Motto

Krabici má každej z nás

a v ní sny zamčený,

jednou za rok najde klíč ztracený ...

     ¨             ( Rangers )

O B S A H

Úvodem

17.11.  Neděle.

V 9.00 máme sraz na Ruzyni ("v Ruzyni" by asi znamenalo "v base", tak je snad ta předložka správná).  Je nás i se 2 průvodci celkem 16.  Okamžitě identifikujeme herce Lenku a Petra, se kterými jsme strávili báječné Norsko 1991.  Jinak je složení účastníků odpovídající ceně zájezdu: podnikatel, zdravotní sestry pracující v Rakousku, v Německu, mladý manažer prý "v zácviku".  Fajn lidi, jak se ukáže během zájezdu.  Vítá nás rovněž starý známý, totiž Tomáš, takto spolumajitel pořádající cestovky.  Tomáš s námi před 5 lety také dělal Norsko.  Tentokrát jede jako druhý řidič.  Před „orgány“ na Novém Zélandu prý máme dávat ostentativně najevo, že není vedoucí, protože pracovní povolení se na druhém konci planety dá sehnat jen s obtížemi.  Takže nás Tomáš vlastně povede a nepovede.  Formálně je jen jedním z účastníků.  Jediný „skutečný“ vedoucí je Honza, přezdívaný Hocíno, ten už ale na Nový Zéland odletěl.  Zdrží se tam až do dubna a po nás povede ještě výpravu rybářů do Fjordlandu a možná i další akce Adventury.  Jen on tudíž vlastní nezbytné papíry a povolení, ale protože úřady organizující cestovní ruch striktně nedovolují cizincům průvodcovskou činnost, nesmí se pro změnu zúčastňovat pěšího trekingového programu jako leader.  Zbytečně komplikované je to jen na první pohled: zkuste si jako Češi třeba v Paříži provádět po Louvru a sami uvidíte, jak vás poženou !

Značkujeme zavazadla „nezávislými“ nálepkami, abychom snížili riziko standardní procedury „Snídaně v Paříži, oběd v Londýně, večeře v New Yorku, zavazadla v Bejrůtu“.  Na konci cesty uvidíme, že to stejně moc nepomáhá ... tedy někdy a s některými leteckými společnostmi. 

My se budeme po světě pohybovat s výjimkou cesty do a z Německa s company jménem Garuda Indonesia, takto Bůh Indonésie.  Poletíme nejprve do Frankfurtu, odtud přes Bangkok a Jakkartu do Den Pasaru v Indonésii.  Tam počkáme 10 hodin na letadlo přes Austrálii do Aucklandu na Novém Zélandu.  Zpáteční trasa bude zrcadlově obrácená, tedy měla být, jak se ukázalo později ...

Při odbavení panuje standardní chaos.  Například Martin má u sebe vyhazovací finský nůž, který skutečně vyhlíží, jako by Arnoldu Schwarzenegerovi z kapsy vypadl.  Nůž je třeba uložit na letišti až do příjezdu, zbraň nepatří ani do zavazadlového prostoru, natož pro kabiny pro cestující.  Martin uvažuje, čím si bude krájet večeři.  Dokonce i naše obyčejné kapesní rybičky, nůžky, ba i kleštičky na nehty musí z ven kapes a ledvinkových pásů alespoň do batohů, které budou od nás odděleny a které (možná) spatříme až v cíli cesty.  Kromě toho zní moje letenka na jméno INYKL, takže je v počítači podle pasu nenalezitelná.  Bereme to s humorem: to, co špatně začíná, mohlo by i dobře skončit. 

Před 11. hodinou konečně nasedáme do letadla společnosti Lufthansa do Frankfurtu.  Letadlo je standardní Boeing 737.  Bohužel jsme „vyfasovali“ kuřáckou část kabiny.  Letíme jen asi hodinu, ale ve futrování jídlem to našim přepravcům nezabraňuje.  V krmení cestujících bezpochyby platí zásada: „Kdo žere, ten se nebojí a nepřemýšlí o technickém stavu našeho létajícího draku“.  Ve společné řadě sedadel s námi se jakýsi silně prudce elegantně oblečený Asiat, kterého místo do Bussiness Class posadili (ta potupa !), do Economy Class a zapaluje si rozčileně jednu retku od druhé.  Letušky ho chodí uklidňovat a přinášejí mu i malý dárek na usmířenou, patrně aby měl hned po přistání ve Frankfurtu co hodit do popelnice.  Doufáme jen, že tento pán nepropašoval na palubu vojenský finský nůž.

Ve Frankfurtu už získáváme Boarding Pass,  palubní letenky, bez problémů.  Přitom však během listování složitým paklíkem letenek zjišťujeme, že nám zpáteční letadlo z Nového Zélenadu do Den Pasaru letí už v pátek, 13.12. místo v sobotu o den později.  Sobotní let se v tuto roční dobu nekoná.  Budeme muset o den zkrátit pobyt na Novém Zélandu a prodloužit ho v Indonésii.  To je však ještě daleko.  Že nás tím pádem zpět poletí v pátek 13. taky třináct, neboť Dáša s Milanem se odpojí směr Austrálie, si pověrčivější z nás naštěstí uvědomili až později.

Asi ve 14 hodin odlétáme s „Bohem Indonésie“ do Den Pasar_u na hříšném ostrově Bali.  Letíme starým dobrým letadlem Boeing 747-400, Jumbo JET.

Cesta probíhá většinou ve výšce 10 100 metrů, rychlostí kolem 1 000 km za hodinu.  Prvním cílem je Bangkok.  Let trvá asi 10 hodin a je značně urychlován protiběžnou rotací planety na úkor velkých časových ztrát.  Noc nastává například už 2 hodiny po startu z Německa a bude velmi krátká.  Časový posun je v této první fázi cesty +6 hodin.  Skoro celých 10 hodin je s otupující vytrvalostí promítána na palubní video mapa cesty s aktuální pozicí letadla společně s údaji o rychlosti, zbývajícími kilometry k cíli, výšce a teplotě vně trupu (stále pod mínus 50 stupňů Celsia).  Start a přistání jsou velmi originálně promítány cestujícím, kteří tak mají příležitost vidět to samé, co ukazují monitory pilotovi.  Říkáme tomu cynicky „katastrofa v přímém přenosu“ a mnozí glosátoři tohoto vzrušujícího představení více nebo méně obratně maskují, že se bojí.  Toto skutečně působivé divadlo, jakoby vystřižené z filmu Letiště, je buďto novým trendem v zábavě zhýčkaných cestujících (s British Airways loni do USA jsem nic takového nezažil), nebo je to specialita Garudy.  Pokud ano, pak je hororového spektáklu schopen pouze Boeing, protože pozdější letadlo téže společnosti, směřující přes celou Austrálii na Nový Zéland, už nechává naše nervy na pokoji.  Ihned po startu letušky a letušáci roznášejí potravu, aby nám snad nevyhládlo !  To se opakuje nesčetněkrát během letu, takže na konci cesty už skoro nikdo z nás není schopen nic pozřít.  Cestovní údaje jsou občas přerušovány filmem.  Cestou do Bangkoku jsme viděli dva, oba byly blbé.  Japonsky namluvený americký film o ne zcela normálních důstojnících na nejmenované americké vojenské základně byl pod jakoukoli kritiku.
 

Přistání v Bangkoku v 6:45 je velmi hladké, kapitán letadla sklízí od utahaných cestujících za svůj bravurní výkon uznalý potlesk.  Kamera totiž přenášela v poslední fázi letu behem „katastrofy v přímém přenosu“ samá bahnitá rýžová pole, osvícená vycházejícím sluncem.  Jak se z nich náhle vylouplo letiště nebylo nikomu jasné ...

18.11.  Pondělí

Zastávka v Bangkoku trvá jen 45minut, jen co by místní letištní personál palubu uklidil a kerosin doplnil.  Za tu dobu se při rozměrech letiště dá dojít tak do tranzitu a zpět.  Správně by nikdo neměl během čerpání paliva zůstat na palubě, ale Garuda to asi tak vážně nebere.  Mezi cestujícími, kteří se ještě za 10 hodin nenabažili sezení proto šmejdí úklidové čety, upravující kabinu po její předchozí bordelizaci tlupou více než 300 cestujících.

Na výlet do tranzitu vyfasováváme ceduli s číslem odletové stojánky a nálepku „Garuda Indonesia“ kamkoli na prsa, rameno nebo kam se obsluha komu v rychlosti trefila. 

S malým zpožděním odlétáme kolem 8 hodiny do Jakkarty, kde máme být asi za 2:45 hodiny.  Garuda nás dále krmí.  Na jídelníčku je  ryba nebo kuře se šunkafleky na indonéský způsob a žlutý amaroun s jakýmisi nedůvěru budícími zrníčky.  Snad to není hmyz naložený ve vlastní šťávě.

Zřejmě z důvodů turbulencí letíme nyní ve výšce 12 500 metrů (venku je mínus 60 stupňů Celsia).  Občas svítí symbol bezpečnostního pásu a letadlo sebou znatelně hází.  Přistáváme hladce uprostřed dalších bahnitých rýžových polí na Sukarnově letišti („Soekarno-Hata“).  Přestávka trvá dalších 45 minut.  Jdu ven, Aničku asi zadek nebolí a tak zůstává v kabině.  Venku je tropické vedro a liják.  Bodejť ne, jsme už skoro na rovníku ...

Po poledni odlétáme do Den Pasaru.  Let trvá další hodinu a půl.  V rámci další z nekonečné řady přesnídávek nás tentokrát vítá solené novozélandské máslo jako první pozdrav dosud vzdáleného cíle naší nekonečné cesty.  Jinak to vypadá, že na palubě se už budou až do konce servírovat pouze ryby a pro šťastlivce něco nedostatkových kuřat.  Jako moučník nadále vystupuje amaroun se záhadnými zrníčky.  Jen základní hmota je tentokrát vyvedena v barvě zelené a červené.  Před příletem vyplňujeme celní a jiná prohlášení, načež před 14. hodinou místního času přistáváme na ostrově Bali.  Tropické vedro je ještě tropičtější než v předchozím vzdušném přístavu.  Musíme tady čekat asi 9 hodin na další přípoj přes celou Austrálii na Nový Zéland.

Máme z Prahy vyřízena vstupní víza na 3 dny, abychom nemuseli těch 8 hodin před návratem na letiště trávit v tranzitu. Snaha o změnu data platnosti dokladů na dobu zpáteční cesty, kdy zde máme pobýt díky chybě v organizaci celkem 30 hodin, vychází naprázdno.  Je siesta a tak není přítomen nikdo kompetentní s dostatečně smělým myšlením.  Doufáme, že uspějeme na indonéském konzulátě ve Wellingtonu: novozélandský emisař, sídlící v mírném novozélandském podnebí bude snad mít  jednak výkonnější chlazení mozkovny a jednak bude pacifikován místní demokracií natolik, že vydá další vízum bez potíží.  Tento předpoklad potom opravdu vyšel do puntíku.

Indonésie je vpodstatě policejní stát, což vždycky znamená relativní bezpečí pro turisty a to jak ve dne, tak v noci.  Země však může být -jak vidno- nebezpečná tomu, kdo chce něco po úřadech.  Tedy bez bakšiše.  Náš příchod velice rozvášnil celníky, kteří nemohou pochopit, jak je možné mít vstupní vízum z naprosto neznámé země (Němce tolerují !) na 3 dny, chtít projít do země a za 10 hodin zase odletět !  Musí se modifikovat přijímací procedury !  Úřední šiml nadšeně řehtá, celníci pobíhají mezi přepážkami, telefonují si, a ostražitě si nás měří.  Podle zásad zdravého rozumu není dobré se v tuto chvíli smát, pokřikovat, ani dělat okaté vtipy, jakož i cedit temné poznámky zaťatými zuby (na to jsem já například uznávaný machr, přivedl jsem tím k nepříčetnosti nejednoho šedého mora za socialismu a tak se po mě Anička s obavami dívá).  Samopaly by sice asi nespustily, ale ani do vězení na rovníku se nikomu z nás nechce.  Konečně se dostáváme za tranzit k přepážkám směnáren.  Se stovkou německých marek jsme králové místního trhu, reprezentuje to zde asi 160 000 rupií (1 000 rupií tu reprezentuje asi 10 Kč).

Se smíšenými pocity opuštíme naše zavazadla, která byla po příletu bezohledně vyházena do haly pro cestující aniž se o ně kdokoli, například nějaká ostraha, dále zajímá.  Odjíždíme taxíky do města Kuta, k hotelu Melasty Bungalow, asi 3-4 km od letiště.  Jeden taxík stojí na tuto vzdálenost 8 000 rupií.  Musím konstatovat, že za 80 Kč jsem se už dlouho taxíkem v Čechách tak křivolakými uličkami neprojel.  Jdeme se všichni koupat na veřejnou pláž.  Cestou jsme obtěžováni zástupy místních obchodníků se vším možným i nemožným.  Je třeba odmítat šmahem vše, co nám nabízejí ... nebo to koupit.  Bodly by tak nejvýš opánky, protože většina z nás má v obavách ze ztráty zavazadel na nohou těžké turistické boty, a to není v tropickém podnebí nic příjemného.

Moře je teplé jako kafe.  Po koupeli se, okamžitě zbroceni potem, vydáváme na prohlídku přilehlých ulic Kuty.  Odvážlivci se vydávají také do restaurací na místní speciality.

Tak nevím, různí jedinci později šířili hrůzné zkazky o tom, co jedli.  Fakt je, že žloutenku nebo něco horšího nikdo nechytil, nebo to bude mít extrémně dlouhou inkubační dobu.

Letadlo do Aucklandu startuje ve 21:25.  Tentokrát je to model MD-11 (Mac Donnell Douglas).  Je to jakási modifikace starého dobrého dálkového Jumba.  Na Nový Zéland se letí přes celou Austrálii, což je dalších asi 6 000 km a 5 časových pásem (!).  Sedadel zde není vedle sebe 10, jen 9, a prostor pro příruční zavazadla je podstatně menší než u Boeingu.  Žádný film se naštěstí nepromítá, je noc.  Ahoj v úterý.

19.11.  Úterý

Do Auckkandu přilétáme před 10. hodinou dopoledne místního času.  Časovým posunem jsme ztratili dalších 5 hodin. Na Novém Zélandu budeme stát hlavou dolů směrem k Čechám a čas bude stejný jako doma, jen o 12 hodin posunutý dopředu. Sedíme tu nedaleko mezinárodní datové hranice a zvláště při odpoledních telefonátech domů přes družici musíme dávat pozor, aby na druhé straně nebyla hluboká noc ...

Před přistáním se zase vyplňuji papíry.  Je to komické.  Kiwiové (obyvatelé NZ nazývají sami sebe jménem svého národního symbolu, nelétavého ptáka   K I W I ),  se hystericky brání zatažení infekce do země a jsou v buzeraci z tohoto důvodu ochotni hnát každého příchozího po červené čáře k veterinární a jiné kontrole.  Na přípravné schůzce měsíc před odletem jsme byli Hocínem důrazně instruováni, že máme všechno své vybavení vydávat za nové a drze tvrdit orgánům činným v celním a pasovém řízení, že nevíme, co je to domácí zvíře, že jsme nikdy nebyli v lese („What is a forrest by the way ?“) a podobně.  Nedá mi to, náš stan už nevypadá nejnověji a tak se smíšenými pocity zatrhuji kolonku „Used Tent“.  Koleduji si tím o velkou legraci ...

Přistání je tentokrát velmi tvrdé.  Vane silný nárazový vítr a letadlo se podivně třese a houpe.  Tady se manévr cestujícím nepromítá a je to patrně jen dobře.  Dodatečně nám stačí vyprávění pobledlých spolucestujících, kteří seděli u okének.  Nikdo kapitánovi netleská, každý je rád, že sedí na zemi ve stavu nerozpláclém.

Jdeme s Aničkou poctivě po červené čáře a po kontrole dokladů jsem skutečně vyzván k rozbalení stanu.  Tehdy dochází humor i mě: po otevření obalu vykoukne na půvabnou dívenku za přepážkou (odhaduji ji na praktikantku oboru „celnictví“) dlouhá suchá borovicová jehlička z loňského pobytu v Dolomitech.  Úřednice se jde poradit se starším kolegou, zda má být polit kyselinou stan, nebo i jeho majitel.  Starší muž se rozšafně ptá, kde jsem byl naposledy a jak je to dlouho.  Blábolím špatnou angličtinou cosi o 9 měsících odstupu od Islandu, což není pravda, protože jsem zapoměl na pozdější desetidenní Dolomity.  Kontrolor mě však na základě neuvědomělé lži uznává za neškodného a pouští mě do země. 

Tomáš, náš průvodce-neprůvodce dopadl podstatně hůře: provází totiž podezření budící spoustu zavazadel se společnými tábornickými potřebami a tak při její dlouhotrvající důkladné prohlídce pozornosti úřadů neuniknou zablácené boty, které veze z domova Hocínovi na jeho telefonickou žádost na Nový Zéland.  Boty jsou promptně odneseny dozadu a důkladně omyty jakýmsi desinfekčním roztokem.  Honza později hodnotí tyto historky jenom slovy: „No Tě Bůh“.  Při mé vzpomínce na provinilou borovicovou jehličku vrtí hlavou: nemuselo to projít tak hladce.  Kiwíci mi stan mohli ve své plísňové hysterii klidně zabavit, spi si kde chceš, podivný cizinče !

Setkáváme se s hlavním průvodčím Hocínem.  Měníme peníze.  Na NZ platí místní dolar, který žádná česká banka (prý snad s výjimkou Obchodní banky, tu jsme nezkoušeli) na svém kurzovém lístku nevede.  Dolar je o něco „kvalitnější“ než je německá marka (na koruny by to bylo asi 20 Kč).

Nakládáme zavazadla do vypůjčených aut a fasujeme ovocnou přesnídávku.  Jedeme přes městečko Hamilton do kraje Rotorua.  Počasí prý je už delší dobu deštivé, i dnes pršelo.  Z toho se podle Hocína prý dá usuzovat, že už sakra konečně musí bejt hezky !

Ve 13:30 zastavujeme na půl hodiny u Hamiltonských zahrad a pak pokračujeme do Rotoruy.  Tam nejprve zastavujeme v maorské části u jezera Rotorua.  Pak pokračujeme do centra města, kde se vrháme do informačního střediska.  Nákupy se omezují většinou na pohlednice a na zásoby v místním supermarketu. Následně přejíždíme do kempu.  Tento je zbytkovou sopečnou činností vyhříván zespodu (místa, neporostlá trávou jsou prý nejteplejší a vřele se nedporučuje stavět na nich stany, pokud se jejich majitel nemá v noci opařit).  Všude smrdí sirovodík.  Vane silný nárazový vítr, ve kterém se stany skoro nedají postavit.  Kolíky nejdou zapíchnout do sopečné půdy.  Celé to začíná nebezpečně připomínat výlet Island rok 1995 a jeden větrný lom, zanořený do ploché, větrem dočista umetené krajiny pod sopkou Hekla: jedině tam, pod úrovní terénu, se dal s potížemi vztyčit stan.  Jeden pán tehdy boj s kolíky vzdal a spal 2 noci ve lžíci odstaveného bagru.  Jo, to byly časy !

Večeře, připravená ještě průvodci, je studená.  Zahajujeme praxi pravidelných večerních briefingů s rozpisem akcí následujícího dne (to bychom mohli zavést v práci k ranním a poledním statusům.  Už tak se pořád o něčem radíme, takhle bychom neudělali už vůbec nic).  Na schůzce je stanoven volný jízdní řád kuchařských služeb na celou dovolenou: každý den průvodci nakoupí snídaně a večeře (obědy si hradíme sami) a službu držící dvojice se ráno a večer postará o nakrmení ostatních účastníků.  Velké fantazie netřeba: jídelníček lze v rámci rozumných možností buďto iniciativně navrhnout, nebo si ho při nedostatku kulinářské fantazie nechat stanovit průvodci.  Na nás vyjde služba 3x.  Potěš vás Bůh, kolegové.  Pro dnešek tedy: „Dobrou noc“.

20.11.  Středa

V noci nám občasné silné poryvy větru hrozí odnést stany.  Vítr kompenzuje teplo ze země, místy opravdu až trochu přehnané.  Patrně se jedná o nejteplejší zdejší noc.  Snídaně byla bohatá: míchaná vajíčka, topinky.  Opékače topinek budou v každém kempu ve více nebo méně funkčním stavu a tento strojek bude po návratu promtně zakoupen i do naší domácnosti. 

Ráno instalují oba naši průvodci do aut vysílačky, ďáblovo zařízení, schopné funkce podle stařičkého vojenského vtipu: „Tady vorel, tady vorel.  Vidím Tě v tom zákopu skvěle, neslyším Tě vůbec“.  Obě najatá auta dostávají okamžitě volací jména „Kiwi“ a „Moa“ a my můžeme vyjet.  Přívěsný vozík se zavazadly tentokrát necháváme v kempu, vozidla čeká náročná terenní jízda.

