Nový Zéland

 

11.11. - 10.12. 2017

 



 

O B S A H


Nový Zéland

Sobota 11.11.2017 Odlet
Neděle 12.11.2017 Na cestě
Pondělí 13.11.2017 Přistání v Aucklandu
Úterý 14.11.2017 Do Rotoruy
Středa 15.11.2017 Termální oblasti kolem Rotoruy
Čtvrtek 16.11.2017 K Mt.Taranaki
Pátek 17.11.2017 Trajektem na jižní ostrov
Sobota 18.11.2017 Do n.p. Abel Tasman
Neděle 19.11.2017 Abel Tasman Coast trek
Pondělí 20.11.2017 Cestou do Hokitiky
Úterý 21.11.2017 U ledovců
Středa 22.11.2017 Wanaka
Čtvrtek 23.11.2017 Příjezd qo Queenstownu
Pátek 24.11.2017 Queenstown - výlet na Ben Lomond
Sobota 25.11.2017 Routeburn trek - 1. den
Neděle 26.11.2017 Routeburn trek - 2. den
Pondělí 27.11.2017 Routeburn trek - 3. den
Úterý 28.11.2017 Invercargill a Bluff
Středa 29.11.2017 Dunedin
Čtvrtek 30.11.2017 Moreaki Boulders a Christchurch
Pátek 1.12.2017 Objížďkou do Blenheimu
Sobota 2.12.2017 Návrat na severní ostrov
Neděle 3.12.2017 Příjezd do n.p. Tongariro
Pondělí 4.12.2017 Tongariro Alpine Crossing
Úterý 5.12.2017 Hamiltonské zahrady
Středa 6.12.2017 Do Whangarei
Čtvrtek 7.12.2017 Whangarei - prohlídka místních atrakcí
Pátek 8.12.2017 Whangarei - výlet na pláž
Sobota 9.12.2017 Odlet
Neděle 10.12.2017 Návrat
Příloha - více fotek




Sobota 11.11.2017 Odlet

Po 11. hodině odjíždíme na letiště, odlet bude ve 14:20 do Londýna s British Airways Airbusem A320. Trochu nás zarazilo, že už na odbavovací přepážce v Praze je potřeba mluvit anglicky, British Airwayws sem asi dodalo vlastní staff. Máme sice zpoždění asi 45 minut, ale i s tím snad londýnský přestup stihneme. V ceně letenky není žádné občerstvení, ani pití. Čekáme se zájmem, zda i vstup na toaletu bude do roka a do dne zpoplatněn. Zjevně je tu inspirace "easyjety", které se přestaly rozpakovat už před časem.

Do Londýna přilétáme se zpožděním asi v 16:15 místního času (posun -1h), pokračování se plánuje na 18:00, máme tedy při londýnských bezpečnostních procedurách čas akorát tak na ten přestup. Žádná nuda ! Naštěstí alespoň odlétáme ze stejného terminálu 3, na kterém jsme přistáli, přesun by už mohl být riskantní.
Letíme Boeingem 777 do Hongkongu podle svého přání s Cathay Pacific (CX), se kterým máme celkem dobré zkušenosti z minula. Kromě jiného má tento dopravce poměrně slušné čekací časy mezi lety. Tento odlet je rovněž opožděn, tentokrát o celou hodinu. Na přestup v Hongkongu máme ale dost času, tak to nevadí.



Neděle 12.11.2017 Na cestě

Do Hongkongu je to poctivých 12 hodin nudy. Cestou dostáváme po startu večeři a před koncem letu snídani. Nenažraní se mohou mezi 2 poctivými jídly dostat k nějakým sendvičům, nebo polévce, případně k nějakému pití. Nuda se dá nouzově potlačit pouze pospáváním a sledováním (většinou pitomých) filmů. V Hongkongu přistáváme kolem půl druhé odpoledne místního času (tentokrát je posun +8h). Času máme až dost, dál pokračujeme (bohužel) až ve 21:30. Nezbývá než se procházet po terminálu a bolavým nohám ulevovat na místních sedačkách. Kupujeme si také nějaký sendvič a pití. Let má znovu skoro hodinu zpoždění ! To už je takový letecký folklór. Tentokrát nás CX nakládá do Airbusu 350-900 a to na DALŠÍCH nekonečných 12 hodin. Opět dostáváme cestou 2 jídla, mezi nimi si pak lze opět požádat o případné další občerstvení. Tak zase pospávání a filmy.


 

 

Pondělí 13.11.2017 Přistání v Aucklandu

Před přistáním v Aucklandu je záhodno vyplnit landing cards, pak bude zmatek, fronty a tlačenice. Přistáváme před druhou odpoledne. Na celní kontrole vzniká potíž, neboť jsme v  přiznali použitý stan. To je pro místní hlídače přírody důvod hnát nás na speciální prohlídku. Stan nám seberou k důkladné kontrole. Na rozdíl od minulých 2 návštěv (1996, 2006) kdy nám použitý stan prošel, se zde dále zostřily poměry. Tehdy stačilo stan jen rozbalit na pultu. Teď své plátěné obydlí musíme odevzdat a asi za 15 minut jej zase vyzvednout u nějakého okénka v příletové hale. Navíc nám proskenují všechna zavazadla. Snad jsme dobře rozuměli, kde máme čekat na vydání stanu. Ha ha 15 minut ! Začínáme se obávat, zda postáváme u správného okénka. 15 minut je dávno pryč a pořád nic. Netrpělivě ťukám na okénko. Prý máme ještě chvíli počkat. Nechávám tam Aničku a jdu zatím vyměnit peníze. Stan jí vydají rozebraný na 2 části, které jsou normálně z důvodu snazší stavby spojené. Stan jsme stavěli jen jednou doma v obýváku, máme ho půjčený.od příbuzných. Anička stan naštvaně cpe do transportního obalu po jednotlivých kusech. Vejde se tam ale jen jedna část, druhou nacpu do batohu samostatně. Bylo by dost nemilé zničit jej hned při příletu ! 
Vycházíme z letiště, Anička se jde pěšky podívat po půjčovně Go Rentals, kde máme rezervované auto. Podle plánku, který si vytiskla, by to nemělo být daleko. Půjčovna je ale zřejmě trochu dále než předpokládala, proto se vrací. Volám tam tedy, jak mi radili při rezervaci auta. Za chvíli pro nás skutečně přijedou. V půjčovně vyřizujeme papíry a trochu trhaně vyjíždíme. Auto je už podle slovního základu Je autoMAT. Anička má sice nastudovanou trasu do nedalekého hotelu Auckland Airport Kiwi, ale odbočku k hotelu s přehledem míjíme. Naštěstí se to dá celkem snadno napravit postranní uličkou. Nebylo nám tedy moc platné, že jsme v tom samém hotelu před 11 lety 2x spali. Auto také celou cestu nespokojeně pípá a nevíme proč. Pásy máme zapnuté, tak snad protestují dveře k zadním sedadlům, nebo dveře kufru. Budeme to zítra muset nějak pořešit, delší jízda s tím kraválem by nebyla možná ! Ubytováváme se a jdeme nakoupit nějaké zásoby na další den. Snídani sice máme v ceně, ale nutně potřebujeme něco k večeři a na zítřejší cestu. Pak odpočíváme po cestě a přebalujeme zavazadla. 




Úterý 14.11.2017 Do Rotoruy

V noci Anička potmě špatně sedne na okraj postele, sklouzne z ní a trochu si natluče. Viditelné jsou hlavně 2 modřiny na ruce, naštěstí jsou většinou schované pod tričkem. Modřinu má i na uchu, ta ale není na první pohled vidět. Kolem sedmé jdeme na snídani - toasty, máslo, marmeláda, ovoce, vločky, alias hotelový standard.
Odjíždíme před devátou. Na parkovišti hotelu si ještě od jiného řidiče nechávám vysvětlit nějaká hejblata v autě, protože nevím ani to, jak se u toho krámu otevírá palivová nádrž ! Má to moc elektroniky. Auto naštěstí dnes nepípá, tak jsme snad všechny dveře dobře zavřeli. Snažíme se vyjet směrem na jih. Anička se sice večer přípravila, ale zase špatně odbočímvracíme se omylem směrem k letišti. Návrat do správného směru na dálnici 20 se ale podaří až na několikátý pokus. Bloudili jsme tu již před 11 lety, ale tentokrát nám to připadá  nějak horší: určitě zhoustla doprava, a taky je mi o 11 let víc. Anička taky od té doby začala nosit brýle na čtení a já jsem asi rovněž lépe slyšel. Křižovatky se podivně zkomplikovaly, jako by přibylo jízdních pruhů, nebo co ! Dnes už se holt jezdí jen s navigací, kterou jsme si do auta neobjednali z obavy, že bychom s ní ani neuměli zacházet. Mate nás zdejší značení odboček, i když zrovna tohle se asi od roku 2006 těžko změnilo. Musíme si na to zase zvyknout.
Dálnice 20 nás už celkem bez problémů dovede na dálnici 1. Po té jedeme přes Hamilton a za ním pak odbočujeme na dálnici 5 na Rotoruu. Ubytováváme v motelu Ashleigh (210 NZD za 2 noci (1 NZD = cca 15 kč). Motel jsme vybrali náhodně, nabízí se tu jeden vedle druhého. Při placení přicházíme na to, že není třeba brát vážně požadavek na kreditní kartu, čtečka zřejmě nemá šanci debetku identifikovat !

Po ubytování couráme po městě. Hledáme vhodnou občerstvovnu, nakonec zapadneme do Burger Kingu. Nebyla to dobrá volba, alespoň pro mě určitě ne. Ještě nějakou dobu po opuštění tohoto kulinářského doupěte je mi těžko a taky to bude chtít brzo "odlehčit". Doufám jen, že procesy alespoň projdou "spodem". Po vycházkové stezce procházíme kolem jezera Rotorua, zpět se vracíme městem. Při cestě v jednom ze supermarketů nakupujeme zásoby na další dny. Zpět v motelu s úlevou relaxujeme. Po jídle v Burger Kingu se u mě dostavily očekávané zažívací problémy. Rovněž nám v pokoji blbne splachování - je potřeba  zacházet s citem pro historická zařízení, jinak po spláchnutí soustavně protéká voda. V této oblasti je jí zřejmě dost a účty za ni tudíž nedělají díru do rozpočtu majitele motelu: podle okrové barvy splachovadla jej instalatér zjevně už dlouho neviděl !




Středa 15.11.2017 Termální oblasti kolem Rotoruy

Ráno nespěcháme, prší. Vyjíždíme kolem deváté ještě za deště. Jedeme po silni H5, odbočujeme k termální oblasti Orakei Korako. Cestou chvílemi prší, déšť ustává až po dojezdu na místo. Po zakoupení vstupenek nás převáží místní Maor na loďce na druhý břeh řeky. Jiný, než "lodní" přístup do termální oblasti není. Procházíme po stezce kolem čmoudících a bublajících barevných sopečných projevů asi 90 minut. Výborné je, že tu není moc dalších návštěvníků. Oblast je evidentně mimo hlavní trasy většiny turistů. Loďmo se vracíme zpět k autu, už je jich tu víc, než při příjezdu. Parkoviště je však dimenzované na podstatně větší provoz.
Vracíme se na H5 a po ní jedeme zpět na Rotoruu. Cestou zastavujeme u jedné ze zdejších nejznámějších termálních oblastí Wai-O-Tapu. Tady tedy hodně lidí je, hotová turistická tlačenice ! Byli jsme tu sice už dvakrát, ale chceme si to zopakovat. Obcházíme horká bublající a čmoudící i netečná chladná barevná jezírka Známý Champagne pool dnes hodně dýmá a díky tomu a větru fotky nejsou nic moc. Po prohlídce jedeme ještě k nedalekým Mud pools, kde masivně fotíme bublající a stříkající vroucí bahno. Po návratu do Rotoruy jedeme nakoupit. Pokus o uplatnění slevy na palivo, vyfasované za nákup rychlého občerstvení, krachuje, i když se nám prodávající snaží pomoct.Pokladna asi akceptovala jen VISA kartu, já mám MASTER CARD. Večeříme na pokoji.




Čtvrtek 16.11.2017 K Mt. Taranaki

Ráno trochu prší. Kolem půl osmé po snídani odjíždíme po H30 do Te Kuiti. Cestou tankujeme. I tady to bylo dobrodružství, protože tankovací jednotka je automatizovaná a já nevím, jak se s ní zachází. Dědek z přidruženého obchůdku mě s brbláním, že od toho on tu není, nakonec přece jen pomáhá. V Te Kuiti se trochu občerstvujeme u pumpy BP a na blízké křižovatce odbočujeme po H3 do Stratfordu. Silnice se klikatí a navíc cestou chvílemi prší. Déšť nás v této oblasti ani moc nepřekvapuje. Jedeme totiž pod Mt. Taranaki, což je jedna z nejdeštivějších oblastí na Zélandu. Ubytováváme se ve Stratford Holiday Parku v kabině za 70 NZD (a navíc platíme dalších 5 NZD za (mizerný protože nestabilní) wifi přístup).

