A u s t r á l i e

                1  9  9  9

 

            ”V Austrálii jsou jen 3 roční období: buďto prší, nebo je sucho, nebo hoří”

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sestaveno z materiálů CK Adventura pro klienty a vlastních komentářů


 

 

 


Trasa zájezdu

    

     Sydney  ·  Blue Mountains NP  ·  Myall Lakes NP  ·  Dorrigo NP  ·  Cathedral Rock NP  ·  Gibraltar Range NP  ·  Washpool NP  ·  Surfers Paradise  ·  Lamington NP  ·  Carnarvon NP  ·  Eungella NP  ·  Ingham  ·  Lumholz NP - Wallaman falls  ·  Cardwell  ·  Hinchinbrook Island NP  ·  Bellenden Ker NP  ·  Atherton Tableland NP  ·  Great Barrier Reef NP  ·  Daintree NP  ·  Cairns  ·  Alice Springs  · Uluru Kata-Tjuta NP  ·  Watarrka NP  ·  West MacDonnell Ranges NP

 

 

 

 

 

 

    Austrálie je nejmenším z kontinentů. Rozkládá se na jižní polokouli mezi 10°41´ a  43°40´ stupněm jižní šířky a 113°9´ a 153°39´ stupněm východní délky. Nejsevernější části kontinentu leží zhruba ve stejných zeměpisných šířkách jako např. Angola, Zambie nebo Bolívie. Jižní části pak na úrovni jižní Chile a jižní Argentiny.

    Podle posledních výzkumů člověk do Austrálie přišel minimálně před 40 000 - 60 000, možná ještě dříve. Jeho původ z jihovýchodní Asie se zdá být pro vědu již nesporný.  Co však příliš jasné není, je otázka zařazení australských jazyků. Odhaduje se, že Austrálii před příchodem bělochů obývalo asi 300 000 obyvatel, kteří žili v rodinách a rodinných společenstvech, sdružených v kmeny. Ty se však pravděpodobně scházely pouze u příležitosti rokování o důležitých věcech, oslavách, iniciačních obřadech apod. Kmenů bylo v Austrálii asi 600 a jejich příslušníci hovořili celkem asi 200 jazyky.

 

 

 


 

 

O B S A H

 

Austrálie

ZÁKLADNÍ  INFORMACE
    Správní členění
    Zeměpisné údaje
    Geologie
    Klima
    Flora
    Fauna
    Objevování Austrálie
    Kolonizace kontinentu
PROMÁČENÉ   ZÁPADNÍ   POBŘEŽÍ  KONTINENTU
    Čtvrtek, 4.11.1999, odlet
    Pátek, 5.11.1999, přílet
    Sobota, 6.11.1999, Sydney
    Neděle, 7.11.1999, Modré hory
    Pondělí, 8.11.1999, Modré hory
    Úterý, 9.11.1999, Myall Lakes
    Středa, 10.11.1999, Dorrigo
    Čtvrtek, 11.11.1999, Cathedral Rock
    Pátek, 12.11.1999, Gibraltar Range a Washpool
    Sobota, 13.11.1999, Surfers Paradise
    Neděle, 14.11.1999, Surfers Paradise II
    Pondělí, 15.11.1999, Lamington
    Úterý, 16.11.1999, Popravčí linka v Dalby
    Středa, 17.11.1999, Cesta do Carnarvonu
    Čtvrtek, 18.11.1999, Kaňon Carnarvon
    Pátek, 19.11.1999, Přejezd do Eungelly
    Sobota, 20.11.1999, Eungella
    Neděle, 21.11.1999, Ingham
    Pondělí, 22.11.1999, Wallaman Falls a Cardwell
    Úterý, 23.11.1999, Vylodění na Hinchinbrooku
    Středa, 24.11.1999, Druhý den na Hinchinbrooku
    Čtvrtek, 25.11.1999, Třetí den na Hinchinbrooku: pohodička
    Pátek, 26.11.1999, Přejídací rozloučení s Hinchinbrookem
    Sobota, 27.11.1999.  Přesun do Cairns
    Neděle, 28.11.1999, Cairns
    Pondělí, 29.11.1999, Velká korálová bariéra
CENTRÁLNÍ  AUSTRÁLIE
    Úterý, 30.11.1999, Odlet do Alice Springs
    Středa, 1.12.1999, Cesta k Ayers Rock
    Čtvrtek, 2.12.1999, Výstup na Ayers Rock a cesta kolem něj
    Pátek, 3.12.1999, Olgas
    Sobota, 4.12.1999, Kings Canyon
    Neděle, 5.12.1999, Ormiston Gorge
    Pondělí, 6.12.1999, Odlet z Cairns do Singapore
    Úterý, 7.12.1999, Odlet ze Singapore do Londýna a Prahy

 

 

ZÁKLADNÍ  INFORMACE

Správní členění

Australský svaz je federací šesti států a dvou teritorií. Nový Jižní Wales, Queensland, Victoria, Jižní Austrálie, Západní Austrálie, Tasmánie, Severní Teritorium a Teritorium hlavního města. Hlavním městem Australského svazu je Canberra. Státním zřízením je parlamentní federativní monarchie (Austrálie je členem britského společenství národů - Commonwealth), jehož formální hlavou je britská královna zastoupená generálním guvernérem a státními guvernéry v jednotlivých státech. Toto uspořádání je víceméně formální, neboť Australský svaz má v rámci společenství národů plnou autonomii. Parlamentní uspořádání vychází z Britského modelu a rovněž státní a federální struktury jsou velmi podobné. Parlament se skládá ze Senátu (horní komora) a sněmovny reprezentantů (dolní komora). Dolní komora má 147 členů. Zastoupení je podle poměrného systému založeného na populaci v jednotlivých státech. V senátu je po 12 členech z každého státu a po dvou z obou teritorií.

Austrálie má 17,9 milionů obyvatel, hustota osídlení, 2 obyv./km2, je velmi nerovnoměrná, soustředěná především na jihovýchod kontinentu a do velkých měst. Měnou je australský dolar. Obyvatelstvo tvoří z 95% běloši (ze všech bývalých britských kolonií je nejvyšší procento bělochů britského původu), 2% původní obyvatelstvo, 2% Asiaté. Úředním jazykem je angličtina. 73% obyvatelstva se hlásí ke křesťanství, z toho 26% je katolíků, 24% anglikánů 8% unitářů, a zbytek jsou různé protestantské denominace.

 

 

Zeměpisné údaje

Austrálie má rozlohu 7 682 300 km2 (tento údaj se může lišit, podle použitého zdroje), což asi rozloha Spojených států bez Aljašky a Havajských ostrovů, nebo rozlohy Evropy. Na rozloze světové souše se kontinent podílí 5%. Nejdelší, východozápadní, osa kontinentu měří asi 3 800 km. Od severu k jihu, tedy od mysu York na stejnojmenném poloostrově k nejjižnějšímu místu australské pevniny k Wilson´s Promontory je to asi 3 300 km. Australské pobřeží není příliš členité. Na severu najdeme dva velké poloostrovy York a Arnhemskou zemi, oddělené od sebe Carpentarským zálivem. Od nejbližšího souseda, Nové Guinei jí odděluje Torresův průliv a celé severní pobřeží je od západu k východu omýváno třemi tropickými moři, Timorským, Arafurským a Korálovým. To pokračuje podél severovýchodního pobřeží, kde se táhne v délce 2 000 km velký bariérový útes. Jihovýchodní pobřeží je omýváno mořem Tasmanovým. Obě posledně jmenovaná moře patří k soustavě Tichého oceánu. Na jihu najdeme jednak ostrov Tasmánii, oddělený od pevniny Bassovým průlivem a velký Australský záliv, kde je předěl mezi Tichým a Indickým oceánem, který obklopuje Austrálii z jihozápadu, západu a severozápadu.

     Geograficky se dá kontinent rozdělit do několika celků, jejichž rozdělení je podmíněno či definováno jednak geologickým vývojem, se kterým souvisí i vývoj říční sítě a rozdělení srážek, dále pak zeměpisnou šířkou, resp. vzdáleností od rovníku.

     Prvním celkem je Velké předělové pohoří, lemující v délce více než 3 500 km celé východní pobřeží. Zde leží také nejvyšší hora Austrálie Mt. Kosciusko 2 230m n m.. m. Toto pohoří, které spadá prudce k Tichému oceánu a poměrně pozvolně do vnitrozemí, zachycuje převážnou většinu srážek, které přinášejí pasátové větry vanoucí od jihovýchodu. Jihovýchodní svahy mají roční průměr srážek okolo 3 000 mm, západní pak pouze 500 - 750 mm. Celá oblast má tedy dostatek vláhy a vyvinuly se zde pásma lesů, většinou eukalyptových. Severní a severovýchodní část leží navíc v oblasti severozápadního monzunu, který zde vane od prosince do února a přináší od prosince do března hojné srážky. Od obratníku kozoroha na sever nalezneme na svazích Velkého předělového pohoří tropický deštný prales. Pouze na jihu při hranicích mezi Novým Jižním Walesem a Victorií je pohoří natolik vysoké a dostatečně vzdálené od rovníku, že zde v zimních měsících, červenci a srpnu leží sníh.


 

 

     K západním svahům Velkého předělového pohoří přiléhá další oblast, a sice oblast středoaustralských nížin, kde s vyjímkou nejsevernějších poloh ovlivněných monzunem, převládá pásmo stepí a savan. Je to oblast středního množství vláhy. Vegetace je ovlivněna nepravidelnými srážkami a je tvořena především porosty různých trav a v blízkosti toků najdeme eukalypty. Pásmo savan a stepí přechází směrem na západ do semiaridní a  aridní oblasti, která je největším celkem. Zabírá celou střední a většinu západní i jižní Austrálie. Vyjímkou je pouze jihozápadní oblast, která je díky vyššímu srážkovému průměru odlišná. Aridní a semiaridní oblast  je téměř neobyvatelná. Představují ji polopouště a pouště, bezodtoké pánve a slaná jezera. Posledním celkem je hornatá a vlhká Tasmánie, která je svým charakterem odlišná od ostatních území.

     Říční síť je velmi řídká a nepravidelná. Nedostatek vláhy udělal z Austrálie pevninu nejchudší na povrchovou vodu. Je však nejbohatší na vodu artéskou. Charakteristickým rysem je fakt, že více než polovina pevniny je bez odtoku do moře a má jen periodické toky s vodou pouze v období dešťů a krátce po něm nebo epizodické toky s vodou po nepravidelných lijácích obvykle jednou za několik let. Rozsáhlé pouštní oblasti nemají toky vůbec.

     Síť stálých a periodických toků zrcadlí rozšíření pravidelných atmosférických srážek. Stálé řeky jsou na východě a jihovýchodě země, na Tasmánii a v jihozápadním cípu. Periodické pak hlavně na severu a západě pevniny. Největší říční soustavou je Murray - Darling. Murray je nejvodnatější a Darling nejdelší (2 450 km). Společný tok má 3 500 km.

     Přes značnou velikost je povrch Austrálie jednoduchý a prozrazuje značné geologické stáří.  Austrálie je v podstatě tabulí, na východě prohnutou do rozsáhlých, ale mělkých pánví. Ty jsou na svém východním okraji lemovány dlouhým, ale nízkým pohořím, v němž jen několik vrcholů překračuje 2 000 m nadmořské výšky, ale i terénů od 1 500 do 2 000 m je málo. Ve vnitrozemí této středohorské výšky dosahují jen nejvyšší vrcholky dvou malých pohoří MacDonnell Range a Musgraves Range. Průměrná výška povrchu je 270 m, což je nejméně ze všech kontinentů (Evropa má průměr 330 m).

 

 

 

Geologie

Základní geologie kontinentu je poměrně jednoduchá, skládá se z pouhých 3 částí.  Jsou to

·         západoaustralská tabule,

·         středoaustralské nížiny,

·         východoaustralské pohoří.

Austrálie se oddělila v průběhu druhohor od kontinentu Gondwana, jedné z částí původního prakontinentu Pangea. Geologicky nejstarší je oblast západoaustralská tabule, která tvoří základ kontinentu. Ještě před rozpadem Gondwany byla během tzv. kaledonského vrásnění počátkem prvohor vyvrásněna oblast Arnhemské země,  během Variského vrásnění koncem prvohor byl vyklenut a mírně zvrásněn východní okraj kontinentu. Během prvohor a druhohor moře postupně zalilo různé oblasti kontinentu a zanechalo zde mocné vrstvy usazenin. K transgresi (poslednímu zalití mořem) došlo ve třetihorách. Asi uprostřed třetihor, v miocénu, byl celý povrch kontinentu rovinou, z níž vyčnívaly větší či menší zbytky starších, vyšších povrchů. V třetihorách došlo zvláště v oblasti východoaustralského pohoří k rozlámání pevniny do soustavy četných ker, z nichž některé poklesly, některé byly vyzdviženy a daly tak vzniknout Velkému předělovému pohoří. Také západoaustralská tabule byla o něco vyzdvižena, naproti tomu kry středoaustralských nížin poněkud poklesly. Podél zlomů došlo k výlevům vulkanických hornin, zvláště čedičů, které mnohdy pokryly celé kry. Toto vyzdvižení východní a západní části kontinentu znamenalo zmlazení terénu, a zvýšení erozní činnosti řek. Poslední výrazná modelace terénu během střídání dob ledových a meziledových, která výrazně ovlivnila charakter terénu např. v Evropě, se v Austrálii projevila jen velmi omezeně v nejvyšších horských polohách australských Alp a na Tasmánii.

    


 

 

Klima

Obecně se dá říci, že Austrálie je kontinentem teplým a suchým. Neplatí to sice doslova pro celé území, ale žádná pevnina nemá tak velkou část povrch pokrytou polopouštěmi a pouštěmi. Tento fakt sehrál roli v tom, že Holanďané, kteří znali Austrálii téměř 200 let před tím, než ji pro Británii objevil Cook, o ni nejevili zájem. Vyšší srážky má pouze sever kontinentu, který je pod vlivem severozápadního monzunu, který přináší vysoké letní srážky a dochází zde tak ke střídání období sucha s obdobím dešťů, dále východní návětrné svahy Velkého předělového pohoří, kam přinášejí vláhu stabilní jihovýchodní pasátové větry, Tasmánie a jihovýchodní cíp kontinentu jižně od města Perth. Průměrné teploty v lednu se pohybují v Sydney okolo 21°C, v Cairns okolo 26,6° a v centru Austrálie v okolí Alice Springs kolem 29,4°. V červenci se v těchto místech pohybují průměrné teploty kolem 10°C, 18,3°C resp. 12,8°C.

 

 

 

Flora

Od druhohor, kdy se Austrálie oddělila od ostatních kontinentů, došlo k vytvoření velmi rázovité, od ostatních kontinentů zcela odlišné flory a fauny  Květena má asi 12 000 druhů cévnatých rostlin a je vlivem dlouhé izolace velmi specializovaná a bohatá na endemické formy, tj. rody a druhy, které se nevyskytují jinde na světě. Například  ze 1 400 rodů cévnatých rostlin rozšířených v Austrálii je více než 400 endemických. Mezi charakteristické australské čeledi patří přesličníkovité (Casuarinaceae), Proteaceae se 750 druhy z nich pak zejména Grevillea, Banksia a Hakea. Z dalších čeledí jsou to myrtovité (Myrtaceae) asi 800 druhů především blahovičníků, rosnatkovité (Droseraceae) ty jsou zde zastoupeny více než 50 druhy oproti 3 v Evropě. Přes toto velké množství forem má většina australských krajin monotónní charakter. Nejnápadnějším příkladem jsou dva rody blahovičník (Eucalyptus) a kapinice (Acacia). První má asi 600 druhů (na celém ostatním světě jen 7 !) a druhý více než 400. S blahovičníky a akáciemi se lze setkat na každém kroku.  Z dalších pozoruhodných stromů je třeba jmenovat žlutokap a lahvový strom. Žlutokap (Xanthorrhoea), australsky Grass-tree je z čeledi liliovitých, má nízký (max. 6 – 9 m) kmen, na jehož konci sedí hustý chomáč dlouhých čárkovitých listů. Lahvový strom (Brachychiton rupestre), Bottle-tree z čeledi kolovitých má zduřelý peň ve tvaru lahve, který je zásobárnou vody. V tropických příbřežních oblastech, především pak na ostrově Hinchinbrook se setkáte s bohatými mangrovovými porosty. Mangrovy, čeleď Rhizoporaceae jsou zastoupeny mnoha rody a druhy. V tropickém deštném lese zase narazíte na jehličnaté araukárie, několik druhů palem, cedry, ale také např. na stromovou kopřivu (Laportea gigas), dorůstající až 40m, jejíž dírkované široké listy při doteku silně pálí a způsobují až několik týdnů trvající otoky. Na závěr se ještě musím zmínit o jedné raritě, se kterou se setkáte v parcích např. i v Sydney, a tou je jehličnatý blahočet (Araukaria excelsa), který je domovem pouze na ostrově Norfolk východně od Austrálie (29° j.š. a 168°v.d.). Ostrov je pod správou Austrálie. Blahočet byl odsud rozšířen do parků a zahrad po celém světě.


 

 

Fauna

Typická australská zvířena je -stejně jako květena- svědectvím dlouhého odloučení tohoto kontinentu od ostatních pevnin. Mnoho forem je primitivních, jinde již vyhynulých, proto se Austrálii někdy říká ”země žijících fosílií”.           Původních savců je na 310 druhů, z toho asi 150 vačnatců. 3 druhy ptakořitných a zbytek jsou savci s placentou. Kromě mořských savců (kytovců a tuleňů) patří k placentálním savcům pes dingo a četní netopýři a myši. Zvláštnost australské fauny podtrhuje velký počet endemických druhů a rodů z řádu vačnatců, z něhož se mimo Austrálii a přilehlé indonéské ostrovy vyskytují pouze příslušníci americké čeledi vačic a dále řád savců ptakořitných, který je zastoupen dvěma druhy ježur a ptakopyskem. Vidět ježury není zcela běžné, téměř s jistotou však lze spatřit jedno z nejpozoruhodnějších australských zvířat, ptakopyska. Vačnatci nahrazují v Austrálii skoro úplně všechny ostatní pozemní řády savců. Vyvinuli se však ve velkém množství rozmanitých forem. Najdete zde spoustu vakomyší, vakokrys, kunovců,  kuskusů, veverovců a zejména vačic.  Ve volné přírodě téměř s jistotou nespatříte jednoho z nejznámějších australských vačnatců, a sice koalu, zato však téměř jistě uvidíte zástupce početné čeledi klokanovitých. Řád šelem je v australské fauně zastoupen pouze dingem.

     Ptačí fauna je velmi bohatá, není však tak specificky australská jako savci. Čítá více než 700 druhů, z nichž více než 400 je endemických. Největším endemickým druhem je nelétavý pštros emu. Z nelétavých ptáků zde žije ještě na severu kasuár přílbový. Řád papoušků je zastoupen více než 60 druhy. Z řádu pěvců je jedním z nejpozoruhodnějších lyrochvost. Na sever zasahují z Melanésie rajky a jim příbuzní lemčíci, které je pří troše štěstí také možné uvidět. Velmi početně je zastoupen řád holubů, z nichž některé poměrně vzácné druhy žijí na ostrově Hinchinbrook. Jmenovat je třeba i čeleď ledňáčků, zvláště jejich největšího zástupce ledňáka obrovského, známého spíše pod názvem kokaburra.

     Austrálie je velmi bohatá na plazy, dost často jedovaté. Patří sem asi 300 druhů ještěrů, 140 druhů hadů a dva druhy krokodýlů. Krokodýl cejlonský obývá ústí řek a je velmi nebezpečný i lidem, krokodýl říční obývá pouze sladké vody a je neškodný. Z ještěrek uvidíte při troše štěstí agamy, gekony a celkem bez problémů můžete pozorovat i největší australské ještěrky, až 2,3 m dlouhé varany. Smrtelně jedovatých hadů není více než 30 druhů a pravděpodobnost uštknutí je celkem malá. Nejnebezpečnější jsou ploskolebci, smrtonoši a tajpani. Z nejedovatých hadů je největší nádherná zelená krajta dorůstající až 6 m.

     Hmyzu je známo na 50 000 druhů, z nichž je třeba jmenovat hlavně motýly žijící na tropickém severu (celkově asi 10 000 druhů) a pavouky, kterých je asi 1 400 druhů (kousnutí pouze asi dvou druhů může v ojedinělých případech přivodit smrt i dospělému člověku).

 

 

 

 

Objevování Austrálie

Úvahy o neznámé jižní pevnině, zvané Terra Australis Incognita ( neznámá jižní země),zaměstnávaly učence od dob Ptolemaiových prakticky až do konce 18.století.  Podle starších teorií by se  Země v důsledku nerovnováhy musela převrátit. Přesto byla Austrálie objevena a kolonizována poměrně pozdě. Pád Cařihradu do rukou muslimských Turků v roce 1453 uzavřel tehdejším evropským velmocem cestu na Východ a obchodu s pohádkově bohatým orientem se zmocnili Arabové. Ceny východního zboží se staly nedostupné. Světovým mořím tehdy vládli Španělé a Portugalci. Verdiktem papeže Alexandra VI. připadly do Španělské sféry zájmu kolonie na západní polokouli, a Portugalcům na polokouli východní. Sporům se tím však stejně nezabránilo. O sto let později vstupuje na scénu nová námořní velmoc - Holandsko a r. 1598 se Holanďané zmocňují Jávy. To je počátek jejich koloniální nadvlády v Indonésii a Oceánii, významnou měrou zasáhli do zeměpisných otázek.


 

 

Počátkem 16 století se blízko břehů Austrálie plavil Magellan. Prvním Evropanem který se na tomto kontinentě vylodil byl ale až v roce 1606 Holanďan William Janus, který prozkoumal a zakreslil pobřeží poloostrova York. Na západním pobřeží se r. 1616 vylodil další Holanďan Dirk Hartog s lodí Endracht. Země Endracht bylo první jméno, které Austrálie dostala. Holanďanů, kteří se podél západního a jižního pobřeží plavili bylo více. Vlaming (1616), deWitt (1628), Thijssen. V té době (1606) Luis Vaez de Torres, proplouvá od východu úzkým průlivem zvaným dnes Torresův mezi Austrálií a Novou Guineou. Zeměpisnou polohu Austrálie určil zhruba teprve Abel Janszoon Tasman. V té době byl guvernérem na Jávě Antonín van Diemen, který kromě obchodních sledoval i vědecké zájmy a otázka existence neznámé jižní země jej zaujala natolik, že v r. 1642 vyslal výzkumnou výpravu, které velel Tasman. Ten objevil na jihu zemi, kterou nazval Van Diemenovou zemí (dnešní Tasmánie), jižní ostrov Nového Zélandu, ostrovy Tonga a Fiji a podél severního pobřeží Nové Guineje plul zpět do Batávie na Jávě. V r. 1644 vyplul znova a zmapoval oblast Carpentarského zálivu. Protože neplul dále na východ, neobjevil Torresův průliv, a tak se nadále mělo zato, že Nová Guinea je výběžkem velké jižní pevniny, jejíž poloha byla právě zjištěna. Na mapách holandského kartografa Petera Goose se pak tato země objevila pod jménem ”Hollandia Nova” neboli nové Holandsko. Pravděpodobně prvním Angličanem, který vstoupil na půdu Austrálie byl pirát William Dampier, který ji však po návratu do Anglie vylíčil jako naprosto neobyvatelnou. Avšak britská admiralita mu svěřila r. 1699 loď ”Roebuck”, aby se do Austrálie vrátil, a zjistil o ní další podrobnosti. I po svém druhém návratu nezměnil Dampier na Austrálii názor, a nutno říci, že tento názor potvrzovali i všichni holandští mořeplavci. Holandsko ztratilo nadále o Austrálii zájem, neboť mu stačil obchod s bohatou Indonésií. Austrálie dostala ještě téměř stoletý oddech.