Dnešní hlavní atrakcí bude návštěva termálního parku Wai-o-Tapu.

Na první zastávce pouze nakukujeme přes zábrany na bublající šedivé bahno a posloucháme z Islandu už trochu povědový výklad o původu termálních jevů, dohasínající sopečné činnosti a její dělení na gejzíry, solfatary, fumaroly a tak dále.  Potom pokračujeme ke gejzíru Lady Knox.  Tato sopečná dáma vyvrhuje horkou vodu podle turistické dokumentace jednou za den v 10:15.  Čas se musí stihnout, další exploze se bude konat zítra a to už budeme Bůh sám ví kde.  Kromě toho je třeba předstihnout autobusy plné Japonců a Němců a zaujmout výhodná pozorovací a fotografovací místa.

S gejzírem je to jako se vším, čeho se zmocnil turistický průmysl: bez umělé provokace (vsypání mýdlového prášku do sopouchu) by Lady Knox vybuchla sice skoro určitě jednou denně, ale v čase, který by vyhovoval momentálním skutečným tlakovým poměrům v sopouchu.  Pro případ, že Lady nebude chtít dnes běsnit, je připraven místní lidský seřizovač gejzírů s mikrofonem a pytlíkem mýdla, aby madam náležitě nažhavil na provozní režim. 

Do provozního stavu se dostává jak Lady Knox, tak závěrky japonských kamer, což je konec konců účel celého představení.  V nedalekém městečku se totiž musí uživit jedna expresní laboratoř vedle druhé ...

K očekávanému výbuchu dochází pouze asi s minutovým zpožděním oproti turistickým příručkám.  Je vidět, že seřizovač má bohaté zkušenosti s časem vsypání i s odhadem množství nezbytného mýdla, který si gejzír sám povaří v podzemním kotli, aby vzápětí vychrstl asi tak 30 000 litrů horké vody.

Zatímco gejzír ještě chrlí, nabaživší se Japonci odcházejí k autobusům, které je odvezou za dalšími zážitky.  My setrváváme do konce výbuchu, který už je ostatně na spadnutí, proud vody totiž zřetelně slábne.

Potom odjíždíme k vlastnímu srdci Wai-o-Tapu.  Je zde soustředěno enormní množství jezírek, sopouchů s bublajícím bahnem i suchých kráterů s roztodivným zbarvením a poetickými názvy, jako je „Devils’s Home“, „Devil’s Kitchen“, „Devil’s Bath“, „Artist’s Palette“ „Champagne Pool“ a podobně.  K tomu jsou připojeny vědecké cedulky, popisující ingredience, smíchané v té a oné louži (většinou jedované nebo alespoň vařící).  Kysličníky železa nabývají pochopitelně barev červených, síra je obligátně žlutá, antimon oranžový a tak dále.  Všude jsou rozmístěna varování, že při opuštění zajištěné stezky nelze ručit za život dobrodruha a asi je to i pravda.  Procházíme se tu skoro 2 hodiny a je pořád se na co dívat.

Po prohlídce odjíždíme k sopce Mount Taravera.  Bohužel jsme nedojeli daleko, autu Tomáše došel benzín.  Tomáš si prý myslel, že měřič paliva nefunguje, protože ručička byla na nule od nasednutí na letišti a od té doby jsme mohli ujet přes 300 km.  Tento jev se bude opakovat v bledě modrém ještě jednou na konci zájezdu, kdy tentokrát Hocíno zjistí po jediném varovném probliknutí kontrolky se znakem olejničky, že mechanická měrka je úplně suchá.  Olejová nádrž ihned nato spolyká 3 plechovky mazadla, než se na měrce objeví první stopy oleje. Tak dobré auto je japonská Toyota !

Nicméně je pravdou, že bez benzínu dokázali svého času létat jedině sovětští molodci ve filmu Zpívající letka, zatímco technicky dokonalí báječní Žaponci se bez něj bohužel ocitli se silami na konci.  Protože se ve výbavě vozu nenachází ani kanystr, je třeba dojet zbylým autem k pumpě, tam si půjčit rezavou plechovku, naplnit ji a s touto šplouchající, smrdící příšerou v klíně se vrátit k vraku prvního vozu, provizorně ho napojit  a dokodrcat s ním vlastními silami k pumpě ještě jednou.  Ještě že je naftový bar vzdálen pouhých 5 km odtud, jinak by asi zdržení činilo více než hodinu, kterou nás to nakonec stálo.

Po doplnění paliva pokračujeme k sopce Taravera.  Cesta připomíná trasu soutěže Camel Trophy, vozidla je tudíž nutno vyvážit.  Dobrovolně přecházím do druhého, slaběji obsazeného vozu jakožto (ne)užitečná zátěž.  Po dlouhém kodrcání se doplazíme na místo, označené cedulkou jako „Last Parking Area“ a odtud vyrážíme pěšky nahoru. Výstup trvá přes hodinu. Nahoře vane tak prudký vítr, že impovizované letiště, ze kterého podniká místní pilot s turisty dobrodružné lety podél svahů sopky, zeje prázdnotou: start by byl asi to poslední, co by pilot a jeho zákazník zažili.  Vítr unáší ostrý, řezavý písek, který létá do očí a škrábe objektivy kamer.

Sopka je nicméně nádherná i bez toho, že byste se do ní zřítili v troskách letadla (viz diáky a foto).  Reliéf krajiny se nám vepsal do povědomí natolik, že jsme nedávno při pokusu shlédnout pilotní film o Herkulových dobrodružstvích (další příšerně blbý seriál !)  oba v okamžiku záběru na kráter sopky na sebe impulsivně pohlédli a řekli současně slovo „Taravera“ !  Tím pádem jsme přišli na to, ve kterém Starém Řecku se ten americký Herkules při filmování proháněl.

Kráter Taravery je rozlehlý, složený z více pobočných sopouchů tam, kde je před stovkami let otevřel momentální podzemní přetlak.  Každý sopuch je zbarven jinak podle toho, co se zrovna vařilo v Devil’s Kitchen.  Dovedeme si představit i ty nálety malým letadélkem podél svahů.  Většině z nás se podaří vylézt až nahoru na špičku kráteru.  V zuřícím vichru to jde těžko, chvílemi to může být místy snad i nebezpečné, ale krásný výhled dolů stojí i za namáhavý výstup sypkým svahem, kde tři kroky nahoru znamenají 2 kroky dolů.

K autům se vracíme až kolem půl šesté.  To je chyba, protože nás čeká terenní jízda zpět, cesta do tábora pro vozík se zavazadly a cesta k maorské vesnici Parua, kde na nás čeká místní lidojedí kmen, aby nám předvedl své zvyky, tance a připravil nám domorodou žranici jménem hangi.  Pochopitelně dojíždíme pozdě, představení už začalo.  Na místě je totiž asi tak 100 dalších turistů.  Maorský bojovník právě předvádí odhánění duchů od marae, domorodé poradní, sněmovní, hotelové a i jinak víceúčelové dřevěnné chýše.  Po uvítacím tanci, ve kterém je místo očištěno od zlých duchů, smíme do marae vstoupit.  Předtím ovšem musíme odložit obuv a manželky, ty smějí vejít až po ozajstných ludiach, tedy po pánech, kdyby někdo ten antiženský vtip nepochopil.

Následují projevy a uvítací píseň, po které se očekává naše protipíseň.  Malér !  Nestihli jsme si nic připravit.  Situaci naštěstí zachraňují lépe připravení ostatní turisté, kteří zpívají anglickou verzi francouzkého popěvku Frére Jacques.  Celý obřad je viditelně zkrácen.  Je ostatně patrné, že to co vidíme, už dávno není spontánní projev místního obyvatelstva, ale dobrý obchodní artikl.  Nevystupují totiž válečníci, ale umělecký soubor maorských písní a tanců, který spěchá na další představení do jiné vesnice, kde na vystoupení čekají další běloši.  Soubor se už tak zdržel čekáním na 16 Čechů.  Proč domorodci vůbec zkoučeli na nějakou Adventuru čekat, se ukáže dodatečně.  Máme tady totiž nekonečnou protekci ...

Po uvítání jsme pozváni ven k ohništi, kde se vysvětluje princip přípravy jídla, zvaného hangi:

Odborný výklad přípravy hangi je tak zasvěcený a srozumitelný, až nám po chvíli dochází, že je vykládán česky jen pro nás a naprosto cizím postarším pánem v nylonové bundě, kterého bych při prvním odhadu typoval na zástupce Čedoku.  No to bych si dal !   Tím pánem je totiž místní veličina, podle vizitky: 

Pan Grapl utekl na Nový Zéland před komunisty v roce 1953 po zjištění, že mu jako synovi prvorepublikového četníka asi nový režim moc přát nebude.  Oženil se v novém působišti s Maorkou a stal se jedním ze zdejších náčelníků, je tedy něco jako měl být Mayův Klekí Petra, případně Old Statterhand.  Jeho rodáci měli tedy přes své zpoždění právo na maximální toleranci, která by asi vydržela i déle, nebýt smluvně zajištěného vystoupení souboru rádobylidojedů ve vedlejší vesnici.  Pan Grapl ostatně tanečníkům za osekávání programu maorsky dost ostře nadával a domělí kanibalové se přitom opravdu tvářili zkroušeně !  Moc hezky jsme si po večeři (naštěstí už česky) popovídali.  Například o každoročních porevolučních cestách našeho hostitele do Čech v době organizování folklórních soutěží, o návštěvě pana prezidenta Havla, kterou přirozeně zaštiťoval náš rodák a o mnoha dalších věcech.

Tmou znějí hlasy nespavců.  Jasně se vydělují Milan s Pepou, nenapravitelná dvojice humoristů „Dědek a Bába“, kteří svoji přezdívku vyfasují při společném kuchaření.  Teď si vzali na mušku  plynová kamna a bombardují okolí skazkami na téma kysličníku uhelnatého, zítřejšího hangi z dobře podušených turistů a vysoce pravděpodobného požáru marae.  Dusíme se na lůžkách smíchy.  Do spánku se i ve stavu enormního přežrání propadáme bez výstrahy.  Byl to zajímavý den.

21.11.  Čtvrtek

Ráno se kupodivu všichni probouzíme mimo potravinovou jámu a dostáváme dokonce bohatou, možno říci výkrmnou snídani: kaši, míchaná vajíčka, ovesnou kaši, ovoce, uzené maso, vše dle vlastního výběru a bez omezení množství.  Po snídani se vyvalíme na vršek nad marae, je odtud hezký výhled na zátoku s vesnicí Parua.  Před odjezdem se všichni před domorodým stavením fotíme.  Na výzvu „Kiora“ každý předvede „haka“, neboli vyplazení jazyka a co nejděsivější bojovnou grimasu.  Výplaz jazyka nesmí být jakýkoli, domorodci s ním v této vypjaté póze dovedou ještě poklepávat o hruď a jinak všelijak tento orgán tvarovat, což údajně znamená větu: „Chci Tě sníst ještě teplého“.  Herec Jiří Krampol ve své nezapomenutelné roli závodníka v plivání, který „při přeboru v Příbrami přepřáh nápřah“, takže „jeho jazyk dolétl dál než guma“ by patrně jen tiše zazáviděl.

Startujeme asi v půl desáté.  Bohužel jsme daleko nedojeli, ťukli jsme do nějakého auta, které s úmyslem odbočit zůstalo stát na středovém pruhu.  Už neodbočilo.  Vlevo od něj zrovna jízdní dráhu blokovali silničáři, stříkající příkopy jakýmsi zaručeně neekologickým sajrajtem a my jsme si to z mírného kopečka dost kalili na vůz, osazený 9 lidmi a urychlovaný vozíkem s báglama.  Zrovna jsem si něco zapisoval, když něčí hlas úplně klidně, nevzrušeně pronesl větu: „To už neubrzdíš!“    Následoval náraz, načež vyletělo sklo auta, do kterého jsme narazili.  Nikomu se nic nestalo, náš tank měl jen ohnutý umělohmotný nárazník, který se dal narovnat holou rukou.  Majitel postiženého osobáku dokonce na začátku ani nechtěl volat policii, ale pak si to po poradě s manželkou rozmyslel.  Jeho žena prý před rokem prodělala operaci krční páteře a krk ji z dobrodružství znova rozbolel.  Spíš však šlo o to, že jsme  pořádně zdemolovali cizí majetek. 

Policejní vůz s maorským policistou je na místě nehody do 10 minut, sanitka jen chvíli po něm.  „Orgán“ ohledává společně s pachatelem brzdnou dráhu, stopy Honzova usilovného brzdění jsou i přes hustý provoz na asfaltu ještě dobře vidět, a rozhodne se osolit nás: jeli jsme moc rychle.  No, tak úplně nepravdu neměl až na to, že tak jezdí na Novém Zélandu každý.  Nakonec odjíždíme do blízkého městečka na policejní stanici zaplatit pokutu 75 dolarů.

Trest je vyřízen někdy kolem poledne.  Po vzájemné dohodě vynecháváme jednu původně naplánovanou oblast a prohlídku termální elektrárny na ní postavené.  Pokračujeme směrem na jezero Taupo.  Cestou zastavujeme u vodopádů Huka Falls a poté jedeme podle řeky Weikato k horkým pramenům.  Do ledové řeky tam vtéká vařící potok.  Na soutoku je teplota vhodná ke koupání, přičemž si každý musí najít svůj teplotní komfort.  Několik metrů stranou od něj však nutně zmrzne, nebo se uvaří.  Takovou příležitost nelze pochopitelně vynechat.  V bahňáku ovšem není mnoho místa pro 16 lidí a do ledové řeky se dá zaplavat jen několik metrů, než člověk začne tuhnout, tak toho po necelé hodině necháváme.  Potok je pochopitelně podle dědka s bábou cítit jako ústí septiku.

Po koupeli pokračujeme k jezeru Taupo, u kterého fotografujeme vodní ptactvo, zejména černé labutě a labuťáky.  Vděčné ptactvo žere housky přímo z ruky a zcela nevděčně oštípává prsty dobrodinců, kteří marně nadávají, že je to bolí.

V městečku Turangi se zastavujeme na nákupy a na návštěvu informačního střediska.  Informační středisko právě zavíralo, ale kvůli podivným cizincům se jeho obsluha rozhodla otevírací dobu prodloužit (!).

Z ohledu k personálu jenom prolétáváme expozici o místních hydroelektrárnách a pouštíme si krátký audiovizuální program o jejich historii a současném stavu.  Na mapě se synchronně s výkladem rozsvěcují žárovičky elektráren a prosvěcují tunely, které mezi nimi vedou vodu tak, aby její energie byla co nejefektivněji použita.  Inženýrské dílo, které mnohanásobně předčí bratrskou sovětskou pomoc při výstavbě pražského metra.  Tady jsou celá jezera velkoryse pokládána za nádrže, řeky za regulovatelné umělé kanály, o tunelech vydlabaných ve skále nemluvě.  Celá oblast je přitom geologicky nestabilní !  Ač 20 let po předání, energetická síť přesto funguje a dále se rozvíjí. No - vypnutou elektriku jsme nikde nezaznamenali, tak je to možná i pravda.

Pokračujeme do kempu Eivin’s Lodge v národním parku Tongariro.  Na večerním briefingu se chystáme za zítřejší výlet na Mount Tongariro.  Začíná mě bolet koleno.  To nevěstí z hlediska počasí nic dobrého ...

22.11.  Pátek

Celou noc v poryvech prší.  Ráno to nepřestává a podle předpovědi to má být spíš horší.  Přitom plánovaný výlet přes sopku Mount Tongariro má být fyzicky náročný.  Po dlouhém a bolestném váhání vymýšlejí průvodci na doporučení správce tábora dramatickou změnu plánu: za cenu cca 300 km zajížďky se (vpodstatě) vrátíme k jeskyním Waitomo Caves a shlédneme svítící červy „Arachnocampa Luminofora“.  Tato akce se měla konat až na konci zájezdu.  Mount Tongariro je tímto přeloženo na konec pobytu.

Vyjíždíme asi v 9 hodin a dopoledním přesunem ve slejváku (do auta i do přívěsu trochu teče) se kolem poledne dostáváme na kůži červům.  Většina účastníků jde na „Black Water Rafting“, což je defakto jízda punkevní říčkou na vyřazené pneumatice.  Návštěvník této atrakce má na sobě navležen mokrý neopren a přezůvky, protože voda dosahuje obligátní jeskynní 4 stupně Celsia a v takové vodě prý hubený člověk ztuhne a umře s přehledem za 7 minut, zatímco plavba trvá skoro tři čtvrtě hodiny. Asi je to trochu jeskyňářská latina, i když ....

Původně jsem se chtěl tohoto spektáklu zúčastnit, ale ne na začátku zájezdu.  Bojím se reakce svých ledvin a tak to spolu s Aničkou a dalšími 2 dámami jmeme prohlížet červy z lodiček, stejně jako většina ostatních turistů.  Je to i tak nádherný zážitek.

Ti, co plují v neoprenech, mají ovšem intenzívnější studené prožitky.  Ve vodě tvoří hada, protože se musí držet za lýtka a pořád jsou počítáni, aby náhodou nezajeli někam, kde by je vzrušení zprostředkující firma těžko zaživa ještě někdy našla.  Protože se v některých úsecích punkevní říčky musí skákat do vodopádu, je na začátku akce, ještě před vstupem do podzemního jeskynního systému, pořádán jakýsi „bobřík odvahy“, totiž skok pozpátku v pneumatice z dvoumetrového můstku.  V podzemí by bylo poněkud obtížné přemlouvat nějakého hysterika, že to určitě přežije ...

Firma, se kterou jela Adventura tentokrát, byla jiná než posledně a splouvala i jiný úsek říčky, na kterém se do vodopádu neskákalo.  Skok odvahy z můstku, při kterém minulá parta hodila příliš machrujícího novozélandského instruktora za svými kolegy do vody proto tentokrát, k lítosti některých dobrodruhů, odpadl.

Po vyhlídkové plavbě na člunech jdou paďouři ještě na hodinovou vycházku subtropickým, pralesem kolem jeskyň, ve kterých zatím úspěšně mrznou jejich kolegové.  Na různých výstupech punkevní říčky na povrch pak hledají vyplavené mrtvoly, ale řeka si hrdě uchovává svá tajemství. 

Vpodstatě pořád drobně prší.  Vegetace je nádherná, evokuje představy tropického deštného pralesa. 

Před třetí hodinou se vracíme na místo, kde jsme zanechali vodní družstvo.  Kolegové  už mají v plném počtu jízdu hrůzy za sebou a jsou z ní nadšeni.  Majitelé dobrodružné punkevní společnosti jim na rozloučenou připravili horkou polévku z pytlíku a topinky.  Přiživili jsme se pochopitelně taky, ačkoli naše zásluhy o rozvoj spolupráce mezi červy a lidmi nebyly měřitelné.

Celá skupina se jde podívat ještě do jeskynního muzea, kde lze vidět zvětšené modely červů a jiných potvor, jejich životní cykly, přirozené nepřátele (nepřirozený nepřítel všeho živého je asi jen člověk) a podobně. 

Asi ve 4 hodiny odpoledne vyrážíme směrem na kemp u New Plymouth.  Zastavujeme jen na krátkou prohlídku pralesní vegetace u silnice.  Výhled opět připomíná mlžný prales a to i lidem, kteří ho skutečně viděli nepokácený.  Na náš vkus jsou to však trochu studené subtropy. Skoro neustále drobně prší.

Do kempu přijíždíme asi v půl osmé.  Kemp je super moder, má 2 bazény a saunu, ale kuchyňka byla mnohem lepší na minulém tábořišti v horách.  To poznáme druhý den, kdy nám s Aničkou začíná první služba.  Dnes ještě vaří Moraváci Dáša s Milanem, kteří na předchozí štaci při přípravě snídaně zapoměli podstatnou část kuchyňského nádobí (jediný exemplář vařečky, struhadlo, hrnec a sběračku).  Všechny ztracené věci nejsou identifikovány hned, jinak by se patrně konal okamžitý hrdelní soud, ale vařečka chybí citelně.  Naštěstí má Anička svou vlastní a stává se středem obdivu za to, že se sebou tahá kus dřeva letadlem na druhou polokouli.  Po celý zbytek zájezdu je pak vyhlášen přísný zákaz ztráty vařečky, která se dokonce půjčuje několik prvních dní každé dvojici zvlášť, než je zase ponechána ve veřejné bedně.  Všechny ztracené věci jsou při cestě zpět nalezeny a vyzvednuty v národním parku Tongariro.

Někteří účastníci jsou tak zdisgustováni trvalým deštěm, že si najímají chatky místo stavby stanů.  Cena těchto zařízení je rozdílná na různých místech NZ, aniž by v cenách byla patrná nějaká logika.  Tady stály dobře zařízené chatičky 8 NZ dolarů na osobu a noc.  Vzhledem k tomu, že kupodivu přestalo pršet, stavíme stan jako obvykle.  Stejně už zatuchl a potřebuje vysušit, nebo alespoň zazehnat spory plísní do jiných koutů.  I můj spacák je trochu provlhlý.  Možná od stanu, možná od permanentních průsaků v nákladním vozíku.  V každém případě až na další měníme rozložení zavazadel a stan dáváme do vozíku zvlášť.  Při pozornějším uložení spacích pytlů se Priessnitzova noc už opravdu neopakuje až do konce.