Jedeme k návštěvnickému centru u Dawson Falls pod Mt. Taranaki. Při odjezdu sice neprší, zato u návštěvnického centra leje. Obouvám pohorky a jdeme na vycházku k vodopádům. Déšť chvílemi ustává, ale terén je mokrý až až. Od vodopádů se vracíme k autu a jedeme zpět do kempu. Tam je sucho, déšť asi přitahuje hlavně sopka Mount.Taranaki. Jdeme se projít do města a zároveň hledáme supermarket, který nacházíme až skoro na konci města. Cestou zpět samozřejmě míjíme další, který jsme netakticky přehlédli. V noci je dost chladno, topíme elektrickým přímotopem a sušíme mokré věci.




Pátek 17.11.2017 Trajektem na jižní ostrov

Vstáváme v 6, do husté mlhy. Po snídaní tedy vyjíždíme do neprůhledného mléka, abychom stihli nějaký rozumný trajekt na jižní ostrov. Klíč od kabiny jsme vhodili podle úvodní instrukce do schránky na klíče, což je ve zdejších kempech obvyklý postup, pokud končíte pobyt mimo pracovní hodiny recepce. Zdejší schránka je trochu zajímavě rozkládací: klíč je třeba vložit do schránky s citem, byly dírou ve dně nevypadl na zem.

Jedeme po silnicích H3A, a následně H3. Cestou bereme benzín, pumpa má zase pro změnu jiný systém: je potřeba předem určit, za kolik chci natankovat. Není vyloučeno, že z účtu bude odečtena objednaná, nikoli načerpaná dávka paliva, raději tedy objednávám méně.

Za Bullsem odbočujeme na H1 do Wellingtonu. Cestou na chvíli zastavujeme na odpočívadle (moc jich tu není). Cestou občas narážíme na práce na silnici. To je tu dost obvyklé, všude je spousta oranžových kuželů a na objízdné trase se přirozeně požadována snížená rychlost na 30 nebo 50. Objízdné pruhy jsou zpravidla dost úzké.

Maximální rychlost na NZ je 100km/h, v obcích 50, jen někdy je avizováno snížení na 70 nebo 80 km za hodinu. Záleží na množství domů a přehlednosti silnice.
Do přístavu trajektu Bluebridge ve Wellingtonu přijíždíme po dvanácté hodině. Z doby před 11 lety si pamatujeme, že jsme se dostali přímo na trajekt, ale postup jsme zapomněli. Zmatkujeme pokusem o zaparkování v místě, o němž předpokládáme, že nás vyzvou k nájezdu na loď. Obslujující černoška nás umravňuje a instruuje, že momentálně musíme na veřejnou část parkoviště, pak zaplatit v kanceláři a teprve pak nás ona s lístkem vpustí do přístavu. Kupujeme tedy lístky na trajekt a řadíme se do vykázané fronty. Fronty jsou organizované celkem jednoduše podle velikosti a váhy vozidla. Odjíždět máme ve 13:30. Asi v jednu se fronta začíná hýbat a naloďujeme se. Loď odplouvá ale až ve 2 hodiny. Usazujeme se na sedačkách u okénka. Plavba bude trvat asi 3.5 hodiny. čas ubíjíme procházkami po otevřených částech lodi. Dáváme si k pozdnímu obědu (nebo je to časná večeře?) oblíbené "fish and chips", pochopitelně z nich kapu přepálený tuk.
V Pictonu se vyloďujeme a a následně marně hledáme kemp z řetězce "Top 10 Holiday Park", městečko je jedna velká objížďka. Poté, co se mi při couvání podaří škrábnout auto, naštvaně jedeme pryč odsud do Blenheimu, kde místní Top 10 kemp najdeme snadno, je hned u dálnice H1. Z cedulí na dálnici se dozvídáme, že cesta po H1 do města Christchurch je uzavřená. Na internetu pak Anička zjišťuje, že to je následek loňského zemětřesení, kdy tu spadly nějaké mosty. Teď nám to sice nevadí, ale zkomplikuje nám to zpáteční cestu. V kempu bereme kabinu se společným příslušenstvím se sousední kabinou v ceně 100 NZD, nic jiného už k dispozici nebylo. Večer se jdeme trochu projít, abychom se po cestě trochu vzpamatovali. Taky hledáme supermarket a v neposlední řadě se chceme podívat, kudy budeme zítra vyjíždět. Večeříme na pokoji.




 

Sobota 18.11.2017 Do n.p. Abel Tasman

Vyjíždíme kolem osmé. Jen kousek za kempem odbočujeme po H6 přes Havelok, Nelson a Richmond do Motueky. V místním informačním centru objednáváme na zítra odvoz vodním taxi z Marahau do Bark Bay. Máme v plánu projít část Abel Tasman Coast treku. Pokud bychom šli celý, ohrozili bychom nástup na předem dávno zaplacený Routeburn trek. Taky se Anička před odjezdem dívala na obsazenost chat na tomto treku a bylo už dost plno.
Nakupujeme zásoby na další dny v supermarketu řetězce New World. Pak pokračujeme v cestě do Marahau, kde se ubytováváme v kempu Barn. Kabiny mají obsazené, tak konečně přijde k lizu zapůjčený stan. Poté, co beznadějně zkrachuju při jeho stavbě se do boje s ním pouští  Anička. I ona nadává, že se to snad nedá postavit. Nakonec zjišťuje, že při kontrole na letišti vnitřní plachtu otočili naruby. Pak už to jde celkem dobře. K pozdnímu obědu si děláme párky. Potraviny podléhající zkáze balíme do mikrotenu a ukládáme je s povinnou jmenovkou a datem plánovaného odjezdu do jedné z lednic v kuchyňském uzlu. Lednice místní služba každý den prochází a potraviny neoznačené, nebo ty s prošlým datem nemilosrdně vyhazuje, aby zabránila šíření salmonely a jiných podobných chorob.

Po uložení potravin se jdeme projít po Marahau směrem ke stanovišti Water Taxi. Chceme otestovat, jak dlouho nám ráno bude trvat přesun. V kempu pak už jen odpočíváme na sedačkách proti recepci. Dlouho jsme to ale nevydrželi, koušou tu zdejši "sand flies", pročež se stahujeme do kuchyňského přístřešku. Ten tvoří jen střecha a igelity ze dvou nejvíce návětrných stran.. Pod střechou kuchyně, prakticky přímo nad jídelními stoly, hnízdí místní vlaštovky, které se je snažím fotit z výhodné pozice: sedím v provaleném křesle necelé 3 metry od nich. Vypráskám možná 80 fotek s nadějí, že jich třeba tak 5 přežije finální kvalitativní čistku. Obdivuji krotkost ptáků, kterým asi vůbec nevadí provoz v jídelně. Z hnízda pod stromem, přilepeného částečně ke kabelu elektroinstalace, vyskakují volným pádem, ale než stačí havarovat pádem na stůl, "chytnou vzduch" a vylétají z jídelny některou z jejich neexistujících stěn. Dovnitř přinášejí výživný hmyz a ven odnášejí trus svých potomků. Mláďata jsou podle mě tři. Jejich zobáky jsou neustále otevřené v žádosti o další a další potravu.

Na večeři se kuchyň naplní k prasknutí, pročež se raději stahujeme do auta a pak do stanu.




Neděle 19.11.2017 Abel Tasman Coast trek

Po snídani vycházíme kolem osmé ke stanovišti Water Taxi, kde se prokazujeme potvrzením o zaplacení přepravy do Bark Bay. Na shromaždišti máme být deset minut před devátou, ale to se tu tak vážně nebere, pozdního příchodu jsme se obávali zbytečně. Zájemci o odvoz se postupně trousí. Před devátou přicházejí kapitáni a směrují nás do dvou připravených člunů. Plavidla jsou připojena k traktorům s vysokými nápravami, teprve pak do nich nasedají i cestující. Jsme odtaženi k nedalekému pobřeží.,Nejedeme daleko,  je zrovna příliv.

K našemu překvapení jedeme opačným směrem než jsme předpokládali. Ukazuje se, že přeprava do místa určení je kombinována s ukázkami místních atrakcí jako například světoznámý rozpůlený kámen. Také tuleni, povalující se na pobřeží jsou zajímaví, bohužel jen pro fotografy s velmi dlouhými objektivy. Nakonec se čluny přeci jen otočí správným směrem. Zastavujeme napřed v Torrent Bay, kde vystupují 4 lidé. Kapitán jim ukazuje, kudy mají jít. Nás ostatní čeká Bark Bay, která je dál.
Na startu pochodu se ocitáme asi v 10 hodin. Čeká nás asi 8 hodin šlapání zpět do kempu v Marahau. Na treku je spousta lidí. Rozhodně tedy víc než před 11 lety, kdy jsme šli z Marahou 3 dny mnohem delší část treku. Možná je to tím, že je dnes neděle a pěkné počasí. Nebo taky provoz zhoustl nejen na silnicích ...

Cesta není příliš náročná, hodila by se ale občas nějaká lavička. Jednu nacházíme až u kempu v Torrent Bay, kde obědváme. Při odlivu tu je možná zkratka přes záliv, ale moře je příliš vysoko, proto musíme šlapat delší cestou. Proti plánovanému času máme trochu zpoždění, neboť jsme se zpočátku poněkud flákali. V druhé půlce cesty čas přeci jen zlepšíme. Zdrží nás ovšem Aniččin pád na rovné cestě. Žena zakopla a praštila sebou na břicho, odnesl to i obličej. Chvíli odpočívá v prachu cesty, namáčím pak cestou šátek to potoka a Anička si jím převáže viditelně natékající bouli na čele. Zbylé tři týdny musí chodit s monoklem, předem avizující domácí násilí. K modřinám od pádu v hotelu v Aucklandu se tak přidala tedy další. Zbývá nám už jen asi 7 km. Do kempu dorážíme kolem půl sedmé. Kuchyňka je opět plná, tak se jdeme před večeří raději sprchovat. I tam se stojí (malé) fronty.




Pondělí 20.11.2017 Cestou do Hokitiky

Ráno při balení stanu zjistíme, že se nalomila (blbě veprostřed, tedy v místě největšího pnutí) jedna z podpůrných tyček. Buď se to stalo během balení, nebo to v noci provedli známí záškodničtí Japonci OnoSeTo a SamoSeTo. V pomůckách uživatele se sice nachází jakýsi kus kovu, který by měl jít na tyčku ve zlomeném místě navlíknout, ale nechceme vidět, jak to budeme v praxi během stavby plátěného obydlí přidržovat na poškozeném místě, když musíme ¨havarovanou tyčku současně ohýbat. Doufáme, že už stan po zbytek dovolené nebudeme muset používat a pokaždé najdeme pevnější střechu nad hlavou.

Kolem osmé odjíždíme zpět do Motueky, kde v supermarketu doplňujeme zásoby. Poté cestou na Richmond odbočujeme po silnici H6 směrem na Murchison. Cestou zastavujeme na odpočívadle, potřebuji si odpočinout, nějak usínám, nebo co ! Koušou tu ale zdejší sand flies, tak tam dlouho nevydržíme.
Někde z Lyellem usnu za jízdy a levý bok auta mi ohoblují asi 3 plastikové patníky. Nevím, jestli jsem usnul nebo omdlel, Anička mne vzbudila křikem, když viděla, že auto jede do příkopu. Buď jsem si ráno vzal dvakrát prášek na tlak, nebo mne uspalo neustálé střídání světla a stínů od stromořadí, lemujícího silnici jako nekonečná krajka.  Naštěstí v tom místě nebyla propast, strom ani hluboký příkop a ani ty patníky nebyly kamenné. Patníky se v pohodě vrátily do původního vzpřímeného postoje, když předtím poškrábaly celý bok auta a urazily zpětné zrcátko. Ve předu se utrhla nějaká krytka, která se dala narazit zpět. Hned za námi zastavily s autem tři slečny a ptaly se, zda jsme v pořádku. Počkaly, než odjedeme. Auto naštěstí normálně nastartovalo, světla svítila, blinkry blikaly.
Jedeme (trochu roztřeseně) dál do Punakaiki u Pancake Rocks, kde se procházíme kolem pobřežních skal. Zdejší pověstnou stříkající vodu jsme tu nikdy nezažili v plné kráse, a to jsme tu již potřetí. I tak je to tu pěkné. Tentokrát dokonce neprší ! Po procházce si dáváme v místním bufetu pizzu a já i kafe. Ještě nás čeká cesta do Hokitiky. Jsme tam asi v půl páté. Hledaný kemp Top 10 2x mineme, zakotvujeme nakonec v motelu Annabelle (140 NZD prý po slevě, když majitel slyšel o naší dnešní nehodě a lekl se, že by mu vypasený kapřík mohl uplavat). Poradil mi ještě zavolat do půjčovny informaci o dnešní nehodě. Mám sice pojistku s nulovou spoluúčastí, auto je pojízdné a nikomu se nic nestalo, ale auto budou muset nechat opravit. Zkouším se dovolat hotelovou přípojkou na číslo, které má být zdarma. Pracně operátorovi vysvětluji, co se stalo. Prý zavolají zpět. Telefon ale funguje jen, když se mu chce, takže se mi příchozí hovor nepodaří vzít. Pak už to nechám být: uvidíme při vracení auta. Po ubytování se jdeme projít do města. V obchodě kupujeme vejce, což je naše zdejší oblíbená snídaně.





