Filipíny

Pár informací o Filipínách

Sobota 24.10.2015 Odlet

Odlétáme v 7:00, sraz na letišti je v 5:30. Postupně se scházíme. Zástupkyně cestovky nás tentokrát nežene k odbavovacím automatům, protože k nim (oprávněně) nemá důvěru. Jdeme tedy rovnou do fronty na odbavení. Letíme s ČSA Airbusem A319. Sedíme s Aničkou asi na sedačkách v části Bussiness Class, ale je tu jediný skutečně businessový pasažér. Ten totiž jediný dostává nějaké jídlo. My ostatní fasujeme pouze pišingr a nápoj.
Asi v 8:30 přistáváme v Amsterodamu. Palubenky jsme v Praze dostali jen sem, na zbytek cesty je musíme získat zde. Hledáme správný Tranfer Desk, je to T9. Na odbavení ale musíme počkat asi do půl jedenácté na úředníka Cathay Pacific. Vzhledem k dlouhé pauze si dáváme nějaké občerstvení. Odlétáme ve 13:10 do Hong Kongu Boeingem 777-300ER. Bavíme se jako obvykle souborem filmů na miniobrazovkách, jen jsou již dotykové bez (často zlobivého) externího ovladače s vymačkanými klávesami, nebo pospáváme. Po startu dostáváme hlavní jídlo a před přistáním snídani.

Neděle 25.10.2015 Manila

Přistáváme v 6:15 v Hong Kongu (+7hodin proti Čechám). Není tu moc času, v 7:50 letíme dál, jdeme tedy rovnou k odletové bráně. Letíme stejným typem letadla jako z Amsterodamu do Manily. Cestou máme jen lehkou svačinku. Let trvá už jen asi 1,5 hodiny. Cestou vyplňujeme přistávací formuláře, které po přistání odevzdáváme úředníkům a vyzvedáváme bagáž.
V příletové hale se setkáváme s českým průvodcem Martinem, který už 11 let žije na Filipínách jsa zde oženěn. Martin tu vlastní obchod s rýží. Říká, že v zemi, kde více než 100 000 000 lidí konzumuje rýži 3x až 5x denně, je to sázka na jistotu. České turisty zde provádí ze sportu.

Měníme peníze a čekáme na odvoz do hotelu Citystate Tower.Ve městě je "trochu" zácpa, v hotelu  jsme asi v poledne. Dost dlouho čekáme na pokoje, snažíme se chránit před příliš studenou klimatizací. Venku je příšerné vedro a vlhko, uvnitř příšerná zima. Tak si vyber ! 
Ve 2 hodiny odjíždíme taxíky k Fort Santiago. Moc z ní po druhé světové válce a masivním bombardování Manily nezbylo. V pevnosti navštěvujeme muzeum národního hrdiny José Rizala. Odtud směřujeme do kostela svatého Augustina. Odehrává se zde svatba, tak smíme jen nakukovat.

Procházíme zbytkem starého města (Intramuros, tedy zdi bývalé pevnosti). Martin vykládá, jak to tu chodí: dnešní Manila je město, rostoucí zcela bez plánu. Má asi 11 000 000 obyvatel a každý den o nějakou stovku čtverečních metrů povyroste. Skládá se z výškových budov a slumů s chatrčemi chudáků. Když se chce postavit nová budova, najme se pár zločinců a koupí se jim letenka někam pryč podle jejich přání. Kriminálníci před odletem podpálí čtvrť i s chudáky. Kdo neuteče, ten se upeče. Funguje to, protože ještě nikdo nic nikomu nedokázal !

Pondělí 26.10.2015 Kráter Taal

Před osmou snídáme v hotelové restauraci (snídaně jsou totiž dle propozic cestovky v ceně) a následně si v obchodě naproti hotelu kupujeme sušenky na dnešní výlet. V 9 odjíždíme dvěma auty k jezeru Taal. V jednom autě jede 5 osob a v druhém 6. I s průvodcem Martinem je nás 11. Cestou ze zvědavosti a také z důvodu obnovení krevního oběhu zastavujeme u několika stánků s ovocem a nakupujeme, na co má kdo chuť. Také zastavujeme na vyhlídce na jezero, cíl naší cesty. Jezero Taal je zdejší odpočinková oblast, samozřejmě nikoli pro chudé. Cestou míjíme mnoho usedlostí obehnaných vysokými ploty a hájených soukromou ochrankou. Mimochodem policie je na Filipínách blbě placená,  bezzubá a kdo na to má, najímá si vlastní ochranku.

