Ekvádor a Galapágy

 

30.1. - 22.2. 2014

 



 

O B S A H


Ekvádor a Galapágy

Prolog
Čtvrtek 30.1.2014 Odlet
Pátek 31.1.2014 Den v Quitu
Sobota 1.2.2014 Rovník a Otavalo
Neděle 2.2.2014 Laguna Cuicocha
Pondělí 3.2.2014 Laguna Quilota
Úterý 4.2.2014 Za vodopády kolem Baňos
Středa 5.2.2014 Do Amazonie!
Čtvrtek 6.2.2014 Výlet do pralesa a šaman
Pátek 7.2.2014 Další výlet do pralesa a indiánské tance
Sobota 8.2.2014 Riobamba
Neděle 9.2.2014 Ingapirca, Cuenca
Pondělí 10.2.2014 N.p. Cajas
Úterý 11.2.2014 K moři!
Středa 12.2.2014 Ayampe a Agua Blanca
Čtvrtek 13.2.2014 Odpočinek u moře
Pátek 14.2.2014 Guayaquil
Sobota 15.2.2014 Konečně Galapágy, ostrov Santa Cruz
Neděle 16.2.2014 Ostrůvek Loberia a mezi želvami
Pondělí 17.2.2014 Ostrov Santa Fé
Úterý 18.2.2014 Na ostrov Isabela, výlet na koních
Středa 19.2.2014 Kolem Puerto Villamil
Čtvrtek 20.2.2014 Zpátky na Santa Cruz, Tortuga Bay
Pátek 21.2.2014 Zase na pevnině, Guayaquil
Sobota 22.2.2014 Odlet
Neděle 23.2.2014 Návrat
Příloha - více fotek



Pár informací

Rozloha: 256 370 km čtverečních
Počet obyvatel: 13,8 milionů
Měna: dříve sucre, nyní USD
Úřední jazyk: španělština
Hlavní město: Quito s cca 2 miliony obyvatel.

Z Evropy se létá zpravidla do Quita, zpátky jsou linky natažené z Quayaquilu, druhého největšího města (třetí je Cuenca (čte se to s "k", tedy "Kenka").

Za cíl letošní dovolené jsme zvolili Ekvádor doplněný návštěvou Galapág. Právě exotické Galapágy nás přiměly k tomuto výběru, protože letět přes půl planety kvůli pouhým 8 dnem i s cestou nám připadalo jako hovadina a vyhazování peněz. Kdo ví, jak dlouho ještě bude možno se tam podívat a jak dlouho přežije tamější zvířectvo.

Na rozdíl od dovolené v Mexiku, kde nám průvodkyně vyhrožovala růstem peří mezi lopatkami z důvodu neustálé konzumace vajíček, jsme si v Ekvádoru opravdu užili cholesterolových snídaní. Kromě vajíček stojí za vzpomínku i pálivá jídla, připravovaná z rostliny AJI (čti "achi"). Každá restaurace a často i rodina má vlastní recept na přípravu tohoto tekutého ekrazitu. Účinná látka z této rostliny se přidává i do pepřových sprejů, což dostatečně vypovídá o síle a kvalitě rostliny. Aji plus cibule vytvoří v libovolné kombinaci nedostižnou  omáčka a "urychlovač" trávení ! Máčí se v tom kousky chleba, masochisti to jedí lžičkou.

Historicky je Ekvador dítětem generála jménem Sucre, spolubojovníka slavného Simona Bolívara. Země sice leží  na rovníku, ale vzhledem k její poloze převážně v masivu And, je teplota a hlavně vlhkost vzduchu často i přijatelná. Podnebí dokáže být i drsně studené na planinách ve výšce kolem 4 000 metrů (altiplano). Obyvatelstvo je (jako většinou v teplých krajích) spíše pasivní. Země byla na před lety spíše demokratická, teď pod vlivem prezidenta jménem Rafael Vicente Correa Delgado rychle otáčí kormidlo směrem k autoritářské diktatuře. Pan prezident (který vyhrál volby 2007, 2009 a 2013) by se v roce 2017 chtěl nechat  zvolit doživotním prezidentem. Pomalu se pod ním ale začíná pohupovat židle. Jeho specialitou jsou pravidelné sobotní výlety na střídačku do největších měst, odkud vede tříhodinové rozhlasové monology na téma svého spasitelství a svých nesmrtelných zásluh. Za hroutící se ekonomiku můžou zásadně ti, co mu jeho nadlidský výkon torpédují, aneb za všechno může politická opozice ! Tu by bylo nejlíp postavit mimo zákon a tak ! Naposledy si z pana prezidenta a jeho manýrů udělal srandu karikaturista jménem Xavier Bonil a hned má na krku obvinění z velezrady a pokudu 10 000 000 USD, o které se dodnes soudí. Asi prohraje ...

Ruší se velvyslanectví v Evropě a zavádí se na u nesmrtelného Fidela, dlouhohrajícího Lukašenka a řidiče autobusu Madura. Jak je na tom momentálně Kim Čong-il, nevím. Každému nezaměstnanému vyplácí pan prezident dávku 50 USD, takže rodina skládající se z nezaměstnaného otce, dítěte a nezaměstnané ženy v domácnosti (což je v zemi skoro standard), si přijde měsíčně bez práce  na 150 USD, za což se dá v tropech když ne vyžít, tak zcela jistě přežít. Ekvádorci, zejména ti v zapařených nížinách, se obecně moc nenadřou a tuto politiku docela "berou". Otázka je, jak dlouho to vydrží ekonomika. Volby jsou povinné od 18 do 70 let a to zásadně v místě bydliště. Potom už se smí volit jen dobrovolně. Omluvenkou je rovněž pobyt v cizině nebo na jednotce intenzivní péče, který je ale nutno složitě dokladovat. Za neúčast na volebním aktu se uděluje pokuta 500 USD a současné zařazení mezi občany druhé kategorie. Pachateli je odmítáno vyřízení úředních formalit, jako je řidičský průkaz, pas a podobně. Prostě socialistický Eden ! 

 


Čtvrtek 30.1.2014 Odlet

Odlétat máme v 6:50 z Ruzyně, takže "bezpečný" sraz na letišti je již v 4:50 ! Informace o času srazu je vtipně upřesněna 2 dny před odletem (v podrobných pokynech pro účastníky zájezdu byl uveden čas o 40 minut pozdější, což byl čas skoro na pováženou redukovaný). Možná se na to někdo podíval po mém dotazu, zda nás neohrozí plánované stávky leteckých dispečerů skrze celou Evropu. Jedeme tedy noční autobusovou linku na letiště.

Letí nás 12. Místem setkání je terminál 2 jako obvykle u občerstvení "Ice and Fruite". Čeká na nás garant zájezdu, průvodce Mauricio už je touto dobou v Quitu a připravuje pro nás program.  Dostáváme informační příručku s letenkami a kartičkami zdravotního pojištění. Bojujeme s automatem na výdej letenek, a stejně jako loni se nám vytiskne pouze papír s informací, že palubenku nelze vytisknout, pročež se jdeme odbavit k přepážkám jako za starých dobrých časů před vynálezem samoodbavování. Zavazadla se tak jako tak musí podat přes přepážky, samoodbavování je jen pro cestující ráno do Bruselu, kde se odškrtnou na prezenční listině a večer po nákupech zpátky do Prahy. Ti si ovšem nevezou ani pyžamo! Takže, venkoncem, proti předloňskému odletu do Mexika žádná pronikavá změna !

Do Amsterodamu letíme strojem Embraer 190 se společností KLM (oproti mnoha jiným případům dokonce odlétáme včas). Na občerstvení dostáváme sendvič a pití. V Amsterodamu jsme asi v 8:10. Procházíme rozsáhlým letištěm Schipol a po důkladné kontrole se dostáváme k bráně E17. Start má  téměř hodinové zpoždění (rolujeme po jedenácté hodině místo v 10:15). Nakládka Boeingu 777-200 se nějak protáhla a pak letadlo ještě připravují na případnou námrazu v 10 kilometrech nad rovníkem: ze 3 úhlů ostřikují důmyslnými stroji křídla a směrovku něčím, co navenek vyhlíží jako pára, ale spíše je to čistá chemie. Hustý bílý oblak se po dopadu na křídlo okamžitě mění na pěnící roztok jakéhosi saponátu. Křídlo se po ostřiku leskne jako zrcadlo.

Cestou dostáneme oběd a svačinku. Přistáváme po čtvrté hodině místního času. Proti Evropě jsme posunuti o -6 hodin. Procházíme imigrační a celní kontrolou. Bagáž už nám někdo shodil z pásu, ale naštěstí dorazilo všechno. Setkáváme se s průvodcem Mauriciem a jedeme minibusem do hotelu Andino. Cesta se v dopravním "džemu" protáhla na více než hodinu. Quito má nové letiště, protože staré už město spolehlivě obrostlo. Jen silnice do města se jaksi teprve dostavuje. Autobus a řidič José nás bude doprovázet celou dobu pobytu na pevnině. Po ubytování jdeme na večeři do nedaleké pizzerie. Nic moc.

V noci je dost chladno. Jsme sice téměř na rovníku, ale ve výšce cca 2800 m nad mořem. Podle výjimečně zbodaných podrobných pokynů cestovky jsme ovšem jen  ve 2 200 metrech.






Pátek 31.1.2014 Den v Quitu

Snídáme v 8 hodin v hotelu. Ukládáme pasy a většinu peněz do hotelového trezoru, Quito není moc bezpečné město. V devět odjíždíme naším busem do města. Nejprve zastavujeme u zdejší sochy Panny Marie s křídly. Je odtud pěkný výhled na město. Pak procházíme staré město a navštěvujeme několik kostelů - kostel San Francisco, kostel Tovaryšstva Ježíšova, Basilica Del Voto Nacional. U baziliky se nabízí možnost vystoupit na věž, čehož s několika dalšími spolucestujícími využívám. Průvodce nás správně varoval, že to bude dost náročné. V nejvyšších partiích věže se musí lézt po schodech, které připomínají spíš žebřík. Nahoře fouká a zpátky je to přirozeně horší, než nahoru.