 

 

 

Kolonizace kontinentu

Kolonizaci a další podrobné průzkumy Austrálie, tehdy ještě Nového Holandska, odstartovala vědecká výprava Britské královské zeměpisné společnosti, které velel kapitán James Cook. Admiralita jej vybavila lodí ”Endeavour”. 3. června 1769 mělo dojít podle předpovědí hvězdářů ke konjunkci Venuše se Sluncem, pozorovatelné pouze z jižní polokoule. Za místo pozorování byl vybrán tichomořský ostrov Tahiti. Výpravu doprovázelo mnoho učenců, mimo jiné zeměpisec Banks. Ten se zaměřil především na další z cílů výpravy, a sice na hledání ”Neznámé jižní pevniny”. Stále se totiž věřilo, že musí existovat, a s Novým Holandskem ji v té době již nikdo neztotožňoval. Dalším cílem bylo zmapování východního pobřeží Nového Holandska, o kterém Holanďané nic nevěděli. Když výprava opustila Tahiti, zmapoval Cook oba ostrovy Nového Zélandu, a zamířil k východnímu pobřeží Nového Holandska. Břeh spatřili 19. dubna 1770. Zátoku, v níž zakotvili, nazval Cook Botany Bay (dnes se při břehu této zátoky nachází hlavní letiště v Sydney). Cook se poté vydal na sever a zakresloval podrobně do map každý kousek pobřeží. Zemi, kterou prohlásil državou Velké Británie, nazval Novým Jižním Walesem. Jediné, co Cook při své výpravě nezjistil, byl vztah Tasmánie k pevnině. Že se jedná o ostrov, zjistil r. 1796 při své výzkumné cestě George Bass.

     Admiralita, i Zeměpisná společnost měly z Cookovy výpravy radost. Jednak byl prvním, kdo tvrdil, že je Austrálie obyvatelná a využitelná, a pak hlavně proto, že po vyhlášení nezávislosti  Spojených států přišla Británie o důležitou kolonii, kam posílala své trestance. Krátce po Cookově záboru bylo rozhodnuto učinit z Nového Jižního Walesu trestaneckou kolonii. V r. 1788 byla založena první osada Sydney a v témže roce spustila v ústí řeky Parramatta (severně od Botany Bay) kotvy první flotila 11 lodí s trestanci pod velením kapitána Arthura Phillipa. Tak začala kolonizace posledního objeveného kontinentu.

     Zbytek jihozápadního a jižního pobřeží domapovali v letech 1800 - 1803 Bass, Murray, Grant, Baudin a Flinders. Posledně jmenovanému vděčíme i za název Austrálie, Kterým kontinent pojmenoval, poté co jej r. 1803 obeplul. Toto jméno se sice zpočátku nesetkalo s ohlasem ani v Británii, ani v samotné Austrálii, ale když jej začal úředně používat guvernér Macquarie, ujalo se. Do r. 1813 bylo podniknuto jen velmi málo výprav do vnitrozemí kontinentu. Měla-li se Austrálie stát využitelnou kolonií, bylo nutné její vnitrozemí co nejdříve prozkoumat. O tyto výzkumy ze svými průkopnickými cestami zasloužili zejména Allan Cunningham, Charles Sturt, Thomas Mitchel, John Eyre, dále pak  Ludvík Leichhardt, Robert O´Hara Burke a McDouall Stuart.


 

 

     Historikové dělí dějiny Austrálie až do vytvoření Australského svazu r. 1901 na dvě základní období. První zahrnuje trestaneckou kolonizaci a růst velkého pozemkového vlastnictví, které se na charakteru tehdejší společnosti velmi podepsalo. Druhé začíná rokem 1851, kdy jako blesk z čistého nebe propukla zlatá horečka. Prvním ložiskem byl Ophir v Novém jižním Walesu, a brzy se rozšířila na pozdější hlavní ložiska Ballarat Bendigo a Castlemaine ve Victorii. Toto období znamenalo impuls k prudkému rozvoji průmyslu a dopravy, k vytvoření nové vrstvy bohatých, jako protiváhy proti velkostatkářům, a tím i k základní změně v hospodářské a sociální struktuře země. Pro zemi nastal zlatý věk, ale její rozdělení na šest kolonií překáželo rozvoji. Mezi jednotlivými koloniemi platila vysoká cla, a dokonce existoval (a někde dodnes existuje) různý rozchod kolejí. Rázným krokem k odstranění těchto překážek bylo podepsání smlouvy o sjednocení. V r. 1900 byla dohotovena ústava a byla předložena ke schválení britské dolní sněmovně a podepsána královnou Victorií. 1. ledna 1901 vzniklo společenství Commonwealth of Australia. Jak v první , tak i ve druhé světové válce se Austrálie ocitla díky své závislosti  po boku Velké Británie ve válečném stavu, ale už po první válce vnímali Australané svou závislost na Británii jako minimálně velmi nevýhodnou, a po druhé se začala Austrálie orientovat více na Spojené Státy Americké. Australané díky svým závazkům vůči spojencům museli ještě dvakrát poslat svou armádu na bojiště, a sice v korejské válce a ve vietnamské válce. Zejména ta druhá byla, jako ostatně i v U.S.A., přijímána s velkou nevolí. Pro australskou poválečnou společnost byl charakteristický rasismus, namířený proti domorodým Australanům, asiatům a v odstupňované míře i proti bělochům neanglosaského původu. Změna nastala až v 70. letech s nástupem Gougha Whitlama, který se v r. 1972 stal ministerským předsedou a začal s veškerou vehemencí odstraňovat rasismus, který byl do té doby příznačný pro australskou vnitřní i zahraniční politiku. I v současné době musí Austrálie čelit spoustě problémů. Pokles cen ovčí vlny a skopového znamenal prudké zvýšení nezaměstnanosti, kterou podporuje i vlna přistěhovalectví z Asie. Vztah mezi bělochy, domorodci a Asiaty je stále velmi neurovnaný.

 

 


 

 

PROMÁČENÉ   ZÁPADNÍ   POBŘEŽÍ  KONTINENTU

Čtvrtek, 4.11.1999, odlet

V 7:00 máme sraz na letišti Ruzyně.  Fasujeme zbylé doklady, to jest zdravotní pojištění a pokyny na cestu do Sydney, protože letíme bez průvodce.  Ten už pro nás v Austrálii připravuje technické podmínky.  Dostáváme také adventurní trička s motivem nejmenšího kontinentu.  Zavazadla necháváme za padesátku zabalit do igelitu, je to kromě poštovních nebo bramborových pytlů nová metoda proti zamotání spousty přezek do sebe.  Částečně pomáhá i proti nenechavosti pracovníků různých dopravců cestou.  Dostáváme už i palubenky (Boarding Pass), na letadlo z Londýna do Sydney, protože konfirmaci obou letů vyřizuje jediný dopravce, totiž British Airways. 

Je mlha, některé lety jsou opožděny, náš Boeing 757 se zvedá s asi půlhodinovým zpožděním.  Zmeškání přípoje v Londýně naštěstí nehrozí, jsou tam více než 2 hodiny času. 

Z Terminálu 1 (pro Evropu a národní lety) se přesouváme autobusem na Terminál 4, vyhrazený pro lety dálkové.  V Londýně začíná obvyklý kolotoč s přestavováním hodinových ručiček.  Tentokrát je to o pouhou hodinu zpět. No jo, Greenwich se nachází nedaleko odtud. 

Kolem poledne nastupujeme do osvědčené létající nestvůry – Boeingu 747-400 australské společnosti Qantas, takto partnera British Airways.  Startujeme asi ve 12:50.  Hned po startu se fasují obvyklé propriety pro dlouhé lety: sluchátka a balíček s ”jednorázovými” ponožkami (kdo by si s nimi chtěl vylepšit šatník, zapláče: nedožijí se ani prvního praní, prsty prolezou fáčovinou), kartáčkem na zuby a minipastou tak cca na 3 použití a páskou přes oči pro noční část letu.  Známý pytlík pro použití při nevolnosti je zásadně inovován: dají se do něj vložit filmy, které Vám pak vyvolají se slevou na cílovém letišti.  Není jen jasné, jestli lze kombinovat obojí. 

K večeři je ryba.  Letíme proti rotaci planety a hodinky se proto otáčejí zrychleným tempem.  Na plátno se promítají obvyklé filmy, které mají s uměleckou kinematografií jako obvyklé pouze ambice svých tvůrců.  Raději si dáváme pásky na oči (při průchodu kabinou na toaletu je docela zajímavý pohled na stovky lidí ”před popravou”) a posloucháme hudbu ze sluchátek. 

 

 

 

Pátek, 5.11.1999, přílet

Během noci nás budí kvůli občerstvení.  Dostáváme sladký ”pancake”.  V Bangkoku přistáváme asi v 6:30 místního času, což je 7 hodin dopředu proti Londýnu a 6 proti Čechám.  Procházíme bleskově tranzitem a v 8:30 odlétáme do Sydney.  Jde o stejné letadlo, které se jen napilo dalšího paliva a nechalo se zamést od svinčíku po nevychované části cestujících.  Přitom vezmou za své Aniččiny erární ponožky, ponechané neopatrně v kabině.  Ty moje se dožijí dokonce Surfers Paradise. 

Cestou nás opět několikrát krmí.  Turbulence nad rovníkem přicházejí podle zákonů Murphologie v okamžiku, kdy se roznáší jídlo. 

Přistáváme asi ve 20:30 místního času v Sydney, čímž se ocitáme o 10 hodin napřed proti své domovině.  Celní kontrolou procházíme bez problémů, pouze Jana s Jirkou musejí vybalit úplně všechno.  Asi budí podezření, že by chtěli blížící se důchod strávit u protinožců. 

Náš adventurní průvodce Radim, zvaný obecně na vlastní přání Ráca, nás již čeká s pronajatým vozem.  Ten auťák ještě mnohokrát cestou proklejeme.  Je jím japonská Toyota, designovaná pro sluncem vysušené australské zadky a nikoli pro rozměrné české prdele.  Nakládáme zavazadla a jedeme do kempu na okraji Sydney (Lane Cove River).  Kemp se nachází symbolicky u hřbitova (v dalším průběhu cesty uvidíme, že existují i horší lokality pro chudé turisty).

Po přípitku krabicovým červeným vínem ještě chvíli diskutujeme nad tím, kolik stál přírodu náš výlet.  Velký Boeing musel spálit za 22 hodin letu ke 140 tunám paliva (4 motory typu Rolls Royce ho prý spolykají za hodinu letu 6 tun), to je při 400 lidech na palubě skoro 4 metráky na hlavu.  Nemá sice cenu dělat vědu z toho, že by letadlo letělo i kdybychom na jeho palubě nebyli, ale stoprocentní výmluva to rozhodně není – kdyby tolik lidí necestovalo, nebylo by –ergo kladívko- tolik letadel. 

Pak ale víno začíná působit a my padáme do spacáků.  Začíná pršet. 


 

 

Sobota, 6.11.1999, Sydney

26. leden 1788 je považován za datum založení tehdy trestanecké kolonie Sydney. První flotila jež po osmiměsíční plavbě spustila v ústí řeka Parramatta kotvy, přivezla sebou 759 trestanců, kteří měli naději začít po odpykání trestu na novém kontinentě nový život. Kapitán Arthur Phillip nalezl severně od Botany Bay lepší kotviště v zátoce Port Jackson a nová osada se začala rozrůstat právě kolem této zátoky zvané dnes také Sydney Cove. 20. července 1842 získalo Sydney statut města. Sydney je hlavním městem státu New South Wales.  Má 3 740 000 obyvatel, což je více než polovina (celý N.S.W. má 6 100 000 obyvatel). Původní osada,  nazývaná dnes The Rocks, v r. 1988 nákladně rekonstruovaná, tvoří dnes centrum města a je středem pozornosti všech turistů.  Ke světoznámé budově opery, která byla v r. 1973 postavena podle projektu dánského architekta Jörna Utzona i k neméně slavné dominantě mostu Harbour Bridge je to jen kousek. Ze vzdálenějších, přesto však pěšky dosažitelných turistických atrakcí byste si rozhodně neměli nechat ujít návštěvu sydneyského mořského akvária, zvláště, pokud jste něco podobného ještě neviděli jinde.

 

Ráno měl být budíček v půl sedmé, jen ptáci měli jiný názor a vyhlásili ho o hodinu dřív.  Stejně se spalo mizerně, vnitřní hodiny jsou v moderních cestovatelích otočené vzhůru nohama a bude trvat tak 3 dny, než se přizpůsobí novým podmínkám.  Snídáme kolem sedmé a vyrážíme do Sydney.  Stany necháváme stát, dnes ještě spíme ve stejném kempu. 

Parkujeme auto a po krátkém zasvěcení do historie Austrálie u funkčního modelu historické lodi Bounty (hrál ve většině filmů o údajně sadistickém kapitánu Blighovi) se vydáváme na prohlídku starší části města The Rocks a pak na most Harbour Bridge.  Je to údajně největší most tohoto typu na jižní polokouli.  Jeho stavba začala někdy kolem roku 1925 a skončila po 8 letech v roce 1932.    Na stavbu prý padlo 6 000 000 nýtů, most sám váží netto nějakých 50 000 tun.  Pod jeho jediným obloukem, obepínajícím zátoku, mohou směle proplouvat největší dosud postavené zaoceánské lodi.  Most byl nedávno rekonstruován.  Na jeho nátěr padly desítky tisíc litrů barev a dalších konzervačních chemikálií. 

Chceme se podívat do muzea stavby, umístěného v jednom z pylonů mostu, ale otevírací doba je až v 10 hodin.  Vydáváme se tedy ve slabém mrholení přes most, což je procházka skoro na 30 minut.  Na druhém břehu zátoky chvíli bezúčelně utrácíme čas do půl desáté a vydáváme se zpět k muzeu.  Vstupné stojí asi 2 australské dolary, k dispozici návštěvníkům je videoprojekce, složená ze starých filmových týdeníků. 

Z terasy pylonu je vidět na mostní oblouk, na který se každou půlhodinu vydává skupinka turistů s průvodcem.  Oblečení šplhounů je uniformní a jeho dominantní součást tvoří nepromokavý plášť, který zároveň chrání proti zuřivému větru, až jeho uživatel vyfuní do výšky zakrnělého  mrakodrapu.  Tuto atrakci jsme si odpustili, protože stojí na osobu neuvěřitelných 100 dolarů, asi za toho průvodce, který musí být pro případ infarktu schopen i kvalifikované první pomoci.  Ne všude na mostním oblouku taky asi může přistát záchranářský vrtulník. 

Po prohlídce mostu se přesouváme přes historické centrum do informačního střediska, kde lze zdarma nabrat prospekty, případně nakoupit knihy a pohlednice a odcházíme do mořského akvária, kde trávíme několik hodin pozorováním ryb, lachtanů a korálů.  Expozice je pěkně udělaná, jen s nepatrně horšími parametry než v novozélandském Aucklandu (to si dovolujeme tvrdit z předchozí osobní zkušenosti v roce 1996).  Nechybí ”podmořský” skleněný tunel, v němž se lze kochat pohledem na žraloky, chobotnice a jinou havěť, marně se pokoušející ochutnat lidi uvnitř vyhlídkového tubusu.  Akorát v něm není pojízdný chodník jako na Novém Zélandu, tady se musí chodit pěšky.  Cvakají fotoaparáty, vrní videa.  K dostání je speciální jednorázový foťák s citlivým filmem, ale kupodivu lze bez blesku používat i normální dvoustovku film. 
Odchod z akvária je už individuální.  Nakupujeme potraviny na nejbližší 2 dny, naplánované v Blue Mountains.  Občas drobně prší.  Sraz je večer ve 20:00 s tím, že Ráca bude od pěti do šesti ve voze.  Využíváme toho a necháváme tam nákup.  S Rácou pak odcházíme přes botanickou zahradu na protější břeh zátoky fotografovat večerní Sydney.  Ráca s sebou všude tahá alespoň pětikilový stativ a dost drahého Nikona.  Fotí, stejně jako já, na diáky a zajímají ho hlavně ptáci, neboť jest vášnivým amatérským ornitologem.  Ochotně mi půjčuje stativ, vhodný k záběrům mrakodrapů proti zapadajícímu slunci.  Bohužel s tím nemám zkušenosti, záběry se mi moc nepovedly. 

S tmou se vracíme k autu a odjíždíme všichni do kempu. 


 

 

Neděle, 7.11.1999, Modré hory

 

Modrými horami je nazýváno  předělové pohoří s nadmořskou výškou kolem 1 100 m. Je to vlastně pískovcová tabule hluboce rozbrázděná kaňony. Jednotlivé vyhlídkové body na strmých okrajích ”Velkého kaňonu” řeky Grose poskytují krásné rozhledy přes hory, kterým jejich eukalyptový porost propůjčuje skutečně modravý nádech. Tak vidí Národní park drtivá většina turistů. Nám však jde o hlubší poznání a dojmy, a tak se celkem dvakrát spustíme po strmých stezkách na dno kaňonů, a abychom si vychutnali přírodu ”Modrých hor” o samotě. V kaňonu řeky Grose strávíme noc. Budeme moci obdivovat mezi eukalypty skutečné velikány, a když budeme mít štěstí, spatříme i varana, plachého lyrochvosta či skalní klokany.

 

Ráno je opět ptačí budíček v půl šesté.  Snídáme kolem sedmé, balíme stany a už před osmou hodinou jedeme po dálnici k Modrým horám v dáli.  Vlakem se tam z hlavního města dá dojet asi za hodinu, rezervace je v podstatě součástí městského distriktu a jezdí se sem často. 

V Blue Mountains zastavujeme informačního střediska v Govetts Leap, kde máme schůzku s posledním účastníkem výpravy, podnikatelem Láďou.  Ten sám sobě, jak říká, ”povolil dlouhou dovolenou”, protože přiletěl už s minulou adventurní výpravou, týden se potloukal po okolí sám a na konci se od nás zase odpojí směr Nový Zéland, kde se setká s jinými cestovateli z Čech.  Domů se proto vrátí až v polovině ledna. 

V 10:00 odjíždí už kompletní výprava ke Govetts Leap na vyhlídku.  Posloucháme tam Rácův komentář ke geologii oblasti (náš průvodce je původním vzděláním geolog a ještě toho úplně nenechal, prý přispívá sem tam do odborných časopisů.  Na adventurní části těchto poznámek je jeho vědecká kvalifikace patrná, i když jsem se při jejich plagování snažil půlku terminologie z textu vyházet). 

 

Následně se přesouváme na vyhlídku Evans Lookout a odtud vyrážíme na okružní vycházku místním Grand Canyonem.  Tento nás ovšem připraví o cca 3 hodiny, zatímco na americký originál prý nestačí celý život průzkumníka (taky bychom se tam měli někdy podívat !). 

Potom jedem k Peris Lookdown.  Tam balíme na dvoudenní trek a kolem 16. hodiny vyrážíme dolů do kaňonu.  Cesta začala sestupem do kaňonu řeky Grose.  Poklus s batohem na zádech po nepříliš pohodlné, dolů strmě padající stezce, nepatří mezi mé oblíbené sporty.  Dole má také většina z nás pěkně roztřesené klouby od rychlého putování.  U řeky táboříme na plácku, zvaném Akacia Flat.  Nedaleko tábora jsou dvě estetické kadibudky, ve vodě se, vzhledem k nízkému počtu osob v údolí,  dá koupat na naháka (pokud o to někdo stojí). 

K večeři je nudlová polévka v umělohmotném kelímku, Rácova oblíbená potravina pro klienty.  Její příprava je snadná: kelímek stačí otevřít a zalít horkou vodou.  Příbalový sáček naštěstí neobsahuje obvyklý kořeněný ekrazit, po kterém strávník vyplivne metr dlouhý plamen. 

Po jídle sedíme chvíli u táboráku, ale je dost zima a tak se většina lidí poměrně brzo stahuje do stanů. 


 

 

Pondělí, 8.11.1999, Modré hory

 

Ráno nás opět budí křik ptáků kolem půl šesté.  Postupně vstáváme.  Někteří prý cestou na WC spatřili wallabies nebo malé klokany.  Po snídani balíme a před devátou se vydáváme dál kaňonem řeky Grose směrem na Govetts Leap.  Cesta vede zprvu nahoru a dolů po svazích kaňonu. 

Vycházíme jako první s Květou, která o sobě tvrdí, že chodí pomalu do kopce (dolů včera ovšem seběhla jako první).  Hned zkraje trochu bloudíme a tak jsme zanedlouho zase na chvostu výpravy.  Chvíli ještě jdeme s Petrem, který na nás obětavě čekal na dalším nejasném místě, ale pak i jeho zmrzí naše tempo a ztrácí se nám.  Několikrát přecházíme řeku.  Po strmém výstupu přicházíme k velikému vodopádu Bridal Veil Falls (tedy „Nevěstin závoj“), kde na nás opět čeká Petr a varuje nás, abychom špatně neodbočili k dalšímu vodopádu.  Trochu nás podceňuje, tady by to spletlo leda úplné turistické pako.  Po svačinovém jablku, pokračujeme dál prudce do kopce.  Často se ohlížíme se na krásný vodopád za svými zády.  Podél cesty roste enormní množství masožravých rostlin, fotky se bohužel nepovedly, to už tak bývá !

V závěru stoupání se nacházejí schody a žebříky.  Proti nám známým žebříkům ve Slovenském Ráji (zkušenost stará 3 měsíce) jsou velmi pohodlné.  Stěna kaňonu je zde téměř kolmá a i při blízkém pohledu zdola by nikdo nevěřil, že je do ní zanořená docela široká stezka.  Ze skály slušně prší, protože přes její okraj se nahoře místy přelévají malé potůčky.  Díky tomuto zavlažování je stěna skoro celá pokryta vegetací.  Na Govetts Leap přicházíme jako poslední asi kolem 12:45.  Všichni už odpočívají, Ráca se zatím vydal pro auto, které jsme zanechali na Perris Lookdown.

 

Odjíždíme do kempu v Kattombě.  Urychleně stavíme stany, protože začíná pršet.  Věci do stanů pouze naházíme a jedeme nakupovat. 

Kemp je drahý a přitom nic moc.  Máme vykázáno místo, kde je trávník samý drn a mezi těmi drny prosvítá spousta holých, hlinitých míst.  Také jsme dostali pouze dva klíče od záchodů, provozovatel má zřetelné obavy, že mu na WC budou chodit i ”cizinci”.  Protože má tábor pouze symbolickou bránu a plot, není to zcela nesmyslná úvaha, akorát že nám ztěžuje život věčnými výzkumy, u koho se právě nachází klíč od hajzlu. 

Nakupujeme zásoby na 3 dny a také poštovní známky.  V kempu odkládáme nákupy a jedeme na vyhlídku na skalní útvar Three Sisters.  Protože prší, trávíme stejně většinu času v informačním centru a případně nákupy pohlednic a suvenýrů. 

Po opětovném návratu do kempu připravují Ráca s Petrem večeři, kuřecí přírodní řízky, brambory a zeleninový salát.  Prší stále víc, mezi drny se dělají jezírka vody.  Tonda s Alenou přenášejí stan bez ohledu na vykázané místo na louku pod kuchyňku.  Později večer požádám Tondu o pomoc a udělám totéž po zjištění, že pod podlážkou našeho stanu už šplouchá voda.  Někteří z nás uvažují, že nechají stany svému osudu a že budou spát pod širákem pod stříškou kuchyňky nebo v autě, protože kuchyň se na noc zamyká ... není ten zdejší provozovatel kempu Čech ?

Nakonec spí v autě pouze Květa s Petrem, ostatní zalézají rezignovaně do stanů.  Leje celou noc, některé spacáky slušně nasáknou vodou.  Je také zima, jsme ve výšce kolem 900 metrů nad mořem.


 

 

Úterý, 9.11.1999, Myall Lakes

 

Malý národní park na pobřeží Pacifiku nám sice bude jen ”přestupní a odpočinkovou” zastávkou na cestě do oblasti zvané New England, ale přesto tu budeme mít dostatek času na to, abychom mohli pozorovat bohaté vodní ptactvo, které si oblast mělkých brakických jezer oddělených od moře pouze dunami vybralo za své hnízdiště. Jsou tu mořští orli, kormoráni, pelikáni, černé labutě, ledňáčci a spousta dalších. V noci téměř s jistotou uvidíme vačice a ráno v moři při troše štěstí i delfíny.

 

Po snídani přestává pršet.  Balíme stany a nabíráme vodu (v noci jí sice bylo dost, ale v příštím tábořišti pitná voda možná bude a možná ne ... jak bezpředmětná obava to byla !!). 

Kolem půl deváté odjíždíme do národního parku Myall Lakes, je to asi 350 km. 

Jedeme zpět k Sydney a odbočujeme na sever.  Do parku se dostáváme kolem půl druhé. 

Park je tvořen soustavou jezer, oddělenou úzkým pásem pevniny od moře.  Oblast je hojně využívaná pro vodní sporty.  KUPODIVU  NEPRŠÍ !!   Sušíme proto mokré svršky a hlavně navlhlé spacáky a karimatky. 

Vycházíme na společnou procházku k mořskému pobřeží s plánem jít podle něj až k ústí řeky a podle ní se vrátit zpět k tábořišti.  Od moře ale fouká tak prudký vítr, který žene písek do očí, že směr pochodu obracíme, abychom na cestě zpátky měli vítr v zádech. 