Úterý 21.11.2017 U ledovců

Dnes nás čeká jen asi 130 km, ale stejně odjíždíme kolem osmé. Zastavujeme před osadou Franz Josef v Top 10 Holiday parku. Bereme kabinu typu lodge, která má sice příslušenství, ale kuchyňka je společná (105 NZD). Je ale brzo a není uklizeno, tak jedeme zatím k ledovci Franz josef. Na přístupové cestě je několik zúžených míst jen s jedním jízním pruhem. Tak je potřeba dávet pozor na auta v protisměru, a to i když někde máme přednost. Většinou není moc dobře vidět, protože ta místa jsou často před zatáčkami.

Od prašného parkoviště se musí jít pěšky k ledovci. Před 11 lety jsme se dostali k vyhlídce na ledovec jen kousek, tentokrát je možno dojít blíž, i když na druhou stranu platí, že až k ledovci se stejně přiblížit nelze. Vracíme se pak do kempu a ubytováváme se. Recepční mi nabízí Top 10 slevovou kartu. Stojí asi 50 NZD a rovnou bychom měli tohle ubytování o 10% levnější.  Později bychom při volbě stejného ubytovatele mohli dostávat tuto slevu automaticky. No neber to za ty prachy ! Spočítal jsem si, že za 3x až 4x se nám  investice vrátila, pokud bychom volili kempy Top 10 s  poměrně slušným standardem ubytování. Kempy Top 10 nejsou sice všude, ale jejich síť je docela hustá. Karta teoreticky platí 2 roky a to i v Austrálii a je možno na ni dostat slevy na akce, jejichž výčet působí legračně: většinou se jedná o propadáky, které nelze prodat jinak. I když na druhou stranu lze na kartu dostat taky slevu na trajekt mezi ostrovy. Že bychom si zalítli na příští dovolenou do Austrálie ? (no nic, to měl být vtip !) Zatím tedy nabídce odolávám.
Po lehkém obědě jedeme asi 25 km k ledovci Fox. Cesta je plná serpentin, je nutno překonat nějaké horské sedýlko.Navíc to zítra pojedeme znovu. Z parkoviště jdeme zase na dohled ledovce. Vypadá to tu dost odlišně od minulé návštěvy. Ledovec zjevně ustoupil a ani tady se až k němu jít nedá. Po prohlídce se vracíme zase do kempu. Je dost zataženo, tak bychom z potenciální  procházky kolem jezera Matheson asi moc neměli (v jezeře se za slunečného počasí krásně zrcadlí okolní hory, aby bylo co fotit). Zkusíme to zítra, pokud bude ráno při odjezdu jasno.






Středa 22.11.2017 Wanaka

Dnes míříme do Wanaky, po ránu zase moc slunce není, tak jezero Mateson definitivně vynecháváme. Dnešní cesta vede přes osadu Fox, kterou jsme už včera viděli. Pokračujeme přes několik "one line" mostů do Haastu. Kdo to nikdy neviděl, tomu zde budiž popsáno, že na NZ jsou mosty dlouhé a historicky úzké. Předělávat je na dvousměrné v rámci celé země , by stálo moc peněz I když, pokud bude hustota dopravy stoupat dále stejným tempem, tak jako tak jednou ty mosty budou muset všechny shodit a postavit znovu, nebo postavit vedle jednoho úzkého mostu další. Až do dneška je vždy z jedné strany (nejspíš na střídačku, aby to bylo trochu demokratické) příkazová značka přednosti v jizdě. Jednou je šipka černá (mám přednost), podruhé je červená: tehdy musím čekat, až přejede auto, které se momentálně pohybuje proti mě. U Haastu je nejdelší takový most se dvěma výhybkami, protože dočkat se situace, kdy v protisměru během alespoň 2 kilometrů nic nejede by nešlo. Znevýhodněný řidič, který spatří v protisměru přijíždějící vůz, musí na nejbližším rozšíření vozovky zajet na stranu a nechat kolegu projet. Cestou se vyjasňuje a stoupá teplota.
Za Haastem zastavujeme nejprve u vodopádů Roaring Billy. K vodopádům vede krátká pohodlná cesta místním tajuplným lesem. Později zastavujeme u dalších vodopádů pojmenovaných Fantail Falls. Zastavujeme ještě na nějaké vyhlídce a pak na odpočívadle Cameron Flat (byly tam jen 3 pěkně smrduté suché záchodky, zrovna přijeli odčerpat odpad).
Ve Wanace jsme kolem půl třetí. Ubytováváme se v Top 10 kempu na okraji obce. Bylo to s potížemi, přehlédl jsem ceduli se jménem kempu a vydal se po špatné odbočce, která bohužel vede na soukromý pozemek - naštěstí po nás nezačali střílet. Asi se jim to tu stalo už vícekrát,a mrtvých by bylo nepřijatelně moc.

Bereme plně vybavenou kabinu za 130 NZD a jedeme do nedalekého Puzzle Worldu. Procházíme obě části hlavolamária, tedy vnitřní expozici a venkovní bludiště. Už jsme tu za 21 let potřetí a genius loci místa ne a ne vyprchat. Jsou zde nakupeny na jedné hromadě hlavolamy, holografické obrazy, fyzikální hříčky a začarované místnosti se zhroucenou perspektivou (cedule u vchodu nedoporučuje obědvat před vstupem, viditelně právem). Po prohlídce vnitřní expozice se vydáváme do vnější části, které tvoří bludiště. V dnešním vedru je hledání cesty bludištěm docela vyčerpávající. Úkolem je dostat se v libovolném pořadí do všech 4 rohiových věží, symbolizovaných červenou, zelenou, modrou a žlutou barvou (náročnější variantu projít věžemi v určeném pořadí jsme předem zamítli). Zatímco někde v Anglii se návštěvník dychtivý bloudění setká s umělecky pečlivě zastřiženými keři, tady je 1.5 km cest halabala stlučeno z neohoblovaných prken. Občas člověk zaznamená nouzové východy a nápis na stěně, nabízející únik do vnitřní části objektu (například k toaletám), nebo zákaz pomáhání si více lidí navzájem z mostu: nad bludištěm vede stezka, na kterou se dá občas vystoupit a naplánovat si další bloudění. Shora vypadá cesta do rohových věží docela snadná, jenže když slezete dolů, okamžitě ztrácíte orientaci ! No a právě podloudná navigace pokřikováním "Tam ne, vole, doleva !", je ovšem to, co je instrukcemi striktně zakazováno.

Po prohlídce se občerstvujeme v místním bufetu. Na stolcích jsou poházeny různé mechanické hlavolamy, aby vám líp chutnalo.

Po návratu do Wanaky doplňujeme zásoby v supermarketu a jedeme do kempu. Rozhodnu se přeci jen pořídit klubovou kartu Top 10 Holiday Park. Sleva 10 procent se skutečně hodí. Karta sice stojí 49 NZD, ale rovnou dostávám slevu na zdejší pobyt. Jenže to má háček: aby karta platila, je nutno ji zaregistrovat na jméno. Snažíme se proto probojovat přes zdejší wifi na server Top 10 klubu. Po delší snaze se nám to povede. Je nutno konstatovat, že na Novém Zélandu teda minimálně v kempech, stojí wifina za houby ! Buďto je omezená na strašně malý objem stažených dat, třeba 300 MB na celý den a skoro vždy je pomalá a padavá. A komplikace pokračuje: na registraci je potřeba odpovědět mailem a já blbě zadal při placení slečně v recepci spojení na sebe do práce. Jakpak já se asi dostanu z privátního počítače své ženy do bankovního mailu, abych odpověděl ? Letím proto do recepce, jestli jde mail změnit. Ale jo, jde to, ale ukazují se nevýhody inkompatibilní angličtiny: Kiwi slečna nechápe, že Tomáš je křestní jméno a Nykl je že příjmení, což už se mi to stalo víckrát i při jiných příležitostech. Prostě přijdeme na to, že do privátního mailu mi nic nejde a nejde. Tak znova vzhůru do recepce (za chvíli už budou zavírat!) a změnit ještě jednou slečnou chybně  zapsané nykl_tomas na tomas_nykl. Pak mail konečně prochází, já na něj mohu odpovědět a registrace karty konečně platí a to i v roce 2019 v Austrálii, kdybych snad měl prý zájem !.  Ufff, jinak by bylo ubytování akorát o 40 dolarů dražší, protože na příští štaci by recepční kartu nemohl ověřit !

Zkoušíme rezervaci v Queenstownu, ale mají jen místa pro stany. Když si vzpomeneme na tu prasklou tyčku, není nám do skoku. Kemp je navíc mimo Queenstown. Queenstown je vyvrcholení našeho pobytu, místo známé sportovními aktivitami. Lze proto čekat, že ubytovacích míst bude poskrovnu a budou pěkně drahá ! Uvidíme zítra, zda se tam chytneme někde jinde.




Čtvrtek 23.11.2017 Příjezd qo Queenstownu

Dnes nás čeká jen asi 100 km, tak ráno ani moc nespěcháme. Vracíme se na H6 kolem Puzzle Worldu a odbočujeme na Queenstown. V Queenstownu jedeme do kempu Holiday Park Creeksite. Mají prý jen ubytování typu typu motel za 260 NZD za noc. Bereme to i za tuto příšernou cenu, protože máme obavu, že to jinde nebude lepší: případná levnější ubytování budou obsazená a ani ta dražší už nemusí být v nabídce. Je samozřejmě brzo, takže ubytování zatím ani není k dipozici. Auto proto odstavujeme v kempu před recepcí poté co recepční na chvíli odežene zdejší "kempové" kachny. Alespoň malá výhoda předraženého ubytování je v tom, že kemp se nachází prakticky ve středu města, kam se dá dojít pěšky.
 

Hledáme proto info centrum pro ubytovací doklady nadcházejícího Routeburn treku. Máme je dávno objednané a zaplacené už z domova s tím, že se musí včas vyzvednout až tady. S nalezením informačního centra ale vzniká problém: jak už jsem říkal, Queenstown je středobodem mnoha sportovních aktivit a je tu (jak by řekli Lasica se Satínským "centrum pri centre". My musíme najít to své. Správné středisko trefíme až na třetí pokus. Pak už bez problémů dostáváme ubytovací lístky a informační letáky. Potřebujeme ale též zajistit dopravu na trek a z něj. To zase organizuje JINÉ informační centrum, aby to čert spral ! Jdeme tedy ČTVRTÉHO centra, ve kterém jsme kupodivu dosud ještě nebyli. Tam si kromě dopravy tam a zpět objednáváme ještě ubytování v motelu Hurley´s na noc po návratu z treku (dalších 256 NZD !). Z treku přijedeme pozdě, pak bychom těžko něco hledali. Naštěstí jsou Kiwíci velmi ochotní. No co, vydělají na tom nemálo ! 
Odjezd na trek je v sobotu v 8 hodin od kanceláře dopravní společnosti Go Orange. Jdeme se raději podívat, kde to přesně je. Máme strach, že bychom to ráno na poslední chvíli těžko hledali. Návrat z konce treku v místě nazvaném The Divide je v pondělí ve 3:15 odpoledne, což musíme stihnout ... nebo pak hledat jinou dopravu, protože zpátky je to kolem hor asi 300 km. Routeburn totiž při svých cca 32 kilometrech přetíná pohoří, kterým žádné silnice nevedou, hory je nutno obloukem objet.

Ptali jsme se také, kde nechat auto během treku. Slečna v info centru nám označila na plánku nějaké ulice, kde se dá parkovat bez poplatku. Procházíme se po centru a obědváme v KFC. V procházce pak pokračujeme kolem jezera a míříme do místního parku. Odpočíváme tam na lavičce a pozorujeme drzé ptáky. Okukujeme také zdejší supermarkety. Zítra musíme nakoupit zásoby na trek. Kolem třetí se pak vracíme do kempu a ubytováváme se. Plánujeme výlet na zítra. Taky zjišťujeme, že potraviny, které zůstaly přes den v autě, se trochu připekly. Snad budou ještě k jídlu !




Pátek 24.11.2017 Queenstown - výlet na Ben Lomond

Ráno se jdeme podívat, kam zítra před odjezdem na trek zaparkujeme auto. Doporučené rezidenční ulice vypadají dost plné a místo se bude asi hledat obtížně. Volíme proto raději placené parkoviště nedaleko kempu. Zkoumáme parkovací automat. Nabízí parkování na den nebo na týden. Budeme proto muset zaplatit ten týden, i když by nám stačily tři dny. Tak tedy dalších 13 NZD (automat si zaokrouhlil 12.50 na 13).
Pak se vydáváme se na výlet na Ben Lomond. Cestu si usnadňujeme lanovkou, jejíž dolní stanice je nedaleko našeho kempu. Zpáteční jízdenka stojí 35 NZD a vyveze nás pár set metrů nahoru. Od horní stanice vede cesta na vrcholek Ben Lomond (1748 m). Zpočátku jde cesta lesem, potom vystoupá do kopců, kde už je ze začátku kleč a pak už jen kamení a sporá tráva. Vychutnáváme si pěkné výhledy na Queenstown, jezero a okolní kopce. Na rozdíl od našeho pokusu o zdolání této hory před 21 lety je pěkné počasí. Tenkrát poprchávalo a na vršek jsme nevylezli.

