nestačí, protože dole pod sopkou je obrovské čoudící lávové pole Leirhnjukur (hulí statečně už od roku 1984 a dodnes jsou pod ním ještě horká místa). Všichni si zde doplňují sbírku lávy, největší úlovek se Pavle M. stěží vejde pod sedadlo do cestou vyžrané krabice na potraviny.

Po 15. hodině odjíždíme do Egilstadiru.

Tam dorážíme po 19.hodině a odtud se ještě jedeme podívat na islandský les (patrně jediný les evropského typu na Islandu). Prohlížíme si arboretum a o kus dál na jakési skládce v bahně stanujeme. Zde se rodí proslulá anekdota:  "Co udělá Islanďan, když zabloudí v lese?" s pohotovou odpovědí: "Stoupne si!"

Čtvrtek / Neděle (29.6.-2.7) Návrat domů

Ráno odjíždíme do Seydisfjurduru, kde na nás čeká loď. Utrácíme poslední peníze a v 11 hodin odplouváme do Dánska. Cesta zpět je klidná, jsme poučeni. Je to nudnější, protože delší. Fasujeme stejný typ kabiny jako při cestě tam, směny lůžek ve sleepeters jsou už rutinní. V pátek ráno jsme opět na Faerských ostrovech. V noci je už dokonce i šero ! V pátek večer pozorujeme delfíny, provázející loď. Teprve v sobotu dopoledne jsme v teplejších oblastech, kde se na "Sun Deck" dá dokonce opalovat ! Mají tu naprosto fantastická skládací lehátka, k jejichž sestavení je třeba přinést si křišťálovou kouli, snář a inženýrský diplom (a pak to všechno hodit do moře). Poprvé pokus o sestavení lehátka vzdáváme, podruhé Anička prorazí začarovaný kruh a ježka z klece nějak záhadně vyndá. Trik spočívá při znalosti pravidel první akce poté, co se křesílko rozloží:  udělá-li se to na opačnou stranu, promění se ve změť dřev a plátna. Přitom však člověk má stále pocit, že schází už jen kousíček, aby uvedl věci na správnou míru. Největšího úspěchu dosáhla skupina Němců, kterým nakonec celá paluba skandovala, stopovala jim čas a povzbuzovala je nadšenými výkřiky.

Asi v 19 hodin v sobotu připlouváme do dánského Esbjergu. Lodní posádka musí být mírně pod parou, protože spuštění lodního můstku trvá přes půl hodiny za živé účasti přihlížejících davů známých a příbuzných, kteří přišli přivítat cestující z dalekých zámořských krajů. Následuje noční přejezd přes Hamburk, Berlín a Teplice do Prahy.

Takk fyrir !