Cestou podle jezera hojně fotografujeme rostlinstvo a zvířata.  K vidění byl varan a kormorán, který nás k sobě pustil neuvěřitelně blízko a beze spěchu odletěl až poté, co jsme o něj ztratili zájem. 

Dostáváme se na stezku, vybudovanou přes bažiny v roce 1998.  Přesto je už pěkně zdevastovaná, místy je natolik mokro, že musíme balancovat po padlých kmenech stromů.  Jdeme dlouho, odbočka k silnici –zdá se- snad ani neexistuje.  Tak se stává, že návrat podle pobřeží nepřichází v úvahu, museli bychom jít podél oceánu potmě.  Když se konečně dostáváme na silnici, začíná se šeřit.  Ráca vyráží ostrým klusem pro auto, my ostatní mu jdeme po silnici naproti.  Někteří z nás odstraňují z nohou první pijavice. 

Cestou vidíme psa dingo.  Někteří z nás se zprvu domnívají, že je to zbloudilé australské dítě v bílých podkolenkách ...  3 kilometry od tábora nasedáme do auta, kterým pro nás dojel zpocený Ráca.  Po příjezdu se náš velitel vrhá vykoupat do jezera. 

Večeři vaříme opodál v přístřešku kuchyňky bramborovou polévku a zeleninový salát (ten se stane po celou dovolenou naším milým druhem).  Při kuchaření a jídle nás okukují velcí ledňáci. 

Po večeři nás ornitolog Ráca ukazuje lelkouna sovího, kterého objevil ve větvích stromu. 

V noci občas drobně prší. 


 

 

Středa, 10.11.1999, Dorrigo

 ... je prvním národním parkem v oblasti New England. Od moře tedy zamíříme opět do Velkého předělového pohoří. Zde se na východních svazích díky bohatým srážkám   příznivému teplotnímu režimu vyvinul nejjižnější deštný prales v Austrálii, který má již charakter pralesa tropického. Národní park má skvělé návštěvní centrum a asi 6 km dlouhou naučnou stezku, která místy zavede návštěvníky po visutých lávkách až téměř do korun stromů, kde je možné snáze pozorovat různé ptactvo. Z nejkrásnějších ptačích druhů Dorriga je možno uvést rajkám příbuzného lemčíka královského.

 

Ráno někteří chytře balí stany v očekávání deště.  Napodobujeme je bohužel pozdě.  Proto pouze vynášíme věci do auta a čekáme na konec přeháňky.  Naše úpěnlivé přání se za půl hodiny splní, zatím snídáme u kuchyňky. 

Kolem osmé odjíždíme do národního parku Dorrigo, kde je k vidění první skutečný deštný prales.  Jedeme velmi krátkým přívozem, je to stěží 50 metrů.  Po přejezdu na druhý břeh musíme chvíli čekat na Petra, který pravděpodobně snědl něco nezdravého a současně velmi „klouzavého“.  My ostatní využíváme pauzy a fotografujeme pelikány i jiné vodní ptactvo.  Cestou pozorujeme dva klokany, které fotíme z auta.  Sotva vylezeme ven, klokani zdrhnou.  Je to zde obvyklý jev: zvířata jsou vcelku zvyklá na auta a tolerují je, jakmile se z něj ale vyloupne osádka, nastává panika.  Z toho plyne, že fotografování okénky je možné, pokud má člověk slušný teleobjektiv.

Do Dorriga přijíždíme kolem 14. hodiny.  Prohlížíme informační středisko a vydáváme se na šestikilometrovou vycházku subtropickým pralesem.  Přes varování, že zde vždy prší, svítí slunce.  Cestou se ale skutečně zatahuje a k drobnému mrholení se přidává hrozba bouřky.  Blesky se ale křižují o kus dál.  Pozorujeme klokany a ptáky.  Nechybí ani pijavice.  Jsme varováni, abychom se nedotýkali stromových kopřiv: ty prý způsobují popáleniny, které se hojí i několik týdnů. 

Při návratu k informačnímu centru zastihujeme přímo před ním dva klokany. 

Potom odjíždíme do nedalekého kempu.  Opět fasujeme dva klíče od sprch a sociálních zařízení.  Za sprchu se tady platí 20 centů za 5 minut. K večeři jsou špagety a luncheon meat.

Po večeři jedou všichni kromě mě pozorovat klokany.  Já zůstávám ve stanu, protože mám asi lehoučký otřes mozku: na vycházce jsem se při průlezu pod skalou narovnal moc brzo a majznul jsem se do hlavy.  Je mi zima, ale špatně mi není, tak jenom zalézám s Acylpyrinem do spacáku.  Ostatní se vrátili brzo, protože žádné klokany stejně nebylo vidět. 


 

 

Čtvrtek, 11.11.1999, Cathedral Rock

 

Jen o pár kilometrů dále na západ od Dorriga, avšak už ve srážkovém stínu, leží NP Cathedral Rock. Tvoří jej otevřený sušší eukalyptový buš, zpestřený mohutnými výchozy žuly, která svou blokovitou odlučností nápadně připomíná žulová torza známá z hřebenů Krkonoš. Touto krajinou vede zajímavá desetikilometrová túra, během níž lze spatřit klokany, kterých je tu velmi mnoho. Cathedral Rock NP je rovněž velmi vděčným místem pro milovníky ptactva

 

V noci byla zima a ráno to není o moc lepší, zřejmě se jedná o daň za ”nedostatek” deště.  Snídáme asi v 7:45 a odjíždíme přes včerejší informační středisko: přímo od něj vede lávka do korun stromů, odkud se ráno dají pozorovat ptáci.  Ráca nám popisuje opeřence, kterého sice nelze přeslechnout, zato jej lze jen stěží zahlédnout.  Jmenuje se whip bird podle zvuku, který vydává.  Zní to opravdu jako prásknutí bičem. 

Do národního parku Cathedral Rock přijíždíme asi v 10 hodin.  Vydáváme se na přibližně 10 km vycházku z Barokee Rest Area do Native Dog Area.  Cestou odbočujeme na dva vršky, odkud je vyhlídka do kraje.  Ráca s námi jde pouze k prvnímu vršku, pak se vrací k autu, které zatím musí přemístit k cíli naší cesty. 

Balvany Cathedral Rock nepředstavují zrovna snadný turistický chodník.  Je nutno na ně šplhat, cesta se chvílemi ztrácí, ale více méně je jasné, kudy jít.  Občas je nutno lézt podél řetězů a ne vždycky to vypadá úplně bezpečně.  Když se dostaneme na vrchol otevře se před námi fantastický výhled, pro fotografy prostě k sežrání !  Kromě nás se tu sluní spousta malých ještěrek, kterým rovněž velice chutnají naše sušenky. Jen neradi se spouštíme zpátky na stezku a pochodujeme ke druhému vršku.

Cestou zpátky si Květa podvrkne kotník a stahuje ho obinadlem, zapůjčeným od Aničky.  Jirka jí bere batoh a s Michalem se střídají při jeho transportu.  Naštěstí to není nijak vážné. 

 

Odjíždíme asi v 15 hodin, máme před sebou 200 km do národního parku Gibraltar Range.  Cestou nakupujeme v supermarketu na 2 dny dopředu. 

Táboříme v Mulligans Hut Picnic & Camping Area.  Je to nedávno vyhořelý les se spoustou malých plácků na stanování.  Na většině tábořišť je kameny ohrazené, místy dokonce zděné ohniště.  Většina plácků má přístřešky na vaření.  Kemp je sice skoro plně obsazený, ale nakonec nacházíme plácky, kam se našich 7 stanů vejde.  Protože jsou to však patrně nejhorší místa, není na nich přístřešek na vaření.  Stavíme stany a začínáme ”vařit” obligátní zeleninový salát a hovězí steaky.  V nejlepším začíná pršet, takže přípravu potravin a jejich konzumaci absolvujeme v dešti. 

 

V noci naštěstí pršet přestane. 


 

 

 

 

 

 

Pátek, 12.11.1999, Gibraltar Range a Washpool

   ...  jsou dva sousedící parky, které mají každý odlišný charakter. Zatímco Gibraltar Range odpovídá NP Cathedral Rock, Washpool je svým charakterem podobný Dorrigu. V obou parcích existuje mnoho možností pro pěší turistiku, a my se budeme snažit toho v maximální možné míře využít. Oba parky nám zároveň díky neuvěřitelné variabilitě svých prostředí dovolí zrekapitulovat to co uvidíme v Novém Jižním Walesu. Oba jsou totiž naší poslední zastávkou v tomto státě, před tím, než zamíříme do tropů státu Queensland.

 

Ráno je jasno.  Po snídani vyrážíme do národního parku Washpool.  Cestou stavíme v informačním středisku.  Je neobsluhované, bereme si pouze plánky a materiál ”Life with Fire”, popisující, jak krátkozrací mohou někdy být lidé, když ve snaze eliminovat lesní požáry teprve po desetiletích zjistili, že jim přestaly růst mladé stromy.  Požár je totiž původně přírodní jev, způsobený suchem a bouřkami.  Šišky některých borovic v těchto končinách jsou tak tvrdé, že semena z nich uvolní pouze oheň. 

Auto parkujeme v Bellbird Camping Area.  Poblíž, prakticky ještě na parkovišti, nacházíme besídku lemčíka.  Je to stavba, do které pták láká samičku.  Čím je besídka barevnější, tím větší má šanci na ”ulovení” partnerky.  K jejímu budování používá lemčík s oblibou odpadky lidské civilizace.  Ten ”náš” je zaměřený na barvu modrou (barvu si prý volí podle vlastního peří na břiše) a jeho sbírce předmětů vévodí velký modrý hřeben z umělé hmoty a různá víčka od limonád, případně vyhozené tuby od zubních past a dalších chemikálií odpovídající barvy. 

Co tenhle podivuhodný pták sbíral před příchodem globalizace, Bůh suď.  Asi kousky perletě ze škeblí a (rychle vadnoucí) květiny.  Bezpochyby se přitom nalítal víc než v současném popelnicově skládkovém věku !  Taky samičky byly před 200 lety možná méně vybíravé.  Další zajímavostí je, že po úspěšném nalákání partnerky spolu oba odletí a postaví si ”normální” nepořádné vrabčí hnízdo z bahna a proutí, jaké se od slušných ptáků očekává. 

Vycházíme na Washpool Walk deštným pralesem.  Je to 8-10 km chůze.  Cestou vidíme obrovské červené cedry (mají až 6 metrů v průměru!) a jdeme kolem vodopádů Summit Falls.  Cestou někteří z nás nachytají pijavice a klíšťata.  Ta moje se mi zakousla do nohy těsně nad kotníkem a nijak mě neobtěžovala vahou mé vlastní krve, kterou vyžbrundala (ležela totiž chytře na lemu boty).  Ani to nebolelo, jen slabě svědilo, kdopak se při chůzi nad něčím takovým pozastaví ? Když jsem ji na louce uviděl, trochu jsem se zhrozil: měla už snad 8 cm a byla vypasená jako můj malíček.  Po cvrnknutí prstem odletěla, ale neustále sebou mrskala a hledala, k čemu by se ještě přisála. Ostatní mi ironicky doporučili, abych na ni dupnul, akorát prý jim musím dát čas si obléci pláštěnky, protože terén okolo bude zbrocen mojí krví.  Dal jsem té bestii nakonec milost a dodnes pomstychtivě doufám, že ji do večera na slunci něco sežralo.  Krev mi tekla z nohy ještě alespoň 2 hodiny, pijavice používá heparin, aby se jí nenadělaly v krku cucky a snadno se jí chlemtalo. 

Po příchodu k autu Ráca velmi touží po originálních snímcích lemčíka a protože se ptáka v besídce nemůže dočkat, odnáší mu 2 nebo 3 předměty z jeho vlastnictví pár metrů dál na cestu.  Pak už jen stačí zaparkovat s foťákem za hnízdem a čekat, až si krajně znechucený opeřenec dodá kuráže před dvounohými blbci, posedávajícími v nedalekém autě a začne své předměty tahat ze silnice zpět do besídky.  Zajímavé je, že je pokládá přesně do stejné pozice, ve které se nacházely předtím, asi je v jejich poloze vůči ostatním stavebním prvkům nějaký řád, který ignorantský „pán všeho tvorstva“ nevnímá.  Do práce se lemčíkovi plete zdejší (velice rozšířený) kur.  Jedná se o krotce drzou mrchu, které říkáme familiáně ”Ty krůto!”.  Krůta se odváží klidně mezi hodující turisty na stůl a než ji zaženete, snaží se něco uzobnout.  Lemčík, jakkoli je skoro 5x menší, ji rezolutně zahání do křoví a pokračuje v načatém díle.  Zkouším stavitele nalákat na  chrastivý temně modrý celofán od buráků, ale tím zjevně pohrdá.  Zřejmě mu vadí jeho chrastění a nízká váha, pytlík by v jeho konstrukci každý závan větru odnesl nebo alespoň by se měnila jeho magická poloha. 

Zvědavou krůtu ale obal láká.  Uchopí ho do zobáku a prchá se mnou v závěsu do křoví.  Naštěstí se mi ho podaří ulovit zpátky, nechci mít ani tuhle potvoru na svědomí, jakkoli si nezaslouží slitování.  Celofán není pro trávení nejvhodnější  (mám samozřejmě na mysli song Ivana Mládka ”Zobali vrabci zobali,  igelitové obaly, ...”). 

 

 

Do tábora odjíždíme asi v 15 hodin.  Cestou fotíme květinu Waratah, symbol oblasti New South Wales.  Má veliký červený květ, skládající se ze spousty tyčinkových pestíků. 

Odpoledne je volný program.  Někteří z nás jdou k vodopádům Dandahra Falls.  My s Aničkou jdeme k Needles.  Cestou nás málem odradí déšť, ale protože prší prakticky z modré oblohy, čekáme pod stromem, až se to přežene.  Na konci cesty je pěkný výhled na skalní jehly, podle kterých se tento krátký trek jmenuje.  Za námi přichází Jirka, který původně chtěl jít k vodopádům ale někde u řeky se omylem vydal na druhou stranu.  Na zpáteční cestě jsme viděli nějaké utíkající klokany.  Klokanice s mládětem se ostatně potuluje přímo po táboře.  Usilovně ji fotíme, docela se to povedlo. 

Podle Ráci jsme měli velkou příležitost vidět i hady a skutečně prý někdo potkal asi 3 pakobry, které mu blokovaly stezku (index nebezpečnosti 0.75 kobry – kobří jed je prý považován v Austrálii za univerzální srovnávací jednotku).  Tak dlouho po nich z dálky házel klacky, až se znechuceně přestaly slunit a odplazily se do houštin.

Asi v 18 hodin se všichni scházíme v táboře.  K večeři je salát a guláš.  Ihned po setmění se dělá slušná zima. 

 

 

 

 

Sobota, 13.11.1999, Surfers Paradise

 

Tak jako jsme návštěvu Nového Jižního Walesu zahájili v jeho civilizačním centru Sydney, tak i Queensland poznáme nejprve z této stránky. Naší první zastávkou je totiž Australská Riviéra. Přestože je náš program orientován spíše na přírodu, máme zato, že po turistice v horách N.S.W. přijde vhod trocha civilizace v podobě komfortního kempu a koupání v moři. Tím spíše, že na sever od Rockhamptonu je až na pár ojedinělých míst koupání v moři znemožněno výskytem smrtelně jedovatých medúz.

 

Ráno je jasno a zima.  Snídáme, balíme a vyjíždíme do Surfers Paradise, na australskou Riviéru.  To je krása !   Pláže, hotely u moře, spousta narkomanů.  Kdo to tam viděl a neměl šanci se zavřít ve 20. patře pětihvězdičkového hotelu, chce odtud ! 

Cestou jsme ovšem obligátně zastavili na nákupy a pak nedaleko Surfers Paradise jdeme do koala parku, kde pozorujeme zvířata zavřená ”trochu lidštějším” způsobem, než v normální zoo.  ”Exponáty” jsou totiž umístěny ve volných výbězích, krotší se procházejí přímo mezi návštěvníky.  Pro líné turisty je tu i vláček, pojíždějící po celém území obory.  Například početná banda Japonců se dala vyklopit přímo mezi povalující se klokany, které zástup přítulných šikmookých civilizantů, ověšených fotoaparáty a kamerami, naprosto nevyvedl z bohorovné netečnosti (váleli se až na ty, kteří byli zdviháni a postrkováni do pozic, ve kterých záběr vypadal jako by byl nasnímán kdesi  v buši). 

V půl šesté odjíždíme do dobře vybaveného kempu.  V Surfers Paradise musí být i stanový tábor něco extra, pročež záchody nejsou na klíč, ale na vstupní kód.   Z toho plyne, že sklerotikům ráno hrozí počůrání, nebo i horší katastrofa, pokud zapomenou 4 číslice, eventuelně jejich pořadí.  My, co si pamatujeme běžně 4 a více PINů a k tomu 20 telefonních linek, sneseme tuto komplikaci celkem bez protestů. 

K večeři je čína.


 

 

Neděle, 14.11.1999, Surfers Paradise II

Ráno všichni vstávají brzy.  Noc byla teplá a kemp je umístěn přímo u frekventované dálnice, nedávající stanařům zapomenout, že po světě jezdí jakási auta.  Využíváme možností kuchyňky (dokonce horká voda!, toastovač, lednice). 

Po snídani rekapitulujeme dosud projetou trasu.  Potom hromadně pereme v prádelně.  Ti, co s sebou nevláčejí po světě zbytečné haldy věcí, už pochopitelně nemají použitelné ponožky a trička.  Je horko a tak místo do drahé sušičky strkáme vyprané hadry na sluníčko.  Na pláž se jde až po desáté.  Typický odpočinkový den, naozaj !

Brzy po ránu se mi podařilo vstoupit po čtyřech do stanu, kam jsem předtím vhodil (a po zemi rozsypal) mycí a holící propriety, protože se mi je v dusném stanu nechtělo pořádně uklidit.  Odměna za tento čin se dostavila v podobě čepelky, ležící hned za vchodem ostřím vzhůru.  ”Ledva na ni v pěst sevřené prstíky vložil, vykřikl, a svou krví trávník obarvil.”  Seřízl jsem si při neopatrném lezení do stanu kůži ze dvou klubů na prstech až na kost, bude se to hojit až do konce dovolené. 

Následně odcházíme na pláž, kde ale nevydržíme ani hodinu a půl, a to nejen z obav před proslulou ozónovou dírou, ale hlavně díky nepříčetnému vedru.  I za těch 90 minut (a to někteří nevydrželi ani to !) se stačilo několik z nás parádně spálit do skučiva. 

Odpoledne se malátně povalujeme v kempu, část z nás se oddává diskusím na politická a jiná témata, vzduchem lítá cosi jako teorie predestinace aneb ”Kdo v Čechách má finance a povahu na to je vyhodit za dovolenou v Austrálii a kdo naopak bude pouze u piva kritizovat poměry”. 

Asi ve čtyři odpoledne odjíždíme do města.  Máme tu rozchod na 2 hodiny.  Procházíme obchody, kde kromě blbých cetek vcelku nic rozumného nemají.  Za záchodech narážíme na odpadkové koše přetékající použitými injekčními stříkačkami a jehlami.  Petr si po srazu stěžuje, že mu byly na ulici bezostyšně nabízeny drogy, asi vypadal na kandidáta na jejich odběr. 

Po šesté se vracíme do kempu a s potížemi (neboť je neděle večer) nakupujeme obligátní karton piva.  K večeři bude rizoto.

Michal si ve městě koupil momentové lepidlo a zkouší si opravit rozbité brýle.  Také s ním lepí boty Petrovi, což inspiruje Janu k témuž pokusu.  Vzápětí se ukazuje, že ne každý má při zacházení s produkty moderní chemie vlohy: Jana si přilepí nejméně 3 prsty k turistické křusně a nastává dilema, co dál.  Její manžel Jirka zcela vážně přináší kudlu.  Ženské ho společnými silami zahánějí a vzrušeně se radí, co s tím.  Vypadá to ošklivě.  Urputná chemikálie nechce pustit, voda ani benzín nejsou účinné.  Nakonec odjíždí malé poselstvo pro do města odlakovač, protože v příbalovém letáku lepidla jsme našli informaci, že ten prevít se rozpouští acetonem.

Než se zachránci vrátí, Janě se za cenu ztráty části kůže na prstech podaří končetinu od boty odervat.  Odlakovač pak skutečně pomáhá, ačkoli to na otevřenou krvácející ránu asi není nic moc příjemného.  Celkové hodnocení lepidla: přece jen nepříliš odolné svinstvo.  Pokud se pamatuji, tyhle příhody končí zhusta na chirurgii, kde se skutečně odřezávají prsty od sebe, trhají se nehty a odehrávají se další lahůdky z repertoáru středověkých katoven. 

Celkové hodnocení dne: no, mohlo být taky hůř


 

 

Pondělí, 15.11.1999, Lamington

Park leží západně od Surfers Paradise přímo na hranici s N.S.W. bývá spolu s NP Carnarvon a NP Eungella (které rovněž navštívíme) označován jako jeden z nejkrásnějších národních parků v Queenslandu.  Jeho návštěva je jakousi rezervou pro případ, že by nás deštivé počasí ”vyhnalo” z Nového Jižního Walesu o něco dříve. 

 

Ráno balíme a odjíždíme do dalšího národního parku (je jich v Austrálii ke třema stovkám).  Do parku Lamington přijíždíme kolem desáté.  Táboříme v kempu s poetickým názvem Binna Burra.  V jedenáct hodin se vydáváme na skoro celodenní 19 kilometrový výlet.  Doporučila nám ho majitelka a provozovatelka kempu v jedné osobě.  Předtím se ovšem ujistila dotazem, zda jsme dobří chodci.  Ráca ji s důvěrou v naše schopnosti ujistil, že ano. 

Cesta vede částečně deštným a částečně suchým lesem.  Vycházejí z ní četné odbočky, například skoro kilometr na vyhlídku (a pak po vlastní stopě zpátky), potom 800 metrů k velkým, nádherným vodopádům. 

Potkáváme několik malých ještěrek a jednoho velkého scinka.  Někdo údajně zahlédl dva jedovaté hady.  Jeden z hadů se pravděpodobně válel na cestě a než ho stačila Květa focením dostatečně rozzuřit, ztratil se naštěstí v trávě.  Večer ho podle Rácovy příručky vyhodnocují jako krajně jedovatou potvoru, jméno jsme bohužel všichni hned zapomněli. 

Cesta celkově nejdřív prudce klesá a pak stoupá dost otevřeným terénem.  Je vedro.  V půlce cesty všichni začínají zvyšovat tempo a vynechávat i zajímavě vyhlížející odbočky, protože hrozí, že to za světla do kempu nestihneme.  V šest totiž bude tma a protože jsme už prakticky v tropech, spadne jako neprůhledná deka během pár minut.  Dotaz majitelky po našich turistických dovednostech rozhodně nebyl přehnaný.  V závěru výletu potkáváme záchranářský tým ponejvíce vousatých sympatických rangerů, který polo nese, polo veze vtipně konstruovaná nosítka: k jejich spodku je  vtipně přichyceno bicyklové kolo.  Tím pádem raněného není  nutno namáhavě vláčet, stačí ho po stezce tlačit a občas poponést přes překážku. Teda ne, že by to byl přes kořeny a balvany zázrak dopravní techniky, kdyby byl pacient polámaný, nebo měl v žíle píchnutou infuzi, ale obsluha se přece jen o něco míň nadře v místech, kde nepřistane záchranářský vrtulník.  Později se v táboře dozvídáme, že výprava šla pro nějakou sedmdesátiletou paní, která si v náročném terénu podvrtla kotník. 

Při sundávání propocených hader na sobě nacházím klíště australské obecné.  Láskyplně se mi zakouslo do ramene a ačkoli je Anička údajně umí vyndávat, neví, jak se s ním po vyšroubování anglicky dorozumět jinak, než: ”Hallo, dear tick!”  Posílá mě proto za Jirkou, který má psa a tudíž velké zkušenosti s hmyzem tohoto druhu.  Jirka mi klíště rychle a bezbolestně vyndá (ačkoli to byl on, koho ženské odháněly od slepených prstů jeho nebohé manželky) a se slovy” ”Je to sice taky boží tvor, ale nač živit takovej ksindl, že jo ?” ho odborně rozdrtí mezi dvěma kameny.  Odcházím dokončit svlékací proces a nacházím další klíště, zakousnuté do sádla na pupku.  Jirka si vzápětí poradí i s ním, ale tohle už je trochu cítit a ranka pálí ještě dost dlouho potom, kusadla asi zůstala ve špeku. 