Na jezeře pak nasedáme do dvou vahadlových loděk a asi 20 minut plujeme na ostrov uprostřed jezera. Taal je sopka v sopce: nejstarší kráter explodoval a rozzestoupil se. Vnitřek kráteru postupně zalilo jezero. Sopka však nedala pokoj a po čase vytvořila uprostřed jezera nový kráter. Pak sopka dosoptila a v kráteru se vytvořilo vnitřní jezero. Aktuálně je sopečná činnost utlumená, sem tam to cestou k vnitřnímu kráteru syčí a smrdí sirovodíkem. Půda kolem sopouchů je zbarvena většinou do bíla. Sopka tedy zjevně ještě neřekla své poslední slovo, nejsme v Českém masivu !
Po přistání u vnitřního kráteru zahajujeme výstup na okraj vulkánu Taal, abychom se pokochali pohledem na jezero, které se jaksi nachází v jiném jezeře. Cesta sice není příliš dlouhá a převýšení není zdánlivě moc velké (snad cca 300m), ale je pěkné vedro a vlhko. Naštěstí trasa vede alespoň chvílemi ve stínu, závěrečný výstup je ovšem vystaven slunečním paprskům. Ovšemže se tu dá najmout sedřený koník, který nás vynese nahoru a sveze dolů, ale využil toho jen Pavel. Ostatní se drápou nahoru po svých, jen průvodce Martin nás "jistí zdola", byl tu už s mnoha výpravami. Ne všichni ale vylezou až nahoru. Anička zůstane v jednom občerstvovacím stánku před závěrečným výstupem a po delším odpočinku se raději vrací dolů. Ivan s Maruškou zůstávají také pod vrcholem.
V přístavu se správně scházíme podle plánu kolem půl třetí a vracíme se loďkami na pevninu. Při odjezdu začíná symbolicky pršet, při přistání už ale po kapkách není ani památka, bylo to jen takové zvlhčení vzduchu. Hned v přístavu si dáváme oběd, který platí průvodce. Prý je to náhrada za nějakou později vynechanou snídani.
Do hotelu se vracíme za tmy kolem šesté. K večeři nám stačí pár sušenek, moc jsme se dnes nepředřeli. Na půl osmou určil Martin sraz pro zájemce na odchod do lidové hospody. Jdu s nimi, ale Anička zůstává raději v pokoji, už se jí do toho vedra po sprše nechce.

Úterý 27.10.2015 Vodopád Magdapio

Snídáme opět kolem půl osmé a za půl hodiny už odjíždíme. Asi 2,5 hodiny nám trvá cesta do města Pagsanjan. Naším cílem je vodopád Magdapio, údajná kulisa k filmu Apokalypsa. U řeky dostáváme přilby a záchranné vesty a nasedáme po dvou až třech (dle stupně obezity) do vratkých kánoí. Bereme s sebou většinou jen to nejnutnější, tedy pitnou vodu a foťáky, které se v nejhorším případě mohou namočit. Riskuji a beru s sebou svůj kompletní fotografický majetek. Zbytek věcí nám ve východišti hlídá Martin. V každé loďce jsou 2 místňáci, kteří pádlují proti proudu řeky a také přetahují loďky i s námi přes peřeje (letos je -zdá se- sucho tak nějak všude).

Protože je na řece dost velký provoz, v úzkých hrdlech peřejí se občas čeká na ty, kdo se sem dostali dřív. U vodopádu je možno nasednout na vor, na němž projedeme se pod vodopádem. Anička si sprchu odpouští, tak mi aspoň hlídá foťák, protože pod vodopád ho rozhodně nevezmu. Fotím jen odolným "podvodním" foťákem, respektive plně automatickou plechovkou od olejovek, převlečenou za fotoaparát. Má to ovšem drobný nedostatek: voda nevadí jen tehdy, pokud je ponořený celý. Ve sprše vodopádu však zůstávají na objektivu  kapky a nevypadá to hezky. Většinu těchto snímků později vyhazujeme.
Cesta zpět po proudu, jde přirozeně rychleji. Po návratu se platí poplatek veslařům. Podle Martina stači dvě stovky za loď, ale zdá se jim to asi málo...

Obědváme v místní restauraci. Zase platí Martin, je to náhrada za další snídani v budoucnu. Zpáteční cesta do Manily se protahuje, v hlavním městě je mimořádně hustá zácpa. (teda ne že by tam nebyla zácpa skoro permanentně, jen je to dnes horší než obvykle) Do hotelu se dostáváme až kolem sedmé. Večeříme sendviče a pivo z protější Večerky.

Středa 28.10.2015 Přejezd do hor

Dnes snídáme už po šesté hodině, potřebujeme brzy odjet. Taky se musíme včas odhlásit z hotelu, protože personál musí zkontrolovat, zda jsme v pokoji nic nezničili a například zda jsme si neodmontovali blikající zářivku. V půl osmé vyjíždíme stejnými auty do Banaue v horách. Vzdálenost je asi 350km, ale po dálnici z toho můžeme urazit jen třetinu cesty, proto naše spanilá jízda potrvá skoro 9 hodin. Jen párkrát zastavujeme na odpočinek, jednou z toho na oběd v lidové jídelně. Pokrmy tu mají připraveny v hrncích, do kterých se dá nakouknout a vybrat si dle osobní preference a momentální chuti.
Asi v pět dorážíme na místo, do hotelu Banaue. Je to výstavná budova, postavená v rámci humanitární pomoci. Před námi se tu konal jakýsi kongres,jehož poslední účastníci se právě pakují pryč.

Přebalujeme zavazadla před zítřejším dvoudenním výletem do hor k rýžovým terasám Batad. Bereme jen malý batůžek, zbytek věcí necháme v hotelovém depositu. Večeříme v hotelové restauraci, poději pak sledujeme představení písní a tanců kmene Ifugao. Je to asi trochu zprofanované, nicméně dobře nacvičené předvádění tanců a zvyků původního obyvatelstva před příchodem Španělů v roce 1521.

Čtvrtek 29.10.2015 Rýžové terasy Batad

Snídáme v půl osmé v hotelové restauraci. V depozitu necháváme většinu věcí a v devět odjíždíme. Zastavujeme v centru Banaue na nákup zásob na cestu. No ... zásob: kupujeme hlavně pitnou vodu, rum na dnešní večer, sušenky pro nás a bonbóny pro děti. Po nákupech jedeme po silnici až tam, kam si řidiči ještě troufnou. Končíme v sedle na křižovatce. Jdeme se podívat na vyhlídku abychom vyhodnotili další pěší cestu. Cíl naší cesty, obec Batad, odtud vidíme, ale to neznamená, že je to kousek.