Večeře je Moraváky zvolena o dvou chodech: polévka a rizoto.  Vzhledem k nedostatku nádobí a celkově mizernému vybavení kuchyně trvá příprava dlouho a všechny hrnce jsou připálené.  Ne všechno se podaří umýt.  No co, přiboudlina je taky zdravá !

23.11.  Sobota

Dnes vaříme.  Vstávám pro jistotu už v půl šesté,  jsem přece starý panikář.  Stejně na mě zbude akorát bourání stanu, k vaření mě Anička nemůže pustit, nemá-li dojít na praktiky soudce Lynche.  Vzhledem k přebytku nudlí z minulého dne je jídelníček jasný: těstoviny, salám a vajíčka, tak řečená míchanice.  Kdo nechce, má možnost Corflake’s s mlékem, nebo chleba s marmeládou, případně s medem nebo příšerným oříškovým máslem (reklama na Nutellu je pro mě od doby ochutnání toho másla ještě hnusnější, což už je co říci).  Snažíme se opéci chleba pro všech 16 účastníků na jednom malém opékači, což je úkol nad lidské síly.  A to se nám do toho dnes nikdo neplete, jako parta vstáváme dost brzo a na nábobí, vařiče a opékač nejsou fronty, jako tomu bude jinde !

Odjíždíme k národnímu parku Egmond, v jehož středu se tyčí ideálně pravidelná sopka Mount Egmont.  Problém jejího fotografování spočívá v tom, že není skoro nikdy vidět.  Místní pořekadlo praví, že

Za celou dobu v těchto končinách se Mount Egmont skutečně nepodařilo spatřit, natož zachytit na objektiv. Z toho vyplývá i pro méně chápavější, že opravdu pršelo prakticky pořád.

Silnice vedoucí k rezervaci je jednosměrná, pro 2 protijedoucí vozidla tu v bujné pralesní vegetaci není místo.  Jen místy je vegetace vysekána víc, aby měl po delším couvání jeden z účastníků dopravního kolapsu kam zacouvat.  My jsme naštěstí nepotkali nikoho.

Vydáváme se na okružní vycházku „Wilkies pools“ do pralesa pod horou.  Cesta je vzorně upravená. Prší jen chvílemi, ale je skoro bezvětří, takže lze pod korunami stromů přežít i bez pláštěnky.  Fotografování nic moc, je tma.  Někdo dokonce stihl zajít k „Dawson pools“, což je vodopád asi 20 minut od parkoviště.  Nyklovic dvojka zatím navštívila v informačním středisku pořad o vývoji oblasti Mount Egmond.  Je to série diapozitivů, provázená výkladem o jednotlivých geologických obdobích.  Není to nic moc, pan profesor Petřík z karlovarského gymnázia dovedl podat bouřlivou minulost Země lépe (a pak to ovšem přísně zkoušel) ale nakonec je to zadarmo: pořad se spustí automaticky, projdete-li do promítacího sálu paprskem fotobuňky.  Přesto necháváme v kasičce dobrovolně požadovaných pár  drobných "na rozvoj oblasti".  Okolí hory je totiž pro turisty upraveno tak dokonale, že se to vymyká i celkově dobře uklizenému Novému Zélandu.

Před polednem se přesouváme dál na jih.  Zastavujeme ve Wanganui v maorském muzeu.  Protože si Hocíno blbě pamatuje budovu, zapadneme omylem nejprve do jakési galerie moderního umění.  Většina z nás se shoduje na tom, že autory vystavených děl by bylo dobře předhodit kanibalům.  Muzeum, do kterého promptně přebíháme, obsahuje maorské kultovní předměty a hodně obrazů, namalovaných prvními Evropany, pokud nebyli okamžitě po přistání sežráni.  Jeden z nich byl Čech a jeho díla tu tvoří podstatnou část sbírky.  Jméno jsme si bohužel nezapsali. U některých kultovních předmětů je napsáno, že si domorodci nepřejí ani jejich fotografování. Respektujeme to.  Výjimku tvoří domorodá kanoe, na kterou dopadá dost světla, aby člověk nepotřeboval blesk a ignoroval předpisy.

Na závěr pobytu v městečku zastavujeme v supermarketu, kde nakupujeme na 3 dny dopředu.  Kolem 19. hodiny přijíždíme do kempu v Paekakariki.  Naše služba dosud neskončila a tak se chystáme vařit buřtovou specialitu, jejíž ingredience jsme si vynutili při předchozím nákupu po neprozřetelném prohlášení Hocína, že pečící trouba je přece v každém kempu !  Katastrofa !  Není trouba, je jen mikrovlnka a nikdo neumí spustit pečící program.  Není dostatečně velké varné sklo, kterému moje máma vždycky říkala „jenské“, patrně podle výrobků firmy  Zeiss Jena, kde se první žáruvzdorné mísy pekly společně s dalekohledy.

Mísa je nakonec vypůjčena od paní správcové a po jistých okolcích je otevřena i zahálející, úplně prázdná kuchyň.  Ta druhá je plná dětí na poznávacím zájezdu a tudíž je pro skupinu 16 lidí nepoužitelná.  Teoretický návod na buřtovou specialitu zní:

Co z našeho úsilí v mikrovlnce vyšlo nám, ovšem neradno rozmazávat.  Nejvíc to připomínalo nedostatečně prohřáté buřty z lednice v teplém pivě.  Člověk nakonec sní všechno !  První službu tedy máme za sebou.  Zítřejší „divadelnická“ parta už připravuje snídani. 

24.11.  Neděle

Ráno vyjíždíme už v 7:15, abychom chytili trajekt na jižní ostrov.  Kolem osmé hodiny přijíždíme do přístavu ve Wellingtonu.  V 9:30 odjíždí trajekt ARATIKA (maorsky „Pravda“ nebo „Přímá cesta“).  Je to trochu nuda být v přístavu tak brzo, ale zákony fronty na trajekt jsou neúprosné.  I tak prý řidič Tomáš zažil horkou chvilku, když mu nechtěla permanentně slabá baterie roztočit startér mezi dvěma obrovskými tahači, které do podpalubí trajektu najížděly současně s ním. Už si myslel, že ho povlečou mezi sebou jako zmačkanou plechovku od sardinek !

Půl hodiny před odjezdem jdeme s palubními kartami koridorem pro cestující.  Auta musejí být v podpalubí zaparkována bez posádek, i řidiči musí po skončení zastavení vozu bezpodmínečně ven na palubu. Odjezd je nakonec asi o 10 minut opožděn.  Od Hocína se vzápětí dozvídáme, že to zavinilo krátké slabé zemětřesení ve Wellingotonu, které roztančilo zem těsně poté, co jsme vstoupili na loď. Necítili jsme nic.

Plavba trvá asi tři a půl hodiny.  Zpořátku vede rozlehlým přístavem Wellingtonu, který je -jak Hocíno neúnavně informuje-  jediným obrovským zatopeným kráterem.  Poté obdivujeme letadla, která ve Wellingtonu musejí přistát na velice krátké ranveji (z tohoto důvodu vedou všechny důležité letecké linky na severní ostrov do Aucklandu, Jumbo by se tady asi rozmázlo o horu).  Valná část cesty vede fjordy jižního ostrova.  Přistáváme kolem 13. hodiny ve městě Picton.  Odtud jedeme dál do národního parku Abel Tasman do Marahau.  Silnice nejprve strmě stoupá a pak stejně rychle klesá při objezdu Zátoky královny Charlotty, ve které kapitán  Cook na všech 3 svých cestách doplňoval vodu a ovoce na kurdějemi vyviklané zuby své posádky.  Do kempu přijíždíme asi v 17 hodin.

Světe div se, ono neprší ...

Stavíme stany a kolem šesté hodiny vyrážíme na krátkou seznamovací vycházku podél pobřeží směrem, kterým zítra budeme pádlovat na kajacích.  Jdeme asi hodinu po vzorně upravené cestě.  Chvíli brouzdáme po pláži, na které je spousta mušlí.  Naši kolegové ve vařícím údělu, Petr s Lenkou, hledají na břehu usilovně prkénko na krájení zeleniny,  originál nechali Moraváci v parku Tongariro.  Stejně nic nenašli.  Vracíme se po osmé se soumrakem.  Zítra se možná za 90 NZ dolarů utopíme pod převrženým kajakem.

25.11.  Pondělí

Společnost pro mořský kajaking je nedaleko, dá se tam snadno dojít pěšky.  Protože stany není nutno bourat, vstáváme až v 7 hodin ráno.  Asi v 8:30 se dostáváme k základně společnosti.  Je tu dnes nabito.  Přes včasnou rezervaci jsme se tu sešli se skupinou kajaku chtivých Holanďanů a Němců, takže je nouze o lodě.  Zdá se, že toto odvětví podnikání prožívá na Novém Zélandu boom.  Jen v zátoce Abel Tasman jsou 2 konkurenční společnosti pro mořský kajak, které si navzájem úspěšně přetahují místní instruktory. 

Rychle se seznamujeme s průvodci, kterými dnes budou sympaťák David a vyzáblá Crackel (pokud jsme se teda nepřeslechli a její jméno se náhodou nepíše „Kraken“).  Fasujeme vodotěsné schránky na foťáky, záchranné vesty s píšťalkami a „špricku“, povlak, který se natáhne na tělo a po nástupu do člunu se narazí na bort tak, aby vnitřek lodi byl více méně vodotěsný.  Jako úplní začátečníci dostáváme instruktáž jak se ten krám řídí, jak se do něj leze, jak se z něj vylézá a hlavně jak se z něj rychle prchá při převrácení.  Fasujeme také plachty, pádla a nacvičujeme na suchu techniku, která prý umožní lodím pohyb.  Zatím máme co dělat, abychom se pádly nepomlátili navzájem.  Při vyzvedávání záchranné vesty na sebe nevhodně upozorním půlku instruktorů požadavkem „Helmuth Kohl’s life vest“.  Od té doby máme s Aničkou zajištěnou stálou pozornost Davida i Crackel.  Protože potom ještě navíc přiznáme, že jsme nikdo v kajaku opravdu nikdy neseděli (incredible !), fasujeme žluté plavidlo, označené vedoucím výletu za „nepotopitelné“.  Prohlížím si ho blíž. 

Na jeho bortu je vypáleno slovo N E C K Y.  Pomocí jazyka "TchEnglish" jsem se zeptal Davida, zda ví, co to slovo znamená v mém jazyce.  Samozřejmě to vědět chce, když se klient ptá ... Kolem pobíhající Hocíno propuká v řehot a doplňuje moji informaci o exaktnější popis necek v roli plavidla. To už se k zábavě přidává také majitel mořské kajakové školy.  Vzápětí se řehot šíří. Ukázalo se, že majitel školy objíždí pravidelně všechny výrobce mořských kajaků na Novém Zélandu a kupuje od nich po jednom nové typy lodí na zkoušku.  Když se osvědčí, koupí jich víc.  Tahle je úplně nová a její výrobce je -jak jinak- Čech.  Tak to je jasné.  Náš člověk v cizině si udělal při vymýšlení názvu typu výcvikové lodi srandu a vymyslel obchodní značku v rodném jazyce. Trochu to připomíná českého technika, ohromeného před lety v Indii skutečností, že licenční JAWA smontovaná na zkoušku místními dělníky ze součástek, opravdu jezdí. Ve vytržení prý běhal po továrním dvoře a volal: „Ono to jezdí, ono to jezdí ! “.  Indům se zvuky neznámé řeči zalíbily a model stroje pojmenovali   J E Z D I .......

Po kulturní humorné vložce pomáháme naložit „své“ kajaky na přívěs a nasedáme do záplatovaného džípu z roku 1951.  Na silnici bezpochyby takové příšerné vozidlo nesmí, ale na tahání přívěsu mezi pláží a budovou školy to stačí.  Provázeni psem jménem Emily kodrcáme k pláži.  Pes běhá venku, což je klika: příšerně totiž smrdí. Při provázení svých pánů a jejich hostů se pořád máchá v mořské vodě, což psí srsti evidentně nesvědčí.  Kůže vylučuje spoustu tuku, aby se ubránila nešetrnému zacházení.  Bohužel se jedná o zvíře velice přátelské až přítulné: pořád by se jen mazlilo. 

Na pláži kajaky zase vykládáme a s nutnou vydatnou pomocí instruktorů nasedáme.  První instrukce zní: dopádlovat samostatně támhle naproti.  V rákosí se všichni sejdeme.  Horší bude, jak se z něj vymotat !

Instruktoři dojíždějí a takticky chválí své klienty, jak jim to jde.  V duchu pak chválí všechny svaté za to, že se dosud nikdo neudělal !  Poté přidávají informaci, že je dnes na moři tak silný vítr, že bychom nejen nemohli vytáhnout plachtu, ale ani bychom to cestou tam neupádlovali a byli bychom odfouknuti na moře.  Tím padá vyjížďka směrem, který jsme si včera prošli suchou nohou.  Ne že by to vadilo, pobřeží je stejně pěkné i na druhou stranu.

První etapa je velice krátká, spíše seznamovací.  Kopírujeme pobřeží a jsme peskováni stylem: „Neseď v tom jak doma u televize !“, „Nepředkláněj se !“, „Nezakláněj se !“, „Chyť to pádlo až u listu !“ a podobně.  Že by někdo bral ohled na to, že při si greenhorn za své peníze při tom „pořádném pádlování“ odírá ruce o bort do krve, to ne !  Zdá se mi dokonce, že jsem díky úvodnímu vtipkování terčem nejčastějších připomínek.

Kolem obrovského sopečného šutráku (viz foto i diáky) ve tvaru rozkrojeného jablka, pádlujeme k první štaci, totiž k pláži, kde se bude rozdávat alternativně horký čaj nebo káva a sušenka. David vytahuje ze svého člunu vysílačku a ptá se základny, jak je to na širém moři s větrem a zda by přece jen ...  Dozvídá se, že „in any case“, že vítr stále sílí.  Po krátkém osvěžení pokračujeme dál ve stejném směru.  Zastávka byla nádherná.  Shodili jsme s rozkoší studené, mokré špricky a plovací vesty a brouzdali se po nádherné liduprázdné pláži.  Přitom jsme poslouchali Davidovo vyprávění o tom, že teď má jejich podnik největší problémy s Japonci.  Malí Asiaté si kajaking velice oblíbili, jenže prý chtějí ujet na jeden zátah tak 100 metrů a na 2 hodiny zastavit na čaj a pokec na pláži.  Na celém Abel Tasmanovi prý tak zoufale krátké úseky nejsou.  Jenže na druhé straně Japonci rádi platí, je to skvělý kšeft.  Něco se bude muset vymyslet !  Co takhle zkrátit pobřeží ?

První etapa byla velice krátká.  Druhá etapa je podstatně náročnější na svaly.  Nejprve jsme jeli kousek podle pobřeží až k veřejné pláži, ale tam bylo na záměry našich hostitelů moc lidnato.  Obrátili jsme se proto zpět a zakotvili u jiné prázdné pláže.  V jejím pozadí byl jen jakýsi opuštěný víkendový baráček.  Znovu jsme shodili vesty a při brouzdání po pobřeží čekali, až průvodci připraví báječný oběd: skopové na roštu, spoustu ovoce a dokonce malý moučník.  Žasneme, co se do těch kajaků všechno vejde !  Kanystry s vodou, rošt, potraviny, vysílačka, .... ještě, že to vezli instruktoři, my bychom s takovým nákladem určitě šli ke dnu ! 

Válíme se na břehu.  Nikomu se totiž moc nechce hrbit se zase v lodi při pádlování.  Za normálních okolností prý tato akce probíhá tak, že zpátky se osazenstvo kajaků veze po větru s plachtami, ale dnes to díky protivětru nepřipadá v úvahu.  Spíš budeme makat mnohem víc, než cestou sem.  Zdržujeme odjezd, jak se dá, ale nakonec musíme zase na moře.  Cesta zpátky však nakonec není tak namáhavá, nebo jsme se to přece jen trochu za těch 90 dolarů naučili.  Podařilo se mi dokonce zapádlovat přímo k traktoru s vlekem.  Odliv způsobil, že se teď vyloďujeme v místech, přes která jsme předtím usilovně pádlovali.  Emily šílí radostí, že jsme se neutopili a že budou buřtové dividendy. Pánové pomáhají nakládat lodě, dámy jdou pěšky.  Rezavý džíp má asi jinou práci.  Nikdo to nebere jako újmu, po nezvyklé pozici v lodi si každý rád protáhne kostru. Na základně lodě zase skládáme a odevzdáváme vypůjčený materiál.  Vesty a špricky je třeba opláchnout v několika sudech se sladkou vodou. Pracujeme po vzoru fotografů, peroucích vyvolané snímky: nejdřív první voda, pak druhá a nakonec třetí, které je už skoro sladká (tedy ne, že by se už dala pít !).

Zapisujeme se do pamětní knihy a fasujeme další čaj nebo kávu.  Pít je třeba, slunce nás na moři pěkně přismahlo.  Stačilo do ruda spálit prakticky každý kousek nekryté kůže na rukou.  Hlava se  mi začíná o týden později loupat tak, že je pro mé okolí nebezpečné se podrbat tam, co jsem jako mladej kluk míval vlasy.

Závěrem nám jeden z kajakářů vnutí velmi obratně několik lahví červeného vína.  Teprve večer shledávají dobrovolní průzkumníci v nedaleké hospodě, že nás naši vínodárci pěkně vzali na hůl: láhev opojného moku byla dražší než v pubu !   Většina účastníků se flašky rozhodla dodatečně ztrestat za zpěvu písní od Červené řeky, Třech křížů a podobných zeměpisných lokalit.  Ostatní osazenstvo kempu v hrůze z nezvyklých zvuků zahání děti do stanů.

26.11.  Úterý

Ráno vyjíždíme obligátně v 8 hodin.  Koušou mušky.  Jedeme stále na jih a zastavujeme až na vyhlídce Hope Saddle, tedy Sedlo naděje.  Silnice protíná lesy novozélandských pabuků, zdejšího převládajícího typu porostu.  Podnebí je stále mírnější až studenější, vegetace se pomalu mění ze studeně subtropické na studeně mírnou.

Doma je po druhém kole senátních voleb, což je dobrá příležitost k žertování.  Hecujeme průvodce z Adventury, aby si draze zatelefonovali do Čech a zjistili skóre.  Osazenstvo našeho vozu „Kiwi“ vymyslí skvělou mystifikaci, že vyhráli SOCDEM a do chrastící vysílačky sdělují našemu řidiči a vedoucímu v jedné osobě, že v Čechách drtivě zvítězila levice.  Odpověď je upřímná, z reproduktoru zní zděšené: „Nekecej !“  Chechtáme se jako blázni.  Honza doplňuje do mikrofonu další podrobnosti: „No, a náš zájezd byl narychlo přejmenován na ‘Rudé kiwi’.  Pamatuj si, že tedy cestujeme za revolučními tradicemi, tak to nezvorej, až budeš podávat telefonický raport domů.  Jo, a máš si urychleně vzpomenout, jaké máš dělnické předky, prý už se to zase nosí !“  Na to už nemůže naletět nikdo, vysílačka se dusí smíchy i z druhé strany.  Doplňující informaci, že poslední fax z Adventury, pro který se Honza stavoval u kajakářů, vylezl celý na červeném papíře, už není brán v potaz.  Jestli naše vysílačky v tu chvíli odposlouchávali místní kontráši, mají z toho zamotané dešifrovací aparatury ještě dnes !

Asi ve 12 hodin zastavujeme v oblasti Lyell, kde se před 100 lety těžilo zlato.  Vycházíme na krátký hodinový výlet po naučné stezce.  Není na ní nic zvláštního kromě hřbitova zlatokopů, ze kterého se nedá dozvědět nic lepšího, než že tu průměrná doba života horníka byla 40 let !  Důvodem byl hlad, těžká práce, úrazy a celkově špatné životní podmínky vůbec.  Ke vzdálenějšímu skanzenu, hornické osadě, se nebylo možno dostat, potřebovali bychom na to mnohem víc času než původně odhadnutou hodinu.  Pod vedením "průvodce bez portfeje" Tomáše, který nás dohnal, se vydáváme na okruh, abychom se jednak nevraceli nudně po vlastní stopě a jednak se nemuseli drápat zpět do příšerného kopce. Teprve dodatečně zjišťujeme, že je stezka z druhé strany oznašena zákazem vstupu.  Z našeho směru už asi místní úřady nestihly výstrahu umístit.  Pěšina je totiž přerušena rozsáhlým, několik set metrů dlouhým sesuvem půdy, bezpochyby následkem dlouhotrvajících dešťů.  Pochod zpátky už by nám zabral moc času a tak se drápeme  přes sypkou hlínu a kamení.  Sníme přitom o zlatu, které se tam nahoře, v hlavě sesuvu určitě blýská v celých nugettech, případně rovnou v prutech.