K večeři jsou párky.  K tomu Ráca z hecu koupil pálivou hořčici.  Anička a já s tímto tekutým dynamitem máme zkušenosti z Nového Zélandu a tak s díky odmítáme.  Většina lidí se nedá varovat, že to bude strašné a potom ještě několik minut zoufale kloktá, nebo alespoň ten napalm zapíjí pivem.  Poté oba s Aničkou porušujeme vlastní zásady a také tu příšernost testujeme.  Bylo to strašné, ale nic jiného jsme ani nečekali !

 

Večer pozorujeme lyrochvosty, což je odrůda místní roztomilé veverky.  Ráca se vrhá po foťáku, aby vzápětí zjištil, že mu nefunguje blesk.


 

 

Úterý, 16.11.1999, Popravčí linka v Dalby

 

Ráno to nejdřív vypadá na déšť a pak chvílemi opravdu mírně prší.  Ráca, který po svém zvyku spal pod širákem, konstatuje ráno při pohledu do zrcadla, že se mu další klíště zakouslo do nosu a že jeho vyšroubování taky bude bolet a nemýlil se.  Zřejmě je zdejší příroda těmi hovady úplně prolezlá.  V Austrálii jsou prý klíšťata mozkové obrny prostá, takže se konec konců jedná pouze o nepříjemnost. 

Balíme v mírném dešti.  Kolem kempu se motá nejméně jeden lemčík. Jeho rozestavěnou besídku nacházíme poblíž našeho stanu.  Ráca ho chce fotit, ale jeho blesk nadále stávkuje i s údajně novými baterkami. 

Odjíždíme asi v 7:15 do Brisbane, kam se dostáváme asi v 9 hodin. 

Procházíme se po městě, nakupujeme upomínkové předměty a píšeme pohlednice.  Do Evropy dorazí za 6 dní, však taky známka stojí celý jeden dolar ! 

Odjíždíme po poledni, tedy asi po 4 hodinách.  Nemůžeme se rušnou dopravou vymotat z města, v Austrálii mají blbý zvyk umísťovat některé směrníky až za křižovatkou.  Co je k této praxi vede, nevíme, ale křižovatka se díky tomu dá snadno projet špatným směrem.  Klimatizace při nízké rychlosti vozu prakticky nefunguje, tak raději otevíráme okénka a necháme se alespoň ovívat dusným smradem velkoměsta. 

Někde za Brisbane se zastavujeme se na menší nákup.  Tím zmeškáme bouřku, ale nikoli následný déšť, kterým je nutno proběhnout přes parkoviště.  Skoro 20 minut čekáme na Květu, která omylem vylezla z nákupního bludiště na opačné straně a musela kolem rozsáhlého obchodního komplexu trochu sprintovat.  Láďa ji vyráží hledat a poté, co spolehlivě zmizí z dohledu se Květa objevuje.  Úspěšně bojujeme s jejím návrhem, že teď půjde ona hledat Láďu, když to celé zavinila, to bychom takhle mohli vyrazit pro Láďu všichni a sraz by byl o půlnoci na místním hřbitově !

Po radostném shledání všech účastníků jedeme do kempu v Dalby.  Cestou projíždíme opět lijákem a bouřkou, ale nad táborem je už celkem jasno.  Ráca se v kempu ptá, zda mají přístřešek na vaření.  Nemají.  Raději nás posílají asi 2 km za město, kde jsou prý v tomto ohledu lépe vybaveni. 

 

Majitel druhého zařízení Rácu skutečně rozesmál, neboť prý se ho složitě vyptával, jak dlouho už jsme v Austrálii, zda jsme už byli v nějakém kempu a kolik jsme tam asi platili.  Zcela evidentně měl problémy účetní povahy.  Na odpověď, že asi 6-7 dolarů na osobu se majitel udiveně zeptal: ”Tolik ? A můžu Vám naúčtovat také šest ? ... To je 72, to je moc.  Dám Vám to za 70, jo ?” 

Po reprodukci této kabaretní scénky se dohadujeme, co tady asi ”bude špatně”.  Jsme už otrlí a zvyklí na to, že kempy v celém světě jsou více méně určeny pro cestující chudinu, a tudíž jsou umísťovány vedle krematorií a hřbitovů, frekventovaných železničních vleček s celonočním provozem, dálnic a podobně.  V Austrálii je tento zvyk obohacen o to, že si zde lidé, kteří by neuplatili pozemek a prkennou budovu na něm, pouze pronajímají na celá léta karavan a místo v kempu.  Tam si vypůjčený pojízdný baráček obestaví přístřeškem pro auto (nikam se s ním stejně nedá jet), osází pozemek květinami a obryjí záhony se zeleninou.  Dokonce prý v takovém případě platí menší daně.  V tomto kempu skoro jistě ani jiní obyvatelé, než stálí abonenti nejsou, jinak by kempař jistě věděl, kolik nám má naúčtovat.  Lidé se tu mezi sebou dobře znají a na nás zírají jako na cizokrajnou zvěř.  Přisuzujeme to skutečnosti, že se už nalézáme mimo obvyklé turistické trasy. 

K večeři jsou rybí prsty. 

Už při večeři začínáme chápat nevýhody zdejšího ubytování.  Bydlíme totiž vedle hovězích jatek a obyvatelé kempu jsou řezníci a jejich rodiny, kteří si na toto prostředí už zvykli.  Úzkostný řev k smrti odsouzených zvířat, která svůj úděl dobře chápou, se ozývá od večera do časných ranních hodin.  Po celou noc hučí motory těžkých náklaďáků, které fabrice na smrt dodávají další materiál.  Každých 8 až 10  minut se ozve ostrý třesk ocelových rámů, na kterých se další rozporcovaný kus posunuje do podzemní lednice.  O takovýchto výjevech asi neradi slyší lidé, kteří si při pohledu na masovou konzervu odmítají připustit, kvůli jejímu naplnění bylo nutno nutno zabít jiného živého tvora.  Jakkoli s Aničkou ironicky říkáme, že bychom mohli být vegetariáni, nebýt ovšem těch salámů, příjemný zážitek to rozhodně nebyl, stejně jako pozdější ranní odborné diskuse o metodách popravy hřebíkem ze vzduchovky do mozku, kterými se nám úspěšně snažil snídani znechutit Michal. 


 

 

Středa, 17.11.1999, Cesta do Carnarvonu

Ráno se na Výročí Listopadové Revoluce (uspíšené proti Čechám o 10 hodin) vydáváme na cestu do Carnarvonu.  Cestou nakupujeme v městečku Roma.  Posledních 40 km má vést po prašné cestě, zvané lidově roleta.  Pokrok, hnaný chovateli dobytka, však z polní cesty udělal skoro na polovině trasy asfaltku.  Jednotlivé pozemky jsou od sebe odděleny ploty a aby dobytek nemohl přebíhat mezi ohradami po silnici a cestovatelé současně nemuseli každých pár set metrů otevírat vrata, používá se tady tak zvaný texaský grid.  Pro ty, kdo to nikdy neviděli se jedná o jakousi ”rohožku”, nebo práh z volně se otáčejících trubek.  Ni kráva ni býk se k něčemu takovému ani nepřiblíží:  váznou v tom totiž kopyta !  Pokud přes takovou překážku jede pomalu auto, padají starším cestujícím z úst vyviklané zuby.  Po tomto zjištění jsme gridy začali přejíždět osmdesátkou, což se ukázalo být mnohem snesitelnější. Návodem se nám stal dobrodruh  Philleas Fogg (Jules Verne: Cesta kolem světa za 80 dní a ještě o 24 hodin méně) který dokázal přejet vlakem po mostě, z něhož zbýval jediný ze 3 pilířů veprostřed, přičemž na obou okrajích už po povodni koleje chyběly úplně.  Lokomotivu bylo proto nutno nejprve pořádně rozfofrovat. Ráca to měl jednodušší, neboť vždy zvolal: “Pozor grid !” načež sešlápl plyn až k podlaze !

 

Cesta vedla místy přes koryta vyschlých potoků, ve kterých se ještě nacházelo několik bahnitých louží.  Viděli jsme pštrosy a jednoho vzdáleně jim podobného potvoráka, který se snad údajně nazývá ”bustard” (pozor, nikoli bastard, jen to podobně zní a nikdo z nás předtím tento pojem neslyšel).  Na tábořiště jsme dorazili po třetí hodině.  Původně byl plánován dvoudenní trek se spaním v půlce cesty a návrat po vlastní stopě, ale rangeři nám to zakázali: je nás prý moc a sociální zařízení na tábořišti pro tolik lidí není dimenzováno.  Měli prostě obavu, že bychom jim to tam ehm– znečistili.  Výlet proto bude nutno  stihnout za jediný den.  Škoda. 

Kolem 16. hodiny vycházíme ještě na kratší výlet směrem na Boolimba Bluff.  Na tropy je to už dost pozdní hodina a navíc ještě na začátku vyrazíme omylem špatnou cestou.  Několik se nás se proto raději vrací ještě před dosažením vršku, ke kterému se různě leze po žebřících a částečně dokonce po skalách.  Anička s Janou a Květou zůstávají proto viset v půlce výstupu, u něhož nalezly ceduli s výstrahou, že by se do něj neměli pouštět lidé, kteří nejsou v dobré fyzické kondici. Já jdu s mírným zpožděním za ostatními a dostanu se až do palmového lesa, kterým se musí proběhnout a stoupat ještě neznámo jak daleko. Tam to také otáčím, nechci ženské nechat dole a také se mi nelíbí představa šplhání po jakémkoli žebříku po hmatu.

Výhled prý stejně nebyl nic moc.  Někteří z nás plánují, že to zkusí za dva dny znova se vstáváním v noci a výstupem potmě, jen aby viděli východ slunce.  Haha, určitě bude pršet !!

 

K večeři je bramborová polévka.  Kolem nás pobíhají drzé vačice a poletují zlodějské vrány, které dokáží v letu vyrvat z ruky sousto sýra. 

 


 

 

Čtvrtek, 18.11.1999, Kaňon Carnarvon

Přesun do soutěsky Carnarvon Gorge bude trochu náročnější než je na tomto zájezdu zvykem, ale odměnou za něj budou téměř tři dny strávené v nádherné oáze uprostřed suché australské polopouště. Soutěska říčky Carnarvon nabízí dvoudenní výlet během něhož se budeme moci vydat do několika bočních kaňonů, a soutěsek. Flora i fauna (zvláště ptactvo) je zde bohatá právě tak jako skalní malby australských domorodců, kteří zde žili již před téměř 20 000 lety.

 

Ráno vyrážíme do kaňonu.  Je to asi 10 km tam a 10 zpátky bez odboček k vyhlídkovým místům.  Cesta vede kaňonem a celkem 19x přechází mělký potok (to znamená že po kamenech přejít není žádný problém). 

Cestou odbočujeme nejprve k Mass Garden (neboli Mechové zahradě), potom k amfiteátru, pak vodopádům v kaňonu Wards.  Další odbočka je k Art Galery a Cathedral Cave.  V posledních dvou jsou zachované kresby původních Australců.  Někteří z nás si většinu odboček nechávají až na zpáteční cestu, my se je naopak snažíme stihnout cestou tam, protože předpokládáme, že zpátky toho budeme mít plné zuby. 

Mechová zahrada nebyla nic moc, jedná se o potůček, protékající skalami s instruktáží o přirozeném čištění vody.  Zato amfiteátr byla průrva, nebo snad rozsedlina mezi skalami do které se zespoda dá vlézt po asi desetimetrovém žebříku a projít úzkým tunelem.  Po průchodu bahnitou stezičkou se otevře výhled na elipsovitý amfiteátr s nádhernou ozvěnou.  Jakýkoli domorodý kouzelník se tady musel při čarování vyžít !  Zkouším fotit kolmo nahoru a není to marné ! 

Vodopád je prostě vodopád, zato malby původních obyvatel jsou terno.  Mimochodem i tady je ozvěna, jen se musí uhádnout, kam si má člověk stoupnout.  Hlavní atrakcí jsou však kresby.  Na kolmé skalní stěně, zhruba do výšky 2 metrů, kam až lze dosáhnout, se nacházejí jednoduché motivy hadů, hmyzu, zbraní (bumerangů a oštěpů) a snad nádob a košíků pro přenášení potravin a majetku (to už jsou ovšem jen smělé dohady paleontologů) .  Umělec je před 20 000 lety vytvořil tak, že připlácl na skálu předmět, který ”obtáhl” barevnou hlinkou.  Tu si jednak přinesl odjinud a v zájmu jejího rozpuštění ji cestou žvýkal.  Rozmělněnou hmotu plival na skálu a rozmazával prsty, nebo možná nějakým nástrojem, který se nedochoval.  Na můj dotaz po zdravotní škodlivosti této procedury Ráca pokrčil rameny: podívej se na sprejery !  Tenkrát se žilo stěží 30 let, tak jakápak starost o játra !

Skalní galerii opouštíme chvíli poté, co k němu dorazí třída řvoucích teenagerů, kteří neúspěšně hledají ozvěnu.  Raději se jim snažím nenaznačit, kde jsem ji našel já, přeju těm skalám ještě nějakou dobu existence. 

Cestou zpět se počasí zdánlivě zlepšuje, ale od poloviny návratu je jasné, že se blíží bouřka.  Snažíme se zrychlovat a dojít za sucha.  Chybí nám ještě asi 15 minut, když nastává parádní tropický liják, ve kterém nám naše dožívající pláštěnky nejsou mnoho platné (o pár dní později rezignujeme a vyhodíme je oba do popelnice).  Schováváme se pak na kraji tábořiště v informačním středisku rangerů.  Když se déšť normalizuje na normální slejvák, vydáváme se ke stanům.  Michalovi to ještě nestačí a jde na kratší vycházku k Baloon Cave.  Udělá pak v místní hospodě parádní skandál svými zablácenými botami.  Jeho dotaz na cestu k jeskyni (z angličtiny znal podle vlastního popisu pouze dvě slova, totiž ”Balůn Kejv”) je zodpovězen tak rychle, jak je jen možné, protože z něj na naleštěnou laminátovou podlahu odpadávají kusy bahna. 

Láďa s Tondou se zase vydali pozorovat ptakopysky (Tondova žena Alena zůstala zcela rozumně ve stanu).  Oba hoši vyrazili pochopitelně bez pláštěnek a museli se hodně rychle vracet pronásledováni další přeprškou. 

K večeři byly špagety s tuňákem.  Opět se slétá opeřená havěť a v noci běhají kolem stanů vačice. 

Někteří z nás odcházejí spát, ale tvrdé jádro výpravy pokračuje i po výšlapu ve filosofických disputacích o smyslu existence lidstva a o tom, jak a proč vlastně evropská civilizace převálcovala ostatní národy tak dokonale, že z jejich kulturního dědictví teď skoro nic nezbývá.  Ráca rozvíjí kdesi čtenou teorii o tom, že za to může –světe div se- střídání ročních období v Evropě.  Jak známo, náš životní prostor je ukrutně malý (Evropa má dnes nějakých 220 lidí na km2, Austrálii na to stačí pouze dva!) a  vyznačuje se velmi rozmanitými povětrnostními podmínkami.  Pár set kilometrů od sebe se kožichy musí měnit za kraťasy a podobně.  To, že se prakticky každé 3 měsíce zásadně životní podmínky mění prý Evropany naučilo předvídat, plánovat a dělat si na období nepřízně živlů zásoby.  A v tom má být jádro pudla !  Teorii prý nejlépe ilustruje následující nadčasová anekdota:


 

 

Sedí Indián na břehu horské řeky plné lososů a krmí se čerstvě uloveným lososem.  V tom okamžiku jde kolem americký podnikatel a říká:

 

P:      ”Indiáne, chyť těch lososů víc!”

I:        ”A proč jako?”, vece Indián ?

P:      ”Dostaneš za ně peníze.”

I:        ”A k čem u mi budou ?”, táže se přírodní muž.

P:      ”Jak to, k čemu?  Koupíš si za ně sítě.”

I:        ”A na co sítě ?”

P:      Vylovíš z řeky všechny lososy, nikdo jiný je nebude mít a ostatní je budou muset u Tebe kupovat.  Tím si vyděláš zase víc peněz a postavíš si tady konzervárnu.”

I:        ”Na co zase konzervárnu?”

P:      ”Já se z Tebe zblázním – přece budeš mít pořád víc peněz, budeš žít v radovánkách, povedeš život v zahálce, víno, ženy, zpěv, prostě budeš se moct jen válet ...”

I:        ”Ale vždyť já se válím už teď !”, uzavírá diskusi rudoch netečně. 

 

Pokud se nedorozumění mezi rasami postaví takhle na ekonomice a prachy se označí za ostatně vždy až prvoplánové, musí se uznat, že minimálně jako teorie je to hezká vědecky vypadající konstrukce. Že ale výchovu Evropanů k plánované ekonomice zavinilo sněžení je prostě jen jedno z možných vysvětlení.  Odpovědnosti za to, že kamkoli bílý dobyvatel přišel, tam stovky let doslova tráva nerostla, se ale stěží můžeme zbavit.  Vždyť i dnes lítáme za touhle kulturou přes půl planety a spálíme přitom v přepočtu na hlavu 400 litrů vysoce jedovaného paliva, které zamořuje atmosféru a způsobuje skleníkový efekt.  Akorát už přitom většinou nemáme v ruce hřmící hůl, kterou bychom podlidem ustřelili jejich blbé, nic nechápající palice !   

No - rozhodně to byl filosoficky zajímavý večer.

 

 

 

 

Pátek, 19.11.1999, Přejezd do Eungelly

 

Z Carnarvon NP nás čeká cesta na sever do Národního Parku Eungella, ležícího západně od pobřežního města Mackay. Celý park je ukázkovým typem subtropického deštného lesa, ale hlavní důvod návštěvy je pozorování snad nejpodivnějšího zástupce australské fauny, jehož kuriozita je vyjádřena už jeho jménem, a sice ptakopyska podivného, vejcorodého savce se plochým zobákem. Kromě pozorování ptakopysků (ráno a večer) nás čeká podle času a chuti asi osmikilometrový výlet podél řeky Broken River.

 

Značnou část noci prší.  Ráno přestává, ale je zataženo.  Balíme mokré stany.  Chmurně se díváme na možnost přejet zpátky úspěšně brody přes potoky, je dost mokro a cesta je značně rozbahněná.  Během snídaně nás standardně obtěžují vrány.  Ve vedlejší části tábora stanují ti teenageři, kteří nás vyřvali včera z galerie a dost dlouho do noci úspěšně dělali bordel.  Teď na povel přísných instruktorů pomáhají při balení, například vylévají několika kbelíky moře vody, které se udělalo na střeše jejich obrovského autobusu.

Dnes se máme přesunout do národního parku Eungella.  Cestou pozorujeme a fotíme pštrosy a jeřáby a tak zvaný lahvový strom (skutečně připomíná tvarem flašku a farmáři jeho měkké šťavnaté dřevo údajně dávali za sucha dobytku, aby nepošel žízní).  Nakupujeme na další cestu. 

Když se blížíme k cíli, houstnou obligátně mraky.  Vjíždíme horskou silničkou přímo do základny mraku a pak zase trochu dolů na tábořiště.  V Broken River jsme našli (prý oproti loňským zkušenostem Adventury) změněnou situaci: stanovat poblíž výskytiště ptakopysků se nedá, nabízejí nám jen malé plácky, pokud vůbec nějaké najdeme.  Projedeme tábořiště, roztažené podél lesní cesty autem a konstatujeme, že sem se skutečně nevejdeme.  A tak se zase přes mrak vracíme asi pět kilometrů zpět do jiného kempu.  Přijeli jsme až večer.  Neprší, ale vaříme pro jistotu pod přístřeškem.  Během večera pochopitelně začne pršet a záhy zjišťujeme, že do přístřešku místy teče starými dřevěnými došky. 


 

 

 

 

 

Sobota, 20.11.1999, Eungella

 

Ráno jedeme kolem 6. hodiny pozorovat ptakopysky.  Řeka je kalná, ale sem tam lze tohoto podivuhodného živočicha skutečně zahlédnout.  Nadšenci bez odpovídající výbavy se vrhají do focení.  Já to vzdávám, protože kvalitní snímek něčeho velikostí podobného odrostlejšímu stěněti, vybaveného plochým zobákem v barvě hnědé, rejdícího v kalné řece, vyžaduje stativ a alespoň pětistovku objektiv (aneb: ”Viděli jste toho chlapa, co má kolem krku 100 000 korun ?”).  Ti, co zmíněný majlant kolem krku nemají, mohou příbuzným a známým následně leda tak ukazovat na fotografii nebo plátně špinavě hnědý flek nebo malý hnědý vodní vír a tvrdit, že právě tam se ptakopysk bleskurychle potopil v okamžiku, kdy cvakla závěrka.  V řece lze také sem tam zahlédnout ještě menší želvu a nějaké ptáky.  Snídaně po hodinovém marném postávání a chození po špičkách opravdu chutná.  Oficiální materiál o tom praví:

Ptakopysk - Platypus: Vejcorodý savec. Citlivý zobák, zachycuje elektrické impulsy, vyvolané svalovými pohyby hmyzu, drobných korýšů apod. Sežere za 14 hodin tolik potravy, kolik sám váží. Tukové zásoby ukládá do ocasu - samice z nich žije, když sedí na vejcích a stará se o mladé. Hnízdí v norách ve břehu. Vchod obvykle těsně nad vodou. V době kojení samice, vždy zahrabe vstupní tunel, když jde ven. V zimě se občas vyhřívá na břehu na slunci - stává se pak kořistí dingů, lišek a hadů. Žije až 12 let, ale je nesmírně citlivý (asi hlavně psychicky) na změnu prostředí, proto se ho ještě nikomu nepodařilo chovat v zoo či jinde. Samec se samicí žijí odděleně, jen v době páření (v zimě) jsou spolu, Mláďata lížou mateřské mléko z mléčných jamek na břiše samice, která když kojí musí ležet na zádech.

 

Po snídani jedeme na konec stezky, vedoucí tropickým deštným pralesem k Broken River.  Ráca jde kus s námi a pak se vrací k autu, aby je převezl k řece, cíli naší cesty.  Vyhrál to, protože nás v neskutečném množství napadají pijavice.  Malé hbité bestie se po celých rotách vztyčují v hnijícím listí a vrhají se po botách.  Pokud se uchytí, šplhají pak dál po nohavicích ve snaze dostat se k báječné pochoutce, teploučké lidské (nebo jakékoli jiné) krvi.  Každý se co několik kroků zastavuje a sklepává tu odpornou havěť.  Polévám celé boty repelentem a nápor trochu ustává, ale spíš je to tím, že v některých částech lesa je pijavic o něco méně.  Petr bere stezku poklusem a potvory už ani neshazuje.  Tonda standardně nadává Rácovi, že nás sem zavezl. Náš vůdce si mezitím medí při pozorování ptakopysků. 

Na následující odpolední vycházku s Rácou proto jdeme už jen my s Aničkou a Jirka.  Pochodujeme krátký úsek cesty, přístupný pro vozíčkáře ( to znamená, že kolem stezky vede klandr, dosažitelný z pojízdné židle).  Přestože tu jsou přehršle hnijícího listí, pijavice asi mají odpracováno a užívají si zřejmě odpolední siestu. 

Potom se autem přesunujeme k 1,5 km okruhu. Z něho se blbě necháme směrovkami nalákat na dvoukilometrový výlet k Surprise Lookout (to znamená 2 km tam a to samé zase po vlastní stopě zpátky).  Dodnes jsme neuhodli, v čem měl ten ”překvapující výhled” vlastně spočívat, protože odtamtud nemůže být nic vidět ani za lepšího počasí.  A pokud se dá mluvit o výhledu, tak sotva o překvapujícím.  Cestou shazujeme i pár pijavic, ale proti dopolední zkušenosti je to zcela zanedbatelné.  Pod dojmem předchozí zkušenosti si s Rácou jeden druhému sdělujeme obavy, že svlékání boty bude doprovázeno proudem naší krve, protože nás oba v botách něco pálí, ale nakonec se ukázalo, že jsme oba byli hypochondři a že to nejspíš byl nějaký jiný sajrajt, asi miniaturní trny z žahavého listí.  V každém případě jsme ani jeden u auta nic nenašli. 

Mezitím, co jsme byli pryč, ostatní stihli vyprat.  Neprší, ale evidentně se opět sbírají mraky.  Večer jedou všichni pozorovat ptakopysky k Broken River.  Tuto akci okázale ignoruji a zůstávám ve stanu.  Prý tam bylo víc lidí než ráno, ptakopysků asi tak stejně, to jest skoro každý viděl vířivý pohyb vody o 50 metrů dál.  Vidět byli opět ptáci a želvy, ptakopyskové se pak podle vyprávění skutečně vynořili. 

Po návratu se vaří polévka a salát.  V noci standardně prší. 