Bydlet máme v Simonově lodži (Simon je Martinův známý a Martin, kdykoli vede nějakou výpravu do Batadu .... no je to prostě jako v Cimrmanově výpravě na zlého obra Koloděje). V Banaue jsme nabrali dva místní průvodce, kteří nás budou po rýžových terasách provázet. Hlavní průvodce je jistý Elvis. Martin ho prý zná už 10 let. Jestli je pojmenován po Presleym nevíme, ale zpívá rozhodně velmi dobře, jak poznáme při večerní družbě národů.
Vyrážíme dolů po silnici. Místy jsou na ní závaly z posledního tajfunu, který se tudy přehnal krátce před naším příjezdem. Může se jednat i o následek nedávných monzunových dešťů, to je těžko říct. Tajfuny tudy táhnou asi tak 2x ročně a pořád je co opravovat. Cesta už je ale prohrnutá a většinou sjízdná alespoň pro jednostopé stroje, ale troufnou si i jeepneys. Tam, kde silnice dočasně končí (skupina dělníků ji zrovna prodlužuje betonovými panely, vyráběnými na místě), odbočujeme po stezce pro pěší. 

Pěšinou se brzy dostáváme do Batadu. Cestou se nám otevírá vyhlídka na zdejší slavné rýžové terasy. Oblast je pod ochranou UNESCO, rýže se zde pěstuje původními metodami, tedy bez přispění chemie (to je na Filipínách dost obecný jev a proto také Martin reaguje na náš dotaz, kdy rýži začne vyvážet do Čech jenom smíchem: Vietnamci, vyznávající pod americkým vlivem při pěstování vyspělou chemii, by ho jako obchodníka utloukli svojí nadprodukcí, čepice k tomu tlučení ani nemuseli sundat z hlavy.

V Simonově lodži se ubytováváme a objednáváme si jídlo na večeři z předloženého jídelního lístku. V poledne vycházíme směrem rýžovým políčkům. Někteří rovnou počítají s tím, že chůze po hraně teras pro ně nebude a brzy se vrátí. Sestupujeme prudce dolů k dolní části vesnice. Anička s Maruškou se brzy otáčejí na zpáteční cestu a nedlouho po nich to otáčí i Luboš. Vracejí se do lodže, popíjejí pivo a relaxují. My ostatní pokračujeme dál. Nejotrlejší jedinci (mezi které patřím) se jdou do vedlejšího údolí podívat na zdejší vodopád. Je to tam asi 400 schodů, které vedou nahoru a dolů. Cestou tam spíš dolů, cestou zpět pochopitelně nahoru. Vodopád je mohutný, přístup k němu vyžaduje buďto odepsané boty, nebo hodně otrlé nohy (nejlépe by dopadla kopyta, která nemáme). Jsme varováni, že nemáme plavat pod hlavní proud dopadající vody, u dna prý plave několik mrtvol, které vír už nikdy nepustí ven. Hmmm...
Vracíme se asi ve čtyři hodiny po zastávce u prodejce Coca Coly za padesátku filipínských peset.. Pak už jen po dosažení mateřského údolí masírujeme stehna, zmožená výstupem po nekonečných schodech.

Pátek 30.10.2015 Návrat z Batadu do Banaue

Sobota 31.10.2015 Přes hory do Baguio

Snídáme v šest, odjíždíme v 7. Je to dnes dlouhé. První zastávka je na výhledu na rýžové terasy Banaue. Po další cestě náš řidič tvrdí, že má kamínek v brzdě. Nehádáme se s nimi, protože bychom rádi dovolenou přežili. Zastavujeme a řidiči odmontovávají jedno přední kolo, do něčeho bouchají kladivem, pak řeknou, že je to OK. Tak jedeme dál. Zastavujeme u další vyhlídky na rýžové terasy, tentokrát terasy Bayyo. Další zastávkou je město Bontoc, kde navštěvujeme místní etnografické muzeum. Je tu vystaveno dost fotografií od zběhlého amerického vojáka, který se oženil s Filipínkou a fotografoval tu v době, kdy Filipíny byly nakrátko pro změnu americkou kolonií. Jeho fotky jsou z důvodu konzervace natónované, sirníky stříbra vydrží víc, než kysličníky. V objektu se nesmí fotit. Někdo to přesto zkouší, ale hlídací paní je velmi ostražitá. Fotoaparáty smíme použít až ve venkovní expozici, což je takový malý skanzen. Prohlídka je zakončena v prodejně suvenýrů.
Následující zastávka je v nedaleké Sagadě. Tam se sestupujeme do jeskyně se zavěšenými rakvemi. Přes současný hřbitov jdeme na vyhlídku na další zavěšené rakve. Dolů k nim se vydám jen já a Zdenka s Martinem, který zná zkratku. Ostatním se nechce, škoda. Bylo to zajímavé. Poslední pohřeb tímto způsobem se prý konal před nějakými 20 lety.

Přes se vracíme do vesnice. Blíží se dušičky, tak je tu dost lidí. Zde se prý slaví tak, že rodina se vypraví na hřbitov a na náhrobku si udělají piknik. Dnes tu ale jenom jedna skupinka hraje karty. Prohlídneme si kostel u hřbitova a stavujeme se v městě na trhu. Čeká nás ještě asi 5 hodin jízdy do Baguia.

Cestou zastavujeme na oběd v Abatanu. Je to takový gril na hovězí maso. Dáváme si "sizzeling". Je to chuťově skvělé, ale poněkud tuhé, což je u hovězího obvyklé riziko, zejména pokud je maso nasekáno sekyrou a dále  porcováno zcela bez ohledu na strukturu svalu a šlach a následně prudce tepelně opracováno. "Sizzle" znamaná v angličtině "prskat", nebo "syčet". Znamená to, že z masa stoupá mračno kouře ještě v okamžiku, kdy Vám ho nesou na stůl, v restauraci není pro samý čoud skoro vidět. Taky místní zvyk jíst jen vidličkou a lžící, tedy bez použití nože, je trochu komplikací. Že by to mělo něco společného s malou odolností proti chlastu a redukcí rizika, že se hosté pustí i do sebe navzájem ?