Vzhledem k počasí je tu dost turistů, kteří se také snaží vylézt na vršek. Anička se ještě před dosažením sedla obrací a vrací se zpět k lanovce. Já pokračuji do sedla, kde několik papoušků kea okupuje jedinou lavičku. Zkouším ty potvory fotit, což si nechávají kupodivu líbit (kea je VELMI společenský pták). Na chvíli ztrácím ze zřetele druhého opeřence a když se ohlídnu, míří ta potvora přímo k mému odloženému batohu, pardon, k mému jídlu v něm, batoh je jen obtížná překážka, kterou je nutno rozervat ! Ne, že bych chtěl týrat hladem místní  zvířectvo, ale viděli jste někdy papouška kea v akci ? Nejoblíbenější papouščí kousek je požírání gumového obložení automobilů na parkovištích a devastace stěračů. Někdy prý dokážou vypustit i pneumatiku ! Ne, že by jim guma tolik chutnala, spíš pod ní hledají chutné brouky.

Po focení mě posedne ďábel: já se na ten zatracený vršek tentokrát dostanu ! Domlouváme se pomocí SMS, že manželka pojede dolů napřed a já že se pokusím vylézt až nahoru. Setkáme se tedy až v kempu, kam snad trefím, kemp je od lanovky skoro vidět.

Cesta je dost příkrá a občas se chůze mění na lezení po drolící se skále. To bude při cestě dolů asi ještě větší problém..Ale vytrvám a dosahuji vítězně vrcholu. Vyškrábalo se sem jen pár lidí, kterým se únavné lezení (chvílemi po čtyřech) neomrzelo. Likviduji svačinu, kterou se mi podařilo ubránit před papouchy. Dolů se vracím na nejistě se třesoucích se nohou: jsem docela utahaný a lituji, že nemám hůlky (ty teda skoro nenosím, ale při cestě ze svahu by se fakt někdy hodily !). Taky bych si před zítřejším pochodem nechtěl zlomit nohu, nebo dopadnout ještě hůř ! Nad lanovkou se trochu motám po větvících se stezkách, než trefím tu správnou. Vzpomínám na film "Poklad na stříbrném jezeře", kde bandité taky  kufrovali kolem jedné skály vícekrát, než si všimli, že je jejich zajatec vodí úmyslně blbě, aby na ně Vinnetou stihl připravit past.

Anička mezitím slezla k horní stanici lanovky a pozoruje jezdce na bobech, či jak že se ty bezmotorové vehikly jmenují. Jezdí se z kopce mnoha serpentinami až k lanovce. Turisté, vracející se z Ben Lomondu musejí bobovou dráhu obcházet, aby je jezdci nesmetli. 

Anička tedy sjela lanovkou dolů a šla se podívat do nedalekého Kiwi parku (49 NZD). Mají tam dva kiwi domy, kde udržují ptáky kiwi ve tmě. Převrátili jim, chudinkám, den za noc a návštěvníci je po rozkoukání se ve tmě, mohou pozorovat při nočních aktivitách (ponejvíce tedy ve šťárání hmyzu z jeho úkrytů). Ve venkovních klecích jsou v  parku samozřejmě i další zdejší ptáci. Po prohlídce parku se Anička vrací rovnou do kempu.

Do kempu dorážím asi v půl čtvrté. Po krátkém odpočinku jdeme nakoupit zásoby na další tři dny, které strávíme na treku. Večer reorganizujeme bagáž.



Sobota 25.11.2017 Routeburn trek - 1. den

Ráno po snídani dobalujeme zavazadla. Věci nepotřebné na trek umísťujeme do kufru auta a jedeme na vyhlédnuté parkoviště. Takhle v sobotu po ránu je téměř prázdné. V parkovacím automatu kupujeme lístek na týden za těch 13 NZD a umísťujeme ho za okno. Ještě chvíli posedíme, bereme batohy a jdeme ke kanceláři Go Orange. Snad tu auto po návratu najdeme.
Čekáme na příjezd autobusu, co nás odveze na začátek treku. S námi tu čeká jen jeden další turista Asiat. Máme odjíždět v 8:15, ale nikde nic. Ukáže se ale, že chlapík, který již nějakou dobu žvaní s jednou ze zaměstnankyň Go Orange, je řidič našeho objednaného minibusu. Po přivítání nás vyslýchá, zda máme s sebou dost vody, zda máme repelent proti zdejším sand flies a také ochranný krém proti slunci. Když nás shledá nezávadnými, odvede nás za roh k minibusu, protože před kanceláří se moc parkovat nedá.

Jedeme do Glenorchy, kde je krátká zastávka s pěknou vyhlídkou na okolní hory. Pokračujeme pak na start Routeburn treku, kterým je Routeburn Shelter. Řidič celou cestu kecá s naším spolucestujícím. Jeho angličtina je poněkud lepší než naše. U shelteru už čekají na odvoz trekaři, kteří zřejmě šli opačným směrem.
Před startem se napatláme repelentem a krémem na opalování a vyrážíme přes první závěsný most na trek. První etapa končí v Routeburn Fall´s Hut, což má být asi 3-4 hodiny chůze. Cesta zpočátku chvílemi klesá a chvílemi stoupá. Celkově jde samozřejmě nahoru, jdeme přece přes hory Cestou přecházíme několik visutých mostů. Za jedním chvíli odpočíváme a posilujeme se sušenkami. Od chaty Routeburn Flat Hut (kde jsme mimochodem končili první etapu před 21 lety) už cesta stoupá poměrně prudce. Přecházíme dalších několik mostů a jedno místo jištěné zábradlím (před 21 lety tam byl jen natažený řetěz) a asi ve čtvrt na tři jsme na chatě. Cesta nám nakonec trvala čtyři hodiny, takže jsme jaksi v normě.
 

V chatě je žádoucí být včas a zabrat postele, které musíme zapat na nástěnku na do plánku rozestavení lůžek. Do rámečků je nutno vepsat jména a čísla našich rezervací. Chvilku po příchodu na chatu lehce krápe, deštík ale brzy přestává. Obědváme chleba se "spamem" (něco jako luncheon meat) a odpočíváme na terase chaty. K večeři si pak dáváme špagetovou konzervu, jablka a čaj. Voda je tu oficiálně pitná. U kohoutků je ale napsáno, že si ji možná raději převaříme nebo chemicky upravíme.
Čekáme na správce chaty, který má přijít v půl osmé vybírat ubytovací lístky. Ten ale asi půl hodiny kecá s nějakým starším trekařem, takže na výběr lístků dojde až po osmé. Správce napřed cosi vykládá o zdejších chatách a trecích, prokládá to nějakými vtípky, kterým ale moc nerozumíme (tím pádem nevíme, kdy se smát, jak trapné!). Zaznamenáváme hlavně potvrzení předpovědi na zítra - odpoledne mohou být přeháňky, případně i silné. K večeru se dělá zima, tak jdeme raději spát.

 




Neděle 26.11.2017 Routeburn trek - 2. den

Ráno vycházíme po osmé hodině směr Mackenzie Hut. Počasí je pěkné, před 21 lety to bylo o dost horší. Cesta má trvat 4,5-6 hodin, pro nás tedy počítáme s minimálně těmi 6. Začínáme výstupem do sedla Harris kolem jezera Harris. Převýšení je sice jen asi 250 metrů, ale cesta občas také klesá. Dost cestou fotíme, zejména nás fascinují zdejší "bíle blatouchy", jak jim říká Anička. U mě by tohle názvosloví nepřekvapilo, ale já všemu říkám, že je to pampeliška. Horší je, že jsem podobné sklony měl i na gymplu, když pan profesor Petřík zkoušel v hodinách botaniky. Tyhle kytky známe taky už z minulosti, a to od Mt. Cooku. Jedná se o místní druh pryskyřníku. Cesta do sedla nám připadá lépe upravená než před 21 lety, zabere nám asi 2,5 hodiny.
V sedle odpočíváme a občerstvujeme se u shelteru, kde jsme se před 21 lety skrývali před nepřízní počasí s blahé naději, že déšť přejde a my dorazíme do cíle za sucha. Anička se mi trochu posmívá, že upíjím ze svých dvou lahví s vodou stejnoměrně, abych měl vyrovnaný batoh na obou stranách. U shelteru jsme potkali několik lidí, kteří sem dorazili před námi. Jeden z nich náš asijský spolucestující z minibusu Go Orange.
Po odpočinku pokračujeme traverzem nad jezero Mackenzie. Cesta chvílemi stoupá, chvílemi klesá. Občas odpočíváme na kamenech a cpeme se sušenkami. Jedny z těch, co máme s sebou, jsou dost hnusné, ale já je stejně za trest spořádám. Alespoň mi ubude voda, protože ten neřád se musí zapíjet, aby se jeden neudávil.

Z cesty jsou pěkné výhledy. Fotím si cestou odbočku s příznačným názvem "Deadmans Track", napsaným na směrníku. Věřím, že název je případný, protože stezka vypadá, jako by (alespoň tam, co je vidět) padala kolmo do kaňonu. Konečně spatříme dole pod námi jezero Mackenzie a chaty kolem něj. Zdání je ale klamné, už 21 let víme, že cesta bude ještě dlouhá. Musíme jít kus dál nad jezerem a pak se k chatě vracet. Nakonec vede cesta lesem, který opět budí dojem, že ho musíme po pár stovkách metrů přejít. Je to krutý omyl, jen tím  pohádkovým lesem jdeme přes 40 minut, tedy včetně přelézání vývratů.  Anička pak říká, že nechápe, jak ten kopec před 21 lety sešla za deště a bez hůlek. No roky a kila navíc dělají svoje.
Konečně jsme u chaty. Ubytováváme se v hlavní budově, do vedlejší se nám nechce. Palandy už nejsou k dispozici, moc jsme se flákali. Zabíráme proto 2 místa na asi desetilůžkové společné matraci a zase se zapisujeme na nástěnku. Obědváme až posléze. Cesta nám nakonec trvala (včetně odpočinku) asi 7,5 hodiny .Plánovanou maximální dobu jsme překročili. No jo, věk a kila navíc jsou znát !

Večeříme pak už jen jablka. Se setměním přichází správce chaty, vybírá ubytovací lístky a pak pro zájemce vykládá informace o zdejší přírodě.

Vlastně jsem málem zapomněl: v roce 2016 tady zařval náš krajan. Vyrazil si se svojí holčinou na trek v červenci, na opačné polokouli tedy během zimy, kdy se Routeburn chodit nemá. Mimo jiné tady právě kolem chaty Mackenzie Hut padají laviny. Kluk se zřítil ze srázu a zemřel. Dvojice porušila všechny možné předpisy, doporučení a turistické zvyklosti. Nikomu neřekli, kam jdou (zřejmě z obav, že by je zadržely úřady), kdy chtějí vyrazit a kdy by se přibližně měli na druhé straně z hor vynořit ven. Hledat je tedy začali s velkým zpožděním, kdy kluk byl už po smrti a dívčina, která se nějak dopotácela do chaty, žila ze zbytků potravin, které zde našla, asi měsíc. Záchranáři byli zburcovaní až když se příbuzným doma zdálo, že se dlouho neozvala. Před vstupem do lesa je proto malá pamětní deska.




Pondělí 27.11.2017 Routeburn trek - 3. den

Ráno snídáme poslední vajíčka, protože jsme si na trek uložili vajíčkovou dietu. Vyrážíme před osmou. Měli bychom mít dost času. Cesta má trvat 4-5 hodin a autobus pro nás má přijet až ve čtvrt na čtyři odpoledne. Cesta zpočátku stoupá, pak vede traversem kolem velkého vodopádu Earland Falls (skoro aby se kolem něj člověk protahoval v pláštěnce, protože ve vzduchu se vznáší spousta vodní tříště). Cesta pak sestupuje k Lake Howden Hut. Trvá nám to dost dlouho, ale stále ještě máme rezervu, díky za ni. U chaty jsme asi ve čtvrt na jednu, to jest 2 hodiny před příjezdem autobusu. Odpočíváme a posilňujeme se sušenkami. Koušou tu ale místní sand flies. Tak jdeme raději dál.
Cesta od chaty příkře stoupá. Dá se odbočit na Key Summit, ten ale vynecháváme. Tolik času zase nemáme a s batohy se nám do dalšího kopce stejně nechce. U odbočky se batohů válí spousta, mnoho turistů zřejmě vyrazilo nahoru za pěknými výhledy a fotkami. Nevím, jestli bychom měli odvahu bágly tady nechat, i kdybychom měli víc času.

Od odbočky nás už čeká jen dlouhý sestup k parkovišti nazvanému "The Divide". Tam trek oficiálně končí. 5 hodin jsme protáhli na 6. Pravda je, že jsme příliš nepospíchali. Před 21 lety s Adventurou jsme se celou cestu od Mackenzie Hut plahočili v dešti. Však nás taky tenkrát řidič a průvodce přivítal zprávou, že nám objednal chatičky. Nereagovali jsme, tenkrát si nikdo snad ani nedovedl představit, že by se nás cestovka odvážila nahnat mokré do stanů.