K autům dorážíme minutu po domluveném srazu.  Hodina cesty není při 5 km vzdálenosti a zdolávání sesuvu zas až tak špatný chodecký výkon.  U aut nikdo není, ani Hocíno.  Objevuje se, chudák schvácený, až za čtvrt hodiny a proklíná nás: pořád šel dopředu a čekal, odkud se mu budou zatoulanci vracet, až mu došlo, že zpátky musíme jít nutně jinudy.  Zpátky do kopce proto klusal.  Mušky už nekoušou, ale doslava žerou všechno teplokrevné, co se nehýbe.  Chodíme kolem dokola, to proti nim trochu pomáhá a čekáme, až dorazí i ostatní.  Anička fotí ve větvích keře jakéhosi obrovského holuba, který se nedá snímkováním ani v nejmenším vyrušovat a žere a žere.

S mírným zpožděním vyrážíme dál na západní pobřeží.  Zastavujeme na vyhlídce v Punakaiki na prohlídku Pancake Rocks, Lívancových skalách.  Je to proslavené místo, zobrazené ve všech turistických průvodcích. 

Moře sice běsní tak, že plavat v příboji mezi skalami by určitě byla sebevražda, ale na vznik popisovaného jevu to zdaleka nestačí.  Hocíno nás utěšuje, že tu už byl 3x a nikdy jev na vlastní oči neviděl.  Je tomu stejně, jako s Mount Egmondem, Mount Cookem (viz později) a mnoha dalšími atrakcemi, které jsou barevně vyvedeny v katalozích a příručkách.  Profesionální fotograf má čas zajet někam na týden v nejpříhodnějším termínu, který mu předem sdělí místní starousedlíci.  Tam postaví automatickou kameru a má vystaráno.  Turista profrčí okolo a má čas možná hodinu.  Škoda, tohle mohlo být opravdu zajímavé ...

Po prohlídce pokračujeme se stále vzrůstajícím zpožděním dál.  Původně bylo v plánu muzeum greenstone, ale jsou tam jen do 17:00, už je čtvrt na pět a chybí nám 40 km.  Vzdáváme se a hledáme greenstone podle údaje z informačního střediska na opuštěné pláži sami.  Každý strká do kapsy pár více nebo méně zelených kamínků v naději, že má polodrahokam.  Opodál ten skvost silničáři bagrují jako šterk.

S těmito informacemi pokračujeme dále do města Grey Mouth, kde nakupujeme potraviny na další den.  Dále směřujeme přes město Hokitika do k jezeru Mahinapua.  U něho stavíme stany.  Je to pouze veřejné tábořiště se záchody a neprověřenou vodou, kterou je rozhodně lépe převařovat.  Služba tedy klohní polévku.  Navrch k ní je nanuk, koupený cvoklými průvodci jako zákusek.  Díky studenému počasí se teprve teď, po hodině jízdy, začíná měnit na břečku a musí být urychleně zničen.  V kombinaci s polévkou je ideální, záchody jsou po ruce !   V noci standardně leje.

27.11.  Středa

Ráno při snídani sice neprší, ale déšť se vrací v okamžiku, kdy balíme stany.  Obratem je všechno zase mokré.  Odjíždíme v půl deváté k ledovci Fox.  Cestou jedeme přes 2 mosty, které jsou tak úzké, že se v nich nedá jezdit v obou směrech, natož se vyhnout případnému vlaku, který sdílí jízdní dráhu s automobily.  Otázka přednosti je živě diskutována, Hocíno se tváří jako že projedeme, jen když se nám do cesty postaví lehčí vozidlo.  Nakonec jsou mosty překonány beze ztrát na životech, protože ani vlak, ani protijedoucí vozidlo se nedostavili.  Přesto jsme asi jedni z posledních, kteří tudy projeli daným způsobem.  Materiál, naskládané na obou stranách mostu nenechává na pochybách, co se tu bude v létě asi dít ... škoda !

Do kempu přijíždíme brzy po 11. hodině dopolední.  Většina z nás staví stany,   protože zrovna neprší.  Ve 12 hodin vyjíždíme k ledovci a pak postupujeme asi 20 minut k jeho čelu pěšky.

Přestože řeka, vytékající mohutným proudem z úpatí splazu neustále odnáší drobné i větší kry a nad výtokem se nadějně naklání obrovská slupka ledu, na pád ledového bloku čekáme marně.  Meditativní typy mezi námi se pokoušejí led strhnout duchovními silami a dělají na dálku různá hinduistická  „Óóóóm“, ale k pádu ledového bloku dochází pochopitelně po odchodu posledních vytrvalců, kteří se pokoušeli katastrofu přivolat předčasně.  Slyšíme pouze vzdálené hřmění.

Přesouváme se na výhodiště pěší části vyhlídkové cesty, která je však na jedné své větvi zavřená, protože ji po zimě zavalilo bahno a kamení.  Všude je tady vidět prudký příchod studeného jara, dost cest je zavřených z důvodu neprůchodnosti.  Vzhledem k tomu, že ty zbylé jsou vzorně upravené, soudíme, že to s nebezpečností stržených cest nebude tak třeskuté a pokoušíme se postupovat po druhé, rovněž nejisté cestě.  I tu však zavalilo kamení z jarních záplav, nesoucích šutry z hor.  Jednu říčku sice jakž takž překonáme, ale druhou už někteří méně zdatní účastníci vzdávají.  Skupina se rozděluje, ale do hodiny je parta zase pohromadě: stateční průzkumníci narazili na další sesuvy a nepřekročitelná místa.  Kromě toho je celý ledovec v mlze a není nic vidět.

Usilovně drobně prší.

Na odpoledne jsme plánovali fakultativní vyhlídkový let helikoptérou nad ledovec.  Protože jsme s Aničkou ve vrtulníku ještě neseděli, chceme to zkusit, přestože 45 minut letu stojí 160 dolarů na osobu, ale máme smůlu: z bezpečnostních důvodů se nelétá, je mlha. Přesouváme tedy v recepci výlet na druhý den ráno s podmínkou „if the weather is better tomorrow“.

Jedeme k jezeru Matheson a tam absolvujeme další vycházkový okruh asi na hodinu a půl.  Před sedmou jsme zpátky v kempu.  Hlavní kuchyně je blokována zájezdem novozélandských důchodců a my se musíme tísnit v titěrné kuchyňce v odlehlé části kempu.  Důchodci nás budou pronásledovat kuchyněmi ještě v několika táborech, až si z toho děláme ne vždy jemné vtípky.  Letmým náhledem do oken jídelny se dá snadno zjistit, že zdravě vypadající staříci a stařenky mají plné talíře lákavé krmě.  Pohled je to pro některé vyhladovělé a vařením kolegů zdevastované české turisty tak tristní, že jsou snad schopni i závisti ! 

28.11.  Čtvrtek

Ráno opět leje, vrtulník zase nepřiletěl.  Pakujeme se a s chmurnou náladou nasedáme znovu do aut.  Důchodci prý jedou do stejného kempu a budou tam stejně dlouho jako my: 2 dny.  Cestou jejich autobus stále předjíždíme, nebo jsme jím předjížděni na svých zastávkách.  Jedeme na jih, tedy do stále rostoucí zimy.  Jen ten déšť  prý  je tady v tuto dobu skoro až neuvěřitelný.  No, něco zástupce cestovky říkat musí, když nás sem nalákal na kraťasy !

Míříme ke Queenstownu.  Cestou přejíždíme nejdelší most v zemi, má 732 metrů a -jak jinak- šířku jednoho vozidla.  V mostovce je občas udělaný jakýsi edém nutný pro bezpečné objetí těch, co se zde nechtěně potkali.  Cestou se stavujeme na pláži, kde mi při focení zuřivých zpěněných vln jedna z nich zaleje boty tak dokonale, že je pak suším 3 dny.  Alespoň že mám fotku té vodní potvory, které jsem neutekl.

Jedeme kolem řeky Haast až k sedlu Haast Pass, kudy se do roku 1965 dalo jezdit jedině koňmo.  Stavba silnice v těchto místech představuje skutečnou, nikoli socialisticky realistickou inženýrskou odyseu s vlastními padlými a pomníčkem hrdinů, které má nakonec skoro každá velká stavba.

U jezera Wanaka se zastavujeme v informačním středisku.  Pak spořádaně ustupujeme před právě dorazivšími důchodci.  Jezero Wanaka je obrovské a je lemováno nádhernými zasněženými horami.  Odpoledne dorážíme do stejnojmenného městečka.  Na hodinu zastavujeme v muzeu hlavolamů, které sice mělo být na řadě první, ale při spatření autobusu důchodců jsme dali přednost městu.

Muzeum hlavolamů je bezvadné.  Mají tu hologramy, různé technické hříčky (například zelektrizované skleněné koule, v nichž běhá výboj, sledující pohyb lidské dlaně nad předmětem), prostor s nakloněnou rovinou a venku rozsáhlé dřevěné bludiště.  Bludiště má naštěstí nouzové východy, jinak by dnes bylo plné českých koster.  Na prohlídku exteriérů máme pouhých 20 minut, a tak se bludištěm necháváme navigovat kolegy, stojícími na lávce nad komplexem.  Nápisy na stěnách předem tuto pomoc vylučují, aby byla větší sranda.  Je neuvěřitelné, kolik slepých uliček se dá postavit z několika stovek prken a fošen.  V rozích bludiště stojí 4 věže různé barvy, ke kterým je možno dobloudit vždycky snadno.  Nahoře si člověk naplánuje naprosto nepochybnou cestu ven  („Nic nemůže být snazšího !“) a po sestupu ji vzápětí ztratí.  U další věže se proces opakuje, aniž se zbloudilec dostane ven bez použití nouzového východu.  Asi v tom hraje roli i šikovně aplikovaná psychologie.

Všem se však nejvíce líbil vnitřek budovy s fyzikálním kabinetem.  Jeho podstatnou část tvoří místnost s nakloněnou rovinou, kde zdánlivě přestávají platit běžné fyzikální zákony.

Všeobecně sdílený názor zní, že ožralý člověk se tu nutně umlátí o stěny.  Nápisy před vchodem dosti důrazně varují před vstupem se svačinou v ruce a zapovídají i vstup po hutném obědě nebo větší sklenici libovolné tekutiny v nedalekém baru.  Asi se jim tu už pár lidí poblilo. Vegetativní a rovnovážný systém se pohybu v nepřirozeném náklonu podřizuje natolik, že sestup na „normální“ rovnou podlahu působí při prvních krocích potíže, u někoho snad i mírnou nevolnost.

Asi ve 4 hodiny odpoledne odjíždíme s několika průběžnými zastávkami do Arrowtown_u, dalšího bývalého zlatokopeckého městečka.  Po klikaté prašné silnici překonáváme horské hřbety suché jako troud.  Cesta po „dusty road“ je pro nájemná vozidla po celém Zélandu nepojistitelná.  Teprve když si dole čuchneme k brzdám, pochopíme proč.

V Arrowtown_u se nacházejí krásné pseudowesternové stavby, dřevěné domečky s verandami jako v Hollywoodu.  Pořád očekáváme odkud vyleze John Wayne s kouřícími kolty v rukou.  Architektura v Arrowtown_u není o moc jiná, než kdekoli jinde na Novém Zélandu, ale tady je jednoduše stylově čistá.  Dřevěnné baráčky jednoduché konstrukce bez jakéhokoli zateplení (jak konstatuje stavař-podnikatel z Přerova se začnou dávkou závisti) jsou tady totiž skoro všude.  Kromě Christchurch, Aucklandu a Wellingtonu jsme tu vlastně kamennou či betonovou stavbu snad ani neviděli, nebo si na ni alespoň já nevzpomínám.

Přijíždíme do Quuestownu, kde bydlíme ve velikém kempu. 

Při večeři dostávám k 39.narozeninám průvodcovské tričko Adventury a s oběma průvodci vyrážím do hospody  Red Dog.  Hospoda je úplně nová a prý je tu zvykem, aby z tohoto důvodu měla nízké zaváděcí ceny.  No ... černé pivo za 3 dolary mě zas až tak moc nenadchlo.  Hocíno pivo pojmenoval „Adventure Beer“ a poslal pro ně svého kolegu Tomáše.  Ten vyvedl na chvíli barmana z konceptu, protože název byl pochopitelně Honzův výmysl.  Vtip se však tak ujal, že postupně všichni příchozí byli na dotaz co to pijeme posílání pro Adventure Beer.  Barman už naši značku naléval bez nesnází.  Mám neurčité podezření, že každému podle stupně jeho angličtiny a opilosti i něco jiného.  V hospodě měli jedno černé a 3 bílá piva.  Mírně přiotráveni novozélandskými kvasnými podukty jsme se kolem půlnoci vrátili do stanů. 

29.11.  Pátek

Dnes se mělo konat JET Boat, Safari po divoké řece na tryskových člunech.  Rezignovaně, jako už tolikrát, překládáme výlet na druhý den ráno, protože

Na řece, kde se JET koná, je hustá mlha a čluny nejezdí, protože by kormidelníci najeli na balvany nebo by uvázli na mělčinách. 

Vyrážíme proto pěšky k horní stanici lanovky na vyhlídku k restauraci zvané Gondola.  Odhaduji výškové převýšení optimisticky na 200 metrů a k Aniččinu rozhořčení odmítám zaplatit 12 dolarů za zpáteční „lanovenku“.  Celá skupina, už tak nahlodaná prázdnými peněženkami, vyráží vzhůru také pěšky. Nakonec se v cíli ukáže, že převýšení činilo 450 metrů.  Museli jsme to šlapat usilovným tempem více něž hodinu.

U restaurace nás asi 6 lidí vyráží směrem na horu Ben Lomond.  Ostatní se vracejí do Queenstownu.  Většina navrátilců vyráží na rafting 3.stupně (průvodce Tomáš prohlásil, že na každém kontinentu musí sjet řeku a záměrně přitom ignoroval skutečnost, že Nový Zéland není kontinent).

Krátce pod sedlem Ben Lomond_u   -jaká novinka ! -  začíná pršet.  Otáčíme to s Aničkou kousek nad sedlem.  Naše dnešní výškové skóre není ani 1100 metrů.  Ostatní čtyři pokračují daleko před námi vzhůru a až na výjimky se většinou dostanou až na vrchol.  Sestupujeme lepšícím se počasím, to znamená, že prší jen v přeháňkách.

V kempu se pak rozprší naplno.

30.11.  Sobota

Dnes máme s Aničkou opět kuchařskou službu.  Snídaně je obligátně jednoduchá: zbytky z předchozího dne.  Před osmou vyrážíme z kempu a jedeme na JET Boat safari do Glenorchy na řece Dart River.  Přijíždíme asi v 9 hodin a celkem promptně jsme vybaveni plovacími vestami, plášti, rukavicemi, čepicemi a nebrejlatí i motocyklistickými brýlemi.  Hocíno nám dobře radil: vezměte, co dávají.  Bohužel jsem v létě pohrdl rukavicemi !  Jejich efekt sice má být opačný než je to u rukavic obvyklé, ale o tom později.

Autobusem (!) jsme převezeni pár set metrů ke člunům, připadáme si jak na letišti.  Startuje samozřejmě více lodí naráz, fasujeme řidiče jménem James Mitch. 

James se nám snaží dokázat, že jsme dnes neměli snídat ani ty zbytky od včerejška.  Na hluboké vodě se člun pohybuje proti proudu řeky rychlostí kolem 50 km v hodině, a ani cestou nahoru po řece, kde se koryto ledovcové řeky roztahuje do několika stovek metrů šířky, toto tempo nepolevuje. Člun se řítí těsně kolem balvanů, z nichž jeden každý by ho dokázal přeformátovat na surrealistickou kovovou placku.  A to se kormidelník  nezapomene pochlubit, že vlastně jezdí každý den jinudy, protože koryto řeky má natolik proměnlivý tvar, že se cesta prostě nedá zapamatovat a musí být pokaždé znovu a znovu v rychlosti vyhledávána.

Další specialitou našeho Charona jsou prudké otočky :  to se prostě v plné jízdě vypne motor a člun se zbytkovou rychlostí otočí o 180 stupňů.  Vznikne přitom vlna, z níž část se dostane zpravidla i mezi cestující do člunu.  Všichni při produkci ječí, což našeho kočího ponouká k dalším exhibicím.  Když pak na břehu uvidí známé, neberou obraty konce.  Jediným varováním je Jamesovo smluvené znamení, náhlé zakroužení rukou nad hlavou.  Vzápětí se cestující musí pevně chytit zábradlí, protože člun se jej nemilosrdně snaží obloukem vyhodit do vody.

Zpátky po proudu je jízda ještě prudší, kolem 70 km v hodině.  Pokud jste někdy jeli touto rychlostí po vodě, asi už chápete, proč se fasovaly čepice a motocyklistické brejle !  Rukavice mají paradoxně trochu jiný účel: proti zkřehlým rukám, držícím se při produkci křečovitě zábradlí, zavedli konstruktéři do držadel horkou vodu z chladiče, aby pracičky nezábly.  Rukavice tedy velmi vhodně odstiňují přebytečné teplo.  Pokud se člověk drží nechráněnou rukou, má na výběr: buďto se pustit a při otočce šílence za volantem z člunu vyletět obloukem, nebo si spálit dlaně. 

Na závěr si objednáváme vysílačkou oběd.  Pár kilometrů odtud někdo vloží hotové jídlo do mikrovlnky, načež si společnost Neil Ross  může s klidným svědomím připsat 90 NZ dolarů na hlavu. 

Po návratu se připravujeme na trek, to jest odlehčujeme batohy, abychom je vydrželi 3 dny nést na vlastních zádech.  Auto nebude k dispozici.  Hocíno, který na trasu s námi jako průvodce nesmí, bude muset se 2 vozy objet za 2 dny hory po oblouku dlouhém 300 km.  Jak to udělá, je jeho problém.  Nejspíš vezme stopaře a nabídne mu, že může řídit druhý vůz až tam, kde mu směr cesty přestane vyhovovat.  Pak musí buďto čekat na dalšího stopaře, nebo dojet trasu jedném vozem a pro druhé se vrátit autobusem.  Má tedy na dva a půl dne o zábavu postaráno.

Rozdělují se také společné zásoby, hlavně snídaně a večeře, které jsou v ceně zájezdu a které by náš zbývající průvodce i s nádobím a lékarničkou (nehledě k osobní výbavě) neunesl.  Fasuji sýr pro 15 lidí a velkou, dvoulitrovou sklenici ochuceného kečupu se zeleninou.  Tu pak ponesu vyprázdněnou celou cestu, protože odpadky se na místě nesmějí nechávat.

Routeburn Trek je jeden z nejslavnějších výšlapů na Novém Zélandu společně s Milford Trekem.  Trasa je pevně stanovená, počet noclehů je v podstatě povinný, volné táboření je přísně zakázáno, odpadky se netrpí.   Velmi správné zásady, které se kupodivu dobrovolně dodržují.  Cestou není vidět ani pohozený papírek a to je tu provoz dosti značný.  Každý chatař zpravidla udržuje svůj úsek cesty ve vzorném pořádku.  To znamená, že každý den vyráží hodinu nebo více tím nebo oním směrem a opravuje cestu, odstraňuje padlé stromy a hlavně hloubí podle stezky drenážní koryta, aby se trasa v prudkých deštích nezměnila v bažinu.  Neschůdné úseky tu řemosťují lávky na ocelových lanech, konstruované pro 5 až 20 lidí. 

Po přebalení bagáže přejíždíme k začátku trasy až k přístřešku Routeburn Shelter.  Po startovním focení vyrážíme asi v 15 hodin na krátkou, tříhodinovou zahřívací cestu k první chatě Routeburn Flats Hut, kde máme zajištěn nocleh.  Podle ukazatelů měla cesta trvat 3 hodiny, ale stihli jsme ji za 2 a něco.  Cestou se nestalo nic dramatického až na to, že Dáša na zavěšeném mostě mostě přišla o drahé hodinky.  Prudce elegantní zacvakávací náramek (ten, co tak rád bolestivě skřípá  chlupy na ruce), jí katapultoval časostroj do hlubin.  Několik lidí se sice okamžitě vrhlo do místa dopadu a brodilo se půl hodiny ledovou vodou, ale nikdo už hodinky nikdy neviděl.  Byla ryba u potoka, měla v hubě klíč a ten klíč je pryč. A to ještě Dáša mohla mluvit o štěstí, protože byla kromě (permanentně) milujícího manžela vybavena v druhé ruce videokamerou asi za třicet tisíc.

Sotva jsme dorazili do chaty, začalo pršet.  