Po obědě krátce pozorujeme dopravní šrumec ve městě. Poslední zastávku máme na nejvyšším bodě naší cesty, v sedle cca 2200m vysoko. Je už ale téměř tma, vane prudký nárazový vítr a je krátce po západu slunce.

V Baguiu se ubytováváme v hotelu High Point, kam přijíždíme až před osmou. Mají tu výzdobu na Haloween - všude pavučiny s umělými pavouky. Všemu tomu vévodí strašidelná figurína nějakého přízraku. V našem pokoji máme ucpané WC. Hoteloví zaměstnanci to ale po delším úsilí prošťouchnou: nejspíš tu před námi nějaký Američan použil moc hajzlpapíru. O detaily záchranné pročišťovací akce se raději nezajímáme.

K večeři si vzhledem k pozdní hodině dáváme v restauraci jen pivo (Anička) a kolu (já).

Neděle 1.11.2015 Baguio a návrat do Manily

Snídáme v 8 a asi v devět jedeme do centra Baguia. Procházíme zdejším zábavním parkem. Baguio je zdejší luxusní adresa a oblíbená destinace na výlety pro Filipínce. Z parku pokračujeme k radnici, pak na tržiště. Tím pak procházíme a fotíme. Lidi se tu nechávají fotit celkem rádi, jediná výjimka byli obyvatelé rýžových teras v Batadu. Po prohlídce se vracíme přes park na parkoviště. A jedeme směr Manila.
Kousek za městem zastavujeme na Kennonově vyhlídce. Je tam dobře vidět na serpentiny, které nás čekají. Jedeme po nich asi hodinu, pak už je dálnice. Zastavujeme na oběd v Leeza´s restaurantu a pokračujeme v cestě do Manily. Ulice v Manile nejsou tak ucpané, jak jsme byli zvyklí z našeho minulého pobytu. V hotelu (stejném jako minule) jsme před pátou.
Máme trochu lepší pokoj než minule. Klimatizace se dá částečně ovládat a nebliká zářivka. Na večeři jdeme do obchoďáku, v nonstopu před hotelem kupujeme vodu a pivo na večer. Přebalujeme zavazadla na zítřejší leteckou přepravu. Nebezpečné věci je třeba dát do velkého batohu.

Pondělí 2.11.2015 Na Alona Beach

Asi v půl deváté odjíždíme na letiště. Letíme s Air Asia do Tagbilaranu na ostrově Bohol. Zavazadla odbavujeme dohromady, aby se někteří z nás vyhnuli poplatku za nadbytečné kilogramy. Na vnitrostátních letech je totiž limit 15 kg na podávané zavazadlo a 7 kg na kabinové zavazadlo. Váha kabinových zavazadel se zde kontroluje jen někdy, limit 15 kg se ale opravdu hlídá.
Odlétáme v 11:20. Protože jsme se odbavovali společně, máme místa trochu rozházená. Sedím v jiné řadě a na opačné straně letadla než Anička. Vlastně sedíme v řadách za sebou. Navenek to vypadalo, že sedíme ob jednu řadu (řady 12 a 14), ale ukazuje se, že řada 13 neexistuje. Oba sedíme u nouzového východu, kde je sice jako obvykle víc místa, ale nesmíte tu mít na zemi ani na klíně vůbec žádné věci. Aničce letuška povolila ledvinku, pokud si ji dá kolem pasu. Letíme Airbusem A320-200. Let trvá asi hodinu. Po příletu jedeme minibusem přes most na menší ostrov Panglao. Bydlíme v hotelu Harmony nedaleko pláže Alona Beach. Nejsme sice přímo u moře, v areálu hotelu je ale perfektní bazén s vířivkou.

Po krátkém odpočinku jdeme mírnou oklikou k moři. Rozhlížíme se, kde jsou jaké obchody a restaurace. Na pláži se trochu povalujeme a koupeme. Občas lehce poprchává. Kolem páté se vracíme do hotelu a cestou se zastavujeme v jedné z restaurací na večeři. Po návratu do hotelu se projevuje jeden nedostatek tohoto jinak pěkného hotelu: osvětlení pokoje je dost minimalistické. Zaměňuji žárovku ve stropním světle s žárovkou v lampičce, pak je to trochu lepší, ale nejkvalitnější osvětlení je v koupelně, kde člověk tráví nejméně času. Anička válčí se svým telefonem, který se po posledním vypnutí nechce probudit. Dotyková obrazovka stávkuje. Telefon nejde ani vypnout ani zapnout, baterka se nedá vyndat. Snaží se ho proto vybít, aby se vypnul díky nedostatečnému napětí, ale je to práce na několik dní. Zrovna včera ho totiž dobila.

Úterý 3.11.2015 Výlet na korálové útesy

V šest pak jdeme na večeři do jiné restaurace než včera. Vidíme v jídelním lístku malé pivo za 50 php a velké pivo 90 php. Tak si dáváme velké. Malé známe, je to asi třetinka. Ukazuje se, že velké je pro změnu litrovka, cenově tedy dost výhodná transakce.