Tenkokrát čekáme na objednaný odvoz a posilňujeme se slanými sušenkami se sýrem. Náš spolucestující z Queenstovnu už v cíli samozřejmě byl před námi.  

Ve čtvrt na čtyři přijíždí 2 velké autobusy společnosti Go Orange. Jeden z nich je náš. Řídí ho postarší řidička. Je to velmi rázná dáma, předpokládáme, že důchodového věku. Má nás na seznamu, jinak bychom se na palubu nedostali, nebo bychom museli zaplatit. Zastavujeme v Te Anau, kde je pauza na občerstvení a tankování. Odjíždíme o něco později proti původní informaci. Řidička trochu zmateně kontroluje pasažéry dle seznamu, i když původně vyhrožovala, že na nikoho se nečeká. Chvíli po odjezdu jde za řidičkou jedem z pasažérů s růžovým mobilem, který našel vedle sebe na sedadle. Po krátké diskusi s dalšími pasažéry se vracíme zpět do Te Anau, někdo zřejmě zůstal. Jedna z pasažérek venku identifikuje 2 ztracené cestující a běží pro ně.
Konečně můžeme pokračovat v cestě. Kousek za Te Anau u Manapouri nabíráme i nějaké další cestující. Pak už jedeme do Queentownu, cesta je dlouhá. Do města přijíždíme kolem půl sedmé. Řidička nabízí několik míst na výstup, volíme centrum, protože odtud je na "naše" parkoviště nejblíže. Jak se říká, "Sláva vlasti, výletu, nezmokli jsme, už jsme tu" (a máme toho plné zuby, dodávám). Dlouhé putování autobusem dokáže rozbolavělé svaly slušně dorazit.

Nasedáme do auta. Bohužel jsem je odstavil pod stromem, aby tolik netrpělo žárem. V důsledku této mé volby je ovšem pro změnu posrané od ptáků, musím otírat čelní sklo. Nasedáme a jedeme do motelu Hurley´s, kde máme zaplacený pokoj. Dorážíme tam deset minut před osmou. Recepce má otevřeno do osmi, akorát jsme to tedy stihli. Vedou nás zde v evidenci. Dostáváme klíče a jdeme se ubytovat. Večeříme jen polévku a jablko, stejně už je pozdě na jakoukoli větší večeři. Hotel je drahý, ale bezva (hlavně sprcha).

Zase přebalujeme bagáž a plánujeme další program.




Úterý 28.11.2017 Invercargill a Bluff

Snídáme zbytky zásob a odjíždíme kolem půl deváté směrem na Frankton. Odbočujeme po H6, po které jsme včera přijeli autobusem. Máme to necelých 200 km. Odbočku do Te Anau ovšem míjíme a pokračujeme do Invercargillu. Potřebujeme doplnit palivo, proto zastavujeme u osaměle vyhlížející pumpy. Přestože je stanice plně samoobslužná, podaří se mi palivo načerpat. Jen jsem trochu jsem přehnal objednávku, která se tady musela zaplatit předem. Odhadnout, kolik se vám do nádrže vejde a ještě to přepočítat na peníze nebylo úplně snadné, ale nápis u silnice, že toto je poslední "fuel" pro nejbližších 90 kilometrů a palivomer hodně pod půlkou stupnice byly významné argumenty. Jen jsem musel nádrž trochu "přemlouvat" a dotankovat po kouskách, abych moc netratil. Nevím, zda není nebezpečné, cpát benzín do auta takhle na doraz, až skoro vytéká ven. No, nevybouchli jsme, když jsem nastartoval. 

Vjíždíme do menšího města Winton, kde nakupujeme v supermarketu New World. Na nadcházející oslavu mých dnešních 60.narozenin kupujeme malé balení ferrerro rocher (3 bonbóny, jeden dostane Anička). Pak pokračujeme v cestě. Kemp Top 10 nacházíme tentokrát celkem snadno na okraji Invercargillu. Ubytováváme se v kabině typu motel (140 NZD, po slevě na klubovou kartu 126). Není ale ještě uklizeno, tak fasujeme plánek města a jedeme na výlet. Projedeme celým městem až na nejjižnější bod naší letošní cesty Bluff (Stirling Point). Ještě jižněji se nachází Slope Point, kde jsme ale již byli před 21 lety. Bluff je prý známý nejlepšími ústřicemi v širokém okolí. Jednak ale není ústřicová sezona a jednak my na ně nejsme, tak tuto informaci ignorujeme.
Kromě případného výhledu do dálky jsme toho od Bluffu příliš neočekávali. Stojí tu maják. Všechny majáky už jsou dnes vlastně jen památky, lodím pomáhá GPS. Jak víme, i s tou je možno najet s trajektem na břeh, že ano ?! 

Fascinuje nás také místní plně automatizované WC. Vše je na tlačítka, po vstupu vás varuje nahrávka, že nejpozději po 10 minutách se dveře otevřou a fronta čekatelů na tuto technologickou inovaci začne kritizovat, že nám to trvá moc dlouho !

Jdeme na vycházku kolem pobřeží a zpátky se vracíme, aby nebylo nudné vracet se po vlastní stopě, deštným lesem zpět na parkoviště. Zpočátku je to dost do kopce, na závěr samozřejmě zase z kopce. Vycházka samotná ale byla docela pěkná, návštěva Bluffu tím pádem předčila naše očekávání. A to jsme ještě vynechali výstup na nejvyšší bod mysu.
Vracíme se do kempu kolem čtvrté a ubytováváme se. Jdeme se ještě projít do nedalekého Andersonova parku. Je to blízko, proto se tam přesouváme pěšky. Asi se počítá, že každý dojede autem na parkoviště v parku. Přístupová cesta od brány parku je štěrková silnička. Naštěstí tu moc aut nejezdí, dost to tu práší. Park je ale pěkný - staré stromy, zahrada, růže, kachny, procházka lesem. Park obklopuje postarší nepřístupnou budovu. Naproti stojící menší budova s altánem a loubím se dá najmout na piknik.

V kempu pak plánujeme zítřejší program.




Středa 29.11.2017 Dunedin

Vyjíždíme kolem půl deváté, míříme na H1 do Dunedinu (jméno města se čte "Danýdn").. Odbočka je v centru Invercargillu. Máme to dnes asi 200 km a ujedeme to jen s jednou krátkou zastávkou. V Dunedinu se nám celkem dobře daří najít kemp Top 10, pouze minu nenápadnou odbočku ve směru jízdy. Musím se tedy vracet celkem hustým provozem a (nerad) odbočit z protisměru. Jsme tu bohužel moc brzo, je po jedenácté hodině. Ubytování nám mohou pouze rezervovat...což samozřejmě i tak stačí. Kupodivu ani nechtějí předem zaplatit. Doufáme, že budou držet slovo a rezervace zůstane v platnosti.

Zatím jedeme do centra. Doprava je hustá, zastavit se nedá. Jako zázrakem spatřím couvající vůz z miniaturního parkoviště přímo ve středu města na centrálním oktagonálním náměstí a upíchnu se na právě uvolněnou pozici. Teprve při placení u parkovacího automatu  zjišťujeme, že tu za 3 NZD smíme zůstat maximálně hodinu ! Této zrádné informace jsme si  pochopitelně nevšimli na ceduli parkoviště. Couráme tedy krátce po náměstí a jeho okolí. Centrum města tvoří 3 oktagonálně uspořádané skupiny ulic a náměstíček, kde je parkování povoleno buď 1, nebo 2, nebo 3 hodiny, mimo aktagon dokonce 4 hodiny. S pohledem upřeným na zápěstí raději nasedáme do auta a vyklízíme vnitřní oktagon. Bylo to rozumné rozhodnutí, policisté opravdu kontrolují parkovací lístky za předním sklem, porovnávají je s aktuálním časem a rovnou solí pokutové lístky za stěrač. Jedeme k místnímu vlakovému nádraží, pardon, upřesňuji "údajně nejfotografovanějšímu nádraží na světě". Nádraží se nachází mimo oktagon, takže získáváme další 4 hodiny za další 3 dolary. Kdybysem to byl býval věděl, tak bysem sem byl býval jel rovnou, řekl by klasik. Klasik by ovšem při couvání na parkovací místo znova neškrábl blatník o sloup veřejného osvětlení, naštěstí to mezi drápanci z předchozí havárie není ani moc vidět !

Z auta se přesouváme do nedalekého muzea Otago Settlers. Muzeum nás příjemně překvapilo svými rozměry. A navíc JE ZADARMO, což zjišťujeme až při pokusu zaplatit vstupné.. Dalo by se tu klidně strávit půl dne, jenže tolik času nemáme. Respektive museli bychom se vrátit na parkoviště a doplatit další hodiny. A to se nám nechce. Taky máme hlad a v muzeu je bufet. Tak ho využijeme. Dáváme si zapečené kuřecí panini. Nebylo by špatné, kdyby do něj ovšem kuchař nenacpal i marmeládu !

Po prohlídce muzea si jdeme zvěčnit onu nádražní budovu, abychom rozšířili jeho pověst nejfotografovanějšího drážního objektu. Je to opravdu pěkná historická stavba, a to jak zvenku i zevnitř (viz fotky). Dala by se tu v historické pokladně objednat i vyhlídková jízda vlakem. Po budově a po nástupišti se pohybují dvě postarší okostýmované dámy zpřelomu 18. a 19. století. Krinolíny a tak ...Městské statistky se ochotně fotí s turisty a patrně si s nimi vykládají, jak je ta dnešní doba jiná, než za jejich mládí. Nezkusili jsme to, zábava s námi by patrně nebyla dost plynulá !

Po prohlídce nádraží se vracíme k autu (s malým zastavením a několik fotkami historické lokomotivy a lokomotivního dědka, který si hraje na strojvůdce) a s autem se trefujeme do kempu. Ubytováváme se v chatce (105 NZD, po klubové slevě 94,5). Původně jsme plánovali ještě návštěvu zdejší botanické zahrady, ale už se nám nikam nechce. Raději tedy plánujeme zítřejší aktivity.




Čtvrtek 30.11.2017 Moreaki Boulders a Christchurch

Vstáváme v půl páté. protože chceme stihnout odliv u vesnice Moreaki Boulders. Nejnižší stav vody má dnes být v 7:15. Doufáme, že kolem osmé nebude ještě moc pozdě. Odjíždíme v půl sedmé a na místě jsme po osmé hodině. Zastavujeme na malém parkovišti a jdeme na pláž s kulatými kameny. V místní terminologii se jim říká nákupní košíky. Jejich vznik je záhada: ty neporušené jsou skutečné koule, jen při pohledu zblízka je místy vidět, že jsou slepené z kousků. Jejich původ je vysvětlován mnoha teoriemi včetně velice exkluzivních až mimozemských, ale nejpravděpodobnější je, že vznikly neustálým převalováním se v příboji a kutálením se po břehu ve střídajících se odlivech a přílivech. Asi je k tomu potřeba určitý tvar pobřeží, síla příboje, sklon pláže a Bůh sám ví, co ještě. Nacházejí se tu ovšem i kameny rozdělené zubem času na více dílů a u těch je jasně vidět, že jsou uplácané z různých materiálů.

Šutry tedy byly moc pěkné, jen jsme jich očekávali víc. Nebyli jsme na pláži úplně sami, nejvíc nám vadil nadšenec se stativem, který měl evidentní snahu ocitnout se nějakou částí svého těla, případně roztaženýma nohama stativu v každém našem záběru. Po této atrakci se vracíme k autu a pokračujeme v cestě do města Christchurch.
Také potřebujeme někde doplnit zásoby. V Oamaru omylem míjíme nákupní centrum. Anička mě na něj sice oznamovací větou prý upozornila, ale i když není moje paní ukecaná, neanalyzuju každý výrok, který z ní vypadne. Takže dvě stručná slova "nákupní středisko" se mi nespojila s jejím předchozím výrokem, že potřebujeme dokoupit vajíčka, abychom pokračovali v cholesterolové dietě. Supermarket tím pádem omylem přejedeme. Vracet se není v celkem hustém městském (no, spíš městysovém) provozu úplně jednoduché, není místečka, kde by se dalo otočit. Asi by bylo možné vyrazit nějakou odbočkou a buď v klidu točit na ní, nebo vyrazit jinou příhodnou uličkou zase zpátky, tedy pokud by tam taková byla. Zastavujeme proto až u další nákupní příležitosti v Timaru v řetězci Pak&Save (název řetězce tvrdohlavě vyslovujeme "Park&Save" než nám dojde, že to není "Zaparkuj a ušetři", nýbrž  "Napakuj se a (tím) ušetři"). Chceme pojíst v nedalekém Pizza Hut. Ten ale otvírá až v 11 a na smůlu je teprve půl. Proto jdeme do Mc´Donalda.