Přeprška byla ale krátká a okamžitě po ní vyrazilo několik odvážlivců přes řeku do kopců na fakultativní výlet.  My bohužel jednak vaříme pro ostatní a jednak se nám nechce brodit se ledovou vodou.  Mělkou říčku je totiž nutno přejít bosky, most tu není.  Pokusy o její zdolání v goratexových botách málem skončily promáčením škorní, což by před zítřejším namáhavým výstupem do strání nebylo to pravé ořechové.

K večeři připravujeme nudle s tím červeným nesmyslem, který jsem sem donesl a necháváme si vyprávět, jaká že je škoda, že jsme také nenalezli odvahu nechat si omrznout nohy.  Až do večera také s Aničkou odrážíme permanentní útoky chataře, který se už vrátil od cestářské práce a vyžaduje Hut Tickets.  Slyším požadavek permanentně Hard Tickets což je evidentní nesmysl.  Průvodce-neprůvodceTomáš je s lístky bohužel za řekou, chatař bude muset svůj úřednický absťák vydržet skoro do 21 hodin.

V noci pro změnu prší a ani předpověď na zítřek není moc povzbudivá.

1.12.  Neděle

Ráno kupodivu svítí slunce.  Asi od půl deváté postupně vyrážíme na celodenní přechod.  Nejprve jdeme k nedávno vyhořelé chatě Routeburn Falls Hut.  Chata je v pilné rekonstrukci. 

Cesta stoupá až k chatě pabukovým lesem.  Těsně před tím, že vyběhne na náhorní plošinu, míjí nádherné vodopády.  Začíná se mírně zatahovat.  Občas krápe až prší.  Pokračujeme dále nad jezero Harris až kolem poledne dorážíme k Harris Saddle Shelter.  Je zde malá nouzová chatka se záchodem.  Oč nouzovější je chatka (nesmí se v ní spát, jen odpočívat), o to dokonalejší je její sociální zařízení.  Některým z nás připomínal množstvím páček vystřelovací sedačku sovětského migu.  Prachová slož ale asi zvlhla, proto měly defekační děje při mačkání páček průběh spíše standardní. 

U chaty obědváme.  Někdo vyráží na odbočku ke Conical Hill.  Ten je ale v mracích, takže se skoro polovina lidí vydává dál.  To nebyla chyba, protože hodina zdržení, kterou výstup stál průzkumníky, jim bude chybět v závěrečném běhu v dešti.

Pokračujeme dál k chatě Mackenzie Hut, kde máme zamluvený druhý nocleh.  Cesta má trvat asi tři a půl hodiny.  S flákáním a focením to vyšlo na necelé 4 hodiny.  Nespěcháme, času je host.  Občas prší a v dešti se, asi jako pozornost Matky Přírody, snášejí vločky sněhu.  Scházíme totiž na nejdeštivější stranu hor na Novém Zélandu.  Přepršky jsou sice krátké, ale když se k nim přidá nárazový vítr, pohání to člověka v pláštěnce jako zaoceánský clipper s čajem.

Nad jezerem Mackenzie je ještě pěkně.  Chata už je chvílemi vidět, ale sestup k ní je dlouhý a místy pěkně prudký.  Potkáváme správce chaty, který pilně kope odvodňovací kanálky.  Při vstupu do lesa nad jezerem nás chytá déšť.  Nic nového, ale tentokrát už ne a nechce skončit.  My jsme došli ještě poměrně suší.  Ti, co se zdrželi výstupem na Conical Hill, dorazili dílem zmrzlí (nahoře začal usilovně padat sníh), dílem mokří a v jednom případě dokonce i barevní.  Martinovi totiž ve slejváku povolila nekvalitní barva na čepici proti slunci a obarvila mu uši a krk.  Na chatě se naštěstí topí a tak stíháme usušit většinu svých věcí dřív, než dochází hlavní nápor vodníků. Martin hází čepici rezolutně do ohně.

Chata se dělí na několik menších budov.  Jsou nám vyhrazena lůžka v nejstudenější z nich.  Kamna tam nejsou, bude nutno zahřívat se klepáním uvolněného chrupu.  Při večeři se proto dopujeme hořčicí, kterou si někdo během nákupu v supermarketu popletl s pevným podpalovačem PEPO.  Martin dostává k narozeninám místo spálené čepice stejné tričko, jaké jsem přede dvěma dny dostal i já.

Celou noc neprší, ale leje.  Čekáme s obavami, kdy si pro nás nedaleké jezero dojde a vyplaví nás i s postelemi do peřejí odtokové říčky.  Občas je vidět i blesk a v jednom případě zachycuji hřmění vzdáleného hromu.  Ale možná, že se mi to jen zdálo.

2.12.  Pondělí

Ráno stále ještě prší.  S odchodem z chaty nepospícháme, čekají nás nejméně 4 hodiny dalšího sestupu z hor a je naděje, že se počasí vybere.  Poté, co chatař vyvěsí optimistickou předpověď:

usuzujeme, že už není nač čekat.  Jsme tu o něco výš než 1700 metrů, takže sníh bude i kolem chaty.  Rozhodujeme se s Aničkou k odchodu mezi prvními už v 9 hodin.  Jednak jdeme pomalu a jednak usuzujeme, že může být hůř.  To byl optimistický předpoklad, bylo přímo hrozně.  Zatímco my v čele průvodu jsme šli 4 hodiny potokem, ti za námi se už brodili sněhem, který sestoupil proti očekávání do pouhých 1400 metrů.  Všude tečou ze stěn vodopády, nebo alespoň čůrky a vděčně se scházejí na cestě, která spíš než co jiného připomíná koryto.  Ze začátku jde cesta dokonce nahoru, údolí říčky patrně není příliš schůdné ...

Přelézáme malé příležitostné říčky až k chatě Howden Hut.  Rozmýšlíme jsme se, zda si tu máme dát čaj, ale vychází nám, že ne.  Není se do čeho převléct a zapařovat se hodinu před cílem a v tomto stavu vyjít zase do nekončícího slejváku ...  Vzápětí proklínáme místního správce s veškerou šťavnatostí, jíž je čeština schopna: ten blbec čistil příkopy podél cesty tak, že hlínu nahazoval doprostřed cesty v naději, že ji davy turistů uválcují.  Místo toho se hlína ve slejváku proměnila na velejemné bahénko, které se sváží zpět do příkopů i s těmi, kdo po něm -místy do kopce- pochodují.

První pochodníci docházejí několik minut po příjezdu Honzy, který dopravoval obě auta kolem hor,  zatímco my jsme šlapali svých 35 km přes hřeben.  Na místě setkání se podává horký čaj a studené pivo, nejlépe chutná kombinace obojího.  Postupně dorážejí i opozdilci a s humorem líčí své mokré zážitky.  Nálada je skvělá.  Na to, co nás potkalo na konci, se výlet ještě docela podařil ve srovnání s nešťastníky, které jsme potkávali cestou a kteří teď dílem plavou a dílem lyžují Route Burn opačným směrem.  Vzdát to přitom nemohou: poplatek za průchod je poměrně vysoký a na povolení průchodu je pořadník jak na trabanty za časů Komančů !

Jediné přání všech zúčastněných je chata.  Stany jednohlasně odmítáme.  Jedeme k zátoce Milford Sound.  Cestou se musíme protáhnout dlouhým tunelem Homér z padesátých let. Tunel je, jako obvykle, vpodstatě jednosměrný, i když jsme se někde v jeho nitru dokázali jakýmsi zázrakem vyhnout i protijedoucímu autobusu.  Hocíno nám slibuje chatičky v táboře a vypráví humornou historku, ve které se správce ptal, zda v Milford Sound  prší.  Lakonická odpověď rozmrzelého správce zněla: „Just three month.“

V chatkách jsou malé, většinou nevýkonné elektrické teplomety.  Po zjištění, že sušárna je k ničemu, natahujeme šňůry přes pokoj a zapínáme ohřívadla na plný výkon.  Několikrát díky tomu vyletí pojistky.  Viníme z toho své sušení, ale nakonec se metodou pokus-omyl zjistí, že to dělá jedna z praček, které jsou také v trvalé permanenci.

Asi v 16 hodin se jedeme podívat do zátoky k vodopádu, odkud pojedeme zítra lodí na výlet kolem břehů.  Někdo končí v kavárně, někdo u blízkého obrovského vodopádu, to podle letory.  Zase prší.  V 17 hodin se vracíme zpět do kempu.  Teplomety zatím vyrobily z pokojů perfektní sauny.

V noci standardně prší a do rána to v žádném případě nepřestane.

3.12.  Úterý

V 9 hodin jedeme znova do zátoky na lodní výlet.  Hocíno původně sliboval modro, ale místo toho bylo mokro.  Projížďka je však moc pěkná i přes hnusné počasí.  Prý ale máme štěstí: po dlouhém dešti padají z okolních srázných stěn vodopády, které z 98 procent do 3 hodin po skončení lijáku zase vyschnou.  Ač je to při pohledu na stovky vodopádů a potoků v zátoce neuvěřitelné, Milford Sound má skutečně jen 3 stálé vodopády !

Máme k vlastní dispozici maličký parníček, na palubu se s námi „vetřel“ jen jeden Američan odkudsi z Kansasu.  Kapinán lodi s námi zajíždí až pod vodopády a ostřikuje nás sladkou vodou.  Jako by toho deště nebylo dost !  Jedeme kolem hnízdišť lachtanů a vidíme i několik potápějících se tučňáků. 

Vyjíždíme ze zátoky na moře, kde to pěkně houpe.  Na žádost Hocína kapitán s návratem nespěchá a přikazuje nám jenom se držet.  Je věru proč, lodička je evidentně stavěná na „fjordový“ provoz a vlny na otevřeném moři s ní parádně zametají.

Cestou zpátky se počasí až neuvěřitelně probírá.  Mlha se zvedá a odměňuje naše utrpení úchvatnými pásy oblačnosti, které vlastně daly Zélandu jeho jméno: Země dlouhého bílého mraku, domorodě poeticky „Aoteroa“.   Po návratu do přístavu ovšemže začíná pršet, ale je vidět, že tentokrát už vodní hydře slábne dech.  Cestou do Te Anau před Divide Shelter vylézá dokonce slunce a ozařuje sníh, dosahující hladce až k silnici.V magnetofonu se otáčí pásek se starou nahrávkou Rangers:

Všichni jsou tak trochu naměkko, někdo i na hniličku.  Dovolené začíná povážlivě ubývat, po půlce pobytu je to vždycky nějak patrnější ...

Zastavujeme u vodopádu Christie Falls a kolem půl druhé u jezírek Mirror Lakes.  Tady se nádherně zrcadlí okolní hory.  Jev se dá vyfotografovat jen za předpokladu úplného bezvětří, aby se vodní hladina nečeřila a obraz se nerozbil.  Svatý Petr nám ten výhled a pár snímků  dokonce popřeje, a je to nádherné. 

V Te Anau zastavujeme asi na hodinu v centru a po nákupu se přesunujeme do místního kempu.  Kupodivu tentokrát neprší.  Po postavení stanů (potřebují už proschnout jako sůl !) se necháváme s částí aktivnějších účastníků odvézt Hocínem k jižnímu břehu stejnojmenného jezera Te Anau.  Jsme instruováni, jak se dostat pěšky zpět (Honza musí s autem odjet za informacemi pro další výpravů rybářů do Milfordu) a jaké se dají podniknout malé tůry na místě.  Základní instrukce zní „jen se nevydávat moc daleko“.  Na můj dotaz, zda se dá jezero do večera obejít, následuje konstatování, že těžko, obvod prý má kolem 300 km, akorát to odtud není vidět.  Taky jsem se mohl podívat na mapu a ne se blbě ptát !

Zkusmo se s Aničkou vydáváme na pouhý začátek pětihodinového, velmi pohodového Kepler Treku, zatímco ostatní vyrážejí kolem jezera.  Kepler Trek vede alespoň tam, kam jsme my stačili ujít, po proudu říčky Waiau, vytékající z jezera.  Řeka je tvrdě regulovaná, u jejího ústí visí upozornění všemu lidskému červstvu v okolí, že „Toto vodní dílo je ve správě národního energetického dispečinku a výška hladiny se může dramaticky měnit“.  Říčka se používá v podstatě jako technický kanál do nedalekého jezera Manapouri.  Obzvláště vodákům musí být jasné, že je může v noci vyplavit ze stanu povodeň, přičemž jejich laminátový majetek se tou dobou bude nacházet už pěkných pár kilometrů po proudu ...

Pochod lesem je pohodový, žádné prudké stoupání ani klesání.  Občas se s obavami díváme na řeku, která nám teče u nohou, ale dnes asi není třeba nic regulovat.  Hluboké příkopy kolem cesty budí respekt.  Voda občas asi opravdu běžně dosahuje až sem.

Ani ne po hodině chůze nacházíme na dvou místech blízko sebe něco, co lze snad klasifikovat jako kiwí vejce.  Vejce jsou větší než slepičí, béžové barvy, mírně kropenatá.  Nesaháme na ně jednak z ohledu na plachého původce a jednak proto, že jsme minuli cedulku s výstrahou o trávení possumů.  V první chvíli máme za to, že to mohla být návnada, ale Hocíno nás později ujišťuje, že jako návnada se používají malé, pro possumy velice přitažlivé, voňavé granule.  Possumové nicméně žerou všechno.  Nevíme, co jsme to vlastně viděli, připadalo nám, že snášet vejce u cesty je blbost, ale kiwi nemusel ten udusaný pruh za cestu považovat, vždyť jsme na ní za hodinu nepotkali ani človíčka !  A konečně - Noe taky stavěl loď na kopci, přestože to byla evidentní blbost !! (Všichni blbí se mu tenkrát smáli).

Trochu fotíme pabuky a jednoho choroše velice nezvyklého tvaru.

Vracíme se pak podle jezera asi 4 km do Te Anau.  Cestou trochu prší a nad horami se sbírají ošklivě monumentální mračna.  Po příchodu do tábora se rozprší tak, že to zase vydrží až do rána. 

Přímo uprostřed kempu našli zavilí čeští houbaři v malém remízku velkou spoustu hub, podle jejich odborného dobrozdání klouzků modřínových.  Připravili z nich vítanou přílohu k rizotu.  Ne každý to jedl, zejména po Hocínově zdánlivě mimoděk nahlas pronesené větě: „Skupina českých turistů se na Novém Zélandu otrávila houbami. Z Aucklandu pro televizi NOVA Martin Mrnka“.

4.12.  Středa

Ráno prší, ale naštěstí to přestává s odchodem na snídani.  Snažíme se před odjezdem alespoň trochu usušit stany.  Zastavujeme u historického mostu přes řeku Waian (rok dokončení stavby 1899) u Clifdenu.  Poblíž jsou jeskyně, ve kterých mají být k vidění maorské malby.  Někteří z nás se je pokoušejí navštívit, ale bez speleologického náčiní to asi může risknout jen sebevrah.  Minimálně svítilna by v křivolakých podzemních chodbách přišla vhod, o přilbě už vůbec nemluvě.

Pokračujeme dál do městečka Riverton, kde zastavujeme na oběd a krátkou prohlídku.  Chvílemi prší. 

Asi po hodině (a konzumaci Fish and Chips za 5 dolarů některými nenažranci) pokračujeme v jízdě do Invercargill.  Tam zastavujeme u parku a informačního střediska, někdo jde do centra města.  Vedení nakupuje potraviny.  Dnes vaří náčelníci z Adventury, na každého jednou dojde (jen na někoho prostě později) !

Po nákupech pokračujeme do oblasti Catlins.  Tady už je dopravní ruch, i tak řídký, zcela minimální.  Turisté sem prý skoro nezabloudí.  Je tu výrazně chladněji než kdekoli jinde na Novém Zélandu.  K Antarktidě je to odtud 3156 kilometrů.  Zastavujeme u zkamenělého druhohorního lesa, viditelného pouze za odlivu.  Příjezd jsme načasovali správně, „les“ je vidět.  Ocitli jsme se tak na nejjižnějším bodě naši trasy.  Teď už se musíme jen otočit a zamířit po východním břehu Nového Zélandu na teplejší sever ... a domů, směrem ke konci dovolené.

Zkamenělý les je velice zvláštní.  Může to být přirozeně tím, že jsme dosud nic takového neviděli.  Ze země tu vyrůstají mořem omleté zkamenělé pahýly stromů, staré 200 000 let.  Kromě jiného je zde také záplava neuvěřitelně pevných chaluh.  Přetahujeme se o ně: nepovolí.  Hocíno tvrdí, že se po nich dá šplhat po skále, ale i pod jeho sportem vyzáblým tělem po chvíli šlahoun povoluje.  Pokoušíme se fotografovat Antarktidu, ale je spolehlivě skryta pod obzorem.  S letorosty zkamenělých pařezů už tak docela neúspěšní nejsme.

Blíží se další noc.  Původně jsme měli spát někde na pobřeží na maorském území.  Oblast je ale z důvodu majetkových rozepří mezi domorodými kmeny uzavřena.  Oficiální cedule říká, že „z technických příčin“.     

Přejíždíme na jinou pláž, kde prý je to stejně hezké.  Minulý zájezd ovšem v těchto místech tak trochu antarkticky vymrzl a navrch jej odtud vymlátily kroupy. To měl být podle Hocína údajně jejich jediný meteorologicky nelichotivý zážitek, zatímco my jsme skrápěni bohatým deštěm prakticky od přistání v Aucklandu.  Za těchto okolností nemáme moc velkou chuť zkoušet, co by zde potkalo nás.  Nedůvěřivě si prohlížíme nalezenou hlubokou jeskyni.  Příšerně v ní smrdí naplavené, rozkládající se chaluhy.  Právě začíná a příliv a je zřejmé, že v jeskyni bude brzo voda dosahovat po strop, kde snad zbude trochu kyslíku, nikoli však pro 16 lidí na 6 hodin.  Žertovné návrhy na „test přežití“ v tomto prostředí jsou lidovým plebiscitem dosti rozhodně zamítnuty. 

Chceme proniknout co nejdále na sever a ujet dešti, který nás permanentně pronásleduje.  Nakonec se nám skutečně podaří do pozdního večera ujet skoro 300 km.  Zastavujeme v kemptu  v Brightonu.  Večeře je rychlá: polévka a zbytky rizota.  Překvapení se překládá na zítřek, kdy si vedení opět bere službu (blíží se Mikuláš).  Čekáme na zprávy o počasí.  Nejsou povzbudivé: zítra prý bude jako dnes, ale pak už se to má konečně zlepšovat.

Večer opět samozřejmě prší, ale stany se podařilo postavit suché.  Alespoň něco !

Kemp je dost plný, ale vešli jsme se.  Loučka, na které se uplacatíme, mírně připomíná slatinu, půda tak trochu povoluje pod nohama.  Budeme tedy mít měkké poležení.  Doufejme jen, že ne poslední, kolem tábora teče říčka. 

5.12.  Čtvrtek

Ráno rychle balíme.  Hrozí déšť.  Optimisticky prohlašuji, že stan by měl přes snídani trochu oschnout.  Naštěstí mě Anička přesvědčí o tom, že je to blbost.  Tím padem balíme plachty sice vlhké, ale unikáme tím hotové průtrži mračen.  Odjíždíme po 8. hodině do Dunedinu.  Je  setrvale  zataženo. 

Hledáme fotografa s Polaroidem, schopného vyrobit okamžité momentky, protože indonéská ambasáda na NZ si vymínila k našim žádostem o nová průjezdní víza pro zpáteční cestu dvojí pamětní foto.  V jednom krámě se nám skutečně podaří usmlouvat 2 fotky za 6 místo 4 fotek za 12 dolarů.  Fotograf se tváří neutrálně, ale cynicky hádáme, že po skvělém výdělku od zpustlých Čechů může stáhnout roletu a jít do hospody, protože má pro dnešek vyděláno.  Takový kšeft nepotká každý den !

Získané snímky lidí ve špinavých košilích a tričkách jsou povětšinou otřesné.  Být pořízeny z profilu, daly by se předat beze studu správě věznic Nového Zélandu.  Jen je otázka, jestli tu mají cely pro tolik zarostlých vagabundů.  Z města odjíždíme v půl desáté.

Zastavujeme v městě Oamaru nejprve na vyhlídce a posléze v centru.  V poledne pak pokračujeme směrem na Mount Cook.  Cestou zastavujeme v městečku Omarama a na vyhlídce na Mount Cook, který ovšem standardně není vidět.  To však prý konkrétně v těchto místech není nic divného ani za mnohem lepšího počasí ...

V kempu tentokrát všichni vzhledem k počasí a předpokládané zimě volí chatu.  Nyklovi si ovšem vybírají číslo 13, tak zvanou Aniččinu šťastnou konstantu.  Pod jejím manželem však při pokusném vlezu na patrovou postel (mazáci a manželky spí zásadně dole, to je odvěká zásada !) lůžko okamžitě padá.  Bližší ohledání rozpadlých trosek je zajímavé: horní pelest je připevněna pouze symbolicky na 4 tenoučkých závlačkách, které by asi neudržely ani lehčího chlapa.  Konstrukce budí dojem špatné anekdoty zdejšího správce.  Bude nutno spát na zemi.  Nakonec se ale tohle rozhodnutí ukázalo velice prozírané: všechny postele v kempu se nezdravě prohýbají a příšerně vržou.