Středa 4.11.2015 Přejezd ostrova Bohol a plavba na ostrov Cebu

Po snídani se koupeme v bazénku, odpočíváme a balíme. Odjíždíme až v deset na ostrov Bohol. Dnes je v plánu přejet Bohol a přeplout na ostrov Cebu. První zastávka na cestě je u památníku smlouvy Španělů s místním náčelníkem. Druhá zastávka je u kostela, pobořeného před dvěma roky tajfunem Haiyan. Rekonstrukce zatím moc nepokročila, došly peníze. Jinde už se toho dost opravilo díky zahraniční pomoci. Ta je chaotická. Martin vykládá příšernou historku o tom, že v určitém období bylo tolik peněz, že nebylo za co je utratit a tak místní lidé manikůrovými nůžkami stříhali trávníky podél cest.
Pak pokračujeme v cestě a zastavujeme až u chovného centra nártouna, nejmenšího primáta na světě. Zvířátko s obrovskýma očima se člověku vejde do dlaně. Procházíme se po centru, Nártouni jsou noční zvířata, ve dne většinou spí ve větvích vysoko nad zemí. To, kde nártoun spí, poznáte podle toho, že pod "jeho" stromem stojí lidský strážce. Snad ani ne kvůli krádeži zvířátka vysoko nad zemí, jako kvůli návštěvníkům, kterým ukazuje, kde nártoun je. Fotit se může, ale samozřejmě bez blesku. V příšeří lesa tedy fotky nic moc.
Poslední zastávku máme na vyhlídce na Čokoládové hory. Ty své jméno získaly podle toho, že v době sucha vegetace zhnědne a kopce vypadají, jako by byly z čokolády. Po monzunu jsou ovšem na potvoru zelené. Zelená čokoláda, to by bylo něco ! Kopečky jsou však pěkné i tak. Martin nám vykládá pověst o příšeře, která vyžadovala 7 bílých panen. Ty se zde  ovšem  dost těžko hledají, bělocha aby zde jeden pohledal. Příšera proto ze vzteku zryla zem a vytvořila kopce.
Pak už jedeme do přístavu. Cestou jen stavíme na oběd v jedné místní restauraci nedaleko přístavu. Po příjezdu do přístavu Olga zjišťuje, že v restauraci nechala foťák. Naštěstí máme dost času, a tak pro něj jedeme zpět Ještě tam visí přes židli. Na Filipínách se moc nekrade.

V přístavu pak čekáme na rychlou loď, která nás doveze na ostrov Cebu. Při nástupu začalo pršet, mokneme ve frontě na nástup. Nástup je zmatený. Ještě totiž vystupuje část lidí, kteří přijeli z Cebu a už se do lodě tlačí cestující opačným směrem. Větší zavazadla nastupujících pasažérů je potřeba umístit na záď, pročež ti, co jdou s bagáží, blokují cestu těm, kteří už je ji odložili a přesunují se na příď. V Čechách to známe jako instrukci Jiřího Suchého, že liší mají jít -dejme tomu- napravo a sudí naopak nalevo. Pokud je mezi lichejma sudí, vzniká zákonitě zmatek. 

Čtvrtek 5.11.2015 Šnorchlování se žraloky

Snídáme v půl sedmé. Obsluha se tváří, že neví, co je to černý čaj, tak si dáváme černé kafe. V půl osmé odjíždíme do Oslobu na šnorchlování s velrybími žraloky. Cesta tam nám zabere  skoro 3 hodiny. Je možno buďto šnorchlovat nebo laciněji jen z loďky pozorovat žraloky. Přes impozantní vzrůst tito žraloci pojídají výhradně plankton, nikoli české učitelky. Obsluha je proto (patrně k malé radosti ekologů) krmí, aby se sem stahovali. Krmení žraloků velrybích se tak stalo místní atrakcí s hojným výskytem turistů. Jen ta infrastruktura je zde poněkud pozadu. No ale kdo chce vidět žraloky, leccos překousne !.

Před akcí dostáváme školení, jak se ve vodě chovat. Hlavně je potřeba si od žraloků držet odstup, vyhnout se dotyku s nimi, fotit jen bez blesku a taky se nesmějí používat opalovací krémy. Pro některé tato informace přišla pozdě, neboť byli již namazání (někteří bezpochyby zevně i zevnitř).
Věci jsme měli nechat v autech, ale řidiči někam zmizeli. Věci tak hlídá Martin a Anička, která se akce neúčastní a raději neúnavně vybíjí neposlušný mobil. Martin občas odbíhá a hledá signál. Objevil se totiž problém: Honza a Luboš zítra odlétají a Martinovi dnes aerolinka napsala, že se jejich let ruší. Nabídla let pozdější, to by zase těžko stíhali přestup v Manile. Tak jim  Martin naopak zařizuje let dřívější.
Žralokiáda trvá asi 45 minut. Držet se dál od těch býložravců je poněkud problém, jim to totiž asi nikdo neřekl a oni chtějí být tak přátelští ! To si takhle plavete a najednou se vedle Vás vynoří menší rodinný domek. Asi tak 10 až 12 metrů vysoký. A jestli prej nemáte u sebe nějakej přebytečněj plankton !?? Mám u této atrakce problém s focením, protože mi ta krabička od olejovek svévolně blejská. Marně se ve vodě snažím blesk vypnout. Pak mi aparát odebere místní průvodce, vynadá mi a udělá nějaké fotky místo mne. Myslím, že je udělal s bleskem ... zase příroda dostala na frak !

Po žraločí atrakci jedeme asi hodinu k vodopádu Kawasan. Na parkovišti vystupujeme a pochodujeme asi hodinu k padajícím vodám. Vodopády jsou místní atrakcí, taky pod ně zajíží vor s lidma, co se mocí mermo chtějí osprchovat. Je tu víc lidí, než u žraloků. Někteří jezdí k vodopádům na motorkách mezi pěšími, blbci !