Po jídle tankujeme u pumpy Pak&Save a poprvé za celou dovolenou se nám daří využít srandovní slevu 6 centů na litr, kterou tu nabízejí skoro v každém supermarketu. Sleva pochopitelně funguje jen pumpy náležející řetězci (nebo majícím s ním smlouvu), a jen v den nákupu. Manipulace s různými konstrukcemi čteček čárového ködu, které si někdy vaši účtenku vcucnou a po analýze vyplivnou a jindy požadují přiložení účtenky ke snímači není úplně samozřejmá. Poměrně dobrý nápad je asi nakoupit, spotřebovat co nejvíc benzínu do příští štace se stejným řetězcem a tam doplnit polosuchou nádrž benzínu, aby člověk vůbec slevu pocítil.
Po odjezdu nám začalo po dlouhé době zase pípat auto: Nedá se to poslouchat. Zastavuju proto hned, jak to jde, a mlátím všema dveřma i kapotou kufru, což pípala naštěstí skutečně umlčí. Co bylo pootevřené, nevím.  Něco.

Ve velesložitém veleměstě Chritchurch omylem předčasně odbočíme z H1 a než se nadějeme, ocitáme se v centru města. A to je malér. Anička měla nalezenou trasu do zdejšího kempu Top 10, ale teď neví kde jsme se to ocitli. Jsme skutečně ve srabu husté dopravy s křížícími se víceproudými silnicemi. Usuzujeme, že je potřeba se otočit a zkusit se vrátit směrem k H1, jenže zkuste to v hustém provozu ! Cimrman by řekl, že "Bloudíme v mlze" a dodal by asi, že výjimečně to platí i za jasného počasí. Už jsme to chtěli vzdát, když náhle zahlédneme ceduli se jménem (hodně dlouhé) ulice, do které jsme se původně chtěli dostat. Bodla by navigace. kterou jsme odmítli zaplatit jednak z obav, že se s ní nedorozumíme a jednak že můžeme používat Aniččin mobil se staženými mapami NZ, ale GPS na jejím mobilu moc nefunguje od doby, kdy se rozhodla přece jen aktualizovat systém, což paradoxně GPS mobilu urazilo. Bloudíme proto poměrně často a nejen v Christchurchi. 

Ve šťastně nakonec nalezeném kempu fasujeme chatku bez příslušenství (70 NZD, po slevě dokonce 63 !), jiné už ostatně nejsou k dispozici. Do nedalekého obchodního centra nás recepční posílá raději pešky. No co, procházka nám neuškodí. Kupujeme si něco k večeři a poprvé na dovolené kupujeme i 2 láhve piva. To způsobí zdržení, neboť pokladní nesmí alkohol sama namarkovat, jakkoli nevypadáme na 15 let. Musí zavolat "specialistku na alkohol" (nebo spíš asi šéfovou).

Na případnou jízdu do zdejší botanické zahrady už nemáme moc náladu. Taky už jsme ji viděli dvakrát a zdá se nám, že na její návštěvu je již pozdě, je už půl páté. Zbytek dne proto trávíme v kempu. Zkouším využít zdejší bazén s mořskou vodou. Je ale malý a navíc v něm řádí skupina dětí, tak to dost brzo vzdávám.




Pátek 1.12.2017 Objížďkou do Blenheimu

Ráno se odpoutáváme kolem půl osmé. Na dálnici H1 se nám podařilo najet celkem bez problémů. Pobřežní dálnice H1 je mezi Christchurchem a Blenheimem na dvou místech přerušená, při loňském zemětřesení tam prý spadly nějaké mosty. Musíme jet objížďkou  po H7, která nám trasu významně prodlouží (bude to nejméně 200 km navíc oproti zablokované dálnici). Podle informací o aktuálních výlukách v silniční dopravě to vypadá, že asi v půlce prosince už bude H1 průjezdná, jenže to už budeme doma. 

Ve Spring Junction odbočujeme po H65. Po ní se dostáváme na starou známou H6. V Murchisonu se 3x neúspěšně pokouším natankovat, ale jednak nemám kriticky málo paliva a jednak ve mě začíná vařit adrenalin: zasunu kreditku, zadám PIN ... načež vždy skončím u oznámení, že natankovat můžu maximálně 150 litrů. Tolik ani nechci, to bych musel cpát do několika kýblů umístěných na zadních sedadlech ! Z hadice prostě po tomto oznámení nic neteče, ani kdybych ji škrtil. Pořád dokola kontroluju, že jsem u správného stojanu. Zpětně mě ještě napadá, jestli jsem se u jednoho stojanu neregistroval a z druhého nepokoušel tankovat. Proč by mi jinak pípa nabízela barel benzínu ? Asi by se dalo zajít do krámu a snést nějaké ty útrpné pohledy na úplného vola odkudsi z Evropy, ale s pocitem uražené hrdosti jedu dál. Snad to půjde líp někde jinde.

Na Kawatiri Junction odbočujeme po H63. Je to sice na kilometry kratší cesta, ale jak se ukazuje, je tu ještě víc oprav než jinde. Pořád se musí jet pomalu nebo čekat na volný průjezd, takže je to časově delší a únavnější.
Zastavujeme v St. Arnaud v oblasti Nelson Lakes. Bereme benzín a občerstvujeme se ve zdejším bufetu. Dáváme nějaké "Loaded" hranolky. Je toho ale takový kopec, že by nám stačila jedna porce pro oba. Dost jsme se tím kalorickým svinstvem přecpali. Po odpočinku pokračujeme v cestě. Na závěrečný úsek přijíždíme na H6, před Blenheimem je ještě malá objížďka, ale ta nás už moc nezdrží.
V Blenheimu se ubytováváme v už známém kempu Top 10. Tentokrát mají chatku s vlastním příslušenstvím i kuchyňkou, tím pádem platíme i po slevě 121,5 dolaru. Cesta byla dost dlouhá, možná jsme ji měli rozdělit a někde přespat. Od přehnaného oběda nám dosud nevyhládlo, tak večeříme pouze jablko. Také se snažíme objednat a zaplatit převoz na serverní ostrov už teď, protože se chceme vyhnout případnému čekání na další spoj, kdyby nás ten vybraný nevzal. Technika trochu stávkuje, první pokus vytuhne při posledním kroku, tedy při pokusu o platbu. Tím pádem nevíme, zda se peníze odečetly a rezervace proběhla, čili nic. Spíš asi ne, nedorazilo ani žádné potvrzení o provedené rezervaci. Zkoušíme to tedy znovu, tentokrát úspěšně. Máme potvrzenou objednávku na 9:05. Dozvídáme se, že ve frontě musíme stát alespoň hodinu předem. Budeme tedy muset vyjet brzo. Jen doufám, že se mi platba nezapočte dvakrát.  Dokonce jsem zkoušel po pádu aplikace volat "domů" na podporu platebních karet, ale 10 minut jsem se musel identifikovat, protože operátorka nějak nechtěla uvěřit, že si nepamatuju, na které pobočce jsem si před 20 lety založil účet, jak se jmenuje můj poradce (kašlu na něj, v životě jsem ho neviděl, protože chdodím na expozituru, nebo ve složitějších případech přímo za investičním poradcem, na kterého mám nárok). Nakonec uspěju s příjmením mámy za svobodna, obvyklý toť bankovní rituál.




Sobota 2.12.2017 Návrat na severní ostrov

Vstáváme v půl šesté, nechceme riskovat, že při případném zdržení po cestě nestihneme trajekt. Vyjíždíme před sedmou, je to jen 27 km, takže jsme na místě nakonec moc brzo. Jedeme tentokrát s Interislanderem, naší rezervaci v systému opravdu mají, zda jsem platil jednou nebo dvakrát stále nevím (podle pozdějšího výpisu je vše O.K., platba byla jen jediná). Dostáváme lístky a posílají nás do fronty na nástup do trajektu. Slevu Klubu Top 10, musíme prokázat vlastnictvím karty, to by moh'říct každej, že má slevu !

Pak už jen čekáme na nástup až do půl deváté, kdy se začínají naloďovat osobní auta. Náklaďáky začaly najíždět už před námi. Vyplouváme dokonce s lehkým předstihem krátce před devátou. Asi vzhledem k časnému nástupu je poměrně málo pasažérů, rezervaci jsme proto nemuseli provádět. No ale před 11 lety jsme se na loď nedostali a trávili jsme v Pictonu několik hodin procházkami. Tak si vyber !

Asi v půl jedenácté si chceme dát něco k jídlu. Zjišťujeme, že bufet je prakticky vyžraný. Všichni asi šli na začátku plavby na snídani a teď už jsou k dispozici jen zbytky. Bereme si poslední fish & chips a dáváme si rybičku a hranolky napůl.

Z lodi vyjíždíme kolem půl jedné a míříme na H1. Dokud se nevymotáme z Wellingtonu a přilehlých aglomerací, pohybujeme se dost silným provozem. Cestou zastavujeme ve Foxtonu a doplňujeme zásoby v New Worldu. Míříme na sever do n.p. Tongariro. Cestou zastavujeme na vyhlídce na železniční viadukt Makohine. Kousek za ním nás staví policie. Někde nám prý naměřili rychlost 116 km/hodinu (maximální rychlost je tu 100, což se tu moc nedodržuje). Nevíme, zda nás změřila tato hlídka, nebo mají informace od kolegů. Cestou jsme viděli nějakou helikoptéru, tak uvažujeme, zda nás nezměřili už z ní a tady si na nás jen nepočkali. Pokuta je 120 NZD, hotově se to nedá zaplatit ! Prý nám přijde domů ! Policajt si zapisuje moji adresu. Dostáváme vizitku s internetovou adresou, kde se pokuta SNAD má dát zaplatit. Naše uražené zrcátko kupodivu policista nechal bez komentáře, nebo si pomyslel o mém řidičském umění své.

Pokračujeme opatrněji do městečka Okahuno (odbočujeme tam po H49), kde se ubytováváme ve zdejším kempu Top 10 (126 NZD po slevě za chatku typu motel). Bereme to jen na jednu noc, zítra chceme pokračovat do Whakapapy a doufáme, že se nám podaří získat nějaké ubytování tam. Při příjezdu do kempu trochu prší, večer pak přichází pěkný slejvák. Předpověď na další dny ale celkem dobrá, i když odpoledne mohou být přeháňky. Celkem nám zatím počasí přeje, zejména při srovnání s našimi předchozími návštěvami.




Neděle 3.12.2017 Příjezd do n.p. Tongariro

Odjíždíme kolem půl deváté. Cestou zastavujeme v místním New Worldu a doplňujeme zásoby na příští dva dny, kdy moc možností k nákupu nebude. Raději bereme i benzín u místní pumpy. Nejedeme daleko, směřujeme do Whahapapy, kde jsme bydleli před 11 lety v kempu. Je to dobré východiště pro cesty po národním parku Tongariro. Z H49 odbočujeme po H4, pak po H47 a následně po H48. Cestou zastavujeme u dalšího železničního viaduktu Makatote.
Kemp ve Whakapapě bohužel nemá volné kabiny, radí nám zkusit hotel Skotel. Víc jiných příležitostí tu ani není, tedy kromě dražšího hotelu. Jinak by se muselo někam poodjet. Ve Skotelu však volné pokoje mají, bereme 2 noci. Musíme ale počkat do poledne, až uklidí, teď je teprve krátce po desáté. Necháváme proto auto před hotelem a jdeme se projít. Napřed navštívíme zdejší informační centrum. Na dotaz, zda si tu můžeme objednat dopravu na Tongariro Alpine Crossing, se dozvídáme, že nám to zařídí na recepci našeho hotelu. Co tady teda v tom centeru fakticky dělají, nevíme. Asi každého pošlou do recepce jeho kempu nebo hotelu. Dělba práce ... Projdeme si už jen krátký Ridge trek, který vede napřed obvyklým pohádkovým lesem a pak na vyhlídku na nedalekou sopku Mount Ruapehu a na okolí Whakapapy.
Po likvidaci sušenek se vracíme do recepce hotelu. Dostáváme klíče a plánek. Hotel na mě působí skoro klaustrofobicky. Všude jsou koberce (nejsme po předchozích jednoduchých ubytováních na "komfort" zvyklí) a připadá mi tu i jaksi mírně zatuchlo. Vyfasovaný pokojík je malý, ale aspoň s příslušenstvím. Je tu i varná konvice, 2 hrnky, 2 talířky i nějaké příbory. Minimálně snídaně se tu dá udělat. Z hlediska přetahování bagáže je ideální hotel objet autem zezadu k verandě našeho pokoje. Tam je možno i zaparkovat a jednoduše vyložit svůj majeteček přes balkon. Rozhodně je to pohodlnější, než  přetahovat věci po chodbách z auta, zaparkovaného před recepcí.

Měla by tu být i kuchyňka a po dotazu v recepci a krátkém "bloudění v mlze" se nám ji skutečně daří najít. Není to nic moc, ale nouzově se použít rozhodně dá. Tedy alespoň pokud vařící manie nepostihne naráz více kulinářských zájemců. V kuchyni je i bedna s nápisem "Adventura". Uvažujeme, zda je to ta z Čech, nápis nám připadá jaksi nenovozélandský (čekali bychom spíš "Adventure", nebo tak něco. Ale nakonec se dohodneme (podle obsahu bedny), že jsou to nějací vodáci.

Trochu moc se poflakujeme na pokoji, v důsledku čehož vyrážíme na odpolední vycházku dost pozdě. K Tama Lakes bychom to už těžko stihli, je to tam se zpáteční cestou asi 5 hodin.  Trochu se honí mraky a podle předpovědi by mohlo sprchnout, proto volíme okružní vycházku kolem Taranaki Falls. Cesta má trvat jen asi 2 hodiny, ale nám to s focením trvá o něco déle.