Na oběd se zastavujeme v místním řetězci rychlého občerstvení. Odpoledne nás čeká lanovka (teleferico) pod vrchol sopky Pichincha do výšky cca 4100m nad mořem. Nedostatek kyslíku už je tu cítit, nejsme aklimatizovaní a pokud se člověk snaží jít rychle, třeba když chce někoho dohnat, zadýchá se dost snadno. Proto se tu moc dlouho nezdržujeme a jedeme zpět "dolů" na svých  necelých 3 000 metrů. Po vyhlídkách na město se vracíme k autobusu, který nás převáží přes novější část Quita. Navštěvujeme i místní tržiště a uondáni prvním dnem pobytu se vracíme do hotelu. Vyzvedáváme věci z trezoru a v půl sedmé jedeme do města na večeři. Není to sice daleko, ale prý zde po setmění tu není příliš bezpečno. Restaurace je otevřená a je už poněkud chladno. Dá se to taky vyjádřit tak, že se klepeme zimou. Tak se s jídlem zbytečně nezdržujeme a vracíme se zpět do hotelu.




Sobota 1.2.2014 Rovník a Otavalo


Dnes opouštíme Quito, odjíždíme v 8. Snídáme opět v hotelu. Snídaně budou během celého pobytu v ceně ubytování, pročež nemusíme ráno hledat, kde a případně čeho se najíme (před rokem v Mexiku většinou v automatech sítě OXO a dosti jednotvárně sladkou černou kávou nebo horkou čokoládou, kterou tlustí Mexičané tak milují).

Po necelé hodině přijíždíme na rovník, kde je plánována prohlídka tak zvaného Muzea rovníku (Mitad del Mundo). Jsme tu moc brzo, otevírají až v devět. Přebývající čas si proto jedeme ukrátit vyhlídkou na nedaleký kráter Pululahua, kam jsme stejně chtěli potom jet. Odtud  se vracíme do muzea.

Prohlídku Muzea absolvujeme s průvodcem. Jsou zde zajímavé expozice o životě zdejších Indiánů a pochopitelně atrakce, týkající se samotného rovníku, který údajně  prochází přímo "po dvoře". Průvodce ukazuje již poněkud omšelý trik, jak prý se točí voda ve výlevce, pokud postavíme umývadlo na severní a posléze na jižní polokouli. Také zkoušíme postavit vejce na hřebík, dvěma z nás se to skutečně podaří a dostanou pak na to certifikát. Závist k úspěšnějším kolegům podněcuje úvahy, zda vejce náhodou nebylo uvařené natvrdo (minimálně ukázkové vajíčko však uvařené nebylo, nějaký nedůvěřivec je  rozkřápl). Také zkoušíme chodit se zavřenýma očima po čáře namalované přímo na rovníku, a podle předpokladů nám to moc nejde. Jak bychom asi dopadli při silniční policejní kontrole ?  Cestou z muzea máme možnost podívat se na původní, státem provozované Muzeum rovníku, umístěné (už dávno)  s několikasetmetrovou úchylkou. Je sem nesmyslné vstupné asi 10 USD a přitom zde ukazují jen velkou maketu Země na velikém kamenném pylonu.

Po prohlídce pokračujeme v cestě do Otavala. Cestou zastavujeme na vyhlídce na jezero San Pablo. V Otavalu se asi v půl druhé ubytováváme v hotelu Indio Inn v centru města. Jdeme hned na oběd do restaurace doporučené naším řidičem (přemýšlíme zbytečně, kolik asi za ten typ od personálu řidič dostal). Po obědě prohlížíme zdejší tržiště a pak jedeme k vodopádům Peguche. Po krátké vycházce k vodopádům se vracíme do hotelu. V recepci kupujeme poštovní známky, které nám Mauricio objednal. Napsané pohlednice je možno hodit do schránky u recepce. V sedm večer je obvyklá informační schůzka o zítřejším programu. My dnes na večeři nejdeme, dáme si jen něco menšího na pokoji.




Neděle 2.2.2014 Laguna Cuicocha

Máme odjíždět v devět po snídani v hotelové restauraci. Čekáme ale na místního certifikovaného průvodce, kterého potřebujeme k plánovanému výletu kolem jezera Cuicocha. Toto místo je částečně zasvěcené šamanům. Ti zde mají vyhrazená místa, kde se mohou koncentrovat. 

Průvodce přijíždí s asi dvacetiminutovým zpožděním z Quita. Ke vstupu do n.p. Cuicocha jedeme dalších asi 20 minut. Průvodce nám povídá o parku a o zdejším zvířectvu a rostlinách. Vyrážíme na obchůzku jezera. Proti původním informacím od Mauricia se ukazuje, že jezero není možné obejít celé. Část cesty je prý soukromá a nedá se po ní projít. Stezka začíná větším množstvím schodů a Jarka se proto raději vrací zpět k autobusu. Průvodce nám ukazuje různé rostliny a vykládá o jejich vlastnostech. Cestou míjíme sluneční a měsíční kalendář a obětní místo. Anička s Marií se otáčejí dříve než my ostatní a taky se pomalu vracejí k autobusu. My ostatní se přicouráme kolem 13:00. Občerstvujeme se (většinou pivem od našeho řidiče). Po krátkém odpočinku jedeme do nedalekého městečka na oběd. Dali jsme si polední menu a dost jsme se jím přecpali. 

Po obědě procházíme místní malé tržiště, někteří nakupují pálenku a v půl čtvrté odjíždíme přes Quito směrem k n.p. Cotopaxi. Náš místní průvodce jede do Quita s námi, vysazujeme ho blízko jeho domu. Cestou míjíme vážnou autonehodu, je tu několik sanitek. Kolem samozřejmě dav čumilů, protože možnost pohledu na smrt je tak fascinující ! Nejlíp je dostat místa hned v první řadě a moci "asistovat" při vystříhávání těl.

Na místo ubytování dorazíme dnes asi až v osm. Mauricio volá do našeho hotelu a objednává pro zájemce večeři. Zájemci jsou ale jen čtyři včetně Mauricia a řidiče. Bydlíme v Hosterii La Quinta Colorada - Cotopaxi. Prý je to bývalý ranč. Vítají nás přípitkem. Mauricio se během jízdy dozvěděl, že místní sopka Tungurahua začala více dýmat a vypouštět popel. Sopka se nachází blízko městečka Baňos, kam míříme zítra. Prý ale vítr fouká na opačnou stranu, tak snad ujdeme zasypání ...




Pondělí 3.2.2014 Laguna Quilota

Odjíždíme standardně v devět hodin. Jedeme k jezeru Quilotoa. Cestou zastavujeme u prodejny masek a dalších upomínkových předmětů v obci Tigua. Také zastavujeme cestou na několika vyhlídkách. U jezera jsme asi v jedenáct. Domlouváme v jedné z restaurací oběd na druhou hodinu. Tím získáváme asi 3 hodiny na sestup k jezeru a následný výstup. Anička, Marie a Jarka se domluvily, že půjdou jen kousek a zase se vrátí. Jiřina s Petrem se otočili také dříve. Mauricio se vymlouvá na pochroumné koleno, a proto zůstal strategicky nahoře, aby případně mohl najmout muly a padlé chodce zase dostal zpět nahoru. Jsme opravdu poměrně vysoko - téměř 4000 m nad mořem a výstup může být náročnější pro frajery, kteří neodhadnou správně své možnosti. Nakonec pomoc není potřeba, všichni dorazí po svých včas, dokonce s půlhodinovou rezervou. 

Jdeme tedy na obědové meníčko. K naší smůle jsme si zvolili hovězí a to je "poněkud" tužší (čti to tak, že podrážka by se dala kousat snáz). Asi jsme měli zůstat u kuřete. Jinak je jídlo ale dobré. Po obědě jedeme do Baňos. Cestou pozorujeme čoudící sopku Tungurehuu. Řidič nám chce přibrzdit při kraji silnice, abychom si ji mohli vyfotit. Při manévru však autobus zapadne kolem do vybetonované škarpy, široké navlas stejně, jakou šířku má plášť našeho kola. Naštěstí zůstane viset za šroub a nezapadne až dolů, čímž by pravděpodobně přerazil poloosu. Nosíme proto kameny a podkládáme kolo a řidič malým heverem autobus postupně dostává z vybetonované pasti. Při záchranné akci samozřejmě také fotíme sopku a sami se stáváme atrakcí pro místní děti.

Po vyproštění autobusu můžeme pokračovat do Baňos. Tam napřed zaparkujeme před nesprávným hotelem, který se jmenuje podobně jako ten zamluvený. Už máme vytaženou bagáž, pročež musíme zase naložit a jedeme k tomu správnému - k hostelu Chimenea. Po ubytování máme informační schůzku u místního bazénu a domlouváme program na zítřek. Možnosti jsou kolo, raft a pohodlně busem. Nakonec většina volí kolo a zbylí čtyři chcípáci (já, Anička, Jarka a Marie) pojedou busem. Po schůzce jdeme s Aničkou doplnit zásoby vody a sušenek.

Večeříme v restauraci Achupalla. Dáváme si smaženou corvínu (to je druh ryby). Při odchodu z restaurace si všímáme na autech jemné vrstvičky sopečného popela. Vítr jde ale stále na opačnou stranu. Tak to tu snad přežijeme. Ve vzduchu je cítit štiplavý popel, pálí od toho sliznice a trochu škrábe v krku. 