Vodopádů je tu několik. Vybíráme jeden menší, kde zrovna nejsou žádní lidé a asi hodinu se koupeme.

Vracíme se pak po vlastní stopě zpět na parkoviště. Po krátké jízdě letmo zastavujeme na jídlo v lidovém bufetu a pak se zase trmácíme 3 hodiny do Cebu City. Doprava je hustá, tak to místy moc rychle nejede. V hotelu jsme asi v 7. Jdeme si koupit do blízkého obchodu kafe a v pekárně nějaké pečivo - údajně má být se sýrem, ale dle očekávání je to stejně sladké, jako téměř všechno pečivo tady. Blbne nám hotelová karta sloužící současně k otvírání pokoje (což funguje) a k zapnutí elektřiny na pokoji (ta vždy po 20 vteřinách zhasíná). Nakonec se nám kartu do slotu zasunout tak, že elektřina zůstane zapnutá a doufáme, že nepřijde nějaké hotelové mikrotřesení (o skutečném zemětřesení nemluvě), které by způsobilo vypnutí dodávky proudu.

Pátek 6.11.2015 Přelet na Palawan

Snídáme asi v půl osmé, černý čaj dnes ku podivu není problém. Trochu se pak poflakujeme na pokoji a balíme. V 11 odjíždíme na letiště. Honza s Lubošem odjeli už dříve. Cestou zastavujeme u Magalhaesova kříže, zrovna se opravuje. Je sice přístupný, ale obalený plachtou. Podíváme se také do do katedrály St. Nino. Filipínci tam stojí několikahodinovou frontu na Madonu s Jezulátkem. Díváme se na ni z boku, není pořádně vidět a na stání v několikahodinové frontě rozhodně čas nemáme. Zrovna tu běží bohoslužba, která se přenáší na prostranství před katedrálou.

Na letišti se zase odbavujeme společně kvůli váze zavazadel. Čekáme na odlet do Puerto Princesa na ostrově Palawan. Při čekání poobědváme v jedné ze zdejších občerstvoven. Letíme s Cebu Pacific Airbusem A320. Po přistání nasedáme do přistavených aut.  Zrovna začíná pršet. Jedeme do nedalekého hotelu Badjao. Stále prší. Vykládáme bagáž naštěstí pod přístřeškem, takže moc nezmokneme. Domlouváme si vycházku na pátou hodinu. Mezi tím přestalo pršet. Jen koukneme po okolí a zapadneme na polévku k jednomu zdejšímu Vietnamci. Polévka je skvělá. Taky se už těšíme, že si u něj zítra ráno koupíme slanou bagetu na cestu. Tento hotel je asi nejslabší na z navštívených filipínských hotelů.

Sobota 7.11.2015 Undergound River

Před snídaní mažu k Vietnamci nakoupit slané bagety, odjíždíme v osm. Do Sabangu to trvá asi 2 hodiny, cestou dvakrát zastavujeme na focení. Martin vyjednává loď k Underground River. Máme pak asi hodinu do odjezdu, tak se procházíme po pobřeží.
Když se blíží odjezd naší lodi, jdeme čekat na molo. Těsně před naším odjezdem Zdeněk zkolabuje a skutálí se po několika schodech. Ze začátku to vypadá ošklivě, ale naštěstí se zřejmě jen trochu odřel a potloukl. Přijede pro něj sanitka a odvezou ho na vyšetření. Zdenka a Martin jedou s ním. Asi to bylo z horka a možná i z dehydratace, konec konců je mu přes 70 let a starší lidi si málo hlídají pití. Mrtvičku je však nutno vyloučit, nebo potvrdit. Aférou jsme ovšem přišli o místo ve frontě a teď budeme muset počkat na další loď.  
Nakonec nás na podzemní řeku vyráží jen 6. Nejdřív nás po moři dopravují k n.p. Undergroud River, která se nachází ve vedlejší zátoce. Trvá to asi 20 minut. Po vylodění se přesunujeme lesem k nástupišti na loďky do podzemí a zase čekáme až na nás dojde řada. Na jednu loď se vejdeme 4 a místní průvodce, veslař a komentátor v jedné osobě. Vahadlové loďky (jiné tu zjevně neznají) jsou poháněné jen bidlem. Průvodce nám komentuje, co v podzemí právě vidíme. Projížďka jeskyněmi zabere asi 45 minut. Řeka svatého Pavla je největší podzemní řeka na světě, splavná na člunu je v délce 8 km. Turistům jsou poskytnuty v plen jen prvních asi 1500 metrů.  Po návratu se setkáváme s Martinem, Zdeňkem a Zdenkou, kteří už jsou z nemocnice zpět. Jedeme zpět do Puerto Princesy, Cestou zastavujeme na krokodýlí farmě a na tržišti ve městě. Na večeři jdeme do restaurace vedle hotelu.