Po návratu do hotelu jdu zařídít dopravu na zítřejší Tongariro Crossing. Odjezd volím v 7 (další možnost je v 8 a v 9). Návrat z cile přechodu je možný ve 14:30, 16:00 a v 17:30. Prý tam nikoho nenechají, ale o zpoždění je potřeba informovat přepravce. To by byl asi v našem případě problém, protože mobily nám tu v rezervacích nefungují (na Routeburn treku to bylo stejné). Asi jsme si měli pořídit zdejší SIMku. Mimo národní parky máme ale signál v dostupný.




Pondělí 4.12.2017 Tongariro Alpine Crossing

Vstáváme lehce před šestou a po snídani jdeme do recepce čekat na autobus, který nás doveze na start treku. Přijíždí po sedmé. Jede odtud nějaká větší společnost, která řidiči rovnou předává seznam účastníků. Ostatní pasažéři musejí čekat, až se to vyřídí a privilegovaná velká skupina se usadí v autobuse (na všechny prý se dostane). Další účastníci se zapisují na jiný seznam. Jedeme asi 20 minut, cestou nás řidič upozorňuje na výhled na sopku Mount Taranaki. Dnes by nám tam asi nepršelo a mohli bychom pořídít pěkné fotky, které se v deštivé oblasti kolem sopky nedají udělat moc často. Je to ale odsud moc daleko.
Dnes má být podle předpovědi celý den jasno. Taky bude asi dost vedro. Po příjezdu na start treku náme řidič udílí poslední rady, jak úspěšně trek přežít.
Mažeme se krémem proti slunci a kolem půl osmé vyrážíme. Je tu neuvěřitelné množství turistů, přijelo Bůh ví kolik autobusů a to je teprve první vlna. Dvě další (pak zjistíme, že ty už tak velké nemusejí být) budou následovat !  Vypadá to spíše jako hromadný dálkový pochod Praha - Prčice !. Prý sem každý den přijede asi 1000 turistů. Možná jsou to ale staré informace, zdá se nám jich tu být dvakrát tolik ! Kromě jednodenního treku částí trasy vede i několikadenní okruh. Tím pádem potkáváme i trekaře s velkými batohy.
Anička se asi po hodině pochodu rozhoduje pro návrat, necítí se dobře. Já pokračuji dál s davem. Míjíme nejdřív prameny a po nich už brzo následuje cedule s nápisem, zda přechod myslíme opravdu vážně (?). Vcházíme do "alpského terénu" a znovu je nám připomínáno, že musí být dobré počasí, dobrá kondička a správné vybavení. Usoudím, že podmínky jsem splnil a pokračuju. Dav přece jen poněkud řídne tím, jak se podle výkonnosti jednotlivců trhá na kusy. Několikrát nad námi bzučí dron, správa národního parku chce mít přehled, kdo už padl za vlast a tudíž  záhodno poslat mu na pomoc vrtulník. Pochod je poměrně namáhavý, místy jištěný řetězy nebo ocelovými lany. Nejhorší je to při sestupu z nejvyššího bodu treku, z Red Crateru. Spíš než sestup je to (snad) řízená klouzačka po sopečném popelu. Hodně se práší a kdo nemá návleky, má ostrý, škrábající a zadírající se prach i v botech. Podařilo se mi v sypajícím se podkladu otočit a pořídit několik snímků davu sestupujících horalů. Zespoda od Emeral Lakes zrovna startuje vrtulník. Mezi pochodujícími letí zpráva, že si někdo za námi zlámal nohu. 

Závěrečný sestup od Ketetehi Hut je hlavně moc dlouhý. Je pěkné vedro. Nakonec stíhám autobus v 16 hodin. Řidič si nás odškrtává a vidím, že Aničku už má zatrženou.
Manželka se zatím vrátila na parkoviště, kde se jí podařilo chytit "náš" autobus, který z Whakapapy odjížděl s třetí vlnou v 9 hodin. Autobus zrovna dorazil na parkoviště s posledními dvěma turisty, kterým řidič ještě udílí poslední rady. To je fajn, vezme mi ženu bezpečně zpět do Whakapapy. Ani si nedovedu představit pěší cestu po příjezdové cestě autobusů, zvedají se tu doslova mraky prachu. Vzhledem k nefunkčnímu mobilnímu signálu by si Anička asi separátní odvoz domlouvala dost těžko. Už uvažovala, zda by nebylo řešením jít pěšky po části okružního treku do Whakapapy (3-5 hodin), Taky by se dalo jít po silnici s nadějí na autostop. Řidič autobusu si sice pamatuje, že ji určitě vezl sem, ale v bordelu desítek seznamů nemůže ten správný najít. No jo, cizí jména ! Žena se v papírech nakonec najde sama.
Po odpočinku v hotelu se Anička vydává na vycházku po okolí. Začíná s patnáctiminutovou stezkou vhodnou pro vozíčkáře Whakapapa Nature Walk. Jsou na ní umístěny popisky zdejších rostlin. Jen toho zrovna moc nekvete. Pak pokračuje po Whakapapanui Walking treku, který vede zdejším pohádkovým lesem. Má to být na asi 2 hodiny s návratem po vlastní stopě nebo po silnici. Dost fotí, nespěchá. Asi za hodinu je na silnici. Vzhledem k tomu, že ze silnice je dobrý výhled na okolní sopky, volí návrat po silnici. Je ale pěkné vedro a silnice vede po sluníčku.
Po návratu na pokoj relaxuje a čeká na můj návrat. Vracím se, jak jsem už psal, autobusem v 16 hodin, takže v hotelu jsem asi v půl páté. K večeři si dáváme nudlové polívky v kelímku, abychom nemuseli courat do kuchyňky. Přirozeně by se dalo draho najíst v hotelové restauraci, jenže při našem příjezdu říkala recepční něco o tom, že snídané a večeře se musí rezervovat, což jsme neudělali. Tak nic ! 



Úterý 5.12.2017 Hamiltonské zahrady

Ráno balíme a po sedmé hodině vyjíždíme. Vracíme se na H4 a jedeme na Te Kuiti. Tam ale nedojedeme, ještě před městem odbočujeme po H3, pak po H37 do Waitomo Caves. Zastavujeme před informačním centrem a kupujeme vstupenky do Waitomo Glowworm Caves. Není to k nim daleko, dá se tam prý buď jet autem nebo jít pěšky. Volíme cestu pěšky. Silnice jde do zatáčky a připadá nám nebezpečná, tak lezeme do kopce. To jsme ovšem neměli dělat, bloudíme. Nakonec se na poslední chvíli vracíme k silnici. Naštěstí tu je podél silnice trochu skrytý chodník, předchozí obavy z přejetí autem tedy byly zbytečné.Máme obavu, zda tam budeme včas (zakoupený lístek ja na určitou hodinu, ne na celý den!) , ale stíháme to.
Začíname prohlídkou běžné jeskyně,  při výkladu jen občas zhasnou a vidíme pár svítících červů. Světlo vytváří larvální stadium dvoukřídlého hmyzu Arachnocampa Luminara. Larvy, zavěšené u stropu, se spouštějí po 20 až 30 cm dlouhém vlákně do volného prostoru. Světélkují, aby nalákaly neopatrný hmyz a to včetně vlastních už metamorfovaných létajících příbuzných (vědecky se tomu říká autokanibalismus). Když se larvy dost nažerou, zakuklí se a po 2 týdnech se z nich stane dospělec. Ten žije maximálně 3 dny, pak umírá hladem, protože se u něj nevyvinula ani ústa k přijímání potravy. Během letu, musí hlavně naklást vajíčka. Z těch se stane larva a tak stále dokola.

Na závěr je fantastická projížďka na člunech. Nepádluje se, "člunovodiči" (těžko je nazývat kormidelníky!) se přitahují v naprostém tichu za vodící lana. Že je striktně zakázáno fotit je nasnadě. Také jsme byli opozorněni, že je tu značně hluboko a proto cokoli upustíme do vody, s tím se musíme rozloučit: nikdo se pro to potápět nebude, a't je to co je to ! Nad hlavou nám visí desetitisíce světýlek hladových larev. Vypadá to jako hustý mrak hvězd centrální části Mléčné dráhy.

Po prohlídce nakupujeme v obchodě se suvenýry. Kupuji si také náhradu za flísku, zapomenutou v letadle.

Vedle info centra se nachází (z obchodního hlediska vhodně umístěný) bufet (oficiálně nazvaný Café), kde se občerstvujeme. Po menší hádce, zda jet dopředu nebo se vracet, manželka jako obvykle vítězí a vracíme se na H3 směrem na Hamilton. Před ním odbočujeme po H21 kolem letiště a napojujeme se na H1 v místě, kde se zrovna opravuje. Hledáme odbočku do ulice Galloway, ale samozřejmě ji mineme, protože jména ulic nejsou z našeho směru vůbec vidět. Vracíme se pak oklikou zpět k Hamiltonským zahradám. Parkujeme před nimi a Anička zkoumá mapu. Vjezd do ulice Galloway je přímo proti odbočce k zahradám. Raději se tam proto vracíme a jedeme se ubytovat do vyhlédnutého kempu v Hamilton City Holiday Park. Kabina s příslušenstvím a kuchyňkou tu stojí 88 NZD. Povlečení a ručníky ale nejsou v ceně. Protože máme spacáky i vlastní ručníky, příliš nám to ani nevadí, jen ta cena: za 88 dolarů je to v podstatě holé ubytování.
Po ubytování se vrátíme k Hamiltonským zahradám, kde trávíme skoro 3 hodiny. Zahrady jsou rozsáhlé, i za současného stavu věcí, kdy je část z nich momentálně zavřená v rekonstrukci. Vstup je zdarma, za plánek chtějí 2 NZD. Procházíme se po zahradách a fotíme, chvíli také odpočíváme ve stínu na lavičce. Je vedro. Na závěr si dávám zmrzlinu a Anička nějaké pití  v místním café.

Po návratu do kempu jdeme doplnit zásoby no nedalekého supermarketu. Večer se snažíme rezervovat ubytování v severní části ostrova. Původně vyhlédnutý kemp Top 10 v Orewě nemá volné chatky, tak zkoušíme Top 10 ve Whangarei. Mají ale volné jen chatky bez příslušenství za 207 NZD za 3 noci.  Bereme to, nic jiného není na internetu v dané oblasti k dispozici.




Středa 6.12.2017 Do Whangarei

Ráno vyjíždíme směr sever a proplétáme se přes rušný Hamilton. Jedeme sice po H1, ale ta se tu trochu kroutí a je snadné z ní omylem "spadnout" najetím do nesprávného pruhu. Před Aucklandem zabočujeme na odpočívadlo natankovat a trochu si odpočinout. Jenom přes Auckland jedeme dost dlouho, inu velkoměsto, ale úspěšně ho projíždíme. Tentokrát žádné kufrování, držíme se H1 jako klíšťata. Jedeme proto raději co nejbíže středu dálnice v prostředních 2 pruzích. Nevím, jestli se mi to zdá, nebo jsem s věkem ztratil řidičské reflexy, podle mě prostě doprava na Novém Zélandu nesmírně zhoustla. Výjimkou nejsou ani dva odbočovací pruhy do různých směrů. Něco podobného jsem zažil v roce 2002  při průjezdech přes San Francisco a na závěr přes Los Angeles.  
Za Aucklandem konečně provoz zřídne a pruhů ubude. Jsme zase na obvyklé novozélandské úzké silnici s jedním pruhem v jednom směru a občasnými rozšířeními pro předjíždění. případně s omezeními v místech (častých) oprav. Objevují se cedule, že se blíží placený úsek a upozornění, že je možné zaplatit ho přes internet nebo v nějakých tankovacích stanicích asi na třech místech.  Anička si vzpomněla, že o nějakém placeném úseku na sever od Aucklandu někde četla, ale už si nepamatuje podrobnosti. Prý jsou jen asi 3 takové úseky v celé zemi a my jsme prostě jeden z nich natrefili. Nepřipadá nám, že by nás to mělo vzrušovat a to je chyba ! Divíme se sice, že provoz řídne a spousta aut z dálnice sjíždí, ale stále ještě  očekáváme obvyklou platební bránu, jenže ta ne a ne se objevit ! No a najedou se ocitáme na placeném úseku ! Jsou tu kamery, které zaznamenávají projíždějící auta. Uvažujeme, jaká nás čeká pokuta teď ! Penále sice asi může přijít jedině na půjčovnu, ale ta to nejspíš bude vymáhat po nás dodatečně. Všimnu si ale letmo cedule, že poplatek se dá dodatečně zaplatit do pěti dnů od jízdy načerno. Tohle rozhodně musíme ve Wangarei  dnešním cíli prozkoumat ! Úsek není ani moc dlouhý, snad 30 km a kdyby na to přišlo, dal by se zřejmě objet po nějakých vedlejších silnicích.
Ve Whangarei se nám podaří poměrně dobře odbočit z H1 a projet až ke kempu, přehlídneme však nenápadný vjezd. Tak ještě jedno malé kolečko postranními ulicemi ! Na druhý pokus už to trefím. Dokonce se nám na recepci podařilo vyměnit předplacenou kabinu bez příslušenství za plně vybavenou a doplatkem dalších 60 NZD  za tři následující dny k již zaplaceným 207 dolarům po internetu. To se celkem vyplatí. Pan recepční má asi lepší přehled, než je uvedeno v on-line, nebo se ubytovací situace tak rychle mění, že se na internet dostává třeba jen nějaký večerní souhrn. Kemp je velký.