Cestou zpět vidíme ostatní v jiné restauraci. Domlouvají si objednávky na zítřejší morče. Zvěřina se bude podávat u rodiny, spřízněné s Josém, naším řidičem. Jedno morče proto také objednáváme, ale jen proto, že protože Anička slíbí, že tu krysu sní a já že dostanu přílohu.




Úterý 4.2.2014 Za vodopády kolem Baňos

Odjíždíme zase v devět. Dnes se nikam nestěhujeme, jedeme na výlet po okolních vodopádech. Většina jede na kole a my zbylí se rozvalujeme v uprázdněném doprovodném autobuse. Mauricio, který chtěl také zkusit kolo, to ale brzo vzdává kvůli svému pochroumanému kolenu: nabíráme ho i s kolem do autobusu. Zastavujeme nejdříve u vodopádu Agoyan, pak u adrenalinové lanovky pro 2 osoby. Většina výpravy se postupně odhodlá ji vyzkoušet (viz obrázek vlevo). Nás na to nedostanou !

  Další zastávka jsou vodopády Manto de la Novia. Jedeme závěsnou lanovkou (tu ukazuje obrázek vpravo) nad vodopádem na protější břeh. Lanovka je prý pro 12 osob, ale nechápeme, jak by se na malý prostor všichni vešli a dělíme výpravu raději na půlky. Trochu se projdeme na opačné straně a vracíme se  zpět. 

Posledním cílem jsou vodopády Pailon de Diablo. Tam oficiálně končí cyklistický výlet. Místní cestovka si kola zase odveze. K vodopádu je potřeba jít pěšky. Procházíme kolem vodopádu, pak ho ještě pozorujeme z nedalekého mostu. Na parkoviště se vracíme asi v půl druhé a jedeme zpět do Baňos. Po příjezdu je volno. Jdu s Aničkou do místních termálních lázní, kde se za 3 USD koupeme v teplé vodě. Museli jsme si koupit koupací čepice, které jsou zde povinné. Jsou tu bazény se studenou, teplou a horkou vodou. Nejvíc narváno je v tom prostředním bazénu, ve zbývajících nikdo dlouho nevydrží. V horkém bazénu si většina lidí jen máčí nohy. Asi je to rozumnější. Ve čtyři hodiny začínají uklízet a vypouštějí bazény. Postupně nás vyhánějí (jinak by ta "lidová cena 3 USD byla skoro divná!). Nevšimli jsme si, že je od pěti do šesti plánována pravidelná technická odstávka, kdy se koupaliště ostřikuje tlakovou vodou. Poté následuje večerní provoz ... a na ten je třeba koupit lístky znova !

V sedm máme tradiční brífing, v 7:30 odjíždíme busem na morče. Dostáváme jako předkrm výborné avokádo s nějakým neidentifikovaným salátem. Pak následuje vskutku obrovské morče. Proti našim zkušenostem se stejným menu v Peru, je to značně odlišná kategorie. V Peru asi podávali morče divoké, to jest přírodně vyzáblé. Tady morčata chovají na jídlo v kotcích, tak jsou pěkně vypasená. Podle naší domluvy Anička ohlodá celé morče a já mám brambory. Zapíjíme to pivem a všichni jsme z hostiny dost přežraní.

V noci slyšíme nějaké rány, je to asi odfukování sopky. Někdo to prý slyšel už včera v noci.




Středa 5.2.2014 Do Amazonie!

V 8:30 odjíždíme do Amazonie. V obci Santa Clara nakupujeme doporučené repelenty. Každá komároidní země má "ty své" chemikálie, které na místní hmyzí faunu údajně zabírají (na počtu štípanců to pak většinou není vidět).

Přijíždíme k řece Napo. V přístavu jsme před polednem. Čeká na nás majitel Anaconda Lodge Francisco se dvěma čluny (Francicsco je to chilský občan, ale vzezření i chování galantního německého důstojníka. Odhadujeme, že bude potomkem poválečných německých emigrantů). Oblékáme povinné záchranné vesty, které většina přitloustlých lidí nedopne a nasedáme. Plujeme jen asi 15 minut do lodge. Obyvatelstvo lodge nás vítá v improvizovaném přístavu. Nechybí ani přátelští místní psi Orion a Luna a Franciscova kolumbijská manželka Sylvie. Dostáváme uvítací přípitek - je to čaj z nějakého léčivého listí. Už jsem pil horší věci ... 

Francisco nás seznamuje s prostředím a ubytováváme se v bungalovech. V půl druhé obědváme, fasujeme holinky a v půl čtvrté jdeme na krátkou vycházku po okolí. Vede nás průvodce Cézar, který vykládá spoustu zajímavostí o místním rostlinstvu (kakao, skořice, česneková liána, bambus, cedr, piton a další), mravencích conga a termitech. Vycházka je zakončena návštěvou u místní indiánské rodiny. Předtím nám místní průvodce, jménem Cézar ukazuje, jak se střílí z indiánské foukačky. Všichni to zkoušíme, ale většinou nám to moc nejde. Na návštěvě pak dostaneme pivo jménem čiča (což je pro nás znalejší provázeno ujištěním, že se nejedná o originální nápoj. Pravou čiču totiž Indiánka připravuje tak, že předžvýká a do lavóru zpět vyplivuje sousta manioku. Za několik dní ten humus zfermentuje a teprve potom se "pivo" podává vzácnějším návštěvám). Na programu je rovněž čokoláda, uvařená z kakaových bobů. Těm se v pralese dobře daří. Čokoládu uvítaly zejména indiánské děti, které dostaly olízat použité nádobí. 

V šest se vracíme do lodge.Večeře se podává v osm .


Čtvrtek 6.2.2014 Výlet do pralesa a šaman

V osm snídáme a v devět odjíždíme na loďkách na vycházku do džungle. Samozřejmě v zapůjčených erárních holínkách. Před cestou, ještě v Čechách, jsme byli dotazováni na velikost nohou, protože Indiáni je mají menší a na někoho by se mohlo gumové obuvi snadno nedostat. Navrhoval jsem vzít si na své pětačtyřicíctky nějaké odpisové botasky z vietnamské tržnice. To mi sice, bylo schváleno, ale pak na mě stejně narvali pro jistotu gumáky.

Vyloďujeme se v nedaleké vesnici Ahuano. Je nám doporučeno nikoho nefotit:  obyvatelé to prý nemají rádi a mačeta je v oblasti Amazonie něco jako spodní prádlo: nikdy ji nikdo neodkládá, pokud ji má. Hlavní důvod obav asi leží ve faktu, že obyvatelé vesnice Ahuano hromadně požívají denaturák a chvílemi prý docela ztrácejí kontakt s realitou. Nejvíc z celé vesnice (spíš tedy shluku polorozpadlých domů a chatrčí) se mi líbil billboard ropné společnosti s nápisem "Ropa Ti přinese štěstí", který byl celý děravý od kamenů. Šutriádou po všem nesympatickém si obyvatelé Ahuana ulevují od strastiplného života ve zdejším slzavém údolí. Je škoda, že jsem měl zrovna nasazený teleobjektiv a billboard se mi do záběru nevešel. Neměli jsme se prý ale v tom místě raději zdržovat ...  

Procházíme vesnicí a pokračujeme po kamenité cestě ještě asi půl hodiny. V holínkách není pochod po kamenité cestě zrovna snadnou záležitostí. Před vstupem do pralesa Cézar dlouze vyřizuje s místními povolení pro vstup na  stezku, potom konečně můžeme pokračovat do zeleného pekla Amazonie. Začínáme v sekundárním pralese. Občas brodíme přes potoky, Cézar vykládá o pralesních rostlinách (stromy drago a ceiba, strom užívaný jako pralesní telefon - mlátí se do kořenů, opičí kartáč, ďáblův penis) i živočiších (mravenci, stonožky, ještěrky).

Dostáváme se i do primárního pralesa. Cesta vede nahoru a dolu. Je to trochu namáhavé a já konstatuju, že v holinkách se zrovna nejlépe nechodí ani po bahně v pralese. Za polovinou cesty dostáváme občerstvení - vodu a sušenky. Cézar to celou cestu táhl na zádech. Pak už jen sestupujeme k řece. Asi v půl druhé odplouváme na nedaleký kamenitý břeh. Tam je připraven pro zájemce primitivní vor. Nasedají čtyři odvážlivci s Cézarem, který bude zjišťovat bezpečnost samozvaných vorařů. To je na řece v Amazonii celkem prozíravé opatření. My ostatní jedeme na motorových kanoích. Alespoň je tam víc místa ! Přistáváme kolem půl třetí, odkládáme věci v chatkách, někdo stíhá i sprchu a jdeme na oběd. Pak máme odpočinek.

V 7 večer přichází šaman Salvátor. Vychází najevo, že Cézar je jeden z jeho synů. Bohužel, žádný ze Salvátorových synů se necítí být povolán k profesi kouzelníka. Šaman asi 15 minut očišťuje Mauricia. Mauricio potom tvrdil, že to bylo "zvláštní". Je to ale trochu maškaráda pro turisty, skutečný očišťovací obřad trvá mnohem déle. Šaman používá zázvor, pálenku a nějaký svazek rostlinného původu, kterým Mauricia, sedícího prozaicky na novinovém papíře, ometal po celém těle. 

Po šamanovi následuje večeře. Večeře jsou tu zásadně vegetariánské, obědy jsou s masem. Dobré je oboje. K jídlu je vždy také polévka, v poledne je taky zmrzlina, po večeři je nějaké ovoce (včera kompot, dnes banán se šlehačkou, čokoládou a kouskem kávové zmrzliny). Kuchař je perfektní a dost se snaží.