Neděle 8.11.2015 Přejezd do El Nido

  V osm hodin odjíždíme do El Nida. Je to asi pětihodinová cesta většinou po asfaltu. Asi v polovině cesty zastavujeme na občerstvení a odpočinek. Je tu bufet "Na půli cesty". Cestou dále nás pak zastavuje skupina Poláků na motorkách. Jeden havaroval a asi má něco zlomeného. Vezeme je do nedaleké ošetřovny, nebo co to je. Oknem je vidět odstavená kapačka a 3 postele. Takový místní M.A.S.H., který občas objíždí sanitka a dopravuje vážnější případy ho  Jedna z postelí obsazená. Prý tu mají i rentgen. Zdejší zdravotnictví je prý celkem dobré, ale musíte mít peníze. Jinak vás neošetří.
Dále pak zastavujeme na dvou vyhlídkách. V El Nidu bydlíme v penzionu Bulskamp Inn, který patří nějakému Belgičanovi. Pokojíky jsou menší a jednodušší, ubytování je bez snídaně. Po ubytování se jdeme projít po okolí, stavujeme se v restauraci Seaslug na menší oběd. Je to jedna z restaurací na pláži. Zkoušeli jsme se před tím upíchnout v jiné, ale vůbec si nás nevšímali, tak jsme uraženě odešli, aniž to na personál udělalo jakýkoli dojem. 
Po obědě se vracíme do hotelu odložit přebytečné věci a jdeme se vykoupat do moře. Kolem půl páté zalézá slunce za skálu, a my se proto vracíme na pokoj. V šest jdeme do jedné z mnoha dalších plážových restaurací na večeři. Zkoušeli jsme stejnou jako v poledne, alezase si nás nikdo nevšímá, tak jdeme jinam. Jsme tu snad brzo?
El Nido začíná být na Palawanu velmi žádaná lokalita Před pár lety sem moc turistů nejezdilo. Internet a hlavně sociální sítě mají ale velký dopad na návštěvnost. Získalo to tu pověst jako "ráj v ráji". Infrastruktura ovšem standardně pokulhává, i když je to tu prý rok od roku lepší. No, Martin to musí vědět, když sem pravidelně tahá lidi z Čech. Na začátku tu ani nešel proud. Ten sice i dnes občas vypadává, ale většinou dnes je dodávka plynulá. 

Pondělí 9.11.2015 Výlet po souostroví Bacuit

Před půl osmou vyrážíme na obhlídku snídaňových možností. Včera nalezená pekárna nás zklamala, slané francouzské bagety nejsou, tak zakotvíme vedle v restauraci a dáme si "American Breakfast". V devět jdeme na loď, na které absolvujeme projížďku po zdejších ostrůvkách. Maruška má prý střevní problémy, a tak zůstává na pokoji. Zdenka se Zdenkem také nejedou, Zdeněk se po nedávném pádu ze schodů necítí dobře. Máme proto na lodi víc místa.
Jezdíme po zátoce a kolem ostrůvků souostroví Bacuit. Občas zastavujeme na šnorchlování a koupání. V poledne je oběd. Je poněkud předimenzovaný, mělo nás být o 3 víc a Ivan taky moc nejí, protože v noci měl také střevní problémy. Prý s Maruškou snědli včera zřejmě něco závadného (jsme jen zvědaví, ve které restauraci).

Po obědě pokračujeme v plavbě. Zastavujeme u ostrůvku se "Ztracenou zátokou". Ke břehu je ale třeba doplavat mělkou vodou po ostrých skaliskách a na závěr prolézt malou dírou ve skále (díra je plná špičatých hran). Chce to tedy boty a šikovnost. Anička raději zůstává na lodi a své boty půjčuje Olze. Vracíme se trochu odření. Jednu zátoku vynecháváme, je tam moc lidí. Následuje ještě jedna koupačka a asi ve čtyři připlouváme ke břehu. Trochu odpočíváme na pokoji a večer jdeme na večeři do restaurace Habibi. Už podle názvu je jasné, že jsme si museli pod schody sundat boty. Jídlo bylo ale dobré.

Úterý 10.11.2015 Koupání na pláži Los Cabanas

Snídáme v jiné (bližší) restauraci než včera. Snídaně je lepší než ta včerejší a pečivo je slané (sic!). V devět odjíždíme tricykly na pláž Los Cabanas, kde se koupeme, sluníme nebo raděj zalézáme do stínu, kterého zde není mnoho. Procházíme se také podél pobřeží. Doporučenou vycházku ale absolvují jen Olga a Pavel. Cesta prý nebyla tak jasná, jak tvrdil Martin. Svezli se také zdejší závěsnou lanovkou (tedy v závěsu je člověk) na ostrůvek, na který se dá za odlivu dá dojít suchou nohou, jinak se trochu namočíte.
Odpoledne se k nám v našem stínu přidružili dva psi. Asi jsme je přilákali sušenkovým obědem a hlídají si, aby o neco nepřišli. Po pláži se motá sposuta prodejců perel a nabízejí své zboží. Perly se totiž na Filipínách (a na Palawanu zvláště) "pěstují" na veliko. To, co prodejci nabízejí, je samozřejmě  odpad. Lepší perly se prodávají v obchodech, lepším lidem a za podstatně víc peněz.

Ve čtyři se vracíme tricykly zpět do hotelu. Večeříme v restauraci Seaslug, tentokát je obsluha dobrá. Od rána mne trochu bolí v krku a spustila se mi rýma. Nejspíš nachlazení ze zdejší klimatizace, které si ještě užijeme cestou zpět a několik dní doma.  