Hocíno zůstává v kempu, chce pro ostatní péct k Mikuláši hangi, pochopitelně pouze v alobalu a bez plesnivých houní.  Skoro všichni ostatní odjíždějí na konec silnice (doslovný konec, cesta dál nevede) pod Mount Cook.  Po dohadování, zda to má vůbec cenu (začalo zase pršet) vyrážíme přece jen na krátkou vycházku na Kea Point, odkud je vyhlídka na ledovec.  Prší jen drobně, dá se jít i bez pláštěnek.  Cestou slyšíme skoro neustálý hluk.  Pár lidí na vyhlídce zůstává, aby pozorovalo laviny. Není však snadné spatřit v padajícím šeru, na nepřehledné pláni plné kamení, proud zvířeného sněhu.  Vzdálené rachocení však je slyšet pořád, ledovec se zřejmě čile pohybuje. 

Po návratu na parkoviště nacházíme papouška Kea, který se usilovně snaží požírat obložení oken u nějakého auta, naštěstí tedy nikoli toho nikoli našeho.  Majitel postiženého vozítka ho s křikem zahání.  Papoušek se pro tentokrát vzdaluje, ale pověst praví, že jeho silný, zakřivený zobák prorazí i pneumatiku, o botě a v ní ukryté noze turistově nemluvě.

Večer je mikulášská nadílka: banán, pomeranč a hangi.  Jídla je k přežrání mnoho, stejně jako v maorské vesnici Parua na začátku.

Přestává pršet.  Že by ?????????

6.12.  Pátek

Ráno -světe div se- neprší.

Je zataženo, ale místy se trhají mraky.  Vyrážíme po 8. hodině na stejné parkoviště jako včera.  Máme jít do Hooker Valey pohodlnou cestou k jezeru pod Mount Cookem. 

Hocíno včera prezentoval vycházku jako nenáročný čtyřhodinový výlet na celé dopoledne.  Této informace by se ovšem nesměli zmocnit Bába s Dědkem.  Ráno při odjezdu totiž slyším Dášu pořizovat záznam na video slovy: „Čeká nás náročný 8 hodinový pochod k Hooker Valey“.  Zastříhám ušima, protože se celou cestu přetřásá Cimrmanův opus „Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem“.  V tomto svěžím dílku, jak známo, zapoměl čacký sokolský náčelník výpravy, znásobit zásoby potravin dvěma, takže až na pólu se zjistilo, že výprava nemá co do huby.  Bylo nutno jíst psy a tak podobně. 

Ptám se Báby, zda nezapoměl započítat cestu zpátky a je mi okamžitě jasné, že nahrávka na smeč bude plně využita: „No jo, člověče, ono je to 8 hodin tam a 8 zpátky !  Takže vlastně 16.“  Tohle už Dáša nespolkla, o takové akci by se večer průvodci zmínit jistě nezapoměli, nicméně stálým rozvíjením anekdoty až k nemožnosti se postupně dostaneme k třídenní náročné výpravě se sněžnicemi.

Výprava je nakonec všechno možné, jen ne náročná.  Na cestě jsme sami, ostatně jsme vyrazili včas.  Po vlastní stopě směrem zpět budeme potkávat hordy Japonců, kteří se dobře nasnídali a v pohodě si vyrazili do hor s rodinami a hromadou záznamové techniky v cenách od našich 30 000 Kč nahoru.  U cílového ledovcového jezírka jsme si užili trochu osamocené pohody a fotografování na prohřátých balvanech.  Vydávat snímek hordy zpustlíků, válející se na sluníčku, za skupinu turistů po namáhavém osmihodinovém pochodu, by snad dokázala jen telenize NOVA.  Co bude chudák Dáša s tím záznamem na videu dělat, mi není jasné.  Asi by ho měla cenzurovat. 

Po dlouhé době byl zase krásný den, jen kolem vrcholu hory Mount Cook bylo mlhavo, ale to prý je tu normální.

Cesta dál je podle výstražné tabulky u jezera zničena, náhradní trasa vede suťoviskem podél jezera.  Vřele se tu nedoporučuje chodit po suti a když, tak ne bez přilby a bez místního průvodce.  Zkoušíme to pochopitelně bez přileb a sami, ale necháváme toho asi po půl hodině: je to opravdu nebezpečné.  Svah je navršen postupujícím ledovcem z velmi labilního kamení nejrůznější velikosti.  Pokud něco začne padat z větší vzdálenosti, je naděje to uslyšet a podle rozsahu pohromy uskočit, nebo zalehnout za nejbližší velký balvan, ale za legraci skutečného manévru naostro při opravdové lavině, za tu by to asi nestálo.  Navíc jsme zvolili cestu stoupající šikmo svahem, svedeni příkladem dvou horolezecky vyhlížejících cizích teoretiků v přilbách.  Po pár desítkách minut vratké chůze to vzdáváme.  Většina lidí jde zpět podle vody, kde je nasypaná vrstva kamenů nejstabilnější.  Po marném pokusu zdolat suťoviště se chvíli ještě válíme u jezera (viz snímky) a pak se zvolna vracíme na parkoviště.  Je krásně !!  Cestou zpět se musíme na úzké cestě na visutých mostech vyhýbat japonskému žlutému nebezpečí, které zaplavuje celé údolí.

Odjíždíme po druhé hodině.  Cestou zastavujeme na tři čtvrtě hodiny u jezera Tekapo.  Pak pokračujeme v cestě na tábořiště poblíž města Geraldine.  Je to jen  veřejné tábořiště se záchody a s nepitnou vodou.  Vaří se opět na služebních vařičích a navíc děláme táborák. 

Pár lidí spadlo při shánění dříví na oheň do nenápadného potoka, Martin si rozbil ruku, když neexistující sekeru při štípání dříví nahrazoval velkým kamenem a netrefil se.  Dlouho přes půlnoc stojíme u táboráku a vykládáme si anekdoty.  Některé z nich svědčí o tom, že nálada byla skvělá.  Ani alkohol k tomu není pokaždé nutný.  Posuďte sami:

Maličký kovboj vběhne do baru a řve: „Kdo natřel mýho koně na zeleno ?“

Vzadu v saloonu se pomalu začne zvedat chlap velký jako skála a ptá se: „No-a-co-má-jako-bejt ?“

Maličký kovboj se na něj podívá, a řekne: „No celkem nic.  Já jen:  kolik vlastně stála ta barva ?“

nebo

Mravenec se ožení se slonicí.  V noci pak koná manželskou povinnost, co mu síly stačí.  Sotva skončí, slonice zaryčí a padna mrtvá k zemi.  Mravenec si rezignovaně povzdechne: „Tak.  Jednou jsem si vrznul a teď abych celej život kopal hrob !“

nebo

Leží v pátek večer chlap v posteli a najednou slyší: „Pojď na pivo !“  Nikdo s ním však v místnosti není.  Otočí se tedy ke stěně a po chvíli zase slyší: „Pojď na pivo !“ 

Chlap se zeptá: „Kdo to tady blbne, co to má znamenat ?“ 

„To jsme my, tvoje játra.  Nechceme tady tvrdnout samy !“

 Dříví bylo nakonec tolik, že hořelo až do rána.  Martina zřejmě bolela pohmožděná ruka a tak  přikládal do půl třetí ráno.  Kupodivu celou noc nepršelo, dokonce nám nikomu od jiskry ani nechytil nad hlavou stan !

7.12.  Sobota

Odjíždíme v 8 hodin.  Míříme do města Christchurch, druhého největšího města na Novém Zélandu.  Zakotvíme tam u parku.  Do jedné hodiny se chodí individuálně ulicemi a po obchodech.  To je věc, kterou mám na všech dovolených z duše nerad.  Ve 13 hodin se přesouváme k Muzeu Antarktidy.  Prohlídka trvá 2 hodiny, což není v žádném případě dostačující.  Na začátku se nám věnuje průvodce a vykládá stručnou charakteristiku Antarktidy ve stylu „byl jednou jeden král“, asi takhle: 

V muzeu je k dispozici spousta videopředstavení o rodinném životě životě tučňáků a jiných jejich trablech, sněhová komora, kde vám půjčí kabát a simulují uvnitř Antarktidu, ovšem při pouhých -5 stupních Celsia.  O 50 stupňů méně by mnohý návštěvník nemusel přežít, natož akceptovat jako atrakci.  Regulátorem se dá vyhecovat k vyššímu výkonu pouze větrák, simulující antarktickou bouři.  Aniččino foto jejím vlastním foťákem se mi povedlo: na namalovaném pozadí antarktických hor moje žena vypadá na sněhovém valu docela věrohodně !

Po opuštění muzea pokračujeme na sever do města  Kaikoura.  Tam napřed zastavujeme u pobřeží a pozorujeme lachtaní kolonii.  Potkáváme tu nějakého Čecha, který prý se už 6 týdnů potlouká po Austrálii, Tasmánii a Novém Zélandu a permanentně mokne.  Stan už sbalil a bydlí otráveně v hotelu.  Přeje nám příjemný zbytek pobytu.  Snad to nemyslel ironicky ?

Vracíme se do města zaplatit zítřejší plavání s delfíny (zúčastnit se chce většina lidí), ale v kanceláři už nikdo není. 

Odjíždíme tedy do kempu.  Je zataženo, ale neprší.  Tento stav se tu prý drží už týden !  Půda v kempu je velmi mizerná, pokrytá řídkou žlutou trávou.  Jeho majitelka proto požaduje od nebes další déšť, což se nám zdá jako přání neuvěřitelné.  V noci je parádní zima.  Východní břeh moře omývá antarktický proud a ve stanech je to zatraceně znát.

8.12.  Neděle

Delfíni vstávají brzy, pokud se to tak dá nazvat.  Společnost Dolphin Encounter, která se živí tím, že jim vozí stále čerstvé turisty, pořádá vyjížďky v 6:00, v 9:00 a ve 12:00.  V poledne už tu nemáme být a v 9:00 jsou prý delfíni někdy z pitvoření turistů už otrávení.  Budíček je proto v nelidských 5:00, odjezd v 5:45. 

Ve stanovený čas skutečně odjíždíme znovu ke kanceláři mořských dobrodruhů.  Všichni se moc těší do ledové vody, někteří by dokonce chtěli navlékat neopren přes spacáky.  Potápěčská výstroj je nutná, moře tu nemá snad ani  13 stupňů.  To je jen o málo víc, než v jeskynéch u červů.  Výměnou za to nebudou neoprenové bačkory na nohy, takže si dovedu představit, jak brzo asi zmodrají.  V těchto místech se stýká jakýsi antarktický proud s tropickým.  Míchání vody ohromě vyhovuje planktonu a všemu živému, co jej pojídá. 

Jedu jen jako fotografující, to jest pasivní účastník.  Bohužel jsem si zapoměl v tom ranním zmatku zásobní kazety, takže mám k dispozici jen 8 snímků z předchozího filmu.

Zbylé 4 nedelfinoložky zatím v táboře spí do 9 hodin a pak začínají pro navrátilce připravovat opožděnou snídani.  Odhady přeživších se mezi kuchaři zřejmě značně liší a porce vypadají podle toho. 

Samotná akce vypadá tak, že jsou turisté, našlapaní předem do skafandrů, odvezeni na širé moře tryskovým člunem.  Loď najde sonarem hejno delfínů, oblouhem zezadu mezi ně vjede a vypne hlučný motor.  Následuje povel: „Do vody, ale opatrně!“  Znamená to, že do moře nesmíte skočit, ale potichu sklouznout přes bok lodi, aby se delfíni nelekli.  V ledové vodě už si můžete dělat co chcete.  V propagačních materiálech se doporučují se kroužky lidí po 5-6 účastnících, kteří se chytnou za ruce a vydávají do šnorchlu zvuky dle vlastní úvahy.  Čím fantastičtější, tím lepší. Doporučuje se různé kloktání, gloglání, případně jednoduché popěvky.  Asi by stálo za úvahu i jektání zubama.  Turista za tuto atrakci zaplatí a má pocit, že byl přivezen k delfínům.  Ve skutečnosti se delfíni přišli podívat, kterej blbec  tam dělá takovej kravál.  Pořádající společnost za to shrábne prachy a dá sem tam něco na dobročinné skutky  (třeba japonským rybářům na lov delfínů).

Většina ostatních účastníků akce na mě navěsila své fotoaparáty, pod kterými vrávorám po houpající se palubě a zkouším zachytit nějaké delfíny.  Snaha dostat do objektivu současně majitele aparátu (za chvíli stejně nevím, čí přístroj je který) a delfína, je předem odsouzena k nezdaru.  On je totiž problém chytit na objektiv i delfína an zich !  Postupem času jsem přišel na to, že nejlepší je dívat se přímo do vody a v momentu, kdy oko zachytí pod hladinou míhající se šedý stín, je třeba  zamířit fotoaparát na místo, kde ploutevnatec z vody pravěpodobně vyskočí.  Dobře se to píše, hůře se to realizuje.  Nejméně v 50 procentech případů se totiž potvora delfín vymrští z vody na zcela opačné straně lodi !  Podobné problémy měl prý pan Čapek, když fotografoval Dášenku.

Po hodině poskakování po komíhající se palubě cítím pěkně kyselo v ústech a plivu do vody předzvěst něčeho mnohem horšího.  Zajídám to sušenkou a kupodivu to pomáhá. 

Celkově se výlet podařil až na vysokou úroveň zmrznutí účastníků.  Voda měla sotva proponovaných 13 stupňů Celsia a na nohy tentokráte nebyly žádné neoprenové papuče, takže lidé ve vodě po několika minutách úspěšně modrali.  Více to odnášeli hubení, které nehřeje podkožní tuk.  Vyzáblíci měli možnost ohřívat se tak akorát o hrnek s vařící kávou, kterýžto -jak známo- nemá dostatečnou výhřevnou plochu v poměru k ploše lidského těla !

Bodrý Moravák Milan ostatně po svém letmém „kontaktu“ tvrdil, že ho v okamžiku dotyku delfín naučil zahvízdat větu: „Jdi do prdele.“

Návrat byl nejméně o 15 minut opožděn.  Před 11. hodinou jsme odjeli ještě jednou k lachtaní kolonii a vyrazili zvolna podél pobřeží.  Nejzmrzlejší jedinci, dosud jektající zuby po studené ranní koupeli si vzali spacáky a vylezli se vyhřívat v prudkém slunci na kopec nad zátokou.  My ostatní jsme se za vrcholícího odlivu vydali podél pobřeží, které je normálně za vysokého stavu vody zaplaveno.  Protože příliv měl každou chvíli začít, byli jsme instruováni, že ze zátoky vybíhají do stráně strmé stezky.  Pokud turistu chytí příliv v nejakém obzvlášť pikantním místě, nemusel by se odkamtud už dostat: všude jsou ostré skály a mezi těmi se v příboji umějí pohybovat tak ještě nejvýš lachtani a ryby, lidi ne.  Martin nevzal varování dost vážně a ve stoupající vodě ho moře během deseti minut zavřelo na skále, ze které se pokoušel dostat blíž k fotograficky perspektivnímu lachtanovi.  V daném případě to ještě nebylo nebezpečné, ale cestou zpět se brodil, ačkoli na skálu vešel suchou nohou.

Cestou jsme viděli neuvěřitelné množství racků, albatrosů a neznámých černých ptáků s velkými oranžovými zobáky.  Nevíme, co to je, někdo říkal, že racek černý.  Ptáci měli na pobřeží hnízda s mladými a tak byli i při zcela náhodném přiblížení k rodinnému teritoriu velice útoční: nalétávali lidem na hlavy podobně, jako ta zdivočelá čeládka ve stejnojmenném hororu paní Daphne du Maurier.  Nám se podařilo vyfotografovat starý exemplář lachtana, který byl zřejmě už věkem částečně zkorodovaný, protože jsme ho do 5 metrů vzdálenosti od něj nevyvedli z dřímoty. Byl to skutečný stařešina.  Na ocasu měl obrovský ošklivý zhojený šrám, možná od zranění o skálu v příboji, možná od rvačky o samici.  Fotky a diáky ovšem nevypovídají o tom, jak strašně mu smrdělo z tlamy.  Bezpochyby nepoužíval zubní pastu Blend-a-Med, nebo jiné produkty Syntesie Pardubice, nabízené MSDr Trapňákem v televizních reklamách.  Spíš si čistil  hubu nahnilejma rybama.

Nakonec jsme vystoupali strmou stezkou na útes a přes několik ovčích ohrad se vrátili zpět k autům.  Na slunci jsme se povalovali jen chvíli.  Ve 14 hodin jsme odjeli do Pictonu.  Cestou někteří účastníci nakoupili u silnice se slevou veliké langusty.  

V 18:30 jsme nasedli na trajekt a plavíme se 3 hodiny 30 minut již známou cestou do Wellingtonu.  Tentokrát jsme zaujali strategicky místa v křeslech v kryté části lodi.  Má to jedinou nevýhodu: nelze vstát, protože zájemců o zasednutí je mnoho.  V místnosti běží televize, plná naprosto přiblblých reklam, proti kterým je týví NOVA ještě střediskem vší lidské kultury.  Takový televizní podvečer je tu ovšem zcela standardní: hornatý Nový Zéland  je řídce osídlen a v takových podmínkách vybudovat kvalitní přenosovou síť je nad síly i bohatšího státu (a to na tom kiwíci rozhodně nejsou ekonomicky špatně).  Proto je třeba pustit do televize 90 procent reklam, přerušovaných občas 3 minutami filmu (to skutečně není vtip !).

Večeři máme dnes na lodi, stylový fish and chips z mikrovlnné trouby lodní kuchyně.  Služba je posunuta o jednu dvojici vpřed, což nám nává naději, že už ji nechytíme počtvrté. 

Ve Wellingtonu bydlíme v hostelu na strmém kopci.  Je to zajímavá stavba, jejímž jádrem byl původně pravděpodobně kurník, oblepený dodatečně (když bylo na prkna) chodbami, schodišti, tunely a podobně.  Občas byla patrně fúzována nějaká neopatrná chatka, kterou majitel nestačil včas rozebrat a utéct.  Výsledkem je šílené číslování pokojů (numera například rostou směrem do hloubky, nikoli výšky stavby), prostě chodby „tak a tak“, že by z toho uhlobaron Ptáček blahé paměti ztratil orientaci.  Kdyby to celé chytlo, nikdo z nás by patrně nestačil utéct.  Počítám, že se wellingtonští hasiči touto stavbou straší po dlouhých večerech, když v kamnech praská, venku leje a záchranu osob z ní že pokládají za nejtěžší kvalifikační „potápěcí“ test.

9.12.  Pondělí

Ráno v 8 hodin při snídani vyplňujeme žádosti o nová víza do Indonésie.  Některé anglické termíny, ve kterých bychom se raději neměli lišit, jsou humánně spelovány nahlas.  K žádostem přikládáme fotografie pro správu věznic Indonéského království.  V 10 hodin se rozcházíme po městě.  Hocíno od nás předtím vybral papíry a pasy a teď stojí frontu na indonézkém vyslanectví, my ostatní zkoumáme Wellington.  Vyrážíme po trase, obtažené zvýrazňovačem na mapce.  Zbytečně dlouho prohlížíme obchody při výběru dárků (převážně kalendářů) a na závěrečný kopec nad městem už nezbývá mnoho času.  Vyjíždíme tam lanovkou a dolů sbíháme téměř poklusem.  Anička si obula velice pohodlné boty do auta, nevhodné k několikakilometrovému klusu po asfaltu.  Orientační pochod přes město  připomíná spíše zrychlený přesun Rychlé roty.  K hostelu dorotujeme 5 minut před termínem.  Je tu však pouze Hocíno, nadšený z pohádkově rychlého vyřízení formalit.  Jinak ani noha.  Všichni buďto bloudí, nebo neodhadli vzdálenosti ve Wellingtonu, které nejsou malé.  Všichni se však nakonec do půl hodiny objeví. 

Vyjíždíme do národního parku Tongariro, kde jsme už jednou byli a kde jsme na začátku zájezdu zrušili pro špatné počasí výšlap kolem sopky Ngauruhoe  (její vedle ležící kolegyně Mount Ruapehu je pro veřejnost zapovězená, ještě letos na jaře bouchla a dosud pouští páru).

Cestou zastavujeme v městečku Bulls a na vyhlídkách na Mount Ruapehu a cíl naší zítřejší cesty, sopku Ngauruhoe.  Protože je vyjímečně krásně, odpojujeme v kempu vozík a jedeme kilometr pod kráter Mount Ruapehu.  Je tu opuštěné lyžařské středisko pro „lepší lidi“ (tedy cenově).  Pěkně zde smrdí síra a na silnici vedoucí ještě blíž k peklu, jsou zátarasy.  Pokud si někdo vzpomene na televizní zpravodajství z roku 1995 a z jara 1996, tak se místní osazenstvo proslavilo neochotou vyklidit terén v době, kdy už na druhou stranu kráteru lítaly balvany.  Teprve když začaly lyže skřípat na popelu, vzali zde ubytovaní gentlemani a gentlemanky na vědomí, že sjezdovky už tak dobře nekloužou a neochotně, byť beze ztrát na životech, se stáhli do bezpečí.  Svým způsobem měli pravdu, láva na tuhle stranu nakonec žádná netekla a balvany lítat přestaly.  Středisko se tím zachovalo, jen do něj v moci úřední dosud nikdo nesmí.  Místní obyvatelstvo však doufá v návrat lyžařů, žijí tady z nich.  Večer stavíme stany a chystáme se na zítřejší trek.