Pátek 7.2.2014 Další výlet do pralesa a indiánské tance

Dnes nás čeká další výlet do džungle. Máme trochu průjem, bereme raději Ercefuryl, protože nechceme riskovat náhlou příhodu v pralese mezi havětí. Mě se navíc na naprosto nevhodném místě ("tam, kde záda ztrácejí své slušné jméno") udělala  veliká, tvrdá boule. Myslím si (mylně), že je to hemoroid, v horším případě pak nějaký hmyz, který mi tam usadil masožravou larvu. Rozhodně se na tom blbě sedí. Francicsco to rozhodně popírá: takové potvory tu nemají. Dodatečně jsem si dovodil, že jsem si problém způsobil v Baňos příliš horkými koupelemi ...

Odplouváme před devátou. Dobrovolníci dostali příležitost plout kus zpáteční cesty na pneumatice od traktoru, které za tím účelem vezeme s sebou. Přihlásili se jen tři odvážlivci, respekt před piraňami, odvozený z holowoodských krváků, tu jasně působí. Francisco se diví, proč nejedou ostatní. Ve člunu je s námi dvojice Američanů, která včera dorazila. Ti na pneumatikách rozhodně pojedou !

Plujeme k soutoku s řekou Arajuno a odtud pokračujeme proti jejímu proudu. Řeka vypadá čistší a je i teplejší. Cestou vidíme několik rýžovačů zlata. Taky se mihly nějaké opice. Dnešní vycházka pralesem je kratší a méně náročná než ta včerejší, ale i tady stoupáme a klesáme. César se častěji zastavuje a vypráví o rostlinách (např. samičí strom od ďáblova penisu, liana kurare, různé léčivé rostliny, různé druhy helikonií), mravencích a vosách. Vycházka trvá asi hodinu a půl a končí u řeky. Tam dostáváme občerstvení - vodu a sušenky, tentokrát je Cézar netahal s sebou, nechal je v lodi. Nastupujeme do lodí, někteří na pneumatiky necháme se uášet řekou zpátky k soutoku. Krátce zastavujeme v místě, kde jsme vstupovali do pralesa. Čekáme, až doplavou pneumatikáři a dále už cestujeme všichni na loďkách. Cestou pak na dvou místech zastavujeme a pozorujeme a fotíme opice. Po druhé hodině přistáváme, dostáváme uvítací limetkovou citronádu, odkládáme věci na pokoji a jdeme na oběd. Po obědě vyplňujeme registrační knihu a pak se věnujeme odpočinku.

V 6:30 je brífing, v 7 vystoupení místního dětského indiánského souboru s několikačlenným dospělým doprovodem. Po vystoupení je večeře.




Sobota 8.2.2014 Riobamba

Ráno vracíme holínky, loučíme se s Franciscem a po snídani nakládáme zavazadla na loďky, nastupujeme a odplouváme. Americká dvojice jede s námi. Vysazujeme ji u vesnice Ahuano, jdou na "náš" první výlet do džungle. V přístavu pak na nás čeká José s autobusem. Nakládáme a vyrážíme zpět na Baňos. Kousek před Baňos zastavujeme v restauraci na oběd. Mají tu botanickou zahrádku a krotkého papouška s velkou zálibou v banánech, tak si čekání na objednané jídlo krátíme focením.

Po obědě pokračujeme kolem Baňos u Riobamby. Tam se ubytováváme v hotelu Tren Dorado nedaleko místního nádraží. Vlak tu ale jezdí jen občas. Jdeme na společnou procházku po městě. My pak na závěr kupujeme nějaké pečivo v pekárně. K večeři nám to bude stačit. Máme ještě několik dní staré mandarinky, některé z nich jsou už ale jasně na vyhození. 




Neděle 9.2.2014 Ingapirca, Cuenca

Dnes odjíždíme už v osm, míříme do Cuency. Jedeme přes Cajabambu do La Balbanery, kde zastavujeme u nejstaršího kostela, postaveného Španěly (roku 1534). Pokračujeme pak v cestě kolem Naríz del Diablo. Občas zastavujeme na focení. Větší zastávku děláme v Ingapirca. Tam prohlížíme archeologický areál s ruinami inckých staveb. Prohlídka nám zabírá asi hodinu, pak pokračujeme v cestě do Cuency. Zastávka na oběd nevyšla, hospody byly zavřené. Ubytováváme se v hostelu Macondo. Měl jsem s Mauriciem domluveno, že se zastavíme v Cuence v nějakém zdravotnickém zařízení, aby se na můj sedací problém podívali. Dostávám ale od Petra nějaká léčiva na hemoroidy, tak se rozhoduji, že s návštěvou lékaře raději ještě počkám. Vyrážíme kolem čtvrté na pozdní oběd do jedné z místních restaurací. Po obědě jdeme na krátkou prohlídku města. Je neděle, a tak je většina obchodů, ale i kostelů, zavřena. Na večeři už pak nejdeme.




Pondělí 10.2.2014 N.p. Cajas

Zůstávám dnes na pokoji a čekám, jak se mé problémy vyvinou. Ráno jsem volal známému lékaři do Čech a ten mé problémy na vzdálenost 10 000 km identifikoval jako jasný prdelní vřed. Ani nevím, co to vlastně je, měl jsem se zeptat ! Ale volal jsem ze služebního telefonu a i tak mám obavy, že mě zaměstnavatel po návratu "sejme" za používání služební techniky k soukromým účelům: částka za hovor bude jasně identifikovatelná už svým objemem za mezikontinentální spojení.

Vzápětí jsem se dozvěděl (dalším mezikontinentálním hovorem s někým jiným v Čechách), že někdy se prý tomu musí odpomoct na chirurgii propíchnutím a to dokonce i opakovaně, když se díra zase zatáhne a boule hnisu se vytvoří znovu. Při mých cestovatelských a jiných zdravotnických zážitcích (dokonce ani na vojně v letech 198/1981) jsem přitom tenhle neduh ještě nepotkal ! Přitom podle dalšího doktora (to už po návratu) se to prý na vojně za Komanče "řezalo furt". Pochází to z drobné oděrky kdesi v tom neslušně pojmenovatelném místě, opocení a zapaření. Při zasmrádlém vojenském spodním prádle nic divného ! Vskutku zajímavá zkušenost, o kterou ale asi těžko kdo stojí, zejména takhle v tropech, na drahé dovolené a daleko od evropsky přijatelného lékařského ošetření. Prožívám chmurné hodiny, protože zdravotní pojišťovna, které jsem problém ovšemže vzápětí nahlásil už třetím mezikontinentálním hovorem, se tváří, jako by nejlepším řešením bylo pro mě nasednout na první letadlo do Evropy (samozřejmě že za novou letenku a v první třídě, kde se dá při cestování jakž takž ležet, to vyjde na nějakých 3-5 000 USD). Hromadná letenka na konkrétní stroj v konkrétní den a hodinu nelze prý použít ani s doplatkem. Pojišťovna tvrdí, že případný návrat z Galapág s výjimkou zinkové rakve, mi rozhodně hradit nebude: je to 1000 km od pevniny a na ostrovech jsou jen nouzová zdravotnická zařízení, personál není kvalifikovaný a tak... Tam se dá pouze chcípnout ! Kdyby mi ten první doktor alespoň řekl, že to často i praskne samo a pokud to praskne VEN, tak skoro o nic nejde  ... až zpětně jsem se po návratu dozvěděl, proč se to řeší na chirurgii: někdy se hnis provalí dovnitř a udělá si paralelní kanálek do střeva. Z toho jsou samozřejmě horečky, sepse a tak ...  

Ostatní dnes jedou do n.p. Cajas. V 9 přichází průvodce Diego. Radí všem dokoupit vodu a nějaké sladkosti a zastavuje se proto u nedaleké prodejny u pumpy. Nejspíš s nimi má dohodu... Jede se totiž zase do výšky téměř 4000 m nad mořem a je potřeba víc pít. Vycházka začíná u jezera Toreador. Je dlouhá jen asi 3km, ale trvá to asi 2 hodiny. Diego vykládá o parku a místních rostlinách, všichni fotí. V důsledku toho výprava  nepostupuje moc rychle. Na konci cesty čeká autobus a jede se zpět do hotelu, kde je možno odložit přebytečné věci. Právě jsem byl pryč, protože mě z pokoje nekompromisně vyhnala uklízečka. Teda "vyhnala": tak dlouho postávala ve dveřích, až jsem prostě rezignovaně vypadl. O domluvě nemohla být v mém případě ani moc řeč... Zašel jsem si tedy na oběd a zrovna jsem se vracel do hotelu. Společně tedy jedeme do města na oběd do jedné z restaurací na ulici Larga. Následuje vycházka k řece Tomebamba a návštěva výrobny panama klobouků. Údajně se všechny originální panamáky vyrábějí v Ekvádoru. Pravý panama klobouk prý stojí i stovky dolarů a dá se bez újmy na tvaru protáhnout snubním prstenem ! Ale zkoušejte to, když jste za něj vyhodili tolik peněz ...

Pak jdeme na místní tržiště a následně do katedrály na náměstí Calderon. Po katedrále je rozchod. Večer jdu s Mauriciem zakoupit nějaká další léčiva. Mauricio to ještě konzultuje s nějakým svým bratrancem lékařem. Taky jsem zakoupil nafukovací kruh, na kterém se dá případně sedět. Hemoroid,nebo vřed ! Sedět se nedá ani na jednom !




Úterý 11.2.2014 K moři!

Po aplikaci včera zakoupené masti je mi spíš hůř a domlouvám proto s Mauriciem návštěvu lékaře v Quayaquilu, přes který jedeme. Zastavíme se v soukromé Kennedyho klinice (státní prý nestojí za nic a ještě se tam dlouho čeká). Protože sezení mi dělá problém, jedu vleže na zadních sedačkách.  