Středa 11.11.2015 Zpět do Manily a odlet

Dnes už bolí v krku i Aničku. Čeká nás nepříjemná cesta domů s opuchlými krky. Vstáváme v půl šesté, snídáme včera zakoupené nesladké housky. V šest odjíždíme, zastavujeme pouze ve známém bufíku na půli cesty na občerstvení. Asi v 11 jsme v Puerto Princesa. Obědváme polévku u nám známého Vietnamce, nakonec tam jdeme jen my dva a Martin. Ostatní jdou zkoumat jiné možnosti.
Pak už to máme jen pár set metrů na místní letiště. Bagáž opět podáváme hromadně. Nějak tu ale mají problém se sčítáním a chtějí od nás zaplatit nadváhu. Martin je ale donutil zavazadla převážit a nic platit nemusíme. Naopak máme ještě ve váze slušnou rezervu. Letíme zase s Cebu Pacific. Anička si pak při čekání na odlet kupuje pohlednice a tričko. Čekání se protahuje, místo ve 13:30 letíme až ve 4 hodiny. Naštěstí máme v Manile dost velkou rezervu. V Manile jsme asi v půl šesté. Vyzvedáváme bagáž, vracím přebytečné peníze a jdeme na odbavení další cesty do Prahy. Martin nám dal peníze na letištní poplatky.
Palubenky jsme dostali jen do Hong Kongu a Frankfurtu, kde si budeme muset sehnat palubenky do Prahy (zavazadla jsou naštěstí podána až do cíle). Trochu nás zarazilo, že na zavazadlovém lístku je jiný let než máme uveden v seznamu letů. Normálně to nekontrolujeme, ale místní úřednice nás vyzvala, ať si to zkontrolujeme. Jdu se zeptat, co to má znamenat. Úřednice něco vykládá, že to je asi tím, že let je asi odjinud a ve Frankfurtu se mu mění číslo, číslo se liší jen o jedničku. Moc se nám to nezdá, ale stejně s tím nemůžeme nic dělat. 
Jdeme do tranzitního prostoru. Ukazuje se, že letištní poplatky nikdo nechce.Prý že se už neplatí. Píšu Martinovi SMS, co s penězi. Máme je prý utratit, byly v ceně zájezdu a on je vyúčtovat nemusí. Utrácíme tedy zbylé peníze (skoro není za co) a občerstvujeme se nezvykle dobrým sendvičem. Odlétáme celkem na čas s Cathay Pacific Boeingem 777-300ER do Hong kongu. Občerstvení dostáváme vzhledem ke krátkému letu minimální.

Při příletu procházíme kolem úředníků, kteří měří příchozím teplotu bezdotykovými teploměry. Máme kliku, že naše nachlazení není provázeno teplotou. Nechtěl bych v Číně uváznout na infekčním oddfělení ! O to silnější máme bohužel rýmu, já jsem nějak podivně ohluchl a nedaří se mi to rozehnat obvyklými triky, které zná každý potapěč: pokusit se vydechnout nosem, který si stiskne člověk prsty, tlak se pokusí vyrazit z lebky ven ušima. Obvykle to pomáhá, ale zůstávám až do odletu skoro hluchej se šuměním v uších. Cpu do sebe nějaké léky z pohotovostní zásoby.

Jdeme k odletové bráně do Frankfurtu. Jsou tu automaty s pitnou vodou, ale nemáme do čeho ji natočit. Pak jsme se dozvěděli, že voda byla pěkně hnusná. Snad ji vyrábějí z mořské vody, nebo co !

Čtvrtek 12.11.2015 Návrat domů

Odlétat se má v 0:35, ale máme asi půl hodiny zpoždění. Což o to, velkými i malými éry se běžně startuje s nějakou tou sekerou.

Letíme zase s Cathay Pacific Boeingem 777-300ER. Let trvá asi 12 hodin, cestou dostáváme 2 jídla, pospáváme, sledujeme filmy. Ve Frankfurtu jsme po šesté místního času. Na internetu Anička už v pondělí našla, že stávkují zaměstnanci Lufthanzy, tak nás nepřekvapuje velké množství zrušených letů. Letíme sice s ČSA, ale je to společný let s Lufthanzou a posádka měla být německá. Let je logicky zrušen. Vysvětluje se tím nesrovnalost s číslem letu na zavazadlových lístcích. Do Prahy totiž letí jen tento let a vede na opačnou strunu přes Dusseldorf.

Hledáme transferdesk, ale ten tu není. Musíme k odbavovací přepážce v odletové hale. Chvíli čekáme, než ji otevřou. Paní na přepážce je dost pomalá a zpočátku na let vydává dvě palubenky, jednu do Dusseldorfu a další do Prahy. Když přicházíme na řadu, přivolá si právě nějakou poradkyni. Už vytištěné palubenky likviduje a dá nám každému jen jednu na celý let. Tak se aspoň v Dusseldorfu nebudeme muset přesouvat ze sedadla na sedadlo. Taky na nás jako správná Němka mluví výhradně německy. Když reagujeme v angličtině, přechází neochotně do angličtiny. S těmi sedadly samozejmě bude problém, zjevně někdo vystupuje a nastupuje v Dusseldorfu.
Konečně jsme odbaveni a jdeme na security check. Kontrola je dost důkladná, každého po průchodu skenerem ještě osahávají, Anička musí zout boty, i když má jen nízké. Po více než 30 hodinách cesty je kontrolorce skoro škodolibě podá. Taky musela vyndat z kapes všechny posmrkané kapesníky. Pavel má rum zakoupený na letišti v Manile, musí projít speciálním skenerem na tekutiny. To je od letoška vylepšení, dříve by mu ho zabavili. Na všechny procedury jsme spotřebovali asi 2 hodiny, tak už nemusíme dlouho čekat.
Po nástupu do letadla ale čekáme dlouho na zbytek cestujících, kteří prý mají problémy při security kontrole. Rovněž se objevila cestující, která má rezervováno sejné sedadlo jako já. Naštěstí ale letadlo není plně obsazené. Po příchodu zbylých cestujících konečně odlétáme. Alespoň část opožděných cestujících byli patrně dle šátků několika dam muslimové. Asi je Nemci kontrolovali ještě důkladněji než nás. Formálně nás přepravují ČSA, ale na trupu letadla je nápis "Travel Service". Je to Boeing 737. Asi byl objednaný na specíální let pro ČSA. V Dusseldorfu se řeší další duplicitní palubenky. V Praze přistáváme asi v jednu místo v půl jedenácté. Zavazadla dorazila, tak se loučíme a jedeme stonat domů.

Příloha - více fotek