10.12.  Úterý

Dnes máme opět vařící službu, naštěstí poslední.  K snídani děláme míchaná vajíčka s párky a hráškem.  Na trek se má vyjet auty v 8 hodin, ale místo včasného odjezdu se dolévá olej.  Moc oleje. Honza totiž (poprvé za celou cestu), jsa upozorněn probliknutím kontrolky pod znakem olejničky, otevírá nádržku s olejem a zírá na měrku.  Je za těch necelých 6 000 km úplně suchá.  Honza začíná lít olej.  První stopy mastnosty se ukážou, když nádržka spolyká třetí litrovku.  Přesto vymlácené auto dojelo až sem.  Pozoruhodné !  Nicméně jsme se tím nejméně 15 minut zdrželi.  Tím pádem kodrcáme k východišti cesty v houfu autobusů a osobních aut.

Na trek se jde z parkoviště, kam jsme se dostali před 9. hodinou.  Spolu s námi šlapou davy lidí.  Doufáme, že se to v kopci protrhá (totiž ty davy, obloha zatím vypadá neuvěřitelně modrá). Je nezvykle nádherný den, na obloze pomalu ani mráček.  Na stezkách je živo, blíží se jarní školní prázdniny. 

První cíl je sedlo pod sopkou Ngauruhoe, kde Martin v rozporu s doporučením Hocína s Tomášem odbočuje na pěkně sypký, popelem úplně pokrytý vrchol (700 metrů převýšení, hračka pro mravence), zatímco ostatní pokračují Jižním kráterem pod Mount Tongariro.  Pět lidí, tentokrát kupodivu včetně mě, si dělá dodatečný výlet na vrchol Tongarira.  Jedině z tohoto místa je vidět v částečném zákrytu dvojice Mount Ngauruhoe a Mount Ruapehu.  Výhled je to skutečně nádherný.  Cestou sem a zpět se dají pozorovat jezírka, zaplavující různé menší staré krátery v oblasti.  Ani výhled na okolní „měsíční krajinu“ není nezajímavý.

Ostatní zatím pokračovali přes Smaragdová jezírka a Modré jezero k chatě Ketetahi Hut.  Odtud vede cesta k horkým pramenům Ketetahi Hot Springs.  Tam si v pohodě cachtají nohy v teplé vodě, zatímco je pětice z Tongarira usilovným pochodem dohání.

Výlet končí na protilehlém parkovišti za horama.  Odtud nás Honza po skupinkách odváží zpět do kempu.  Musí se s menším vozem otočit 3x, lidé docházejí s velkými časovými odstupy.  Pětičlenná Tongarirská brigáda nachází Honzu spát v trávě, zmořeného stálým ježděním. 

K večeři vaříme polévku, do které semeleme zbytky párků a nudle.  Máme po poslední službě, ještě zbývá umýt nádobí ...

11.12.  Středa

Ráno je pro změnu zataženo, ale   zatím neprší.  

Vyjíždíme po 8.hodině směr Auckland.  Cestou zastavujeme před polednem v Te Kuiti.  Potom pokračujeme do Kauri parku, kde rostou zbytky stromů kauri s extrémně vysokými, štíhlými kmeny.  Má jim být 2 000 let).  Našli jsme jen jeden strom a průvodce nás musel upozornit, který že to je.  Dodatečně mám dojem, že se Honza v botanice moc nevyzná, na obrázku v propagačním materiálu vypadá strom úplně jinak.  Hocíno nás ostatně už u historického mostu přes řeku Waian u Clifdenu mystifikoval tvrzením, že to, co vidíme jsou sekvoje.  Takže Bůh sám ví, co jsme to vlastně viděli ...

Určitě jsme měli spatřit pravověrnou bahnitou džungli, kterou by asi bylo nejlepší vykácet a postavit tam paneláky !  Šíleně prudkým sešupem kloužeme k potoku, kterým se máme půl hodiny brodit po pás ve vodě, ke třem srostlým kauri. Prší.  Sice s přestávkami, ale jak známo, v lese (nejen v tom deštném) prší 2x: jednou během deště a podruhé po dešti.  U potoka to vzdává dvojice A+T, Dáša to otočila už dříve.  Další lidé, kteří do potoka přece jen zalezli, se také vracejí, protože ve vodě různě upadli, obarvili si zadek na zeleno bahnem, nebo se báli v lijáku a navíc po kolena ve vodě o foťáky, videokamery, ba možná že i o důstojnost.  Nicméně asi 5 lidí nakonec domnělé kauri opravdu vidělo.  Podle ustálené tradice zajišťuje Adventura svým klientům silné zážitky.  Nikdo nikdy netvrdil, že jsou vždycky pozitivní, ale silné budou zaručeně vždy !

Před 16. hodinou pokračujeme v cestě.  Zastavujeme v Huntly.  Po šesté hodině přijíždíme do kempu na předměstí Aucklandu.  Je tu narváno, dětem začaly jarní prázdniny.  Chatky podražily.  Bouda s příslušenstvím stojí 57 dolarů na osobu.  Po oznámení této cifry to vzdává i podnikatelská dvojice z Přerova, která od začátku „období dešťů“  tráví noci většinou pod střechou, plátnem stanu pohrdaje.

12.12.  Čtvrtek

Je hezky a tak podle včerejší podvečerní dohody rušíme prohlídku Aucklandu a jedeme na výlet na sever.  Honza nás krátce vyveze pouze do zálivu na vyhlídku.  Je odtud vidět přístav, pokrytý plachetnicemi od obzoru k obzoru.  Však se Aucklandu také říká „City of Sales“, Město plachet.  Každý 15. člověk na NZ vlastní plachetnici, v Aucklandu je to každá 5. osoba.  V přístavu je údajně 7 000 jachet !   Při povrchním pohledu se nezdá, že by to byla rybářská latina a přepočítávat se nám to nechce.  Ostatně už Jules Verne položil bydliště záškoláků Brianta, Gordona a dalších hochů ze Dvou roků prázdnin do Aucklandu.

Jiný název pro Auckland je „City of Islands“, Město ostrovů.  Kromě hlavní části na pevnině je totiž část obyvatelstva roztroušena po okolních ostrůvcích (viz mapa).  

V dálce se vypíná monumentální most, zvaný zde „Japanesse Bridge“.  Japonci totiž pomáhali při jeho technologicky náročné rekonstrukci, během které za provozu rozšiřovali vozovku ze dvou proudů na čtyři.  Místní dopraváci prý si stěžují, že už to zase nestačí.  Je to zjištění přesně v duchu zákonů profesora Parkinsona: když se něco rekonstruuje a zvýší se tomu kapacita (ať v jakémkoli smyslu), okamžitě to začne nedostačovat.

Valnou část dopoledne pak trávíme v mořském Akváriu Kellyho Tarletona.  Jsme tam v 9 hodin dopoledne, okamžitě po otevření.  Přesto vstupujeme s hordou asi 60 Japonců.  Ti ale akvárko naštěstí jenom prolétnou.  Vidíme archivní záběry z výprav Scotta a Shackletona do Antarktidy, promítají se záběry z prvních ledoborců.  Opět jsou k dispozici různé videoprogramy.  Žije zde kolonie antarktických tučňáků v autentické teplotě a „místní“ mořské vodě s „správným“ obsahem planktonu a s teplotou, která se neliší od té antarktické.  Mezi tučňáky se dá dostat speciálním klimatizovaným vozidlem na kolejích.  Vozidlo projíždí do zimy přes vědeckofantastický karusel s otáčivými stěnami.  Když se někdo během přechodu dívá okénkem ven, chvíli neví, čí je. Provoz asi stojí dost peněz, ale zájem je obrovský a tak si tu mohou dovolit nízké vstupné asi 15 dolarů, což na shromážděné divy není zas až tak moc.  Mají tu akvária s chobotnicemi, exotickými rybami z okolních moří, ba dokonce i s piraňami, které krmí za velkého gaudia diváků.

Vrcholem programu je projížďka dlouhým tunelem z tvrzeného skla, kde vás pohyblivý chodník veze přímo středem akvárka, plného žraloků, rejnoků a jiných potvor.  Kdo chce, může kdekoli z pásu slézt na nepohyblivou část chodníku a udělat si pár snímků.  Blesk je z humanitárních důvodů zakázán.  Přesto je světlo dostačující pěkným záběrům.  Zuřím při vzpomínce na fotoaparát v autě na parkovišti, s něčím takovým jsem nepočítal.  Mám ovšem možnost půjčit s klíče od průvodce, vyběhnout nahoru a vrátit se za nových 15 dolarů přes pokladnu.  Nakonec to hamounsky vzdávám.  Anička má mezi svými snímky jeden nebo dva snímky ryb, které jí v tunely „postály“ modelem.

Asi v půl dvanácté odjíždíme se zpožděním na sever.  Napřed pozorujeme hnízdiště terejů na východním pobřeží.  Terejové používají zdejších vzdušných proudů k bleskovým stoupáním a poklesům  o desítky metrů. Ostatně je zde přítomen i chlap na padáku, který ptáky dosti úspěšně napodobuje.  Létá si nad zátokou, kopíruje okolní svahy 2 metry nad zemí a ne a ne spadnout !   Když toho má dost, bravurně přistává na svahu pod parkovištěm, nasedá na motocykl a odjíždí patrně domů na oběd.

Po zastávce na zmrzlinu jedeme na západní pobřeží k Leigh.  Vystupujeme na celkem opuštěné pláži, kde se podle nátury koupeme, případně pozorujeme ryby (rejdí kolem lýtek ve vodě stojícího výzkumníka, podoba s piraněmi bude asi jen náhodná).  Průvodci zatím připravují rozlúčkovou žranici na pláži: kuřata s nádivkou, škeble, ovoce.  Nezapoměli ani na tlakovanou sladkou šlehačku, kterou si bohémové stříkají na čerstvé jahody.  Rozlévá se šampaňské.  Anička udává nádivku, ale kuře musí sníst skoro celé, protože Tomášek papá jen bílé masíčko a škeble odmítá coby sliz z předpírky kapesníků. 

Do kempu se vracíme asi v půl desáté večer, prohlídku nočního Aucklandu zamítáme.  Máme toho za dnešek dost.

13.12.  Pátek

Ráno balíme stany.  Dnes tedy naposledy ... Samozřejmě že prší.  Po deváté hodině odjíždíme z kempu na letiště.  V hale dobalujeme zavazadla.  Tentokráte máme tři, protože jsme podlehli obavám, že stan a karimatky znovu nenacpeme do batohů, našlapaných spoustou propagačních tiskovin a zmuchlaných, mírně plesnivějících osobních hader.  Zavazadla podáváme jako skupina.  Pak ještě chvíli couráme před i za tranzitem a nakupujeme za zbytky peněz. 

Odlétáme ve 12:15 do Den Pasaru na Bali.  Délka letu 6746 km, doba letu 8 hodin 41 minut.  Model letadla je opět MD-11.  Letíme ve výšce 10 700 metrů, později  ve výšce 11 900.  Vnější teplota je nejčastěji rovna -53 st Celsia.  Letí nás 13, Dáša s Milanem se odpojili směr Austrálie, kde mají příbuzné a kde stráví poslední týden před Vánoci, aby se vrátili domů těsně  před Štědrým dnem.  Dodatečně se dozvídáme, že to byl 13. let průvodce-neprůvodce Tomáše.  Přesto letadlo nespadlo !

Na programu je přiblblý komický western Country Life.  Houpe to celou cestu.  Hodinu před cílem turbulence zesílí natolik, že Bábovi spadne do klína ze stropu miniaturní nasouvací žárovička (patrně kontrolka, signalizující letušce, že cestující stiskl přivolávací tlačítko).  Kontrolka má napětí 28 Voltů a dlouhé nožičky kontaktů.  Ještě ji mám někde schovanou.    Od okamžiku pádu žárovky se rozjíždí obvyklý kolotoč vtipů na téma odpadávajících křídel, rozvodné skříně dostupné pouze pouze chůzí po křídle letícího eroplánu a podobně.  Jen nedostatečná znalost angličtiny zabránila Dědkovi zajít si stěžovat na „poruchu osvětlení“  indonéské letušce.  Jeden pozitivní dotaz však turbulence měly: Petrovi začala chrčet sluchátka, která musel mít celou dobu zapíchnutá do zdířky v jiném sedadle. Okamžitě s uklidněním letu však sluchátka zase poslušně zmlknou. 

V 16:15 místního času přistáváme v Den Pasaru (-5 hodin proti Aucklandu, nazýváme to mezi sebou „srovnáváním času“).  Procházíme zase přes imigrační úředníky a se zavazadly se tlačíme celnicí.  Zavazadla ukládáme v úschovně poměrně levně (očekávali jsme ekvivalent 3 amerických dolarů za den a kus, místo toho je to jen 3 300 rupií za celou dobu asi 30 hodin, to není ani 1,5 dolaru).  Je opět šílené dusno a vedro, jsme znovu v tropech. 

Najímáme auta a jedeme hledat hotel.  Jeden z prvních je na seznamu přijatelných podniků Mustika Inn v nám již dobře známém městě Kuta.  Chvíli trvá, než si hoteliéři spočítají, zda tak velký náklad klientů zvládnou.  Ani v Indonésii zřejmě nepatří matematika k oblíbeným školním předmětům.  13 děleno dvěma jsou ... je ....  zbyde kolik ?  Zbydou 3 !  Ale to přece nejde, máme jen 6 pokojů ...  Celá skupina se bude muset přesunout ke konkurenci do vedlejšího baráku ... ... jenže tam mají dokonce jen 4 volné pokoje.  Co pro Garudu s tím ?  Tahle šaškárna zabere přes půl hodiny času, než dokážeme naše hostitele přesvědčit, aby nám na jeden pokoj instalovali přistýlku.  Hygienická zařízení jsou v „apartementech“.  Po zemi pobíhají minimálně mravenci, v některých případech také švábi a ještěrky.  Ještěrky jsou vítány, protože loví ostatní hmyz. 

Po ubytování vyrážíme většinou k moři.  Soumrak padá na rovníku během několika minut a cesta na pláž je od Mustiky delší, než se zdálo, když jsme se o plánu jít se koupat, teoreticky dohadovali v hotelu.  Máme obavy z návratu, a tak míříme pouze pro „bezpečnou“ vodu do obchodu, ovšemže s nezbytným doprovodem prodavačů, nabízejících cokoli komukoli, kdo byť i jen vzdáleně vypadá jako evropský hejl.

Ve 20 hodin večer je vyhlášen poslední status briefing o zítřejším programu.  Musíme zase zvykat na na obvyklou terminologii, pozítří a za dalších 9 000 km jdeme zase do práce. 

Tomáš Hyka zatím předjednal výlet autobusem pod nějakou sopku.  Několik lidí zajímá jenom koupání a na výlet se jim nechce, ale nakonec je přehlasujeme.  Ono válení se na tropické pláži nemusí být zrovna zábavné, má-li se beze změny odehrávat celý den !   Kromě toho se blíží období dešťů a každou chvíli drobně prší.

Pár lidí chybí na koordinační schůzce, šmakují si zase v jakési restauraci na místních specialitách.  Podle posledních výzkumů i oni dosud žijí ...

Noc je příšerná: větrák běží na plné pecky (čímž vyrábí hlavně kravál) a my se dusíme pod mokrými prostěradly za hranicí jeho dosahu.  Noc se dá trávit pouze ve sprše nebo v pozoru kolmo pod větrákem.  Někdy k ránu otevírám dveře do pokoje a zeslabuji tah větráku na 3/4 výkonu.  Spánek se tím stává alespoň myslitelný, i když nikoli realizovatelný.

14.12.  Sobota

Ráno vstáváme po horké noci už v 6:00 a jdeme se většinou koupat do moře.  Protože civilizovaná cesta na veřejnou pláž neexistuje, nebo je daleko, procházíme jedním z místních hogo fogo hotelů pro bohaté turisty.  V případě zachycení místním personálem máme tvrdit, že jsme hoteloví hosté, v šortkách nebo plavkách se to stejně nedá dokázat !  O tom už ostatně o tom byla řeč už na začátku této ságy.

Na rozdíl od minulého koupání, je dnes moře strašně špinavé.  Možná to sem nahnal příliv, ale prvotně svinstvo do vody samozřejmě naházeli lidé.  Ve vodě plavou igelity i horší průhledné či spíše průsvitné výrobky na jedno ložnicové použití.  Břečka je teplá jako kafe.

Znechuceně se vracíme do hotelu.  Jediné, co stálo za pohled, byl hotelový bazén s fantasticky modrou, patrně filtrovanou a modrou skalicí přibarvenou vodou. 

Zdejší bazény skoro určitě vynalezl Američan.  Rozlehlá vodní plocha má ve svém přibližném středu malý umělý ostrůvek s mírně zvýšenými břehy.  Ostrůvek se směrem ke svému středu propadá pod hladinu asi jako Holandsko. Uvnitř se nenuceně pohybuje barman a rozdává alkohol na úvěr.  Host pouze připlave k ostrůvku, nafasuje sklenici a s tou  si buď sedne „u pultu“, nebo poodplave do stínu palmy a opíjí se. 

Vlézt do toho civilizačního zázraku jsme si ovšem netroufli: něco jiného je jít přes hotel na pláž a tvrdit, že jsem host (v nejhorším jsem -řekněme- host v jejich zemi, takže ani tak moc nelžu), něco jiného je vlézt v hotelu do bazénu a připlavat k pultu s nápoji.  Teď ráno jsou sice bazény liduprázdné, ani ten barman tam není, i chlast je zřejmě v hotelové ledničce, ale za výzkum, zda by nám taková exhibice prošla, to asi nestojí. 

V 7:45 nás čeká snídaně.  Je to nějaká zapečenka buďto s banánem nebo s vajíčkem a la volské oko podle toho, co přišlo kuchaři zrovna pod ruku.  Doufejme, že si tu ruku alespoň po ránu omyl.  Zvenku se totiž nedá poznat, do čeho člověk kousne, ale je to dobré a snad i dost teplé, aby z toho choroboplodné zárodky chcíply.  Petr vykládá mezi jednotlivými sousty povzbudivou historku o chlapovi, který vedle něho v nemocnici před 20 lety za ukrutných bolestí umíral na něco, co si uhnal po restauracích v Kostarice.  Prý se nad ním sešlo konzílium, moudře pokynovalo hlavami, šeptalo si něco, načež byl ten pán přestěhován do chambre separé aby jej pak už žádný z jeho spolutrpitelů neviděl.  The end.

Martin zase dává k lepšímu historku ze včerejška: včerejší večerní porada byla narušena příchodem Němce se zavěšenou místní lepou děvou.  Němec, jinak patrně slušný člověk, Martina ze zvyku pozdravil „Guten Abend“.  Když se mu dostalo od Martina nejen plynné odpovědi, ale ještě nějaké zdvořilostní otázky, velice se vyděsil.  Patrně považoval našeho kolegu za detektiva, který ho zde má chytit „in flagranti“.  Možná, že se obával i kontroly své firmy;  začal totiž pitomě vysvětlovat, že je tu služebně !  V každém případě se prý ocitl, jak alespoň říká Martin, ve stavu těsně předinfarktovém.  Skoro nám ho bylo až líto nehledě na tu jeho sexuální turistiku.

V půl deváté vyrážíme na dohodnutý výlet.  Místní průvodce nás vyzvedává v hotelu a vede nás k autobusu, parkujícímu u jednoho ze zdejších „lepších“ hotelů.  K našemu bydlišti by se větší vozidlo než trabant křivolakými uličkami zaručeně nedostalo.  Jezdí se tu tak, jak bylo popsáno v jedné z prvních kapitol, to jest především s vírou v ochranné božstvo.  Před každou nepřehlednou zatáčkou každý zatroubí a dá tím najevo těm, kteří ho nevidí, že on tady jede.

Výsledkem je nepřetržitý ryk klaksonů.

Autobus, ve kterém strávíme valnou část dne, je klimatizovaný a celkem čistý.  Průvodce nám vykládá různé zajímavosti o Indonésii a o Bali. 

První zastávkou bylo představení B a r o n g    D a n c e , asi hodinová hra s tanci. 

Její děj připomínal dílem slovenské Naivné divadlo, dílem současnou politickou scénu tamtéž.  Letáček s obsahem hry je pro větší dorozumění mezi národy rozdáván zdarma ve všech světových a evropských jazycích, připomínajících silně jazyk našeho průvodce.  Zejména zacházení s vedlejšími větami ze všeho nejvíc připomíná moje vlastní memoranda do CRDI Orlando. 