Odjíždíme v 8. V Guyaquilu jdeme s Mauriciem kliniku, ostatní na nás čekají v autobuse s běžící klimatizací. Jde to dost rychle. Prý je potřeba počkat. Dostávám troje léky, každý se bere s jinou časovou periodou. Mám se po několika dnech stavit na kontrolu, vřed prý ještě není zralý ani na provalení a píchání by nepomohlo, respektive muselo by se opakovat. A to už je chirurgický zákrok za spoustu dolarů. No jasně, chtějí mě mít z krku a naúčtovat si skoro zadarmo paušál ! Ptají se jen, jestli vím, že mám tlak 170/110 a píchají mi nějakou první pomoc v tom smyslu. Hm, alespoň že sestra na soukromé klinice umí píchat (teda v tom nepřeneseném slova smyslu !) ... 

Za necelou hodinu jedeme dál. Na oběd zastavujeme u lidové vývařovny. Někteří si raději oběd nedávají, vypadá to tu hrozně. Asi tak vypadala za  Komanče zastávka Hořesedly na lince Praha - Karlovy Vary, když tu naráz zastavily 4 autobusy a v hospodě byl jeden stůl pro 20 lidí a na místních záchodcích 2 mušle pro pány. Většinou ale máme dost odvahy dát si i něco echt ekvádorského: zastavují tu totiž i profesionální řidiči dálkových  trucků, to bývá jistá známka kvality jídla. A jiná možnost stejně cestou dlouho nebude...

Jedeme pak až do pěti odpoledne k moři do Ayampe. Ubytování máme v hotelu Finco Punta Ayampe. Část výpravy bydlí v hotelových pokojích a část v cabaních kolem hotelu. My dostáváme cabaňu nejblíže k moři, prý to hlavně pro mne bude nejlepší. Anička má na to jiný názor, má obavy, že budu mít problém vystoupat po schodech do hotelové restaurace na jídlo. Ale nakonec se ukazuje, že to byla pro nás opravdu dobrá volba. Pokoje v hotelu nejsou nic moc a do druhé cabaně by se muselo stoupat po dalších schodech. Po schodech z chatky, po schodech do restaurace a zpátky v obráceném gardu.




Středa 12.2.2014 Ayampe a Agua Blanca

Cestou na snídani fotíme velkého, nepochybně jedovatého pavouka před naším bungalovem. Snídáme v půl deváté. Dopoledne jdeme po pláži na procházku do centra obce. Fotíme prchající malé kraby. Podle Mauricia to prý nejsou krabi, ale nějací jaibos (čti "chaibos"). Ani z několika kilogramů těchto tvorečků by prý nešla obrat slušná porce masa pro jednoho, je to "chodící chitin". Zajímavá praxe, přepočítávat všechno na žrádlo !

V obci potkáváme Jarku s Maruškou a kupujeme si galon vody.  Zpět jdeme společně. Jarka se ale brzy odpojuje, chce si dát v bufetu něco k pití. Protože ale zase fotíme ty "kraby", tak nás Jarka snadno dožene. Pak se jdeme trochu cachtat moři a odtud míříme na oběd do hotelové restaurace. Ve tři hodiny odpoledne odjíždíme k archeologickému nalezišti Aqua Blanca, tedy cosi jako "Bílá voda" (prosím neplést s aférou While water rodiny Clintonovy). Kdysi tady tekla řeka, možná byla plná peřejí a tím se bíle pěnila. Dnes už je vyschlá ...

S místním průvodcem procházíme muzeum. Následuje vycházka po archeologickém areálu. Na závěr je možno se namatlat modrošedým sírovým bahnem a vykoupat se v sirném jezírku (následná sprcha je nezbytná). Prý je to léčivé. Nikomu se ale do toho nechce, mimo jiné taky nikdo nemá s sebou plavky. "Pomazaný" je člověk víc, než Jožin z bažin ! 

Do hotelu se vracíme přes vesnici Puerto Lopez. Dostaneme tam hodinu pauzu na procházku po obchodech. Na to s manželkou moc nejsme, tak fotíme západ slunce. Do hotelu se dostáváme asi v půl osmé rovnou na večeři. 




Čtvrtek 13.2.2014 Odpočinek u moře

Můj problém se moc nelepší, spíš naopak. Pohyb mi dobře nedělá. Snad ta boule aspoň v klidu zraje ! Na snídani se ale do restaurace vyškrábu. Mauricio mi domlouvá v restauraci nějaký led, tak si svůj "problém" budu chladit. V cabani máme i lednici, tak led nějakou dobu i vydrží. Většina výpravy jede jinou pláž (Los Frailes). Prý je tam spousta ptáků a dobrá pláž. V hotelu zůstávám já, Anička a Jarka, ale taky Jarda s Lídou. Já se povaluju v cabani, Anička se koupe v hotelovém bazénku a pak jde do vesnice pro vodu. Tam potkává Jarku a spolu se vracejí do hotelu a odtud zase šup do bazénku. Mě už mezi tím bolest mého oteklého pozadí dost otravuje, tak si beru Aulin a vynechávám místní lék, o kterém si myslím, že je na bolest moc slabý. Zdá se mi, jako by Aulin zabral. Vyhodil mě uklízeč z pokoje, tak jdu směrem k bazénku. Holky se ale právě vracejí. Tak chvíli kecáme. Zatím je cabaňa uklizena, a my se můžeme vrátit a jít na oběd. Po obědě se ukazuje, že hlavní příčinou mé úlevy bylo to, že ten zatracený vřed praskl ven a začal z něj vytékat hnis. Anička si tedy půjčí v restauraci líh a kysličník a snažíme se postižené místo pravidelně čistit. Anička jde ještě jednou do bazénku.

V sedm je brífing a pak večeříme. 




Pátek 14.2.2014 Guayaquil

  V půl deváté odjíždíme do Guyaquilu. Je to dnes výstavné město, dříve bylo celé ze dřeva a proto také opakovaně celé vyhořelo. Rovněž bylo oblíbeným cílem pirátských přepadů, protože je z moře snadno dostupné.

V hotelu Emanuel jsme asi ve půl dvanácté. Dost dlouho hledáme, kde zaparkovat, abychom v hustém provozu vůbec mohli vystoupit, aniž by nás něco přejelo. Náš hotelový pokojík je spíš pro jednoho než pro dva, postel je společná. Na záchodové míse sedící člověk musí vstát a udělat několik úhybných manévrů, aby mohl otevřít dveře a ze stísněného prostoru vůbec vymanévrovat. Postel má umělohmotné matrace, které by bylo nutno polít kyselinou, aby se do nich udělala díra. I kdyby se na nich někdo ... no řekněme že ... potentoval, dá se to spravit pod sprchou a matrace bude zase jako nová ! Je to tedy evidentní hodinový hotel. Jestli bývalý, nebo i současný, nejde říct, provoz v recepci nesledujeme.  

Ve 12 vyrážíme na prohlídku města. Jdeme po ulici 9. října směrem k řece Guayas. Je zde údajně nejvíc nebezpečno z celého Ekvádoru. Končí legrace. Máme instrukci neztrácet se jeden druhému, nenavazovat oční kontakty se všudypřítomnými prodavači vody, loterií, kytek (je právě svátek sv. Valentina), volebními agitátory (blíží se volby). Na břehu řeky stojí velké sousoší generálů Bolívara a San Martína, kteří se kdysi v tomto městě potkali a uvažovali o tom, zda spol budou válčit, nebo se dohodnou. Protože byli oba zednáři, dohodli se po dobrém, že válka se odvolává. Na sousoší prý znalci najdou hned 5 důkazů o zednářství obou vojenských hodnostářů. Mají jimi být postoj, způsob podání rukou a snad i některé ústrojní symboly. Nicméně zednáři prý mají dodnes v Quayaquilu velkou moc zejména ve finanční sféře.

Parkem podél pobřeží míříme napřed k parku leguánů (viz obrázek: leguánů jsou tu stovky, klidně po sobě nechají i šlapat, když člověk není dost opatrný. Hlavně ty potvory dost smrdí !). Pak se vracíme na nábřeží a míříme na opačnou stranu ke kopečku Cerro Santa Ana, což je vlastně původní dřevěné historické centrum města. Obědváme v jedné zdejší restauraci. Marie s Jarkou se oběda neúčastní a věnují se vlastnímu programu. Po obědě pokračujme v cestě na kopec. Aničce se nechce v tropickém vedru stoupat do schodů (je jich přesně 443), tak se vrací do hotelu. Po zdolání kopce jedu s Mauriciem na kontrolu do nejbližší pobočky Kennedyho nemocnice. Prý to vypadá O.K., tak mě zase vyhodí a naúčtují si za to dalších 40 USD za prohlídku a 40 za léky. Prý mám ty komplikované tabletové orgie provozovat dál. 

Vracíme se kolem páté a dostávám od Aničky vynadáno, že jsme s Muriciem nekoupili vatu a líh na čištění mého boláku. Vyrážím na ulici hledat lékárnu. Z první otráveně odejdu, líh distribuují jen v litrovkách a vatu nevedou. Mezitím začne pravý tropický slejvák s pěknou bouřkou, takže promoknu na kůži. Schovávat se není kam, houfy lidi se tísní pod několika římsami (z některých v proudech vody odskakuje omítka !). Už tak hustá doprava v bouřce kolabuje úplně. Kanály nepoberou vodu a na ulici je jí běžně po kotníky !

Mauricio odpoledne sebral autobus a vyrazil na letiště provést rošádu 2 klientů (Petr a Jiřina končí, na Galapágy nepokračují a zítra poletí domů a 2 jiní lidé naopak dnes přilétají. Ti zase jedou JENOM na Galapágy). Rošáda trvala dlouho, v husté dopravě jen tam prý jeli skoro 2 hodiny.  Na večeři nejdeme, dojídáme sušenky a banánové lupínky, báječná dieta ! Potraviny by nám ale mohli na Galapágách zabavit, nic od jídla se tam vozit nesmí. Zkouším zdejší internet.

V 9 je informační schůzka, část výpravy pak pokračuje zábavou a bujarým popíjením.