 

 

Neděle, 21.11.1999, Ingham

Ráno se déšť zmírňuje, pouze drobně mží.  Původně jsme měli jet znova pozorovat ptakopysky, ale nikdo už nemá vzhledem k počasí chuť.  Balíme a po snídani kolem 8. hodiny odjíždíme.  Při skládání stanu se nám láme tyčka.  Snad to večer nějak uvedeme do provozu, jinak strávíme zbytek dovolené pod širákem mezi pijavicemi. 

Jedeme do Inghamu.  Cestou zkoušíme kdekoli zastavit na kafe, ale většinou je zavřeno.  Ani nakoupit se nedá.  Každou chvíli leje, jedeme tedy rovnou do kempu za městem. 

Spravujeme s Rácou naši pochroumanou tyčku od stanu, ale nejde to: musíme obětovat kus tyčky z podpěry předsíňky.  Touto nápravnou akcí se „status pipe invalid” stěhuje do sice méně důležité části stanu, který ale vypadá, jako by nám na plátěný příbytek něco těžkého spadlo.  Kromě jiného se pod přístřešek nedají ukládat věčně mokré boty. Tyčka pak musí být, až do konce dovolené, nucena každý večer do služby různými triky.  Vadný díl v ní prakticky nedrží, z kteréhož důvodu předsíňka permanentně padá při závanu větru nebo když do ní někdo při nasedání nebo vysedání ze stanu prostě drcne zadkem.

Zatímco Ráca shání ve městě večeři, koupeme se asi v 6 lidech v táborovém minibazénu.  Blbneme přitom s míčem jako malé děti.  V nejlepším nám míč spadne na střešní síť proti hmyzu a  my ho musíme dostávat dolů tak, že proti němu z vody házíme botami a mokrými hadry, aby se skutálel ke kraji střechy. 

Ráca nám přináší pečená kuřata.  Sám si odmítá maso vzít, protože prý na dovolené hrozně ztloustl a kromě toho kuřata ani nepatří k jeho oblíbeným jídlům. 

Kolem nás obcházejí vypasené táborové kočky a nestydatě loudí. 

Večer pozorujeme a fotíme žáby, které skáčou po celém táboře.  Z toho vyplývá, že jít v noci na záchod vyžaduje dobrý postřeh a pevné nervy, protože obrovské ropuchy jsou i na toaletách a nečekaně pak odskakují zpod nohy.  Kromě toho po stěnách lezou pavouci. 

 

 

 

 

 

Pondělí, 22.11.1999, Wallaman Falls a Cardwell

 

Nejvyšší vodopád Austrálie Wallaman Falls leží ve stejnojmenném národním parku a padá do hloubky 305 m. K jezeru, do něhož padá se dá pohodlně sestoupit, a koupání v něm je velmi příjemné.

 

Ráno přestalo pršet.  Po snídani balíme a odjíždíme k Wallaman Falls v národním parku Lumhals.  Vodopád je 305 metrů vysoký.  Nejprve pozorujeme vodopád z vyhlídky a pak k němu scházíme.  Je to asi 2 kilometry, ale tento údaj je relativní, protože je zataženo, teplo a velice vlhko.  I cesta z kopce dolů je dost náročná a nahoru to bude ještě horší.  Někteří z nás se chtějí koupat, ale všichni to nakonec vzdávají, protože k vodě je přes mokré balvany velice nesnadný přístup.  Cedulka dokonce varuje, že je to životu nebezpečné.  Asi nejsme dost velcí dobrodruzi. 

Vracíme se tedy zpět k autu a asi v 11 hodin odjíždíme.  Ještě než dojedeme ke státní silnici, potkáváme kasuáry.  Tento 1,5 metrový nelétavý pták Noh stojí veprostřed silnice a nechá se bez zábran fotografovat a to i dost zblízka.  Ráca radí obvyklou taktiku, to jest nevystupovat z auta.  Dodatečně se dozvídáme od rangerů, že jsme měli kliku, protože kasuár na osamělé chodce s oblibou útočí.  Když se člověk podívá na jeho zoban a velké drápy, dodatečně mu přejede mráz po zádech. 

Druhý kasuár o pár desítek metrů dál už tak ochotný není a mizí rychle v křovinách, sotva zahlédne automobil. 

Vracíme se zpět do Inghamu a nakupujeme zásoby na 4 dny na nadcházející trek přes ostrov Hinchinbrook.  Jedeme do Cardwallu, kde spíme v kempu. 

Opět spravujeme tyčku ke stanu s pomocí majitelek kempu.  Dostávám přehršli různých zapomenutých tyček, spojnic, kleště a kladivo.  Trochu jsem stávkující tyčku zdeformoval, aby držela líp pohromadě.  Vypadá to, že ji budeme muset vozit složenou.  Nakonec se poddá i to, i když bude trochu závod s časem, jestli dřív skončí dovolená, nebo ta tyčka. 

K večeři je obvyklý zeleninový salát a filé s bramborem. 


 

 

Úterý, 23.11.1999, Vylodění na Hinchinbrooku

 ”Hinchinbrook  je ráj na zemi - skutečná divočina”, říká usměvavý vousatý Bill za kormidlem malého člunu, v němž opouštíme přístav Dungeness.  Až na to padesátistupňové vedro, které se nás 4 dny nepustí, ovšem.  

Až na malý hotel (maximálně 70 turistů typu top V.I.P. současně) na severním mysu ”Cape Richards” je ostrov opravdovou divočinou. Jeho severojižní osu tvoří mohutné pohoří budované vulkanickými horninami a žulou. Svou nejvyšší horou Mt. Bowen dosahuje výšky 1121 m nad mořem. Díky bohaté vegetaci je ostrov prakticky neprostupný a poskytuje tak útočiště mnoha druhům vzácných živočichů. Přesto jsou některé jeho části opravdovým milovníkům přírody zpřístupněny. Podél východního pobřeží vede 32 km dlouhý turistický chodník tzv. ”Thorsborne Trail” pojmenovaný podle Arthura Thorsborna, který zasvětil svůj život výzkumu a ochraně tohoto ”ráje na zemi”. Díky velmi křehké rovnováze citlivého a složitého ekosystému je vstup na ostrov přísně regulován.

Národním parkem byly některé části ostrova vyhlášeny již v r. 1932. Jako celek však existuje ”Národní park ostrov Hinchinbrook” až od r. 1960, kdy byly s konečnou platností dořešeny právní vztahy týkající se některých pozemků.

Celková rozloha ostrova je 393 km2. Z přírodovědného hlediska je cenný neuvěřitelnou variabilitou vegetačních pásem na poměrně malé ploše. Najdeme tu enklávy tropického deštného pralesa, otevřené suché eukalyptové háje i horské mlžné lesy pokrývající svahy nejvyšších hor. Při severozápadním, západním a jihozápadním pobřeží se vyskytují rozsáhlé mangrovové porosty, které jsou, co se týče druhové rozmanitosti, nejbohatší v celé Austrálii. Ostrov je součástí  rozsáhlé biosférické rezervace ”Velké korálové bariéry”, táhnoucí se v délce více než 2000 km podél pacifického pobřeží Austrálie.

 

Celou noc prší jako snad až dosud nikdy, ale během snídaně slejvák přece jen ustává. Skládáme stany a v táboře necháváme věci, které nechceme tahat na zádech při treku.  Odjíždíme do informačního střediska, kde shlédneme krátký instruktážní film o Hinchinbrooku.  Film později nazýváme hikerským hororem.  Kromě permanentního zdůrazňování zásad ochrany přírody, včetně taktních, diplomatických ukázek, jak si vykopat osobní defekační jamku, se instruktáž hemží zdůrazňováním různých nebezpečí, například:

·         při šplhu po skalách (lano je na turistům přístupné trase na skále například jen jedno, přičemž je zabíráno z úhlu, ze kterého vypadá, že je šplh po skále alespoň o 5 metrů delší než ve skutečnosti),

·         při přílivu (hranou formou je ukázán utopený ranger, který si postavil stan blízko moře a ráno z něj čouhala z vody jen tyčka)

a podobně. 

Co se týká té ochrany přírody, bere se to opravdu tvrdě: ostrov je součástí světového přírodního bohatství.  Z tohoto důvodu se na něm nesmí používat mýdlo ani šampony, nejvýš tak ještě pasta na zuby, ale i o jejím zákazu se už prý uvažuje.  Nesmí se na něm vyskytovat současně víc jak 40 lidí.  S tím nebezpečím se to má tak, že na ostrově není nikdo, kdo by Vám pomohl v případě úrazu, nebo náhlých zdravotních komplikací libovolné provenience. Jakousi naději ovšem představují mobilní telefony, pokud se jim za 2 dny v horku nevybijí baterky, ale Ráca vtipně podotýká, že Eurotel nebo Telecom, které mají všechno pokryto, jsou v jiném světadílu.  Není ani vyloučeno, že celý ostrov je v rádiovém stínu a signál na něm stejně není. Pánům a dámám od Bobří řeky je třeba problematiku trochu znechutit, že ano ! 

Předpověď počasí se skládá z výhledových synoptických map na 4 nejbližší dny, přičemž každá další vypadá hůř, než ta předchozí.  Níže, níže, níže a pro velký úspěch ještě jednou níže, aneb slunce v duši Vám přeje australský meteorolog Mister Zakopcanik. 

Když nás rangeři dostatečně vyděsili, vydáváme se do přístavu a nasedáme na loď.  Zavazadla umísťujeme dopředu ke stanovišti vousatého kapitána a kormidelníka v jedné osobě.  Jmenuje se Bill Pearce, starý známý Ráci (”Hallo Radovan!  Nice to see you again !”).  Radovan Australákům jde vyslovovat kupodivu dobře, obě majitelky kempu toto české jméno vyslovují stejně hladce. 


 

 

Bill nám na chvíli zastavuje loď uprostřed mangrovových porostů a líčí nám jejich význam pro přírodu.  Mangrovy jsou doslova zdrojem života od nejnižších forem, které vegetují na hnijícím listí (bakterie, korýši, malé rybky) přes větší ryby až po krokodýly.  Všechno se to navzájem mezi sebou usilovně požírá, čímž vzniká přírodní rovnováha.  Hned na první zastávce na ostrově nabíráme jednoho člověka místo avizovaných 3, protože dva se pod dojmem obtížnosti přechodu rozhodli pro lehčí variantu treku a čekají údajně jinde ... tedy pokud tam došli živí.

 

Nakonec loď zakotví u chatrného můstku, spíš lávky přes mangrovy (ke slovu má přijít repelent, dost tu koušou komáři, ale dá se to přeběhnout).  Můstek končí ve vodě, kterou je třeba dobrodit na břeh.  Vodou ostatně nepůjdeme naposledy !  Na pláži je sraz a poslední instrukce.  Bill se s námi loučí slovy: ”See you in four days...I hope” a mizí i s lodí.  Jsme tak dokonale sami, jak jen může v této situaci na těchto zeměpisných souřadnicích civilizovaný člověk být.  Dnes míříme do tábořiště Little Ramsay Bay, na orientační mapce číslo 6.  Je to asi 6,5 km a má to vzhledem k horku a obtížnosti terénu trvat asi 4,5 hodiny (za takovou dobu se ve Střední Evropě dá ujít i 20 km).  Hmm... 

 

Někteří se ještě koupou.  Nejsou tu totiž smrtelně nebezpečné medůzy, které v Austrálii vylidnily celé desítky kilometrů jinak nádherných pláží (koupat se dá pouze v zimě, ve zbytku roku se musí jezdit skoro 50 km od pobřeží na ostrovy). 

Hned zkraje vidíme na balvanu roztrhaného nějakého ptáka.  Někteří tvrdili, že viděli varana, jak na něm hoduje.  Ze sedla pod Nina Peekem jdou všichni kromě Aničky nahoru, tak, jak sem postupně dofuněli.  Každý má ještě energii šplhat na asi 900 metrů vysoký kopec.  Jdu v první vlně odvážlivců s Michalem, kterého tímto pasuji na roznašeče matoucích, příliš optimistických zpráv.  Michal za každým nejbližším návrším vidí hlavní vrchol.  Tenhle jev znám z Tater, sám jsem Aničce mnohokrát sděloval nepravdivou informaci, že ještě 200 metrů a už na tom Rosutci budem.  Houby v octovém nálevu !  Supíme nahoru skoro 40 minut, než můžeme prohlásit, že pod sebou vidíme většinu ostrova.  Další dva vyšší vrcholky už vyžadují horolezecké nádobíčko.  Zakrývají nám bohužel pohled do vnitrozemí.  Cestou jsme neviděli nic živého, pokud nepočítám nádhernou, jedle vyhlížející houbu modrákovitého typu s načervenalým bříškem. Cítíce se ekology, nechali jsme ji v pokoji růst.

 

Pak pokračujeme přes zátoku Nina Bay.  Brodíme potoky v mangrovech, brodíme menší říčky ve vnitrozemí.  Zatím máme chuť držet si nohy v suchu a tak to, co nedokážeme přeskákat po kamenech, jdeme zutí s botama kolem krku.  Pár nadšenců se koupe nahých v nádherné, křišťálově čisté vodě.  Fotím živoucí fosílii jménem lezec, maličkou rybku s tlapičkami, která dokumentuje, jak že se vlastně život dostal z moře na břeh.  Tenhle exemplář má raketový start a jeho jediný snímek je kolem očiček trochu rozmazaný.  Jeho specialitou je možná namáhavé lezení po bahně, po vodě ale běhá slušnou rychlostí.  Cesta vede do kopce i z kopce.  Je šílené horko. 

 

V Ramsay Bay táboříme u ústí sladkovodní říčky z vnitrozemí, kde se s velkou chutí koupeme.  Dost tam ovšem koušou komáři a malé mušky.  Vaříme večeři, nudlovou polévku z pytlíku, Rácovu oblíbenou večeři s velmi snadnou přípravou: voda se ohřeje k varu a naleje se do plastikového kelímku s předsušenými nudlemi. 

Během přílivu přicházíme na to, že voda v říčce se mísí s mořskou a nedá se proto používat k vaření.  V době přílivu člověk musí pochodovat pěkných pár desítek metrů proti proudu, než narazí na sladkou vodu !   

Jídlo se na celém ostrově musí na noc schovávat do oplechované bedny, protože tu žijí vakokrysy, které dokážou do rána udělat do stanu, v kterém cítí cokoli k snědku, 10 děr navíc kromě standardního vchodu. 

Místní záchodky jsou zbořené (jediná výjimka na ostrově, kde je na všech tábořištích kromě výstavných kadibudek přítomen dokonce i toaletní papír, asi ho sem Bill vozí a distribuuje !). 

Na boudy zřejmě spadl nějaký strom.  Doufejme že nikoli v okamžiku, kdy uvnitř někdo seděl …

 


 

 

Středa, 24.11.1999, Druhý den na Hinchinbrooku

 

Ráno balíme a vycházíme kolem půl deváté.  Naším dnešním cílem je Zoe Bay, zátoka, vzdálená asi 10,5 km, takto bod č. 14 na orientačním plánku z informačního střediska.  Na tuto vpravdě směšnou vzdálenost je plánováno 6 hodin, terén tedy bude ještě náročnější, než včera. ( A byl)

Očekávatelné jsou problémy s broděním potoka na konci pláže.  Že nás ale pokročilý příliv přinutí k čubičce s batohem na zádech, to nečekal ani Ráca.  Dorážíme k místu katastrofy s Aničkou vyjímečně první, protože jsme pod dojmem očekávaných hrůz vyrazili první a cesta na konec pláže zas až tak dlouhá nebyla, Anička byla ostatně kousek odtud předchozí večer sbírat mušle.  Pro pokročilý soumrak jenom tu hrůzu neviděla ...

Čekáme na ostatní.  Mezitím se mi podařilo přeplavat na druhý břeh a konstatovat, že brodění musí být na asi 8-10 metrech nahrazeno plaváním, což se stanem a dalšími součástkami na zádech není zrovna nejlehčí olympijská disciplína. 

Postupně dorážejí i ostatní a konstatují totéž, to jest že jsme v prdeli: a to příliv ještě ani zdaleka nevrcholí.  Do 12:00 bude vody přibývat.  Pak voda začne ustupovat a kolem 15. hodiny SNAD bude možno pouze brodit.  Jenže z těch očekávaných 6 hodin pochodu máme za sebou 20 minut a tma v tropech padne kolem 18. hodiny. 

Neřešitelný problém nakonec řeší kuchař Petr, který má s sebou velký pytel ze silného igelitu.  Do toho postupně stěhujeme batohy, které pak postrkujeme po hladině ve vzduchovém vaku.  Plavec-postrkovač má na svůj výkon jen jednu ruku, protože druhou drží v sevřené dlani zkroucené ústí pytle.  Tempa tudíž provádí převážně jen nohama. 

První jdu já s malým igeliťákem, do kterého z obav před utopením velkého batohu umisťuji ledvinky s pasy a penězi a oba foťáky a objektivy.  Ani plavba s takovýmto zavazadýlkem není snadná a na závěr si báječně několikrát loknu mořské vody.  Začínám po tomto zážitku chápat, proč vlastně staří matrósové celý život chlemtali akorát rum.  Z druhé strany pozorují můj výkon kritické a posměšné oči.  Však on je ten smích přejde ! 

Na celé lapálii, jakož i na zbytku Hinchinbrooku je pitomé akorát to, že časté přechody ”rozbouřených” vod nás donutily uložit kamery v igelitech do báglů a tím pádem je fotografií z této jedinečné akce naprosté minimum.  Jen kvůli tomu bych alespoň já osobně byl ochoten zaletět do Austrálie ještě jednou a pomáhat rangerům tahat z louže jiné kvílející turisty (někteří zbohatlíci si prý najímají i soukromé průvodce, takže jdou v poměru 1:1 s rangerem, nebo alespoň nějakým místním znalcem krokodýlích zátok ...). 

Část výpravy zůstává standardně před potokem a koupe se.  Budou muset odpoledně pěkně přišlápnout, aby se za světla dostali do dalšího tábořiště !  Ústí potoka pak procházeli sice těsně po poledni, kdy už vody začalo ubývat, ale bez Petrova pytle se stejně neobešli. 

Cesta vede jako obvykle nahoru a dolů, někde po břehu moře, jinde po skalách, jinde lesem.  Ze skal nad mořem jsme zde prvně viděli velké karety, vzácné a přísně chráněné želvy.  Cesta je potom odkloněna do vnitrozemí.  Údajně kvůli tomu, že se na pobřeží rozmnožili krokodýli.  Jsme uklidňováni, že do vnitrozemí se úzkými koryty horských potůčků nemohou dostat a že i to obcházení jejich pobřežních příbytků je spíš formalita, ale osten určité pochybnosti zůstává.  Mimochodem, znáte tu, jak západní Němec přijede na dovolenou do Afriky a první co vidí je černoch, napůl sežraný krokodýlem ?  Ne ?  Ten turista si totiž povzdechne: ”No, tak na tohle platím nekřesťanský daně a negr se tu válí na břehu ve spacáku z krokodýlí kůže!”

Jedním z krokodýlů prostých potoků je třeba takový North Zoe Creek.  No...creek.  Ona je to po deštích spíš řeka široká 80 metrů, zvlášť když se to brodí šikmo.  Do té doby jsme ještě měli s Aničkou ještě jakž takž suché boty.  Od té doby jdeme vodou obutí, protože kameny v řece jsou všechno možné, jen ne něžné ohlazené oblázky.  Vzhledem k ostrým šutrům a kluzkým balvanům  totiž nemá cenu uvažovat o tak komfortních blbostech, jako jsou suché ponožky !!  Důležitější jsou nepořezaná chodidla a alespoň jakž takž suchý batoh. 

Teprve po přechodu North Zoe Creek nacházíme ceduli s jejím jménem.  Původně jsme se domnívali, že jsme tento vodní tok dávno překročili, aby jak se ukázalo, byly to pouze nevýznamné lokální čůrky vody.  Navíc je na ceduli napsáno ”CROCODILE  AREA”  spolu se zákazem stanování v celé oblasti.  Kdyby snad někdo neuměl číst, je pro něj pod nápisem namalovaný krokodýl s tlamou jako otevřená stodola v době sklizně.  A my si mysleli, že úzkými koryty potoků krokodýli neprolezou, když to říkal pan vedoucí !!

U cedule s obrázkem krokodýla vtipně obědváme.  Každý z nás má v každé botě litr vody a začíná mu být všechno jedno.  Hlavně to, že jsme tu s krokodýly.  A to ještě netušíme, že bude hůř ...


 

Cesta přibližně od tohoto místa totiž připomíná chvílemi bažinu.  Celý tropický les je po usilovných deštích promáčený.  Kromě toho, že potoky přes cestu jsme už přestali počítat to znamená, že se před turistou znenadání ukáže bahnité jezírko a značky vedou jednoduše skrz.  Jinudy člověk jít nechce, protože se to jednak nesmí a jednak to, jednoduše jinak ani NEJDE.  Přemýšlíme, kdy dopadneme jako odporný padouch Forester z Pokladu na Stříbrném jezeře.  Neexistence fotografií nebo diáků z těchto přechodů budu litovat, co budu živ, přestože hlouběji, než po kolena jsme do bahna nikde nezapadli a vody bylo nejdále do půli stehen.  Hin sa raz (za 2 roky) v Kostarice hukáže, co je to přechod deštným pralesem !! 

 

Potkávám se také s velice tenkou a tudíž skoro neviditelnou liánou, porostlou ještě neviditelnějšími trny.  Uchopí mě za tričko a rozerve mi ho na rameni i s kůží, která byla pod ním skryta.  Docela slušně z toho teče krev a tričko je pravděpodobně na odpis (kecy, měl jsem ho ještě několik let než skončilo jako hadr na nádobí). 

 

Postupně překračujeme Fan Palm Creek (taky pěkná řeka !!) a Cypress Pine Creek.  Vše je zakončeno bažinami.  Výprava už je roztrhaná, každý jde z posledních sil.  Je jasné, že za 2 hodiny bude tma a naopak není jasné, kdy tahle sranda skončí.  Před námi se motá nějaký Holanďan se soukromým průvodcem a když slyšíme z okraje lesa jejich vítězný řev, je nám jasné, že i my to asi přežijeme.  Na okraji pralesa je na nádherné pláži zapíchnuta do země cedulka s turistou a holí (vtipálci říkali, že to byl kyj na krokodýly).  Do plechu cedulky nějaký jiný nešťastník vyryl nožem nebo hřebíkem jediné slovo: ”HELL”.  Jak případné !! 

Cesta po pláži je ještě dost dlouhá na to, že už od půlky bažin cítím naprosto jasně, že byla úděsná blbost brát si na Hinchinbrook kraťasy, vyrobené z ošoupaných vietnamských kalhot.  Ono se totiž v rákosnických kalhotách za 400 Kč dá sice chodit po městě, ale ne v náročném chodeckém terénu a vodou.  Útlocitnější dámy se žádají, aby přes další 2 věty zavřely oči, ale moje stehna zevnitř vypadají jako bych neprodělával pěší tůru, nýbrž dragounský výcvik.  Prostě: co krok, to ” Au !! ”, následované většinou dosti sprostým slovem.

 

V táboře už jsou všichni kromě Aleny s Tondou, kteří se někde vzadu ještě brodí v bažinách.  Zmoženě se koupu v ústí říčky, ustící do moře (slanou vodu bych ve svém zdravotním stavu nesnesl bez velkého skučení, i tak je voda pálivá až dost).  Nabírám nějakou vodu na pití, ale evidentně smrdí bahnem a je Aničkou odmítnuta jako nezpůsobilá ke konzumaci.  Nabízím sice, že mám s sebou nepálské tablety pro úpravu závadného pitiva, ale i to je odmítnuto s tím, že ”pouhých” 900 metrů odtud má být podle mapy čisťoučký vodopád.  Stahuji se do stanu, protože představa dalších 1800 metrů chůze je pro mě děsivá.  Nevím, jak se zítra donutím jít na svých meresjevkách dál. 

Anička odchází pro vodu sama a záhy po jejích odchodu shledávám, že máme ve stanu malou ještěrku.  Jak se tam dostala, Bůh suď, ale nějak to dokázat musela. Potím se strachy, že ji slisuju (jsme na tom asi stejně, já i ona).  Trpělivě proto probírám jednotlivé položky báglu, ale potvůrka je schovaná dobře.  Vzpomínám na Rácovo vyprávění z předchozího večera, jak na Ukrajině slisoval do báglu omylem polní myš, která po opětném rozbalení zavazadla bleskově zmizela v trávě, ačkoli podle zákonů fyziky z ní měl zbýt jen smotek slepených chlupů a z okolních triček v báglu chumáč krvavých hader.