To, co následuje, má být pokusem o překlad příšerného překladu, pročež je shovívavost nutná.

Barong Dance je symbolická hra o boji dobra se zlem.  Barong, mythologické zvíře, reprezentuje ducha dobrého, Rangda, druhá vymyšlená příšera, naopak představuje zlo. 

Tak pravil divadelní program.  Jinak je děj je naprosto nepochopitelný pro Evropana, ostatně Indonésan by se Na Vinohradech asi taky cítil všelijak.  Představení bylo provázeno vřeštivou muzikou, mlácením do bubínků a vozembouchů, foukáním do píšťal a podobně.  Hluk provozoval početný soubor hudebníků ve fialových oděvech, sedící na boku jeviště.

Obsah hry:

Jedeme raději dál.  Cestou jsme upozorňováni na sochy různých bohů a národních hrdinů vybavených samopaly.  V tomto ohledu má Indonésie zřejmě taky dost co ukazovat.

Další zastávka byla ve stříbrotepecké dílně.  Všichni jsme ji moc obdivovali, ale nikdo si nic nekoupil k velikému znechucení našeho průvodce, který měl bezpochyby procenta za každý zakoupený výrobek a zastávky v různých manufakturách svých známých nám programově vnucoval.  Postupně jsme takto navštívili ještě dílnu dřevoryteckou a textilní. U dřevorytců jsme se zdrželi dlouho, protože jsme se pokoušeli smlouvat.  Moc nám to asi nešlo, určitě na nás sprostě vydělali.  My s Aničkou jsme za 25 000 rupií koupili jakousi dutou hlavu, na kterou se pomocí paličky vyluzovat chřestivý kravál.  Ještě 99 takových hlav a můžeme začít zkoušet doma v obýváku „Baronga“ !

Za zmínku stojí návštěva Goa Gajah, Sloní jeskyně.  Podle pověsti otec omylem usekl synovi hlavu a tak toho tak litoval, že mu bůh pomohl náhradním dílem, leč právě měl v referátu slony.  Všichni návštěvníci posvátného místa musejí mít zakryté nohy, aby boha neurazili.  Za tím účelem se za malý poplatek půjčuje lidem v kraťasech sarong, pruh pestrobarevné látky.  Problém je v tom, že dlouhánům čouhají lýtka.  Nakonec to ale bůh přece jen nějak toleroval.  Sloní jeskyně je freskami vyzdobená skála, provrtaná 2 tmavými, plesnivými chodbami.  Z těch vybíhají výklenky, ve kterých seděli postící se mniši, vyživovaní maximálně jedním zrnkem rýže denně.  Z toho měli na konci několikatýdenního pobytu jednak zánět ledvin a jednak vidiny, považované ostatními věřícími za vnuknutí. 

Pokračujeme v cestě do Kintamani, kde je výhled na sopečný kráter s jezerem.  Z kráteru tam vyrůstá další, mladší bratříček.  Sopka se jmenuje Mount Batur.  Předem jsme byli upozorněni, že v této oblasti jsou nejagresívnější prodejci a že máme odmítat všechno, co nám bude nabízeno.  Původně jsme tu měli obědvat, ale nakonec jsme průvodce ukecali, že spěcháme zpět.  Autobus sice vypadal provozuschopně, ale přece jen tu jsme dobrých 150 km od letiště.  Bali jsme stihli  přejet prakticky napříč, ostrov není moc velký. Navíc klika koupánímilovných sílila s každou další zastávkou v dílně nebo na vyhlídce.  Asi se jim zdálo, že sajrajt už odplaval na hluboké moře a tam klesl do hlubin mezi nebohé ryby, nebo co. 

Další zastávka je Tampaksiring, svatý pramen a chrám Tirta Empul Temple.  Všichni holonozí si zde opět musí půjčit sarongy a navíc musejí všichni mít jakýsi oranžový pásek kolem pasu.  Božstvo by se bez dalších 500 rupií urazilo. Svatý pramen je kouzelný: je to vývěr do bahnitého jezírka, kterého se na svatém místě smí dotknout jen ruka kněze.  Pak je svatá voda svatou trubkou svedena do méně svatého bazénku, kde si věřící hinduista smí vodou omýt čelo.  V následujícím bazénku je už i turistům nabízena koupel.  Na záchodkách potom teče tatáž voda Svatosti patrně zcela zbavená, neboť prošla další, už zcela odsvěcenou rourou. 

Poslední zastávku uhádá průvodce v obchodě s batikou.  Batika je „národní“ látka, dělá se z ní tady většina oblečení a je to i důležitý vývozní artikl.  Tak důležitý, že ceny uvnitř jsou nejen v rupiích, ale také v amerických dolarech.  Většinou se snažíme nakupovat ubrusy, ale smlouvání se moc nedaří.  Maximální povolená sleva je 20 procent a na tuto skutečnost dozírá u kasy neoblbnutelná madam vedoucí, která na rozdíl od zdejších hoteliérů malou násobilku a práci s kursovním lístkem ovládá dost dobře.  Sice jsme nakonec pod záminkou hromadných nákupů uhádali nějaké to procento navíc, ale to nebylo významné.  V každém případě máme od té doby doma v obýváku na stolku batikový ubrus, který se nám podařilo koupit za 13 dolarů a 60 centů, což dalo nějakých 30 000 rupií.

Autobus nás pak v Kutě dovezl až k pláži, kde jsme se rozloučili s naším Indonésanem.  Výprava sama stála pouze 35 000 rupií na osobu.  Většina lidí se jde koupat s vizí, že moře už bude čistší.  Zbylých 6 lidí jde se vzpomínkou na ranní splašky raději do restaurace.  Vybrali jsme si podnik přímo naproti místu, kde jsme opustili autobus.  Uvnitř hospůdky je zmenšená replika hotelového bazénu, ve které se můžeme, jak zjišťujeme s nadšením, vykoupat zadarmo, jestliže si tu dáme něco k jídlu.  Výborně, to jsme stejně chtěli !   Co se týká jídla, píchli jsme vpodstatě prst do knihy s jídelním lístkem a vybrali si každý jedno jídlo, následující za sebou v sáhodlouhém seznamu asi 120 položek.  To, co nám přinesli, bylo docela dobré a od doby návratu se nám z toho špatně ještě neudělalo.  Ve všech případech se v podstatě jednalo o nějakou kombinaci masa a rýží s různými přílohami. Při placení jsme ovšem způsobili skandál: čísník od začátku účtoval útratu dohromady.  My však potřebujeme utratit každý svoje zbývající rupie a hoch z nás silně bledne.  Pohled na kulkulačku v ruce našeho průvodce Tomáše jej vyděsí k smrti.  Proto jej uvede do vytržení, když po křížových součtech, které patrně vidí dnes poprvé, dojdeme ke stejnému výsledku, jaký spočítal on, dokonce ho opravíme o nějakou tisícovku v jeho prospěch, protože to prostě spočítal blbě. 

Lezeme do bazénu.  Je to ještě lepší než večeře.  V malém cachtátku s modorou vodou jsme úplně sami, ostatně by se nás sem o moc víc ani nevešlo.  Plaveme z rohu do rohu a pod umělý vodopád až do 18:50.  Přesně v 19:00 pro nás přijedou taxíky na letiště. 

V dobré náladě ještě vyzvedáváme batohy, procházíme kontrolou zavazadel, kterou by přečůral každý terorista-začátečník (z toho se trochu svírá žaludek) a stavíme se do fronty k odletové přepážce.  Tam končí legrace v okamžiku, kdy se známý vtipálek Bába zeptá, zda vadí, že u našeho letu je na obrazovce napsáno CANCELLED.  Přestože svého kolegu dobře známe, běžíme se tam podívat ... a skutečně.  Náš let byl skutečně zrušen z neznámých důvodů.  Snad technické problémy, snad něco jiného.  Nejpravděpodobnější je škudlivost Garudy.  5 minut po sobě totiž měla letět 2 letadla, jedno do Frankfurtu, druhé do Amsterodamu.  Z plně našlapané kabiny Boeingu potom soudíme, že hlavním důvodem zrušení letu byla inovační spořivost.  Serióznější letecká společnost by se to asi bála takhle na poslední chvíli udělat, ale v tropech se to tak nebere ...

Platíme letištní poplatek a utrácíme poslední peníze v tranzitu.  V odletové hale pak čekáme na „svůj“ spoj.  Na celém letišti nefunguje klimatizace, což v tropech představuje pro Evropana problém první kategorie.  Letíme opravdu do Amsterodamu místo do Frankurtu.  Letiště jako letiště, Evropa je proklatě malá a Holandsko při pohledu z rovníku s Německem prakticky splývá (tedy na mapě, zachycující postup letu rozhodně ano, tam záměrný kříž cílového letiště překrývá ještě kus Francie).  

V Holandsku máme slíbeno okamžité přesednutí na letadlo KLM do Prahy.  Zavazadla už je však bohužel nutno podat pouze do Amsterodamu.  Na manipulaci s nimi budeme mít po přistání proklatě málo času, ale dá se to prý stihnout, přímo v příletovém „rukávu“ nás prý bude čekat úředník společnosti, který nás tryskem převede do dalšího stroje.  Prý stačí jen vypadnout z letadla mezi prvními.  Kdo někdy letěl v Boeingu 747, ví, že to je pro 13 lidí, roztroušených po několika řadách sedadel poněkud obtížný úkol, když až do posledního okamžiku musíte sedět upoutaný v pásech.  Taky záleží na tom, zda přiletíme včas. Kýho výra !  Pro technické problémy (prý) s vysílačkou odlétáme o 45 minut později.

Zpáteční cesta je skoro o čtvrtinu delší než let na Nový Zéland (výška 11 900, rychlost vzhledem k souběžnému pohybu planety je skoro o 200 km menší, teplota jako obvykle -53 stupňů Celsia).  Let do Bangkoku má trvat 3 hodiny 18 minut, vzdálenost je 2800 km, Jakkartu tentokrát vynecháváme. 

Cestou nás opět kolébají turbulence, ale žárovky tentokrát nepadají, Boeing je asi přece jen lépe konstruován, prostě poctivá americká práce.  Musí se asi srazit s Tupolevem, aby spadl !

V Bangkoku přistáváme za hluboké noci.  Pod námi plují na „katastrofické“ obrazovce stovky světel.  Najednou se -ještě ve veliké výšce- ozve z amplionu stručné lakonické: „Landing Operation“, což je nóvum. Kapitán předtím nic nikomu nehlásil.  Asi je to výzva letuškám, které vidí na kamerách pobíhat po kabině, zatímco už by měly ukázněně sedět přivázané ke služebním sedadlům.  Vzápětí se jedno ze světélek hluboko pod nám promění v obdélník, který se neustále zvětšuje a začíná i blikat. Vzápětí přistáváme, ale na dráze musíme čekat, dokud se pro nás neuvolní „rukáv“.  Máme zpoždění a všechno je zřejmě ve zmatku.  Časová ztráta tím díle narůstá.

15.12.  Neděle

Vystupujeme do tranzitu a chvíli se procházíme.  Na odlet zase čekáme nějak dlouho.  Konečně asi ve 2:30 vzlétáme. Přestávka netrvala 45 minut, jak bylo plánováno, ale skoro 2x tolik. Naše rychlé přesednutí na spoj z Amsterodamu do Prahy se tím od začátku dostává do říše snů.

Délka letu do Amsterodamu je 9 132 km, čas letu je 12 hodin a 15 minut.  Letíme ve výšce 9 600 metrů, později 10 700.  Cestou promítají opět ponorku (Down Pericscope je opět nejlepší, to ostatní jsme si ani nezapsali).  Poprvé za dovolenou máme místa u okna.  Tak máme chvílemi v noci příležitost pozorovat noční světla v Indii, Iránu a Turecku.  Nad Tureckem začíná svítat a tak vidíme i obrysy hor.  Jak byla při cestě tam šokující noc 2 hodiny po startu ve 14 hodin odpoledne, tak je překvapivě dlouhé svítání, jak se letadlo marně pokouší letět rychleji než otáčející se planeta.  Nejsme prostě  Concorde, který udělá 2 Mach jako nic (pravda, s trochu lépe platícími klienty).

Postupně vše zahalují mraky.  Máme sice nekuřácká sedadla, ale kousek za námi už začínají lidské komíny deratizovat kabinu na celé plíce.  Palubní klimatizace to nestačí pobrat.  Zkuste v takovém ovzduší sedět 12 hodin !   Kolegyně za námi tvrdily, že v uličce s nimi sedí narkoman, který si  zapaluje jednu marjánku od druhé.  Škoda, že jsem se jich zapoměl zeptat, zda doma také „Vaří s konopím“, když drogu poznají po čuchu. 

V Amsterodamu přistáváme asi v devět hodin místního času.  Přistání je dobře vidět jak na obrazovce, tak z okének.  Dlouho se pohybujeme nad dálnicemi a městečky, „rozjetý“ Boeing 747 je nutno začít brzdit 300 km před cílem, podle výškoměru klesáme už někde za Frankfurtem.  Kdeže je tou dobou ještě nějaké Holandsko !  Je mizerné počasí, mlha, dole místy leží sníh.  Během závěrečného manévru je vidět, jak se křídlo, za kterým sedíme, postupně zvětšuje, jak hydraulické písty vysouvají brzdící klapky.  Potom se v ploše křídla začínají dělat díry, propouštějící vzduch, který nás dosud podepíral. Kolem nosných ploch se kondenzují sloupy par, které těsně nad zemí dosahují až dolů k betonu ranveje. Přistání je navzdory vizuálním efektům opět profesionálně jemné.  Jsme -jaksi- už doma.  Čas se srovnal, posunujeme hodinky o dalších 6 hodin zpět.  Když se délky obou cest sečtou, defakto jsme obletěli planetu.

Máme asi hodinu zpoždění, pilot cestou něco nahnal.  Přesto samozřejmě nestíháme plánovaný přípoj KLM do Prahy, který nám v Den Pasaru slíbili.  Prý by z bezpečnostních důvodů nestihli přeložit naše zavazadla, aby mohla cestovat s námi.  Cítíme, že je to výmluva, dostali jsme se z letadla opravdu mezi prvními a náš vztek a zklamání nezná mezí.  Martin to dává perfektní angličtinou přítomné emisařce Garudy natolik najevo, že mu raději slibují přímý let do Mnichova, kam má cestovat zítra ráno z Čech po noci u rodičů. Martin zuřivě odmítá a nepřestává proklínat leteckou společnost plynnou angličtinou. Chce se po měsíčním odloučení vidět s rodiči i za cenu, že to bude na pár hodin a že ve 4 hodiny ráno musí vstávat, aby chytil spoj do Německa.  Škoda, že jsem si nezapsal některé jeho nadávky, mohly by se v budoucnosti v práci hodit !

Zřejmě jen díky rezolutnímu vystupování našeho kolegy dostáváme nakonec gratis oběd na účet Garudy, dokonce jsme na tom vydělali jeden kupon, přidělený úplně zmatenou úřednicí navíc.  Každý si smí také 3 minuty telefonovat do Čech, kde na spoustu lidí čekají nervózní příbuzní.  Na Ruzyni se bude na obrazovky údajně vysílat informace s našimi jmény a popisem naší současné pozice „ve světě“.

Nakonec je určeno, že ve 14:30 poletíme s holandským KLM do Zurichu, odkud nás hodinu a půl nato vezmou české aerolinky do Prahy.  Výlet křížem po Evropě, aneb „S Garudou z Čech až na konec světa“, nebo tak nějak by to nazval klasik.  S námi se na seznam dostává jedna „single“ Češka, která je v podobné situaci a letí z Austrálie.  Zřejmě na tom taky není s angličtinou nejlépe a tak je celá šťastná, že se nás může držet.  Být nás víc, asi by ten zrušený let přišel Garudu na pěkné peníze.  Tyhle nepříjemné „kunčofty“ si mezi sebou pohazují provinilé společnosti v rámci jakéhosi interního clearingu, který pak někdy na konci účetního období sečtou a podtrhnou.

V poledne jsme dostali slíbený oběd na účet Garudy.  Indonésani se moc nepředali, ukazuje se, že restaurace je obyčejná holandská samoobsluha, kde dostanete k obědu jeden plátek lososa a malou housku.  Lístek navíc je proto bez problémů prožrán.  Zjišťujeme také z papírů, proč jsme jím byli obdařeni: cestovka, která Adventuře (blbě) zprostředkovala hromadný nákup letenek má ovšem majitele a ten v v záhlaví soupisu uveden omylem jako jeden z nás, nebo to alespoň z nekvalitního faxu jde při troše fantazie takhle pochopit. 

Před odletem pozorujeme nakládání zavazadel do „našeho“ letadla a jsme trochu nervózní, když „náš“ vozík s batohy nechávají na konec, na dobu, kdy už my nastupujeme.  Kromě toho se nám zdá, že nevidíme všechna zavazadla.  Uklidňujeme se, že jsme asi špatně viděli. 

Bohužel jsme to viděli dobře a je jen dobře, že to zatím nevíme ...

Odlétáme asi s 15 minutovým zpožděním.  Sedíme zase u okénka, ale vidět jsou tak akorát mraky.  Letadlo je malý Boeing 737.  Navzdory zvěstem o lakomých Holanďanech a jejich hladových přesnídávkách jsme toho dokázali za hodinu letu spořádat až moc včetně zmrzliny.  Později nám to někdo vysvětluje tak, že by Holanďané asi těžko mohli konkurovat ostatním leteckým společnostem, kdyby jim z palub letadel v hrůze prchali hladoví kunčofti.  To ovšem neznamená, že návštěvník „normálního“ Holandska nezhubne, pokud nebude mít s sebou v kufru salám.

Po přistání získáváme letenky na cestu do Prahy.  Vyjímáme se mezi nažehlenými obchodníky v uválených cestovních hadrech poněkud podivně.    Letíme s „OK“ v 17:15.

Opět pozorujeme nakládání naší bagáže, ale své batohy nemůžeme tentokrát vůbec identifikovat, padá už tma.  Nasedáme do letadla, dalšího mírně ošoupaného Boeingu 737 a hladově se vrháme na české noviny.  Pokusy o objednání whisky na oslavu úspěšného návratu jsou striktně odmítnuty přísnou „vedoucí letu“, jak se ta dáma v hlášení cestujícím identifikuje.  Prý si později můžeme alkohol objednat a zaplatit, neboť není ve standardním jídelníčku.  Poznáváme, že jsme se ocitli    o p r a v d u    opět doma.

Po hodině letu přistáváme na Ruzyni.  Pasová kontrola je rychlá a tak přecházíme, sledováni několika skandujícími příbuznými z ochozu, k přejímce zavazadel, kde se naplňují naše černé obavy: chybí 7 zavazadel ze 17.  Jedno z těch chybějících je pochopitelně Aniččino, obsahující kromě špinavých, plesnivých hader i většinu prospektů, dárků a knih z Nového Zélandu.  Mimo jiné také klíče od bytu.  Vydáváme se k reklamačnímu pultu.  Problém je v tom, že nikdo není schopen určit, ke kterému zavazadlu patří který zavazadlový lístek, protože jsme bagáž podávali hromadně a lístky jsou secvaknuté dohromady bez jakékoli osobní identifikace.  To se pak blbě vyplňuje standardní formulář s kolonkami na čísla zavazadlových lístků ...

Popisujeme úřednici naši anabázi po Evropě.  Po krátké konzultaci s počítačem jsme uklidněni: obsluha na letišti v Amsterodamu zabordelila jeden kontejner se zavazadly a Boeing s nimi přeletěl do Paříže.  Tam už se Garuda zase rozhodla přeletět mimořádně do Frankfurtu, našeho původního cíle určení, takže se naše zapomenuté batohy paradoxně dostaly do Německa v době, kdy jejich majitelé přistávali ve Švýcarsku. 

Batohy jsou tedy v tahu, ale aspoň se ví, ve kterém. To je uklidňující !  Protože však nikdo problém nereklamoval dříve, nestačí se už dnes dostat do Prahy.  Přiletí prý s nejbližší Lufthansou zítra dopoledne a přivezou nám je až domů podle dohody večer.  Po Praze funguje rozvoz do bytu, do zbytku republiky se zapomenuté kufry vozí drahou a postižený si pro ně musí na nádraží.  Ti Pražáci, ti Pražáci ...  

Jedna paní z Českých Budějovic je na tom obzvláště pikantně: v chybějícím batohu má boty a do letadla si vzala pouze papuče.  V autobuse na Kulaťák a pak v metru se nás ptá, jestli v těch bačkorách vypadá, jako by se vracela z předčasného Silvestra.  A to ji ještě čeká 200 km jízdy na promrzlý jih ! Ti, kterým zavazadla nechybí už odešli.  Po sepsání protokolu o ztrátě tak činíme i my ostatní postižení a procházíme z tranzitního prostoru ven.

Batohy dorazily vpořádku v pondělí večer, čímž se naše velká cesta definitivně uzavřela.