Nejdřív něco málo o Galapágách

Souostroví je sopečného původu. Nejvyšší bod všech ostrovů leží asi 600 metrů nad mořem. Ostrovy leží na zlomu pevninských ker, v důsledku čehož je sopečná aktivita v oblasti v posledních desítkách miliónů let permanentní. Poloha blízko rovníku,  otáčení planety a další geologické i astrofyzikální vlivy způsobují postupný "rozchod" ostrovů, které se od sebe pomalu vzdalují. Nejstarší ostrovy jsou "odsouvány" geofyzikálními procesy k severu. Vznikají i nové ostrůvky, které rostou sopečnou činností. Kruté a v něčem zase ideální životní podmínky "zavinily" soustředění unikátních rostlinných a zvířecích společenstev. Ostrovy byly objevovány, zapomínány, znovu objevovány někým jiným a nepřesně zanášeny do map pod různými jmény. Skoro každá loď je používala jako zdroj pitné vody a hlavně želvího masa (leguánů a varanů se námořníci spíš báli, nicméně "draky" úspěšně decimovali střelnými zbraněmi). Želvy byly loveny i z rozmaru, či jenom pro samotné krunýře. Když se lidstvo probudilo někdy v 60.letech, zbylo na jednom z ostrovů pouhých 12 želv ... Původně jich na všech ostrovech žilo asi 100 000. Komentáře netřeba. Bohužel, pro Osamělého George (el Solitario George, Olsome George) bylo pozdě: neměl k sobě samičku a po několika vědecky fundovaných pokusech spářit jej s co nejpříbuznější možnou želvicí, opustil toto slzavé údolí v roce 2012. S ním byl do smutně proslulé Bílé knihy vyhynulých druhů zanesen už 4. želví druh. Červená kniha kriticky ohrožených druhů se nadále rozrůstá a to i zde, v srdci jedné z nejpřísněji střežených rezervací na světě. Dalších 12 druhů suchozemských želv je na něm rovněž. 

Američané měli na ostrůvku Baltra, kam se dnes přilétá z pevniny, letiště, odkud kontrolovali asi 1 000 km vzdálený Panamský průplav, aby jím do Tichého oceánu nemohly proniknout nacistické válečné lodě. Po válce se tu ale Amíci usadili jako doma a nenápadně začali na většině ostrovů jednak budovat různá vojenská zařízení a jednak některé malé ostrůvky používali jako cvičné terče při zdokonalování pum a výcviku pilotů. To šlo Ekvádorcům politicky natolik proti srsti, že dali v roce 1946 Američanům z ostrovů bleskový výhost. Po prezidentovi Floresovi, který tento politický akt provedl, je pojmenován jeden z malých zdejších ostrůvků. A US Army skutečně do 48 hodin ostrovy vyklidila. Co se nedalo rozebrat, to se vyhodilo do vzduchu, nebo se to nechalo i stát, například obrovské nádrže na sladkou vodu, které to dodnes rezavějí. Protože ono napojit takových 5 000 žíznivých mariňáků není zase malý logistický úkol !

Další posun nastal začátkem 80,let, kdy devastace ostrovů byla už nepřehlédnutelná: vzácných živočichů, které sem jezdili obdivovat a studovat vědci z celého světa, dramaticky ubývalo, některé druhy zmizely za pár posledních let od války úplně. Tehdy Ekvádorci udělali další krok tím, že na ostrovy poslali svoji armádu s cílem vymlátit pod dozorem vědeckých komisí všechno, co sem nepatřilo. Najmě kočky, psy, králíky a jiné domácí mazlíčky, živící se vejci želv a leguánů. Co nemělo cenu nebo nešlo odchytat, to se na místě postřílelo a spálilo. Je tu zakázána veškerá zemědělská činnost s výjimkou zahrádek starousedlíků, pokud jim pozemky slouží k přímé obživě. Nic se sem nesmí vozit, ani odsud odvážet. Kolem ostrova je vytyčena zóna, kde patrolují vojenské lodě a je totální zákaz rybolovu. Záchranný program dnes běží necelých 30 let. Ostrovy se skutečně začínají váhavě vzpamatovávat (nejzdatnější "chovný" želvák už má asi 1600 potomků, což je číslo v přírodě, známé svojí krutostí, normálně nedosažitelné číslo). 

 

Sobota 15.2.2014 Konečně Galapágy, ostrov Santa Cruz

V půl šesté dáváme do úschovy v hotelu přebytečná zavazadla, se kterými bychom se na Galapágách jen zbytečně tahali. My skládáme dohromady jeden bágl. Fasujeme hnusné snídaňové balíčky. Kromě jiného obsahují nápoj podivné, až peroxidové chuti i vzhledu, Anička si toho lokne a zbytek mi raději nechává. Já můžu i peroxid, ale dobré to fakt není !.

Před šestou odjíždíme na letiště. Silnice jsou po ránu volné, tím pádem trvá cesta jen asi 10 minut. Absolvujeme dlouhou frontu na kontrolu zavazadel a zaplacení odletového poplatku na Galapágy (10 USD). Prý jim nefungují počítače a všechno vypisují ručně. Taky poněkud zmateně přebíháme mezi frontami. Nakonec Mauricio vybere pasy a peníze na poplatek a jde to raději vyřídit hromadně. I tak to trvá dlouho, Mauricio není ani zdaleka sám, kdo takto vyřizuje hromadné vstupy na ostrovy. Nejlepší je výprava asi 60 mladíků a dívek, evidentně celý ročník jedné střední školy. Kontrola zavazadel je už naštěstí rychlejší, jinak by to éro snad ani neodstartovalo. Následuje fronta na palubenky. Ani ta se moc nehýbe než začne fungovat více přepážek. Za bezpečnostní kontrolu se dostáváme až v 8 hodin. Odlet má být v 8:30 z brány 5. Čas odletu se ale mění na 9:45 a brána je nakonec změněna na "trojku". Odlétáme až asi v deset. Před nástupem dostáváme džus v krabičce, asi odškodnění za zpoždění. Nu, bylo by za co !

Na palubě pak máme lehké občerstvení. Letíme Airbusem A320, cesta na ostrov Baltra trvá si hodinu a půl.

Po příletu vyřizujeme vstupní formality a platíme standardní vstupní poplatek 100 USD. Autobus nás veze jen asi 10 minut k přívozu na ostrov Santa Cruz. Přes miniaturní průliv mezi ostrovy by se dalo dohodit kamenem. A když ne dohodit, tak určitě klukovským prakem dostřelit !

Na Santa Cruz nás čeká autobus a místní průvodce Sandro, který nás seznamuje s pravidly pobytu na Galapágách. Většina území je národní park, k jakýmkoli zvířatům se nemáme přibližovat blíž než na metr. Jedeme asi 40 minut do Puerto Ayorado přepychového hotelu  hotelu Ninfa. Jdeme na oběd do restaurace La Chocolate. Tam máme zajištěné obědy a večeře na dobu pobytu na ostrově Santa Cruz. Heslo pro obsluhu je Sandro Checos. Snídaně jsou v hotelové restauraci. Restaurace La Chocolate je od hotelu poměrně daleko, stejně potřebujeme všichni víc pohybu !

Po obědě navštěvujeme stanici Darwin, kde se starají o želvy a leguány. Cestou míjíme strom Manzanillo, který má plody podobné jablkům. Ty jsou pro člověka smrtelně jedovaté (šťáva v jablíčcích obsažená údajně doslova rozleptá vnitřnosti). Želvy je však klidně sežerou a nestane se jim nic, potvorám !

Po návratu ho hotelu se Anička jde vykoupat do miniaturního hotelového bazénku (tak 3 tempa a dost). Já se svými dvěma dírami do zadku raději ještě bazén vynechávám. Voda prý byla hrozně teplá.



Neděle 16.2.2014 Ostrůvek Loberia. Mezi želvami

Vzhledem ke zdejším oslavám nezávislosti musíme poněkud upravit plánovaný program. Měli bychom vidět všechno, ale ve zpřeházeném  pořadí. Po deváté hodině odplouváme malým člunem k ostrůvku Loberia, kde pozorujeme leguány, lachtany a modronohé tereje. Někdo šnorchluje s lachtany. Pak plujeme k žraločímu útesu a pozorujeme zvířectvo. Vystupujeme u mola, jdeme k laguně, ve které mají spát žraloci kladivouni. Žádní tu ale nejsou, prý je tu na ně teď moc teplá voda. Jdeme přes ostrov na pláž Los Perros, kde si právě mořští leguáni zahrabávají  vajíčka do hnízd. Po návratu k lodi plujeme k Las Grietas. Jdeme kus pěšky k laguně brakické vody, ve které je možno se vykoupat. Přístup do vody je poněkud náročnější, Anička raději vše pozoruje shora. Vracíme se pak do přístavu a jdeme na oběd.

Po obědě odpočíváme v hotelu a ve 14:45 odjíždíme busem k jedné zdejší farmě. Jedeme asi 30 minut. Prohlížíme lávový tunel a lávový most. Hledáme želvy a fotíme je. Na závěr dostáváme kafe a vracíme se do hotelu. Po večeři cestou do hotelu nakupujeme pohlednice. Jarka se mocí mermo chce projet dětským vyhlídkovým vláčkem, Marie se uvolila, že teda pojede s ní a bude jí dělat dozor, aby se Jarka neztratila. Nakonec ale obě dámy neměly dost trpělivosti čekat a šly raděj rozumně spát. 