Manželka se konečně vrací se zprávou, že vodu má.  Dokonce jí má více, než chtěla, protože spadla při nabírání flašek do řeky celá.  Navíc si prý přitom narazila koleno.  Pobavím svou družku zprávou o ještěrce a začínám jí vyhazovat ze stanu jednotlivé kusy oblečení.  Anička je venku protřepe a vrací mi je ”deještěrkované”.  Návštěvnice však měla dokonalé maskování a ve stanu nalezena prostě nebyla. 

Asi po 20 minutách cítím lehké šimrání pod kolenem a říkám klidně: ”Ještěrka.”

Následující dialog je dobré citovat:

A: ”Kdéée ?”

T: ”Na Toběééé.  Přelezla si.”

[ Anička bleskově provede cvik, který se málo kterému cvičenci u ortopeda těžko povede: dá kolena až pod bradu, nohy obejme rukama a začíná ječet:]

A: ”Sundééééééééj ji ze měéééééé !” 

T: ”Nemůžůůůůů, je moc rychlá.  Vylez ze stanu a setřep ji !” 

A: ”Tak mě půůůůůůssssssť  vééééééééééén !  Honéééééém !” 

Stan jsem otevřel jako hasič.  Mít po ruce nůž, tak ho snad proříznu.  Anička vyletěla jako raketa ven, div že vchodový otvor nerozšířila.  Venku začala poskakovat, až konečně ubohý plázek dopadl na zem a zmizel v listí.


 

 

Večeříme obligátní polévku, s Aničkou si dáváme jednu dohromady.  Potravin v batohu už by podle teoretických výpočtů mělo být o čtvrtinu méně.  Nějak ani nemáme hlad. 

 

Někteří z nás si myslí, že zahlédli tam, co jsem se odpoledne koupal s flaškama, dva mladé krokodýly.  Asi to byli leguáni.  Historku podněcuje Ráca, kteří říká, že minulý rok slyšeli z těch ,míst, jak tam sebou něco rozměrného pláclo do vody.  Pro veliký ohlas strašidelné zvěsti dodává, že Bill Pearce přítomnost krokodýlů v těchto místech nijak nevylučuje.  Zabýváme se úvahami, zda dospělí krokodýli chodí v noci kolem stanů s chutnými tučnými cizinci ?  Záhada zůstala nerozřešena, ale kolem stanů bylo v noci opravdu živo.  Lezla tam totiž spousta ropuch. Ve světle baterek jim při cestě na záchod světelélkovaly enormě velké, vyboulené oči. 

 

 

 

 

 

 

Čtvrtek, 25.11.1999, Třetí den na Hinchinbrooku: pohodička

 

Ráno vycházíme na 3. část treku.  Naším cílem je tábořiště u Mulligan Falls, takto číslo 19 na orientačním plánku.  Je to 7,5 km a mají to být pouze 4 hodiny chůze.  Pohodička, neboli brnkačka.  Hledáme ve světle nového dne krokodýlí stopy, ale nic nenacházíme.  Asi za sebou dravci dobře zametali stopy.  Nejprve jdeme kolem Zoe Falls.  Cesta před horské minisedlo celé dopoledne více méně stoupá, několikrát přecházíme namokro řeku.  Podstatné části z nás se většinu řek podařilo přejít po balvanech suchou nohou.  Na jednom místě ve stráni pokračuje stezka přes skálu (spíš přerostlejší balvan), přes kterou vede lano opatřené uzly.  Navenek to vypadá hrozivě (je to také ono –patrně jediné- lano na celém ostrove z úvodního instruktážního filmu, a dá se to vyšplhat i bez něj a bez velkých problémů i s batohem na zádech.  Nakonec se před obrácením výstupu v sestup musíme proplétat mezi travními stromy.  Anička začíná lehce nadávat na nekonečný výstup, což je u ní celkem nevídaný jev.  Pak jdeme znovu přes potoky, tentokrát směrem dolů.  Scházíme k řece Diamantina Creek

Koupu se tam na naháka.  Toto znesvěcení místa urazí malého ráčka, který se mě pokouší chytit za lýtko.  Přes svých cca 10 cm má v sobě bojovnosti dost a drží mě za kůži natolik pevně, že se mu odlomí klepeto.  To má za to, potvoro, teď ti bude muset dorůst nové !  Protože však někde kolem může být i maminka s podobně chytlavými sklony, raději se z křišťálově čisté vody stahuju.  K tábořišti se dostáváme v půl druhé odpoledne. 

Tábor je v lese, nic moc.  Jsou to malé, udupané plácky dost daleko od sebe, místo je vždy pro jeden stan.  V táboře jsou 2 oplechované protikrysí bedny.  Nedaleko tábora je nádherný vodopád a malé jezírko, ve kterém se dá plavat.  Ryby v něm jsou tak krotké, že se jich lze dotknout.  Hlavní atrakcí se proto stává naházet kolem libovolné plavající osoby do vody pár kousků pečiva.  Okamžitě se kolem něj srotí hejno větších i menších ryb, které bez ohledu na vládce přírody chňapají po potravě.  S trochou nadsázky by se to dalo nafilmovat jako začátek útoku krvelačných piraní.  Pozorujeme také sladkovodní želvy.  Se sklonkem dne se postupně stahujeme do stanů. 

Michal s Janou si ještě před setměním prošlápli začátek zítřejší trasy až k moři a vrátili se zprávou, že nás čekají další brody.  Takže nic nového pod sluncem !

Podle mapky je nejzávažnější brod uprostřed pláže.  Podle instrukcí se má přecházet za odlivu nebo začínajícího přílivu.  Tipujeme s Aničkou, že my to tedy budeme plavat za plného stavu vody. 

Večeříme opět půlku polévky, na víc není chuť.

Dáváme jídlo do beden, aby nám ho nesežraly krysy.  Dobrou noc, pokud Vám při případných nočních výletech ze stanu za biologickými potřebami nevadí asi tak stovka ropuch (nádherně jim ve světle baterky světélkují velké oči) a pavouk velikosti dlaně, hlídající strop záchodku nad kadící či močící osobou. 


 

 

 

 

Pátek, 26.11.1999, Přejídací rozloučení s Hinchinbrookem

 

V noci začalo pršet, ale k ránu déšť ustal.  Vycházíme s Aničkou opět jako první v obavách před pozdním příchodem k brodu.  Jdeme deštným pralesem, brodíme několik potoků.  Zpočátku po kamenech, protože boty na minulém pohodovém tábořišti a přes noc docela proschly, ale na 3.brodu do vzdáváme.  Dvakrát stejně do jedné řeky nevstoupíš (pravil filosof), tak ji alespoň jednou brodíme.

 

Přicházíme na pláž a jdeme rychle vstříc nebezpečnému potoku.  Ne ní to zdaleka tak hrozné, jako druhý den pochodu, ale pod dojmem hrozivých skazek se svlékám do naha a plavu to nejdřív bez batohu.  Byl to celkem zbytečný striptýz, na akci stačí sundat jen kalhoty, voda dosahuje do půli stehen.  Protože však příliv zvedá mořskou hladinu opravdu rychle, než jsem se vrátil, vody citelně přibylo, není radno otálet, nebo na to plavání do půl hodiny skutečně dojde.  Však se také rychlým krokem vynořuje na kraji pláže většina ostatních členů výpravy. 

Potom pokračujeme pomalu po pláži v domnění, že nejhorší máme za sebou.  Chyba lávky !! Uvázneme totiž v místě, kde je pláž až k moři porostlá stromy a ty zbylé kousíčky rovného terénu jsou pokryty změtí kmenů padlých stromů, nakupených přílivy do neprůchodných hromad.  Co teď ?  Ukazuje se, že každá minuta váhání jen zhoršuje to, co stejně musíme udělat, totiž obcházet překážky mezi jednotlivými vlnami postupujícího moře.  Každou chvíli někoho, kdo to nestačil, zaleje vířící mořská voda až po pás a cloumá s ním ve snaze odnést si kořist do hlubin.  Pralesem se ale opravdu jít nedá, je neprostupný.  Klejeme, protože přechody řek, převlečených v mapě za potoky byl proti tomu piece of cake, jak říkají Američané.  Mořská voda na nás nechává pěnu a hlavně v botách pálí sůl a dře nás písek, zvířený příbojem.  Úsek sice není moc dlouhý, stěží kilometr, ale zkuste ujít kilometr ve vlnobití s batohem na zádech ! 

Nakonec přece jen přicházíme k George Pointu, kam má pro nás přijet Bill Pearce.  To bude skoro až za 2 hodiny, jsme tu dřív.  S námi je tu onen Holanďan se soukromým průvodcem a jeden Australan, který cestuje sám.  Všichni jsme šli v podstatě stejnou trasu, jenže oni chtěli minulou noc vidět karety, kladoucí za svitu měsíce vajíčka do písku.  Proto spali pár kilometrů od nás nedaleko krokodýlí zátoky Sunken Reef Bay

Protože se na malém kousku země tísní skoro 20 lidí (přístaviště je v hustém pralese) a trochu se nudíme, začínáme sušit mokré stany, hadry a boty.  Nebyl to rozumný nápad, jak se ukáže.  Mořská voda dále stoupá a hrozí, že se budeme muset stáhnout dál do lesa.  Dohadujeme se, jak tady asi přistane Bill Pearce s lodí.  Blbě, samozřejmě, jak brzo poznáme ! 

Záchranný škuner připlouvá dokonce o chvíli dřív.  Je menší než motoráček, který nás vezl sem.  Moře je rozbouřené a tak po marných pokusech posádky o přiražení ke břehu konstatujeme, že k lodi, drhnoucí plochým dnem o břeh, bude nutno opět brodit.  Rychle cpeme rozsušené svršky, spacáky a stany do báglů a svěřujeme se v botách opět vlnám.  Ráca a ještě někdo kocábku přidržují na lanech, plechovka sebou zmítá jako šílená a vláčí s dobrovolníky sem a tam.  Bill a jeho pomocnice, starší, vysušená, leč sympatická Australanka, nám podávají ruce a vytahují nás z moře zpět do civilizace.  Předtím vykládají z lodi několik trekařů, kteří půjdou naši trasu obráceně, to jest směrem do tábořiště Board Walk, kde jsme my před 3 dny začínali.  Vzhledem k dobám přílivu a odlivu to možná není tak blbý nápad.  Batohy skládáme zase dopředu ke stanovišti kapitána. 

Na lodi je ještě kromě její dvoučlenné posádky několik starších dam a malý pes, zkřížený patrně  po mnoha letech mičurinského úsilí z pododrůdy ”čau čau” a z prachovky.  Důchodkyně přirozeně ani nenapadne jít na břeh, ale za 100 dolarů (!) dostaly od Billa lístky do první řady, aby si mohly prohlédnout blbce, kteří 4 dny riskovali život při průchodu tropickými pralesy !

Ráca se původně obával, že budeme hladoví a tak u Billa už při odjezdu na ostrov objednal oběd.  Hned po vyplutí proto dostáváme červený meloun, který tvrdší nátury zazdívají pivem Victoria Bitter, naší oblíbenou značkou po celou cestu.  Zavilí abstinenti, jako například moje žena Anička, dostávají místo piva limonádu.  Pokud snad někomu tahle kombinace připadá poněkud ”běhavá”, měl by slova podivu šetřit na další chody, které máme dostat, až se ze zuřícího moře dostaneme do klidnější vody. 


 

 

Za chvíli totiž následuje

·         banán

·         a další pivo těm, kdo si myslí, že to vydrží. 

·         Poté jsme pozváni k improvizovanému švédskému stolu, kde si každý může nabrat, co hrdlo ráčí salámu, sýra, housek, zeleniny a kuřat. 

·         Jako zákusek vytahuje posádka přeslazený australský perník a rozdává podle objednávky čaj nebo kávu. 

·         Následuje –jak jinak- pivo

·         a do toho se rozdávají zbytky melounu doplněné ananasem, který Bill znalecky rozporcoval velmi nebezpečně vyhlížející mačetou. 

·         Na přání je pro dobrovolníky zase pivo. 

 

Vzniklá třaskavá směs určitě může vesele konkurovat proslulému Krakatitu (záchod je na lodi z úsporných důvodů pochopitelně jen jeden a během cesty ho použije akorát kapitán.  “Lidské tělo toho vydrží!” říkával v Nepálu před 2 lety adventurní průvodce Honza !)

V tomto stavu se potácím po palubě pro foťák, založený pochopitelně v báglu, umístěném někde  vespod hromady 14 batohů.  Když měl Bill vidí s aparátem, vezme mi ho z ruky, postaví mě ke kormidlu a nonšalantně odchází pevným námořnickým krokem na záď, aby se s ním odtud učil zacházet.  Je to evidentní talent, přestože ho chvíli dezorientuje manuálnost mého přístroje.  Skutečně se mu podaří udělat záběr směrem na mě, jak se k němu otáčím s prosbou, aby si to kormidlo raději vzal.  Tou dobou už loď, která předtím jela mírně vlevo jede jasně doprava proti břehu.  Rychle ji sice srovnávám, ale kormidelník by ze mě asi nebyl !

Plavba kolem celého ostrova (objednal Ráca jako chuťovku) trvá skoro 2 hodiny, i když je nutno odečíst od této doby čas dlouhého oběda, během kterého kapitán nechá motor jen brblat, abychom z jídla alespoň něco měli. 

Nakonec zcela zmoženi připlouváme do Cardwallu a odtud se stahujeme do kempu.  Pereme, sušíme a vzhledem k permanentně mokrému počasí používáme sušičku.  Aničce s Alenou se podařilo spolu s prádlem vyprat v pračce příliš zvědavou žábu (kupodivu to přežila, akorát už neměla na rozdíl od holek po tom kolotoči sílu se leknout, když se otevřel buben). 

K večeru se spustí 2 prudké přepršky.  Věci, rozvěšené pod širým nebem, rychle uklízíme pod střechu.  K večeři je salát, kuřecí řízek nebo Gordon Blue (plněné maso se sýrem a šunkou) a brambory.  Večer začíná setrvale pršet a vydrží to celou noc.  Všichni se shodujeme na tom, že jsme s tím přechodem –vzhledem k původně předvídanému záplavovému počasí- měli ještě docela kliku. 


 

 

Sobota, 27.11.1999.  Přesun do Cairns

Jsme zpět v Cardwellu.  Do Cairns se budeme přesouvat přes deštné pralesy náhorní planiny Atherton Tableland. Podíváme se přitom do miniaturního NP Lake Eacham a pak se vydáme ke dvěma obřím cizopasným fíkovníkům (Cathedral Fig Tree a Curtain Fig Tree), které představují velmi pozoruhodný fenomén tropického deštného lesa. A odtud už pojedeme přímo do Cairns. 

 

Celou noc leje a ani ráno to nepřestává.  Obloha je úplně černá a padají z ní trakaře.  Po snídani proto postupně přenášíme stany do kuchyňky a na etapy pod střechou balíme.  Kemp je z tohoto hlediska skvělý, protože autem se dá zacouvat až ke kuchyňce a přívěs proto nakládáme více méně za sucha.  Kolem desáté dopolední odjíždíme na Cairns.  Cestou zastavujeme v národním parku Danbulla u obřího fíkovníku Cathedral Fig Tree.  Jeho listí údajně tvoří plochu 2 arů a váží (kvalifikovaným) odhadem skoro tolik, jako menší slon.  To se chudák strom pronese !

 

Pak se přesunujeme ke kráterovému jezeru Eacham.  V jezeře je plno ryb a želv, někdo snad vidí i velkého modrého raka.  Na vyhrazených místech se dá koupat.  Michal s Jirkou se vydávají na okruh kolem jezera přes temné Rácovo varování, že stezka byla loni zavřená.  Oba výzkumníci jsou rychle zpátky, stezka je opravdu přehrazena.  Navíc narazili na námi všemi oblíbené pijavice. 

 

Pokračujeme v dešti dále do Cairns.  Zastavujeme na nákupy na následující dva dny a jedeme se ubytovat do kempu.  Vzhledem k mokrým proprietám a neustávajícímu dešti končí (řečeno Rácovými slovy) ”éra soukromničení pod stany” a začíná éra karavanové kultury.  Najímáme dva karavany a rozvěšujeme svá promáčená plátěná obydlí pod stříškami, aby snad nezačala předčasně hnít.

 

K večeři vaříme guláš s chlebem.  Vzhledem k hnusnému počasí rušíme zítřejší lodní a potápěčský výlet na Korálovou bariéru a přesouváme ho o den dopředu, kdy má být –tedy snad– lepší počasí. 


 

 

Neděle, 28.11.1999, Cairns

 

    ..... je metropolí tropického severu. Bylo založeno v r. 1876 a o svou pozici metropole soutěžilo nejprve se Smithfieldem, dnes severní předměstí, a později s Port Douglasem. Na významu mu přidala těžba cínu v Atherton Tableland. Dnes je hlavním děním ve městě turistický ruch. Přes relativně nízký počet obyvatel (asi 93 000) mu ale jeho mezinárodní letiště dává charakter významné křižovatky a vstupní brány do Austrálie.

     Snad největším lákadlem a zároveň aktivitou číslo jedna je potápění a šnorchlování na Velké korálové bariéře (Great Barrier Reef), která se v délce 2 000 km táhne podél pobřeží Austrálie. Je přísně chráněna a mnoho místních agentur provozuje lodě a zaměstnává potápěčské instruktory, díky nimž mohou návštěvníci tyto kouzelné podmořské zahrady obdivovat. Pro ty, které by potápění nelákalo, je v Cairns a jeho okolí dostatek možností jak strávit čas. Je možné navštívit Kurandu, malé horské městečko v Atherton Tablelands, kde je motýlí farma a trhy se suvenýry, ve Smithfieldu je velké domorodé kulturní centrum, kousek od Port Douglas je Rainforest Habitat - nesmírně vkusně udělaná minizoo, kde můžete spatřit různé zástupce australské fauny v jejich přirozeném prostředí. Nedaleko letiště v Cairns je naučná stezka, která vás zavede hluboko do nitra mangrovových porostů, a kde se dozvíte mnoho informací o těchto zajímavých rostlinách. Našly by se i další a další zajímavosti, ale náš čas v Cairns je omezen, protože nás čekají ještě národní parky Severního Teritoria samotného centra kontinentu tzv. ”australského Rudého středu”

 

Ráno snídáme neobvykle pozdě.  Stále prší.  Kolem půl deváté vyjíždíme na okruh, který začíná na krokodýlí farmě.  Konstatujeme, že takový vzrostlý krokodýl dovede při chňapnutí pro půlce slepice vydat hubou zvuk, který se nebezpečně podobá srážce dvou automobilových karosérií rychlostí asi tak 50 km za hodinu.  Taktéž pozorujeme krmení krokodýlů a prohlížíme si (převážně nebezpečné) hady v teráriích. 

V obchodě farmy nakupujeme s Aničkou dárková trička pro švagrovic dětičky. 

V 11:15 odjíždíme do muzea & prodejny opálů.  Opálové doly jsou na severu Austrálie dost rozšířené.  Jana (od Jirky) si kupuje opál asi za 400 dolarů (těžko může trumfnout paní, která za něj loni s přehledem vysolila částku více než 4x větší).  Jirkovi přesto z nákupu trochu tuhne úsměv na rtech. 

Po zdevastování Jirka bankovního konta se přesouváme do Kurandy.  Zdejší proslulé vodopády Barron Falls jsou však v mlze stěží slyšet, vidět nejsou ani náhodou. 

 

S Aničkou jdeme v Kurandě do motýlí farmy.  Vcelku to za těch 10 dolarů nestojí, farma je jeden velký skleník se spoustou motýlů a muzeum. 

Procházíme se pak po místních obchodech.  Anička mi doporučuje tričko-mapu Korálové bariéry s namalovanými zeměpisnými souřadnicemi.  Dávám sice jiné návrhy, například tričko s kategorizací dámských ňader (aneb od okurek přes hrušky po pytlíky s pískem), nebo Y2K tričko s příšerkami, rozlézajícími se po půlnoci na 1.1.2000 do vnitřní paměti počítače, ale jsem silou významnějšího smluvně opozičního hlasu vyšachován. 

Asi v 16 hodin jsme se vrátili do kempu.  Všichni ostatní kromě nás se ještě nechali odvézt Rácou do města s tím, že se pěšky vrátí do tábora.  Večeře (špagety a salát) je podávána ze zdravotního hlediska dost pozdě. 


 

 

Pondělí, 29.11.1999, Velká korálová bariéra

Anička se rozhodla tento výlet v zájmu zachování sebeúcty (blití) a dále zachování tělesné integrity (pády na rozhoupanou palubu), ignorovat.  Přehled jejích zážitků je následující: toulání po Cairns, nákup (za tu cenu docela slušných) kraťasů.  Získala tím ideje pro další den celodenního toulání po městě po návratu z Centrální Austrálie o týden později, těsně před návratem do Čech. 

Přehled toho, co jsme zažili my ostatní je podstatně barvitější.

Prvně se všeho je třeba konstatovat, že lodní výlety na Bariéru jsou tak trochu podvod, navíc cenově  neustále náročnější. Pro nemajetné turisty, z nezbytnosti pohrdající osobními helikoptérami a hydroplány v ceně stovek dolarů  za osobu, bylo v roce 1999 možno využít služeb 2 typů společností: za 55 nebo na 65 dolarů.  Chudší chudí proto jezdili rezavými neckami a ti bohatší chudí rezavými katamarany.  Katamaranu trvá cesta necelé 2 hodiny, neckám 3.  Doba pobytu na Bariéře byla tedy pro majetnější chudáky o cca hodinu a půl delší.  My, pro které i 50 dolarů reprezentuje majetek, jsme jeli neckami.  3 hodiny tam, 3 hodiny zpátky, něco přes 2 hodiny na místě. 

Ráca, který měl podezření, blížící se spíše jistotě, že houpání není jeho oblíbený sport, se nadopoval 2 Torecany. 

To je podle lékařů-internistů dávka, která by měla umožnit neproblitý zkušební výlet různým blbcům z Parlamentu během výběrového řízení na nákup nových stíhaček Gripen pro inovovanou Českou (už nikoli lidovou) armádu.  Vyzkoušeli jsme toto chemické svinstvo na radu dalšího průvodce Adventury při cestě na Island v roce 1995 a jak Anička, tak já potvrzujeme,  že se po něm opravdu nezvrací a navíc při houpání lodi docela dobře uspává, z kteréhož důvodu jsme ho během nekonečné cesty zpět používali též jako lehčí hypnotikum. 

 

Ostatní se naládovali buďto také Torecanem nebo alespoň Kinedrilem (náš rodinný Torecan, kterým jsme loni zásobili hodně adventurních kolegů v Peru před vyhlídkovým letem nad planinou Nazca, nám už došel, proto jsem z nouze nepohrdl pouhým Kinedrilem a s lehkou nedůvěrou jsem očekával bouřlivý průběh akce). 

Nasedáme na rezavé necky, jehož posádku tvoří 2 mladí námořníci a 1 velmi dobře vyvinutá instruktorka potápění.  Inu – ke kyslíkové bombě se občas velké plíce hodí, i v plavkách dobře vyniknou, pokud teda pasažér zrovna nekrmí rybičky!  Posádka –protože je to její job- nás unisomo ujišťuje, že to bude ”FUN” a dává nám rychlou anglickou instruktáž, které více méně nerozumíme.  Copak, takové ty vtípky, že blít se nemá chodit na záchod, ale na závětrnou stranu paluby, abychom neznečistili klozet a neohodili spolucestující (to pak totiž spouští velmi nakažlivý proces hromadných nevolností) byly ještě celkem srozumitelné, ale instrukce, bagatelizující městem a státem předepsaný dotazník, zda se chceme a můžeme potápět s bombou, už tak snadným oříškem nebyl.  Pneumotorax je pro vzdělance mezinárodní slovo, ”brain and heart ilnesses” se dají odhadnout i kdyby je člověk v angličtině neznal, ale závratě, operace břicha, otevřené jizvy na plicích a podobné zdravotní diskvalifikace, už vyžadují hlubší znalost odpovídající anglické terminologie.  Z dotazníku se dá zjistit, že ani narkoman by se neměl s kyslíkem potápět !

Ráca dost brzy přestává překládat, protože navzdory totální chemické inkrustaci (Torecan mu prý leze i ušima) se blíží stavu akutního poblití.  A není sám !  Co chvíli se někdo potácivě zvedne a klopýtá po houpající se palubě za závěs, odkud jsou slyšet zvuky, jaké rozbouřené moře obvykle nevydává.  Koncem cesty tam jsou na umření minimálně Ráca, Jirka  a Michal.  Ostatní si sem tam možná ublinkli, nebo to zapili volně přístupnou vodou, případně horkým čajem, nebo mlékem.  Se mnou to kupodivu nedělá vůbec nic.  Teda ne, že by mi na kymácející se palubě bylo do skoku, ale necítím nevolnost.  Je otázka, co by to dělalo, kdybych ráno více jedl a nevzal si ten Kinedril.  Možná, že nic, možná bych se přidal k pozvraceným kolegům. 