Když už jsem se namlsal úspěšnou výměnou ubytování, zkouším vysvětlit recepčnímu, že jsem kriminálník, který neplatí dálniční poplatky a ptám se ho, jak z maléru ven. Pan recepční se ušklíbne, prý se to tady stává velice často. Obratem najde naši poznávací značku na internetovém seznamu hříšníků, vystaví nám účtenku za 2 cesty (protože po téže dálnici pojedeme i při cestě zpět). Taky dostáváme cenné rady, kde jsou v místě největší obchodní příležitosti, atrakce a nejlepší pláže na koupání. Dobrý člověk ještě nevymřel ! Po návratu domů zjišťujeme, že jsme vyhodili 6 dolarů za tu rychlostní silnici celkem zbytečně, protože všechna auta (jen naší?) půjčovny mají průjezd gratis. Asi je pro půjčovnu levnější zaplatit předem,než vyřizovat stálé stížnosti dopravní policie. Rozumné toť opatření ...
Po ubytování a krátkém odpočinku vyrážíme pěšky do centra města. Cesta vede lesem přímo ze zadní části kempu, kde ani není plot. Drobný problém se vyskytl, cestou přes mangrovy: dřevěná stezka je zrovna v rekonstrukci a dělníci, vyměňující shnilá prkna, nás dál nechtějí pustit. Musíme tedy normálně po chodníku k nejbližšímu mostu. Tak se dostáváme do centra, odkud se pak vracíme do kempu. Cestou dokupujeme v New Worldu zásoby na zbytek pobytu. Zrovna zřejmě končí vyučování ve zdejší škole, do cesty se nám motá spousta uniformované mládeže.

Po návratu do kempu relaxujeme a plánujeme program na další dva dny. Večeříme párky se zbytkem hořčice, kterou už vozíme dost dlouho s sebou. Hořčice je dost pálivá, takže v ní  rozkladné bakterie neočekáváme.




Čtvrtek 7.12.2017 Whangarei - prohlídka místních atrakcí

Po snídani jedeme do nedalekého Kauri parku (A. H. Reed Memorial Kauri Park). Je tu krátký okruh kolem "národních" endemických stromů kauri. Cesta začíná čištěním bot, stromy prý mají v posledních letech infekci "kauri dieback", tak musíme přes drátěnou rohožku v patrně bláznivé představě správy parku, že takhle se sem patogeny dostávají. Špína na botách nám jako pravděpodobný kanál infekce nepřipadá ! Zřejmě je se stromy kauri na Novém Zélandu nahnuté, některé kauri parky jsou údajně kvůli tomu zavřené.

Cesta částečně vede po dřevěném nadzemním chodníku, aby se daly stromy lépe prohlédnout. Stejně se nedají pro svě rozměry vyfotit celé, možná ani rybím okem ne, i kdyby ho člověk měl. Mohutné stromy se vypínají do výšky desítek metrů. Vyfotí-li člověk kus kmene, ptá se po čase sám sebe po účely takového snímku, protože postihnout celá strom je mimo možnosti standardního amatéra.

Po prohlídce stromů kauri jedeme kousek dál k vodopádům Whangarei Falls. Kolem vodopádů vede krátká okružní cesta. Procházíme se po vyhlídkových místech. Zatímco v kauri parku skoro nikdo nebyl, tady je lidí dost. Když se nabažíme vodopádů, jedeme k Whangarei Quary Gardens. Je to bývalý lom, který byl přetvořen v botanickou zahradu (ostatně předchozí Hamilkon Gardens také vznikly na městské skládce!)

Vstup do parku je volný, za plánek chtějí příspěvek v dobrovolné výši. Procházíme se a fotíme asi 2 hodiny. Na závěr se občerstvujeme v místním café. Máme štěstí, že jsme přišli včas, perotože brzo po našem příchodu se tam nahrne spousta lidí. Inu, je oběda čas.

Pokračujeme pak do centra města. Parkujeme na zdejším placeném parkovišti. Nějaká řidička, která zrovna odjíždí, nám dává parkovací lístek, který platí na celý den. Tím ušetříme 2 NZD, což nás sice nevytrhlo, ale znovu přesvědčilo, že laskaví lidé nevymřeli. Levicově orientovaná paní asi nesouhlasí s výší městských poplatků. Docela jsem se při příjezdu na parkoviště lekl, co jsem zase provedl, když jsem ženu ve středních letech, jak se k nám žene s nějakým papírkem v ruce (byl to ten uvolněný lístek).

Jdeme se podívat do zdejšího informačního centra a pak do muzea hodin (Claphams Clock Museum). Je poměrně malé, ale zaplněné spoustou hodin. Sbírku, jak je patrno z názvu,  založil pan Clapham, vášnivý opravář všeho mechanického, který se od pomoci sousedá dostal ke sbírkové činnosti. Postupně se mu podařilo shromáždit údajně největší kolekci hodin na jižní polokouli. Velká část hodin je funkční (ve městě prosperuje díky muzeu několik hodinářů, specializovaných na jednotlivá období vývoje hodin a hodinek). Všechno zde tiká a odbíjí. Časostroje nejdou samozřejmě přesně, to by nikdo nemohl zvládnout nastavit. "Díky" tomu alespoň neodbijí všechny strojky najednou, náhlý výbuch zvonění, odbíjení, kukání a Bůh sám ví, čeho ještě, by přítomné návštěvníky patrně srazil podobně jako úder blesku.

V muzeu jsme byli sami, tak jsme si prohlídku prožili. Dá se tu shlédnout i několik informačních videí o měření času v lidské historii. Kupodivu ta videa neprodávají, ale paní v pokladně mi pošeptá, že se dají stáhnout na YouTube (daly se). Asi je někdo cracknul a když už škoda nastala, usoudilo vedení muzea, že prodej by moc úspěšný nebyl. No, nevím. Je to asi hodně o obchodní politice a propagaci.

Po prohlídce muzea se procházíme podél řeky Hatea, zpět se vracíme ulicemi, ve kterých jsou ale hlavně nejrůznější dílny. Chceme si na chvíli odpočinout, ale není moc kde. Kupujeme si tedy zmrzlinu a chvíli posedíme u stolku před cukrárnou. Nahlédneme ještě do obchodů se suvenýry a vracíme se do kempu.




Pátek 8.12.2017 Whangarei - výlet na pláž

Dnes jedeme do Matapouri na pláž, je to 36 km. Cesta je samá zatáčka, proto trvá dost dlouho. Po příjezdu se jdeme napřed projít po pláži a vystupujeme po křivolakém pobřeží i kousek nad ni. Má tudy vést cesta na další pláž. Cesta stoupá nahoru (chvílemi velmi strmě), pak zase klesá. Vypadá to, že tahle písnička nebude mít konce. Raději se vracíme. Patrně je zrovna příliv a my nechceme, aby nás voda odřízla od hlavní pláže ... a našeho auta.
Jsou docela vlny a voda také není teplá, takže se typicky koupu akorát já (když už jsem u oceánu, musím do něj strčit alespoň palec u nohy!). Anička si máčí jen nohy a prochází se po pláži. Jak voda stoupá, je v ní stále víc chaluh a dalšího materiálu, na širém moři to nejspíš fouká víc než tady. Hledám místo, kde je připlaveného materiálu méně, tím pádem se musím vzdálit od našeho písečného ležení. Proti nám je totiž kumulace chaluh na potvoru nejhorší, nebo se nám to alespoň zdá. Na pláži není mnoho návštěvníků, možná zde působíme exoticky.
Po poledni zbaštíme slané sušenky a v jednu jedeme zpět do kempu. Už máme slunění dost, teda přesně řečeno já jsem spálený a těším se na noc, kdy budu bolestně skučet. Jakékoli mazání proti slunci pokud možno ignoruji za všech okolností.

Relaxujeme v chatce, už se nám nikam nechce.  Anička si spálila hlavně nárty, protože si je taky pořádně nenamazala. Zkoumáme plán Aucklandu, abychom zítra dobře trefili do půjčovny.




Sobota 9.12.2017 Odlet

Vstáváme v 6, snídáme zbylá vajíčka z naší vajíčkové diety. Po sedmé vyjíždíme do Aucklandu. Chtěl jsem vyrazit později, podle mě budeme pak na letišti zbytečně čekat. Ale manželka má jiný názor, prý co kdyby se protáhlo vracení poškozeného auta ? Sepisování protokolů a tak. Je to samozřejmě nesmysl, specielně u pojištění Peace of Mind, které mám. Auto můžu vrátit v několik kouskách, nebo zavěšené na jeřábu a tudíž nepojízdné. Samořejmě nebude příjemný pohled na technika, počítajícího škody, ale co se dá dělat ?

Do hlavního města je to jen asi 170 km, ale Anička mě pořád honí, že musíme mít rezervu. Cestou narážíme na jednu krátkou objížďku, o které si Anička přečetla včera na zdejším silničním zpravodajství. Samozřejmě blbě uhneme, ale brzo nám je jasné, že jedeme špatným směrem, předtím byl provoz na silnici živější a ten najednou ustal. Tak obracíme a pak už snadno najdeme správnou cestu. Že cestou potkáme ještě další místa s oranžovými kužely, je nasnadě. Jsme zvyklí.

Po vjezdu do Aucklandu se držíme plánu, který si Anička včera udělala. V důsledku toho celkem bez problémů přijíždíme k letišti, nicméně musíme jej dvakrát objet, než půjčovnu najdeme. Hloupě totiž sledujeme šipky navádějící nás stále k proslulejším autopůjčovnám, které jsou úměrně svému obchodnímu postavení blíže letišti než ta naše. V půjčovně jsme asi v 10 hodin. Při příjezdu hned zaměstnanec půjčovny ohledává škody na autě. Vyndaváme bagáž a já jdu vyřídit formality do kanceláře. Trvá to dost dlouho, musím podepsat nějaké papíry kvůli poškození auta. Celkově se ale pojistka s nulovou spoluúčastí vyplatila, nemusím cálovat.

Pak nás z půjčovny spolu s dalšími zákazníky odvezou na nedaleké letiště, kde balíme zavazadla do našich přepravních pytlů a vracíme zbylé dolary. Celkem vehementně jsme platili kartami, tak zbylo významné množství bankovek. Jdeme do fronty na boarding passy. Ty je zde třeba vytisknout předem na automatu. Pomáhá nám s tím zaměstnanec letiště, který na automaty dohlíží, zjevně nejsme sami, komu tato civilizační novinka "nejde". Přesto se daří vytisknout jen palubenky, identifikační štítky zavazadel už nikoli a to ani s lokální dopomocí. Budou to asi muset vylepšit ! Nedá se vyloučit, že zrovna v tomto automatu došel papír. Štítky nám pak musí vytisknout na přepážce, kde se zavazadla podávají.

Po odbavení zavazadel pokračujeme do odletové haly. Ještě před bezpečnostní kontrolou dojídáme sušenky a dopíjíme vodu, kterou by nám jinak vyhodili. Sednout se zde dá jen ke stolkům restaurací, ale nikdo nás naštěstí nevyhazuje.
Vyplňujeme odletové karty a jdeme se nechat prohlédnout a pak v poklidu pokračujeme k bráně 10. Je dost času, procházíme místní obchody a nakupujeme ještě nějaké suvenýry. Odlet je naplánován na 15:00 (proč jsem si neprosadil ten pozdější odlet po snídani, hrome? Já tyhle čekačky opravdu nemusím!).

Odlétáme s mírným zpožděním Boeingem 777-300ER se společností CX. Jako obvykle sledujeme filmy a pospáváme. Cestou dostaneme 2 jídla. Přistáváme v Hongkongu kolem půl desáté místního času (-5h), procházíme obligátními kontrolami a jdeme čekat na odlet k bráně G25. Je tu dost chladno, oblékáme se proto tepleji a couráme na střídačku po terminálu (jeden raději vždy hlídá odložené batohy).




Neděle 10.12.2017 Návrat

V jednu v noci se řadíme, odlétáme opět Boeingem 777-300ER v 1:40 se společností CX. V tomto letadle letadle je  poněkud chladněji než v tom minulém, Anička se balí do deky. Dostáváme zase 2 jídla, jedno po startu a druhé krátce před přistáním. Mezitím sledujeme filmy a spíme. V Londýně přistáváme así v 6:45 místního času (-7h). Zbývá už jen čekačka na spoj do Prahy v 10:25. Vzhledem k tomu, že v následujícím letu nebude žádné občerstvení (nad Evropou se tvrdě šetří), kupujeme si sendvič a vodu. V Praze jsme asi v půl druhé a autobusmo se přesunujeme domů.




Příloha - více fotek

Fotky ve větším množství a rozměru najdete na adrese:  Foto Nový Zéland 2017





Aktualizováno 23. 4. 2018