Pondělí 17.2.2014 Ostrov Santa Fé

Dnes snídáme už v půl sedmé. V půl osmé jdeme do přístavu (dle včerejší informace jsme měli odjíždět autobusem od hotelu, ale věci se, jak vidno, mění a my se měníme s nimi) a odplouváme malým gumovým člunem na trochu větší loď. Tou pak plujeme na ostrov Santa Fé. Cesta trvá asi 2 hodiny. Pluje s námi ještě nějaká prý ukrajinská rodinka žijící v USA. Na lodi je dost místa. V důsledku toho se můžeme rozlézt  celkem dle libosti. U ostrova kotvíme a člun nás nadvakrát veze na ostrov. Na pobřeží se povaluje spousta lachtanů (říká se jim tu mořský vlk). Fotíme. Je tu spousta zvědavých mláďat, která se k nám přibližují  víc než je podle předpisů zdrávo. Někteří lachtánci cucají mléko od svých matek. Vůdčí samec to všechno hlídá. Jdeme na krátkou vycházku po ostrově. Dostáváme místního průvodce speciálně pro tento výlet.

Na ostrově rostou vysoké opuncie (lze narazit i na název "stromový kaktus"). Pomalu pod každou z nich se válí nejméně jeden nějaký leguán. Kaktus mívá, jak známo, ostny. Tady pro ně má ještě větší důvod, než kde jinde: obří želvy se dokáží na zadních tlapách postavit a opřené o kmen ožírat jeho mladé výkonky. Proto se taky každý kaktus snaží vyrůst co nejvíc do výšky až tam, kam se želvy nemají šanci dostat.

Pozorujeme i ještěrky a ptactvo. Průvodce stále něco vykládá. To je hezké, ale Mauricio poletuje sem a tam a tím pádem celý výklad rozhodně neslyšíme. Taky pořád něco fotíme, hlavně leguány. Procházka je tedy na těch pár set metrů docela pomalá, zabere skoro hodinu a půl.

Po návratu na pláž zase po skupinkách postupně odplouváme na loď. Většina se pak převléká do plavek a jede šnorchlovat. Na lodi zůstává jen Anička, Marie, Jarka a Mauricio. Marie s Jarkou si jdou zaplavat a mají pak problém se vysápat přes nástupní rampu zpátky na loď. Marii s jejími umělými koleny musí posádka na palubu spíš vytáhnout. Ze šnorchlování se vracíme asi v půl druhé. Hned je servírován oběd a rovnou plujeme zpět, aby se neztrácel čas. Loď se nás zbavuje dále od přístavu, protože moře je neklidné. Je nutno použít větší člun a přeskočit mezi dvěma nestejnoměrně se houpajícími palubami je pro nemehla typu mé ženy a Marie problém. Nakonec je nutno umístit mezi obě lodě přestupní gumový člun.

Po návratu jdu koupit trička do obchodu u Darwinovi stanice. V 7 je brífing a pak jdeme na večeři.

Dětský vláček Jarce zase nevyšel !




Úterý 18.2.2014 Na ostrov Isabela, výlet na koních

Snídáme opět v půl sedmé, hotel opouštíme v 7 hodin a míříme do přístavu. V recepci je možno odložit případné přebytečné věci. Této možnosti nevyužíváme, nemáme co odkládat. V přístavu jsou zrovna slavnostně vztyčovány vlajky za účasti vojska. Patrně součást oficiální oslavy dne samostatnosti. Čekáme ve frontě na člun, který nás odveze na rychlou loď na ostrov Isabela. Tady nám zapečetí zavazadla po dosti formální zběžné kontrole jejich obsahu. Mezi ostrovy se nesmějí převážet zejména zemědělské produkty. Loď je menší než ta včerejší, výměnou za to má být alespoň rychlejší. Nacpali nás sem ale moc, každý je rád, že někde sedí. Cesta trvá téměř 3 hodiny. Konstatujeme, že vzít si Torecan nebo Kinedril proti mořské nemoci nebyl úplně scestný nápad. V zájmu lepšího vyvážení lodi nás posádka distribuuje: 4 pasažéři musí na horní palubu, ostatní jsou rozesazeni dole, a to buď venku na palubě nebo v kabině. Nejlíp jsou na tom ti čtyři nahoře, mají nejlepší výhled a nenudí se tolik, jako my ostatní. Zase tam ale dost foukalo.

V cíli vystupujeme zase do člunu, který nás postupně odvozí na břeh u Puerto Villamil. V přístavu se doslova všude povalují lachtani. Jsou na všech kotvících lodích, na molech i na lavičkách v přístavu. Taky se tu producírují leguáni. Nasedáme do podivného vozidla (náklaďák upravený pro dopravu turistů), které vypadá jako safari autobus z padesátých let a jedeme do nedalekého hotelu Wooden House.

Pokoje ještě nejsou připraveny, zavazadla proto musíme nechat válet se u recepce. Bereme jen věci na výlet na koních do kráteru Sierra Negra. Anička s Jarkou na koně rozhodně nechtějí, pojedou se s námi jenom podívat na hrdinný start. Zatímco v přístavu sice svítí sluníčko, ale cestou do místních hor vjíždíme do mlhy a deště. Nahoře je mlha téměř neprůhledná. Počasí způsobí prudší diskusi, místní průvodci snad věděli, jak je nahoře. Mohli jsme se lépe obléct. Na druhou stranu, cynici mezi námi konstatují, že za 2 hodiny v sedle člověk promokne, ať má na sobě co chce. A když nepromokne, propotí to hrůzou z koně, který si dělá doslova co chce ! Fasujeme obědové balíčky a rovnou se do nich pustíme, třeba se počasí zlepší ! A koně na nás už čekají.

Jedeme ke kráteru jedné z největších (snad třetí v pořadí) sopek na světě. Po kráteru pak už naštěstí chodíme pěšky. V chůzi po sopečném tufu se mi podařilo zakopnout a upadnout, sedřel jsem si ale jen trochu kůže z dlaní. Anička s Jarkou odjely zpět do hotelu a odpočívají. My ostatní se vracíme kolem páté. Cestou zpět jsme zastavili u jezírka s plameňáky. Byli ale dost daleko a slušné fotky.

V 7 je brífing následovaný večeří.




Středa 19.2.2014 Kolem Puerto Villamil

Opět je brzká snídaně, potože už v 7:45 odcházíme do přístavu a v 8 nasedáme na loďku. Jedeme pozorovat život na okolních skaliskách. Všude se povalují lachtani a leguáni, objevíme i několik tučňáků. Pak jsou tu samozřejmě pelikáni, modronozí tereji, pár fregatek, najde se i nějaká želva. Zastavujeme u leguáního ostrůvku Tintoreras. Je tu doslova přeleguánováno. Leguáni zrovna hnízdí. To znamená, že si buď vyhrabávají hnizda nebo už hlídají snůšku. Sem tam se objevují už i čerstvě vylíhlí miniaturní leguánci. Opatrně mezi tou sběří procházíme, nebyl by problém na některou tu potvoru šlápnout !

V místní laguně zase mají spát žraloci. Tady dokonce dva opravdu jsou. Na focení to ale stejně moc není, protože jsou schovaní pod skalou. Neradi bychom k nim spadli. Sice by asi nehrozilo sežrání, na to jsou žraloci moc malí, ale foťák by ten pád do hlubin odnesl určitě ! Hrozně rychle se střídáme na jediném místě, odkud by se spící žraločci dali vyfotit, výsledky jsou ale bídné.

Vracíme se zpět na Isabelu na místo, vhodné ke šnorchlování. Při vstupu do vody nás okusují malé rybky, které to tu asi hlídají. Anička si prozíravě vzala boty do vody, tak si na ni žravé rybičky nepřijdou. Většinou šnorchlujeme, některé ženské se jen trochu koupou. Mauricio raději ten mumraj sleduje ze břehu. Prý nemá rád mořskou vodu. Spíš ale hlídá, kdo se začne topit jako první. Pěšky pokračujeme na místo, kde se dá lépe plavat. Někdo se chce ale před obědem vrátit do hotelu. Domlouváme se tedy, že odvoz na oběd do jedné zdejší restaurace bude ve 12 hodin od hotelu.

Po obědě se vracíme do hotelu a odpočíváme. V půl třetí jedeme na prohlídku okolí Puerto Villamil. První zastávka je u Zdi slz, postavenou těmi nejprimitivnějšími prostředky (to jest holýma rukama) z lávových kamenů. Vězni je museli tahat v rukou z celého ostrova. To bylo tak: když Američané dostali padáka z ostrovů, vláda Ekvádoru vyplnila vzniklé vakuum tak, že sem nastěhovala 30 vojáků a věznici podle hesla, že kde je kriminál, tam je i civilizace. Vězni byli prý převážně těžcí zločinci, ale už tehdy prý mezi nimi bylo i několik "politických". To, co se na ostrově mělo odehrávat, je bohužel podstatně horší, než co ukazuje Rigbyho film Pahorek se Seanem Connerym. Zeď, která neměla vůbec žádný strategický, hospodářský, či jiný smysl, postupně rostla otrockou prací. Kameny byly ukládány na zeď. Dozorující vojáci, frustrovaní jednak přesilou vězňů a jednak nudným úkolem, si na svých svěřencích vybíjeli nejnižší pudy. Lékařská péče neexistovala, cílem bylo vězně prostě nechat vymřít ! Zmíněná Zeď  slz má v základně nějakých 15 metrů šířky a směrem nahoru se zužuje. Dlouhá je jen asi 150 metrů. Nakonec se podařilo 4 vězňům uprchnout. Dva z uprchlíků útěk přežili a byli zachránění kolem plujícími nákladními loděmi. Zpráva o vězeňském pekle se konečně provalila, což už nešlo ignorovat. Přijela obvyklá uklízecí komise a vězeňskou kolonii zrušila. Jeden z těch 2 vězňů dodnes žije na kopci nad zdí a odmítá jakoukoli lidskou návštěvu. Celé dny se jen shora dívá na tu zeď ... ! 

Pak pokračujeme na vyhlídku Cerro Orchilla, k lávovému tunelu, mangrovům a do chovné želví stanice. Na závěr ještě pozorujeme plameňáky. Pak máme rozchod, takže se ještě trochu projdeme a do hotelu se vracíme pěšky.

Večer je jako obvykle brífing následovaný večeří.