 

 

K žádosti o kyslík jsem se ovšem neodhodlal, jsa srabem.  Praktikuje se to tak, že jeden instruktor si vezme na starost 4 potápěče-začátečníky a skupina se přizpůsobuje tomu nejtupějšímu z nich, který se v rámci desetiminutového zaškolení nenaučí úsporně v rytmu dýchat (a tudíž vyplácá půlhodinovou zásobu kyslíku jako první), nedokáže se potopit ani se zátěží, nebo signalizuje nevolnost.  Pak musí všichni nekompromisně ven.  Nechci být za blba, i když při pohledu na to, co dělali jiní, si dodatečně trochu vyčítám zbytečnou skromnost.  To řízené dýchání asi není opravdu snadná záležitost.  Frekvence malých doušků kyslíku, vypouštěných automaticky do masky, se totiž s hloubkou mění a člověk se musí při pohybu v nezvyklém prostředí mimo jiné soustřeďovat na to, aby aparát „poslechl“.  Někdo prý také může v masce a při tlaku vodního sloupce na tělo podlehnout slabšímu záchvatu klaustrofobie.  Asi je dobré si před dovolenou koupit českou instruktáž v bazénu s teplou vodou.  Podotýkám, že mám 20 let starý kurs základů potápění se šnorchlem (CKM 1979) a teoreticky bych o tom měl něco málo vědět, i když bych nespoléhal na nepříliš srozumitelnou  anglickou instruktáž ... 

 

Po nekonečných 2,5 hodinách cesty jsme na místě.  Každé společnosti je vyhrazen malý ostrůvek, na který je dovoleno vystoupit jen v místech, vyznačených lanovou bariérou.  Zbytek korálového ostrůvku je vyhrazen hnízdícímu mořskému ptactvu.  Nerespektování zákazu je posádkami tvrdě kontrolováno, protože nikdo netouží kvůli neukázněným výletníkům přijít o licenci. 

Fasuji historicky patrně velmi cenné potápěčské brýle a stejně muzejní, mnoha předchůdci ožvýkaný šnorchl, který je třeba zasunout do úst a pokoušet se při souběžném pohledu brýlemi do hlubin plavat a něco vidět.  Teorie míní, praxe mění.  Moře je sice nějakých 60 km od pobřeží podstatně klidnější než při odjezdu z přístavu, ale přesto dokáže vlna (kterou člověk při pohledu do hlubin nezaregistruje) zalít nejen šnorchl, ale spláchnout celého člověka pod sebe a vyvrhnout do dusícího se a kašlajícího o kus dál beze stopy zájmu o podivuhodný podmořský svět.  I tak jsem viděl pěkné věci: průsvitné ryby, mnohabarevné ryby, medůzy, malou chobotnici a hlavně korály.  Brzy se dá přijít na to, že tmavá místa v moři, pozorovatelná ze břehu, nebo z paluby necek, signalizují výskyt korálů.  A kde jsou korály, tam je i bohatý podmořský život. 

Po hodině plavání kolem lodi a výletů na ostrůvek nás svolávají k obědu.  S jídlem se posádka nepředala.  Dobře si vypočítala, že ti, kdo měli cestou potíže s nevolností, ještě nebudou mít na nic chuť a ten zbytek nenapravitelných žroutů se musí pro dnešek na zdravém vzduchu prostě ukáznit.  Ještě se pojede zpátky, tak nač plýtvat, když to všechna zase vyvlekou !

Po obědě se už jen motáme kolem lodi.  Původně se měla zvednout kotva a mělo se jet na lokalitu, kde nebude k dispozici břeh, z lodi se bude skákat rovnou do moře, ale Tichý oceán zase jednou potvrzuje, že tichý být neumí.  Původně svítilo slunce, ale obloha se znenadána rychle zatahuje do černa a zvedají se úctyhodné vlny.  Bude to FUN a ještě více FUN.  Hlavně ta tříhodinová cesta zpátky !   

Než dojedeme do přístavu, vypadá asi tak 80 procent “skvěle se bavících” cestujících, že se zrovna nalézá na pohřbu celé své rodiny ! Většina omladiny sedí apaticky na lavicích a akorát se něčeho pevně drží a hlavu sklání k podlaze, aby se nemusela koukat na roztančený oceán (to je mimochodem docela účinná rada …).  Mě není stále nic, dokonce většinu cesty stojím a soucitně pozoruju blijící jedince. 

Do přístavu dorazíme stěží hodinu před setměním.  Rácovi je prý nevolno ještě večer. 


 

 

CENTRÁLNÍ  AUSTRÁLIE

            ... aneb ”To máslo, kolego, DEJ VAŘIT DO STÍNU”

 

 

 

Úterý, 30.11.1999, Odlet do Alice Springs

  ...   je se svými 22 500 obyvateli největším městem ve středu Austrálie. Zároveň je domovem početné komunitě domorodců z kmene Arrente. Severně od dnešního Alice Springs byla v r. 1870 založena telegrafní stanice pro budující se telegrafní spojení napříč celým kontinentem. Řeka Todd protékající dnes městem byla pojmenována podle superintendanta telegrafní společnosti Charlese Todda a prameny kousek od telegrafní stanice byly pojmenovány podle jeho ženy Alice. Město vybudované v r. 1888 jižně od telegrafní stanice se původně jmenovalo Stuart, od r. 1933, kdy počet jeho vzrostl na 200 je známo pod jménem Alice Springs.

 

Ráno balíme na cestu do pouště.  Část věcí necháváme v úschově v kempu.  Odjíždíme v půl jedenácté směrem k letišti.  Nejprve zastavujeme u naučné stezky přes mangrovy hned za městem.  Pozorujeme hlavně velké množství různých druhů krabů.  Vycházka je časově přísně limitována, abychom nejpozději ve 12:00 mohli pokračovat v cestě na letiště. 

Tam odevzdáváme auto zástupkyni kanceláře, která nám ho před 5600 kilometry půjčila.  Paní má rozměry buldozeru a po usednutí za volant jím skoro nemůže točit, tedy minimálně při jízdě z kopce, kdy jí na řídítka přepadnou špeky. Přebírku však provede kvalitně a své věci určitě rozumí.  Dokonce nám post festum sdělí, kde se nalévá voda do ostřikovače skel, kterýžto otvor jsme po celou cestu usilovně hledali.  Je pod palubní deskou, skoro na podlaze u spolujezdce.  Těžkotonážní paní se vyjadřuje, že nejsme první, kdo tuto technickou díru nenašel …

Na letišti se Ráca snaží konfirmovat naše letenky domů.  Problém je hlavně s jeho letenkou, protože tu byl v rámci příprav naší cesty mnohem dřív a tudíž letí zpět nejen jiným letadlem, ale i s jinou společností: my s QANTASem a on s British Airways.  Obě company naštěstí úzce spolupracují a quantasí úředníci jsou ochotní chlapci, takže transakce sice několikrát oběhne planetu, než se počítače obou dopravců domluví a zbývající letenka je úspěšně potvrzena. 

Letíme se strojem Bae 146 (je to prý starší, leč spolehlivý typ ”British Aerospace” ... podle pozdější informace).  Let potrvá něco přes 2 hodiny. 

Na palubě dostáváme obvyklé občerstvení.  Občas jsou turbulence, je zamračeno.  Nad cílem je už 3. nebo 4. den hustě oblačno, což prý je v tuto roční dobu nevídaný jev.  Také už tam asi 6 měsíců nepršelo a místní obyvatelé doufají, že jim přineseme vláhu (zklamali se, bylo jen dusno a mraky se druhý den rozešly).  K našemu nemalému překvapení je čas v cíli cesty posunut ... o 30 minut.  Když to zaslechnu v hlášení kapitána, skoro nikdo mi to nechce věřit, protože ani zkušenější cestovatelé se ještě nesetkali s posunem o minuty.  Jó holenkové, to byste museli do maličkého Nepálu, který je z trucu proti vedlejší Indii posunut dokonce o 15 minut !

Po příletu nastává značný problém: objednané auto na nás nečeká, bude až zítra od 8 hodin.  Díky nějakým zmatkům někdo v Čechách zvrtal rezervace.  Podle něj tu ještě nemáme asi tak 12 hodin co dělat.  Smůla.  Asi to bude těmi časovými pásmy.  Měli jsme plánovaný noční přejezd, abychom se posunuli co nejblíže památkám kolem Ayers Rocku.  Najímáme tedy malý letištní autobus a přesunujeme se do nejbližšího hostelu, kde přespíme.  Hostel je se snídaní.

Večer jdeme všichni do centra Alice Springs na jídlo.  Při odchodu pohřeší Jirkova Jana dosti nový fotoaparát asi za 13 000.  Po nákupu opálu je tu už druhá radost, kterou svému manželovi působí.  Je z toho dost na větvi.  Mohla ho zapomenout v letadle (pak je to v háji a nevratné), nebo na letišti, nebo v autobuse z letiště.  Ráca obvolává, co se dá a Jana dostává náhradní aparát od Michala. 


 

 

Ve městě nacházíme vhodnou poloprázdnou restauraci (úplně prázdné by mohly  signalizovat mizerného kuchaře) a objednáváme si jídlo většinou po dvojicích.  Já s Aničkou vytváříme spolu  s Květou dokonce trojici.  Skoro všichni chceme zkusit australský ”Národní talíř” z 5 druhů masa  (baramundi, velbloud, krokodýl, emu a klokan, přičemž baramundi je ryba.  Většina mas je sice zajímavá svou exotikou, ale nejchutnější je nakonec baramundi.  Zbytek je –jak se říká- buďto bez chuti a bez zápachu (krokodýl), nebo tvrdý (emu). Také velbloud byl (logicky) samá vysušená šlacha  ...  Prostě požitek za 36 dolarů za talíř.  Ještě že jsme to rozdělili třemi !  Stejně jsme se tím na noc nacpali až hrůza. 

V hospodě byl přijatelný hluk, dokud nezačala hrát tříčlenná australská kutálka.  Miluju country, ale nikoli v síle pracujícího kovárenského bucharu, nacházejícího za mým pravým uchem.  To pak dokáže být nesnesitelný i pan Mozart, aneb „Jděte se svejma španělskejma rytmama do prdele !“.  Rychle odcházíme.  Ostatní jsou trochu odolnější, ale ani oni to nevydrží déle, než 40 minut a vypadnou taky. 

Noc je parádně dusná, ale proti tomu, co přijde, je to ještě lahoda.

 

 

 

 

Středa, 1.12.1999, Cesta k Ayers Rock

Ráno snídáme v hostelu.  Ráca přiváží z půjčovny autobusek.  Je (bohužel) úplně stejný jako ten předtím, akorát je novějšího data výroby a sedačky má uspořádané trochu jinak (to jest nikoli líp a nikoli hůř).  To „hůř“ spočívá v tom, že po vnitrozemí se všeobecně nesmějí tahat vleky, takže se i s bagáží musíme naskládat do vozu.  Na to nejsme zvyklí a i když část zavazadel zůstala v Cairns, hromada naházená za dveřmi je –diplomaticky řečeno- mírně nestabilní.

Čeká nás asi 500 km cesty v žáru slunce.  Na asfaltu nebo betonu dosahuje teplota hladce 50 a více stupňů Celsia. 

Před třetí hodinou přijíždíme k Yulary, kde stavíme stany.  Michalův stan ”není v lajně s ostatními” a musí být přesunut.  Michal se diví, ale poslušně své obydlí i s věcmi přetahuje.  Změny ”organizuje” jakýsi táborový dohlížeč, asi stodvacetikilový pořez, který je pro pohyb po táboře vybaven minivozítkem s trojúhelníkovou vlaječkou, podobným vozítku z tenisových kurtů.  Pořád se mu něco nelíbí.  Co několik hodin přijíždí, aby Michalův stan, který se mu pořád nezdá být v zákrytu s ostatními, ”přeorganizoval”.  Ještě jednou náš kolega přesouvá stan a pak už na buzeranta kašle.  Vozítkové baterky mu slouží po celé dva dny našeho zdejšího pobytu, asi je přes noc dobíjí.  Druhý den už samorostlého organizátora zcela ignorujeme.  Ten vždycky přijede, zakroutí vyčítavě hlavou a zase na svém tříkolovém skútrotraktoru odjede.  Při jednom z návratů do tábořiště ho přezdívám na “prince Krasomila Tučného” a tento název se docela ujímá.  “Už je tu zase Krasomil, dělejte, že ho nevidíte !” 

 

          NP Uluru – Kata Tjuta : Leží asi 500 jihozápadně od Alice Springs. Je turistickou atrakcí číslo jedna. Park, nacházející se ve výšce 867 metrů nad mořem, má vybudované pěkné moderní návštěvní centrum. Mezi průvodci a strážci parku, rangery) naleznete často místní domorodé Australany. K hlavním turistickým aktivitám zde patří pozorování západů a východů slunce jak u Ayers Rock.   Kromě toho je možné se vydat na téměř 10 km túru okolo celé 350 metrů vysoké Ayersovy skály, kde je spousta, pro místní domorodce, svatých míst (ta nejdůležitější jsou oplocena a přístup k nim není povolen. Zdánlivě každá spára, každý výklenek, štěrbina či otvor ve skále má pro místné domorodce nesmírný duchovní význam a nějakým způsobem se váže k mytologickým příběhům o vzniku světa.

 

 

Lístky do zdejšího národního parku stojí 5 dolarů na osobu na 5 dní.  Musíme je vždycky ukazovat, ať do oblasti přijíždíme odkudkoli. 

S Rácou vyrážíme na krátkou vycházku podél Ayers Rocku.  Je šílené vedro.  Dozvídáme se nějaké domorodé pověsti, jak vznikla která díra ve skále.  Prakticky každá prasklina, sesuv skal, nebo louže u paty skály je tu opředena pověstmi.  Některá místa se nedoporučuje ani fotografovat, aby z nich snad kouzlo nevyvanulo !

 

 

Před sedmou hodinou jedeme na vyhlídku, odkud se zde obvykle pozoruje západ slunce.  Ten přijde za 20 minut a přilákal sem davy návštěvníků.  Pracovně to nazýváme ”dočasným ředitelstvím  západu slunce”.  Fotografujeme nejen západ sám, ale i auta, shromážděná při pozorování jevů do dlouhé řady.  Na kapotách většiny z nich sedí nebo stojí turisté s videokamerami a pomáhají slunci v jeho obtížné zapadací práci.  V laboratořích pak s tím mají ještě únavnější dřinu, protože tolik Ayersových skal na snímcích by snad převážilo i Himaláj ! Ráca nám simultánně překládá rozčilenou tirádu nějaké Němky, bavící se s jinou germánskou bojovnicí hned vedle: ”To je hrozný, mám plnej film Ayers Rocku.  Všech 36 políček ! A cCo s tím budu dělat ?  Zejtra nás sem povezou znova na východ slunce !”  Což o to, i my si vystřílíme svých povinných 15 snímků.  Ayers Rock totiž při slunce západu mění barvy, jak je postupně nasvětlován stále delšími paprsky slábnoucího světla.  Barva se mění od narudlé přes fialovou až po tmavě modrou.  Filtrem se dá i na barevném filmu dosáhnout klamavých zázraků, ale to dělají jen profíci.  Existují celé fotografické knihy, zabývající se jen a jen tímto tématem!  Proslulá Skála je na nich zobrazena například v mlze, nebo v dešti (někdy tu údajně i prší a dost,  ostatně většina vody na úpatí monolitu je dešťová), v mracích, se sluncem v nadhlavníku a kdyby to šlo, tak i v podhlavníku.  Z tohoto důvodu se Ráca se už na Hinchinbrooku na dnešní den pečlivě přichystal.  Nafotil si totiž ze stativu na prázdný film noční měsíc, namaloval na papír jeho předpokládanou polohu na negativu (vpodstatě jde o to, jestli aparát stál na výšku nebo na šířku a ve kterém rohu se měsíc asi nacházel)  a film na Ayers Rocku znova exponoval. Jeho NIKON je totiž takových kouzel schopen (v podstatě jde o to, trefit se přesně na milimetr na původní políčko).  Získá tak –pokud se to povede– obraz Skály se sluncem a měsícem současně, což může být (podle nátury a inteligence obdarovaného) přijato buď jako vtip, nebo jako umění. 

 

Po setmění ještě jedeme nakupovat do místního supermarketu.  Je tu výrazně dráž než ve zbytku

Austrálie, inu posvátná oblast ! 

 

Zaléháme v kempu a zkoušíme svou první noc bez klimatizace.  Rozžhavený vzduch se mírně zchladí (tak asi na 26 stupňů) někdy kolem druhé hodiny ráno. 

 


 

 

Čtvrtek, 2.12.1999, Výstup na Ayers Rock a cesta kolem něj

 

Ráno vstáváme ve 4 hodiny, inu jsme na dovolené.  Po chvatné snídani nasedáme do auta a jedeme v proudu jiných osobních vozů i autobusů řídit tentokrát východ slunce nad Ayers Rockem.  K této příležitosti sem speciální automobily přivážejí i pracně probuzené VIPy, jimž hotelový garcon vytáhne stoleček, prostře ubrus a v okamžiku ”Óóóó” bouchne zátka šampusu.  Dokonce i některé lepší autobusy slaví další slunka vstávání tímto způsobem.  Flašek na to padne nevídaně, je to prostě sukcess ten sunrajs !  Oblohu při slunce západu i východu křižují vrtulníky a malá letadla aneb The bussiness is business isn’t it ?  Skála je z tohoto hlediska pro australské národní hospodářství hotovým požehnáním. 

Poté, co Slunce zvládne náročnou operaci svítání přesně podle našich instrukcí, přesouváme se k samotnému monolitu.  Většina lidí šplhá nahoru, adventurníci nejsou výjimkou.  Oblá skála se stává terčem stovek lidí, kteří se vrhají na výstup.  Při pohledu zdola to připomíná obrovskou mucholapku, i když lze použít i podstatně vulgárnější asociace ...  Jirka, Ráca, my dva s Aničkou a Láďa, jdeme z lenosti (maskované ohledem na náboženské city domorodců) pouze okruh kolem skalního masivu.  Okruhová trasa měří něco přes 9 km.  Ve stoupajícím vedru je i to docela dost.  Asi hodinu sedíme s Aničkou v docela příjemném chládku u Kantju Gorge.  U paty skále se totiž zachycuje dešťová voda a vytváří zde miniaturní jezírka.  Z těch žily domorodé kmeny, jejichž území se rozkládala kolem Skály. 

 

Po dokončení okruhu se schováváme ještě na 40 minut v jiném stínu, tentokrát před prozaickými záchodky u parkoviště.  Jako první přichází z ”výškařů” Tonda, kterého prý bolela noha, pročež po sestupu z výšin sice na okruh vyrazil, ale asi po třetině cesty se vrátil a část doby strávil na kafi v informačním centru. 

Pozorujeme také místní harleyáře při vožení turistů.  Zde, na posvátném domorodém místě, se z tvrdých hochů se řetězy a vyhazovacími noži z katastroficko-katastrofálních amerických filmů stali vozkové, kteří s 1 pasažérem za 15 dolarů objedou Ayers Rock.  Pokud  máte zájem, dopraví Vás i jinam, pochopitelně za příslušně zvýšený poplatek.  Například pro Vás tato motorka může přijet až ke stanu a vzít Vás na letiště (a potom zpět) k vyhlídkovému letu kolem Skály.  Celé to i s letadlem stojí nějak do 200 australian dolars

Pokud to někomu připadá divné, tak motorka Harley Davidson je pro českého hocha v kožené bundě sen v ceně 1 000 000 Kč a více.  Kvůli jeho získání je třeba vytunelovat kampeličku, nebo alespoň udělat několik větších samoobsluh.  Jezdí na něm tudíž jen kasta.  Dostat se do jeho sedla, je za normální situace (to jest bez nože mezi lopatkami) prakticky vyloučeno. 

 

Po návratu ostatních odjíždíme z parkoviště asi v 11:30 do informačního střediska, kde sledujeme video o ”předávání” Ayers Rocku původním obyvatelům.  Je to pro ně posvátné místo, stejně jako nedaleké skály Olgas.  Akt předání, stejně jako dnešní ”provoz” atrakce jsou ovšem šaškárna. Vláda potřebuje peníze za turistiku a domorodci, jakkoli bělochy nemají rádi, také.  Takže se Skála rozporcuje na posvátné a méně posvátné části, na které se leze/neleze, které se fotí/nefotí a podobně.  Kdyby se to mělo brát doslova, tak se celá oblast prostě zavře a vykopnou se odtud turisté.  Jenže to by pak vláda neměla ani na vlastní projekty, natož na nějaké resocializační programy pro Aboriginals, kterým Evropani ukradli zemi.



Do kempu se vracíme zalehnout, protože odpoledne panuje příšerný žár.  Schováváme se před ním ve stínu pod kuchyňským přístřeškem a nejsme tam sami.  Občas se jen chodíme sprchovat.  Ručník je přitom zcela zbytečná rekvizita, protože člověk uschne během 20 kroků ze sprch k přístřešku, pod kterým se malátně povalujeme. 

Po 16. hodině odjíždíme k Olgas a jdeme na krátkou vycházku do jednoho z kaňonů.  Naštěstí jdeme valnou část cesty stínem.  Slunce pálí až do svého úplného zmizení za obzorem. 

Kaňon je (jako celé uskupení Olgas) z načervenalého slinutého materiálu.  Rozměry díry jsou obrovské.  Na jeho dně se do několika louží rozlévá potůček, který údolí podle Ráci vyhloubil (tato geologická osvěta vypadá při daných rozměrech území poměrně neuvěřitelně).  Nechci tomu věřit, i když připouštím, že v době dešťů by se tady mohlo několik minut snad i raftovat !  Příroda má na všechno dost času, ovšemže, ale na TOHLE ... nicméně Ráca je studovaný geolog, musíme mu věřit !  Argumentuje nepopiratelným tvarem údolí do ”véčka” (do tvaru ”U” brousí skály posouvající se ledovce) a apeluje na mé vzpomínky kvalitní karlovarskou středoškolskou geologii pana profesora Petříka (několikrát jsem Rácovi v rozhovoru prokázal, že si těch 25 let stále ještě něco pamatuju a v Cardwellu jsme si pozdě do noci pokecali o Wegenerově teorii kontinentálního driftu, která kupodivu od dob mé maturity stále ještě platí, dokonce je nazývána geniální). 


 

 

Na konci kaňonu je vyhlídková plošina se seslemi, na kterých si každý může v klidu užít výhledů do skal.  Příjemně se tam také kecá o všem možném, jako například o 2 australských restauracích v Praze, za kolik stovek se tam dá pořídit večeře ve dvou a zda tamní klokaní maso nechávají majitelé vozit z Austrálie nebo ne (nenechávají, klokaní farma je už i v Čechách!).

 

Před setměním se přesouváme k vyhlídce, odkud se obvykle dá pozorovat západ slunce nad Olgas.  Vezeme s sebou večeři, to jest předvařené nudle a zeleninu, na místě pak doděláváme salát.  Při jídle pozorujeme, jak se barva Olgas mění ve stále šikmějším světle podobně, jako je tomu na Ayers Rocku. 

 

Poblíž nás čeká na západ slunce  starší dvojice českých emigrantů z roku 1968.  Dnes žijí v Londýně a do Austrálie si zaletěli ”....protože je tu tak báječně lacino, isn’t it ?” 

 

Po západu slunce se přes klimatizovaný supermarket vracíme do kempu.  Večer se zvedá pozoruhodně silný vítr, ale nic z toho není, ačkoli v jedné chvíli to vypadá, že by v noci  mohli při dobré vůli padat palmy.  Bylo to ale jen takové silnější ¨srandovní foukání od pouště. 

 

 

 

 

 

Pátek, 3.12.1999, Olgas

 

 

V masivu Olgas je možné vydat se na dva různé výlety. Prvním z nich je okruh tzv. ”údolím větrů” - Valley of the winds, který měří asi 7 km. Dalším je kratší, asi 2 km dlouhý výlet do soutěsky Olga – Olga Gorge. Rovněž tento skalní masiv je pro místní domorodce významným duchovním centrem. Skládá se ze 36 samostatných skalních útvarů. 

 

Ráno jedeme k nástupu na okruh v Údolí větrů v pohoří Olgas.  Okruh je nutno absolvovat do 11 hodin, pak už bude žár životu nebezpečný, zejména kdyby v rozžhavených skalách někdo zabloudil a zůstal v kaňonech.  Okruh je dlouhý asi 8 km.  Zahajujeme ho po 8. hodině.  Každý jde svým tempem a užívá si nádherných výhledů na divoké barevné skály.  Po jedenácté hodině se vracíme zpět do Yulary

 

NP Watarrka : leží na severo severo východ od NP Uluru Kata-Tjuta. Čeká nás asi třistakilometrový přesun na hranice parku, kde se ubytujeme v kempu.  Brzo ráno pak vyrazíme Přímo do srdce NP Watarrka do Kings Canyon.

 

Zastavujeme se ještě v kempu pro věci, které jsme úmyslně nechali v ledničce.  Místo, kde jsme měli postavené stany už je ohrazeno bariérou s nápisem ”Restricted area, Nature in work”.  Není tomu tak kupodivu proto, že tam stanovali zkázonosní Češi, ani proto, že nás neměl rád Krásný Traktorista s Vlaječkou.  Předchozí den jsme totiž i v jiných částech tábora viděli, že po odjezdu stanařů nechávají trávu vzpamatovat. 

Vyjíždíme zpět na Alice Springs.  Brzy však odbočíme směrem na Kings Canyon. 

Ubytováváme se v kempu asi 30 km od kaňonu.  Odpoledne se opět válíme ve stínu, někdo se koupe v bazénu. 

Mám cukání najmout si vrtulník z místního helioportu.  Pilot nabízí 4 varianty scénických letů od sedmdesáti australských dolarů za 15 minut (”Zažijete, co jste dosud nezažili”, což je v oboru letecké akrobacie míněno asi zcela vážně, blicí pytlík vždy přiložen) do půldenního výletu za tři sta.  Podmínkou jsou ovšem nejméně 2 pasažéři.  Nikdo ale se mnou nechce letět, každému už docházejí peníze, nebo se bojí do toho krámu sednout.  Škoda, vrtulníkem jsem ještě neletěl a 140 dolarů za nic se mi platit nechce, abych jimi nahradil chybějícího cestujícího. 

K večeři jsou pro směnu míchaná vajíčka.  Těsně před ní se nám mihne nad hlavami vrtulník v prudkém přízemním letu.  Tak přece jen pilot nějakou dvojici uhnal, jenže ne od nás.  Nadávám si, že jsem ho nepožádal, aby mě nechal vyvolat od recepce rozhlasem, kdyby se nešel ještě jiný sólista. 


 

 

Sobota, 4.12.1999, Kings Canyon

 

Kings Canyon je skutečně místo, v němž jsou prakticky uprostřed pouště permanentní jezírka.  Jen díky jim se zde udržela poměrně bujná vegetace.  Kaňon je hluboký 270 metrů.  Nabízí se zde možnost dvou výletů. Prvním z nich je možnost  obejít celý kaňon po jeho okrajích s nádhernými vyhlídkami a možností sestupu do úzkého bočního kaňonu do tzv. ”Garden of Eden”, neboli Rajské zahrady s jezírky a spoustou zeleně. Celý okruh trvá asi 3 hodiny poklidnou chůzí. Kratší ale neméně působivá je vycházka dnem Kaňonu, která tam i zpět trvá asi hodinu. Z NP Watarrka se přesuneme dále na sever až do západní části MacDonnellova pohoří.

 

Ráno vstáváme opět za tmy ve 4 hodiny, chceme stihnout východ slunce nad skalami a také ještě trochu pochodovat.  Snídat se bude až po návratu z dost dlouhé túry.  Ti, kdož tak dlouho bez jídla nevydrží (například Anička, která padá hlady ... ovšemže i z jakékoli jiné příčiny) snídají z vlastních zásob před túrou. 

Vycházíme z parkoviště u kaňonu.  Je tu s námi pouze 1 autobus, jehož netrpěliví pasažéři už číhají na první paprsky nad kaňonem.  Tam je nutno vystoupat po příkrém úbočí. 

Po výstupu cesta pokračuje po kraji kaňonu.  Cestou je několik vycházkových odboček.  Jednu z nich jsem bohužel minul a v obavě, že už mi ostatní utekli, jsem celou trasu prošel příliš rychlým krokem. Tím jsem přišel o dost zážitků.  Garden of Eden jsem tímto způsobem jen proletěl, ostatní z toho měli víc.  Vyprahlé skály zde dovolily uchytit se u (převážně stojaté) vody i nějakým stromům a křovinám.  V rozžhaveném kamení vypadá tento zázrak jako opravdový nadpozemský Ráj.  Některá turistická prasata se tam dokonce koupou, místo aby jen němě zírala ! 

Potkáváme spoustu jiných lidí, kteří nehodlali vstávat za tmy kvůli nějakému slunce východu a teď ve stoupajícím žáru jdou trasu, každý z jiné strany. 

Kolem 9. hodiny se scházíme u parkoviště (já jsem tam díky své chybě pochopitelně první).  Nasedáme do auta a odjíždíme k nedaleké Picnic Area, kde snídáme tekoucí (původně plátkový) sýr.  Odjezd se neobešel bez malého povyražení: parkoviště je plné stejně vyhlížejících Toyot a dvě starší čarodějnice z Japonska, omotané šálami proti slunci a zasklené ohnivzdornými brýlemi, mermo mocí usilovně chtějí nastoupit k nám, Toyota jako Toyota !

 

Během snídaně jel Ráca dotankovat.  Už od včerejška se ptá, zda se přece jen nedá projet zkratka, kterou si naplánoval ještě v Čechách.  Odepsáním zkratky totiž budeme muset okolo a to je přes 300 km.  Zatím všichni místní, kdo s Rácou mluvili, vyjádřili názor, že by byl blázen, kdyby to zkusil.     No ale za pokus, že narazíte na dostatečného dobrodruha třeba zrovna u pumpy, to stojí.  Kempař včera například tvrdil, že se s naším směšným vozítkem zahrabeme do písku, protože je silnice od jara zničena dešti a nikdo ji dosud neopravil a že by nás už nemuseli najít včas ... 


 

 

Ani pumpař není naštěstí hazardér.  Jeho popis stavu silnice se dodatečně ukáže jako nejpřesnější.   Podle něj se sice silnice dá projet i bez náhonu na 4 kola, ale pojedeme těch 70 km tak pomalu, že po normální silnici bude těch 300 km rychlejší, pokud pořád pojedeme stovkou.  Navíc nebude při pomalé jízdě stíhat klimatizace (to už známe od Brisbane) a vozítko se nám od otřesů někde rozsype.  Na silnici v tomto stavu neuzná žádná pojišťovna pojistku, takže případné škody jsou na triko půjčovatele.  Jedeme tedy 300 km.

Z druhé strany se po 4 úmorných hodinách rychlojízdy zkoušíme dvacítkou prodrat na zkratku z druhé strany.  Rozbitá silnička tudy vede k místu dávného dopadu meteorického roje, ale po 5 km šíleného třesení vozu, který se hrozí okamžitě rozpadnout, to vzdáváme.  V místě, kde jsme pokus zapíchli, nám zbývalo ještě 10 dalších kilometrů jízdy. Škoda, před 4700 lety sem doletěl roj 12 meteoritů a nechal po sobě úchvatné krátery.  Cestou zpátky ještě před návratem na státovku se Jirkovi pod nohama otevře láhev se sladkým džusem.  Následujících 20 minut místo výhledu do kráterů čistíme podlahu.

Jedeme dál přes Alice Springs, kde na půl hodiny zastavujeme, abychom se protáhli, případně doplnili zásoby.  Potom pokračujeme do parku West Mac Donnell do části Ormiston Gorge

Na tábořišti je plno mravenců, ale pokud se jim do cesty nepostaví stan (nebo při delším pokecu  bota), dají pokoj.  Jinak koušou. 

Také mouchy, které jsou v celé centrální Austrálii značně vlezlé, jsou zde nejútočnější z posledního týdne. 

K večeři je kuřecí nebo hovězí instantní polévka ( ta kuřecí je poprvé pálivá ).  Někdo se koupe v místním jezírku.  V noci je zcela nepříčetné vedro.  Před zalezením do stanu slyším šustit vlnící se mikrotenový pytlík v křoví, o kterém Ráca říká, že to musí být ježura. 


 

 

Neděle, 5.12.1999, Ormiston Gorge

 

West MacDonnell Ranges NP  ( dříve Ormiston Gorge NP) : asi 130 km západně od Alice Springs leží poslední národní park, který v této oblasti a vlastně i v Austrálii navštívíme. Podél silnice vedoucí z Alice Springs na západ od zvané ”Namatjira drive” leží několik zajímavých přírodních útvarů, které byly dříve samostatnými národními parky nebo přírodními rezervacemi. Dnes jsou propojeny v jeden poměrně rozlehlý národní park West MacDonnell Ranges. V jeho západní části, kam míříme leží soutěska Ormiston Gorge. Možnosti vícedenních výletů pouští nevyužijeme, ale přece jen okusíme co obnáší nocleh v poušti. Odpoledne, až pomine denní horko vyrazíme na okruh, směrem k soutěsce Bowmans Gap. Nocovat budeme v údolí potoka Ormiston creek, abychom se následující ráno opět vrátili k návštěvnímu centru a odjeli do Alice Springs. Cestou, budeme-li mít dostatek času můžeme ještě navštívit některé z dalších zajímavých míst, např. Standley Chasm nebo Simpson Gap, což jsou, právě tak jako Ormiston Gorge, soutěsky, které vytvořila voda v hřebenech MacDonnellova pohoří.

 

Ráno vstáváme až kolem páté hodiny.  Je stále vedro, teplota klesla přes noc jen nepatrně.  Vyléváme do křoví putelku s máslem, které se přes noc rozpadlo na prvočinitele. Připomíná teď oranžovou tekutinu s černými fleky od zahnívajících emulgátorů, dochucovačů, znechucovačů, moderátorů a stabilizátorů, prostě vypadá tak, jako možná vypadalo ve fabrice, dokud je ještě nesměl vidět zákazník, aby se mu neudělalo zle.  Někteří lidé jdou bez snídaně, hlavně se však snaží vyrazit co nejdříve, než slunce pochod úplně diskvalifikuje. 

 

Jdeme 3-4 hodinový okruh, zvaný Pound Trek.  Je to asi 7 km, ale v horách se to takhle počítat nedá. 

Cesta vede přes sedlo do kaňonu z dále pokračuje kaňonem a současně korytem řeky. 

Právě v korytě řeky ztrácíme značku a na Aniččin nátlak se vracíme zpět k poslední značce, kde  potkáváme zbytek skupiny.  Jejich posměšné poznámky mě dost zlobí a Aničce to ještě několik hodin vyčítám.  Šli jsme totiž správně a značky opravdu zmizely, asi jejich autor usoudil, že jen vůl by lezl po skalních stěnách a že cesta už nemůže být jasnější.  Barevné fleky nacházíme zase až těsně před táborem a mají trochu jinou barvu, ale jinudy se zřejmě jít opravdu nedalo.  Jedná se o schůzku naší neznačené trasy s dalším potenciálním trekem. 

Končíme u jezírka, kde se večer někteří odvážlivci koupali.  Ve dne to vypadá na dost hnusnou, stojatou vodu, jakkoli (prý až) 14 metrů hlubokou.  Cestou jsme pozorovali velké množství klokanů skalních. 

Svačíme nebo snídáme (dle nátury) u informačního střediska.  Kolem 9. hodiny jsou už všichni zpátky.  Někdo se jde znova koupat.  Odjíždíme před 11:00.  Ti, co mají sbaleno, tráví čas do odjezdu na lavičkách s ručníky kolem hlavy.  Mušky jsou mimořádně agresivní a ačkoli nekoušou, lezou do všech tělních otvorů stejně jako před několika lety na Islandu.  Naštěstí jich alespoň nejsou taková hejna !

 

Cestou stavíme u soutěsky Standley Chasm.  Je to něco české Drábské světničky, jen v trochu větším měřítku (hloubka je asi 85 metrů).  Nejlépe je prý soutěska osvětlena v poledne.  Kolmé skály načervenalé barvy vytvářejí úzký kaňon.  Jsme na místě krátce po poledni a fotografové mezi námi (zejména Ráca) zuří při pohledu na postavy, motající se jim na scéně v slunce žáru. 

Cestou má být ještě jedna zastávka, ale všichni jsou už zmoření vedrem a rozhodují se vrátit do Alice Springs, abychom stihli letadlo do Cairns. 

Pozorujeme městečko z vršku ANZAC (Australia and New Zealand Corps), kde se na závěr dovolené fotografujeme u památníku padlých z války.  V centru je krátký rozchod.  Bloumáme po nákupním středisku a vybíráme ještě nějaké pohlednice. V 15:15 nasedáme naposledy do vypůjčeného autíčka a míříme na letiště.  Tam přebalujeme zavazadla, nacpaná do té doby v autě doslova, kde se dalo a odcházíme k odbavení cestujících. 

 

 

V době, kdy jsme se toulali po obchodech se Ráca vydal s vozem do hostelu, kde jsme spali první noc, aby jim předal zbylé potraviny, se kterými nás do letadla tak jako tak nepustí.  Čeká ho tam Janin foťák.  Ukázalo se, že ho Jana nechala v autobusu z letiště a řidič že byl poctivý. 

Akorát aparát přivezl v době, kdy my už byli na cestě k Ayers Rocku.  Tato historie tedy měla šťastný konec.

Na letišti kupujeme s manželkou ještě jedno tričko.  Odlétáme z 17:10 opět naším známým BAe 146. 

Na cestu dostáváme buráky s pitím.  Objednávám si pivo a ke svému překvapení zjišťuji, že po mě letuška chce 3 dolary: na vnitrostátních linkách se za alkohol totiž platí, což jsem nevěděl.  No a když děvčica stála nade mnou s tou otevřenou plechovkou, bylo  by trapné ji přesvědčovat, ať ji zase zaletuje, že ano !   

Přilétáme ve 20 hodin  místního času.  Najímáme taxíky, vozítko už nebude.  V kempu nás čekají uschovaná zavazadla a stejné dva karavany, ve kterých jsme spali předtím.  Jirka koupil na oslavu nalezení rodinného foťáku rum, který je vyráběn stejnými postupy jako whisky a podobně i chutná.  Další láhev koupila Květa a  Ráca dotáhl obligátní karton piva, čímž je odstartována menší chlastačka s nezbytnými politologickými diskusemi. Disputaci končíme ji o půlnoci. 

Ve tmách se nestalo nic mimořádného kromě toho, že se Tonda šel zprostředka třípatrové postele kolem druhé hodiny ranní vyčůrat a spadl přitom z výšky na čumák.  Vsugeroval si prý, že houpající se podlaha je velmi blízko z přízemí (ve kterém spal předtím) a ignoroval proto existenci žebříku.  My ostatní v karavanu jsme byli tak zmožení, že jsme obrovskou ránu ani neslyšeli. 


 

 

 

Pondělí, 6.12.1999, Odlet z Cairns do Singapore

 

Ráno balíme a snídáme zbytky.  Zavazadla ukládáme do volného přívěsu, jehož klíče nám kempař půjčil s podmínkou, že tam nesmíme našlapat.  Batohy proto ukládá Ráca, který se uvnitř pohybuje naboso.  Vydáváme se do města, většinou za suvenýry.  S Aničkou to bereme do botanické zahrady zkratkou přes velký městský hřbitov.  Ten plynule přechází ve slaná jezírka a pokračuje naučnou stezku deštným lesem.  Stezka je ale v polovině zavřená.  Cedulka, upozorňující na tuto anomálii je vzorem skutečné nenápadnosti.

Po prohlídce botanické zahrady a po pokousání komáry (patrně součást expozice vzácných rostlin) přemluvím Aničku k návštěvě zdejší pobočky RSFD, Royal Service Flying Doctors, na jejíž stopu jsem poprvé narazil v informačním rangeřím středisku někde v Carnavornu.  Jedná se o veřejnou záchrannou leteckou službu s rozsáhlou sítí po celé Austrálii.  Je to skutečně jediná spása těch, kterým se v buši nebo na poušti něco stane a mají s sebou alespoň vysílačku.  Shlédneme v rychlosti 15minutový instruktážní film o historii a významu organizace.  V muzeu RSFD si v klusu prohlížíme jinak velmi zajímavou expozici.  Mají tady například psací stroj, který převádí text vysílané depeše na Morseovu abecedu.  Dnes je takový přístroj automaticky zabudován do kdejakého komunikačního prostředku a lidé, kteří ho obsluhují se učí morseovku jen pro případ nouze (vzpomínám, jak se ji před 20 lety učil táta a po celém podniku se  mu pak přezdívalo “Inženýr Pařez”, protože si značky skvěle pletl).  Ve 30.letech to však byl geniální vynález, který umožňoval lékařům, aby se vyjadřovali přirozeným jazykem a vysílal pípání.  Pak tady mají obrázek lidského těla, rozdělený na pásma, označená písmeny pro laiky.  Komunikace s postiženým vypadá potom nějak takhle:

Lékař: “Kde Vás bolí ?”

Pacient: “F.”

Lékař: “Zevnitř, nebo zvenku ?”

Pacient: “Au. Zevnitř.”

Lékař: “Popište charakter bolesti”

Pacient: „...“

A tak dále.

Končí to kupodivu dosti přesnou diagnózou a přitom postižený má před očima jen to schema.  Vzdálený lékař pak rozhoduje, zda si má něco vzít z lékárničky, nebo zda je to na “výlet” (slovo “výjezd” tady zní poněkud nevhodné, neboť sanitka v tomto případě létá).  Do buše vyráží jen zdánlivě srandovní letadýlka, která unesou akorát pilota, doktora, sestru a případně cestou zpět, když už se spálil nějaký ten benzín, i pacienta.  Přistanou na drnech, ve výmolech, prostě kdokoli to jen trochu jde a málo kdy se přitom obrátí vzhůru nohama.  Měsíčně prý spasí kolem stovky jinak smrtelných případů.  Necháváme organizaci RSFD nějaké dolary v kasičce (dobrovolný příspěvek). 

 

Vracíme se do kempu, kde máme sraz ve 13:00 – 13:15 (na opozdilce se nečeká).  Cestou se ještě stavujeme v obchodě s mušlemi, na který Anička narazila při toulkách po městě v době, kdy podstatná část zájezdu blila na Velké Korálové Bariéře.  Kupujeme menší mušli, ačkoli ženu hecuji, aby si dopřála větší.  Bojí se, že dovezeme střepy a tak je nákup spíše formalitou než kompromisem (měli tam moc pěkné kousky lastur). 

Odjíždíme na letiště i s Láďou, přestože tomu to letí až zítra.  Přesouvá se totiž na Nový Zéland, kde má sraz s kamarády.  Bude tu přes Nový rok do půlky ledna.  S námi chce poznat pouze cestu na letiště aby ji zítra mohl jít z města pěšky.  Pod dojmem vedra a délky trasy se nakonec rozhoduje dát zítra peníze za taxíka,  musel by vyjít ještě za tmy, aby se na letiště včas dostal. 

 

Zavazadla podáváme společně, protože jinak by Ráca musel platit pokutu za nadváhu.  Veze totiž naši ”ledničku”, ve které jsme vozili celou dovolenou potraviny.  Kolem společných zavazadel je značný zmatek.  Úředník QANTASu je evidentní chaosák, i když jinak velice ochotný.  Platí také nové předpisy, podle kterých Qantasníci nepustí do kabiny cestujících příruční zavazadlo nad  5 kg.  Někteří z nás proto provádějí narychlo chvatné přesuny věcí mezi různými taškami a batůžky, do toho dělá zmatky úředník.  Alespoň nám utekl čas do nalodění, ke kterému jsme vyzváni pouhých 15 minut po průchodu celnicí.  Někdo se ještě stihl osprchovat na záchodcích. 

 

Odlétáme v 15:15 Boeingem 767-338, který nedávno spadl Egypt Airu.  Cestou je svačinka, v 17:00 místního času (stejné časové pásmo, jako Alice Springs) přistáváme v Darvinu.  Kolem 18:00 nastupujeme zpět do letadla a s mírným zpožděním odlétáme na Singapur.  Nějaký politicky nežádoucí cestující nesmí letět, akorát to někdo zvoral a nechal mu naložit do zavazadlového prostoru bagáž.  Ta se teď musí vyndat.  Jsme na letišti, sdíleném armádou, která odtud létá americkými nákladními letadly C-133 Herkules na Timor, kde se to zrovna pěkně politicky vaří (snad už to konečně přestane !).  Na letišti se při tranzitu bez víza ani normálně nesmí ven, tady je to vzhledem k poloválečným podmínkách ještě přísnější.  Koridor z nástupního rukávu vede pod můstku pod stříškou (slunce nestydatě pere).  Venku na slunci stojí vojenský policista s pistolí a tváří se neutrálně.  Ale asi by ji dokázal použít, kdyby někdo zlobil. 

Mimochodem je nutno konstatovat, že naším pilotem je mladík, patrně čerstvě vylezlý ze školy (všichni jsme jednou začínali, že ano) a přistávání mu moc nejde.  Jak v Darvinu, tak v Singapuru pěkně práskne mašinou o dráhu, někdo dokonce říkal, že má pocit, jako by to bylo mimo ranvej, ale to je jistě pomluva.  Fakt je, že stevardi mají z posádky pod tímto šéfem také srandu, protože pilota anglicky dost krutě pomlouvají (drb je od angličtiny znalého Ráci, nikoli ode mě, to by nemělo tu váhu).  Ráca pak popisoval, že se stevard, který měl na starosti náš úsek a dělal si z pilota největší šprťouchlata se v okamžiku, kdy zazněl známý gong, nutící “cabin crew to position”, čili poslední výzva pro připoutání pro obsluhu, vrhl po hlavě do sedačky a velmi pečlivě se připoutal. 

Do Singapuru přilétáme po 4 hodinách ve 21 hodin místního času, zpoždění při odletu je nahnáno větším přišlápnutím plynu (to šlo  kapitánovi bez problémů). 

Ráca letí jiným letadlem ve 23:59, my dřív ve 23:20.  Máme tam být hodinu před svým vůdcem, který navíc letí trochu jinou trasou.  Na obrazovkách v odletové hale je vidět, že během 2 hodin letí asi 6 velkých Boeingů (to je 6 krát průměrně 450 lidí, aby si čtenář udělal představu, co je to moderní cestování).  Odlétáme asi s půlhodinovým zpožděním, podle posledních informací bude Ráca mít sekeru taky hodinu, takže opravdu přiletí hodinu po nás.  Ono je to s odletovými časy vůbec legrace: většinou se je nepodaří dodržet, protože v soukolí velkých letišť stačí sebemenší zaskřípání na to, aby vznikaly šňůry na sebe navazujících zpoždění.  Do vzduchu nelze například pustit moc letadel naráz, aby je radary udržely na obrazovkách odlišené v jednotlivých letových hladinách a provoz byl bezpečný.  Prakticky nikdy se mi nestalo, že by se odlétalo (například) ve 23:59, to je ryzí fikce.  Pilot to pak většinou dožene, pokud mu to ze země povolí kvůli odstupu mezi jednotlivými stroji. 


 

 

Úterý, 7.12.1999, Odlet ze Singapore do Londýna a Prahy

Do Londýna se dostáváme v 5:30 místního času, což je 13:30 času v Singapuru.  Ráca přilétá asi o hodinu později a dalších 50 minut čeká s letadlem na ploše, než je pouští na stojánku.  Nadává na jídlo a pití, se kterým jsme my quantasníci problémy neměli.  Že by British Airways začal šetřit ? 

Z oblečení tisícovek cestujících v obrovském letišti Heathrow je celkem zřejmé, kde byl kdo před cca 20 hodinami.  Jsme opálení a většinou v umolousaných kraťasech s výjimkou těch, kdo si na paluby prozíravě vzali teplé oblečení. 

Společně jsme pro palubenky na let do Prahy a čekáme na odlet v 10:50.  Z hlediska dosavadních skoků kolem planety je to už jen “místní přelet”, pouhé 2 hodiny, které nám, osezelým válečníkům ani nepřijdou.  Hodinky se naposledy posouvají o 2 hodiny dopředu, přilétáme před 14. hodinou.  Policajti nám problémy nedělají.  Ráca se s každým individuálně loučí.  Lítá přitom i mimo příletovou halu v kraťasech a na moji drzou invektivu, že sraz pražských otužilců bude až před Vánoci u Vltavy, ke mě v žertu pronese nemilostivou poznámku. 

Jsme doma, já mám přitom za 4 dny letět služebně do Švýcarska ve věci bankovní instalace Print Managera (to je softwér), kterému bohužel dochází málo kapacitní magnetické pásky ... a to hrozí zastavit provoz celého výpočetního střediska. Vrátím se odtud těsně před Štědrým dnem. No nazdar.