Čtvrtek 20.2.2014 Zpátky na Santa Cruz, Tortuga Bay

Dnes vstáváme opravdu brzo. Už v pět, k snídani dostáváme jen sušenky a čaj. Před přídělem tohoto skrovného pokrmu jsou nám rozdány a bleskově zase vybrány dotazníky spokojenosti s ubytováním. Děláme si z toho srandu, protože tu jednu šušu by asi v dotazníku peprně okomentoval. Důvod by asi prozaický: na ostrovech nejsou zvyklí vstávat v nekřesťanskou dobu a byl asi dost velký problém sehnat tu jednu paní do kuchyně, aby nám nalila ten čaj.

Pro jistotu si zase bereme prášky proti mořské nemoci. Jedeme totiž zpět na ostrov Santa Cruz. Anička věnuje jeden protiblicí prášek Jarce, které na cestě sem nebylo úplně "akorát". V 5:30 sjedeme obvyklým vehiklem do přístavu. Musíme totiž chytit jeden z ranních spojů. Po standardní formální kontrole zavazadel nastupujeme už jak staří ostrovní vlci do malého člunu, který nás veze na větší loď. Loď je trochu jiná než ta, kterou jsme jeli sem. Nasoukali sem dost lidí, jen tak tak vejdeme. Loď ale jede rychleji než při cestě tam ... a úměrně rychlosti ovšem na vlnách i víc hází. Na Santa Cruz jsme za necelé 2 hodiny. Ubytováváme se opět v hotelu Ninfa. Pokoje ještě nejsou připravené a zrovna odjíždí velká organizovaná skupina.  Musíme čekat, až naši předchůdci vypadnou ! Naházíme proto zavazadla do recepce a jdeme do Tortuga Bay, kde má být koupání a mořské kajaky.

Cesta vede do kopce ke vstupní bráně a pak po celkem pohodlné cestě až na pláž. Je úmorné vedro. Po pláži pak pokračujeme až ke chráněné zátoce. Cestou fotíme leguány, kteří se tu vyhřívají. Zátoka je klidná, bez vln. Je tu ale mělko, respektive člověk se musí dost daleko brodit, než se mu voda dostane alespoň nad kolena. Na plavání to tedy moc není. Kajaky se smí jezdit jen po zátoce. Aničce se do kajaku nechce, tak si udělám háčka z Marie, která to naopak zkusit chce, když už má tu příležitost. Prý mi věří, že budu loď řídit líp, než svého koně na sopce. Koušou tu nějací hmyzáci, havěť, nepochybně zkřížená z ováda a komára. Kousance rozhodně bolí ! Takže se dnes někdo projel na kajaku, jiný se pokusil si zaplavat si v mělké vodě.

Postupně individuálně odcházíme a vracíme se do hotelu, kde vyzvedáváme batohy a klíče od pokojů. Pokoje stále nejsou uklizené, tak do nich zavazadla jen šoupneme a jdeme na oběd, obligátně do restaurace La Chocolate. Odpoledne už jen odpočíváme v hotelu a koupeme se v hotelovém bazénku. Vyfasovali jsme lepší pokoj než minule, je to skoro luxus ! Venku probíhá závěrečný předvolební mejdan. V neděli se totiž volí do místní samosprávy a právě dnes končí volební kampaň. Cestou na večeři a z večeře pozorujeme předvolební průvody. Účastníci vyluzují kravál, pomalu se posunující auta všeho druhu troubí a snaží se upozornit na transparenty a plakáty na svých karoseriích a korbách. Není nic mimořádného spatřit v průvodu náklaďáky, bagry a buldozery, ověšené lidmi. Účastní se i nejmenší děti, které by doma neměl patrně kdo hlídat. Muchas gracias za úplatky, seňor prezidente ! (Po návratu domů jsme se informovali, že podle předpokladu to "seňor prezidente" projel ve velkých městech, takže jeho sen o doživotním prezidentství se mu úspěšně vzdaluje).

Hudební program je naplánován skoro do půlnoci. To už ale naštěstí zaspíme. Stačilo zavřít dveře od koupelny, jejíž okno vede před dvůr na náměstí ke řvoucím hordám příznivců asi dvou desítek partají.




Pátek 21.2.2014 Zase na pevnině, Guayaquil

Odjíždíme v 8:30 z hotelu, neboť náš pobyt na Galapágách se nachýlil. Míříme tedy do přístavu, cestou jen krátce zastavujeme u vyhlídky na Los Gemelos, což jsou dva rozpadlé krátery velmi starých sopek, porostlé hustou vegetací.

Přeplouváme na ostrov Baltra a jedeme známou cestou místním pendlbusem na letiště, kde čekáme na odlet. Startujeme ve 12:30 Airbusem A320 společnosti Tame. V Quyaquilu přistáváme v 15 hodin místního času (+1h). Minibus nás veze zase do hodinového hotelu Emanuel. Řidič nám chtěl na letišti udělat pomyšlení a zastavil na zakázaném místě. Okamžitě za to vyfasoval pokutu a je s ním sepsán jakýsi protokol. Mává nad tím fanfarónsky rukou.

Cestou nás řidič upozorňuje, že kvůli nedělním volbám je ode dnešní půlnoci zákaz prodeje alkoholu, prý se máme předzásobit. Později se ukazuje, že se v tom sám asi nevyzná, maje zásoby chlastu v ledničce už dávno: zákaz totiž platí už od MINULÉ půlnoci. Dnes už se už nedá  koupit ani pivo. Po ubytování si vyzvedáváme uložené věci a rozcházíme se. Tentokrát na nás vyšel o něco lepší pokoj než minule.

Kolem páté vyrážíme individuálně do města na večeři. Stejně jako při poslední společné vycházce jdeme raději známou ulicí 9. října. Cestou Anička kupuje v supermarketu něco k snídani. Součástí zdejšího ubytování totiž není ani snídaně a nám se nechce zítra ráno nic shánět. Mě to supermarketu neustili, protože jsem odmítl sundat batoh s fotoaparátem a nechat ho v otevřené skříňce, byť i pod dohledem policity. Přebírám tedy manželčin foťák a čekám venku. Čekám dost dloiuho, uvnitř asi nebyla úplně jednoduchá orientace, pokud chtěl kupují vypadnout přibližně tím směrem, kterým do obchodu vstoupil.

Do místní restaurace se neodvažujeme, večeříme nakonec raději v KFC. V 7 hodin máme v hotelu poslední, totiž předodletový brífing. Hotel musíme zítra opustit do 12:00. Domlouváme proto odjezd na 11:30 se sbalenými zavazadly. Pojedeme do jednoho zdejšího nákupního střediska, kde strávíme několik hodin a kolem čtvrté odtud vyrazíme rovnou na letiště. Zavazadla nám v minibusu zatím pohlídá řidič s pomocníkem. Nakupovači mezi námi si to jistě užijou, i když těm se plánovaný čas zdá vždycky krátký. Je to ale kompromis, nám ostatním to zase připadá zbytečně moc.




 

Sobota 22.2.2014 Odlet


Snídáme včera nakoupené zásoby. Jdu chvíli na internet a v 9 hodin jdeme na krátkou procházku ulicí 9. října opačným směrem než včera. Zastavujeme se malém muzeu Pressly Nortona. Jsme tu jediní návštěvníci. Personálu je tu rozhodně víc, než zájemců o kulturu. Ostraha nás vítá velmi slušně, skoro s úctou. Asi sem moc lid nechodí, i když je to zadarmo ... 

V muzeu mají archeologické vykopávky, hlavně keramiku. Po rezignaci na kulturu minulých časů se ještě chvíli procházíme, ale je už docela vedro, tak se vracíme do hotelu a válíme se před odjezdem. V 11:30 odjíždíme do shopping centra. No, nic moc ! Couráme po obchodech, ve kterých nemáme chuť nic kupovat, případně i za co kupovat. V jedné z restaurací střediska, kolem kterých jsme zvědavě několikrát kroužili, dlouze poobědváme a na závěr oběda se stavíme na kafe v jedné zdejší kavárně, i když jsme normálně jen velmi sváteční kafaři. Jenže co s časem, že ?

Ve čtyři odjíždíme na letiště, čekáme než otevřou odbavovací přepážky. Tím vytvoříme základ fronty, která se dostane nejdřív na řadu. Po odbavení se loučíme s Mauriciem, který letí do Quita povinně volit, aby neztratil občanská práva (a taky ušetřil za pokutu)! Máme letět z brány 7, postupně ji ale mění na bránu 6 a nakonec 5. Několik lidí (včetně několika z nás) je postupně vyzváno, aby se dostavili k bráně 5. Vedou je pak k zavazadlům, která musí vybalit. Asi se v nich něco nelíbilo, nejspíš kokain ! Z toho, že nebyli odvedeni v poutech soudíme, že se asi jednalo o práškový cukr. Opakovaně vyzývají nějakého Alexe, aby se dostavil. Asi ale bez úspěchu. Možná v zavazadle opravdu něco nesprávného měl a raději se prozíravě zdekoval. Pro narkomafii je jedna propadlá letenka žádná letenka. Odlétáme ale včas.

Letíme s KLM Boeingem 777-200. Dostáváme obvyklé letecké občerstvení, pospáváme, sledujeme filmy. 




Neděle 23.2.2014 Návrat

V Amsterodamu přistáváme ve 13:30 místního času (+6 hodin). Procházíme kontrolami k bráně B20 a čekáme na odlet. Startujeme 16:20 letadlem E 190 s KLM do Prahy. Na Ruzyni se loučíme, všechna zavazadla kupodivu dorazila. Jedeme MHD domů. Zase jednou je konec dovolené ... a skoro celý pracovní rok před námi !






Příloha - více fotek

Fotky ve větším množství a rozměru najdete na adrese:

Foto Ekvador a Galapágy 2014



Aktualizováno 19. 5. 2014